Praha, Olympia 2005. 285 s. - ISBN 80-7033-819-9
Každou další knížku o Islandu
budu chtít vlastnit a přečíst. Od léta roku 2003, kdy jsem na Islandu
strávil dva týdny, povětšinou v krásném, neislandském počasí, mě tento
ostrov zajímá ještě víc než před tím; navštěvuji Islandský den,
sleduji stránky Klubu
islandských fanatiků
(http://www.islandklub.com),
chodím na islandské filmy... a sem tam si
pořídím knížku o Islandu. Například letos na jaře, krátce před
založením těchto Čz,
to byla vzpomínková kniha
Thórbergura Thórdarsona Kameny
mluví. Svérázný život jihoislandského
venkova z doby před sto lety tam byl jako na dlani. // Něco jiného jsou
ovšem současné cestopisy, které mají čtenáře zaujmout hlavně
adrenalinovými dobrodružstvími při překonávání nástrah nehostinných
ledovců, stále aktivních sopek a lávových pouští. K takovým patří právě
reportáž Jana Šťovíčka z expedice Arctos
II v létě 2004 Nemaluj
trola
na zeď!: Sedm lidí se dvěma obstarožními škodovkami
stodvacítkami
strávilo na ostrově tři týdny s úmyslem "prostoupit jedním z největších
ledovců světa, proplout řeky v proudech lávy a hledat vchod do středu
Země navzdory důvtipným a zlomyslným nástrahám Islandského ďábla".
Vesměs se jim to dařilo. Od šéfa expedice se přečasto dovídáme, jak
jejich zdánlivě šílená varianta výstupu na tu a tu kótu omračovala
rodilé Islanďany, kteří pak rádi vycházeli vstříc potřebám českých
borců, nucených šetřit každou islandskou kačkou. / Četba zahřeje
srdíčko také všem majitelům starých škodovek, protože dvojčátka Kocour
a Hyena prostě dokázala nemožné. // Jako umírněného islandofila mě
iritoval svým způsobem konzumní ráz výpravy: cílem bylo hlavně získat
co možná nejvíc vrcholových či raftařských "skalpů". Přitom nemohu
říct, že by kniha zcela opomíjela Island jakožto obydlenou zemi. O
jejích dějinách, obyvatelstvu či památkách se leccos (někdy i docela
zevrubně) dozvídáme. // Překvapovalo mě, že některé informace (pro
průběh výpravy i docela důležité) členové expedice nezjistili předem.
Úsměvné bylo třeba marné pátrání po vzájemné poloze nejslavnějších
gejzírů Geysir a Strokkur. Že je to opravdu "přes cestičku", by se
patrně dozvěděli od kohokoliv, kdo byl na Islandu třebas jen na víkend.
// Borci z Arctosu II
předvedli i dokonalou ukázku českého umění
"přečůrat" dovozové kvóty a zákazy dovozu čerstvých poživatin. Zamlčuje
se tu ale jedna podstatná okolnost: Islanďani si nechrání ekonomické
ukazatele (bohatí jsou dost), ale úzkostlivě si chrání křehkou
rovnováhu životního prostředí. Salámy, mléčné výrobky apod. připlouvat
prostě nesmějí, aby se eliminovala možnost zavlečení čehokoli, co by
křehkému biotopu mohlo nalomit vaz. Když pak v 11. kapitole sledujete
ladnou křivku odhozeného plesnivého salámu, máte z toho velmi, velmi
blbý pocit...
Praha, Thyrsus 2004. 206 s. - ISBN 80-902660-2-9
Několik mých - zatím náhodných
- setkání s verši Vladimíra Holana mě zanechalo v představě, že je v
nich skryto jakési temné, bolestné, mučivě krásné tajemství světa - jen
najít klíč k jazyku, kterým Holan mluví. Proniknout k Holanovi, to bylo
přání, s kterým jsem otvíral Opelíkovu esej o básníkově díle. / Osm
kapitol chronologicky provází celým Holanovým básnickým dílem a vykládá
jej (či spíše napovídá) v kontextu básníkových životních osudů a
postojů k soudobému dění. / Původně jsem zamýšlel souběžně pročítat
samotného Holana, sbírku po sbírce. Zpočátku jsem vcelku vystačil s
výborem Mušle, lastury
a škeble... (Čs. spisovatel 1985), ale záhy
jsem postrádal např. Odpověď
Francii, Zpěv tříkrálový, Sen, První
testament... Protože ani naše městská knihovna nedisponuje
velkou částí
Holanova díla, četl jsem nakonec Holanovské
nápovědy jako předmluvu k
budoucím svátečním chvílím nad Spisy
Vl. Holana (nakl. Paseka).
Praha, Mladá fronta 2004. 117 s. - ISBN 80-204-1140-2
Učitel literatury přišel s
touto knihou, aby varoval před literaturou jako před "předmětem" a aby
poradil, jak své blízké, známé, či žáky získat pro čtení a zejména pro radost ze čtení.
Radí zábavně až sugestivně; vyvrací stará dogmata tradovaná na školách
i u rodičů. Předkládá vlastně jednoduchý recept (hlasité předčítání
jako základní a neopominutelné pojítko mezi knihou a čtenářem - čili
posluchačem). Předčítat, předčítat, předčítat. Naznačuje, že tradiční
výuka literatury a "zkoušení z literatury", "rozbory textu" a kult
"čtenářských deníků" potenciální vnímavé čtenáře od knih spíš odradí,
než k k nim přivede. A jen tak mimochodem se nám tu ukazuje literatura
jako základní kulturní fenomén v našem každodenním životě - například
jako útočiště před tlaky vnějšího světa, jako hradba vlastního
intimního světa, svého vlastního já. / Jestli by něco mělo být povinnou četbou,
tak desatero
práv čtenáře v poslední části knihy. / Před třemi týdny
jsem zde znectil román paní de La Fayette Kněžna de Clèves.
Od Pennaca teď vím, že je pro Francouze národním klenotem a natolik
vzrušující četbou, že se ve třídě "obyčejných", "zlobivých" studentů
dostala do čela hitparády všeho, co se v hodinách literatury ten rok
četlo. Asi jsem měl využít posledního článku Pennacova desatera: práva mlčet.
Praha, Odeon 1981. 213 s., edice Světová četba
Román nizozemského, přesněji
vlámského autora. Než abych vymýšlel vlastní charakteristiku, ocituji
ze záložky, že "na
osnově fiktivního rozhovoru bruselského bankéře Henriho s vlastním
svědomím podává autor portrét slabého, zbabělého a pokryteckého
člověka, který si vybudoval pověst bezúhonného a váženého muže na
schopnostech svých podřízených a na pomoci vlivných společníků".
Což souhlasí; k formální stránce možno doplnit zmínku o pasážích se
svědectvím dalších osob, odhalujících bankéřovu problematickou minulost
- vyprávěním bývalého přítele, dopisy odložené milenky. / Ač jde o
kategorii "psychologického románu" s nejednoduchou kompozicí, není to
nezáživné čtení. / Teirlinck psal toto své vrcholné dílo v
pětasedmdesáti letech a vyřizoval si prý jeho prostřednictvím účty sám
se sebou.
Praha, SNKLHU 1954. 176 s., edice Světová četba
Výbor z poezie ruského
básníka, symbolisty, který se postupně integroval do proudu bolševické
revoluci zcela oddaných a komunistickou ideologií pohlcených tvůrců -
aspoň tak to vypadá podle zde tištěných básní (Ruské revoluci, Srp a kladivo,
Rudý prapor, Lenin atd.); ale podle posledního slovníku
ruských spisovatelů je takový obraz autora zpochybněn řadou jiných děl,
z nichž některé byly vydány až za Gorbačova. // Když tak ještě zpětně
zalistuji nejstaršími básněmi v první částí výboru, myslím, že by bylo
fakt škoda Brjusova zatracovat. // On byl i docela plodným prozaikem,
těžícím ze své mimořádné vzdělanosti. Kdysi jsem četl jeho román Oltář vítězství z
dob počátků křesťanství, a nebylo by na škodu sehnat si ještě román Ohnivý anděl.
Kronika sedmi mudrců
Praha, Odeon 1985. 136 s., edice Světová četba
Něco na způsob Tisíce a jedné noci.
Příběhy spojené rámcovým vyprávěním o králi, který dal syna k vychování
mudrcům, a když se syn po letech vrací, nová králova žena usiluje o
jeho zničení. Král nasedmkrát střídavě vyslechne její příběhy a příběhy
vyprávěné mudrci, kteří se naopak snaží syna zachránit, uvádějíce
zpravidla příklady nešlechetných a lstivých žen. Syn nakonec usvědčí
macechu z nectného života a svou moudrou řečí - dalším barvitým
příběhem - dosáhne potrestání královny a vyslouží si kralování. //
Tištěno v českém humanistickém překladu ze 16. století, a tak jsem si
užil krásného a ušlechtilého čtení.
Praha, SNKLHU 1961. 325 s., edice Živá díla minulosti
Další z legendárních
cestopisů, o nichž jsme se učili v hodinách literatury. Tehdy nám
říkali, že název Milión
vznikl jako posměšek nadsazeným a nepravděpodobným údajům líčeným
benátským šlechticem a kupcem. Ale mohlo to prý vzniknout i od toho, že
si Polo přivezl z cest obrovské bohatství. Ostatně, soudobým čtenářům
musely znít velmi nepravděpodobně i takové věci, jako že se v Číně
platí papírovými penězi nebo že mají kamení, které hoří a dá se jimi
vytápět dům. // Oproti Putování
k Mongolům nebo Desideriho Cestě do Tibetu
(viz na této stránce) se od Pola nedozvíme téměř nic o cestovatelových
zážitcích, o dobrodružstvích z nehostinných krajin - a když, tak jen
obecně jako varování před nebezpečím, které na poutníky v tom kterém
kraji čeká. Ctižádostí autorů (tj. Pola a G. B. Ramusia, který knihu
upravil a vydal) bylo podat encyklopedický obraz východních krajin, o
kterých měl Evropan té doby jen velmi nejasné tušení - proto tolik
číselných a jmenných údajů, popisů měst a způsobu obživy jejich
obyvatel a etnických zvláštností. // Poznamenejme, že počeštěný přepis
jména je spíše výjimkou, vesměs je uváděn v původním tvaru: Marco Polo.
Praha, SNKLHU 1959. 212 s., edice Světová četba
Příběh nešťastné lásky v
prostředí francouzského královského dvora v polovině 16. století.
Rozvleklá milostná próza, označovaná na záložce za první moderní
psychologický román a "kabinetní dílko nevšední krásy". // Nebýt toho,
že jsem se rozhodl seznámit se se všemi díly, které v edici Světová četba
vyšly, nedočetl bych ho. I když - možná bych byl zvědavý, jestli si
kněžna de Clèves s panem de Nemours vzájemnou náklonnost nakonec vyjeví
a zda v hrdince zvítězí smysl pro čest a povinnost nad hříšnými city.
Praha, Volvox Globator 2005. 140 s. - ISBN 80-7207-555-1
Výbor ze tří esejistických
knih: Brioni,
Přitažlivost prázdnoty a Žert, ironie a hlubší význam.
Drago Jančar je nejznámější osobností současné slovinské literatury.
Každá ze 14 esejí této knihy je břitkou úvahou nad věcmi, které autora
zneklidňují - v literatuře, středoevropských poměrech, v našem vztahu k
minulosti atd. - a každá z nich naléhavě provokuje k diskusi. // Třeba
mě dost zaujal tématem rozbujelé "politické korektnosti", která se
obrací v ideologický a diskriminační nástroj. // Zjišťuji, že Jančarovo
myšlení je mi blízké a že bych si tedy měl přečíst aspoň některý z jeho
románů, třeba Galejníka.
Praha, Mladá fronta 2005. 172 s., edice Květy poezie. - ISBN 80-204-1229-8
Květy poezie jsou asi
nesmrtelné. Edice vychází od roku 1958 a zázračně přežila i kritické
období 90. let a ještě stále se objeví průměrně tři nové svazečky
ročně. Nejnovější svazek přinesl v této edici Shakespearovy Sonety už
potřetí, což jsem měl editorům trochu za zlé - než jsem zjistil, že jde
o zbrusu nový kompletní překlad - už ne ten od Jana Vladislava, ale od
Miloslava Uličného. Ten v doslovu sděluje, že zatímco většina
předchozích překladatelských počinů spočívala spíše v parafrázi, v jeho
případě máme k dispozici výsledek snahy najít "cestu mezi adekvátností
(věrností originálu) a přijatelností (českým územ)". // Četba ovšem
stála za to, a pokud jsem porovnával s překladem Vladislavovým, popř.
se slovenským překladem Anny Sedlačkové a příležitostně s jinými, zněla
mi Uličného verze jaksi pádněji, naléhavěji, upřímněji. Na některé
skvosty (třeba sonety 12, 51, 66, 145) jsem nesměle nahlédl v originále
- až tak mě vybičovaly! // A propó, originál jsme si s ženou přivezli
Stratfordu nad Avonou, kdež jsme se ocitli během svatební cesty. //
Proslulou literární záhadu neznámého adresáta prvních 126 sonetů má M.
Uličný vcelku za vyřešenou (Henry Wriothesley, hrabě ze Southamptonu);
adresátka zbylých 28 čísel, "černá dáma", však identitu stále postrádá.
// [Dodávám v roce 2024: V té první větě jsem to zakřikl! Po tomto
svazku vyšly v Květech
poezie pouhé čtyři další novinky. Až na občasné reedice
Erbenovy Kytice
je od roku 2009 mrtvo.]
Sanjútei Enčó: Pivoňková lucerna
Praha, Odeon 1984. 242 s., edice Světová četba
Dobrodružný samurajský příběh
v předminulém století přednášený japonský profesionálním vypravěčem.
Roku 1884 byl těsnopisně zaznamenán a vydán. A dobře tak. Musím ho
doporučit mamince, ona má orientální romány ráda.
Liberec, Vestri 2005. 125 s. - ISBN 80-903029-3-9
Karel Stein, ač krátce po
padesátce, je vlastně už legendou nejsevernějších Čech. Těžko najít
mezi současníky někoho, kdo by měl důkladněji "přečtenou" krajinu
Labských pískovců (Českého Švýcarska) a Lužických hor, včetně její
historie, jejího "genia loci". Zvláště po nešťastné smrti šluknovských
bratří Bienertů. // Svědkové dávných osudů v podobě drobných památníků,
křížů, sošek, kapliček nebo skalních nápisů jsou Steinovou životní
zálibou. Pátral po dávných příbězích, s nimiž jsou spojeny, a shrnul je
v třiceti kapitolách této knihy. Také osudy samotných pomníčků jsou
zajímavé a mnohdy dramatické a vedou k zamyšlení nad naším důvěrným, či
naopak odcizeným vztahem ke krajině. // Silnou stránkou knížky jsou
ilustrace zhotovené třemi autory. Jsou to kresby dokumentárně pojaté,
přitom velmi sličné. // Když jsem si letos v květnu knížku pořizoval,
plánoval jsem číst ji přímo na místě, u pomníčků: co kapitola, to
výlet. Většinou bych to neměl daleko, Varnsdorf je dobrým východiskem
do dotyčných oblastí i pro nemotorizovaného turistu. Absolvovali jsme
takto s manželkou jen první dvě kapitoly při výšlapu po Staré pražské
cestě. Pak se to nějak zadrhlo, výletování se nějak nedařilo - až jsem
ztratil trpělivost a knihu dočítal doma u čaje. Ale jako zásobárna
námětů k turistice ještě snad zafunguje. // Na závěr odkaz na stránky o
Lužických horách, kde v sekci "Knihovnička" najdete 20
kapitol této
knihy (sic jen texty bez ilustrací).
Hugo von Hofmannsthal: Lucidor
Praha, Odeon 1981. 210 s., edice Světová četba
Rakouský spisovatel přelomu
19. a 20. století byl známější jako básník, dramatik, či autor operních
libret pro J. Strausse. Tento svazek je však výborem z próz a nese
název po jedné z nich - příběhu dívky, vydávané matkou za chlapce a
prožívající muka milostného vzplanutí k nápadníku své starší sestry. Je
to příběh s otevřeným koncem, kde v okamžiku osudového vyhrocení
událostí autor demonstrativně čtenáři odpírá rozuzlení, protože na něm
nezáleží zdaleka tolik jako na kráse oddané dívčiny duše. // Také jiné
prózy (celkem jich je v knížce šest) pronikají do duševních pochodů
lidí různých dob a různého postavení, s krutým finale, "kameňákem",
absurdně tragickým zlomem v osudech hrdinů, snad k dotvrzení
pošetilosti lidských plánů s vlastním životem (Pohádka 672. noci, Kyrysnický
příběh, Co zažil maršál de Bassompierre). Ve své době prý
velmi proslulý Dopis
lorda Chandose demonstruje skepsi k jakékoliv "pravdě",
nedůvěru k jakýmkoli úsudkům: pravda je nejspíše projeví ve vcítění do
nevyjádřitelné harmonie světa.
Praha, Prostor 2000, 213 s., Dílo Milady Součkové, sv. VI. - ISBN 80-7260-032-X
Příběh české, po světové slávě
toužící operní zpěvačky, příběh naivních nadějí, velkorysých, ale
pošetilých plánů, planých vyhlídek, sebestředných iluzí, příběh, který
dle vypravěče není románem, ale operou. Guiliino neustálé předstírání
úspěchů a skvělých vyhlídek, nepřetržitá sebestylizace dává jen mizivou
možnost nahlédnout do jejích skutečných duševních stavů. Vyprávění,
které má řadu vrstev, časových přeryvů, střídajících se literárních
postupů, her se čtenářem. // Spisovatelčino jméno mi nic neříkalo,
dokud jsem se při četbě díla D. Hodrové ...na okraji chaosu...
(první
svazek třídílného projektu Poetika
literárního díla 20. století)
nesetkával s mnoha odkazy právě na netradiční postupy v prozaické
tvorbě Milady Součkové. Bel
canto má být její čtenářsky
nejstravitelnější knihou, a tak jsem zvolil pro začátek právě ji. Mohu
ji směle zařadit do přihrádky "čtenářský požitek".
Praha, Odeon 1982. 172 s., edice Světová četba
Čítanka
antického myšlení sestavená ("z písem velmi starodávných pohanských
mudrcuov vybraná") někdy kolem roku 1500. Kapitoly o štěstí, moudrosti,
svobodě, přátelství, majetku, moci, svědomí, strachu ze smrti... //
Moralistické úvahy psané humanistickou češtinou byly pro mne svátečním
čtením, zahájeným na sv. Václava a dokončeným 28. října. // V celých
třech kapitolách podává se poučení "o ženění", a to se silně kritickým
postojem k "obyčejům ženským"; mj. právě na tomto tématu se ukazuje
propast mezi myšlením českého humanistického kněze Češky a
emancipačními ideály probojovávanými v Dvořanovi italského
současníka Castiglioneho (viz Čz
25.8.2005). // Humorně působí tehdejší názor na neslučitelnost humoru s
moudrostí: "Ježto
nic mrzčejšieho nemuož býti než člověku vážnému jedněmi usty i
mudrovati, i bláznovati. Neb kdež jest dostatečná múdrost, ta nikdy
nemuož tovaryšiti s žerty a s lehkostmi - sama sobě za veselé a za
všecku kratochvíl jest." (kapitola O užívání řeči).
Pádnou odpověď svěřme Vladislavu Vančurovi: „Smát se znamená lépe věděti.“
Praha, Odeon 1978. 154 s., edice Světová četba
Polský autor Przybyszewski byl
velmi populární před sto lety a právě expresionistickou novelou Křik z roku 1917 se
jeho dílo dovršilo. Při její četbě si nejste jisti, zda se pohybujete
"jako" v realitě nebo "jako" v šíleném snu. // Malíř zachrání
prostitutku, která skočila z mostu, ale sžírá ho touha uslyšet křik,
který při jejím skoku slyšel, protože jen tak bude schopen stvořit svůj
životní obraz. Postavy, se kterými se potkává, mu čtou myšlenky,
zejména jistý Veryho, v němž tuší svého dvojníka. Křik nakonec zazní,
ale... // Zajímavé srovnání s Gogolovou novelou Podobizna (v téže
edici Světová četba vyšla o třicet let dříve): v ní hrdina-malíř pro
úspěch obětuje svůj talent, zatímco v Křiku pro vidinu
absolutního umění obětuje cizí život i sám sebe.
Sestavil a přeložil Milan Tokár, písně přeložil Ľubomír Feldek. Bratislava, Obzor 1990. 279 s. - ISBN 80-215-0069-7
Patřím k těm, které svého času
poznamenal poslech písní Vladimíra Vysockého - v druhé polovině 80. let
prostřednictvím klubových nahrávek Jarka Nohavici, později ze
sovětských desek a z několika knih překladů jeho tvorby vydaných u nás.
Pak už se mi ruský bard připomínal v mysli jen sem tam náhodně
vynořenými úryvky - třeba z písně o cestě do Magadanu "jen tak", kterou
v rozhlasovém pořadu zpíval ve svém překladu Milan Dvořák. Když na mě z
regálu v antikvariátu juknul hřbet s nápadným nápisem Taký bol Vysockij,
okamžite som vedel, že sa po čase pocvičím vo slovenčine. // Našiel som
v tomto zborníke preklady asi 40 piesní a k tomu veľa zaujímavých
materiálov: montáž z Vysockého príhovorov o sebe a svojej tvorbe,
spomienky blízkych (okrem iných Mariny Vladyovej) a priateľov, niekoľko
zasvätených statí o jeho diele, slušná riadka fotografií. V českých
publikáciach o V. V. toto všetko v takomto rozsahe asi nie je. //
Dočítal som; teraz hľadám trocha času na oprášenie tých sovietskych
gramofónovych platní.
Praha, Orbis 1962. 110 s. + příl. 12 s., edice Divadlo
Jeden z návštěvníků mých
webových stránek věnovaných sběratelství knižních edic mě upozornil na
existenci edice Divadlo
(nakl. Orbis, 60. léta). A jestli bych nechtěl zveřejnit na webu
kompletní seznam, který mi dodá. Seznam v tuto chvíli již přepracovávám
do podoby "kompatibilní" s mým webem. Abych měl o edici aspoň jakous
takous představu, zapátral jsem v libereckém antikvariátě. Měli jich
tam asi desítku. (Seznam čítá dohromady 121 titulů.) Z nich jsem si
jako vzorovou ukázku do své knihovničky vybral právě Kunderovo Totální kuropění.
Autora jsem totiž osobně poznal před pěti lety, když ve Varnsdorfu
besedoval u příležitosti výstavy svých obrazů - dekalků. Letos mu bylo
pětaosmdesát let. / Námětem novátorské hry z počátku 60. let je totální
nasazení Čechů v Berlíně za druhé světové války. Nebyla to jen osobní
zkušenost, co ho k tématu hry vedlo, ale i vyrovnávání se s touto
etapou života s odstupem dvaceti let. V pozadí s naléhavou otázkou, co
bylo hrdinstvím a co jen trpným přežíváním. / Hra je možná až příliš
experimentální. Charakteristické je pro ni mj. střídání žánrů v ostrém
sledu a množství "hlavních hrdinů". Ač vyšla vzápětí po prvním uvedení
(v Brně r. 1961) tiskem, do "první linie" českého dramatu se
neprobojovala. Nevím, jestli později byla ještě někdy někde
nastudována. / Do knížky je vložena metodická příloha - režijní
poznámka Bořivoje Srby.
Legenda o svaté Kateřině
Praha, Odeon 1983. 147 s., edice Světová četba
Staročeská básnická skladba o
obrácení panny Kateřiny na křesťanskou víru a jejím hrdinném utrpení,
završeném na popravčím špalku. Dílo vzniklo v době těsně předhusitské,
ve 3. čtvrtině 14. století. Vydavatelé se rozhodli pro překlad do
novodobé češtiny. Pasáže o mučení Kateřiny i jejích souvěrců
naturalisticky zabíhají do barvitých podrobností.
Praha, SNKLU 1962. 184 s., edice Světová četba
Protože chci mít přečtenu
celou svou sbírku edice Světová
četba, musím se prokousat i těmi tituly, které byly
dobovou "úlitbou bohům". Fedin (1892-1977) byl jedním z představitelů
socialistické literatury, přítelem M. Gorkého, sovětským funkcionářem.
Povídkový soubor nazvaný podle prózy Setkání s minulostí
sice obsahuje i črtu Nakresli
Lenina, ale například povídky Stařec, Sad, Ticho, Ráno ve
Vjažném představě o ryze propagandistické literatuře
odporují. Jsou prostě o lidských osudech.
Praha, SNKLU 1964. 443 s., edice Živá díla minulosti
Dvě svědectví současníků
stavovského povstání r. 1618 (druhá pražská defenestrace) a
následujících událostí - volby "zimního krále" Fridricha Falckého a
osudové porážky českého vojska na Bílé hoře v listopadu 1620. První,
stručnější spis je překladem z latiny, zatímco Skálův text je už
původně psán česky a je nutno nahlížet do slovníku (lermo - poplach;
námluva - úmluva; oškrabati - ošiditi; plesnivý - šedý; šos - daň;
zrosola - ledabyle atd.). Skálův spis je "významnou památkou literární,
především pro stylistické kvality" (jak stojí na záložce). Pravda,
souvětí přes půl stránky nejsou výjimkou. Dramatičnost mnohých událostí
je jimi poněkud setřena - ale to asi jen pro současného, květnaté
renesanční stylistice neuvyklého čtenáře. / Pavel Skála, zdrcený
tragickým vyústěním, na závěr vyjmenoval čtrnáct možných příčin
bělohorské porážky - z nich pět záleží v lakotě, nemístné spořivosti,
sobeckosti na straně českých stavů. No, doufejme, že v nejbližší době
se na nás císařští nepohrnou.
Praha, Odeon 1981. 141 s., edice Světová četba
Veršované drama barokního
dramatika „zlatého věku“ španělského divadla. Teprve když králův syn
Segismundo pochopí, že to, co prožívá, může být jen snem, z něhož se
může kdykoli probudit, překonává zločinnou povahu předurčenou mu
věštbou a dospívá k pokoře a ušlechtilosti. Nechybí milostné zápletky a
ve finále hnedle dvě svatby.
Praha, Odeon 1977. 153 s., edice Světová četba
V
generaci německých romantiků je Fouqué jedním z těch, jejichž dílo
propadlo sítem času. Prý pouze tyto dva pohádkové příběhy z počátku 19.
století stojí za přečtení. Příběh o Mužíčkovi Šibeníčkovi
už v jiné variantě odněkud znám (ale odkud? - podle předmluvy je u
Grimmelshausena, ale nevzpomínám si, že bych od něho něco četl). Ďáblík
v lahvičce přináší majiteli bohatství, ale za cenu ztráty duše. Zbavit
se ho lze pouze prodejem za nižší cenu, než byl koupen. A tak v jisté
chvíli nastane problém s nejnižší možnou cenou.... Rusalka je také
jinou variantou známého příběhu, známému dnes hlavně díky A. Dvořákovi
a jeho libretistovi J. Kvapilovi.
Guillaume de Lorris: Román o Růži
Praha, Odeon 1977. 149 s., edice Živá díla minulosti
Alegorickou epickou báseň o
4055 verších napsal její francouzský autor v první polovině 13.
století. Příběh o ideální, čisté lásce, jejíž ženský objekt je skryt za
symbolem poupěte růže, je (pravděpodobně) nedokončen. // Pasáž Amorova
poučení hrdinovi, jak se dvorně chovat a jakým způsobem usilovat o
přízeň milované, je v mnohém příbuzná (zde nedávno zmiňovaným)
renesančním traktátům Dvořan
(B. Castiglione) a Polský
dvořan (Ł. Górnicki). // Proč takovou literaturu dnes
číst? Hm... jen tak pro radost. Jako protiváhu k příběhům ze života,
jichž je všude plno.
Praha - Litomyšl, Paseka 2004. 289 s., edice Fénix. - ISBN 80-7185-578-2
Populárněvědecký pohled na
trendy výzkumu evoluce. Stojí za přečtení i díky svěžímu stylu a humoru
trojice autorů spjatých s Biologickou fakultou Jihočeské univerzity.
Pět částí výkladu nese názvy klíčových evolučních pojmů: Selekce -
Genealogie - Inovace - Adaptace - Diverzita. Kniha - kromě
seznamování
s mnohdy dost překvapivými zjištěními ze světa rostlinek, zvířátek,
broučků, ptáčků atd. - čtenáře odvrací od řady předsudků spojených s
přírodou a jejím poznáním. // "Protože
trpíme sebestřednou iluzí, že
své vlastní dějiny jaksi řídíme sami, vede nás tato podobnost k
podobnému bludu o biologické evoluci. Máme přinejmenším sklon podvědomě
interpretovat evoluci jako něco, oč organismům jde, jako vědomé
dosahování nějakých biologických cílů." (s. 21). //
Zvláště zajímavý je
- epilogem naznačený - myšlenkový přesah k člověčí společnosti, k
zákonitostem lidských dějin. // Tento titul se v mé knihovničce přiřadí
k těm mnoha jiným, které bych si rozhodně chtěl přečíst ještě jednou,
ale ne a ne se k tomu dostat...
Toulky českou minulostí,
velkorysý knižní počin Petra Hory-Hořejše, dospěl loni ke svému desátému dílu
(Praha, Via facti 2004. 222 s., ISBN 80-239-3027-3).
Jím se právě toulám. Je pochopitelné, že čím blíž k současnosti, tím
zevrubnější líčení národní historie. Jednak o ní víc (a jistěji) víme,
jednak je nám blíž i psychologicky. První svazky Toulek zabíraly
celá staletí, v pátém a šestém svazku jsme (z různých stran) dospěli do
devatenáctého století a v dalších čtyřech jsme v něm nadobro uvízli.
Ten desátý díl je navíc nově koncipován: za téma si bere ne už dějinný
úsek, ale čtyři vybrané osobnosti konce 19. století. A to v dost
rozdílném rozsahu: nejvíce se věnuje Antonínu Dvořákovi a Janu Nerudovi
(po 3 kapitolách), méně J. V. Myslbekovi (2 kapitoly) a Mikuláši Alšovi
(1 kapitola). O tématech následujících dílů se již tradičně v knize
mlčí. /
Mám z toho rozporuplný dojem: Tyto čtyři biografie v jedné knize jsou
stejně dobře čtivou a kvalitní populárně naučnou četbou jako všechny
předchozí části Toulek
(zatím soudím podle přečtených kapitol o Dvořákovi), ale půjde-li to
takhle dál, nebudeme v následujícím tuctu dílů sledovat osudy dalších
„velkých Čechů“, aniž bychom se pohnuli z místa - respektive času? Toulky by prý měly
ve finále dospět ke vzniku Československa (už nevím, odkud to vím).
Čtenář ještě tak u osmého svazku mohl předpokládat, že jejich zásluhou
do knihovničky dostane vkusně převyprávěné „dějiny národa českého“ v
zaokrouhlené sumě deseti knih. A teď neví, na čem je.
Možná nakladatel záměrně autora „zdržuje“? Toulky jsou dobře
rozjetou řadou, každá další kniha má zaručenou prodejnost - a naše
dějiny lze pitvat po dalších a dalších detailech.
// Souběžně vychází - ve stejné ediční a grafické úpravě, ale od jiných
autorů - Toulky
minulostí světa. Nyní dospěly k sedmému dílu.
[O něm viz později v Čz
3.5.2006.]
„Pole neorané“ je u nich ovšem ještě o mnoho rozsáhlejší.
Železnou zvyklostí se u obou řad stal rozsah 222 (respektive 224 včetně
nečíslovaných) stran a začátek každé kapitoly na liché straně -
domýšlím si, že autoři mají s tímto pevně stanoveným mantinelem nemálo
potíží a ve fázi sazby musí usilovně proškrtávat a kombinovat texty
tak, aby se přesně vešly. Navzdory tomu jen zřídka narazíte na chybu či
nedopatření - redakční práce je odvedena obdivuhodně pečlivě.
Tak už si nechme přidělat další police (pro formát 30 cm na výšku - v
knížkách naležato uložených se totiž blbě přehrabuje).
Praha, SNKLU 1962. 243 s., edice Světová četba
Autorka (1862-1946) je dnes
známa už jen díky dramatům Gazdina
roba a Její
pastorkyňa. Šest povídek ve výboru mělo reprezentovat její
prozaickou tvorbu, věnovanou prostředí Slovácka (tři prózy, mj. Gazdina roba -
základ pro pozdější drama), Korutan
(dvě povídky) a středních Čech. Vždy jde o téma z venkovského života.
Až na poslední, "středočeský" příběh se vždy dospěje k tragickému
vyústění mezilidských vztahů.
Praha, Odeon 1984. 181 stran, edice Světová četba
Srbský satirik, "duchaplný
bělehradský bohém z přelomu století", je ve výboru představen čtyřmi
povídkami: Cejch,
Králevic Marko podruhé mezi Srby, Vůdce, Strádie.
Zesměšňuje a karikuje své současníky, zejména srbské "vlastence".
Myslím, že by si rozuměl s naším - sic o další půstoletí vzdálenějším -
Karlem Havlíčkem.
Praha, Odeon 1977. 345 s., edice Živá díla minulosti
Polský renesanční vzdělanec
Łukasz Górnicki si velmi oblíbil traktát Itala B. Castiglioneho Dvořan (viz Čz 25.8.2005). Pro
povznesení svého národa rozhodl se totéž dílo převést do polštiny. V
mnohém ho ovšem pozměnil. Rozprávějící italské šlechtice nahradil
osobnostmi domácími (sic se tyto osoby se ve skutečnosti společně sejít
nemohly); některé pasáže z různých důvodů vypustil, např. proto, že "by
mohly urazit počestné uši" nebo že polština překlad neumožňovala.
Naopak dodal historky či anekdoty z polského prostředí. Z okruhu
besedujících osobností - oproti italské předloze - zcela vypustil ženy.
Polky prý nejsou dosud tak duševně na výši. Škoda, u Castiglioneho
nabývají - díky přítomnosti dam - obšírné disputace o (ne)ctnostech žen
vzrušivé pikantnosti.
Praha, Československý spisovatel 1959. 400 s., Spisy Vladislava Vančury
Souborné
vydání Vančurovy dramatické tvorby. Z osmi titulů bylo pět na jevišti
uvedeno, z toho dva vešly v širší známost i do učebnic literatury -
protikolonialistické Jezero
Ukereve a v divadlech stále populární Josefina.
Dnes již pozapomenuté pokusy Učitel
a žák a Nemocná
dívka byly hned po
svém vzniku uvedeny v Osvobozeném divadle, Alchymista v
Národním
divadle. Tři jednoaktové juvenilie se provedení nedočkaly. / Doslov
Jana Mukařovského směle tvrdí, že za okupace tvořená Josefina je
"jasným svědectvím o Vančurově směřování k literatuře socialistické".
Vstupme na tenký led všech "kdyby" a představme si Vančuru po boku těch
meziválečných velikánů, kteří se ochotně ocitli ve službách poúnorového
režimu. Jde to těžko, že?
Àngel Guimerà: Nížina. Drama v próze o třech dějstvích
Praha, Odeon 1968. 105 s., edice Světová četba
Klasik
katalánské literatury tímto dramatem pronikl na mnohá evropská jeviště,
například r. 1907 do pražského Národního divadla. Dá se přirovnat k Maryše,
také u Guimery jde o tragický osud venkovské ženy. Marta je svedena
Sebastiàou, zneužívajícím svého postavení majitele hospodářství. Ten se
rozhodne ji urychleně provdat za nic netušícího venkovana Manelica,
odvolaného za tímto účelem z horských pastvin do mlýna v nížině. Když
mu dojde, jak byl zneužit a Marta ponížena, strhne ji na svou stranu,
oba se vzepřou panovačnému Sebastiàovi a na útěku do hor ho Manelic
nakonec zabíjí. / Ovšemže závěrečné rozuzlení může být stejně dobře
výchozí situací jiného dramatu.
Porovnáním jediných dvou katalánských děl, které vyšly ve "Světovce",
dojdeme ke zvláštnímu paradoxu: V románu Samota (Víctor
Català - viz Čz 4.8.2005)
jsou katalánské hory dějištěm hrdinčina životního zklamání, do nížiny
se vrací s odhodláním k novému životu. Naopak u Guimery je nížina
symbolem mravní zkázy, kterou hrdinové opouštějí s vidinou bohulibého
života v horách.
Praha, Odeon 1973. 146 s., edice Světová četba
V ostrém k protikladu k
současně dočítanému svazečku Goethovy lyriky je tento výbor ukázkou
poezie trudnomyslné, bolestné, až sebevražedně zoufalé, posléze
experimentálně revoltující, hýřící absurdnosmi. Společným jmenovatelem
toho všeho je utrpení.
Peruánec poloindiánského původu, posledních 15 let života v
pařížsko-madridské emigraci, propadlý revolučnímu marxismu,
navštěvující Sovětský svaz, angažovaný ve španělské občanské válce.
Přesto nenašel jsem u něj verše tzv. angažované. Pohrdal vlivy - i těmi
soudobými avantgardními, byl nesmiřitelně svůj.
Johann Wolfgang Goethe: Láskyplné písně
Praha, SNKLHU 1958. 131 s., edice Světová četba
S výborem z lyriky v překladu
Kamila Bednáře se ocitáme uprostřed milostných selanek, sladkobolných
tužeb, výdechů naplněného štěstí... Velký Goethův duch se tu náhle
stává "prostým pěvcem" a upomíná nám málem našeho Vítězslava Hálka s Písněmi večerními. "Od
pramene k moři až / mele mnoho mlýnů - / blaho světa, k tobě já / nit
své písně vinu!" Goethe tu ale zároveň srší bohatstvím
básnických forem, přejímaných z literárních pokladnic celého světa, i
jím vynalézaných. Na to sice pořadatelé výboru poukázali, ale méně
poučený čtenář přivítal by u básní poznámečku, která by formu použitou
u toho kterého skvostu alespoň pojmenovala.
Praha, Odeon 1978. 349 s., edice Živá díla minulosti
Renesanční Itálie počátkem 16.
století, vévodský dvůr v Urbinu. Po čtyři večery se tamější elita
schází ke "hře", vlastně zábavné disputaci o vlastnostech ideálního
dvořana (a dvořanky). Jeden z přítomných kavalírů, dvorský diplomat B.
Castiglione, zachytil tuto diskusi včetně pronesených skutečných i
smyšlených příběhů, šprýmů a anekdot a zaznamenal i úsměvné vzájemné
špičkování urozených mužů a žen. Řečníci se však pouštěli i do vážných
úvah, obhajujících například všestranné vzdělání, užívání lidového
jazyka, (relativně) rovnoprávné postavení žen, přeli se o ideální formu
vlády (monarchie či republika). To vše bylo tehdy natolik aktuální, že
se tento spis stal v mnoha zemích užitečnou příručkou nejen ve
šlechtických, ale i měšťanských kruzích. A pro nás je dokumentem o
prosazování ideálu harmonického, všestranně dokonalého člověka.
Modlitby básníků
Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2005 (3., upravené vydání). 165 s. - ISBN 80-7192-827-5
Antologie básní ve výběru a
překladu Anděly Janouškové. Verše, které se obracejí k Bohu, v
chronologickém uspořádání od středověkých autorů po 20. století.
Zakoupil jsem ji během dovolené v třeboňském kostele sv. Jiljí. Jsou to
silné básně, a ač nejsem katolický věřící, neubránil jsem se číst
některé i vícekrát nahlas. Zastoupena je řada proslulých jmen - třeba
Villon, Lamartine, Longfellow, Verlaine, R.L. Stevenson, Maeternlinck,
Rilke, Werfel - ale ve většině takových, která se do čítanek
nedostávají. Někdy byla i příležitost porovnat s jinými překlady, třeba
několik básní od Francouzky Marceline Desbordes-Valmore nebo od
německého barokního básníka J. Ch. Günthera; ale zároveň odhalíme, že
editorka - ač to neuvádí - některé básně výrazně pokrátila.
Praha, SNKLU 1964. 199 s., edice Světová četba
Výbor z povídkové tvorby
chorvatského prozaika z počátku 20. století. Šest próz o životě v
dalmatském kraji zvaném Zagorje. Titulní povídka seznamuje - kromě
smutného osudu z lásky pominutého mládence Salka - s proslulou lidovou
tradicí jezdecké hry. Prózy vesměs s melancholickou nostalgií líčí
tragické nebo aspoň neštěstím poznamenané osudy. Pouze poslední povídka
Dědovská krev
se - natruc mému čtenářskému očekávání - nezvrtne v tragédii: Ne že
bych ji zamilované dvojici Stojana a jím unesené Ivy přál, ale to
šťastné zakončení je tu poněkud překvapivé, až jste v pokušení připsat
ještě těch několik posledních řádků, kde se to všechno zvrtne.
jsem přirozeně nepřečetl. Zato jsem se dobře pobavil. Přinesla nám ho do práce dealerka spolu s hromádkou dalších pěkných knih. Autoatlas vydala mnichovská firma GeoGraphic Publisher, v Německu byl i vytištěn. Na mapy a atlasy se nadšenecky vrhám a testuji jejich důvěryhodnost, nejlépe na mě důvěrně známém území. A byl to tentokrát úlovek! Zejména perlička jménem Studánka u Kulštejna. Tak je v atlase (na mapě i v rejstříku!) pojmenována obec sousedící s Varnsdorfem. Studánka se jmenuje Studánka (administrativně už čtvrtstoletí součást Varnsdorfu). Žádný Kulštejn (obec, kopec, zřícenina?) široko daleko není. Zato je v této obci hospoda U Kulštejna, nazvaná tak podle jejího majitele. To mě připomnělo, že už jsem tam roky nebyl a nevím, jak tam vaří. // Domýšlím si, že dotyční kartografové kradli z nějaké turistické mapy, kde jsou zaneseny i názvy významnějších občerstvoven. Název hospůdky ve Studánce byl asi umístěn nešťastně vedle názvu obce. Kouzlo nechtěné mystifikace může směle soupeřit s chtěnou (třeba tou u Cimrmanů). // Autoatlas perlí v mnoha dalších podrobnostech, zejména v zakreslení malých obcí - často jsou o kousek vedle, než se patří (a tak např. cestou po silnici č. 9 z Č. Lípy do Rumburku bude řidič překvapen, že neprojíždí Jiřetínem pod Jedlovou). Prďolky o několika chalupách (např. Poustka, Tomášov, Kopec, Liščí - jsme stále ve Šluknovském výběžku) překvapivě najdeš, ale třeba Filipov u Jiříkova (určitě lidnatější a díky poutní bazilice turisticky významnější) nebo Rožany u Šluknova (hraniční přechod pro automobily!) nikoliv. Chaos tu máme i ve vodních tocích. Největší tok ve výběžku, Mandava, zmizel; zato jiné potůčky jako Lužnička nebo Křinice na mapě vesele zurčí. // Namátkou jsem zjistil, že v rejstříku jsou zcela ignorována islandská města, včetně hlavního Reykjavíku. // „Původní cena“ atlasu (pochybuji, že takovou cenu někdy měl): 690 Kč, nynější: 300 Kč. Možná by pan Kulštejn o tenhle poklad stál. Mám mu dát echo? /// 18.8. dodávám: Tak ona tam ta hospoda na Studánce už stejně nefunguje. To jsem nevěděl. Aspoň je originálně zvěčněna v autoatlase.
Praha, Odeon 1972. 529 s., edice Živá díla minulosti
Ibn Chaldún (1332-1406) se
skrze toto dílo (tj. úvod k vlastnímu dějepisnému spisu) stal
zakladatelem arabské historiografie jako vědy. Kdyby ve své době
proniklo k západním myslitelům, mohlo dokonce značně ovlivnit evropské
historiografické myšlení. Jenže na sklonku středověké éry se už
kontakty s Araby nepěstovaly.
// Spis přišel s tehdy originální myšlenkou: dějiny jsou proudem dějů,
které mají svůj přirozený a vědecky předvídatelný vývoj. Středobodem
jeho uvažování o dějinách je pojem „kmenové soudržnosti“, jejíž silný
nebo naopak zanedbatelný vliv předurčuje vzestupy a pády královských
dynastií. Rozlišení dvojího typu „životního stylu“ - civilizace
beduínské a usedlé - je u Ibn Chaldúna dalším principem koloběhu zrodu,
rozkvětu a úpadku moci.
// U díla z přelomu 14. a 15. století mě překvapily autorovy jasné
formulace o vlivu ekonomických faktorů na vývoj civilizace, o práci,
kapitálu, daňové politice jako zásadních společenských faktorech. U Ibn
Chaldúna ovšemže nevedou k třídnímu boji, nýbrž k věčnému koloběhu
střídání dynastií. Vše se odvíjí dle přirozenosti, není úniku před
neměnnými a fatálními principy posvěcenými Alláhem. //
Zajímavé jsou i pasáže o členění věd nebo kapitola věnovaná
pedagogickým zásadám.
// Mukaddima je zřejmě předchůdkyní dnes populárních úvah o vývoji
společnosti v globálním měřítku (např. Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk,
mou četbou byly nedávno Postižitelné
proudy dějin od Jaroslava Krejčího).
Ladislav Smoljak - Zdeněk Svěrák: Divadlo Járy Cimrmana
Praha, Melantrich 1988. 311 s., edice Humor do kapsy
Sborník prvních osmi her: Akt, Vyšetřování ztráty třídní
knihy, Hospoda Na mýtince, Vražda v salonním coupé, Němý Bobeš, Cimrman
v říši hudby, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova.
Číst cimrmanovské přednášky a aktovky v knize je skoro tak zábavné jako
je sledovat na jevišti - pokud je znáte a vybavujete si gesta
účinkujících a vůbec scénické provedení. Gejzír veselí totiž může
spustit jediné slovo s příslušnou dikcí, narážka, replika, v tištěné
podobě docela nenápadná. Když už jsem byl v cimrmanovské náladě,
zalistoval jsem i "dosud nejvýpravnějším sborníkem o životě, díle a
životním prostředí českého génia světového významu" Já, Jára Cimrman
(Západočeské nakl. 1991, ISBN 80-7088-026-0),
trvale uskladněným u nás
doma pod telefonem. // V nejbližší pravidelný cimrmanovský termín ve
varnsdorfském divadle - poslední lednové pondělí - se dává Lijavec (právě
devátý opus, který se už do sborníku nevešel). Deštník s sebou. // A ze
všeho nejhorší jsou trpaslíci.
Panait Istrati: Kira Kiralina
Praha, SNKLHU 1959. 184 s., edice Světová četba
Autorem je Rumun píšící
francouzsky, kterého Romain Rolland nazval "vypravěčem orientu". Cyklus
tří povídek spojených pozoruhodným osudem vypravěče Stavru: Trhovec Stavru, Kira Kiralina,
Dragomir.
Praha, Albatros 1977. 115 s., edice Objektiv
Edice Objektiv,
která kdysi mládež seznamovala s různými obory lidské činnosti, patřila
k tomu lepšímu, co se tehdy (před dvaceti třiceti lety) dospívajícím na
knižním trhu nabízelo. Je ostatně úzce spojena se jménem Karla
Hvížďaly. Kdysi jsem zhltl svazky Newton
by se divil (o moderní fyzice), Sojuz volá Apollo
(historický sovětsko-americký výlet do kosmu v r. 1975), Cesta na Mars 1998-1999.
Svazek Než se zvedne
opona je reportáží z přípravy inscenace Hamleta
v Divadle na Vinohradech (premiéra v únoru 1976, v titulní roli Jaromír
Hanzlík). Čtenářům je v kostce poskytnut průřez profesemi kolem divadla
a některými úskalími divadelní práce. Vybaveno i slovníčkem základní
terminologie, velestručným seznámením s historickými typy divadelních
scén, barevnými fotografiemi z (dnes už historického) vinohradského
zákulisí. // Knížku jsem objevil v libereckém antikvariátě Globus a
vzhledem ke své současné profesi divadelního programového pracovníka
jsem neodolal.
Miroslav Válek: Dotyky. Praha, Mladá fronta 1974. 130 s., edice Květy poezie
Słowacki, klasik polského
romantismu si vybral za hrdinu poémy legendárního dobrodruha hraběte
Beniowského. Dílo nedokončil, pět zpěvů zveřejněných r. 1841 by mohlo
být jen úvodem velké básnické skladby. Děj je propleten v četných
odbočkách invektivami na Słowackého kritiky, básník si vyřizuje účty i
se svým starším a slavnějším kolegou Mickiewiczem, ironizuje soudobou
polskou emigraci. Dobových narážek a polemik je až příliš, ale to byl
zřejmě i autorův záměr. Možná, že vlastní příběh Beniowského byl jen
záminkou... // Válkovy Dotyky
jsou v edici jednou z nemnoha "úliteb bohům" - výborem z básní
tehdejšího slovenského ministra kultury. Verše z 50. a 60. let však
překonávají tehdejší schematismus, jejich "společenská angažovanost" je
ovšem nepřehlédnutelná.
Víctor Català: Samota. Praha, Odeon 1987. 260 s., edice Světová četba
Vsevolod Ivanov: Barevné větry. Praha, SNKLU 1962. 196 s., edice Světová četba
Italo Svevo: Povedený kousek. Praha, SNKLU 1962. 189 s., edice Světová četba
Táhá Husajn: Volání hrdličky. Praha, SNKLU 1964. 185 s., edice Světová četba
Autorkou první z ěchto čtyř
"Světovek" je Katalánka píšící pod pseudonymem znamenajícím "katalánský
vítěz". Hrdinka románu na horské samotě zažívá těžké zklamání, které ji
uvrhne v samotu duševní a pobídne k odchodu z hor i od vlastního muže.
Popisy uhrančivých vysokohorských krás kontrastují s hořkostí osudu. //
Ivanovovy Barevné větry:
Revoluční léta po bolševickém převratu na Altaji, kde se autor sám
účastnil občanské války. Přírodní lyrika se střídá s drsnými a
absurdními osudy vesničanů. Kalistrat Jefimyč sice ztratil víru ve vše,
ale naivní venkované jej považují na nového věrozvěsta. Zdrcen tím, že
jeho vlastní rodina z toho hmotně těží, odchází k povstalcům -
partyzánům; ti mu ale téměř před očima nesmyslně zavraždí syna. Nakonec
se vrací do vsi, mezitím vypálené, a první se chopí práce na obnově
hospodářství - to jediné má smysl, to jediné zachraňuje před zkázou. //
V třetím svazku jsou skryty tři povídky
terstského prozaika I. Sveva: Vražda
v ulici Belpoggio provází duševními stavy vraha, který
vzdá nadějný pokus o útěk, Povedený
kousek - tato titulní povídka je nejlepší, je o zestárlém
neúspěšném spisovateli a nevhodném šprýmu, který na něj nastrojil
bývalý přítel, O starém
pánu a hezké dívce - také psychologická sonda, její závěr
se však obrací v poněkud jednodušší anekdotu. // Volání hrdličky je
román klasika moderní egyptské literatury. Příběh venkovské služky v
provinčním městě, rozhodnuté provést mstu na svůdci své sestry, je
zároveň drsný i poetický, v líčení poměrů realistický, ale nakonec také
"červená knihovna".
Ippolito Desideri: Cesta do Tibetu
Praha, Odeon 1976. 461 s., edice Živá díla minulosti
Zpráva italského jezuitského
misionáře z cesty podniknuté v letech 1712-28, ve své době
nejpodrobnější a nejobjektivnější dílo o Tibetu, přesto zapomenuté v
archivech a vydané až ve 20. století. Desideri, aby mohl vyvracet
buddhistickou víru, se naučil tibetštině a intenzivně studoval v
lamaistických klášterech. Cestopis je zčásti líčením dobrodružného
putování Asií, zčásti pozoruhodným pojednáním o poměrech v Tibetu a o
tibetském náboženství.
Bedřich Stehno: Kůže na zip
Praha, Československý spisovatel 1982. 49 s.
Básník melancholických strun
rozechvěných ostrým trsátkem života. Kdysi mě uhranul sbírkami Hořké nápoje (1987)
a Prsteny a steny
(1990). Z Třeboně jsem si teď dovezl jeho prvotinu. I v ní je leccos, k
čemu se můžu vícekrát vracet. // Zdá se, že těmito třemi tituly je
Stehnova knižní bibliografie kompletní.
Praha, SNKLHU 1958. 216 s., edice Světová četba
Výbor z celoživotní tvorby
vídeňského "básníka v próze" přelomu 19. a 20. století; převážně jedno-
až dvoustránkové skicy a fejetonky. Ctižádostí autora bylo na ploše
několika vět postihnout celý román. Což se mu mnohdy daří, většinou ale
jsou tyto prózy dost spjaté s tehdejším "životním prostorem". Svět
společenských zvyklostí a vztahů Altenbergovy doby dávno zmizel, a
proto na mnoha jeho postřezích a apelech již usedla patina zašlých let.
Ovšem třeba jeho nadšení pro nádheru prosté, neexotické přírody přišlo
právě včas, právě před mým odjezdem na čtyřtýdenní jihočeskou
dovolenou.
Praha, SNKLU 1964. 383 s., edice Živá díla minulosti
Tři cestopisy z 13. až začátku
15. století z pera papežova vyslance Carpiniho, mnicha Viléma z Rubruku
a kastilským králem vyslaného Clavija líčí cesty k mongolským
panovníkům, kteří začali být Evropě nebezpeční. Cesty, i když zaštítěné
nejvyššími vládci, to byly opravdu strastiplné, zajímavější je na nich
ovšem líčení života kočovných pastevců a nájezdníků, vládních praktik
chánů, stravovacích návyků východních národů... Poslední cestopis končí
vypuzením vyslanců ze dvora umírajícího Tamerlána / Timura.
// Pustil jsem se do čtení Mukaddimy - historiografického spisu arabského učence Ibn Chaldúna. A ejhle, v předmluvě se praví, že se roku 1400 osobně setkal s mongolským vládcem Timurem a odmítl jeho nabídku angažmá u dvora. Jak je ten svět malý.
Pádraic Ó Conaire: Vyhnanství
Praha, Fraktály 2004. 141 s., edice Irská řada. - ISBN 80-86627-07-1
Jediný román irského prozaika.
Historicky první překlad románu z irštiny do češtiny. Příběh Ira, který
po zmrzačení v Londýně přichází o možnost vrátit se domů s výdělkem za
nevěstou; hrdost mu nakonec uzavírá cestu k vlastní komunitě a i
možnosti obživy. Groteskní jsou třeba pasáže z působení u cirkusu nebo
z posledního setkání s příbuznými. Románu bylo vytýkáno tragické,
pesimistické vyústění, mě na něm víc vadí obehraná a nepravděpodobná
"literární licence": nalezené zápisky u sebevraha, v nichž svůj příběh
popsal.
Praha, Mladá fronta 2005. 94 s., edice Květy poezie. - ISBN 80-204-1107-0
Zbrusu nový přírůstek edice Květy poezie (sv.
236): sbírka zenové poezie žijícího korejského básníka, který býval
žebravým mnichem i vězněným politickým aktivistou. Kratičké básně,
zápisky nejobyčejnějších postřehů a myšlenek, dokazujících, že „hloubka
tkví v jednoduchosti“ (jak stojí v doslovu překladatelky Miriam
Löwensteinové). Třeba na s. 41: Z mrtvé
větve stromu / visí tisíc kapek // Nepršelo jen tak pro nic za nic.
Verše na s. 39: Asi se
musí nudit / vycucaná moucha v pavoučí síti / houpající se v chladném
větru - Cynický pošklebek?! K tomu všemu ostatnímu mi to
vůbec nesedí, není tu překlad až příliš doslovný?
Zajímalo mě, v jaké životní etapě sbírka vznikla: v knížce o tom není
zmínka, podle bibliografie na webových stránkách o Ko Unovi vyšla roku
2001.
Praha, SNKLHU 1958. 129 s., edice Světová četba
Sbírka groteskní lyriky v
překladu Josefa Hiršala. Morgensterna jsem četl už ve dvou vydáních,
která vyšla v edici Květy
poezie: Palmström
a Palma Kunkel (1964), Písně šibeničních bratří
(2000). Absurdní humor, jazyková komika - to mě vždy potěší. Hiršal,
který se překladem Morgensterna dopustil neuvěřitelného kousku, umřel v
září 2003.
Praha, Odeon 1979. 393 s., edice Živá díla minulosti
Cestopis obrozenského autora z
let 1815-18. Krásná obrozenská čeština. Místy únavné výčty zhlédnutých
florentských či římských památek vyvažují o mnoho zajímavější dojmy z
krajiny (třeba z výstupů na Vesuv, z noční plavby na ostrov Ischia)
nebo zážitky z právě vykopávaných Pompejí. V předmluvě se říká, že toto
dílo asi ovlivnilo Máchu. Škoda, že se později rakouský důstojník M. Z.
Polák Čechům odrodil.
Bratislava, IRIS 1999. 194 s. - ISBN 80-88778-78-6
Netvrdím, že jsem nadprůměrný
čtenář esejí, ale mám pro ně slabost. A tak jsem si od knížky, kterou
jsem objevil v libereckém knihkupectví ve slevě, sliboval, že mě tímto
žánrem dostatečně provede a že získám inspiraci pro další četbu autorů
- esejistů. Ne že ne. Ale nečekal jsem až tak náročný literárněvědný
styl, s téměř neproniknutelnou terminologií (mnohdy neuváděnou ani
slovníkem cizích slov, jen občas mi pomohl latinsko-český slovník) a
složitou výstavbou. A tak byla četba pro mě přínosná spíše použitými
ukázkami z děl význačných esejistů, v některých případech i
rozsáhlejšími (Nietzsche, Swift, Stendhal, Orwell).
Ion Creangă: Vzpomínky z dětství
Praha, SNKLHU 1958. 133 s., edice Světová četba
Rumunský
klasik 19. století vzpomíná na svá léta venkovského rošťáka a jak
studoval "na popa". I tato autobiografie - jako Pompéiovo Atheneum - je
kritická k tehdejším (hlavně školským) pořádkům, ale v zásadě se líčí
šťastná doba bezstarostnosti a lumpáren.
Praha, SNKLU 1963. 234 s., edice Světová četba
Autobiografický román
brazilského autora (z r. 1888), zážitky z prestižní internátní školy
pro bohaté. Především karikatura majitele školy a jím aplikované
"výchovy"; také ohlédnutí za chlapeckými léty poznamenanými deziluzí;
proto podtitul románu Kronika
stesku.
Umberto Eco: O literatuře
Praha, Argo 2004. 313 s. - ISBN 80-7203-588-6
O této knize do třetice (viz
Čz 15.
a 26.5.2004) - teď jsem soubor 18 esejí od věhlasného teoretika a
romanopisce už dočetl. Souhrnně o nich referovat nedokážu, tematicky i
odbornou úrovní jsou dost různorodé. Kdo četl alespoň jeden z jeho čtyř
románů (já zatím jen Jméno
růže), mohl by se zajímat o poslední text -
Jak píšu.
Předcházející stať Síla
falše vzrušuje odhaleními, jak
některá literární díla, která byla později odhalena jako falzifikáty,
nebo byla zpočátku jen "rétorickými cvičeními", nakonec ovlivnila
myšlení mnoha generací i běh dějin. V jejím závěru se vybízí k
"nepřetržité bdělosti vůči omylnosti našeho vědění" a to až k hranicím
našich představ o "nezpochybnitelných" faktech, jako je například
existence vesmíru.
Praha, Baset 2003. 155 s. - ISBN 80-86223-80-9
Francouzský filosof navádí k
různým neobvyklým činům, nebo aspoň představám, a to se záměrem
vykolejit čtenáře ze stereotypu a vyprovokovat k znejisťujícím pocitům,
k pokládání otázek, které by nás jinak těžko nenapadly. Ač je většina
experimentů pro normálního smrtelníka snadno proveditelná, sám jsem
jich na sobě zkusil jen několik (a několik jsem už před touto četbou
víceméně měl prožito). Nejčastěji jsem se spokojil s tím, že vím, o co
Droitovi jde, o jaké vybočení, o jaké poučení. S nesmělým závazkem, že
se k leckterým z nich ještě někdy vrátím.
Vladimír Mináč: Smrt chodí po horách
Praha, SNKLU 1966. 202 s., edice Světová četba
Ke kulatému výročí konce druhé
světové války jsem si vybral jeden z dosud nepřečtených svazků
"Světovky". Román o partyzánech ze Slovenského národního povstání.
Pohnuté osudy bratrů Jana a Petra Lotárových do vysílení se
probojovávajících k posledním dnům války - jeden u partyzánů v horách,
druhý v koncentrácích. Mináčova prvotina, přitom podle kritiků z jeho
próz nejpresvědčivější (sám prošel koncentračními tábory). Vnucovala se
mi při četbě úvaha, nakolik je dílo tendenční, tj. ve službách
komunismu. Ne tolik, jak jsem očekával.
Praha, Mladá fronta 2003. 203 s., edice Kolumbus. - ISBN 80-204-1068-6
Podnázev je myšlen kriticky:
molekulární biolog skrze poznatky o
fungování mozku dospívá k přesvědčení, že vědecký výzkum - a zejména v
medicíně - je negativně ovlivněn nevědomou pamětí. Nevědomý strach z
invaze (infekce), ze vzpoury (rakovina), ze smrti (problém stárnutí)
nás zavádí k falešným nadějím a k vedení biomedicínských válek, které
nelze vyhrát. Autor by rád prosadil medicínu prevence (hromadné
vakcinace, zdravá výživa) a - co se týče konce - přijetí neodvratnosti
smrti, jež by přispělo k daleko humánnějšímu přístupu k umírajícím. -
Kromě závažných závěrů na mě udělal dojem např. popis fungování vnímání
barev v úvodní kapitole Vjem.
Vydala tiskárna A. Gall, Šluknov 2005. 79 s.
Toto kompilační dílo (jak upozorňuje autor hned v úvodu) "si nečiní nárok na historicky odborné zpracování".
Hlavním důvodem k sepsání historie města byla absence jiných veřejnosti
dostupných pramenů o dějinách města. Je to popularizační práce, která
před několika lety vycházela na pokračování ve Šluknovských novinách.
Líčí historii města od nejstarších dob po rok 1989. K tomu stručné
(snad až příliš stručné) historické údaje o přilehlých obcích, několik
dobových vyobrazení, svod šluknovských pověstí a na závěr Vesele i vážně o starém Šluknovu
- mj. dobové vylíčení zhoubného požáru města v r. 1838, popis místních
dávno zapomenutých tradic a zvyků...
// Škoda, že - snad vinou šotka v počítačové vazbě - se to hlavně v
první půlce knihy hemží chybami v interpunkci (zejm. vsuvky ohraničené
zároveň závorkami i čárkami), které kazí dojem z četby. Ostatních chyb
(velká písmena, překlepy) není více než je obvyklé i u solidních
nakladatelství.
// Proč jsou zásadně Husité a Sirotci s velkým písmenem? Proč
"šluknovský výběžek" zásadně s malým? Pokud autor mluví o "polovině
minulého století", nejsme si jisti, zda myslí století 19. či 20. (na
str. 7) - kniha totiž byla vydána r. 2005, vpředu je ale výrazně uveden
copyright k r. 2000. U "nejstaršího vyobrazení města" na dobové listině
(na s. 38) chybí komentář, co je to za dokument a ze kdy vlastně
pochází (sic při detailnějším pohledu na listině objevíme letopočet
1771). Perlička "na přelomu poloviny 60. let" (s. 29) je naštěstí
výjimečným stylistickým nedopatřením. Tolik poznámky hnidopicha.
// Složité situaci v pohraničním městě bezprostředně po 2. světové
válce je věnována samostatná kapitola, v jejímž závěru se autor dotýká
i odsunu německého obyvatelstva - ale vlastně jen konstatováním, že se
jím nehodlá zabývat ("Tato
otázka je předmětem déletrvajících diskusí, objasňování i formulace
jejího označení. Vyžádalo by si to zasvěceného posouzení ve zvláštní
publikaci."). Pokud autor myslel při spisování knihy na mladou
generaci, aby se poučila o historii svého domova, je takové
konstatování - v kontextu ostatních údajů - přece jen málo.
Jinak všechna čest - vzniklo něco, co Šluknovským dost zásadně chybělo.
Že by mělo vzniknout něco důkladnějšího, rozsáhlejšího, odborníky
lektorovaného, atd. - o tom není pochyby.
// O autorovi samém se v knize nic nedovíme. Boris Trantina (nar. 1929)
je však též znám svou výtvarnou činností (insitní malíř).