Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku -  Čtenářovy zápisky - aktuální - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky

2006

29.-30.12.2006

Po mé pravici na stole trůní hromádka knížek - přečtených a dosud zde nekomentovaných. Během této noci mám poslední letošní šanci dohnat staré resty a hromádku zlikvidovat. S některými to asi vezmu zkrátka, ač si to nezaslouží.

Karel Schulz: Blázen před zrcadlem a jiné prózy

Praha, Odeon 1966. 253 s., edice Světová četba.

Schulzovo životní dílo, román Kámen a bolest, bych si asi měl přečíst také, ale prozatím mi prošel rukama a hlavou tento výbor z jeho povídek. Je to čtení vážné, neveselé až deprimující - a nemusí jít jen o črty ze "dna společnosti" jako např. Peníz z noclehárny nebo o téma bolestně přervaného citu jako ve Špatném hráči.

Carl Jonas Love Almqvist: Jde to

Praha, SNKLU 1965. 199 s., edice Světová četba.

Tři povídky švédského autora první poloviny 19. století. Nejčtivější - ač nejdelší - je ta titulní (kromě ní svazek obsahuje ještě dílka Ormus a Ariman a Grimstahamnská novina). Příběhem Jde to Almqvist snad i předběhl dobu - alespoň svým názorem na ideální soužití muže a ženy, spočívající ve značné míře vzájemné nezávislosti.

Milan Kundera: Totožnost

Novela bez svolení autora přeložená do jeho mateřštiny (to jsou mi paradoxy!) a publikovaná anonymními dobrodinci na webu. / Tak jako kdysi v Žertu i zde se vcelku nevinný "žertík" - mužův dopis milence - mění v podstatný zásah do osudu postav. / A samozřejmě kunderovsky kritické a trefné filozoficko-sociologické vhledy do života společnosti. / A samozřejmě hra se čtenářem: autor ho s gustem staví do nejistoty o hranici mezi "realitou" a "snem". Provokativní vstup autora do příběhu, aby nakonec on sám čtenářům vmetl do tváře smršť nezodpověditelných otázek na hranici mezi skutečností a sněním.

Miroslav Štochl: Teorie literární komunikace

Praha, Filip Tomáš - Akropolis 2005. 218 s.

Doplněk k četbě třísvazkového literárněvědného kompendia Poetika literárního díla 20. stol. (viz zápisky z 10.12. a 9.3.06). Štochl je proti jejím autorům teprve mlaďoch (ročník 1976) a dikce jeho studie je místy osobnější (popř. ješitnější?) - možná v tom je ta "provokativnost", na kterou upozorňuje anotace na zadní straně obálky. / Z pasáží, které jsem četl s potěšením, aspoň tato citace (z kapitoly Literatura a univerzum, 158): "Můžeme tedy tvrdit, že právě jazyk je určující faktor uspořádání našeho univerza (...) Podle toho neexistuje svět v absolutním smyslu, existují jen různé konkurenční verze (...) světa, které tvoříme tak, že skutečnost modelujeme, artikulujeme, interpretujeme za pomoci jazyka. Neexistuje tedy objektivní svět bez jazyka - podobu pro náš svět získává právě až s jeho použitím. Světem, jak je (sám o sobě), je pro nás právě tento svět, který nám předvádí náš jazyk."

Zdeněk Neubauer: O Sněhurce aneb Cesta za smyslem bytí a poznání

Praha, Malvern 2004. 287 s.

Sborník statí a esejí, hlavně o vztahu filozofie a vědy, o možnostech poznání. Čím vším bylo pro mě toto čtení zajímavým, nejsem schopen v krátkosti vypovědět, tím spíš, že od přečtení už uběhlo pár měsíců a poznámek mám udělaných pomálu. Náhodně jsem teď zalistoval ke kapitolce o "metaforické povaze bytí" (v jedné ze statí reagujících na fr. filozofa Ricoeura), která má velmi blízko k citaci v předešlém odstavci o Štochlově Teorii literární komunikace. - "...jsoucna se jako takového, pravdivě, skutečně chápu tak, že ho uskutečním analogicky v jiném - v myšlení, v jazyce, v tvorbě. Neboť v aktu takového přenosu spočívá vlastní bytí jsoucna." (s. 159) Toto pojetí dává podle Neubauera naději na překlenutí osudové propasti mezi vědou a kulturou.

Jedna kniha mi v restech přece jen do nového roku zbyla. No, i tak jsem na sebe dneska pyšný.

Tak šťastný, veselý ... a čtivý.

10.12.2006

Stephen Jay Gould: Dinosauři v kupce sena. Úvahy o povaze přírodních věd

Praha, Academia 2005. 675 s., edice Galileo.

34 esejů popularizujících vědu, zejména evoluční biologii a paleontologii. Od amerického autora jsem se poněkud obával podbízivého polopatismu vůči laické čtenářské obci, ale byl jsem příjemně překvapen: naopak, je to čtení pro ty hloubavější z nás. Gould (1941-2002) ve vědě proslul teorií přerušovaných rovnováh a část této knihy jí věnoval - jde zejména o vyvracení mýtů o evoluci jako o neustálém a nepřetržitém zdokonalování organismů (včetně člověka). Pustil se - a to mi bylo na jeho textech nejmilejší - do mnoha přesahů svého oboru, jak do jiných věd, tak i do umění, etiky a vůbec jakýchkoli oblastí života. K navození různých zajímavých souvislostí a překvapujících vhledů bohatě využil i citátů z literárních klasiků. (Sem tam si ostatně do amerického školství dloubnul, že nynější studenti bez základů klasického vzdělání o mnoho přicházejí.) Mohl si například dovolit srovnávací kritiku metafor v dílech dvou Darwinů - dědečka Erasma a vnuka Charlese - a vyvodit z nich zásadní odlišnost jejich přístupu k vědě.

Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. stol.

Praha, Torst 2005. 1051 s.

Třetí, závěrečný svazek edičního projektu Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který spolu s předchozíma dvěma (1. ...na okraji chaosu...; 2. Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz) "může sloužit jako ideální pomůcka pro vysokoškolské studium literatury". K vysokoškolskému studiu literatury se nechystám, ale beru tuto četbu jako inspiraci a jakési teoretické zázemí k četbě beletrie. / Postupně se rozšiřující autorský kolektiv (3 autorky v čele s D. Hodrovou v 1. svazku, desetičlenný kolektiv ve 3. svazku) se zaobírá literaturou (včetně dramatu) z nejrůznějších pohledů. Ve studiích tohoto závěrečného svazku jsou to kapitoly o čase a prostoru v liter. díle, poetice snu, typech vyprávění, teoriích fikčních světů a liter. komunikace - a jako završení všeho studie o "dění smyslu". Najdou se zde pasáže analyzující tu kterou problematiku na konkrétních autorech a dílech (mj. Haškův Švejk, R. Weiner, Beckettův Godot, B. Hrabal, E. Juliš). [O předchozím svazku viz zápisek z 9.3.06]

6.12.2006

Miloš Urban: Santiniho jazyk

Praha, Argo 2005. 392 s.

Jen zřídka se dostanu k čtení současné domácí beletrie, jakous takous představu o ní mám spíš jen z novinových recenzí. Jméno Miloše Urbana patří k těm, které jsem si vytipoval, že si do nich přečtu aspoň po jedné knize. Santiniho jazyk jsem si do batohu na letošní dovolenou vybral proto, že stavitel Jan Blažej Santini mě zaujal kdysi při putování po Žďársku (nejen proslulá Zelená hora, ale i mnohé zajímavé stavby a stavbičky po okolních vsích, s neobvyklými symbolickými půdorysy). V Urbanově románu se to symbolikou jenom hemží a o samotném Santinim a jeho stavitelství jsem se poučil mnohem více, než jsem předpokládal (přestože bylo třeba dát si pozor na hranici mezi fakty a fikcí). Hororově tajemná atmosféra, dvě časové roviny s účinným kontrastem duchovní atmosféry doby vypravěčovy (ten je jistě ne náhodou pracovníkem reklamní agentury) a doby architekta Santiniho s jejím až chorobným náboženským zanícením. A jinak je to samozřejmě i román milostný s náležitým happyendem. // Mám si na příští dovolenou pořídit Urbanovo Sedmikostelí, Hastrmana, nebo Stín katedrály?

Boris Pasternak: Světlohra

Praha, Lidové nakl. 1979. 147 s.

Přestože jsem se už pokochal Pasternakem ve třech jazycích (český výbor Hvězdný déšť, 1989; slovenský výbor Plačúci sad, 1990; v originále Стихотворения, 1990), nově objevený starší výbor mi přišel vhod. Světlohry intimní lyričnosti (jež dráždila soudobé kritiky z řad sovětské angažované literární obce) jsou povětšinou úzce spjaté s přírodní obrazností. Zvláštním rysem zejm. starších sbírek je mnohonásobně prováděná personifikace téměř jakékoli součásti přírody, která vplynula do Pasternakových veršů. / Všechny básně výboru přeložil Luděk Kubišta.

3.12.2006

Zdeněk Kotrlý: Souznička

Praha, Mladá fronta 2006. 189 s., edice Květy poezie.

Nejnovější svazek edice Květy poezie je podstatným ústupkem jejímu dosavadnímu profilu: snad poprvé je do ní zařazena novinka, dílo dosud nepublikované, navíc od tvůrce dosud "nezavedeného", v širší literární obci takřka neznámého. Co bych ještě odpustil předchozímu svazku (Holanova Mozartiana), totiž absenci jakéhokoliv doprovodného textu (ať předmluvy - doslovu - medailonku autora či alespoň sebestručnější ediční poznámky), to těžko akceptuji právě u novinky, která se díky svérázné nakladatelské politice ocitá mezi "klasikou". / Souznička je rozsáhlá epická báseň; totiž, cituji z knihkupeckých anotací, "silný, až románový příběh ... reflektující tragické události následující po 21. srpnu 1968" a je "s [autorovými] předchozími texty spjata opět především formou 'prózy v poezii'. Nechybí ani výrazná milostná linie." Její hrdina Dodó plánuje v Rusy okupované vlasti provést jakýsi akt ozbrojeného odboje, do něhož zasvěcuje svou dívku Irenu a její přítelkyni Milušku. Smrt Ireniny tety ve chvíli, kdy ji milenecká dvojice vezme s sebou na výlet k vyhaslé moravské sopce, lze zřejmě domýšlet symbolicky. Příběhem výrazně prostupují reálie Hané. / Rozhodně jde o originální poetiku, sic čtenářsky náročnější.

2.12.2006

Johann Georg Forster: Cesta kolem světa podniknutá dr. Johannem Forsterem a jeho synem Georgem Forsterem v letech 1772-1775 na lodi "Resolution" pod velením kapitána Cooka

Praha, SNKLU 1964. 372 s., edice Živá díla minulosti.

Když jsem jako kluk četl Čtyři kapitány od Nikolaje Čukovského (v edici "Knihy odvahy a dobrodružství"), bylo to mé první podrobnější seznámení s objevitelskými cestami odvážných mořeplavců - mimo jiné Jamese Cooka. Forsterův cestopis vlastním už osm let, ale teprve teď při jeho četbě jsem zjistil, co je to za vzácnost: podrobný a téměř beletristicky zpracovaný popis druhé Cookovy cesty do Tichomoří. Autor se jí zúčastnil jako mladík plný vědeckého zápalu a liberálních ideálů. Tisícidenní cesta kolem světa, defilé exotiky: Nový Zéland, Tahiti, Markézy, Velikonoční ostrov, Nové Hebridy, Nová Kaledonie... ale i ledovcová moře na jižním polárním kruhu, kde námořníci oproti všeobecnému očekávání neobjevili pevninu. Forsterův pohled na "primitivní" civilizace Maorů a dalších Evropanům dosud neznámých etnik krystalizuje v provokativní názor: pro ostrovany u protinožců by bylo velkým štěstím, kdyby se jim evropská civilizace - alespoň prozatím - vyhnula obloukem, protože při trvalejším kontaktu by je uvrhla do zkázy. / Autorem zmíněné konflikty mezi německými badateli a ostatní (anglickou) posádkou lodi naznačují, že cesty za poznáním měly i jiné překážky než mořské bouře, nedostatek potravin a vyčerpávající odloučení od domova.

1.12.2006

Bohumil Eichler - Frank Richter: Česko-Saské Švýcarsko

Dresden, SAXO'Phon 2003. 157 s.

Atraktivní obrazová publikace celostránkových (i dvoustránkových) fotografií z obou národních parků (naše České Švýcarsko, za hranicemi Saské Švýcarsko). Moje žena ji dostala darem od přátel. / Krajina je tu zachycena zase z jiných úhlů než v publikacích téměř oficiálních fotografů Českého Švýcarska Zd. Patzelta a V. Sojky (jejich Národní park České Švýcarsko, Krásná Lípa 2003, je pokladem naší domácí knihovničky). / Ač byla vydána a tištěna v Německu, jsou všechny texty v češtině - možná jde o jazykovou mutaci k vydání německému? - a oproti mnoha jiným podobným případům je po jazykové stránce nadstandardně "ošetřena". Autorkou textů je Susanne Gertoberens, texty jsou tedy pravděpodobně přeloženy z němčiny, ale zmínka o překladateli není k nalezení. To, že sazba byla provedena v zahraničí, je ale bohužel stejně znát, a to zejména v dělení slov a velmi častých neslabičných předložkách na konci řádků. U tak výpravné publikace je to viditelná piha na kráse. Pořád je to ale "jiné kafe", než když si např. na zájezdu koupíte českou mutaci průvodce Paříží. / Krátké texty na různá témata (skalní města, kamenolomy, horolezectví, mlýny, skalní hrady, ...) se zdají být úvodníky jednotlivých oddílů knihy, ale zřejmě tomu tak není; zpravidla se totiž vztahují jen k nejbližším následujícím stránkám, další už jsou tematicky zase jinde. Tak např. jsem dle obsahu natěšeně nalistoval skalní hrady: za jejich textem najdete foto Falkenštejna, za ním ale už naprosto nehradní Pravčickou bránu (tuhle ikonu Labských pískovců tu nejdete několikrát, a samozřejmě i na přední obálce knihy); další hrádek Šaunštejn pak nalistujete za textem "Romantika". / Text "Roubená stavení" (s. 156) upozorňuje na unikátní propojení roubené a hrázděné architektury. Je tu dokonce ve zkratce charakterizován princip podstávkového domu (zřídka je u nás nazýván i domem obvazcovým). Ale tento fenomén lidové architektury zde není pojmenován, přestože "krajina podstávkových domů" se stala asi od poloviny 90. let velmi zviditelňovanou turistickou atrakcí a návštěvníci nejsevernějších Čech se s ním v propagačních materiálech setkávají již pravidelně.

28.11.2006

Francis Jammes: Od rána do večera

Praha, Odeon 1966. 193 s., edice Světová četba.

Přesnější překlad názvu výboru (podle nejznámější autorovy sbírky) by zněl Od ranního do večerního klekání, ale oproštění od církevní symboliky bylo asi ústupkem vůči tehdejším hlídačům nezávadnosti socialistické knižní kultury. Všechny překlady výboru jsou dílem Svatopluka Kadlece. / Jammesovy verše mě přenášely do idyly všednodenní obyčejnosti života francouzského venkova - ovšem idyly, ve které nechybí ani utrpení, ani smrt - ale vše jaksi v přirozenosti běhu života. (Smrt jen jako součást uplývání času: Psí plecháč před boudou... - s. 150). Ne že by se neozvaly zneklidňující, až protestní tóny - ty jsou nejčastěji spojené s utrpením zvířat (z čítanek velmi známá o telátku vlečeném na jatka, s. 78) nebo poetika ošklivosti (Sloup prachu chladného... - ovšemže z městského prostředí). Vysloveně milostné poezie je tu střídmě a optimismu je v nich pramálo; nalézám v nich hlavně melancholii zmaru.

Ilja Erenburg: Dýmky

Praha, SNKLHU 1960. 147 s., edice Světová četba.

Ve výboru z povídkové knihy sovětského klasika Třináct dýmek je povídek devět. Vyprávění příběhů, jejichž němí svědkové - tedy dýmky - se pozoruhodnými cestami dostali do autorova vlastnictví, budí zdání autenticity. Ale zároveň jsou i pouhou literární hrou - to když z vyprávění nevyplývá, jak se vlastně autor s příběhem dýmky vůbec mohl seznámit. V Dýmce kapitánově je například deklarováno, že osud jejího předchozího majitele zůstal všem utajen - a zůstává tedy u absurdního, sic nahlas nevyřčeného: "vyprávím něco, co v žádném případě nemohu vědět".

A další přečtené "Světovky" ve zkratce:

Mihai Eminescu: Až září voda tmavá... (Praha, SNKLU 1964. 126 s.) - výbor z díla rumunského básníka konce 19. století. Mučivě rozkolísaní duše rozervance touží po harmonii, svádí zápas s marností a banálností žití, ... až je utrpení prohlášeno za posvátnou blaženost (v závěru básně Odešla láska, s. 98). // Mihály Babits: Kalif čápem (Praha, Odeon 1972. 197 s.) - román o všestranně úspěšném studentovi, jemuž jeho veskrze úspěšný život kalí jakési druhé já, prožívané ve spánku. Dramaticky komponovaný příběh dvou paralelních, náznakově propojených osudů vrcholí absurdně (snad pod vlivem dobové módy?) pro okolí nevysvětlitelnou tregédií. // Julius Zeyer: Radúz a Mahulena (Praha, SNKLHU 1961. 137 s.) - pohádkové drama inspirované slovenskou pohádkou. Současné provedení na jevišti si nedokážu představit - nejen pro ten jazyk, kterým postavy hovoří, je dílo - mám ten pocit - je mrtvou klasikou. // Samuel Beckett: Čekání na Godota (Praha, Odeon 1986. 140 s.) - konečně se mi povedlo seznámit se s "ikonou" absurdního divadla, proslulým Godotem, který nakonec stejně nepřijde, a s vyděděnci společnosti, zabíjejícími vražedný čas.

1.11.2006

Bruno Schulz: Skořicové krámy

Praha, Odeon 1968. 257 s., edice Světová četba

Jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků letošního léta jsem si připomněl, když jsem o něco později pročítal jednu z kapitol sborníku Na cestě ke smyslu (3. svazek edice Poetika literárního díla 20. století, s. 350-351). Schulzovy prózy tam byly citovány coby příklad domu či bytu jako prostoru dětských vzpomínek na pomezí fantazie a reality, jako útočiště a zároveň poetického labyrintu nesrozumitelností. / Dva povídkové cykly - Skořicové krámy a Sanatorium na věčnosti - jsou nabity tím typem fantastické obrazotvornosti a básnivého jazyka, který ze čtení vytváří sváteční chvíle. Prostředí starého domu s mnoha tajemstvími v neurčitém počtu pokojů, magická atmosféra podtržená postavou vizionářského otce, chrlícího své podivínské teorie a traktáty; místo, v němž mohou vyrazit "krásné vyrážky" barevné a rozbujelé plísně. Realita nepozorovaně přerůstající v intimní, vzpomínkově proteplené fantastično.

Zpívající labutě. Zapomenutí básníci devadesátých let

Praha, Odeon 1971. 126 s., edice Světová četba

To je ta pravá četba do ticha zšeřelých podzimních večerů! Antologie zapomenutých jmen z generace Březiny, Sovy, Karáska ze Lvovic, Hlaváčka, Tomana atd. mohla být mnohem obsáhlejší - od většiny tvůrců vybral Ivan Slavík do knížky po jedné jediné ukázce. Podhoubí dekadentů, symbolistů, impresionistů bylo, zdá se, velmi rozbujelé. / Je ovšem pravda, že dnes už zdaleka nejde o jediný výbor tohoto druhu. Nedávno Ivan Wernisch vydal dva objevné a objemné, přes čtyřsetstránkové svazky (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl; Píseň o nosu) s verši "zapomenutých, zavržených či opomenutých" českých autorů. Že bych je začal shánět?

28.10.2006

Závazek komentovat přečtené knihy se převrátil v odkládanou povinnost, na niž pomýšlím už bezmála se štítivostí. Dnes se zkusím překonat. Před necelým měsícem jsem stránku opustil antickým autorem. Na to mohu navázat titulem

Marcus Tullius Cicero: Dvě rozmluvy

Praha, SNKLHU 1960. 140 s., edice Světová četba.

Kato Starší o stáří a Laelius o přátelství, dvě fiktivní rozmluvy moudrých mužů. / Stáří ne jako nevýhoda (handicap, jak bychom dnes řekli), ale jako přirozeně nadcházející etapa života, jejíž údajné nectnosti lze snadno vyvrátit nebo naopak pojmout jako výhody. / Přátelství v maximalistickém pojetí, tak jak je možné jen mezi nejušlechtilejšími muži; vzájemná oddanost a naprostá důvěra (podmínkou je mj. shoda v otázkách politických). Jak jsou náročné vypravěčovy požadavky na mravnost, ušlechtilost atd. aby byl schopen pravého přátelství, tak jsou pro obyčejného smrtelníka jsou tato poučení bezcenná.

Od prázdninových dní mi na stole společnost dělá postprezidentská textová koláž

Václav Havel: Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty

Gallery 2006. 254 s.

Nejhodnotnější a nejzajímavější je právě chronologicky vedená linie odpovědí na Hvížďalovy dotazy. Dá se číst i jako bezmála encyklopedický průvodce patnácti lety politického vývoje naší země. Mezi tím vpletená nit zápisků z amerického pobytu (v době vzniku knihy) je částečnou reflexí tohoto rozhovoru a zároveň americkým deníčkem, vypovídajícím o obdivu k hostitelské zemi, o exprezidentském pracovním vytížení, o horších či lepších náladách a zdravotních problémech...  No a pak je tu "dokumentární pásmo" pracovní korespondence s prezidentskou kanceláří, které mě občas šokovalo zveřejněním instrukcí a poznámek, nediplomaticky vypovídajících o rozporech a konfliktech s některými kolegy politiky, někdy dokonce o problematické spolupráci přímo uvnitř kanceláře. Nelichotivé zmínky o předsedech vlád či ministrech, jejich trefné charakteristiky jsem - asi mylně - považoval za slova výbušného obsahu; ale nic se nedělo - jednak to letošní horké politické léto přinášelo dosud činným politikům dost jiných starostí, jednak by si dotyční veřejným protestem stejně příliš nepomohli. / Nepochopil jsem mnohonásobné opakování některých - sic zlidšťujících - pasáží v tomto "pásmu" (požadavek na opravu zapalovače nebo delší hadice na kropení) - za zvlášť vydařené kompoziční ozvláštnění to nepovažuji. / Jiné úryvky jsou naopak natolik zásadní pro národní sebereflexi, že by mohly být součástí učebnic občanské výchovy. Třeba na téma čecháčkovství (na s. 82-84), nebo ostrá kritika "partokracie", kdy se moc politických stran přerůstá oficiální instituce státu dostává se do rozporu s veřejným zájmem. Silná slova o stranách jako "zahnívajících ghettech určených jen a jen k tomu, aby vytlačovala své členy vzhůru k moci" (s. 84) budou asi ještě dlouho aktuální, soudě podle trapných několikaměsíčních politických tahanic kolem vlády-nevlády v době, kdy toto píšu. / Havlova potřeba kritik do vlastních řad (českých, disidentských, evropských) je velmi intenzivní a velmi užitečná.

2.10.2006

Lukianos: Pravdivé příběhy

Praha, SNKLU 1963. 116 s., edice Světová četba.

Fantasticko-dobrodružný cestopis řeckého satirika z 2. století n.l. měl asi soudobé čtenářstvo pobavit fantasmagoriemi o návštěvě Měsíce, útrob velryby a záhrobního ostrova Blažených, ale byl Lukianovi i příležitostí k utahování si ze soudobých mudrlantů.

Dylan Thomas: Portrét umělce jako štěněte

Praha, SNKLU 1961. 201 s., edice Světová četba.

Deset povídek z básníkova mládí. Z odstupem několika týdnů od přečtení ve mně zůstala nejživěji chlapecká putování po waleském venkově (Zvláštní Kašlálek, Koho by sis přál mít s sebou?) a závěrečný, zoufalý příběh absurdně ztracené lásky Jednu teplou sobotu.

1.10.2006

Antonín Sova: Vrchol lásky

Praha, Mladá fronta 1989. 121 s., edice Květy poezie.

jeden z posledních svazečků Květů poezie, které ještě chyběly v mé sbírce. (Teď už jenom Pilař: Jabloně a Wolker: Jitřní píseň). Sovu mi poslala jedna spřízněná duše ze severní Moravy, která náhodou natrefila na moji webovou prezentaci knižních edic. Ještě jednou touto cestou děkuji. / Vrchol lásky je jakousi básnickou kronikou poměrně krátkého období, kdy Sova prožil velkou lásku a - nedlouho po sňatku - obrovské zklamání. Taková kronika ovšem nebyla básníkem zamýšlena, sestavil ji Jaromír Pelc a v doslovu popsal tu nešťastnou milostnou historii lásky k mladinké, krásné, ambiciózní a posléze nevěrné ženě. Ve výboru najdeme i čítankové básně Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? a Ještě jednou se vrátíme. Palčivé smiřování s milostnou prohrou, deziluzivní smutek, únik přede všemi do melancholické samoty, definitivní rozchod s mládím - vše prostoupeno přírodními obrazy - a balada je úplná. / Když jsem se tu před 14 dny zmiňoval o Křivánkovi a Jeseninovi, jak se oba chtěli stát stromem, netušil jsem, že u otřeseného, do lidstvaprostých krajin se uzamykajícího Antonína Sovy se setkám s podobným hnutím mysli: "Zrudlá borovice / drží hnízda vraní / nad prohlubní smělou. / Možno přirůst k pláni / s duší svojí celou? / A už nechtít více?" // Podle jiného verše v téže básni Kout krajiny by se výbor ze Sovy mohl docela dobře pojmenovat: smutku čistá krása.

Gabriel García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících

Praha, Euromedia Group - Odeon 2005. 169 s.

Symbolické téma poutníka má v tomto tuctu příběhů velmi široké uplatnění. Márquez ve většině z nich vtělil do několika stránek ve zkratce celý lidský (a často tragický) osud. Výjimkou jsou snad jen Letadlo se spící krasavicí a Světlo je jako voda. U druhého jmenovaného se nemohu zbavit dojmu, že námět odněkud už znám: Děti rozbijí žárovku a rozlévají po bytě světlo, plavou v něm, potápí se v něm, utopí se v něm... Jiná povídka s dětskými hrdiny Srpnová strašidla mi vyzněla spíše jako stylistické cvičení. Pokud byste se chtěli četbou Márqueze léčit z depresí, není to šťastná volba. Ty nejlepší povídky by vás mohly poslat ještě hlouběji ke dnu - třeba Přišla jsem si jen zatelefonovat nebo závěrečná Stopa tvé krve ve sněhu.

28.9.2006

1906-2006. 100 let Gymnázia Rumburk

Gymnázium Rumburk 2006. 154 s.

Rumburské gymnázium očima generací. Osudy a vzpomínky studentů a kantorů rumburského gymnázia (1945-2002)

Rumburk, Sdružení rodičů a přátel školy při Gymnáziu Rumburk 2002. 101 s.

Já i moje žena jsme absolventi rumburského gymnázia, dokonce ze stejné třídy. Nemohli jsme chybět na "dni otevřených dveří" při stém výročí školy a nemohli jsme nekoupit almanach k témuž výročí připravený (dobové dokumenty, vzpomínky kantorů i absolventů, historie školy, ukázky studentských prací, kompletní seznam absolventů a pedagogů). / Zaujala mě mj. povídka Pokus o portrét od Jitky Černíkové (bývalé kantorky) inspirované osudem o generaci starší profesorky.

Přikoupili jsme i vzpomínkový sborníček, který před čtyřmi roky sestavili maturanti z počátku 50. let. Zvláštní je tím, že se v něm dnešní senioři zpovídají nejen ze školních zážitků, ale ze svých celoživotních osudů: Čtenářům se tak promítá průřez osudů celé jedné generace (rozené počátkem 30. let) - od poúnorových emigrantů po ty, kteří doma dosáhli velkých profesních úspěchů. / Mezi tyto memoáry je zakomponována tvorba současných (v době vydání knížky) studentů gymnázia.Až na výjimky mě jejich prezentace zklamala. Většinou nepříliš myšlenkově obdařená přírodní poetika, povrchní povídání o škole. A vlastně žádná reflexe toho, v čem žijí - jako by o společnosti, pozitivech a neduzích naší doby vůbec nepřemýšleli a neměli na ni názor. Název té "jejich" kapitoly Radujte se, géniové přicházejí mi tak vyznívá spíše ironicky. (Nutno podotknout, že výběr žákovských prací ve výše zmíněném "stoletém" almanachu je o dost kvalitnější.)

19.9.2006

Již dvouměsíční pauza "čtenářského deníčku" neznamená dvouměsíční pauzu ve čtení. Naopak - nakupený sloupeček mezitím již odložených knih trůní vedle klávesnice čím dál vyčítavěji: "Zapsat, uklidit, ksakru už!" Absurdní je, že jsem se zasekl u knížek, které mě rozhodně nenudily, ale silně zaujaly, nadchly, provokovaly... Zádrhel je snad ten, že zápisek nechci odbýt vágními formulemi, ale ani si nemohu hrát na literárního kritika. // Třeba Zátiší s loňskými ořechy. Výbor z poezie Vladimíra Křivánka (Brno, Host 2004. 202 s.) si na stole schovávám už od loňska a stále nezapomínám na pocity mrazení, kterého se mi dostává jen nad nemnoha básníky. Za to asi může často přítomný melancholický tón, trýznivé zpovědi, názvuky na Holana, perly o několika verších, ba slovech... Na záložce mám - možná náhodně - několik názvů básní: Podzimní poetika (s. 76), Chvíle (82), La belle dame sans merci (187). U básně Proměna (s. 92) mám připsáno: x Jesenin! To jsem si asi vybavil těmto veršům příbuzné sloky ruského klasika (který mě uhranul před dvaceti lety): Jeseninovo "Chtěl bych umět to, co umí stromy: / při cestě na jedné noze stát" a Křivánkovo "Chci se stát stromem který zná / tep větru svobodného / a čas se v kruzích ukládá / do srdce mého / ..." jsou si myslím velmi blízko. // Výbor z Jesenina Slaměný měsíc (uspoř. Jan Zábrana; Praha, Lidové nakl. 1981. 440 s., edice Trojka) je ostatně už přes dvacet let mojí básnickou biblí. // Tak, a jeden rest mám za sebou.

22.7.2006

Vladimir Vysockij: Nepiju sám

Praha, Dokořán 2006. 83 s., edice Mocca.

Milan Dvořák je skvělý překladatel Vysockého písňových textů, to se dá doložit třeba v 80. letech u nás téměř "zkultovnělými" písněmi v podání Jaromíra Nohavici Dialog u televize či Pravda a lež. Většinu tohoto výboru ale tvoří nové překlady. Takže mám další pobídku vyštrachat elpíčka s Vysockého nahrávkami (jak si slibuji už od objevu slovenského výboru Taký bol Vysockij - viz zápisek z 25.10.2005) a zkusit si, jak pasuje česká verze do melodie.

Píseň o klenotu. Silappadigáram

Praha, SNKLU 1965. 216 s., edice Živá díla minulosti.

Starotamilský epos dýchá poetikou milostné lyriky i vášně - a pro Evropany jihoindickou exotikou. Stojí za to ho číst už jen kvůli písním Kóvalana a jeho milenky Mádaví v sedmém zpěvu první knihy, nebo kvůli cestopisným pasážím druhé knihy, kdy se tentýž Kóvalan vydává s manželkou Kannagi na kajícnou pouť do Madury (jeho tam čeká nespravedlivá smrt, pro kterou jeho choť ve svatém hněvu způsobí zkázu města a posléze vstoupí na nebesa).

8.7.2006

Próza českého středověku

Praha, Odeon 1983. 478 s., edice Živá díla minulosti.

Poselství ducha. Latinská próza českých humanistů

Praha, Odeon 1975. 305 s., edice Živá díla minulosti.

Dvě antologie českých próz starých autorů. V prvém případě jde o příběhovou prózu obsahu světského (rytířské příběhy) a náboženského (apokryfy, legendy), přetištěnou ve své staročeské podobě. / Čtivější z nich byly pochopitelně ty první - např. tehdy veleoblíbený životopis Alexandra, "krále macedonského" a kroniky o smyšlených českých panovnících Štilfrídovi a Bruncvíkovi. Díky jedné z dalších ukázek konečně vím, co si tak představit za zázraky, když se řekne, že to bylo jak v Jiříkově vidění.

V druhé knize jsou překlady latinských děl (většinou korespondence) osobností českého humanismu od 15. do počátku 17. století. Z nich jsou zase nejzajímavější ty, které podávají méně zasvěceným adresátům poučení o soudobých poměrech v Čechách - zejm. Dialog sepsaný Janem z Rabštejna nebo list Jana Šlechty ze Všehrd Erasmovi Rotterdamskému. Čiší z nich nefalšovaná úzkost z náboženské nesnášenlivosti, z vyhrocujícího se napětí mezi katolíky a podobojí. / Nesmiřitelnost, zášť a zaslepená bojechtivost vykreslená Rabštejnem v osobě Zdeňka ze Šternberka (ač s ním byl pisatel vlastně na jedné straně barikády!) se mi aktualizovala v osobě jistého ministerského předsedy, který právě v těchto týdnech nechává "vyžrat" soupeřům jejich neúplné volební vítězství. / Útrapy učitele a vychovatele šlechtického synka popsané v deníčku Šimona Proxena ze Sudetu jsou úsměvným až komickým svědectvím o svérázných pedagogických trablech své doby.

25.6.2006

Staré francouzské kroniky

Praha, SNKLU 1962. 411 s., edice Živá díla minulosti.

Jean de Joinville: Paměti křižákovy

Praha, SNKLU 1965. 206 s., edice Světová četba.

Výbor ze středověkých kronikářských děl jsem bral do ruky s představou, že se tedy budu nějakou dobu nudit a tak nějak se těmi anály snad prokoušu. Výbor sestavený Václavem Černým se ale ukázal jako vcelku čtivá mozaika. Mezi různými peripetiemi válečnými a diplomatickými mě zaujala svědectví o albigenském tažení proti kacířům v Occitánii na počátku 13. století, proces s templáři o sto let později a s valdenskými kacíři o za další půldruhé století. / Svědectví o bitvě u Kresčaku a v ní zahynuvším Janu Lucemburském kupodivu postrádá proslulý jeho výrok ("Toho bohdá nebude..."), ačkoli středověký "reportér" Jean Le Bel udatného českého krále zmiňuje jako nejvýznamnější osobu, která tehdy přišla o život. / Nechybí odvážné činy Jany z Arku (a její káravý dopis českým husitům). / Nejmladší z citovaných autorů, Philippe de Commines, se kromě líčení událostí z přelomu 15. a 16. století věnuje i jejich vysvětlování a politickému teoretizování - vlastně dobové politologii. / Když jsem v knize narazil na úryvek z líčení sedmé křižácké výpravy od Jeana de Joinvilla, rovnou jsem si přečetl jeho líčení v úplnosti - Paměti křižákovy mám totiž ve své sbírce "Světovky".

A hned tu bude zastoupena i třetí edice, kterou si kompletuji: Květy poezie. Mladá fronta totiž vydala dvě novinky:

Robert Graves: Kráska v nesnázích (Praha, Mladá fronta 2006. 135 s.) - Výbor z básní Angličana, známého daleko více coby autora historických románů. (Já Klaudius aj.). Když s několikatýdenním odstupem znovu knížkou listuji, vidím, že se mi nejvíce vryla hned druhá báseň, Prababička.

Vladimír Holan: Mozartiana (Praha, Mladá fronta 2006, 56 s.) - Letošní velké mozartovské výročí pobídlo vydavatele k samostatnému vydání dvoudílného cyklu (první část z r. 1937, druhá z let 1952-54), jímž se Holan vcítil do hudebníkova génia, tematizoval jeho vztah k Praze a stín tragické samoty ve finále života. / Neznám důvod, proč - proti zvyklostem této edice - svazek postrádá jakékoliv doprovodné slovo - obvyklý doslov, popř. aspoň ediční poznámku. Zařazení Mozartian do kontextu Holanovy tvorby, důvod Holanova návratu k Mozartovi po patnácti letech v zásadně odlišné společenské a autorově osobní situaci by snad stálo za ministudii nebo aspoň dvoustránkový komentář. Tématu se dotkl např. Jiří Opelík v Holanovských nápovědách (viz Čten. zápisky 22.12.2005). Možná nakladatelský záměr s Mozartiany vznikal příliš narychlo.

5.6.2006

Stanislav Komárek: Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika

Praha, Mladá fronta 2006. 146 s., edice Kolumbus.

Moderní lékařství, či přesněji medicínsko-průmyslový komplex, hraje v soudobé společnosti obdobnou úlohu, jako kdysi církev. K tomuto zjištění se dopracujeme čtením esejí biologa a spisovatele Stanislava Komárka. Nalézá mnoho analogií mezi působením zdravotnických institucí (spása těla) a církví (spasení duše) a naznačuje, že vlastně přebírají její funkci. Autor ostatně nemá daleko k obžalobě sociálního státu vůbec. Působivá jsou slova o infantilizaci společnosti, o patologické závislosti vyvolávané přehnanou péčí těch, kdo na sebe strhli moc. / Ať už jsou tématem té které kapitoly příčiny nemocí, pojem "normálnosti" či smrt, vždy nás čeká spousta překvapivých souvislostí a břitkých postřehů a příměrů - autor je podává v lapidární formě a chrlí je tak, až mi někdy uniká jejich návaznost.

26.5.2006

Peter Zvon: Tanec na pláčem

Praha, SNKLU 1965. 137 s., edice Světová četba.

Mělo to být jen splnění povinnosti přečíst další Světovku, ale komedie mě docela pobavila, až jsem i vyrušoval manželku chechtáním. Osvědčený motiv přímé konfrontace soudobé "moderní" generace s ideály předků zpřed několika staletí - třeba jako u Matěje Broučka mezi husity. Tady ale v dramatické formě, s využitím jevištní situační komiky. Text má ovšem i jednotící myšlenku - obhajobu citu proti chladnému rozumu, v samotném závěru zazní sluhův tragický tón o sociální nespravedlnosti. Tanec nad pláčem prý přispěl ke vzniku Slovenského národního povstání. / Autor, poslovenštělý Čech (vlastním jménem Vladimír Sýkora, 1913-1942), hru původně napsal česky, ale publikoval a na jeviště uvedl slovensky; zde je zpět do češtiny přeložena Josefem Kainarem.

26.5.2006

Karel Čapek: Francouzská poesie a jiné překlady

Praha, SNKLHU 1957. 413 s., edice Český překlad.

Antologie francouzských básníků, jak ji Čapek vydal krátce po první světové válce (a v doplněné verzi roku 1936), mi přinesla velkou radost. Vedle slavných jmen (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Fort, Apollinaire...) jsem se tu poprvé potkal s řadou dalších mě nepovědomých. Měl jsem to přečtené snad až příliš rychle, ale s velkým požitkem. V knize je i překlad Molièrovy jednoaktovky Sganarello v překladu Otokara Fischera a v upraveném překladu Čapkově - to abychom mohli posoudit Čapkův přínos překladatelskému umění, a dále krátká povídka od Breta Harta.

26.5.2006

Zdeněk Neubauer - Tomáš Škrdlant: Skrytá pravda Země. Živly jako archetypy ekologického myšlení

Praha, Mladá fronta 2005. 312 s., edice Kolumbus.

Biolog a filozof Zdeněk Neubauer je známou a zajímavou osobností. Zejména po televizním rozhovoru s Markem Ebenem "na plovárně" jsem se zavázal, že ho budu číst. Opatřil jsem si nejprve sborník O Sněhurce aneb Cesta za smyslem bytí a poznání, ale nakonec jsem dal přednost spisu, který vyšel v edici Kolumbus a měl tedy by být srozumitelný "široké čtenářské obci". / Poněvadž si držím odstup od "esoterických věd", přistoupil jsem k četbě o čtyřech živlech (voda - oheň - vzduch - země) s jistou podezřívavostí, a když jsem při listování narazil dokonce na zvěrokruh a alchymisty, dost mě to zmátlo. Jenže Neubauerovi slouží živly jako prvotní, elementární podoby skutečnosti, díky nimž světu vůbec můžeme porozumět. Eseje (čtyři "základní" a dále texty o souvislostech s astrologií, východními tradicemi, živlové momenty v díle Fr. Nietscheho a v Goethově Faustovi.) nabízejí překvapivé myšlenky a pohledy. A také suverénní hru s jazykem českým, když mnohými etymologickými postřehy ozřejmuje zajímavé souvislosti. / Zaujmou podivuhodné paralely mezi objevy moderní fyziky či kosmologie a starověkou mytologií. Třeba když vedle sebe postaví dvě metafory o propastnosti bytí - singularitu černých děr a báji o Aktaiónovi a Artemis z Ovidiových Proměn. / Padesát stran věnuje originálnímu výkladu Klasické Valpuržiny noci: je to "mystérium očišťování živlů a povstávání života z jejich snoubení". Neubauer čtenáře ubezpečuje, že skrze živlový výklad dává Goethově zdánlivě nelogické vsuvce do druhého dílu Fausta (se kterou si literární historie jinak prý neví rady), smysl a logiku. // Úvahy ve Skryté pravdě Země směřují ke kritice dobyvačného způsobu bytí, onoho pokořování živlů. "Existuje jiná cesta k soužití s energií, než násilná, tvrdá, vybojovaná na živlech jejich pokořením? Jiné pojetí života než je neustálý souboj, jiný zisk než kořistění, jiné vítězství než porážka druhého?" (s. 83)

18.5.2006

Eduard Mörike: Kouzelná země Orplid

Praha, Odeon 1975. 263 s., edice Světová četba.

Povídky-pohádky německého autora 19. století. Výbor je zarámován dvěma delšími příběhy (Poklad, Stuttgartský Křížalníček) o tovaryších, kteří na cestách prožívají podivuhodnosti, ale nakonec dojdou štěstí milostného i - jak bychom dnes řekli - profesního. Mezi nimi dvě kratší povídky Jezertina ruka a Sedlák a jeho syn a pohádková fantazie v dramatické formě Poslední orplidský král. / Bodrý šprýmovný styl a mravní ponaučení: láska a poctivost jsou těmi největšími poklady.

15.5.2006

Paňčatantram. Patero naučných oddílů. Sbírka bajek a povídek ze staré Indie

Praha, Odeon 1968. 275 s., edice Živá díla minulosti.

Vlastně je to sbírka poučení pro budoucí vládce ve formě zábavných vyprávění - převážně o zvířatech s lidskými charaktery, ale i o bráhmanech, podváděných mužích atp. / Některé bajky a povídky jsou notoricky známé - ani jsem netušil jejich skutečný zdroj, teď zas netuším, kde jsem se to s nimi už dříve setkal. Třeba ta o bráhmanovi, který v návalu zlosti zabil lasičku, a pak zjistil, že jeho dítěti neublížila, ale naopak ho zachránila. Nebo o jiném bráhmanovi, který nad hrncem krupice (popř. medu, ječmene...) vyšpekuloval, jak na něm vydělá velké jmění, ale než to vůbec domyslí, z neopatrnosti ho rozbije. / Editor měl kromě toho dobrý nápad ukázat na některých příbězích jejich různá česká zpracování (mj. od humanisty M. Konáče, Jana Vladislava, Ivana Olbrachta).

6.5.2006

William Butler Yeats: Slova snad pro hudbu. Výbor z poezie

Praha, SNKLU 1961. 137 s., edice Světová četba.

Irský básník, který se počátkem minulého století angažoval v národním hnutí a "kulturním obrození", se inspiroval jak moderními směry, tak folklórem. Ve výboru z lyriky, přeložené Jiřím Valjou, jsem nechal záložku u básně Svítání - připomněla mi Jeseninovo "chtěl bych umět to, co umí stromy: / při cestě na jedné noze stát." (překlad J. Taufra ve výboru Slaměný měsíc, který byl jedním z mých prvních velkých setkání s poezií). A Yeats: ".../ Chtěl bych být nevědomý jako svítání, / které jenom stojí v kolébajícím se třpytném voze / nad mračnými bedry koní. / Chtěl bych být - vždyť učenost nemá ceny ani zbla - / nevědomý a lehkověrný jako svítání."

3.5.2006

Toulky minulostí světa. 7. díl. Evropa v konfliktech osvícenství, Francouzská revoluce, napoleonské války, barok

Editor Zdeněk Volný. Praha, Via Facti 2005. 223 s.

Úspěšná edice Horových-Hořejšových Toulek českou minulostí (její prozatím poslední 10. díl jsem v zápiscích zmiňoval v září 2005) má svoji světovou paralelu, a to v obdobné grafické úpravě a členění na hlavní text a pásmo glosy. Tematická mnohovrstevnost historie světa je ovšem nad síly jednoho autora, a tak jde o dílo kolektivní, jehož editorem je od počátku Zdeněk Volný. Tak např. pod 20 kapitolami sedmého dílu je podepsáno šest spoluautorů. / Sympatické je, že kromě politických událostí, mocenských zvratů, dramatických výměn na trůnu, revolucí (občanských i průmyslových) či mořeplaveckých objevů zbývá místo na zařazení tematických kapitol např. o umění, o stylu života apod. Prozatím poslední díl končí líčením morových ran a dalších demografických katastrof způsobených nakažlivými nemocemi. / V obrazovém materiálu mi chybí - někdy i dost podstatně - aspoň schematické historické mapy kontinentů či států, o nichž je řeč. Dost by pomáhaly k pochopení dobových souvislostí. V celém tom 7. díle je jediná mapka - a ta znázorňuje šíření moru Evropou v polovině 14. století!

1.5.2006

Jak se dělá báseň

Praha, Československý spisovatel 1970. 129 s., Klub přátel poezie - členská prémie.

Jan Zábrana sebral do této antologie šest textů, v nichž básníci sdělují svou tvůrčí metodu a dokládají ji na jedné své konkrétní básni. V úvodu stojí pochopitelně v tomto žánru průkopnická Filosofie básnické skladby od Edgara Allana Poea, v níž rozebral fáze vzniku slavné básně Havran. Následují stati Louise Aragona, Stephena Spendera, Jiřího Koláře, Allena Ginsberga a Hanse Magnuse Enzensbergera. / Poeovu esej jsem četl již dříve; tenkrát ani teď jsem se ale nedokázal ubránit dojmu, že Poe, oslněn úspěchem své básně, přistoupil k eseji o jejím zrodu se stylizovaným postojem "básníka-inženýra": že výběr formy, kompozice a jazykových prostředků je výsledkem zejména logické úvahy a efekt díla že je předem přesně vypočtený. Většina ostatních textů v antologii Poea zmiňuje jakožto svého předchůdce, ale s náznakem nedůvěry v Poeovu upřímnost jsem se setkal až u Enzensbergera (Vznik jedné básně), v poznámce o nebezpečí, které hrozí, když chce autor na popisu geneze svého díla cosi demonstrovat, dokázat. / Kolářova stať K problematice básnické skladby mi přinesla zejména požitek z básně Krev ve vodu (Kolářovo dílo jinak ještě prakticky neznám). Texty o tvorbě poezie - například ty od Spendera a Enzensbergera - ukazují čtenářům ovšem i náročnost, soustředění, s jakým je třeba básně číst, aby odhalili aspoň něco z toho, co je jim poezie schopna dát.

Ignacy Krasicki: Vojna mnichů a jiné básně

Praha, SNKLHU 1959. 201 s., edice Světová četba.

Biskup Krasicki byl nejdůležitějším autorem polské osvícenské poezie. Jeho církevní kariéra by nás neměla zmást: Satirické eposy Myšeis (o válce koček a myší) a Monachomachia (čili Vojna mnichů) jsou vtipné a tehdy do živého tnoucí skladby (žánr heroikomického eposu viz též Budai-Deleanova Cikaniáda, ta však měla tu smůlu, že nebyla ve své době publikována - zápisek z 22.1.). Kromě těchto dvou "eposů" jsou do výboru zařazeny ještě tři větší satirické básně a výběr z bajek - ale ty na mě působily už nějak pobledle.

Dvakrát latinskoamerická literatura z edice Světová četba:

Rufino Blanco Fombona: Duše podniku. Praha, Odeon 1977. 223 s.

José de Alencar: Dva indiánské příběhy. Praha, SNKLU 1964. 209 s.

Obě knihy nesou pečeť vlastenectví, ale rozdílným způsobem: Venezuelec Blanco Fombona v románu ze své současnosti (asi před sto lety) napsal román nešťastného manželského vztahu, ale toto téma je mnohde zastíněno kritickým líčením neblahých společenských poměrů. Brazilec Alencara naopak proslul příběhy z dávné indiánské minulosti, oslavujícími přírodního, ale mravně vyspělého "dobrého divocha" v kraji Seará. Romantické divošské příběhy Irasema a Ubiražara se hezky čtou - autor si dal záležet na poetickém jazyce a mravoučném poslání. S realitou předkolumbovské Brazílie toho ale asi moc společného nemají.

27.4.2006

Ivan M. Havel: Zvednuté obočí a zjitřená mysl

Praha, Dokořán 2005. 229 s.

Poučné čtení. Chytré čtení. Úvahy, ke kterým stojí za to se vracet. / Druhá kniha sloupků z časopisu Vesmír, jemuž I.M. Havel šéfuje. Ta předchozí (z r. 1998) měla název Otevřené oči a zvednuté obočí a já si ji teprve snad někdy prolistuji. / Potěší i na frontispis vlepená reprodukce "Linie č. 212" Zdeňka Sýkory (taková ta zdánlivě chaotická změť barevných potrubí, kdyby někdo nevěděl). / Možná bych si měl Vesmír začít kupovat. Ale když ono je toho na čtení tolik! / Tak třeba... pustil jsem se do knihy Havlova kolegy a spřízněnce Zdeňka Neubauera Skrytá pravda Země (spoluautor T. Škrdlant). Oba, tj. I.M. Havel a Zd. Neubauer, se také navzájem zmiňují, a to v souvislosti s nalezením alespoň přibližného českého ekvivalentu k anglickému termínu pattern (Havel - s. 48, Neubauer - s. 10). / Jednotlivé Havlovy eseje ostatně mohou inspirovat k další a další dobrodružně-populárně-naučné četbě.

19.4.2006

Příštích padesát let. Věda v první polovině 21. století.

Uspořádal John Brockman. Praha, Dokořán 2004. 269 s., edice Aliter.

Sborník esejí pětadvaceti amerických a britských vědců. Je to čtivo určené laické veřejnosti zajímající se o trendy ve vývoji vědeckých oborů - matematiky, kosmologie, umělé inteligence, biologie, neurologie, lékařství, genetiky atd. A je tu také třeba stať zamýšlející se vůbec nad možnostmi předvídání. / Co text, to podnět k souhlasným, nesouhlasným či zdrženlivým emocím. K úvahám nad někdy dost opatrnými, jindy suverénními a rozmáchlými představami o tom, co se bude ve vědě a technologii v následujících desetiletích dít. / Několik myšlenek a formulací, které mě obzvlášť zaujaly:

- Brian Goodwin: Ve stínu kultury (s. 48) - velkou šanci autor dává sbližování vědy a umění, "dramatickému posunu vědecké perspektivy" ve prospěch uznání vědomí a emocí jako vlastnosti hmoty, animismu, který se do vědy začal (velmi obtížně) prodírat např. skrze "hypotézu Gaia". Goodwinův příspěvek je možná nejodvážnější ze všech. Podle něho "budeme na věk, kterým nyní procházíme, pohlížet jako na skutečné období temna, v jehož stínu však již klíčila semínka změny..."

- Robert M. Sapolsky: Budeme za padesát let stále smutní? (s. 102) - depresivní čtení o těžké depresi. Prý jediná nemoc, na kterou bude medicína krátká. A deprese budou bujet a bujet...! Ale pojďme optimisticky dál:

- Stuart Kauffman: Co je to život? (s. 120) - V jeho pohledu je lidské poznání stále jen v počátcích. Zaujme závěrečná úvaha o nepředvídatelnosti vývoje forem života, ale i našich technologických možností. Zábavnou demonstrační vsuvkou v eseji je příběh veverky Gertrudy, zakladatelky klanu létajících veverek!

- Roger C. Schank: Budeme už příště chytřejší? (s. 187) - Vize virtuálního školství, které bude (oproti dnešním zvyklostem) více založeno na kladení otázek než memorování odpovědí a v němž převáží zkušenostní poznávání nad akumulací faktů. "Za 50 let se budeme smát při představě, že jsme kdysi měli učitele a učebny a učebnice."

- Peter Atkins: Budoucnost hmoty (s. 177) - "...spekulativní sen o alespoň částečném začlenění křemíku a germania do struktury živých organismů a zrodu zcela nového typu života se nám splní. Úspěch v této oblasti vyvolá nepochybně a správně řadu etických otázek, ale jakékoliv vyhlídky na takový úspěch leží v natolik vzdálené budoucnosti, že se prozatím těmito problémy nemusíme nijak vážně zabývat." To cituji jako doklad velmi sporadicky zmíněného tématu v této knize. Jenže - argument o "vzdálené budoucnosti" je zpochybnitelný už jen poukazem na to, jak nás náhle zaskočilo genové inženýrství technickou dostupností klonování zvířat i člověka. Samostatná stať předpovídající další etické lapálie v souvislosti s překotným vývojem technologií by v knížce myslím také byla na místě.

17.4.2006

Jan Chryzostom Pašek: Paměti

Praha, Odeon 1975. 320 s., edice Živá díla minulosti.

Polský venkovský šlechtic, otřískaný z válečných tažení proti Švédům a Rusům i z vnitropolských šarvátek, sepsal paměti, z nichž se dochovala podstatná část, zahrnující léta 1656-1688. / Nikde jinde jsem se nesetkal s tak barvitým popisem bitev - nebo snad ano, ve válečných románech velkých spisovatelů - ale ne natolik hodnověrných a  přesvědčivých jako od přímého účastníka Paska. Tím spíše, že dává nepokrytě najevo, čím bitva pro vojáky je - nejen příležitostí k hrdinství, ale i k zisku z kořisti - peněz, koní, cenných věcí, výnosných zajatců. Málem bychom s autorem pociťovali lítost nad promarněnou příležitostí zajmout živého Tatara. / Osud vlasti mu však velmi leží na srdci a neopomine žádnou příležitost účastnit se sněmů, voleb nového krále apod.V líčení polských záležitostí neustává ani po odchodu z vojska a ženitbě, kdy se dává na hospodaření na svých statcích. Národní hrdost ho ponouká k nadšenému líčení záchrany Turky obléhané Vídně rozhodným zásahem polského krále Jana Sobieského. / Neméně zajímavé jsou osobní záležitosti, od majetkových trablů po úspěchy v mysliveckém oboru. / Nezakrývá svou prudkou povahu, která ho "v zájmu cti" mnohdy zbrkle přivedla v ohrožení života. Charakteristická je Paskova chlubivost a zveličování vlastních zásluh a společenských styků. K pobavení dnešních čtenářů na sebe mnohdy prozrazuje vlastnosti, pro které bychom s ním těžko sympatizovali.

17.4.2006

Jurij Janovskyj: Jezdci

Praha, SNKLU 1963. 150 s., edice Světová četba.

Občanská válka po bolševické revoluci - uvědomělí a šíleně hrdinní ukrajinští proletáři pomáhají likvidovat imperialistické armády. Po formální stránce zajímavý, novátorský novelistický román (z r. 1935) zůstal obsahově u partyzánsko-revolučního klišé, krutosti občanské války se mísí s glorifikací schematického hrdiny proletářské revoluce.

12.4.2006

Dvakrát Balkán v edici Světová četba:

Dubrovnická renesanční poezie

Praha, SNKLU 1964. 197 s.

Antologie chorvatských básníků 15. a 16. století z Dubrovníku a okolí, vše v překladu Josefa Hiršala. Nejobsažnější je oddíl s milostnou tematikou, následují dílka ohlasová, masopustní písně, žertovné, příležitostné a vlastenecké skladby. / Nebýt tohoto paperbacku, těžko bych vytušil, že Jihoslované tak těsně a zdařile navázali na sousední italskou renesanční poetiku Petrarky a spol.

Borisav Stanković: Nečistá krev

Praha, SNKLU 1963. 227 s.

A teď na skok k Srbům - konec 19. století, konec turecké nadvlády, konec blahobytu "hadžijské aristokracie", kterou hospodářsky válcují sedláčtí zbohatlíci. Mezi ně je z donucení provdána Sofka. Docela se i smířila s osudem, a když už to vypadá na rodinné štěstí, náhlá hádka mužských příbuzných o majetek převrátí její život v tragickou beznadějnost. Na románu zaujme psychologický vhled do hrdinčiny mysli a sugestivní líčení místních zvyklostí a rituálů.

11.4.2006

Marina Cvětajevová: Pokus o žárlivost

Praha, Mladá fronta 1970. 90 s., edice Květy poezie.

Výbor z milostné lyriky ruské exilové básnířky (dnes ve slovnících již správněji, bez háčku: Cvetajeva). Poezie palčivé touhy, drásavých loučení a kruté samoty, poezie uzavřenosti v bolestném tichu, poezie prožitá až za hrob (sebevražda krátce po návratu do Sovětského svazu a jeho přepadení Německem). / Mám slabost pro motiv poutníka. Mám ho spojený s mužskou melancholií, a proto mě překvapil u básnířky (Všude se vlečou cesty..., s. 41).

31.3.2006

František Zacharník: Před oponou za oponou / Za oponou před oponou

Brno, Větrné mlýny 2005. 49 + 60 s.

Brožurka s dvojím povídáním o divadle (tisk zvratmo) s humornými ilustracemi Jaroslava Firta. Operetní zpěvák, režisér a textař se ve stručných kapitolkách (či fejetoncích) snaží přiblížit - divákům jinak utajený - provoz divadla, profese ze zákulisí, tajemství divadelního slangu, běžný herecký život. Sem tam to prošpikuje humornými historkami. Je to humor trochu staromilský (v ilustračním doprovodu často i naivní), ale autorským záměrem asi hlavně bylo korigovat zkreslené představy o divadle, ukázat, jak nesnadná, náročná a vyčerpávající je to práce - ale i kolik radosti může divadelníkům přinášet. / Když došlo na technické profese a líčení úžasného technického pokroku např. v branži osvětlovačů a zvukařů, jímá mě stud nad muzeálním vybavením divadelní instituce, u které jsem zaměstnán - sic jde o venkovský stagion. Začínám chápat zděšení techniků zájezdových inscenací, kteří se musí před představením naučit ovládat muzeální kousky v osvětlovací kabině, které vyšly z módy před desítkami let, oživit si ovládání ručních tahů, ruční ovládání opony atd. atd. A hlavně - škoda těch mnoha představení, které jsme nakonec museli oželet kvůli "technice".

29.3.2006

Václav Houfek: Putujeme historií Ústecka / Ein Streifzug durch die Geschichte von Aussig

Statutární město Ústí nad Labem 2005. 95 s.

Průvodce s 23 medailónky památek v centru i okolí Ústí n.L., a to ve dvojjazyčném provedení a ve vkusné grafické úpravě. Je tu mj. hrad Střekov, kostely, palácové vily, skanzen v Zubrnicích, Masarykovo zdymadlo na Labi, správní budovy, vyhlídková restaurace Větruše... Někdy se texty více než na samotné objekty soustředí na významné osobnosti s nimi spojené - týká se to hlavně palácových vil vystavěných místními podnikateli. / Je příjemné, že fotografie zabírají vždy alespoň třetinu stránky a můžu si je vychutnat o mnoho lépe než v průvodcích s miniaturizovanými obrázky. Což s sebou ovšem nese ten důsledek, že jich je málo. K politování je absence fotografií interiérů, které nejsou běžně přístupné veřejnosti (zvlášť když na jejich výzdobu text rozsáhleji upozorňuje, jako např. u správní budovy Výzk. ústavu anorganické chemie). // Od ústeckých knihovnic jsem dostal také výroční brožuru Ústecká veřejná knihovna 1945-2005 (Severočeská vědecká knihovna v Ústí n.L. 2005, 40 s.) se zajímavostmi z historie knihovny a o kuriozitách v knižním fondu. To knihomola vždycky potěší. Tak dík.

28.3.2006

Gajus Suetonius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů

Praha, SNKLU 1966. 368 s., edice Živá díla minulosti.

Osudy římských císařů Caesarem počínaje a Domitiánem konče podává současník posledního z nich způsobem, který mu pozdější historikové vyčetli. Je to soupis životopisných údajů, charakterových vlastností a různých epizod ze života vládců. Předmluva upozorňuje, že "Suetónius byl často považován za pouhého sběratele faktů, které klade jeden vedle druhého bez hlubšího myšlenkového pozadí, morálního hodnocení a uměleckého záměru". Ale právě pro tu záplavu epizod a historických drbů je toto dílo oblíbené a po mnoho staletí čtenářsky vděčné. Například pasáže o bezohledných diktátorských manýrech a krvelačné krutosti Kaliguly, Klaudia nebo Nera.

27.3.2006

Další čtyři přečtené tituly z edice Světová četba:

Oton Župančič: Úsvity a bouře. Praha, SNKLU 1962. 139 s.

Émile Zola: Tereza Raquinová. Praha, SNKLU 1966. 236 s.

Ljudmil Stojanov: Cholera. Praha, Odeon 1971. 193 s.

Eliza Orzeszkowa: Vědma. Praha, SNKLU 1961. 243 s.

Výbor z básnického díla Slovince Župančiče, národního klasika, obsahuje lyriku milostnou, vlasteneckou, sociální, protiválečnou. // Zolův naturalistický román je tragickým příběhem milenecké dvojice, kterou ubíjí vědomí společné viny na vraždě nepohodlného manžela do té míry, že nakonec volí společnou sebevraždu. // Zločin vraždy je tématem i románu polské spisovatelky Orzeszkowé. Pohnutkou k činu je tentokrát ale pověrčivost běloruských vesničanů, likvidujících mladou a chytrou Petruši v domnění, že tahle čarodějnice na ně přináší samé pohromy. // Ani válečný román Bulhara Stojanova není nic veselého: voják ztracený v krutém chaosu druhé balkánské války (1913) sice přežije onemocnění cholerou, ale návrat mezi přátele v Sofii po uzavření míru mu přinese jen rozčarování. Poněvadž jde ovšem o román pokrokový, z posledních stránek zazní nadějná melodie: "Poslední bitva vzplála..."

10.3.2006

Vladimír Holan: Sen; První testament

Praha, Fr. Borový 1939; 1940. 43 a 89 s., edice České básně.

Loni v prosinci jsem tu zmiňoval Opelíkovu esej Holanovské nápovědy. Postesknul jsem si, že mi v knihovničce chybí mj. Holanovy básnické skladby Sen a První testament. Nyní je už mám, v libereckém antikvariátu jsem získal právě tato dvě díla v prvním vydání, společně svázaná do modrého plátna. Pak už zbývalo jen čekat na příhodnou chvíli k přečtení každé z nich v jednom zátahu a nahlas... A pocit? Pateticky hořký zpěv bolestné marnosti... ale co bych se tu motal do pokusů popisů, které nakonec vždycky vyzní jako fráze!

10.3.2006

Josef Hrabák: Poetika

Praha, Československý spisovatel 1977. (2. vyd.) 361 s.

Když už jsem byl ponořen ve statích o poetice, vzal jsem do ruky i popularizační příručku vydanou v dobách normalizačního "temna" tehdejším naším předním literárním historikem. I pročetl jsem si ji, ovšem bez zvláštního úsilí osvojit si veškerou terminologii či vstřebat např. podrobné třídění stylistických figur 1. syntaktických, 2. vzniklých hromaděním a 3. řečnických. / Publikace je pro svoji systematičnost a souhrnnost užitečnou součástí knihovničky. Nutno ovšem odhlédnout od ideologizujících postojů, zřejmých například všude tam, kde se hodnotí vztah literárního díla a společnosti. Z několika narážek je zřejmé, že literární experimenty pronikající k nám ze západu autorovi vůbec nevoní. / Do absurdní situace se autor dostal, když chtěl dokumentovat postupy experimentální poezie. Ačkoli v drtivé většině k citacím využívá materiál český, zde sáhnul po Maďarovi Illyésovi; Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou, Jiří Kolář i Václav Havel totiž tehdy byli na indexu. / Od poněkud mentorského proškolování s Hrabákem se rád zase vrátím ke kolektivnímu dílu, jímž se zabýval včerejší odstavec. Čeká mě třetí svazek o rozsahu něco přes tisíc stran.

9.3.2006

Miroslav Červenka - Milan Jankovič - Marie Kubínová - Marie Langerová: Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz

Praha, Torst 2002. 589 s.

Nakladatelství Torst vydalo ve třech svazcích rozsáhlý soubor literárněvědných textů se společným podtitulem Poetika literárního díla 20. století. Kolektivní dílo vznikalo na půdě Ústavu pro jazyk český AV ČR. Pohledy z blízka jsou prostředním svazkem, jemuž předcházela kniha Daniely Hodrové ...na okraji chaosu... (2001), v r. 2005 následoval závěrečný díl Na cestě ke smyslu (práce deseti spoluautorů).

Je to pochopitelně spíš studijní materiál než četba do postele. A základní obeznámenost s literární teorií je vítána. S jistými obtížemi jsem se propracovával statěmi M. Červenky, které rozebírají zvukový "materiál" (úvodní kapitoly Hlásková instrumentace, Volný verš v proměnách básnického díla dvacátého století, Dekanonizace rýmu), záživnější pak byly části věnované básnické obraznosti (M. Kubínová), vizuálním aspektům básnického díla, uplatnění principu variace a automatickým textům (M. Langerová). M. Jankovič přispěl studiemi na téma rytmičnosti a intonace v próze - tyto kapitoly vybočují tím, že v nich tato témata zpracoval na rozboru jediného literárního díla: Vančurových Obrazů z dějin národa českého a Čapkova Hordubala. / Nemohu tvrdit, že se studiu literární vědy věnuji s veškerou vážností. Mám ovšem ověřeno, že poučenost v tomto směru z četby dělá docela jiný požitek. A občas mě nasměruje k dílům, které by mě jinak minuly. Například výše zmíněnému prvnímu svazku od D. Hodrové vděčím za důslednější pochopení J.L. Borgese, J. Cortázara, J. Joyce, U. Eca, M. Součkové, J. Kratochvila...; a taky už vím, že musím časem sáhnout po Věře Linhartové, Michalu Ajvazovi, Jiřím Kolářovi...  [O 3. svazku viz zápisek z 10.12.06]

4.3.2006

František Janovský - Renata Marcolová: Islandské prázdniny aneb papírové video

Litvínov, Dialog 2005. 191 s.

Další islandský cestopis (ten předchozí viz zápisek z 26.12.2005), tentokrát formou fotoreportáže ze zájezdu s "cestovkou". Spoluautory jsou běžný turista (který se na ostrov vrací po sedmi letech a příležitostně srovnává "tehdy a teď") a průvodkyně. Sám jsem se tam octl v mezidobí (v létě 2003). Čtení a prohlížení pro mě bylo o to zajímavější, že se naše trasy a program zčásti lišily. Oceňuji snahu autorů seznámit (aspoň přiměřeně) našince s historickým a kulturním podtextem místních reálií; ale nepřehánějí to. Text je víceméně komentářem k fotkám. Ty ale ne vždy vynikají kvalitou (autoři se to asi snaží omluvit podtitulem "papírové video"). Popisky k nim jsou uvedeny jen svátečně - většinou ani nejsou potřeba, protože obrázky přímo souvisejí se sousedícím textem, ale na řadě míst bych je určitě uvítal. Co mě hlavně potěšilo - podrobně dokumentovaný skanzen Glambaer a muzeum sochaře Einara Jónssona. V názvech lokalit se bohužel ignoruje islandský pravopis (ð opravdu není totéž co naše d), natož aby se tu upozorňovalo na islandskou výslovnost.

1.3.2006

Taťána Březinová a kol.: Šluknovsko

Praha, Olympia 2005. 104 s., edice Průvodce po České republice.

Zdrcující recenze tohoto průvodce, otištěná v únorových Šluknovských novinách, mi připomněla, že dotyčná publikace se vyskytuje v hromádce na mém stole. Tak jsem jím zalistoval. Recenzent si posteskl, že knížka je polygraficky dobře připravená, "po obsahové stránce je však katastrofální a turisty bude spíše odrazovat od další návštěvy Šluknovského výběžku". Já Varnsdorfan jsem se pochopitelně nejdřív seznámil s heslem Varnsdorf. Kostely - podle textu mj. "ve městě stojí kostel sv. Františka z Assisi". Nestojí, mají ho v sousední (administrativně připojené) obci Studánka, které je věnováno samostatné heslo a v něm opět - kostel sv. Františka z Assisi. Rodáci - sochař Vincenc Pilc je o sedm řádek dál jmenován znovu a správněji: Vincenz Pilz. Opravdu trapným překlepem je Petr Klein - zajisté míněn Petr Kien, malíř a básník, který za války zahynul v Terezíně. V minulých letech mu bylo věnováno hodně pozornosti: badatelský projekt studentů gymnázia, odhalení pamětní desky, výstava v Senátu... / Řada dalších míst svědčí o odbyté redakční práci; velmi nespolehlivý je např. i oddíl "Praktické informace". (Jediný podnik uvedený pod titulkem "Ubytovací zařízení v SRN" pak působí komicky.) Už v době přípravy se jistě čerpalo z velmi zastaralých zdrojů. / To vše z pohledu obyvatele dané oblasti. Druhá část výše citované věty z recenze je napadnutelná - turisty průvodce neodradí (nanejvýš je při setkání s odlišnými reáliemi trochu znejistí). // Mám ovšem v knihovničce i předchozí publikaci o Šluknovsku od téže autorky: 100 + 1 zajímavostí z nejsevernějších Čech (Praha, Agrofin 2003. 197 s.). Podtitul Vlastivědný průvodce je nezasloužený - jedná se o tematicky uspořádaný sborník žurnalisticky pojatých statí, bez jakýchkoliv orientačních pomůcek - obsahu, natož rejstříku (zpracoval jsem si ho sám). Jsou zajímavé a i pro nás místní mnohdy objevné. A také zde nepřesnosti, chyby z povrchnosti, redakční nedodělky... - ale jejich seznam jsem si nedělal.

28.2.2006

Karolina Světlá: Frantina. Praha, SNKLHU 1960. 236 s., edice Světová četba.

Ivan Nečuj-Levyckyj: Tulačka. Praha, SNKLHU 1960. 228 s., edice Světová četba.

Petar Petrović Njegoš: Horský věnec. Praha, SNKLU 1963. 164 s., edice Světová četba.

Pustil jsem se do četby několika odkládaných titulů, jakýchsi outsiderů mé knihovničky, hlavně z toho kouta, kde všemi barvami hýří edice Světová četba. K oněm outsiderům tam patří jednak větší část červených svazečků, tedy děl slovanských literatur, převážně "pokrokových" opusů sovětské provenience, jednak i část české a slovenské klasiky, zahalené do modrých kabátů. Někdy jsem příjemně překvapen, třeba Frantinou od K. Světlé. Možná jsem byl předem příznivě naladěn kapitolami o Nerudovi a Světlé v 10. díle Toulek českou minulostí (viz zápisek z 24.9.2005). To, co dnes je pro většinu z nás již zvetšelou literární klasikou, se v dobovém kontextu jeví jinak - přinejmenším objevně, originálně, a lze si představit, jakým výbojem do české literatury tehdy romány od K. Světlé byly. / Zato Tulačka, román Ukrajince Nečuje-Levyckého, ač ji s předešlým titulem pojí téma osudových peripetií ženy z chudých poměrů a dokonce i stejná doba vzniku (70. léta 19. stol.), je daleko více cítit chtěnou moralitou a schematismem. / Jediným titulem, zastupujícím ve "Světovce" černohorské písemnictví, je básnické drama Horský věnec. Osvícený vladyka a slovanskou myšlenkou zapálený literát Petar Njegoš ji vydal v roce 1847. Námětem se mu stal boj křesťanských Černohorců proti poturčencům na začátku 18. století. Přemíra reálií vyžadujících vysvětlivky a obrozenský heroismus řadí u mě tuto četbu spíš do pomyslného oddělení literárních zajímavostí než zážitků.

29.1.2006

Niccolò Machiavelli: Florentské letopisy

Praha, Odeon 1975. 500 s., edice Živá díla minulosti.

Dějiny Florencie z doby renesančního rozkvětu městského státu už jednou mýma rukama prošly. Byly to Florentské kroniky doby Dantovy - výbor z kronikářských knih D. Compagniho a G. Villaniho. Takže je co srovnávat: Předně, Machiavelliho spis je cca o dvě století mladší a dovádí historii města až do r. 1492, což je zde datem osudové ne objevením Ameriky, ale úmrtím florentského vládce Lorenza Mediciho. Jádro kronik jmenovaných předchůdců je v událostech, jichž byli sami svědky, zatímco Machiavelli mohl čerpat z vlastní zkušenosti až v poslední, osmé knize svého dějepisného díla (ale to z autorova vyjadřování prakticky nepoznáme, protože osobní účast ani svědectví nikde neprezentuje). Zásadní odlišností je ovšem pojetí: Machiavelli, autor Vladaře a četných dalších - dnes bychom řekli politologických - spisů, se pokouší popsané události vyložit, vysvětlit motivaci panovníků, šlechty, měšťanstva, válečníků k těm či oněm státnickým a válečným zásahům. V úvodních kapitolách jednotlivých knih obvykle formuluje své názory o obecných zákonitostech ve vývoji států (např. o příčinách domácích nesvárů, o vládních formách, o věčném koloběhu dokonalosti a rozkladu státních zřízení, o užitečné a škodlivé nejednotě a soupeření v republice). A tak zatímco Florentské kroniky mě ničily tisíci podrobně líčených faktů, tak Florentské letopisy se čtou bezmála jako román.

22.1.2006

Ion Budai-Deleanu: Cikaniáda

Praha, Odeon 1972. 410 s., edice Živá díla minulosti.

Směšnohrdinský epos. Rumunský básník skladbu sepsal na přelomu 18. a 19. století, ale jeho rukopis se dočkal zveřejnění až o tři čtvrtě století později (a knižně o další půlstoletí). / Ve dvanácti zpěvech vylíčený tragikomický osud Cikánů, které kníže Vlad vyzbrojil do boje proti Turkům a oni se za příslib půdy stávají "hrdiny" proti své vůli. S Turky toho mnoho nepořídí, i když vlivem okolností jsou přesvědčeni, že je v lítém boji rozdrtili. Možná ještě zábavnější než zběsilý zápas se stádem volů a jiné válečné epizody jsou politické debaty, v nichž Cikáni řeší budoucí uspořádání svých poměrů. Autor zde prý proklamoval své osvícenské názory. Cikáni se ovšem mezi sebou nakonec nepohodnou a v bitce - tentokrát už opravdové krvavé řeži - se vraždí navzájem. / Nechybí milostná vsuvka - dobrodružné hledání unesené krásné Romicy odvážným Parpanghelem skončí šťastně svatbou, sic bez popa. / Není pochyb, že satira míří na antihrdinství a zbabělou nabubřelost vůbec; Cikány si vybral jako etnikum z okraje společnosti, která mu posloužila ke gradaci komického účinku. Dalším autorským ozvláštňujícím zásahem jsou bohaté "poznámky", vpisované fiktivními komentátory díla; i ony jsou tu kvůli komickému účinku. Skutečný čtenář v první dekádě 21. století by na leckterém místě nepohrdl skutečnou vysvětlivkou.

18.1.2006

Erich Kästner: Německé kolečko

Praha, Odeon 1966. 190 s., edice Světová četba.

Povinné přečtení jednoho ze svazků sesbírané edice "světovky". Výbor z básní, publicistiky a kabaretních výstupů. Ale nemohu říct, že bych se místy nepobavil nebo i nedojal. Třeba nad mrazivě vtipnými črtami z bombardovaného Berlína. Povídka z dětství o surovém učiteli Lehmannovi mě připomněla vylíčení podobného typu pedagoga z románu jiného Němce, Leonharda Franka (snad Raubíři, nebo Ochsenfurtské kvarteto? - nevím, nemám to po ruce). Tam to ovšem byla obžaloba krutého trýznitele dětských duší, zatímco Kästner líčí tyrana kvůli konečnému efektu soucitu s člověkem, který si neumí sám se sebou poradit.

15.1.2006

André Gide: Vatikánské kobky

Praha, Odeon 1967. 234 s., edice Světová četba.

Motiv vymyšleného zednářského spiknutí, které dosadilo na stolec nepravého papeže, motiv bezdůvodně provedeného zločinu (vražda naivního chudáka Amadea, který se vydal pravého papeže zachraňovat), motiv náhlého obrácení zednáře na svatou víru a posléze naopak - to vše myslím bylo autorovi jen záminkou k rozehrání zápletek, nad nimiž se musel i on dobře bavit. Parodie na společenské vrstvy (náboženští fanatici, zednáři, aristokrati, důstojní literáti bažící po členství v Akademii) už dnes neoceníme tolik jako ve Francii v době těsně před první světovou válkou, ale příběh je sám o sobě neztratil na barvitosti a zábavnosti. Nepravděpodobnost náhod a propletenců osudů hrdinů autorovi nutno odpustit - vždyť právě jimi vykouzlil bláznovskou frašku, která mě ohromně potěšila.

14.1.2006

Rudolf Těsnohlídek: Nocí a dnem

Praha, Odeon 1982. 216 s., edice Světová četba.

Když jsem před odjezdem do Brna, kam nás pozvali kamarádi na silvestrovskou akci, hledal v nepřečtené části knihovničky něco šikovného na cestu, padl mi zrak na Těsnohlídka. No jasně, brněnský literát je to pravé! / Nakonec jsem se k němu dostal až týden po návratu, neb volných chvil v Soběšicích nebylo (viz prosinec 2005 v zážitcích měsíce). / Nocí a dnem je výbor z méně známých Těsnohlídkových povídek, básní a soudniček. Ukázky básní, zařazené jako předěly mezi prozaickými oddíly, mi zpočátku připadaly příliš mnohomluvné a sentimentální. Prolínání přírodních obrazů s životní tragikou je však velmi sugestivní a četl jsem je nakonec vícekrát. / Příjemným překvapením pro mě byly symbolisticky pojaté povídky, mj. Bílá loď, sympatická mi i severským prostředím. / Publicisticky rozšafným jazykem psané soudničky (pro Lidové noviny) stojí k ostatním, těžkomyslným textům ve zvláštním protikladu. Ale nenechal jsem se zmýlit: i z nich zvolna odkapává bezvýchodnost lidských osudů.

>>> Čtenářovy zápisky - aktuální

>>> Čtenářovy zápisky - archiv

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku