Zážitek

Mám co dost jiného na práci i zábavu, než abych se pletl do řemesla košíkářům. Nehledě na to, že jsem jejich hbité prstíky sledoval ve skanzenu v Zubrnicích, jímala mě závrať. / 4. prosince jsem byl ovšem zavlečen na kurz pletení z pedigu (to je takový speciální druh proutí), neb jsem měl z této akce pořídit fotodokumentaci. A poněvadž u toho byla i má žena, podlehl jsem argumentaci, že abych úplně manuálně nezakrněl... K mému neutuchajícímu překvapení se mi z pod rukou vyklubala opravdická ošatka (asi tak na jedno větší jabko). Pravda, horní lem v časové tísni za mě dokončila lektorka. Teď po Vánocích jsem do ošatky nasypal zbytek vánoční kolekce a ujídám a ujídám a ujídám...

Po dost dlouhém filmovém půstu jsem se pustil do kina. Zajímala mě novinka Tomáše Vorla Ulovit miliardáře. Dobrý výchovný film - po něm vás to nutí popřemýšlet, v čem to žijeme a jestli náhodou není všechno ještě trochu jinak, než nám to skrze média doteď připadalo. Přestože jste ani doposud netrpěli nedostatkem skepse.

Každý rok v prosinci se na tomto místě chlubím silvestrovským lampionovým průvodem, kteroužto tradici jsem u nás doma vymyslel a nelítostně zavedl. Letos to měl být šestý ročník Ale plán selhal, do deště se nám na noc zuřivě nechtělo. Aspoň jsme si po letech zahráli scrabble (prohrál jsem jen asi o 30 bodů). // Naštěstí jsme se nezapomněli vyvětrat na zdravém vzduchu už v silvestrovském dopoledni. Po loňské příjemné zkušenosti jsme opět mířili do Chřibské a odtud pěšky na Studenec, na železnou rozhlednu, v tomto roce s velkou slávou obnovenou. XXXI. ročník Silvestrovského pochodu na Studenec (pořadatel Fotbalový klub Chřibská) přilákal podstatně míň lidí než loni, přestože mrzlo méně a cesta po zledovatělém sněhu v závěrečné partii výstupu byla o něco (ne o mnoho) schůdnější. Tož tak.

O tom, že by se chodilo na svatomartinské lampionové průvody, jsem letos slyšel poprvé. A to jsem Martin, a k tomu lampionový fanatik, který nutí své bližní vyrážet se světýlky na klaccích třeba do nevlídné silvestrovské tmy... Čili překvapivá pozvánka od starokatolické farnosti v místním tisku mě nenechala chladným. K svému úžasu jsem zjistil, že disponuji papírovým lampionem s vyobrazením svatého Martina na bílém koni, kterak dle legendy dělí se s žebrákem o svůj plášť... Tento poklad na mě vypadl ze zaprášené krabice, do které jsem lezl hledaje (a nenalézaje) jinou, lampionovým radovánkám zcela odtažitou věc. V co jiného věřit, než že můj patron to prostě takhle zařídil... Akce sama byla záživná a hojně navštívená. Had lidí lampiony hustě posetý propletl se městem s živým Martinem na živém bělouši v čele, vstoupiv posléze do kostela (bez koně); tam legenda o plášti vejpůl roztrženém názorně předvedena, poučení o potřebě dobrých skutků dáno - a nakonec svatomartinské pečivo k mlsání nabídnuto. Byl jsem jistě vděčnějším účastníkem než leckteré z přítomných dětí. // Že jest dětství, ba mládí v čudu, to jsme si připomněli jen o pár dní dříve se spolužáky na "oslavě" čtvrtstoletí od maturity.

...srpna, září, října 2009 - ...žíšmarjá, fakticky jsem vynechal až tři měsíce? // Žádná velká škoda. Dovolená na Táborsku - nudně bych tu vypisoval hrady, rozhledny a túry podél Lužnice... Co tak nejvíc utkvělo v paměti: podzemní chodby pod táborským náměstím, Chýnovské jeskyně, rašeliniště a vesničky na Soběslavských blatech. / A poté, zas doma - úmorné stloukání prkýnek od nábytkářských firem (dozvuky stěhování do nového). Už to není to dobrodružství, co to kdysi bývalo, žádná chybějící dvířka, dokonce šroubků i špalíčků přiměřené množství. Rozdíl mezi tuzemským zbožím a importem tu ale přece jen je: ze zahraničí důkladné polopatické instrukce bez potřeby umět číst, zato firmě české se i skříň se šuplíkama a skleněnýma dvířkama musí vejít na jednu stránku (případně odtrženou půlku); tak nějak se počítá s tím, že správný kutil si detaily domyslí. / Jestli ještě něco v onom čtvrtroce stojí za poznámku, tak návštěva Karlova Údolí - bývalého lázeňského letoviska u Šluknova, kde bývalá pýcha města nyní chátrá a zarůstá plevelem. Prošel mi rukama článek, vlastně úryvek z připravované knížky o bývalé slávě této lokality, proto tam vedly mé kroky. Ale jinak je to tam pěkné a romantické - a nasypat sem pár desítek milionků, dalo by se to opět oživit. Nechcete si někdo v našich lesích zřídit hotýlek?

...července 2009

Kdysi dávno, při podnikání mých prvních turistických krůčků po nejsevernějších českých lesích, jsem se octnul u zrezivělého monstra na vrcholu jednoho z kopců mezi Chřibskou a Českou Kamenicí. Uvnitř železné konstrukce se dalo s velkou opatrností vylézat po točitých schůdcích - když jste dávali pozor a překračovali nejrozdrolenější stupínky, nemluvě o mezerách po těch už odpadnuvších. Nevzpomínám si, jak vysoko jsem se tenkrát odvážil: bez pevných opor pod sebou i vedle sebe mám z výšek docela respekt. / Netušil jsem, že Studenec je druhou nejstarší železnou rozhlednou v českých zemích (1888), ani to, že do její obnovy zbývají ještě dobré dvě desítky let. Daleko pravděpodobnější se zdál být beznadějný zánik tohoto pozapomenutého pomníku na rakousko-česko-německý turistický pravěk. / V sobotním odpoledni letošního 11. července jsme s manželkou vystoupali po novém schodišti na tutéž rozhlednu, a to necelý měsíc po jejím slavnostním znovuotevření. Po rozličných peripetiích se ji totiž podařilo zrekonstruovat a vrátit na mapu atraktivních vyhlídkových míst v těsné blízkosti Národního parku České Švýcarsko. Mezitím bylo rozhodnuto o její likvidaci, ale vzápětí byla prohlášena kulturní památkou, o léta později vrtulníkem po dílech snesena, o pár roků později opravená zas vrtulníkem postavena na původní místo. Vše okolo toho se dozvíte např. na www.studenyalipnice.cz. Část výhledu je překryta korunami stromů, ale těch 92 schůdků stojí za to vystoupat. Mimochodem, každý z těch schůdků má svého vlastního sponzora, který jeho "zakoupením" pomohl k obnově.

Ještě než jsme vyrazili k rozhledně, stavili jsme se v Dolní Chřibské v penzionu Na Rozcestí na vernisáži fotografické výstavy "Studenec 100x jinak". Spoustu krásných výhledů, rozhledů, podhledů a shledů v kraji kolem Studeného jsme si tak užili i přesto, že jsme si výlet na znovuzrozenou rozhlednu načasovali do nic moc počasí.

Zážitkem června bylo seznámení s novou varnsdorfskou knihovnou. Z hlediska mé původní profese to byl zážitek čtvrtstoletí. Za knihovnický pult jsem zde vstoupil před dvaadvaceti lety, a už tehdy tato instituce léta živořila v provizoriu. Na stole u šéfové ovšem už ležely studie od architektů, kterak stávající provizorium přebudovat v důstojné sídlo kulturně-vzdělávacích služeb. Svého naplnění nedošly, naopak následovalo protloukání se několika dalšími provizorii. (A moje knihovnická kariéra se posléze ukázala být též jen dočasnou.) Až v pondělí 1. června došlo k té slávě, kdy se stříhala páska a první návštěvníci po třech desítkách let vstupovali do definitivního sídla Městské knihovny Varnsdorf, tedy do "Centra kultury a vzdělávání" na Otáhalově ulici. U toho jsem sice nebyl - neb to byla akce jen pro papaláše - zato jsem neváhal přiklusat na exkurzi pořádanou 17. června speciálně pro knihovnickou veřejnost. Ne že bych byl spokojen se všemi detaily, ale přesvědčil jsem se, že knihovnu teď ve Varnsdorfu máme skutečně na úrovni a že nám ji nyní pro změnu mohou ve většině ostatních měst závidět. / Kromě toho mě potěšilo setkání s bývalými kolegyněmi - ba dokonce s těmi, které již před oněmi dvaceti lety odcházely na odpočinek. Varnsdorfské knihovnické legendy, Věra Kavanová a Zdeňka Holečková, poskytovaly čtenářům i v těch nejprovizornějších podmínkách knihovnické služby par excellence. Zůstalo pak po nich mezi regály knih alespoň zčásti genius loci, na které jsme byli pyšní. ... Dnešní knihovně přeji, aby se cosi takového uhnízdilo i mezi zdmi, které nyní dýchají novotou.

Sic bych u stěhování knihovny i rád vypomohl, nebylo mi dáno - sám jsem stěhoval ostošest vlastní knihovnu i se zbytkem domácnosti. O tom ale byla řeč už posledně, tak teď jenom dovětek, že jest zdárně dostěhováno a zvykáme si v novém; hledáme věci po krabicích a prožíváme tu děsnou úředničinu s přehlašováním všeho možného na novou adresu.

První způsob - turistický. V první půli měsíce jsem po vlastech severočeských absolvoval několik pěších túr. Splnil jsem si další dvě nádražíčka - Mikulášovice-střed a Horní Poustevnu. (Svůj turisticko-nádražní projekt jsem popsal zde v dubnu 2007; jeho současný stav viz tato mapka). Zejména 38kilometrová štreka do Horní Poustevny byla slušným tréninkovým soustem, po kterém se nožičky cítily drobet unavené... a to se musely nejvíc rozkmitat v závěru, při bloudění v lese v okolí letoviska Čtverec, kde na špatně značené cestě lesem šlo už o čas. Na další vláček z Poustevny bych totiž musel čekat do druhého dne. / Zásadním dojmem z těchto končin v prvních dnech května byly širé a nekonečné koberce rozkvetlých pampelišek. Daří se jim tu jako nikdy předtím - takový je tu dnes stav obhospodařování krajiny. / Na jedné z výprav do přírody jsem se octl jako spoluorganizátor. Bylo to znát na velmi špatně zorganizovaném počasí. Nicméně jsem se takto poprvé ocitl v malém muzeu československého opevnění na Křížovém Buku a v rozkvetlé nádheře měsíčnice vytrvalé.

Druhý způsob - stěhovací. V druhé půli měsíce jsem s batohem na zádech vytrvale pendloval mezi dvěma byty. Ano, stěhování: noční můra knihomola a sběratele knižních edic došla svého naplnění... Metráky literatury (a ovšemže i různého jiného zboží) se přesouvají ob dvě ulice. Je to vlastně horší než stěhování do jiného města, kdy se prostě všechno naloží najednou do jednoho velkého auta. Rozhodující útok s velkými kusy nábytku teprve nadejde. A bude to ještě dost legrace, neb v novém bydlišti není než malý výtah - a my se obsloužili sedmým podlažím.

Na Havlovo Odcházení jsme si zajeli do děčínského divadla (představení královéhradeckého Klicperova divadla přesunuté kvůli nemoci z ledna na 18. duben). Divadelní událost minulého roku jistě snese vysoké požadavky po textové stránce, vyžaduje soustředěnou pozornost a intelektuálského ducha. Tudíž není pro většinové publikum. Nečekal jsem komedii, přesto jsem byl překvapen, jak málo se v publiku smějeme. Tak jako z Čechovova Višňového sadu, na něhož se ve hře odkazuje, měl bych i z Odcházení asi větší požitek při čtení než při dívání. Postavu autora vstupujícího do děje jsem místy vnímal jako násilnou úlitbu postmoderně. Nicméně Havlova sonda do nejvyššího patra politických garnitur, sic ozvláštněná groteskními prvky, je přitažlivá už jen autentickou zkušeností z dob autorova prezidentování.

"Mám slabost pro amerického dramatika Tennesseeho Williamse," psal jsem zde v lednu při zmínce o Skleněném zvěřinci. Proto jsem přivítal, že jsem se 9. dubna mohl podívat na další jeho titul - Tetovanou růži, a sice na veřejné generálce na mladoboleslavské scéně. Prý jediná jeho optimisticky zakončená hra. Snad právě proto mi závěr připadal méně věrohodný, ba snad i trochu zmatený. Jen nejsem schopen odhadnout, je-li to způsobeno samotným textem, či režií, nebo jen oním "generálkovým" provedením.

A hop skok do přírody. Z dubnových toulek mám nejhřejivější dojem z návštěvy Dutého kamene, skalního útvaru u Cvikova. Žádný velký areál, ale útulný vyhlídkový hřeben, bez návalů turistů, řada fotogenických místeček. Když pak slezete zpět dolů, můžete se na druhé straně silnice vydat přes Drnovec na naučnou stezku opět do skal (skalní kaple, Vyhlídka, Karlův odpočinek), ba i k jeskyni Waltro. Jenže k té jsme se nakonec nedopracovali. Již letité neudržované žluté značení nás zradilo a prostorová intuice zklamala, takže jsme neplánovaně skončili opět ve výše jmenované obci. Čtenářům výletníkům přeji v těchto lesích více štěstí.

Po kolena v závějích, pročvachtané boty, zkřehlé ruce. Ale chytřejší hlava - co se týče používání fotoaparátu ve "volné přírodě". To byl první den víkendového (28.2.-1.3.) kurzu fotografování pro začátečníky, organizovaného v Krásné Lípě Českým Švýcarskem, o.p.s. Něco teorie, něco praxe. Do terénu jsme vyrazili k čedičovému útvaru Zlatý vrch u obce Líska, ale nějak se zvrtlo s místem pro parkování, a tak jsme se k dotyčné kótě propracovávali přes zasněženou pláň v hlubokých stopách naší otužilé průvodkyně Štěpánky. Byl to tedy zážitek. Petr Juračka, který náš komorně obsazený kurz vedl, se ukázal být velmi vstřícným a zábavným lektorem s pochopením pro začátečnická ucha. Druhý den jsme si už užívali pohody na březích Kamenice u Dolského mlýna, místa to oblíbeného filmaři pohádek. A i na hřbitově ve Vysoké Lípě. Tam vznikla má nejoblíbenější fotka z kurzu - detail šroubků ve hřbitovních vrátkách (pěkná krajinka, že?). Děvčata z "ópéesky" dala na web malou reportáž s ukázkami našich prací - zde.

Národní divadlo v Praze, Leoš Janáček: Věc Makropulos, 21. února. Poprvé jsem se ocitl na Janáčkově opeře. Od spoluorganizátora festivalu Opera 2009 (toto bylo jeho zahajovacím představením) jsem dokonce obdržel protekční vstupenky do lóže, mnohokrát děkuji. Byl jsem dost natěšen, ale i připraven na to, že Janáčkova hudba v celovečerním rozsahu bude na mě velkým soustem, nebo dokonce silným kafem. Na některé mé spoludiváky evidentně byla, ale já se s tím vyrovnal. Stačilo se zaměřit na pěveckou virtuozitu v hlavní roli. Emilii Marty zpívala Němka Gun-Brit Barkminová. Ostatně ovace při děkovačce nebraly konce. (Ale jestli to v ND o něčem vypovídá? Nevím, tak často tam nechodím.)

O dva dny dříve jsem se byl po čase zas podívat do ústeckého Činoherního studia. Veřejná generálka Domu Bernardy Alby (F. García Lorca) mě přilákala hlavně možností srovnat pojetí takové divadelní klasiky u "Činoheráku" s provedením Mladoboleslavských (viz zde únor 2007), které si mě tehdy naprosto získalo. Bylo to zajímavé srovnání i co se týče publika - v Boleslavi bylo na generálku sezváno seniorské publikum, které tu tragédii očividně prožívalo, zatímco v Ústí převážně středoškolští studenti. Ti se pak v parku mezi sebou dohadovali, co měl znamenat ten kůň a jak to vlastně skončilo. Ona se oběsila nebo co? Sázka na náznaky a symboly v ústecké režii jim zamotala hlavu a mě by taky uvedly do rozpaků, kdybych rozuzlení už předem neznal. Několikeré repetice dialogů na mě příliš nezapůsobily. Pobavila mě choreografie přesunů hereček po jevišti, němé pasáže pouze na hudbu. Škoda, že tento soubor při generálkách zmizí bez děkovačky do zákulisí, ač hraje pro téměř vyprodaný sál - potlesk by si zasloužil.

Zcela náhodně jsem na internetu zachytil pozvánku na autorské čtení Jana Balabána 26. února v Jablonci nad Nisou. Přečetl jsem tři jeho povídkové knížky a nadšení z nich mě tudíž do jablonecké knihovny silně popohnalo. Kdesi jsem zaslechl, že Balabán je na předčítání svých próz bezvadný. Což se mi potvrdilo. Jako bonus pro nás měl i úryvek knížky (románu?) teprve vznikající. Navrch se mi podařilo zapříst hovor a zjistit to, co mě zajímalo o genezi knížky Jsme tady. Musel jsem smeknout před jeho trpělivostí s nepočetným publikem. Paní si třeba řekla o konkrétní povídku a po dvou přečtených odstavcích ho přerušila, že se spletla v názvu. Jiní v publiku toho chtěli daleko více říci autorovi než od něj slyšet. Ale na to asi musí být besedující autoři už zvyklí. // Mimořádný dovětek z 23.4.2010: Mráz mi přešel po zádech. Jan Balabán už není na živu. 49 let. Vědět, že má tak málo času, zdržovali bychom ho tenkrát všemi těmi trapnými dotazy? ... Stydím se za tu sobeckou myšlenku - stačil dopsat novou knížku? Budeme si z ní číst?

Na Brtnické ledopády se teď už chodím dívat každou zimu (viz zde zápis z března 2006). Letos se docela vyvedly, tak stojí opět za zmínku. Jenže trefili jsme zrovna období po odtání sněhu (7.2.), kdy na cestách zbyla jen klouzavá vrstva ledu. Nohy se mi smekaly ještě v noci ze spaní. Výstup do Jeskyně víl v Kyjovském údolí byl málem o zabití, a k tomu zbytečný, uvnitř tentokrát nebylo vcelku čím se kochat.

Zintenzívnil jsem dojíždění do děčínského divadla. Díky zpátečnímu nočnímu autobusovému spoji (odjezd z Děčína do Varnsdorfu ve čtvrt na jedenáct!) je škoda nevyužít každé nabízené příležitosti. Než se dopravní podnik rozhodne tento sporadicky využívaný spoj zase zrušit. / Nejsilnějším zážitkem z těchto zajížděk bylo hostování Divadelní společnosti Jana Hrušínského s komedií Válka Roseových (9.1.) - třeba ji znáte z filmové verze, kterážto mě ale minula. V hlavních rolích manželské dvojice v rozvodové válce na život a na smrt se ocitli Barbora Kodetová a Michal Dlouhý - a sedlo jim to. / Ani špionážní groteska Dejvického divadla 39 stupňů (13.1.) nebyla promarněným večerem. I toto můžete znát z plátna nebo z obrazovek, stejnojmenný film totiž natočil Alfred Hitchcock už v polovině 30. let. / Mám slabost pro amerického dramatika Tennesseeho Williamse. A tak jsem neváhal si zajet do pražského Divadla Metro na Skleněný zvěřinec (veřejná generálka 29.1.). Dana Bambase už jsem znal osobně z jeho recitátorského účinkování v loňském vánočním koncertu ve Varnsdorfu. Ve Zvěřinci se objevil i se svou matkou Danielou Bambasovou - právě v rolích matky a syna (a to prý hrají matku se synem i v jednom televizním seriálu). Paní Bambasová se podle mě ve své roli zabydlela nejlépe: despotická matka-fúrie jako vystřižená. Celkově jsem očekával trošku syrovější, zemitější projev a mrazivější zážitek, ale i tak to bylo fajn.

Měl jsem novoroční předsevzetí vyrazit každý (nebo skoro každý) víkend na výšlap. Ale zůstalo u jedné obligátní vycházky na Tolštejn. Pak začaly potíže s kolenem, špatně došlapuji na pravou nohu. Má žena je toho názoru, že je to od ledvin, protože jsem se o svátcích nezřízeně napchával sladkostmi. Tož trpělivost, Martine, trpělivost.

Na adventní čas se sluší užít si hudebních radovánek. 4.12. do Varnsdorfu poprvé zavítal věhlasný chlapecký sbor Boni pueri. V chrámu sv. Petra a Pavla na náměstí jim to znělo skvostně. Za povšimnutí stála i "choreografie" - proměnlivá rozmístění ansámblu v chóru kostela. Akce byla prestižní záležitostí Základní umělecké školy Varnsdorf, které s financováním pomohli mnozí místní sponzoři. / Rozpačitě se u mě zapsal pouze projev "majitele" kostela, kanovníka Alexeje Baláže. Do svého rádobydůstojného projevu opakovaně vsouval výzvu k zachování "silentia" (mlčení) a upozornil nás dokonce, že "tady nejsme v divadle". Snad měl představu, že do divadla chodí zdejší burani vyrušovat dupáním, pískání a všelikým nevhodným hlomozením. - Fotogalerie na webu školy

Štědrý den jsme trávili ve Šluknově. V sousedním Království jsme si po poledni zašli na do tamního kostela sv. Vavřince poslechnout si koledy za doprovodu varhan. Byla to víceméně neoficiální akce pro sousedy, z iniciativy lidí z tamního Ranče Konírna. Zpěvačka zapěla koledy nevšedním nečesaným altem, což bylo po všech těch cukrkandlových zpívánkách reprodukovaných v marketech opravdu osvěžující. Lidé se bez jakýchkoli oficialit a pozvánek v tisku sezvali sami - a účast byla uspokojivá. O účinkujících jsem získal velmi střípkovité informace - kromě toho, že působí na zmíněném ranči (kde se v létě konává široko daleko oblíbené rodeo) ke mně dolehlo, že pán od varhan hrál i v kapele Karla Gotta. / Využil jsem vstřícnosti pana Koňáka, který vlastní jak protější krámek, tak klíče od kostela, a nechal se provést kostelem a hřbitovem. Je tu mj. náhrobek a pamětní deska významného botanika Wenzela Karla (1802-1870).

A Silvestr? Dopolední program: účast na XXX. ročníku Silvestrovského pochodu na Studenec. Pořádá ho Fotbalový klub Chřibská za sponzorování městem Chřibská. Na Studenci jsem byl naposledy dávno tomu, a už tenkrát dávno tomu byla železná rozhledna víc z rezu než ze železa. Lezení na vrchol s přeskakováním děr po odpadlých schodech bylo oblíbeným (ovšemže zakázaným) adrenalinovým sportem těch odvážnějších turistů. Ona tu totiž stála od roku 1888! (Zde je její podrobná historie). Na podzim 2007 byla konečně snesena za účelem rekonstrukce. Její návrat v plném lesku a slávě měl proběhnout právě v posledních dnech roku 2008. Z jakýchsi prozaických důvodů - snad zaneprázdnění vrtulníku jinde - z toho prozatím sešlo. A tak se v silvestrovském mrazivém slunečnu vinul téměř nepřetržitý proud lidí k pouhému torzu. Z centra Chřibské je to cca 5 km lesními cestami. Ale pohoda to byla výtečná, účast hojná, rozdávaly se účastnické listy, podepisovalo se do kroniky, pořizovaly se snímky na památku a organizátoři si fandili, že snad už o příštím víkendu bude železná věž opět na místě. Aktuální zpravodajství možno sledovat zde.

V noci pak - popáté v řadě za sebou - nastalo vítání nového roku lampionovým průvodem. Tentokrát ve zříceninách hradu Tolštejn. Šesti- až sedmihlavý dav z minulých ročníků se letos smrsknul na dvojici (důvody: miminka a všeobecná zaneprázdněnost). Více zde.

Také v listopadu jsem byl na výstavě, ale na rozdíl od té říjnové jsem to neměl daleko. Půlhodinku autem, a ještě jaksi mimochodem během služební návštěvy Šluknova. Na tamějším zámku se po jeho dokončené rekonstrukci rozbujela výstavní činnost. Zámecké výstavní síně onoho 18.11. nabídly jednak dřevěné sochy (aneb "dřevěné kolorované plastiky v mírně nadživotní velikosti ") Michala Bílka, jednak sklářské práce Jana Frydrycha. Nehledě na diametrální rozdílnost obou materiálů pro jejich sochařské využití, byla patrná i odlišnost výtvarného cítění či účelu tvorby (dá-li se tímto pojmem v tomto případě operovat). Bílkovy sochy tematizují lidskost, působí na city, dojímají naznačenými osudy postav. K sedícím stařečkům chtělo by se málem přisednout a dát se do řeči ("Tak zimu máme na krku, viďte? A cibuli jste si už ze záhonku vytahali?"), zatímco dvojici vrávorajících ožralků se málem instinktivně vyhneme. Bílek sídlí v Petrovicích u Tisé a má tam i vlastní soukromou hvězdárnu - s dalekohledem Newton 425/1900, kdyby vás to zajímalo. Na stránkách Českého rozhlasu (tady) si můžete poslechnout pár zajímavých slov o jeho sochaření - od historika umění Jana Kříže i od jeho samého. / Sklářský výtvarník Jan Frydrych naopak zapůsobí technickou bravurou, geometrií, optickými efekty skleněných krychlí, jehlanů, kuželů, koulí a polokoulí... Dosahuje toho zpravidla kombinací modrého (popř. pokoveného) a průzračného skla. Každý exponát nutno obejít ze všech stran, aby náhodou neunikla další podoba objektu, popřemýšlet, jak je to tam uvnitř asi udělané, jaké útvary z různých barev obsahuje, že to dělá to, co to nakonec dělá. Ukázky jeho prací jsem našel na jeho vlastních stránkách i na webu galerie Pokorná (tady). O tom, jak to vlastně dělá, jsem se dočetl na stránkách časopisu Keramika a sklo (zde).

V českém tisku měla světová výstava díla Vincenta van Gogha ve Vídni velkou publicitu. A mě se navíc leták s nabídkou zájezdu od místní cestovky dostal do rukou v pravou chvíli - právě když jsem přemítal nad nějakým vhodným dárkem mé choti k narozeninám. / Od nás ze severu to je docela štreka, takže to bylo s noclehem ve Znojmě. Potulka náměstíčky znojemského historického centra byla svou večerní liduprázdností v ostrém kontrastu s tím, co nás druhého dne čekalo v rakouské metropoli. / Tam nás autobus vyklopil přímo do náruče Hofburgu, jehož nádvořími a návštěvnickými davy jsme se propletli směrem k nedávno rekonstruovanému paláci Albertina. V galerii bylo nechutně našlapáno, regulovčíci s vysílačkami pouštěli lidi po skupinkách, jakmile se dalo mezi obrazy jakž takž hnout. Ten dav nejméně z poloviny mluvil česky. (Hromadné výpravy z Česka měly důvod - on byl totiž právě 28. říjen, svátek vzniku ČSR. Až jsem se dodatečně zastyděl, že ho trávím právě v bývalém centru říše, z jejíž císařské moci jsme se přesně na den před 90 lety vymanili.) Kolem 50 obrazů a 100 kreseb, v takovém rozsahu se Van Goghovo dílo prezentuje jednou za desítky let. Zapůjčeny byly z celé Evropy i z Ameriky. Pochopitelně, nejvíce si to tam užívali kumštýři a znalci. Pro mě (pro nás, abych nezapomněl na choť) to znamenalo rozšíření obzorů daleko za původní představu o vangoghovském odkazu, tj. těch několik notoricky zobrazovaných slunečnic a autoportrétů. Studium tahů štětce na krajinách z Arles může být koneckonců zážitkem i pro nemalíře. („Nu, i takový skladník si může přečíst Vergilia v originále,” že?). Zbyl ještě čas na kousek historické Vídně, na štěpánský dóm, svatopetrský chrám, na pravou vídeňskou kávu. Těšil jsem se sice k legendárnímu Hawelkovi, ale toto café na Dorotheumgasse si klidně dalo zavírací den. // Jo, a víte, že tamní budova parlamentu je okrášlena díly varnsdorfského sochaře Vincence Pilze? Tak například tato kvadriga (čtyřspřeží s vítěznou bohyní Niké) na parlamentní střeše.

A co doma, na severu? Na krásnolipském náměstí se 10. října opět po roce slavil Den Českého Švýcarska. Mě zajímal hlavně kvůli Spirituál kvintetu. Zpívalo se pod širým nebem, s počasím to ale jakž takž šlo. Na umrzání si stěžovala jen vyloženě teplomilná individua. / Decentně ironický humor slovního projevu Jiřího Tichoty je pro mě bezmála stejným potěšením jako všechno to, co celá skupina zpívá. Kéž nám stárne čím dál pomaleji!

Ještě jeden návrat do Krkonoš, jímž jsem využil týden pozdně letního volna. Když jsem v pošmourném ránu (18.9.) vyrážel ze Špindlu do Labského dolu, nevěřil jsem, že by mě počasí pustilo až k pramenům Labe. Nakonec pustilo. Odměnou za strmý výstup k Labské boudě mi byly darovány pohádkové scenérie z čerstvě napadaného sněhu. Nirvána. A byl jsem tam zcela sám. Teprve na odchodu zpět od betonové "studánky" se odkudsi vynořili další pocestní. Cestou zpět jsem z povinnosti jmenovce zavítal na Martinovu boudu.

Z Trutnovska dva muzejní zážitky: Krkonošské muzeum v bývalém vrchlabském klášteře. Rozsálá expozice, jejíž supermodernost z doby asi před dvaceti lety by si již žádala důkladnou inovaci. Naštěstí jí dal šmrnc průvodce, starý a velmi řečný pán o holi. V Hostinném jsem také zašel do kláštera, přesněji do bývalého klášterního kostela. Je v něm Galerie antického umění. Přestože se mu turistický ruch asi vyhýbá, je to rarita, o kterou stojí za to zakopnout. Procházíte mezi řadami kopií antických soch a užíváte si hmatatelné setkání s bohyněmi a hrdiny, s nimiž jste zatím měli tu čest jen na učebnicových obrázcích. Průvodce mi s nadšením líčil, jak některá sousoší vznikala kombinováním různých částí z kopií uložených po světových muzeích. Sbírka, mimochodem, patří Karlově univerzitě.

V mladoboleslavském divadle jsem se stavil na večer 6. září. Přilákaly mě tam Scény z manželského života. Bergmanovo intimní drama v intimním prostoru arény na malé scéně, takřka ve fyzickém kontaktu s oběma herci (Eva Horká, Martin Hrubý). Když herečce v hraném záchvatu uletěla do publika kromě hrsti papírů omylem i kabelka, nikdo se ani nezasmál - až tak jsem ten drásavý zápas citů prožívali. / Výjimečně často jsem navštěvoval i kinosály - během měsíce třikrát! Z těchto požitků vyčnívají Zelenkovi Karamazovi. Důmyslné prolínání rovin (samotný Dostojevského příběh, příběh divadelních herců hrajících Karamazovy v polské ocelářské hale, jejich divák prožívající na témže místě vyústění rodinné tragédie, loutková etuda o Dostojevského "tvůrčí metodě" ...) se slilo ve vynikající koláž, v těchto dnech po právu přihlášenou českými filmaři do oscarového klání.

Krkonoše coby české turistické eldorádo mě nikdy nijak zvlášť netáhly. Ke všemu jsem tam jako školák absolvoval několik lyžařských kurzů s velmi chabými důsledky pro mé sportovní dovednosti. Až když jsem pojednou stál na nejvyšším vrcholu Britských ostrovů, zastyděl jsem se.... Sněžku je třeba dobýt! Nadšení pro tento vznešený cíl vytrvalo i po nezdařeném pokusu loni v září. Ani letos 4. srpna nevládly ideální meteorologické podmínky, totiž dramaticky se zhoršily právě ve chvíli, kdy jsme Sněžku zálibně vyhlíželi ze Slezské boudy. Nakonec, promoklí a profoukaní jsme se nahoře ihned uchýlili do kaple. Ale jinak to bylo načasování velmi dobré. Na české straně vrcholu právě o dva dny dříve turistům zpřístupnili novostavbu české poštovny Anežka. Interiér voněl nejen novotou, ale i útulností. Tato rozebiratelná stavba asi z milionu dřevěných destiček si mě získala. / Na Sněžce přišel k duhu čaj, o něco níž v civilizaci zase Guiness. Astronomickým gastronomickým zážitkem celého dvoutýdenního pobytu na Trutnovsku byl totiž irský pub v Trutnově v Palackého ulici. / V Bílé Třemešné mě nadchlo, s jakým zápalem se nám dvěma návštěvníkům (toho dne asi jediným) věnoval průvodce po Památníku J.A.Komenského. Skromná expozice se nachází v bývalé myslivně u zbořeného zámku. A v odkrytém zámeckém sklepení čekáte, zda se Jan Amos nevynoří ze stěn. / Mé sympatie si získali na Kuksu - když si připlatíte i za farmaceutické muzeum, dostanete se kromě unikátní barokní lékárny třeba i k vlastnoruční výrobě pilulek na historickém strojku. / Jestli vám zurážené hlavy Braunových soch v Betlému přivodí deprese, doporučuji návštěvu bývalé jezuitské rezidence v sousední vsi Žireč. Sídlí tam Domov svatého Josefa - léčebna pro lidi postižené neléčitelnou roztroušenou sklerózou - a je tam příjemně a veselo. Alespoň tak jsme to tam viděli. Nesměle jsme nahlédli do dvora, jako že náhodou jdeme kolem a zajímají nás památky. Na dvoře hlaholil smích, kolem zahradního stolku se družně bavili nemocní i personál. Jedna ze sester nás přemluvila k prohlídce interiéru. Užasli jsme... Kromě výtečně opraveného interiéru s nástropními freskami jsme našli nejen perfektní zázemí pro nemocné (a s některými jsme si i popovídali), ale i optimistického ducha. Ani jsme si nepřipadali jako mezi lidmi, jejichž vyhlídky do budoucna jsou spíše potemnělé.

Kultury jsme si užívali i po návratu domů. Letos jsme neopominuli alespoň jeden z koncertů v Srbské Kamenici (letní festival se tam v prostorách kostela sv. Václava letos koná počtrnácté). Díky tomu jsem poprvé slyšel skladby pro dvoje varhany. 16.8. tam na ně hráli Josef a Přemysl Kšicovi. Ochotní pořadatelé zatím sušili naše pláštěnky. // O týden později jsme do Dolního Podluží došli za sucha. Tradice chrámových koncertů je tam o mnoho mladší, letos to byl druhý ročník. Obsazení: varhany Zdeněk Petráň, trubka Jan Verner, zpěv Jana Koucká. Výtěžek jde ve prospěch oprav kostela - a že ten to potřebuje! Po hudebním programu se nám otevřela kostelní věž - a v ní takové zvláštní polosoukromé muzeum. Když tak šlapete kolem historických rekvizit pořád nahoru a nahoru, najednou zjistíte, že máte báječný rozhled na okolní kopečky. // Hned druhý den, 24.8., za hudbou opět po svých, protože nedaleko: na Tolštejn. Kytarista světového jména Štěpán Rak měl původně hrát pod širým nebem v ruinách hradu, nakonec kvůli mokru se i s posluchači uchýlil mezi stěny hostince. Domácká atmosféra a vrcholný hudební zážitek prázdnin! Jen toho vlasteneckého sentimentu bylo ke konci už trochu moc. Ale na Raka se pořád vyplatí chodit, i kdyby hrál v seníku.

Při náhodné návštěvě Trmic u Ústí n. L. (15.8.) jsme byli nejdříve zděšeni, kde nás to vyklopil vlak. Nádraží je dobře využitelné pro industriální horor. Zašli jsme jen tak zdálky okouknout zámek, který měl být toho dne zavřený. Ale náhoda je hodný blbec. Shodou okolností si tam kdosi natáčel interiér a my se přifařili k neplánované prohlídce. K velkému překvapení jsme hodinu strávili mezi miliony modelových kolejišť, které nám hezky jedno po druhém průvodce uváděl do chodu.

Ve filipovské bazilice u Jiříkova se tamější varhaník Jiří Chlum ujal velkorysé akce: koncertního cyklu varhanní duchovní hudby. Je to jeho druhý ročník. Tak jako loni je i letos program nabitý - varhanní koncert každou prázdninovou neděli! K vzácnému nástroji z roku 1888 usedá vždy jiný (a vždy český) varhaník. Loni jsem se účastnil jediného koncertu - vystoupení Martina Moudrého. I letos se mi podařilo tam zavítat zatím jen jedenkrát, a to 20. července na vystoupení Petra Rajnohy. Mimo děl klasiků zahrál i vlastní Fantasii. Atmosféra koncertu byla ale trochu studená, zakřiknutá - snad to bylo podprůměrnou návštěvností. Přitom chrám má výhodnou polohu na česko-německém pomezí, průvodní slovo vždy zazní v obou jazycích. Vstupné se žádné neplatí, jediným postřehnutelným "profitem" pořadatele je výtěžek z prodeje nahrávek zdejších varhan. Během následující zimy by měla probíhat rekonstrukce varhan - navzdory tomu, že vybrané peníze na opravu zatím nepostačují.

Do Saského Švýcarska po sto letech. Dostal se mi do rukou reprint asi tak sto let starého českého průvodce po Česko-saském Švýcarsku. Útlý sešitek, opětně vydaný zásluhou krásnolipských turistů, je vlastně návodem k dvoudennímu výletu od Königsteinu po Hřensko. Kdo se ale nechá strhnout barvitými popisy v bezmála obrozenské češtině, musí ho pojmout nepřekonatelná touha vydat se po vzoru autora do zdejších pískovců. Učinil jsem tak v poslední červencový den. V Bad Schandau jsme se ženou vystoupili z vlaku, přešli most, prolezli lázeňské městečko, v aprku se prošli Kneippovou koupelí a historickou tramvají (po trase právě jako v tom starém průvodci!) se nechali údolím Křinice dovézt k Lichtenheinerskému vodopádu. Ten se zde u hostince spouští vždy skupince přicestovavších zvědavců (právě jako v tom starém průvodci! - jen jsem nezaregistroval, zda někdo z nich za to obsluhu odměnil "drobným spropitným"). A dále pěšky do skal. Od skalní brány Kuhstall-Kravín překrásné výhledy (právě jako v tom starém průvodci!). Stojí za to vyšplhat se skalní průrvou na vyhlídku "Himmelsleiter", přestože ji průvodce nezmiňuje, a vykouknout ze skalního okna "Schneiderloch". Pak nás čekal za tropického vedra úmorný výstup na Malý Zimní vrch alias Kleiner Winterberg, odtud již pohodlně na Velký Zimní vrch, kde jsme po nahlédnutí do jídelního lístku penzionu neváhali utrácet eura. Například vegetariánská či veganská jídla v rozsahu, o kterém si v Čechách většinou můžete nechat zdát! A také je tu kaplička přebudovaná na samoobslužné "íčko". Podle historického průvodce bychom měli mířit z Winterbergu k Prebišské (totiž Pravčické) bráně, ale dnes je mezi nimi zapovězená zóna národního parku. Tak jsme seběhli (jak jen to s plným bachorem šlo) mezi skalami k Labi do Schmilky a po silnici zpět do Čech - do stánkařsky zohaveného Hřenska. Fuj! ... Jinak dobrý fyzický trénink před srpnovým výpadem do Krkonoš.

Po loňské absenci jsem se letos opět nachomýtl na Islandském dni. Sedmý ročník se konal v Městské knihovně v Praze. Myslel jsem si, že "setkání všech milovníků severu, islandských fanatiků a jejich přátel" už mi nemá moc co nového ukázat, ale když jsem musel v sobotu 14. června tak jako tak pobýt v metropoli, šel jsem to omrknout. Vám "neislanďanům" by moje líčení nových poznatků moc neřeklo, tak jen suchý výčet: slovenský televizní dokument Expedice Island 2007 - ten mě svým pojetím neoslnil, ale - už to na mě dýchlo! Poté Matěj Neznal, autor knihy "Mona Lisa mezi islandskými otázkami", promítal a komentoval fotky - no co mi zbývalo, jeho knížku jsem si koupil (je to netuctový cestopis, nelituji). Z běžného programu vyčnívala působivá prezentace pražského Metrostavu o stavbě tunelu mezi dvěma islandskými městečky. Opravdu fanatický islandolog-fotograf Jan Sucharda nám ukázal (škoda, že kvůli časovému omezení tak překotně!), jak se putuje po těch nejnesjízdnějších cestách islandského vnitrozemí. Osobitým komentářem svých zážitků z ostrova ohně a ledu mě nadchla geoložka dr. Miroslava Plšková. Jako knihomola mě navýsost zajímala přednáška islandského odborníka na restaurování knih Rannvera Hannesona. Přiletěl z Reykjavíku speciálně na tuto akci. Literární a knižní kultura má na Islandu ostatně unikátní tradici. Dynamiku besedy trochu brzdilo překládání otázek a odpovědí; komické bylo, když po otázce z publika si překladatelka s přednášejícím dlouze špitala a pak konečně zazněla do češtiny přeložená odpověď v jedné holé větě. Ale bylo to přínosné. Stihl jsem ještě kus hraného filmu Grímura Hakonarsona Bræðrabylta a ochutnat specialitky islandské kuchyně. Leccos je pěkně vidět v pořadatelské fotoreportáži. / No, řekl jsem si, že napřesrok bych neměl spoléhat na náhodu a zapsat si termín Islandského dne natvrdo do diáře.

Na slunovratný víkend byly naplánovány Varnsdorfské slavnosti (ke kulatému výročí povýšení na město) a odehrávaly se mi téměř pod okny. Jenže spíše než jejich dechovkářsko-mažoretkovo-hasičský program mi připadalo zajímavější vydat se v sobotu 21. června na Svatojánské slavnosti ve Vlčí Hoře. Pořádá je občanské sdružení Nobilis Tilia. Strávili jsme tam s manželkou jen část programu, ale bylo čeho si užít. / Australský domorodý nástroj didgeridoo sice znám, ale zde jsem si poprvé na živo vyslechl mistra didžeridistu. Byl to Mike a pro mě zůstal anonymním umělcem (sic mi utkvělo v paměti, že je z Německa). Zavítal na slavnosti vlastně náhodou jako doprovod s jedním z prodejních stánků a na podium vystoupil jako náhradník za jednu nedorazivší skupinu. Mikova produkce s několika nástroji didgeridoo a bubnem byla provázena (snad africkými?) tanečními kreacemi Gabiny Švarcové. Vystoupení Ridiny Ahmedové spočívající v jazzovém kouzlení s vlastním hlasem mě až tak nebralo, u mnohých ostatních ovšem zabralo. A než jsme museli pelášit na vlak, stihli jsme ještě téměř celou produkci Peppina D'Agostino, původem italského kytaristy ze Států, loni vyhlášeného za nejlepšího akustického kytaristu USA - totiž podle čtenářů prestižního časopisu „Guitar Player“. A nutno uznat, byl to zážitek, jak po stránce kytarové virtuozity, tak sympatického osobního projevu.

O týden později, v poslední červnovou sobotu, jsme se ocitli na Zámeckých slavnostech ve Šluknově. "Kulturní program" byl stavěn na středověkých kratochvílích (rytířské bitky, ohlušující dělové salvy, gotické a cikánské tance...), nicméně překvapila mě šíře stánkového sortimentu jak uměleckého, tak potravinového. Pro varnsdorfského patriota, znalého obvyklé trhovecké nabídky na domácích akcích, vlastně smutné zjištění. (Fakt, levná prostěradla, elektronické šunty a sady cédéček se zaručeně nejlepšími hity mi vůbec nechyběly.) / A co hlavně mě tu zajímalo: se slávou se otvíral nově rekonstruovaný šluknovský zámek. Předloni se zpřístupnilo přízemí s cukrárnou a inf. střediskem, loni první patro (obřadní a koncertní síň, zasedačka, výstavní prostory), letos konečně zbývající interiér - druhé patro a podkroví. Zbývá je ještě doplnit vhodným mobiliářem (počítá se s lesácko-mysliveckou muzejní expozicí). Zámek totiž před více než 20 lety vyhořel (tehdy si to tam odnesla zejména městská knihovna), poté chátral, město nenašlo kupce a vypadalo to zoufale... až se místním úředníkům nakonec podařilo získat významné finanční dotace. / Dost práce ještě zbývá na úpravách zámeckého okolí, ale jestli to půjde jako doposud, jistě nezůstane u představ. // Na šluknovském webu jsou k nahlédnutí fotky z této akce - zde.

O zvláštní atmosféře "Festivalu muzejních nocí" jsem už leccos slyšel, ale letos poprvé jsem se k jedné z těchto večerních akcí připojil. V rumburské loretě (nejsevernější evropská loretánská kaple) letos 23. května podruhé pořádali Loretánskou noc. V ambitech obepínajících kapli jsem neodolal nabídce nové regionální literatury, okouknul jsem, jak to jde dítkám v improvizované grafické dílně, podivil jsem se neuvěřitelně dlouhému "létajícímu koberci" textilní dílny Gawain, vyslechl jsem libé zpěvy sličných dívek pěveckého tria La Farfalla i mužské kytaro-flétnové duo HADR; v klášterním podkroví (nebo kde to vlastně bylo - šlo se od záchodků po krkolomných schodech nahoru) jsem vyslechl předčítání z místních pověstí. To všechno bylo hezké, ale pořád ještě takové "normální". Až mně spolupořadatelka Klárka naznačila, že v deset hodin se bude přímo v loretánské kapli konat cosi jako "netradiční prohlídka". Kostelní lavice se tam zaplnily do posledního místa, ale většina z nás netušila, co se má dít. Setmělo se, před oltář do napjatého ticha předstoupil muž v mnišském úboru a při světle svíčky četl z dobových listin o založení a osudech kláštera a lorety. Mezitím zněla stará duchovní hudba. V mnišském zvučném hlase místní poznali ochotnického herce Miloslava Bláhu, hudba byla nahrávkou skladeb provozovaných před staletími právě v tomto rumburském duchovním stánku - k autentičnosti to tedy mělo velmi blízko. Po stránce dramaturgické nápaditosti možná nic světoborného, ale na magično té půlhodinové vigilie se jen tak nezapomene.

Ve šluknovském Kulturním domě se tentýž den odpoledne konal Malý indický festival, pořádaný hnutím Hare Krišna. Z plakátovaného programu mě přilákala hlavně "přednáška z Bhagavad-gíty". Skupinka mladých lidí - převážně Čechů, kteří propadli indické kultuře - nabídla tradiční hudbu, ukázky chrámového tance, stánek s knihami a drobným zbožím, indické chuťovky - a také onu "přednášku". Na Bhagavadgítu (již jsem nedávno četl a na zasvěceně komentovaný přednes úryvků z ní jsem se velmi těšil) vcelku nedošlo. Knihu měl řečník položenou na klíně (byla-li to ona), ale rozhodl se venkovské publikum zasvětit do indického duchovna svým vlastním neuvěřitelně chaotickým a řečnicky zoufalým výkladem. Zklamání pak bylo aspoň trochu zastíněno oním opravdu působivým chrámovým tancem...

Návštěvy sportovních akcí - snad vyjma turistických pochodů - jsou u mě naprosto výjimečnou záležitostí. Jednou mě vzal táta na fotbal a ve dvanácti jsem s podnikovým zájezdem fandil na MS v hokeji (finále ČSSR-SSSR, když už, tak už!). A tak když mi tentokrát drobet přeskočilo a zajel jsem si do Prahy na Štvanici na tenisové Prague Open, nedá se nic dělat - musím se s tím svěřit! V sobotu 3. května jsem viděl v akci např. "Bóďu" Ulihracha, Lukáše Dlouhého, Petra Pálu... Pro ženy byl turnaj zařazen ve vyšší kategorii, takže jsem mohl juknout i na několik hráček z popředí světového žebříčku (Zvonarevová, Azarenková, Srebotniková). A také na šoumenské vystoupení legend - Thomase Mustera se Slávou Dosedělem. / Kurty na Štvanici vypadají v reálu o dost intimněji než jsem si představoval podle televizních přenosů. A občerstvení na místě je fakt mizerné. Kromě toho tenis na obrazovce toho ze hry ukáže mnohem víc. Jenže to zas znamená dřepět doma před bednou. Asi je ze všeho nejlepší jít na turistický pochod.

Před čtyřmi roky lety jsem se v pražské Fidlovačce dobře bavil u Habaďúry. Tu samou komedii M. Cooneye letos nastudoval ochotnický soubor z Rumburku, který teď po jakési nedohodě působí při Domu kultury ve Starých Křečanech. (My ale souboru říkáme "Mrštíkovci" podle tahouna a režiséra Jaroslava Mrštíka st.) Právě v Křečanech jsem 7. května zhlédl první popremiérové provedení. Byli dobří, bavil jsem se neméně než tenkrát v Praze - a už se těším na 25. červen, kdy oblaží i publikum našeho varnsdorfského divadla. / Mimochodem - v hlavní roli Miloslav Bláha.

Neměl bych opominout dvě květnové cesty do Liberce, neb tam došlo od loňska k velmi příjemné změně: ano, mé srdce zajásalo nad dvěma novými cukrárnami přímo v centru. Jedna pěkná nová je na Pražské ulici. A další v přízemí hotelu Praha (roh náměstí u radnice) - přesně tam, kde byl dřív ten sportbar, ve kterém si manželka jednou zapomněla doklady, kterýžto zážitek jsem v této rubrice vypodobnil v květnu právě před třemi roky. / Chutnalo mi v obou.

Seděl jsem za pecí a četl jsem si. A to i o posledních dvou víkendech, kdy bylo konečně krásně jarně a úžasně! Takže zážitky tentokrát k dohledání jedině v sekci Čtenářských zážitků.

(Vážně uvažoval o výpravě za vzácně vystavenými korunovačnímu klenoty. Ale to bych musel vstávat v půl páté, astronomického času dokonce v půl čtvrté, brrr. Procházku po výstavě jsem absolvoval alespoň virtuálně na webu.) / Jinak jsem byl pouze u akcí, kterých se účastním povinně - coby zaměstnanec divadla a činovník muzejního spolku, ale to se sem prostě nepočítá, i když některé z nich jsou nezapomenutelně povedené nebo průšvihové. Ale počkejte v květnu - to je plánů!

Spolek děčínských recesistů Společnost pro přepravu ročních období vodní cestou už popatnácté zajišťoval převoz jara po Labi z Ústí nad Labem do svého sídelního města Děčína. Akce byla naplánována na sobotu 22. března. Jenže víkend - ačkoli první jarní a zároveň velikonoční - byl zimomřivý, leckde sněžilo a pořadatelé se ráno na nábřeží u ústeckého zdymadla shledali se skrovným počtem pěti či šesti lodic a cca třiceti otužilejšími jaropřepravci. O to víc si s mojí ženou považujeme, že jsme byli taky u toho, a to vůbec poprvé. Díky jistým vazbám s vedením transportní společnosti jsme získali místo na velitelské lodi. Byla to pramice s desetičlennou posádkou, šéfovanou prezidentem Společnosti Jardou Drahošem. Plavba proběhla v poklidu, za vyprávění historek a popíjení tří druhů kořalky a se zastávkou ve velmi lidové restauraci U Dubu v Malém Březně. Po (jen taktak) úspěšné zvládnutém přistávacím manévru pod děčínským zámkem bylo z igelitového vaku slavnostně vypuštěno jaro. Mimochodem, opravdu jsme ho Ústečákům odvezli - při pohledu proti proudu byly jasně patrné příznaky chumelenice. / Něco fotek v této fotogalerii.

Skutečně jarní atmosféru pak měl až příští víkend. S početnou grupou dalších zájemců jsem se 30. března zúčastnil exkurze v nedávno postaveném Domě Českého Švýcarska v Krásné Lípě a v blízké lokalitě Vápenka u bývalých vápencových lomů. Expozice v Domě ČŠ mě nadchla, a také impresionisticky pojatý film, který nám tam promítli, se vymyká běžné produkci turisticko-propagačních snímků.

O pražském souboru pohybového divadla Veselé skoky jsem věděl jen to, že existují. Když ke mě dolehla informace, že7. února hrají v Děčíně, a to už potřetí a že sem tedy vlastně zajíždějí s každou svou novinkou, vyrazil jsem tam taky. (Z Děčína se dokonce mohu vrátit z večerního představení nočním busem domů!). Ten jejich třetí kus se jmenuje Baby box. Úvodní skeč s dětskou "ujetou" parafrází lidové písničky dal tušit, že bude legrace. Naladit se na žánr grotesky bylo správné. Pro následující dějově víceméně souvislý sled baletních scén měl každý ze sedmi účinkujících přiděleno jedno své slovo, které v kontextu té které situace získávalo různý význam. Za sledem scén by se dala hledat alegorie životaběhu (v závěru jsme tváří v tvář samotné smrti i zvážněli), ale hravost, vtipnost a taneční výkony samy o sobě k výtečnému prožitku z Veselých skoků stačí. Pokud se vám někde namanou, neváhejte a vskočte. / Malé chuťovky lze nahlédnout i na jejich webu, zasvěcenou recenzi na Baby box jsem našel zde.

Televizní dokument o výtvarníkovi jménem Viktor Vasarely, který jsem zhlédl asi před dvaceti lety, mi vryl toto jméno do paměti. A s ním i pojem op-art, malířský směr založený na využití kouzel geometrických obrazců. Nadšení pro Vasarelyho pak bylo postupně otupeno, prostě jsem se s jeho dílem nikde nesetkal. Pařížský umělec maďarského původu mezitím v r. 1997 zemřel. Ale zpráva o reprezentativní výstavě jeho děl v Česku - konkrétně v Olomouci - mě vyburcovala natolik, že jsem zorganizoval rodinnou víkendovou návštěvu na Hané, a to hned na první lednový víkend. Výstava v olomouckém Muzeu umění naprosto splnila mé očekávání. I proto, že muzeum ve Vasarelyho rodišti Pécsi zapůjčilo do Olomouce reprezentativní soubor téměř stovky prací, včetně slavných tapisérií se zebrami. Na zemi před několika nejznámějšími díly ležely skládačky na způsob puzzle - neodolali jsme a obrazy jsme si podle originálu sestavili. K dispozici bylo i pexeso nebo molitanové "makety" obrazců, s kterými si návštěvník mohl volně na zemi tvořit ve Vasarelyho stylu. Koupil jsem si katalog, a tak se k mohu kochat i doma. / V tomtéž muzeu jsme prošli i výstavu Emila Filly. Rozměrná kubistická díla mi poopravila moji představu o něm. Po vyšplhání do prosklené věžičky ve střeše jsme se rozhlédli po zasněženém Olomouci. Z dětství jsem si pamatoval radniční "proletářský" orloj; k němu jsme dorazili, právě když byl v poledne v akci. Kromě toho všeho mohu doporučit ještě útulnou restauraci U anděla v Hrnčířské ulici, mňam.

Ochranov, německy Herrnhut. Obec v Sasku, spjatá s českou historií, exulantské městečko, kam v době pobělohorské přesídlila početná komunita moravských bratří ze severní Moravy. O tom jsem měl povědomí. Ale ne o tom, že toto místo se nachází v dosahu jedné půldenní túry od mého bydliště! Pěšky jsem to nechal na jindy, stačilo totiž 4. prosince navečer přisednout do auta k manželům Dlouhým a nechat se dovézt na místo v rámci adventní akce pořádané krásnolipskou o.p.s. České Švýcarsko. V Herrnhutu (dnes asi 1600 obyvatel) jsme se nechali provést vlastivědným muzeem, jehož penzionovaný ředitel nám o exulantské historii poutavě povyprávěl. Taky nás zavedl do unikátního bratrského kostela - protestantsky střídmý, interiér v bílé barvě, oltář uprostřed delší strany lodi (čili ani ti v poslední lavici nesedí daleko od kazatele). Velkým "vývozním artiklem" Ochranovských je vánoční "herrnhutská hvězda" - bylo jimi ozářené celé městečko, já si je zvěčnil v muzeu a jednu přepychovou v kostele.

V prvním prosincovém týdnu jsem po večerech pendloval na festival Českolipský divadelní podzim. Zvědav jsem byl hlavně na spolky, o kterých jsem už dost slyšel, ale ještě je neviděl. Rádobydivadlo Klapý uvedlo vážnou hru - Equus od Petera Shaffera. Žánr psychologického dramatu mě u ochotníků věru překvapil - a nebylo to špatné. Kladenský VAD si mě ale naprosto získal autorskou cestopisnou komedií Tajemný VAD v Karpatech.

Zásadní prosincovou akcí bylo ovšem lampionové vítání nového roku. Po třech letech jsme opět využili jako základnu chalupu mých rodičů v Království u Šluknova. Původní itinerář průvodu počítal s trasou stejnou jako před třemi lety, tedy s návštěvou zaniklé obce Fukov, navíc s nyní již neproblematickým přechodem do saského Oppachu. Poněvadž ale silvestrovskému večeru předcházelo několik aktivit, po nichž byla naše šestičlenná sešlost trochu uondána (pingpongové řádění v aule školy, túra na Hrazený), byl s jistou úlevou přijat návrh na vítání roku v magickém prostoru ruin bývalé křížové cesty přímo v Království, asi dva kilometry od chaloupky. Dokumentace lampioňáku viz zde. // Umanul jsem se dopřát spoluúčastníkům zdolání dvou významných kót, a sice nejvyšších vrcholů Šluknovské pahorkatiny (Hrazený, 608 m n.m.) a Lužických hor (Luž, 793 m n.m.). Na Hrazeném jsme sice v čerstvém sněhu prošlápli stezku na vyhlídku Volský kámen (se zápisem do "vrcholové" knihy), ale časová tíseň nás odradila od dobývání samotného vrcholu. Což nám novoroční rozhled z Luže vynahradil pohádkovou atmosférou zasněžených lesů. Až na ty davy turistů. / Neušetřil jsem je ani kultury. Ti, co přijeli o něco dřív, povinně vyslechli ve šluknovském kostele Rybovu vánoční mši a seznámili se zblízka s tamním nádherným kostelním betlémem. Ti, co odjížděli o něco později, si mohli ve Varnsdorfu nafotit nedávno rekonstruovanou zvoničku ve Vrchlického ulici.

Je první neděle adventní 2. prosince a k tomuhle psaní mi zpívá vánoční koledy Fleret a Jarmila Šuláková z desky Tož ščasné a veselé. Máme ji doma od minulého čtvrtka 29. listopadu. To jsme si totiž zajeli do sousedního Rumburka na jejich koncert. Vizovickou folkrockovou skupinu Fleret jsme před několika lety měli i doma ve Varnsdorfu (ne doma, v divadle!). Se vsetínskou folklorní legendou paní Šulákovou jsme si jich ale tentokrát užili poprvé. Zpěvačce táhne na osmdesát, ale že jí to pěje! V rumburském kulturáku koncert dali do malého sálu - myslím asi tak sto míst, a tím pádem "nadupáno" a výtečná atmosféra. Z celého předvedeného repertoáru jsem si nejvíc užil hit Zafúkané./ Co mě na koncertech v dotyčném kulturním stánku jediné štve, jsou nadbytečné uvítací či dokonce rozlučkové proslovy slečny "moderátorky". // Na cestování byly listopadové víkendy nepříjemně sychravé, a tak - kromě jednoho výšlapu skrz výběžek do Šluknova - jsem si víc kazil oči u počítače než léčil mysl mezi stromy. // On to byl taky vlastně "zážitek", u toho počítače. Jedna spřízněná duše našeho muzejního spolku se rozhodla zásadně inovovat jeho webové stránky a mě připadlo za úkol dodat povícero textů - od medailonků klubů po prezentaci dlouhodobých projektů. Padly na to i dva dny dovolené (ale vzhledem k tomu, jak bylo právě venku, žádná škoda). Nová verze webu KPMV bude na nezměněné adrese http://muzeum.varnsdorf.cz/ přístupná snad po Mikuláši. Pokud po kliknutí je celé do modra (čili ne do hněda), tak už to je ono. ... Konečně bude možné naše členstvo a příznivce zásobovat po internetu čerstvými aktualitami, pozvánkami a drby. A kdopak bude tím pilným dopisovatelem? No co myslíte?

Několika ozvěnami ke mně dolehl Island - o to je vždy příjemné, neboť paměťové stopy z cesty na tento ostrov, byť od ní uběhly už čtyři roky, neztrácejí na intenzitě. / Festival islandské kultury v Praze - Islandský průvan - se konal 3.-8. října. Mě zajímaly zejména islandské filmy. Viděl jsem v kině Aero (samo o sobě je zážitkem) z nich aspoň dva - Sůl (rež. Bradley Rust Grey) a Děti Přírody (rež. Fridrik Thor Fridriksson). Navzájem jsou si oba silně kontrastní jak tematicky, tak pojetím. Klasičtější Děti Přírody našemu divákovi mohou připomenout Michálkovo Babí léto. (Mám ale z dřívějška jeden filmový zážitek dosud nepřekonaný: Sokoli islandské režisérské "jedničky" Fridrika Thora Fridrikssona.) / Odkaz na festival zde. // V úterý 30. října jsem zamířil do rumburské knihovny na vernisáž výstavy fotografií Jiřího Stejskala Island - země okouzlujících barev a tvarů. Majitel grafického ateliéru v Jiřetíně pod Jedlovou a vášnivý krajinář nafotil na ostrově dva a půl tisíce snímků. Výstava jich prezentuje pochopitelně jen pár desítek. Byl jsem jimi unešen. A to už jsem viděl výstavy takových fotospecialistů na Island, jakým je např. Jan Sucharda. Své vlastní snímky, které jsem kdysi vystavoval ve dvou knihovnách, jsem se před Stejskalem neodvážil vyndat z batohu. / Pomyslný návrat na "zemi ohně a ledu" umocnila přednáška průvodkyně Hany Tomsové. // Třetí islandské echo: Klub islandských fanatiků mě coby svého člena upozornil na novou, vylepšenou podobu webu. Jste-li na Island aspoň trošku zvědavi, klikněte sem.

Více než kdy předtím jsem cestoval po divadlech. V libereckém Divadle F.X.Šaldy jsem poprvé ochutnal atmosféru Wagnerových oper - dávali tam Bludného Holanďana. Tamtéž hostovala ústecká operní scéna s Griegovým baletem Peer Gynt (mohl jsem srovnávat s činoherním uchopením téhož hrdiny v mladoboleslavském divadle před dvěma roky). V pražském Divadle v Dlouhé jsem viděl Shakespearovu krvavou smršť Titus Andronicus, z veřejných generálek znám teď Macchiavelliho Mandragoru (Švandovo div.) a americký muzikál Sliby chyby (Div. pod Palmovkou), který by ale z celého tohoto seznamu ode mě dostal asi nejméně hvězdiček.

Coby ještě docela čerstvý uživatel digitálního fotopřístroje jsem zkoušel se reportážně realizovat na dvou akcích - varnsdorfské drakiádě (viz "dramaturgovy zápisky" 14.10.07) a návštěvě prezidenta Klause. Z drakiády mám lepší pocit - co se týče fotek, i tak vůbec.

Tak nám obnovili "Pochod přes tři vrchy". Pověstná turistická akce, která před řadou let zanikla, se do Varnsdorfu letos 15. září vrátila zásluhou AC Varnsdorf (pod zkratkou nehledejte atletický klub, ale Apoštolskou církev!) a turistického a horolezeckého klubu Varnsdorf. Nejdelší, 50kilometrová trasa je skutečně vedena přes tři výrazné vrcholy v okolí: Luž, Klíč a Jedlovou. / Řekl jsem si, že když už mám start i cíl téměř pod okny, tj. u varnsdorfské sportovní haly, měl bych překonat víkendovou lenost. Dokonce jsem se vyvázal i z pracovních povinností (nechal jsem totiž pana ředitele ve štychu co se týče Dne otevřených dveří divadla) a po jedenácti hodinách poctivé - sic v závěru už dost pajdavé - chůze jsem si vysloužil diplom, propisku a mohl jsem si opéct libovolný počet špekáčků. Ale víc mě lákalo domů - tam na mě čekal dortík tiramisu od tchyně. / Průběh pochodování byl jinak docela banální, včetně obligátního občasného bloudění. Zpříjemnění obstaraly parádní vrcholové rozhledy a božská nudlová polévka v hospůdce na posledním jmenovaném vrcholu. / Pod Klíčem jsem poskakoval s foťákem kolem neuvěřitelně dokonalé muchomůrky červené. Teď lituji, že jsem si ji neošmatal - už si nikdy nebudu jistý, jestli k cestě někdo nenarafičil umělou atrapu.

Už od loňského znovuotevření zámku ve Šluknově jsem se chystal na ten zázrak podívat. Letos v létě ke zpřístupněnému přízemí (s městským informačním centrem a cukrárnou) přibylo první patro. Poštěstilo se mi podívat se tam až 18. září, kdy jsem využil služební návštěvy tamějšího "íčka". Jeho pracovnice nás (mě a mého šéfa) ochotně provedla rekonstruovanými místnostmi - obřadní síní, výstavními prostory i technickým zázemím. Vzezřením všech těchto prostor jsem byl velmi příjemně překvapen - od podlah, stropů a lustrů po kachlová kamna a nábytek - vše citlivě sesazeno v jednotném barevném ladění a stylové uměřenosti. Jen stěny prozatím trpí prázdnotou. Chybí sice typická "zámecká expozice", ale chystá se prý myslivecko-lesnická náplň (ve městě sídlí lesnická škola). / Zámek před 20 lety vyhořel, nad jeho dalším osudem se dlouho přešlapovalo. Město se nakonec zmohlo na náročnou investici, jejíž další etapa intenzivně probíhá. 28. června 2008 se prý můžeme přijít podívat na tu slávu, jak se bude otvírat zámek už kompletně zrekonstruovaný. / Na městském webu je k mání historie zámku, ač neobsahuje právě ty nejaktuálnější informace (zejména škoda, že ve fotogalerii nejsou obrázky právě toho, co tady tak chválím).

A nakonec zase turistika. Pořád mám doma na talíři, že jsem ještě nebyl na Sněžce. Já, takový turista-vlastenec! Tak jsme vyrazili na poslední (prodloužený) zářijový víkend do Pece pod Sněžkou. Využili jsme zázemí chaty Alena a v sobotu 29.9. vyrazili na zteč. A to nadvakrát - nejprve přes Růžohorky, poté přes Obří důl. Vše marné, počasí bylo natolik mizerné, že jsme poslední úsek vždy vzdali. Na Růžohorkách to vypadalo takhle. Od polské chaty v sedle nad Obřím dolem (Dom Śląski, 1400 m n.m.) je to na vrchol půldruhého kilometru, ale nebylo vidět na krok a vítr trhal pláštěnky. / V neděli, už cestou domů, jsme z vlaku jen smutně koukali, jak se udělalo fantasticky krásně.

Původně jsme si s manželkou naplánovali pěší přechod Irska. Výprava, k níž jsme se přihlásili, byla ale zrušena pro nedostatek dalších zájemců. Tak jsme urychleně hledali náhradu. Kritéria: s cestovkou - se stany - bez stravování (makrobiotikům je polopenze k prdu, stejně si musí uvařit sami) - směr sever. / Začátek byl srandovní: Z Varnsdorfu jsme se vlakem přesouvali do Jablonce n. N., odkud nás pozdě večer vezl zájezdový bus, a to zpět k Varnsdorfu. Kvůli obsazenému trajektu byl totiž dodatečně změněn plán, místo přejezdu Polska jsme mířili do Rostocku. Půl dne po startu jsme se tak ocitli na dohled svému bydlišti. // Ale jinak z toho byly dva příjemné švédsko-norské týdny s CK Adventura a drtivou převahou podstatně mladších "účastníků zájezdu", než jsme byli my. Příjemné byly i přes nepřízeň počasí v druhém týdnu. Mlhy a deště sice zhatily výpravu na Cestu trollů i plánovaný třídenní trek s údajně nejúžasnějšími norskými výhledy, ale rozčarováni jsme z toho ani moc nebyli. Naopak nás všechny ohromě nadchlo neplánované ubytování v chatkách, kde jsme po jedné zvlášť vydařené severské noci o překot sušili stany, spacáky a vůbec všechno. / Nebudu unavovat itinerářem, ba ani tím nejstručnějším výčtem míst, která jsem si opravdu užíval - k tomu mám svůj turistický deníček a v něm si budu na stará chromá kolena listovat. / Takže jen glosa o tom, jak mě - technického netalenta bez zvláštního vztahu k námořní plavbě - zaskočilo vlastní ohromení z několika lodních muzeí. Nejprve ve Stockholmu královská loď Vasa (Vasa Museum), vylovená před několika desetiletími po několikasetletém odpočinku kdesi na dně. Muzejní expozice vystavěná kolem Vasy je důmyslně napěchovaná exponáty, výklady, restaurovanými uměleckými díly, rekonstrukcemi podob utopených námořníků... a na počítači si můžete zkusit vyprojektovat loď, která by se nepotopila tak hloupě jako tahle právě pýcha švédského krále. / V Oslu pak pokračovala setkání s očí do očí s fenomény, které pro mě dosud byly romantickými přízraky z dálek zeměpisných i časových: v muzeu Vikingskipshuset vraky vikingských lodí, na nichž byli asi tak před tisíci lety pohřbeni vikingští velmoži, Kon-Tiki Museum s Hayerdahlovými plavidly lodi Kon-Tiki a Ra II, a rovněž tak Fram Museum, kde můžete prošmejdit legendární polární (Nansenovu a Amundsenovu) loď Fram od kormidla po důstojnické kajuty. // Z cesty jsem si odnesl i dva gurmánské zážitky: Hospůdka Siesta v Jablonci nad Nisou (tak vida, přece jen nebyla ta úvodní srandovní zajížďka tak zbytečná) a ve Fredrikstadu, pevnostním městečku na způsob našeho Josefova, kde mě místní cukrárna přiměla k utracení posledních norských korunek.

Cesty: Kokořínsko - nejen objev skalnatých údolíček, tři propršené noci pod stanem (kupodivu obstál zatěžkávací zkoušku před "velkou" dovolenou), ale objev několika skvělých dobrůtek, o nichž jsem zatím já nebohý neměl tušení: staročeský trdelník (na jarmarku v Kanině) a karamelová pochoutka z Vysokých Tater Tatramelky, ulovená v krámku ve Mšeně (po návratu domů jsme ji našli v každém druhém obchůdku s potravinami). Jsou to rýžové burisony slisované se zahuštěným slazeným mlékem, ham-ham, mňam-mňam. A když jsme u gurmánských požitků - s výtečným dojmem jsme odcházeli z hospody U nás v Nosálově. // Film: Roming. Za podívání stojí, za velké ovace ale zas ne. Řekl jsem si: další "road movie", kde hrdinové řeší sami sebe, tentokrát ozvláštněná etnicky. Její proplétání se snovým motivem pohádkového eposu je sice chytré a jeho gradace promyšlená, ale "nebylo to ono" - zrada podle mě tkví v poněkud násilném spojení s grotesknem. // Divadlo: Večer 20. 7. se mi konečně poštěstilo zavítat na představení v lesním divadle Mlýny. Malý přírodní amfiteátr schovaný v údolíčku na odbočce ze silnice Česká Kamenice - Kytlice zažil intenzivní provoz v době meziválečné. Před několika lety byl zásluhou nadšenců jeho "umělecký provoz" obnoven a dějí se tam zejména ochotnická představení a folkové festiválky. Vyrazili jsme ve dvou na představení novoborského souboru NOPOĎ - měl to být Goldoniho Poprask na laguně. Na místě jsme zjistili změnu programu - soubor vyrukoval s Dívčí válkou od Františka Ringo Čecha. Ale nakonec byl stejně poprask. Sotva se začalo hrát, zafičel vítr, spadlo na nás ze stromů pár šišek a pak pěkný slejvák. Po pár minutách to herci museli vzdát (část publika mezitím už prchla) a my jsme navlékli pláštěnky a vyrazili do Horní Kamenice na noční bus... Ještě rada pro případnou návštěvu: chcete-li herce slyšet, sedejte si do předních řad. / Lesní divadlo Mlýny se vkusně prezentuje na internetu, následující odkaz by vás měl zavést rovnou na principálovu reportáž z dotyčného poprasku.

Nezapomenutelný pro mě bude výlet, který jsem podniknul v první červnovou sobotu. V Novém Boru turisté pořádali pochod Sklářskou stopou a já se tudíž těšil na svoji první letošní "padesátku". Nakonec jsem dosáhl unikátního výkonu: zmokl a zabloudil jsem, než jsem vůbec dorazil na start. A když jsem poté u sportovní haly nepozoroval žádné charakteristické rojení chodeckých borců, usoudil jsem, že jsem ve špatný čas na špatném místě a pod pláštěnkou se pustil zpět na autobusové nádraží. Zbytek dne - mimochodem, udělalo se moc krásně - jsem tuším prolenošil u nějaké knížky. / Vynahradil jsem si to o dalších třech sobotách. Nadvakrát jsem na Krásnolipsku prošel Köglerovu naučnou stezku. Ve vzpomínkách si uchovám nejen mnohé pamětihodnosti, na něž odkazovaly naučné tabule, ale i roztržené šortky. Stalo se mi to na Kyjovském hrádku, a k tomu na tak choulostivém místě, že jsem raději pospíšil na nejbližší nádraží a nechal dokončení naučné obchůzky na příště. / Moji nově získanou nádražáckou úchylku (viz dubnový zápisek) se mi ale daří skvěle realizovat. Už jsem z rodného města doputoval jedním vrzem pěšky na třináct různých vlakových stanic! V rozumném dosahu jich je ale ještě dvojnásobek, náš Šluknovský výběžek je totiž vlastně železniční velmocí. // Stalo se, co se jednou stát muselo: došlo ke koupi digitálního fotoaparátu. A tudíž k velmi ostrému přechodu ze sovětské Smeny 8M, která mě provázela skoro 30 let. (Pro zvědavé: mým novým přítelem je Olympus SP-510UZ). Tak si to užívám, učím se, učím se, učím se. Něco z mých začátků, a sice stylově ze zde zmíněných cest: chaloupky v Kyjově - stromový xylofon (možno srovnat s náčrtem téhož z letošního března) - choroše. Škoda, že jsem je sem musel přihodit značně pomenšené. To víte, web zdarma.

30. května jsem se vetřel mezi členy městského zastupitelstva na exkurzi po stavbě budoucí varnsdorfské knihovny. Když jsem procházel staveništěm po budoucích půjčovnách, studovnách, čítárnách apod. a poslouchal výklad projektanta a stavbyvedoucího (neb šlo o schválení změny harmonogramu stavby, byl to pro mě zážitek. Proč? Ve varnsdorfské knihovně jsem strávil málem 10 let a dodnes se cítím knihovníkem. Už před těmi 22 lety, kdy jsem tam nastoupil na "brigádu", knihovna živořila v prekérních provizorních podmínkách a je tomu tak - i po několika náročných stěhováních - doteď. Trpěl jsem tím i proto, že před lety byla smetena ze stolu dokončená projektová studie, nad jejímž připomínkováním jsme my tehdejší knihovníci promarnili spoustu času. (Teď je v dotyčné budově banka a - samozřejmě také potřebná - základní umělecká škola). Jestli se skutečně ještě letos roztříštěná knihovna sestěhuje do definitivního sídla v Otáhalově ulici, bude to i pro mě životní událost - přestože si ji budu užívat už asi jenom v roli zákazníka.

Jinak byl květen rekordní na kulturní zážitky, které jsem si nechal ujít. Místo kin, divadel a výstav jsem dřepěl po večerech u počítače nad budoucím sborníkem Mandava (k tomu více editorovy zápisky). / A když už jsem si u monitoru unavoval oči, nenapadlo mě k relaxování nic lepšího, než trávit další hodiny na webu. Zlákaly mě pokusy o vlastní příspěvky do volné encyklopedie Wikipedie (ovšemže pouze české verze). Stvořil jsem pár článečků, vesměs stručných biografických hesel, a docela bych tomu propadl, nemít dost jiných věcí na práci. Ale hláška od administrátorů, že to napoprvé není tak špatné, potěšila. / Výletní výšlap jediný, a docela skromný: v neděli 20. května od nás přes německý Seifhennersdorf a Strážný vrch v Rumburku. Byla nádherná viditelnost, za Lužickými horami jsem i já při své slabozrakosti viděl Ještěd jako na dlani! V cíli, tj. na žel. stanici Rumburk-zastávka, kvůli nám skřípěly brzdy motoráčku, jehož posádka byla zaskočena tím, že právě tady někdo hodlá nastupovat.

6. dubna jsem vyšel pěšky z Varnsdorfu a vracel se vlakem z Dolního Podluží. (To bylo na Velký pátek a cestou jsem se účastnil velikonočního recitování "Via dolorosa" na Křížové hoře - viz "dramaturgovy zápisky"). / 9. dubna jsem vyšel pěšky z Varnsdorfu a vracel se vlakem z Kytlic. / 14. dubna jsem vyšel pěšky z Varnsdorfu přes německý Seifhennersdorf a vracel se vlakem ze Zahrad u Rumburka. / Dnes, 1. května, jsem vyšel pěšky z Varnsdorfu a vracel se vlakem ze zastávky Krásná Lípa - město. / Tak co, pochopili? Ano, kromě knížek jsem se stal i sběratelem nádraží. Má to svá pravidla: dojít z domova na vlakovou stanici (pokaždé jinou) a vlakem se vracet. Kromě jmenovaných mám letos splněno už také: Mlýny, Rybniště, Jiřetín pod Jedlovou, Horní Podluží. To prosím není úchylka, ale snaha nachodit něco tréninkových kilometrů, než nastane velké letní pěší putování. Naštěstí vlakových stanic je v pěším dosahu ještě požehnaně... // Naproti tomu do Rumburka jsem si dojel z domova. Musel jsem být totiž slušně oblečen, neb šlo o návštěvy koncertů. 23. dubna v aule gymnázia šlo o vystoupení sourozenecké dvojice Jana Vonášková-Nováková (housle) a Petr Novák (klavír). Jména známá asi jen mezi odborníky, ale zážitek úchvatný. Hlavně ze sonáty soudobého (v Anglii žijícího) Čecha Karla Janovického a poté ze suity pro housle a klavír Benjamina Brittena. Zajímavé je, že v dramaturgickém záměru na příští sezonu, který jsme obdrželi od pořadatelů, nebude pro méně známé umělce uplatnění a budou nahrazeni (když to prý vyjde) nejznámějšími našimi hudebními celebritami. / 29. dubna se v rumburském kostele sv. Vavřince - v bývalém klášterním komplexu u lorety -konala jedna z akcí, jimiž se tu slaví 300. výročí postavení lorety (mimochodem, nejsevernější v Evropě). Pražské jazzové kvinteto uvedlo - za doprovodného slova Alfréda Strejčka - skladbu Porta coeli (Brána nebes). Jejím autorem je jeden z členů kvinteta Petr Kořínek. Opus s podtitulem Obrazy z dějin české a slovenské církve zazněl před velmi řídce obsazenými kostelními lavicemi. Ale to nebyl hlavní důvod mého rozpačitého dojmu. V dotyčném prostoru působila jazzová svita jaksi nepatřičně, slavnostní či povznášející pocity se nedostavily (mluvím-li alespoň za sebe, manželku a dvě dámy, které síň opustily předčasně), Strejčkovy texty, připravené speciálně pro tuto příležitost, mi do kontextu skladby nějak nepasovaly. Ale to se stává, že i dobrá díla se neprotnou se správným prostorem a časem...

Ačkoli do okolí našeho "města průmyslu a zeleně" vyrážím pěšmo docela často, na jednu lokalitu, vzdálenou sotva šest sedm kilometrů, se dostanu tak jednou za deset let. Je totiž tak nějak stranou. Rybník Světlík u Horního Podluží a zejména tamní bývalý větrný mlýn. Za mého útlého mládí měl ještě lopatky (původně celkem pět - i tím byl v našich krajích velmi zvláštní), ale postupně, jak se majitelům nedařila péče, jich ubývalo - a vůbec vypadal čím dál zanedbaněji. Naposledy jsem ho okukoval v roce 1996. Nevím, jestli si poslední zbývající lopatky, už ne na hřídeli, ale povalující se na zemi, pamatuji z té doby nebo ještě kdysi od předtím. Když jsme k němu nakoukli tentokrát (11. března), nebylo po lopatkách vidu, ale sama válcovitá stavba mlýna vypadala jakž takž opravená. / Právě této památce je věnovaná výstava Větrná křídla nad Světlíkem ve varnsdorfském muzeu. Byl jsem se na ni podívat 20. března. Bohatý fotografický materiál, dobové pohlednice, technické nákresy. Také úřední zápisy orgánů památkové péče z 90. let. Nedaleko bydlící Richard Bér totiž tehdy sepsal petici za záchranu mlýna a vůbec se v této věci trvale angažuje. Právě on teď připravil zmíněnou výstavu. Pokud vám výstava unikne, dost toho taky uvidíte na http://www.vetrny-mlyn-svetlik.com/. // Jiný můj výlet (31. března) vedl na Krásnolipsko. Altánek "Tři studánky" nad prameny Křinice byl sice zrovna obklopen početnou hordou turistů s povykujícími dětmi a vesele plápolajícím táborákem, ale odškodnil jsem se naprostou samotou a léčivým tichem po celé trase od obnoveného krásnolipského lesoparku do Rybniště. Vede tudy - nedávno a nákladně zřízená - Köglerova naučná stezka. (Vbrzku se chystám projít ji kompletně na jeden zátah.) Poblíž rozcestí "Nad Vápenkou" je například jakýsi "herbář" z masivních dřevěných desek, kterými se dá otáčet jako listy knihy, o pár kroků dál se můžete seznámit s opravdickým milířem na výrobu dřevěného uhlí a taky s unikátním hudebním nástrojem - stromovým xylofonem. Stačí vzít dřevěné kladívko (samozřejmě zabezpečené na řetěze) a bušit do zavěšených dutých dřev melodii. Vybušil jsem tam takhle celé Allegro z Malé noční hudby. (No tak dobře - apríl). Ale kdybyste chtěli mít představu, jak to asi tak vypadá, vizte můj neumělecký nákres.

Jak jsem v lednu slíbil, tak jsem v únoru udělal - vydal jsem se do přírody. A odstonal jsem to a týden jsem se potil pod peřinou. Uff! / První výšlap (10. února po trase Varnsdorf - Jiřetín p.J. - Tolštejn - Kytlice - Mlýny) jsem sice ve vyšších partiích pročvachtal v tajícím sněhu, o týden později (Varnsdorf - Tolštejn - Rybniště - Jiřetín p.J.) už ho byly jen žalostné zbytky. V lese mezi Hraničním Bukem a Dolním Podlužím jsem se nechal unést kýčovitými obrázky lesa. V ostrém předjarním sluníčku svítily mechové kameny a pahýly stromů stržených při lednové vichřici, sem tam mezi nimi pestrobarevná skládka... Vytáhl jsem z batohu Smenu, běhal mezi vyvrácenými kmeny a fotil a fotil. (Ostatně, tím letitým ruským přístrojem možná i naposledy - dosluhuje, holka, dosluhuje, nefunguje jí už zarážka při převíjení filmu a i jinak přestávám věřit v její někdejší spolehlivost. Pomalu se schyluje ke zrádné koupi digitálu!) U jednoho polomu jsem se i osmělil k náčrtku. Na vrcholu tolštejnské zříceniny to pěkně ledově fičelo, zábradlí bylo obalené ledem - po předchozí prosluněné selance to byl drsný obrat. To jsem spravil v tamějším lokále horkou polívkou a po třech hodinách v cíli cesty ještě nášupem zákusků v jiřetínské cukrárně U Křivánků. A tahle sladká bomba byla - v kombinaci s promrznutím na Tolštejně - asi zásadní příčinou ochuravění. / V následujících dnech jsem se sice musel obejít bez hlasu, ale "klid na lůžku" jsem využil k mnoha zážitkům čtenářským. // Abych zcela neopominul zážitky umělecké, např. divadelní: Ještě před osudným výletem jsem stihl v mladoboleslavském divadle veřejnou generálku Domu Bernardy Alby. Lorcova hra byla nastudována vskutku působivě. To jsem nepoznal jen na sobě, ale i na převážně seniorském publiku, které bylo generálce přítomno. Když si uvaděčka postěžovala jedné známé, že tu krutou tragédii musí na sále prožít třebas i pětkrát, chápal jsem ji. Příběh pěti dcer k smrti toužících uniknout z krutého věznění ve zdech falešné morálky panovačné matky (Carmen Mayerová) vyústí pochopitelně v únik ze života vůbec. Kvůli jednomu výstupu bych se ale na Bernardu Albu dokázal vracet: všemi dcerami postupně tančené flamenco, hřmotné a toužebné, krásné a děsivé, mrazivým tichem obestřené... Mohu ještě podotknout, že jde o režijní debut mnou oblíbeného mladoboleslavského herce Petra Mikesky. Více o hře zde.

Pět dní pravé zimy. Jinak mě nic nepřekvapilo. // Byli jsme na Menzelově novém hrabalovském filmu - Obsluhoval jsem anglického krále. Knihu jsem četl už kdysi dávno. Film nezklamal, ani zvlášť nenadchnul; Hrabalovy poetiky - pokud o ní mám představu - jsme si na něm moc neužili. // V únoru se vynasnažím se dostat aspoň někam do přírody.

Co jiného než opět půlnoční silvestrovský lampionový průvod? Přísně vzato odehrál se vlastně v prvních chvílích ledna 2007, ale náš lampionový tým zahájil akci již 30. prosince. Tentokrát v samém středu Čech, v Mníšku pod Brdy.

V předposlední den roku jsme se vydali z Mníšku po naučné stezce Káji Maříka. Ano, Lážov, domov roztomilého Káji z mnohasvazkového románu Felixe Háje alias Marie Wagnerové-Černé, to je právě Mníšek. (Ostatně, naše první zastávka hned cestou od vlaku byla u hrobu paní spisovatelky). / Stezka vede k baroknímu areálu Skalka s kostelem a klášterem, které oba nedávno prošly zásadní renovací. A navíc byly přístupné, v klášteře nás dokonce vítal výřečný průvodce. Impozantně působí dvouřadová křížová cesta s rybníčkem a opačným směrem zase výhled na městečko. / Téhož dne večer, když naši hostitelé šli naproti další části naší výpravy, objevili na náměstí takové srocení lidu, jaké prý tu nepamatují ani z nejlepších dob prvních májů. Obyvatelstvo vyhlíželo městský ohňostroj. Ten byl kupodivu odpalován přímo od kostela, z prostůrku za ohradní zdí. Jediný, kdo na celém náměstí stál nešikovně, jsem byl já. Hned s prvními salvami světlic jsem dostal ránu do hlavy. Ani jsem neviděl, co se to od ní odrazilo, ale naštěstí nezanechalo to takové následky, abych si nevychutnal slavné události následujícího dne, posledního v roce 2006. // V silvestrovském dopoledni jsme - už v úplném šestihlavém složení - vyrazili na okruh o něco delší než včera, ale opět s tréninkovým výstupem na Skalku. Církevní objekty tentokrát už neměly den otevřených dveří, ale zážitek by tu byl - a nezapomenutelný! Ve stoupání podél křížové cesty narazíte bokem od ní na bistro s párky, buřty, grogem atd. a planoucím táborákem. Vždyť víte, že letošní extrémně teplý přelom roku by se dal lehce splést s mírným podzimem. Žádný sníh, jen bláto. A celá mužská část výpravy na Skalce zasedla k táboráku a opékala špekáčky. / Výlet pak pokračoval ke skalnímu vrcholu Babka s výtečným výhledem. Dalekohledem, který jsem dostal od ježíška, odtud všichni ostatní viděli střechu Karlštejna, Petr dokonce zaostřil do Koněpruských jeskyní (to mám ale dělo!). Následovala zastávka na Jezírku, tj. u trampské osady "El Paso". Taková větší louže obsypaná chatkami. A že se tady osadníci pěkně vyblbli! // Ve čtvrt na půlnoc jsme na Skalku vyrazili potřetí, a to už s plnou lampionovou polní. Nahoře u kostela bylo živo, rušno, hlučno a smradlavo od všech těch dělbuchových srandiček. My jsme tam působili jak tajná záškodnická skupina, když jsme si jen zapálili svíčky v lampionech a vyprskali po třech prskavkách na osobu. Lampionový průvod zpět do Mníšku po asfaltce proběhl natolik hladce, že jsme pro zpestření alespoň vymýšleli nějaké zábavné videosekvence s lampiony. / Jenže tentokrát nás za lampioňák cestou nikdo nepochválil. To zas bude rok!

Z festiválku amatérských divadelníků v Bělé pod Bezdězem Tréglova Bělá (23.-26.11.) jsem si odvezl několik několik příjemných diváckých zážitků. Největším z nich byla jednoaktovka K. Steigerwalda A tak tě prosím, kníže - jednoaktová fraška pro dva pány, cibuli, slaninu, jedno vejce a fantazii. Hrálo mladoboleslavské Divadýlko na dlani, totiž dva jeho členové Petr Matoušek a Radek Kotlaba. / Snaha po oživení divadelního života v Bělé musí překonávat zásadní technické překážky: chybí tu vůbec divadelní sál (ale pracuje se na něm), všechna představení se hrála v provizorních podmínkách klubu místní základní školy! // Dlouho mě bude ale pronásledovat i vzpomínka na "hotel", který jsem si pro svou první návštěvu městečka vytipoval z nabídky na městském webu. Z restaurace na náměstí, v níž jsem se měl (podle telefonické dohody s majitelkou) hlásit, se vyklubala pivařská putyka - což by nevadilo; za personál tu ovšem byl ignorantský číšník s vrcholnou neochotou zařídit i jen kontakt s kolegou, který měl ubytování na starost. Tato "vstřícnost" mě vyhnala zpět do setmělých uliček městečka. Po telefonátu (z mincového automatu na zastávce) se teprve dostavil ten správný člověk, něco vysvětloval, ale velmi nesrozumitelně, a vedl mě pak v domě o pár bloků dál do dlouhé neosvětlené chodby - to jsem se necítil zrovna nejlépe. Vyžádal si ihned peníze, ale o potvrzení jsem se měl přihlásit druhý den opět v restauraci. Tam se ovšem nazítří opakovalo přesně totéž. Když jsem se konečně potkal s majitelem, dostalo se mi této omluvy a vysvětlení: oni ti dva kolegové se prostě nemají rádi. A je to. / Bělou pod Bezdězem, ač v krásném Máchově kraji, jsem vůbec viděl v ponurých tónech - notně zanedbaný zámek s hanebně zpustošeným okolím, povětšinou špatně udržované domy a ulice, nějací divní lidé, "chcípl tam pes"... Trochu to spravila vycházka k České bráně a k Máchově pomníku nad městem. A také posezení v cukrárně - to až do chvíle, kdy ve třech vrchovatých přepravkách dopravili čerstvé zákusky a velký dort: Jak s nimi řidič vcházel, zakopl o schod a doslova vletěl. Scéna jak z grotesky, vše nadranc po zemi, mezi pokáceným nábytkem zázračně téměř neporušený velký dort ve tvaru autíčka. / Jeďte do Bělé, nuda vám nehrozí.

Začnu odkazem na Skalní hrádky Českého Švýcarska. Tam jsem totiž našel návod, jak se dostat na Vlčí hrádek - poslední ze šesti skalních hradů v pískovcích Českého Švýcarska, který mi ještě unikal. Je totiž z nich jediný, který neleží na turistické stezce, na běžných turistických mapách ani nebýval vyznačen. (Taktně pomíjím Falkenštejn na skále u Jetřichovic, se zákazem vstupu kvůli nebezpečí úrazu). / S mojí stálou životní průvodkyní Lenkou jsme využili slunné dopoledne 8. října. Měli jsme tedy k dispozici onen popis cesty a mapu "pětadvacítku" Národního parku České Švýcarsko. Ze dvou možností přístupu jsme zvolili - jak se až cestou ukázalo - tu nesnadnější. Od Turistického mostu v Kyjovském údolí do Kunzova dolu, výstup na planinu východně od hrádku a pak zpět západním směrem již po skalním ostrohu až na jeho konec. Tam jsme nalezli pozůstatky po strážním (?) hrádku. Hlavně vytesané čtvercové sklepení, do jehož jedné stěny je vyryt mužský obličej (jeden z místních tajemných artefaktů, který bude badatele stále vybízet k různým hypotézám). Je to nádherné místo pro samotáře a romantiky - myslím, že sem totiž málokdy vůbec někdo zabloudí. Dnes už nedaleko prochází "Köglerova naučná stezka Krásnolipskem", ale na jejím rozcestníku v místě U Dvou buků, odkud se dá na hrádek dostat "přímo za nosem", žádné upozornění nenajdete. / Neméně příjemnou partií výšlapu byla skalní stezka na Kinského vyhlídku a Kyjovský hrádek - tudy jsem sice neprocházel poprvé, ale nikdy jsem se tu ještě netrefil do tak vydařené podzimní pohody. // Z cest za kulturou ve mně zanechaly stopu Čechovovy Tři sestry v ústeckém Činoherním studiu (veřejná generálka 12. října) - pravda, v modernějším "panelákovém" aranžmá, příběh provinční beznaděje přesto jaksepatří vynikl. Z toho, co jsem na ústecké činoherní scéně už viděl, však zůstala největší zážitkem Schimmelphennigova Arabská noc (premiéra v únoru 2005).

O víkendu v polovině měsíce jsem nasával atmosféru mých středoškolských studií. Rumburské gymnázium pozvalo všechny absolventy na "den otevřených dveří" a oslavy stoletého trvání školy. Zážitkem bylo hlavně to, že ani po dvaadvaceti letech od mé maturity se ve škole nic podstatného nezměnilo - díky zachovalému interiéru (secese z roku 1909) na mě dýchlo totéž, co kdysi. Poprvé jsem navštívil posvátné prostory ředitelské. Výstava dobových dokumentů a docela obsažný výroční almanach mě také potěšily. Nynější gymnazisté dokonce vytáhli na světlo stará maturitní tabla. To naše (IV.A z roku '84) ovšem zůstalo schované, organizátorům se asi víc líbilo "béčko". Což je ovšem škandál. // O týden později mě čekalo svatební veselí mezi bodrými Moravany. V Holešově se ženil synovec. Díky tomu se mi poštěstilo zhlédnout alespoň část interiéru holešovského zámku, kde si město zřídilo obřadní síň. A bylo nádherné baběletní (baboletní?) slunečno, jako stvořené pro romantické svatební fotografování v zámeckém parku. To si tak někdo umí vybrat na svatbu počasí. A nevěstu-cukrářku k tomu. Mimochodem, gastronomický zážitek: už jen kvůli pravým moravským frgálům se cesta napříč republikou vyplatila.

Druhá část letošní dovolené: tři neděle na Chrudimsku. Pobyt v Hlinsku a Chrudimi. Ke třem stovkám pěších kilometrů po turistických cestách i mezi svištícími motoristy po asfaltu. Řada pozitivních zážitků a něco negativních. Ale nemám v úmyslu se tu rozplývat nad jedněmi a žehrat nad druhými. Pokud se tam ovšem někdy vydáte, mohu doporučit třeba procházku po Kameničkách, Proseči, Skutči, Toulovcových maštalích, Veselém kopci, hlinském Betlému, centrem Chrudimi, slatiňanském parku, Seči, Ohebu, Lichnici, Nasavrkách, Ronově n. Doubravou, Heřmanově Městci... Milá překvapení, která záležela ve vstřícnosti k turistům, nás čekala na hradě Košumberku, na zámku Nové Hrady, v chrudimském Regionálním muzeu nebo v památném kostele v Kočí.

Následující epizodka o komické informační blamáži je tu spíš proto, aby mi nepřipadal srpnový odstaveček tak odbytý. U Heřmanova Městce, asi tři kiláčky od města, je rozhledna Barborka. Stavili jsme se pro jistotu v tamějším informačním středisku za zjištěním, jak je otevřena. Pán sáhl po štosu krásných barevných letáčků "Rozhledna Barborka". Z křídového papíru jsme se dověděli, že nás na Barborce čekají v sezoně každý den (kromě pondělí) dopoledne i odpoledne. Protože toho dne už bylo pozdě, přijeli jsme nazítří opět do Heřmanova Městce a vyrazili po silničce do Horních Raškovic, kde rozhlednička stojí. Byla zamčená. Z cedulky přímo u ní jsme vyčetli, že se tu dá rozhlížet pouze o víkendových odpoledních, jinak že je možno předem zavolat na telefon ten a ten (bylo to ostatně jiné číslo než na onom letáku). Cestou zpět jsme neváhali o již dávné změně informovat informační středisko a doporučit likvidaci přebytečného papíru. Na nic, co by se týkalo turistických atrakcí v bezprostředním okolí, jsme se raději už neptali. / À propos, turistická informační střediska. Také v našich nejsevernějších Čechách máte šanci zjistit, že některá jsou tu opravdu kvůli tomu, co od nich čekáte, a jiná kvůli tomu, aby obec předvedla, že se na něco takového už také zmohla.

A kdybyste chtěli přijít na jiné myšlenky, projděte se údolím Doubravky východně od Chotěboře, vydrápejte se tam na bývalý hrádek Sokolohrady (z vrcholu pak ještě po nenápadné odbočce na skalní vyhlídku) a nechte kolem sebe šumět lesy...

První část letošní dovolené: týden na Jičínsku. V jeho závěru jsme si se ženou dopřáli jediný (když nepočítám sem tam návštěvu nějaké té památky, třeba zámeckého areálu v Dětenicích) kulturní počin: 21.6. jazzový večer na nádvoří jičínského zámku. Pozvánkami bylo oblepené snad každé druhé jičínské nároží, a tak jsme trochu znervózněli, když pár minut před začátkem se nás slezlo sotva na mariáš, na prázdném nádvoří si nebylo kam sednout a ke všemu se schylovalo k dešti. Nicméně pořadatelé se zachovali pružně: společnými silami jsme z druhého nádvoří dopravili několik laviček, s přibývajícím obecenstvem - již během produkce - odkudsi přibývaly i židličky a nějakým záhadným způsobem se podařilo smluvit objem srážek na několik neškodných kapek. A kapela? Byl to Jazz kvintet z Turnova a udělal na nás výtečný dojem, ba možno říct, že to byl nářez a že nás uvedl do varu. Účinkoval v ryze mužském sedmihlavém obsazení (tedy bez jediné dámy, která - podle jejich webu - je členkou souboru). Pokud se náhodou octnete ve stejném místě, kde tato parta právě pořádá vystoupení, neváhejte se zúčastnit. // Mimochodem, ty Dětenice... Tamější zámek (a sousedící pivovar s již pověstnou Středověkou krčmou) je nyní zásluhou soukromých majitelů po několika letech intenzivní práce perlou Jičínska. Prohlídka interiéru nás na jedné straně nadchla, na druhé straně jsme útrpně přežívali komický výkon slečny průvodkyně, která sebejistě hovořila např. o "majitelích, jenž byli židovského původu". Ale zato byla v kostýmu - a to se na našich hradech a zámcích často nevidí. Zámecký web: www.detenice.cz.

Herce Alfréda Strejčka naživo jsem viděl dvakrát. Poprvé před více než dvaceti lety, v aule gymnázia, když vystoupil s literárním pořadem o Boženě Němcové. Co mi jediné utkvělo, byl trapas, když předstoupil na stupínek a ještě než vůbec promluvil, ustrnul v patetickém postoji, s pohledem upřeným na státní znak, který visel vedle na zdi. Pro nás, co jsme seděli v první řadě, nastala muka zadržovaného smíchu. / Později jsem se doslechl o společných pořadech A. Strejčka a kytaristy Štěpána Raka k poctě velkých českých osobností - Jana Husa nebo J.A. Komenského. A měl jsem z dobrých zdrojů, že rozhodně stojí za to. / První příležitostí se stal výroční koncert letošního Varnsdorfského hudebního léta v neděli 25. června. Pozváni byli Alfréd Strejček a Štěpán Rak se svým novým pořadem Vivat Corolus Quartus, k poctě krále Karla IV., Otce vlasti. V tropickém vedru přišel vhod chládek starokatolického kostela. Hlavně nesedat do první řady. / Byl to počin umělecký a osvětový zároveň. Ve stručnosti jsme vyslechli celý Karlův životopis, výňatky z jeho vlastní literární tvorby, a také ve zvláštní pasáži rozvedenou - donedávna utajenou - událost z roku 1350 (těžký úraz páteře a čelisti, který zřejmě ovlivnil celé další více než čtvrtstoletí státníkova života a panování). Rakovy virtuózní kytarové kousky, Strejčkův mrazivě patetická recitace, flétna (případně i dvě najednou), jejich dvojhlasný zpěv, v závěru bubínek... vše k umocnění pocitu panovnické, ale hlavně mužné důstojnosti i pokory. / Vytleskali jsme si přídavky, oblíbené Karlovy texty z biblických Žalmů a z Pavlova Listu Korintským.

Ilegální sestup do šachty polozasypaného důlního díla je pro člověka, který se necítí jistý ani na žebříku při česání višní, opravdu hlubokým zážitkem. Něco takového mě čekalo na výpravě, kterou organizoval mineralog a jeskyňář Miloš v sobotu 20. května. Na hornickou notu jsme se nejprve naladili v muzeu v Krupce, kde se leccos dovíte hlavně o těžbě cínu. Dobývání rud bylo námětem i další zastávky: veřejně přístupné štoly Starý Martin - to je jen kousek za městem. Procházka půl kilometru podzemím podél rudné žíly, s řečným průvodcem, který nám ale nestihl říct všechno, protože jedna z turistek ve skupině začala omdlévat, a tudíž jsme "z díry" lezli předčasně. / To nám měl vynahradit zlatý hřeb výletního dne: průzkum opuštěného dolu Vrchoslav, ukrytého v lesích nedaleko odtud. Před půlstoletím se tu těžil fluorit. / Vyústění větracích komínů a různé divoké vstupy do podzemí jsou prý důsledně ohrazeny od té doby, kdy zde naposledy zaštěkal smutně psík jedné paní. My jsme naopak přelézali každou ohradu, nakukovali do tmy a vhazováním kamínků tipovali její hloubku. V dešti jsme došli ke skalní průrvě, kde nastala ta slavná chvíle. / Miloš ze své minulé návštěvy tohoto místa věděl, že se do útrob šachty vstupuje šikmo dolů po suti, a to prý vcelku pohodlně, sic je lépe jistit se lanem. Lano navázal za kulatinu, kterou byl přehrazen vchod, a dohlédl na naše přípravy, neb štololezecké zkušenosti většiny z nás byly minimální. Navlékli jsme na sebe další vrstvy svršků, upevnili helmy, na helmy upevnili svítilny, kolem pasu opasky, na opasky baterie od svítilen. Když jsme byli takto vybaveni na cestu tmou, zimou, hlínou a kamením, Miloš zahájil sestup do štoly. Za minutu volal, že je to tu jiné než posledně. Šikmý sestup zmizel, po několika metrech šla díra kolmo dolů. Dost hluboko na to, aby riskoval pustit tam naprosté začátečníky. Pak prý následovalo jakési odpočívadlo a pod ním ještě hlubší kolmice do středu Země. To prý nestojí za risk. Sundali jsme baterie z opasků, opasky z pasů, svítilny z helem, helmy z hlav a zbavili se přebytečných svršků. Prošli jsme se kolem několika dalších romantických děr, vrátili se do auta a frčeli domů. // Mám teď na stole za těžítko takový krásný barevný šutřík. Miloš o něm řekl, že "do betonu dobrý".

12. dubna odpoledne: venku právě islandsky mrholilo, ale v „kavárničce pro seniory“ na varnsdorfské starokatolické faře se příjemně sedělo u čaje nebo svařáku, zatímco dataprojektor chrlil na stěnu hřmící vodopády, kostelíky s drnovými střechami, ptáky papuchálky, ledovcové splazy a proudy lávy. Mezi zvídavými babičkami a dědečky mě tréma nezaskočila (a manželku-učitelku už vůbec ne), a tak jsme si mohli s plnou parádou připomenout náš cestovatelský zážitek roku 2003 - Island a Faerské ostrovy. Seniorské publikum, v němž babičky drtivě převažovaly nad dědečky, nás potěšilo mnoha dotazy (počasí, náboženství, čím se tam lidi živí atd.). A nám dvěma se začalo po severských končinách opět stýskat. / Světlance, která program kavárničky v Communiu organizuje, děkuji za pozvání a Lukášovi Vébrovi za zapůjčení technického vybavení. // Nejpříjemnějším divadelním zážitkem bylo Těšínské nebe - muzikál Těšínského divadla o rozděleném městě Českém Těšíně/Cieszyně. 7. dubna jsem si na něj zajel do děčínského divadla. Místy byl problém s porozuměním - kromě češtiny, těšínského nářečí a polštiny z jeviště zazněla i němčina a židovský ivrit - ale bohatě to vyvážil požitek z kompozice, jíž vládly songy Jaromíra Nohavici. Ukázalo se, že Nohavicovy písně mají úžasnou sílu samy o sobě, i bez autorského podání. // Další příjemný zážitek jsem si z děčínského divadla odvezl o dva týdny později, z premiéry amatérského divadelního souboru Karel Čapek. Šlo o komedii Alana Ayckbourna Aby bylo jasno. // A málem bych vynechal taneční kreace Terezy Burešové, kterými doprovodila některé skladby koncertního programu Historie tanga - zejména titulní skladbu Astora Piazzoly a poté čardášový přídavek. No prostě pastva pro oči. Stalo se v aule rumburského gymnázia 24. dubna, na violu k tomu hrála Jitka Hosprová a na kytaru Denisa Veškrnová.

Vytrvalost letošní zimy mě přišla vhod. Mohl jsem pokračovat v taženích kýčovitými zimními krajinkami v našich severočeských kopečcích. Mimo jiné jsem objevil kouzlo osady Dlouhý Důl (Mezi Vlčí Horou a Kyjovem u Krásné Lípy). Také beznadějně zaváté cesty na trase Chřibská - Studený - Kunratice (na Českokamenicku) se mi vryly do paměti. / Na 18. březen jsme pozvali přátele na hlavní zimní atrakci ve Šluknovském výběžku - Brtnické ledopády, tj. ledové útvary v údolí Vlčího potoka, navrch ledové jeskyňky v Kyjovském údolí; podívaná to byla fakt pěkná, ač bylo rampouchů o něco méně než v jiných letech, právě proto, že ještě pořádně nezačalo odtávání. // Ve varnsdorfském kině Panorama se 17. března nepromítalo, ale muzicírovalo: konal se tu Jazzový pátek, 7. ročník přehlídky jazzových a tanečních orchestrů základních uměl. škol, pod taktovkou ZUŠ Varnsdorf. Nestihl jsem program od začátku, ale neušlo mi vystoupení kapel z Děčína, Loun, Železného Brodu, Varnsdorfu a zejména Bobby's bandu z Jablonce nad Nisou. Večer zakončili profesionálové - freejazzové kvarteto Pavla Hrubého LIMBO. Na změnu žánru si bylo potřeba zvyknout (většina místních tu trpělivost neměla), ale zážitek to byl ohromný. // A divadlo? Na pražské scéně Metro mi neušla dobrá komedie Monsieur Amédée, jejíž autor Alain Reynaud-Fourton vytěžil ze zápletky paradoxního setkání emeritního profesora francouzštiny s lehkou divou, co se dalo.

Kýčovité zimní krajinky! Z únorových výletů po našem severu mi zůstane v paměti zejména trasa od Nové Huti (to je autobusová zastávka v kopcích 5 km severně od Svoru) do Horní Světlé. Ta odbočka z hlavního tahu Praha-Rumburk má na mě jakýsi vábivý vliv, z autobusu na silničku vždycky zálibně vyhlížím a v duchu po ní vyrážím přes pláň do lesa. Za ním se krčí podstávkové chaloupky Horní a Dolní Světlé, Mařenic, Krompachu... Jen třikrát čtyřikrát jsem se tudy do Světlé skutečně vydal, ale v zimě to teď bylo poprvé. 12. února po ránu tu mohlo být tak pět šest pod nulou, cesta bylo prohrnutá, sněhové mantinely do výše očí, pod botami to libozvučně křupalo. Občasný mlžný zásvit slunce mezi zasněženým smrčím a naštěstí jen ojedinělý průjezd auta - že by se lyžaři v neděli v devět ráno teprve probouzeli? / Jedinou šmouhou byly hospůdky. V centru Krompachu hostinec nefungoval a v penzionu Na Vyhlídce, pár set metrů před turistickým přechodem do Německa, jsme se ke stolu nedostali, bylo totiž beznadějně obsazeno návštěvníky zpoza hranic. Když nám personál potřeboval sdělit, že překážíme, učinil tak německy. Tak jsme si pohladili bříška a kráčeli do Němec. Přes pohledné lázeňské městečko Jonsdorf, protáhlou, strmou ves Waltersdorf a další turistický přechod jsme uháněli do Dolního Podluží, k hostinci U pomníku. Na dveřích (v okně ? - už nevím) měl úhledně a přehledně vypsanou otvírací dobu, ale v rozporu s ní bylo nechutně zavřeno. Došli jsme do Varnsdorfu a po 24 kilometrech vymrzlé a vyhládlé turistiky jsme zakotvili v Modré hvězdě. Dobré chutnání. / A kvůli vyváženosti i něco kultury: 5. únor, Divadlo Bez zábradlí, Praha, komedie Velká zebra, uváděná pod agenturní hlavičkou AP-Prosper. Bylo to už na hraně bulváru; možná to autor (či režisér?) trošinku přeháněl s bláznivými scénami, když došlo na odhalování totožnosti hrdiny před bývalými manželkami; ale jinak dobré, k pobavení mohu doporučit.

Naše domácnost se zbavuje závislosti na televizní obrazovce. Při předvánočním úklidu jsme asi za knihovnou šmrncli o zástrčku takového toho tlustého bílého kabelu a přístroj přestal reagovat na naše pokyny. A vystěhovávat zase tucet polic knih právě do vycíděné knihovny vrácených, to za ty naše programy nestojí. Aspoň se toho víc přečte. A někde je tu hromada cédéček, které jsem ještě pořádně neslyšel, třeba na ně konečně dojde. // Jo, a žena mě opustila. Na celý měsíc, skoro. Ne, s tou televizí to nesouvisí. Ona se v Anglii učí anglicky. A podle zpráv, které mi posílá, je to pro ni zážitek století. - Čtyři týdny slaměného vdovství, to byl zážitek... Ale rozepisovat se na toto téma nemíním, ona to asi bude číst. // Neměl bych přece jen opomenout zážitky hudební a divadelní. Patřil by sem tříkrálový koncert Krčkova souboru Musica Bohemica (6. ledna v aule Biskupského gymnázia Varnsdorf) a zejména cimrmanovský Lijavec, hra s opravdovým deštěm (30.1. ve varnsdorfském divadle). Obou jsem se účastnil pořadatelsky a více je o nich v sousedních dramaturgových zápiscích. V pražském divadle Metro jsem byl svědkem premiéry nové hry Gustava Skály Zkrocení aneb Shakespeare to psal pro mladší Zdála se mi povedenější než jeho předchozí titul Poslední šance. Zkrocení je divadlo o divadle, řeší se v něm profesní krize herečky, které nejspíš už "ujel vlak" a je velmi zaskočena přidělením hlavní role v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Střídavě ji na kolena srážejí a na nohy opět staví bývalá slavná divadelní diva, postarší kolega a "zajíc" režisér. Hrají Valérie Zawadská, Zdena Herfortová, Ivan Vyskočil (nebo Miroslav Moravec) a Braňo Polák.

Skupina turisticky založených nadšenců před rokem založila tradici silvestrovských půlnočních lampionových průvodů. Stalo se tak ve Fukovském výběžku (výběžek ze Šluknovského výběžku). Skromné svědectví o tehdejší akci jest zde. / Pro silvestrovskou noc 2005 jsem původně počítal se zopakováním na témže místě. Ale kamarádi Honza s Renatou, kteří se minulé akce účastnili a teď se právě usídlují v Soběšicích u Brna, nás pozvali do svého nového hnízdečka. Navíc zajistili i lákavý program. Hodili jsme Fukov za hlavu a nechali se dalšími členy lampionářské družiny odvézt na jižní Moravu. / 30. prosince byl v plánu zahřívací výšlap na Babí lom. Zahřívali jsme se hlavně ve stejnojmenné restauraci v Lelekovicích. Ale to až poté, co jsme po zasněženém a zamrzlém skalním hřbetu zdolali rozhlednu, na které nám Honza ochotně povyprávěl, co bychom viděli, kdybychom něco viděli. / 365. den roku jsme zčásti strávili v Moravském krasu mezi krápníky Punkevních jeskyní. Projížďka lodí po podzemní části Punkvy a Masarykův dóm - to vydá za deset televizních pohádek. Byl to Honzův vynikající nápad a rázem se stal mým turistickým zážitkem měsíce. / Propast Macochu jsme si prohlédli zdola i shora, chatu Macocha jsme využili k občerstvení před zbytkem trasy - po Křenkově cestě zpět k parkovišti Skalní Mlýn. // Půlnoční lampionový průvod vedl z centra Soběšic na jih, na návrší Strom. Tam jsme věnovali pozornost památníku prvního trigonometrického bodu v českých zemích (zaměřen r. 1759) a výhledu na brněnské novoroční ohňostroje. To už jsme měli lampiony rozsvícené. Trochu jsme si zařádili s prskavkami a poté zahájili osvětlené lampionové procesí zpět do místa bydliště. Oproti loňskému lampioňáku ve vybydleném Fukově jsme tady přece jen upoutali pozornost několika místních obyvatel. Strejc, potloukající se ulicí mezi pozůstatky vystřílených petard, si promnul oči, znovu si zkoumavě prohlédl naše sedmihlavé lampionové defilé a pronesl vzletnou větu: To je pěkné. // Tak ať se jemu i vám všem takhle líbí celý nový rok. Pour féliciter 2006!

Na hromadné zájezdy do evropských velkoměst jsem nikdy nebyl. Ale řekli jsme si s manželkou, že jednou bychom to zkusit mohli, zejména naskytne-li se příležitost mimo hlavní turistickou sezonu. A tak nás novoborská CK Plustour M zavezla o prodlouženém víkendu 17. - 20.11. "do Paříže na skok". Byla zima, ale naštěstí ne deštivé sychravo. Za dva dny jsme prošli největší "taháky", od Eiffelky a Notre Damu po mrakodrapovou čtvrť La Défense a uličky na Montmartru. Projížďku po Seině jsme měli s výkladem z přístrojků, které to uměly v osmi jazycích (vzali jsme zavděk ruštinou). / Jestli něco mohu označit za zážitek, tak večerní půlhodinové, téměř meditační posezení v monumentálním a teple zadýchaném chrámu Sacre Coeur na Montmartru. Bloudění mezi hrobkami slavných Francouzů v suterénu Pantheonu jsem si také užíval. / Průvodkyně ze sebe sypala změť údajů, často zmateně formulovaných, povrchně nabiflovaných historických a geografických faktů; daleko lépe se orientovala, pokud kdo chtěl poradit s nákupy. / Poté, co jsme v nekonečné obchodní pasáži v La Défence náhodně pořídili dámský zimní kabátek, mohu směle tvrdit, že svou ženu oblékám v Paříži.

Tentokrát mnou nic neotřáslo tak, aby to stálo za stylistické cvičení. / Možná to úžasné babí léto, které sice hřálo ještě v poslední říjnový týden, ale z mé strany zůstalo trestuhodně turisticky nevyužito. Zápecníku jeden! / Tak aspoň výběr příjemných zážitků z divadel - v Kladně "groteskní divadelní instruktáž pro nezaměstnané managery" Top Dogs (1.10.), v Branickém divadle Odjezdy vlaků - "komedie pro sedm lidí v podání dvou nešťastných herců" (24.10.); na naší varnsdorfské scéně hororově komediální Pes baskervillský (Divad. klub Jirásek Č. Lípa, 22.10.) - ten byl opravdu bezvadný, ale budu si muset na něj ještě zajet někam jinam, kde by mě nerozptylovaly služební povinnosti.

Jednoznačně Nachové plachty na lodi Tajemství. Labsko-vltavská divadelní šňůra bratří Formanů je mediálně "profláklá", a tak snad nemusím příliš vysvětlovat. Absolvovali jsme s manželkou jedno z jejich říčních představení v neděli 11. září v Děčíně. / Protože jsme na divadelní lodi Tajemství byli poprvé, zaujala nás hned řada průvodních faktů - jednak to, že se na loď vůbec celé divadlo vejde, že se opravdu hraje během plavby, vypracovanost scény (bohatě využitá točna) a různé její technické detaily, stolové uspořádání hlediště (přitom s kapacitou cca 180 míst!). / Užili jsme si legrace (svérázně pojaté poučení cestujících o zásadách bezpečnosti lodní dopravy) i vynikající divadelní produkce. V nadšení z neobvyklého divadelního prostředí jsme tak tak stačili vnímat vlastní dramatizaci pohádkového příběhu A. Grina. Ostatně, hrálo se postupně po celé lodi, včetně střechy "boudy" na točně, v hledišti, v podpalubí... Veselo bylo i po děkovačce, neb maďarská cimbálovka vyhrávala a bar v podpalubí měl otevřeno. / Loď mezitím plula tmou, po proudu na Hřensko. Po třech hodinách jsme šli na přistání s osvětlenou Pastýřskou stěnu po pravoboku, takže jsme se museli mezitím s lodí otočit, což jsme ovšem ani nepostřehli. / O divadle bratří Formanů se dá více zjistit zde. // Jinak jsme si v září dobře užili také se skupinou Buty (3.9. v Krásné Lípě, v rámci Dnů Českého Švýcarska) a na koncertu Radůzy v České Lípě (27.9.).

V kostele sv. Václava v Srbské Kamenici se již několik let pořádá „Srbskokamenické hudební léto“. V sobotu odpoledne 20. 8. jsem se na to poprvé přišel podívat. Vystupoval maďarský dámský Corvinus Quartet a hrál Dvořáka a Dohnányiho. Spanilou čtveřici hudebnic jsem viděl jen při nástupu a děkovačce - tak nešikovně jsem si sedl. Ale akustika je tu výborná. //

Zpět do Varnsdorfu jsem se rozhodl dojít pěšky jakožto noční úplňkový pochod. Bylo teplo až dusno, mohlo mě trknout, že kromě pláštěnky budu na cestu potřebovat i hromosvod. Ale bez legrace: Od Křížového Buku po červené značce jsem šel už potmě. Bouřka mě zastihla před desátou hodinou na rozcestí pod Velkou Tisovou. Byl jsem 2 km od nádraží Jedlová, ale jít se nedalo, jednak pro slejvák, a hlavně bilo to kolem hlava nehlava. Prostě byl to rachot. Šly minuty, kdy bylo od blesků nepřetržitě světlo. V podřepu na okraji mýtiny, jak hříbeček, čekal jsem pod pláštěnkou - stejně do ní zatékalo - a bál jsem se pohnout. Při tom bleskobití se mi zdálo nemožné, že by aspoň jednou neuhodilo přímo sem, a tak jsem se pomalu loučil. Počítal jsem, kolik mám u sebe kovových věcí; přítomnost kovového sloupku s rozcestníkem mi taky nebyla milá. Oranžovo před očima a ohlušující rána. Ten strom, který to odnesl, nemohl být daleko. Dovedl jsem si představit, kdyby to trvalo dlouho, že člověk přijde k újmě na rozumu.

Po půlhodince (?) jsem mohl pokračovat v cestě. Živly se stěhovaly někam na severozápad. Kolem jedlovského nádraží jsem jen prošuměl, bylo odtud slyšet výskání dobře naladěné party.

Na Tolštejnské cestě už na mi svítil úplněk! Vděčně jsem se na něj díval jako na zázrak, kterého jsem se nemusel dožít. Pojem o čase se vrátil v Jiřetíně pod Jedlovou, kostelní hodiny tam právě odbíjely půlnoc. V půl druhé jsem si doma zaléval kapučíno.

/// O týden později v tomtéž kostele v Srbské Kamenici (jen ještě více naplněném) zpíval sbor z Tokia. Japonci a Japonky se skvěle předvedli nejen svým národním, ale i evropským, ba českým repertoárem (Bedřich Smetana). A na varhany hrál mladičký Přemysl Kšica. / Tentokrát jsem měl v kapse zpáteční vlakovou jízdenku. Ale domů mě vzali autem Zachovi. Děkuji.

Dovolená v jižních Čechách, na Jindřichohradecku. Čtyři týdny v kuse - dosud nepoznaný přepych. Pro letošek jsme (tj. žena a já) přehlédli, že máme stan, a změkčile se usídlili pod solidními střechami - nejprve v penzionu u Soukupových v Jindřichově Hradci, poté v hotelu Dyje v Dačicích (a ty už jsou vlastně na Moravě). A co jsme prošli: Třeboň, Suchdol nad Lužnicí, Lomnice nad Lužnicí, Stráž nad Nežárkou, Lásenice, Chlum u Třeboně, České Velenice, Kardašova Řečice, Jemčina, Nová Včelnice, Deštná, Červená Lhota, Studená, Strmilov, Kunžak, Nová Bystřice, Český Rudolec, Landštejn, Staré Hobzí, Slavonice, Plačovice, Kostelní Vydří, Budíškovice, Lidéřovice, já tu zemi znám...

Jako bonus cesta kolem Světa: trvala nám 3 hodiny a 49 minut, včetně prohlídky Schwarzenberské hrobky.

A faktické zážitky měsíce? Když jsme před vstupem do slavonického podzemí fasovali u průvodkyně gumové nohavice a pláštěnky, brali jsme to jako nadměrnou péči o naše pohodlí. Což jsme odhadli špatně. Ze dvou tras středověkým odvodňovacím systémem byla otevřena sice jen ta kratší, ale i tak to byla nezapomenutelná čvachtačka, která mohla zaskočit zejména otylejší průzkumníky. // A klášterní areál karmelitánů v Kostelním Vydří, za božsky klidného horkého odpoledne - sednout do stínu stromů před kostelem s výhledem na kopečky, přemítat či nemyslet, číst Modlitby básníků; místo a čas pro nirvánu. (Ale my jsme šli dál, na ten den byla v plánu ještě Telč.)

Od Romana Kleckera, Brňáka pobývajícího v Ústí n.L., dostávám každý měsíc pozvánku na noční úplňkový pochod. Zatím jsem byl třikrát - naposledy v noci z 21. na 22. června. Bylo nás deset, 6 kluků, 4 holky (nepočítám li jednoho, který se účastnil jen první, teplické etapy). V Teplicích ještě za světla jsme pod Doubravkou hledali místo, kde vznikal slavný, v Drážďanech vystavený obraz romantického krajináře Caspara Davida Friedricha. Našli jsme. Měli jsme s sebou pochopitelně kunsthistorika, který nám na místě podal zasvěcené informace o Friedrichově díle. Jiří Zemánek s námi pak pohodově absolvoval celý zbytek noci.

Na vrchol Milešovky, nejvyšší hory Českého středohoří a největrnějšího místa v republice, jsme dolezli za tmy. Oproti zvyklostem z předchozích úplňkových pochodů jsme při sestupu rozsvítili baterky: měsíc se skrz mraky vůbec neprodral a stezka přímo dolů napříč vrstevnicemi, po viklavých kamenech, byla fakt „o držku“. Myšilovka z Milešovky nás doprovázela tak dlouho, až jsme se báli, že netrefí zpátky. Pak najednou zmizela, a my jsme zjistili, že bloudíme. Do Velemína jsme došli přes Milešov po asfaltce. Ve velemínském motorestu z nás byli tak fascinováni, že nás pustili na pivo limo i dlouho po zavíračce. Obsluha byla v pyžamu - bohužel byl to číšník, nikoli číšnice. A jeden kolega tu zjistil, že na vrcholu Milešovky zůstal jeho vzácný nůž. Jestli se tam po ránu opravdu pro něj vydal, nemám zjištěno.

Počasí bylo nejisté, v dálce se blýskalo, déšť byl na spadnutí, část výpravy již uondaná, a tak záměr vystoupit ještě na Lovoš padl. Opárenským údolím jsme per partes docupitali k železnici, tři z nás to zapíchli už na stanici Oparno, ostatní se po čtvrté ranní postupně vyloupli na nádraží v Malých Žernosekách. A jelo se domů - co tak vím, tak kromě Ústí n.L. např. do Sokolova, Prahy, Nového Boru, já do Varnsdorfu. Hned jsem se hrnul do práce se předvést, jak jsem fit. Ale přes poledne jsem to šel nakonec dospat.

Několik zážitků by tu bylo, i když žádný výrazně nepřebil ostatní. Na operní premiéře jsem se ocitl poprvé - v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem dávali 27.5. Pucciniho Toscu: znělo to dobře orchestru i zpěvákům, jen bídáka Scarpiu orchestr občas přehlušil. Zpívalo se v italském originále, na panelu nad jevištěm lze sledovat české titulky. // Na malé scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy jsem 15. 5. sledoval Arabskou noc - hru R. Schimmelpfenniga, kterou už jsem znal v provedení ústeckého Činoherního studia (tam ve mně zanechala hlubší dojem). // Dobrým nápadem bylo zajet 17. 5. do českolipského divadla na Madame Melville od R. Nelsona; pod hlavičkou Studia Dva hrály mj. Ivana Chýlková a Eva Holubová. // Nejhůře zapomenutelný bude jistě zážitek neplánovaný - sháňka po kabelce, kterou jsme (žena a já) zapomněli v jednom libereckém baru po Arabské noci. Byly v ní veškeré naše doklady. Klobouk dolů před personálem baru: když nás zuřivě, ale neúspěšně sháněl na telef. číslech vyčtených z vizitek, pak předal vše policii a ta zase magistrátu. Druhý den jsem toto kolečko absolvoval také a dotyčnou číšnici skromně odměnil bonboniérou. Nezapomeňte občas někde zapomenout doklady! Život je pestřejší a legračnější. Zejména s památečním policejním protokolem dokonale vyjmenovávajícím veškerenstvo dokumentů a nedokumentů nalezených v kabelce. Spočítali nám tam i balené cukříky přivlastněné po hospodách.

Sobota 23.4. večer, klub Fabrika v Doubici u Krásné Lípy: Písničkář Vašek Koubek to na nás "rozbalil" se svou harmonikou, ale i bez ní. Historky (vesnické, indické a další - něco vyprávěl, něco četl ze svých knížek) se dají poslouchat a dá se o nich přemýšlet, zejména když si odmyslím nadsázku, která na první poslech zapůsobí nejvíc. Jeho vypravěčský styl a um se mi ostatně zalíbil už při první příležitosti, cca před 4 roky v Kyjově, pod širým letním nebem to mělo ještě větší kouzlo. Umělcův kufřík koubkovských nahrávek, knížek a zpěvníků odjížděl z Doubice myslím o dost lehčí.

Koubkova předskokanka Jana Vébrová, "víla ze mlejna", varnsdorfská folková naděje; také ona s harmonikou sklidila úspěch. Silně ovlivněná Radůzou, ale myslím, že hledá vlastní styl.

Bylo plno, klubově-hospodská atmosféra, venku táborák (uvnitř zima, i přes roztopená kamna).

Vadilo: s uplývajícím časem houstnoucí kouřová clona a maníci u baru, které jsme místy slyšeli líp než Koubka.

V doubické Fabrice (bývalá niťárna, teď díky nadšencům jezdecká stáj, školicí středisko, ubytovna, klub) jsem byl poprvé. S dopravou odjinud je to tam blbé, v sobotu je bez šance se tam dostat veřejnou dopravou.