Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku -  Čtenářovy zápisky - aktuální - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky

2007

30.12.2007

Lidi se zbavují nepotřebných knih i tak, že - bez ohledu na poptávku - jich haldy přenášejí do veřejných knihoven. Pokud je knihovnice nemají sílu odmítnout, většina "knižních darů" i přes dočasný knihovnický azyl obvykle asi končí neslavně. Varnsdorfská knihovna měla takových nevyžádaných dárků tolik, že zaplnily jednu místnost v klubu Střelnice, kde se v listopadu konal regionální knižní minitrh. V rámci průvodní akce "Čtenáři čtenářům" jsem se knihomolsky provrtal všemi těmi zaplněnými stoly a krabicemi a odnesl si na památku tři poklady. Spolu s minule zmíněným Thákurem to byli W. Allen a D. Tatarka:

Woody Allen: Vedlejší příznaky

Praha, Odeon 1985. 184 s., malá řada Soudobé světové prózy.

Na toho jsem se těšil tak, že jsem si na něj vyhradil volné chvíle Štědrého dne. První výbor z Allenových povídek (překladatel M. Žantovský jich zařadil 22) musel být v polovině 80. let českému čtenářstvu notným osvěžením. Groteskní parodie oblíbených literárních žánrů, snobsky blábolících intelektuálů, četné prvky nonsensu... / Povídka, či vlastně divadelní miniaktovka Smrt klepe na dveře: motiv smrtky - nováčka, který si leze oknem pro svoji první oběť a nechává se od ní ukecávat - s tím jsem se nedávno setkal ve hře Kosa, s kterou objíždí vlasti české Divadlo Bolka Polívky. / Dobře jsem se bavil nad představou lehkých děv, které se živí intelektuálskými disputacemi se svými zákazníky (Děvka z menzy). / W.A. si střílí z módních témat (UFO, parapsychologie) a žánrů - v tomto směru se mi zdá parodie na thriller Velký šéf až geniální.

Dominik Tatarka: Démon souhlasu

Praha, Československý spisovatel 1964. 100 s., Život kolem nás, malá řada.

Povídka, která ve své době (prvně otištěna na Slovensku časopisecky r. 1956) briskně reagovala na společenskou poptávku. Vyrovnává se totiž s kultem osobnosti. V groteskně fantastickém hávu se tu formou posmrtné zpovědi tragicky zahynuvšího spisovatele rozebírá mechanismus zneužívání moci. Překvapilo, jak se Tatarka (později za "normalizace" pochopitelně zapovězený) již tehdy odvážně a natvrdo vypořádal s onou nemocí doby. / K titulní próze je připojena i alegorická "pohádka" O vládci Figurovi, svérázné podobenství o demagogii moci, ohlupování mas či - jak bychom dnes řekli - fungování totalitního systému.

19.12.2007

Rabíndranáth Thákur: Duch svobody. Myšlenky, úvahy, vzpomínky

Praha, Vyšehrad 1995. 206 s.

Velikán moderního bengálského písemnictví je zásluhou překladatele Dušana Zbavitele v tomto výboru představen jako myslitel. Jeho všeobjímající, všelidskou láskou prodchnutý pohled na svět je odvozen od staroindických idejí (vesmírný duch brahma, božský princip jednoty). A tak jsem se ne těchto stránkách po krátké době setkal opět s citáty z Bhagavadgíty i s odkazem na Kálidásovu Šakuntalu (čili Ztracený prsten, obě viz zápisek ze 7.12.). „Člověk jednotlivec musí existovat pro velikého Člověka a musí ho vyjadřovat nesobeckými díly ve vědě a filozofii, v literatuře a umění, ve službě a uctívání.“ Tajemství přírody a lidského bytí má pro něj mnohonásobně vyšší cenu než všechen vědecký a technický pokrok, natožpak honba za blahobytem. / Některé úvahy už pak trpí stálým opakováním týchž myšlenek a působí rozmělněně. Osvěžením je pak závěrečná, vzpomínková část výboru, z níž mě nejvíc zaujalo líčení pedagogického pokusu se založením vlastní školy na indickém venkově.

9.12.2007

Hans Bertens - Joseph Natoli: Encyklopedie postmodernismu

Brno, Barrister & Principal 2005. 324 s.

Knihu sestavili dva editoři (britský a americký) z biografických hesel od několika desítek autorů. Název "Encyklopedie" je zavádějící - jde spíš o sborník esejí; např. zpravidla neuvádějí životní data, natož úplný výčet díla. Je jich třiapadesát - o myslitelích, beletristech, výtvarných, divadelních, filmových i hudebních umělcích. Někteří z nich se k postmoderně ani nehlásí či nehlásili, což je ale dané nejednotným výkladem pojmu postmodernismu. / Poučuji se tedy o "postmoderním přínosu" osobností, které jsem si již oblíbil (U. Eco, J. Fowlies, I. Calvino, S. Rushdie) a ostatních, o které jsem zatím nezakopl. Mnohá jména mi byla vůbec nepovědomá, a myslím, že některá z nich zůstávají v českém prostředí prakticky neznámá.

Juan Ruiz: Kniha pravé lásky

Praha, Odeon 1976. 202 s., edice Živá díla minulosti.

Po deset let, co knížku mám, jsem měl představu, že název je náboženskou alegorií a že se při čtení budu prokusovat moralitami o lásce k Bohu. Blíže neidentifikovaný Juan Ruiz, arcikněz z Hity, ovšem sepsal žakéřsky rozverné veršované dílko, balancující na hraně únosnosti středověkých dobrých mravů - zpověď svůdníka žen, opěvatele lidských radostí a slastí. Téma je skutečně vyvažováno oslavou Boha a křesťanských ctností, varováním před hříšnými skutky - ale lze tušit, že toto pravým důvodem k básnění nebylo. / Do češtiny převedl a úvodní statí doprovodil Antonín Přidal.

7.12.2007

Bhagavadgíta

Praha, Odeon 1976. 202 s., edice Živá díla minulosti.

Slavná památka staroindické literatury, filozofická báseň včleněná do eposu Mahábhárata. Ve vypjatém okamžiku nadcházející bitvy se jednomu z hrdinů zjevuje sám Kršna a poučuje jej o cestě k blaženému stavu brahma, k vysvobození z koloběhu zrození a smrti. "Poté, co lidé šlechetného ducha, kteří došli nejvyšší dokonalosti, se přiblíží ke mně, nepodléhají již novým zrozením, přechodným příbytkům strasti." / Dá se to číst "jen tak", vstřebávat text jak leží a běží, nebo souběžně s komentáři. Ke zhruba 60 stranám vlastního textu totiž máme v tomto vydání dvojnásobek stran komentářů, poznámek a slovníčku, včetně výboru ze dvou výkladů indických komentátorů a také poznámek k nim. Zásluha Jana Filipského a Jaroslava Vacka, kteří Gítu do češtiny poprvé přeložili přímo ze sanskrtského originálu.

Tibetská kniha mrtvých. Bardo thödol. Vysvobození v bardu skrze naslouchání

Praha, Odeon 1991. 165 s., edice Živá díla minulosti.

Cesta ven z bludného kruhu zrození a smrti, o níž je řeč v Bhagavadgítě, to je tématem i dalšího díla, které v Odeonu s odstupem čtvrtstoletí zařadili do Živých děl minulosti. / Je to ostatně poslední titul vydaný v této edici. Byly-li v plánu i další, nevím; začátek 90. let pohřbil mezi jinými nakladatelskými projekty i tento. / Návod k vysvobození z koloběhu strastných životů je zde ale podstatně odlišný: Ano, člověk se svými činy a duchovní průpravou za života může přiblížit dosažení tohoto cíle (nirvány), ale podstatný je pohyb jeho duše v posmrtném stavu (několikastupňové bardo). K tomu, aby duše odvrátila návrat do některé z podob sansárových existencí, jí mohou - a mají - pomoci živí: tím, že mu po určenou dobu předčítají poučení a modlitby z Knihy mrtvých. V posmrtném stavu je prý duše mnohonásobně vnímavější k takovým poučením a jen na její připravenosti a odvaze odolat lákajícím zjevením záleží, v jaké "etapě" putování bardem se jí podaří dosáhnout svého. Pokud se to díky předchozímu neřestnému životu přece jen "nepovede", přichází v závěru alespoň návod, jak co nejvýhodněji vybrat lůno následujícího zrození. // Z tibetštiny přeložil a poznámkami (mnohdy se zbytečně opakujícími) doplnil Josef Kolmaš. A předmluvu to má od samotného dalajlámy.

A ještě jednou orient:

Kálidása - František Hrubín: Ztracený prsten (Šakuntalá)

Praha, SNKLU 1961. 122 s., edice Světová četba.

Hrubín přebásnil staroindické milostné drama. A já si ho přečetl.

Sergej Jesenin: Rozbité zrcadlo / Разбитое зеркало. Výbor z lyriky posledních let (1922-1925)

Praha, Akropolis 2007. 156 s.

O tom, jak mě kdysi uhranul básník Jesenin, jsem se tu už dříve zmiňoval. Tehdy jsem ho znal ze Zábranových překladů. Před několika lety se ke mě dostal obsáhlý výbor v ruštině: (Sergej Jesenin. Moskva, Moskovskij rabočij 1958, 527 s.). Ideální je ale mít vedle sebe originál a český překlad. A ten se k mému překvapení před několika týdny objevil v knihkupectvích. Tu radost mi připravil překladatel Václav Daněk (takže mohu srovnávat i různé překlady) a nakladatelství Jiřího Tomáše Akropolis. Tak jsem si zas po čase zarecitoval - sic s mou výslovností ruštiny to asi není slavné. Je zajímavé sledovat jisté - v básnickém překladu nutné - posuny významů (třeba že Jeseninova chorošaja děvuška se překladateli zjevila jako boubelatá holka, s. 120/121). / Další překvapení čekalo v Daňkově doslovu - netušil jsem, že S.J. byl pro režim tak nepohodlnou osobou a že se nad básníkovým dobrovolným koncem vznášejí tučné otazníky.

28.11.2007

Ambrose Bierce: Moxonův pán a jiné povídky

Praha, Odeon 1966. 190 s., edice Světová četba.

Ten mi dal!  Fuj! A k tomu jsem to četl před spaním! Drsné povídky z americké občanské války čtenáře nešetří. Jejich hlavní "estetickou hodnotou" je šokující účinek pointy. Hrůzostrašnost autora neopouští ani u jiných témat - z divokého Západu, i z příbězích ze života městského, ale převrací se tu v černý humor. / Josef Škvorecký, který výbor sestavil a přeložil, v rámci předmluvy ocitoval i Bierceovy cynické bonmoty.

David Garnett: Dáma v lišku  - Člověk v zoologické zahradě

Praha, Odeon 1969. 169 s., edice Světová četba.

Dvě novely anglického autora. Jedna o proměně mladé dámy v lišku (a z toho pramenícího trápení jejího manžela), druhá o svérázném řešení milostné krize mladého muže dobrovolným pobytem za mřížemi v zoo. Absurdní nápady, které pobaví - v prvním případě třeba karikaturou gentlemanského chování - ale nesou v sobě evidentně i prostor k vážnějším etickým úvahám.

François René de Chateaubriand: Atala aneb Láska indiánské dvojice v pustinách - René

Praha, Odeon 1973. 158 s., edice Světová četba.

Povídku Atala mám ze školy zafixovanou jako "hrdinku" české obrozenecké literatury - v Jungmannově podání se totiž proslavila jako zvládnutý oříšek překladatelských možností doposud podceňované češtiny. Když jsem si ji nyní četl, v překladu ovšem podstatně mladším (O. Reindl), pochopil jsem, v čem to byla pro znovuzrozený jazyk zatěžkávací zkouška: exotické prostředí indiánské divočiny vyžaduje odpovídající slovní zásobu. / Chateaubriandovo líčení milostné tragédie by se dalo chápat jako paralela k Romeovi a Julii. Kvůli přísaze zůstat pannou se Atala otrávila a umírajíc se svěřuje svému milenci, přičemž se ale od přítomného kněze zároveň dozvídá, že mohla dojít zrušení přísahy; smrt tedy byla zbytečná. Viníkem tragédie je v obou příbězích "vyšší moc", jíž se nelze vzepřít, ať už je to rodové nepřátelství, nebo náboženské dogma. // René je podobně fatálním příběhem nepřípustného citu.

Giambattista Marino: Polibky

Praha, Odeon 1974. 151 s., edice Světová četba.

Ve své době (17. století) vrcholně módní italský básník Marino je v tomto výboru básníkem milostné vášně, ale i nenávisti k literárnímu soku či "bídy života". Ze slok namířených proti nenáviděnému veršotepci Murtolovi ale tryská, řekl bych, více upřímnosti než v perlách typu "Válka polibků", "Na ňadra mé paní" nebo "Žárlivost". Na nich se ostatně více cení dokonalost formy a nápaditost metafor než přesvědčivost. Básník se pustil i do rozměrného eposu Adónis, z něhož nám naštěstí editor poskytl jen úryvky. Jedním z nich je popis šachové partie v 54 osmiveršových slokách - bezesporu literární unikát.

4.11.2007

Kim Man-džung: Putování paní Sa na jih

Praha, SNKLU 1964. 150 s., edice Živá díla minulosti

Tak už to bývá, že hodný člověk dosáhne štěstí, zatímco zlého potká zasloužená odplata. A to se myslí naprosto vážně, není to autorská ironie. Poslední věta korejského románu ze 17. století je logickým vyústěním mravoučně laděného příběhu o ztraceném a znovu nalezeném manželském štěstí. Dílo sepsané členem korejské aristokracie nabádá ženy k neochvějně ctnému, věrnosti a poslušnosti zasvěcenému životu. Cesta může vést zákrutami křivd a utrpení (a zde cesta doslovně, strastiplné putování zavržené ženy do vzdálených končin, kde však - řadou osudem nastrčených "náhod", zachraňuje život svému mezitím prozřevšímu manželi), ale zákonitě se vše nakonec v dobré obrátí. Spolupůsobení nadpřirozených zásahů činí z tohoto dílka (prvního v korejštině psaného neanonymního románu) něco mezi "červenou knihovnou" a pohádkou.

Giovanni Boccaccio - Lionardo Bruni d'Arezzo: Nejstarší životopisy Dantovy

Praha, SNKLU 1965. 165 s., edice Živá díla minulosti

Dvě životopisné črty sepsané relativně nedlouho po Dantově smrti jeho krajany. V prvním případě nikým menším než tvůrcem Dekameronu. Druhý autor, o půlstoletí mladší (nikoli starší, jak se roztomile mýlí text na záložce) s Boccacciem polemizuje, např. s pohrdáním odmítá zabývat se erotickou inspirací básníkova díla (tj. vztahem k Beatrici). Boccacciův chvalopis i pobaví misogynskou pasáží (... Ó nevýslovných obtíží, musit s tak nedůvěřivou bytostí [manželkou] žít, obcovat a konečně zestárnout a zemřít! ...). Ale obsahuje i úvahy o původu poezie, uvádí ji ve vztah s Písmem svatým, ba i vysvětluje původ zvyku korunování vavřínovým věncem - škoda, že se z poznámek nedovíme, nakolik jsou autorovy úvahy z dnešního pohledu správné či scestné. K těmto kapitolkám (XXI - XXIV) bych se měl vrátit, až si budu číst stati současných literárních historiků na toto téma - pořídil jsem si totiž sborník Původ poezie (Argo 2006).

28.10.2007

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Brno, Atlantis 2006. 341 s.

Vypadá to, jako bych si to načasoval a narychlo si román přečetl: Milan Kundera před pár dny obdržel státní cenu za literaturu (sic si pro ni nepřijel), čehož byla právě tato kniha, spolu s celoživotní tvorbou, nejpádnějším důvodem - a tudíž jsem aktuální. Nicméně, knihu jsem dočetl před měsícem a nyní luštím těch pár poznámek, co jsem si napsal na záložku. Mám tam třeba: anticipace smrti hl. hrdinů. Ano, dávno před koncem se dovíme o jejich tragické smrti - když však příběh dospěje až k rozuzlení, už k ní na stránkách knihy "nedojde". (Zato pozvolné odcházení jejich psa Karenina - samo o sobě je podobenstvím - je vylíčeno velmi podrobně.) Z vrstvy úvah ční téma kýče - kýče, v který se proměníme, než budeme zapomenuti. Ale příběh Tomáše a Terezy, Sabiny a Franze je natolik mnohovrstevný, že na rozvíjení komentářů o něm si netroufnu. / Ostatně výklad díla nalezneme v doslovu Květoslava Chvatíka, převzatém již z prvního českého exilového vydání. Myslím, že zbytečně opakuje obsah a myšlenky z románu a příliš se snaží dílo čtenáři vyložit. (Ale hodí se to hlavně gymnazistům, kteří potřebují nějakou tu chytrou a výstižnou větu opsat do svého čtenářského deníčku.)

Přemysl Rut: Pan Když a slečna Kdyby (Kniha o příběhu)

Brno, Petrov 2005. 387 s., esejistická řada.

Esejistická řada vycházející ve čtvercovém formátu v brněnském nakladatelství Petrov mi byla sympatická už na první pohled. Natož když jsem našel přehled autorů, kteří v ní dostali slovo: mj. Jiří Kratochvil, Pavel Šrut, Stanislav Komárek (ten dokonce už třikrát), Michal Ajvaz. / Také Přemysl Rut v ní publikoval už potřetí, a to právě tímto svazkem, který je „vyznáním příběhovosti“ či „obranou příběhu“. Má tři části, tematicky věnované starým příběhům, Shakespearovým hrám, příběhům novodobým.

Z první části mě asi nejvíc zaujala stať Proměňování vína ve vodu čili smysl a jeho zneužití o proměnách biblického příběhu, který několikerým převyprávěním postupně získával - nezávisle na prvotní předloze - jistý smysl a „morální rozměr“. Esej Děj a dějiště čili Staré pověsti světové mě potěšila tím, že si za jednoho z „hrdinů“ vybrala moji oblíbenou Čapkovu povídku Šlépěj.

Druhá, téměř dvousetstránková část Rutovy knihy je velmi cenná pro čtenáře a diváky Shakespearových dramat. Jsou tu vzaty (zhruba v chronologickém pořádku) jedno po druhém. Upozorňuje se na výjimečnost té které hry v kontextu her ostatních, přičemž je to dokládáno příklady právě  těch ostatních her. Tímto neustálým zviditelňováním kontextu celého Shakespearova dramatického díla je soubor esejí velmi cenný - a to přesto, že vůbec není průvodcem po obsazích her. Počítá vlastně se čtenářovou znalostí alespoň „zlatého fondu“ shakespearovské dramatiky. / Hlavně však analyzuje Shakespearovy hry jakožto principy příběhu, které jsou nadřazeny konkrétnímu ději. Ukazuje, co vlastně bylo tím „tématem“, kterého se dramatik zmocnil. Mnohdy tak činí srovnáváním původních předloh s jeho výslednou podobou v Shakespearově dramatu. V takových případech se nám poodhaluje geniálnost umělce: příběhům, „načatým“ jeho předchůdci, dokázal vnutit strukturu, která je po významové stránce dotáhne do konce, umožní jim dorůst do svých nepřekonatelných podob. Takto se Rutovi ostatně daří „zachraňovat“ pověst dramat, které jiní Shakespearovi vykladači odsunuli do kategorie méně povedených - např. u komedie Konec dobrý, všechno dobré. / Nakonec, když jsem před několika dny v Divadle v Dlouhé zhlédl Shakespearův krvavý příběh Titus Andronikus, přišla mi předchozí četba příslušné eseje v Rutově knize bezprostředně užitečná.

Třetí várka esejí, která vedle „umělecké“ tvorby neopomíjí ani literaturu „pokleslou“ (v případě románků od Harlequina), je zakončena úvahou nad Holanovým příběhem-nepříběhem Terezka Planetová. Nedá mi to neocitovat poslední odstaveček: Tomuhle máme říkat příběhy? ptá se Holan nad osudy svých postav. V tichu po té otázce roste v nás tušení, že smysluplný příběh, v knihách tak častý, je v životě vzácná, nezasloužená výjimka.

23.10.2007

Anton Markoš: Tajemství hladiny. Hermeneutika živého

Praha, Dokořán 2003. 350 s., edice Bod.

V minule referované publikaci B. Fajkuse (Filosofie a metodologie vědy, viz 21.10.) je zmíněna aktuální diskuse o "harmonizaci přírodních a kulturních věd" (s. 48-49). Přistupuje se zde k tomu tématu z pozic přírodovědných - s tím, že tzv. vědy humanitní, společenské, kulturní, jsou vlastně vědami exaktními postupně brány "na milost". Dušan Třeštík (Češi a dějiny v postmoderním očistci, viz 2.8.) o tomtéž, ale z opačného pohledu společenskovědního: "Toto nečekané ‚setkání třetího druhu‘ přírodních a společenských věd vede u značné části new science ke stále stoupajícímu zájmu o společenské vědy. Tito vědci, zklamaní kultem objektivity se stále více obracejí na společenské vědy s nadějí, že tu najdou nějaké podněty pro to, jak zacházet se subjektivitou, neurčitostí a chaosem." - citace je ze stati Dějepisci a faktopisci, s. 65, kde tomuto citátu předchází lapidární shrnutí problémů, do nichž se přírodověda postupně dostávala. V jistém smyslu by mělo jít o návrat či o uzavření kruhu, poněvadž dávné rozštěpení na vědy přírodně-experimentální a humanitní je omylem, který věda při svých pokusech o sjednocení bude muset napravovat.

V knize Antona Markoše (konečně se k ní dostávám!) máme co dělat se stejným tématem - ale v rouše věd biologických, v kontextu úvah o tom, co je to "život". Úvodní část nese název Úvahy o možnostech sjednocení vědeckého poznání, druhá (O situaci v biologii) provází jednotlivými teoriemi-paradigmaty, v jejichž rámci se biologie pohybovala. Míří nakonec k eidetické biologii, odvolávaje se tak na pojetí biologa-filozofa Zdeňka Neubauera - ano, toho Neubauera, který mě tak zaujal knihami Skrytá pravda Země a O Sněhurce aneb Cesta za smyslem bytí a poznání - obě k nalezení v zápiscích z r. 2006. (Ostatně, aniž bych si toho při koupi Markošovy knihy všiml, začíná Neubauerovou dvacetistránkovou předmluvou.)

Tajemství hladiny je především polemikou s těmi proudy biologie, které ji redukují na "počítačovou genetiku", jejíž výsledky se dají v konečném výsledku vměstnat do příslušných databází. Genový zápis, který je "čten", ale není striktním a jednoznačným návodem k výstavbě a fungování organismu. Je tu prostor pro interpretace, pro různá "čtení", zkrátka pro hermeneutiku živého. Za jednu z klíčových pasáží mám (na s. 242-243) pokus o tři různé metafory živých bytostí - mechanická čili strojová - strukturalistická - hermeneutická, vycházející z fungování přirozeného jazyka. Zkrátka biolog, chce-li bádat o životě, musí rozšířit oblast svého poznání zásadním průlomem směrem k vědám humanitním. / Závěrečnou třetí část knihy (Hermeneutika živého) už ocení spíše hlouběji zasvěcený čtenář; uvádějí se tu konkrétní doklady z biologického výzkumu.

Citace z cizojazyčných pramenů Markoš uvádí paralelně v originále i překladu. Záleží mu zřejmě na tom, aby čtenář, má-li o to zájem, měl k  dispozici doslovný text citované pasáže a vyloučil tak možnosti zkreslení při překladu. Užitečné a málo vídané řešení, které asi dost potrápilo tvůrce sazby a grafické úpravy.

Samotný závěr knihy, Epilog, je zakončen citátem od - Dušana Třeštíka! Pohybuji se snad v jakémsi autorském (bludném) kruhu?

21.10.2007

18.10.2007

Přišel čas spláchnout jedním vrzem hromádku "Světovek" přečtených za poslední týdny:

William Saroyan: Lidská komedie

Praha, Odeon 1983. 228 s., edice Světová četba.

A jsme opět ve válečných časech, ale na dočista jiný způsob. Nejslavnější dílo Američana (arménského původu), považovaného za humoristu, se též odehrává ve válečné době - válka je tu ale přítomna vzdáleně, v pozadí. / Na Lidskou komedii jsem se dost těšil, odkládal jsem si její čtení na nějakou "slavnostnější chvíli", až nakonec zbyla mezi několika málo nepřečtenými Světovkami v mé - nyní již kompletní - sbírce. Nakonec jsem ji vzal s sebou na dovolenkovou cestu po Švédsku a Norsku a vyplňoval si jí delší přejezdy autobusem. / Každá druhá postava oplývá prostou lidskou důstojností a moudrostí, z níž hlavní hrdina - mladík, který si při studiu přivydělává coby telegrafní poslíček - může čerpat poučení pro život. Pointa románu je na můj vkus až příliš sentimentální a moralistní zároveň (za padlého bratra se vrací k rodině jeho spolubojovník, sirotek, který tak konečně nachází "vlastní" rodinu). / Nemohla mě nepotěšit scénka z veřejné knihovny (kapitola XXVIII): malého Odyssea do ní zavedl starší kamarád, nábožně mu předvádí regály knih, ačkoli je sám negramotný, a nechává se strhnout úžasem, co vše by se dočetl, kdyby to uměl...

Hermann Hesse: Klingsorovo poslední léto a jiné prózy

Praha, SNKLU 1961. 244 s., edice Světová četba.

Tři prózy německého autora - kromě té titulní ještě Knulp a Pouť do Země východní. Knulpa už jsem jistě kdysi četl - vyprávění o životní pouti tuláka z povolání mi bylo povědomé. Zato novela o malíři Klingsorovi byla pro mě objevná. Próza Pouť do Země východní je dílem ryze alegorickým: tajuplné bratrstvo, jehož dějiny se pokouší sepsat jeho bývalý člen, je společenstvím lidí žijících duchovním životem, tedy symbolickou poutí za svým vlastním ideálem, jakýmsi chimérickým předmětem touhy. Klíčovým momentem je chvíle, kdy hrdina zjistí, že se společenství nerozpadlo (jak byl doposud přesvědčen), ale že on jej ve svém pochybení vlastně zradil... / Mimochodem, na internetu jsem natrefil na "zápisek z četby", jehož autor vidí tutéž novelu trochu jinak - viz zde.

Robert Frost: Na sever od Bostonu

Praha, SNKLU 1964. 111 s., edice Světová četba.

Výbor z poezie amerického básníka 1. poloviny 20. století - tehdy i velmi ceněného. Převažuje epika, čerpající z farmářského života Frostovy domoviny, tedy Nové Anglie. Nad mnohými básněmi jsem si pomyslel, že autor vlastně napsal krátké, hutné povídky (leckdy je tvoří pouze přímá řeč postav) a jen jejich rozsekání do veršů z nich udělalo báseň. Nutno ovšem říct, že s nemalým, až mrazivým účinkem (i doslova, opakuje se motiv ohrožení v mrazivé noci). Vícekrát jsem se vrátil třeba k básním Strach, Sníh, Stařec v zimní noci.

Mihály Vörösmarty: Až se nachýlí noc

Praha, SNKLU 1986. 121 s., edice Světová četba.

Převážně vlastenecká a milostná lyrika maďarského básníka 1. poloviny 19. století, často pod nánosem patosu, který dnes zní vyčpěle. Výbor je zřejmě uspořádán chronologicky, což se dá vytušit i z narůstající skepse. Ta měla opodstatnění zejména v závěru jeho života, kdy se musel skrývat kvůli své účasti na neúspěšné revoluci r. 1848.

16.10.2007

Příběhy římské (Staročeská Gesta Romanorum)

Praha, Odeon 1967. 238 s., edice Živá díla minulosti.

Historky z antických zdrojů, tradované ve středověké i novověké literatuře, z nichž mnohé zlidověly. Jejich české zpracování ze 14. století je paralelou k řadě dalších národních verzí. Téměř každý ze 112 příběhů je opatřen církevním dodatkem, tj. duchovním výkladem moralistního rázu. Tento "doslov" převrací původní smysl v alegorii a mnohdy vyvolá u dnešního čtenáře shovívavý úsměv. Příklad: Veleznámá anekdota, kterak Diogenes v odpověď na velkorysou nabídku Alexandra Velikého požádá pouze o to, aby mu ustoupil ze slunce. Dle následného duchovního výkladu je Alexandr symbolizuje ďábla, který nás pokouší světskými marnostmi. "Od něhož všeho nechajíce toliko máme prositi, aby nestál mezi námi a mezi sluncem, to jest Jezukristem, Pánem naším." (Příběh IXI, s. 42-43.) S Alexandrem se v Gestech setkáváme častěji - např. v příběhu XXXV zastupuje naopak Ježíše, kterak obírá ďábla o věrné křesťanské duše (s. 61-62)! Součástí této středověké antologie je i částečné převyprávění Kroniky sedmi mudrců (u mě pod datem 4.12.2005). // Takže jsem si po nedávné četbě Mandevillova cestopisu (viz zápisek z 1.8.) opět vychutnával starou češtinu; český překlad obou děl (tj. Gest a Mandevilla) dokonce vznikal asi ve stejné době.

15.10.2007

13.10.2007

2.8.2007

1.8.2007

To mám fakt už dvouměsíční pauzu?! Mám co dohánět, ach jo...

Juan Manuel: Hrabě Lucanor

Praha, SNKLHU 1961. 236s., edice Živá díla minulosti.

Didakticko mravoučné příběhy vyprávěné mudrcem Patroniem hraběti Lucanorovi, který hoří upřímnou touhou žít tak, jak se na člověka jeho stavu sluší a patří. Kastilský šlechtic z královské rodiny sepsal toto dílko ve 14. století a nemálo čerpal i z arabských zdrojů. / Některé příběhy mi byly jaksi povědomé, třeba všeobecně známé bajky nebo dokonce pohádka o císařových nových šatech.

Cestopis tzv. Mandevilla

Praha, SNKLU 1963. 205 s., edice Živá díla minulosti.

Název středověkého spisu mám zafixován z prvních hodin literatury na gymnáziu a byl pro mě doposud jakýmsi tajemným příslibem vzrušujícího čtení o cestách do podivuhodných končin, obývaných jednonohými, bezhlavými, trpasličími či jinak senzačními lidmi. To všechno se tam najde, ale jsou to spíš "třešničky", kterými autor vyzdobil kompilaci několika soudobých cestopisů. Některé kapitoly jsou naopak až běda suchopárným itinerářem. Mnoho stránek popisuje, jak se na různý způsob dostat z Evropy do Jeruzaléma. ("A tak kdežkoli na velikém moři jest člověk, odtad muož plúti k Jerulemu, neb uprostřed světa jest Jeruzalem." - s. 93) Ta stará čeština není ledajaká, je to čeština Vavřince z Březové! Ten Mandevilla přetlumočil ještě před husitskou revolucí (jejíž kroniku později sepsal - a to naopak latinsky). / A jedna dobová terminologická perlička: Libye a Afrika je zde jedno a totéž. To by měl Kaddáfí radost!

Avicenna: Z díla

Praha, SNKLHU 1954. 211 s., edice Živá díla minulosti.

Do třetice z pokladů starého písemnictví: výbor z prací arabského učence Abú Alí ibn Síny (tedy Avicenny), o němž jsem zatím tušil jen to, že něco dokázal ve vědě lékařské. Mé překvapení bylo dvojí: jednak že vlastní ukázky z jeho díla tvoří jen menší část knihy, cca 60 stran, zbytek jsou studie českých editorů Věry Kubíčkové a Karla Petráčka; za druhé, že tento učenec výrazně promluvil do filozofie, logiky, přírodních věd, psal básně, angažoval se v politice... S odstupem staletí proslul ovšem hlavně jako autor "Kánonu lékařství". (Ale ukázka z tohoto oboru zabírá v knize sotva půl třetí stránky).

Henry Lawson: S rancem na zádech

Praha, SNKLU 1965. 198 s., edice Světová četba.

Ze všech televizních seriálů u nás doma pravidelně běží naštěstí jen McLeodovy dcery. Je to z australského venkova a furt se tam něco děje, zejména na poli partnerských vztahů. Když H. Lawson psal před sto lety povídky o lidech z australského buše, nedělal to kvůli happy-endům. Drsný život lidí, kteří se živí, jak se dá, tu máme v plné nahotě, s dříči na farmách, s legračními podivíny, s nesmělými námluvami i se zoufalým bojem o život. Abych jmenoval alespoň dvě povídky (ze všech sedmnácti): Výbušný pes - to je ta nejveselejší... i když, jeden hafan měl halt smůlu. Brightenova švagrová přímo volá po zfilmování - jako epizoda do nějakého westernového seriálu.

Rabíndranáth Thákur: Poslední báseň

Praha, SNKLU 1961. 154 s., edice Světová četba.

Milostný román bengálského klasika z jeho pozdního období. / Měl jsem kdysi své thákurovské období - přečetl jsem od Thákura vše, co bylo po ruce, z románů to byly Gora, Dvě sestry i Poslední báseň. Tu jsem teď přečetl znova, a vlastně jsem to zjistil až ex post. Sic mi připadalo, že příběh už tak trochu znám... / Zajímavé je, jak Thákur, v té době již ověnčený Nobelovou cenou, měl potřebu obhajovat svá umělecká kréda, a to skrze debaty románových postav o jeho vlastní tvorbě. Setkání dvou světů - v postavách bohatého mladíka Amita a počestné dívky Lábanji - jiskří nejen milostnou vášní, ale i sporem o Thákurovu poezii; rozumí se, že v samém závěru v básníkův prospěch.

Andrej Bělyj: Kóťa Letajev

Praha, Odeon 1967. 249 s., edice Světová četba.

Experimentální autobiografická próza, sled vzpomínek a divoce halucinačních představ z nejútlejšího dětství. Často plných úzkosti, často ústícího v komično. Přerývaný tok myšlenek, snaha o poetizaci, zdůrazněná i grafickým členěním.i zvukovým ozvláštněním vět (i v překladu J. Šandy, sic neposoudím, do jaké míry zachovaným). / Zejména v první polovině jsem mnohokrát vzpomenul na Skořicové krámy od B. Schulze (v mých zápiscích z listopadu 2006) - tematicky se překrývají v postavě poněkud podivínského otce (ten Schulzův je ovšem o poznání potrhlejší, u Bělého je otcova zvláštnost daná snad i povinnou podivínskostí matematika-vědátora) a hlavně ve fantastickém líčení domova, chlapcova obytného prostoru - nepostihnutelného, tajemného labyrintu pokojů, u Bělého navíc velmi dynamického, pohybujícího se, propadajícího se v propast, výbušného...

1.6.2007

Nic nového nemám dočteno. Dvě knihy, z kterých ukusuji tu a tam po pár stránkách, jsou ve zvláštní opozici: Historik Dušan Třeštík v esejích Češi a dějiny v postmoderním očistci tepe do dějepisců-faktopisců a jde mu samozřejmě o kritickou, žádnými předsudky a ideologií nezatíženou interpretaci dějin, a střídám to se středověkým Cestopisem tzv. Mandevilla, jehož autor v zájmu čtivosti nešetřil smyšlenkami (ale zas se lze kochat hezkým staročeským překladem).

Dnes jsem si ve varnsdorfském informačním středisku zakoupil útlý sešitek Historie Podluží a jeho okolí. (Varnsdorf, Libuše Horáčková 2007. 18 s.) Je pravda, že novodobá samostatná publikace o minulosti Dolního a Horního Podluží, dvou vsí v blízkosti Varnsdorfu, chybí. Ovšem s prvním prolistováním jsem si řekl, že místní vydavatelka při výběru dalšího německého historického dílka k přeložení do češtiny šlápla pořádně vedle. A když už se rozhodla tento tendenční (a podle tiráže zřejmě anonymní a nedatovaný, pravděpodobně meziválečný) spisek zpřístupnit současnému českému čtenáři, neměla zapomenout na nezbytnou předmluvu nebo aspoň ediční poznámku - bez ní to totiž vypadá, jako bychom ho měli brát bezezbytku vážně. Ani s jazykovou úpravou překladu to nedopadlo nejlépe. O seriózní ediční počin k obohacení regionální literatury v tomto případě prostě nejde.

A jeden specifický čtenářský zážitek: Kino v Krásné Lípě úporně prosazuje novou variantu jména geniálního skladatele: zve na film VE STÍNU BEETHOWENA. Mají to tak na plakátcích, na webových stránkách kulturního domu, dokonce i jinak velmi solidní krásnolipský čtrnáctideník Vikýř to tak nechal... Škoda, že v názvu chybí skladatelovo křestní jméno - třeba by to takový Ludvig vykompenzoval.

25.5.2007

Stanislav Komárek: Leprosárium

Brno, Petrov 2005. 320 s.

Už dlouho se odhodlávám poreferovat o Komárkově knížce esejí. Může za to mnohost témat, do kterých se v téhle antologii vlastních textů pouští (ne vždy se tady dá mluvit o eseji - někdy jsou to textíky charakteru článků sloupků, časopiseckých fejetonků, poznámek). Biolog a filozof, univerzitní profesor je náruživým cestovatelem. Jeho postřehy jak z východních zemí, tak i středoevropských (skoro)sousedů jsou z jiného rodu než obvyklé turistické reportáže. Vedou k sondám do fungování cizích kultur a k závěrům snad přehnaně futuristickým - mám na mysli třeba jeho vizi, jak naši zemdlenou bělošskou kulturu čínské etnikum v budoucnu "převálcuje". A to ještě není z nejprovokativnějších Komárkových myšlenek. Ty se často točí kolem jeho oboru - biologie, ekologie... ("Celá Evropa se stává pomalu skanzenem, což je jako všechno zčásti dobře a zčásti zle. Je nakonzervovaná, ale život se ztrácí jaksi před očima a přichází opravárenství, lhostejno zda staré katedrály, staré pastviny či starého penzionovaného úředníka." - s. 244); ale své si dokáže říct třeba i k literárním módám (Soumrak bohů - s. 266), politickým aktualitám atd. Nedlouhá úvaha Zdraví a nemoc (s. 261, datováno 2003) asi předcházela vzniku celé další Komárkovy knihy Spasení těl, která mě ohromila analogií mezi tradicí církve a novodobým fenoménem "medicínsko-průmyslového komplexu" (viz Čtenářovy zápisky 2006, 5.6.).

Lexikon teorie literatury a kultury (ed. Ansgar Nünning)

Brno, Host 2006. 912 s.

Nebudu tu tvrdit, že jsem přečetl asi osm set hesel slovníkové bichle (nechci tu být za blázna), ale několik týdnů jsem jím listoval dost intenzivně. Jakýs takýs přehled o pojmech, kterými začaly hýřit intelektuálské debaty i popularizační přílohy českých deníků, mi poskytnul. Protože kromě věcných hesel obsahuje v hojné míře i medailonky významnějších literárních vědců a myslitelů - kulturologů, hned jsem se pak jinýma očima projížděl po regálech ve větším knihkupectví - s bezmocným vědomím, co dalších zajímavých témat mi uniká. / Překlad z němčiny je v české verzi doplněn o pár desítek českých hesel (převážně personálních, a to i slovenské a polské provenience), sic jsem získal dojem, že mnohé z nich do kontextu zvoleného německým editorem nezapadají.

12.5.2007

Dnes nejprve poděkování. Vážená rubriko Liternetur@ ve čtvrteční příloze Salon deníku Právo, děkuji Ti, že sis dne 10. května povšimla mých ham-ham sběratelských a čtenářských stráneček (tady to je). Že se tak stalo k mému nemalému překvapení, ani nemusím zdůrazňovat, neb Ty se přece věnuješ (tedy pokud Tě stačím velmi nesoustavně sledovat) webům umělecko-literárním, což je sběratelskému knihomolství přece jen trochu vzdáleno... // A pro ostatní: Buďte lepší než já a páně Jakuba Šofara zpravodajství z literárně webových luhů/hájů čtěte pravidelně! On vám příště poradí jistě pozoruhodnější tipy než byl tento. // A nebo vtrhněte do knihovny a okamžitě si obstarejte následující titul:

Raymond Queneau: Na svatého Dyndy

Praha, Garamond 2006. 223 s., edice Francouzská knihovna.

Je to můj čtenářský "zážitek měsíce". Román-parodie, příběh rodiny Nalbodiových z jakéhosi Rodného Města, kde je díky mrakolapce stále hezké počasí - a pak zase díky absenci mrakolapky nepřetržitě lije... neprozrazuji toho moc? Ne, v této nadsázce zaprděného malého světa je toho daleko víc, co jednoho pobaví (zvláště má-li jeden smysl pro černý humor, absurditu a hru s jazykem). Mimochodmo, když jsem posledně zmiňoval svou zálibu v literárních popisech deště, ještě jsem netušil, jak si ho právě tady tolik užiji. / Od Queneaua jsme dříve četl román Svízel. I to se dobře četlo, jen tam scházela ta fantastická nadsázka. A ještě dřív, jsem četl Tuhou zimu, už před lety, a kupodivu - musím se jít na knížku znovu podívat, o čem to vlastně bylo. Do budoucna mám spadeno na Queneauova Stylistická cvičení.

Ionel Teodoreanu: Ulička dětství

Praha, Odeon 1977. 131 s., edice Světová četba.

Matně jsem si vzpomínal, že jsem už jednu knížku o dětství od rumunského autora nedávno četl. Ještě že mám své zápisky, kam si "bez diblíkovského křepčení nad svojí gramotností" (citát ze Šofarova článečku) znamenám dojmy z četby. Byl to Ion Creangă a jeho Vzpomínky z dětství. Teodoreanu je ale větší lyrik. Ze čtyř povídek hlavně ty dvě delší (Velké prázdniny, Poslední pohádka) sugestivně a s bohatým využitím přírodní symboliky líčí probouzení milostných tužeb v mladíkovi, který přestává být dítětem.

Hledání expresionistických poetik

České Budějovice, Jihočeská univerzita 2006. 353 s. Editor Michal Bauer.

Sborník z mezinárodní konference, která se konala v únoru 2004 v Č. Budějovicích. Jak se ke mě sborník dostal? Kamarádka mé ženy, t.č. pracující v pražské Městské knihovně, mě v únoru upozornila na cyklus přednášek o expresionismu v české literatuře. To mě zaujalo, s expresionismem jsem se totiž setkal díky antologii německého expresionismu Haló, je tady vichr, vichřice! (sest. Ludvík Kundera, Čs.spis. 1969) a utkvěla mi představa, že se tento směr v českých zemích vůbec neujal. Zajel jsem si do Prahy alespoň na jednu přednášku (Jiří Holý: Expresionismus a Vl. Vančura). Rovnou jsem se v budově knihovny prošel i výstavou malířů-expresionistů Křičte ústa. A nakonec jsem získal i dotyčný sborník. / Obsahuje 28 textů. Záhy jsem pochopil, že literární teoretici mají s expresionismem jeden problém, se kterým se téměř každý jeden přispěvatel v úvodu své stati vyrovnával: tentýž pojem může být chápán úžeji - historicky (konkrétní díla z 10. a 20. let 20 stol.), nebo nadčasově (expresionistické projevy v dílech jakékoli epochy). Mezi autory převažují Češi a česká tematika, ale je tu i zastoupení polské, německé, ruské. Není mi jasné, proč resumé jsou za statěmi jen v jednom a pokaždé jiném jazyce - anglicky, francouzsky či německy. / A teď ještě, čím to pro mě bylo zajímavé: Hlavně novou motivací k četbě - např. Richarda Weinera, Ladislava Klímy, Josefa Váchala, Leonida Andrejeva aj. A nebo ke čtenářské retrospektivě; s potěšením jsem se tu setkal například s výkladem k mé - už od dob gymnázia - oblíbené Čapkově povídce Šlépěj, a sice v příspěvku Hany Voisine-Jechové. Tak děkuji. (Poděkováním jsem dnes začal, tak i končím.)

9.5.2007

Umberto Eco: Tajemný plamen královny Loany. Ilustrovaný román.

Praha, Argo 2005. 452 s.

Motiv mlhy, proplétající se románem, sbírka citátů o mlze, které si vypravěč shromažďoval během života, mě připomněly můj neuskutečněný záměr vypisovat si verše s deštěm. Ty mě mnohokrát fascinovaly (přestože do deště rád nechodím), ale k jejich shromažďování jsem se nikdy nedostal. Mlha je ovšem meteorologickým úkazem mnohem symboličtějším a Eco toho bohatě využil. Jeho antikvárník, který se probouzí v nemocnici po nehodě, nalezne místo osobních vzpomínek pouze neprostupnou mlhu a mlhou se prodírá s velkým úsilím za svojí záhadnou minulostí. Tak jako ve Jménu růže (což jediné jsem od Eca před Loanou četl) i toto je svým způsobem detektivka. Poté, co v domě svého dětství na venkově mezi hromadami starých komiksů a gramodesek alespoň částečně obnoví svoji identitu, vzpomínky se přece jen dostaví. Jenže to až v okamžiku, kdy se pro změnu ztrácí realita okolního světa. Kromě toho chybí vzpomínka nejpodstatnější: tvář jeho dávné lásky. A vyústění, rozuzlení pro čtenáře? Ztrácí se v mlze (v čem jiném?).

Toulky minulostí světa. 8. díl. Osídlení Nového světa, vznik Spojených států a jejich velmocenská cesta, dějiny Latinské Ameriky a Austrálie.

Praha, Via Facti 2006. 223 s. Editor Zdeněk Volný.

O předchozím díle, putujícím po osvícenské a napoleonské Evropě, jsem se zmiňoval loni. Ovšem v kapitolách o osídlování Ameriky, cestě severoameričanů k nezávislosti a přes občanskou válku až na práh 20. století jsem posbíral ještě víc pro mě překvapivých nebo aspoň docela nových historií a detailů. A nad i trochu víc vhledu to toho, proč jsou ti Američani takoví, jací jsou. Jihoamerické pasáže mi zlidštily postavu Simóna Bolívara, kteréžto jméno pro mě dosud bylo sice známým, ale poloprázdným pojmem. Poznámky o objevování Oceánie jsem mohl dodatečně konfrontovat s dříve přečteným podrobným cestopisem německého učence z Cookovy výpravy J. G. Forstera (Cesta kolem světa...) - o něm viz vlastně také v loňských zápiscích. / Ale ty mapky - ty mi v Toulkách opravdu chybí!

David Herbert Lawrence: Panna a cikán a jiné povídky

Praha, Odeon 1966. 229 s., edice Světová četba.

Lišák, Vůně chryzantém, Panna a cikán, Milenec naší doby - čtyři prózy, všechny o složitostech vztahu muže a ženy, o předsudcích. A všechny končí tak nějak neradostně.

Henri Barbusse: Mezi námi

Praha, SNKLU 1964. 153 s., edice Světová četba.

Povídky z 10. a 20. let, někdy spíše agitační publicistika. S několikatýdenním odstupem ve mně dojem zanechaly texty Síla, Trpělivost, Dva biskupové (vše to jsou víceméně anekdoty). Z protiválečných zapůsobil Kříž čestné legie. Barbussemu se musí nechat, že neplýtvá slovy a na do několika málo stránek leckdy zhustí příběh, který se vryje do paměti.

28.3.2007   Březen, měsíc knihy - a tady od začátku měsíce furt nic, viďte? Já ovšem čtu, čtu, ale na to zapisování jsem líný... Tak tady je první březnová várka:

Viktor Dyk: Devátá vlna

4. vydání. Česká Třebová, František Lukavský 1933. 106 s., Edice Fr. Lukavského.

V libereckém antikvariátu jsem nedávno pátral po vhodném dárku pro knihomolského spřízněnce kdesi ze severu Moravy (jeho zásluhou jsem totiž získal poslední chybějící titul v mé ediční sbírce Květů poezie) a zaměřil se přitom na meziválečnou českou poezii. Vybral jsem pár knížek a až doma jsem se rozhodoval, které z nich zašlu do Rýmařova a které si ponechám k sebeoblažování ducha. Ponechal jsem si Dykovu Devátou vlnu. // Pamětliv vyprávění našeho češtináře o tom, jak básník motivem osudové deváté vlny nechtěně předjal vlastní záhubu ve vodách Jadranu, očekával jsem hluboký, životní tragikou poznamenaný zážitek. Básník mi v tom vyšel vstříc snad právě jen úvodní skladbou Soumrak u moře. Melancholie blížícího se konce se ozve i jinde (např. v Písni červencového dne: Déšť květů zbělí / cestu, jíž kráčíš v rmtvo, hluš. / Usměj se, lze-li. / Nebude pokdy zítra už!). Překvapila mě tematická klišé, jakými jsou v prostředním oddílu sbírky básnické nekrology a pocty literárním velikánům, nebo třeba také báseň Rozcestí (s. 39) či vlastenecké motivy v závěru sbírky. Nebo to v době vzniku čtenářské publikum vnímalo jinak...?

Carl Zuckmayer: Masopustní zpověď

Praha, Odeon 1971. 177 s., edice Světová četba.

Bujné masopustní oslavy v městě Mohuči jako rámec pro detektivní příběh s milostnými motivy. Atmosféra příběhu ve mně neustále vzbuzovala představu doby o několik staletí starší - nebýt jistých reálií (automobily, cestování vlakem, metody policejního vyšetřování) i přímé datace hned v první větě románu (rok 1913). Romantizující prvky - ponurý interiér chrámu v kontrastu k masopustnímu veselí za jeho dveřmi, osudová záměna osob, motiv lidské nestvůry v úloze mstitele - mi prostě nezapadaly do doby děje, tím méně do kontextu soudobé literatury (napsáno r. 1960). Nicméně přečetl jsem román - a to je u mě vzácné - téměř v jednom zátahu, během jediného dne.

Roger Vailland: Prohry

Praha, Odeon 1968. 160 s., edice Světová četba.

Francouzský prozaik, jistě "pokrokového smýšlení", neb tento román dokončoval v prvních měsících roku 1948 v Československu - v pohostinství dobříšského zámku. Za to se našim soudruhům odvděčil zmínkou o "úspěchu zemědělských družstev v Československu", vloženou jakoby mimoděk do úst jednomu z hrdinů. Příběh sám je ale líčením tragického vyvrcholení vztahu muže a ženy - vášnivého soužití, které se ocitlo ve slepé uličce.

Gabriela Mistralová: Vzkazy

Praha, Odeon 1970. 159 s., edice Světová četba.

Chilská básnířka, která v r. 1945 obdržela Nobelovu cenu. Vzkazy jsou kupodivu jejím jediným českým výborem z díla. / Jakýsi ušlechtilý smutek prolínající se její milostnou, přírodní či vlasteneckou lyrikou, nejčastěji na pozadí noci - jsou to vlastně znovu a znovu variace básnického nokturna. Až naturalisticky expresivní obraz zmaru v Nokturnu José Asuncióna (s. 85) mi stál za několikeré přečtení. Báseň Podej mi ruku (s. 38) svým opakovaným závěrem slok (...nic víc; ...a nic už dál, ... a nic více již) upomene na Poeova Havrana (pochybuji, že ze strany autorky vědomě) - jinak je ale jeho protipólem: neepická, optimismem prozářená lyrická píseň. // A ještě jedno motivické srovnání - podzimní, listopadové: Ve výše zmíněné Dykově Deváté vlně čteme (na s. 44) báseň Listopadovým krajem - zmučen podzimní melancholií a chmurami, rád by se přes ně přenesl s "úsměvem májovým"; Mistralová se (v básni Podzim, s. 66) naproti tomu náladě "zmírající aleje" zcela poddá, a to přímo s myšlenkou na spánek poslední. Mě je ostatně nejsympatičtější třetí úhel pohledu: nedočkavost Wabiho Daňka, který "písně listopadový od léta už slýchá".

22.2.2007   Několik dní už vyháním z těla škodnou, potím se v posteli. A tak přibylo i času na čtení:

Azorín: Pod španělským sluncem

Praha, Odeon 1981. 169 s., edice Světová četba.

Reportážní prózy španělského literáta z cest po jeho vlasti na přelomu 19. a 20. století. Atmosféra venkova i měst v prchavých okamžicích, stejně tak charaktery obyvatel v několika málo tazích. Výjevy návratů na tatáž místa po mnoha letech, s nostalgií vyvolanou setkáním s troskou kdysi majestátní osobnosti nebo s fotografií již nežijící krásky. Několikeré prolnutí se slavnou literární minulostí, hlavně epizodě z návštěvy v domě, kde bydlel autor příběhů dona Quijota (Cervantesova nevěsta) nebo oslava hrdého trpitelství coby národní vlastnosti na příkladu typického zchudlého šlechtice, známého z pikareskního románu Lazarillo z Tormesu (povídka Hidalgo). S poslední a nejrozsáhlejší povídkou Tragická Andalusie přichází ostrý tematický řez: sonda do prostředí hladem a tuberkulózou zbídačeného venkova v neúrodném roce, obžaloba ignorantských byrokratů na úřadech a ministerstvech, strach ze sociálního výbuchu.

Lajos Áprily: Oběť Ábelova

Praha, SNKLU 1964. 163 s., edice Světová četba.

"Jímavá a pokorná přírodní lyrika", jak se píše na záložce. Ve výboru z básní maďarského klasika, který vyrůstal v rumunském Sedmihradsku, se ale najdou i bolestné reflexe tragédií dějinných (kontrast plovoucích květin a mrtvol ve čtyřverší Jaro Dunaje) a osobních - nejrozsáhlejší básní je skladba Jmenovala se Anna, litanie za zemřelou vnučku (?).

Jiří Weil: Život s hvězdou

Praha, Odeon 1967. 237 s., edice Světová četba.

Když jsem se předminulé pondělí vrátil večer z divadla ze hry Krejčovský salon, jejíž postavy jsou reminiscencí tragických židovských válečných osudů, chtěl jsem si vybrat něco do postele na čtení. Projížděl jsem hřbety dosud nepřečtených "světovek" (už jich jsou asi jen dva tucty), narazil jsem na Život s hvězdou a uvědomil jsem si, že to je přece také "něco o Židech". A tak došlo k mému prvnímu setkání s českým prozaikem Jiřím Weilem. / Román v ich-formě, ač se v něm toho moc neděje, je svým způsobem napínavý. Hrdina je bývalým úředníkem, zbaveným místa a postupně i téměř všech občanských práv, přežívá v rezignaci den za dnem, v očekávání nejhoršího - tj. zařazení do transportu. Tento okamžik ho ale nakonec zastihne po vnitřním přerodu. / Příznačným a působivým prostředím je izolované ústraní hřbitova, kam je hrdina přidělen na práci; pocitově mi to připomnělo - ač se tu fakticky mnoho paralel asi nenajde - Haňťovo vegetování ve sběrně surovin v Hrabalově Příliš hlučné samotě. Naopak pokaždé, když se v románu vrací na scénu dělník ze sousedství, měl jsem mrazení, že se tu směřuje k ideologickému proškolení čtenáře o úloze dělnické třídy či přímo komunistů v protinacistickém odboji. Naštěstí zbytečně, ta postava má vlastně jen úlohu katalyzátoru, který urychlí hrdinův vývoj k rozhodnutí nenechat ze sebe udělat pouhé "číslo".

Mýty staré Mezopotamie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách

Praha, Odeon 1977. 371 s., edice Živá díla minulosti.

My absolventi knihovnických studií (v mém případě dvouletá nástavba na střední knihovnické škole) máme v hlavě zafixováno, že počátky knihovnictví lze hledat v mezopotamské kolébce civilizace - nejstaršími známými knihovnami světa byly tamější sbírky hliněných klínopisných tabulek. Názvy měst Ur, Nippur, Ninive ve mně dodnes budí posvátné pocity a tajuplné představy. / V mezopotamských mýtech se dokola opakuje několik motivů v různých verzích a variantách. "Olymp" mezopotamského božstva je plný mnoha obtížně zapamatovatelných jmen, v nichž se zorientovat není snadné. Působivým textem je např. Nářek nad zkázou města Uru. / Díky rozluštění klínopisných textů můžeme číst také Epos o Gilgamešovi (vyšel v téže edici v r. 1958), jímž jsem se kochal před pěti lety.

7.2.2007

Joachim du Bellay: Stesky

Praha, SNKLU 1964. 164 s., edice Světová četba.

Francouzská básník 16. století, současník Ronsarda, v překladu Edgara Knoblocha. Největší část výboru zabírá obsáhlý cyklus sonetů Stesky (i z něho je tu jen výbor), jimiž du Bellay žehrá na osobní i společenské neduhy, hlavně dobrým mravům odporující dvorský život Říma. Skladba Zpověď staré kurtizány ještě zevrubněji poučí o jedné ze stránek života renesančního Říma.

5.2.2007 (ale jsou to hlavně resty z dřívějška)

Paul Hawken - Amory Lovins - L. Hunter Lovinsová: Přírodní kapitalismus. Jak se rodí další průmyslová revoluce.

Praha, Mladá fronta 2003. 476 s., edice Myšlenky.

Jak že se rodí nová průmyslová revoluce? Přece prosazováním nových hospodářských i sociálních vztahů a vazeb a zaváděním technologických novinek, které umožní smířit ekologické cíle s ekonomickými. Ano, valí se na nás revoluce v produktivitě využívání přírodních zdrojů... Autoři tento obsáhlý popularizační spis tvořili v posledních letech minulého století (původní americké vydání vyšlo r. 2000) a netajili se optimistickými vizemi. Zajímalo by mě velmi, jak to oni sami - s odstupem již téměř desetiletí - vidí dnes. (Toto dnes myslím doslova - z konference klimatologů v Paříži právě o minulém víkendu docházely alarmující závěry a předpovědi o globálním oteplování a dalších ekologických pohromách.) // Některé kapitoly až unavovaly výčtem všemožných příkladů, jak ta která firma zavedla organizační a technologické novinky ve prospěch trvale udržitelného rozvoje a jak se jí to překvapivě vyplatilo na finančních úsporách či ziscích. Ale například pasáž o v brazilském městě Curitiba - o tamějších úspěšných experimentech územního plánování a komunální politiky vůbec - mě zvedala ze židle. A měl by si ji přečíst každý komunální politik.

Peter Høeg: Cit slečny Smilly pro sníh

Praha, Argo 2006. 413 s.

Dánský autor mě už dříve zaujal knihou Představy o dvacátém století, ironizujícím pohledem na dějiny své země. Román o slečně Smilly je jinší kafe: napínavý román, jehož hrdinka postupně a za dramatických okolností odhaluje tajemné souvislosti záhadné smrti jejího malého kamaráda a jde si za svým cílem s neuvěřitelnou tvrdohlavostí a odolností. Podstatnou roli tu hrají sněhové a ledové scenérie. / Čili thriller, chcete-li; přitom s řadou sociálně kritických ostnů a svérázného humoru. Kniha, jaká se čte jedním dechem. (To mi právě ale dělá problémy. Jakmile dojde k napínavému okamžiku, psychicky to nevydržím a knihu odložím - aspoň na chvíli, nebo třeba na několik dní. Posledními desítkami stran, kde napětí graduje, jsem se tak prokousával několik týdnů.)

Tajná kronika Mongolů

Praha, SNKLHU 1955. 279 s., edice Živá díla minulosti.

Kronika se psaná současníkem Čingischána a jeho nástupce Ögedeje o vzniku a rozmachu jejich říše. ("Tajná" proto, že nebyla určena pro veřejnost, ale jen pro vnitřní potřebu vládnoucí dynastie). Zajímavé je, že se kronikář věnuje více "vnitřním věcem" než velkorysým dobyvatelským výbojům. Ostatně, končí rokem 1240, tedy těsně před vpádem Mongolů do střední Evropy. / Ögedej, jehož smrt vlastně naše země zachránila, se v samém závěru kroniky svěřuje, jakých svých státnických počinů si nejvýš cení. Na prvním místě je sice úspěšný výboj do severní Číny, ale další mají již civilizační ráz: zřízení poštovních stanic pro kurýrní službu (sic zajisté měla sloužit hlavně vojenským účelům), vykopání studní v místech bez vody, dosazení posádek a správců ve městech pro bezpečí jejich obyvatel.

Felix Háj: Školák Kája Mařík

Praha, TJ Bohemians 1990-1991.

Ne-e, celého Káju Maříka jsem nečetl, vlastně jsem jen prolistoval první díl a v rozhlase (na Proglasu) jsem loni v prosinci vyslechl jednu vánoční epizodu. Ale knížka tu být zanesena musí, neb sehrála důležitou roli v mém silvestrovském pobytu v Mníšku pod Brdy (viz zážitek měsíce - prosinec 2006). Tam se totiž příhody roztomilého klučiny odehrávají (městečko se tam jmenuje Lážov). Káju připomíná naučná stezka, ba jsem se i mohl zastavit u hrobu spisovatelky Marie Wagnerové-Černé, která to (pod pseudonymem) celé sepsala. / Moje žena přečetla Káju Maříka až do sedmého dílu a některé komické příhody mi převyprávěla - a někdy jsem se i fakt srdečně bavil. / Všechny díly novodobého vydání z počátku 90. let mají na obálce tentýž obrázek blonďatého chlapečka. Dost mě rozesmálo, když jsem byl ujištěn, že Kája je v knížce černovlasý kučeravý hošík.

Vladimír Holan: Asklépiovi kohouta. Verše z let 1966-1967

Praha, Čs. spisovatel 1970. 179 s., edice Klub přátel poezie.

Proč číst Holana? Aby vás občas zamrazilo. I nad několika kraťoučkými řádky, i v abnormálně teplé letošní zimě, i přes to, že noha řádkům před i za prostě nerozumíte... Tato sbírka je jedna z jeho posledních (poslední, kterou viděl vytištěnou), na počet básní je docela rozsáhlá, jejich obvyklý rozsah je jen několik řádek. Slova jako by tu byla ale spíš proto, aby umožnila zámlky a náznaky. Velmi často se tu pokládají existenciální otázky, velmi často je tu úzkost, strach, utrpení, hoře ... smrt.

Afanasij Afanasjevič Fet: Večery a noci

Praha, SNKLU 1964. 172s., edice Světová četba.

Rekonvalescenční četba k tragickému Holanovi. Odpočinková přírodní poezie, pravidelné, melancholické a melodické veršíky "prchavých přírodních nálad". Ne že by duše ruského romantika byla bez temnot a myšlenek na smrt - ale ve Fetovi o ní zpívá romantická tesknota.

>>> Čtenářovy zápisky - aktuální

>>> Čtenářovy zápisky - archiv

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku