Z německého orig. přeložila Michaela Škultéty. Praha, Labyrint 2023. 327 s. - ISBN 978-80-88378-26-6
Hned
nad úvodními řádky této knihy jsem si vybavil, že v dětství jsem –
stejně jako její autor – toužil být železničářem. V dotazníku na
volbu
povolání v 7. třídě jsem to výslovně uvedl. Třídní učitel poté
apeloval
na mé rodiče, aby mi to vymluvili. No – a vymluvili... Když se to tak
vezme, skončili jsme s panem Rudišem podobně. On je spisovatelem, já
knihovníkem. Ale vlakem oba rádi cestujeme. Akorát že já nemám ve
vlacích zdaleka tolik nacestováno jako on. Kromě toho bych nedokázal
o železnici napsat tak dobrou a úspěšnou knihu. •• Čtenář, zejména
je-li železničním
cestám nakloněný, prožívá na stránkách Návodu
množství cestovatelských
výzev. Téměř po každém odstavci, kde se cestuje odněkud někam, by
člověk hned nasedal do vlaku. Do finského Kuopia, po švýcarských
alpských drahách, do Slovinska či na Slovensko (mimochodem, všimněte
si: se změnou jedné samohlásky v názvu země se změní i předložka), do
Maďarska a Itálie... ale především po vlastech českých a německých, v
nichž obou má autor svůj domov. A tak je kouzlo "rodného" nádraží v
Lomnici nad Popelkou zanedlouho vystřídáno reportážním záznamem ze
40hodinové cesty napříč Německem. Čtenáře čeká též populárně-naučné
seznámení se železniční technikou, například s typy lokomotiv. Nebo
listování historickými jízdními řády a bedekry. Také pozoruhodné
přesahy do evropské historie, hudby, literatury, ba i zoologie... a
zejména gastronomie! Nepřehlédnutelnými hrdiny Rudišova vyprávění jsou
jídelní vozy. Dozvídáme se nejen na jakém menu si na té které trati
stojí za to pochutnat, ale i jména vlakových "hostinských", z nichž se
v autorově podání stávají bezmála kultovní postavy. A pak samozřejmě
nádražní restaurace, hospůdky a bufety. Mezi nimi – a to mě coby
místního patriota navýsost potěšilo – nádražní hospůdka v Jedlové! I já
se tam občerstvuji a sdílím autorovy sympatie. Spisovatel má navíc ke
stanici, schované v lesích Lužických hor, silný rodinný vztah. Takový,
že právě Jedlové vyhradil závěrečný odstavec, jímž vzdal hold svému
velkému vzoru, strýci-železničáři. Netřeba pochybovat o tom, že celý Návod
je literárním holdem železnicím a lidem, kteří jí zasvětili svůj život.
•• Když jsem včera po rovných třiceti dnech denodenní jízdy vystoupil z
této knihy, měl jsem už na stole přistaven další spoj. Přesedám do
Rudišovy Winterbergovy zimní cesty,
abych po železnici plynule pokračoval. Jen s tou změnou, že to bude tentokrát cesta
fiktivní, románová.
Vybral, uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku napsal a redigoval Jan Šulc. Praha, Torst 2023. 2. vyd. 539 s. – ISBN 978-80-7215-705-1
Doposud
jsem Jana Zábranu (1931–1984) vnímal hlavně jako překladatele mých
velkých oblíbenců, především Sergeje Jesenina a Ivana Bunina, ale
i
dalších ruských, anglických, amerických či francouzských autorů. Věděl
jsem o jeho detektivkách. Ale téměř nic o jeho vlastní poezii. Ani o
jeho
životních osudech, neblaze poznamenaných poválečnými stalinskými
represemi. •• Svazek Nápěvy
se
mi dostal do rukou spíše náhodou, aniž bych věděl, že je jedním – a z
hlediska tvůrčí chronologie prvním – ze
tří svazků, do kterých nakladatelství Torst shrnulo Zábranovo
celoživotní
básnické dílo. Jsou to básně psané v raném období tvorby, ale
také v nejtěžší etapě života. Rozsáhlost knihy svědčí o nutkavé potřebě
zaznamenávat – v některých obdobích téměř každodenně – své životní
pocity do veršů. Jde většinou o pocity tíživé, navíc mnohdy vyjadřované
v náročné obraznosti, kdy čtenář musí těžit z náznaků. Bolest, trýzeň,
tesknota, marnost. Komplikované, v nejistotě prožívané milostné vztahy.
Ozvuky politické a umělecké nesvobody padesátých let. V naprosté
většině jde o básně za jeho života tiskem nevydané. •• Teprve v
dalších svazcích (Havran, Básně),
k jejichž čtení se snad někdy dostanu, přijde na řadu hlavní, zralá
část autorské poezie. Nesporně zajímavé by bylo seznámení s jeho
deníkovými zápisky, vydanými v tisícistránkovém výboru Celý život. Vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Jakub Řehák. Praha, dybbuk 2022. 120 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-009-7
Čtvrtý přečtený svazek z edice poezie, kterou
vydává dybbuk
(předchozí viz Čz
letos 10.2., 25.2., 1.4.). A víte co? Já si tu edici přece jen asi
zkompletuju. Vizuálně je pěkně provedená, lákavá, do knihovničky poezie
vnese nové hlasy, zejména takové, co šly mimo hlavní (řekněme
čítankový) proud literární tradice. Dnes jsem si v Balíkovně vyzvedl
svazečky s edičními čísly 1, 2 a 3. Byl bych nakupoval v kamenném
knihkupectví, ale v těch, které jsem obcházel, tyto počáteční svazky k
mání nebyly. Zato jsem tam pořídil například tohoto Effenbergera
(ediční č. 11). •• O českém surrealistovi jsem nějaké povědomí měl,
něco jsem četl, ale nevybavím si kde a co. Ale jistě ne básně, které
obsahuje tento výbor. Ten zahrnuje jen zlomek z Effenbergerovy básnické
tvorby. Jsou zde zařazeny básně z let 1940–1951, které představují
autorovu "méně známou básnickou polohu." •• Na to, aby čtenáře tyto
verše okouzlily, musí být připraven na surrealistickou obraznost, která
postrádá průhlednou racionální linku. Přesto může v jejích gejzírech
hledat a nacházet vnitřní logiku či příběh. Především však požitek z
filmově střípkového defilé obrazů. Z doslovu se ostatně dovídáme, že
právě na tu básnickou "filmovost" se editor výboru soustředil. Petr Bláha: Eseje o stesku, úpadku a filosofii
Mělník, Přestupní stanice 2022. 222 s. – ISBN 978-80-907627-8-7
Zaujal
mě název, který slibuje leccost z toho, co mi při čtení dělá dobře:
filozoficky zaměřená esejistika říznutá melancholií. Autora jsem
neznal, v knize představen není, a tak jsem si vyhledal, že jde o
filozofa a historika působícího na FF Univerzity J. E. Purkyně
v
Ústí nad Labem. Moje generace. •• Sborník pětadvaceti kratších úvah k
filozofii dějin a výchovy. Celkově mě jejich tón a
směřování nenadchnul, většinou jsem je přetrpěl. Ale že dokáže
vyprovokovat k diskuzi, to zas ano. Třeba o (ne)revolučnosti naší
doby a povaze revolučnosti vůbec (O
revolučnosti nerevoluční doby, s. 131) nebo
o demokratizaci společenského vývoje v Úvaze nad Tocquevillovým
paradoxem moci
(s. 123). •• Na odkazu
osobností, jakými jsou Hus, Luther, Komenský, Masaryk či Patočka vždy
shledává nějakou myšlenkovou nekonzistentnost. Na protestantském proudu
myšlení je prostě "něco špatně". Při čtení jsem se nemohl ubránit
dojmu, že autorova nosná témata těží zejména ze skepse vůči
demokratizaci společnosti (přinejmenším od doby rozkladu
feudalismu). Podléháme "iluzím svobody" a "kybernetickému
totalitarismu"; jsme manipulováni do pozice loutek, a to právě skrze
iluzi svobodné volby (viz Flusserův pohled do očí absurdity,
s. 159–165); naše civilizace čelí "sebedestruktivním rozporům"
(např. s. 180) a vůbec dějinnému fiasku (s. 186), odkud zřejmě není
úniku. Při takovém vhledu do perspektiv lidstva mě napadá, jestli ten autorův stesk není jen eufemismem pro beznaděj. Vybrali a uspořádali France Pibernik a Franc Drolc, doslov Henry R. Cooper, Jr.
Kranj, Mestna občina Kranj; Klagenfurt, Ljubljana, Vienna, Hermagora 2001. 184 s., Collection Peršeren in the world / Zbirka Prešernova pot v svet. – ISBN 3-85013-702-3 (Hermagoras), 961-90878-2-8 (Mestna občina Kranj)
Určitě
by se jen tak nestalo, abych si zničehonic začal číst ve slovinštině.
Stalo se ale to, že moje žena si ze služební návštěvy ve slovinské
škole přivezla knižní dárek. Tou školou bylo gymnázium v
Kranji
pojmenované po slovinském národním básníkovi Franci Prešerenovi, a tou
knížkou výbor z jeho poezie ve slovinsko-anglickém vydání. A že prý,
tady ho máš. •• Ano, s tím jménem jsem se už kdysi setkal. Z dávné
četby
490. svazku Světové četby
se mi mlhavě vybavilo povědomí o jakémsi
jugoslávském básníkovi... Zato teď jsem obstojně seznámen s největším
slovinským básníkem, zakladatelem moderní literární tradice své země.
Máchův a Puškinův současník (1800-1849) posunul slovinské básnictví
téměř z ničeho na evropskou úroveň. Zároveň však na svůj umělecký
nonkonformismus doplácel životními nezdary. •• Bylo mi líto knížku jen
tak potěžkat a někam odložit, když se mi navíc líbila i svou grafickou
úpravou. A tak co bych si alespoň pár slok nepřečetl – aspoň zjistím,
jak moc si se slovinštinou dokážu poradit. •• Ukázalo se, že vzdálenost
mezi našimi jazyky je větší, než jsem předpokládal. Dokonce se stávalo,
že zrcadlově tištěnému anglickému překladu jsem rozuměl víc než
originálu! To mě však neodradilo, vždyť jsem měl k
většině básní český překlad Viktora Kudělky – právě v tom svazečku
"Světovky"
s názvem Můj sen šel po
hladině (viz následující odstavec). Nakonec jsem si to
přečetl
celé, včetně doslovu (též v obou jazycích). Ocenil jsem mimo jiné
ukázky z cyklu gazel, virtuozitu Věnce
sonetů (Sonetni
venec) a romanticko-historický étos skladby Křest na Savici (Krst pri Savici).
•• Občas jsem si četl nahlas, ale to nebyl rozumný nápad, pokud jsem si
předem nezjistil některé zásadní rozdíly ve výslovnosti oproti češtině:
"h" čtené jako "ch", neměkčení souhlásek před "i" aj.
•• Bibliografické databáze mi prozradily, že tentýž výbor Prešerenova
díla byl vydán v řadě dalších
jazykových mutací: vedle světových jazyků (němčina, francouzština,
italština, španělština, ruština) též např. ve slovenštině v
překladu Ľubomíra Feldeka. France Pešeren: Můj sen šel po hladině
Ze slovinského orig. vybral, přeložil a předmluvu napsal Viktor Kudělka. Praha, Odeon 1978. 111 s., edice Světová četba.
To
už jen na doplnění k výše uvedenému slovinsko-anglickému vydání
Prešerena. Díky tomu, že mám zkompletovanou celou "Světovku", mohl jsem
si z tohoto svazku posloužit českým zněním většiny básní, s nimiž bych
si v originále ani v angličtině neporadil. Záznamy, které si vedu díky
profesionální deformaci knihovníka, prozrazují, že mi knížku v
Liberci u Fryče při antikvariátních výkupech pohlídali v roce 2002. ••
Ve Světové četbě
byly pravidlem předmluvy, které někdy stručněji, jindy
rozvláčněji seznamovaly s dotyčným spisovatelem a jeho dílem v kontextu
národní nebo světové literatury. Mnozí čtenáři je přeskakovali jako
otravné "úvodníky". Odeon ovšem tyto stati pojímal jako postupně se
rozrůstající naučný slovník světové literatury. Zrovna v tomto případě
mi přišla obšírná překladatelova předmluva vhod. Mohl jsem ji
konfrontovat s Cooperovým doslovem ke slovinsko-anglickému vydání a
navíc jsem se odtud dověděl o básníkových bohatých kontaktech s českými
současníky – o osobním bouřlivém setkání s K. H. Máchou, o
korespondenci s Čelakovským nebo o ostré polemice s Kollárovým pojetím
slovanské vzájemnosti. Vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Marcel Černý za redakční spolupráce Ludmily Kroužilové. Texty z bulharských orig. přeložili Ludmila Kroužilová, Vendula Suchá, Dana Hronková a Marcel Černý. Praha, dybbuk 2022. 202 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-007-3
Třetí přečtený svazek z edice poezie, kterou
vydává dybbuk
(oba předchozí viz Čz
letos 10.2. a 25.2.). Vydavatelská volba bulharského revolučního
básníka a komunisty v dnešní době vypadá překvapivě. Zdá se však, že
tvůrci
oceňovaní za minulého režimu pro svou levicovost a revolučnost nemusejí
být ztraceni v propadlišti literárních dějin. Viděli jsme
to i v případě antologie anarchistické a sociální poezie Sejdem se, bratři, v předpeklí!
Milevův hlas v bulharské poezii je nepřehlédnutelný ani ne tak pro samu
revolučnost, ale pro básnickou expresivitu. Čerpal ji přímo u
zdroje, v německé expresionistické líhni za svých studijních a
léčebných
pobytů v Lipsku a v Berlíně. Pro bulharský expresionismus a moderní
básnictví vůbec má zakladatelský význam. •• V roce 1973 u nás vyšly
ukázky z jeho díla ve svazku nazvaném Den hněvu. Nový
výbor Krutý prsten duše
je oproti němu rozsáhlejší, obsahuje převážně nové překlady básní a
básnických próz a také neobvykle obšírný doslov. Nejvýznamnějším
Milevovým dílem je poéma Září,
která reaguje na drasticky potlačené protivládní povstání v září 1923.
Nad jejími úsečnými, emocionálně vygradovanými verši jsem si vybavil
Majakovského. V doslovu je pak vliv ruského futuristy na Mileva
skutečně zmíněn. •• Básník byl pro své revoluční postoje pronásledován
a fašistickou policií nakonec v roce 1925 zavražděn. •• Po přečtení
výboru jsem zalistoval ve dvou svých knihách, které jsem už dlouho
nedržel v ruce. Ve slovníku bulharských spisovatelů, vydaném v Odeonu v
roce 1978, jsem se přesvědčil, že Milevovi v něm patří jedno z
nejobsáhlejších biografických hesel. A zmínka o inspiraci u německých
expresionistů mě přiměla k oprášení antologie Haló, je tady vichr – vichřice.
Expresionismus (Čs. spisovatel, Klub přátel poezie 1969) s
podpisem jejího sestavitele a překladatele Ludvíka Kundery. Z anglického orig. přeložila Anna Pilátová. Voznice, Leda 2018. 518 s. – ISBN 978-80-7335-569-2
Svého času jsme v České Lípě objevili
knihkupectví a antikvariát s kavárnou Knihomil. Když jsme
tam jednou poseděli na čaji a sušence, vybral jsem si dvě
knížky. Jednou z nich byla Harariho Sapiens. Pan
knihkupec-antikvárník-kavárník mi nabízel, ať si vezmu celou třídílnou
sérii, tj. s knihami Homo
deus a 21
lekcí pro 21. století. Slíbil jsem, že pokud mě Sapiens
zaujme, stavím se příště i pro ty další. Nestalo se. Chvíli to čtení
trvalo, a než jsme se pak
zase dostali do České Lípy, Knihomil
z pasáže zmizel... •• Harari líčí vzestup lidského rodu, zamýšlí se, co
že to vyneslo druh Homo sapiens k té strmé kariéře a
kam ten
závratný vývoj asi dál povede. Čtení plné výstižných, lapidárních či
neotřelých charakteristik a pohledů na civilizaci, které
motivují čtenáře k úvahám, jak to teda s námi je. ••
Zmůžu se tady jen na několik poznámek k tématům, která mě zaujala. V
jedenácté kapitole Vize
velkých říší je to vývoj, který ve značné
podobnosti prodělávají velká impéria: ukazuje to na srovnávací tabulce
vývojových stadií, kterými prošel Řím, islám a evropský imperialismus
(s. 248-250). Udělal jsem si však otazník u Harariho vize v závěru této
kapitoly, že prý vznikající "globální impérium" spěje k porážce
legitimity
národních států. (s. 254-255). K následující kapitole Zákon náboženství
jsem si hned při četbě připsal: "ve své lapidárnosti velmi trefné
charakteristiky náboženství a ideologií". Končí upozorněním na
rozevírající se "propast mezi liberálním humanismem a nejnovějšími
poznatky vědy o životě". Jenže ze závěrů této části jsem byl
rozpačitý. Což o to, logika věci jej vede ke stírání hranice mezi
biologií a "právní a politickou ideologií". Argumentaci však podepřel
citátem z nacistické učebnice biologie – a to s předznamenáním, že
"nacisté nebyli vedeni nenávistí k lidství", že jim šlo
vlastně o jeho přežití... A to už je za hranou. Harari jako by
zapomněl, že nacisté především upřednostnili jednu konkrétní "árijskou
rasu" a ostatní jako méněcenné odsoudili k nepřežití. (Není bez
zajímavosti, že Harari je Izraelec, profesor Hebrejské univerzity v
Jeruzalémě.) Naznačena je koneckonců i obhajoba eugenického vylepšování
člověka. •• Velmi optimisticky se vyjadřuje k energetice:
nemusíme se bát nedostatku zásob energie, stačí jen pracovat na
způsobech, jak ji transformovat pro náš užitek. Devastaci životního
prostředí ovšem nepopírá, navíc silně kritizuje zneužívání zvířat coby
bezduchých dodavatelů energie (s. 415-417). Nepřekvapí, že autor zvolil
veganský životní styl. Je to jedna z informací, kterou jsem si o něm
přečetl na Wikipedii.
•• Podle Harariho by "dosavadní princip přírodního výběru
mohl být v blízké budoucnosti nahrazen lidskou tvořivostí směřující k
produkci kyborgů stejně jako k vytvoření zcela anorganických forem
života". Zdá se mi to v rozporu s varováním před "pokusy zvládnout
přírodu drastickou manipulací", jež mohou vést k ještě většímu chaosu
(s. 424). A manipulace s naší vlastní přirozeností by byla žádoucí? ••
Ke konci knihy se ptá, zda po všech těch převratných změnách,
kterými lidská společnost prošla, jsme šťastnější a spokojenější.
Pofidérnost takové otázky je nasnadě. Nicméně předkládá se tu na ono
téma několik výsledků výzkumů a úvah, aby se nakonec ukázalo, že
pozitivní pocity záleží jen na našem vnitřním stavu a na schopnosti
sebepoznání. A z jiného úhlu pohledu: pokud si přece jen v mnohém
stojíme lépe než kdysi, tak na úkor ostatních druhů, které na vzestup
rodu Homo krutě doplácejí. •• No
nic. Na té Wikipedii se také praví, že akademická obec Harariho moc
nemusí, obviňuje ho z neserióznosti a senzacionalismu. I tak je dobré
si to přečíst – a podržet si odstup. Na ty další dvě jeho knihy
asi nedojde. •• Mezitím jsem četl Smilovu knihu Jak svět doopravdy funguje
(vi Čz
16.1.2024), jež se se Sapiens
zčásti tematicky překrývá a kterou bych pro globální témata neváhal
doporučit spíše naž Harariho. (A kdybyste to nevěděli: jedna jak druhá,
dle reklamních sloganů na obálce, silně zaujala Billa Gatese.) Virgilio Piñera: Studené povídky
Ze španělského orig. přeložil Petr Zavadil, ilustroval René Senko, doslov napsal Stanislav Škoda. Brno, Julius Zirkus 2005. 230 s., edice Artigas. – ISBN 80-903377-6-7
Kubánský spisovatel, o kterém jsem nikdy
neslyšel, vydaný v nakladatelství, o kterém jsem také neslyšel, o edici
Artigas
ani nemluvě. Přitom ona edice by mě měla zajímat, když v ní vydávali
například Julia Cortázara nebo Luise Sepúlvedu. Knížka ke mně
doputovala zcela náhodně a anonymně, někdo se jí zbavoval a já ji zase
pošlu dál. •• Autorem je Kubánec, který v zemi zůstal i za Castrova
režimu, i když přežíval v jakémsi polodisentu a zemřel pravděpodobně na
následky výslechů po aféře s pašováním jeho textů do zahraničí. Výbor
je průřezem z celoživotního povídkového díla, od 40. do 70. let.
Vynikají groteskně absurdními linkami příběhů, černým humorem, morbidní
tělesností, ze které by útlocitnější čtenář mohl mít těžké sny.
Ostatně, nejkratším textem je hříčka Nespavost.
Typickým rysem je absurdita, která vyrůstá ze zdánlivě běžných situací
tuctových hrdinů. To vše
na ploše od jedné do několika desítek stran. •• Piñerovi je
přisuzována literární příbuznost s Franzem Kafkou, ale je to podobnost
vzdálená. V českém kontextu autor doslovu nachází blízkost s některými
prózami Karla Michala nebo Pavla Kohouta. •• Přečteno, zapsáno, a jdu
ji pustit na další pouť za čtenáři. Z islandského orig. přeložila Lenka Zimmermannová. Praha, dybbuk 2022. 372 s. – ISBN 978-80-7690-032-5
Můj oblíbený islandský
romanopisec, jehož všechny do češtiny dosud přeložené knihy již
proběhly Čtenářovými
zápisky.
Tento je v pořadí pátý. V těch čtyřech předchozích jsme byli svědky
příběhů jak z dávnějších dob před sto a více lety, tak z konce 20.
století. V knize Tvá
nepřítomnost je tmou
je to jinak: prolínají se tu časové roviny v rozpětí mezi koncem 19.
století a přítomností. Čtenář postupně zjišťuje jejich souvislost,
příbuzenské vztahy, rodovou linii, jejíž příslušníci si od generace ke
generaci předávají dychtivě zvídavý pohled na svět, ale také
problematické vztahy, osudy, emoce. To vše v hávu jakési radostně
posmutnělé poetiky, pro kterou mám Jóna Kalmana tak rád. •• Spisovatel
ale tentokrát čtenářovi komplikuje chápání děje víc než kdy předtím.
Proto mi taky trvalo, než jsem se rozečetl. Zprvu jsem vždy po několika
stranách knihu odložil, abych se po týdnu nebo i déle nadechl k
pokračování. Přišlo mi přehnaně hádankovité a znesnadňující, když ke
mně autor hovoří skrze vypravěče, který se sám, kvůli ztrátě paměti,
obtížně orientuje mezi lidmi. Přichází – asi po dlouhých letech
nepřítomnosti – do vesnice mezi lidi, kteří jej znají, odhaduje jejich
identitu a tápe nad tou svojí, a přitom sám sestavuje celý ten rodový
příběh za asistence další, ještě tajemnější osoby... Ale to je jen
jakýsi metafyzický obal, uvnitř kterého se odehrávají "obyčejné"
příběhy lidí, zakotvené ve skutečných reáliích své doby. Že to nebude
jen tak, naznačuje už za titulním listem čtyřstránkové genealogické
schéma příbuzenských vztahů. Pravděpodobně jsem neodhalil všechny
souvislosti naznačené v meandrech vyprávění. Netrápí mě to; tak jako
tak se v závěru prozrazuje, že ne vše zůstalo prozrazeno... •• Do děje
také hodně vstupuje hudba, konkrétní skladby, které si čtenář buď
vybaví, nebo najde na internetu. Já na to rezignoval, ale s
předsevzetím, že po dočtení si alespoň některé pustím. Než se pro
nějakou rozhodnu, doporučím čtenářům Čz skvělou recenzi
této knihy na iLiteratura.cz.
••• A ještě něco. Je
to, že se smíříš se svým osudem, vyspělost, nebo zbabělost?
Tak to stojí v názvu jedné z prvních kapitol a náhodně a pro mě
významně se to protnulo se souběžnou četbou úvah T. Matějčkové Kdo tu mluvil o vítězství?
(Čz
18.3.2024). Ale to už je tak nějak moje věc... Milan Mareš: Příběhy matematiky. Stručná historie královny věd
Příbram, Pistorius & Olšanská 2023. 3. vyd. 334 s. – ISBN 978-80-7579-165-8
Není to moje první četba o
historii matematiky. Kdysi za středoškolských studií jsem listoval
překladem Dějin
matematiky od D. J. Struika (Orbis 1963), ale bylo to
nezáživné. Kouzlo čísel
(M. Křížek, L. Somer, A. Šolcová, viz Čz 16.5.2012) bylo
určeno matematicky
zdatnějším čtenářům, než jsem já. Pickoverova Matematická kniha
(viz Čz
8.12.2013) byla sice krásným, srozumitelným, ale přece jen
střípkovitým
průvodcem po přelomových událostech v této vědě. Teprve v Marešově
monografii jsem objevil pro sebe to pravé, abych se – coby zlehka
poučený laik – seznámil s vývojem "královny věd" v její celistvosti.
Čtivě psané,
stravitelné pro absolventa střední školy, a hlavně – jak název knihy
avizuje – postavené na
příbězích, které dávaly vzniknout novým myšlenkám v nejabstraktnější
vědě. Jejich hlavním protagonistům jsou věnovány životopisné vsuvky,
některým zásadním pojmům se dostalo samostatných shrnujících bloků
textu. Připojen je jmenný i
věcný rejstřík, bibliografie dalšího doporučeného
čtení, časová
osa událostí (tu bych si dokázal představit ještě o něco
přehlednější). Na předsádkách se najde mj. historie znalosti různých
typů čísel,
přehled vzniku matematické symboliky... Prostě vymazlená populárně
naučná knížka. Podobné by slušely i dalším vědním oborům. •• Nemyslel
jsem si, že se v historické faktografii dozvím něco obzvlášť nového;
měla mi posloužit spíš k přehlednému chronologickému utřídění pokroků v
matematice. Však také mnohé z vylíčených příběhů jsem v takové či onaké
podobě už znal z dřívějška. Přesto se v textu vyskytlo několik
osobností matematiky, jejichž jména mi nebyla vůbec povědomá, ale
autor jejich důležitost zdůzaznil pozoruhodnou životopisnou vsuvkou:
Polák Stefan Banach,
Rus Andrej N. Kolmogorov,
rusko-ukrajinský spoluzakladatel kybernetiky českého původu Jaroslav
Grdina (Hrdina). •• Zaujalo mě zdůvodnění překvapivého faktu, že o
velký boom kybernetiky kolem poloviny 20 století se zasloužili lidé,
pro které matematika nebyla
původním oborem (technici, chemikové, zoologové, lékaři,
filozofové...). Autor to přičítá zdánlivé stagnaci matematiky té doby.
Nejtalentovanější lidé nejprve viděli příležitost v jiných oborech, než
se
v oblasti kybernetiky ukázala možnost revolučního rozvoje (s. 281).
Můžeme na to ale pohlédnout optikou Kuhnovy Struktury vědeckých revolucí
(viz Čz
13.12.2018), podle které nový vhled a převratné myšlenky do oboru
přinášejí právě lidé "z jiných stájí", mozky nesvázané konvenčními
představami a schopné vytvářet nová paradigmata. Praha, Karolinum 2023. 280 s., edice Myšlení současnosti. – ISBN 978-80-246-5338-9
Ano,
trochu jsem se přecenil, když jsem se rozhodl pro tuto knížku
filozofických esejí. Téma mě však natolik přitahovalo, že jsem si je i
tak přečetl, bez ohledu na mé limity, co se týče znalosti díla Hegela,
Schopenhauera, Nietzcheho, Kierkegaarda, Camuse a Ciorana a naprosté
neznalosti zbývajících dvou jmen, tj. Giorgie Agambena a Simony
Weilové. Těchto osm myslitelů si autorka vybrala ke svým filozofickým
"cvičením", v nichž zkoumá různé přístupy k "rezignované vůli", která
pomáhá k "ustavení já", k vyrovnání se se sebou samým (nejen) v těžkých
životních situacích, s nedosažitelností vytoužených cílů apod. – a v
konečném důsledku osvobozuje. Přestože hned na úvod autorka upozorňuje,
že nepíše psychologickou příručku, jak překonat nástrahy sebe sama,
mohl bych z četby zužitkovat i tento aspekt. •• Název knihy je citací
Rilkova verše, což už samo o sobě vzbudilo můj zájem. ••
Zatímco některé texty v knize jsem jen "bral na vědomí", nad jinými
jsem měl o čem přemýšlet a měl jsem si z nich co vzít. Takové pasáže se
nacházely zejména v kapitolách věnovaných Sørenu
Kierkegaardovi (Rytíř
nekonečné rezignace), Albertu Camusovi (Lhostejný cizinec)
a Giorgiu Agambenovi (Písař
Bartleby by raději nechtěl). Uspořádal Jakub Sedláček. Praha, Paseka 2023. 301 s. – ISBN 978-80-7637-401-0
Sborník
věnovaný řemeslníkům v nakladatelské branži, těm, kteří jsou
nepostřehnutelní, pokud dobře odvádějí svou práci, ale jsou setsakra
dobře "vidět", když svou práci odbydou, nebo se dokonce vydavatel
jejich služeb bohorovně zřekl. Po
léta jsem jim amatérsky "fušoval do řemesla", a proto mě ke knize
přitáhla možnost nahlédnout ještě lépe pod pokličku
redaktořiny. •• Ona ta redakční
práce
je širokým pojmem.
Zahrnuje několik dílčích profesí, specializací, jimž se zpravidla
nevěnují stejní lidé. Vyhledávají rukopisy k
vydání, komunikují s autory, překladateli, výtvarníky atd. a dotvářejí
spolu s nimi publikaci do finální podoby k tisku. Specifika a úskalí
všech těchto fází ve svých příspěvcích přibližují zkušení redaktoři z
různých nakladatelství. A navrch se podělili o zajímavé vzpomínky,
nejčastěji z dob polistopadového vydavatelského boomu. Částečně tak jde
o memoárové čtení s mnoha zajímavými a úsměvnými historkami. Díky tomu
se dozvíme leccos o proměnách stylu redakční práce v posledních
desetiletích. Faktograficky pro mě bylo obzvlášť zajímavé ohlédnutí
Jindřicha Jůzla z Odeonu (Tajné
číslo na Kunderu) a osobní sympatie jsem pojal zejména k
Joachimu Dvořákovi z Labyrintu (Živý
organismus).
Kdo ví, jestli jsem právě u něj na stánku v centru Prahy někdy v roce
1990 nenakupoval knihy pro knihovnu. Taky vhled do zacházení s překlady
je mimořádně poučný, a to díky renomované překladatelce Petře
Diestlerové (Nalezeno v
překladu). Zajímavého poučení se mi dostalo o práci s
komiksy, když se tu o své zkušenosti podělili dva specialisté Lukáš
Růžička (Systém)
a Pavel Kořínek (Otočte
stránku).
Činnosti, o kterých se ve sborníku mluví, mají vesměs etický přesah –
to jsem si nakonec naplno uvědomil u článku novinářky Zuzany Válkové Lov perel, týkající
se popularizace vědy.Z anglického orig. přeložil Jiří Petrů. Praha, Práh 2023. 367 s. – ISBN 978-80-7252-791-5
Začátkem letošního roku bylo v této rubrice psáno
o první Munroeově knize Co
kdyby?
Slíbil jsem okomentovat i tu druhou, tak tady je. Kdo můj příspěvek ze
7. ledna nečetl, ať to teď udělá, protože s jeho první polovinou bych
se jen doslova opakoval. Některé nápady z druhé knihy jsou snad ještě
bláznivější, což je pro autorův projekt vlastně plusový bod, některé –
a s tím už jsem měl trochu problém – ještě nechutnější; ale to byl
naštěstí zřídkavý případ. •• A co moje "top otázky" z druhého dílu?
Opět tím myslím ony nápady, u kterých mě zamrzelo, že jsem je
nevymyslel sám. Třeba ten s houpačkou: jak velká by měla být, aby ji
člověk svou vlastní silou rozhoupal až do vesmíru? Je to jedna z
krásných ukázek překvapivých (ale mluvím jen za sebe, aby bylo jasno)
důsledků prostých fyzikálních zákonitostí. Nebo: Kdyby se vzdušný
prostor každé země táhl donekonečna, která země by v ten či onen
okamžik vlastnila největší procento naší galaxie? Vedle blahopřání
Australanům se v odpovědi dostane i na podnětné úvahy o postihu
pachatelů zločinů na planetách hvězdy 47 Ursae Majoris, pokud se
odehrají zrovna ve chvíli, kdy – právně vzato – spadají pod jurisdikci
New Jersey. Hezkou úlohou k přemýšlení je hledání nejdražšího
způsobu, jak naplnit krabici od bot velikosti 45. Když se dostanete k
pointě, držíte se za hlavu, že vás to nenapadlo hned (ne že bych
vás chtěl podceňovat). V kapitole řešící trajektorii laserového
paprsku vystřeleného ze Země do vesmíru mi byl
vysvětlen optický jev známý z letního cestování autem: takové ty kaluže
v dálce před vámi na asfaltu, které zmizí, když se k nim přiblížíte.
Hm, uvidíme, jestli to do léta udržím v paměti... •• A taky
uvidíme, jestli za dalších devět let vyjde třetí kniha Co kdyby?Sejdem se, bratři, v předpeklí! Antologie. Česká anarchistická a sociální poezie
Vybral, uspořádal a edičně připravil Michal Jareš. Doslov napsal Ondřej Slačálek. Praha, dybbuk 2022. 156 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-006-6
Druhý přečtený svazek edice Opium poezie, o
jejímž objevení jsem referoval před dvěma týdny (viz Čz
10.2.2024).
Zaujala mě odvaha nakladatelských redaktorů přijít na trh právě s
tímto žánrem: anarchistickou, sociálně laděnou poezií! Možná
je to sázka na kouzlo kuriozní rarity? Nicméně, pokud jsem byl
připraven na tematicky vyčichlé, ba směšné výlevy revolučních bardů,
uznal jsem, že to byl z mé strany generačně daný předsudek. V antologii
se sešli autoři velmi známí (S. K. Neumann, Karel Toman, Marie
Majerová, František Gellner, Jiří Mahen, Fráňa Šrámek, Antonín Sova,
Ivan Olbracht) s méně známými i zcela neznámými. A
dojem? Možná jsem si to vsugeroval, ale kvalitativní rozdíl mezi
poezií čítankových jmen a básněním většiny těch ostatních byl značný. Z
těch druhých však tak jako tak dýchá
revolučně-anarchistické nadšení, příznačné pro sociální revoltu přelomu
19. a 20. století. Její obraz by bez nich byl zajisté neúplný a
ochuzený. •• Abych dostál pravidlu zmínit alespoň některá dílka,
poukážu
na působivě rezolutní dikci básně Chtěl
bych se pomstít...
od jistého Josefa Rosenzweiga-Moira, o němž jsem nikdy neslyšel. A pak
závěrečné úsměvné účtování Josefa Macha s vlastní anarchistickou
epizodou v básni Anarchisti.
•• Také bylo zajímavé všímat si pnutí mezi anarchisty a sociálními
demokraty, jimž je od prvně jmenovaných předhazována měšťácká uměřenost
a pohodlnost. V této nevraživosti se odráží i skutečný vliv. V doslovu
se připomíná, že anarchisté se více prosadili v literatuře, zatímco
sociální demokraté získali daleko větší, ba masový vliv v politice. Co
si budeme povídat, i v naší dnešní společnosti lze vypozorovat cosi
podobného...Ilustrace M. Erazo. Z anglického orig. přeložil Jiří Petrů. Praha, Práh 2023. 214 s. – ISBN 978-80-7252-969-8
Několik
různých popularizačních knih o matematice už mám za sebou, ale tato se
od nich všech dost liší. Seznamuje totiž s tou nejabstraktnější podobou
matematiky – tedy s jejím "čistým" základem, k jehož vyložení vlastně
ani není třeba čísel. Ne že by se tam čísla nezmiňovala, to zas ano.
Těch několik málo bylo vypsáno slovy a byla použita jen jaksi
ilustračně. Čtenář, který podlehne vtipnému výkladu mladého génia
(ročník 1995), se v pěti částech knihy (Topologie, Analýza, Algebra,
Základy, Modelování)
seznámí s principy matematického uvažování, o nichž možná dosud ani
netušil, že se pod pojmem "matematika" mohou skrývat. Čte se to až
podezřele lehce. Zábavnosti slouží decentně rozverný tón a
srozumitelnosti jednoduché ilustrace. Čtvrtá část Základy
dostala formu dialogu, který asi nejpřístupnějším možným způsobem líčí
osudový zvrat v dějinách této vědy – Gödelův důkaz neúplnosti
aritmetiky. Úplný závěr knihy je věnován provokativní představě, jestli
náhodou celá realita našeho světa není výsledkem "matematické
simulace". Čtenář alespoň rámcově obeznámený se standardním modelem
částicové fyziky se na to rychle chytí – a má o čem přemýšlet.Ilustrace Lucie Škodová. Praha, Dobrovský 2023. 300 s., edice Pangea. – ISBN 978-80-277-2258-7
Snaha
o popularizaci "jeho" vědy vedla Petra Brože k psaní povídek (nebo
opatrněji řečeno: k beletrizaci skutečných událostí), jejichž hlavním
hybatelem byly geologické procesy na různých místech naší
planety.
Vždy však jde o příběhy lidí, do jejichž životů tyto procesy osudově
zasáhly. V knize jich je pětadvacet. Tři z nich mě
přednostně zajímaly, protože se odehrávají
na
Islandu. Ostrovní stát na švu americké a evropské pevninské
desky patří k oblastem, kde si geologové, a z nich zejména
vulkanologové, přijdou na své. Vždyť právě v těchto dnech láva z nové
sopečné průrvy zalévá evakuované městečko Grindavík, což pro Petra
Brože může být námětem pro novou dramatickou geostorku. Ale například
kapitola Za humny je
sopka,
příběh obydleného ostrova Heimaey poblíž
jihoislandského pobřeží v roce 1973, si s ním nikterak nezadá. Právě
tam jsem se před deseti lety procházel. Dostalo se mi zasvěceného
výkladu k tomu, co se tehdy dělo, jak po neočekávané erupci sopky
probíhala záchrana obyvatel městečka a životně důležitého přístavu. O
to víc mě zajímalo, jak tehdejší událost a její následky vylíčí vědec
nadaný literárním talentem. Další osobně navštívené dějiště Geostorek jsem
nalezl v příběhu Když
se obr probudí.
Jde o vesnici
Kirkjubæjarklaustur, ohrožené v roce 1783 lávovým proudem ze sopky
Laki. Kněz prý v tamním kostele před vystrašenými obyvateli
sloužil mši, během níž se lávový proud zázračně zastavil a nechal
svatostánek nedotčený. V Brožově příběhu je to zmíněno také, ale jen
jako zajímavý dovětek k události, která silně ovlivnila běh světových
dějin. Jedovatý oblak z Laki totiž způsobil změnu klimatu na velké
části zeměkoule. Mimo jiné mohl za hladomor v Evropě, který byl
předzvěstí Velké francouzské revoluce. Třetí islandský příběh se týká
ostrůvku Surtsey, který se zčistajasna vynořil z mořského dna v roce
1963. Ten jsem si osobně prohlédnout nemohl, protože je přístupný
pouze úzkému okruhu vědecké komunity. Ta na tomto místě
dostala výjimečnou příležitost zkoumat kolonizaci nového ostrova
rostlinnými a živočišnými druhy. •• Zbývajících 22 kapitol bylo neméně
vzrušující a poučnou četbou. Byť to tak po předchozích řádcích
nevypadá,
zdaleka ne vždy šlo o sopečné erupce. V několika případech se dokonce
jednalo o
zkázonosné důsledky lidské činnosti. •• Mnohé příběhy se mi zaryly do
paměti a zdá se, že se jich dlouho nezbavím. Popularizace geověd má
prostě v Geostorkách
vysoko nastavenou laťku.Jaroslav Havlíček: Akvárium
Vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Michal Jareš. Praha, dybbuk 2023. 99 s., edice Opium poezie. – ISBN 978-80-7690-056-1
Své
webové stránky jsem před devatenácti lety založil především pro
prezentaci svých edičních sbírek. Jednou z mých tří "kmenových" edic
jsou mladofrontovní Květy poezie,
které během čtyř desetiletí přinesly před dvě stě titulů básnických
výborů, sbírek či skladeb. Zániku edice mi bylo líto, nicméně v její
znovuoživení jsem nedoufal. •• Ale co to u našeho knihkupce vidím?
Svazek poezie velmi, velmi podobný této edici! Byl to výbor z veršů
Karla Miloty Královo
Pole s vročením 2021 a uvádí se v něm, že jde o sedmý
svazek edice Opium
poezie.
Nakladatelství dybbuk
(ano, píší jej takto s malým písmenem) převzalo
iniciativu a v krátkém sledu vyrukovalo s více než dvaceti tituly. To
jsem zjistil až po provedení rešerše v databázi Národní knihovny. Do
oblíbených záložek v internetovém prohlížeči jsem následně vložil přehled edice
přímo u dybbuku.
Že bych rozšířil své sběratelské portfolio? Ještě jsem
se nerozhodl. Ale jde o svůdnou představu... •• Zatím jsem si – kromě
zmíněného Miloty – pořídil další dva svazky. Jedním z nich je výbor z
básní Jaroslava Havlíčka. I to samo bylo pro mne překvapením: o
básnické tvorbě autora psychologické prózy (Petrolejové lampy, Neviditelný, Helimadoe...)
mi nebylo nic známo. Není divu. V jeho díle jde o marginálii, básně mu
vycházely jen příležitostně časopisecky. Záměr z posledních let života
– připravit k vydání ucelenou sbírku – se nakonec neuskutečnil. ••
Ukázalo
se, že mezi Havlíčkovou prózou a verši je řada styčných bodů. Například
motiv šílenství, nešťastných a beznadějných lidských osudů, fatalismus,
beznaděj, sebevraždy... Dekadentní výlevy, někdy bezbřehý cynický
naturalismus (báseň Láska),
nakonec však jímavé loučení s krásnými vzpomínkami v závěrečné básni Už jen ty jsi mi zbyla...
•• Tedy objevný výbor – v tom smyslu, že lépe poznáme onoho Jaroslava
Havlíčka. Přece jen zjišťujeme, že velký mistr psychologické prózy není
velkým mistrem poezie. Místy poněkud chtěné či archaicky vyznívající
básnění nemá nárok na zápis mezi klenoty české poezie. A v tom, zdá se,
bude snad i odlišnost Opia
poezie od Květů
poezie: vedle monumentálních básnických děl zviditelní
literární odkaz i méně nápadných, ale přesto zajímavých hlasů.Praha, Nakladatelství Epocha 2022. 309 s. – ISBN 978-80-278-0084-1
Etnografa Leoše Šatavu mám
spojeného především s Lužickými Srby. O jeho předchozí knize Lužičtí Srbové na přelomu
20./21. století jsem se docela rozepsal v Čz
19.1.2021. V rámci úvah o jejich budoucnosti se v ní mimo jiné pokusil
o srovnání s několika jinými menšinami, které o dost úspěšněji vzdorují
asimilaci s většinovou populací. •• Jeho nová publikace má celoevropský
záběr. Je vlastně lexikonem etnických, respektive jazykových
menšin v zemích našeho kontinentu. Podává o nich stručné encyklopedické
informace (teritorium, velikost populace, jazyk a počet mluvčích, kteří
jím mluví, základní geografický a historický kontext), především ale
seznamuje s jejich aktuální situací ve vztahu k majoritnímu
obyvatelstvu. Některé "menšiny" mají mnohamilionovou populaci, výsadní
postavení ve své zemi a případně separatistické ambice (Katalánci,
Skotové...).
Avšak většina etnik, které nemají svůj stát, naopak – s rozdílnou
úspěšností
– bojuje o přežití. Všeobecným trendem je totiž jazyková asimilace ve
prospěch velkých jazyků. Zároveň ale některé menšinové populace,
zdánlivě odsouzené k zániku, procházejí oživením – "etnojazykovou
revitalizací". Právě tato dvojí tendence je hlavním předmětem Šatavova
zájmu. •• Čtenářský užitek z knihy spočívá samozřejmě i v
seznámení s řadou národů a jazyků, o jejichž existenci jsem dosud neměl
tušení,
anebo jsem o nich měl zkreslené představy. Spousta a spousta zajímavých
fakt rozšiřuje obzory o ustupující, ale místy i zachraňované
různorodosti etnické a jazykové mapy Evropy. Svět je prostě ještě o
mnoho složitější a zajímavější, než to před čtením vypadalo. •• Pokud
se vám zdá pět
desítek minorit hodně, vězte, že autor do svého přehledu nezahrnul
Ukrajinu, Bělorusko ani evropskou část Ruska, "jejichž bližší
začlenění by dimenzi knihy neúměrně rozšířilo". Pro srovnání je
však připojeno i několik málo příkladů mimo vymezený evropský region:
tři právě z Ruské federace (mnohonárodnostní Dagestán, Kalmyci,
Povolžští Tataři) a z ostatního světa Čerokíové, Maoři a původní etnika
na Tchaj-wanu. •• Přivítal jsem mapky, které v některých složitějších
případech zakreslují etnografickou či jazykovou situaci na daném území.
K ilustrační výbavě (zčásti na barevné příloze) jinak patří
též
fotografie obyvatel v lidovém oděvu, vícejazyčných nápisů, budov, v
nichž sídlí národnostní instituce apod. Nepochybně by bylo zajímavé
zopakovat tento pohled na mnohonárodnostní Evropu s odstupem po letech.
Autor většinou hodnotí naděje jednotlivých etnik do budoucna dost
opatrně. Při vědomí, že v řadě případů došlo v minulých desetiletích k
nečekaným zvratům, nejsou vyloučena překvapení, ať už v příznivé nebo
nepříznivé podobě.Praha, Togga 2023. 268 s. – ISBN 978-80-7476-276-5
Bral jsem pak knížku do
ruky jako jakousi raritu, když kdosi dokáže o marnosti
sepsat více než dvousetstránkový spis... A ejhle. Neuvědomil jsem si
celý rozměr – nebo řekněme hloubku – onoho pojmu, i jeho víceznačnost.
Bylo z toho
nečekané setkání s úvahami o smyslu života, o konečnosti, o nihilismu,
absurditě, (bez)naději, náboženství a ateismu... První ze dvou částí
knihy, nazvaná Marnost
nad marnost, všestranně prozkoumává pojetí marnosti ve
filozofické, literární i lidové tradici, počínaje biblickou knihou Kazatel a konče
současnými mysliteli. Druhá část Nechtít
být vším
řeší, "co si s tím počít". Text se dobře vstřebává díky uspořádání do
krátkých očíslovaných odstavců. Nechybí mu humorná jiskra, mírná
nadsázka, sebeironie. •• Ke všemu se ukázalo, že svým způsobem navazuje
na závěrečné odstavce nedávno přečtené knihy Konec všeho (Čz
7.1.2024), když poukazuje na "marnost" naší existence z pohledu
budoucího zániku Země i celého vesmíru. Nicméně tento aspekt vzápětí
koriguje s odkazem na to, že predikce budoucnosti v miliardách let
"nemohou tvořit smysluplný rámec našich životů" (20. kapitola, s.
50–51). •• Jako jeden z příslovečných obrazů marnosti nemohla chybět
zmínka o Sisyfovi, a to v překvapivém úhlu pohledu: podle A. Camus si
jej prý máme představit jako šťastného, svým osudem pohrdajícího
člověka, který se vzepřel absurditě světa a přisvojil si svůj úděl
zbavený iluzí (44. kapitola, s. 118). •• Autor domýšlí své úvahy do
důsledků ad absurdum, když poukazuje na vnitřní spornost filozofie
marnosti, v tom smyslu, že tato kniha "bude sama marná, že ničeho
nedocílí a že jí marnost unikne"; autorská sebeironie je v tomto místě
(89. kapitola, s. 209) nejsilnější. A taky potěší, když si ve
filozofickém pojednání přečtete svoji oblíbenou filmovou hlášku (ano,
tu z Pelíšků).
Nicméně v závěrečných partiích
knihy autor vyznává své přesvědčení, že přijetí filozofie marnosti vede
k
pokoře před vlastní konečností a omezeností, a tudíž k potlačení
egoismu a násilí: "Je to možná právě filosofie marnosti, která nás může
motivovat přijmout spíše pokoru než pýchu, otevřenost spíše než
dogmatismus a dialog spíše než útok (100. kapitola, s. 239). •• Za
zaznamenání mi stojí citát R. Cantalamessy: "Statut pokory je zcela
zvláštní: má ji ten, kdo nevěří, že ji má, a nemá ji ten, kdo si myslí,
že ji má." Protože totiž vědomí vlastní pokory již zakládá pýchu na
tuto "výsadu" (74. kapitola, s. 174). •• Oddíl nazvaný Mezi ničím a nicotou
tematizuje otázku absolutní pravdy a hlubokého smyslu existence. Hovoří
mj. o marnosti dokazování Boha i jeho neexistence. Nad těmito pasážemi
jsem nemohl nevzpomenout na četbu R. Dawkinse (Boží blud, Čz 26.10.2011) a T.
Halíka (např. Co je bez
chvění, není pevné, Čz
1.10.2015), tím spíše, že na argumenty a úvahy jich obou Galuška přímo
odkazuje. Je vůbec zajímavé, s kolika "svými" autory jsem se
prostřednictvím odkazů v této knize setkal. Kromě dvou jmenovaných jsou
tu nejednou citováni Václav Havel, Daniela Hodrová, Milan Kundera,
Erazim Kohák, Zdeněk Kratochvíl... A rovněž je tu zmíněna kniha Terezy
Matějčkové Kdo tu
mluvil o vítězství?, která u mě čeká na přečtení.Z anglického orig. přeložil Ivo Magera. Praha, Kniha Zlin 2023. 398 s. – ISBN 978-80-7662-459-7
Na
jakých pilířích stojí ve skutečnosti naše civilizace? Jak je to s naší
závislostí na surovinách? Má dekarbonizace ekonomiky, proklamovaná do
roku 2050, aspoň teoretickou šanci? Jaké jsou skutečné vyhlídky na
zvládnutí "skleníkového efektu", změn klimatu, dalšího růstu populace,
globálních epidemií atp.? Kanadský vědec českého původu chce touto
knihou bojovat se stále se zhoršujícím povědomím lidí o základních
procesech, kterými se řídí materiální realita života na Zemi.
Objasňuje, jak nyní funguje výroba energií, zemědělská velkovýroba, co
obnáší globalizace, definuje a vyčísluje rizika v běžném životě,
analyzuje hrozby pro životní prostředí... Mnoho zajímavých, jak
očekávatelných, tak překvapivých faktů a analýz, kterým se média běžně
nevěnují. •• Řekli byste, že čpavek je jednou ze čtyř nejdůležitějších
nepostradatelných látek, o které se opírá naše civilizace? Jestli ne,
tak toho o fungování světa vlastně moc nevíte. A pak tu máme plasty,
ocel, cement... •• Jedním ze zásadních poučení je neuskutečnitelnost
rychlého opuštění fosilních paliv. Říká se tu, že pro několik dalších
desetiletí zůstane jejich spalování zásadním hnacím mechanismem
globální změny klimatu" – a z toho je třeba vycházet, nikoliv z
nerealistických proklamací blízké dekarbonizace. •• Smil upozorňuje na
paradox,
že dnes sice disponujeme ohromným množstvím informací, ale nevíme si s
nimi rady. Fantazírujeme o budoucnosti, aniž bychom zohledňovali reálné
vyhlídky. Proto předkládá jakéhosi průvodce po realitě dnešního světa.
To s sebou nese i vyvracení různých mýtů, kterými nás obšťastňují
média. S jistou dávkou ironie kritizuje jak vize katastrofistů, podle
kterých svět jednoznačně spěje k apokalypse, tak druhý extrém, v němž
se předpovídá do nedaleké budoucnosti "ráj na zemi" zásluhou
nezastavitelného pokroku. Poukazuje se tu na
nepředvídatelnost společenského a technického vývoje, na
problematičnost jakýchkoli předpovědí, byť jen o jednu dvě generace
dopředu. Místo nekvalifikovaných prognóz bychom se měli snažit být
připraveni na jakékoliv eventuality. I na své vlastní chyby, kterých je
těžké se vyvarovat. Autor to demonstruje mimo jiné na zkušenostech z
covidové pandemie, která byla v době dokončování rukopisu čerstvou
zkušeností. •• Prostě jedna z knížek, po
jejichž přečtení víte, na čem by se měli všichni odpovědní dohodnout,
ale i to, že je nemyslitelné, aby se dohodli...Praha, Academia 2022. 252 s. – ISBN 978-80-200-3336-9
Geometrie bývala v hodinách
matematiky mou oblíbenou disciplínou. Nedělaly mi problém
konstrukční úlohy, bavilo mě kreslit grafy, slepoval jsem si modely
tzv. platonských těles... V profesi, kterou jsem si zvolil, na ni mnoho
místa nezbylo, snad s výjimkou vysedávání nad půdorysy půjčovny a
skladu v knihovně, když bylo třeba vymyslet místo pro další regály.
Díky této profesi mi však neušly nové knihy, které přístupně
popularizovaly některé speciální "odnože" geometrie. Například Fraktály od B.
Mandelbrota nebo Neeuklidovské
geometrie od J. Gómeze (o nich v Čz 13.12.2018). A také
nelze opominout Vopěnkovy Rozpravy
s geometrií (souborně jako Úhelný kámen evropské
vzdělanosti a moci, viz Čz 18.3.2021). ••
Krátce před Vánoci jsem zajásal nad objevem Atlasu geometrie.
Ani jsem nečekal na ježíška (pravda, u něj jsem si už předtím
posichroval slušný literární nášup na zimu) a rovnou jsem se ponořil do
systematického výkladu základních i náročnějších pojmů a zákonitostí
týkajících se rovinných i prostorových objektů. Potěšilo mě, že je to
laickému čtenáři přístupný průřez všemi základními odvětvími geometrie,
včetně poukazů na historické souvislosti. Autoři si dali velmi záležet
na množství, názornosti i kvalitě obrázků, a to včetně mnoha
fotografií, které dokumentují využití geometrie v praxi – v technice,
architektuře, astronomii, kartografii, umění... Nechybí ani prezentace
geometrických vlastností přírodnin. O kráse a užitečnosti geometrie
musí každého ujistit tato krásná a užitečná kniha o geometrii.Rostislav Křivánek: Adventní pohádky
Ilustrace Petr Herold. Brno, CPress 2022. 167 s. – ISBN 978-80-264-4496-1
Sliboval
jsem je tady už
dvakrát. Ale přečíst si knihu pohádek není jen tak. A už vůbec ne těch
vánočních, či vlastně adventních. Musí na to být
chvíle usebraného klidu, kdy za okny chumelí a u křesla se
kouří z čaje nebo svařáku. Ne že by tohle všechno klaplo, ale už při
prvním setkání s Křivánkovými pohádkami – na jednom z autorových
autorských čtení v předminulém roce – jsem pochopil, že bude dobré
nepospíchat a rozložit si
jejich čtení na delší časové období. Nelze je číst
jako na běžícím páse. Však on je ani tak nepíše. Každý rok vymyslí
jednu, a když prý se v témže roce pokusí o druhou, nevyvede
se a musí ji zavrhnout. Když jich už bylo deset, vyšly v této knížce
před Vánocemi roku 2022. Rovnou dodávám, že před minulými Vánoci vyšly
znovu, a to doplněné o pohádku jedenáctou. •• Pohádky se obvykle
vztahují ke
konkrétním tradicím a zvykům spjatým s adventním obdobím. Jsou
dramaticky pointovanými, nenásilně výchovnými a dojímavými příběhy.
Zaujmou též skvostnými ilustracemi Petra Herouta, s nímž autor
dlouhodobě spolupracuje. Měl jsem to štěstí, že zrovna to autorské
čtení, jehož jsem se účastnil, bylo ozvláštněno ilustrátorovým
kreslením naživo před publikem. A stojí za zmínku, že při poslechu ani
nedutá jak dětské, tak i dospělé obecenstvo.Z anglického orig. přeložil Jakub Rozehnal. Praha, MatfyzPress 2023. 259 s. – ISBN 978-80-7378-473-7
Popularizační
knížku o tom, jak jednou skončí vesmír, jsem dočetl na silvestra. A
zákonitě mě napadla myšlenka, která s "koncem všeho" krásně
koresponduje.
Tak dobrá, za několik hodin budeme psát nový letopočet 2024. Kolikrát
se to lidem ještě poštěstí, to vítání nového letopočtu? Je totiž bez
debat, že
donekonečna tomu tak nebude. Lze si snadno představit, že vyšší a vyšší
číslíčka budou naskakovat i dávno, dávno po nás. 2074? Snadno
představitelné.
2124? 2524? 20524? 200524? Miliony? Miliardy? Lidská společnost,
nezmaří-li mezitím sama sebe, bude už po pár tisíciletích, ne-li
staletích, natolik jiná, že
nemá smysl si ji nějak představovat. Křesťanský letopočet možná ztratí
smysl a nastane jiná éra počítání. Ale kdyby náhodou ne, desetimístná
čísla se tak jako tak zdají být nepřekročitelným limitem. I kdyby
lidé (nebo
jakákoli nástupnická forma inteligence) našli cestu, jak uniknout ze
Země ohrožené rozpínajícím se Sluncem, zániku vesmíru neuniknou. ••
Kosmoložka Katie Mack(ová) líčí několik nejpravděpodobnějších variant,
jak zánik proběhne. Ve všech případech jde o vědecky podložené, podle
dnešních astrofyzikálních znalostí propočítané predikce. A zároveň nás
nenechává na pochybách, že – nejpozději po stovkách miliard let – se
tak opravdu stane a všechno skončí. Může to být "velký křach", "tepelná
smrt", "velký roztrh", rozpad vakua atd. Posledně jmenovaná možnost
zaujme tím, že prý může nastat kdykoliv, třeba v příští vteřině, a to
tak, že si to ani nebudeme mít čas uvědomit. Což by vlastně bylo
nejmilosrdnější. Nicméně pravděpodobnost právě této eventuality je
bohužel nepatrná. •• Přece jen si ale pospíším, abych stihl bilancovat
trojí užitek z poslední přečtené knížky roku 2023. Za prvé seznámení s
takřka současným (originál vydán 2020) stavem poznání, jak po
stránce kosmologických teorií, tak astrofyzikálního výzkumu hlubin
vesmíru. Za druhé pobavení, a to díky autorčinu vynikajícímu smyslu pro
(pochopitelně černý) humor; je mimochodem velice podobný humoru
Randalla Munroea, s jehož knihou Co
kdyby? se seznámíme hned v následujícím odstavci. Za třetí
filozoficko-etický přesah, k němuž směřují závěrečné odstavce:
Jak se vyrovnat s budoucím neodvratitelným "koncem všeho"? Má naše
existence tváří v tvář řečeným vyhlídkám nějaký smysl? Co by ne.
Nenechme si přece kazit radost z poznání, z odhalování tajemství
vesmíru... Není právě ona jedním z důvodů naší dočasné existence? ••• A
teď to zásadní: Budoucímu čtenáři, který se chystá připíjet na
nový rok 3 173 015 617, bych rád doporučil značku toho skvělého
šampaňského, kterého jsme se chopili před týdnem o silvestrovské
půlnoci. Ale kde ta láhev sakra je? Asi už našla svůj konec ve
vesmíru tříděného odpadu...Randall Munroe: Co kdyby? Vážné vědecké odpovědi na absurdní hypotetické otázky
Z anglického orig. přeložili Jiří Petrů a Daniela Reischlová. Praha, Práh 2014. 317 s. – ISBN 978-80-7252-539-3
Úžasnou
"vědeckou" publikaci jsem objevil až s jejím druhým dílem, který vyšel
v loňském roce. V záchvatu systematičnosti jsem se rozhodl odsunout jej
stranou své pozornosti a nejprve si půjčit díl první, vydaný před
deseti lety. Seznámil jsem se tak s americkým publicistou, vědecky
erudovaným tvůrcem
"kultovního webového komiksu", kde mimo jiné odpovídá na dotazy
čtenářů. Vtip je v tom, že lidé navrhují podivné, absurdní situace,
které v reálném světě zcela jistě nenastanou, přesto je lze z vědeckého
hlediska posoudit, spočítat či virtuálně nasimulovat, abychom se
dozvěděli, co se stane, kdyby opravdu nastaly. Se vší vážností i
nevážností. Munroe si totiž své dotazovatele vychutnává, domýšlí jejich
absurdní situace ještě více ad absurdum a okoření to nakonec satirickou
pointou. Výborné je, že čtenář se nad zdánlivě nesmyslnými problémy
poučí o mnoha fyzikálních, matematických, statistických, chemických,
geografických, sociologických či jiných zákonitostech. Je to cvičebnice
důvtipu, bystrého uvažování a kritického myšlení s nádivkou
inteligentního humoru. Nutno podotknout, že autor, jsa kreslířem
komiksů, doprovází své výklady názornými, lapidárně jednoduchými
ilustracemi. •• Sestavil jsem si svůj výběr "top otázek". Jsou to ty, o
kterých si myslím, že mě taky už někdy napadly (a nebylo, kdo by mi na
ně odpověděl), a pokud náhodou ne, tak mě rozhodně napadnout měly. Co
by se stalo, kdyby se všichni lidé, co jich na Zemi je, shromáždili co
nejblíž k sobě, vyskočili a ve stejný okamžik dopadli zpátky na zem?
Jak dlouho by letěl šíp vystřelený v prostředí bez gravitace, ale se
zemskou atmosférou? Jak vysoko dokáže člověk něco vyhodit? Co kdyby
během bouřky všechna dešťová voda dopadla na zem v podobě jediné obří
kapky? A ta úplně nejlepší: Jak by se měnil povrch Země, kdybychom v
nejhlubším místě oceánského dna "vytáhli špunt" a vypouštěli vodu
otvorem, dejme tomu, o poloměru 10 metrů? Tato odlehčená věda je
několikrát přerušena ještě více odlehčujícími intermezzy nazvanými Divné (a znepokojivé) otázky z
mojí doručené pošty
– to abychom se pobavili (nebo se oprávněně znepokojili) nad tím, co
všechno naše bližní může napadnout. •• Ocenil jsem, že i překladatelé
přistoupili na autorovu notu, když v nejnutnějších případech vstupovali
do textu nějakou svou poznámkou. •• Ještě se možná někdy sejdeme u
druhého dílu.