Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku -  Čtenářovy zápisky - aktuální - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky

květen - prosinec 2005

26.12.2005

Jan Šťovíček: Nemaluj trola na zeď!

Praha, Olympia 2005. 285 s.

Každou další knížku o Islandu budu chtít vlastnit a přečíst. Od léta roku 2003, kdy jsem na Islandu strávil dva týdny, povětšinou v krásném, neislandském počasí, mě tento ostrov zajímá ještě víc než před tím; navštěvuji "Islandský den", sleduji stránky "Klubu islandských fanatiků" (http://www.islandklub.com), chodím na islandské filmy... a sem tam si pořídím knížku o Islandu. Například letos na jaře, krátce před založením těchto "čtenářových zápisků", to byla vzpomínková kniha Thórbergura Thórdarsona Kameny mluví. Svérázný život jihoislandského venkova z doby před sto lety tam byl jako na dlani. // Něco jiného jsou ovšem současné cestopisy, které mají čtenáře zaujmout hlavně adrenalinovými dobrodružstvími při překonávání nástrah nehostinných ledovců, stále aktivních sopek a lávových pouští. K takovým patří právě reportáž Jana Šťovíčka z expedice Arctos II v létě 2004 Nemaluj trola na zeď!: Sedm lidí se dvěma obstarožními škodovkami stodvacítkami strávilo na ostrově tři týdny s úmyslem "prostoupit jedním z největších ledovců světa, proplout řeky v proudech lávy a hledat vchod do středu Země navzdory důvtipným a zlomyslným nástrahám Islandského ďábla". Vesměs se jim to dařilo. Od šéfa expedice se přečasto dovídáme, jak jejich zdánlivě šílená varianta výstupu na tu a tu kótu omračovala rodilé Islanďany, kteří pak rádi vycházeli vstříc potřebám českých borců, nucených šetřit každou islandskou kačkou. / Četba zahřeje srdíčko také všem majitelům starých škodovek, protože dvojčátka Kocour a Hyena prostě dokázala nemožné. // Jako umírněného islandofila mě iritoval svým způsobem konzumní ráz výpravy: cílem bylo hlavně získat co možná nejvíc vrcholových či raftařských "skalpů". Přitom nemohu říct, že by kniha zcela opomíjela Island jakožto obydlenou zemi. O jejích dějinách, obyvatelstvu či památkách se leccos (někdy i docela zevrubně) dozvídáme. // Překvapovalo mě, že některé informace (pro průběh výpravy i docela důležité) členové expedice nezjistili předem. Úsměvné bylo třeba marné pátrání po vzájemné poloze nejslavnějších gejzírů Geysir a Strokkur. Že je to opravdu "přes cestičku", by se patrně dozvěděli od kohokoliv, kdo byl na Islandu třebas jen na víkend. // Borci z Arctosu II předvedli i dokonalou ukázku českého umění "přečůrat" dovozové kvóty a zákazy dovozu čerstvých poživatin. Zamlčuje se tu ale jedna podstatná okolnost: Islanďani si nechrání ekonomické ukazatele (bohatí jsou dost), ale úzkostlivě si chrání křehkou rovnováhu životního prostředí. Salámy, mléčné výrobky apod. připlouvat prostě nesmějí, aby se eliminovala možnost zavlečení čehokoli, co by křehkému biotopu mohlo nalomit vaz. Když pak v 11. kapitole sledujete ladnou křivku odhozeného plesnivého salámu, máte z toho velmi, velmi blbý pocit...

22.12.2005

Jiří Opelík: Holanovské nápovědy

Praha, Thyrsus 2004. 206 s.

Několik mých - zatím náhodných - setkání s verši Vladimíra Holana mě zanechalo v představě, že je v nich skryto jakési temné, bolestné, mučivě krásné tajemství světa - jen najít klíč k jazyku, kterým Holan mluví. Proniknout k Holanovi, to bylo přání, s kterým jsem otvíral Opelíkovu esej o básníkově díle. / Osm kapitol chronologicky provází celým Holanovým básnickým dílem a vykládá jej (či spíše napovídá) v kontextu básníkových životních osudů a postojů k soudobému dění. / Původně jsem zamýšlel souběžně pročítat samotného Holana, sbírku po sbírce. Zpočátku jsem vcelku vystačil s výborem Mušle, lastury a škeble... (Čsl. spisovatel 1985), ale záhy jsem postrádal např. Odpověď Francii, Zpěv tříkrálový, Sen, První testament... Protože ani naše městská knihovna nedisponuje velkou částí Holanova díla, četl jsem nakonec Holanovské nápovědy jako předmluvu k budoucím svátečním chvílím nad Spisy Vl. Holana (nakl. Paseka).

17.12.2005

Daniel Pennac: Jako román

Praha, Mladá fronta 2004. 117 s.

Učitel literatury přišel s touto knihou, aby varoval před literaturou jako před "předmětem" a aby poradil, jak své blízké, známé, či žáky získat pro čtení a zejména pro radost ze čtení. Radí zábavně až sugestivně; vyvrací stará dogmata tradovaná na školách i u rodičů. Předkládá vlastně jednoduchý recept (hlasité předčítání jako základní a neopominutelné pojítko mezi knihou a čtenářem - čili posluchačem). Předčítat, předčítat, předčítat. Naznačuje, že tradiční výuka literatury a "zkoušení z literatury", "rozbory textu" a kult "čtenářských deníků" potenciální vnímavé čtenáře od knih spíš odradí, než k k nim přivede. A jen tak mimochodem se nám tu ukazuje literatura jako základní kulturní fenomén v našem každodenním životě - například jako útočiště před tlaky vnějšího světa, jako hradba vlastního intimního světa, svého vlastního já. / Jestli by něco mělo být povinnou četbou, tak desatero práv čtenáře v poslední části knihy. / Před třemi týdny jsem zde znectil román paní de La Fayette Kněžna de Clèves. Od Pennaca teď vím, že je pro Francouze národním klenotem a natolik vzrušující četbou, že se ve třídě "obyčejných",  "zlobivých" studentů dostala do čela hitparády všeho, co se v hodinách literatury ten rok četlo. Asi jsem měl využít posledního článku Pennacova desatera: práva mlčet.

11.12.2005

Herman Teirlinck: Autoportrét neboli Poslední večeře

Praha, Odeon 1981. 213 s., edice Světová četba.

Román nizozemského, přesněji vlámského autora. Než abych vymýšlel vlastní charakteristiku, ocituji ze záložky, že "na osnově fiktivního rozhovoru bruselského bankéře Henriho s vlastním svědomím podává autor portrét slabého, zbabělého a pokryteckého člověka, který si vybudoval pověst bezúhonného a váženého muže na schopnostech svých podřízených a na pomoci vlivných společníků". Což souhlasí; k formální stránce možno doplnit zmínku o pasážích se svědectvím dalších osob, odhalujících bankéřovu problematickou minulost - vyprávěním bývalého přítele, dopisy odložené milenky. / Ač jde o kategorii "psychologického románu" s nejednoduchou kompozicí, není to nezáživné čtení. / Teirlinck psal toto své vrcholné dílo v pětasedmdesáti letech a vyřizoval si prý jeho prostřednictvím účty sám se sebou.

4.12.2005

Valerij Jakovlevič Brjusov: Mé zemi

Praha, SNKLHU 1954. 176 s., edice Světová četba.

Výbor z poezie ruského básníka, symbolisty, který se postupně integroval do proudu bolševické revoluci zcela oddaných a komunistickou ideologií pohlcených tvůrců - aspoň tak to vypadá podle zde tištěných básní (Ruské revoluci, Srp a kladivo, Rudý prapor, Lenin atd.); ale podle posledního slovníku ruských spisovatelů je takový obraz autora zpochybněn řadou jiných děl, z nichž některé byly vydány až za Gorbačova. // Když tak ještě zpětně zalistuji nejstaršími básněmi v první částí výboru, myslím, že by bylo fakt škoda Brjusova zatracovat. // On byl i docela plodným prozaikem, těžícím ze své mimořádné vzdělanosti. Kdysi jsem četl jeho román Oltář vítězství z dob počátků křesťanství, a nebylo by na škodu sehnat si ještě román Ohnivý anděl.

4.12.2005

Kronika sedmi mudrců

Praha, Odeon 1985. 136 s., edice Světová četba.

Něco na způsob Tisíce a jedné noci. Příběhy spojené rámcovým vyprávěním o králi, který dal syna k vychování mudrcům, a když se syn po letech vrací, nová králova žena usiluje o jeho zničení. Král nasedmkrát střídavě vyslechne její příběhy a příběhy vyprávěné mudrci, kteří se naopak snaží syna zachránit, uvádějíce zpravidla příklady nešlechetných a lstivých žen. Syn nakonec usvědčí macechu z nectného života a svou moudrou řečí - dalším barvitým příběhem - dosáhne potrestání královny a vyslouží si kralování. // Tištěno v českém humanistickém překladu ze 16. století, a tak jsem si užil krásného a ušlechtilého čtení.

3.12.2005

Marko Polo: Milión

Praha, SNKLHU 1961. 325 s., edice Živá díla minulosti.

Další z legendárních cestopisů, o nichž jsme se učili v hodinách literatury. Tehdy nám říkali, že název Milión vznikl jako posměšek nadsazeným a nepravděpodobným údajům líčeným benátským šlechticem a kupcem. Ale mohlo to prý vzniknout i od toho, že si Polo přivezl z cest obrovské bohatství. Ostatně, soudobým čtenářům musely znít velmi nepravděpodobně i takové věci, jako že se v Číně platí papírovými penězi nebo že mají kamení, které hoří a dá se jimi vytápět dům. // Oproti Putování k Mongolům nebo Desideriho Cestě do Tibetu (viz na této stránce) se od Pola nedozvíme téměř nic o cestovatelových zážitcích, o dobrodružstvích z nehostinných krajin - a když, tak jen obecně jako varování před nebezpečím, které na poutníky v tom kterém kraji čeká. Ctižádostí autorů (tj. Pola a G. B. Ramusia, který knihu upravil a vydal) bylo podat encyklopedický obraz východních krajin, o kterých měl Evropan té doby jen velmi nejasné tušení - proto tolik číselných a jmenných údajů, popisů měst a způsobu obživy jejich obyvatel a etnických zvláštností.

28.11.2005

Marie Madeleine Pioche de La Fayette: Kněžna de Clèves

Praha, SNKLHU 1959. 212 s., edice Světová četba.

Příběh nešťastné lásky v prostředí francouzského královského dvora v polovině 16. století. Rozvleklý milostná próza, označovaná na záložce za první moderní psychologický román a "kabinetní dílko nevšední krásy". // Nebýt toho, že jsem se rozhodl seznámit se se všemi díly, které v edici Světová četba vyšly, nedočetl bych ho. I když - možná bych byl zvědavý, jestli si kněžna de Clèves s panem de Nemours vzájemnou náklonnost nakonec vyjeví a zda v hrdince zvítězí smysl pro čest a povinnost nad hříšnými city.

25.11.2005

Drago Jančar: Brioni

Praha, Volvox Globator 2005. 140 s.

Výbor ze tří esejistických knih: Brioni, Přitažlivost prázdnoty a Žert, ironie a hlubší význam. Drago Jančar je nejznámější osobností současné slovinské literatury. Každá ze 14 esejí této knihy je břitkou úvahou nad věcmi, které autora zneklidňují - v literatuře, středoevropských poměrech, v našem vztahu k minulosti atd. - a každá z nich naléhavě provokuje k diskusi. // Třeba mě dost zaujal tématem rozbujelé "politické korektnosti", která se obrací v ideologický a diskriminační nástroj. // Zjišťuji, že Jančarovo myšlení je mi blízké a že bych si tedy měl přečíst aspoň některý z jeho románů, třeba Galejníka.

15.11.2005

William Shakespeare: Sonety

Praha, Mladá fronta 2005. 172 s., edice Květy poezie.

Květy poezie jsou asi nesmrtelné. Edice vychází od roku 1958 a zázračně přežila i kritické období 90. let a ještě stále se objeví průměrně tři nové svazečky ročně. Nejnovější svazek přinesl v této edici Shakespearovy Sonety už potřetí, což jsem měl editorům trochu za zlé - než jsem zjistil, že jde o zbrusu nový kompletní překlad - už ne ten od Jana Vladislava, ale od Miloslava Uličného. Ten v doslovu sděluje, že zatímco většina předchozích překladatelských počinů spočívala spíše v parafrázi, v jeho případě máme k dispozici výsledek snahy najít "cestu mezi adekvátností (věrností originálu) a přijatelností (českým územ)". // Četba ovšem stála za to, a pokud jsem porovnával s překladem Vladislavovým, popř. se slovenským překladem Anny Sedlačkové a příležitostně s jinými, zněla mi Uličného verze jaksi pádněji, naléhavěji, upřímněji. Na některé skvosty (třeba sonety 12, 51, 66, 145) jsem nesměle nahlédl v originále - až tak mě vybičovaly! // A propó, originál jsme si s ženou přivezli Stratfordu nad Avonou, kdež jsme se ocitli během svatební cesty. // Proslulou literární záhadu neznámého adresáta prvních 126 sonetů má M. Uličný vcelku za vyřešenou (Henry Wriothesley, hrabě ze Southamptonu); adresátka zbylých 28 čísel, "černá dáma", však identitu stále postrádá.

15.11.2005

Sanjútei Enčó: Pivoňková lucerna

Praha, Odeon 1984. 242 s., edice Světová četba.

Dobrodružný samurajský příběh v předminulém století přednášený japonský profesionálním vypravěčem. Roku 1884 byl těsnopisně zaznamenán a vydán. A dobře tak. Musím ho doporučit mamince, ona má orientální romány ráda.

8.11.2005

Karel Stein: Pomníčky Lužických hor a Českého Švýcarska

Liberec, Vestri 2005. 125 s.

Karel Stein, ač krátce po padesátce, je vlastně už legendou nejsevernějších Čech. Těžko najít mezi současníky někoho, kdo by měl důkladněji "přečtenou" krajinu Labských pískovců (Českého Švýcarska) a Lužických hor, včetně její historie, jejího "genia loci". Zvláště po nešťastné smrti šluknovských bratří Bienertů. // Svědkové dávných osudů v podobě drobných památníků, křížů, sošek, kapliček nebo skalních nápisů jsou Steinovou životní zálibou. Pátral po dávných příbězích, s nimiž jsou spojeny, a shrnul je v třiceti kapitolách této knihy. Také osudy samotných pomníčků jsou zajímavé a mnohdy dramatické a vedou k zamyšlení nad naším důvěrným, či naopak odcizeným vztahem ke krajině. // Silnou stránkou knížky jsou ilustrace zhotovené třemi autory. Jsou to kresby dokumentárně pojaté, přitom velmi sličné. // Když jsem si letos v květnu knížku pořizoval, plánoval jsem číst ji přímo na místě, u pomníčků: co kapitola, to výlet. Většinou bych to neměl daleko, Varnsdorf je dobrým východiskem do dotyčných oblastí i pro nemotorizovaného turistu. Absolvovali jsme takto s manželkou jen první dvě kapitoly při výšlapu po Staré pražské cestě. Pak se to nějak zadrhlo, výletování se nějak nedařilo - až jsem ztratil trpělivost a knihu dočítal doma u čaje. Ale jako zásobárna námětů k turistice ještě snad zafunguje. // Na závěr odkaz na stránky o Lužických horách, kde v sekci "Knihovnička" najdete 20 kapitol této knihy (sic jen texty bez ilustrací).

8.11.2005

Hugo von Hofmannsthal: Lucidor

Praha, Odeon 1981. 210 s., edice Světová četba.

Rakouský spisovatel přelomu 19. a 20. století byl známější jako básník, dramatik, či autor operních libret pro J. Strausse. Tento svazek je však výborem z próz a nese název po jedné z nich - příběhu dívky, vydávané matkou za chlapce a prožívající muka milostného vzplanutí k nápadníku své starší sestry. Je to příběh s otevřeným koncem, kde v okamžiku osudového vyhrocení událostí autor demonstrativně čtenáři odpírá rozuzlení, protože na něm nezáleží zdaleka tolik jako na kráse oddané dívčiny duše. // Také jiné prózy (celkem jich je v knížce šest) pronikají do duševních pochodů lidí různých dob a různého postavení, s krutým finale, "kameňákem", absurdně tragickým zlomem v osudech hrdinů, snad k dotvrzení pošetilosti lidských plánů s vlastním životem (Pohádka 672. noci, Kyrysnický příběh, Co zažil maršál de Bassompierre). Ve své době prý velmi proslulý Dopis lorda Chandose demonstruje skepsi k jakékoliv "pravdě", nedůvěru k jakýmkoli úsudkům: pravda je nejspíše projeví ve  vcítění do nevyjádřitelné harmonie světa.

5.11.2005

Milada Součková: Bel canto

Praha, Prostor 2000, 213 s., Dílo Milady Součkové, sv. VI.

Příběh české, po světové slávě toužící operní zpěvačky, příběh naivních nadějí, velkorysých, ale pošetilých plánů, planých vyhlídek, sebestředných iluzí, příběh, který dle vypravěče není románem, ale operou. Guiliino neustálé předstírání úspěchů a skvělých vyhlídek, nepřetržitá sebestylizace dává jen mizivou možnost nahlédnout do jejích skutečných duševních stavů. Vyprávění, které má řadu vrstev, časových přeryvů, střídajících se literárních postupů, her se čtenářem. // Spisovatelčino jméno mi nic neříkalo, dokud jsem se při četbě díla D. Hodrové ...na okraji chaosu... (první svazek třídílného projektu Poetika literárního díla 20. století) nesetkával s mnoha odkazy právě na netradiční postupy v prozaické tvorbě Milady Součkové. Bel canto má být její čtenářsky nejstravitelnější knihou, a tak jsem zvolil pro začátek právě ji. Mohu ji směle zařadit do přihrádky "čtenářský požitek".

29.10.2005

Jan Češka: Řeči a naučení hlubokých mudrců

Praha, Odeon 1982. 172 s., edice Světová četba.

Čítanka antického myšlení sestavená ("z písem velmi starodávných pohanských mudrcuov vybraná") někdy kolem roku 1500. Kapitoly o štěstí, moudrosti, svobodě, přátelství, majetku, moci, svědomí, strachu ze smrti... // Moralistické úvahy psané humanistickou češtinou byly pro mne svátečním čtením, zahájeným na sv. Václava a dokončeným 28. října. // V celých třech kapitolách podává se poučení "o ženění", a to se silně kritickým postojem k "obyčejům ženským"; mj. právě na tomto tématu se ukazuje propast mezi myšlením českého humanistického kněze Češky a emancipačními ideály probojovávanými v Dvořanovi italského současníka Castiglioneho (viz četba 25.8.05). // Humorně působí tehdejší názor na neslučitelnost humoru s moudrostí: "Ježto nic mrzčejšieho nemuož býti než člověku vážnému jedněmi usty i mudrovati, i bláznovati. Neb kdež jest dostatečná múdrost, ta nikdy nemuož tovaryšiti s žerty a s lehkostmi - sama sobě za veselé a za všecku kratochvíl jest." (kapitola O užívání řeči). Pádnou odpověď svěřme Vladislavu Vančurovi: „Smát se znamená lépe věděti.“

26.10.2005

Stanisław Przybyszewski: Křik

Praha, Odeon 1978. 154 s., edice Světová četba.

Polský autor Przybyszewski byl velmi populární před sto lety a právě expresionistickou novelou Křik z roku 1917 se jeho dílo dovršilo. Při její četbě si nejste jisti, zda se pohybujete "jako" v realitě nebo "jako" v šíleném snu. // Malíř zachrání prostitutku, která skočila z mostu, ale sžírá ho touha uslyšet křik, který při jejím skoku slyšel, protože jen tak bude schopen stvořit svůj životní obraz. Postavy, se kterými se potkává, mu čtou myšlenky, zejména jistý Veryho, v němž tuší svého dvojníka. Křik nakonec zazní, ale... // Zajímavé srovnání s Gogolovou novelou Podobizna (v téže edici Světová četba vyšla o třicet let dříve): v ní hrdina-malíř pro úspěch obětuje svůj talent, zatímco v Křiku pro vidinu absolutního umění obětuje cizí život i sám sebe.

25.10.2005

Taký bol Vysockij.

Sestavil a přeložil Milan Tokár, písně přeložil Ľubomír Feldek. Bratislava, Obzor 1990. 279 s.

Patřím k těm, které svého času poznamenal poslech písní Vladimíra Vysockého - v druhé polovině 80. let prostřednictvím klubových nahrávek Jarka Nohavici, později ze sovětských desek a z několika knih překladů jeho tvorby vydaných u nás. Pak už se mi ruský bard připomínal v mysli jen sem tam náhodně vynořenými úryvky - třeba z písně o cestě do Magadanu "jen tak", kterou v rozhlasovém pořadu zpíval ve svém překladu Milan Dvořák. Když na mě z regálu v antikvariátu juknul hřbet s nápadným nápisem Taký bol Vysockij, okamžite som vedel, že sa po čase pocvičím vo slovenčine. // Našiel som v tomto zborníke preklady asi 40 piesní a k tomu veľa zaujímavých materiálov: montáž z Vysockého príhovorov o sebe a svojej tvorbe, spomienky blízkych (okrem iných Mariny Vladyovej) a priateľov, niekoľko zasvätených statí o jeho diele, slušná riadka fotografií. V českých publikáciach o V. V. toto všetko v takomto rozsahe asi nie je. // Dočítal som; teraz hľadám trocha času na oprášenie tých sovietskych gramofónovych platní.

16.10.2005

Ludvík Kundera: Totální kuropění. Divadlo o mnoha obrazech, s mnoha osobami a jedním jazzbandem

Praha, Orbis 1962. 110 s. + příl. 12 s., edice Divadlo.

Jeden z návštěvníků mých webových stránek věnovaných sběratelství knižních edic mě upozornil na existenci edice Divadlo (nakl. Orbis, 60. léta). A jestli bych nechtěl zveřejnit na webu kompletní seznam, který mi dodá. Seznam v tuto chvíli již přepracovávám do podoby "kompatibilní" s mým webem. Abych měl o edici aspoň jakous takous představu, zapátral jsem v libereckém antikvariátě. Měli jich tam asi desítku. (Seznam čítá dohromady 121 titulů.) Z nich jsem si jako vzorovou ukázku do své knihovničky vybral právě Kunderovo Totální kuropění. Autora jsem totiž osobně poznal před pěti lety, když ve Varnsdorfu besedoval u příležitosti výstavy svých obrazů - dekalků. Letos mu bylo pětaosmdesát let. / Námětem novátorské hry z počátku 60. let je totální nasazení Čechů v Berlíně za druhé světové války. Nebyla to jen osobní zkušenost, co ho k tématu hry vedlo, ale i vyrovnávání se s touto etapou života s odstupem dvaceti let. V pozadí s naléhavou otázkou, co bylo hrdinstvím a co jen trpným přežíváním. / Hra je možná až příliš experimentální. Charakteristické je pro ni mj. střídání žánrů v ostrém sledu a množství "hlavních hrdinů". Ač vyšla vzápětí po prvním uvedení (v Brně r. 1961) tiskem, do "první linie" českého dramatu se neprobojovala. Nevím, jestli později byla ještě někdy někde nastudována. / Do knížky je vložena metodická příloha - režijní poznámka Bořivoje Srby.

16.10.2005

Legenda o svaté Kateřině

Praha, Odeon 1983. 147 s., edice Světová četba.

Staročeská básnická skladba o obrácení panny Kateřiny na křesťanskou víru a jejím hrdinném utrpení, završeném na popravčím špalku. Dílo vzniklo v době těsně předhusitské, ve 3. čtvrtině 14. století. Vydavatelé se rozhodli pro překlad do novodobé češtiny. Pasáže o mučení Kateřiny i jejích souvěrců naturalisticky zabíhají do barvitých podrobností.

14.10.2005

Konstantin Fedin: Setkání s minulostí

Praha, SNKLU 1962. 184 s., edice Světová četba.

Protože chci mít přečtenu celou svou sbírku edice Světová četba, musím se prokousat i těmi tituly, které byly dobovou "úlitbou bohům". Fedin (1892-1977) byl jedním z představitelů socialistické literatury, přítelem M. Gorkého, sovětským funkcionářem. Povídkový soubor nazvaný podle prózy Setkání s minulostí sice obsahuje i črtu Nakresli Lenina, ale například povídky Stařec, Sad, Ticho, Ráno ve Vjažném představě o ryze propagandistické literatuře odporují. Jsou prostě o lidských osudech.

11.10.2005

Historie o válce české 1618 - 1620. Výbor z historického spisování Ondřeje z Habernfeldu a Pavla Skály ze Zhoře

Praha, SNKLU 1964. 443 s., edice Živá díla minulosti.

Dvě svědectví současníků stavovského povstání r. 1618 (druhá pražská defenestrace) a následujících událostí - volby "zimního krále" Fridricha Falckého a osudové porážky českého vojska na Bílé hoře v listopadu 1620. První, stručnější spis je překladem z latiny, zatímco Skálův text je už původně psán česky a je nutno nahlížet do slovníku (lermo - poplach; námluva - úmluva; oškrabati - ošiditi; plesnivý - šedý; šos - daň; zrosola - ledabyle atd.). Skálův spis je "významnou památkou literární, především pro stylistické kvality" (jak stojí na záložce). Pravda, souvětí přes půl stránky nejsou výjimkou. Dramatičnost mnohých událostí je jimi poněkud setřena - ale to asi jen pro současného, květnaté renesanční stylistice neuvyklého čtenáře. / Pavel Skála, zdrcený tragickým vyústěním, na závěr vyjmenoval čtrnáct možných příčin bělohorské porážky - z nich pět záleží v lakotě, nemístné spořivosti, sobeckosti na straně českých stavů. No, doufejme, že v nejbližší době se na nás císařští nepohrnou.

7.10.2005

Pedro Calderón de la Barca: Život je sen

Praha, Odeon 1981. 141 s., edice Světová četba.

Veršované drama barokního dramatika „zlatého věku“ španělského divadla. Teprve když králův syn Segismundo pochopí, že to, co prožívá, může být jen snem, z něhož se může kdykoli probudit, překonává zločinnou povahu předurčenou mu věštbou a dospívá k pokoře a ušlechtilosti. Nechybí milostné zápletky a ve finále hnedle dvě svatby.

1.10.2005

Friedrich de la Motte Fouqué: Mužíček Šibeníček - Rusalka

Praha, Odeon 1977. 153 s., edice Světová četba.

V generaci německých romantiků je Fouqué jedním z těch, jejichž dílo propadlo sítem času. Prý pouze tyto dva pohádkové příběhy z počátku 19. století stojí za přečtení. Příběh o Mužíčkovi Šibeníčkovi už v jiné variantě odněkud znám (ale odkud? - podle předmluvy je u Grimmelshausena, ale nevzpomínám si, že bych od něho něco četl). Ďáblík v lahvičce přináší majiteli bohatství, ale za cenu ztráty duše. Zbavit se ho lze pouze prodejem za nižší cenu, než byl koupen. A tak v jisté chvíli nastane problém s nejnižší možnou cenou.... Rusalka je také jinou variantou známého příběhu, známému dnes hlavně díky A. Dvořákovi a jeho libretistovi J. Kvapilovi.

28.9.2005

Užívám si svatováclavského volna, mimo jiné četbou. Měl bych zvolit něco svátečně historicko-vlasteneckého a duchovně povznášejícího. Místo toho opakovaně listuji v nejnovějším čísle časopisu Týden (č. 39, Je třeba zabít Václava, s. 32-40). Opíraje se o teze historika Dušana Třeštíka, vyvrací článek T. Čechtického snad všechny svatováclavské mýty. Seznává se tu, že kníže Václav nemá nárok být vynášeným světcem-hrdinou, natož pak zakladatelem českého státu, a že to všechno vzniklo z politických potřeb následujících dob: jak těch bezprostředně následujících po Václavově zavraždění, tak i pozdějších staletí. // Na článku jsou zajímavá i méně podstatná fakta: není zde pochybnost o roku dotyčné vraždy: rok 935 (a tedy nikoliv 929) je pro autory nediskutovatelný. // Pokud přistoupím na všechna suverénní tvrzení z Týdne, propadám deziluzi - ale nikoliv z nevěrohodnosti dávných legend (s jejich účelovostí nutno vždy počítat), ale z toho, že v mých očích tím pádem upadá důvěryhodnost Toulek českou minulostí (viz 24.9.05), které jinak rády upozorňují na relativnost slabě doložených historických faktů. // Tak třeba pravost Václavovy lebky: v Toulkách (sv. 1 , s. 172) nás ubezpečují o její pravosti, podle Čechtického (či Třeštíka) je to nesmysl, lebka patří zcela jistě jiné, neznámé osobě. // Nebo přilba knížete Václava s dodatečně přikovaným chráničem nosu, zobrazujícím ukřižovaného Ježíše: ve skutečnosti je na něm severský pohanský bůh Odin, přibodnutý k symbolickému stromu Yggdrasilu (ano, pamatuji - eddické báje vydané v Živých dílech minulosti jsem četl před dvěma lety), čili pohanskému borci na velevzácné relikvii se u nás klaní křesťané již tisíc let. To jsou ty kulturní přesahy... // Josef Václav Myslbek, o jehož pětatřicetiletém zápasu o nejušlechtilejší podobu knížete Václava si čtu také právě v Toulkách, by měl další důvod ke zhroucení. (Poté, co během sochání je Zábojů a Lumírů pro Palackého most vyšlo najevo, že Rukopisy jsou falzifikáty!). // Jenže - až nám zas v národě bude těžko, u kterého Václava se sejdeme? U toho na obráceném koni v pasáži Lucerny asi ne.

28.9.2005

Guillaume de Lorris: Román o Růži

Praha, Odeon 1977. 149 s., edice Živá díla minulosti.

Alegorickou epickou báseň o 4055 verších napsal její francouzský autor v první polovině 13. století. Příběh o ideální, čisté lásce, jejíž ženský objekt je skryt za symbolem poupěte růže, je (pravděpodobně) nedokončen. // Pasáž Amorova poučení hrdinovi, jak se dvorně chovat a jakým způsobem usilovat o přízeň milované, je v mnohém příbuzná (zde nedávno zmiňovaným) renesančním traktátům Dvořan (B. Castiglione) a Polský dvořan (Ł. Górnicki). // Proč takovou literaturu dnes číst? Hm... jen tak pro radost. Jako protiváhu k příběhům ze života, jichž je všude plno.

26.9.2005

Jan Zrzavý - David Storch - Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce. Od sobeckého genu k rozmanitosti života

Praha - Litomyšl, Paseka 2004. 289 s., edice Fénix.

Populárněvědecký pohled na trendy výzkumu evoluce. Stojí za přečtení i díky svěžímu stylu a humoru trojice autorů spjatých s Biologickou fakultou Jihočeské univerzity. Pět částí výkladu nese názvy klíčových evolučních pojmů: Selekce - Genealogie - Inovace - Adaptace - Diverzita. Kniha - kromě seznamování s mnohdy dost překvapivými zjištěními ze světa rostlinek, zvířátek, broučků, ptáčků atd. - čtenáře odvrací od řady předsudků spojených s přírodou a jejím poznáním. // "Protože trpíme sebestřednou iluzí, že své vlastní dějiny jaksi řídíme sami, vede nás tato podobnost k podobnému bludu o biologické evoluci. Máme přinejmenším sklon podvědomě interpretovat evoluci jako něco, oč organismům jde, jako vědomé dosahování nějakých biologických cílů." (s. 21). // Zvláště zajímavý je - epilogem naznačený - myšlenkový přesah k člověčí společnosti, k zákonitostem lidských dějin. // Tento titul se v mé knihovničce přiřadí k těm mnoha jiným, které bych si rozhodně chtěl přečíst ještě jednou, ale ne a ne se k tomu dostat...

24.9.2005

Toulky českou minulostí, velkorysý knižní počin Petra Hory-Hořejše, dospěl loni ke svému desátému dílu (Praha, Via facti 2004. 222 s.). Jím se právě toulám. 

Je pochopitelné, že čím blíž k současnosti, tím zevrubnější líčení národní historie. Jednak o ní víc (a jistěji) víme, jednak je nám blíž i psychologicky. První svazky Toulek zabíraly celá staletí, v pátém a šestém svazku jsme (z různých stran) dospěli do devatenáctého století a v dalších čtyřech jsme v něm nadobro uvízli. Ten desátý díl je navíc nově koncipován: za téma si bere ne už dějinný úsek, ale čtyři vybrané osobnosti konce 19. století. A to v dost rozdílném rozsahu: nejvíce se věnuje Antonínu Dvořákovi a Janu Nerudovi (po 3 kapitolách), méně J. V. Myslbekovi (2 kapitoly) a Mikuláši Alšovi (1 kapitola). O tématech následujících dílů se již tradičně v knize mlčí.

Mám z toho rozporuplný dojem: Tyto čtyři biografie v jedné knize jsou stejně dobře čtivou a kvalitní populárně naučnou četbou jako všechny předchozí části Toulek (zatím soudím podle přečtených kapitol o Dvořákovi), ale půjde-li to takhle dál, nebudeme v následujícím tuctu dílů sledovat osudy dalších „velkých Čechů“, aniž bychom se pohnuli z místa - respektive času? Toulky by prý měly ve finále dospět ke vzniku Československa (už nevím, odkud to vím). Čtenář ještě tak u osmého svazku mohl předpokládat, že jejich zásluhou do knihovničky dostane vkusně převyprávěné „dějiny národa českého“ v zaokrouhlené sumě deseti knih. A teď neví, na čem je.

Možná nakladatel záměrně autora „zdržuje“? Toulky jsou dobře rozjetou řadou, každá další kniha má zaručenou prodejnost - a naše dějiny lze pitvat po dalších a dalších detailech.

Souběžně vychází - ve stejné ediční a grafické úpravě, ale od jiných autorů - Toulky minulostí světa. Nyní dospěly k sedmému dílu. „Pole neorané“ je u nich ovšem ještě o mnoho rozsáhlejší.

Železnou zvyklostí se u obou řad stal rozsah 222 (respektive 224 včetně nečíslovaných) stran a začátek každé kapitoly na liché straně - domýšlím si, že autoři mají s tímto pevně stanoveným mantinelem nemálo potíží a ve fázi sazby musí usilovně proškrtávat a kombinovat texty tak, aby se přesně vešly. Navzdory tomu jen zřídka narazíte na chybu či nedopatření - redakční práce je odvedena obdivuhodně pečlivě.

Tak už si nechme přidělat další police (pro formát 30 cm na výšku - v knížkách naležato uložených se totiž blbě přehrabuje).

23.9.2005

Gabriela Preissová: Pláně a jiné povídky

Praha, SNKLU 1962. 243 s., edice Světová četba.

Autorka (1862-1946) je dnes známa už jen díky dramatům Gazdina roba a Její pastorkyňa. Šest povídek ve výboru mělo reprezentovat její prozaickou tvorbu, věnovanou prostředí Slovácka (tři prózy, mj. Gazdina roba - základ pro pozdější drama), Korutan (dvě povídky) a středních Čech. Vždy jde o téma z venkovského života. Až na poslední, "středočeský" příběh se vždy dospěje k tragickému vyústění mezilidských vztahů.

19.9.2005

Radoje Domanović: Cejch

Praha, Odeon 1984. 181 stran, edice Světová četba.

Srbský satirik, "duchaplný bělehradský bohém z přelomu století", je ve výboru představen čtyřmi povídkami: Cejch, Králevic Marko podruhé mezi Srby, Vůdce, Strádie. Zesměšňuje a karikuje své současníky, zejména srbské "vlastence". Myslím, že by si rozuměl s naším - sic o další půstoletí vzdálenějším - Karlem Havlíčkem.

17.9.2005

Łukasz Górnicki: Polský dvořan

Praha, Odeon 1977. 345 s., edice Živá díla minulosti.

Polský renesanční vzdělanec Łukasz Górnicki si velmi oblíbil traktát Itala B. Castiglioneho Dvořan (viz četba z 25.8.2005). Pro povznesení svého národa rozhodl se totéž dílo převést do polštiny. V mnohém ho ovšem pozměnil. Rozprávějící italské šlechtice nahradil osobnostmi domácími (sic se tyto osoby se ve skutečnosti společně sejít nemohly); některé pasáže z různých důvodů vypustil, např. proto, že "by mohly urazit počestné uši" nebo že polština překlad neumožňovala. Naopak dodal historky či anekdoty z polského prostředí. Z okruhu besedujících osobností - oproti italské předloze - zcela vypustil ženy. Polky prý nejsou dosud tak duševně na výši. Škoda, u Castiglioneho nabývají - díky přítomnosti dam - obšírné disputace o (ne)ctnostech žen vzrušivé pikantnosti.

11.9.2005

Vladislav Vančura: Hry

Praha, Československý spisovatel 1959. 400 s., Spisy Vladislava Vančury.

Souborné vydání Vančurovy dramatické tvorby. Z osmi titulů bylo pět na jevišti uvedeno, z toho dva vešly v širší známost i do učebnic literatury - protikolonialistické Jezero Ukereve a v divadlech stále populární Josefina. Dnes již pozapomenuté pokusy Učitel a žák a Nemocná dívka byly hned po svém vzniku uvedeny v Osvobozeném divadle, Alchymista v Národním divadle. Tři jednoaktové juvenilie se provedení nedočkaly.

Doslov Jana Mukařovského směle tvrdí, že za okupace tvořená Josefina je "jasným svědectvím o Vančurově směřování k literatuře socialistické". Vstupme na tenký led všech "kdyby" a představme si Vančuru po boku těch meziválečných velikánů, kteří se ochotně ocitli ve službách poúnorového režimu. Jde to těžko, že?

11.9.2005

Àngel Guimerà: Nížina. Drama v próze o třech dějstvích

Praha, Odeon 1968. 105 s., edice Světová četba.

Klasik katalánské literatury tímto dramatem pronikl na mnohá evropská jeviště, například r. 1907 do pražského Národního divadla. Dá se přirovnat k Maryše, také u Guimery jde o tragický osud venkovské ženy. Marta je svedena Sebastiàou, zneužívajícím svého postavení majitele hospodářství. Ten se rozhodne ji urychleně provdat za nic netušícího venkovana Manelica, odvolaného za tímto účelem z horských pastvin do mlýna v nížině. Když mu dojde, jak byl zneužit a Marta ponížena, strhne ji na svou stranu, oba se vzepřou panovačnému Sebastiàovi a na útěku do hor ho Manelic nakonec zabíjí. / Ovšemže závěrečné rozuzlení může být stejně dobře výchozí situací jiného dramatu.

Porovnáním jediných dvou katalánských děl, které vyšly ve "Světovce", dojdeme ke zvláštnímu paradoxu: V románu Samota (Víctor Català - viz zápis z 4.8.2005) jsou katalánské hory dějištěm hrdinčina životního zklamání, do nížiny se vrací s odhodláním k novému životu. Naopak u Guimery je nížina symbolem mravní zkázy, kterou hrdinové opouštějí s vidinou bohulibého života v horách.

28.8.2005

César Vallejo: Černí poslové

Praha, Odeon 1973. 146 s., edice Světová četba.

V ostrém k protikladu k současně dočítanému svazečku Goethovy lyriky je tento výbor ukázkou poezie trudnomyslné, bolestné, až sebevražedně zoufalé, posléze experimentálně revoltující, hýřící absurdnosmi. Společným jmenovatelem toho všeho je utrpení.

Peruánec poloindiánského původu, posledních 15 let života v pařížsko-madridské emigraci, propadlý revolučnímu marxismu, navštěvující Sovětský svaz, angažovaný ve španělské občanské válce. Přesto nenašel jsem u něj verše tzv. angažované. Pohrdal vlivy - i těmi soudobými avantgardními, byl nesmiřitelně svůj.

28.8.2005

Johann Wolfgang Goethe: Láskyplné písně

Praha, SNKLHU 1958. 131 s., edice Světová četba.

S výborem z lyriky v překladu Kamila Bednáře se ocitáme uprostřed milostných selanek, sladkobolných tužeb, výdechů naplněného štěstí... Velký Goethův duch se tu náhle stává "prostým pěvcem" a upomíná nám málem našeho Vítězslava Hálka s Písněmi večerními. Od pramene k moři až / mele mnoho mlýnů - / blaho světa, k tobě já / nit své písně vinu! Goethe tu ale zároveň srší bohatstvím básnických forem, přejímaných z literárních pokladnic celého světa, i jím vynalézaných. Na to sice pořadatelé výboru poukázali, ale méně poučený čtenář přivítal by u básní poznámečku, která by formu použitou u toho kterého skvostu alespoň pojmenovala.

25.8.2005

Baldassare Castiglione: Dvořan

Praha, Odeon 1978. 349 s., edice Živá díla minulosti.

Renesanční Itálie počátkem 16. století, vévodský dvůr v Urbinu. Po čtyři večery se tamější elita schází ke "hře", vlastně zábavné disputaci o vlastnostech ideálního dvořana (a dvořanky). Jeden z přítomných kavalírů, dvorský diplomat B. Castiglione, zachytil tuto diskusi včetně pronesených skutečných i smyšlených příběhů, šprýmů a anekdot a zaznamenal i úsměvné vzájemné špičkování urozených mužů a žen. Řečníci se však pouštěli i do vážných úvah, obhajujících například všestranné vzdělání, užívání lidového jazyka, (relativně) rovnoprávné postavení žen, přeli se o ideální formu vlády (monarchie či republika). To vše bylo tehdy natolik aktuální, že se tento spis stal v mnoha zemích užitečnou příručkou nejen ve šlechtických, ale i měšťanských kruzích. A pro nás je dokumentem o prosazování ideálu harmonického, všestranně dokonalého člověka.

25.8.2005

Modlitby básníků

Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2005 (3., upravené vydání). 165 s.

Antologie básní ve výběru a překladu Anděly Janouškové. Verše, které se obracejí k Bohu, v chronologickém uspořádání od středověkých autorů po 20. století. Zakoupil jsem ji během dovolené v třeboňském kostele sv. Jiljí. Jsou to silné básně, a ač nejsem katolický věřící, neubránil jsem se číst některé i vícekrát nahlas. Zastoupena je řada proslulých jmen - třeba Villon, Lamartine, Longfellow, Verlaine, R.L. Stevenson, Maeternlinck, Rilke, Werfel - ale ve většině takových, která se do čítanek nedostávají. Někdy byla i příležitost porovnat s jinými překlady, třeba několik básní od Francouzky Marceline Desbordes-Valmore nebo od německého barokního básníka J. Ch. Günthera; ale zároveň odhalíme, že editorka - ač to neuvádí - některé básně výrazně pokrátila.

21.8.2005

Dinko Šimunović: Alkar

Praha, SNKLU 1964. 199 s., edice Světová četba.

Výbor z povídkové tvorby chorvatského prozaika z počátku 20. století. Šest próz o životě v dalmatském kraji zvaném Zagorje. Titulní povídka seznamuje - kromě smutného osudu z lásky pominutého mládence Salka - s proslulou lidovou tradicí jezdecké hry. Prózy vesměs s melancholickou nostalgií líčí tragické nebo aspoň neštěstím poznamenané osudy. Pouze poslední povídka Dědovská krev se - natruc mému čtenářskému očekávání - nezvrtne v tragédii: Ne že bych ji zamilované dvojici Stojana a jím unesené Ivy přál, ale to šťastné zakončení je tu poněkud překvapivé, až jste v pokušení připsat ještě těch několik posledních řádků, kde se to všechno zvrtne.

17.8.2005

Čtenářský povzdech nad dalším dokladem o ubíhajících létech: populárně naučné publikace pro širší veřejnost, autorsky obvykle vyhrazené renomovaným a zasloužilým vědeckým kapacitám, nyní vydávají už lidé mladší než já. Jan Zrzavý - David Storch - Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce (Paseka 2004). Pouze nejstarší ze tří autorů mě narozením předběhl, a to jen o chlup.

Jsem na straně 29, je mi sympatický jejich neotřelý styl se záblesky suchého humoru a vidím, že i tak to bude běh na dlouhou trať. [Viz zápis po přečtení - 26.9.05]

16.8.2005

Autoatlas České a Slovenské republiky 1:300 000 a Evropy 1:800 000

jsem přirozeně nepřečetl. Zato jsem se dobře pobavil.

Přinesla nám ho do práce dealerka spolu s hromádkou dalších pěkných knih. Autoatlas vydala mnichovská firma GeoGraphic Publisher, v Německu byl i vytištěn. Na mapy a atlasy se nadšenecky vrhám a testuji jejich důvěryhodnost, nejlépe na mě důvěrně známém území. A byl to tentokrát úlovek! Zejména perlička jménem Studánka u Kulštejna. Tak je v atlase (na mapě i v rejstříku!) pojmenována obec sousedící s Varnsdorfem. Studánka se jmenuje Studánka (administrativně už čtvrtstoletí součást Varnsdorfu). Žádný Kulštejn (obec, kopec, zřícenina?) široko daleko není. Zato je v této obci hospoda U Kulštejna, nazvaná tak podle jejího majitele. To mě připomnělo, že už jsem tam roky nebyl a nevím, jak tam vaří. - Domýšlím si, že dotyční kartografové kradli z nějaké turistické mapy, kde jsou zaneseny i názvy významnějších občerstvoven. Název hospůdky ve Studánce byl asi umístěn nešťastně vedle názvu obce. Kouzlo nechtěné mystifikace může směle soupeřit s chtěnou (třeba tou u Cimrmanů). // Autoatlas perlí v mnoha dalších podrobnostech, zejména v zakreslení malých obcí - často jsou o kousek vedle, než se patří (a tak např. cestou po silnici č. 9 z Č. Lípy do Rumburku bude řidič překvapen, že neprojíždí Jiřetínem pod Jedlovou). Prďolky o několika chalupách (např. Poustka, Tomášov, Kopec, Liščí - jsme stále ve Šluknovském výběžku) překvapivě najdeš, ale třeba Filipov u Jiříkova (určitě lidnatější a díky poutní bazilice turisticky významnější) nebo Rožany u Šluknova (hraniční přechod pro automobily!) nikoliv. Chaos tu máme i ve vodních tocích. Největší tok ve výběžku, Mandava, zmizel; zato jiné potůčky jako Lužnice nebo Křinice na mapě vesele zurčí. // Namátkou jsem zjistil, že v rejstříku jsou zcela ignorována islandská města, včetně hlavního Reykjavíku. // „Původní cena“ atlasu (pochybuji, že takovou cenu někdy měl): 690 Kč, nynější: 300 Kč. Možná by pan Kulštejn o tenhle poklad stál. Mám mu dát echo? /// 18.8. dodávám: Tak ona tam ta hospoda na Studánce už stejně nefunguje. To jsem nevěděl. Aspoň je originálně zvěčněna v autoatlase.

14.8.2005

Ibn Chaldún: Čas království a říší. Mukaddima. Úvod do historie

Praha, Odeon 1972. 529 s., edice Živá díla minulosti.

Ibn Chaldún (1332-1406) se skrze toto dílo (tj. úvod k vlastnímu dějepisnému spisu) stal zakladatelem arabské historiografie jako vědy. Kdyby ve své době proniklo k západním myslitelům, mohlo dokonce značně ovlivnit evropské historiografické myšlení. Jenže na sklonku středověké éry se už kontakty s Araby nepěstovaly.

Spis přišel s tehdy originální myšlenkou: dějiny jsou proudem dějů, které mají svůj přirozený a vědecky předvídatelný vývoj. Středobodem jeho uvažování o dějinách je pojem „kmenové soudržnosti“, jejíž silný nebo naopak zanedbatelný vliv předurčuje vzestupy a pády královských dynastií. Rozlišení dvojího typu „životního stylu“ - civilizace beduínské a usedlé - je u Ibn Chaldúna dalším principem koloběhu zrodu, rozkvětu a úpadku moci.

U díla z přelomu 14. a 15. století mě překvapily autorovy jasné formulace o vlivu ekonomických faktorů na vývoj civilizace, o práci, kapitálu, daňové politice jako zásadních společenských faktorech. U Ibn Chaldúna ovšemže nevedou k třídnímu boji, nýbrž k věčnému koloběhu střídání dynastií. Vše se odvíjí dle přirozenosti, není úniku před neměnnými a fatálními principy posvěcenými Alláhem.

Zajímavé jsou i pasáže o členění věd nebo kapitola věnovaná pedagogickým zásadám.

Mukaddima je zřejmě předchůdkyní dnes populárních úvah o vývoji společnosti v globálním měřítku (např. Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk, mou četbou byly nedávno Postižitelné proudy dějin od Jaroslava Krejčího).

14.8.2005

Ladislav Smoljak - Zdeněk Svěrák: Divadlo Járy Cimrmana

Praha, Melantrich 1988. 311 s., edice Humor do kapsy.

Sborník prvních osmi her: Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda Na mýtince, Vražda v salonním coupé, Němý Bobeš, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova. Číst cimrmanovské přednášky a aktovky v knize je skoro tak zábavné jako je sledovat na jevišti - pokud je znáte a vybavujete si gesta účinkujících a vůbec scénické provedení. Gejzír veselí totiž může spustit jediné slovo s příslušnou dikcí, narážka, replika, v tištěné podobě docela nenápadná. Když už jsem byl v cimrmanovské náladě, zalistoval jsem i "dosud nejvýpravnějším sborníkem o životě, díle a životním prostředí českého génia světového významu" Já, Jára Cimrman (Západočes. nakl. 1991), trvale uskladněným u nás doma pod telefonem. // V nejbližší pravidelný cimrmanovský termín ve varnsdorfském divadle - poslední lednové pondělí - se dává Lijavec (právě devátý opus, který se už do sborníku nevešel). Deštník s sebou. // A ze všeho nejhorší jsou trpaslíci.

14.8.2005

Panait Istrati: Kira Kiralina

Praha, SNKLHU 1959. 184 s., edice Světová četba.

Autorem je Rumun píšící francouzsky, kterého Romain Rolland nazval "vypravěčem orientu". Cyklus tří povídek spojených pozoruhodným osudem vypravěče Stavru: Trhovec Stavru, Kira Kiralina, Dragomir.

10.8.2005

Jaroslav Pacovský: Než se zvedne opona

Praha, Albatros 1977. 115 s., edice Objektiv.

Edice Objektiv, která kdysi mládež seznamovala s různými obory lidské činnosti, patřila k tomu lepšímu, co se tehdy (před dvaceti třiceti lety) dospívajícím na knižním trhu nabízelo. Je ostatně úzce spojena se jménem Karla Hvížďaly. Kdysi jsem zhltl svazky Newton by se divil (o moderní fyzice), Sojuz volá Apollo (historický sovětsko-americký výlet do kosmu v r. 1975), Cesta na Mars 1998-1999. Svazek Než se zvedne opona je reportáží z přípravy inscenace Hamleta v Divadle na Vinohradech (premiéra v únoru 1976, v titulní roli Jaromír Hanzlík). Čtenářům je v kostce poskytnut průřez profesemi kolem divadla a některými úskalími divadelní práce. Vybaveno i slovníčkem základní  terminologie, velestručným seznámením s historickými typy divadelních scén, barevnými fotografiemi z (dnes už historického) vinohradského zákulisí. // Knížku jsem objevil v libereckém antikvariátě Globus a vzhledem ke své současné profesi divadelního programového pracovníka jsem neodolal.

4.8.2005 - Červenec strávený na Jindřichohradecku byl plodný nejen turisticky, ale i čtenářsky. Kromě toho jsem v tamějších antikvariátech pořídil dva přírůstky do ediční sbírky Květů poezie (J. Słowacki a M. Válek). Z edice čítající 236 svazků mi tak chybí už jen 4 tituly!! (Stejně tak v odeonské sbírce Živých děl minulosti.)

*

Juliusz Słowacki: Beniowski

Praha, Mladá fronta 1967. 176 s., edice Květy poezie.

Klasik polského romantismu si vybral za hrdinu poémy legendárního dobrodruha hraběte Beniowského. Dílo nedokončil, pět zpěvů zveřejněných r. 1841 by mohlo být jen úvodem velké básnické skladby. Děj je propleten v četných odbočkách invektivami na Słowackého kritiky, básník si vyřizuje účty i se svým starším a slavnějším kolegou Mickiewiczem, ironizuje soudobou polskou emigraci. Dobových narážek a polemik je až příliš, ale to byl zřejmě i autorův záměr. Možná, že vlastní příběh Beniowského byl jen záminkou...

*

Víctor Català: Samota

Praha, Odeon 1987. 260 s., edice Světová četba.

Autorkou je Katalánka píšící pod pseudonymem znamenajícím "katalánský vítěz". Hrdinka románu na horské samotě zažívá těžké zklamání, které ji uvrhne v samotu duševní a pobídne k odchodu z hor i od vlastního muže. Popisy uhrančivých vysokohorských krás kontrastují s hořkostí osudu.

*

Ippolito Desideri: Cesta do Tibetu

Praha, Odeon 1976. 461 s., edice Živá díla minulosti.

Zpráva italského jezuitského misionáře z cesty podniknuté v letech 1712-28, ve své době nejpodrobnější a nejobjektivnější dílo o Tibetu, přesto zapomenuté v archivech a vydané až ve 20. století. Desideri, aby mohl vyvracet buddhistickou víru, se naučil tibetštině a intenzivně studoval v lamaistických klášterech. Cestopis je zčásti líčením dobrodružného putování Asií, zčásti pozoruhodným pojednáním o poměrech v Tibetu a o tibetském náboženství.

*

Vsevolod Ivanov: Barevné větry

Praha, SNKLU 1962. 196 s., edice Světová četba.

Revoluční léta po bolševickém převratu na Altaji, kde se autor sám účastnil občanské války. Přírodní lyrika se střídá s drsnými a absurdními osudy vesničanů. Kalistrat Jefimyč sice ztratil víru ve vše, ale naivní venkované jej považují na nového věrozvěsta. Zdrcen tím, že jeho vlastní rodina z toho hmotně těží, odchází k povstalcům - partyzánům; ti mu ale téměř před očima nesmyslně zavraždí syna. Nakonec se vrací do vsi, mezitím vypálené, a první se chopí práce na obnově hospodářství - to jediné má smysl, to jediné zachraňuje před zkázou.

*

Miroslav Válek: Dotyky

Praha, Mladá fronta 1974. 130 s., edice Květy poezie.

V edici jedna z nemnoha "úliteb bohům" - výbor z básní tehdejšího slovenského ministra kultury. Verše z 50. a 60. let však překonávají tehdejší schematismus, jejich "společenská angažovanost" je ovšem nepřehlédnutelná.

*

Italo Svevo: Povedený kousek

Praha, SNKLU 1962. 189 s., edice Světová četba.

Tři povídky terstského prozaika: Vražda v ulici Belpoggio provází duševními stavy vraha, který vzdá nadějný pokus o útěk, Povedený kousek - tato titulní povídka je nejlepší, je o zestárlém neúspěšném spisovateli a nevhodném šprýmu, který na něj nastrojil bývalý přítel, O starém pánu a hezké dívce - také psychologická sonda, její závěr se však obrací v poněkud jednodušší anekdotu.

*

Bedřich Stehno: Kůže na zip

Praha, Československý spisovatel 1982. 49 s.

Básník melancholických strun rozechvěných ostrým trsátkem života. Kdysi mě uhranul sbírkami Hořké nápoje (1987) a Prsteny a steny (1990). Z Třeboně jsem si teď dovezl jeho prvotinu. I v ní je leccos, k čemu se můžu vícekrát vracet. // Zdá se, že těmito třemi tituly je Stehnova knižní bibliografie kompletní.

*

Táhá Husajn: Volání hrdličky

Praha, SNKLU 1964. 185 s., edice Světová četba.

Román klasika moderní egyptské literatury. Příběh venkovské služky v provinčním městě, rozhodnuté provést mstu na svůdci své sestry, je zároveň drsný i poetický, v líčení poměrů realistický, ale nakonec také "červená knihovna".

30.6.2005

Peter Altenberg: Minutové romány

Praha, SNKLHU 1958. 216 s., edice Světová četba.

Výbor z celoživotní tvorby vídeňského "básníka v próze" přelomu 19. a 20. století; převážně jedno- až dvoustránkové skicy a fejetonky. Ctižádostí  autora bylo na ploše několika vět postihnout celý román. Což se mu mnohdy daří, většinou ale jsou tyto prózy dost spjaté s tehdejším "životním prostorem". Svět společenských zvyklostí a vztahů Altenbergovy doby dávno zmizel, a proto na mnoha jeho postřezích a apelech již usedla patina zašlých let. Ovšem třeba jeho nadšení pro nádheru prosté, neexotické přírody přišlo právě včas, právě před mým odjezdem na čtyřtýdenní jihočeskou dovolenou.

23.6.2005

Putování k Mongolům

Praha, SNKLU 1964. 383 s., edice Živá díla minulosti.

Tři cestopisy z 13. až začátku 15. století z pera papežova vyslance Carpiniho, mnicha Viléma z Rubruku a kastilským králem vyslaného Clavija líčí cesty k mongolským panovníkům, kteří začali být Evropě nebezpeční. Cesty, i když zaštítěné nejvyššími vládci, to byly opravdu strastiplné, zajímavější je na nich ovšem líčení života kočovných pastevců a nájezdníků, vládních praktik chánů, stravovacích návyků východních národů... Poslední cestopis končí vypuzením vyslanců ze dvora umírajícího Tamerlána / Timura.

// Pustil jsem se do čtení Mukaddimy - historiografického spisu arabského učence Ibn Chaldúna. A ejhle, v předmluvě se praví, že se roku 1400 osobně setkal s mongolským vládcem Timurem a odmítl jeho nabídku angažmá u dvora. Jak je ten svět malý.

23.6.2005

Pádraic Ó Conaire: Vyhnanství

Praha, Fraktály 2004. 141 s., edice Irská řada.

Jediný román irského prozaika. Historicky první překlad románu z irštiny do češtiny. Příběh Ira, který po zmrzačení v Londýně přichází o možnost vrátit se domů s výdělkem za nevěstou; hrdost mu nakonec uzavírá cestu k vlastní komunitě a i možnosti obživy. Groteskní jsou třeba pasáže z působení u cirkusu nebo z posledního setkání s příbuznými. Románu bylo vytýkáno tragické, pesimistické vyústění, mě na něm víc vadí obehraná a nepravděpodobná "literární licence": nalezené zápisky u sebevraha, v nichž svůj příběh popsal.

19.6.2005

Ko Un: Květy okamžiku

Praha, Mladá fronta 2005. 94 s., edice Květy poezie.

Zbrusu nový přírůstek edice Květy poezie (sv. 236): sbírka zenové poezie žijícího korejského básníka, který býval žebravým mnichem i vězněným politickým aktivistou. Kratičké básně, zápisky nejobyčejnějších postřehů a myšlenek, dokazujících, že „hloubka tkví v jednoduchosti“ (jak stojí v doslovu překladatelky Miriam Löwensteinové). Třeba na s. 41: Z mrtvé větve stromu / visí tisíc kapek // Nepršelo jen tak pro nic za nic.

Verše na s. 39: Asi se musí nudit / vycucaná moucha v pavoučí síti / houpající se v chladném větru - Cynický pošklebek?! K tomu všemu ostatnímu mi to vůbec nesedí, není tu překlad až příliš doslovný?

Zajímalo mě, v jaké životní etapě sbírka vznikla: v knížce o tom není zmínka, podle bibliografie na webových stránkách o Ko Unovi vyšla r. 2001.

15.6.2005

Christian Morgenstern: Šibeniční písně

Praha, SNKLHU 1958. 129 s., edice Světová četba.

Sbírka groteskní lyriky v překladu Josefa Hiršala. Morgensterna jsem četl už ve dvou vydáních, která vyšla v edici Květy poezie: Palmström a Palma Kunkel (1964), Písně šibeničních bratří (2000). Absurdní humor, jazyková komika - to mě vždy potěší. Hiršal, který se překladem Morgensterna dopustil neuvěřitelného kousku, umřel v září 2003.

14.6.2005

Milota Zdirad Polák: Cesta do Itálie

Praha, Odeon 1979. 393 s., edice Živá díla minulosti.

Cestopis obrozenského autora z let 1815-18. Krásná obrozenská čeština. Místy únavné výčty zhlédnutých florentských či římských památek vyvažují o mnoho zajímavější dojmy z krajiny (třeba z výstupů na Vesuv, z noční plavby na ostrov Ischia) nebo zážitky z právě vykopávaných Pompejí. V předmluvě se říká, že toto dílo asi ovlivnilo Máchu. Škoda, že se později rakouský důstojník M. Z. Polák Čechům odrodil.

8.6.2005

Peter Valček: Osudy eseje. Pôvod a médium esejistickej formy

Bratislava, IRIS 1999. 194 s.

Netvrdím, že jsem nadprůměrný čtenář esejí, ale mám pro ně slabost. A tak jsem si od knížky, kterou jsem objevil v libereckém knihkupectví ve slevě, sliboval, že mě tímto žánrem dostatečně provede a že získám inspiraci pro další četbu autorů - esejistů. Ne že ne. Ale nečekal jsem až tak náročný literárněvědný styl, s téměř neproniknutelnou terminologií (mnohdy neuváděnou ani slovníkem cizích slov, jen občas mi pomohl latinsko-český slovník) a složitou výstavbou. A tak byla četba pro mě přínosná spíše použitými ukázkami z děl význačných esejistů, v některých případech i rozsáhlejšími (Nietzsche, Swift, Stendhal, Orwell).

8.6.2005

Ion Creangă: Vzpomínky z dětství

Praha, SNKLHU 1958. 133 s., edice Světová četba.

Rumunský klasik 19. století vzpomíná na svá léta venkovského rošťáka a jak studoval "na popa". I tato autobiografie - jako Pompéiovo Atheneum - je kritická k tehdejším (hlavně školským) pořádkům, ale v zásadě se líčí šťastná doba bezstarostnosti a lumpáren.

29.5.2005

Raul d'Ávila Pompéia: Atheneum

Praha, SNKLU 1963. 234 s., edice Světová četba.

Autobiografický román brazilského autora (z r. 1888), zážitky z prestižní internátní školy pro bohaté. Především karikatura majitele školy a jím aplikované "výchovy"; také ohlédnutí za chlapeckými léty poznamenanými deziluzí; proto podtitul románu "Kronika stesku".

29.5.2005

Umberto Eco: O literatuře

Praha, Argo 2004. 313 s.

O této knize do třetice (viz 15. a 26.5.2004) - teď jsem soubor 18 esejí od věhlasného teoretika a romanopisce už dočetl. Souhrnně o nich referovat nedokážu, tematicky i odbornou úrovní jsou dost různorodé. Kdo četl alespoň jeden z jeho čtyř románů (já zatím jen Jméno růže), mohl by se zajímat o poslední text - Jak píšu. Předcházející stať Síla falše vzrušuje odhaleními, jak některá literární díla, která byla později odhalena jako falzifikáty, nebo byla zpočátku jen "rétorickými cvičeními", nakonec ovlivnila myšlení mnoha generací i běh dějin. V jejím závěru se vybízí k "nepřetržité bdělosti vůči omylnosti našeho vědění" a to až k hranicím našich představ o "nezpochybnitelných" faktech, jako je například existence vesmíru.

28.5.2005

Roger-Pol Droit: 101 experimentů z každodenní filosofie

Praha, Baset 2003. 155 s.

Francouzský filosof navádí k různým neobvyklým činům, nebo aspoň představám, a to se záměrem vykolejit čtenáře ze stereotypu a vyprovokovat k znejisťujícím pocitům, k pokládání otázek, které by nás jinak těžko nenapadly. Ač je většina experimentů pro normálního smrtelníka snadno proveditelná, sám jsem jich na sobě zkusil jen několik (a několik jsem už před touto četbou víceméně měl prožito). Nejčastěji jsem se spokojil s tím, že vím, o co Droitovi jde, o jaké vybočení, o jaké poučení. S nesmělým závazkem, že se k leckterým z nich ještě někdy vrátím.

28.5.2005

Vladimír Mináč: Smrt chodí po horách

Praha, SNKLU 1966. 202 s., edice Světová četba.

Ke kulatému výročí konce druhé světové války jsem si vybral jeden z dosud nepřečtených svazků "Světovky". Román o partyzánech ze Slovenského národního povstání. Pohnuté osudy bratrů Jana a Petra Lotárových do vysílení se probojovávajících k posledním dnům války - jeden u partyzánů v horách, druhý v koncentrácích. Mináčova prvotina, přitom podle kritiků z jeho próz nejpresvědčivější (sám prošel koncentračními tábory). Vnucovala se mi při četbě úvaha, nakolik je dílo tendenční, tj. ve službách komunismu. Ne tolik, jak jsem očekával.

26.5.2005

O esejistově toleranci. Romány Umberta Eca jsou plné intertextových odkazů a narážek, popř. (jeho slovy) "spikleneckých mrknutí okem na čtenáře" - tedy čtenáře poučeného, sečtělého, s příslušným literárním rozhledem. O to více mě v Ecově textu "Intertextová ironie a úrovně čtení" (v knize esejí O literatuře, Argo 2004) zaujala tolerance vůči čtenáři "naivnímu", neobeznalému, vnímajícímu jen prvoplánový děj románu. Dokonce považuje jeho zážitek z četby rovnocenný zážitku čtenáře obeznalého. Což mě - čtenáře v mnoha případech "naivního", potěšilo - nemusím být tedy sám před sebou za blbce, když stále listuji do poznámek za románem!

Eco ostatně také upozorňuje na intertextovost nezáměrnou (zcela náhodnou, nebo projev podvědomého vlivu autorem již kdysi přečtených děl). Uvádí příklady kritiků, kteří nezáměrné "textové echo" mylně označí za záměr autora. Ale i k těmto kritikům je Eco tolerantní: čtenář/kritik "má veškeré právo najít to, co našel."

15.5.2005

Před četbou přednášky Umberta Eca „A portrait of the artist as a bachelor“ (v knize esejí O literatuře, Argo 2004) jsem se chystal osvěžit si Joyceův Portrét umělce v jinošských létech. Nebylo toho potřeba, parafráze názvu nebyla pro téma přednášky až tak směrodatná. Daleko víc by se hodila četba Plaček nad Finneganem. Téma literárního labyrintu či chaosu zrcadlícího labyrint a chaos světa, dobrodružného propletence, téměř neprůhledné houštiny významů a intertextových narážek (a bezmocnost čtenáře, který je často tuší, ale neumí identifikovat a je tudíž vděčný za stránky vysvětlivek - např. právě v Joyceově Odysseovi) by mě - jak se z Ecovy stati zdá - táhlo právě k Plačkám. Překlad Finnegans Wake do češtiny ale není (kromě jednoho fragmentu). Údajně jediný z našich současníků, kdo byl schopen je celé převést do češtiny, Tomáš Hrách (a že už měl k překladu nakročeno) se nešťastně zabil pádem z balkonu v červnu 2000. Věčná škoda. Chaotické (tedy důmyslně chaotické) liter. dílo jako alegorie světa mě přitahuje, zejména po četbě liter. poetiky 20. století od Daniely Hodrové (...na okraji chaosu...), a vlastně i souvislost s poznáním chaotické skutečnosti v kosmologii (I. Prigogine: Řád z chaosu, MF 2001; P. Coveney - R. Highfield: Mezi chaosem a řádem, MF 2003). Vždy, když se něčím takovým prokoušu a jsem tím unesen, si dávám závazek přečíst si to znova, pochopit důkladněji... Ale nelze, nepřečtená hromádka je pořád dost vysoká. Jen to téma se v nějaké - opět úchvatné - obměně někudy vrátí, jako třeba teď u Umberta Eca.

14.5.2005

Robert Pollack: Chybějící okamžik

Praha, Mladá fronta 2003. 203 s., edice Kolumbus.

Podnázev „Jak nevědomí utváří moderní vědu“  je myšlen kriticky: molekulární biolog skrze poznatky o fungování mozku dospívá k přesvědčení, že vědecký výzkum - a zejména v medicíně - je negativně ovlivněn nevědomou pamětí. Nevědomý strach z invaze (infekce), ze vzpoury (rakovina), ze smrti (problém stárnutí) nás zavádí k falešným nadějím a k vedení biomedicínských válek, které nelze vyhrát. Autor by rád prosadil medicínu prevence (hromadné vakcinace, zdravá výživa) a - co se týče konce - přijetí neodvratnosti smrti, jež by přispělo k daleko humánnějšímu přístupu k umírajícím. - Kromě závažných závěrů na mě udělal dojem např. popis fungování vnímání barev v úvodní kapitole „Vjem“.

9.5.2005

Boris Trantina: Historie Šluknova

Vydala tiskárna A. Gall, Šluknov 2005. 79 s.

Toto kompilační dílo (jak upozorňuje autor hned v úvodu) "si nečiní nárok na historicky odborné zpracování". Hlavním důvodem k sepsání historie města byla absence jiných veřejnosti dostupných pramenů o dějinách města. Je to popularizační práce, která před několika lety vycházela na pokračování ve Šluknovských novinách. Líčí historii města od nejstarších dob po rok 1989. K tomu stručné (snad až příliš stručné) historické údaje o přilehlých obcích, několik dobových vyobrazení, svod šluknovských pověstí a na závěr "Vesele i vážně o starém Šluknovu" - mj. dobové vylíčení zhoubného požáru města v r. 1838, popis místních dávno zapomenutých tradic a zvyků...

Škoda, že - snad vinou šotka v počítačové vazbě - se to hlavně v první půlce knihy hemží chybami v interpunkci (zejm. vsuvky ohraničené zároveň závorkami i čárkami), které kazí dojem z četby. Ostatních chyb (velká písmena, překlepy) není více než je obvyklé i u solidních nakladatelství.

Proč jsou zásadně Husité a Sirotci s velkým písmenem? Proč "šluknovský výběžek" zásadně s malým? Pokud autor mluví o "polovině minulého století", nejsme si jisti, zda myslí století 19. či 20. (na str. 7) - kniha totiž byla vydána r. 2005, vpředu je ale výrazně uveden copyright k r. 2000. U "nejstaršího vyobrazení města" na dobové listině (na s. 38) chybí komentář, co je to za dokument a ze kdy vlastně pochází (sic při detailnějším pohledu na listině objevíme letopočet 1771). Perlička "na přelomu poloviny 60. let" (s. 29) je naštěstí výjimečným stylistickým nedopatřením. Tolik poznámky hnidopicha.

Složité situaci v pohraničním městě bezprostředně po 2. světové válce je věnována samostatná kapitola, v jejímž závěru se autor dotýká i odsunu německého obyvatelstva - ale vlastně jen konstatováním, že se jím nehodlá zabývat ("Tato otázka je předmětem déletrvajících diskusí, objasňování i formulace jejího označení. Vyžádalo by si to zasvěceného posouzení ve zvláštní publikaci."). Pokud autor myslel při spisování knihy na mladou generaci, aby se poučila o historii svého domova, je takové konstatování - v kontextu ostatních údajů - přece jen málo.

Jinak všechna čest - vzniklo něco, co Šluknovským dost zásadně chybělo. Že by mělo vzniknout něco důkladnějšího, rozsáhlejšího, odborníky lektorovaného, atd. - o tom není pochyby.

O autorovi samém se v knize nic nedovíme. Boris Trantina (nar. 1929) je však též znám svou výtvarnou činností (insitní malíř). Ukázky z jeho díla jsou na http://www.mujweb.cz/www/naive/.

>>> Čtenářovy zápisky - aktuální

>>> Čtenářovy zápisky - archiv

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku