Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky 2022

••   archivní rozcestník Čtenářových zápisků   ••

[Má-li někdo potřebu se ozvat, lze to učinit tudy.]

31.12.2022

Natřikrát poetické rozloučení se starým rokem. Zpěvy od Žluté řeky. Výbor ze staré čínské lidové poezie Překlad, přebásnění a doslov Jaromír Vochala. Praha, Práce 1986. 81 s., edice Klín Stará čínská poezie ke mně přišla prostřednictvím slavných parafrází Bohumila Mathesia, Zpěvů staré Číny, jejichž souborné vydání mám ve dvou různě uspořádaných kompletních souborech (SNKLHU 1960 a Čs. spis. 1988). Trávil jsem nad nimi kdysi krásné chvíle. Když se nyní ke mně dostal výbor pořízený o generaci mladším sinologem, připadalo mi těch šestnáct básní ve srovnání s Mathesiovým veledílem dosti skromným příspěvkem k rozšíření našeho povědomí o pokladnici čínské básnické tradice. Jeho záměrem zřejmě bylo alespoň na malé ploše seznámit české čtenáře právě s tvorbou lidovou, která je u Mathesia zastoupena poskrovnu, ale též představit jiný, čínskému originálu věrnější způsob převodu do češtiny. O tom, jak je to vzhledem k diametrálně odlišnému jazykovému systému obtížné, nás pak poučí překladatel v doslovu. Činí tak docela obsáhle a odborně, až mi to pro masově vydávanou edici poezie připadlo neadekvátní. •• Básně, respektive písně (v poznámkovém aparátu se dozvídáme, že skladba je např. "na nápěvy státu Wej") jsou rozděleny do dvou bloků: v prvním díla z 8.-6. stol. př. n. l. a v druhém z období o několik set let mladšího. Převažuje milostná a baladická nota, v druhé části sociálně-kritická. Rozsahově vyčnívá balada Letí pávi..., zařazená spolu se závěrečnou Písní o Mu-lan jako ukázka epického básnictví. •• Že jsem si při té příležitosti vzal do rukou i toho Mathesia, objevil jsem náhodně v obou antologiích stejnou báseň: Dopis děvčete (u Mathesia) / Prosím tě... (u Vochaly). Může posloužit k demonstraci rozdílného pojetí parafráze či překladu. •• K tomu všemu dodávám zjištění, že po dvou vydáních v Práci (1986, 1987) vyšla reedice Vochalova výboru pak ještě v roce 2014 v nakladatelství Vyšehrad.

Gérard de Nerval: Chiméry Z francouzského orig. přeložil a doslov napsal Jan Tomeš. Praha, Odeon 1966. 40 s. Pouhých dvanáct sonetů, ale jaký to objev! Malý svazeček imituje bibliofilské vydání: volné archy z ručního papíru vložené do jednoduchých desek a přebalu též z ručního papíru, to vše vloženo do černého papírového pouzdra. Vysoký náklad 6200 výtisků (jistěže nečíslovaných) a původní cena 13,50 Kčs ovšem řadí tento počin mezi běžnou knižní produkci, byť v mimořádné úpravě. Cyklus básní je tištěn dvojjazyčně (vlevo originál, vpravo překlad). Na frontispisu suchá jehla Františka Tichého, v menším přetištěná i na přebalu. •• Básně dýchají mysteriózním tajemnem čerpajícím v první šestici sonetů (El Desdichado, Myrtho, Horus, Antéros, Delfica, Artémis) ze starořecké a staroegyptské mytologie. Dalších pět je spojeno do jednoho cyklu Kristus na hoře Olivetské a závěr tvoří Verše ve zlatě. To, že vznikaly na hraně šílenství - údajně na popud lékaře jako druh terapie, snad dokonce jako sebeidentifikace s božstvy náhradou za vlastní ztracenou identitu - ještě neznamená, že samy trpí chaosem. Naopak tvoří dojem smysluplného celku, uspořádané stavby, přestože obestřené temnotou záhadnosti a vzpírající se jednoznačnému výkladu. •• Četl jsem si je nahlas, a byl jsem trochu rouhačsky vděčný svému nedávnému nachlazení za chraplavý hlas; až mi šel sama ze sebe mráz po zádech. Mráz po zádech musel jít čtenářům, tehdy v polovině 19. století, pokud vzali vážně promluvu Kristovu o děsivé prázdnotu vesmíru v marném pátrání po Bohu. Obraz beznadějné propasti mohl být docela dobře zrcadlem samotného básníka. Zdánlivě nesourodě pak přichází v posledním sonetu idea všeobsáhlé duše, nám utajené, ale společné veškeré přírodě. •• Hezký bonbónek; neznámý dárče, díky za něj!

Ted Hughes: Dopisy k narozeninám Z anglického orig. přeložili Milan Ohnisko a Vanda Senko Ohnisková. Praha, Argo 2021. 277 s., AAB - edice angloamerických básníků. - ISBN 978-80-257-3659-3 Toto není čerstvá četba, ale jeden z restů uplynulého roku (ještě jich zbývá sedm). Přírůstek už z loňských Vánoc. Dlouho jsem se odhodlával ke čtení, pak dlouho ke psaní... •• Četl jsem se zaujetím Hughese, toho prvotřídního anglického básníka, ve výboru Jeskynní ptáci (viz Čz 12.2.2018). Četl jsem sbírku Ariel Sylvie Plathové, americké básnířky, po sedm let Hughesovy manželky. Věděl jsem z jejich životopisů o napjatém, vyčerpávajícím vztahu a o tragickém vyústění básnířčinou sebevraždou v roce 1963. A také o Hughesově mlčení na toto téma. Až po pětatřiceti letech, v roce 1998, jen krátce před svou smrtí, Hughes promluvil, a sice básnickou sbírkou Dopisy k narozeninám. Vyšlo najevo, že po celou tu dobu psal mrtvé Sylvii básnické dopisy. Drásavě opravdová reflexe jejich vzájemného vztahu se stala literární senzací a posbírala všemožné literární ceny. Někteří ji hodnotí nejvýše ze všech jeho děl. (A to byl v Británii od roku 1984 oficiálním držitelem titulu poeta laureatus!) •• Nedivím se. Skutečně silná káva. Útržky vzpomínek - koláž zážitků, pocitů, detailů z cest, nesnází v chudobě, chvíle usebrání, emocionální bouře, momenty štěstí, vnitřní běsy... nad tím vším opar tragické osudovosti, přesah do zásvětí. Připomenu si zpětně třeba: Kreslení (s. 62), Pohádka (s. 219), Bůh (s. 259), ale nejvíc se mi vštípil do paměti přízračný obraz Sylvie recitující v básnickém vytržení Chaucera louce plné krav (Chaucer, s. 71).

28.12.2022

Mezisváteční volno. Jednak se kochám knižní nadílkou od ježíška, jednak se pokouším dohnat resty. Například knížky, s kterými se chci svěřit tomuto čtenářskému deníčku, ale ještě na ně nedošlo. Je jich v tuto chvíli jedenáct. Z toho třikrát Shakespeare. Totiž o něm a o jeho době. Motivující je, že se tím hromádka restů podstatně umenší. Dvě z nich, ty od Martina Hilského, jsou totiž mnohasetstránkové bichle. Začnu ale tou třetí. I ona má na svém přebalu jméno Martina Hilského, a sice pod reklamní upoutávkou, aby čtenář věděl, proč si ji nemá nechat ujít. (Nehledě na to, že překlad z angličtiny pořídila jeho choť.) James Shapiro: 1599. Jeden rok v životě Williama Shakespeara Z anglického orig. přeložila Kateřina Hilská. Praha, Argo 2017. 458 s. - ISBN 978-80-257-2351-7 Výše zmíněná reklamní upoutávka, pod níž je podepsán náš nejuznávanější znalec Shakespeara, zní takto: "Obdivuhodná erudice a lehkost pera činí z příběhu roku 1599 mimořádný čtenářský zážitek, v němž se snoubí poznání s potěšením." A přesně takový dojem ve mě zůstal, přestože jsem knížku naposledy zaklapnul někdy před dvěma roky. Jako bych měl stále před očima dramatickou úvodní scénu, kdy v zimní slotě herecká skupina narychlo a načerno demontuje dřevěnou konstrukci dosloužilého divadla, aby si jej bez vědomí majitele zajistila pro budoucí stavbu slavného divadla Globe. (Scéna se odehrála 28. prosince 1598, čili na den přesně před 424 lety.) •• Počínající rok 1599 byl pro jednoho z členů oné herecké skupiny, tehdy již známého dramatika Shakespeara, v mnohém přelomový. Nebyla to jen stavba nového divadla, na níž byl profesně i hmotně zainteresován, ale ohromné tvůrčí vzepětí: čtyři nové hry, včetně té nejproslulejší, Hamleta. Ale nejde jen o změnu v dramatikově stylu ("rok, v němž předefinoval sám sebe i své divadlo", s. 386), ale o velké události, které znamenaly přerod celé Anglie. V knize se tak bezmála reportážním stylem seznamujeme s pádem hraběte Essexe, který nezvládl tažení do Irska, a založením Východoindické společnosti, jež bylo odrazovým můstkem pro rozkvět britského impéria. Konec věku rytířského a zrod éry kapitalismu. Nicméně nejčastěji je řeč o samotném dramatikovi a jeho díle. Ocitáme se u zrodu všech toho roku napsaných her, u dobových okolností, které zasáhly do jejich textu. Úžasná práce s množstvím zajímavých detailů, díky nimž čtenář nahlíží pod kůži doby i samotného Shakespeara, jak jen je to při skromnosti dostupných faktů o jeho osobnosti možné.

Martin Hilský: Shakespeare a jeviště svět Praha, Academia 2015 (dotisk 2019). 861 s. - ISBN 978-80-200-2282-0 Tak jak Martin Hilský postupně překládal všechna Shakespearova dramatická i básnická díla, psal ke každému z nich zasvěcené studie a eseje. Všechny dohromady vyšly v roce 2010 pod titulem Shakespeare a jeviště svět. Rok poté byl vydán v jednom svazku kompletní soubor her i básní, nazvaný prostě Dílo. Bylo logické opatřit a číst si nejdříve právě ono. V Čz 31.10.2018 jsem hlásil, jak jsem si v něm početl, a rovnou jsem avizoval, jak si někdy na důchod pořídím tyto výkladové eseje. Nakonec jsem to uspíšil (vždyť bych čekal přes deset let) a pustil se do čtení komentářů k jednotlivým komediím, historickým hrám, tragédiím, romancím, epickým básním, sonetům... Následují za sebou přesně pořadí souborného Díla. Nezmohl jsem se bohužel na tolik vůle, abych se spolu s tím zároveň vracel k Shakespearovu textu. To snad opravdu až na ten důchod. Ale hlavně bude po ruce, až se budeme chystat do divadla na provedení některé Shakespearovy hry. •• O Hilského umění vtáhnout čtenáře do shakespearovského světa je třeba psát v superlativech. A nemusí jít jen o tištěné texty. Nezapomenutelným podvečerem byla pro mě účast na jeho přednášce Shakespeare a čas. Když ne naživo, dostanete se k ní (i k dalším) na internetu: na YouTube jsou ke zhlédnutí záznamy z Městské knihovny v Praze. •• Mimochodem, předmluva připomíná tu samou scénu o stěhování dřeva pro stavbu divadla Globe, jako čteme v Shapirově 1599. Prostě ikonická záležitost.

Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby Praha, Academia 2020. 765 s. - ISBN 978-80-200-3168-6 Hilskému to nebylo dost a zanedlouho přišel s knihou, kterou bychom mohli po předchozích dvou označit za třetí díl volné trilogie. Tentokrát je slovutný anglický dramatik ve vedlejší roli. Kniha je obsáhlou a skvěle propracovanou, odbornou, ale laickým čtenářů přístupnou monografií o anglické společnosti Shakespearovy doby. Čtyři tematické oddíly (Lidé a společnost; Každodenní život; Imaginace, mentalita, řeč; Kdo byl kdo) mě vtáhly do světa vrcholné anglické renesance. Se vším všudy: politicko-náboženskými peripetiemi, veřejnou správou, životem královského dvora, obchodníky, řemeslníky, lékaři, učenci, cizinci, lidmi z okraje společnosti, bydlením, stravováním, oblékáním, zábavami, na co si vzpomenete. Nastínil ale také způsob myšlení, duchovní rozměr života a vůbec dobovou mentalitu, prožívání emocí. 31. kapitola Čas má - s odečtením ilustrace - sedm stran. Na Hilského přednášce o tomtéž jsme tehdy strávili půl druhé hodiny. Tak si představme rozsah knihy, kdyby se nemusel omezovat... Bezmála dvousestránkový závěrečný oddíl Kdo byl kdo je biografickým slovníkem osobností, které zasáhly do tehdejšího života. •• Ilustrační doprovod je spíše skromný, ale oceňuji, že byla dána přednost větším a barevným reprodukcím před záplavou titěrných obrázků. •• Zajímalo by mě, jestli mají v jiných malých národech tak erudované a pracovité odborníky na Shakespeara, jako máme my Češi v Martinu Hilském.

27.12.2022

Pavel Kosatík: Slovensko 30 let poté Praha, Práh 2022. 253 s. - ISBN 978-80-7252-949-0 Po přečtení Kosatíkova Slovenského století (viz Čz 31.10.2022) jsem toho o moderní historii Slovenska věděl o dost víc než předtím. Jejím volným pokračováním, ohlížejícím se za třemi dekádami slovenské samostatnosti, lekce úspěšně pokračovala. Jiné bylo to, že celé této "dějinné etapy" jsem byl svědkem - tedy alespoň zpovzdálí. Tamní události jsem po rozdělení Československa v roce 1993 se zájmem sledoval. Jenže s uplývajícím časem se nám všem vzdaloval kontext celého tamního společenského dění. S přibývajícími novými jmény politiků a názvy stran, střídajícími se vládami a třaskavými kauzami se zamlžoval přehled. Sám za sebe to vidím na dvou velkých aférách: únos syna prezidenta Kováče (1995) a podivná korupční kauza Gorila (2011). Přestože se obě týkaly již cizího státu, ta první jakoby se udála ještě "u nás", zatímco ta druhá tam kdesi "u nich". V posledním desetiletí u nás v Česku rezonovaly hlavně dvě události: vražda novináře Kuciaka a jeho snoubenky (2018) a zvolení prezidentky Zuzany Čaputové (2019). Běžní čeští konzumenti zpráv vnímají dění u sousedů jen povrchně a v jejich podstatě se neorientují. Právě jim kniha pomáhá získat zasvěcený vhled do aktuálních slovenských záležitostí. Získají v ní průvodce po politickém vývoji, vlivných jménech a velkých slovenských tématech, jakými jsou mj. maďarská a romská menšina. Ostatně se obávám, že totéž co pro české platí i pro mnohé domácí, tj. slovenské "konzumenty zpráv". Nedivil bych se, kdyby i mezi nimi našla dost zvědavých a pozorných čtenářů.

Ivan Andrejevič Krylov: Bajky. Z ruského orig. vybrala, uspořádala a přeložila Hana Vrbová, ilustroval Zdeněk Mézl. Praha, Lidové nakladatelství 1973. 125 s. Eduard Petiška: Čtení o hradech, zámcích a městech. Dřevoryty vyzdobil Zdeněk Mézl. Praha, Albatros 1989. 280 s. Mám tyto dvě knihy v jednom odstavci z jednoho důvodu: kvůli ilustracím Zdeňka Mézla. Obě mi téměř současně samy spadly do klína, aniž bych se po nich sháněl. Našly si mě. Na svou slabost pro zmíněného výtvarníka-dřevorytce jsem vícekrát odkazoval, zejména v ročníku Čz 2016, a tak neponesu znovu dříví do lesa. •• Výbor z Krylovových bajek se částečně překrývá s výběrem bajek v knize Člověk a stín (viz Čz 14.12.2016), a to v tomtéž překladu Hany Vrbové. S odstupem šesti let to při mé paměti nebylo na škodu. Kromě toho jsou tu mezi bajky vkládány ukázky z autorovy lyriky a satirických próz. •• Petiškův soubor vyprávění z dávných časů je společným vydáním dvou původně samostatných titulů: Čtení o hradech (poprvé vydáno v r. 1971) a Čtení o zámcích a městech (poprvé 1979). Na úvodních stránkách po svém, ač v návaznosti na Kosmu i Jiráska, převyprávěl staré české pověsti. Pokračuje pak historicky doloženými ději z dob přemyslovských knížat a králů, Velkomoravské říše, přes Karla IV. a husitské války až po Jiřího z Poděbrad. Druhý díl je pak vymezen Jiříkovou smrtí a vrcholícím obdobím pobělohorského "temna". Nicméně každá z líčených historických událostí je okořeněna nějakou pověstí. Doslov případnou čtenářovu přehnanou důvěru v předložené příběhy koriguje upozorněním, že "pověst a starý příběh z kronik nepředvádí nikdy děje tak, jak je uvádí dějepis. ... Pověst žijící v lidu byla poznamenána jeho touhou i ponížením, byla často pramenem útěch a posily..." a "vždy nakloněna přidávat nebo ubírat ve směru, kterým se ubíralo toužení lidu." Je to čtení určené dětským čtenářům, s vlastenecko-výchovným záměrem a s morálním étosem spravedlivého boje (ať už vlasteneckého, nebo sociálního). •• Několik kapitol líčících příběhy z doby stavovského povstání a třicetileté války mi dalo vzpomenout na podrobné líčení u Pavla Stránského (Čz 26.11.2022). •• Naše nejsevernější české končiny se s národní pokladnicí českých pověstí zpravidla míjí, a tak mě potěšilo, když jsem v rejstříku na konci knihy zahlédl Tolštejn. Ale těšil jsem se zbytečně, hrad "Tolštejn u Chřibské" (už to je poněkud zavádějící) je zmíněn jen letmo v jediné větě: podle pověsti zde prý bývala nejstarší sklářská huť. Ale aspoň něco.

Haruki Murakami: Tancuj, tancuj, tancuj Z japonského orig. přeložil a doslov napsal Tomáš Jurkovič. Praha, Euromedia Group - Odeon 2021. 638 s., edice Světová knihovna. - ISBN 978-80-207-1993-5 V létě jsem se tu pochlubil povídkovou knížkou od Murakamiho První osoba jednotného čísla (Čz 28.8.2022). Nevzpomněl jsem si tehdy, že v hromádce knih-čekatelek na zápisek čeká i román téhož autora. Z hromádky jsem chtěl ze všeho nejdřív vysvobodit tři shakespearovské tituly - ale ejhle, on tu Murakami. Přečtený už víc než před rokem. Hm, a o čem že to bylo? Aha, volné pokračování Honu na ovci. Tu jsem četl tři roky předtím (Čz 11.11.2018). Záhada hotelu U Delfína, Ovčí mužík, vraždy luxusních prostitutek, herecká celebrita, pubertální dívka... a jakýsi snad paralelní svět, alegoricky vyslovené poselství. Postupně prolistovávám, v první půlce po velkých skocích, pak po menších, poslední kapitolu čtu znovu celou. Chytré, sofistikovaně tajemné, dojemné. A samozřejmě spousta hudby. K dokonalému požitku by si čtenář měl pouštět skladby, které autor v příběhu nechává zaznít. •• Ano, byl to zážitek, tak jako každý Murakami. Už bych si zas někdy mohl dát dalšího.

17.12.2022

Magdalena Beranová: Slované Praha, Libri 2022. 311 s. - ISBN 978-80-7277-538-5 Populárněvědecká monografie o dějinách Slovanů od nejstarších dokladů o jejich existenci do 12. století. Kromě líčení jejich politických dějin, tj. šíření do různých částí Evropy a potýkání s ostatními etniky, si všímá všech dalších aspektů jejich života: stavba mocenských center, zemědělství a řemesla, způsob bydlení, původní pohanské rity a přejímání křesťanství, léčení nemoci, pohřbívání, písemnictví, hudba, výtvarné umění. •• Písemných památek k raným dějinám slovanských kmenů a národů je poskrovnu, a proto je hlavním zdrojem poznatků o starých Slovanech archeologický výzkum. Právě o něj se autorka-archeoložka nejčastěji opírá. Poněkud paradoxně vyznívá, že o životě našich dávných předků se toho nejvíc dozvídáme z pohřebišť. Způsoby pohřbívání a nálezy v hrobech jsou podle autorky důležitým svědectvím, jak obyvatelé vesnic, hradů a měst žili a mysleli. Neméně zajímavé jsou zmínky o novodobých rekonstrukcích činností spojených s bydlením a obživou. Autorka popisuje vlastní pokusy se zpracováním obilí a produkci pečiva s náčiním zhotoveným podle archeologických nálezů. Zkušenosti s výstavbou a obýváním staroslovanských obydlí ze 6. a 9. století byly získány ve skanzenu v Březně u Loun, jehož návštěvu si (bohužel už jen matně) pamatuji z doby krátce po jeho založení v 80. letech. •• Prostě jedna z knížek, která laického zájemce o naše nejstarší dějiny musí zaujmout. Rejzkovo Zrození češtiny (viz Čz 24.1.2022) bylo vlastně předčasnou doplňkovou četbou k tomuto titulu.

Sestra Múza. Světská poezie latinského středověku Uspořádala a předmluvu napsala Anežka Vidmanová. Praha, Odeon 1990. 569 s. - ISBN 80-207-0145-1 Antologii českých překladů latinských veršů jsem i přes její pětisetstránkový objem měl přečtenou vcelku rychle. O básnický prožitek totiž v tomto případě ani tak nejde. Je to seznámení s obsáhlou literární tradicí postavenou na antickém odkazu a konvencích předepsaných závaznou poetikou. A tak nabízí spíše básnické řemeslo - byť v nejlepších ukázkách skvěle provedené - než básnickou originalitu těžící z osobnostního prožitku. Na časové ploše od konce 8. do začátku 16. století představuje tehdejší (zpravidla) nenáboženskou básnickou tvorbu, pro niž nebyla podstatná národnostní příslušnost. U mnoha anonymních děl proto nelze spolehlivě doložit ani to, na jakém území vznikla a jakým mateřským jazykem autor mluvil. Nicméně tato tvorba byla hojně rozšířená a na nově vznikající národní literatury měla velký vliv. Přesto do vydání této antologie český čtenář tuto básnickou tradici téměř vůbec neznal. V předmluvě je zmíněn paradox, že je nám díky dosavadnímu opomíjení "vcelku cizejší než např. poezie čínská nebo staroegyptská". •• Do výboru byla pojata díla různorodá nejen co do žánru, ale i kvality, od mistrovsky vybroušených kousků po školní práce, jejichž stylovou nedokonalost napodobil i český překlad. Při zpětném ohlédnutí mi stojí za zmínku mj. ukázky žákovsky rozpustilé poezie, ale i pohádkové příběhy z přelomu 12. a 13. století (Princ osel a O veliké řepě) a roztomilé ukázky z tvorby nápaditého českého latiníka Klareta (polovina 14. stol.).

Peter Boghossian, James Lindsay: Jak vést (zdánlivě) nemožné rozhovory. Velmi praktický návod, jak se domluvit téměř s každým Z anglického orig. přeložil Svatoslav Gosman. Praha, Práh 2021. 222 s. - ISBN 978-80-7252-904-9 Mnohdy se člověk dostane do situace, kdy se s druhým "prostě nedomluví". Když se na trhu objevila tato knížka, podávající návody ke smysluplné konverzaci v takových případech, neváhal jsem. Skutečně obsahuje návody, jak vést argumentaci s někým, kdo zastává odlišné názory. Taktika je rozpracována po kapitolách podle rostoucí obtížnosti. Týká se zejména výměny názorů na kontroverzní témata (politika, náboženství, klimatické změny, rasová, genderová a imigrační tematika...). Podle obtížnosti se postupuje od začátečníků přes středně pokročilé a pokročilé po expertní a mistrovskou úroveň, týkající se rozhovorů s "nejtěžšími případy - skalními ideology nebo třeba držiteli rukojmí. Autoři ovšem rozumně vyžadují, aby čtenář udílené rady před přechodem na vyšší úroveň vyzkoušel v praxi. Což jsem nečinil - alespoň ne plánovitě. Se skalními ideology se tak jako tak nebavím a přesvědčovací debaty mě iritují. Přínosná pro mě byla právě ta začátečnická úroveň. Hodila by se každému, protože každému se může stát, že je "na rodinné večeři zatažen do diskuse s tvrdohlavým příbuzným". Vadila mi však strojenost až směšnost "ukázkových dialogů" (ostatně jich je v knize daleko méně, než bych čekal) - ale možná je to tím, že v americkém prostředí mezi sebou lidé navazují kontakt a rozmlouvají jinak, než jak je to obvyklé tady.

12.12.2022

Jan Sucharda: Ryby v soli. Druhé povídky z Islandu. Hrotovice, JAS 2020. 131 s. - ISBN 978-80-905523-9-5 Jan Sucharda: Devátá vlna. Třetí povídky z Islandu. Hrotovice, JAS 2021. 149 s. - ISBN 978-80-907819-0-0 O autorově první islandské sbírce povídek Setkání jsem psal v Čz 7. 3. 2021. A protože mi přišly k chuti, přivítal jsem druhou a posléze třetí sbírku, které stejně jako ta předchozí čerpají z autorova okouzlení Islandem. Příběhy mi opět umožnily pomyslný návrat do krajiny, na kterou nelze zapomenout, přestože od mého nedlouhého pobývání v ní uplynulo téměř dvacet let. •• Od různých příležitostných cestovatelů po severské ostrovní zemi najdete habaděj cestopisů, a to v různé míře hloubky (či spíše povrchnosti) v porozumění této zemi. Sucharda ale není příležitostný turista ani autor cestopisných povídek. Čtenář z jeho existenciálně a osudově laděných příběhů brzy pozná, že má co dělat s promyšlenou sondou do duše krajiny, do genia loci mnohých konkrétních míst, do životů jejich obyvatel. Docela prostě vedené vyprávění, někdy v první a někdy ve třetí osobě, často s vytříbenou pointou, se zálibou pro absurditu a ironii osudu. Nádech tajuplnosti a záhadnosti je posouvá blízko k romanetům. A nechybí ani hororové motivy. Možná opravdu nevěříte na trolly, ale po přečtení předposlední povídky z Ryb v soli si přece jen rozmyslíte zůstat o samotě v horské chatě ztracené v závějích. •• Myslím, že nejcennější pro pochopení Islandu jsou Ryby v soli, tedy titulní próza druhých povídek. Je to fiktivní dopis dívky, která z rodinné farmy odešla za výdělkem do továrny na zpracování ryb v pobřežním městečku. Probleskne z něj podstatný kus tamní historie v kostce. •• Jen zřídka mě přemohlo nutkání "proklepnout si" na internetových mapách či Wikipedii místa, o nichž se povídkách píše, abych si ověřil autentičnost autorova místopisu. Nikoliv z nedůvěry, ale pro tu radost ocitnout se alespoň virtuálně v místech, k nimž se váže prožitek z četby. Tak se stalo například u povídky Ztracená Ithaka (ve sbírce Devátá vlna), a měl jsem pak z nálezu obou majáků, zvěčněných na konci této nostalgické miniatury, nefalšovanou radost. A proto jsem uvěřil i v knihkupectví v ulici Hafnarstræti, kde se knihy prodávají na váhu. Tisíc islandských korun za kilogram. Je zde ostatně i fotografie dotyčné váhy. •• Sluší se právě na tomto místě poznamenat, že stejně jako u první sady islandských povídek i u těchto dalších dvou doprovází každou povídku černobílá fotografie od autora textu (až na několik výjimek), zcela konkrétně ilustrující příslušný příběh. •• Pamatuji si, že při mé někdejší cestě na Island nám průvodkyně po večerech četla islandské pohádky. Bylo v tom trochu zlomyslnosti, protože drsností a hororovou atmosférou měly do našich pohádek daleko a jemnějším povahám se po nich neusínalo nejlépe. Dnes bych na jejím místě připravoval své klienty na blížící se Island právě četbou Suchardových povídek.

27.11.2022

Italská renesanční literatura. Antologie K vydání připravili Václav Černý a Jiří Pelán. Praha, Karolinum 2020. 2 svazky (456 a 804 s.) - ISBN 978-80-246-4343-4 Byla to náhoda, že jsem se loni v září na pražském knižním veletrhu ocitl na besedě s dvěma slovutnými českými překladateli: Václav Jamek prezentoval přepracované vydání Montaigneových Esejí a Jiří Pelán hovořil o dvousvazkové antologii Italská renesanční literatura. Dozvěděli jsme se tam, že tento unikátní editorský a překladatelský projekt byl už ve druhé polovině 50. let rozpracován literárním historikem Václavem Černým, ale dobové okolnosti mu nepřály. Více než o půlstoletí později se jeho dokončení ujal jeden z jeho žáků - právě Jiří Pelán. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem poprosil Ježíška a on mi o Vánocích vyhověl. •• Dohromady přes 1200 stran textů je uspořádáno chronologicky po stoletích od 14. po 16. (trecento, quattrocento, cinquecento) plus závěrečný oddíl Vyznívání renesance a její proměna. Uvnitř jsou uspořádány podle žánrů. Žánrové proporce mě trochu překvapily. Čekal jsem převahu poezie a beletristické prózy. Výbor ovšem reflektuje renesanci jako myšlenkové hnutí, přinášející do Evropy moderní filozofické myšlení a změnu morálních hodnot. Začíst se proto můžeme též do ukázek z humanistických listů, filozofických a historických próz, do náboženských a politických úvah, biografií a autobiografií, morálních traktátů, pojednání o básnickém umění nebo o teorii lásky... Je řeba dodat, že Pelán původní rozsah projektu V. Černého ještě rozšířil a využil pro něj nakonec práci třiadvaceti překladatelů. •• Ocenil jsem vkusnou a praktickou grafickou úpravu se čtivým typem písma. Poznámkový aparát umístěný přímo k dotyčnému textu, živá záhlaví a zápatí stránek, dvě stužkové záložky v každém svazku - prostě vše pro pohodlí čtenáře. (Na výše zmíněné veletržní besedě se oba literáti trochu špičkovali, Jamek totiž u vydavatele pro "svého" Montaigneho prý neprosadil stužkovou záložku ani jednu.) Čtenář je na závěr podrobně seznámen s komplikovanou historií projektu a s vývojem pojetí renesance v historiografii. Chronologické tabulky, bibliografie a jmenný rejstřík pak v tomto kontextu působí už jako samozřejmost. •• A co k samotnému mému čtení? Užíval jsem si ho několik dlouhých měsíců. Díky skvostné a "uživatelsky přívětivé" typografické úpravě mi nebylo zatěžko překonat i pro mě poněkud odtažité a únavné stránky moralistních či náboženských pojednání. Rád jsem si zopakoval i díla známá z dřívějška (Dante, Petrarca, Boccaccio, Machiavelli...). A naopak bych neměl opomenout aspoň několik z lahůdek, které mi udělaly radost. V prvním případě jde o českou stopu: v jednom z listů Poggia Braccioliniho (1. svazek, s. 230-234) je s nepokrytým obdivem vylíčena obhajoba Jeronýma Pražského na kostnickém koncilu. Odbourala mě groteskní makarónština (konkrétně směs latiny a italštiny) básnické skladby Balda od Teofila Folenga (2. svazek, s. 162-169); poklona překladatelské virtuozitě J. Pelána! A z opačné strany literárního spektra: Mezi politickými a historickými prózami 16. století se nachází úvaha diplomata a historika Francesca Guicciardiniho o poměrech ve Španělsku, kde působil jako florentský vyslanec. Trefná charakteristika národní nátury a hospodářských poměrů je i v editorské poznámce oceněna jako dodnes platná analýza důvodů španělské chudoby (2. svazek, s. 247-249). Ještěže Florenťané dotyčného diplomata neposlali k nám do Čech.

26.11.2022

Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře Vybral, k vyd. připravil, úvodní stať a komentáře napsal Josef Janáček. Praha, Svoboda 1984. 450 s., Členská knižnice To ještě nemám!, zaradoval jsem se a z krabice knížek k volnému rozebrání jsem vylovil Skálu ze Zhoře. Je to jedno z českých kronikářských děl, které ve volné ediční řadě vydávala Svoboda v 70. a 80. letech. V mé knihovně najde místo například vedle Dalimilovy kroniky (Svoboda 1977). •• I dal jsem se do čtení. Jenže... Zatímco krátké verše do novočeštiny přeloženého Dalimila jsou čtenářskou "pohodovkou", se Skálovým spisem je to jiné kafe. Čeština první poloviny 17. století je nám bližší než čeština středověká a editor tudíž nepovažoval za nutné ji překládat do té současné. Na lexikální úrovni to není problém, zejména když využijete i přiložený slovníček zastaralých výrazů. Horší už je prokousávat se barokně nabobtnalými souvětími, v nichž se historické děje líčí dopodrobna, téměř (ba v mnohých případech doslova) hodinu po hodině. Ale i přesto, že jsem se některými pasážemi protrápil, nelituji. Vhled do krátké, ale zásadní etapy naší historie stál za to a rozšířil mi obzory. •• Přes tři sta stran dvousloupcové sazby, nepočítaje v to další stovku stran komentářů a poznámek, je přitom jen skrovným výňatkem z desetisvazkového rukopisu Skálovy Historie církevní. Z ní bylo pro tuto knihu vybráno vylíčení českého stavovského povstání v letech 1618-1620, jímž započala třicetiletá válka. Pro českého čtenáře je to pochopitelně nejzáživnější téma z celého autorova veledíla. Vždyť o druhé pražské defenestraci, "zimním králi" Fridrichovi Falckém a o bitvě na Bílé hoře jsme se učili všichni. Nad stránkami sepsanými jejich přímým svědkem jsem ale pochopil, jak neúplné či zkreslené byly moje vědomosti a představy. Přestože autor stál na straně protikatolických povstalců, z jeho líčení prosvítá beznadějnost celé protihabsburské akce. Na povstalecké Čechy přitom mnohdy vrhá nelichotivé světlo a jaksi mimoděk se tu naznačuje, že na konečném neúspěchu měly podíl i vzájemné rozbroje a hamižnost. •• Zajímavé bylo domýšlet další vývoj, kdyby Fridrich Falcký zůstal v Praze déle u moci. Už jen těch několik měsíců, kdy do chodu státu začali netaktně a arogantně zasahovat kalvinisté z jeho královského dvora, dávalo tušit, že i uvnitř reformačních Čech by situace postupně spěla k závažným konfliktům. S rychlým pádem jeho vlády na to nakonec nezbyl čas. •• Napadla mě jakási paralela s pražským jarem v osmašedesátém: Snaha vymanit se z ideologie mocenského bloku, jehož byly české země součástí, se tragicky minula účinkem a ve zpětném pohledu se ukázala spíše jako pošetilý pokus bez reálné šance na úspěch.

19.11.2022

Jan Štifter: Sběratel sněhu Praha, Vyšehrad 2018. 295 s., edice Tvář. - ISBN 978-80-7429-984-1 Můj třetí přečtený Štifter (dva předchozí viz zde 5.10. a 31.10.). A znovu jeho téma: vyrovnávání se s minulostí. Tentokrát na půdoryse tří generací, spojených některými postavami a jedním geniem loci. Tím je dům v Českých Budějovicích, čili v Budějicích, jak místní říkají. Střídavě se pohybujeme mezi 30. a 50. lety dvacátého století a současností, usazenou k letopočtu 2017. V nejstarší časové vrstvě sledujeme postavy převážně z měšťanského prostředí, zatímco v obou pozdějších do děje zasahují hlavně lidé z okraje společnosti. Vysvětlil jsem si ten kontrast jako obraz úpadku společnosti poté, co na ni dolehly důsledky válečných a poválečných událostí. •• Duchařská zápletka dává příběhu nádech magického realismu. Čtenář přitom o věrohodnosti vykresleného prostředí a jednání lidí nemá pochyb. Při všech těch tragédiích, které provázejí osudy románových postav, vše přece jen směřuje k úlevnému vyústění, k dojemné katarzi. •• Ve frontě autorových beletristických knih, které mi zbývají k přečtení, čekají dvě: nejstarší z roku 2014 (Kathy) a nejnovější, vydaná letos (Paví hody).

Italo Calvino: Kosmické grotesky Z italského orig. přel. Kateřina Vinšová. Doslov napsal Jiří Pelán. Praha, Dokořán 2021. 229 s. - ISBN 978-80-7675-024-1 Prozatím byl Calvino pro mě především autorem knihy Když jedné zimní noci cestující, kterou bych si velmi přál přečíst, ale dosud k tomu nedošlo. Asi to tak mělo být, protože Kosmické grotesky tomuto dílu předcházejí. Když jsem si v knižních novinkách přečetl jejich anotaci, věděl jsem, že je musím mít. Důvod? Teorie o vzniku a vývoji vesmíru, téma, které sleduji v populárně-naučných publikacích, se tu prolnulo s beletristickým zpracováním, nadto v mile komickém či ironickém tónu. Calvino pro ten účel stvořil vypravěče - bytost Qfwfq, starou jako vesmír sám. Každá z povídek je uvedena některou tezí o vývoji vesmíru (z pohledu soudobé vědy), načež pamětník Qfwfq začíná vyprávět... Všechno mě to velmi pobavilo. Mezi dvaadvaceti příběhy se mi těžko hledají favorité, které bych "vypíchl" jako obzvláště povedené. Ale tak třeba namátkou, když knihou znova listuji: Značka ve vesmíru, Vodní strýček, Dinosauři, Meteority, Dokud tu bude Slunce. •• Když tak o tom přemýšlím, Calvino provedl cosi podobného jako tvůrci bajek. Ti využili k ilustraci lidských vlastností, tedy převážně morálních nedostatků a různých nectností, hrdiny z říše zvířat; on si k tomu propůjčil rovnou celý nekonečný vesmír. Také by se daly připomenout Nerudovy Písně kosmické - vždyť o necelé století dříve personifikoval tehdy známý vesmír, když do něj promítl lidské emoce a vůbec lidský úděl. Ale to už jen tak na okraj...

1.11.2022

Marek Řeháček - Petr Ferdyš Polda: Žitava tajuplná, romantická a podmanivá Liberec, Nakladatelství Petr Polda 2021. 365 s. - ISBN 978-80-906804-9-4 Dvě knížky o rozhlednách a jedna o hradu Oybin. To byla dosavadní bilance mých setkání s Řeháčkovými zážitkovými průvodci. Pochvalně jsem je komentoval v Čz 27.11.2013, 31.3.2015 a 1.3.2016. Letošní novinkou je jeho rozsáhlá publikace o Žitavě. Nejprve jsem jen vlažně vzal na vědomí, že vyšla. Zittau čili Žitavu mám totiž vcelku prochozenou. Vždyť po otevření hranic lákala snadnou dostupností. Je to od nás slabou půlhodinku přímým vlakem. S naším varnsdorfským muzejním spolkem jsem se svého času nechal provést po historickém centru i po žitavských muzeích, žasl jsem nad oběma postními plátny, oficiální záležitosti mě přivedly i do interiérů skvostné radnice, zažil jsem atmosféru adventních trhů a oblíbil jsem si vycházkový okruh kolem Olbersdorfského jezera. Řeháček o tom všem v té své nové knížce jistě pěkně píše, ale mám toho dost jiného na čtení... Nicméně tuhle na mě v knihovně koketně pomrkávala z regálu s novinkami. No co, aspoň ji zběžně prolistuji a pokochám se kresbami Petra Ferdyše Poldy. Vůbec jsem nepočítal s tím, že ji budu celou číst. Ale stalo se. •• Žitava - tak jako předtím cokoli v Řeháčkově podání - mě do sebe vtáhla jednak svou pohnutou historií obchodního a kulturního centra, jednak espritem autorova vyprávění, kořeněného v městských uličkách a prostranstvích získanými zážitky a požitky. Nečekal jsem takové množství námětů na poznávání dosud nepoznaných památek a zákoutí. Mít teď před sebou prázdniny, mohl bych vyrážet vlakem třeba denně a s jednou kapitolou po druhé zažívat žitavské pamětihodnosti a podivuhodnosti na vlastní kůži. •• Jedno jediné mě neuspokojilo: absence zmínky o Jindřichovi z Varnsdorfu, komturovi žitavské johanitské komendy v první polovině 14. století a navíc aspirantovi na ztotožnění s tajemným autorem Dalimilovy kroniky. Bude to asi tím, že z někdejšího sídla žitavských johanitů, situovaného někde poblíž dnešního Frauenkirche, se nic nezachovalo. Ale stejně...

31.10.2022

Jan Štifter: Světlo z Pauliny Ilustrace Veronika Bílková. Praha, Vyšehrad 2020. 174 s. - ISBN 978-80-7601-281-3 Lidmila Kábrtová: Čekání na spoušť Brno, Host 2021. 194 s. - ISBN 978-80-275-0793-1 Je to žánr, který mám rád: soubor povídek, které jsou samostatnými příběhy, ale propojenými některými svými postavami a tvoří tak spolu ucelený kompoziční celek. Příběhy do sebe zapadají, protínají se, nasvěcují tytéž postavy či události z různých úhlů, postupně ozřejmují jejich smysl, vynořuje se z nich skutečnost jiná, než se zprvu zdálo. Kdysi mě takto zaujal Jan Balabán s povídkovou sbírkou Jsme tady (viz Čz 21.5.2008), a to natolik, že jsem tehdy vážil poměrně dalekou cestu na besedu s autorem v jedné okresní knihovně. •• Náhoda mi přinesla ve stejnou dobu dvě takové knihy povídek. Po Štifterově Světle z Pauliny jsem sáhl vzápětí poté, co jsem dočetl jeho román Café Groll (Čz 5.10.2022), zatímco se jménem Lidmily Kábrtové jsem se setkal poprvé. Obě splnily mé očekávání. Deset (u Štiftera), respektive osm (u Kábrtové) příběhů, jejichž čtením se odhaluje vzájemná provázanost osudů. V mysli čtenáře se skládá mozaika jednoho rozvětveného příběhu, rozvrstveného v rozpětí desítek let. Jen jsem udělal tu chybu, že jsem si je naservíroval současně. Nejdříve první dvě tři povídky z Čekání na spoušť, pak se ukázalo, že bych neměl otálet s vrácením Světla z Pauliny, a tak jsem je dočítal na střídačku. V důsledku toho v mé hlavě vznikal zmatek, příběhy se zpětně přelévaly z jedné knihy do druhé a naopak se vytrácely indicie podstatné pro pochopení souvislostí... Dobře mi tak. •• Štifterovy příběhy jsou více "produševnělé", a přestože se osud s jejich hrdiny nemazlí, jsou jaksi nadějnější. U Kábrtové, v jejím "románu v osmi příbězích, o špatných rozhodnutích, nepochopení i naději", jsem se musel vyrovnávat se syrovějším a depresivnějším líčením lidského údělu.

Pavel Kosatík: Slovenské století Praha, Torst 2021. 407 s. - ISBN 978-80-7215-686-3 Seznamovat se s historií prostřednictvím Kosatíka se mi osvědčilo už na titulech České okamžiky, České snění, Česká inteligence či na životopisné knížce o F. Peroutkovi. Jeho nová knížka obrátila mou pozornost ke Slovensku, to jest na cestu slovenského národa, kterou urazil mezi dvěma zlomovými okamžiky: vznikem společného státu s Čechy v roce 1918 a jeho definitivním rozdělení v roce 1993. Knížka velice objevná a pro českého čtenáře - i pro takového, který v hodinách dějepisu dával pozor - v mnohém překvapivá. Autor se pokusil přistoupit k tématu "slovenského století" s veškerou poctivostí, s upřímnou snahou porozumět slovenské optice pohledu na jejich "národní věc". Vedle mnoha zajímavých konkrétních poučení o historických událostech a osobnostech je to hlavní přínos knihy: nastavit kritické zrcadlo našemu neporozumění slovenským ambicím. Těmi nebylo nic jiného, než dosažení soužití podle zásady "rovný s rovným", jehož se Slovákům ve společném státě vlastně nikdy nedostávalo. •• Pro upřesnění: uvedená hraniční historická data je třeba korigovat o přesahy několika desetiletí před i poté. Takže se - například na půdorysu osudů V. Šrobára a A. Hlinky - seznamujeme s projevy národnostních snah Slováků od přelomu 19. a 20. století; v závěrečné kapitole pak sledujeme, jak se slovenští demokraté vypořádali s mečiarismem v počátcích nové slovenské samostatnosti. •• Vedle "toho třetího" z tria zakladatelů československé samostatnosti M. R. Štefánika ze stránek knihy plasticky vyvstávají i další hybatelé slovenské společnosti, kteří u nás jinak defilují v řadě pozapomenutých jmen z učebnic: Vavro Šrobár, Andrej Hlinka, Milan Hodža, Vojtech Tuka, Jozef Tiso. Dostane se samozřejmě i na ty, které (my starší) pamatujeme: Husák, Dubček, a nakonec i ten Mečiar. •• Kapitoly zprostředkovávající jednotlivé etapy česko-slovenského soužití mi mnohdy otevíraly oči, když seznamovaly s okolnostmi, které nám dějepisci nijak zvlášť nezdůrazňovali, ale v dobovém kontextu byly zásadní. Třeba tahanice o naplnění Pittsburské dohody, potvrzené Masarykem v květnu 1918 v Americe. S tím související prvorepublikové pojetí jednoho československého národa, které bylo zřejmě motivováno vybalancováním národnostních poměrů vzhledem k velmi početné německé menšině. Není divu, že to později, na jaře 1939, přispělo k rychlému odštěpení Slováků. Velmi překvapivě na mě zapůsobila teze o Benešově přispění k mnichovské dohodě prostřednictvím tajné riskantní nabídky na odstoupení území výměnou za mír s Hitlerem, a jeho politické obratnosti, s níž se před veřejností podařilo svrhnout vinu na Anglii a Francii. Neméně zajímavé bylo čtení o poměrech ve Slovenském státě, Slovenském národním povstání a roli jednotlivých politiků v něm, o poválečných mocenských hrách na Slovensku, federalizaci a sovětské okupaci v osmašedesátém, důvodech slovenského roztrpčení po sametové revoluci... •• Jak právě zjišťuji z nabídky knižních novinek, slovenskému tématu se Kosatík věnuje i dál a právě vydává knihu Slovensko 30 let poté. Ani tu bych si neměl nechat ujít.

12.10.2022

Richard Brautigan: Kůň, který musel zastavit / The Horse That Had a Flat Tire Z anglických orig. vybrala a přeložila Olga Špilarová. Praha, Volvox Globator 2021. 259 s. - ISBN 978-80-7511-666-6 Toto jméno amerického básníka mi nic neříkalo. A to už od něj česky ledacos vyšlo. Podle záložky "literární idol kulturního undergroundu 60. let" a "poslední z beatniků". Zaujala mě obálka a spolu s ní představa nonsensové poetiky. K tomu fakt, že jde o průřez celoživotním dílem, navíc v souběžném česko-anglickém znění. •• Ne snad zrovna nonsens, ale často přítomná absurdita, hořký pohled na svět, zen-buddhistické  inspirace. Brautiganovy básně ve volném verši (mnohé byste mohli považovat za prozaické miniatury rozsekané do veršů) jsem si užíval, bavily mě. A to natolik, že jsem si zpravidla nenechal ujít ani anglický originál. Mohl bych Brautigana přiřadit ke svým oblíbencům, byť se zatím neví, nakolik to okouzlení s časovým odstupem vyprchá. •• Při zpětném listování celým výborem tam a zpátky jsem se nejčastěji zastavoval u cyklu básní 30. červen, 30. červen (Japonský deník) čerpající z pobytu v Tokiu v roce 1976. Nebo také k rané sbírce Galilejský stopař.

Miroslav Horníček: Javorové listy S autorovými fotografiemi. Praha, Olympia 1968. 137 s. Myslím, že se mi povedl dobrý úlovek. Horníčkova reportážní kniha - ani jsem tomu věřit nechtěl - je opatřena autorovým autogramem, a přitom se povalovala mezi odloženým knižním "smetím" na rozebrání. Pravda, tvářila se velice nenápadně, jsa ošizena o přebal, který vidíte na obrázku (na samotných deskách totiž titul chybí), od pohledu smutně ošuntělá. Obsah však stojí za to. Přestože jde o časovou, příležitostnou tematiku, Horníčkovo vyprávění s mnoha bystrými postřehy, s jemným chytrým humorem, půvabnou sebeironií a skvostnými úvahami je nádherně občerstvující četbou. Jejím jádrem jsou zážitky z několikaměsíčního účinkování v programu světové výstavy EXPO 67 v Montrealu. Horníček zde byl průvodcem Kinoautomatu, prvního interaktivního filmu na světě, který přilákal do československého pavilonu ohromné zástupy nedočkavých návštěvníků, nevyjímaje význačné celebrity tehdejší umělecké a politické elity. Zkušenosti z práce s velice rozmanitým publikem se ve fejetonovém tónu střídají s líčením atmosféry celé světové výstavy, s dojmy z jiných národních pavilonů či ze setkání s hereckými či pěveckými legendami, z cesty do kanadské divočiny... Ne každý už dnes postřehne pichlavost kritických narážek na poměry v autorově vlasti. Svébytný horníčkovský punc nelze upřít ani fotografickému doprovodu. Vedle mnohých dalších jeho knížek (Dobře utajené housle, Hovory, Jablko je vinno aj.) zůstaly Javorové listy jaksi ve stínu, a tak si tohoto objevu zvláště cením.

5.10.2022

Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě Z řeckého orig. přeložil Rudolf Kuthan. Předmluvu napsal Ludvík Svoboda. Praha, Svoboda 1975. 194 s., edice Antická knihovna Dost matně si pamatuji, že kdysi, pravděpodobně za studentských let, jsem Marka Aurelia četl a že mě jeho filozofie, to jest stoický přístup k životu, zaujal. Dokonce jsem si dokázal představit, že se jí v životě lze řídit. Knížka tehdy asi nebyla - kromě zapůjčení v knihovnách - běžně k dostání; tím si vysvětluji, že doma jsem ji neměl. A po čase jsem na ni nějak pozapomněl. Když pak o mnoho let později u mě sondovala jedna kolegyně, a byla to prosím uklízečka, jestli bych jí nedokázal Hovory k sobě sehnat, vrtalo mi to hlavou. Ale byl to nakonec impuls k tomu, abych je při první příležitosti ulapil. Shodou náhod mi pak přišla pod ruku reedice vydání, které bylo v roce 1969 zahajovacím svazkem edice Antická knihovna. •• Druhé čtení Marka Aurelia po několika desetiletích ukázalo jistý posun. Převedení stoické etiky do reálného života vyžaduje mnohem silnější vnitřní odvahu a sílu, než se kdysi zdálo. Přesto leckteré úvahy zůstávají, řečeno módním výrazivem, inspirativní. Přijetím Aureliových zásad, stavících na stoické filosofii jeho předchůdců, lze dospět k životní rovnováze - pokud ovšem na sobě patřičně zapracuješ. Vždyť tvou duši nemůže ohrozit nic, než čím ona ohrozí sama sebe. Žádné zlo zvenčí ti neuškodí, protože ty sám jej nepácháš a nezodpovídáš za něj. Škodu naopak způsobíš ty sám sobě, když škodíš jiným. Nanejvýš se můžeš pokusit o nápravu těch "zlých" vlídným upozorněním na jejich pomýlené jednání, pramenící nejčastěji z nevědomosti. "Zabíjejí tě, sápou na kusy a s kletbami tě vyhánějí: čím je toto všechno, zůstává-li přitom tvá duše čistá, rozumná, rozvážná a spravedlivá?" Nebo: "Kolik volného času získává ten, kdo se nestará o to, co mluví, dělá nebo zamýšlí jeho bližní, nýbrž usiluje, aby právě to, co činí sám, bylo spravedlivé a bohulibé nebo vůbec dobré. Neohlížej se po černých povahách kolem sebe, a raději zaměř přímo k cíli své dráhy a nerozptyluj se!"

Ester Sadivová: Rumburk. Život ve městě kdysi nazývaném Malá Paříž severu Vydalo Město Rumburk 2022. 207 s. - ISBN 978-80-87513-25-5 Rumburští, a vůbec všichni, jež k tomuto městu váže nějaký bližší vztah, se mohou čerstvě těšit z další výpravné vlastivědné publikace. Autorčino okouzlení dobou vrcholného rozkvětu průmyslového a společenského života města - tj. konce 19. století a prvních desetiletí 20. století - a zejména nadšení pro badatelskou práci, se přetavilo v atraktivního průvodce po restauračních zařízeních, hostincích, hotelech, kavárnách, kioscích, pivovarech... Díky precizní práci máme v rukou systematický přehled, kde se u každého podniku uvádí přehled majitelů, rozsah poskytovaných služeb, umístění (adresa původní i současná, souřadnice GPS) a dobová vyobrazení, pokud se do našich dob dochovala. To jest exteriéry a interiéry na fotografiích či pohlednicích, faksimile inzerátů, vstupenek, úřední zápisů o koncesi apod. Milým bonusem jsou plánky a letecké snímky města. •• Je neuvěřitelné, co vše se autorce podařilo vytěžit z archivů, muzejních i soukromých sbírek a dokonce i osobních svědectví pamětníků. A navíc zpracovat do čtivé podoby, polidštěné charakteristikami význačných hostinských, pikantními historkami či tradovanými legendami. Opomenuty nebyly ani zmínky o diskrétních službách pro pány, pokud bylo známo, že je některé podniky nabízely. •• O úrovni jednotlivých podniků se dozvídáme především z citací dobové inzerce. Člověka tedy logicky napadne, zda ona vysoká kvalita pohostinských služeb byla ve skutečnosti tak samozřejmá. Nicméně je pochopitelné, že v tak tvrdé konkurenci se provozovatelé museli velice snažit, neb šlo o přežití. Čtenáři ovšem nezůstanou utajeny značné zásobovací potíže, které s sebou přinesla Velká válka. A když už jsme u ní - Ester Sadivová využila svoji důkladnou obeznámenost s událostmi Rumburské vzpoury (květen 1918) a její některé epizody připomněla právě v kontextu pohostinských zařízení, pokud v nich došlo například ke schůzkám či zadržení vzbouřenců. •• Ocenění zaslouží grafická podoba knihy (Jiří Stejskal), jazykově-korektorská péče (Jarmila Winklerová), k níž bych si mohl dovolit maximálně několik nepodstatných výhrad, a pak samozřejmě rumburská radnice za to, že neváhá iniciovat či podpořit podobné knižní projekty. Tak například my Varnsdorfští můžeme zatím jen závistivě přihlížet.

Jan Štifter: Café Groll Ilustrace Ondřej Dolejší. Praha, Vyšehrad 2020. 152 s. - ISBN 978-80-7601-358-2 Dočítání knihy o hospodském a kavárenském životě na českém severu (viz výše) se hezky prolnulo s příběhem z jižních Čech. Na Café Groll mě upozornila kamarádka (díky, Háňo), čímž mě popostrčila k autorovi, na jehož knihy už jsem si dříve myslel, ale zatím se neosmělil. •• Čtenářsky jsem se sice přesunul ze severu na jih a z "naučky" do beletrie, ale doba a prostředí zůstaly zachovány. V titulu novely je skryt název vyhlášené českobudějovické kavárny, která osudově zasáhla do života hlavního hrdiny. Lékař, jemuž byla svěřena úředně nařízená péče o nevěstky, v poúnorové retrospektivě vzpomíná na tehdejší peripetie svých milostných vztahů. První, rozsáhlejší část je vyprávěna jím samým, na posledních stránkách pak promlouvá jeho bývalá milenka. •• Půvabná směs nostalgie a tragiky. Víceznačný konec, znejistění čtenáře, jak to vlastně celé bylo a kdo koho napálil a co teď s bývalým lékařem prostitutek bude...

28.8.2022

Haruki Murakami: První osoba jednotného čísla Z japonského orig. přeložil Tomáš jurkovič. Doslov napsal Jan Bělíček. Praha, Euromedia Group - Odeon 2022. 170 s. - ISBN 978-80-207-2097-9 Po několika románech jsem od Murakamiho přečetl první povídkovou knížku. Je výtečná. Z osmi povídek nejméně pět je takových, které jen tak nevyšumí a zůstávají v hlavě dlouho. Odhadnout předem se to sice nedá, ale tipl bych si zejména na první - Polštář z kamení, třetí - Charlie Parker hraje bossanovu a předposlední - Zpověď opice z Šiganawy. Jedině Básně o Yakult Swallows mi připadaly vcelku zbytečné (je to próza, v níž vypravěč píše takové o své fanouškovské vášni k baseballovému týmu, že o něm napsal básnickou sbírku, a to s několika ukázkami). Ani u poslední, titulní povídky jsem nenalezl důvod hledat v ní nějaký "hlubší smysl". Jak název knihy napovídá, jsou vyprávěny v ich-formě, a v naprosté většině by se dalo věřit v jejich čirou autobiografičnost. Odehrávají se v reálných kulisách a časových reáliích odpovídajících Murakamiho životu, jeho zálibě pro hudbu - hlavně jazzovou - a koneckonců prý i tomu baseballovému zaujetí. Výjimkou je povídka o pohovoru s opicí sloužící v jednom zapadlém hotýlku a její schopnosti krást ženám jména. Nicméně tajuplné fantastické motivy jsou pro autora příznačné a jsem rád, že jsem se jich i v této knížce dočkal. •• Z dříve vydaných českých překladů bych si rád někdy vyšetřil čas především na Norské dřevo, případně Komturovu smrt i další.

Jaromír Štětina: U kanónu stál. Apokryfy z našich bitevních polí Předmluva Pavlína Hájková, ilustrace Myokard. Kniha Zlin 2022. 208 s. - ISBN 978-80-7662-329-3 Při sympatiích k panu Štětinovi - coby válečnému zpravodaji, politikovi a spisovateli - a při dávné vzpomínce na Čapkovu Knihu apokryfů jsem neměl nad čím přemýšlet. Knížku povídek jsem si půjčil na víkend, vlastně na dva, a začetl jsem se do sedmi příběhů. Nejdřív ale do rozhovoru s Pavlínou Hájkovou, kterým je kniha uvedena. "Povídky jsou o tom, jak v průběhu historie násilí měnilo charakter českého národa," říká se v něm. Onen rozhovor je poměrně obsáhlý, vysvětluje mnohé k motivaci autorova psaní, ale působil na mě roztříštěně, neorganicky. Samotné povídky se odehrávají ve značném rozpětí historických dob, téměř od počátků českých dějin (Vyvraždění Slavníkovců) po sovětskou okupaci v osmašedesátém a následnou normalizaci (Muzeum). Tento příběh je nejdelší, oproti jiným více rozvětvený a autor v něm bezesporu využil vlastní zkušenost z oněch let. Ale kromě lehké nadsázky jsem v něm neshledal - co se týče chápání tehdejších událostí - nic nového. Zato apokryfní příběhy z dávnějších dob osvětlují události a v nich zainteresované hrdiny z nečekaného, provokativního úhlu, přesto však zapadajícího do logiky událostí. Žižka (Žižkův brácha), Komenský (Schlacht am Weissen Berg), Kutuzov (Bitva u Slavkova aneb Šest dcer generála Kutuzova), vlasovci (Stěp da stěp krugom), generál Benedek (Píseň strašlivá o kanonýru Jabůrkovi) i svatý Vojtěch (Vyvraždění Slavníkovců) defilují před čtenářem - zpravidla ve společnosti fiktivních hrdinů "z lidu" - v situacích, které podtrhují absurditu a zhoubnost válečného násilí.

31.7.2022

Miroslav Bárta: Sedm zákonů. Jak se civilizace rodí, rostou a upadají Brno, Jota 2021. 309 s. - ISBN 978-80-7565-640-7 Zájem o téma civilizačních krizí mě dříve přivedl například ke knížce J. Diamonda Kolaps. Proč společnosti zanikají a přežívají (Čz 30.11.2009) nebo ke sborníku Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti (Čz 7.12.2009). Náš přední egyptolog a archeolog Miroslav Bárta se na druhé jmenované publikaci podílel jako spolueditor. Nyní mám v ruce jeho novou knihu týkající se "kolapsů" (proč ty uvozovky, o tom dále). Bárta v médiích se svým varovným hlasem ohledně budoucnosti lidstva často vystupuje, což byl i důvod, že kniha byla velmi očekávaná a budila zvědavost. I tu moji. •• Vystoupil v ní se sedmi obecně platnými zákony vývoje civilizací, jichž bychom si ve svém vlastním zájmu měli být vědomi. To vše pod zorným úhlem vědomí, že společnost či civilizace, v jaké dnes žijeme, se ocitá na jakémsi rozhraní a prakticky kdykoliv může - zdánlivě neočekávaně - "zkolabovat". Nicméně zdůrazňuje se tu, že tento termín nelze ve společenských vědách neznamená zničení či katastrofický zánik, vymření obyvatel apod., ale "náhlý propad složitosti systému", z kteréžto krize se po čase rodí společnost nová, jinak organizovaná a uspořádaná. •• Co mě třeba zaujalo: Je třeba rozlišovat dlouhodobé příčiny nastávající krize, jež lze rozpoznat či analyzovat, od tzv. spouštěče, víceméně náhodné a nenápadné události, která věci uvede v nestřeženou chvíli do pohybu, ke skokové změně. Jako příklady se tu uvádí události arabského jara nebo sametové revoluce. •• Mezi dlouhodobé procesy, které v současnosti budí autorovy obavy, je dlouhodobé sucho postihující značnou část světa. V této souvislosti Bárta upozorňuje na neblahou skutečnost, že prudké změny v klimatu s sebou v historii vždy přinášely zvýšenou frekvenci válek. (s. 78-79) Napadlo autora při psaní, že zanedlouho přijde šok z války téměř za humny, na Ukrajině? •• Překvapivě na mě zapůsobila myšlenka, že krizi společnosti zpravidla přivodí ty samé faktory, které stály u jejího vzestupu. V aplikaci na naši civilizaci se tu rozebírají hlavně důsledky sociálních sítí, kdy dochází k tragické záměně mezi věděním a informovaností, k povrchnosti a  "intelektuální apatii", k nebezpečné polarizaci společnosti. •• Kritice je tu podroben vliv postoje elit. Bárta to označuje jako "slabý leadership", a to mimo jiné na příkladu chování politických vůdců v Česku v době covidové pandemie. Z bezútěšnosti tehdejší situace viní politiky, kteří necítí osobní zodpovědnost za své vykonávání svého úřadu, za společnost, respektive společenskou smlouvu. Což má za následek úpadek jejich legitimity a přirozené autority ve společnosti. •• Autor z hlediska své profese apeluje na poučení z historiografického a archeologického výzkumu minulých společností. S takto získanými vědomostmi máme dnes podmínky se z přicházející krizí lépe vyrovnat a vytvořit si co nejlepší podmínky pro úspěšný restart... Jen chtít. •• A jak s tím vším má čtenář naložit? (Pokud s tím nějak naložit chce?). Poslední stránky autor zaplnil třinácti doporučeními. Řada z nich působí snad příliš obecně či vágně, ale marná rozhodně nejsou.

Ivan Blatný: Paní Jitřenka; Melancholické procházky; Tento večer; Hledání přítomného času Ilustrace Lubomír Jarcovják. Brno, Host a Druhé město 2019. 57, 57, 73, 81 s. - ISBN 978-80-275-0019-2, 978-80-275-0020-8, 978-80-275-0021-5, 978-80-275-0022-2 (ISBN souboru 978-80-7577-999-1) S Ivanem Blatným jsem se potkal nejprve skrze sbírku Stará bydliště, vydané v roce 1992 jako reedice exilového vydání. Zahájila básníkův návrat k českému (myšleno tuzemskému) čtenáři. Následoval Reinerův životopisný román o Blatném Básník (viz Čz 19.4.2015) a impozantní básnický výbor z ještě impozantnější pozůstalosti Jde pražské dítě domů z bia... (Čz 31.10.2018). Zbývalo seznámit se s dílem začínajícího, přesto již vytříbeného básníka 40. let, tedy s "kultovními sbírkami", jimiž tehdy zaujal čtenáře i literární kritiku. A tak přišlo velmi vhod souborné vydání všech čtyř předexilových sbírek společnou péčí dvou brněnských nakladatelství. Jsou to čtyři samostatné brožované svazky v jednotné úpravě. •• Byl to samozřejmě jiný Blatný než ten z pozdějších výborů. Nejprve, to jest v prvotině Paní Jitřenka (1940), sevřené, klasicky veršované a rýmované, melodické verše, místy poněkud archaizující jazyk (infinitivy na -ti), elegické a melancholické tóny, do nichž promlouvají ohlasy zlověstných událostí podzimu 1938 a jara 1939, a to v kontrastu s přírodní lyrikou (Půvaby jara; Z léta, Advent). Z Melancholických procházek (1941), do kterých proniká atmosféra brněnských zákoutí a periférií, jsem si do pomyslného výboru nej- básní vybral Snad jednou, příteli, sám na ulicích Brna, závěrečné čtyřverší Kouř vlaku dívá se, jak padá krůpěj rosy (s opakujícími se dvěma verši z básně Na loukách k Jundrovu se obzor zvolna stírá). Báseň Zídka se rozpadla, a když ji překročíš, s obrazem jakéhosi omšelého, polozapomenutého hřbitova, rezonovala s mými nedávnými dojmy ze systematické obchůzky hřbitovů a hřbitůvků u nás na Šluknovsku. Sbírka Třetí večer (1945) shrnuje válečnou a těsně poválečnou tvorbu a na první pohled v ní nastupuje prudké zcivilnění veršů, především přechodem do volného verše a citacemi odposlechnutých hovorů. Ze všech čtyř sbírek bylo to pro mě četba nejvlažnější. Časté mnohonásobné opakování veršů mi neimponovalo. Nicméně s básníkem mě zde sblížilo několikeré připomenutí malíře Kamila Lhotáka. A také - v kontrastu s mnohými křiklavě patetickými současníky - způsob reflexe posledních dní války a osvobození (Báseň z konce války, Okamžik dějin). Poslední v Čechách vydanou sbírkou, než básník zvolil exil v Anglii (už v březnu 1948) bylo Hledání přítomného času (1947). Částečně opět v pravidelném verši, v první části opět reflektuje válku a osvobození, s druhou se ocitáme v přítomnosti, mj. s ozvuky návštěvy Francie (název sbírky parafrázuje Proustovu románovou kroniku). Potěšila mě víc než ta předchozí. Nacházel jsem v ní okouzlující místa až seifertovských tónů, ale za mistrovský kousek považuji Jaro (s. 57-60), zprvu banální, výtečně odpozorovaný příběh setkání dvou příbuzných ve městě, lomící se však v náhodném setkání s dívkou a samotným básníkem do proustovské reminiscence. A pak je tu závěrečná Terrestris, několikastránková skladba o neodolatelně vábivé, ale zničující čarodějnici; temná alegorie, v níž si za Terrestris můžeme dosadit nastupujícího molocha "diktatury proletariátu" a zglajchšaltované kultury, s nímž se Blatný beznadějně potýká a před nímž nakonec uteče.

30.7.2022

Ivan Bunin: Případ korneta Jelagina Z ruského orig. přeložil Jan Zábrana. Studii St. Szenice přeložil Josef Vlášek. Praha, Lidové nakladatelství 1972. 140 s., edice "M" knihy Knihovnička odložené literatury na nádraží v Telči, odkud jsem si v předloni v létě přivezl sborník eskymácké poezie Písně vrbovýho proutku (Čz 11.1.2021), mi o rok později nabídla tohoto Bunina. Mám autora rád a toto dílko jsem dosud pomíjel, tudíž jsem jej bez váhání ukořistil. •• Bunina, autora četných psychologicky laděných milostných příběhů, nemohla nechat chladným skutečná událost: milenecká vražda ve Varšavě v létě 1890. Obětí byla známá polská herečka Maria Wisnowska, pachatelem ruský poručík Bartěněv. Spisovatel, pozměniv jména postav a detaily okolností, zvěčnil tuto událost do novely o vášnivém, bezvýchodném vztahu, předurčenému k tragickému vyústění. •• Novela, zabírající asi třetinu knihy, je doplněna obsáhlejší studií polského historika Stanisława Szenice Vražda Marie Wisnowské. Ta se snaží o objasnění skutečných okolností vraždy, především na základě svědeckých výpovědí v soudním procesu s Bartěněvem. Spolu s tímto "dodatkem" ve formě literatury faktu čtenář získává dvojí pohled na nešťastnou milostnou historii, přesto si ale nemůže být jist mírou viny a skutečnými pohnutkami carského důstojníka. Závěr historikovy studie vyznívá nakonec málem "literárněji" než u Bunina. Szenic totiž svou práci opatřuje pointou o ubohém nemajetném starci, který se po mnoha desetiletích objevuje u hrobu své oběti. Dokonce s vročením jeho údajné smrti v blízkém chudobinci (1932). Bunin svou novelu publikoval o pět let dříve. Nabízí se mi otázka, zda by tento nadmíru romantický motiv nakonec ve svém příběhu využil. •• K tomu ještě "knihopisná poznámka" o krasopisném věnování "V upomínku na úspěšné vystoupení na večeru poezie věnuje (podpis a razítko: Osvětová beseda v Telči, okr. Jihlava), Telč 8.V.1972." Jméno podepsané paní jsem si drze vygooglil a k mému překvapení jsem dokonce v jedné diplomové práci (o občanských elitách města Telč) objevil její fotografii! Co se týče obdarovaného recitátora, ten ovšem zůstal v anonymitě... Ale víme, že knížka voněla novotou a poetickou duši mohla potěšit. A já ji asi přes nějakou knihobudku pošlu dál.

22.7.2022

Borovský Havle, jsme slepí nástrojové času (i po 200 letech)? Mozaika prací těch, kteří mají co říci Editor Ondřej Neubauer, spolu s ním knihu připravili Martina Brychtová, Jakub Janáček, Hana Tonarová. Žďár nad Sázavou, Tváře 2021. 95 s. - ISBN 978-80-88041-45-0 Loni 31. října se slavilo dvousté výročí narození Karla Havlíčka. Sborníkem, který vyšel péčí jeho rodáků z Havlíčkobrodska, jsem doplnil svou malou havlíčkovskou knihovničku, jíž dělají čest například tituly od Emanuela Chalupného, Zdeňka Mahlera, Bohumila Doležala, Jiřího Moravy... •• Vysočina svého oslavence uctila knížkou, ve které se setkává regionální (bráním se označení provinciální) pocta slavnému rodákovi s přístupem literárně-historickým. S tímto zřetelem je publikace rozdělena na dvě části - první, řekněme laickou a regionální, a druhou odbornou. •• První příspěvek (po editorském úvodníku) na mě zapůsobil odstrašujícím dojmem, přestože bych s jeho názorovým zacílením mohl souhlasit. Báseň "200 let Havlíčka aneb několik důvodů, proč přijít k volbám" od Václava Macháčka-Riegra je totiž literárně příšernou agitkou. Domýšlím se, že editor sborníku asi nemohl pisateli, potomkovi Fr. Palackého a F. L. Riegra, příliš oponovat. Naštěstí je to jediný takový úlet. •• V následujícím pel-mel textů se mnohokrát připomíná, jak velmi je pro nás Havlíček stále aktuální a že by se jeho umění břitkého humoru, kritického myšlení a precizní argumentace právě dnes opět široce uplatnily. A také odvaha, bohužel i dnes v žurnalistice tolik potřebná k projevení názoru vymykajícímu se populistickým trendům. •• Něco z toho, co mě zaujalo: Pozdější Havlíčkův nepřímý podíl na vzniku Masarykova Československa, a to prostřednictvím masové podpory českých krajanů v Americe, odchovaných Havlíčkovým "politickým školením". Masaryk díky této podpoře získal dobrou vyjednávací pozici u prezidenta Wilsona. Ve svém příspěvku o tom píše Petr Pithart. Dále stručné a výstižné shrnutí Havlíčkova přínosu v literární, politické a náboženské oblasti, jak je charakterizoval Jiří Hanuš (Havlíček: charakterní muž mnoha talentů). Hynek Bouchal v článku Karel Havlíček, spisovná čeština a mediální gramotnost nabízí zajímavou paralelu mezi někdejší péčí o funkční gramotnost jazyka (aby byla spisovná čeština používána v náležitých komunikačních situacích) a současnou potřebou mediální gramotnosti. Potěšil mě Sen o novináři od Martina Gromana (jehož jsem osobně poznal, když nám knihovníkům v Dobříši přednášel o Peroutkovi), kde naznačuje, jak může být inspirace Havlíčkem důležitá pro dnešní studenty žurnalistiky. Závěrečný text od Michala Kampa sleduje proměny chápání Havlíčkova díla v běhu času, peripetie využití a zneužití jeho odkazu různými režimy. Ve sborníku je otištěno též několik pozdravů z Brixenu (bývalý a současný starosta, majitel domu, kde Havlíček pobýval). Shromážděný obrazový materiál obsahuje dobová vyobrazení, fotografie, faksimile a kresby žáků borovské školy. Zrak mi nejdéle utkvěl na snímku pořízeném v roce 1956 při návštěvě Zdeňka Nejedlého v Borové.

Petr Kulhánek: Jak vznikal svět aneb třináctero příběhů o kosmologii Praha, AGA 2019. 232 s. - ISBN 978-80-906638-1-7 Lyman Page: Malá kniha kosmologie Z anglického orig. přeložil Jiří Podolský. Praha, MatfyzPress 2021. 154 s., Edice popularizace. - ISBN 978-80-7378-447-8 Má logiku, že na obě již dříve přečtené knihy o kosmologii se tu dostalo právě teď. Mezi hlavní mediální témata uplynulých dní se dostaly první snímky z vesmírného teleskopu Jamese Webba, schopného zachytit v hloubkách vesmíru světlo z doby ne dlouho po Velkém třesku. Možná je to dalším krůčkem k poodhalení kosmologických a astrofyzických záhad, o kterých se píše v těchto popularizačních knížkách. •• Teoretický fyzik Petr Kulhánek patří k našim nejaktivnějším popularizátorům vědy. Považuji ho v tomto smyslu za nástupce Jiřího Grygara, ačkoli není tak mediálně známý. Což je asi tím, že astronomické objevy a úspěchy kosmonautiky už nám trochu zevšedněly a téma nerezonuje ve společnosti tolik jako před několika desítkami let. Je to nespravedlivé, protože astronomie, respektive kosmologie prodělává ohromný boom nových poznatků, jak teoretických, tak v pozorování. Vždycky, když dočtu nějakou takovou popularizační knížku, uvědomím si, že od jejího vydání - či vlastně dopsání - se zrodily nové informace, jimiž by se měla aktualizovat. •• Ale zpět ke Kulhánkovi. Titul Jak vznikal svět navazuje na předchozí dvě knihy Blýskání a Z kuchyně do vesmíru a mezitím už vyšla další, Duchové vesmíru. Smiřuji se s tím, že nestíhám. A je to škoda, protože o všech tématech, která ve třinácti kapitolách zpracovává, píše zajímavě, přístupně, přehledně a koření je humorem. A nebojí se hned v předmluvě varovat, že celá ta dobrodružná cesta za poznáním může vést pomýleným směrem: "Zatím jsme se vždy v představách o fungování světa v minulosti mýlili. Proč bychom tedy právě nyní měli mít pravdu?" •• Dobrou knížkou - zejména pro začínající zájemce o téma - je Pageova Malá kniha kosmologie. Český překlad byl vydán jen s jednoročním odstupem od originálu. Základní povědomí o složení a vývoji vesmíru podává ve formě přístupné čtenářům s jen nejzákladnějšími fyzikálními vědomostmi. Snaží se je vyvést z předsudku o přílišné složitosti a nepoznatelnosti vesmíru, a tak zdůrazňuje, že "vesmír na svých největších prostorových škálách a v nejranějších časech je až překvapivě jednoduchý, takže ho lze popsat několika málo parametry" a že mu lze porozumět daleko snáz než třeba veškeré komplexitě naší planety. Jedním z dominantních témat knížky je reliktní mikrovlnné záření, jímž se autor zřejmě ve své vědecké práci přednostně zabývá a od jehož výzkumu si hodně slibuje. Také on ve shodě s Kulhánkem zdůrazňuje nepředvídatelnost nových objevů, ale přece jen považuje současný "standardní kosmologický model" za solidní základ, na kterém se bude dál stavět. Nicméně i jeho mantinely nabízejí množství otázek a nevylučují se různá překvapení. Je to vlastně pozvánka ke sledování další dobrodružné cesty, kterou umožní nové technologie observační techniky. •• Ze všech těch otazníků, které před nás vesmír staví, mě nejvíc zajímá jeho složení. Veškerá "normální" (atomární) hmota tvoří prý jen 5 % hustoty energie vesmíru. Zbytek zůstává záhadou. Z toho 25 % je o něco příjemnější záhadou, poněvadž by mělo jít pořád ještě o hmotu, ale pro nás neviditelnou. Zbývajících 70 %, označovaných jako temná energie (popřípadě kosmologická konstanta), je naprostou záhadou. Ač to zní absurdně, vědci si trvají na tom, že "nevíme, co to je, ale změřili jsme to". Tápou už jen v tom, jak vůbec zjistit, o co jde. A mě vzrušuje, jestli právě tato kardinální otázka bude v dohledné době - např. ještě za mého života - aspoň v obrysech objasněna.

20.7.2022

Zdeněk Volný: Toulky českou minulostí 17. Pražská a hebrejská literatura, česká poezie z přelomu 19. a 20. století Praha, vydalo nakl. Via facti pro Liberorum 2021. 214 s. - ISBN 978-80-907314-2-4 Po poněkud nešťastném 16. díle, který zkompiloval stati o českých skladatelích z několika předešlých dílů Toulek, je tu svazek sedmnáctý, tematicky zaměřený na český literární svět. Tentokrát s nově napsanými statěmi. Trojice básníků vypodobněných na přebalu mě s Toulkami udobřila: všichni tři patří k mým velkým oblíbencům. I když jsem o nich už dost jiného přečetl, zejména o Macharovi a Rilkem, těšil jsem se na nový shrnující pohled. A nezklamal jsem se. Kromě toho jsem se tu blíže seznámil s pražskými německými a židovskými autory. Když pominu "profláklého" Kafku, tak nově a plasticky se tu přede mnou zjevili Gustav Meyrink, Egon Ervín Kisch či Jiří Langer. V předposlední kapitole jsem načerpal i nové střípky vědomostí o Petru Bezručovi. •• Myslím, že vůbec poprvé se ve svazku Toulek objevil anotovaný přehled všech dosud vydaných dílů, a to včetně deseti Toulek minulostí světa. A můžeme se prý těšit na osmnácté Toulky českou minulostí, v nichž bude pokračovat procházka po českém literárním poli, od dekadentů po dadaismus a surrealismus. •• Když jsem sedmnáctku přidával do poličky k předchozím šestnácti bílým hřbetům, zjistil jsem, že tam zbývá místo tak akorát na jeden, na ten osmnáctý. Tedy když nebude tlustší než předchozí. Tak nevím...

Miroslav Černý: Po stopách jazyků. Lingvistická dobrodružství Praha, Togga 2021. 189 s. - ISBN 978-80-7476-204-8 Zajímavé čtení od současného českého lingvisty a etnologa má charakter autobiografických črt. Vzpomíná v nich na svou cestu k jazykovědným studiím, učitelskou praxi, první cestovatelské zkušenosti. Pak už se spolu s ním vydáváme na cesty za lingvistickými zajímavostmi v různých koutech světa, v nichž se uplatňují jeho několikeré zájmy: různé varianty angličtiny v bývalých britských koloniích, jazyky ohrožené zánikem, dějiny a kultura původních obyvatel Ameriky. •• Nezapomenutelná je vstupní kapitola, sdělující mrazivý zážitek z náhodného rozhovoru s chilským studentem při pobytu u ekvádorských indiánů, kontrastující s celoživotním autorovým zájmem a krédem. Z odstavců o prvních setkáních s cizími jazyky na základce (ruština, němčina) lze vyrozumět odpor k předpojatosti vůči jakémukoli jazyku: "... jazyk není za své mluvčí odpovědný", "Mně se líbí všechny jazyky, hlavně se těším z jejich různosti." Citací závěrečných vět knihy lze uzavřít kruh: "Mám je [jazyky] rád a záleží mi na nich. Proto za nimi jezdím po celém světě a snažím se dělat něco pro jejich ochranu." •• Z výprav do exotických krajin si autor odnesl četné dobrodružné či zábavné historky. Přesto mně nejvíc utkvěl příběh, který se práce v terénu netýkal. Najdete ho v kapitole Bratrstvo vlků, kde Černý líčí nečekaný ohlas své učebnice gótštiny, nejstaršího písmem zaznamenaného a již dávno vymřelého germánského jazyka. Důvodem překvapivého vyprodání velmi speciální studijní příručky se zdají být aktivity pohansky orientovaných organizací, které si prastarý jazyk vybraly k praktikování rituálů. •• Knížka ne tak docela splnila mé očekávání. Spíše než na osobně laděné vzpomínky jsem byl připraven na populárně-naučné eseje o jazycích než na memoárové střípky. Škoda toho rozhodně nebyla, ale zdá se, že mnohem víc by mi po této stránce přišly vhod Černého knihy Slovem svět či Mizející hlasy. Připíšu si je na seznam budoucích přírůstků mé knihovničky, nebo alespoň výpůjček.

17.7.2022

Tomáš Sedláček: Druhá derivace touhy. Pravdoláskaři a Bohémové. Úvahy nad (ne)končícími otázkami Předmluva Pavel Fischer. Fotografie autor a Tereza Šlápotová. Praha, 65. pole 2021. 432 s. - ISBN 978-80-88268-53-6 Třetí sborník završuje trilogii, jejíž první dva svazky mám zapsané v Čz 14.3.2021. Stejně jako v těch předchozích jde o úvahy, které ekonom Tomáš Sedláček každý týden publikoval v Hospodářských novinách v rozpětí let 2008-2018. Do tohoto svazku se dostaly texty týkající se především Čechů, českých poměrů, české politiky, kultury a samozřejmě ekonomiky. Časový odstup od jejich vzniku se zas o rok zvětšil. Ne že by texty byly vyčichlé, o tom nemůže být řeč. Ale mezitím se mnoho dalšího událo a čtenář proplétající se labyrintem několik let starých komentářů je čím dál víc zvědavý na pisatelovy názory k problémům, které se vyvrbily v posledních týdnech. Není ovšem nic jednoduššího než si vyhledat jeho aktuální výstupy v médiích. •• Od přečtení už utekl taky nějaký ten pátek. Ale naštěstí mám tahák - čísla stránek, kde mě cosi silně zaujalo: 277 - závěr sloupku Pravičáci nalevo od Keynese (s lehce provokativním přirovnáním deficitní ekonomiky k užívání drog) připomíná, že proslulý ekonom úlohu ekonomie ve společnosti nepřeceňoval. 304-5 - Pitím piva pijeme kulturu - otázku, zda nás pití piva kultivuje, lze pojmout dvojím způsobem: opíjení sice dokáže z člověka udělat zvíře, nicméně vynález piva patřil v historii k výsledkům vzestupu lidské civilizace. Čili, jak dokládá citát z Gilgameše, požívání chleba a piva odlišovalo lidskou kulturu od zvířeckosti. 306-7 - Česko není o 5,5 % bohatší aneb hahadépé: kritika "bohatnutí" společnosti na úkor dluhu, s perlivými příměry a metaforami, např. "Měřit růst HDP při zapojení dluhových kortikoidů je jako měřit výšku dítěte, které je na chůdách"; 348 - Slabá víra teroristů - zamyšlení nad zdroji pohnutek sebevražedných atentátníků reagující aktuálně (listopad 2015) na teroristický útok v Paříži. Útočníci jsou možná fanaticky silní ve své islámské ideologii, ale je to naopak projev slabosti. Fanatický islamismus nemůže sám o sobě západní hodnoty pokořit, proto si vypomůže násilnými akcemi. (Mimochodem, rozsudky nad pachateli vražedného útoku na klub Bataclan byly v Paříži vyneseny letos v červnu.) •• Sedláček umí čtenáře vyvést ze zažitých klišé a inspirovat k neotřelým úvahám nad vším, co se kolem nás děje - a nemusí to být jen "o penězích". To je důvod, proč jsem s gustem postupně pročítal tři knihy jeho novinových sloupků.

A následuje ruský koutek. Čtenáři Čz vědí, že když mi náhodně padne do ruky něco z ruské klasiky v originále, tak se s tím poperu. Když se to povede, mám k tomu i český překlad a čtu si v obou jazycích souběžně. Deset ruských básníků. Puškin, Lermontov, Kolcov, Někrasov, Ťutčev, Tolstoj, Nikitin, Majkov, Pleščejev, Fet. Ruská četba s vysvětlivkami / Desjať russkich poetov. Puškin, Lermontov, Koľcov, Nekrasov, Tjutčev, Tolstoj, Nikitin, Majkov, Pleščejev, Fet. Kniga dla čtenija s kommentariem na češskom jazyke Sestavil, předmluvu a medailony autorů napsala K. T. Bogdanova. Moskva, Russkij jazyk 1977. 317 s. Antologii jsem zabavil, jakmile se objevila v hromádce knih vyřazených z jedné městské knihovny. Je to výbor z deseti klasiků ruské poezie 19. století. Básně jsou v ruském originále, ale s početnými českými vysvětlivkami. Těch jsem si nemusel všímat, pokud jsem měl k dispozici český překlad. To bylo pravidlem u Puškina, Lermontova, hodně jsem toho ve své knihovničce našel i z Kolcova, Někrasova, Ťutčeva a Feta. Jo, když má někdo komplet sesbírané edice Světová četba a Květy poezie... Životopisné medailony autorů jsou česky. •• První dva velikáni, ti jsou bez debaty a rád jsem se k nim zase po čase vrátil. Z ostatních jsem byl zvědav na F. I. Ťutčeva a A. A. Feta, protože jsem si vybavil jejich přírodní a milostnou lyriku z českých výborů. Nezklamali. Jestlipak se v Rusku ještě čtou?

Čingiz Ajtmatov: Kogda padajut gory (Večnaja nevesta) Předmluva Georgij Gačev. Sankt-Peterburg, Azbuka-klassika 2007. 475 s. - ISBN 5-911181-227-4 Ajtmatov (1928-2008), kyrgyzský a ruský spisovatel, jehož světový věhlas pramenil z poetičnosti, mravní naléhavosti a mytologického podtextu jeho próz. Nic jsem od něj nečetl, ačkoli jako knihovník jsem jej měl často na ráně a obálky jeho románů Stanice Bouřná či Popraviště si dodnes vybavuji. Míjel jsem se s ním. •• Impuls přišel z nečekané strany. Do knihovny přinesla jakási paní knížky z pozůstalosti po jiné paní, asi Rusky. Ajtmatov v ruštině mi byl nabídnut. Zjišťoval jsem, o co jde. A ejhle: Jedno z posledních autorových děl, román vydaný dva roky před jeho smrtí. Azbuka v krásně čitelném fontu. Co to tak zkusit? •• Když padají hory (Věčná nevěsta) je příběhem kyrgyzského novináře Arsena Samančina, který se vypracoval v mezinárodně uznávaného nezávislého žurnalistu, ale ocitá se v životní krizi. Nenávist k soku jej vede k úmyslu opatřit si vražednou zbraň, a tu mu jako na zavolanou přijde nabídka z domova. Má anglicky tlumočit arabským lovcům, pozvaným do jeho rodných hor na lov leopardů. Místní si od precizně připravované akce slibují mimořádný výdělek. Do toho však nešťastně zasáhne tajný záměr skupiny mužů, najatých jako naháněči zvěře. Usmyslí si saúdské hosty v horách zajmout a vymoci si na nich astronomické výkupné. Arsen sám se v tomto teroristickém plánu nechtěně stává rukojmím svých bývalých spolužáků a přátel. Z jedné bezvýchodné situace se tak ocitl v ještě horší - a daleko těžší. Jde o život a o čest, nejen vlastní, ale i jeho blízkých a vůbec celé jeho domoviny. V mezní situaci se rozhodne pro sebeobětování. Osud novináře Arsena se odvíjí v paralele s osudem sněžného leoparda Žaabarse. Jemu sice není v příběhu věnováno tolik místa, ale úvodní scény románu, kdy dosud nepřemožitelné zvíře přichází o družku a prožívá zdrcení z úbytku sil, může aspirovat na jednu z nejskvělejších literárních scén ze světa zvířat (byť nemusíme věřit v psychologizaci jeho pocitů). •• Nechybí milostný motiv, Arsenovo seznámení s krajankou, která se mu oddá v předvečer nastávající tragédie. Eles mu dodá jak naději v budoucí štěstí, tak sílu k osudovému rozhodnutí. Před čtenářem to zůstane naznačenou možností, že Arsenovi porodí rodu. •• Motivů, které se v románu prolínají, je víc. Obžaloba divokého kapitalismu, který náhle převrací stávající pořádky a dává průchod tomu nejhoršímu v člověku. Ekologický apel za záchranu přírodního bohatství. A zejména legenda o Věčné nevěstě, tragická pověst, jejíž syžet tvoří symbolický rámec Arsenova příběhu. •• Ačkoli to z obálky ani z titulního listu nezjistíte, svazek kromě tohoto románu obsahuje ještě dvě starší Ajtmatovovy prózy. Novela Pegij pes, beguščij krajem morja vyšla i česky - viz následující odstavec. •• A nakonec novela Beloje oblako Čingischana (Bílý oblak Čingischána). Ta měla být součástí románu Stanice Bouřná, ale tehdy podlehla cenzuře a zveřejněna byla až po "perestrojce" v roce 1990. Jde tu opět o dva paralelní příběhy. Legenda z časů Čingischánova tažení do Evropy je zarámována do příběhu z posledních stalinských let. Prostý venkovský muž, učitel ze stepní osady u železniční stanice, se stane nevinnou obětí plánů na odhalení "nepřátel socialismu". Když je jako vězeň převážen vlakem ke konfrontaci se spolupachateli, upne všechny své naděje ve spatření své ženy a dětí, o jejichž osudu dosud nic netuší. Zamřížovaným oknem vagonu je skutečně zahlédne. Žijí a dokážou se o sebe postarat. Protože ví, že se s nimi už nikdy nesetká a že bude jen bezbrannou hříčkou v rukou ambiciózních vyšetřovatelů (čtenář ví, že do Stalinovy smrti zbývá několik dní!), volí na nejbližším nádraží dobrovolnou smrt. •• Mezi začátek a konec tohoto vyprávění je vložena zmíněná legenda. Jedna z žen účastnících se Čingischánova tažení na západ přestoupí přísný zákaz rodit na tažení děti. Otcem je jeden ze setníků. Plán na záchranu milenců i dítěte útěkem zhatil udavač. Žena je odsouzena k popravě, otce dítěte ale odmítá prozradit. On se však v momentě popravy přihlásí sám a je pověšen spolu s ní. Novorozeně zůstane v rukou služebné, která se s ním ocitá sama v pustině bez naděje na přežití. Jenže samo Nebe, které do této chvíle podporovalo Čingischána znamením obláčku nad jeho hlavou, se od něj odvrátí a přichýlí se k dítěti. •• Co příběh, to tragédie, ale zároveň naděje. Každý z nich obsahuje promyšlené paralely reálných dějů s mytologickými. V každém z nich je položena oběť - a vždy je to vlastně sebevražda - ve prospěch života pokračujícího v další generaci.

Čingiz Ajtmatov: Strakatý pes na břehu moře Z ruského orig. přeložila Jarmila Fromková. Ilustroval Michal Romberg. Praha, Lidové nakladatelství 1978. 122 s. Český překlad novely, kterou jsem zároveň četl rusky (viz výše Kogda padajut gory). Z osady kmene Nivchů na břehu Ochotského moře vyjíždí kajak na lov tuleňů. Kromě tří dospělých v něm sedí dvanáctiletý chlapec, syn jednoho z nich, který má nasbírat první lovecké zkušenosti. Cesta ke třem vzdáleným ostrůvkům zprvu probíhá zdárně. Ale jen do chvíle, kdy přijde nečekaná bouře a s ní mlha, která neprostupně zahalí mořskou hladinu na řadu dní. Čtveřice lidí je vržena do mezní situace. Netuší, kde se nacházejí, kterým směrem veslovat, na jak dlouho jsou v mlze uvězněni. Určující je zejména tenčící se zásoba pitné vody. A spolu s tím zkušenost a chování všech zúčastněných. Tak jako v ostatních Ajtmatovových prózách, které jsem četl v onom ruském svazku, je tragika smrti vykoupena záchranou pokračovatele rodu. Hlavním mravním poselstvím je schopnost sebeobětování, a to i přes velmi chabou naději v jeho smysluplnost. Mytologická linka (pověst o vzniku pevniny z peří kachny Luvr, pověst o krásné Mořské panně), snové a blouznivé pasáže, vzpomínky chlapce či jeho otce na jejich blízké v rodné vesnici - tím vším vyvstává v novele příznačně poetický svět. •• Je zajímavé, že knížka se mi dostala do rukou zcela náhodně, když jsme probírali starý, v počítači dosud nezanesený fond jedné vesnické knihovny. V zápase s chybějícím místem to mají starší tituly, natož sovětských a zřídka čtených autorů, těžké. Půjčí si ji tam někdy někdo? Ale ponechali jsme ji, zkatalogizovali - a vida, během pár dní vyšlo najevo, že právě tuto prózu budu číst v ruském originále, a že než ji shánět v některé větší knihovně, stačí pro ni znovu natáhnout ruku.

15.7.2022

Ilona Hloušková: Letovisko Kopec / Sommerfrische Hemmehübel [Praha], pro spolek Náš Kopec vydalo nakladatelství Granit 2021. 96 s. - ISBN 978-80-7296-131-3 Po kuchařce Kopec dobrot (viz Čz 11.8.2020) připravil spolek obyvatel a chalupářů z osady Kopec další knížku. Zatímco historicko-vlastivědné reálie byly v předchozí publikaci zmíněny jen "mimochodem", tentokrát se čtenář s osadou v údolí Brtnického potoka obeznámí důvěrněji. Dozvíme se o její historii a hospodářském životě, který zde čile pulsoval zejména v 19. století, či o významných rodácích. Hlavní náplní je však systematická obrazová (celobarevná!) procházka po osadě, od domu k domu, s množstvím historických a současných fotografií, nevyjímaje zachované památky či turistické zajímavosti v blízkém okolí. Na posledních stranách vás pak čeká překvapivě bohatá botanická přehlídka zdejší okrasné květeny a informace o pohostinských zařízeních. Veškerý text je tištěn souběžně česky a německy. Podobně jako to bylo u Kopce dobrot, také výtěžek z prodeje této knihy je věnován obnově jednoho z cenných podstávkových domů v osadě. •• Na rozdíl od zmíněné kuchařky jsem si tohoto průvodce přečetl celý, nikoli jen namátkově. Kuchařský typ nejsem, turistický ano. Tudíž není vyloučeno, že si podle brožury celý Kopec někdy i prošlápnu.

14.7.2022

Guillaume Apollinaire: Kaligramy. Básně z míru a války (1913-1916) Praha, Garamond 2019. 198 s. - ISBN 978-80-7407-462-2 S ukázkami z Kaligramů jsem se setkával v různých výborech - ať už to byly přetisky originálů, nebo překlady. Ve středoškolské čítance (pamatuji-li si to dobře) byl nezapomenutelný protiněmecký výtvor ve tvaru Eiffelovky (samozřejmě v českém překladu). •• Těšil jsem se, že se mi Kaligramy někdy v úplnosti dostanou do rukou. Ale dlouho se nic nedělo. Po letech jsem se s překvapením v přehledu knižních novinek dočetl, že nakladatelství Garamond vydalo první kompletní český překlad sbírky. Nezareagoval jsem dost pružně, a když jsem se na následujícím pražském knižním veletrhu přímo u nakladatelského stánku sbírky dožadoval, bylo mi řečeno, že se po ní jen zaprášilo a že ať to zkusím třeba někde v menších knihkupectvích. Naštěstí jsem byl nakonec úspěšný u jednoho knižního e-shopu. •• Dalším překvapením bylo, že sbírka zdaleka nesestává jen z kaligramů (původně nazývaných ideogramy). Většina jich je ve formě tradičních textů. Nicméně výtvarně pojatých čísel obsahuje i tak dost - a především šlo o natolik novátorský "výstřelek", že se v názvu sbírky ocitl oprávněně. •• Zato nepřekvapí převažující válečná tematika. Vždyť básník se účastnil bojů v první světové válce a část básní tvořil přímo na frontě. •• Při čtení jsem se hladově vrhl právě na básně-obrazy. Bylo mi jasné, že pro překladatele šlo o velkou výzvu, že se musel potýkat s řadou tvrdých oříšků a že celkově jde o monumentální překladatelské dílo. Přesto přišly vhod poznámky na konci knihy, bez nichž bych se v některých případech jen dohadoval, co tvar kaligramu znázorňuje. Víc vadila občasná špatná čitelnost příliš zminiaturizovaného kresleného písma. Kdo ví, třeba se Šrůtův překlad stane odrazovým můstkem pro další pokusy o textové a výtvarně-typografické řešení Kaligramů.

9.7.2022

František Koukolík: Bulšit. O žvanění v organizacích, médiích, politice a vědě Praha, Galén 2021. 139 s. - ISBN 978-80-7492-558-0 Zdaleka nestíhám číst vše, co proslulý neurolog pro širší veřejnost publikuje a co by mě zajisté zajímalo. Naposledy to byl před deseti lety soubor esejí Nejspanilejší ze všech bohů (Čz 5.11.2012). •• Knížka Bulšit dokazuje, že nyní již osmdesátiletý pán stále intenzivně sleduje nejen svůj obor, ale i jeho nejširší kontext. Téma bulšitu (počeštěná podoba původního anglického bullshit), bezobsažného žvanění, se může zdát okrajové. Koukolík poukazuje na to, že tento fenomén ovlivňuje společnost mnohem více, než si jsme schopni přiznat. Že nabírá na síle, významně podporován moderními technologiemi, sociálními sítěmi, snižováním schopnosti a vůle rozlišovat faktické, ověřitelné informace od balastu. Poukazuje na to, jak zastírání pravdy žvaněním funguje v různých prostředích (viz podtitul). Objasňuje příbuzné termíny - postpravda, fake news, konspirace, trolling... V poslední kapitole naznačuje, jak se bulšitu lze bránit. Právě tato kapitola je bohužel nejstručnější. Vůbec je kniha vedena v úsporném, tezovitém stylu. Beru ji spíše jako odrazový můstek k tématu. Rozhodně však může čtenářovi pomoct ke zvýšení ostražitosti před prázdným tlacháním, které se tváří smysluplně a může mít dalekosáhlé negativní důsledky. Čtenáře ale také může motivovat k sebereflexi, k sebezkoumání, nakolik se on sám v různých situacích uchyluje ke žvanění - ať už bezděčně, či záměrně.

Richard Dawkins: Rozplétání duhy. Věda, bludy a touha po zázraku Z anglického orig. přeložil Petr Kovařík. Praha, Academia 2020. 325 s. - ISBN 978-80-200-3130-3 Na Koukolíkův Bulšit mohu navázat Dawkinsem. Dá se totiž říct, v nadsázce, že Rozplétání duhy je obsáhlým rozvinutím kapitolky Věda z Koukolíkovy knížky. Pseudovědecké teorie paranormálních jevů, ale třeba také homeopatii apod. tam řadí do kategorie vědeckého žvanění, které neobstojí před kritérii seriózního vědeckého poznání. •• Dawkinsova kniha má však mnohem širší záběr. Vědecké poznání je nám tu představeno jako úžasné a poetické dobrodružství, ovšem za předpokladu, že se řídí svými pravidly. Název knihy je vzat z Keatsovy kritiky Newtonova objevu rozkladu bílého světla na barvy duhy: duhu tím prý zbavil kouzla a poezie. Právě s touto představou Dawkins polemizuje - že suchopárná, nezáživná, sterilní věda připravuje lidstvo o radost zázraku. "Ten pocit údivu až bázně, který nám věda může dát, je jedním z nejúžasnějších zážitků, kterých je lidská psychika schopna. Je to hluboká estetická vášeň, plně srovnatelná se zážitky z hudby a poezie." (v předmluvě, s. 10) Autor pak v dvanácti kapitolách zabrousí do různých oborů, aby nám to dokázal na konkrétních příkladech. Zároveň ukazuje, co vědou není - a jak je jednoduché se nechat ošálit a uvést v bludy. •• Věda a poezie nejenže se nevylučují, ale mohou - a mnohdy jsou - si být navzájem prospěšné a inspirující. Věda by si měla "uvědomovat užitečné analogie a metafory, které stimulují představivost, vyvolávají v mysli obrazy a narážky, které překračují potřeby přímého porozumění." (s. 182) Ale pozor na zradu: poezie, a zvláště dobrá, literárně vydařená poezie, může silou svých poetických obrazů a metafor svádět ke zcestí, může inspirovat špatnou vědu (čemuž je věnována 8. kapitola). Pro mě bylo zajímavé, že jednou z obětí takové "špatné poezie" měly být teorie věhlasného biologa S. J. Goulda, od něhož jsem přečetl pár velmi zajímavých knížek.

Jiří Kratochvil: Liška v dámu Ilustrace Jan Pražan. Brno, Druhé město 2020. 199 s. - ISBN 978-80-7227-444-4 Před pěti dny jsem se tady podělil o čerstvě přečtené Kratochvilovy povídky, ale zapomněl jsem na román čtený před rokem. Trpělivě chudák čekal, až se osmělím a začnu se zpětně přehrabovat v prozatímním pohřebišti čtiva a vytahovat jej zpět na světlo boží a zápiskové. •• 50. léta. Mladý brněnský estébák. Půvabná dáma-agentka vyšlechtěná v Rusku z lišky a na Hospodářův (=Stalinův) popud vyslaná zabít Churchilla. Příběh této dvojice, po kratochvilovsku reálně-fantaskní, ironický a hravě koketující se čtenářem. Dobré čtení s četnými literárními aluzemi - nejen na předchůdce v použitém motivu (Garnett: Dáma v lišku, Vercors: Sylva), ale i na Nabokova (Pnin) a zajisté další. Liška v dámu se stala spisovatelovým úspěchem i v oficiální rovině, získala totiž cenu Magnesia Litera za nejlepší prozaické dílo.

4.7.2022

Já už ta svá dlouhá odmlčení komentovat nebudu. Natož vysvětlovat. Ale nový Kratochvil je nový Kratochvil! Jiří Kratochvil: Škrtiči bohyně Kálí Ilustrace Jan Pražan. Brno, Druhé město 2022. 205 s. - ISBN 978-80-7227-877-0 Povídková knížka. Dle závěrečné autorovy poznámky je jeho "rozloučením s příběhy". Opět jsem se skvěle literárně pobavil, opět i párkrát literárně naježil, to když se absurdita pointy zastavila na samé hraně mé ochoty pro hru se čtenářem. Třeba právě v titulní povídce Škrtiči bohyně Kálí. Ale každopádně jsou to příběhy krásné, typicky kratochvilovské. Zombie, například, nebo Vrun nebo Závišek. Jsou tu i dvě povídky již dříve otištěné - Já lošaď (ta na mě tehdy - v knížce Lůžko je rozestlané - udělala velký dojem) a Flétna. Důvod je ten, že si jich autor nadmíru cení a že k nim oběma pro tento svazek napsal ještě protějšky (Strach nad městem a Jdou, jdou maršálové, maršálové), čímž dal vzniknout dvojpříběhům. •• Na své si přijdou ti, kterým je sympatická ironická reflexe soudobých poměrů (mj. Vrun, Zombie, Kazatelna, Strach nad městem). A můžeme si je vyložit i jako varování před sebou samými, kam až to sami jsme schopni nechat dojít.

Ivan Bunin: Antonovská jablka V knize: Ivan Bunin: Poslední podzim. Praha, Lidové nakladatelství 1986, s. 48-62. V závěrečném textu předchozí Kratochvilovy povídkové sbírky Nevstoupíš dvakrát do téže řeky mě zaujalo vyznání povídce jakožto "základní stavební kostce prózy". Když jsem o knížce v Čz psal (20.11.2020), zmínil jsem autorovu pomyslnou trojnožku povídek, o které je tam řeč. Na ní - podle Kratochvila - stojí veškerá světová povídkářská tradice: Čapkova Šlépěj, Poeova Jáma a kyvadlo, Buninova Antonovská jablka. A z nich že tu poslední jsem zatím neměl příležitost přečíst. A tak dnes hlásím: S Antonovskými jablky (v překladu Jana Zábrany) jsem se právě seznámil v nádherném výboru z Buninových próz Poslední podzim. Nevlastním jej, a tak jsem si z něj zatím vyzobl jen tento drobný poetický skvost. Možná mi knihu později přihraje zas nějaká náhoda. •• Povídka nemá souvislý děj, je sestavena ze vzpomínkových útržků. Je autentickým portrétem bohatší vsi na ruském venkově od začínajícího podzimu po nástup zimy. Představa podzimu jakožto ročního období se tu prolíná s podzimem v přeneseném smyslu slova, s pozvolným odcházením tohoto venkovského světa - byť jistě nostalgicky idealizovaného -, jak jej autor poznal v mládí. Když vstřebávám tuto buninovskou atmosféru, nelze se vyhnout ambivalentním pocitům vůči Rusku. Věřím, že aspoň v náznacích je tam stále někde zachována, že ji tam snad lze vycítit či prožít. Ale co dnes s Ruskem, že...

14.3.2022

Předsevzetí nepředsevzetí (viz PF úplně dole), vede se mi se střídavými úspěchy. K dnešnímu zápisku mě vede to, že knížku musím vrátit a neměl bych ji pak už po ruce. Ocean Vuong: Na Zemi jsme na okamžik nádherní Z anglického orig. přeložil Martin Světlík, doslov napsala Františka Schormová. Praha, Vyšehrad 2021. 226 s., edice Světová próza. - ISBN 978-80-7601-540-1 Kniha mi byl doporučena jako depresivní, ale poetickým jazykem psaný román. Je - přinejmenším částečně - autobiografickou zpovědí ve formě synova dopisu matce. Zpovědí odvážnou a otevřenou, krutou, a přece citlivou a soucitnou. Matka je ovšem negramotná, a tak vás během četby vícekrát napadne, zda by u té otevřenosti zůstalo i v případě, že by si ho Rose, ta literární, nebo i skutečná autorova matka, mohla přečíst. Drogy, sex, násilí, smrt. Narkomanie zaviněná nikoli konzumentem, ale lékaři, respektive farmaceutickými firmami. Sex za hranou bolesti jako výraz sebeobětující lásky (ano, vypravěč je gay). Násilí jako ozvěna vietnamské války, díky které paradoxně právě adresátka dopisu přišla na svět. Nemilosrdná smrt milovaných bytostí; osud, do kterého se řítíme tak jako stádo bizonů slepě se řítících přes okraj útesu... To vše nabalené na už tak neblaze předznamenaný život chudých vietnamských přistěhovalců v Americe. Dojímavost pramenící nejen z poetických obrazů, ale i z autenticity, kterou z vyprávění cítíme.

31.1.2022

Nebyl to záměr, aby se tu dnes objevily dva protipóly na pomyslné ose věcí veselých a vážných. Ony ty dvě knížky ležely na vrcholu hromádky přečtených knih z loňska, a tak jsem je nechal spolu. Jiří Suchý: Kondenzovaný humor Vybral a uspořádal a závěrečnou statí doprovodil Tomáš Edelsberger, předmluvu napsal Radkin Honzák. Praha, Galén 2021. 395 s. - ISBN 978-80-7492-528-3 Jazykový humor Jiřího Suchého patří dle mého ke zlatému pokladu naší kultury, k tomu nejlepšímu, co se v žánru "chytrý humor" u nás kdy urodilo. Je rozeset v divadelních hrách, scénkách, povídkách, písňových textech, epigramech... A já mám pro něj slabost. Nemohl jsem proto opominout knížku, která vznikla právě jako výbor ze Suchého slovní komiky. "Špeky" vyzobané z jeho tvorby, jak je dle svého uvážení vybral Tomáš Edelsberger. (Už jsem tu měl napsané "z celé šíře jeho tvorby", ale to mažu, poněvadž třeba na ukázky z písňových textů a básní se nedostalo). Tentýž editor přispěl obsáhlým, téměř třetinu knihy zabírající statí Humor je věda. Pojal toto téma komplexně, od definic smíchu a humoru, druhů humoru a různých teorií humoru po jeho fyziologické souvislosti a léčebné účinky. Takže po přečtení budete kromě pobavení i docela dobře proškoleni. Ale když se vrátíme z konce na začátek, začteme se do Přemejšlení o humoru od samotného Jiřího Suchého - je to úvaha, jak jinak, chytrá a vtipná. •• Pamatuji si na jedno z prvních setkání s humorem S+Š. Byl to dialog zveřejněný ve středoškolské čítance (!), ve kterém šlo o stěhování klavíru, a stálo v něm: ... A co pedály? / Kdo, oni? / Jak to, kdo? / Já asi špatně rozuměl. / Ptal jsem se, co pedály! / No, oni pedáli pokaždý něco jinýho. / Víte co? Nechme toho včas. ... Pamatuji si na ten šok a záchvat smíchu, jaký ve mně tehdy vyvolal. Byť asi nešlo o ten nejvyšší level v Suchého jazykové ekvilibristiky, otevřel mi k ní cestu. A těšil jsem se, že si ho v Kondenzovaném humoru připomenu. A vidíte, zrovna tahle ukázka se do kondenzované podoby nedostala... Bohatě mi to vynahradily jiné texty. Nad nejedním jsem se skvěle pobavil a nad jedním skutečně i zakuckal: byla to úvaha Nový rok (na s. 256-258).

Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. století Z francouzských orig. vybrali a přeložili Václav Jamek, Erik Lukavský a Petr Zavadil. Praha, Fra 2020. 304 s. - ISBN 978-80-7521-120-0 Jacques Prevel, Gilberte H. Dallasová, Gérald Neveu, Stanislas Rodanski, Roger-Arnould Rivière, Jean-Pierre Duprey, Francis Giauque a Jean-Philippe Salabreuil - těchto osm básníků, tvořících cca od třicátých do sedmdesátých let 20. století, je zahrnuto do antologie seznamující s pokračovateli "prokleté" linie ve francouzské poezii. Poprvé vyšla v roce 2008, já ji objevil až v druhém vydání z roku 2020. I zachtělo se mi ochutnat něco z oné prokletosti, zvědav na to, zda a v jakém smyslu jsou následníky prokletých básníků 19. století, kteří se nakonec stali součástí kánonu francouzské poezie (Rimbaud, Verlaine, Baudelaire atd.) •• Zmínění klasici se ve své době pohybovali na okraji, to jest v revoltě k tehdejšímu mainstreamu, v opovržení literární kritikou. Literární dějiny je pak vyzdvihly na piedestal a do čítanek. Mají takovou naději "proklatci" 20. století? Jejich společenská vykořeněnost asi už nebude záležet v provokativnosti, jak tomu bylo u "předchůdců": literární obec se ve 20. století už vcelku nenechala ničím překvapit a urazit. Spíše samotářství, podivínství, smrtelné nemoci, šílenství, většinou předčasná smrt... právě tato trpká osudovost se projeví jak v syrovosti a existenciálnosti jejich díla, tak v hendikepu minimální publicity. A tak se na okraji ocitli spíše z nezaslouženého nezájmu. Podle editorů antologie "věhlas těchto básníků ani dostupnost jejich děl neodpovídají místu, které by ve francouzské literatuře měli zaujímat". Mnohé z nich i v jejich vlasti dodnes zná jen malá skupina zasvěcených. Mimochodem, antologie je na komentář k jejich osobnostem a dílu poměrně skoupá. •• Číst je nebylo lehké. Ale ani zbytečné. Mnoho básní (či vůbec autorů) jsem spíše přetrpěl; jistého zaujetí či srozumění jsem se dočkal až u třetího (G. Neveu) a po něm následujícího S. Rodanskiho. S pozdějšími návraty je vše jinak. Třeba náhodně otevřená stránka na J. Prevelovi nebo F. Giauqueovi mi znenadání dokáže vyrazit dech. Žádné literární hračičkování, ale autentické zpovědi tváří v tvář nejtěžším věcem života. Proto ten silný zážitek. Trpíte-li úzkostmi a depresemi, není pro vás tato knížka antologie zrovna nejlepší terapií...

24.1.2022

Jiří Rejzek: Zrození češtiny. Jazyková situace a jazykový vývoj v českých zemích mezi 6. a 11. stoletím Praha, NLN 2021. 167 s. - ISBN 978-80-7422-799-8 Jak a kdy vznikla čeština jako samostatný jazyk, odlišitelný od jiných? Do četby jsem se pustil nejen ze zvědavosti, jak to vlastně bylo, ale i proto, že J. Rejzka znám jako autora Českého etymologického slovníku (Praha, LEDA 2001), jímž si tu a tam rád zalistuji. •• Další případné zájemce upozorňuji, že jde o odbornou studii, nikoli o popularizující práci. Specifickou terminologii, která nebyla součástí středoškolské výuky, jsem si musel průběžně dostudovávat (palatizace a depalatizace, monoftongizace diftongů, metateze likvid, epenteze...). S odhlédnutím od této bariéry mi ale spis přinesl přehledné a zajímavé poučení. •• Rekonstrukce jazykového vývoje, který začíná u praslovanštiny někdy v polovině 1. tisíciletí, je nemyslitelná bez přispění historie a archeologie, protože písemné památky v tomto jazyce samozřejmě neexistují. O to zajímavější jsou metody, které umožňují - byť s rejstříkem různých hypotéz - vytvořit si představu o změnách v jazyce slovanského etnika a posléze jeho rozrůznění na dialekty a samostatné jazyky. Mimo jiné mě zaujalo, nakolik lze v tomto bádání využít zachované zeměpisné názvy (řek, hor, lesů, osídlených lokalit). •• Tento příběh se zakončuje vydělením pračeštiny od ostatních západoslovanských jazyků v 10. a 11. století. Další vývoj ke staročeštině až současné češtině je na závěr naznačen už jen v hutné zkratce. •• Vítanými vsuvkami jsou hypotetické rekonstrukce několika totožných vět, jak by zněly u praslovanských (a nakonec pračeských) mluvčích kolem roku 500, 650, 850 a na počátku 11. století.

Bernhard Schlink: Barvy loučení Praha, Euromedia Group - Odeon 2021. 186 s., edice Světová knihovna. - ISBN 978-80-207-2012-2 Tak letos poprvé o beletrii. Rád bych ji četl víc. Z nějakých důvodů - snad emocionálních - mnohem častěji sáhnu po "naučce", než abych se vžíval do osudů, myšlenek a problémů svých bližních na stránkách románů a povídek. Ale i tak si ke mně cestu najdou. Například tuto povídkovou sbírku mi věnovala pod stromeček kolegyně. •• Dobře udělala. Devět povídek, volně provázaných tématem loučení. Často - ale ne vždy - spojených s úmrtím někoho, s kým byl život hrdiny nějak svázán; pokaždé však jde o nelehké uzavření nějaké životní kapitoly. Bravurní psychologické sondy s nádechem baladičnosti, které mi připomněly povídkové soubory Jana Balabána. A stejně jako v Balabánově případě budou se i z Barev loučení po měsících či po letech vynořovat v paměti místa, která se vryla kamsi hloub. Která to budou, to lze těžko předpovědět. Snad ze vstupní povídky Umělá inteligence, ze Sourozenecké hudby nebo z Léta na ostrově? U každé z nich by proto byl dobrý důvod. •• Před se koncem 90. let objevil první český překlad od Schlinka, román Předčítač, byla to literární událost a já ho od té doby vedu v patrnosti v naději, že i něj někdy dojde.

Vojtěch Kolman: Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce. Filosofický původ jazykové komiky Praha, Argo 2020. 206 s. - ISBN 978-80-257-3377-6 Miloval jsem televizní scénky s komikem Felixem Holzmannem. Nechám se jimi unést i dnes, jen už si trochu držím odstup, přičítaje jim jistou infantilitu a banálnost zápletek. Přestože musím uznat, že jsou vypilovány k dokonalosti. A ejhle: je tu knížka, která na jazykovém humoru z Holzmannovy dílny staví filozoficko-logické úvahy. Při její četbě se ukazuje, že humor a filozofie si mohou navzájem prospívat. Hned v prvních větách se klade zásadní otázka, jejíž samozřejmost nás zaskočí: Proč v nás jisté situace vyvolávají smích? Autor vtipy nevysvětluje (taky proč?), ale pátrá po jejich hlubším smyslu. A tak se nám s úvahou na prostou anekdotou, nad jejíž infantilitou či banálností můžeme kroutit hlavou, rázem otvírá hloubka problému, onen "komplikovaný vztah jazyka a světa". To je úhlavní téma filozofa Wittgensteina; právě nad jeho citátem Kolmanovy úvahy začínají a k jeho tezím se vrací (ve jmenném rejstříku jej v počtu odkazů předčí Hegel a protagonisté citovaných skečů Holzmann a Budín). •• Kromě rámujících částí je kniha uspořádána do čtyř oddílů: Já, Svět, Bytí, Jazyk. Autor dokázal na příkladech specifického holzmannovského humoru rozvinout skutečně široký rejstřík filozoficko-logické problematiky. V některých pasážích jsem si více užíval komikových dialogů než jimi ilustrovaného výkladu a celkový dojem z  četby mám roztříštěný. Možná bude vůbec nejlepší občas knihu otevřít, zasmát se náhodně nalistované scénce a následně se položit do tématu, pro které si Kolman scénku vybral. Jako jsem to teď během psaní udělal s kapitolkou Vzácnejch zvířat tam tolik nebude (s. 106-109), která čtenáře dovede k základům matematického uvažování, nebo Ladičem pijan (s. 145-149), kde je pro filozofické téma využit (můj velice oblíbený) vtip pramenící z homonymie. •• Knihu uzavírají kapitolky o původu a podstatě humoru. Zčásti se překrývají se studií T. Edelsbergera Humor je věda, která je přílohou ke Kondenzovanému humoru (výbor z textů Jiřího Suchého), o němž bude v Čz teprve řeč.

23.1.2022

Karel Oliva a Jan Rosák: Slovo nad zlato. Z cyklu Českého rozhlasu Ilustrace Základní umělecká škola, Nad Alejí 28, Praha 6. Praha, Radioservis 2020. 125 s. - ISBN 978-80-88286-19-6 Knížku jsem si přivezl loni v září z knižního veletrhu Svět knihy. Už předem jsem měl na ni políčeno, protože češtinářsko-etymologické zajímavosti mě baví. To, že jsem stejnojmenný rozhlasový pořad neposlouchal, je vedlejší. Kdyby byl můj volný čas nafukovací, jistě bych poslouchal nejen tento, ale i mnoho dalších poučných pořadů. Vedlejší je i to, že ani jednoho z obou protagonistů nějak zvlášť nemusím. Musím však uznat, že oba jsou ve svém oboru mistři, a že jim to spolu asi klapalo, když v tandemu odvysílali téměř čtyři sta pokračování. Jak lze zjistil z webu ČRo, historie pořadu, vysílaného v letech 2014-2020, prošla různými peripetiemi. Karel Oliva se jej účastnil od roku 2016. •• Do knižní podoby se dostalo něco přes šedesát hesel, a to v podobě (zajisté redakčně upraveného) přepisu rozhlasového dialogu. To byla dobrá volba. Výměny replik odlehčují hutnost lingvistických informací. Moje obvyklá dávka byla tři čtyři kapitolky. Mnohé z nich bych mohl číst pro připomenutí znovu (ale to může být i věkem, že). Přestože mám o češtině leccos načteno, málokteré heslo mi nepřineslo objevnou, ba překvapivou etymologickou novinku. A tak bych klidně snesl i další porci.

Kupte si štěstí v bazaru. Česká poezie 20. století ve znamení humoru Vybrali, uspořádali a úvodní a závěrečné slovo napsali Karel Sýs a Jiří Žáček. Ilustroval Vladimír Renčín. Praha, Československý spisovatel 1983. 340 s., Klub přátel poezie K básnickým antologiím mám všeobecně vřelý vztah (kolik jich tak v Čz už asi bude?), a tak když jsem se probíral nabídkou antikvariátního e-shopu, přihodil jsem štěstí v bazaru bez váhání do košíku. Pak jsem si ji vzal s sebou jako oddychovou četbu na osamělý pobyt v podzimních Krkonoších. Bylo to rychlé, po večerech v penzionu ubíhaly stránky jedna za druhou. Na málokteré jsem měl potřebu se déle zdržet. Přitom nemohu tvrdit, že by mezi nimi nebyly vtipné kousky. Ale vesměs snadno pochopitelné, a navíc mnohé z nich jsem už znal. A nebo si to celkově nesedlo s tím horským podzimem... Ale co nemohlo nepotěšit, to byly stránky s Renčínovým kresleným humorem. K němu se vracím rád, a vůbec mi nevadí se na jeho kresbičky dívat opakovaně.

Owen Barfield: Záchrana jevů. Studie o idolech v myšlení Z  anglického orig. přeložili Milan M. Horák a Anton Markoš. Doslov napsal Anton Markoš. Praha, Malvern 2018. 199 s. - ISBN 978-80-7530-148-2 Plytkost většiny textů humorné antologie jsem v horské klauzuře kompenzoval četbou spisu, který mi naopak dával zabrat. Nicméně troufám si tvrdit, že hlavní myšlenky, které autor (britský filozof, jazykovědec a básník) nastolil, jsem pobral. •• K tomu, že by mě mohla knížka zajímat, mě přivedlo jméno překladatele Antona Markoše, jehož vlastní filozoficko-biologické úvahy jsem vstřebával z titulů Tajemství hladiny, Profil absolventa, Evoluční tápání (Čz 2007, 2009, 2018). •• Barfieldův spis z roku 1957 se vypořádává se soudobým vědeckým myšlením, a to v jeho samotných základech. Polemizuje například s tím, že by věda mohla stejně nakládat s jevy existujícími před vznikem lidského vědomí stejně jako s těmi současnými. "Jevy" a vůbec náš "svět" vlastně vznikají teprve s vědomím. Tyto jevy původně splývaly s vědomím (člověk se jich přímo účastnil), ale s rozvojem řeči, která se jevů zmocňovala coby "objektivní reality"došlo k jejich odtržení od subjektivního "já". Ze sdílené reality se stává realita sdělitelná, která vyústila ve vědeckou revoluci. V opozici k tomuto trendu se zároveň rodí nový typ souznění se světem, který je schopen přebírání zodpovědnosti za něj. Jeho výrazem jsou zprvu evangelia a později poezie. Vědomí, které se vynořilo před několika tisíci lety, samo podléhá vývoji od "původní participace" k "finální participaci". Té se teprve budeme postupně dobírat. "Biologická evoluce lidského rodu je vlastně jen polovinou příběhu; ta druhá nás teprve čeká." Tak. •• Ano, autor se později musel bránit nařčení, že se ve spisu dopouštěl náboženské propagandy. Také jsem to tak vnímal, ale nic to nemění na tom, že šlo o zajímavě promyšlenou konstrukci a intelektuálně zajímavou četbu. •• Za milníky na cestě k finální participaci (ve XX. kapitole) Barfield označil osobnosti J. W. Goetha a Rudolfa Steinera. Až tam jsem pochopil, že se ocitám na stejném poli - sic v jiné brázdě - jako v Dostalových Dějinách hudby tentokrát trochu jinak - viz předchozí zápisek z 9. ledna.

9.1.2022

Martin Soukup: Antropologie. Teorie, koncepty, osobnosti Ilustrovaly Markéta Ivanišová, Tereza Marečková. Fotografie Magdaléna Ezrová... (a jiní). Červený Kostelec, Pavel Mervart 2018. 773 s., edice Antropos. - ISBN 978-80-7465-355-1 Neznamená to, že bych se začal obzvlášť zajímat o tento vědní obor. Ale nezaškodí o něm získat jakýsi přehled. Silná výpravná publikace splnila očekávání podnícené anotacemi: skutečně mě záživnou a osobními poznámkami okořeněnou formou seznámila s vývojem antropologického myšlení od počátků v 19. století po současnost, s proměnami přístupů k výzkumu (spočívajícímu prvoplánově v terénních pobytech u "domorodců", etnických skupin či izolovaných kultur v různých částech světa s následnými publikačními výstupy), s osobnostmi, které nejvýznamněji promluvily do směřování oboru. Přínosným nápadem bylo zařazení dopisů fiktivní antropoložky (dáma jménem Martina Soukupová jakožto autorovo alter ego) čelným antropologům 20. století, kde komentuje jejich díla či s nimi taktně polemizuje; jen mě u nich iritoval obtížně čitelný font písma. Celkově je ale vizuální stránka knihy povedená, např. grafická znázornění míst zásadních výzkumů, celostránkové portréty osobností. Pointou celého pojednání je velký otazník nad budoucností (či vlastně již současností) antropologie v souvislosti s postmoderními přístupy a globalizací světa, v němž již ztrácí smysl zabývat se "jinou" kulturou či vůbec jednotlivými kulturami. •• Z jednotlivých myšlenkových proudů, které Soukup představuje, na mě nejvíc zapůsobila teorie kulturního systému L. A. Whitea (s. 466-468), který na vývoj kultury použil fyzikální příměr závislosti na energii a rýsuje tím pesimistické předpovědi budoucnosti civilizace.

Zápisky z volných chvil. Starojaponské literární zápisky paní Sei Šónagon, Kamo no Čómeiho, Jošidy Kenkóa Přeložili Miroslav Novák a Petr Geisler. Praha, Odeon 1984. 331 s. Sláva vyřazeným duplikátům z veřejných knihoven. V jedné z nich měli Zápisky z volných chvil dvakrát a usoudili, že docela zbytečně, vždyť si je ze skladu už dlouho dlouho nikdo nevyžádal. A mně se velice hodila. Proč? Při jejím listování jsem si uvědomil úzkou souvislost s antologií Sto básní (viz Čz 3.3.2021). Ano, tahle Sei Šónagon, dvorní dáma japonské císařovny na přelomu 10. a 11. století, byla zároveň jednou z proslavených básnířek. V dotyčné antologii jí patří báseň číslo 62. V japonské kulturní historii však ona paní zaujímá protekční místo díky svým Důvěrným sešitům, které otvírají unikátní průhled do života společenské elity její doby. Před tisícem let! Jejich sdělnost, detailnost a upřímnost potěší každého, koho stará kultura Dálného Východu aspoň trochu zajímá. Musí si ovšem zvyknout na formu deníkové koláže, kde se střídají zajímavé postřehy, úvahy, historky, drby, pocity... a ovšemže verše - její vlastní i odjinud citované. Poezie patřila k předním zábavám na japonských panovnických dvorech a zápisky této svědkyně to přesvědčivě dokazují. •• Rozsahem stručnější jsou další dvě díla. Dvě staletí po Sei Šónagon si mnich Kamo no Čomei v poustevně zapisoval své úvahy nazvané Záznamy z poustevny. Vůči předchozím stránkám jde o druhý extrém: svůj myšlenkový svět tu před námi otevírá mnich v odlehlé poustevně, vlastnoručně postavené horské chýši. Líčí svůj osud a způsob života v osamění, vymezuje se vůči společnosti v hlavním městě, filozofuje o pomíjivosti všeho. Trýzní sám sebe myšlenkou, že se prohřešil vůči zásadě neulpívat na ničem, když ulpívá na svém prostém příbytku a své samotě. •• Třetí zápisky nesou nadpis Psáno z dlouhé chvíle a jejich tvůrcem je Jošida Kenkó. Také on byl mnichem, ale jen formálně, společnosti se rozhodně nestranil. Jím zapsaný sled příběhů, vzpomínek, úvah, lyrických přírodních scenérií či "pamětnického vychloubání" (jak to trefně označil M. Novák v doslovu) je bohatým zdrojem poznatků z japonského středověku. Lze jej prý datovat do 30. let 14. století, tedy cca sto let po Čómeim. •• Další souvislost s antologií Sto básní tkví v osobě pořadatelky a komentátorky ilustračního doprovodu Heleny Honcoopové. V Zápiscích jde o černobílé reprodukce, a sice dřevořezby vybrané z pěti různých publikací, pokrývajících tři staletí (16.-19.) japonské knižní grafiky.

Jan Dostal: Dějiny hudby tentokrát trochu jinak Z německého orig. přeložil Radomil Hradil. Lelekovice, Franesa 2019. 147 s, edice Anthroposofie a umění. - ISBN 978-80-907414-7-8 Tady mi stačil jen a pouze název, abych po knížce zatoužil. Navíc přijatelný rozsah, čili poměrně útlá brožura. Proč nezkusit alternativní pohled na tak profláknuté téma, jako jsou dějiny hudby? •• Autor (1920-2015) byl českým učitelem hudby, ve své kariéře za socialistické éry hendikepovaný křesťanskou vírou a občanskými postoji. Kromě hudby byla jeho životním zájmem antroposofie a výsledkem tohoto propojení je dotyčný spis, publikovaný ještě za autorova života (2009) německy v Basileji, a pak po deseti letech česky. •• Je to tedy pohled na vývoj hudby z úhlu antroposofie. A je zajímavý. Hned od počátku jsme postaveni před zázrak hudby, před její nadsmyslovou podstatu a zdroj posvátnosti, v rozporu s pojímáním hudby jako sledu tónů či prostého sluchového vjemu. A nese-li druhá kapitola (Starověk) podnázev Hudba jako zprostředkovatelka nebeských darů, není to myšleno jako nadsázka. Postupujíce dalšími kapitolami, sledujeme "zlidštění hudby", její odtržení od duchovnosti, byť s jedním výrazným vybočením: Mozart, z něhož proniká "jas zázraku, kouzla něčeho lidsky-nadlidského". •• Dostal se kriticky dívá nejen na vývoj komponované hudby, ale také na koncertní kulturu, která staví posluchače do pozice pasivního příjemce "pro zábavu". Volá po zevnitřněném, duchovním prožitku spojeném s liturgií nebo se spontánním domácím muzicírováním. Má ale také co říct k popové hudbě, terapeutickému využití hudby a -a to asi vůbec nejkritičtěji - k hudební pedagogice. •• Čekal jsem to jiné, ale kvituji rozšíření obzorů - a jsem zvědav na své pocity, až se někdy příště zaposlouchám do Mozarta.

PF 2022

Tohle jsou některé z knih přečtených v roce 2021, ke kterým se budu muset kvůli své dřívější liknavosti vrátit v roce 2022 (někdy na hodinu a zpravidla na víc), abych je zaopatřil zvěčnělou vzpomínkou ve Čtenářských zápiscích. Zařekl jsem se, že od nynějška čerstvě přečtené svazky obloužím ihned a vždy k nim přifařím i některý z této hromádky, aby se zmenšovala a zmenšovala, až bude nejmenší na celém... Ach, ta klišé! Zkrátka, polepším se.

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku