Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky 2024

••   archivní rozcestník Čtenářových zápisků   ••

[Má-li někdo potřebu se ozvat, lze to učinit tudy.]

29.10.2024

Jaroslav Rudiš: Grandhotel Praha, Labyrint 2006. 1. vydání. 173 s. – ISBN 80-85935-58-9 Ve 220. den svého každodenního čtení Jaroslava Rudiše hlásím dočtení románu Grandhotel. •• Tak jako ve většině předchozích je to česko-německý příběh. Tak jako v některých předchozích je psán optikou outsidera. Tak jako v jiných předchozích knihách do děje zasahuje minulost a zemřelí, či sama smrt. A tak jako mnohé předchozí nakonec ústí do smířlivé nicoty. Jen ty železnice zase chyběly (pokud nepočítám občasné jízdy tramvají). Ale je tu pro mě kompenzace: příběh se odehrává na Ještědu a v dalších mně důvěrně známých libereckých kulisách. •• Mám dvě navýsost zajímavé rudišovské novinky. Za prvé, v top výběru letošního říjnového "velkého knižního čtvrtku" jsou jeho čerstvé Vánoce v Praze. Za druhé: Jaroslava Rudiše včera ke státnímu svátku prezident vyznamenal medailí Za zásluhy. Snad si díky tomu několik dalších povšimne, že takový nějaký Rudiš existuje a že píše knížky, které je radost číst. •• Mívám někdy po ránu obavu, jestli večer na Rudiše nezapomenu. Mrzelo by mě to velmi, při tak slibně rozjetém "čtenářském projektu", s kterým bych to případně mohl dotáhnout na zajímavou metu třeba... no třeba těhotenských devíti měsíců (když vydržím do Vánoc) nebo dokonce celého roku. Takže knížku raději otevírám hned, mezi čištěním zubů a oblékáním, a mám pak pro ten den odškrtnuto. •• V knihovně jsem si dnes půjčil Konec punku v Helsinkách. Pustím se do něj zítra, v 221. den kontinuálního čtení knih Jaroslava Rudiše, a bude to v pořadí jeho osmá kniha. To kdyby vás to zajímalo.

27.10.2024

Luisa Zikova: Palte mou duši! Vybral a uspořádal Pavel Čepický. Doslov napsala Klementina Laurinová. Praha, dybbuk 2022. 1. vydání. 90 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-011-0 Soňa Kociánová: Já papír vím o stromech... Vybral, uspořádal a doslov napsal Petr Fabian. Praha, dybbuk 2023. 1. vydání. 122 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-055-4 Frances Horovitzová: Prolamování ticha. Z anglického originálu přeložil a doslov napsal Michal Jareš. Praha, dybbuk 2022. 1. vydání. 71 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-010-3 Další trojice "opiovek" (takhle familiárně jsem si právě teď pojmenoval edici Opium poezie). Tentokrát jsou to výbory z děl básnířek, dvou českých a jedné anglické. Ani jednu z nich jsem neznal. Opiovka (zvykejme si) si snad právě toto vzala za úkol: vynést na světlo boží básníky a básně zdánlivě pohřbené zapomněním. •• Nejstarší Zikova patřila k okruhu Moderní revue a od zbylých dvou ji dělí asi tak dvě generace. Kociánová je spjata se 60. lety, Horovitzové byly pro tvorbu vyměřeny dvě dekády od 60. do 80. let. Jedno jim bylo společné: očekávání předčasného konce. •• Nad Zikovou jsem si nejprve zoufal: proč se dnes zaobírat vyčpěle sentimentálním veršováním hledajících se dívenek? S druhou polovinou výboru už to bylo jiné. Neléčitelná tuberkulóza ohlásila blízkost smrti. Mladá, konvencím se vzpírající duše se při svém dozrávání bouří jak vůči svému maloměšťáckému a pseudouměleckému okolí, tak proti "všednosti" svého tragického osudu. •• Básnický jazyk Soni Kociánové je zcela jiný, a tím i výpověď smutku a nenaplněnosti života, neporozumění se světem. Silné obrazy, k nimž jsem se vracel. Řada básní, nebo jen úryvků, jednotlivých veršů, které mě nenechaly na pokoji. "Semínka času ptáci sbírají / po kterých nám dlouho nic není // Náhle se celé hejno let zvedne / a cupanina strnulá a křivá // leží tu nahá a ubohá / v nepřeberných nesmyslech // Stává se pojednou plachým / hejno let" (s. 40) A pak třeba ještě: "Unáhlený měsíc / mraky žene. / Až mne přijme dým / a obřad bezduchý, / řekneš, verši, jim, / že to chvilkové jméno / v duši neslo / těžký sad, / bloudilo, / až nakonec... – / nechme to raději / tak –" (s. 32) •• Nostalgická křehkost ukrytá nejčastěji do přírodních motivů, bolestné smiřování se s údělem, jakási prosvětlená hořkost, to jsem pociťoval z Frances Horovitzové. Také v jejím svazečku listuji tam a zpátky a ulpívám na řádcích, které mi mají co říct. Zdráhám se však vybrat něco k ocitování. S každým dalším otevřením knížky by to bylo něco jiného... Tak namátkou tři názvy básní z těch, které by za to stály: Kukla, Píseň slunovratu, Novoroční sníh. A pak taky Dopis synovi, psaný – ať už fakticky, nebo pomyslně – na smrtelné posteli.

Elsa Trioletová: Schválnosti života Z francouzského originálu přeložila Eva Musilová. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1964. 1. vydání. 112 s., Malá řada Soudobé světové prózy Moje první seznámení s dílem francouzské prozaičky ruského původu. Ve slovníku jsem se o ní dočetl, že psala v duchu socialistického realismu (jejím druhým manželem byl komunista Louis Aragon a sešvagřená byla s Vladimírem Majakovským). Nicméně novela Schválnosti života (1961) je z jejích pozdních let, kdy "se její rejstřík rozšířil o nadčasová témata a hledání nových postupů". V první osobě se tu vypráví příběh mladé šansoniérky, kterou nezaslouženě provází různé lapálie a v očích ostatních se neprávem jeví jako egoistka. Čtenář má snad vycítit, že si mladá dáma neuvědomuje štědrost života a že onou egoistkou skutečně je. Psychologická sonda do pařížských uměleckých kruhů, která má k "socialistickému realismu" skutečně daleko.

Philipp Hübl: Následuj bílého králíka... do světa filozofie Z německého originálu přeložila Miluš Kotišová. Praha, Beta 2022. 1. vydání. 351 s. – ISBN 978-80-7593-319-5 Jedna z chudinek, které, byvši přečteny už před mnohými měsíci, se nemohly dočkat svého zápisku. Bit jsem tím především já sám, když mám lovit myšlenky, kterými mě kniha oslovila a intelektuálně zušlechtila. A přitom vím, že ano. Deset kapitol na témata, kterými se rád zaobírám a kvůli kterým jsem si knížku předloni vyprosil na Ježíškovi. Filozofické uchopení různých stránek bytí: cítění, řeč, víra, sny, svobodná vůle, poznání, krása, vědomí, tělesnost, smrtelnost. Vrátil jsem se teď alespoň k posledním dvěma, abych je zběžně prolistoval a sem tam se do nich poznovu začetl... Dovídáme se, jak o tématu uvažovali dřívější filozofové a co o něm víme (a nevíme) dnes. Ano, zajímavé a doporučeníhodné pro všechny, koho zajímají záhady lidské existence.

10.10.2024

Luis Sepúlveda: Stařec, který četl milostné romány Ze španělského orig. přeložila a doslov napsala Anežka Charvátová. Praha, Rybka Publishers 2000. 1. vydání. 127 s. – ISBN 80-86182-37-1 Když se v prvním slově názvu objeví "stařec", získává jakousi hemingwayovskou nálepku. Toto je jeden z mála případů, kdy je tomu – do jisté míry – oprávněně. Také v této novele sledujeme dramatický a vyčerpávající zápas člověka se zvířetem jeden na jednoho. Ale to až na závěrečných stránkách, kterým předchází příběh celého jednoho lidského osudu a také vykreslení života v pobřežní osadě v amazonských pralesích. Okolnosti a důvody onoho závěrečného zápasu starce z džungle proti krvelačné samici ocelota mají proti Starci a moři podstatně širší společenský kontext. Namísto oslavy lidské vytrvalosti a vůle můžeme tohoto Starce číst jako obžalobu zkázonosných nájezdů "civilizace", které narušují rovnováhu mezi člověkem a přírodou. •• Zajímavým motivem je starcova touha po četbě milostných příběhů, kterými ho čas od času zásobuje zubař navštěvující osadu. Starcovo přemýšlení nad prvními větami románku z "červené knihovny" obráží touhu po idylickém soužití a vzájemném respektu, jaký by měl platit i v našem vztahu k přírodě.

Italo Calvino: Když jedné zimní noci cestující Z italského orig. přeložil a doslov napsal Jiří Pelán. Praha, Dokořán 2017. 2. vydání v českém jazyce (v Dokořán 1.). 251 s. – ISBN 978-80-7363-833-7 Po povídkových knihách Kosmické grotesky a T nula jsem se konečně dostal ke Calvinovu stěžejnímu románovému dílu, na které jsem se dlouho těšil a které mě lákalo svým tajemným názvem. Nezklamal jsem se a můžu je zařadit mezi své letošní nejintenzivnější čtenářské zážitky. Pravda, musel jsem se zpočátku smiřovat s tím, že ani k tomu prvnímu z deseti v knize načatých a nedokončených románů nenajdu pokračování. Hrdinou je čtenář, který si koupí novou Calvinovu knihu (právě tuto), rozečte ji, ale zjistí, že má vadný výtisk, jde si jej vyměnit. V knihkupectví se ukáže, že rozečtený příběh není od Calvina, ale od jiného autora. Ve vyměněném výtisku je ale jiný příběh a ani ten není čtenáři souzeno dočíst. Zato se seznamuje se čtenářkou, s níž sdílí následující peripetie pátrání po pokračováních dalších a dalších torz románů. Vynořují se další osoby – čtenářčina sestra, nakladatelský redaktor, slavný spisovatel, literární agent-mystifikátor, cenzor... V důmyslně sestaveném příběhu jde o všestranné ohledávání čtenářství a spisovatelství, o nakonec tedy smysl literatury vůbec. Hra se čtenářem využívá i zacyklenosti – v tom, že jeden z hrdinů, spisovatel v tvůrčí krizi, zatouží napsat právě takový román, jaký teď čteme. •• To, že všechna "románová torza" mají jednotný "narativní vzorec", mě při čtení nenapadlo. Z Pelánova doslovu se dozvídáme, že Calvino jej prozradil v odpovědi na jednu časopiseckou recenzi. Je tu zmíněna souvislost s literárními experimenty, jakými jsou například Stylistická cvičení R. Queneaua (viz Čz 26.12.2018). •• A mě to vede k úmyslu začíst se někdy i do dalších Calvinových próz.

Ľuboš Bendzák: Bude to tým počasím Vybral, uspořádal a doslov napsal Michal Jareš. Praha, dybbuk 2022. 1. vydání. 103 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-012-7 V edici Opium poezie vyšlo k dnešnímu dni třicet svazků. Z toho dvaadvacet mám. Z toho patnáct mám přečteno. Z nich tato patří k těm nejlepším! •• Ve zmíněné edici je to první slovenský autor. Editoři se rozhodli – a já v tom s nimi sympatizuji – nepřekládat slovenské originály do češtiny. •• Bendzák je současný autor, narozený roku 1966, tedy z mé generace. Bude to tým počasím je výbor z jeho sbírek z let 1995–2021. Básně životního outsidra, povětšinou smutné, pesimistické až beznadějné, ale s jistým ironickým a sebeironickým nadhledem. Podávají útrpně soucitný obraz každodenní panelákové "obyčejnosti", z jejíhož rubu prosvítá tragédie bezmocnosti. •• Brouzdání na internetu mě dovedlo k anotaci jedné z jeho sbírek, z níž vylovil tuto trefnou větu: "Zatiaľ čo početné vedecké tímy majú k dispozícii mnohokilometrové urýchľovače častíc, on s pomocou niekoľkých veršov vytvára básne ako spomaľovače vnímania bežných ľudských situácií." Z Jarešova doslovu k tomuto výboru ocituji výstižné: "melancholik s mírným sklonem k depresím a sebelítosti, ale zároveň je natolik inteligentní, že si tyto věci uvědomuje a dovede je korigovat..." •• Můj subjektivní výběr top básní: Biblia je plná... (s. 18), Majter dlhých popoludní (s. 19), November... (s. 21), Zátišie (s. 30), Pri okne (s. 31), Kristove roky (s. 39), Ležím v posteli... (s. 47, báseň v próze), Mapa mesta (s. 48), Paralelné svety (s. 55), A nakoniec (s. 59), Mŕtvy muž (s. 76), Októbrové denníky (s. 82). •• Díky čtení v originále jsem měl příležitost několika málo případech provětrat svůj slovensko-český slovník (za všechny: moletný). Samozřejmě, mohl bych stejně tak provětrat internet, ale když já k tomu slovníku mám citový vztah...

Jan Neruda – Jiří Grygar: Písně kosmické aneb Vědecká poezie hýřící astronomickými pojmy i teoriemi a originálními ilustracemi Ilustroval Jiří Slíva. Plzeň, Jiří Říha 2023. 107 s. – ISBN 978-80-86814-09-4 Nad Nerudovými Písněmi kosmickými jsem se kdysi zamýšlel, nakolik se básník nechal inspirovat soudobou astronomií. Měl jsem podezření, že dost. Ve škole se však poukazovalo na národnostní ideje sbírky, touhu po pokroku v poznání apod. S nadšením jsem proto přivítal toto vydání, v němž konkrétní Nerudovy verše komentuje věhlasný astronom Jiří Grygar právě z pohledu vědeckých poznatků, s nimiž mají Písně kosmické co do činění. •• Nerudova sbírka je tu přetištěna celá, ale Grygarův komentář se obrací jen k několika málo vybraným básním, což mě drobet zklamalo. Ke všemu si vybíral taková místa, kde Neruda údajně předjímal teprve budoucí objevy. Úžas z básníkových senzačních předpovědí já ovšem nesdílím. •• Píseň č. 9 je postavena na myšlence, že při pozorování hvězd vidíme jejich minulost, zatímco jejich "přítomnost" je nám skryta. Podle Grygara ale Neruda geniálně předvídal jev odrazu světla zaniklé hvězdy od jiného vesmírného objektu, jak se to stalo se Supernovou, jejíž světlo k nám doletělo dvakrát s rozestupem více než tří set let (nejprve napřímo a podruhé jako odraz od mezihvězdného mračna). •• Dále, u písně 11, se vyzdvihuje myšlenka existence planet u jiných hvězd, než je naše Slunce. Opravdu bylo v Nerudově době tak odvážné se ptát, jestli by též jiné hvězdy mohly mít své "dětičky"? •• To spíše přijímám záhadu autorovy jasnozřivosti "malých hvězdiček, kol nichž se velké točí" z písně 26. Podle Grygara se zde předjímá stavba atomového jádra! •• V písni 35 Neruda prý zmiňuje migraci planet, potvrzenou až na počátku 21. století. Přitom podle mě u Nerudy nejde o nic jiného než o představu, že všechny planety nakonec zákonitě skončí pádem do Slunce. O tom se ostatně ve sbírce zmiňuje vícekrát, např. o pár stránek dále v písni 38. •• Pozoruhodnými jsou v písni č. 22 zmínky o "paprskových klínech" na Slunci a o spektroskopickém výzkumu hvězd. Ale co úžas nad tím, že se žáby již v roce 1878 ptaly žabáka, "jsou-li tam žáby taky!"? To na mimozemšťany nikdo předtím nepomýšlel? •• Kreslíře Slívu mám rád, a tak jsem byl jeho ilustračním doprovodem potěšen.

Daniel Kopejska: Svoboda pomíjivosti. Sbírka básní haiku Předmluva Jakub Zeman. Ilustrace Nay Mi. Praha, Pointa 2023. 124 s. – ISBN 978-80-7691-211-3 Nejznámější literární útvar japonské poezie, haiku, bývá často výzvou i pro nejaponské autory. Znamená to porovnat se s vměstnáním myšlenky do tří veršů o 5+7+5 slabikách. Mám haiku spojeny s přírodními motivy a prchavostí okamžiku, ale do definice této básnické formy to asi nepatří. Poté, co jsem se seznámil s těmi nejslavnějšími haiku z domácí japonské tradice (Kobajaši Issa, Čz 18.8.2019, antologie Chrám plný květů, Čz 23.12.2019, Masaoka Šiki, Čz 29.7.2024), početl jsem si ve sbírce jednoho z českých "haikistů" Daniela Kopejsky. Knížka obsahuje 98 básní, nadepsaných japonskými znaky. Jsou mezi nimi mnohé, které mě – totiž podle vlastní výše popsané soukromé představy o haiku – uspokojily. U mnohých jiných jsem báseň ohodnotil jako sdělení násilně vměstnaná do 17 slabik v příslušném rozložení. Ale je to pochopitelně subjektivní. A tak když si tady zapíšu čísla stránek, kde se autorovy a moje představy o haiku potkaly, pro vás ostatní to nic neznamená. 18, 24, 30, 40, 54, 55, 56, 67, 90.

29.9.2024

Jak lomikámen v dešti. 13 brněnských básníků Fotografie Vilém Reichmann. Brno, Blok 1987. 1. vydání. 406 s. Jsem sice tak trochu sběratel básnických antologií, ale tuhle jsem přehlížel. Byla na mě příliš moravsky regionální. Vzal jsem ji na milost, až když mi ji přinesl můj známý – donedávna antikvárník. Obchod se rozhodl zrušit, a že jsem si od něho poezii často brával, vzpomněl si na mě tímto dárkem. •• Sborník si brněnský Blok věnoval k svému 30. výročí a vybral do něj básníky, kteří v nakladatelství publikovali. A to na poměrně velkorysém prostoru, v průměru možná kolem třicítky básní na každého z nich. Dobrá, neošidím ani já žádného z nich, když (zpravidla) vypíchnu jednu básničku: Oldřich Mikulášek – hned vstupní báseň Toužení patří k nejsilnějším z celé knihy; kdyby pro nic jiného, pro těchto pět stránek stálo za to sborník otvírat. • Zdeněk Kriebel – Uhořelá. • Ludvík Kundera – Město s prsty XY, což je báseň v próze o Brně o čtrnácti částech. • Jan Skácel – Křehčí a ještě křehčí, ale bylo by jich, těch ohromujících, mnohem víc... vždyť je to Skácel. • Josef Suchý – V takové chvíli. • Jindřich Uher – Vydechnutí. • Ivo Odehnal – Drhlen, a to hlavně pro poslední dvojverší; jinak jsem se u jeho básní opájel gejzírem personifikačních metafor, přestože mi staromilská oslava vesnického života není až tak blízká. • Zdena Zábranská – Významy. • Zdeněk Řezníček – Studna. • Zuzana Nováková – Podzim (... A zase černí havrani/ od lesů pustých mlhou plují / a jejich drsné volání / zní flétnami, co rozteskňují.) • Vít Slíva – Na mostě. • František Schildberger – Skica. • Jiřina Salaquardová – Koně. • Přičemž u některých byla volba jasná a neoddiskutovatelná, u jiných jsem váhal mezi více skvělými kandidáty, u dalších jsem dlouze hledal aspoň jednu, ve které se s autorem úplně nemíjíme. • Vedle toho v knize potěšily cykly žánrových černobílých fotografií Viléma Reichmanna.

Umberto Eco: Skeptikové a těšitelé Z italského originálu přeložil Zdeněk Frýbort. Praha, Svoboda 1995. 1. vydání. 417 s. – ISBN 80-205-0472-9 Jedna z posledních Ecových knížek, které jsem měl na seznamu "sehnat a přečíst". O to první jsem se nemusel vůbec snažit: čekala na mě v jedné venkovské knihovně v hromádce "kdo to chcete, tak si vemte". Vzal jsem si a zakrátko se pustil do čtení esejí o masové kultuře a kýči. •• O co v názvu jde? Pomůžu si úryvkem z jedné anotace: "Masová kultura ve společnosti vytvořila dvě naprosto protikladné a názorově dogmatické skupiny: těšitele a skeptiky. Těšitelé, hluboce integrovaní do dnešní společnosti, jsou velmi spokojeni s masovými sdělovacími prostředky, neboť jim velice 'zkvalitňují život'. Skeptici naopak masovou kulturu chápou coby úpadek lidstva: antikulturu. Eco na základě analýzy jednotlivých forem 'kultury' formuluje jakousi obžalobu masových médií vycházející z některých tezí skeptiků. Interpretace role masové kultury i jejích prostředníků – masmédií – v současné společnosti." •• Dost zajímavé intelektuálské čtení, přestože se musím přiznat, že místy intelektuálnější, než jsem byl schopen či ochoten vstřebat. •• Nezabývá se jen psanou literaturou, ale i dalšími prostředky (masové) kultury – hudbou, filmem, televizí. Jedním z hlavních Ecových zájmů, jak už vím z jeho románu Tajemný plamen královny Loany (viz Čz 9.5.2007), byl komiks. Tomuto žánru ve Skepticích a těšitelech věnuje mnoho stránek a mě z nich zaujala hlavně analýza výrazových prostředků komiksu Steve Canyon (ačkoli o jeho existenci jsem do té doby netušil). •• Tam, kde Eco využívá ve své době aktuální projevy masové kultury (televizní zábava, hudební průmysl), čtenáře napadá, jaký postoj by zaujal k produkci šířené sociálními sítěmi. •• A co já, patřím spíš ke skeptikům, nebo těšitelům? Jak už to mám v mnoha jiných případech, necítím se být jednoznačně na jedné či druhé straně. Ostatně i Eco toto striktní rozdělení zpochybňuje. Úniková funkce kýče je, myslím si, tak jako tak nepostradatelná. Ale přece jen mám poněkud skeptický vztah k těm, jimž k životu postačuje. •• Seznam "Eco - sehnat a přečíst" obnáší ještě pár položek: Dějiny ošklivosti, Ostrov včerejšího dne.

27.9.2024

Josef Škvorecký: Nezoufejte! Vybral, uspořádal a doslov napsal Michal Přibáň. Praha, dybbuk 2023. 1. vydání. 176 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-060-8 Josefu Škvoreckému by právě dnes bylo sto let. Když jsem před týdnem zjistil, že se blíží toto jubileum, sáhl jsem po této knížce právě proto, abych svůj dnešní zápisek mohl věnovat jubilantovi. •• V edici Opium poezie jde o další případ slavného prozaika, jemuž dybbuk vydává básně z rané tvorby (po J. Havlíčkovi a J. Šotolovi, viz Čz 10.2. a 22.9.2024). Tak jako v jejich případě byly i Škvoreckého verše pro mě nečekaným objevem. •• Nezoufejte! je generační výpověď v podobě čtyřdílné básnické skladby. Když jsem jej v minulém nedělním dopoledni rozečetl, hádal jsem dobu vzniku asi tak do druhé poloviny 50. let, nebo spíš léta šedesátá. Po prvním zpěvu jsem si nalistoval ediční poznámku – a ejhle, rok 1946! Na veřejnost se dostala rozhlasovým čtením v roce 1965. •• Osobní zpověď dvaadvacetiletého mladíka, který právě objevil svou životní cestu. Překypuje touhou podělit se o své názory na svět kolem sebe, o svá morální a etická kréda a milostné city. Zároveň už účtuje s neduhy rostoucími ze společenských tlaků, které tehdy teprve předjímaly blížící se pád demokracie. Však také vzápětí zjistil, že o publikování si může nechat jen zdát. Při zpětném pohledu se zdá k nevíře, že si tuto disproporci neuvědomoval... ale přímočarost rebelantského mládí mu ukazovala cestu, která nutně musela skončit ve slepé uličce. Nicméně jde o obdivuhodnou, vyzrálou "poému", z níž čiší whitmanovský duch. Dá se číst jako dokument doby a svědectví o rodícím se literátovi, ale pro mě byla i literárně estetickým zážitkem.

Jaroslav Rudiš: Český ráj. Praha, Labyrint 2018. 1. české vydání. 181 s. - ISBN 978-80-87260-91-3 Jaroslav Rudiš: Potichu. Praha, Labyrint 2007. 1. vydání. 197 s. - ISBN 978-80-85935-87-5 Moje rudišovská odyssea, která začala v březnu Návodem k použití železnice a pokračovala Winterbergovou poslední cestou, Nebem pod Berlínem a Národní třídou, má tyto dvě další zastávky. Obě čerpají z ryze českého prostředí – jednou z venkovského (či spíše maloměstského), podruhé velkoměstského. Český ráj je postaven na dialozích mužů scházejících se v sauně. Ten motiv už jsem znal z novinových sloupků kdysi zveřejňovaných v MF DNES. Už neodhadnu, zda jsou to aspoň zčásti ty samé saunové dialogy, či pozměněné, či úplně jiné. V knize jde o chronologicky postupující a gradující příběh, v němž se řeší vážné i obligátní životní lapálie, především ve vztahu k druhému pohlaví. Vtipným (zřídka i trochu otravným) ozvláštněním je označování postav jejich povoláním či jiným poznávacím znamením; všech sedmnáct postav je vlastně bezejmenných. Pro čtenáře je to nakonec vlastně plus: takto se v postavách daleko lépe orientuje, než kdyby měl k dispozici jména a musel si pamatovat, které ke komu patří. •• Potichu je složitější román, rozvětvený do pěti zdánlivě nesouvisejících příběhů. Každá z postav nich má svůj specifický vztah k zvuku (zpravidla hudbě) či tichu. Jednotlivé linie se k sobě přibližují a splétají se, až se nakonec dramaticky protnou na jednom punkovém koncertu. Roztříštěnost do krátkých kapitolek, přeskakujících z příběhu do příběhu, mi vyhovovala. Mohl jsem si tak každý den, zpravidla po ránu nebo po návratu z práce vyšetřit malou chvíli na čtení, aniž bych si tím sám tříštil děj. Drogy, sex a hudba a ticho... Postavy mi byly odtažitější než ty z Českého ráje. Ale díky nim jsem se na chvíli kradmo vmísil do komunit, o nichž mám jen vágní představy. •• Dnes tedy šestý přečtený Rudiš. K mému úžasu 189. den zatím fakt nepřerušené každodenní četby jednoho autora. Je to sice jen "hec". Vždyť nemohu říct, že právě on je mým největším literárním oblíbencem. Ale stejně už mám vyhlídnuté další dva tituly, které si ještě dnes v naší knihovně půjčím.

22.9.2024

Karel Hynek: Trhám broukovi nožičky. Vybral a uspořádal Michal Jareš. Doslov napsal František Pyje. Praha, dybbuk 2021. 1. vydání. 123 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7438-249-9 Jiří Šotola: Mizerná procenta naděje. Vybral, uspořádal a doslov napsal Michal Jareš. Praha, dybbuk 2022. 1. vydání. 116 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-008-0 Roger Gilbert-Lecomte: Syn kosti mluví. Z francouzských originálů přeložili Petr Zavadil, Věra Linhartová a Miloslav Topinka. Výbor sestavil Petr Zavadil. Doslov napsal Robert Janda. Praha, dybbuk 2023. 1. vydání. 193 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-077-6 Další tři knihy z edice Opium poezie, kterou nakonec asi zkompletuji. •• Co se týče Karla Hynka, jde o návrat k jeho básním po šestnácti letech. V Čz jsem dohledal zápisek z 24.7.2008 – tehdy jsem se pročetl obsáhlým výborem nazvaným S vyloučením veřejnosti. Ten už u sebe nemám, před časem podlehl čistce, kdy se zbavuji knih, k nimž se už nejspíš vracet nebudu. K. Hynek se nedal a vrátil se mi alespoň v zestručněné podobě. Alespoň jsem se znovu pobavil nad groteskními hříčkami (Babička po pitvě; Inu, mládí je mládí) a o mnoho víc než posledně mě zaujal cyklus Interpunkce. ••• Tatáž edice již několikrát představila pozapomenuté básně autorů, kteří jinak prosluli jako prozaici. Už tu byla řeč o Jaroslavu Havlíčkovi, viz Čz 10.2.2024. Podobně známe Jiřího Šotolu jako romanopisce (četl jsem kdysi jeho Tovaryšstvo Ježíšovo). V 50. a 60. letech se ale prosadil jako básník, což dokumentuje výbor Mizerná procenta naděje. Z něj jsem ocenil zejména delší básně: vedle titulní k nim patří Óda na hazard, Sentimentální varianta, Muži v restauraci a smrt. Zdá se být logické, že nakonec přesedlal na prózu. To ale až po nucené publikační přestávce v prvních letech normalizace, poté, kdy se mohl po "veřejné sebekritice" – která tolik zklamala jeho literárního souputníka a přítele Karla Šiktance – vrátit do oficiální literatury. •• Šotolův medailon na Wikipedii mi připomněl, že báseň Dezertér znám ve zhudebnění Jarka Nohavici. A pak už jsem si četl (zde) Nohavicovu úvahu o "zhudeňování" básní, a mohl bych dokonce, kdybych chtěl (a zejména kdybych víc rozuměl kytaře) prokousat se krok za krokem genezí této skladby. ••• Mě dosud neznámý francouzský básník Gilbert-Lecomte mě příliš neoslovil. Přesto stál za seznámení, a to pro autentičnost svého "básnického poslání", pro extrémní cestu do "prázdnoty bytí", tedy až k sebedestrukci, k "smrti zaživa". K tomu významně dopomáhaly drogy a ty jej také přivedly k předčasné smrti. Nakolik je autentický, natolik je depresivní. Potěšila mě však malá série básní haiku (zřejmě z počátků jeho básnické dráhy). Z obšírného doslovu mě zaujalo, že literární skupina Vysoká hra, kterou básník vedl, byla v Paříži v úzkém kontaktu s českým básníkem Richardem Weinerem a díky němu pak spolupracovala s malířem Josefem Šímou.

15.9.2024

Zdeněk Horský: Pražský orloj Praha, Panorama 1988. 1. vydání. 158 s. Ke knížce jsem přišel loni na podzim šťastnou náhodou, tak jako k několika dalším hezkým kouskům. Okolnosti jsem tu už asi dříve naznačil, tak to nechme být a pojďme k věci. K pražskému orloji. •• Jistě, nejednou jsem na Staroměstském náměstí v celou hodinu vyčkával na průvod apoštolů a odbíjení. Ale jinak jsem o této "atrakci" věděl jen to, že jde o důmyslný starý stroj, ze kterého poučení lidé dokáží kromě času odečítat i různé astronomické údaje. Nehledě na jeho estetické hodnoty v gotickém a mánesovském hávu. Netroufal jsem si tomu víc porozumět. A to ani poté, co jsem před časem v knize Kouzlo čísel (viz Čz 16.5.2012) narazil na o chytré použití matematických zákonitostí tvůrcem orloje Janem Šindelem na počátku 15. století. Bylo to na mě příliš odborné. •• Až když mi padla do rukou tato knížka, přiměla mě k zesílení zájmu o ten geniální stroj. Horského popularizační kniha totiž přístupně, a přesto "zgruntu" čtenářům objasňuje, o co vlastně jde. Hned na úvod nastíní historický vývoj hodinářství a astronomických znalostí, které se protnuly v sestavování astrolábů, jež napodobovaly astronomické jevy: pohyby Slunce, měsíce, planet, souhvězdí... •• Vůbec mě nenapadlo, že kalendářní disk s Mánesovými malbami je pohyblivý, že se otáčí! Že se zcela nahoře vždy ukazuje aktuální měsíc, ba dokonce přesný den, na který míří zlacená ručička (která po novodobé rekonstrukci nahradila ukazovátko v ruce vedle stojícího kamenného anděla). Ale to je jen jeden z mnoha a mnoha detailů, kvůli kterým stojí za to postát pod orlojem – nejlépe s dalekohledem – a za relativního klidu mimo odbíjení a soustředit se na středověké "planetárium", jímž vlastně ve skutečnosti je. K tomu je ovšem třeba se hlavně seznámit s funkcemi toho horního, astronomického ciferníku. Až se někdy právě za tímto účelem vydám na Staromák, budu si muset příslušné kapitoly osvěžit. •• Zaujalo mě, že ke správné konstrukci orloje nijak neublížily předkoperníkovské představy o skutečném pohybu vesmírných těles. Vždyť jde vlastně o zobrazení toho, co tak jako tak odtud vidíme. Je lhostejné, jestli je ve skutečnosti Země středem vesmíru, o čemž staří orlojníci neměli pochyb, nebo v pohybu kolem Slunce spolu s ostatními planetami. •• Díky Horskému výkladu se mi ozřejmilo ono zvláštní udávání času, jak jsem je četl v kronikářském díle Pavla Skály ze Zhoře (Historie česká, viz Čz 26.11.2022). Tehdy bylo třeba odlišovat staročeské počítání denních hodin od západu slunce od – začátkem 17. století ještě asi nezvyklého – "německého" počítání od půlnoci, navíc na "půlené" 12 hodinové časomíře namísto 24hodinové ("na celém orloji"). •• Horského publikace, jejíhož vydání se autor těsně nedožil, se orloji věnuje skutečně všestranně – po stránce astronomicko-matematické, hodinářsky-strojní, historické, umělecké, památkářské... •• Důrazně pochválit je třeba ilustrační doprovod. Ten je skutečně bohatý: celostránkové fotografie či reprodukce na každé liché straně, někdy dvojstrany, nejméně z poloviny v barvě. Je tu historická i soudobá dokumentace orloje, faksimile dokumentů, detaily stroje, umělecká výzdoba, orloje z jiných měst, historické stolní astroláby a orloje. •• Autor si, byť zřídka, neodpustí lehce kritické připomínky, které si mohl začátkem 80. let mohl dovolit (například v souvislosti s letním časem). Nelze ostatně přehlédnout pětiletou prodlevu mezi odevzdáním rukopisu (1983) a vydáním knihy. Velmi by mě zajímalo, jak by se do textu promítlo, kdyby jej mohl aktualizovat v době polistopadové! •• S četbou knížky jsem čekal bezmála rok, než jsem si sehnal novější knihu Jana Žáčka Staroměstský orloj - skutečnosti a legendy. To abych měl přímé srovnání. Přejděme tedy rovnou k ní.

Jan Žáček: Staroměstský orloj. Skutečnosti a legendy Praha, Havlíček Brain Team 2015. 1. vydání. 207 s. - ISBN 978-80-87109-62-5 Svůj zápisek o knize Osudné vynálezy lidstva od právníka Karla Havlíčka (Čz 30.10.2023) jsem zakončil zmínkou o Žáčkově knize Staroměstský orloj. Skutečně jsem si ji nakonec sehnal, a to jen proto, abych si o orloji početl nadvakrát. Po výpravné populárně-naučné publikaci od Z. Horského jsem se tedy pustil do Žáčka. (Vzhledem k několika jmenovcům je třeba upřesnit, že autorem knihy je spisovatel, dramatik, publicista, scenárista a televizní režisér narozený roku 1963.) •• Na jeho knize je přínosné hlavně to, že s dostupem tří desetiletí po Horském předkládá aktualizované informace o stavu orloje. V polistopadové době se péče o něj opět ujala hodinářská firma Hainzových, spjatá s orlojním strojem již od velké opravy v 60. letech 19. století. O Blance, dědičce firmy, Jan Žáček praví, že je "k mému štěstí a shodou náhod moje žena". Asi tedy i ke štěstí čtenářů, jelikož tak měl informace z první ruky... No tak dobře. Po tomto sdělení na straně 17 jsem k textu přistupoval s jistou bezřetností, ba předpojatostí. Záhy jsem si uvědomoval onen styl publicisty, který sice nešetří odbornými informacemi (zčásti i podrobnějšími než u Horského), ale přečnívá z něj touha po zajímavosti a sem tam nějaké to literární machrování. Ale budiž, Jan Žáček je přece umělec slova a kniha o orloji je jedním ze zářezů v jinak poměrně širokém portfoliu autorských publikací. Nicméně ve srovnání s tím se ozřejmí pokora před věcí samou, nalezitelná u Zdeňka Horského. •• Žáčkovo vyprávění o historii orloje je přitom místy nepřehledné, přeskakuje se v chronologii, vrací se k již řečenému. Překvapila mě absence názorných vyobrazení – aspoň schémat, která by se k odbornému výkladu o fungování stroje a čtení jeho ciferníků dost hodila. Nanejvýš odkáže jinam, například i na dílo Z. Horského, byť s jemným špílcem, že podle některých odborníků je prý v nějakém jeho nákresu chyba (tak je, nebo není?). Inu, možná pan Horský v roce 1988 (či vlastně 1983, kdy je datován rukopis) dostatečně důrazně nevyzdvihl zásluhy Hainzovy firmy a nezavrhl znárodněnou socialistickou péči o orloj. •• Překvapí také, že nejobsáhlejší ze všech kapitol je věnována apoštolům, kteří před odbíjením hodin obstarávají divadlo pro turisty. Cožpak o to, záhada kolem jejich vzniku a další historie figur je zajímavým tématem, které by bylo škoda opomenout. Nicméně po kratším úvodu o samotných soškách je text věnován především Ježíši Kristovi (jehož figura na orloji možná též kdysi na orloji účinkovala) a všem dvanácti apoštolům – jeho učedníkům a prvním šiřitelům křesťanství, jejich životům a osudům. Ano, pětina obsahu knihy je věnována křesťanské osvětě. •• To vše, o čem jsme zatím mluvili, je obsahem první části, nazvané Skutečnosti. Následuje část druhá: Legendy. Najdeme v ní převyprávění legend spojených nejen s pražským, ale i olomouckým orlojem.

Antonín Bartušek: Odvrácená strana zítřka Vybral, uspořádal a doslov napsal Michal Jareš. Praha, dybbuk 2021. 1. vydání. 76 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7438-251-2 Doslov k tomuto výboru z básní je nazván Duchnou hlíny přikrytý. To vystihuje pohřební, nebo přinejmenším temnou náladovost Bartuškovy poezie. Podtrhuje to už první věta onoho Jarešova doslovu, když konstatuje, že "v poválečném období se objevilo jen málo temnějších sbírek, než jsou ty, které od poloviny šedesátých let do své předčasné smrti v roce 1974 vydal kunsthistorik, překladatel a básník spirituálního směřování Antonín Bartušek (1921–1974)". Jak jsem si tak jeho básně četl, jednu za druhou, zahnízdila se ve mně představa, jak v přítmí hřbitova za podzimního soumraku vysedává na náhrobcích a zapisuje tyto verše... •• Cestovní knížka (s. 28), Vesnická ulice (s. 46), Sen (s. 59), Krajina (s. 60) – tyto jen pro příklad, stejně tak bych mohl vybrat jiné. Pokud ne přímo hrob, tak tedy aspoň zádumčivost, marnost, konečnost, opuštěnost, životní rezignace... •• Vybízí mě to ke srovnání s Vladimírem Křivánkem, který mě uhranul právě "hřbitovními" poetickými obrazy (viz např. Pijáci melancholie, Čz 26.4.2020); jeho verše jsou ovšem jiné, lapidárnější, sevřenější, a tím ve své melancholii ještě účinnější.

Jan z Wojkowicz: Na smutném břehu snu Vybral, uspořádal a doslov napsal Petr Adámek. Praha, dybbuk 2021. 1. vydání. 92 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7438-250-5 Snové opary, scenérie nostalgického podzimu, hudba tesknoty, rezignace v osamění a životním zklamání. To ve mně zůstalo jako upomínka na výbor z básníka (vlastním jménem Jan Nebeský, 1880-1944), svou poetikou zčásti příbuznému Karlu Hlaváčkovi a moderně z konce 19. století. Editor vybral z básníkova odkazu tu nevelkou část, která i po sto letech literárně jakž takž obstojí. Osobnost si našla v dějinách české literatury místo i jako příklad svérázného životního osudu. Již v mladém věku kvůli záhadné nemoci (o jejíž existenci musel přesvědčovat rodinu, lékaře i veřejnost) přestal vycházet mimo domov a strávil téměř celý zbytek života na lůžku, poslední léta nakonec "živořící v naprostém tělesném i duševním úpadku". Básník zklamané sentimentální touhy mě provázel po několik dovolenkových dní. Prožitek z něj byl v upoceném srpnovém parnu zajímavou alternativou k souběžné četbě J. Štiftera a W. Allena.

8.9.2024

Josef Štogr: Chvála a obhajoba řeči Hlinná, KKB 2020. 1. vydání. 143 s. – ISBN 978-80-906711-9-5 Litoměřická knihovna letos v dubnu pořádala první ročník "malého knižního festivalu" Záložka. Zachytil jsem to tak akorát včas, abych se mohl přijet podívat a srovnat s podzimním "regionálním knižním minitrhem" ve Varnsdorfu, jehož se účastním (někdy služebně a jindy coby nezávislý příchozí) také od prvního ročníku. Tedy loni na podzim pojedenadvacáté. Litoměřická knihovna sídlí v historické budově přímo na náměstí. Nádherné prostory, jimiž jsem se procházel už několikrát – ale nedokázal bych si představit v těchto dosti stísněných a členitých prostorech pořádání festivalové akce. Ale to sem se mýlil. Knihovna se nebála propůjčit vystavovatelům samotné půjčovny, v nichž tak vznikl příjemný labyrint s nabídkou produkce převážně severočeských nakladatelů a institucí a doplňkově též řemeslných výrobků a občerstvení. A samozřejmě různých besed, autorských čtení a workshopů, na které mi však nevyšel čas. Srovnání s výše zmíněnou varnsdorfskou akcí mají Litoměřice navrch, pokud se týče právě knižní nabídky. Na to, že šlo o premiéru, mohl jsem labyrintem obcestovat přinejmenším patnáct vystavovatelů, počítám-li jen ty opravdu literární. •• "Na památku" jsem si odtud přivezl knížku vydanou malým nakladatelstvím KKB v Hlinné (ves kousek od Litoměřic), jehož nástupcem se však v roce 202 stalo nakladatelství Nautilus. Vydává převážně knihy Josefa Štogra, což je, jak se domnívám, manžel majitelky vydavatelství. Mohl jsem u jejich stolku vybírat z několika jeho knih. Rozhodně jsem nechtěl odejít s prázdnou, protože s dvojicí za stolkem jsme vedli zajímavou řeč (tedy hlavně z jejich strany), která pozvedla moji zvědavost. Šáhl jsem nakonec po brožuře, jejíž titul směřuje právě k řeči. •• Filosoficko-esejistický text prozrazuje autorovu hloubku myšlení o vztahu člověka a řeči. Pohlíží na řeč ne pouze jako prostředek k dorozumívání, který můžeme různě analyzovat a ochočit si jej pro své praktické potřeby. Vztah člověka a řeči pojímá jako symbiózu. Řeč nás přesahuje. "Racionalita není jediná a rozhodně ne nejvýznamnější schopnost řeči." (s. 31). Jedním z klíčových pojmů je tu různost, respektive mnohost různosti, v níž prostřednictvím řeči nacházíme porozumění. Když hovoří o vztahu pojem – myšlení – význam, kategoricky zamítá představu myšlení jako pouhého procesu zpracování informací (str. 57). Nicméně jsem si vědom, že výběrem těchto několika střepů myšlenkový obsah eseje degraduji. •• Nedá se říct, že bych byl se všemi autorovými myšlenkami srozuměn, přesto šlo o čtení podnětné a nutící k uvažování. Nejen o řeči samotné, ale i o tom, jak se to s námi v tom světě má.

Paavo Haavikko: Zimní palác Z finského orig. přeložila a doslov napsala Jana Hanušová. Praha, dybbuk 2021. 1. vydání. 72 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7438-252-9 Kolikrát jsem se kdy setkal s finskou poezií? Leda tak s Kalevalou – proslulým národním eposem, poskládaným v první polovině 19. století z finské lidové poezie. Četl jsem ji kdysi v překladu Josefa Holečka. A nyní Paavo Haavikko, moderní básník druhé poloviny 20. století. •• Tak jako mám doma Kalevalu ve zkompletované edici Živá díla minulosti, tak nyní mám i Zimní palác, protože jsem se rozhodl zkompletovat edici Opium poezie. K mému překvapení (pro které jsem si došel na Wikipedii) vytanula jejich bližší souvislost: Haavikko použil Kalevalu ke scénáři k televizní hře a postavy z ní včlenil též do jedné své prózy. •• Modernistická básnická skladba Zimní palác má ovšem k lidové poezii daleko. Na počátku své literární dráhy se Haavikko zhlédl v Eliotových sbírkách Pustá země a Čtyři kvartety. Měl jsem tedy štěstí, že i ony obě jsem nedávno vstřebával (viz Čz 11.11.2018 a 25.12.2023). Zimní palác je básnickou skladbou (První báseň, Druhá báseň ... až Devátá báseň) úsporného vyjadřování s odkazy a náznaky a ukládá tak čtenářovi náročný úkol. (Ale může si nechat napovědět v překladatelčině doslovu, kde najde shrnutí motivů jednotlivých částí.) Básnický cyklus, považovaný za vrchol finské modernistické poezie, má zřetelné ekologické, erotické a metajazykové motivy. Stromy a les, žena a ženskost, řeč a sama tato báseň... a smrt. Nicméně každé nové čtení může zamíchat prioritami.

Paul Celan: Růže nikoho Přeložila Věra Koubová. Martínkovice, OPUS 2023. 1. vydání. 169 s. – ISBN 978-80-87048-78-8 Seznámil jsem se s velkým německým básníkem Paulem Celanem, konkrétně s jednou z jeho nejdůležitějších sbírek. Růži nikoho vydal v roce 1963. Český překlad je v tomto vydání tištěn vedle německého originálu (Die Niemandsrose). Pronikají do ní otisky holocaustu, jehož oběťmi se stali básníkovi rodiče, i vědomí údajné viny, že tomu on sám nezabránil. Těžká a tíživá věc. Pro mě většinou za hranou srozumitelnosti. Asi se k tomu nedokážu vracet. Ani k tomu nedokážu víc říct. •• Posléze jsem zjistil, že jde o druhý český překlad. Ten první, také poměrně nedávný (2015, spolu se sbírkou Mříž hovorny, překlad Miloš Tomašco), je údajně opatřen "obsáhlým poznámkovým aparátem". Škoda, býval by se mi hodil.

31.8.2024

Woody Allen: Stav beztíže Přeložil Michael Žantovský. Praha, Argo 2023. 1. vydání. 149 s. – ISBN 978-80-257-4122-1 Tak jako mě kdysi potěšil náhodně získaný první česky vydaný výbor Allenových povídek Vedlejší příznaky (viz Čz 30.12.2007), udělala mi stejnou radost i jeho nejnovější sbírka Stav beztíže. Ano, vím, že mi toho mezitím hodně uteklo, vždyť mezitím vyšly další tři povídkové knihy. Ale co, nemohu přece stihnout všechno. •• Opět umění groteskní nadsázky a parodie na ploše několika málo stran. Takových je osmnáct povídek. Poslední devatenáctá – Dospívání na Manhattanu – se vymyká jak rozsahem, tak poetikou. Třeskuté gejzíry vtipu ustupují do pozadí ve prospěch melancholicky zjemněného, zčásti zřejmě autobiografického příběhu "osudové lásky".

Paul Davies: Co žere vesmír? a jiné kosmické otázky Přeložil Tomáš Nosek. Praha, Dokořán a Argo 2023. 1. vydání v českém jazyce. 199 s., edice Aliter. – ISBN 978-80-7675-062-3 a 978-80-257-4104-7 Mám přečtenou slušnou řádku knih o kosmologii, a tak je s podivem, že právě od tohoto autora je to mezi nimi knížka první. Vždyť v češtině mu jich vyšlo už devět. •• Jak ten náš vesmír vznikl? Jak jednou skončí? Bylo něco "předtím"? Existuje vesmírů víc? Existuje mimozemský život? Pokud ano, dá se s ním navázat kontakt? Je to ohromná náhoda, že jsou fyzikální zákony vyladěny pro vznik života, nebo je naše existence přirozeným důsledkem antropického principu? A je kterákoli z těchto otázek někdy v budoucnu zodpověditelná, nebo budeme věčně odkázáni na spekulace? •• Všechna tato témata jsou už provařená v bezpočtu knih – a to mám teď na mysli jen seriózní autory "od fochu". Přesto každému, koho to zajímá, stojí za to opatřovat si další a novější. Poznatky astronomů i teoretických fyziků přibývají a jejich představy o podobě a "fungování" vesmíru procházejí čas od času fundamentální proměně. •• Daviesova kniha mi z tohoto úhlu pohledu nepřinesla nic závratně nového, ale i tak mě bavila. Každý odborník-popularizátor k jejich výkladu přistupuje po svém a Davies není výjimkou. Jeho kniha je shrnutím aktuálního stavu kosmologie (pochopitelně k roku 2021, kdy vyšel anglický originál) a ve čtenáři probouzí zvědavost a napětí, jak to bude dál. Davies patří k těm, kteří dříve či později očekávají průlom do nového paradigmatu vědy – nového Einsteina, který radikálním řezem posune chápání zákonitostí vesmíru. •• Pokud vás znejistilo, tak jako mě, jak si vyložit český název knihy ("vesmír" v 1., nebo ve 4. pádě?), prozrazuji vám jeho originál: What's eating the universe?

Ivan Bunin: Temné aleje Přeložili Taťjana Hašková a Jan Zábrana, doslov napsal Jan Zábrana. Praha, Mladá fronta 1962. 1. vydání. 211 s., edice Kapka V únoru loňského roku jsem si do Čz zapisoval obsáhlý výbor z Buninových próz Pozdní hodina. Vzpomněl jsem při té příležitosti jiný výbor (Temné aleje lásky), který mě s křehkou, nostalgickou a zároveň surovou poetikou tohoto autora seznamoval zamlada. No a teď se mi dostal do ruky třetí buninovský výbor, z nich všech vlastně nejstarší. •• Z tuctu povídek jsem přečetl těch pět dosud mi neznámých. A navrch Temné aleje, abych si ji připomněl, když už se tato krátká povídka opakovaně dostala do titulu. Ano, v něčem je pro Bunina ikonická. Nejspíše tou nostalgií marnosti, zjevené někdejšímu milostnému páru při nečekaném setkání po mnoha letech. A ta pětice "nových" povídek? Červánky celou noc, U silnice, Na podzim, Rusja, Poslední schůzka. Rejstřík mistrně podaných milostných nálad se tím ještě o něco rozšířil. Stálo za to si kvůli nim přivlastnit knížku nalezenou v knihovně mezi "nepotřebnými" dary od čtenářů. •• Nezlobil bych se, kdyby mi podobná šťastná náhoda přistrčila pod nos i Život Alexeje Arseňjeva. Ale nespěchá to, mám toho zrovna dost rozečteno a police čekatelek na čtení také zas nějak nabobtnala...

26.8.2024

Jan Štifter: Krajina roztavených zvonů Ilustrace Ditta Kůtová. Praha, Vyšehrad 2024. 1. vydání. 199 s. – ISBN 978-80-7601-946-1 Letošní autorova novinka je sbírkou sedmi povídek propojených osudem jedné rodiny. Za každou generaci jeden příběh. Hned za titulní stranou je užitečná pomůcka: přehled hrdinů s letopočty jejich narození a příslušným názvem povídky. Pro orientaci dost důležité, protože chronologické pořadí příběhů je v knize zpřeházené. Titulní a nejrozsáhlejší povídka, zařazená jako druhá v pořadí, stojí v časové ose na počátku, v roce 1832. Jan Soukup, lékař v Trhových Svinech, čelí morové epidemii, je nucen bojovat s nemocí samotnou a s předpojatými a alibistickými představiteli obce, ale zásadní rozhodnutí učiní v zájmu svého budoucího potomka. Ten je samosebou hrdinou jednoho z dalších příběhů... Překvapil mě (i když by vlastně překvapit neměl) přesah do poměrně vzdálené budoucnosti. •• Štifterovi hrdinové, jak jsem již zvyklý z jeho předchozích knih, se musí vyrovnávat s tragickými stránkami života. Nejinak je tomu povídkách z Krajiny roztavených zvonů. Ale ne ve všech; například Respekt z hlíny o svérázné volbě vesnického starosty je příběhem spíše anekdotickým. •• Knížku jsem dočítal na dovolené v jižních Čechách a několikrát jsem si zajel i do nedalekých Trhových Svinů. Právě proto, abych se nadýchal onoho genia loci spjatého s titulní povídkou. Měl jsem s sebou na čtení ještě jednu Štifterovu knížku. Viz následující odstavec.

Jan Štifter: Za tichem. Novohradské hory Praha, Motto 2024. 1. vydání. 137 s. – ISBN 978-80-267-2637-8 Jana Štiftera a jeho knížky jsem si natolik oblíbil, že mě dvě z nich inspirovaly k prázdninovému pobytu v na jihu Čech. Tam se totiž většina z nich odehrává. Nešlo jen o Trhové Sviny (viz předchozí odstavec) nebo o České Budějovice (dějiště Café Groll, viz Čz 5.10.2022), ale zejména o polozapomenutou oblast Novohradských hor. Je to ostatně jedna z mála oblastí naší země, kam jsem dosud nikdy nezavítal. Hlavní inspirací mi byl čerstvě vydaný Štifterův "velmi osobní průvodce po místech, kde se duše může nadechnout", jak stojí na obálce. Odjížděl jsem na jih též s mapkou, pořízenou po jeho zběžném prolistování – to abych věděl, která místa nesmím opominout. Až tak zostra jsem do toho šel. Osvědčilo se mi to. K nejsilnějším zážitkům, umocněných v terénu kapitolkami z knihy, byly nenápadné či zcela opuštěné hřbitovy a hřbitůvky, entuziasmem nadšenců zachráněné kostely a kaple, křižovatky lesních cest, u nichž se marně rozhlížíte po známkách bývalého osídlení. Namísto cetkovitých suvenýrů jsem si s sebou domů odvezl názvy lokalit, které mi snad dlouho nedají zapomenout na ono usebrané novohradské ticho: Klení, Pohoří na Šumavě, Pohorská Ves, Cetviny, Kuří, Paulina... •• U poslední jmenované se pozastavím. Zpravidla až s delším časovým odstupem zjistím, jak silně na mě některý literární příběh zapůsobil. Před dvěma lety jsem četl Štifterovu povídkovou sbírku Světlo z Paulíny. Ačkoli to v zápisku z té doby (Čz 31.10.2022) tak nevypadá, ta povídka, podle které knížku nazval, ve mně dodnes rezonuje. A ke všemu v průvodci Za tichem je jak povídce, tak lokalitě samotné, věnováno několik osobně laděných odstavců, po nichž se přitažlivost místa ještě znásobí. Nedalo se nic dělat, do té zaniklé sklářské obce Paulína (na dnešních mapách Pavlína) jsem se musel dostat. Stálo mě to slušnou túru v lesích, kde i ve vrcholné turistické sezoně potkáte za celý den nanejvýš několik cyklistů. Smíšené pocity: Ano, tady to je, říkají to nejen Mapy.cz, ale nedaleko odtud i už poněkud opotřebovaná naučná tabule. Ale hmatatelné pozůstatky jsme vyhlíželi marně. Tady že někdy stály nějaké lidské příbytky? Propátrali jsme peřeje (snad ani nepojmenovaného) potoka, nabuzeni nadějí na nalezení třeba jen střípku po někdejších sklářských hutích. Nic. Ale přece jen: na jeden z pařezů někdo umístil minivýstavku zrezivělých torz hrnců a železného kování (?). Odnesl jsem si je na fotce. Ke spokojenosti mi nakonec chyběla jediná věc: mělo mě napadnout s sebou vzít svíčku a alespoň na chvíli ji zde nechat hořet. Čtenáři Světla z Paulíny budou vědět, proč.

Daniel Kovář: Svinenské cesty časem Trhové Sviny a České Budějovice, město Trhové Sviny a Bohumír Němec – Veduta 2019. 1. vydání. 139 s. – ISBN 978-80-88030-42-3 V infocentru v Trhových Svinech měli bohatou zásobu regionální literatury. Moje rodné a třikrát tak větší město má co závidět. Kromě knih J. Štiftera se tu dalo vybrat z řady dalších. Tuto jednu jsem vybral víceméně náhodou, takřka poslepu. Ještě během dovolené jsem si ji přečetl a s chutí se nechal poučit o historických zajímavostech města, o kterém bych ještě donedávna nebyl schopen přesně určit, v kterém kraji ho hledat. •• Autor, budějovický archivář, zvolil pro výběr témat spolehlivé vodítko: dotazy, s nimiž se na něj Svinenští obracejí na přednáškách a besedách. Sedmnáct kapitol bylo zajímavých a čtivých i pro mě, byť jsem se ve městě a okolí pohyboval jen několik dní. Také jsem ocenil barevnou ilustrační výbavu, sestávající z dobových i současných snímků a množství kvalitních faksimile starých dokumentů. Regionální "osvětová" literatura, jak má být. Díky ní jsem k některým místům, jimiž jsem v okolí procházel, navázal až intimní vztah: Buškův hamr, kostel Nejsvětější Trojice... A to jsem ze tří trhovosvinenských naučných stezek stačil procourat jen ty dvě kratší. Je proč se sem někdy ještě vrátit.

29.7.2024

Masaoka Šiki: Pod tíhou měsíce. Výběr z haiku v překladu Antonína Límana Doslov Sylva Martinásková. Praha, DharmaGaia 2014. 187 s. – ISBN 978-80-7436-045-9 Čas od času mě to popadne a musím se ponořit do světa klasické japonské poezie. Už se mi tak stalo u antologií Chrám plný květů nebo Sto básní (Čz 23.12.2019 a 3.3.2021) či u výboru z básní Kobajašiho Issy Boží člověk Issa (Čz 18.8.2019). Všechny tři vydalo nakladatelství DharmaGaia. V této tradici jsem pokračoval nad básněmi haiku (to jsou ty sedmnáctislabičné básnické miniatury, které mají v japonské kultuře mnohasetletou tradici vytříbených poetických skvostů) autora relativně nedávného. Masaoka Šiki (v anglické transkripci Shiki) tvořil v éře Meidži na přelomu 19. a 20. století, to jest v době zásadní přeměny japonské společnosti, která se tehdy prudce modernizovala pod vlivem Západu. Masaoka Šiki byl oním literátem, který prosadil i modernizaci klasické formy haiku. Vnesl do ní, i přes odpor konzervativně naladěných současníků, dříve nepřípustné realistické motivy. •• No, pochutnal jsem si. Nejen nad samotnými haiku, uspořádanými do čtvera ročních období, ale i po výtvarné stránce. Tak jako u výše zmíněných antologií i tentokrát je knížka obdařena pečlivým výběrem barevných ilustrací. Jde o díla Šikiho současníků, ba mnohdy jeho přátel. Navíc je této ilustrační složce a jejímu sepětí se soudobou literární tvorbou věnován doslov, který odkazuje na konkrétní obrázky v knize. •• Nemám nejmenší ambice pronikat do tajů japonštiny. Přesto mi to nedalo, abych nepokukoval po originálním textu. Ten je totiž u každého haiku připojen jak v japonském písmu, tak v přepisu do latinky. Díky opakování některých frekventovanějších výrazů jsem se dokonce některé z nich naučil (i když je mi jasné, že u jazyka se zcela odlišnou syntaxí je takové samoučení nesmyslné). Nicméně jako kuriozitu mám pro kamarádku připraveno k svátku překvapení, že její jméno v japonštině znamená ... (raději to sem doplním později, co kdyby to tu mezitím náhodou objevila). [Teď už mohu: znak, který se čte hana, znamená květ. To by všechny Haničky mohlo potěšit, ne?]

Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem. Praha, Labyrint 2007. 3. vydání. 141 s. – ISBN 978-80-85935-83-7 Jaroslav Rudiš: Národní třída. Praha, Labyrint 2013. 1. vydání. 148 s. – ISBN 978-80-87260-55-5 Po dočtení Winterbergovy zimní cesty (Čz 1.6.2024) jsem avizoval pokračování štafety každodenní četby nějaké knihy od Jaroslava Rudiše. Přednost dostala jeho prvotina Nebe pod Berlínem. Čili třetí titul v řadě, který se odehrává na železničních kolejích. I když nyní jde o podzemní koleje berlínského metra čili U-Bahnu. Punkový příběh učitele, který z Prahy zdrhnul do Berlína a založil tam punkovou kapelu, mě pobavil. A to si s punkem až tak moc nerozumím. Hrdina se v německé metropoli kromě členů své kapely seznámil s jistou sympatickou Katrin a s řadou dalších lidí, typických postav a postaviček, z nichž mnohé se vyrovnávají s novou realitou znovusjednoceného Německa. K tomu přimícháno sousto duchařiny – vždyť U-Bahn, to jsou i sebevražedné oběti metra... Některé z nich však dokážou svým živým spolucestujícím pomoci z nepříjemné šlamastiky... •• Rozhodl jsem se ve štafetě pokračovat, dokud bude nějaký Rudiš po ruce. V městské knihovně jsem namátkou šáhl po Národní třídě a Českém ráji. Pustil jsem se do prvně jmenovaného titulu, zas každý den aspoň několik stránek, až jsem ho naposledy zaklapl ve 123. dni souvislé rudišovské četby. S trochou zklamání, že po kolejích tentokrát ani stopa. Depresivní zpověď osamělého muže, drsného, ale uvnitř nalomeného chlapáka z pražské sídlištní periferie. Ve fiktivní promluvě k synovi líčí sebe sama jako silného zásadového muže se vzorem v dávných římských a germánských bojovnících. Jeho "morální kréda" mají však své slabiny, což se ukáže hlavně ve vložené "milostné" scéně se servírkou Luckou. Přes na povrchu upřímnou řeč prosvítá, že leccos nalhává sám sobě. Každý z nás snad někoho podobného zná. Já si tuto novelu vyložil jako portrét sebedestruktivní osobnosti a zároveň jednoho z těch rysů české nátury, bez které bychom se mohli obejít. •• Pokračuji tedy Českým rájem. Je to přesun z hospodského monologu do saunových dialogů. •• Dnes to je 129. den rudišovského čtení. Nesmím si zapomenout půjčit v knihovně ještě aspoň jednoho Rudiše do zásoby na srpnovou čtrnáctidenní dovolenou.

26.7.2024

August Sedláček: Historické pověsti lidu českého Doslov Rudolf Lužík. Praha, Odeon 1972. 4. vydání. 345 s., edice Klub čtenářů. Historik Sedláček mi je znám hlavně coby autor úctyhodné obsáhlé encyklopedie českých hradů, zámků a tvrzí. Než jsem objevil kdesi mezi odloženými knihami k rozebrání tuto sbírku pověstí, tušil jsem jen to, že jakési Sedláčkovy pověsti existují. Tudíž probudila se ve mě zvědavost: v čem že jsou pověsti, které "sebral a upravil August Sedláček", jiné než jiráskovská klasika? •• Prvotní dojem ze čtení – roztomile archaický jazyk a stylistika. I tak se mi četlo dobře. Zaujaly mne i s tím vědomím, že – právě oproti Jiráskovi – se jedná o původní (opatrněji řečno: původnější) znění. Respektive znění přiblížené tomu, jak ta která pověst skutečně žila v lidovém vyprávění v dobách, kdy byla poprvé zapsána. Sedláček je proto dokonce chronologicky uspořádal do pěti "věnců" podle předpokládané doby vzniku. V této podobě byla sbírka knižně vydána v roce 1895, téměř současně s prvním vydáním Jiráskových Starých pověstí českých! Lužíkův doslov objasňuje, proč se stalo, že v jejich vzájemné konkurenci Jirásek vyhrál na celé čáře. Jeho přepracování původních pramenů do literárního jazyka našlo u čtenářské obce silnější odezvu. Díky uměleckému ztvárnění, podtržené vlastenecko-národní notou, se daleko lépe trefilo do "společenské poptávky". •• Odeonské čtvrté vydání se vrátilo k původní podobě (oproti odlišně uspořádaným vydáním z let 1898 a 1940), čímž se zasloužilo o původní a zřejmě cennější čtení Sedláčkovy sbírky. Databáze Národní knihovny mne ubezpečuje, že v polistopadové době vyšla ještě nejméně čtyřikrát. •• Potěšila mě hojnost ilustrací, zpravidla dobových, romantizujících vyobrazení dějových scén či hradů a měst. Dokonce i na náš Tolštejn došlo (na straně 283), ačkoli je o něm v textu pouze podvakráte stručná zmínka o výskytu bílých paní. Z dotyčné rytiny bych ho ostatně vůbec nepoznal. •• Mému výtisku chybí přebal, proto tu mám obrázky dva - náhled přebalu stažený z internetu a vlastní vazbu s obrázkem pečetě Jiřího z Poděbrad.

9.6.2024

Růžena Jesenská: Usmrceni liliemi. Vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Michal Jareš. Praha, dybbuk 2021. 85 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7438-247-5 Antonin Artaud: Cestou k Ciguri. Překlad Ladislav Šerý. Vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Robert Janda. Praha, dybbuk 2021. 85 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7438-248-2 Těmito dvěma svazky nakladatelství dybbuk před třemi lety zahájilo edici Opium poezie. Prvně jsem o ní psal letos v únoru u výboru z Jaroslava Havlíčka. Těžko posoudit, jestli šlo o záměr hned na startu demonstrovat rozpětí poetiky, v němž se edice bude pohybovat. Secesní psychologická unylost proti textům extrémní životní autenticity ovlivněné autorovým šílenstvím. •• Editor prvního svazku naznačuje, že Růžena Jesenská (1863–1940, teta o dost známější Mileny Jesenské) je neprávem zapomenutou autorkou českého symbolismu a dekadence. Na mě takový dojem neudělala. Ve své době mohla být originálním zjevem, ale na rozdíl od jiných vrstevníků její tehdejší originalita dávno vyšuměla. Kladl jsem si nad básničkami otázku, proč ji vůbec vydávat. Ukázky v některé antologii by byly stačily. •• Naproti tomu dílo Antonina Artauda (1896–1948), francouzského básníka, dramatika a výtvarníka, má dodnes potenciál šokovat. Zdráhám se hodnotit, zda v dobrém slova smyslu. Převážná část výboru je sestavena z veršů napsaných po cestě k mexickým indiánům, kde absolvoval iniciační rituál s použitím halucinogenní drogy z peyotlu. Považoval se od té doby za zcela jinou osobnost (v jeho "novém těle" je Ciguri transformovaný duch, skrze nějž Artaud vnímá svět). Nenávist k většinové společnosti, v níž všechny ostatní prohlašuje za "mrtvé", jej zavede na mnoho let do psychiatrických ústavů, v nichž trpí drastickou "léčbou". Svérázné vizionářské texty s mnohými obscénními obrazy svědčí o osobní destrukci. Lehce uvěříme, že (citováno z doslovu) "nejde o klasickou básnickou produkci, nýbrž o syrové záznamy jeho zápasu o holou existenci."

František Koukolík: Odolnost. Přežít těžkou dobu. Praha, Galén 2022. 111 s. – ISBN 978-80-7492-616-7 František Koukolík: Nazapomenu! Navždy vděčná vaše inteligence umělá. Praha, Galén 2024. 202 s. – ISBN 978-80-7492-705-8 Dvě knížky českého neuropatologa a publicisty jsou součástí ediční řady o fenoménech, které ovlivňují náš život: Krása, Moudrost, Stupidita, Drby, Bulšit. Je jim vlastní přehlednost, až lapidární stručnost a výstižnost. O posledně jmenovaném titulu jsem v Čz psal v červenci 2022. Ty ostatní bych si taky rád někdy přečetl. •• Odolnost jsem náhodně objevil v knihovně mezi novinkami. Přišla aktuálně vhod: o odolnosti se v mém okolí čím dál častěji diskutuje jak v souvislosti s výchovou v rodinách (útlocitné odstraňování všech překážek, které potomkům znesnadňují život), tak s těžkostmi, které na nás (byť zatím velice mírně!) doléhají s konfliktem na východě Evropy. Ostatně podtitul Přežít těžkou dobu je dostatečně výmluvný, a snad i záměrně varující. V Koukolíkově pojednání jde pochopitelně o univerzální doporučení, ať už je zdroj stresu jakýkoli. V úvodu se seznamujeme s definicemi odolnosti a s jejími genetickými a sociálními předpoklady v osobnostní výbavě. Poté procházíme jednotlivými životními etapami (dětství a dospívání, dospělost, stáří) právě z hlediska předpokladů k odolnosti. A pak už jen to nejpodstatnější: šestá kapitola Práce na sobě. Jde o tvorbu postojů, kterými můžeme ovlivňovat odolnost, počínaje odpovědným rodičovstvím a konče postojem ke smrti. Autor využil i své zkušenosti z dětství, s vděčností svému otci, který ho naučil překonávat strázeň. Poukazuje na důležitost kritického myšlení. Lapidárně shrnul, co se dnes ví o postoji ke štěstí a o pocitu smyslu života a o jejich vztahu k odolnosti. •• Knížka samozřejmě pomůže jen těm, kdo o posílení své odolnosti stojí. Nemám představu, jak velká část lidu je vlastně ochotna v zájmu sebezáchovy vlastními silami překonávat strázeň; na to není moje sociální bublina dost velká. Napovědět snad mohou výsledky voleb, tj. míra náklonnosti k populistům slibujícím, že se o nás ve všem všudy postarají. Byť i to může být zkreslující. ••• Druhou knížku jsem si koupil v době, kdy mi zaměstnavatel nabídl účast v kurzu umělé inteligence. Měl jsem trochu trému z toho, co mě čeká, a tak jsem si chtěl předem rozšířit obzory. Samotný kurz nám ukázal, co v současnosti umí nástroje, které tak zvanou umělou inteligenci (AI) využívají – tvorba textů, obrázků a prezentací, odpovědi na všetečné otázky, rady v životních situacích apod. Úžas, co už to všechno umí, i s čím si neporadí a je nakonec k smíchu. Úžas z toho, že co jí nešlo včera, dnes už hravě vyřeší. Hlubší vhled do fenoménu AI se ovšem nekonal. Od toho tu je, například, Koukolíkova knížka. A ta je vskutku varujícím mementem. Tím není řečeno, že jednoznačně skeptickým. Prostě varujícím. Před selháním, k němuž, pokud tomu nebudeme umět zabránit, může dojít. Uspořádání výkladu – opět přehledně strukturovaného a laikovi přístupného – nechám stranou. Zásadní je myšlenka: dát si pozor na neuvěřitelný a našim dosavadním zkušenostem se vzpírající vývojový skok v technologii, která nás může předčit nejen co do intelektuálního výkonu, ale nakonec i v užití moci. Hlavním argumentem je tu evoluční paralela: "O vývoji lidské společnosti jako evolučním přechodu biologické individuality vyprávím s ohledem na podobnost s vývojem AI, kterou lze chápat jako digitální individualitu. Protože je variabilní a její vlastnosti jsou přenášeny do dalších generací, působí na ni přírodní výběr stejně jako na biologická individua. Jak uvidíme, přírodní výběr může dát umělé inteligenci přednost." (s. 55). O to varovněji pak zní připomínka, že zatímco biologický evoluční vývoj k současné komplexitě trval miliardy let, obdobnými vývojovými fázemi AI prochází během několika měsíců. ••• Je obdivuhodné, jak František Koukolík i ve vysokém věku (nar. 1941) sleduje nejnovější společenské trendy, technologie, výsledky výzkumu. Každá z jeho nových knih odkazuje na aktuální stav poznání. Stává se tedy, že autor zpříma přehodnocuje své někdejší přístupy k tématu. Zrychluje i překotný vývoj i jeho oboru, neurologie, a jistě zde do hry vstupuje i překotně se vyvíjející umělá inteligence... Jenže: lidský mozek a AI, nejsou to vlastně konkurenti? Nemá dojít na "kdo s koho"?

1.6.2024

Jaroslav Rudiš: Poslední Winterbergova cesta Z německého orig. přeložila Michaela Škultéty. Praha, Labyrint 2021. 435 s. – ISBN 978-80-88378-10-5 Před 39 dny jsem oznamoval přestup z Rudišova Návodu k použití železnice na Winterbergovu poslední cestu. Včera jsem z ní vystoupil s pocitem, že to stálo za to. •• Stejně jako předchozí knihu i tuto jsem otvíral bez výjimky každý den, abych urazil alespoň několik málo stránek. I v ní se hojně cestovalo vlakem. Ba i leckteré železničářské rekvizity se znovu dostaly ke slovu: nádraží, tunely, nádražní hospody, ba i železniční nehody... a především se uplatnil jeden ze starých bedekrů, o nichž byla v Návodu řeč, totiž ten rakousko-uherský z roku 1913; z dob, kdy svět byl ještě normální. Alespoň z pohledu titulního hrdiny, téměř stoletého bývalého sudetského Němce. •• Za zdánlivě prostým přejížděním z místa na místo se skrývá pohnutý osobní příběh. Vlastně příběhy dva. Protože s Winterbergem cestuje vypravěč, který jej původně měl jako ošetřovatel pouze doprovodit na cestě k poslednímu odpočinku. Jejich příběhy se proplétají s tragickými příběhy "velkých dějin", totiž hlavně velkých dějinných průšvihů – válek, bitev, okupací... Další silnou symbolickou rovinu jejich cestě dodává motiv krematorií-žárovišť. Spolu se střídajícími se zeměmi, městy, stanicemi, hotely, hostinci, hřbitovy, bojišti a krematorii se postupně vyjevují příčiny osobních traumat. Jak tak krok za krokem (nebo spíš výhybku za výhybkou) vybublávají na povrch, nacházejí si ti dva nenápadně cestu i k pochopení jeden druhého. Až nakonec k otevřenému a přitom katarznímu konci... •• Jen si tak sednout do vlaku a z jeho oken vyhlížet v ujíždějící the bautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins smysl toho všeho utrpení, které tudy prošlo... •• Před několika dny bylo oznámeno, že Rudiš právě za tento román v Německu obdržel Mörikeovu cenu. ••• Půjčil jsem si další Rudišovu knihu a hned se do ní pustím, abych nepřerušil souvislou (prozatím desetitýdenní) řadu každodenní četby Rudiše. Zůstaneme na kolejích, protože v prvotině Nebe pod Berlínem se ponoříme do tamního metra.

František Jílek: Čeština je jazyk vtipný S ilustracemi Josefa Lady. Praha, Mladá fronta 1956. 231 s., edice Úsměvy. Jak už tak příležitostně sbírám knížky o češtině, chňapl jsem i po brožuře objevené mezi knihami z jedné pozůstalosti. Autorem je lingvista, propagátor krás českého jazyka i v dobách válečných – tehdy prý pořádal přednášky, jimiž za okupace podporoval národní cítění. Jílkův životopis na Wikipedii prozrazuje zaujetí pro slang, argot a humor jazykových hříček. Právě toto zaměření zúročil v knížce Čeština je jazyk vtipný. Knížka je tedy plná slovního humoru, ale nezapře jistou školometskost univerzitní přednášky, byť přizpůsobené laickému publiku. Jde ale o záměr, takto zdůvodněný autorem: "Omezuji se na jevy čistě jazykové a používám každé příležitosti, abych výkladem příslušných jevů prohloubil vědomosti čtenářů o rodném jazyce." A tak jsem se smířil s tím, že si někdy jako natvrdlý žáček musím vyslechnout, jakým že to gramatickým jevem je docíleno humoru. Některé příklady působí snad trochu násilně a upachtěně, některé časem vyčpěly. Nevadí, i tak musí každý milovník češtiny zajásat nad bohatou pokladnicí jazykových hříček na všechny možné způsoby. •• Chtěl jsem odolat pokušení některé z hříček ocitovat. Nad jednou z nich se ale přece jen smiluji. Jsou to tady přece Martinovy stránky. S odkazem na lidovou pranostiku o prvním sněhu a na časovou posloupnost církevních svátků lze konstatovat, že "svatý Martin je patronem lenochů: přichází vždy až po Všech svatých – a to ještě jede na koni!" Potřeboval-li by někdo vysvětlení, nechť si nalistuje stranu 37. •• Škoda, že mi nepřišlo pod ruku pozdější, pravděpodobně přepracované vydání, nazvané Vtipná čeština (1967). Ale třeba se mi někdy poštěstí...

28.5.2024

Třikrát jubilant Šlitr: Lukáš Berný: Jiří Šlitr. Doktor Klavír Brno, CPRess 2024. 167 s. – ISBN 978-80-264-5129-7 Letos v únoru se připomínalo sto let od narození Jiřího Šlitra a k tomuto výročí vyšla tato vynikající monografie. Hodně jsem se na ni těšil. •• Přestože jsem se narodil pozdě na to, abych mohl v přímém přenosu sledovat semaforský tandem Suchý-Šlitr, vzal mě dodatečně za srdce. Nejprve jaksi oklikou přes semaforská vystoupení v obsazení z osmdesátých let. Po devětaosmdesátém, kdy se otevřely televizní a hudební archivy, jsem teprve s nadšením objevoval šlitrovskou epochu. Tehdy se mi navíc dostal do rukou sborník, který v roce 1970 k poctě svého právě ztraceného souputníka sestavil Jiří Suchý. Teprv tam jsem se seznamoval se Šlitrem-výtvarníkem. Ten čtvercový brožovaný poklad jsem v knihovničce náležitě opatroval. •• Po třiceti letech mám v ruce skutečný Šlitrův životopis. Lukáš Berný Šlitra představuje formou chronologicky uspořádaného vyprávění, od rodinného "podhoubí", dětských let a uměleckých začátků přes vrcholnou slávu divadla Semafor až po tragickou smrt. Devět kapitol sledujících soukromý a umělecký život výjimečného hudebníka, výtvarníka a herce. Množství obrazového materiálu, včetně dosud nezveřejněných fotografií, korespondence, reprodukcí Šlitrových kreseb a mnoha dokumentů... To vše a zejména seriózně pojatý text provázející jednotlivými etapami Šlitrova života činí z knihy právě takovou biografii, jakou si tato osobnost zaslouží.

Jiří Šlitr. Sborník textů, fotografií a kreseb. Uspořádal Jiří Suchý. Praha – Bratislava, Supraphon 1970. 111 s. Jiří Datel Novotný: Ďábel z Vinohrad. Vzpomínka na Jiřího Šlitra. Praha, Regia 2002. 205 s. – ISBN 80-86367-27-4 Ta první, to je ten sborník, o kterém se zmiňuji výše u životopisu Jiří Šlitr. Doktor Klavír. V roce 1993 jsem ho náhodně ulovil v děčínském antikvariátu. Vedle mozaiky osobních vzpomínek a fotografií jsem v něm objevil kresby, a tak jsem teprve zjistil, že on Šlitr kreslil. A to hodně, pilně, pohotově a skvěle – i když jsem si musel na jeho styl zvykat. Škoda, že v tom antikvárním výtisku chyběly obě gramodesky, s nimiž ji Supraphon vydal. Vlastně ani nevím, co na nich bylo nahraného. •• Druhou knížkou je také sborník, ale sestavený již s odstupem tří desítek let od Šlitrova odchodu. K Ďáblovi z Vinohrad jsem shodou okolností přišel právě v době, kdy jsem už četl životopis od Lukáše Berného. Některá svědectví Šlitrových přátel a kolegů, a také leckteré fotografie, se pochopitelně opakují v obou, tedy vlastně ve všech třech knížkách (a určitě i v dalších, které se ke mně nedostaly), ale jsou to svědectví natolik charakteristická a podstatná, že autorům čerpání ze stejných zdrojů nelze vyčítat. V první řadě historka o zrození komika, čili o prvním Šlitrově hereckém vystoupení (ve hře Jonáš a tingl tangl), tak jak ji líčí Jiří Suchý. Nebo také příběh Holanových veršů, zaslaných Šlitrovi po Vladimíru Justlovi ke zhudebnění o Vánocích 1969, kdy už bylo pozdě. Novotného sborník si stojí za to prohlížet i kvůli dalším Šlitrovým kresbám, najde se v něm i několik písňových textů S+Š. •• Na další semaforskou knížku bych málem zapomněl. Velký zpěvník – Semafor 1959–2019 (Galén 2019) občas beru do ruky, nalistuji si další píseň, která je abecedně na řadě, a pustím si ji na YouTube (pokud tam je). Než dojdu do konce, bude to asi ještě pár let trvat. Pak se tu s ním zas ozvu.

20.5.2024

Anna Jonáková, Luboš Velek (eds.): Havlíčku, Havle! K dvoustému výročí narození Karla Havlíčka Borovského Praha, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Havlíčkův Brod, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod 2022. 311 s. – ISBN 978-80-88611-02-8, ISBN 978-80-87302-45-3 K četbě o Havlíčkovi se tu a tam vracím, když se objeví titul, který mě náhodně zaujme. Po velkém havlíčkovském jubileu, slaveném před třemi lety, bylo takových příležitostí víc. O sborníku Borovský Havle, jsme slepí nástrojové času (i po 200 letech)? jsem psal v Čz 22.7.2022. Později jsem se dověděl o obsáhlejším a ryze odborně zaměřeném sborníku Havlíčku, Havle! •• Žádná ze čtrnácti statí pro mě nepostrádala zajímavost. Vypíchnout bych tu ale mohl čtyři z nich, jejichž téma bylo pro mě nové či nezvyklé: Karel Havlíček a Slované od Ladislava Hladkého hodnotí novinářův vztah k slovanským národům, zejména k Rusům, Polákům a ke Slovanům uvnitř rakouské monarchie. Některé citace z Havlíčkových článků se dnes, tj. v době rusko-ukrajinského konfliktu, zdají být překvapivě aktuální a vlastně prorocké. •• V příspěvku Luboše Velka Poslanecké kandidatury Karla Havlíčka v revolučním roce 1848 se pod drobnohledem ocitlo před- a povolební "politikaření", když se obyvatelstvo teprve učilo svobodně vybírat své politické reprezentanty. Ukazuje se, že Havlíček nejen že skrze novinářskou osvětu výrazně ovlivnil volební kulturu v Čechách, ale také se coby volební kandidát (do českého zemského sněmu a do říšského sněmu) a zvolený poslanec pohotově učil, jak to v politice chodí. •• Německá slavistka Anne Hultsch se v článku Ilustrace jako interpretace zaměřila na ilustrační doprovody Havlíčkova díla, především Křtu sv. Vladimíra. •• Nešťastný osud Havlíčkovy dcery, který ve vlasteneckých kruzích získal příchuť skandálu, se stal tématem literárních (a později i např. filmových) děl. Milena Lenderová v článku Zdeňka Havlíčková: život po životě. Obraz dcery národa v krásné literatuře shrnula vývoj jejího obrazu ve veřejném mínění – od dívčina zatracení po mnohem pozdější přiznání nároku na vlastní citový život. Mám ostatně pošetilý osobní důvod zájmu o tuto Zdeňku, přesnou jmenovkyni mé maminky. •• Neušlo mi konstatování (v úvodním příspěvku Milana Hlavačky), že "moderní biografii o Havlíčkovi stále nemáme k dispozici". Pomyslné zdvižení obočí nad tímto faktem beru s rezervou. Nejsem si jist, kolika jiným zakladatelským osobnostem české kultury, vědy, politiky apod. dlužíme "moderní biografii". Možná je to natolik náročná a nakonec nevděčná práce, že se do ní nikdo nehrne. Na druhu stranu, dříve jsem v knihách o KHB četl povzdechy nad tím, že obsáhlá Havlíčkova biografie od historika Karla Kazbundy leží kdesi v rukopise... A ejhle, v tomto sborníku jsou odkazy na Kazbundovo třísvazkové dílo Karel Havlíček Borovský, vydané Ministerstvem vnitra ČR v roce 2013. Akorát že teď už zas není sehnatelné – alespoň ne vcelku.

Karel Milota: Královo Pole Vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Michal Jareš. Praha, dybbuk 2021. 88 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7438-253-6 Pátý přečtený svazek z nedávno zahájené edice poezie. Byl ale první, který jsem objevil a díky němu zjistil, že dybbuk spustil tento projekt. •• S dílem Karla Miloty jsem se dosud nesetkal, vyjma překladů Jesenina. Patřil ostatně mezi autory, kteří v době normalizace (téměř) nepublikovali. •• Výbor je pojmenovaný podle básnické skladby ze začátku 70. let, umístěné do brněnské čtvrti Královo Pole. Kromě toho obsahuje cyklus básní V tomto městě, věnovaný Praze, a nedokončenou sbírku Setnina ze závěrečného období let života. •• Zaujala mě už graficky: je tištěna napříč, dlouhé verše by se jinak do úzkého edičního formátu nevešly. Je to poezie experimentálního ražení, ke čtenáři náročná. Vyhradil jsem si na chvíle samoty daleko od lidí, pod širým nebem. Přibalil jsem ji do batohu, když jsem se na prvního máje vydal prozkoumat dosud nepoznaný vrch Čedičák u Jetřichovic. Milotova poetika má daleko k májové romanci, ale to nevadilo. Naopak, zaujala mě – jak ony "pražské" básně, tak především titulní básnická skladba.

28.4.2024

Karel Šiktanc: Město jménem Praha Výtvarně zpracoval Václav Sivko. Praha, Mladá fronta 1966. Nestránkováno [88 s.], prémie edice Máj. Ze vztahu k básníku Šiktancovi jsem se vyzpovídal v Čz 11.1.2021 po dočtení monografie Někde tady od Petra Hrušky. Na konci téhož roku se Šiktancovo dílo definitivně uzavřelo. •• Básnickou skladbu Město jménem Praha jsem tehdy ještě neznal. Objevil jsem ji loni na podzim, kdy jsme několik týdnů provizorně obývali jeden služební byt napěchovaný knihami. Mohl jsem si dokonce vybrat ten lepší ze dvou exemplářů. Doma jsem ji nechal chvíli odpočívat, než na šiktancovskou notu budu správně naladěn. A vyplatilo se. Básnický cyklus, který vyšel jako prémiový svazek 4. ročníku edice Máj, je totiž jedním z plodů Šiktancova vrcholného tvůrčího období. Není věnován jen Praze coby městu, ale českým dějinám, jejich zlomovým okamžikům, které městem procházely v dobrém i ve zlém. Je postaven jako dialog mezi věčností a lidským smrtelníkem. Jeho účinek stojí na opakujících se leitmotivech, alegorických náznacích a zejména typické básníkově dikci. Báseň není oslavou "matičky stověžaté"; leda snad v tom smyslu, že právě tudy procházejí naše dějiny. Základním pocitovým kamenem je úzkostná nejistota, zřejmá již z úvodního (a v závěru zopakovaného) dvojverší: "Je svaté Úzkosti / A zvoní Zikmund zvon." •• Nelze opominout grafickou podobu knihy. Václav Sivko použil stará vyobrazení Prahy a poskládal je do koláží, které často tematicky navazují na konkrétní pasáže textu. Vnitřní strana přebalu (málem bych si nevšiml!) je využita na vyobrazení města z poloviny 17. století. Po rozložení se můžete kochat panoramatem o délce 85 cm. •• Báseň mi připomněla jinou Šiktancovu skladbu – Český orloj (viz Čz 10.4.2020), psaný později, už v normalizačních letech, kdy nesměl publikovat. Nicméně právě motiv (pražského) orloje tyto dvě skladby spojuje. Je zvláštní shodou okolností, že z téhož zdroje, kde jsem získal Město jménem Praha, mám i naučnou publikaci o pražském orloji. Na ni se teprve chystám.

22.4.2024

Jaroslav Rudiš: Návod k použití železnice Z německého orig. přeložila Michaela Škultéty. Praha, Labyrint 2023. 327 s. - ISBN 978-80-88378-26-6 Hned nad úvodními řádky této knihy jsem si vybavil, že v dětství jsem – stejně jako její autor – toužil být železničářem. V dotazníku na volbu povolání v 7. třídě jsem to výslovně uvedl. Třídní učitel poté apeloval na mé rodiče, aby mi to vymluvili. No – a vymluvili... Když se to tak vezme, skončili jsme s panem Rudišem podobně. On je spisovatelem, já knihovníkem. Ale vlakem oba rádi cestujeme. Akorát že já nemám ve vlacích zdaleka tolik nacestováno jako on. Kromě toho bych nedokázal o železnici napsat tak dobrou a úspěšnou knihu. •• Čtenář, zejména je-li železničním cestám nakloněný, prožívá na stránkách Návodu množství cestovatelských výzev. Téměř po každém odstavci, kde se cestuje odněkud někam, by člověk hned nasedal do vlaku. Do finského Kuopia, po švýcarských alpských drahách, do Slovinska či na Slovensko (mimochodem, všimněte si: se změnou jedné samohlásky v názvu země se změní i předložka), do Maďarska a Itálie... ale především po vlastech českých a německých, v nichž obou má autor svůj domov. A tak je kouzlo "rodného" nádraží v Lomnici nad Popelkou zanedlouho vystřídáno reportážním záznamem ze 40hodinové cesty napříč Německem. Čtenáře čeká též populárně-naučné seznámení se železniční technikou, například s typy lokomotiv. Nebo listování historickými jízdními řády a bedekry. Také pozoruhodné přesahy do evropské historie, hudby, literatury, ba i zoologie... a zejména gastronomie! Nepřehlédnutelnými hrdiny Rudišova vyprávění jsou jídelní vozy. Dozvídáme se nejen na jakém menu si na té které trati stojí za to pochutnat, ale i jména vlakových "hostinských", z nichž se v autorově podání stávají bezmála kultovní postavy. A pak samozřejmě nádražní restaurace, hospůdky a bufety. Mezi nimi – a to mě coby místního patriota navýsost potěšilo – nádražní hospůdka v Jedlové! I já se tam občerstvuji a sdílím autorovy sympatie. Spisovatel má navíc ke stanici, schované v lesích Lužických hor, silný rodinný vztah. Takový, že právě Jedlové vyhradil závěrečný odstavec, jímž vzdal hold svému velkému vzoru, strýci-železničáři. Netřeba pochybovat o tom, že celý Návod je literárním holdem železnicím a lidem, kteří jí zasvětili svůj život. •• Když jsem včera po rovných třiceti dnech denodenní jízdy vystoupil z této knihy, měl jsem už na stole přistaven další spoj. Přesedám do Rudišovy Winterbergovy zimní cesty, abych po železnici plynule pokračoval. Jen s tou změnou, že to bude tentokrát cesta fiktivní, románová.

16.4.2024

Jan Zábrana: Nápěvy. Básně z let 1945–1954 Vybral, uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku napsal a redigoval Jan Šulc. Praha, Torst 2023. 2. vyd. 539 s. – ISBN 978-80-7215-705-1 Doposud jsem Jana Zábranu (1931–1984) vnímal hlavně jako překladatele mých velkých oblíbenců, především Sergeje Jesenina a Ivana Bunina, ale i dalších ruských, anglických, amerických či francouzských autorů. Věděl jsem o jeho detektivkách. Ale téměř nic o jeho vlastní poezii. Ani o jeho životních osudech, neblaze poznamenaných poválečnými stalinskými represemi. •• Svazek Nápěvy se mi dostal do rukou spíše náhodou, aniž bych věděl, že je jedním – a z hlediska tvůrčí chronologie prvním – ze tří svazků, do kterých nakladatelství Torst shrnulo Zábranovo celoživotní básnické dílo. Jsou to básně psané v raném období tvorby, ale také v nejtěžší etapě života. Rozsáhlost knihy svědčí o nutkavé potřebě zaznamenávat – v některých obdobích téměř každodenně – své životní pocity do veršů. Jde většinou o pocity tíživé, navíc mnohdy vyjadřované v náročné obraznosti, kdy čtenář musí těžit z náznaků. Bolest, trýzeň, tesknota, marnost. Komplikované, v nejistotě prožívané milostné vztahy. Ozvuky politické a umělecké nesvobody padesátých let. V naprosté většině jde o básně za jeho života tiskem nevydané. •• Teprve v dalších svazcích (Havran, Básně), k jejichž čtení se snad někdy dostanu, přijde na řadu hlavní, zralá část autorské poezie. Nesporně zajímavé by bylo seznámení s jeho deníkovými zápisky, vydanými v tisícistránkovém výboru Celý život.

10.4.2024

Vratislav Effenberger: Pohlavky pro zvědavé Vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Jakub Řehák. Praha, dybbuk 2022. 120 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-009-7 Čtvrtý přečtený svazek z edice poezie, kterou vydává dybbuk (předchozí viz Čz letos 10.2., 25.2., 1.4.). A víte co? Já si tu edici přece jen asi zkompletuju. Vizuálně je pěkně provedená, lákavá, do knihovničky poezie vnese nové hlasy, zejména takové, co šly mimo hlavní (řekněme čítankový) proud literární tradice. Dnes jsem si v Balíkovně vyzvedl svazečky s edičními čísly 1, 2 a 3. Byl bych nakupoval v kamenném knihkupectví, ale v těch, které jsem obcházel, tyto počáteční svazky k mání nebyly. Zato jsem tam pořídil například tohoto Effenbergera (ediční č. 11). •• O českém surrealistovi jsem nějaké povědomí měl, něco jsem četl, ale nevybavím si kde a co. Ale jistě ne básně, které obsahuje tento výbor. Ten zahrnuje jen zlomek z Effenbergerovy básnické tvorby. Jsou zde zařazeny básně z let 1940–1951, které představují autorovu "méně známou básnickou polohu." •• Na to, aby čtenáře tyto verše okouzlily, musí být připraven na surrealistickou obraznost, která postrádá průhlednou racionální linku. Přesto může v jejích gejzírech hledat a nacházet vnitřní logiku či příběh. Především však požitek z filmově střípkového defilé obrazů. Z doslovu se ostatně dovídáme, že právě na tu básnickou "filmovost" se editor výboru soustředil.

Petr Bláha: Eseje o stesku, úpadku a filosofii Mělník, Přestupní stanice 2022. 222 s. – ISBN 978-80-907627-8-7 Zaujal mě název, který slibuje leccost z toho, co mi při čtení dělá dobře: filozoficky zaměřená esejistika říznutá melancholií. Autora jsem neznal, v knize představen není, a tak jsem si vyhledal, že jde o filozofa a historika působícího na FF Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Moje generace. •• Sborník pětadvaceti kratších úvah k filozofii dějin a výchovy. Celkově mě jejich tón a směřování nenadchnul, většinou jsem je přetrpěl. Ale že dokáže vyprovokovat k diskuzi, to zas ano. Třeba o (ne)revolučnosti naší doby a povaze revolučnosti vůbec (O revolučnosti nerevoluční doby, s. 131) nebo o demokratizaci společenského vývoje v Úvaze nad Tocquevillovým paradoxem moci (s. 123). •• Na odkazu osobností, jakými jsou Hus, Luther, Komenský, Masaryk či Patočka vždy shledává nějakou myšlenkovou nekonzistentnost. Na protestantském proudu myšlení je prostě "něco špatně". Při čtení jsem se nemohl ubránit dojmu, že autorova nosná témata těží zejména ze skepse vůči demokratizaci společnosti (přinejmenším od doby rozkladu feudalismu). Podléháme "iluzím svobody" a "kybernetickému totalitarismu"; jsme manipulováni do pozice loutek, a to právě skrze iluzi svobodné volby (viz Flusserův pohled do očí absurdity, s. 159–165); naše civilizace čelí "sebedestruktivním rozporům" (např. s. 180) a vůbec dějinnému fiasku (s. 186), odkud zřejmě není úniku. Při takovém vhledu do perspektiv lidstva mě napadá, jestli ten autorův stesk není jen eufemismem pro beznaděj.

7.4.2024

France Pešeren: Poems / Pesmi Vybrali a uspořádali France Pibernik a Franc Drolc, doslov Henry R. Cooper, Jr. Kranj, Mestna občina Kranj; Klagenfurt, Ljubljana, Vienna, Hermagora 2001. 184 s., Collection Peršeren in the world / Zbirka Prešernova pot v svet. – ISBN 3-85013-702-3 (Hermagoras), 961-90878-2-8 (Mestna občina Kranj) Určitě by se jen tak nestalo, abych si zničehonic začal číst ve slovinštině. Stalo se ale to, že moje žena si ze služební návštěvy ve slovinské škole přivezla knižní dárek. Tou školou bylo gymnázium v Kranji pojmenované po slovinském národním básníkovi Franci Prešerenovi, a tou knížkou výbor z jeho poezie ve slovinsko-anglickém vydání. A že prý, tady ho máš. •• Ano, s tím jménem jsem se už kdysi setkal. Z dávné četby 490. svazku Světové četby se mi mlhavě vybavilo povědomí o jakémsi jugoslávském básníkovi... Zato teď jsem obstojně seznámen s největším slovinským básníkem, zakladatelem moderní literární tradice své země. Máchův a Puškinův současník (1800-1849) posunul slovinské básnictví téměř z ničeho na evropskou úroveň. Zároveň však na svůj umělecký nonkonformismus doplácel životními nezdary. •• Bylo mi líto knížku jen tak potěžkat a někam odložit, když se mi navíc líbila i svou grafickou úpravou. A tak co bych si alespoň pár slok nepřečetl – aspoň zjistím, jak moc si se slovinštinou dokážu poradit. •• Ukázalo se, že vzdálenost mezi našimi jazyky je větší, než jsem předpokládal. Dokonce se stávalo, že zrcadlově tištěnému anglickému překladu jsem rozuměl víc než originálu! To mě však neodradilo, vždyť jsem měl k většině básní český překlad Viktora Kudělky – právě v tom svazečku "Světovky" s názvem Můj sen šel po hladině (viz následující odstavec). Nakonec jsem si to přečetl celé, včetně doslovu (též v obou jazycích). Ocenil jsem mimo jiné ukázky z cyklu gazel, virtuozitu Věnce sonetů (Sonetni venec) a romanticko-historický étos skladby Křest na Savici (Krst pri Savici). •• Občas jsem si četl nahlas, ale to nebyl rozumný nápad, pokud jsem si předem nezjistil některé zásadní rozdíly ve výslovnosti oproti češtině: "h" čtené jako "ch", neměkčení souhlásek před "i" aj. •• Bibliografické databáze mi prozradily, že tentýž výbor Prešerenova díla byl vydán v řadě dalších jazykových mutací: vedle světových jazyků (němčina, francouzština, italština, španělština, ruština) též např. ve slovenštině v překladu Ľubomíra Feldeka.

France Pešeren: Můj sen šel po hladině Ze slovinského orig. vybral, přeložil a předmluvu napsal Viktor Kudělka. Praha, Odeon 1978. 111 s., edice Světová četba. To už jen na doplnění k výše uvedenému slovinsko-anglickému vydání Prešerena. Díky tomu, že mám zkompletovanou celou "Světovku", mohl jsem si z tohoto svazku posloužit českým zněním většiny básní, s nimiž bych si v originále ani v angličtině neporadil. Záznamy, které si vedu díky profesionální deformaci knihovníka, prozrazují, že mi knížku v Liberci u Fryče při antikvariátních výkupech pohlídali v roce 2002. •• Ve Světové četbě byly pravidlem předmluvy, které někdy stručněji, jindy rozvláčněji seznamovaly s dotyčným spisovatelem a jeho dílem v kontextu národní nebo světové literatury. Mnozí čtenáři je přeskakovali jako otravné "úvodníky". Odeon ovšem tyto stati pojímal jako postupně se rozrůstající naučný slovník světové literatury. Zrovna v tomto případě mi přišla obšírná překladatelova předmluva vhod. Mohl jsem ji konfrontovat s Cooperovým doslovem ke slovinsko-anglickému vydání a navíc jsem se odtud dověděl o básníkových bohatých kontaktech s českými současníky – o osobním bouřlivém setkání s K. H. Máchou, o korespondenci s Čelakovským nebo o ostré polemice s Kollárovým pojetím slovanské vzájemnosti.

1.4.2024

Geo Milev: Krutý prsten duše Vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Marcel Černý za redakční spolupráce Ludmily Kroužilové. Texty z bulharských orig. přeložili Ludmila Kroužilová, Vendula Suchá, Dana Hronková a Marcel Černý. Praha, dybbuk 2022. 202 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-007-3 Třetí přečtený svazek z edice poezie, kterou vydává dybbuk (oba předchozí viz Čz letos 10.2. a 25.2.). Vydavatelská volba bulharského revolučního básníka a komunisty v dnešní době vypadá překvapivě. Zdá se však, že tvůrci oceňovaní za minulého režimu pro svou levicovost a revolučnost nemusejí být ztraceni v propadlišti literárních dějin. Viděli jsme to i v případě antologie anarchistické a sociální poezie Sejdem se, bratři, v předpeklí! Milevův hlas v bulharské poezii je nepřehlédnutelný ani ne tak pro samu revolučnost, ale pro básnickou expresivitu. Čerpal ji přímo u zdroje, v německé expresionistické líhni za svých studijních a léčebných pobytů v Lipsku a v Berlíně. Pro bulharský expresionismus a moderní básnictví vůbec má zakladatelský význam. •• V roce 1973 u nás vyšly ukázky z jeho díla ve svazku nazvaném Den hněvu. Nový výbor Krutý prsten duše je oproti němu rozsáhlejší, obsahuje převážně nové překlady básní a básnických próz a také neobvykle obšírný doslov. Nejvýznamnějším Milevovým dílem je poéma Září, která reaguje na drasticky potlačené protivládní povstání v září 1923. Nad jejími úsečnými, emocionálně vygradovanými verši jsem si vybavil Majakovského. V doslovu je pak vliv ruského futuristy na Mileva skutečně zmíněn. •• Básník byl pro své revoluční postoje pronásledován a fašistickou policií nakonec v roce 1925 zavražděn. •• Po přečtení výboru jsem zalistoval ve dvou svých knihách, které jsem už dlouho nedržel v ruce. Ve slovníku bulharských spisovatelů, vydaném v Odeonu v roce 1978, jsem se přesvědčil, že Milevovi v něm patří jedno z nejobsáhlejších biografických hesel. A zmínka o inspiraci u německých expresionistů mě přiměla k oprášení antologie Haló, je tady vichr – vichřice. Expresionismus (Čs. spisovatel, Klub přátel poezie 1969) s podpisem jejího sestavitele a překladatele Ludvíka Kundery.

27.3.2024

Yuval Noah Harari: Sapiens. Stručné dějiny lidstva Z anglického orig. přeložila Anna Pilátová. Voznice, Leda 2018. 518 s. – ISBN 978-80-7335-569-2 Svého času jsme v České Lípě objevili knihkupectví a antikvariát s kavárnou Knihomil. Když jsme tam jednou poseděli na čaji a sušence, vybral jsem si dvě knížky. Jednou z nich byla Harariho Sapiens. Pan knihkupec-antikvárník-kavárník mi nabízel, ať si vezmu celou třídílnou sérii, tj. s knihami Homo deus a 21 lekcí pro 21. století. Slíbil jsem, že pokud mě Sapiens zaujme, stavím se příště i pro ty další. Nestalo se. Chvíli to čtení trvalo, a než jsme se pak zase dostali do České Lípy, Knihomil z pasáže zmizel... •• Harari líčí vzestup lidského rodu, zamýšlí se, co že to vyneslo druh Homo sapiens k té strmé kariéře a kam ten závratný vývoj asi dál povede. Čtení plné výstižných, lapidárních či neotřelých charakteristik a pohledů na civilizaci, které motivují čtenáře k úvahám, jak to teda s námi je. •• Zmůžu se tady jen na několik poznámek k tématům, která mě zaujala. V jedenácté kapitole Vize velkých říší je to vývoj, který ve značné podobnosti prodělávají velká impéria: ukazuje to na srovnávací tabulce vývojových stadií, kterými prošel Řím, islám a evropský imperialismus (s. 248-250). Udělal jsem si však otazník u Harariho vize v závěru této kapitoly, že prý vznikající "globální impérium" spěje k porážce legitimity národních států. (s. 254-255). K následující kapitole Zákon náboženství jsem si hned při četbě připsal: "ve své lapidárnosti velmi trefné charakteristiky náboženství a ideologií". Končí upozorněním na rozevírající se "propast mezi liberálním humanismem a nejnovějšími poznatky vědy o životě". Jenže ze závěrů této části jsem byl rozpačitý. Což o to, logika věci jej vede ke stírání hranice mezi biologií a "právní a politickou ideologií". Argumentaci však podepřel citátem z nacistické učebnice biologie – a to s předznamenáním, že "nacisté nebyli vedeni nenávistí k lidství", že jim šlo vlastně o jeho přežití... A to už je za hranou. Harari jako by zapomněl, že nacisté především upřednostnili jednu konkrétní "árijskou rasu" a ostatní jako méněcenné odsoudili k nepřežití. (Není bez zajímavosti, že Harari je Izraelec, profesor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě.) Naznačena je koneckonců i obhajoba eugenického vylepšování člověka. •• Velmi optimisticky se vyjadřuje k energetice: nemusíme se bát nedostatku zásob energie, stačí jen pracovat na způsobech, jak ji transformovat pro náš užitek. Devastaci životního prostředí ovšem nepopírá, navíc silně kritizuje zneužívání zvířat coby bezduchých dodavatelů energie (s. 415-417). Nepřekvapí, že autor zvolil veganský životní styl. Je to jedna z informací, kterou jsem si o něm přečetl na Wikipedii. •• Podle Harariho by "dosavadní princip přírodního výběru mohl být v blízké budoucnosti nahrazen lidskou tvořivostí směřující k produkci kyborgů stejně jako k vytvoření zcela anorganických forem života". Zdá se mi to v rozporu s varováním před "pokusy zvládnout přírodu drastickou manipulací", jež mohou vést k ještě většímu chaosu (s. 424). A manipulace s naší vlastní přirozeností by byla žádoucí? •• Ke konci knihy se ptá, zda po všech těch převratných změnách, kterými lidská společnost prošla, jsme šťastnější a spokojenější. Pofidérnost takové otázky je nasnadě. Nicméně předkládá se tu na ono téma několik výsledků výzkumů a úvah, aby se nakonec ukázalo, že pozitivní pocity záleží jen na našem vnitřním stavu a na schopnosti sebepoznání. A z jiného úhlu pohledu: pokud si přece jen v mnohém stojíme lépe než kdysi, tak na úkor ostatních druhů, které na vzestup rodu Homo krutě doplácejí. •• No nic. Na té Wikipedii se také praví, že akademická obec Harariho moc nemusí, obviňuje ho z neserióznosti a senzacionalismu. I tak je dobré si to přečíst – a podržet si odstup. Na ty další dvě jeho knihy asi nedojde. •• Mezitím jsem četl Smilovu knihu Jak svět doopravdy funguje (vi Čz 16.1.2024), jež se se Sapiens zčásti tematicky překrývá a kterou bych pro globální témata neváhal doporučit spíše naž Harariho. (A kdybyste to nevěděli: jedna jak druhá, dle reklamních sloganů na obálce, silně zaujala Billa Gatese.)

Virgilio Piñera: Studené povídky Ze španělského orig. přeložil Petr Zavadil, ilustroval René Senko, doslov napsal Stanislav Škoda. Brno, Julius Zirkus 2005. 230 s., edice Artigas. – ISBN 80-903377-6-7 Kubánský spisovatel, o kterém jsem nikdy neslyšel, vydaný v nakladatelství, o kterém jsem také neslyšel, o edici Artigas ani nemluvě. Přitom ona edice by mě měla zajímat, když v ní vydávali například Julia Cortázara nebo Luise Sepúlvedu. Knížka ke mně doputovala zcela náhodně a anonymně, někdo se jí zbavoval a já ji zase pošlu dál. •• Autorem je Kubánec, který v zemi zůstal i za Castrova režimu, i když přežíval v jakémsi polodisentu a zemřel pravděpodobně na následky výslechů po aféře s pašováním jeho textů do zahraničí. Výbor je průřezem z celoživotního povídkového díla, od 40. do 70. let. Vynikají groteskně absurdními linkami příběhů, černým humorem, morbidní tělesností, ze které by útlocitnější čtenář mohl mít těžké sny. Ostatně, nejkratším textem je hříčka Nespavost. Typickým rysem je absurdita, která vyrůstá ze zdánlivě běžných situací tuctových hrdinů. To vše na ploše od jedné do několika desítek stran. •• Piñerovi je přisuzována literární příbuznost s Franzem Kafkou, ale je to podobnost vzdálená. V českém kontextu autor doslovu nachází blízkost s některými prózami Karla Michala nebo Pavla Kohouta. •• Přečteno, zapsáno, a jdu ji pustit na další pouť za čtenáři.

24.3.2024

Jón Kalman Stefánsson: Tvá nepřítomnost je tmou Z islandského orig. přeložila Lenka Zimmermannová. Praha, dybbuk 2022. 372 s. – ISBN 978-80-7690-032-5 Můj oblíbený islandský romanopisec, jehož všechny do češtiny dosud přeložené knihy již proběhly Čtenářovými zápisky. Tento je v pořadí pátý. V těch čtyřech předchozích jsme byli svědky příběhů jak z dávnějších dob před sto a více lety, tak z konce 20. století. V knize Tvá nepřítomnost je tmou je to jinak: prolínají se tu časové roviny v rozpětí mezi koncem 19. století a přítomností. Čtenář postupně zjišťuje jejich souvislost, příbuzenské vztahy, rodovou linii, jejíž příslušníci si od generace ke generaci předávají dychtivě zvídavý pohled na svět, ale také problematické vztahy, osudy, emoce. To vše v hávu jakési radostně posmutnělé poetiky, pro kterou mám Jóna Kalmana tak rád. •• Spisovatel ale tentokrát čtenářovi komplikuje chápání děje víc než kdy předtím. Proto mi taky trvalo, než jsem se rozečetl. Zprvu jsem vždy po několika stranách knihu odložil, abych se po týdnu nebo i déle nadechl k pokračování. Přišlo mi přehnaně hádankovité a znesnadňující, když ke mně autor hovoří skrze vypravěče, který se sám, kvůli ztrátě paměti, obtížně orientuje mezi lidmi. Přichází – asi po dlouhých letech nepřítomnosti – do vesnice mezi lidi, kteří jej znají, odhaduje jejich identitu a tápe nad tou svojí, a přitom sám sestavuje celý ten rodový příběh za asistence další, ještě tajemnější osoby... Ale to je jen jakýsi metafyzický obal, uvnitř kterého se odehrávají "obyčejné" příběhy lidí, zakotvené ve skutečných reáliích své doby. Že to nebude jen tak, naznačuje už za titulním listem čtyřstránkové genealogické schéma příbuzenských vztahů. Pravděpodobně jsem neodhalil všechny souvislosti naznačené v meandrech vyprávění. Netrápí mě to; tak jako tak se v závěru prozrazuje, že ne vše zůstalo prozrazeno... •• Do děje také hodně vstupuje hudba, konkrétní skladby, které si čtenář buď vybaví, nebo najde na internetu. Já na to rezignoval, ale s předsevzetím, že po dočtení si alespoň některé pustím. Než se pro nějakou rozhodnu, doporučím čtenářům Čz skvělou recenzi této knihy na iLiteratura.cz. ••• A ještě něco. Je to, že se smíříš se svým osudem, vyspělost, nebo zbabělost? Tak to stojí v názvu jedné z prvních kapitol a náhodně a pro mě významně se to protnulo se souběžnou četbou úvah T. Matějčkové Kdo tu mluvil o vítězství? (Čz 18.3.2024). Ale to už je tak nějak moje věc...

Milan Mareš: Příběhy matematiky. Stručná historie královny věd Příbram, Pistorius & Olšanská 2023. 3. vyd. 334 s. – ISBN 978-80-7579-165-8 Není to moje první četba o historii matematiky. Kdysi za středoškolských studií jsem listoval překladem Dějin matematiky od D. J. Struika (Orbis 1963), ale bylo to nezáživné. Kouzlo čísel (M. Křížek, L. Somer, A. Šolcová, viz Čz 16.5.2012) bylo určeno matematicky zdatnějším čtenářům, než jsem já. Pickoverova Matematická kniha (viz Čz 8.12.2013) byla sice krásným, srozumitelným, ale přece jen střípkovitým průvodcem po přelomových událostech v této vědě. Teprve v Marešově monografii jsem objevil pro sebe to pravé, abych se – coby zlehka poučený laik – seznámil s vývojem "královny věd" v její celistvosti. Čtivě psané, stravitelné pro absolventa střední školy, a hlavně – jak název knihy avizuje – postavené na příbězích, které dávaly vzniknout novým myšlenkám v nejabstraktnější vědě. Jejich hlavním protagonistům jsou věnovány životopisné vsuvky, některým zásadním pojmům se dostalo samostatných shrnujících bloků textu. Připojen je jmenný i věcný rejstřík, bibliografie dalšího doporučeného čtení, časová osa událostí (tu bych si dokázal představit ještě o něco přehlednější). Na předsádkách se najde mj. historie znalosti různých typů čísel, přehled vzniku matematické symboliky... Prostě vymazlená populárně naučná knížka. Podobné by slušely i dalším vědním oborům. •• Nemyslel jsem si, že se v historické faktografii dozvím něco obzvlášť nového; měla mi posloužit spíš k přehlednému chronologickému utřídění pokroků v matematice. Však také mnohé z vylíčených příběhů jsem v takové či onaké podobě už znal z dřívějška. Přesto se v textu vyskytlo několik osobností matematiky, jejichž jména mi nebyla vůbec povědomá, ale autor jejich důležitost zdůzaznil pozoruhodnou životopisnou vsuvkou: Polák Stefan Banach, Rus Andrej N. Kolmogorov, rusko-ukrajinský spoluzakladatel kybernetiky českého původu Jaroslav Grdina (Hrdina). •• Zaujalo mě zdůvodnění překvapivého faktu, že o velký boom kybernetiky kolem poloviny 20 století se zasloužili lidé, pro které matematika nebyla původním oborem (technici, chemikové, zoologové, lékaři, filozofové...). Autor to přičítá zdánlivé stagnaci matematiky té doby. Nejtalentovanější lidé nejprve viděli příležitost v jiných oborech, než se v oblasti kybernetiky ukázala možnost revolučního rozvoje (s. 281). Můžeme na to ale pohlédnout optikou Kuhnovy Struktury vědeckých revolucí (viz Čz 13.12.2018), podle které nový vhled a převratné myšlenky do oboru přinášejí právě lidé "z jiných stájí", mozky nesvázané konvenčními představami a schopné vytvářet nová paradigmata.

18.3.2024

Tereza Matějčková: Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filosofické rezignaci Praha, Karolinum 2023. 280 s., edice Myšlení současnosti. – ISBN 978-80-246-5338-9 Ano, trochu jsem se přecenil, když jsem se rozhodl pro tuto knížku filozofických esejí. Téma mě však natolik přitahovalo, že jsem si je i tak přečetl, bez ohledu na mé limity, co se týče znalosti díla Hegela, Schopenhauera, Nietzcheho, Kierkegaarda, Camuse a Ciorana a naprosté neznalosti zbývajících dvou jmen, tj. Giorgie Agambena a Simony Weilové. Těchto osm myslitelů si autorka vybrala ke svým filozofickým "cvičením", v nichž zkoumá různé přístupy k "rezignované vůli", která pomáhá k "ustavení já", k vyrovnání se se sebou samým (nejen) v těžkých životních situacích, s nedosažitelností vytoužených cílů apod. – a v konečném důsledku osvobozuje. Přestože hned na úvod autorka upozorňuje, že nepíše psychologickou příručku, jak překonat nástrahy sebe sama, mohl bych z četby zužitkovat i tento aspekt. •• Název knihy je citací Rilkova verše, což už samo o sobě vzbudilo můj zájem. •• Zatímco některé texty v knize jsem jen "bral na vědomí", nad jinými jsem měl o čem přemýšlet a měl jsem si z nich co vzít. Takové pasáže se nacházely zejména v kapitolách věnovaných Sørenu Kierkegaardovi (Rytíř nekonečné rezignace), Albertu Camusovi (Lhostejný cizinec) a Giorgiu Agambenovi (Písař Bartleby by raději nechtěl).

28.2.2024

Neviditelné řemeslo. Tajemství redakční práce Uspořádal Jakub Sedláček. Praha, Paseka 2023. 301 s. – ISBN 978-80-7637-401-0 Sborník věnovaný řemeslníkům v nakladatelské branži, těm, kteří jsou nepostřehnutelní, pokud dobře odvádějí svou práci, ale jsou setsakra dobře "vidět", když svou práci odbydou, nebo se dokonce vydavatel jejich služeb bohorovně zřekl. Po léta jsem jim amatérsky "fušoval do řemesla", a proto mě ke knize přitáhla možnost nahlédnout ještě lépe pod pokličku redaktořiny. •• Ona ta redakční práce je širokým pojmem. Zahrnuje několik dílčích profesí, specializací, jimž se zpravidla nevěnují stejní lidé. Vyhledávají rukopisy k vydání, komunikují s autory, překladateli, výtvarníky atd. a dotvářejí spolu s nimi publikaci do finální podoby k tisku. Specifika a úskalí všech těchto fází ve svých příspěvcích přibližují zkušení redaktoři z různých nakladatelství. A navrch se podělili o zajímavé vzpomínky, nejčastěji z dob polistopadového vydavatelského boomu. Částečně tak jde o memoárové čtení s mnoha zajímavými a úsměvnými historkami. Díky tomu se dozvíme leccos o proměnách stylu redakční práce v posledních desetiletích. Faktograficky pro mě bylo obzvlášť zajímavé ohlédnutí Jindřicha Jůzla z Odeonu (Tajné číslo na Kunderu) a osobní sympatie jsem pojal zejména k Joachimu Dvořákovi z Labyrintu (Živý organismus). Kdo ví, jestli jsem právě u něj na stánku v centru Prahy někdy v roce 1990 nenakupoval knihy pro knihovnu. Taky vhled do zacházení s překlady je mimořádně poučný, a to díky renomované překladatelce Petře Diestlerové (Nalezeno v překladu). Zajímavého poučení se mi dostalo o práci s komiksy, když se tu o své zkušenosti podělili dva specialisté Lukáš Růžička (Systém) a Pavel Kořínek (Otočte stránku). Činnosti, o kterých se ve sborníku mluví, mají vesměs etický přesah – to jsem si nakonec naplno uvědomil u článku novinářky Zuzany Válkové Lov perel, týkající se popularizace vědy.

25.2.2024

Randall Munroe: Co kdyby? 2. Další vážné vědecké odpovědi na absurdní hypotetické otázky Z anglického orig. přeložil Jiří Petrů. Praha, Práh 2023. 367 s. – ISBN 978-80-7252-791-5 Začátkem letošního roku bylo v této rubrice psáno o první Munroeově knize Co kdyby? Slíbil jsem okomentovat i tu druhou, tak tady je. Kdo můj příspěvek ze 7. ledna nečetl, ať to teď udělá, protože s jeho první polovinou bych se jen doslova opakoval. Některé nápady z druhé knihy jsou snad ještě bláznivější, což je pro autorův projekt vlastně plusový bod, některé – a s tím už jsem měl trochu problém – ještě nechutnější; ale to byl naštěstí zřídkavý případ. •• A co moje "top otázky" z druhého dílu? Opět tím myslím ony nápady, u kterých mě zamrzelo, že jsem je nevymyslel sám. Třeba ten s houpačkou: jak velká by měla být, aby ji člověk svou vlastní silou rozhoupal až do vesmíru? Je to jedna z krásných ukázek překvapivých (ale mluvím jen za sebe, aby bylo jasno) důsledků prostých fyzikálních zákonitostí. Nebo: Kdyby se vzdušný prostor každé země táhl donekonečna, která země by v ten či onen okamžik vlastnila největší procento naší galaxie? Vedle blahopřání Australanům se v odpovědi dostane i na podnětné úvahy o postihu pachatelů zločinů na planetách hvězdy 47 Ursae Majoris, pokud se odehrají zrovna ve chvíli, kdy – právně vzato – spadají pod jurisdikci New Jersey. Hezkou úlohou k přemýšlení je hledání nejdražšího způsobu, jak naplnit krabici od bot velikosti 45. Když se dostanete k pointě, držíte se za hlavu, že vás to nenapadlo hned (ne že bych vás chtěl podceňovat). V kapitole řešící trajektorii laserového paprsku vystřeleného ze Země do vesmíru mi byl vysvětlen optický jev známý z letního cestování autem: takové ty kaluže v dálce před vámi na asfaltu, které zmizí, když se k nim přiblížíte. Hm, uvidíme, jestli to do léta udržím v paměti... •• A taky uvidíme, jestli za dalších devět let vyjde třetí kniha Co kdyby?

Sejdem se, bratři, v předpeklí! Antologie. Česká anarchistická a sociální poezie Vybral, uspořádal a edičně připravil Michal Jareš. Doslov napsal Ondřej Slačálek. Praha, dybbuk 2022. 156 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-006-6 Druhý přečtený svazek edice Opium poezie, o jejímž objevení jsem referoval před dvěma týdny (viz Čz 10.2.2024). Zaujala mě odvaha nakladatelských redaktorů přijít na trh právě s tímto žánrem: anarchistickou, sociálně laděnou poezií! Možná je to sázka na kouzlo kuriozní rarity? Nicméně, pokud jsem byl připraven na tematicky vyčichlé, ba směšné výlevy revolučních bardů, uznal jsem, že to byl z mé strany generačně daný předsudek. V antologii se sešli autoři velmi známí (S. K. Neumann, Karel Toman, Marie Majerová, František Gellner, Jiří Mahen, Fráňa Šrámek, Antonín Sova, Ivan Olbracht) s méně známými i zcela neznámými. A dojem? Možná jsem si to vsugeroval, ale kvalitativní rozdíl mezi poezií čítankových jmen a básněním většiny těch ostatních byl značný. Z těch druhých však tak jako tak dýchá revolučně-anarchistické nadšení, příznačné pro sociální revoltu přelomu 19. a 20. století. Její obraz by bez nich byl zajisté neúplný a ochuzený. •• Abych dostál pravidlu zmínit alespoň některá dílka, poukážu na působivě rezolutní dikci básně Chtěl bych se pomstít... od jistého Josefa Rosenzweiga-Moira, o němž jsem nikdy neslyšel. A pak závěrečné úsměvné účtování Josefa Macha s vlastní anarchistickou epizodou v básni Anarchisti. •• Také bylo zajímavé všímat si pnutí mezi anarchisty a sociálními demokraty, jimž je od prvně jmenovaných předhazována měšťácká uměřenost a pohodlnost. V této nevraživosti se odráží i skutečný vliv. V doslovu se připomíná, že anarchisté se více prosadili v literatuře, zatímco sociální demokraté získali daleko větší, ba masový vliv v politice. Co si budeme povídat, i v naší dnešní společnosti lze vypozorovat cosi podobného...

12.2.2024

Milo Beckman: Matematika bez čísel. Ilustrovaný průvodce strukturami a vzory, kterým říkáme "matematika" Ilustrace M. Erazo. Z anglického orig. přeložil Jiří Petrů. Praha, Práh 2023. 214 s. – ISBN 978-80-7252-969-8 Několik různých popularizačních knih o matematice už mám za sebou, ale tato se od nich všech dost liší. Seznamuje totiž s tou nejabstraktnější podobou matematiky – tedy s jejím "čistým" základem, k jehož vyložení vlastně ani není třeba čísel. Ne že by se tam čísla nezmiňovala, to zas ano. Těch několik málo bylo vypsáno slovy a byla použita jen jaksi ilustračně. Čtenář, který podlehne vtipnému výkladu mladého génia (ročník 1995), se v pěti částech knihy (Topologie, Analýza, Algebra, Základy, Modelování) seznámí s principy matematického uvažování, o nichž možná dosud ani netušil, že se pod pojmem "matematika" mohou skrývat. Čte se to až podezřele lehce. Zábavnosti slouží decentně rozverný tón a srozumitelnosti jednoduché ilustrace. Čtvrtá část Základy dostala formu dialogu, který asi nejpřístupnějším možným způsobem líčí osudový zvrat v dějinách této vědy – Gödelův důkaz neúplnosti aritmetiky. Úplný závěr knihy je věnován provokativní představě, jestli náhodou celá realita našeho světa není výsledkem "matematické simulace". Čtenář alespoň rámcově obeznámený se standardním modelem částicové fyziky se na to rychle chytí – a má o čem přemýšlet.

10.2.2024

Petr Brož: Geostorky aneb lidské osudy ve stínu geověd Ilustrace Lucie Škodová. Praha, Dobrovský 2023. 300 s., edice Pangea. – ISBN 978-80-277-2258-7 Snaha o popularizaci "jeho" vědy vedla Petra Brože k psaní povídek (nebo opatrněji řečeno: k beletrizaci skutečných událostí), jejichž hlavním hybatelem byly geologické procesy na různých místech naší planety. Vždy však jde o příběhy lidí, do jejichž životů tyto procesy osudově zasáhly. V knize jich je pětadvacet. Tři z nich mě přednostně zajímaly, protože se odehrávají na Islandu. Ostrovní stát na švu americké a evropské pevninské desky patří k oblastem, kde si geologové, a z nich zejména vulkanologové, přijdou na své. Vždyť právě v těchto dnech láva z nové sopečné průrvy zalévá evakuované městečko Grindavík, což pro Petra Brože může být námětem pro novou dramatickou geostorku. Ale například kapitola Za humny je sopka, příběh obydleného ostrova Heimaey poblíž jihoislandského pobřeží v roce 1973, si s ním nikterak nezadá. Právě tam jsem se před deseti lety procházel. Dostalo se mi zasvěceného výkladu k tomu, co se tehdy dělo, jak po neočekávané erupci sopky probíhala záchrana obyvatel městečka a životně důležitého přístavu. O to víc mě zajímalo, jak tehdejší událost a její následky vylíčí vědec nadaný literárním talentem. Další osobně navštívené dějiště Geostorek jsem nalezl v příběhu Když se obr probudí. Jde o vesnici Kirkjubæjarklaustur, ohrožené v roce 1783 lávovým proudem ze sopky Laki. Kněz prý v tamním kostele před vystrašenými obyvateli sloužil mši, během níž se lávový proud zázračně zastavil a nechal svatostánek nedotčený. V Brožově příběhu je to zmíněno také, ale jen jako zajímavý dovětek k události, která silně ovlivnila běh světových dějin. Jedovatý oblak z Laki totiž způsobil změnu klimatu na velké části zeměkoule. Mimo jiné mohl za hladomor v Evropě, který byl předzvěstí Velké francouzské revoluce. Třetí islandský příběh se týká ostrůvku Surtsey, který se zčistajasna vynořil z mořského dna v roce 1963. Ten jsem si osobně prohlédnout nemohl, protože je přístupný pouze úzkému okruhu vědecké komunity. Ta na tomto místě dostala výjimečnou příležitost zkoumat kolonizaci nového ostrova rostlinnými a živočišnými druhy. •• Zbývajících 22 kapitol bylo neméně vzrušující a poučnou četbou. Byť to tak po předchozích řádcích nevypadá, zdaleka ne vždy šlo o sopečné erupce. V několika případech se dokonce jednalo o zkázonosné důsledky lidské činnosti. •• Mnohé příběhy se mi zaryly do paměti a zdá se, že se jich dlouho nezbavím. Popularizace geověd má prostě v Geostorkách vysoko nastavenou laťku.

Jaroslav Havlíček: Akvárium Vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Michal Jareš. Praha, dybbuk 2023. 99 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-056-1 Své webové stránky jsem před devatenácti lety založil především pro prezentaci svých edičních sbírek. Jednou z mých tří "kmenových" edic jsou mladofrontovní Květy poezie, které během čtyř desetiletí přinesly před dvě stě titulů básnických výborů, sbírek či skladeb. Zániku edice mi bylo líto, nicméně v její znovuoživení jsem nedoufal. •• Ale co to u našeho knihkupce vidím? Svazek poezie velmi, velmi podobný této edici! Byl to výbor z veršů Karla Miloty Královo Pole s vročením 2021 a uvádí se v něm, že jde o sedmý svazek edice Opium poezie. Nakladatelství dybbuk (ano, píší jej takto s malým písmenem) převzalo iniciativu a v krátkém sledu vyrukovalo s více než dvaceti tituly. To jsem zjistil až po provedení rešerše v databázi Národní knihovny. Do oblíbených záložek v internetovém prohlížeči jsem následně vložil přehled edice přímo u dybbuku. Že bych rozšířil své sběratelské portfolio? Ještě jsem se nerozhodl. Ale jde o svůdnou představu... •• Zatím jsem si – kromě zmíněného Miloty – pořídil další dva svazky. Jedním z nich je výbor z básní Jaroslava Havlíčka. I to samo bylo pro mne překvapením: o básnické tvorbě autora psychologické prózy (Petrolejové lampy, Neviditelný, Helimadoe...) mi nebylo nic známo. Není divu. V jeho díle jde o marginálii, básně mu vycházely jen příležitostně časopisecky. Záměr z posledních let života – připravit k vydání ucelenou sbírku – se nakonec neuskutečnil. •• Ukázalo se, že mezi Havlíčkovou prózou a verši je řada styčných bodů. Například motiv šílenství, nešťastných a beznadějných lidských osudů, fatalismus, beznaděj, sebevraždy... Dekadentní výlevy, někdy bezbřehý cynický naturalismus (báseň Láska), nakonec však jímavé loučení s krásnými vzpomínkami v závěrečné básni Už jen ty jsi mi zbyla... •• Tedy objevný výbor – v tom smyslu, že lépe poznáme onoho Jaroslava Havlíčka. Přece jen zjišťujeme, že velký mistr psychologické prózy není velkým mistrem poezie. Místy poněkud chtěné či archaicky vyznívající básnění nemá nárok na zápis mezi klenoty české poezie. A v tom, zdá se, bude snad i odlišnost Opia poezie od Květů poezie: vedle monumentálních básnických děl zviditelní literární odkaz i méně nápadných, ale přesto zajímavých hlasů.

4.2.2024

Leoš Šatava: Etnika bez státu a regionální jazyky v Evropě. Rozměry asimilace a revitalizace – 56 případů Praha, Nakladatelství Epocha 2022. 309 s. – ISBN 978-80-278-0084-1 Etnografa Leoše Šatavu mám spojeného především s Lužickými Srby. O jeho předchozí knize Lužičtí Srbové na přelomu 20./21. století jsem se docela rozepsal v Čz 19.1.2021. V rámci úvah o jejich budoucnosti se v ní mimo jiné pokusil o srovnání s několika jinými menšinami, které o dost úspěšněji vzdorují asimilaci s většinovou populací. •• Jeho nová publikace má celoevropský záběr. Je vlastně lexikonem etnických, respektive jazykových menšin v zemích našeho kontinentu. Podává o nich stručné encyklopedické informace (teritorium, velikost populace, jazyk a počet mluvčích, kteří jím mluví, základní geografický a historický kontext), především ale seznamuje s jejich aktuální situací ve vztahu k majoritnímu obyvatelstvu. Některé "menšiny" mají mnohamilionovou populaci, výsadní postavení ve své zemi a případně separatistické ambice (Katalánci, Skotové...). Avšak většina etnik, které nemají svůj stát, naopak – s rozdílnou úspěšností – bojuje o přežití. Všeobecným trendem je totiž jazyková asimilace ve prospěch velkých jazyků. Zároveň ale některé menšinové populace, zdánlivě odsouzené k zániku, procházejí oživením – "etnojazykovou revitalizací". Právě tato dvojí tendence je hlavním předmětem Šatavova zájmu. •• Čtenářský užitek z knihy spočívá samozřejmě i v seznámení s řadou národů a jazyků, o jejichž existenci jsem dosud neměl tušení, anebo jsem o nich měl zkreslené představy. Spousta a spousta zajímavých fakt rozšiřuje obzory o ustupující, ale místy i zachraňované různorodosti etnické a jazykové mapy Evropy. Svět je prostě ještě o mnoho složitější a zajímavější, než to před čtením vypadalo. •• Pokud se vám zdá pět desítek minorit hodně, vězte, že autor do svého přehledu nezahrnul Ukrajinu, Bělorusko ani evropskou část Ruska, "jejichž bližší začlenění by dimenzi knihy neúměrně rozšířilo". Pro srovnání je však připojeno i několik málo příkladů mimo vymezený evropský region: tři právě z Ruské federace (mnohonárodnostní Dagestán, Kalmyci, Povolžští Tataři) a z ostatního světa Čerokíové, Maoři a původní etnika na Tchaj-wanu. •• Přivítal jsem mapky, které v některých složitějších případech zakreslují etnografickou či jazykovou situaci na daném území. K ilustrační výbavě (zčásti na barevné příloze) jinak patří též fotografie obyvatel v lidovém oděvu, vícejazyčných nápisů, budov, v nichž sídlí národnostní instituce apod. Nepochybně by bylo zajímavé zopakovat tento pohled na mnohonárodnostní Evropu s odstupem po letech. Autor většinou hodnotí naděje jednotlivých etnik do budoucna dost opatrně. Při vědomí, že v řadě případů došlo v minulých desetiletích k nečekaným zvratům, nejsou vyloučena překvapení, ať už v příznivé nebo nepříznivé podobě.

28.1.2024

Ondřej Galuška: Stručný úvod do filosofie marnosti Praha, Togga 2023. 268 s. – ISBN 978-80-7476-276-5 Bral jsem pak knížku do ruky jako jakousi raritu, když kdosi dokáže o marnosti sepsat více než dvousetstránkový spis... A ejhle. Neuvědomil jsem si celý rozměr – nebo řekněme hloubku – onoho pojmu, i jeho víceznačnost. Bylo z toho nečekané setkání s úvahami o smyslu života, o konečnosti, o nihilismu, absurditě, (bez)naději, náboženství a ateismu... První ze dvou částí knihy, nazvaná Marnost nad marnost, všestranně prozkoumává pojetí marnosti ve filozofické, literární i lidové tradici, počínaje biblickou knihou Kazatel a konče současnými mysliteli. Druhá část Nechtít být vším řeší, "co si s tím počít". Text se dobře vstřebává díky uspořádání do krátkých očíslovaných odstavců. Nechybí mu humorná jiskra, mírná nadsázka, sebeironie. •• Ke všemu se ukázalo, že svým způsobem navazuje na závěrečné odstavce nedávno přečtené knihy Konec všeho (Čz 7.1.2024), když poukazuje na "marnost" naší existence z pohledu budoucího zániku Země i celého vesmíru. Nicméně tento aspekt vzápětí koriguje s odkazem na to, že predikce budoucnosti v miliardách let "nemohou tvořit smysluplný rámec našich životů" (20. kapitola, s. 50–51). •• Jako jeden z příslovečných obrazů marnosti nemohla chybět zmínka o Sisyfovi, a to v překvapivém úhlu pohledu: podle A. Camus si jej prý máme představit jako šťastného, svým osudem pohrdajícího člověka, který se vzepřel absurditě světa a přisvojil si svůj úděl zbavený iluzí (44. kapitola, s. 118). •• Autor domýšlí své úvahy do důsledků ad absurdum, když poukazuje na vnitřní spornost filozofie marnosti, v tom smyslu, že tato kniha "bude sama marná, že ničeho nedocílí a že jí marnost unikne"; autorská sebeironie je v tomto místě (89. kapitola, s. 209) nejsilnější. A taky potěší, když si ve filozofickém pojednání přečtete svoji oblíbenou filmovou hlášku (ano, tu z Pelíšků). Nicméně v závěrečných partiích knihy autor vyznává své přesvědčení, že přijetí filozofie marnosti vede k pokoře před vlastní konečností a omezeností, a tudíž k potlačení egoismu a násilí: "Je to možná právě filosofie marnosti, která nás může motivovat přijmout spíše pokoru než pýchu, otevřenost spíše než dogmatismus a dialog spíše než útok (100. kapitola, s. 239). •• Za zaznamenání mi stojí citát R. Cantalamessy: "Statut pokory je zcela zvláštní: má ji ten, kdo nevěří, že ji má, a nemá ji ten, kdo si myslí, že ji má." Protože totiž vědomí vlastní pokory již zakládá pýchu na tuto "výsadu" (74. kapitola, s. 174). •• Oddíl nazvaný Mezi ničím a nicotou tematizuje otázku absolutní pravdy a hlubokého smyslu existence. Hovoří mj. o marnosti dokazování Boha i jeho neexistence. Nad těmito pasážemi jsem nemohl nevzpomenout na četbu R. Dawkinse (Boží blud, Čz 26.10.2011) a T. Halíka (např. Co je bez chvění, není pevné, Čz 1.10.2015), tím spíše, že na argumenty a úvahy jich obou Galuška přímo odkazuje. Je vůbec zajímavé, s kolika "svými" autory jsem se prostřednictvím odkazů v této knize setkal. Kromě dvou jmenovaných jsou tu nejednou citováni Václav Havel, Daniela Hodrová, Milan Kundera, Erazim Kohák, Zdeněk Kratochvíl... A rovněž je tu zmíněna kniha Terezy Matějčkové Kdo tu mluvil o vítězství?, která u mě čeká na přečtení.

16.1.2024

Vaclav Smil: Jak svět doopravdy funguje Z anglického orig. přeložil Ivo Magera. Praha, Kniha Zlin 2023. 398 s. – ISBN 978-80-7662-459-7 Na jakých pilířích stojí ve skutečnosti naše civilizace? Jak je to s naší závislostí na surovinách? Má dekarbonizace ekonomiky, proklamovaná do roku 2050, aspoň teoretickou šanci? Jaké jsou skutečné vyhlídky na zvládnutí "skleníkového efektu", změn klimatu, dalšího růstu populace, globálních epidemií atp.? Kanadský vědec českého původu chce touto knihou bojovat se stále se zhoršujícím povědomím lidí o základních procesech, kterými se řídí materiální realita života na Zemi. Objasňuje, jak nyní funguje výroba energií, zemědělská velkovýroba, co obnáší globalizace, definuje a vyčísluje rizika v běžném životě, analyzuje hrozby pro životní prostředí... Mnoho zajímavých, jak očekávatelných, tak překvapivých faktů a analýz, kterým se média běžně nevěnují. •• Řekli byste, že čpavek je jednou ze čtyř nejdůležitějších nepostradatelných látek, o které se opírá naše civilizace? Jestli ne, tak toho o fungování světa vlastně moc nevíte. A pak tu máme plasty, ocel, cement... •• Jedním ze zásadních poučení je neuskutečnitelnost rychlého opuštění fosilních paliv. Říká se tu, že pro několik dalších desetiletí zůstane jejich spalování zásadním hnacím mechanismem globální změny klimatu" – a z toho je třeba vycházet, nikoliv z nerealistických proklamací blízké dekarbonizace. •• Smil upozorňuje na paradox, že dnes sice disponujeme ohromným množstvím informací, ale nevíme si s nimi rady. Fantazírujeme o budoucnosti, aniž bychom zohledňovali reálné vyhlídky. Proto předkládá jakéhosi průvodce po realitě dnešního světa. To s sebou nese i vyvracení různých mýtů, kterými nás obšťastňují média. S jistou dávkou ironie kritizuje jak vize katastrofistů, podle kterých svět jednoznačně spěje k apokalypse, tak druhý extrém, v němž se předpovídá do nedaleké budoucnosti "ráj na zemi" zásluhou nezastavitelného pokroku. Poukazuje se tu na nepředvídatelnost společenského a technického vývoje, na problematičnost jakýchkoli předpovědí, byť jen o jednu dvě generace dopředu. Místo nekvalifikovaných prognóz bychom se měli snažit být připraveni na jakékoliv eventuality. I na své vlastní chyby, kterých je těžké se vyvarovat. Autor to demonstruje mimo jiné na zkušenostech z covidové pandemie, která byla v době dokončování rukopisu čerstvou zkušeností. •• Prostě jedna z knížek, po jejichž přečtení víte, na čem by se měli všichni odpovědní dohodnout, ale i to, že je nemyslitelné, aby se dohodli...

13.1.2024

Šárka Voráčová a kolektiv: Atlas geometrie. Geometrie krásná a užitečná Praha, Academia 2022. 252 s. – ISBN 978-80-200-3336-9 Geometrie bývala v hodinách matematiky mou oblíbenou disciplínou. Nedělaly mi problém konstrukční úlohy, bavilo mě kreslit grafy, slepoval jsem si modely tzv. platonských těles... V profesi, kterou jsem si zvolil, na ni mnoho místa nezbylo, snad s výjimkou vysedávání nad půdorysy půjčovny a skladu v knihovně, když bylo třeba vymyslet místo pro další regály. Díky této profesi mi však neušly nové knihy, které přístupně popularizovaly některé speciální "odnože" geometrie. Například Fraktály od B. Mandelbrota nebo Neeuklidovské geometrie od J. Gómeze (o nich v Čz 13.12.2018). A také nelze opominout Vopěnkovy Rozpravy s geometrií (souborně jako Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci, viz Čz 18.3.2021). •• Krátce před Vánoci jsem zajásal nad objevem Atlasu geometrie. Ani jsem nečekal na ježíška (pravda, u něj jsem si už předtím posichroval slušný literární nášup na zimu) a rovnou jsem se ponořil do systematického výkladu základních i náročnějších pojmů a zákonitostí týkajících se rovinných i prostorových objektů. Potěšilo mě, že je to laickému čtenáři přístupný průřez všemi základními odvětvími geometrie, včetně poukazů na historické souvislosti. Autoři si dali velmi záležet na množství, názornosti i kvalitě obrázků, a to včetně mnoha fotografií, které dokumentují využití geometrie v praxi – v technice, architektuře, astronomii, kartografii, umění... Nechybí ani prezentace geometrických vlastností přírodnin. O kráse a užitečnosti geometrie musí každého ujistit tato krásná a užitečná kniha o geometrii.

Rostislav Křivánek: Adventní pohádky Ilustrace Petr Herold. Brno, CPress 2022. 167 s. – ISBN 978-80-264-4496-1 Sliboval jsem je tady už dvakrát. Ale přečíst si knihu pohádek není jen tak. A už vůbec ne těch vánočních, či vlastně adventních. Musí na to být chvíle usebraného klidu, kdy za okny chumelí a u křesla se kouří z čaje nebo svařáku. Ne že by tohle všechno klaplo, ale už při prvním setkání s Křivánkovými pohádkami – na jednom z autorových autorských čtení v předminulém roce – jsem pochopil, že bude dobré nepospíchat a rozložit si jejich čtení na delší časové období. Nelze je číst jako na běžícím páse. Však on je ani tak nepíše. Každý rok vymyslí jednu, a když prý se v témže roce pokusí o druhou, nevyvede se a musí ji zavrhnout. Když jich už bylo deset, vyšly v této knížce před Vánocemi roku 2022. Rovnou dodávám, že před minulými Vánoci vyšly znovu, a to doplněné o pohádku jedenáctou. •• Pohádky se obvykle vztahují ke konkrétním tradicím a zvykům spjatým s adventním obdobím. Jsou dramaticky pointovanými, nenásilně výchovnými a dojímavými příběhy. Zaujmou též skvostnými ilustracemi Petra Herouta, s nímž autor dlouhodobě spolupracuje. Měl jsem to štěstí, že zrovna to autorské čtení, jehož jsem se účastnil, bylo ozvláštněno ilustrátorovým kreslením naživo před publikem. A stojí za zmínku, že při poslechu ani nedutá jak dětské, tak i dospělé obecenstvo.

7.1.2024

Kate Mack: Konec všeho (Astrofyzikální povídání) Z anglického orig. přeložil Jakub Rozehnal. Praha, MatfyzPress 2023. 259 s. – ISBN 978-80-7378-473-7 Popularizační knížku o tom, jak jednou skončí vesmír, jsem dočetl na silvestra. A zákonitě mě napadla myšlenka, která s "koncem všeho" krásně koresponduje. Tak dobrá, za několik hodin budeme psát nový letopočet 2024. Kolikrát se to lidem ještě poštěstí, to vítání nového letopočtu? Je totiž bez debat, že donekonečna tomu tak nebude. Lze si snadno představit, že vyšší a vyšší číslíčka budou naskakovat i dávno, dávno po nás. 2074? Snadno představitelné. 2124? 2524? 20524? 200524? Miliony? Miliardy? Lidská společnost, nezmaří-li mezitím sama sebe, bude už po pár tisíciletích, ne-li staletích, natolik jiná, že nemá smysl si ji nějak představovat. Křesťanský letopočet možná ztratí smysl a nastane jiná éra počítání. Ale kdyby náhodou ne, desetimístná čísla se tak jako tak zdají být nepřekročitelným limitem. I kdyby lidé (nebo jakákoli nástupnická forma inteligence) našli cestu, jak uniknout ze Země ohrožené rozpínajícím se Sluncem, zániku vesmíru neuniknou. •• Kosmoložka Katie Mack(ová) líčí několik nejpravděpodobnějších variant, jak zánik proběhne. Ve všech případech jde o vědecky podložené, podle dnešních astrofyzikálních znalostí propočítané predikce. A zároveň nás nenechává na pochybách, že – nejpozději po stovkách miliard let – se tak opravdu stane a všechno skončí. Může to být "velký křach", "tepelná smrt", "velký roztrh", rozpad vakua atd. Posledně jmenovaná možnost zaujme tím, že prý může nastat kdykoliv, třeba v příští vteřině, a to tak, že si to ani nebudeme mít čas uvědomit. Což by vlastně bylo nejmilosrdnější. Nicméně pravděpodobnost právě této eventuality je bohužel nepatrná. •• Přece jen si ale pospíším, abych stihl bilancovat trojí užitek z poslední přečtené knížky roku 2023. Za prvé seznámení s takřka současným (originál vydán 2020) stavem poznání, jak po stránce kosmologických teorií, tak astrofyzikálního výzkumu hlubin vesmíru. Za druhé pobavení, a to díky autorčinu vynikajícímu smyslu pro (pochopitelně černý) humor; je mimochodem velice podobný humoru Randalla Munroea, s jehož knihou Co kdyby? se seznámíme hned v následujícím odstavci. Za třetí filozoficko-etický přesah, k němuž směřují závěrečné odstavce: Jak se vyrovnat s budoucím neodvratitelným "koncem všeho"? Má naše existence tváří v tvář řečeným vyhlídkám nějaký smysl? Co by ne. Nenechme si přece kazit radost z poznání, z odhalování tajemství vesmíru... Není právě ona jedním z důvodů naší dočasné existence? ••• A teď to zásadní: Budoucímu čtenáři, který se chystá připíjet na nový rok 3 173 015 617, bych rád doporučil značku toho skvělého šampaňského, kterého jsme se chopili před týdnem o silvestrovské půlnoci. Ale kde ta láhev sakra je? Asi už našla svůj konec ve vesmíru tříděného odpadu...

Randall Munroe: Co kdyby? Vážné vědecké odpovědi na absurdní hypotetické otázky Z anglického orig. přeložili Jiří Petrů a Daniela Reischlová. Praha, Práh 2014. 317 s. – ISBN 978-80-7252-539-3 Úžasnou "vědeckou" publikaci jsem objevil až s jejím druhým dílem, který vyšel v loňském roce. V záchvatu systematičnosti jsem se rozhodl odsunout jej stranou své pozornosti a nejprve si půjčit díl první, vydaný před deseti lety. Seznámil jsem se tak s americkým publicistou, vědecky erudovaným tvůrcem "kultovního webového komiksu", kde mimo jiné odpovídá na dotazy čtenářů. Vtip je v tom, že lidé navrhují podivné, absurdní situace, které v reálném světě zcela jistě nenastanou, přesto je lze z vědeckého hlediska posoudit, spočítat či virtuálně nasimulovat, abychom se dozvěděli, co se stane, kdyby opravdu nastaly. Se vší vážností i nevážností. Munroe si totiž své dotazovatele vychutnává, domýšlí jejich absurdní situace ještě více ad absurdum a okoření to nakonec satirickou pointou. Výborné je, že čtenář se nad zdánlivě nesmyslnými problémy poučí o mnoha fyzikálních, matematických, statistických, chemických, geografických, sociologických či jiných zákonitostech. Je to cvičebnice důvtipu, bystrého uvažování a kritického myšlení s nádivkou inteligentního humoru. Nutno podotknout, že autor, jsa kreslířem komiksů, doprovází své výklady názornými, lapidárně jednoduchými ilustracemi. •• Sestavil jsem si svůj výběr "top otázek". Jsou to ty, o kterých si myslím, že mě taky už někdy napadly (a nebylo, kdo by mi na ně odpověděl), a pokud náhodou ne, tak mě rozhodně napadnout měly. Co by se stalo, kdyby se všichni lidé, co jich na Zemi je, shromáždili co nejblíž k sobě, vyskočili a ve stejný okamžik dopadli zpátky na zem? Jak dlouho by letěl šíp vystřelený v prostředí bez gravitace, ale se zemskou atmosférou? Jak vysoko dokáže člověk něco vyhodit? Co kdyby během bouřky všechna dešťová voda dopadla na zem v podobě jediné obří kapky? A ta úplně nejlepší: Jak by se měnil povrch Země, kdybychom v nejhlubším místě oceánského dna "vytáhli špunt" a vypouštěli vodu otvorem, dejme tomu, o poloměru 10 metrů? Tato odlehčená věda je několikrát přerušena ještě více odlehčujícími intermezzy nazvanými Divné (a znepokojivé) otázky z mojí doručené pošty – to abychom se pobavili (nebo se oprávněně znepokojili) nad tím, co všechno naše bližní může napadnout. •• Ocenil jsem, že i překladatelé přistoupili na autorovu notu, když v nejnutnějších případech vstupovali do textu nějakou svou poznámkou. •• Ještě se možná někdy sejdeme u druhého dílu. [Splněno – sešli jsme se tam 25. února]

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku