Praha, Odeon 1966. 253 s., edice Světová četba
Schulzovo životní dílo, román Kámen a bolest,
bych si asi měl přečíst také, ale prozatím mi prošel rukama a hlavou
tento výbor z jeho povídek. Je to čtení vážné, neveselé až deprimující
- a nemusí jít jen o črty ze "dna společnosti" jako např. Peníz z noclehárny
nebo o téma bolestně přervaného citu jako ve Špatném hráči.Carl Jonas Love Almqvist: Jde to
Praha, SNKLU 1965. 199 s., edice Světová četba
Tři povídky švédského autora
první poloviny 19. století. Nejčtivější - ač nejdelší - je ta titulní
(kromě ní svazek obsahuje ještě dílka Ormus a Ariman a Grimstahamnská novina).
Příběhem Jde to
Almqvist snad i předběhl dobu - alespoň svým názorem na ideální soužití
muže a ženy, spočívající ve značné míře vzájemné nezávislosti.Milan Kundera: Totožnost
[Elektronicky šířený samizdat]
Novela bez svolení autora přeložená do jeho mateřštiny (to jsou mi paradoxy!) a publikovaná anonymními dobrodinci na webu. / Tak jako kdysi v Žertu i zde se vcelku nevinný "žertík" - mužův dopis milence - mění v podstatný zásah do osudu postav. / A samozřejmě kunderovsky kritické a trefné filozoficko-sociologické vhledy do života společnosti. / A samozřejmě hra se čtenářem: autor ho s gustem staví do nejistoty o hranici mezi "realitou" a "snem". Provokativní vstup autora do příběhu, aby nakonec on sám čtenářům vmetl do tváře smršť nezodpověditelných otázek na hranici mezi skutečností a sněním.
Miroslav Štochl: Teorie literární komunikace
Praha, Filip Tomáš - Akropolis 2005. 218 s. - ISBN 80-86903-09-5
Doplněk k četbě třísvazkového
literárněvědného kompendia Poetika
literárního díla 20. stol. (viz
Čz z
10.12. a 9.3.2006). Štochl je proti jejím autorům teprve
mlaďoch (ročník 1976) a dikce jeho studie je místy osobnější (popř.
ješitnější?) - možná v tom je ta "provokativnost", na kterou upozorňuje
anotace na zadní straně obálky. / Z pasáží, které jsem četl s
potěšením, aspoň tato citace (z kapitoly Literatura a univerzum,
158):
"Můžeme tedy
tvrdit, že právě jazyk je určující faktor uspořádání
našeho univerza (...) Podle toho neexistuje svět v absolutním smyslu,
existují jen různé konkurenční verze (...) světa, které tvoříme tak, že
skutečnost modelujeme, artikulujeme, interpretujeme za pomoci jazyka.
Neexistuje tedy objektivní svět bez jazyka - podobu pro náš svět
získává právě až s jeho použitím. Světem, jak je (sám o sobě), je pro
nás právě tento svět, který nám předvádí náš jazyk."Zdeněk Neubauer: O Sněhurce aneb Cesta za smyslem bytí a poznání
Praha, Malvern 2004. 287 s. - ISBN 80-86702-02-2
Sborník statí a esejí, hlavně
o vztahu filozofie a vědy, o možnostech poznání. Čím vším bylo pro mě
toto čtení zajímavým, nejsem schopen v krátkosti vypovědět, tím spíš,
že od přečtení už uběhlo pár měsíců a poznámek mám udělaných pomálu.
Náhodně jsem teď zalistoval ke kapitolce o "metaforické povaze bytí" (v
jedné ze statí reagujících na francouzského filozofa Ricoeura), která
má velmi
blízko k citaci v předešlém odstavci o Štochlově Teorii literární
komunikace. - "...jsoucna
se jako takového, pravdivě, skutečně chápu
tak, že ho uskutečním analogicky v jiném - v myšlení, v jazyce, v
tvorbě. Neboť v aktu takového přenosu spočívá vlastní bytí jsoucna."
(s. 159) Toto pojetí dává podle Neubauera naději na překlenutí osudové
propasti mezi vědou a kulturou.Jedna kniha mi v restech přece jen do nového roku zbyla. No, i tak jsem na sebe dneska pyšný.
Tak šťastný, veselý ... a čtivý.
Praha, Academia 2005. 675 s., edice Galileo. - ISBN 80-200-1338-5
34 esejů popularizujících
vědu, zejména evoluční biologii a paleontologii. Od amerického autora
jsem se poněkud obával podbízivého polopatismu vůči laické čtenářské
obci, ale byl jsem příjemně překvapen: naopak, je to čtení pro ty
hloubavější z nás. Gould (1941-2002) ve vědě proslul teorií
přerušovaných rovnováh a část této knihy jí věnoval - jde zejména o
vyvracení mýtů o evoluci jako o neustálém a nepřetržitém zdokonalování
organismů (včetně člověka). Pustil se - a to mi bylo na jeho textech
nejmilejší - do mnoha přesahů svého oboru, jak do jiných věd, tak i do
umění, etiky a vůbec jakýchkoli oblastí života. K navození různých
zajímavých souvislostí a překvapujících vhledů bohatě využil i citátů z
literárních klasiků. (Sem tam si ostatně do amerického školství
dloubnul, že nynější studenti bez základů klasického vzdělání o mnoho
přicházejí.) Mohl si například dovolit srovnávací kritiku metafor v
dílech dvou Darwinů - dědečka Erasma a vnuka Charlese - a vyvodit z
nich zásadní odlišnost jejich přístupu k vědě.Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století
Praha, Torst 2005. 1051 s. - ISBN 80-7215-244-0
Třetí, závěrečný svazek
edičního projektu Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který spolu s
předchozíma dvěma (1. ...na
okraji chaosu...; 2. Pohledy
zblízka: zvuk,
význam, obraz) "může
sloužit jako ideální pomůcka pro vysokoškolské
studium literatury". K vysokoškolskému studiu literatury
se nechystám,
ale beru tuto četbu jako inspiraci a jakési teoretické zázemí k četbě
beletrie. / Postupně se rozšiřující autorský kolektiv (3 autorky v čele
s D. Hodrovou v 1. svazku, desetičlenný kolektiv ve 3. svazku) se
zaobírá literaturou (včetně dramatu) z nejrůznějších pohledů. Ve
studiích tohoto závěrečného svazku jsou to kapitoly o čase a prostoru v
literárním díle, poetice snu, typech vyprávění, teoriích fikčních světů
a
literární komunikace - a jako završení všeho studie o "dění smyslu".
Najdou se zde pasáže analyzující tu kterou problematiku na konkrétních
autorech a dílech (mj. Haškův Švejk,
R. Weiner, Beckettův Godot,
B.
Hrabal, E. Juliš). [O předchozím svazku viz Čz z 9.3.2006]Praha, Argo 2005. 392 s. - ISBN 80-7203-718-8
Jen zřídka se dostanu k čtení
současné domácí beletrie, jakous takous představu o ní mám spíš jen z
novinových recenzí. Jméno Miloše Urbana patří k těm, které jsem si
vytipoval, že si do nich přečtu aspoň po jedné knize. Santiniho jazyk
jsem si do batohu na letošní dovolenou vybral proto, že stavitel Jan
Blažej Santini mě zaujal kdysi při putování po Žďársku (nejen proslulá
Zelená hora, ale i mnohé zajímavé stavby a stavbičky po okolních vsích,
s neobvyklými symbolickými půdorysy). V Urbanově románu se to
symbolikou jenom hemží a o samotném Santinim a jeho stavitelství jsem
se poučil mnohem více, než jsem předpokládal (přestože bylo třeba dát
si pozor na hranici mezi fakty a fikcí). Hororově tajemná atmosféra,
dvě časové roviny s účinným kontrastem duchovní atmosféry doby
vypravěčovy (ten je jistě ne náhodou pracovníkem reklamní agentury) a
doby architekta Santiniho s jejím až chorobným náboženským zanícením. A
jinak je to samozřejmě i román milostný s náležitým happyendem. // Mám
si na příští dovolenou pořídit Urbanovo Sedmikostelí, Hastrmana, nebo Stín katedrály?Boris Pasternak: Světlohra
Praha, Lidové nakladatelství 1979. 147 s.
Přestože jsem se už pokochal
Pasternakem ve třech jazycích (český výbor Hvězdný déšť, 1989;
slovenský výbor Plačúci
sad, 1990; v originále Стихотворения,
1990), nově objevený starší výbor mi přišel vhod. Světlohry intimní
lyričnosti (jež dráždila soudobé kritiky z řad sovětské angažované
literární obce) jsou povětšinou úzce spjaté s přírodní obrazností.
Zvláštním rysem zejm. starších sbírek je mnohonásobně prováděná
personifikace téměř jakékoli součásti přírody, která vplynula do
Pasternakových veršů. / Všechny básně výboru přeložil Luděk Kubišta.Praha, Mladá fronta 2006. 189 s., edice Květy poezie. - ISBN 80-204-1414-2
Nejnovější svazek edice Květy poezie je
podstatným ústupkem jejímu dosavadnímu profilu: snad poprvé je do ní
zařazena novinka, dílo dosud nepublikované, navíc od tvůrce dosud
"nezavedeného", v širší literární obci takřka neznámého. Co bych ještě
odpustil předchozímu svazku (Holanova Mozartiana), totiž
absenci jakéhokoliv doprovodného textu (ať předmluvy - doslovu -
medailonku autora či alespoň sebestručnější ediční poznámky), to těžko
akceptuji právě u novinky, která se díky svérázné nakladatelské
politice ocitá mezi "klasikou". / Souznička
je rozsáhlá epická báseň; totiž, cituji z knihkupeckých anotací, "silný, až románový příběh ...
reflektující tragické události následující po 21. srpnu 1968"
a je "s [autorovými]
předchozími texty spjata opět především formou 'prózy v poezii'.
Nechybí ani výrazná milostná linie." Její hrdina Dodó
plánuje v Rusy okupované vlasti provést jakýsi akt ozbrojeného odboje,
do něhož zasvěcuje svou dívku Irenu a její přítelkyni Milušku. Smrt
Ireniny tety ve chvíli, kdy ji milenecká dvojice vezme s sebou na výlet
k vyhaslé moravské sopce, lze zřejmě domýšlet symbolicky. Příběhem
výrazně prostupují reálie Hané. / Rozhodně jde o originální poetiku,
sic čtenářsky náročnější.Praha, SNKLU 1964. 372 s., edice Živá díla minulosti
Když jsem jako kluk četl Čtyři kapitány od
Nikolaje Čukovského (v edici Knihy odvahy a dobrodružství),
bylo to mé první podrobnější seznámení s objevitelskými cestami
odvážných mořeplavců - mimo jiné Jamese Cooka. Forsterův cestopis
vlastním už osm let, ale teprve teď při jeho četbě jsem zjistil, co je
to za vzácnost: podrobný a téměř beletristicky zpracovaný popis druhé
Cookovy cesty do Tichomoří. Autor se jí zúčastnil jako mladík plný
vědeckého zápalu a liberálních ideálů. Tisícidenní cesta kolem světa,
defilé exotiky: Nový Zéland, Tahiti, Markézy, Velikonoční ostrov, Nové
Hebridy, Nová Kaledonie... ale i ledovcová moře na jižním polárním
kruhu, kde námořníci oproti všeobecnému očekávání neobjevili pevninu.
Forsterův pohled na "primitivní" civilizace Maorů a dalších Evropanům
dosud neznámých etnik krystalizuje v provokativní názor: pro ostrovany
u protinožců by bylo velkým štěstím, kdyby se jim evropská civilizace -
alespoň prozatím - vyhnula obloukem, protože při trvalejším kontaktu by
je uvrhla do zkázy. / Autorem zmíněné konflikty mezi německými badateli
a ostatní (anglickou) posádkou lodi naznačují, že cesty za poznáním
měly i jiné překážky než mořské bouře, nedostatek potravin a
vyčerpávající odloučení od domova.Dresden, SAXO'Phon 2003. 157 s. - ISBN 3-910175-08-2
Atraktivní
obrazová publikace
celostránkových (i dvoustránkových) fotografií z obou národních
parků: našeho Českého Švýcarska, za hranicemi Saského
Švýcarska.
Moje žena ji
dostala darem od přátel. / Krajina je tu zachycena zase z jiných úhlů
než v publikacích téměř oficiálních fotografů Českého Švýcarska Zdeňka
Patzelta a Václava Sojky (jejich Národní
park České Švýcarsko, Krásná Lípa
2003, je pokladem naší domácí knihovničky). / Ač byla vydána a tištěna
v Německu, jsou všechny texty v češtině - možná jde o jazykovou mutaci
k vydání německému? - a oproti mnoha jiným podobným případům je po
jazykové stránce nadstandardně "ošetřena". Autorkou textů je Susanne
Gertoberens, texty jsou tedy pravděpodobně přeloženy z němčiny, ale
zmínka o překladateli není k nalezení. To, že sazba byla provedena v
zahraničí, je ale bohužel stejně znát, a to zejména v dělení slov a
velmi častých neslabičných předložkách na konci řádků. U tak výpravné
publikace je to viditelná piha na kráse. Pořád je to ale "jiné kafe",
než když si např. na zájezdu koupíte českou mutaci průvodce Paříží. /
Krátké texty na různá témata (skalní města, kamenolomy, horolezectví,
mlýny, skalní hrady, ...) se zdají být úvodníky jednotlivých oddílů
knihy, ale zřejmě tomu tak není; zpravidla se totiž vztahují jen k
nejbližším následujícím stránkám, další už jsou tematicky zase jinde.
Tak např. jsem dle obsahu natěšeně nalistoval skalní hrady: za jejich
textem najdete foto Falkenštejna, za ním ale už naprosto nehradní
Pravčickou bránu (tuhle ikonu Labských pískovců tu nejdete několikrát,
a samozřejmě i na přední obálce knihy); další hrádek Šaunštejn pak
nalistujete za textem "Romantika". / Text Roubená stavení (s.
156)
upozorňuje na unikátní propojení roubené a hrázděné architektury. Je tu
dokonce ve zkratce charakterizován princip podstávkového domu (zřídka
je u nás nazýván i domem obvazcovým). Ale tento fenomén lidové
architektury zde není pojmenován, přestože "krajina podstávkových domů"
se stala asi od poloviny 90. let velmi zviditelňovanou turistickou
atrakcí a návštěvníci nejsevernějších Čech se s ním v propagačních
materiálech setkávají již pravidelně.Praha, Odeon 1966. 193 s., edice Světová četba
Přesnější překlad názvu výboru
(podle nejznámější autorovy sbírky) by zněl Od ranního do večerního klekání,
ale oproštění od církevní symboliky bylo asi ústupkem vůči tehdejším
hlídačům nezávadnosti socialistické knižní kultury. Všechny překlady
výboru jsou dílem Svatopluka Kadlece. / Jammesovy verše mě přenášely do
idyly všednodenní obyčejnosti života francouzského venkova - ovšem
idyly, ve které nechybí ani utrpení, ani smrt - ale vše jaksi v
přirozenosti běhu života. (Smrt jen jako součást uplývání času: Psí plecháč před boudou...
- s. 150). Ne že by se neozvaly zneklidňující, až protestní tóny - ty
jsou nejčastěji spojené s utrpením zvířat (z čítanek velmi známá o
telátku vlečeném na jatka, s. 78) nebo poetika ošklivosti (Sloup prachu chladného...
- ovšemže z městského prostředí). Vysloveně milostné poezie je tu
střídmě a optimismu je v nich pramálo; nalézám v nich hlavně
melancholii zmaru.Ilja Erenburg: Dýmky
Praha, SNKLHU 1960. 147 s., edice Světová četba
Z povídkové knihy sovětského
klasika Třináct dýmek
se do tohoto výboru dostalo povídek devět. Vyprávění příběhů, jejichž
němí svědkové - tedy dýmky - se pozoruhodnými cestami dostali do
autorova vlastnictví, budí zdání autenticity. Ale zároveň jsou i pouhou
literární hrou - to když z vyprávění nevyplývá, jak se vlastně autor s
příběhem dýmky vůbec mohl seznámit. V Dýmce kapitánově je
například deklarováno, že osud jejího předchozího majitele zůstal všem
utajen - a zůstává tedy u absurdního, sic nahlas nevyřčeného: "vyprávím
něco, co v žádném případě nemohu vědět".A další přečtené "Světovky" ve zkratce: Mihai Eminescu: Až září voda tmavá... (Praha, SNKLU 1964. 126 s.) - výbor z díla rumunského básníka konce 19. století. Mučivě rozkolísaní duše rozervance touží po harmonii, svádí zápas s marností a banálností žití, ... až je utrpení prohlášeno za posvátnou blaženost (v závěru básně Odešla láska, s. 98). // Mihály Babits: Kalif čápem (Praha, Odeon 1972. 197 s.) - román o všestranně úspěšném studentovi, jemuž jeho veskrze úspěšný život kalí jakési druhé já, prožívané ve spánku. Dramaticky komponovaný příběh dvou paralelních, náznakově propojených osudů vrcholí absurdně (snad pod vlivem dobové módy?) pro okolí nevysvětlitelnou tregédií. // Julius Zeyer: Radúz a Mahulena (Praha, SNKLHU 1961. 137 s.) - pohádkové drama inspirované slovenskou pohádkou. Současné provedení na jevišti si nedokážu představit - nejen pro ten jazyk, kterým postavy hovoří, je dílo - mám ten pocit - je mrtvou klasikou. // Samuel Beckett: Čekání na Godota (Praha, Odeon 1986. 140 s.) - konečně se mi povedlo seznámit se s "ikonou" absurdního divadla, proslulým Godotem, který nakonec stejně nepřijde, a s vyděděnci společnosti, zabíjejícími vražedný čas.
Praha, Odeon 1968. 257 s., edice Světová četba
Jeden z nejsilnějších
čtenářských zážitků letošního léta jsem si připomněl, když jsem o něco
později pročítal jednu z kapitol sborníku Na cestě ke smyslu
(3. svazek edice Poetika
literárního díla 20. století, s. 350-351). Schulzovy prózy
tam byly citovány coby příklad domu či bytu jako prostoru dětských
vzpomínek na pomezí fantazie a reality, jako útočiště a zároveň
poetického labyrintu nesrozumitelností. / Dva povídkové cykly - Skořicové krámy a Sanatorium na věčnosti
- jsou nabity tím typem fantastické obrazotvornosti a básnivého jazyka,
který ze čtení vytváří sváteční chvíle. Prostředí starého domu s mnoha
tajemstvími v neurčitém počtu pokojů, magická atmosféra podtržená
postavou vizionářského otce, chrlícího své podivínské teorie a
traktáty; místo, v němž mohou vyrazit "krásné vyrážky" barevné a
rozbujelé plísně. Realita nepozorovaně přerůstající v intimní,
vzpomínkově proteplené fantastično.Zpívající labutě. Zapomenutí básníci devadesátých let
Praha, Odeon 1971. 126 s., edice Světová četba
To je ta pravá četba do ticha
zšeřelých podzimních večerů! Antologie zapomenutých jmen z generace
Březiny, Sovy, Karáska ze Lvovic, Hlaváčka, Tomana atd. mohla být
mnohem obsáhlejší - od většiny tvůrců vybral Ivan Slavík do knížky po
jedné jediné ukázce. Podhoubí dekadentů, symbolistů, impresionistů
bylo, zdá se, velmi rozbujelé. / Je ovšem pravda, že dnes už zdaleka
nejde o jediný výbor tohoto druhu. Nedávno Ivan Wernisch vydal dva
objevné a objemné, přes čtyřsetstránkové svazky (Zapadlo slunce za dnem, který
nebyl; Píseň o nosu) s verši "zapomenutých, zavržených či
opomenutých" českých autorů. Že bych je začal shánět?Marcus Tullius Cicero: Dvě rozmluvy
Praha, SNKLHU 1960. 140 s., edice Světová četba
Kato Starší o stáří
a Laelius o přátelství,
dvě fiktivní rozmluvy moudrých mužů. / Stáří ne jako nevýhoda
(handicap, jak bychom dnes řekli), ale jako přirozeně nadcházející
etapa života, jejíž údajné nectnosti lze snadno vyvrátit nebo naopak
pojmout jako výhody. / Přátelství v maximalistickém pojetí, tak jak je
možné jen mezi nejušlechtilejšími muži; vzájemná oddanost a naprostá
důvěra (podmínkou je mj. shoda v otázkách politických). Jak jsou
náročné vypravěčovy požadavky na mravnost, ušlechtilost atd. aby byl
schopen pravého přátelství, tak jsou pro obyčejného smrtelníka jsou
tato poučení bezcenná.Od prázdninových dní mi na stole společnost dělá postprezidentská textová koláž
Václav Havel: Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty
Gallery 2006. 254 s. - ISBN 80-86990-00-1
Nejhodnotnější a
nejzajímavější je právě chronologicky vedená linie odpovědí na
Hvížďalovy dotazy. Dá se číst i jako bezmála encyklopedický průvodce
patnácti lety politického vývoje naší země. Mezi tím vpletená nit
zápisků z amerického pobytu (v době vzniku knihy) je částečnou reflexí
tohoto rozhovoru a zároveň americkým deníčkem, vypovídajícím o obdivu k
hostitelské zemi, o exprezidentském pracovním vytížení, o horších či
lepších náladách a zdravotních problémech... No a pak je tu
"dokumentární pásmo" pracovní korespondence s prezidentskou kanceláří,
které mě občas šokovalo zveřejněním instrukcí a poznámek,
nediplomaticky vypovídajících o rozporech a konfliktech s některými
kolegy politiky, někdy dokonce o problematické spolupráci přímo uvnitř
kanceláře. Nelichotivé zmínky o předsedech vlád či ministrech, jejich
trefné charakteristiky jsem - asi mylně - považoval za slova výbušného
obsahu; ale nic se nedělo - jednak to letošní horké politické léto
přinášelo dosud činným politikům dost jiných starostí, jednak by si
dotyční veřejným protestem stejně příliš nepomohli. / Nepochopil jsem
mnohonásobné opakování některých - sic zlidšťujících - pasáží v tomto
"pásmu" (požadavek na opravu zapalovače nebo delší hadice na kropení) -
za zvlášť vydařené kompoziční ozvláštnění to nepovažuji. / Jiné úryvky
jsou naopak natolik zásadní pro národní sebereflexi, že by mohly být
součástí učebnic občanské výchovy. Třeba na téma čecháčkovství (na s.
82-84), nebo ostrá kritika "partokracie", kdy se moc politických stran
přerůstá oficiální instituce státu dostává se do rozporu s veřejným
zájmem. Silná slova o stranách jako "zahnívajících ghettech určených
jen a jen k tomu, aby vytlačovala své členy vzhůru k moci" (s. 84)
budou asi ještě dlouho aktuální, soudě podle trapných několikaměsíčních
politických tahanic kolem vlády-nevlády v době, kdy toto píšu. /
Havlova potřeba kritik do vlastních řad (českých, disidentských,
evropských) je velmi intenzivní a velmi užitečná.Praha, SNKLU 1963. 116 s., edice Světová četba
Fantasticko-dobrodružný
cestopis řeckého satirika z 2. století n.l. měl asi soudobé čtenářstvo
pobavit fantasmagoriemi o návštěvě Měsíce, útrob velryby a záhrobního
ostrova Blažených, ale byl Lukianovi i příležitostí k utahování si ze
soudobých mudrlantů.Dylan Thomas: Portrét umělce jako štěněte
Praha, SNKLU 1961. 201 s., edice Světová četba
Deset povídek z básníkova
mládí. Z odstupem několika týdnů od přečtení ve mně zůstala nejživěji
chlapecká putování po waleském venkově (Zvláštní Kašlálek, Koho by sis
přál mít s sebou?) a závěrečný, zoufalý příběh absurdně
ztracené lásky Jednu
teplou sobotu.Praha, Mladá fronta 1989. 121 s., edice Květy poezie. - ISBN 80-204-0058-3
Jeden z posledních svazečků
Květů poezie,
které ještě chyběly v mé sbírce. (Teď už jenom Pilař:
Jabloně
a Wolker: Jitřní píseň).
Sovu mi poslala jedna spřízněná duše
ze severní Moravy, která náhodou natrefila na moji webovou prezentaci
knižních edic. Ještě jednou touto cestou děkuji. / Vrchol lásky je
jakousi básnickou kronikou poměrně krátkého období, kdy Sova prožil
velkou lásku a - nedlouho po sňatku - obrovské zklamání. Taková kronika
ovšem nebyla básníkem zamýšlena, sestavil ji Jaromír Pelc a v doslovu
popsal tu nešťastnou milostnou historii lásky k mladinké, krásné,
ambiciózní a posléze nevěrné ženě. Ve výboru najdeme i čítankové básně
Kdo vám tak
zcuchal tmavé vlasy? a Ještě jednou se vrátíme.
Palčivé
smiřování s milostnou prohrou, deziluzivní smutek, únik přede všemi do
melancholické samoty, definitivní rozchod s mládím - vše prostoupeno
přírodními obrazy - a balada je úplná. / Když jsem se tu před 14 dny
zmiňoval o Křivánkovi a Jeseninovi, jak se oba chtěli stát stromem,
netušil jsem, že u otřeseného, do lidstvaprostých krajin se
uzamykajícího Antonína Sovy se setkám s podobným hnutím mysli: "Zrudlá
borovice / drží hnízda vraní / nad prohlubní smělou. / Možno přirůst k
pláni / s duší svojí celou? / A už nechtít více?" // Podle
jiného verše
v téže básni Kout
krajiny by se výbor ze Sovy mohl docela dobře
pojmenovat: Smutku
čistá krása.Gabriel García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících
Praha, Euromedia Group - Odeon 2005. 169 s. - ISBN 80-207-1191-0
Symbolické téma poutníka má v
tomto tuctu příběhů velmi široké uplatnění. Márquez ve většině z nich
vtělil do několika stránek ve zkratce celý lidský (a často tragický)
osud. Výjimkou jsou snad jen Letadlo
se spící krasavicí a Světlo
je
jako voda. U druhého jmenovaného se nemohu zbavit dojmu,
že námět
odněkud už znám: Děti rozbijí žárovku a rozlévají po bytě světlo,
plavou v něm, potápí se v něm, utopí se v něm... Jiná povídka s
dětskými hrdiny Srpnová
strašidla mi vyzněla spíše jako stylistické
cvičení. Pokud byste se chtěli četbou Márqueze léčit z depresí, není to
šťastná volba. Ty nejlepší povídky by vás mohly poslat ještě hlouběji
ke dnu - třeba Přišla
jsem si jen zatelefonovat nebo závěrečná Stopa
tvé krve ve sněhu.Gymnázium Rumburk 2006. 154 s.
Rumburské gymnázium očima generací. Osudy a vzpomínky studentů a kantorů rumburského gymnázia (1945-2002)
Rumburk, Sdružení rodičů a přátel školy při Gymnáziu Rumburk 2002. 101 s. - ISBN 80-238-9287-8
Já i moje žena jsme absolventi
rumburského gymnázia, dokonce ze stejné třídy. Nemohli jsme chybět na
"dni otevřených dveří" při stém výročí školy a nemohli jsme nekoupit
almanach k témuž výročí připravený (dobové dokumenty, vzpomínky kantorů
i absolventů, historie školy, ukázky studentských prací, kompletní
seznam absolventů a pedagogů). / Zaujala mě mj. povídka Pokus o portrét od
Jitky Černíkové (bývalé kantorky) inspirované osudem o generaci starší
profesorky.
Přikoupili jsme i vzpomínkový sborníček, který před čtyřmi roky
sestavili maturanti z počátku 50. let. Zvláštní je tím, že se v něm
dnešní senioři zpovídají nejen ze školních zážitků, ale ze svých
celoživotních osudů: Čtenářům se tak promítá průřez osudů celé jedné
generace (rozené počátkem 30. let) - od poúnorových emigrantů po ty,
kteří doma dosáhli velkých profesních úspěchů. / Mezi tyto memoáry je
zakomponována tvorba současných (v době vydání knížky) studentů
gymnázia. Až na výjimky mě jejich prezentace zklamala. Většinou
nepříliš myšlenkově obdařená přírodní poetika, povrchní povídání o
škole. A vlastně žádná reflexe toho, v čem žijí - jako by o
společnosti, pozitivech a neduzích naší doby vůbec nepřemýšleli a
neměli na ni názor. Název té "jejich" kapitoly Radujte se, géniové
přicházejí mi tak vyznívá spíše ironicky. Nutno podotknout, že
výběr žákovských prací ve výše zmíněném "stoletém" almanachu je o dost
kvalitnější.
Již dvouměsíční pauza
"čtenářského deníčku" neznamená dvouměsíční pauzu ve čtení. Naopak -
nakupený sloupeček mezitím již odložených knih trůní vedle klávesnice
čím dál vyčítavěji: "Zapsat,
uklidit, ksakru už!" Absurdní je, že jsem se zasekl u
knížek, které mě rozhodně nenudily, ale silně zaujaly, nadchly,
provokovaly... Zádrhel je snad ten, že zápisek nechci odbýt vágními
formulemi, ale ani si nemohu hrát na literárního kritika. // Třeba Zátiší s loňskými ořechy.
Výbor z poezie Vladimíra
Křivánka (Brno, Host 2004. 202 s., ISBN
80-7294-124-0) si na stole schovávám už od loňska a stále
nezapomínám na pocity mrazení, kterého se mi dostává jen nad nemnoha
básníky. Za to asi může často přítomný melancholický tón, trýznivé
zpovědi, názvuky na Holana, perly o několika verších, ba slovech... Na
záložce mám - možná náhodně - několik názvů básní: Podzimní poetika
(s. 76), Chvíle
(82), La belle dame
sans merci (187). U básně Proměna (s. 92) mám
připsáno: x Jesenin!
To jsem si asi vybavil těmto veršům příbuzné sloky ruského klasika
(který mě uhranul před dvaceti lety): Jeseninovo "Chtěl
bych umět to, co umí stromy: / při cestě na jedné noze stát"
a Křivánkovo "Chci se
stát stromem který zná / tep větru svobodného / a čas se v kruzích
ukládá / do srdce mého / ..." jsou si myslím velmi blízko.
// Výbor z Jesenina Slaměný
měsíc (uspoř. Jan Zábrana; Praha, Lidové nakl. 1981. 440
s., edice Trojka) je ostatně už přes dvacet let mojí básnickou biblí.
// Tak, a jeden rest mám za sebou.Praha, Dokořán 2006. 83 s., edice Mocca. - ISBN 80-7363-035-4
Milan Dvořák je skvělý
překladatel Vysockého písňových textů, to se dá doložit třeba v 80.
letech u nás téměř "zkultovnělými" písněmi v podání Jaromíra Nohavici Dialog u televize
či Pravda a lež.
Většinu tohoto výboru ale tvoří nové překlady. Takže mám další pobídku
vyštrachat elpíčka s Vysockého nahrávkami (jak si slibuji už od objevu
slovenského výboru Taký
bol Vysockij - viz Čz
z 25.10.2005) a zkusit si, jak pasuje česká verze do melodie.Píseň o klenotu. Silappadigáram
Praha, SNKLU 1965. 216 s., edice Živá díla minulosti
Starotamilský epos dýchá
poetikou milostné lyriky i vášně - a pro Evropany jihoindickou
exotikou. Stojí za to ho číst už jen kvůli písním Kóvalana a jeho
milenky Mádaví v sedmém zpěvu první knihy, nebo kvůli cestopisným
pasážím druhé knihy, kdy se tentýž Kóvalan vydává s manželkou Kannagi
na kajícnou pouť do Madury. Jeho tam čeká nespravedlivá smrt, pro
kterou jeho choť ve svatém hněvu způsobí zkázu města a posléze vstoupí
na nebesa.Praha, Odeon 1983. 478 s., edice Živá díla minulosti
Poselství ducha. Latinská próza českých humanistů
Praha, Odeon 1975. 305 s., edice Živá díla minulosti
Dvě antologie českých próz
starých autorů. V prvém případě jde o příběhovou prózu obsahu světského
(rytířské příběhy) a náboženského (apokryfy, legendy), přetištěnou ve
své staročeské podobě. / Čtivější z nich byly pochopitelně ty první -
např. tehdy veleoblíbený životopis Alexandra, "krále macedonského" a
kroniky o smyšlených českých panovnících Štilfrídovi a Bruncvíkovi.
Díky jedné z dalších ukázek konečně vím, co si tak představit za
zázraky, když se řekne, že to bylo jak v Jiříkově vidění.
V druhé knize jsou překlady latinských děl (většinou korespondence) osobností českého humanismu od 15. do počátku 17. století. Z nich jsou zase nejzajímavější ty, které podávají méně zasvěceným adresátům poučení o soudobých poměrech v Čechách - zejm. Dialog sepsaný Janem z Rabštejna nebo list Jana Šlechty ze Všehrd Erasmovi Rotterdamskému. Čiší z nich nefalšovaná úzkost z náboženské nesnášenlivosti, z vyhrocujícího se napětí mezi katolíky a podobojí. / Nesmiřitelnost, zášť a zaslepená bojechtivost vykreslená Rabštejnem v osobě Zdeňka ze Šternberka (ač s ním byl pisatel vlastně na jedné straně barikády!) se mi aktualizovala v osobě jistého ministerského předsedy, který právě v těchto týdnech nechává "vyžrat" soupeřům jejich neúplné volební vítězství. / Útrapy učitele a vychovatele šlechtického synka popsané v deníčku Šimona Proxena ze Sudetu jsou úsměvným až komickým svědectvím o svérázných pedagogických trablech své doby.
Praha, SNKLU 1962. 411 s., edice Živá díla minulosti
Výbor ze středověkých
kronikářských děl jsem bral do ruky s představou, že se tedy budu
nějakou dobu nudit a tak nějak se těmi anály snad prokoušu. Výbor
sestavený Václavem Černým se ale ukázal jako vcelku čtivá mozaika. Mezi
různými peripetiemi válečnými a diplomatickými mě zaujala svědectví o
albigenském tažení proti kacířům v Occitánii na počátku 13. století,
proces s templáři o sto let později a s valdenskými kacíři o za další
půldruhé století. / Svědectví o bitvě u Kresčaku a v ní zahynuvším Janu
Lucemburském kupodivu postrádá proslulý jeho výrok ("Toho bohdá
nebude..."), ačkoli středověký "reportér" Jean Le Bel udatného českého
krále zmiňuje jako nejvýznamnější osobu, která tehdy přišla o život. /
Nechybí odvážné činy Jany z Arku (a její káravý dopis českým husitům).
/ Nejmladší z citovaných autorů, Philippe de Commines, se kromě líčení
událostí z přelomu 15. a 16. století věnuje i jejich vysvětlování a
politickému teoretizování - vlastně dobové politologii.Jean de Joinville: Paměti křižákovy
Praha, SNKLU 1965. 206 s., edice Světová četba
Když jsem ve Starých francouzských kronikách narazil
na úryvek z líčení sedmé křižácké výpravy od Jeana de Joinvilla, rovnou
jsem si přečetl jeho líčení v úplnosti - Paměti křižákovy
mám totiž ve své sbírce "Světovky".A hned tu bude zastoupena i třetí edice, kterou si kompletuji: Květy poezie. Mladá fronta totiž vydala dvě novinky:
Robert Graves: Kráska v nesnázích
Praha, Mladá fronta 2006. 135 s., edice Květy poezie. - ISBN 80-204-1383-9
Výbor z básní Angličana,
známého daleko více coby autora historických románů (Já Klaudius aj.).
Když s několikatýdenním odstupem znovu knížkou listuji, vidím, že se mi
nejvíce vryla hned druhá báseň, Prababička.Vladimír Holan: Mozartiana
Praha, Mladá fronta 2006, 56 s., edice Květy poezie. - ISBN 80-204-1344-8
Letošní velké mozartovské
výročí pobídlo vydavatele k samostatnému vydání dvoudílného cyklu
(první část z r. 1937, druhá z let 1952-54), jímž se Holan vcítil do
hudebníkova génia, tematizoval jeho vztah k Praze a stín tragické
samoty ve finále života. / Neznám důvod, proč - proti zvyklostem této
edice - svazek postrádá jakékoliv doprovodné slovo - obvyklý doslov,
popř. aspoň ediční poznámku. Zařazení Mozartian do
kontextu Holanovy
tvorby, důvod Holanova návratu k Mozartovi po patnácti letech v zásadně
odlišné společenské a autorově osobní situaci by snad stálo za
ministudii nebo aspoň dvoustránkový komentář. Tématu se dotkl např.
Jiří Opelík v Holanovských
nápovědách (viz Čz
22.12.2005).
Možná nakladatelský záměr s Mozartiany
vznikal příliš narychlo.Praha, Mladá fronta 2005. 146 s., edice Kolumbus. - ISBN 80-204-1287-5
Moderní lékařství, či přesněji
medicínsko-průmyslový
komplex, hraje v soudobé společnosti obdobnou
úlohu, jako kdysi církev. K tomuto zjištění se dopracujeme čtením esejí
biologa a spisovatele Stanislava Komárka. Nalézá mnoho analogií mezi
působením zdravotnických institucí (spása těla) a církví (spasení duše)
a naznačuje, že vlastně přebírají její funkci. Autor ostatně nemá
daleko k obžalobě sociálního státu vůbec. Působivá jsou slova o
infantilizaci společnosti, o patologické závislosti vyvolávané
přehnanou péčí těch, kdo na sebe strhli moc. / Ať už jsou tématem té
které kapitoly příčiny nemocí, pojem "normálnosti" či smrt, vždy nás
čeká spousta překvapivých souvislostí a břitkých postřehů a příměrů -
autor je podává v lapidární formě a chrlí je tak, až mi někdy uniká
jejich návaznost.Praha, SNKLU 1965. 137 s., edice Světová četba
Mělo to být jen splnění
povinnosti přečíst další Světovku, ale komedie mě docela pobavila, až
jsem i vyrušoval manželku chechtáním. Osvědčený motiv přímé konfrontace
soudobé "moderní" generace s ideály předků zpřed několika staletí -
třeba jako u Matěje Broučka mezi husity. Tady ale v dramatické formě, s
využitím jevištní situační komiky. Text má ovšem i jednotící myšlenku -
obhajobu citu proti chladnému rozumu, v samotném závěru zazní sluhův
tragický tón o sociální nespravedlnosti. Tanec nad pláčem
prý přispěl ke vzniku Slovenského národního povstání. / Autor,
poslovenštělý Čech (vlastním jménem Vladimír Sýkora, 1913-1942), hru
původně napsal česky, ale publikoval a na jeviště uvedl slovensky; zde
je zpět do češtiny přeložena Josefem Kainarem.Karel Čapek: Francouzská poesie a jiné překlady
Praha, SNKLHU 1957. 413 s., edice Český překlad
Antologie francouzských
básníků, jak ji Čapek vydal krátce po první světové válce (a v doplněné
verzi roku 1936), mi přinesla velkou radost. Vedle slavných jmen
(Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Fort, Apollinaire...) jsem se tu poprvé
potkal s řadou dalších mě nepovědomých. Měl jsem to přečtené snad až
příliš rychle, ale s velkým požitkem. V knize je i překlad Molièrovy
jednoaktovky Sganarello v překladu Otokara Fischera a v upraveném
překladu Čapkově - to abychom mohli posoudit Čapkův přínos
překladatelskému umění, a dále krátká povídka od Breta Harta.Zdeněk Neubauer - Tomáš Škrdlant: Skrytá pravda Země. Živly jako archetypy ekologického myšlení
Praha, Mladá fronta 2005. 312 s., edice Kolumbus. - ISBN 80-204-1181-X
Biolog a filozof Zdeněk
Neubauer je známou a zajímavou osobností. Zejména po televizním
rozhovoru s Markem Ebenem "na plovárně" jsem se zavázal, že ho budu
číst. Opatřil jsem si nejprve sborník O Sněhurce aneb Cesta za smyslem
bytí a poznání, ale nakonec jsem dal přednost spisu, který
vyšel v edici Kolumbus a měl tedy by být srozumitelný "široké čtenářské
obci". / Poněvadž si držím odstup od "esoterických věd", přistoupil
jsem k četbě o čtyřech živlech (voda - oheň - vzduch - země) s jistou
podezřívavostí, a když jsem při listování narazil dokonce na zvěrokruh
a alchymisty, dost mě to zmátlo. Jenže Neubauerovi slouží živly jako
prvotní, elementární podoby skutečnosti, díky nimž světu vůbec můžeme
porozumět. Eseje (čtyři "základní" a dále texty o souvislostech s
astrologií, východními tradicemi, živlové momenty v díle Fr. Nietscheho
a v Goethově Faustovi.) nabízejí překvapivé myšlenky a pohledy. A také
suverénní hru s jazykem českým, když mnohými etymologickými postřehy
ozřejmuje zajímavé souvislosti. / Zaujmou podivuhodné paralely mezi
objevy moderní fyziky či kosmologie a starověkou mytologií. Třeba když
vedle sebe postaví dvě metafory o propastnosti bytí - singularitu
černých děr a báji o Aktaiónovi a Artemis z Ovidiových Proměn. / Padesát
stran věnuje originálnímu výkladu Klasické
Valpuržiny noci: je to "mystérium očišťování živlů a
povstávání života z jejich snoubení". Neubauer čtenáře ubezpečuje, že
skrze živlový výklad dává Goethově zdánlivě nelogické vsuvce do druhého
dílu Fausta
(se kterou si literární historie jinak prý neví rady), smysl a logiku.
// Úvahy ve Skryté
pravdě Země směřují ke kritice dobyvačného způsobu bytí,
onoho pokořování živlů. "Existuje jiná cesta k soužití s energií, než
násilná, tvrdá, vybojovaná na živlech jejich pokořením? Jiné pojetí
života než je neustálý souboj, jiný zisk než kořistění, jiné vítězství
než porážka druhého?" (s. 83).Praha, Odeon 1975. 263 s., edice Světová četba
Povídky-pohádky německého
autora 19. století. Výbor je zarámován dvěma delšími příběhy (Poklad, Stuttgartský Křížalníček)
o tovaryších, kteří na cestách prožívají podivuhodnosti, ale nakonec
dojdou štěstí milostného i - jak bychom dnes řekli - profesního. Mezi
nimi dvě kratší povídky Jezertina
ruka a Sedlák
a jeho syn a pohádková fantazie v dramatické formě Poslední orplidský král.
/ Bodrý šprýmovný styl a mravní ponaučení: láska a poctivost jsou těmi
největšími poklady.Praha, Odeon 1968. 275 s., edice Živá díla minulosti
Vlastně je to sbírka poučení
pro budoucí vládce ve formě zábavných vyprávění - převážně o zvířatech
s lidskými charaktery, ale i o bráhmanech, podváděných mužích atp. /
Některé bajky a povídky jsou notoricky známé - ani jsem netušil jejich
skutečný zdroj, teď zas netuším, kde jsem se to s nimi už dříve setkal.
Třeba ta o bráhmanovi, který v návalu zlosti zabil lasičku, a pak
zjistil, že jeho dítěti neublížila, ale naopak ho zachránila. Nebo o
jiném bráhmanovi, který nad hrncem krupice (popř. medu, ječmene...)
vyšpekuloval, jak na něm vydělá velké jmění, ale než to vůbec domyslí,
z neopatrnosti ho rozbije. / Editor měl kromě toho dobrý nápad ukázat
na některých příbězích jejich různá česká zpracování (mj. od humanisty
M. Konáče, Jana Vladislava, Ivana Olbrachta).Praha, SNKLU 1961. 137 s., edice Světová četba
Irský básník, který se
počátkem minulého století angažoval v národním hnutí a "kulturním
obrození", se inspiroval jak moderními směry, tak folklórem. Ve výboru
z lyriky, přeložené Jiřím Valjou, jsem nechal záložku u básně Svítání -
připomněla mi Jeseninovo "chtěl
bych umět to, co umí stromy: / při cestě na jedné noze stát."
(překlad J. Taufra ve výboru Slaměný
měsíc, který byl jedním z mých prvních velkých setkání s
poezií). A Yeats: ".../
Chtěl bych být nevědomý jako svítání, / které jenom stojí v kolébajícím
se třpytném voze / nad mračnými bedry koní. / Chtěl bych být - vždyť
učenost nemá ceny ani zbla - / nevědomý a lehkověrný jako svítání."Editor Zdeněk Volný. Praha, Via Facti 2005. 223 s. - ISBN 80-239-4959-4
Úspěšná edice
Horových-Hořejšových Toulek
českou minulostí (její prozatím poslední 10. díl jsem v
zápiscích zmiňoval v září 2005) má svoji světovou paralelu, a to v
obdobné grafické úpravě a členění na hlavní text a pásmo glosy.
Tematická mnohovrstevnost historie světa je ovšem nad síly jednoho
autora, a tak jde o dílo kolektivní, jehož editorem je od počátku
Zdeněk Volný. Tak např. pod 20 kapitolami sedmého dílu je podepsáno
šest spoluautorů. / Sympatické je, že kromě politických událostí,
mocenských zvratů, dramatických výměn na trůnu, revolucí (občanských i
průmyslových) či mořeplaveckých objevů zbývá místo na zařazení
tematických kapitol např. o umění, o stylu života apod. Prozatím
poslední díl končí líčením morových ran a dalších demografických
katastrof způsobených nakažlivými nemocemi. / V obrazovém materiálu mi
chybí - někdy i dost podstatně - aspoň schematické historické mapy
kontinentů či států, o nichž je řeč. Dost by pomáhaly k pochopení
dobových souvislostí. V celém tom 7. díle je jediná mapka - a ta
znázorňuje šíření moru Evropou v polovině 14. století!Praha, Československý spisovatel 1970. 129 s., Klub přátel poezie - členská prémie
Jan Zábrana sebral do této
antologie šest textů, v nichž básníci sdělují svou tvůrčí metodu a
dokládají ji na jedné své konkrétní básni. V úvodu stojí pochopitelně v
tomto žánru průkopnická Filosofie
básnické skladby od Edgara Allana Poea, v níž rozebral
fáze vzniku slavné básně Havran.
Následují stati Louise Aragona, Stephena Spendera, Jiřího Koláře,
Allena Ginsberga a Hanse Magnuse Enzensbergera. / Poeovu esej jsem četl
již dříve; tenkrát ani teď jsem se ale nedokázal ubránit dojmu, že Poe,
oslněn úspěchem své básně, přistoupil k eseji o jejím zrodu se
stylizovaným postojem "básníka-inženýra": že výběr formy, kompozice a
jazykových prostředků je výsledkem zejména logické úvahy a efekt díla
že je předem přesně vypočtený. Většina ostatních textů v antologii Poea
zmiňuje jakožto svého předchůdce, ale s náznakem nedůvěry v Poeovu
upřímnost jsem se setkal až u Enzensbergera (Vznik jedné básně),
v poznámce o nebezpečí, které hrozí, když chce autor na popisu geneze
svého díla cosi demonstrovat, dokázat. / Kolářova stať K problematice básnické skladby
mi přinesla zejména požitek z básně Krev ve vodu
(Kolářovo dílo jinak ještě prakticky neznám). Texty o tvorbě poezie -
například ty od Spendera a Enzensbergera - ukazují čtenářům ovšem i
náročnost, soustředění, s jakým je třeba básně číst, aby odhalili aspoň
něco z toho, co je jim poezie schopna dát.Ignacy Krasicki: Vojna mnichů a jiné básně
Praha, SNKLHU 1959. 201 s., edice Světová četba
Biskup Krasicki byl
nejdůležitějším autorem polské osvícenské poezie. Jeho církevní kariéra
by nás neměla zmást: Satirické eposy Myšeis (o válce
koček a myší) a Monachomachia
(čili Vojna mnichů) jsou vtipné a tehdy do živého tnoucí skladby (žánr
heroikomického eposu viz též Budai-Deleanova Cikaniáda, ta však
měla tu smůlu, že nebyla ve své době publikována - zápisek v Čz 22.1.). Kromě
těchto dvou "eposů" jsou do výboru zařazeny ještě tři větší satirické
básně a výběr z bajek - ale ty na mě působily už nějak pobledle.Dvakrát latinskoamerická literatura z edice Světová četba:
Rufino Blanco Fombona: Duše podniku. Praha, Odeon 1977. 223 s.
José de Alencar: Dva indiánské příběhy. Praha, SNKLU 1964. 209 s.
Obě
knihy nesou pečeť vlastenectví, ale rozdílným způsobem: Venezuelec
Blanco Fombona v románu ze své současnosti (asi před sto lety) napsal
román nešťastného manželského vztahu, ale toto téma je mnohde zastíněno
kritickým líčením neblahých společenských poměrů. Brazilec Alencara
naopak proslul příběhy z dávné indiánské minulosti, oslavujícími
přírodního, ale mravně vyspělého "dobrého divocha" v kraji Seará.
Romantické divošské příběhy Irasema
a Ubiražara
se hezky čtou - autor si dal záležet na poetickém jazyce a mravoučném
poslání. S realitou předkolumbovské Brazílie toho ale asi moc
společného nemají.Praha, Dokořán 2005. 229 s. - ISBN 80-7363-030-3
Poučné čtení. Chytré čtení.
Úvahy, ke kterým stojí za to se vracet. / Druhá kniha sloupků z
časopisu Vesmír,
jemuž I.M. Havel šéfuje. Ta předchozí (z r. 1998) měla název Otevřené oči a zvednuté obočí
a já si ji teprve snad někdy prolistuji. / Potěší i na frontispis
vlepená reprodukce "Linie
č. 212" Zdeňka Sýkory (taková ta zdánlivě chaotická změť
barevných potrubí, kdyby někdo nevěděl). / Možná bych si měl Vesmír
začít kupovat. Ale když ono je toho na čtení tolik! / Tak třeba...
pustil jsem se do knihy Havlova kolegy a spřízněnce Zdeňka Neubauera Skrytá pravda Země
(spoluautor T. Škrdlant). Oba, tj. I.M. Havel a Zd. Neubauer, se také
navzájem zmiňují, a to v souvislosti s nalezením alespoň přibližného
českého ekvivalentu k anglickému termínu pattern
(Havel - s. 48, Neubauer - s. 10). / Jednotlivé Havlovy eseje ostatně
mohou inspirovat k další a další dobrodružně-populárně-naučné četbě.Uspořádal John Brockman. Praha, Dokořán a Argo 2004. 269 s., edice Aliter. - ISBN 80-7363-001-X
Sborník esejí pětadvaceti
amerických a britských vědců. Je to čtivo určené laické veřejnosti
zajímající se o trendy ve vývoji vědeckých oborů - matematiky,
kosmologie, umělé inteligence, biologie, neurologie, lékařství,
genetiky atd. A je tu také třeba stať zamýšlející se vůbec nad
možnostmi předvídání. / Co text, to podnět k souhlasným, nesouhlasným
či zdrženlivým emocím. K úvahám nad někdy dost opatrnými, jindy
suverénními a rozmáchlými představami o tom, co se bude ve vědě a
technologii v následujících desetiletích dít. / Několik myšlenek a
formulací, které mě obzvlášť zaujaly:• Brian Goodwin: Ve stínu kultury (s. 48) - Velkou šanci autor dává sbližování vědy a umění, "dramatickému posunu vědecké perspektivy" ve prospěch uznání vědomí a emocí jako vlastnosti hmoty, animismu, který se do vědy začal (velmi obtížně) prodírat např. skrze "hypotézu Gaia". Goodwinův příspěvek je možná nejodvážnější ze všech. Podle něho "budeme na věk, kterým nyní procházíme, pohlížet jako na skutečné období temna, v jehož stínu však již klíčila semínka změny..."
• Robert M. Sapolsky: Budeme za padesát let stále smutní? (s. 102) - Depresivní čtení o těžké depresi. Prý jediná nemoc, na kterou bude medicína krátká. A deprese budou bujet a bujet...! Ale pojďme optimisticky dál:
• Stuart Kauffman: Co je to život? (s. 120) - V jeho pohledu je lidské poznání stále jen v počátcích. Zaujme závěrečná úvaha o nepředvídatelnosti vývoje forem života, ale i našich technologických možností. Zábavnou demonstrační vsuvkou v eseji je příběh veverky Gertrudy, zakladatelky klanu létajících veverek!
• Roger C. Schank: Budeme už příště chytřejší? (s. 187) - Vize virtuálního školství, které bude (oproti dnešním zvyklostem) více založeno na kladení otázek než memorování odpovědí a v němž převáží zkušenostní poznávání nad akumulací faktů. "Za 50 let se budeme smát při představě, že jsme kdysi měli učitele a učebny a učebnice."
• Peter Atkins: Budoucnost hmoty (s. 177) - "...spekulativní sen o alespoň částečném začlenění křemíku a germania do struktury živých organismů a zrodu zcela nového typu života se nám splní. Úspěch v této oblasti vyvolá nepochybně a správně řadu etických otázek, ale jakékoliv vyhlídky na takový úspěch leží v natolik vzdálené budoucnosti, že se prozatím těmito problémy nemusíme nijak vážně zabývat." To cituji jako doklad velmi sporadicky zmíněného tématu v této knize. Jenže - argument o "vzdálené budoucnosti" je zpochybnitelný už jen poukazem na to, jak nás náhle zaskočilo genové inženýrství technickou dostupností klonování zvířat i člověka. Samostatná stať předpovídající další etické lapálie v souvislosti s překotným vývojem technologií by v knížce myslím také byla na místě.
Praha, Odeon 1975. 320 s., edice Živá díla minulosti
Polský venkovský šlechtic,
otřískaný z válečných tažení proti Švédům a Rusům i z vnitropolských
šarvátek, sepsal paměti, z nichž se dochovala podstatná část,
zahrnující léta 1656-1688. / Nikde jinde jsem se nesetkal s tak
barvitým popisem bitev - nebo snad ano, ve válečných románech velkých
spisovatelů - ale ne natolik hodnověrných a přesvědčivých jako od
přímého účastníka Paska. Tím spíše, že dává nepokrytě najevo, čím bitva
pro vojáky je - nejen příležitostí k hrdinství, ale i k zisku z kořisti
- peněz, koní, cenných věcí, výnosných zajatců. Málem bychom s autorem
pociťovali lítost nad promarněnou příležitostí zajmout živého Tatara. /
Osud vlasti mu však velmi leží na srdci a neopomine žádnou příležitost
účastnit se sněmů, voleb nového krále apod. V líčení polských
záležitostí neustává ani po odchodu z vojska a ženitbě, kdy se dává na
hospodaření na svých statcích. Národní hrdost ho ponouká k nadšenému
líčení záchrany Turky obléhané Vídně rozhodným zásahem polského krále
Jana Sobieského. / Neméně zajímavé jsou osobní záležitosti, od
majetkových trablů po úspěchy v mysliveckém oboru. / Nezakrývá svou
prudkou povahu, která ho "v zájmu cti" mnohdy zbrkle přivedla v
ohrožení života. Charakteristická je Paskova chlubivost a zveličování
vlastních zásluh a společenských styků. K pobavení dnešních čtenářů na
sebe mnohdy prozrazuje vlastnosti, pro které bychom s ním těžko
sympatizovali.Jurij Janovskyj: Jezdci
Praha, SNKLU 1963. 150 s., edice Světová četba
Občanská válka po bolševické
revoluci - uvědomělí a šíleně hrdinní ukrajinští proletáři pomáhají
likvidovat imperialistické armády. Po formální stránce zajímavý,
novátorský novelistický román (z r. 1935) zůstal obsahově u
partyzánsko-revolučního klišé, krutosti občanské války se mísí s
glorifikací schematického hrdiny proletářské revoluce.Dubrovnická renesanční poezie. Praha, SNKLU 1964. 197 s.
Borisav Stanković: Nečistá krev. Praha, SNKLU 1963. 227 s.
První titul je antologií
chorvatských básníků 15. a 16. století z Dubrovníku a okolí, vše v
překladu Josefa Hiršala. Nejobsažnější je oddíl s milostnou tematikou,
následují dílka ohlasová, masopustní písně, žertovné, příležitostné a
vlastenecké skladby. / Nebýt tohoto paperbacku, těžko bych vytušil, že
Jihoslované tak těsně a zdařile navázali na sousední italskou
renesanční poetiku Petrarky a spol. // A teď na skok k Srbům - konec
19. století, konec turecké nadvlády, konec blahobytu "hadžijské
aristokracie", kterou hospodářsky válcují sedláčtí zbohatlíci. Mezi ně
je z donucení provdána Sofka. Docela se i smířila s osudem, a když už
to vypadá na rodinné štěstí, náhlá hádka mužských příbuzných o majetek
převrátí její život v tragickou beznadějnost. Na románu zaujme
psychologický vhled do hrdinčiny mysli a sugestivní líčení místních
zvyklostí a rituálů.Praha, Mladá fronta 1970. 90 s., edice Květy poezie
Výbor z milostné lyriky ruské
exilové básnířky (dnes ve slovnících již správněji, bez háčku:
Cvetajeva). Poezie palčivé touhy, drásavých loučení a kruté samoty,
poezie uzavřenosti v bolestném tichu, poezie prožitá až za hrob
(sebevražda krátce po návratu do Sovětského svazu a jeho přepadení
Německem). / Mám slabost pro motiv poutníka. Mám ho spojený s mužskou
melancholií, a proto mě překvapil u básnířky (Všude se vlečou cesty...,
s. 41).Brno, Větrné mlýny 2005. 49 + 60 s. - ISBN 80-86907-17-1
Brožurka s dvojím povídáním o
divadle (tisk zvratmo) s humornými ilustracemi Jaroslava Firta.
Operetní zpěvák, režisér a textař se ve stručných kapitolkách (či
fejetoncích) snaží přiblížit - divákům jinak utajený - provoz divadla,
profese ze zákulisí, tajemství divadelního slangu, běžný herecký život.
Sem tam to prošpikuje humornými historkami. Je to humor trochu
staromilský (v ilustračním doprovodu často i naivní), ale autorským
záměrem asi hlavně bylo korigovat zkreslené představy o divadle,
ukázat, jak nesnadná, náročná a vyčerpávající je to práce - ale i kolik
radosti může divadelníkům přinášet. / Když došlo na technické profese a
líčení úžasného technického pokroku např. v branži osvětlovačů a
zvukařů, jímá mě stud nad muzeálním vybavením divadelní instituce, u
které jsem zaměstnán - sic jde o venkovský stagion. Začínám chápat
zděšení techniků zájezdových inscenací, kteří se musí před představením
naučit ovládat muzeální kousky v osvětlovací kabině, které vyšly z módy
před desítkami let, oživit si ovládání ručních tahů, ruční ovládání
opony atd. atd. A hlavně - škoda těch mnoha představení, které jsme
nakonec museli oželet kvůli "technice".Statutární město Ústí nad Labem 2005. 95 s. - ISBN 80-7316-227-X
Průvodce s 23 medailónky
památek v centru i okolí Ústí n.L., a to ve dvojjazyčném provedení a ve
vkusné grafické úpravě. Je tu mj. hrad Střekov, kostely, palácové vily,
skanzen v Zubrnicích, Masarykovo zdymadlo na Labi, správní budovy,
vyhlídková restaurace Větruše... Někdy se texty více než na samotné
objekty soustředí na významné osobnosti s nimi spojené - týká se to
hlavně palácových vil vystavěných místními podnikateli. / Je příjemné,
že fotografie zabírají vždy alespoň třetinu stránky a můžu si je
vychutnat o mnoho lépe než v průvodcích s miniaturizovanými obrázky.
Což s sebou ovšem nese ten důsledek, že jich je málo. K politování je
absence fotografií interiérů, které nejsou běžně přístupné veřejnosti
(zvlášť když na jejich výzdobu text rozsáhleji upozorňuje, jako např. u
správní budovy Výzkumného ústavu anorganické chemie).Od ústeckých knihovnic jsem dostal také výroční brožuru Ústecká veřejná knihovna 1945-2005 (Severočeská vědecká knihovna v Ústí n. L. 2005, 40 s., ISBN 80-7055-127-5) se zajímavostmi z historie knihovny a o kuriozitách v knižním fondu. To knihomola vždycky potěší. Tak dík.
Praha, SNKLU 1966. 368 s., edice Živá díla minulosti
Osudy římských císařů Caesarem
počínaje a Domitiánem konče podává současník posledního z nich
způsobem, který mu pozdější historikové vyčetli. Je to soupis
životopisných údajů, charakterových vlastností a různých epizod ze
života vládců. Předmluva upozorňuje, že "Suetónius byl často považován
za pouhého sběratele faktů, které klade jeden vedle druhého bez
hlubšího myšlenkového pozadí, morálního hodnocení a uměleckého záměru".
Ale právě pro tu záplavu epizod a historických drbů je toto dílo
oblíbené a po mnoho staletí čtenářsky vděčné. Například pasáže o
bezohledných diktátorských manýrech a krvelačné krutosti Kaliguly,
Klaudia nebo Nera.Oton Župančič: Úsvity a bouře. Praha, SNKLU 1962. 139 s.
Émile Zola: Tereza Raquinová. Praha, SNKLU 1966. 236 s.
Ljudmil Stojanov: Cholera. Praha, Odeon 1971. 193 s.
Eliza Orzeszkowa: Vědma. Praha, SNKLU 1961. 243 s.
Výbor
z básnického díla Slovince Župančiče, národního klasika, obsahuje
lyriku milostnou, vlasteneckou, sociální, protiválečnou. // Zolův
naturalistický román je tragickým příběhem milenecké dvojice, kterou
ubíjí vědomí společné viny na vraždě nepohodlného manžela do té míry,
že nakonec volí společnou sebevraždu. // Zločin vraždy je tématem i
románu polské spisovatelky Orzeszkowé. Pohnutkou k činu je tentokrát
ale pověrčivost běloruských vesničanů, likvidujících mladou a chytrou
Petruši v domnění, že tahle čarodějnice na ně přináší samé pohromy. //
Ani válečný román Bulhara Stojanova není nic veselého: voják ztracený v
krutém chaosu druhé balkánské války (1913) sice přežije onemocnění
cholerou, ale návrat mezi přátele v Sofii po uzavření míru mu přinese
jen rozčarování. Poněvadž jde ovšem o román pokrokový, z posledních
stránek zazní nadějná melodie: "Poslední
bitva vzplála..."
Vladimír Holan: První testament. Praha, Fr. Borový 1940. 89 s., edice České básně
Loni v prosinci jsem tu
zmiňoval Opelíkovu esej Holanovské
nápovědy. Postesknul jsem si, že mi v knihovničce chybí
mj. Holanovy básnické skladby Sen
a První testament.
Nyní je už mám, v libereckém antikvariátu jsem získal právě tato dvě
díla v prvním vydání, společně svázaná do modrého plátna. Pak už
zbývalo jen čekat na příhodnou chvíli k přečtení každé z nich v jednom
zátahu a nahlas... A pocit? Pateticky hořký zpěv bolestné marnosti...
ale co bych se tu motal do pokusů popisů, které nakonec vždycky vyzní
jako fráze!Josef Hrabák: Poetika
Praha, Československý spisovatel 1977. (2. vyd.) 361 s.
Když
už jsem byl ponořen ve statích o poetice, vzal jsem do ruky i
popularizační příručku vydanou v dobách normalizačního "temna"
tehdejším naším předním literárním historikem. I pročetl jsem si ji,
ovšem bez zvláštního úsilí osvojit si veškerou terminologii či vstřebat
např. podrobné třídění stylistických figur 1. syntaktických, 2.
vzniklých hromaděním a 3. řečnických. / Publikace je pro svoji
systematičnost a souhrnnost užitečnou součástí knihovničky. Nutno ovšem
odhlédnout od ideologizujících postojů, zřejmých například všude tam,
kde se hodnotí vztah literárního díla a společnosti. Z několika narážek
je zřejmé, že literární experimenty pronikající k nám ze západu
autorovi vůbec nevoní. / Do absurdní situace se autor dostal, když
chtěl dokumentovat postupy experimentální poezie. Ačkoli v drtivé
většině k citacím využívá materiál český, zde sáhnul po Maďarovi
Illyésovi; Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou, Jiří Kolář i Václav
Havel totiž tehdy byli na indexu. / Od poněkud mentorského proškolování
s Hrabákem se rád zase vrátím ke kolektivnímu dílu, jímž se zabýval
včerejší odstavec. Čeká mě třetí svazek o rozsahu něco přes tisíc stran.Praha, Torst 2002. 589 s. - ISBN 80-7215-171-1
Nakladatelství Torst vydalo ve
třech svazcích rozsáhlý soubor literárněvědných textů se společným
podtitulem Poetika
literárního díla 20. století. Kolektivní dílo
vznikalo na půdě Ústavu pro jazyk český AV ČR. Pohledy z blízka
jsou
prostředním svazkem, jemuž předcházela kniha Daniely Hodrové ...na
okraji chaosu... (2001), v r. 2005 následoval závěrečný
díl Na cestě ke
smyslu (práce deseti spoluautorů).
Je to pochopitelně spíš studijní materiál než četba do postele. A
základní obeznámenost s literární teorií je vítána. S jistými obtížemi
jsem se propracovával statěmi M. Červenky, které rozebírají zvukový
"materiál" (úvodní kapitoly Hlásková
instrumentace, Volný verš v
proměnách básnického díla dvacátého století, Dekanonizace rýmu),
záživnější pak byly části věnované básnické obraznosti (M. Kubínová),
vizuálním aspektům básnického díla, uplatnění principu variace a
automatickým textům (M. Langerová). M. Jankovič přispěl studiemi na
téma rytmičnosti a intonace v próze - tyto kapitoly vybočují tím, že v
nich tato témata zpracoval na rozboru jediného literárního díla:
Vančurových Obrazů z
dějin národa českého a Čapkova Hordubala. / Nemohu
tvrdit, že se studiu literární vědy věnuji s veškerou vážností. Mám
ovšem ověřeno, že poučenost v tomto směru z četby dělá docela jiný
požitek. A občas mě nasměruje k dílům, které by mě jinak minuly.
Například výše zmíněnému prvnímu svazku od D. Hodrové vděčím za
důslednější pochopení J. L. Borgese, J. Cortázara, J. Joyce, U. Eca, M.
Součkové, J. Kratochvila...; a taky už vím, že musím časem sáhnout po
Věře Linhartové, Michalu Ajvazovi, Jiřím Kolářovi... [O 3. svazku viz
Čz
10.12.06]
Litvínov, Dialog 2005. 191 s. - ISBN 80-85843-16-1
Další islandský cestopis (ten
předchozí viz Čz
26.12.2005), tentokrát formou fotoreportáže ze
zájezdu s "cestovkou". Spoluautory jsou běžný turista (který se na
ostrov vrací po sedmi letech a příležitostně srovnává "tehdy a teď") a
průvodkyně. Sám jsem se tam octl v mezidobí (v létě 2003). Čtení a
prohlížení pro mě bylo o to zajímavější, že se naše trasy a program
zčásti lišily. Oceňuji snahu autorů seznámit (aspoň přiměřeně) našince
s historickým a kulturním podtextem místních reálií; ale nepřehánějí
to. Text je víceméně komentářem k fotkám. Ty ale ne vždy vynikají
kvalitou (autoři se to asi snaží omluvit podtitulem "papírové video").
Popisky k nim jsou uvedeny jen svátečně - většinou ani nejsou potřeba,
protože obrázky přímo souvisejí se sousedícím textem, ale na řadě míst
bych je určitě uvítal. Co mě hlavně potěšilo - podrobně dokumentovaný
skanzen Glambaer a muzeum sochaře Einara Jónssona. V názvech lokalit se
bohužel ignoruje islandský pravopis (ð opravdu není totéž co naše d),
natož aby se tu upozorňovalo na islandskou výslovnost.Praha, Olympia 2005. 104 s., edice Průvodce po České republice. - ISBN 80-7033-898-9
Zdrcující recenze tohoto
průvodce, otištěná v únorových Šluknovských novinách, mi připomněla, že
dotyčná publikace se vyskytuje v hromádce na mém stole. Tak jsem jím
zalistoval. Recenzent si posteskl, že knížka je polygraficky dobře
připravená, "po
obsahové stránce je však katastrofální a turisty bude
spíše odrazovat od další návštěvy Šluknovského výběžku".
Já Varnsdorfan
jsem se pochopitelně nejdřív seznámil s heslem Varnsdorf. Kostely
-
podle textu mj. "ve městě stojí kostel sv. Františka z Assisi".
Nestojí, mají ho v sousední (administrativně připojené) obci Studánka,
které je věnováno samostatné heslo a v něm je opět - kostel sv.
Františka
z Assisi. Rodáci - sochař Vincenc Pilc je o sedm řádek dál jmenován
znovu a správněji: Vincenz Pilz. Opravdu trapným překlepem je Petr
Klein - zajisté míněn Petr Kien, malíř a básník, který za války zahynul
v Terezíně. V minulých letech mu bylo věnováno hodně pozornosti:
badatelský projekt studentů gymnázia, odhalení pamětní desky, výstava v
Senátu... / Řada dalších míst svědčí o odbyté redakční práci; velmi
nespolehlivý je např. i oddíl "Praktické informace". (Jediný podnik
uvedený pod titulkem "Ubytovací zařízení v SRN" pak působí komicky.) Už
v době přípravy se jistě čerpalo z velmi zastaralých zdrojů. / To vše z
pohledu obyvatele dané oblasti. Druhá část výše citované věty z recenze
je napadnutelná - turisty průvodce neodradí (nanejvýš je při setkání s
odlišnými reáliemi trochu znejistí). // Mám ovšem v knihovničce i
předchozí publikaci o Šluknovsku od téže autorky: 100 + 1 zajímavostí z
nejsevernějších Čech (Praha, Agrofin 2003. 197 s.,
ISBN
80-239-0866-9). Podtitul
Vlastivědný
průvodce je nezasloužený - jedná se o tematicky uspořádaný
sborník žurnalisticky pojatých statí, bez jakýchkoliv orientačních
pomůcek - obsahu, natož rejstříku (zpracoval jsem si ho sám). Jsou
zajímavé a i pro nás místní mnohdy objevné. A také zde nepřesnosti,
chyby z povrchnosti, redakční nedodělky... - ale jejich seznam jsem si
nedělal.Ivan Nečuj-Levyckyj: Tulačka. Praha, SNKLHU 1960. 228 s., edice Světová četba
Petar Petrović Njegoš: Horský věnec. Praha, SNKLU 1963. 164 s., edice Světová četba.
Pustil jsem se do četby
několika odkládaných titulů, jakýchsi outsiderů mé knihovničky, hlavně
z toho kouta, kde všemi barvami hýří edice Světová četba. K
oněm outsiderům tam patří jednak větší část červených svazečků, tedy
děl slovanských literatur, převážně "pokrokových" opusů sovětské
provenience, jednak i část české a slovenské klasiky, zahalené do
modrých kabátů. Někdy jsem příjemně překvapen, třeba Frantinou od K.
Světlé. Možná jsem byl předem příznivě naladěn kapitolami o Nerudovi a
Světlé v 10. díle Toulek
českou minulostí (viz Čz
z 24.9.2005). To, co dnes je pro většinu z nás již zvetšelou literární
klasikou, se v dobovém kontextu jeví jinak - přinejmenším objevně,
originálně, a lze si představit, jakým výbojem do české literatury
tehdy romány od K. Světlé byly. / Zato Tulačka, román
Ukrajince Nečuje-Levyckého, ač ji s předešlým titulem pojí téma
osudových peripetií ženy z chudých poměrů a dokonce i stejná doba
vzniku (70. léta 19. stol.), je daleko více cítit chtěnou moralitou a
schematismem. / Jediným titulem, zastupujícím ve "Světovce"
černohorské písemnictví, je básnické drama Horský věnec.
Osvícený vladyka a slovanskou myšlenkou zapálený literát Petar Njegoš
ji vydal v roce 1847. Námětem se mu stal boj křesťanských Černohorců
proti poturčencům na začátku 18. století. Přemíra reálií vyžadujících
vysvětlivky a obrozenský heroismus řadí u mě tuto četbu spíš do
pomyslného oddělení literárních zajímavostí než zážitků.Praha, Odeon 1975. 500 s., edice Živá díla minulosti
Dějiny Florencie z doby
renesančního rozkvětu městského státu už jednou mýma rukama prošly.
Byly to Florentské
kroniky doby Dantovy - výbor z kronikářských knih D.
Compagniho a G. Villaniho. Takže je co srovnávat: Předně, Machiavelliho
spis je cca o dvě století mladší a dovádí historii města až do r. 1492,
což je zde datem osudové ne objevením Ameriky, ale úmrtím florentského
vládce Lorenza Mediciho. Jádro kronik jmenovaných předchůdců je v
událostech, jichž byli sami svědky, zatímco Machiavelli mohl čerpat z
vlastní zkušenosti až v poslední, osmé knize svého dějepisného díla
(ale to z autorova vyjadřování prakticky nepoznáme, protože osobní
účast ani svědectví nikde neprezentuje). Zásadní odlišností je ovšem
pojetí: Machiavelli, autor Vladaře
a četných dalších - dnes bychom řekli politologických - spisů, se
pokouší popsané události vyložit, vysvětlit motivaci panovníků,
šlechty, měšťanstva, válečníků k těm či oněm státnickým a válečným
zásahům. V úvodních kapitolách jednotlivých knih obvykle formuluje své
názory o obecných zákonitostech ve vývoji států (např. o příčinách
domácích nesvárů, o vládních formách, o věčném koloběhu dokonalosti a
rozkladu státních zřízení, o užitečné a škodlivé nejednotě a soupeření
v republice). A tak zatímco Florentské
kroniky mě ničily tisíci podrobně líčených faktů, tak Florentské letopisy
se čtou bezmála jako román.Praha, Odeon 1972. 410 s., edice Živá díla minulosti
Směšnohrdinský epos. Rumunský
básník skladbu sepsal na přelomu 18. a 19. století, ale jeho rukopis se
dočkal zveřejnění až o tři čtvrtě století později (a knižně o další
půlstoletí). / Ve dvanácti zpěvech vylíčený tragikomický osud Cikánů,
které kníže Vlad vyzbrojil do boje proti Turkům a oni se za příslib
půdy stávají "hrdiny" proti své vůli. S Turky toho mnoho nepořídí, i
když vlivem okolností jsou přesvědčeni, že je v lítém boji rozdrtili.
Možná ještě zábavnější než zběsilý zápas se stádem volů a jiné válečné
epizody jsou politické debaty, v nichž Cikáni řeší budoucí uspořádání
svých poměrů. Autor zde prý proklamoval své osvícenské názory. Cikáni
se ovšem mezi sebou nakonec nepohodnou a v bitce - tentokrát už
opravdové krvavé řeži - se vraždí navzájem. / Nechybí milostná vsuvka -
dobrodružné hledání unesené krásné Romicy odvážným Parpanghelem skončí
šťastně svatbou, sic bez popa. / Není pochyb, že satira míří na
antihrdinství a zbabělou nabubřelost vůbec; Cikány si vybral jako
etnikum z okraje společnosti, která mu posloužila ke gradaci komického
účinku. Dalším autorským ozvláštňujícím zásahem jsou bohaté "poznámky",
vpisované fiktivními komentátory díla; i ony jsou tu kvůli komickému
účinku. Skutečný čtenář v první dekádě 21. století by na leckterém
místě nepohrdl skutečnou vysvětlivkou.Praha, Odeon 1966. 190 s., edice Světová četba
Povinné přečtení jednoho ze
svazků sesbírané edice "Světovky". Výbor z básní, publicistiky a
kabaretních výstupů. Ale nemohu říct, že bych se místy nepobavil nebo i
nedojal. Třeba nad mrazivě vtipnými črtami z bombardovaného Berlína.
Povídka z dětství o surovém učiteli Lehmannovi mi připomněla vylíčení
podobného typu pedagoga z románu jiného Němce, Leonharda Franka (snad Raubíři, nebo Ochsenfurtské kvarteto?
- nevím, nemám to po ruce). Tam to ovšem byla obžaloba krutého
trýznitele dětských duší, zatímco Kästner líčí tyrana kvůli konečnému
efektu soucitu s člověkem, který si neumí sám se sebou poradit.Praha, Odeon 1967. 234 s., edice Světová četba
Motiv vymyšleného zednářského
spiknutí, které dosadilo na stolec nepravého papeže, motiv bezdůvodně
provedeného zločinu (vražda naivního chudáka Amadea, který se vydal
pravého papeže zachraňovat), motiv náhlého obrácení zednáře na svatou
víru a posléze naopak - to vše myslím bylo autorovi jen záminkou k
rozehrání zápletek, nad nimiž se musel i on dobře bavit. Parodie na
společenské vrstvy (náboženští fanatici, zednáři, aristokrati, důstojní
literáti bažící po členství v Akademii) už dnes neoceníme tolik jako ve
Francii v době těsně před první světovou válkou, ale příběh sám o sobě
neztratil na barvitosti a zábavnosti. Nepravděpodobnost náhod a
propletenců osudů hrdinů autorovi nutno odpustit - vždyť právě jimi
vykouzlil bláznovskou frašku, která mě ohromně potěšila.Praha, Odeon 1982. 216 s., edice Světová četba
Když
jsem před odjezdem do Brna, kam nás pozvali kamarádi na silvestrovskou
akci, hledal v nepřečtené části knihovničky něco šikovného na cestu,
padl mi zrak na Těsnohlídka. No jasně, brněnský literát, to je to
pravé! / Nakonec jsem se k němu dostal až týden po návratu, neb volných
chvil v Soběšicích nebylo. / Nocí a dnem
je výbor z méně známých Těsnohlídkových povídek, básní a soudniček.
Ukázky básní, zařazené jako předěly mezi prozaickými oddíly, mi
zpočátku připadaly příliš mnohomluvné a sentimentální. Prolínání
přírodních obrazů s životní tragikou je však velmi sugestivní a četl
jsem je nakonec vícekrát. / Příjemným překvapením pro mě byly
symbolisticky pojaté povídky, mj. Bílá loď,
sympatická mi i severským prostředím. / Publicisticky rozšafným jazykem
psané soudničky (pro Lidové noviny) stojí k ostatním, těžkomyslným
textům ve zvláštním protikladu. Ale nenechal jsem se zmýlit: i z nich
zvolna odkapává bezvýchodnost lidských osudů.