[Nový Bor], Svazek obcí Novoborska 2018. 49 s.
S
koncem roku se vraťme k nám domů, do Lužických hor. Je tu kde chodit a
co obdivovat, je tu čím se unášet, o čemž má přesvědčit tato brožura. K
propagačním publikacím můžete mít předpojatou nedůvěru, i já to tak
mám. Ale v tomto případě se mohu zaručit, že výborné fotografie ani
neotřelé texty nelžou, neboť lákají do míst, která vesměs znám. Co
stránka, to klenot, i když si vzdor podnázvu nemyslím, že "neobjevený".
Turisté řadu z nich již objevili. Je ovšem pravda, že na rozdíl od
nedalekých destinací Českého Švýcarska, Ještědu či Českého ráje nemají
ten celonárodní věhlas. •• Knížečka je výsledkem přeshraniční
spolupráce (zafinancováno z evropských fondů), je neprodejná a lze
si i stáhnout i v elektronické podobě z internetu, např. na
adrese www.krasnalipa.cz/img/sloupce/luzicke_hory.pdf.
Souběžně
vyšla také německá mutace: Lausitzer
&
Zittauer Gebirge. Unentdecktes Juwel der Grenzregion.
•• Pohoří leží větší částí v Čechách, menší částí v Sasku. Přesto se mi
zdá nepoměr zastoupených lokalit (40:4) hodně nadsazený. Nejsem si
jist, kdyby na textu spolupracoval německý autor, zda ta česká převaha
nebyla mírnější. •• Pochopitelně jsem si udělal "inventuru", jak na tom
jsem se znalostí všech uvedených "klenotů". Tady mi vyšel poměr 36:8.
Hm, čekal jsem to i lepší. Takže mám na následující sezonu osm tipů na
výlet.Pro pořádek: O rok později vyšla nová verze brožury. V ní už je devět německých lokalit, ale početnější je i české zastoupení. Jako vydavatel je tentokrát uveden spolek DMO Lužické a Žitavské hory se sídlem v Dolním Prysku.
Přeji všem do nového roku mnoho krásných toulek za humna i dále.
Úvod a medailony šansoniérů napsal Lubomír Dorůžka. Praha, Odeon 1980. 113 s. + [52] s. obr. příl.
Když jsem zde před necelým rokem zabýval
písničkářskou antologií Víc než jen
hlas (Čz
12.2.2019), netušil jsem, že se mi záhy dostane do rukou ještě jedna
obdobná. Dokonce obě vyšly téhož roku. Zřejmě tehdy nakladatelství
dostala volnou ruku ukojit hlad (či žízeň?) po písničkářských
velikánech - z nichž někteří už tou dobou ani nežili. Koptova antologie
je na rozdíl od té předchozí ryze francouzská: Edith Piaf, Charles
Aznavour, Gilbert Bécaud, Georges Brassens, Jacques Brel, Léo Ferré. To
poslední jméno pro mě bylo novinkou. Další rozdíl je ten, že jde o
sborník interpretů, nikoli autorů (texty pro G. Bécauda psali jiní, pro
E. Piaf většinou také). Kdo který text napsal, to si však musíme
zjistit jinde, z knížky se to nedozvíme, ba nedozvíme se ani původní
názvy písní, podle kterých by se daleko lépe hledalo. Přesto jsem se i
tentokrát pokusil na YouTube vyhledat záznamy pro poslech v originále a
leckdy se mi to i podařilo. •• Lze pochválit, že kvalitu obrazové
přílohy s fotografiemi šansoniérů posílila volba křídového papíru.Eva Hahnová: Češi o Češích. Dnešní spory o dějiny
Praha, Academia 2018. 267 s. - ISBN 978-80-200-2839-6
Z
úvodu: "Tato kniha se věnuje dnešní zálibě některých českých autorů v
osočujících výrocích o vlastním národu, protože jsou v současné veřejné
mluvě jedem s dalekosáhlými následky." Autorka se rozhodla kriticky si
posvítit na stereotypy o údajných kolektivních vlastnostech českého
národa. Začíná citátem z projevu Václava Havla, pokračuje Petrem
Pithartem, Jiřím Pehem, Pavlem Kohoutem, Martinem C. Putnou, Tomášem
Halíkem atd.; jejich zatracujícím názorům na poměry ve společnosti
vytýká vágnost a zajetí v předsudcích. A dále říká, že se dnes módních
nářků nad vlastním národem sice bát nemusíme, ale neměli bychom je
nechat bez povšimnutí. Odtud přechází k esejím Jana Patočky z konce 30.
a konce 60. let, jež měly na uvažování o národě mezi intelektuály
zásadní vliv. Pokračuje rozborem knihy Češi v dějinách nové doby
(1991) od Petra Pitharta, Petra Příhody a Milana Otáhala a poté se
věnuje publicistice Václava Bělohradského. V dalších kapitolách
poukazuje na spory o obraz meziválečného Československa a poté na
rozmanitost pohledů na české dějiny, tak jak vznikaly v dramatickém
období nadvlády nacismu a jak se projevují "v historickém podhoubí
dnešních sporů o dějiny". A závěr: Čechům se uprostřed Evropy dostalo
poměrně šťastných životních podmínek, inspirativní blízkosti
různorodých
kultur a mnoha neocenitelných zkušeností. V současném diskurzu jim
škodí móda hanlivých stereotypů, která "nespočívá na srovnávacím studiu
dějin různých národů a má pramálo společného s novými historickými
poznatky", zato výrazně zatěžuje jak debaty o minulosti, tak politiku.
Autorka obhajuje samozřejmost a užitečnost sporů o dějiny, varuje však
před "bitevními poli stereotypů" coby sporům nesmyslně destruktivním a
neobohacujícím. •• Jakožto čtenáře Palackého (Dějiny národu českého...) a Pekaře (O smyslu českých dějin, viz Čz
10.8.2016) mě zaujalo vysvětlení jejich tradovaného protikladu v
chápání česko-německých vztahů (s. 226-227).Z německého vydání (které z dánštiny pořídil Ulrich Sonnenberg) přeložili Jaroslav Holoubek a Jelena Klare. Krásná Lípa, České Švýcarsko, o. p. s. 2010. 103 s. - ISBN 978-80-87248-08-9
Cestopis
z pera slavného dánského pohádkáře zachycuje první zahraniční cestu
mladého 26letého muže, jehož pohádková sláva měla teprve přijít. Cítil
se především básníkem a bezmezně toužil po uznání svého básnického
umění. Právě na této cestě se ho dočkal, když v Drážďanech navštívil
slavného Ludwiga Tiecka. Z cesty si však přivezl mnoho jiných silných
zážitků, mezi nimi i divokou romantiku Saského Švýcarska. Nutno
upřesnit, že i Švýcarska českého, protože cesta obnášela též jednodenní
epizodu na českém území s návštěvou Pravčické brány a Hřenska. ••
Literární dílko, kterým svou cestu zaznamenal, má reportážní charakter,
vložil do něj své pocity ze setkání s pamětihodnými místy, své názory
na politiku a na umění a také několik básní. Emoční prožitek pro něj
znamenalo právě i setkání s českým obyvatelstvem: ihned si všiml jeho
muzikálnosti a prosté katolické víry (s hořkou poznámkou, že se
nachází v zemi, kde jej - tj. protestanta - považují za kacíře). Můžeme
však zapochybovat o tom, zda se zde setkal s Čechy nebo spíše s českými
Němci. •• Nemenší dojem na něj udělaly divy přírody - strmé skalní
stěny tyčící se do výšky "několika kostelních věží", skalní stezky a
jeskyně. •• Z německého vydání byly do českého převzaty také půvabné
dobové ilustrace. •• Bylo pro mě zajímavé sledovat Andersena na
místech, jimiž jsem se po téměř dvou stoletích sám toulal, ať už na
zmíněné Pravčárně a ve Hřensku, nebo právě letos na saské straně na
Bastei a okolních stolových horách, či v Bad Schandau. •• Přestože
často navštěvuji Krásnou Lípu a v ní Dům Českého Švýcarska, tedy sídlo
vydavatele, tuto jejich knížku jsem tam musel přehlédnout. Objevil jsem
ji na obecním úřadě v Lipové v regále knih volně nabízených k
četbě nebo výměně. Až budete mít cestu kolem,
přijďte si také vybrat. Jsou tu k mání i zajímavé tituly, včetně těch,
které jsem tam na oplátku za Andersena nebo Livia zanechal já.Z anglického orig. přeložil Pavel Dominik. Doslov napsal Ladislav Nagy. Praha, Mladá fronta 1999. 233 s., edice Moderní světová próza. - ISBN 80-204-0834-7
Psychologický
příběh muže, Ira aristokratického původu, který svým lehkomyslným
jednáním přivede sebe i své blízké na mizinu a v pocitu životního zmaru
se dopustí zločinu na náhodné oběti. Teprve poté, ve vězení při čekání
na soud, mění pohled na sebe sama a prodělává jakousi sebeočistnou
kúru. Snad do jisté míry moralita. Ale dobře vykreslená psychologie v
ich-formě. •• Do paměti se mi nejsilněji vryla scéna odehrávající se na
středomořském ostrově. Onen irský vzdělanec si tam dlouhé týdny užívá
luxusu za cizí
peníze, ale následuje vynucená návštěva u důstojného prošedivělého
"hidalga", který severského vzdělance poučí o mravní zásadě splácet
půjčky. Hrdinovi nezbude než se vydat po dlouhé době domů pro svůj
podíl z dědictví a nadto zanechat na jihu v zástavě vlastní manželku i
s jejich malým synem... •• Kniha s vepsanou cenovkou "preso" je mi
vzpomínkou na dobříšskou kavárničku Velbloud
Café - ale to jsem už popsal u Barnesovy Historie světa v 10 a 1/2 kapitolách
(Čz 4.11.2018). •• Než jsem se
vůbec ke čtení Knihy doličné
dostal, ocitl jsem se nenadále na besedě s jejím autorem. Banville byl
totiž letos v květnu hostem pražského veletrhu Svět knihy. Spolu s
Rodrigem
Fresánem v angličtině diskutovali na téma "Jak pracovat se
vzpomínkami", tj. o úloze lidské paměti v literární tvorbě. Naštěstí
jsem s sebou měl manželku, a tak jsem díky jejímu tlumočení z jejich
rozhovoru přece jen něco měl. I když už si nepamatuji co.Ilustrovala Alena Schulz. Praha, Triton 2018. 735 s. - ISBN 978-80-7553-398-2
...aneb
vývoj lidské civilizace v kostce: historie, filozofie, věda, kultura,
technologie. Autor pojal vskutku smělý záměr provést čtenáře po celé
dráze vzestupu lidského rodu, od sestoupení ze stromů na zem k
nejvyšším duchovním a technickým výdobytkům moderního věku. Právě to
mě ke knize přilákalo: ve zkratce si zopakovat celou tu cestu, kterou
jsme prošli. Samozřejmě s vědomím, že do sedmi set stran se dají
vtěsnat jen ty nejzásadnější kroky a přískoky, a to nutně v
subjektivním autorském výběru a interpretaci. •• Oproti různým jiným
"dějinám světa" zde ustupují do pozadí mocenské záležitosti - politika,
války, osudy říší; ale ošizeni o ně nejsme, stále tvoří rámec, pod
jehož vlivem se utvářel myšlenkový svět a technologický pokrok. Tato
četba vlastně vyvažovala mé současné zaujetí Liviovými Dějinami,
ten totiž líčí historii Říma téměř výhradně prostřednictvím politických
a válečných událostí. •• Místy mě poněkud popouzel lehce učitelský tón,
čím blíže k závěru, tím moralističtější, ale autorovi jsem ho
odpouštěl. Bylo evidentní, že jednou z motivací k tomuto úctyhodnému
dílu bylo vzbudit u čtenářů starost o budoucnost. Poslední, tj. devátá
kapitola to potvrzuje. Vyjmenovává v ní problémy, které je třeba
vyřešit, aby lidstvo přežilo. Bohužel, nejsem si tak jistý, že
požadavky, jež klade na ekonomy, politiky a učitele, kteří by měli
vést lidi ke změně hodnotové orientace, jsou splnitelné. •• Ke knize se
stojí za to vracet coby k encyklopedické příručce. To, co se týká tzv.
humanitních věd, matematiky či fyziky, mám vesměs načteno a bylo to zde
pro mě spíše shrnutím "jinými slovy". Snad proto se mi jevily
zajímavějšími pasáže o vzniku a vývoji technologií (keramika, sklo,
látky, železo, potraviny, alkoholické nápoje, mýdlo, později počátky
chemického průmyslu
apod.). Rejstřík je k dispozici, byť bohužel ne tak detailní, jak bych
považoval za užitečné. •• Je zajímavé, že o autorovi, jenž se podjal
takového úkolu a osvědčil tak široký záběr znalostí, nelze téměř nic
dohledat. Snad je to středoškolský učitel ze Zlína. Přál bych mu, aby
se aspoň někteří z jeho žáků vydali do světa s týmiž ideály a chutí do
práce.Z anglického orig. přeložil Václav Frei. Praha, Vyšehrad 2011. 215 s. - ISBN 978-80-7429-035-0
Knižní
vydání přednášek francouzského křesťansky založeného filozofa
(1884-1978), s nimiž vystoupil koncem 30. let. Je to svébytný pohled na
dějiny filozofování. Jako občasný čtenář knih o filozofii (spíše než
filozofických knih) jsem v tomto případě už trochu zápasil s náročností
textu, ale základní myšlenka z něj vysvítala jasně: podle Gilsona se
tvůrci filozofických systémů nechávají zlákat analogií s jinou vědou,
což jejich školu - po počátečním úspěchu - vždy nakonec přivede ke
skepticismu. Tím se otevře cesta k novému pojetí metafyziky, novému
systému, který má dospět k filozofické pravdě, ale historie se opakuje.
Gilsonova procházka tradicemi západního filozofického myšlení vede od
"středověkého experimentu" (Abélard, Bonaventura, Ockham) přes
"karteziánský experiment" (Descartes) po "moderní experiment" (Kant,
Comte). Ti se nechali postupně inspirovat aktuálně úspěšnými vědeckými
obory (logicismus, teologismus, psychologismus, matematismus,
fyzikalismus, sociologismus...) k ambiciozním metafyzickým konstrukcím,
které se - zpravidla přispěním jejich vlastních žáků - nakonec
zhroutily. Tato nápadná podobnost v osudech filozofických idejí vede
pak k otázce, zda je metafyzické poznání vůbec možné. Gilson v
závěrečné kapitole pojmenovává onu chybu, které se jmenovaní předchůdci
dopouštěli: univerzálnost jsoucna je zaměněna s některým z konkrétních
aspektů reality, tak jak si je za svůj předmět poznání vytyčila některá
věda. Tomu se při obezřetném rozvažování ovšem dá vyhnout. Na závěr
Gilson ale také poznamenal, že pro nás není důležité vybudovat
filozofický systém "jednou provždy", ale být otevřený novým zkušenostem
poznání. Nikdy totiž nepoznáme vše, co existuje. Tak jako tak sama
existence pro nás vždy zůstane zahalena tajemstvím. •• Vždy mě
překvapí, když při současné četbě tematicky odlehlých knih dojde k
pozoruhodnému protnutí myšlenek. Gilson v knize zareagoval na tehdy
aktuální diskusi o filozofických důsledcích kvantové mechaniky.
Překladatel Václav Frei k dotyčné pasáži připojil obsáhlou,
celostránkovou poznámku, seznamující s pozdější interpretací kvantové
fyziky. Jde o to, že iracionalita kvantového světa je jen zdánlivá a ve
skutečnosti se řídí matematickými vztahy, z nichž lze předvídat a
objevovat dosud neznámé jevy. Právě tomu se věnuje Max Tegmark v knize Matematický vesmír, kterou jsem
četl souběžně s Gilsonem. Také o ni se tu snad někdy podělím.Ilustroval Jiří Kalousek. Ústí nad Labem, Severočeské nakladatelství 1979. 244 s
Letos
v říjnu jsem se poprvé vydal na knižní burzu do českolipského muzea.
Příliš mě nenadchla a už jsem se i chystal odejít s prázdnou. Při
druhém kolečku kolem všech stánků jsem nakonec lapil Miltnerovy Příběhy bájné Indie (budou dělat u
mě společnost oběma vydáním Rámajany,
viz Čz
30.12.2015 a 17.1.2016) a už když jsem byl na odchodu, začala vybalovat
zboží rodinka s dětmi, od kterých jsem si za 15 Kč zakoupil Kytlického vodníka.
Ten naopak obohatil mou regionální knihovničku, byť bez přebalu (desky
na obrázku vlevo, vpravo je náhled přebalu stažený z internetu). •• O
existenci
knížky jsem měl do té doby nejasné povědomí, a tak mi přišlo vhod, že
se mohu seznámit s příběhy odehrávajícími se nedaleko od nás, tak
říkajíc za našimi humny nebo co by kamenem dohodil; zhruba v prostoru
mezi Tolštejnem a Děčínem. Z předmluvy se dovíme, že autor coby jeden z
přistěhovavších se kytlických chalupářů sbíral v tomto znovu
objevovaném venkovském kraji inspiraci, zejména z vyprávění o bývalých
obyvatelích, po nichž zbyly "stopy jejich dovedných rukou, stopy jejich
umu, moudrého uvažování, bystrého myšlení." Zejména poslední dvě
jmenované schopnosti jsou jádrem všech šestadvaceti vyprávění. Kromě
toho autor na sebe vyzrazuje náruživý vztah ke gurmánským požitkům -
vždyť v mnoha z těchto příběhů (daly by se označit za pohádky, pověsti
či lidová vyprávění) se jídlu věnuje náležitá pozornost a přisuzují se
mu nejednou kouzelné účinky, nejnápadněji v pověsti O knížeti Strakovi a zemanu Vejdělkovi.
Nicméně, povšimněte si oněch jmen. Podobná ryze česká jména mají v
knize - až na několik málo výjimek - všechny postavy, přestože v době,
do které autor klade své příběhy, bylo zdejší obyvatelstvo německé.
Kritiku musíme přibrzdit, když si uvědomíme, že v knize určené (hlavně)
dětem a vydávané v době počínající normalizace by německá jména byla
asi neprůchozí. A tak by mě spíš zajímalo, zda šlo v prvé řadě o
spisovatelovu autocenzuru, nebo požadavek nakladatele. Ale co je více
na pováženou: zdejší hrdinové jsou tak ryze čeští, že drží české zvyky
a dokonce některé tradiční české zvyky vytvářejí - inu, především ty
"gurmánské": právě zde jistý Hadrbolec, ponocný v Lísce, vynalezl
knedlo-zelo-vepřo, bramborové knedlíky, švestkové knedlíky, škvarkové
placky... ale kromě toho například i dudy. A mimochodem, pokud se v z
úst některých postav ozve němčina, tak jsou to ústa přitroublého
panstva; asi právě kvůli kontrastu s onou bystrou českou myslí zdejších
poddaných...Vybral a přeložil Antonín Líman. Doslov Denisa Vostrá a Antonín Líman. Praha, DharmaGaia 2011. 339 s. - ISBN 978-80-7436-015-2
Po
čtyřech měsících od minulého zápisku "plynule" navazuji další sbírkou
japonských haiku. Právě tou, kterou jsem minule sliboval. Je to dosud
největší český výbor poezie tohoto žánru. Obsahuje osm set básní od 78
autorů, a to v uspořádání do pěti oddílů - počínaje deseti starými
mistry ze 17. a 18. století a konče moderními mistry haiku (nejmladší
je ročník 1979). Překvapilo mě poměrně silné zastoupení básnířek - což
z obsahu to není patrné, aspoň pro normální evropské smrtelníky, kteří
z japonských jmen nedokáží odvodit pohlaví. Líman zpracoval ke každému
autorovi životopisný medailon a antologie tudíž dostává takřka
charakter encyklopedické příručky. Ale také mimořádně povedeného
výtvarného artefaktu, protože je bohatě doprovázena ilustracemi v žánru
haiga, tedy obrazovými
haiku. V některých případech můžeme ocenit textový a výtvarný pandán
téhož umělce. A co se týče samotných textů, stojí za poznámku, že vedle
lyrických dojmů, navozených přírodními motivy a životní melancholií, se
u autorů haiku setkáme též s náměty z každodenního života nebo s
kritickými reflexemi války. •• U vlastních knížek mám zvyk na předsádku
lehce tužkou zaznamenat čísla stránek, k nimž se určitě stojí za to
vrátit. Na předsádce téhle knížky je pěkně husto. Ale vzdal jsem se
pokušení zde některá trojverší ocitovat - vytrženo z kontextu knihy by
to nebylo ono.Z japonštiny přeložil Antonín Líman. Ilustrace Keisai Soga. Doslov o ilustracích Helena Honcoopová. Praha, DharmaGaia 2006. 203 s. - ISBN 80-86685-27-6
Loni
v horkém létě jsem se usadil v jedné kavárně ve Světlé nad Sázavou a
jako přílohu k
ledovému pití jsem si vybíral čtení z tamní knihovničky. Objevil jsem
právě tuhle knížečku. Spolu s chvěním parného léta nad břehem Sázavy na
mě zapůsobila tak, že jsem si ji... nepřivlastnil,
ale vyfotil obálku, abych věděl, co sháním. Vlastní výtisk jsem si pak
pořídil v Liberci u
Fryče. •• O básních haiku jsem měl do té doby jen nejasné povědomí.
Náhodné setkání ve Světlé mě navedlo nejen k Issovi, ale nakonec i k
velkému výboru z třech století japonských haiku, který tentýž
překladatel vydal pod názvem Chrám
plný květů (o
něm jindy). •• Při povrchním čtení můžete kratičké třířádkové
básničky zatratit coby banality. Ale pod tímtéž zkratkovitým vyjádřením
můžete objevit a vychutnat nálady a emoce navozené momentkami
(převážně) z přírodních scenérií, jakési vršky ledovce, pod kterými
dříme celý básnický vesmír... Četl jsem je - už v té kavárně - s
pocitem, že mi osud přihrál to, co jsem právě potřeboval. A to i s tím
vědomím, že český
překlad nemůže beze zbytku vystihnout originál vytvořený ve zcela
odlišné jazykové struktuře; navíc evropskému čtenáři schází svébytný
japonský kulturní kontext. Překladatele naštěstí tyto okolnosti
nesvedly k přemíře poznámek. Používá je opravdu střídmě, například u
narážek na buddhistické reálie či folklorní představy, popřípadě
upozornění, že dotyčné haiku je parafrází na slavnou báseň od
věhlasného Bašóa. ••
Kobajaši
Issa žil na přelomu 18. a 19. století a je v Japonsku prý
neoblíbenějším básníkem haiku. Výtvarný doprovod, tvořený zpravidla
jemnými
celostránkovými obrázky se dvěma odpovídajícími si motivy, je vybrán z
díla básníkova vrstevníka. Výbor je uspořádán do tematických oddílů (O měsíci a květech; O horách a moři, ... O
vrabccích, vlaštovkách a vránách ... až po O bozích a strašácích.
•• Knížečka je unikátní uvedením japonského originálu pod každou básní,
a to na dvakrát - v japonských znacích a jejich přepisu do latinky. ••
Knížku posílám dál. No představte si, jedné paní do
Japonska. •• Tři ukázky: Ještě
starší / než želvy a jeřábi / podzimní večer. • Lidé přijdou / a odejdou / horská louka se
zakalí. • Mlhavá noc - / bloudím mokřinou / hledám cestu. Z anglického orig. přeložila Petra Diestlerová. Doslov Petr Matoušek. Praha, Mladá fronta 2013. 499 s. - ISBN 978-80-204-2668-0
Na obálce je u Mitchellova jména upozornění: autor románu Atlas mraků.
Ten román jsem sice nečetl, ale zaregistroval jsem, že se stal
literární událostí, a vedl jsem jej v patrnosti jako případný námět na
četbu - přestože netuším, oč v něm kráčí. Jenže dřív mě potkala tato
jeho kniha, a tak jsem se do ní pustil. Musím přiznat, že první
stránky, podrobné líčení náročného zákroku u těžkého porodu, mě
odradily a knihu jsem bezradně odložil. Aspoň prozatím. Při druhém
pokusu jsem se dostal o pár listů dál, ale pořád to "nebylo ono".
Zpočátku nepřehledná spleť postav, samé dialogy, z nichž se postupně a
pomalu klubou jejich identity a vzájemné vztahy. A vůbec, mám na
pětisetstránkový zamotaný příběh teď čas a chuť? Kniha zas nějakou dobu
ležela. Ale nedalo mi to, historicko-dobrodružně-milostně-melancholický
příběh jsem dočetl. Mimo jiné proto, že k Japonsku mám jakýsi osobní
vztah díky bývalé kolegyni, která tam zakotvila a občas mě zásobuje
tamními postřehy. A také proto, že samotné historické reálie, na
jejichž pozadí se odehrávají hrdinovy osudy, jsou dost zajímavé. Na
přelomu 18. a 19. století se ocitáme na Dedžimě - malém ostrůvku u
Nagasaki, jediném místě, kde je Holanďanům coby jediným západním
cizincům dovoleno obchodovat s Japonskem, a to ještě za velmi
ozvláštněných podmínek. Mladý holandský úředník Jacob de Zoet si zde
může pomoci ke skvělé kariéře, ale smysl pro poctivost a vlastní
sebeúcta jej odstaví na vedlejší kolej. Ke všemu jej drtí osud jeho
nešťastné lásky - japonské porodní asistentky unesené do horského
kláštera, ovládaného obskurním náboženským řádem. Rozhodná chvíle
Zoetova života nastává nepřátelskou návštěvou anglické brigy (doslov
informuje, že šlo o skutečnou událost). S ní přichází nejen
vykrystalizování charakterů na Dedžimě, ale v důsledcích i odstranění
zrůdného kláštera. •• K nejsilnějším zážitkům z četby patřily takové
zlomové momenty, jako Zoetovo odmítnutí povýšení, Oritin "útěk" z
kláštera, pokus o její vysvobození, Zoetovo čelení Angličanům, scéna
pomsty na knížeti opatovi... a pak také oba epilogy, jimiž je v emočně
nabité zkratce doveden Zoetův život do finále. •• Pokud Tisíc podzimů stojí ve stínu Atlasu mraků, měl bych si i ten
slavnější Mitchellův román někdy přečíst.Simon Garfield: Prstem po mapě. Proč svět vypadá tak, jak vypadá
Z anglického orig. přeložil Marek Sečkař. Předmluva Dava Sobelová. Praha, Akropolis 2017. 428 s. - ISBN 978-80-7470-166-5
Při mé slabosti pro mapy jsem nemohl odolat
esejistické knížce o
kartografii. Sice mě zaskočilo, že autorem není odborník-kartograf, ale
publicista, který píše knihy i na různá jiná témata. Ale sklízí s nimi
prestižní úspěchy, a po přečtení Prstem
po mapě konstatuji, že asi teda
zaslouženě. Snad jsem čekal trochu podrobnější vysvětlení různých
projekcí zemského povrchu, ale kdo ví, zda bych to pochopil.
Garfieldova kniha je vyprávěním o mapách a o všem možném, co s nimi
souvisí. Místy má reportážní povahu, to když reflektuje samu autorovu
cestu za kartografickými unikáty, za odborníky, znalci a obchodníky.
Čtenáře tak zahrnuje spoustou zajímavého
materiálu, aniž by unavoval. Esejistický styl ovšem někdy komplikuje
zpětnou orientaci v publikovaných faktech. Naštěstí je tu k mání jmenný
rejstřík, když už ne věcný. •• První kapitola seznamuje s nejstaršími
představami o světě a s prapočátky kartografie v antickém světě (v
alexandrijské knihovně působící Eratosténés, Strabón a Ptolemaios).
Kapitol je celkem 22 a k tomu četná intermezza nazvaná Kapesní mapa.
Víceméně chronologicky sledujeme zdokonalování map spolu se zeměpisnými
objevy, vznik prvních atlasů, globusů, městských plánů, turistických
průvodců, satelitních navigací... To vše okořeněno leckdy až
dobrodružnými příběhy kartografických unikátů, jakými jsou mappa mundi z Herefordu nebo Vínlandská mapa,
která, pokud není podvrhem, zachytila část Severní Ameriky půl století
před Kolumbovou plavbou. Dozvídám se, jak to bylo s pojmenováním
kontinentu podle Ameriga Vespucciho. Jinde se vyvrací tradovaný omyl o
používání alibistického nápisu "Zde jsou draci", naopak se uvádějí
případy přebujelé fantazie kartografů zakreslujících neexistující
ostrovy či pohoří. Dostane se i na podíl map na odhalování zločinů či v
boji s nemocemi (zvláštní shodou okolností jsem na tentýž příběh o
vypátrání zdroje cholery v Londýně narazil v souběžně čtené knížce Geny, buňky a mozek, Čz 15.4.2019). A k tomu ostrovy
pokladů, kanály na Marsu, dokonce mapování mozku. •• Nejvíc jsem ale
zpozorněl u kapitoly Lvi, orli a
gerrymandři.
Týká se kartografických hříček, kdy jsou do mapy vkresleny obrysy
zvířat - lev do Nizozemska, orel do Spojených států apod., což
zpravidla mělo politický podtext. Nic z toho se však podle mě nevyrovná
nápadu vtělit do mapy nahou ženu. Možná k tomu došlo vícekrát, já mám
ale na mysli jeden konkrétní doklad, který zdobí moji pracovnu: velmi
půvabné ztvárnění Evropy od grafika Slávy Jílka (1928-2004) na jeho novoročence
1982. •• Škoda že v Garfieldově knize jsou k dispozici pouze
černobílé reprodukce map. V mnoha případech by jim velmi prospělo
zvětšení.
Ačkoli kniha má bezesporu globální záběr, přece jen je znát,
že byla psána především pro britské čtenářstvo, tj. s přednostním
použitím britských reálií.Z německých orig. přeložila Věra Koubová. Doslov Ivan Vyskočil. Praha, Prostor 2004. 213 s., edice Střed. - ISBN 80-7260-105-9
Franz
Wurm byl německý básník pocházející z Prahy (1926-2010). Coby židovské
dítě se v roce 1939 zachránil odjezdem do Anglie a v dospělosti
zakotvil ve Švýcarsku. Po prvním českém výboru Břehy v zádech
(1974) je toto výbor druhý, pořízený z jeho tří sbírek vydaných v 80. a
90. letech. Překladatelský počin Věry Koubové získal Cenu Josef
Jungmanna za rok 2005. Není divu, Wurmova jazyková akrobacie - aspoň
tak jak ji vnímám z tohoto překladu, musela být pro adekvátní převod do
jiného jazyka obtížnou zatěžkávací zkouškou. Z dobrých zdrojů se
dovídám, že díky téže překladatelce se loni české verze dočkala ještě
Wurmova poéma Král na střeše.
Podle anotace, která hovoří o spříznění se skladbami Holanovými a
Rilkovými, jsem v pokušení si ji ihned obstarat. Jenže podobně to bylo
i s tímto právě přečteným výborem - a musím přiznat, že většina jeho
obsahu pro mě byla těžko stravitelná, ba nepřístupná. Ne sice en bloc,
v některých jsem rozšifroval smysl a účel použitých slov a obratů, ale
Wurmova poetika mě tak jako tak neoslovila. Nevadí, mám pro příští
večery v zásobě několik básnických knížek - čekatelek, s nimiž mi
zajisté bude lépe.Z latinského orig. přeložili Pavel Kucharský a Čestmír Vránek. Předmluva Václav Marek. Praha, Svoboda 1979. 502 s., Antická knihovna
Asi
bych se do četby historického veledíla nepouštěl, nebýt toho, že mi
samo přišlo naproti - podobně jako ten Gogol z předchozího zápisku.
Nejdříve mi zkřížil cestu tento první svazek, a než
jsem si rozmyslel, zda si ho opravdu chci nechat, v krátké době mi
podobným způsobem padl do rukou téměř celý zbytek šestisvazkového
kompletu, tak jak jej v Antické knihovně vydali během 70. let. Bylo
rozhodnuto: ozdobí mou knihovnu (to za druhé) a celým tím Liviem se
prokoušu (to
za prvé). Chybí mi zatím Dějiny V
(tedy v kompletu v pořadí čtvrtý, neboť druhý svazek je označen Dějiny II-III). Pokud se samy od
sebe včas neobjeví, využiji služeb antikvariátníků. •• Slovo
"prokoušu" beru zpět, Livius se totiž čte docela dobře. O nějakých
suchopárných análech nemůže být řeč, naopak se dá hovořit o
popularizačním díle, jež je zhusta proložené beletristickým líčením
událostí. V "hrdinském epose v próze", jak to pojmenoval autor
předmluvy, dostala před historickou přesností přednost idealizovaná
podoba římských dějin s důrazem na morálku a římské ctnosti.
Překladatelé dodali k textu spoustu užitečných vysvětlivek, máme tu i
rejstřík jmen a chronologický seznam králů a konzulů. •• První svazek
zahrnuje první čtyři knihy, tj. původně papyrové nebo pergamenové
svitky. Z celkem 162 knih se jich však zachovalo jen 35. To mi v
knihovně ušetřilo něco přes půl metru místa. •• Několik zajímavých
momentů z tohoto prvního svazku: Příběh znásilněné Lukrécie ze závěru
první knihy jsem mohl dodatečně srovnat s básnickým podáním
Shakespearovým (viz Čz
30.8.2015 a 31.10.2018). • Dále zde najdeme předobraz naší legendy o
povolání Přemysla Oráče na knížecí stolec přímo od pluhu: Kosmas se
inspiroval epizodou z třetí knihy, kde se líčí, kterak byl k
diktátorskému úřadu a záchraně Říma před sabinskými útočníky povolán
Lucius Quincitius Cincinnatus. Ten byl zastižen vyslanci senátu v plné
práci na svém poli o čtyřech jitrech. • Ohrožující útoky okolních kmenů
na Řím jsou mnohdy Liviem posuzovány jako záchrana před vnitřním
rozvratem republiky. Když totiž byl zvenčí klid, vypukly zpravidla
tvrdé boje o prestiž a moc mezi patriciji a plebejci, zatímco
bezprostřední nebezpečí za hradbami stmelilo národ k organizaci vojska
a slavnému potření Sabinů, Aequů, Volsků, Vejanů atd. ••
Prozatím jsme skončili roku 402 př. n. l. Nějaký čas si
oddechnu, to zase ano, a pak vzhůru do druhého svazku.Předmluva P. Nikolajev. Moskva, Chudožestvennaja literatura 1984. 572 s., edice Biblioteka klassiki. Russkaja literatura
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Povídky
Z ruských orig. přeložili Ervína Moisejenková, Prokop Voskovec, Jarmila Fromková, Petr Křička, Anna Nováková; doslov napsal Ladislav Zadražil. Praha, Odeon 1975. 597 s., edice Galérie klasiků
V
jedné knihovně, v krabici s knihami, které si mohou lidé rozebrat,
protože nikomu nebudou chybět, jsem vylovil Gogola v ruském originále.
Vzal jsem si ho, protože čas od času si chci v ruštině počíst, když už
mě to jednou naučili (v Čz
jsem si takhle už liboval nad Čechovem, Puškinem, Jeseninem, bratry
Strugackými). Vyklubal se z toho první díl dvousvazkového výboru z
Gogolova díla s jeho povídkovou tvorbu: sbírky Večery na samotě u Dikaňky a Mirhorod, dále Něvský prospekt, Nos, Portrét, Plášť,
Kočár, Bláznovy zápisky a Řím.
Souběžně jsem je četl česky. Odeonský výbor, který jsem si za tím
účelem pořídil, je obsahově totožný, pouze v něm chyběla poslední
povídka Řím. Tu se mi
podařilo objevit v útlé knížečce Nos
a jiné povídky
(přeložil a vydal Stanislav Minařík v Praze 1931); ona to není ani tak
povídka, jako úryvek nedokončené rozsáhlejší prózy. •• Jistě jsem
některé z povídek už kdysi četl, minimálně Něvský prospekt a Portrét. V originále to byl ale
jiný zážitek a na některé z nich dlouho nezapomenu. Soročinský jarmark, Štědrovečerní noc nebo Strašlivá msta z Dikaňky, Vij (ten obzvlášť) ze sbírky Mirhorod; Nos, Portrét, Plášť...
Úsměvná až groteskní nadsázka, pohádkové motivy zasazené do soudobé
reality ukrajinské vesnice, městečka či samé ruské metropole
Petrohradu, ironické štulce mířené jak do panských vrstev, tak do
úřednictva a mužického lidu... Lyrika popisů přírody, které bych v
češtině spíše jen přelétl očima, mi dokáže brát dech, když se musím
kvůli porozumění soustředit na každé slovíčko. Jen historickou prózu Taras Bulba, zabírající víc než
polovinu Mirhorodu, jsem
trávil s jistým sebezapřením.Z anglického orig. přeložili Andrea Scheansová a Juraj Barbarič. Brno, Emitos 2017. 357 s. - ISBN 978-80-87171-52-3
Objednávat
si knížky v e-shopu může být někdy zrádné. Možná jsem nevěnoval dost
pozornosti anotaci a nechal se zmást názvem, očekávaje zejména poučení
o novinkách v biologii, genetice, neurologii apod. Po otevření jsem
zjistil, že téma v zásadě souhlasí, ale že jde o pohled na vědu z
jiného úhlu: autoři podrobují svět vědeckého výzkumu kritické analýze
jakožto sociálně-ekonomický fenomén. Zobrazují jej jako průmysl, v němž
hlavní roli hrají finanční zájmy firem uplatňujících neetické až
bezskrupulózní praktiky v zájmu maximálního zisku. Autorská manželská
dvojice (socioložka a neurobiolog) předkládají nelichotivý obraz
vědců-podnikatelů, přizpůsobujících se ochotně společenské poptávce,
uchylujících se k nadsazující, zkreslující a někdy i podvodné
prezentaci výsledků své práce. Ano, o vlastním vědeckém výzkumu se tu
čtenář ledacos zajímavého doví, ale vždy v souvislosti s kritikou
etických problémů, které příslušný vědecký obor provázejí. Jako typický
příklad uvádějí nekritická očekávání od rozluštění genetického kódu a
jeho využití v "individualizované genové terapii", která se nakonec
ukázala být bublinou, ale přinesla dočasnou slávu a zisk vyvoleným. ••
Jedna z kapitol, Severoatlantická
bublina,
mě zaujala popisem projektu, který měl využít výjimečnou genetickou
homogenitu obyvatel Islandu k vybudování unikátní genetické databáze. Z
ní by údajně šlo odvodit souvislost genových sekvencí s nemocemi a
využít je k vývoji účinných léků. Informace o projektu mi tehdy neušla,
protože mě zajímalo vše kolem Islandu. Jenže pak bylo ticho po pěšině.
A tak jsem se nyní konečně dozvěděl, jak to všechno bylo, se všemi
etickými, právními a ekonomickými problémy, jež nakonec vedly k
bankrotu oné společnosti. Projekt podle autorů knihy ilustruje vznik
nového hybridního stvoření: biologa-podnikatele, který svůj úspěch
postaví na vychytralosti ve styku s médii. •• Kniha Roseových mi
vzdáleně připomněla téma Komárkovy knihy Spasení těla (viz Čz
5.6.2006), i ta kriticky pohlíží na současný
medicínsko-průmyslový komplex, ale zásadně odlišnou optikou.
Marxistické hledisko Roseových je sice také opodstatněné, ale mnohé
křiklavé formulace mi až příliš připomínaly klišovité teze o prohnilém
západním/americkém imperialismu, jimiž nás svého času denně oblažoval
komunistický tisk.Průvodní text napsal a básně přeložil Jiří Vejvoda. Básně přebásnil František Novotný. Předmluvu napsal Miloš Skalka. Praha, Práce 1980. 391 s., edice Kamarád
František Novotný: Tichá vůně slov
Ilustrace Jiří Anderle. Praha, Radioservis 2017. 155 s. - ISBN 978-80-87530-90-0
Antologii zpívajících básníků Víc než jen hlas
jsem už kdysi přečetl, muselo to být někdy koncem 80. let. Loni mi opět
padla do rukou - a dokonce jsem si ji mohl ponechat. A protože mezitím
se zrodil internet a na internetu YouTube, udělal jsem to samé, co před
nedávnou s knížkou písňových textů Jarka Nohavici: text za textem,
totiž
píseň za písní, jsem si je pouštěl. Ke každé z nich jsem si našel text
v originále, poslechl si jeho nahrávku (leckdy byl k nalezení i
videozáznam zpěvákova vystoupení) a vedle toho sledoval český překlad
v antologii. Oželel jsem jen francouzštinu, ale i tak jsem si Brela
celého vyposlechl. Byly z toho krásně strávené hudebně-poetické večery,
i když u monitoru počítače. •• Básnickou sbírku Františka Novotného
jsem dostal darem od maminky, která ho často slyší vyprávět v
rozhlasových pořadech. Je to tentýž František Novotný, který před 40
lety přebásnil texty právě pro onu antologii písničkářů. A tentýž,
kterého znám z koncertů skupiny Spirituál kvintet. Kromě toho, že pro
ni psal texty, skládal přímo na místě a na počkání básně na slova
náhodně vybraná publikem. Pamatuji si vlastní nervozitu z toho, jak se
mu to povede. Zajímavá a sympatická osobnost... •• A ta jeho knížka
básní?
Četla se mi příjemně, zejména první půlka. Řečeno slovy z autorské
předmluvy, nabízí se tu "kytička pocitů". Útěšné, v pokoře zakotvené
verše, v jejichž jemném předivu se splétá vůně domova, lásky, štěstí,
víry, naděje...; "básně o lidském srdci psané všedními slovy" - když
lehce pozměním verš z básně o Karlu Čapkovi (s. 130). To vše příhodně
podtrženo ilustračním doprovodem Jiřího Anderleho. Čtenář se pozastaví
na místech, která těží z kouzla prchavého okamžiku a chápavého
nadhledu, nebo kde se originálně kouzlí s jazykem. Po kompoziční
stránce je to poetický průvodce od jara do zimy, ale jen jako základní
motivická linka, které si nemusíte všímat. Sic autor nepřekračuje hranu
laciné sentimentality a prvoplánových moralit, je toho na jednu sbírku
přece jen až tak nějak moc. Proto jsem za polovinou cítil, jak mě
vcelku jednolitý tón už unavuje. Ještě že je to prokládáno fejetonovými
texty. Na nich je znát krevní skupina Františka Nepila, který je
ostatně v knížce nejednou připomenut.Ilustroval Jiří Slíva. Praha, Volvox Globator 2017. 84 s. - ISBN 978-80-7511-359-7
Není to první Antialkorán
v mé knihovně. Ten předchozí napsal před více než čtyřmi staletími
Václav Budovec z Budova. S arabským prostředím a islámskou ideologií se
důvěrně seznámil jako člen diplomatické mise v Cařihradu a ve zmíněném
spise pak s islámem ostře polemizoval. Přesvědčit se můžete v moderním
vydání z roku 1989 (byl to jeden z posledních svazků edice ŽDM).
•• Autor Antialkoránu z
počátku 21. století žije už několik desetiletí ve Francii, v zemi,
která se vyrovnává se
sílícím islamismem. Zejména po děsivém atentátu na redakci satirického
časopisu Charlie Hebdo. Ouředník ve čtyřech statích zaujímá postoj jak
k
islamistickým tendencím v Evropě, tak k postojům, který k islamismu
zaujímají jiní. Především ke smířlivým a o náboženskou toleranci
usilujícím postojům Tomáše Halíka. Na těch několika Halíkových knihách,
které jsem četl, mi bylo sympatické právě prosazování tolerance (jak
mezicírkevní, tak ve vztahu věřící - nevěřící). Musel jsem se ale
zároveň zamyslet na Ouředníkovými argumenty, jimiž hájí západoevropskou
svobodu slova, zahrnující mj. právo satiry a zesměšňování. Právě ve
Francii je silná tradice antiinstitucionálních a antiklerikálních
periodik (započatá rokem 1790). Islamistický fundamentalismus je pro ně
logicky příhodným terčem. Můžeme polemizovat o tom, zda přednostně
hájit právo novinářů na satiru, nebo právo věřících nenechat se urážet
ve svých náboženských citech. Nicméně argument, že si redaktoři Charie
Hebdo
za tragédii "mohli sami", nemůže obstát, pokud oběma stranám přiřkneme
právo bojovat stejnými zbraněmi. Oběť satiry je vůči jejímu autorovi
stále
rovnoprávným partnerem, od něhož lze případně očekávat oplátku stejným
kalibrem. Jenomže pro zatvrzelého fundamentalistu jeho protivník není
lidskou
bytostí se stejnými právy, ale "nevěřícím psem". Tato situace je
ostatně nejkřiklavějším dokladem rozporu, který Antialkorán
ilustruje mnoha příklady: je to nerovnováha mezi proklamovanou
tolerancí Evropanů vůči islamistům a netolerancí v opačném gardu.Praha, Prostor 2016. 309 s., edice Střed. - ISBN 978-80-7260-328-2
Ke
knížce mě přivedlo propojení psychologie s literaturou a uměním. Autor,
nyní již 90letý nestor psychologie a sexuologie, se zároveň zajímal o
umění, a to až tak, že na vysokých školách přednášel o psychologii
filmu; když musel tuto kariéru opustit kvůli normalizaci, působil jako
sexuolog (přinejmenším jedna generace chlapců čerpala životně důležitá
naučení z jeho příručky Sexuální
zrání mladého muže)
a později na klinice popálenin. A také maloval. [Připojuji ex post: Ivo
Pondělíček zemřel 20. prosince 2019.] •• Hned první esej v knize - Tvář a lidský úděl
- se věnuje psychologické pomoci lidem traumatizovaným popáleninami
obličeje. Následuje kratší text o syndromech přicházejících se středním
věkem. Pak teprve nastupují témata, kvůli kterým jsem se do knihy
začetl a která mě přiměla listovat knihou tam a nazpátek. Probírají se
tu psychologické "úchylky" známé díky hrdinům slavných literárních děl:
Od Flauberta k bovarismu,
Syndrom Nany, Návrat svůdce aneb Donchuamismus. Literární
konotace (Hölderlin, Saul Bellow) má i stať Magický svět psychózy a zvláštní svět
jazyka.
Barevné reprodukce v obrazové příloze jsou ilustracemi k dvěma
zamyšlením o erotice v umění. •• Druhému oddílu knihy dominují dvě
rozsáhlejší eseje z názvu celé knihy. Jsou to vlastně diskusní
příspěvky k současné psychologii, k jejím vědeckým pokrokům (mj.
připomíná, že s mnohými zásadními poznatky pro psychologii přišli vědci
z jiných oborů) a její "zranitelnosti" v existenci jistých
nepřekročitelných hranic. Ty jsou dány mj. tím, že v této vědě lidské
mozky zkoumají samy sebe. Problematika osobnosti je natolik "propastná
a nedozírná", že se psycholog ve své praxi musí opřít i o iracionální
momenty... a neobejde se o nadání - takového, které je podobné
uměleckému. "Psychologova práce je v praxi vždy zároveň uměním."
Pondělíček, navzdory tomu, že je psychologem, je totiž přesvědčen o
tom,
že "o lidské duši jsou schopni poskytnout nám stále ještě
'nejpřesnější' sdělení básníci" (Bída
psychologie, s. 258). •• Přirovnáním k umění to ovšem nekončí:
na jiném místě, v Labyrintech duše,
se k příčinám bezradnosti v psychologickém poznání řadí princip
komplementarity a princip neurčitosti, známé z kvantové fyziky. •• V
posledních příspěvcích nalézáme několik vztyčených ukazováčků. Jednak
nad proměnami lidské mentality v důsledku nastávající převahy obrazové
informace nad nad literní a literární abstrakcí ("Svět pouhého obrazu
je světem lži", s. 277), jednak na erotizací v masové kultuře, která
jejím konzumentům ve skutečnosti přináší medvědí službu pro jejich
intimní erotický a sexuální život.Z německých orig. přeložili Milan Tvrdík a Viera Glosíková, která je i editorkou svazku a autorkou předmluvy. Praha, Labyrint 2013. 339 s., Výbor z díla R. M. Rilka, svazek II. - ISBN 978-80-87260-48-7
Druhý
svazek z plánovaného třísvazkového výboru z Rilkeho díla. Zatímco ten
předchozí přinesl básně z pozůstalosti v bilingvním vydání (Neboť hvězd skákalo nespočet, viz Čz
4.12.2015), v tomto se ocitáme na druhém pólu jeho tvorby: jak žánrově
- povídky, krátké prózy, tak chronologicky, neboť jde o rané práce.
Některé texty byly dokonce i v německém originále vydány tiskem až po
roce 1996 a v češtině je tady lze číst poprvé. Pro změnu pouze v českém
překladu. (Takže vlastně teprve ve zbývajícím třetím svazku, pokud
někdy vyjde, by měla být všechna ta velká díla, jimiž se básník za
svého života proslavil.) [Opravuji a doplňuji
4.2.2019: Mělo to být jinak - ale stejně to nedopadlo.
Nakladatelství na můj dotaz sdělilo, že "bohužel vzhledem k velmi nízkým prodejům
předchozích dvou svazků
jsme od vydání korespondence Rilkeho upustili".] Počátky Rilkeho
psaní jsou spjaty s Prahou a
pražským prostředím jsou mnohdy inspirovány, ale autor to čtenářovi
výslovně neprozrazuje. •• A teď k četbě. V naprosté většině
jsou to dějové miniatury s tragickým obsahem. Komorní psychologická
dramata lidských tragédií, zasazených do různých společenských vrstev.
Právě proto, že jsem měl Rilkeho zařazeného k "zámecké" literatuře,
překvapila mě četnost námětů z prostředí chudiny a městského
proletariátu. Jen v málokdy se to obejde bez smrti. (Paradoxem je, že v
povídce s prostým názvem Smrt
neumírá člověk, ale ptáček v kleci). Sem tam probleskne ironie,
nejnápadněji asi v povídce Charakter
(s. 145). Jedinou optimisticky laděnou věcí je ta úplně nejkratší,
dvoustránková črta Neděle (s.
161) - a v ní jde o chvilkový sentimentálně radostný dojem vyvolaný
přímořskou scenérií na Rujaně.Praha, Sdružení na podporu vydávání časopisů 1993. 387 s., edice Vokno. - ISBN 80-85239-22-1
Před časem jsem se tady zabýval dvěma knížkami
z popularizující edice Světová
náboženství, a sice Taoismem
a Konfucianismem (obě v Čz
4.12.2016). Jejich výklad byl ale až příliš "populární", kromě toho mě
rušily jazykové chyby v
překladu. Ovšem Bondy, to je jiná. Jeho dějiny filozofického
myšlení mají esejistickou formu, přinejmenším v tom, že se k němu sám
názorově vyjadřuje, třebas i ironicky, kousavě, "nekorektně", s
expresivním slovníkem, a to jak vůči starým filozofickým doktrínám,
které probírá, tak vůči soudobým filozofickým trendům, ideologiím a
společenským řádům. Nutno podotknout, že toto jeho dílo vznikalo v
2. polovině 70. let a vyšlo v roce 1977 jako součást
samizdatových třináctisvazkových Poznámek
k dějinám filosofie.
•• Mě nejvíce zajímaly pasáže o taoismu (kapitoly V. Taoismus, VII. Čuang-c'). Zdá se, že i Bondy
měl právě pro něj slabost, zejména pro jeho ranou, čistě filosofickou
podobu; zřejmě jeho osobní přesvědčení a naturel korespondoval právě s tao coby
dialektickým principem, aplikovaným jak na přírodu, tak na
společnost. Vyzdvihuje klíčovou roli racionální intuice a důsledné
společenské kritiky, meditativní postoj ke skutečnosti a příklon k
poezii. Takže mi bylo potěšením to vše vstřebávat. •• Vše ostatní v
tomto svazku už mě zajímalo o něco méně, ale Bondyho styl výkladu má
šmrnc a bylo by škoda jej opominout. Tak třeba v buddhismu,
importovaném do Číny z Indie, spatřuje aktuálně naději pro Evropu v
její současné "bezprecedentní situaci duchovního vakua". Varuje ovšem
před "mechanickou transplantací" buddhismu, tím méně v jeho zenové
podobě, doporučuje naopak hledat pojetí, které by přirozeně navázalo na
tradice evropského myšlení. •• V pasážích o neokonfucionistech nalézá
paralelu s marxismem: obě jsou to "krásné teorie", které ale v
konkrétní třídní společnosti vedou ke zneužití mocenskou třídou a ke
společenské katastrofě. •• Z pera evropského učence-materialisty zní
zajímavě obhajoba "subjektivních idealistů a mystiků" (zabývá se v tu
chvíli Čchen Sien-čangem z konce 15. století), jejichž paradoxní výroky
jsou pro náš analytický rozum neuchopitelné. Přestože z našeho hlediska
nedosahují nějakého "vyššího poznání", neohrnujme nad nimi nos a
neprohlašujme je za blázny: "... být uchvácen poznáním a krásou toho,
co poznávám, krásou tohoto jedinečného světa, je nakonec záviděníhodná
výsada." •• V dalším pokračování výkladu se teprve ukázalo, který z
čínských myslitelů byl největším Bondyho favoritem: Wang Fu-č' (17.
století) mu imponuje jakožto završitel materialistické ateistické
filozofie. Marxista Bondy Wangovy filozofické závěry v podstatě
ztotožňuje se svými vlastními - a při té příležitosti se ironicky otře
o soudobé katedry marx-leninské filosofie. •• Za základní téma k
zamyšlení Bondy považuje skutečnost, že se prastará a velice vyspělá
čínská kultura obešla bez náboženství a bez boha, a přesto měla
mimořádné
zaujetí pro etiku, humánnost, spravedlnost, snášenlivost - byť ve
společenské praxi často vítězil krutý orientální despotismus. Staví nás
to před otázku, zda jsme my Evropané "s sebou v podstatě zbytečně
nevláčeli po tisíciletí soubor infantilních představ a předsudků, které
na stupni zralého reflektovaného racionalismu můžeme s klidem (po
čínském vzoru) opustit" ... a jen v závorce se ocitne připomínka o
tamní absenci programu lidských a občanských svobod. •• Jako velmi
zajímavý
postřeh mě zaujalo srovnání se západním světem, co se týče vlivu
technických vynálezů na chod společnosti. Až do 16. století byla Čína
vůči ostatnímu světu v předstihu. Ale zatímco tamní technické inovace
(třmen, kompas, střelný prach, knihtisk) po exportu do Evropy způsobily
sociální otřesy, v Číně samé nezpůsobily takřka nic. Což lze vysvětlit
nejen setrvačností asijského výrobního způsobu, ale i vůbec národní
mentalitou. Tento rys čínské svébytnosti Bondy umisťuje do posledních
odstavců své práce, a k němu i toto upozornění: s celosvětovým vlivem
čínské kultury bude třeba stále vážněji počítat; poznání čínské
filosofie "bude pro nás daleko důležitější, než kterákoli jiná
mimoevropská filosofie". •• Díky bonusu na konci knihy - překladu textu
Čung Jung (Vyváženost a
obyčejnost) - může čtenář okusit zahloubání do jednoho z
klíčových staročínských filosofických děl.Editor Josef Rybánský. Oblastní muzeum v Děčíně 2018. 122 s. - ISBN 978-80-907441-0-3
Šmarjá, už je to vážně 20 let, co vyšel první
posametový Almanach?
Tehdy to byly městské stotřicátiny a iniciativy se chopil Kruh přátel
muzea Varnsdorf; editorská práce byla na mně. O deset let
později (městské stočtyřicátiny) vznikl další
Almanach,
tentokrát v péči Milana Šebka. Loňské, ještě kulatější stopadesátiny
byly
příležitostí k třetí obdobné publikaci. Ta má vůči předchozím několik
předností: editorem je poprvé vystudovaný historik, pracovník muzea
Josef Rybánský; všech osm zařazených statí navazuje na exkurze a
přednášky uspořádané muzeem k městskému jubileu (cyklus se jmenoval
Památky naživo); byl dostatek peněz na celobarevné provedení, ač
brožované, a kvalitní křídový papír. A poněvadž jsem byl požádán o
jazykové korektury, nesnažte se hledat v textu chyby (pěkně prosím!).
•• Příspěvků je celkem osm. Týkají se historie města a jeho průmyslu
(150 let městem, Varnsdorfská stávka, Americká továrna na vozy Neef
& Stolle) a městské architektury (Eltisova vila, Z historie
faktorského domu čp. 488, Varnsdorfské kostely počátku 20. století,
Stavby Antona Möllera, Hrádecká "Varta"). •• Nejzajímavější pro mě byla
Varnsdorfská stávka, protože mě zajímaly skutečné okolnosti
severočeského "malého Února" z března 1947. A to prý má autor stati
Petr Sedlák o této historické epizodě rozepsánu podstatně rozsáhlejší
práci. Mám ostatně k
tématu i trochu osobní vztah, protože v objektu, o který tenkrát šlo,
působil o několik desetiletí později můj otec - dohlížel tam nad
odborným výcvikem učňů velveťáckého SOU. •• Přestože mám k
automobilismu rezervovaný vztah, jeho historické počátky dýšící
nostalgií mi lhostejné nejsou - přinejmenším od četby Branaldova Dědečka automobilu.
Překvapivé zjištění, že se na podobě dědečků automobilů podílela i
firma z mého rodného města, mi zalichotilo a obrázky výrobků firmy Neef
& Stolle potěšily ze všech obrazových příloh mé oči nejvíce.Praha, Vyšehrad 2018. 376 s. - ISBN 978-80-7429-977-3
Jde
o završení autorovy trilogie obrazů z kulturních dějin. Dvě předchozí
knihy byly věnovány americké a ruské religiozitě, z nichž jsem se
prozatím seznámil s tou ruskou (Čz
31.10.2016). Ta byla koncipována víceméně chronologicky, zatímco pro
vhled do středoevropských kulturně-duchovních tradic Putna zvolil
"územní princip". Putuje po jednotlivých zemích bývalého
rakousko-uherského mocnářství, a to napříč historickými etapami. Pro
každý ze sedmnácti obrazů - esejí, počínaje Čechami a konče Bosnou,
vybral (převážně) literární tvůrce, jejichž dílo reprezentuje
charakteristické duchovní/intelektuální hnutí. Sám upozorňuje, že
jejich výběr je subjektivní, že např. pro Čechy mohl místo Němcové
zvolit Čapka nebo Haška. •• Naprostá většina kapitol pro mě byla
poznávacím čtením, dostal jsem tu vhledy do historie neznámé ze
školních lavic. Co já třeba věděl o Štýrsku, Kraňsku, Sedmihradsku,
Bukovině...? Natož o duchovních proudech, které odtud vzešly a slévaly
se do širokého rakouského kotle, kde navzájem soupeřily a ovlivňovaly
se? Bez ohledu na to, že některé jmenované autory jsem četl - a nyní
bych je mohl číst znovu, tentokrát pod zorným úhlem dobových kulturních
a politických souvislostí: I. Budaie-Deleanu (satirický epos Cikaniáda),
A. Stiftera, R. M. Rilkeho, K. Krause, J. Demla, B. Schulze... •• S
Putnou se ale dočkáme i neotřelých pohledů na kulturní fenomény důvěrně
známé, na Babičku
B. Němcové, na Jana Kollára a Ľudovíta Štúra, na Jože Plečnika, jehož
angažování pro T. G. Masaryka se jeví překvapivě vzhledem k jejich
názorovému míjení. •• Ze vší středoevropské mnohotvárnosti autor
extrahoval některé "zřetelné rysy společných duchovních dějin",
související převážně s habsburskou mocenskou a náboženskou politikou,
od ovládnutí českých a uherských zemí (1526) po nostalgické nálady po
rozpadu říše. Smysl a poselství celého středoevropského směřování
nachází v postupném přenášení moderní občanské společnosti ze Západu na
Východ. Důvtipný čtenář nepřehlédne kritické narážky na současnou
pro-východní, respektive pro-kremelskou politiku pražského Hradu. I
poslední větu Závěru si pak lze vyložit jako apelaci a varování. • Vraťme se ale ještě doprostřed knihy, do obrazu IX, věnovaného Přímoří - bývalé korunní zemi kolem Terstu. Hovoří se tu o Rilkově "kultu krásné smrti", a to v kontrastu k válečným jatkám na nedaleké řece Soči - a k apokalyptickým vizím svérázného umělce a myslitele grafika Josefa Váchala, který se toho pekla účastnil v uniformě rakouského dělostřelce... Tentýž Váchal o dvě desetiletí později, v roce 1939:
Doslov Jiří Olič. Praha, Pragma 2012. 287 s. - ISBN 978-80-7349-334-9
Poprvé
jsem se o Váchalovi doslechl v létě roku 1988 v Muzeu knihy, které
sídlilo na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Poté, co jsem v jeho rozsáhlých
expozicích absolvoval vývoj písma, psacího náčiní, knihy a knihtisku,
mě průvodkyně nasměrovala do místnosti věnované Váchalovi. A pro
jistotu zmínila výjimečnost umělce, který si knihu sám napsal a
vyrobil, včetně vyřezání písmen a zhotovení sazby a vazby, třebas jen v
několika málo exemplářích.
Ale teprve poté, co "to prasklo", dostalo se Váchalovi spravedlivé
pozornosti. V Litomyšli, v rekonstruovaném domě, který kdysi sám
vyzdobil, mu bylo zřízeno muzeum - Portmoneum. •• Kázání proti hříchu spěšnosti
je jednou z oněch výjimečných autorských knih. Nakladatelství Pragma
přetisklo jeden z jejích 17 exemplářů jako faksimile. •• Obsah je
zřejmý z barokně košatého titulu. V duchu barokního kázání se nese celé
vyprávění o škodlivosti motorismu. Je prokládané písněmi,
komicko-hororovými historkami a též četnými odbočkami, v nichž se - na
sklonku 30. let - ironicky otírá o prvorepublikovou politickou a
kulturní elitu. Až se zdá, že jim všem, s těmi jejich zatracenými
demokratickými a humanitními ideály, nadcházející katastrofu přeje... A
toto rebelantství se projevuje i v záměrně nedokonalé sazbě - písmo v
různých velikostech, tučnosti a typech věru neusnadňuje čtení, jako by
chtěl čtenářovým očím dopřát námahu coby lék na "hřích spěšnosti".
Nakladatelé dopřáli současnému čtenáři hříšný luxus, když vydání
doplnili o přetisk celého textu ve standardní sazbě. Nepomohli ale těm
vzácným ubožákům, kteří neovládají jazyk latinský: Váchal totiž bohatě
užil česko-latinské makaronštiny. Význam některých latinských (případně
německých aj.) výrazů i delších pasáží sice lze odhadnout, ale bez
překladu nám, zdá se, uniká další vrstva vtipu. •• Za odškodnění si
však můžeme počítat množství úžasných kolorovaných dřevořezeb. Také v
nich musíme očima důkladně zapátrat, máme-li si vychutnat
unikum grafického díla. •• Smutnou pointou je smrt Váchalovy matky pod
koly nákladního auta právě v den, kdy dotiskl první díl knihy. Dočítáme
se o tom na počátku druhého dílu. Dál se nedostal, na pokračování totiž
rezignoval
kvůli oné politické katastrofě, jež přispěchala vzápětí.