Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky 2023

••   archivní rozcestník Čtenářových zápisků   ••

[Má-li někdo potřebu se ozvat, lze to učinit tudy.]

25.12.2023
T. S. Eliot: Pustá země. Z anglického orig. přeložil Petr Onufer. Praha, Argo 2022. 61 s., Edice angloamerických básníků. – ISBN 978-80-257-3897-9 T. S. Eliot: Pustina a jiné básně. Z anglických orig. vybral a přeložil Jiří Valja, předmluvu napsal Zdeněk Vančura. Praha, Odeon 1967. 170 s., edice Světová četba "Pustá země je pravděpodobně nejvlivnější básnickou skladbou 20. století, přinejmenším v kontextu anglofonní poezie," praví anotace k novému překladu této básnické skladby. No nedalo mi to, abych si tedy pětidílnou symbolickou poému nepřečetl. A rovnou jsem si k simultánnímu čtení vzal i předchozí český překlad Jiřího Valji, tak jak vyšel ve výboru z Eliotových veršů před půl stoletím. •• Tvůrce nového českého převodu Petr Onufer svou překladatelskou poznámku zahajuje konstatováním, že "Eliotova Pustá země je notoricky složitá báseň". Na rozdíl od Valji však nechává zcela na čtenáři, aby se s ní popasoval, a neopatřil ji jinými poznámkami než těmi, které k básni připojil – a to spíše jako další, ještě více komplikující rovinu básnického textu – sám Eliot. Onufer navíc odmítl poskytnout překlady cizojazyčných (německých, francouzských, latinských) vsuvek s odůvodněním, že i autor přece předpokládal jazykovou vybavenost svého čtenáře. S tím smířen, pročítal jsem verše nejen simultánně v obou překladech (aniž bych tušil o dalším překladu Zdeňka Hrona, Zpustlá země, BB art 2002), ale pomáhal jsem si sledováním poznámek u Valjova překladu a nahlížel jsem i do popisu tohoto díla ve Slovníku světových literárních děl (Odeon 1989). Asi třetinu textu Pusté země totiž tvoří citáty a narážky napříč celou světovou literární tradicí, střídá se formální výstavba veršů. Přes všechnu tuto výpomoc si netroufám tvrdit, že bych v úplnosti pronikl k veškeré v básni obsažené symbolice. I tak ale snad mohu přiznat požitek ze symbolikou napěchované básně o lidském údělu, která byla jedním z ohlasů na první světovou válku. •• Ve stejné edici jsem se již s Eliotem setkal ve sbírce Čtyři kvartety – viz Čz 11.11.2018.
23.12.2023
Zdeněk Volný: Toulky českou minulostí. Osmnáctý díl. Velká éra české poezie: meziválečná avantgarda, poetismus, surrealismus Praha, Via Facti 2022. 213 s. – ISBN 978-80-907314-3-1 Letos v létě zemřel Petr Hora-Hořejš, hlavní tvůrce Toulek českou minulostí. Dočkal se tak vydání i tohoto posledního 18. dílu, který si však, tak jako již několik dílů předchozích, vzal autorsky na starost jeho spolupracovník Zdeněk Volný. •• Pořídil jsem si a přečetl postupně celý 18dílný komplet. V Čz jsem Toulky komentoval od desátého dílu. Tu a tam jsem se pozastavil nad drobnými nedůslednostmi, ale především jsem sdílel nadšení ze čtenářsky přitažlivé a graficky zajímavě pojaté popularizace české historie. Hold celé této náročné edici a jejímu autorovi jsem vzdal v komentáři ke 14. dílu (Čz 16.11.2018) – byl totiž ohlášen jako díl závěrečný. Mělo to svou symboliku: tehdy se slavilo století od vzniku Československa a završení série směřovalo právě k tomuto historickému předělu. Přesto se v Toulkách pokračovalo dalšími díly, a to právě z pera Zdeňka Volného (pomineme-li ovšem 16. díl, z valné části sestavený jako kompilát kapitol o hudebních skladatelích ze starších svazků). Posledním odstavcem tohoto 18. dílu se však i Hořejšího pokračovatel se čtenáři Toulek loučí. "Vinen je zlomyslný čas, přilévá léta, a naopak odčerpává síly." •• V osmi kapitolách tohoto svazku se dočteme mnohem více, než co naznačuje tematické vymezení v podnázvu. Týká se to časového rozpětí, když éru dekadence sledujeme od závěru 19. století, na druhé straně osudy protagonistů avantgardy sledujeme i do období poválečného. Týká se to i tématu: vedle vrcholných básníků zde defiluje také výtvarná avantgarda v čele s Jindřichem Štýrským a Toyen a závěr knihy i celé knižní série patří prozaikovi Vladislavu Vančurovi. •• Svazek byl pro mě mimořádně zajímavý, protože právě poezie Seifertova, Nezvalova, Karáskova, Hlaváčkova, Wolkerova patřila ve študáckých letech k mým nejsilnějším čtenářským zážitkům. Přirozeně jsem tedy o nich a celé jejich éře už leccos věděl, ale zdaleka ne tolik, aby se mi v Toulkách nedostalo dalších nových faktů a souvislostí. Pro mě nejobjevnějšími se ukázaly být pasáže o Arnoštu Procházkovi a o avantgardních výtvarnících. S povděkem jsem přijal, že rozsáhlé místo bylo věnováno Konstantinu Bieblovi, méně nápadnému básníkovi, obvykle zastíněnému osobnostmi výše jmenovaných. •• Takže tedy, Toulky, děkujeme... a sbohem (?).
Rostislav Křivánek: Země strašidel Ilustrace Vladimír Franz. Brno, Barrister & Principal 2009. 228 s. – ISBN 978-80-87029-66-4 Křivánkovou knížkou, o které jsem tu měl vbrzku psát, byly Adventní pohádky. Však jsem je také před časem nenápadně sliboval (letos 6.2.). Ty ale zůstaly po minulé zimě v půlce rozečtené, a čekají tudíž na svou chvíli, snad po letošních vánočních svátcích [ex post doplňuji: viz Čz 13.1.2024]. Mezitím došlo k neočekávanému setkání s jinou, až dramaticky odlišnou tváří spisovatele Křivánka. •• Země strašidel jsem si všiml u našeho místního knihkupce. Podle všeho mu ji tam ze známosti "podstrčil" sám autor. Proč ne, vždyť jinak by mi do rukou asi nepadla. Mou zvědavost navíc podnítila expresivní ilustrační výzdoba Vladimíra Franze. Ano, toho hudebního skladatele, s jehož nevšední existencí se většina lidu českého seznámila při prezidentských volbách v roce 2013. •• Své zvědavosti na Rosťovu prozaickou prvotinu rozhodně nelituji. Musel jsem však ledacos vydržet. Vážení, kdo máte sklon k depresím, vězte, není to pro vás. Přesto, jak jsem si po přečtení uvědomil, s Adventními pohádkami má leccos společného. Motiv "strašidel" – tajemných bytostí, jejichž nástrahy je třeba překonat, a to za vskutku hororových okolností, aby oba hrdinové dosáhli vysněného cíle. Není to vlastně jakási "odvrácená tvář" pohádky? Vždyť jedna z Adventních pohádek (nejméně jedna, vždyť je ještě nemám všechny přečtené) nese totéž poselství – o odpuštění. Je zřejmé, že styčných bodů bych našel víc, kdybych se byl právě na to soustředil. Ale vybavil jsem si zpětně tento: "Jdi za svým štěstím" – kouzelná věta a krédo v jiné z autorových pohádek, se objevilo i na stránkách románu (jen už nevím kde, ale jsem přesvědčen, že někde v druhé polovině knihy vpravo nahoře). Až mě zamrazilo. •• Na přebalu je knížka označena jako "iniciační román". Vypravěč příběhu vskutku získává přelomovou životní zkušenost. Nejen v bezpočtu situací, kdy jde o život, ale zejména ve zjištění, co je schopen udělat pro druhé, i v tom, co je v životě důležité – nejen ve vztahu k jiným, ale i k sobě samému. •• O co vlastně v Zemi strašidel kráčí? Vypravěčem je mladý muž z Prahy, který v jakési naivní touze po dobrodružství opustí nudnou kancelář a vydá se do fiktivní, asi nepříliš vzdálené země, kde právě skončila válka. Z té země totiž pocházela jeho babička, a tak je zvědavost na místě. Po vystoupení z vlaku se v opuštěné, surovými vojsky zdevastované krajině setkává s jedinou živou lidskou bytostí - skrývající se asi dvanáctiletou dívkou. Ta se teprv od něj dozvídá, že se již neválčí. Tím začíná jejich společná cesta do vzdálené vsi, kde se má skrývat její dědeček. Jenže v cestě stojí strašidla... Kdo chce, najde právě v motivu hrozivě neosobních strašidel množství symboliky. •• A pak – ten jazyk! Hlavně ve vstupních kapitolách – co věta, to metafora. Až jaksi přehnaně, do marnotratnosti; čtenáři, soustřeď se. A ty naprosto přesné dialogy mezi oběma hrdiny... A vůbec, snad jste nečekali dobrý konec? Katarzi, to ano, té se dočkáte – když se zamyslíte...
10.12.2023
Ludmila Stěpanova: Etymologický slovník české frazeologie Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 2023. 302 s. – ISBN 978-80-244-6277-6 Jakmile jsem letos na jaře v týdenním přehledu novinek, zasílaném od SČNK, objevil tento slovník, věděl jsem, že to bude velezajímavý přírůstek do mé češtinářské knihovničky. Vždyť nejen původ jednotlivých slov, ale právě i všelikých rčení je tím, nad čím rád – a většinou naplano – hloubám. Nadto, když předmluva k této práci hned svou úvodní větou praví, že je "první publikací tohoto druhu v české a světové lingvistice"(!). Pořídil jsem si ji u stánku vydavatele na veletrhu Svět knihy a téměř vzápětí jsem si v ní začal číst. Ano prosím, rozhodl jsem si tento slovník postupně celý, heslo po hesle, přečíst. To aby mi neuniklo nic zajímavého. Z puntičkářství jsem si vyznačoval ta rčení, jejichž původ byl pro mě novinkou, a též taková, která jsem do této chvíle neznal. •• Hned od počátku bylo jasné, že slovník zdaleka nemohl podchytit veškerou frazeologii, to ohromné dědictví češtiny (které se navíc stále rozrůstá o další nové výrazy, jež by stály za zaznamenání a vysvětlení původu). Jen jeden příklad: pod heslem "hůl" najdeme vysvětlení k jedinému frazému, a sice "maršálská hůl, mít v torně maršálskou hůl". Přitom kohokoli z nás jistě napadne několik rčení, v nichž se toto slovo vyskytuje (vzít někoho na hůl, žebrácká hůl, zlomit nad někým hůl...). V knize totiž nalezneme jen ty výrazy, o jejichž historii a etymologii se již psalo v odborných publikacích. Ostatně stačí zalistovat Slovníkem české frazeologie a idiomatiky, abychom pochopili, kolik práce na lingvisty čeká, kdyby chtěli sestavit úplnou (a v mnoha případech zajisté nejasnou) etymologii českých frazémů. Výsledek práce L. Stěpanové je ovšem skvělou ochutnávkou. •• Neodolám, abych nezmínil několik perliček: "Ochechule" že je vlatně českým překladem "sirény"; výraz, že někoho "klepla pepka" že prý je poměrně nový a vznikl v lékařském prostředí asociací s latinským názvem pro mrtvici "apoplexia"; původ časového určení "jednou za uherský rok"; dravec rys že se dostal do rčení "mít oči jako rys" mylným francouzským přepisem jména řeckého hrdiny Lynkea; latinský výraz "ab ovo", tj. od vejce, se vysvětluje nikoli v souvislosti s líhnutím živého tvora z vejce, jak bych čekal, ale z průběhu římských hostin, které začínaly právě podáváním vajíček; půvabné je vysvětlení vzniku "úředního šimla" atd. •• Překvapilo mě velké množství hesel odkazujících k biblickému původu rčení, a to zpravidla s citací příslušné ukázky z Kralické bible. •• Texty hesel mají rozličnou délku – většinou postačuje stručný komentář, jindy se čtenáři dostane obšírnějšího, ale zároveň zajímavého, do širšího historického kontextu uvádějícího výkladu, jako např. u rčení "nechat někoho na pospas". Na druhou stranu je do slovníku zařazena řada výrazů, k jejichž původu není řečeno nic jiného, než že jde o "poměrně nový výraz lexikograficky zachycený teprve v roce xxxx", tak např. "velký kulový" v r. 1994 (a že by mě opravdu zajímalo, co lingvisté k jeho původu mohou sdělit!). Ani v jiných případech se k etymologii vůbec nedostaneme, např. u výrazu "prokázat poslední poctu" se dozvíme, že je to "výraz častý ve smutečních oznámeních a proslovech" (jako bychom to nevěděli) a víc nic. •• Na závěr jsem si nechal heslo, které mi připomnělo jednu úsměvnou historku ze zkoušení u tabule v hodině literatury. Měl jsem tehdy něco říct k románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy. Učitel věděl, že jsem ho četl, a právě proto mě vyvolal, aby mě ušetřil trémy. Ani tak se mi moc nedařilo, a tak se rozhodl mi pomoct nápovědou: ta Štěpka přece měla všech pět... ...pohromadě dodal jsem nejistě, a to ho, chudáka, odrovnalo. Poučení, kterých "všech pět pé" (nebo i sedm) měla mít dívka coby dobrá partie do manželství, se ve slovníku dozvíme v prvním hesle pod písmenem P.
Miloš Mrázek: Druhé setkání s filosofií Unhošť, Academia Bohemica 2012. 216 s. – ISBN 978-80-907249-7-6 No nevím, možná těch knížek o filozofii čtu moc. Když vyjde zajímavý titul - rozumí se populárněvědecký, který jsem schopen jakž takž pojmout, pořídím si ho, přečtu si ho, v lepším případě si během četby poznamenám, co mě nejvíc zaujalo. V horším případě si nepoznamenám nic, a když pak knížka po přečtení dlouho leží, s obtížemi se v ní zpětně orientuji, abych měl co napsat do tohoto svého "deníčku". A to je případ Druhého setkání s filosofií od středoškolského a vysokoškolského učitele Miloše Mrázka. Přitom nemohu říct, že by mě nudilo. •• Kniha je určena těm, kdo se s filozofií setkali ve škole coby s učební látkou, kterou bylo třeba nabiflovat. Autor nabízí setkání druhé, které čtenářům umožní proniknout ke skutečným filozofickým problémům ve vztahu k životní realitě. Činí tak "nenásilně", formou fiktivního rozhovoru s náhodnou společností hostů v restauraci. Většinu dotyčných mladých mužů a žen počátek disputace kupodivu skutečně zaujme a zúčastní se pak celkem čtrnácti setkání, při nichž probírají různá filozofická témata. Silně mi to připomnělo podobně koncipovanou, ne tak dávno přečtenou knížku Petra Vopěnky Hádání v hospodě (viz Čz 19.4.2015). Jen mi Mrázkovo dílo oproti ní připadalo přece jen poněkud uměle didaktické. Pokud si ovšem odmyslíme nepravděpodobnost takového bezděčného hospodského kurzu filozofie, neváhám jej doporučit každému, kdo se chce nad užitečností filozofie v dnešním světě zamyslet.
29.11.2023
Obeznámeni s nocí. Noví američtí básníci Uspořádali, přeložili a předmluvu napsali Stanislav Mareš a Jan Zábrana. Praha, Československý spisovatel 1967. 256 s., Klub přátel poezie Podivuji se, že mě tato antologie doposud míjela. V žádném z antikvariátů, které jsem kdysi prošmejdil, jsem si jí nepovšiml – a že jsem jinak nasbíral různých průřezových básnických antologií... Že by zřídka se vyskytující vzácnost? Taky ne, vždyť aktuálně se na portálu Trhknih.cz nabízí deset kousků, a to zřejmě i v dost slušném stavu a se zachovaným přebalem. To můj výtisk, který jsem objevil na jednom odkladišti knižních "nepotřebností", je bez přebalu, s politými deskami a uvnitř se vpisky po předchozím majiteli. Ty mi ale v tomto případě vadí ze všeho nejméně, protože dotyčný knihomol pouze ke jménům básníků na titulním listu puntičkářsky poznamenal jejich životní data a samotné básně naštěstí nechal na pokoji. •• V dobovém kontextu je zajímavá už i předmluva, vymezující se proti dosavadní praxi sestavování básnických antologií. Dává tak nahlédnout pod pokličku editorů a dobové nakladatelské praxe. Například deklaruje potřebu orientovat se na současné tvůrce (než aby mísil několik generací) a pro každého vyhradit jistý minimální rozsah ukázek. •• Výsledkem byl v tomto případě sborník zahrnující čtyřiadvacet jmen americké poezie, tehdy opravdu té současné, tj. s ročníky narození v rozpětí 1917–1934. Mezi nimi všeobecně známá a slavná jména: L. Ferlinghetti, A. Ginsberg, G. Corso, R. Creeley... Nicméně na první čtení mě zaujaly verše Alana Dugana (Milostná: já a ty; Smuteční proslov za myší), Roberta Duncana (Píseň stráže na hranicích), Donalda Halla (Sníh), W. D. Snodgrasse (Dubnová inventura; Ty stromy stojí...). Na druhé čtení by to bylo bezpochyby jiné. Ale kdy já bych se k tomu dostal...
28.11.2023
Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem Praha, Torst 2008. 343 s. – ISBN 978-80-7215-349-7 Zmeškalův román byl jedním z mých mnohaletých restů. Zaregistroval jsem jej již v době vydání – to když mě zaujal svým názvem. Tím spíše, že posléze byl nominován na cenu Magnesia Litera. Nyní se dozvídám, že získal Cenu Josefa Škvoreckého a Cenu Evropské unie za literaturu. Nakonec mi jej přihrála náhoda – narazil jsem na něj na stánku našeho varnsdorfského antikvárníka na místním "knižním minitrhu". •• V poněkud složitě komponovaném románu se střídajícími se časovými rovinami jde o příběh manželské dvojice napříč druhou polovinou 20. století. Do jejich vztahu krutě vstoupila doba politických represí. Hlavní zápletkou je selhání manželky vydané napospas psychickému a fyzickému trýznění bývalým sokem manžela. Dlouhá a jen zčásti dokonaná je cesta za odpuštěním, které slibuje bolestí vykoupenou katarzi. Do jejich příběhu je vnořeno několik vyprávění, která by sama o sobě vystačila na samostatné povídky, ale nad jejichž významem v kontextu románu je dobré se zamyslet. Asi dlouho si budu pamatovat některé z nich – sen (?) cukráře Svobody o botanikovi, který se stal hříčkou v rukou vědců zkoumajících podstatu zla, nebo příběh z budoucnosti o tajemném stroji, snad orloji, který po znovusestavení vrátil lidem dobrodiní, o nějž v minulých staletích přišli. •• Tomáš Zmeškal vydal od té doby další prózy, nicméně zatím se zdá, že zůstává "autorem jedné knihy". Ale po jejím přečtení je jasné, že to vůbec není málo.
22.11.2023
Erazim Kohák: Oheň a hvězdy. Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody Praha, Karolinum 2021. 313 s. – ISBN 978-80-246-5007-4 Chtěl jsem si to nechat na konec, ale posdílím to rovnou: nemám důvěru k tezi vyjádřené v podtitulu. Nemyslím si, že příroda sama o sobě má jakýsi morální smysl. Ať už přírodou rozumíme ono vnější mimo nás, v čem pobýváme, nebo jako "všehomír", jehož jsme (my lidé) součástí. Morálka je dílem a výsostnou záležitostí člověka – dokud on do "přírody" nevplynul se svým abstraktním myšlením, nebylo jí. Teprv s lidským společenstvím vznikají etické principy, které mohly být posléze klamně vztaženy i na "přírodu". •• Jakkoli odmítavě a provokativně může tento můj úvodní vstup znít, považuji Kohákovy úvahy, vycházející mj. z hlubokých prožitků nasbíraných za samotářského odloučení v americké divočině, za přínosné a hodné zamyšlení. Apelují na každého jednoho z nás ke spoluodpovědnosti za svět, v kterém žijeme, inspirují k onomu havlovskému "životu v pravdě", a síla tohoto morálního poselství je zjevná. Ovšem pouze pro ty, kdo jsou ochotni je vnímat. •• Označil jsem si při četbě mnoho míst, která by stála za upamatování a ocitování – jak ze souhlasu, tak k polemice. Kohákovo filozofování je protknuto jednak vírou, jednak poetickými obrazy. Některé pasáže působí až jako "báseň ve filozofické próze", a právě tento emotivní rozměr spisu mě dokáže nadchnout i přes nedůvěru v samotné východisko jeho úvah. Třeba zamyšlení o dobru a zlu (kapitola 1.3), a pak i řada dalších. Označoval jsem si je s tím, že si je v Čz aspoň minimalisticky zvěčním. Referát by to byl však rozsáhlý a nad moje síly. A tak se spokojím s tím, že se třeba tu a tam k místům zatrženým v Ohni a hvězdách vrátím. •• Jen pro pořádek – moje předchozí čtenářská setkávání s Erazimem Kohákem: Zorným úhlem filosofa (1994) a Člověk, dobro a zlo (1999, viz Čz 16.2.2020).
19.11.2023
Michael Romancov: Námořní slepota Praha, N media 2022. 233 s., Edice N – ISBN 978-80-88433-10-1 Politická geografie, dějiny a hospodářství. Tato témata se protínají v knize, jejíž autor se v posledních měsících objevuje v médiích coby odborník na ruské záležitosti v souvislosti s Putinovým vpádem dna Ukrajinu. Jeho Námořní slepota se však týká širokého časového rozpětí: zabývá se mocenskými vztahy od 15. století po současnost. •• Název knihy má vyjadřovat naše podceňování úlohy mořeplavby napříč celými dějinami. Události na moři totiž zásadně ovlivňovaly a ovlivňují politické a hospodářské proměny světa, a to včetně suchozemských regionů. Patnáct kapitol dává nahlédnout do přelomových událostí, týkajících se snahy o vojenské a hospodářské ovládnutí moří – a tím i pevniny. Od objevitelských cest a nejvýznamnějších námořních bitev po nástup kontejnerové přepravy zboží. Plus dovětek nazvaný Na obzoru, reflektující události na frekventovaných námořních komunikacích za dobu, kdy kniha vznikala. •• Výklad je pochopitelně doprovázen četnými mapkami. Jediné, co mi jako čtenáři nevyhovovalo, je až příliš drobné písmo, které grafik použil pro poznámky vsunuté jak přímo do textu, tak i pod čarou.
18.11.2023
Arto Paasilinna: Prostopášný modlitební mlýnek Z finského orig. přeložila Markéta Hejkalová. Havlíčkův Brod, Hejkal 2010. 156 s. – ISBN 978-80-86026-95-4 Termín letošního varnsdorfského knižního minitrhu letos vyšel právě na svatého Martina, ale výjimečný byl pro mě i tím, že jsem se ho po několikaleté pauze účastnil i pracovně. Mezi nemnohými povinnostmi vybylo i dostatek času na prolustrování knižní nabídky, ze které jsem si nakonec odnášel tři svazky: Křivánkovu Zemi strašidel, Zmeškalův Milostný dopis klínovým písmem a zde přítomného Paasilinnu. •• Od finského spisovatele jsem před časem přečetl hned po sobě tři díla – Zajícův rok, Chlupatý sluha pana faráře a Les oběšených lišek. Všechna tři totiž vyšla v jednom svazku, nazvaném Tři chlupatá zvířata; komentoval jsem je v Čz 5.1.2020. Paasilinnův lehce groteskní styl se mi zalíbil, a když se mi takto neplánovaně nabídlo další sousto (za příjemných antikvárních 50 Kč), neodolal jsem. •• Paasilinovi hrdinové se stejně jako v jeho výše jmenovaných knihách opět vydávají na dobrodružné cesty s roztodivnými zápletkami, aby se nakonec dočkali zaslouženého štěstí. Opět jde o naivně nepravděpodobný příběh, a to i když si odmyslíme zázračný vynález mechanického modlitebního mlýnku. Ohrožení přírodními živly vždycky dobře dopadne, ať už na začátku, nebo na samém konci příběhu. Ani tentokrát nechybí chlupatá zvířata, i když ve vedlejší roli. Čtenář však může i dost vážně podumat nad novým "všehomírným" náboženstvím, jehož vynalezení se oba hrdinové dopustí pod tlakem nepříznivých okolností. Pro českého čtenáře je pozoruhodná i stopa vedoucí do Prahy a Havlíčkova Brodu, dokonce přímo mezi stánky tamního knižního veletrhu. Jistě není náhoda, že jeho organizátorka je zároveň Paasilinnovou překladatelkou. V zeměpisném kontextu však stejně vyhrává autorova rodná vlast. Nezapomněl jsem si na Mapách.cz ověřovat konkrétní reálie, ve kterých se odehrává severofinské finále. •• Román byl přečten za jediný den, což u mě není běžné (i když v tomto případě šlo o včerejší den sváteční). U obou dalších knih, které jsem zkraje zmínil coby úlovky z knihovnického minitrhu, to nehrozí: jejich příběh bude bezesporu kompozičně složitější a na soustředění náročnější.
14.11.2023
Nick Lane: Záhada života. Proč je takový, jaký je? Z anglického orig. přeložil Pavel Pecháček. Praha, Dokořán a Argo 2022. 301 s., edice Zip. – ISBN 978-80-7675-058-6 a 978-80-257-3938-9 Kdykoli v knižních novinkách objevím populárněvědeckou edici Zip, hned zpozorním a hodnotím, jestli mi stojí za zabrání dalšího kousku vzácného místa v mé knihovně. Záhada života uspěla "na první dobrou" a doplnila příslušnou polici o devatenáctý černý "zipovský" hřbet. •• Taje přírody spojené se vznikem a fungováním života mě přitahovaly od školních let, přinejmenším od chvíle, kdy mi rodiče asi tak v šesté třídě dali knížku Soni Štrbáňové Kdo jsme (Albatros 1978). Zájem o biochemii mě svého času dokonce přivedl ke studiu na VŠCHT, ale bariéra studijních požadavků se ukázala hned v prvním semestru jako nepřekročitelná. Nicméně souvislý přísun knih o evoluci či genetice do naší domácnosti svědčí o tom, že zvědavost mě v tomto směru neopouští. Podle anotací se bohužel nedá odhadnout náročnost požadavků na předchozí poučenost čtenáře, a tak se stalo, že britský evoluční biochemik Nick Lane mě v mnoha pasážích své knihy udolal podrobnostmi, jež jsem se mi nepodařilo pojmout. Podstatu jeho sdělení jsem však chápal, a tak jsem mohl alespoň v obrysech sledovat linky, po kterých své čtenáře vede. •• Tou hlavní linkou je bioenergetický pohled na fungování buněk. Pohled, který po několik desetiletí živořil ve stínu genetiky po objevu dvojité šroubovice DNA, si podle názoru autora zaslouží prioritu. Ukazuje, jak může právě výzkum energetických toků vrhnout světlo na počátky života: klíčová role protonového pohonu při zrození a evoluci buněk a vývoj komplexních organismů (po "endosymbiotické události", která dala vzniknout eukaryotickým buňkám, z nichž jsme složeni). Tedy propojení energie s evolucí – to je základ autorovy hypotézy, předpokládající mj. vznik prvních živých struktur v zásaditých hydrotermálních průduších v dávných oceánech. Navíc s optimistickým předpokladem, že podobný průběh vzniku života lze očekávat i kdekoliv ve vesmíru, kde k tomu budou nahrávat příhodné podmínky. Dalším autorovým myšlenkovým pochodem docházíme k hypotézám o evoluci sexu, dvou (totiž právě dvou) pohlaví, zárodečné linie, smrti (jakožto nezbytné průvodkyně "soustrojí života"), vzniku druhů, plodnosti či stárnutí. •• Zmínil jsem svůj zápas s porozuměním v místech, kde se výklad stával odbornějším. Bylo by to bývalo lepší, kdybych neučinil školáckou chybu: neprolistoval jsem před čtením zběžně celou knihu. Byl bych objevil výkladový slovníček za poslední stránkou textu. Není v mém případě samospasitelný, ale užitečné mi bylo i jeho dodatečné pročtení.
30.10.2023
Karel Havlíček: Osudné vynálezy lidstva. Obtížná cesta k fragmentárnímu státu a osvícenému právu Praha, Academia 2020. 623 s. – ISBN 978-80-200-3069-6 Loni při četbě Sedmi zákonů od Miroslava Bárty (viz Čz 31.7.2022) jsem narážel na odkazy na tuto knihu Karla Havlíčka. Brzy jsem s úlevou pochopil, že nejde o ekonoma a donedávna vicepremiéra v Babišově vládě (a pravděpodobně i mého vzdáleného příbuzného), ale o jeho jmenovce, významného právníka, publicisty a vydavatele právnické literatury. I rozhodl jsem se s touto knihou seznámit. •• Její název je zavádějící – přinejmenším dokud si pod ním nepřečtete výrazně menším písmem provedený podnázev. Rozhodně tedy nečekejte technické vynálezy, které posouvaly lidstvo technologicky vpřed. Osudnými vynálezy jsou tu myšleny stát a právo, které lidstvo posouvaly vpřed po stránce společenské, sociální. Na téměř pěti stech stranách uvažuje o peripetiích, jimiž oba vynálezy (ruku v ruce) procházejí od prehistorické minulosti po současnost a o tendencích jejich vývoje do budoucna. •• Jedním z postřehů, které mě zaujaly již zkraje knihy, je rozšíření pilířů moci ze tří "klasických" (zákonodárný, výkonný a soudní) o čtvrtý a pátý: kontrolní a občanský (s. 42; zajímavá analýza "občanské společnosti" pak přichází na s. 172–174). Též jsem si vštípil fenomén "hraničení" jakožto základní organizační čin stojící jak u zrodu, tak i celého dalšího vývoje lidské společnosti. •• S úvahami o (ideálním) uspořádání společnosti se dostáváme na pole politické filozofie, kdy je potřeba vymezit např. pojmy svoboda, rovnost, demokracie. •• I přes svou rozsáhlost kniha není suchopárným čtením. Svůj kritický komentář – zejména k současnému právnímu systému v našem státě – autor neváhá okořenit četnými osvěžujícími, převážně ironicky a sarkasticky laděnými poznámkami. Týká se to též např. trendu infantilizace, respektive hloupnutí společnosti, charakterizovaný potřebou návodnosti (v tom smyslu, že na všechno je potřeba elementární návod, který nás zbaví překážek); Havlíček ji označuje za "symptom rozpadu" a "přímou předzvěst destrukce postmoderní euroatlantické civilizace a nástupu nového politického cyklu společnosti" (s. 258). Obdobně se pak věnuje fenoménu "postfakticitě", "postpravdovosti" a tzv. politické korektnosti. Přímo v oblasti práva napadá nesmyslnou hypertrofii legislativy a "nový dualismus práva" (XXI. kapitola), umělé rozmělňování podstaty přirozených lidských práv a svobod, záměnu práva a morálky. •• Zkrátka, pochroumaný stát a deformované právo si vyžaduje řešení. Havlíček svým rozborem současného neudržitelného stavu společnosti směřuje k vizi jejího budoucího uspořádání. Jeho lapidární charakteristiku najdeme v onom graficky nenápadném podnázvu: východisko vidí ve fragmentarizaci státu a překopání celého právního řádu tak, aby prioritu dostal "obyčejný selský rozum". Vtírá se mi ironický dovětek: A k tomu nám dopomáhej Bůh. Ale kdo ví, třeba nastanou ve společnosti takové turbulence, že k nějakému zlomu v těchto záležitostech dojde, i když si to nedokážu představit. Na druhou stranu, kdo si v 80. letech dokázal představit pád komunismu? •• Nakonec pár bibliografických poznámek: Potěšilo mě, kdykoliv jsem u Havlíčka narazil na konfrontaci s díly, které jsem již četl: F. Fukuyamův Konec dějin a poslední člověk (Čz 3.11.2015), Y. N. Harari: Sapiens (k zápisku se teprv odhodlávám). • Poněkud nečekaně K. Havlíček k metafoře nápravy "mechanismu státu" využil pražský orloj (s. 456). Zaujalo mě to proto, že do mé knihovničky čerstvě přibyla monografie Zdeňka Horského Pražský orloj (Panorama 1988). Nicméně Havlíček odkazuje na publikaci vydanou v jeho vlastním nakladatelství – J. Žáček: Staroměstský orloj: skutečnosti a legendy (Havlíček Brain Team 2015). Jejich srovnání by jistě bylo zajímavé... Co ty na to, Martine?
4.10.2023
Michal Ajvaz: Dynamický logos. O významové stavbě světa Praha, Filosofia 2023. 354 s. – ISBN 978-80-7007-744-3 Od Michala Ajvaze jsem přečetl již několik vynikajících románů. V Čz se již objevily zápisky o knihách Druhé město, Lucemburská zahrada, Zlatý věk, Města, Cesta na jih. Patří prostě mezi mé "top autory". Kromě beletrie publikuje ale též filosofické a literárněkritické texty. Dávno tomu četl jsem Sny gramatik, záře písmen, věnované dílu J. L. Borgese (též mého oblíbence); ostatní mě míjelo. A tak jsem zbystřil, když se letos databáze novinek avizovala nové Ajvazovo dílo. Název Dynamický logos ve mně nevzbuzoval naději ve srozumitelnost pro můj intelekt. Nakonec jsem to ale zkusil, neboť nakladatelská anotace již zněla přitažlivěji a názorněji, zmiňujíc se o prostém pohledu na vázu stojící na stole. A skutečně, od této prajednoduché scény se odvíjí systematicky propracované pojednání o tom, jak rozumíme světu (resp. veškeré skutečnosti, jíž jsme součástí), jak je vůbec možné, že mu můžeme rozumět, jak odhalujeme svět, který nás obklopuje i nás prostupuje. "Zgruntu" se tu probírají veškeré aspekty našeho vnímání světa, s nimiž vyvstává významová struktura námi vnímané skutečnosti. Jedním z klíčových pojmů, jimž bylo třeba na této cestě "významovou stavbou světa" porozumět (a snad se mi to zdařilo), je ontopoietické pnutí. Má co do činění se všemi vrstvami proudu dění, jež dohromady tvoří skutečnost; výstižné vysvětlení vlastními slovy po mně však nechtějte. Taky nemohu tvrdit, že jsem všem pasážím beze zbytku porozuměl, ale netrápí mě to. Je to přesně ten typ naučné literatury, který mě dostává na hranu toho, co hlava stíhá pobrat, a přitom neuvádí do zoufalství. •• Nad některými tezemi Ajvazovy studie jsem si uvědomoval jejich úzkou souvislost s jeho prózou, hovoří se tu mj. o pohyblivosti, tekutosti, rozprostřenosti významu, s níž se setkává čtenář výše zmíněných románů.
1.10.2023
Julius Zeyer: Píseň o Rolandu Praha, Mladá fronta 1956. 157 s., edice Květy české poesie Nejsem si vědom, že bych Zeyera někdy četl, vyjma ukázek v čítankách a antologiích. Vlastně ano, pohádkové drama Radúz a Mahulena jsem číst jistě musel, protože jedno z jeho vydání je součástí edice Světová četba, nicméně výraznou vzpomínku ve mně nezanechal. •• Píseň o Rolandu se ke mně dostala kuriózním způsobem: byla mi darována bývalou kolegyní se slovy: "Nevím, kdo jiný by to četl." A tak, přestože Zeyer není moje krevní skupina, smiloval jsem se pod nátlakem citovaného věnování. •• Zjistil jsem, že tato epická báseň o hrdinské smrti slavného reka Rolanda z družiny Karla Velikého je součástí rozsáhlejšího básníkova cyklu Karolinská epopeja, jež vznikla jako parafráze starofrancouzských "chansons de geste". Což mi alespoň dalo příležitost přičichnout k jedné významné oblasti evropské středověké tvorby. Pro Zeyera charakteristické romanticky archaické básnické výrazivo jsem přijal s nadhledem coby dobovou patinu. •• Svazeček je pro mě zajímavý i příslušností k mladofrontovní edici Květy české poesie. Ta předcházela o něco později (1958) v témže nakladatelství založené edici Květy poezie, kterou jsem si kdysi sesbíral a zdokumentoval. Myšlenka sesbírat a obdobně zdokumentovat i její předchůdkyni sice rezonuje s mou knihomolskou úchylkou, ale po zralé úvaze jsem od ní odstoupil. Letmý pohled do rešerše z katalogu Národní knihovny mi prozrazuje, že by po obsahové stránce ve skutečnosti do mé knihovny téměř nic nepřibylo. Ostatně ani svým vzhledem v brožovaném provedení na mě nepůsobí sympaticky. A tak nejspíš zůstane v mé knihovně zastoupena jen dvěma svazky – číslem 33 (F. Gellner: Má píseň ze sna budívá) a pravděpodobně posledním svazkem č. 47, to jest tímto Zeyerem.
24.9.2023
Jiří Suchý: Klaun to zkouší znovu Praha, Galén 2021. 100 s. – ISBN 978-80-7492-530-6 Před časem jsem dostal a přečetl Suchého knížečku úvah o víře, náboženství a ateismu, nazvanou Klaun si povídá s Bohem - viz Čz 2.1.2020. Divadelníka a pro mě zejména geniálního textaře Jiřího Suchého si nesmírně vážím a po přečtení knížky u mě ještě stoupl v ceně tím, s jakou upřímností a pokorou se svěřil se svými myšlenkami na toto téma. A to i přes to, že se mnohdy ocitly v protiproudu vůči mým názorům. Proto jsem se zvědavostí otvíral i pokračování, nazvané Klaun to zkouší znovu. (Tu už jsem nedostal, ale zato – to jen tak na okraj – mi ji v knihovně podala má nejoblíbenější ze všech knihovnic.) Zjistil jsem, že stejně jako ta předchozí stojí za přečtení a přemýšlení, jistě i pro ty, kdo se Suchým v tom hlavním – v postoji víra versus ateismus – nejsou zajedno. Především nezamlčuje, naopak silně reflektuje své pochybnosti a výhrady ke křesťanské věrouce či chování církve. Připomíná v této souvislosti ono známé "co je bez chvění, není pevné". S neexistencí Stvořitele se však smířit nehodlá. Odmítá ovšem jakékoli představy o jeho podobě, které neobstojí před moderní vědou. Velmi mě potěšilo, že si za jeden ze zdrojů poučení zvolil knihu Miroslava Veverky Evoluce svým vlastním tvůrcem, kterou opatruji jako jeden z klenotů své populárněvědné knihovničky (viz Čz 8.9.2015). Připočtěme k tomu duchaplný humor, jímž se i polemiky na nejzávažnější témata stávají zábavnými. •• Knížka se skládá ze čtyřiadvaceti kapitolek, orámovaných předmluvou a závěrečným The End. Nejrozsáhlejší z nich je osmistránkový text na téma smrt; pravda, zásluhu na tom mají ukázky ze Suchého poetických textů na toto téma. Pro mě se ukázaly být nejcennější úvahy týkající se lidské etiky, čili jak se vyrovnat s obklopujícím nás zlem – nenávistí, mstivostí, intolerancí... •• Zajímavé, pro mnohé věřící inspirativní nebo naopak kontroverzní, jsou teze o vztahu mezi Bohem a jeho "ovečkami". Mimo jiné odmítnutím představy, že by Stvořitel měl být malicherný a že by očekával a odměňoval projevy vděčnosti od svých stvořenců: "A říkám si: Nespokojil by se Vševědoucí s člověkem, který o Jeho velikosti, nekonečnosti a moci ví, je o ní přesvědčen, uznává ji a respektuje, a snaží se spravedlivě a počestně žít, aniž by o tom vysílal dnes a denně zprávu k nebesům?" V této pasáži je bezděky skryt můj protiargument vůči přesvědčení o nezbytnosti víry (potažmo církve jako jejího "garanta") pro mravnost v člověku. K tomu, abych se choval slušně k bližním, abych neubližoval, přece stačí slušnost jako taková. Naopak, potřebuje-li si ji kdo zdůvodnit čímsi nad sebou, jeho mravní vyspělost to spíše zpochybňuje. Však také víme, že mnohým věřícím jejich víra v mravních kvalitách nikterak nepomáhá. A to už nemluvím o institutu zpovědnice, s nímž lze při vědomém "hřešení" tak nějak předem počítat. •• Troufám si předpovídat, že i na tuto knížku se Suchému dostane řady ohlasů, jež by ho mohly motivovat k dovršení trilogie. A nebo taky ne, neboť ono The End si lze také vyložit coby indiánské howgh.
8.9.2023
Jostein Gaarder: Teď je to na nás. Jedna životní filosofie Z norského orig. přeložila Jarka Vrbová. Praha, Kniha Zlin 2022. 185 s. – ISBN 978-80-7662-410-8 Před téměř třemi desítkami let jsem patřil k zaujatým čtenářům Gaarderova Sofiina světa. Další jeho knížky – a že jich česky vyšlo nejmíň patnáct – jsem opomíjel. Zpětně mě to mrzí, a to i u těch, které napsal pro děti. Až letos jsem neodolal jedné z jeho novinek. Je to sbírka úvah, s nimiž se obrací ke svým šesti vnoučatům. Je to vlastně jeden rozsáhlý motivační dopis následujícím generacím, aby se snažily o lepší svět. To hlavní poselství je ekologické, ale dospívá k němu promýšlením různých témat. Od prvních stránek se přede mnou otvíraly ty samé životní pocity a stejné otázky, které napadaly mě, když jsem začínal vážněji přemýšlet – o existenci vůbec, o člověku, přírodě, evoluci, o životě a smrti, o budoucnosti lidstva či vesmíru. Otázky, které hlodají v člověku poprvé ohledávajícím svět kolem sebe – a ve vzácnějších případech i podruhé a pak znovu a znovu. •• Gaarder se mimo jiné svěřuje se svým postojem k náboženské víře, nadpřirozenu, parapsychologii a pod. Projevuje moudré porozumění k lidským věcem, k vírám, ve smyslu: přestože v ně sám nevěřím, rozumím, proč v ně jiné věří. Svoji skepsi k parapsychologii zdůvodňuje přesvědčením, že jediným skutečným zázrakem je přece samotná existence světa. A ten je třeba poznávat a ze všech sil ochraňovat před kolapsem, který my sami můžeme způsobit. •• Nemohl jsem si nevzpomenout na nedávnou četbu Andriho Snæra Magnasona (O času a vodě, Čz 4.6.2023) i dávnější četbu Jima Holta (Proč existuje svět?, Čz 30.12.2016).
4.9.2023
Lenka Pořízková – Jiřina Šmejkalová (eds.): Co jsou dějiny knihy? Antologie textů k dějinám a teorii knižní kultury Praha, Academia 2021. 253 s., edice Knižní kultura. – ISBN 978-80-200-3222-5 Několik knih o dějinách knižní kultury mi už prošlo rukama. Šlo převážně o popularizující publikace pro laiky, pokud pominu učební texty biflované kdysi při studiu knihovnictví. Tento sborník se tomu všemu vymyká. Vznikal jako odpověď na otázku, co že to je za vědní obor, ta knižní kultura. Je vlastně čítankou různých přístupů k dějinám knihy, jak se profilovaly v posledních asi sedmdesáti letech v angloamerické a frankofonní oblasti. Lze si domyslet, že po pádu železné opony bylo i v tomto oboru u nás co dohánět a že mezery nebyly malé. Záměrem editorek tudíž bylo usnadnit českému čtenáři orientaci v nedávno minulých i soudobých trendech knihovědy. Ač jde o stati a studie určené spíše odborníkům, v každé z nich si i "obyčejný zájemce" o historii knihy pro sebe najde něco zajímavého. •• Co nejzajímavějšího jsem pro sebe ve sborníku objevil já? První stať Od humanistického tiskaře k osvícenskému knihkupci (autoři H.-J. Martin a L. Febvre) seznamuje s průkopníky profesí spojených s knihtiskem a knižním obchodem od 15. do 18. století. Článek Jonathana Roseho Knihovny velšských horníků na mě zapůsobil překvapivým fenoménem péče o vzdělanost a kulturního rozhled v tak navýsost dělnickém prostředí, jako byla hornická oblast Jižního Walesu, a to včetně dílčích detailních analýz oblíbenosti četby podle knihovnických záznamů. Českou stopou v antologii je studie Marie-Elizabeth Ducreuxové Knihy určené ženám, knihy určené mužům s podtitulem Úvahy o modlitebních knihách v Čechách v 18. století. Autorčin genderově motivovaný výzkum se opíral o archiválie pražského arcibiskupství, dokumentující boj proti kacířství. I několik dalších statí se týká dějin čtenářství. Z příspěvku Leah Priceové Čtení. O aktuální situaci v oboru lze získat přehled o zásadních publikacích na toto téma. Potěšilo mě, že velmi pochvalně mezi nimi hodnotí esejistickou knihu Dějiny čtení od Alberta Manguela, jejíž četbu jsem v Čz sdílel 27.12.2008.
29.8.2023
Miloslav Topinka: "Vedle mne jste všichni jenom básníci". Zlomky a skici k Jeanu Arthurovi Rimbaudovi 2., rozšířené vydání. Praha, Revolver revue 2020. 182 s. – ISBN 978-80-7622-010-2 Rimbaud mě zajímal, Rimbauda jsem četl, Rimbaud mě svého času fascinoval. Počínaje čítankovými ukázkami nejslavnějších básní, překlady v antalogiích (Nezvalovy Moderní básnické směry, Čapkova Francouzská poesie nové doby), hlavně pak výbor Doušek jedu (Čs. spis. 1985). Nevím, jestli mě víc fascinoval geniálně provokativními verši, nebo osudem prokletého básníka. Zlobivého dítěte, nezvladatelného spratka, Verlainova milence, jenž po skandálních peripetiích náhle v devatenácti letech opustil psaní a zbytek života strávil obchodováním kdesi v Africe. Aspoň tak jsem vnímal kostru jeho příběhu, než jsem se začetl do monografie Miloslava Topinky. Ten totiž o Rimbaudovi zjistil vše, co se zjistit dalo, a vydal knížku, která obraz básníkovy osobnosti ne-li převrací, tedy podstatně doplňuje. •• Především to, že i druhá půle života, ta "nepoetická", byla neméně dobrodružná jako ta první. Že únik od psaní (což tak jako tak neodpovídá pravdě) a z vlasti nebyl důsledkem změny osobnosti, ale jen pokračováním téže cesty. Dvě rozdílné etapy života jako dvě strany téže mince. •• Na africkém období jeho života – v dnešní Etiopii – mě zaujaly jeho průzkumné aktivity, to, že vedle obchodování se zbraněmi a kávou (a byl prý v tom v Africe jedním z prvních průkopníků) se zajímal o dosud neprozkoumané somálské území, zaslal odtud dokonce vědeckou zprávu pro Zeměpisnou společnost v Paříži. Na Rimbaudově trpkém konci v 37 letech se podílel krach zásadního kontraktu se zbraněmi a zdravotní potíže – amputace nohy po mylné lékařské diagnóze. •• Topinka se věnuje i ohlasům na Rimbauda. Mezi nimi mě zaujala autorova polemika s básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem, příkře hodnotícím Rimbauda po morální stránce, mimo jiné kvůli vydělávání na lidském zotročení a vraždění, na kupčení se zbraněmi. •• Knihu uzavírá podrobná 60stránková chronologie, prohlédnout si lze četné obrázky, fotografie, faksimile i mapky.
28.8.2023
Francesco Petrarca: Sonety ze Zpěvníku Z italského orig. přeložil a doslov napsal Miloslav Uličný. Ilustrovala Vendula Císařovská. Praha, Argo 2022. 377 s. – ISBN 978-80-257-3799-6 Moje čtvrté a nejobsažnější čtenářské setkání s velikánem Petrarkou. Nejprve k těm předchozím: Dávno tomu probíral jsem se výborem sestaveným a přeloženým Jaroslavem Pokorným. Jeho název Zpěvník (vyšlo v Čs. spisovateli roku 1979) byl však zavádějící, protože z 378 básní Petrarkova Zpěvníku jich obsahoval padesát (se zastoupením různých básnických forem). Václav Renč připravil pro edici Květy poezie výbor Kanzóny pro Lauru (Mladá fronta 1969), do nějž pojal všech pětadvacet paní Lauře věnovaných kanzón. Mého třetího Petrarcu zde můžeme přeskočit, šlo totiž o výbor z korespondence (viz Čz 9.7.2016). •• Ohlášený soubor všech 317 sonetů jsem si nemohl nechat ujít. Navíc když se ukázalo, že dostal podobu spanilého, velkoformátového a krásnými barevnými ilustracemi vyzdobeného vydání (nehledě na souběžně vydanou limitovanou řadu 77 výtisků s grafickým listem), takže se stal jednou z ozdob mé knihovny. •• I pustil jsem se do čtení, hezky od začátku popořádku. Své prvotní nadšení jsem musel postupně korigovat, když jsem zjistil, že mi nepřináší až takový požitek, jaký jsem očekával. Ne všechny sonety se mi četly snadno, přibývalo postupně takových, kde jsem se ztrácel v textu a postrádal průzračnost myšlenky. Jistě i proto, že bylo upuštěno od jakýchkoli vysvětlivek a komentářů. Přitom v obou výše zmiňovaných výborech komentáře jsou. Ostatně, ocitujme z ediční poznámky k Pokorného výboru z r. 1979: "Nebyly (...) zařazeny verše přetížené antickými a teologickými narážkami, které by si vyžádaly příliš obšírný komentář, aby jim dnešní čtenář rozuměl; komentář ostatně považovali za nutný pro porozumění již básníkovi nejranější editoři." Zdá se, že překladatel, potažmo nakladatel, soudobému českému čtenáři bezmezně důvěřují... Nicméně, i když odhlédnu od této bariéry, měl jsem pocit jisté vyumělkovanosti až křečovitosti překladu. Což ovšem neubralo na požitku z mnohých jiných sonetů, které tímto netrpí. •• Kniha je uzavřena obšírnějším doslovem překladatele. Dost podrobně se v něm věnuje právě přesnosti překladu, když srovnává práci svých předchůdců. Vychází najevo, že dává přednost až úzkostné snaze o dodržení formy originálu, a v tomto také podrobuje kritice právě Renče, Pokorného, a také Pavla Eisnera, Jana Vladislava, Petra Koptu..., kteří toho náležitě nedbají. Například u Jana Vladislava sice oceňuje přehlednost vyjádřené myšlenky, ale především upozorní na nedodržení originálních rýmových schémat. To mě mohl vzít čert. Je to vlastně otázka, k čemu slouží umělecký překlad poezie, má-li být především formálním "obtiskem" originálu. •• Předností Sonetů ze Zpěvníku je identifikace jednotlivých básní: u každé je vedle číslování (dle pořadí v originále) uveden i italský incipit. Ani jednou z těchto pomůcek není bohužel vybaven Pokorného výbor z roku 1979, a tak se vyhledávání překladů totožných veršů ukázalo natolik pracné (vyjma úvodního sonetu, který je u Pokorného navíc otištěn i v originále), že jsem na ně rezignoval.
27.8.2023
John Updike: Kentaur Z anglického orig. přeložil a doslovem opatřil Igor Hájek. Praha, Československý spisovatel 1967. 295 s., edice Svět "Pohříchu jsem nečetl ještě žádné Updikeho prozaické dílo," povzdychl jsem si před několika lety nad výborem z jeho veršů Domácí biograf (Čz 27.3.2017). Stačilo pochopitelně sáhnout v knihovně do regálu pro některý z nejméně desítky románových či povídkových titulů, ale už to tak je, že tomu nechávám volný průběh. I stalo se, že v akci "Kniha za korunu", kterou každoročně v březnu pořádají ve Chřibské, si na mě počíhal Kentaur. Abych zopakoval to krásné české slovo, pohříchu právě jeden z nejtěžších autorových románů. Během tří všedních dnů se odehrávající příběh amerického středoškolského učitele, podivínského otloukánka, přesto u svých kolegů i žáků vážené osobnosti, je postaven na paralele k antické báji o moudrém a ušlechtilém kentaurovi Cheirónovi. Symboliku, na kterou se tu odkazuje, si ovšem vychutná především patřičně obeznámený čtenář. Napomůže mu stručné shrnutí dotyčné starořecké báje, vložené do čela knihy. Hned úvodní scéna, kdy se do učitelovy nohy zabodne šíp vystřelený žáky při hodině, je obdobou Cheirónova náhodného zranění otráveným šípem. Zranění je bolestivé a nevyléčitelné, kentaur si proto vyprosí odnětí nesmrtelnosti. Také učitel Caldwell žije v trápení a beznaději, tlumené jen něžnou starostlivostí o vlastního dospívajícího syna (jenž je vypravěčem některých kapitol). Také Caldwellovi osud vychází vstříc konečnou úlevou ve vysvobození ze světských starostí. •• Náročnost podtrhuje několik závěrečných řádek v řečtině, doprovázejících právě onen osudový okamžik; tedy snad doslovný citát z dotyčné báje. Ve snaze mu porozumět jsem nepochodil: v knize jsem překlad nenašel a s pracným přepisem do překladače jsem uspěl jen zčásti. •• Kentaura jsem měl s sebou na dovolené, usedal jsem k němu po večerech, zpravidla v únavě z procestovaného horkého a dusného dne. Pro tuto příležitost tedy četba až příliš intelektuální, ale nikoli marná.
26.8.2023
Petr Kulhánek: Duchové vesmíru aneb třináctero příběhů o neutrinech Praha, AGA 2021. 223 s. – ISBN 978-80-906638-5-5 Už jsem to tu jednou psal, ale neumím začít jinak, než že zopakuji: Petra Kulhánka považuji za nástupce Jiřího Grygara, jehož popularizační pořady, rozhovory, články a knížky o výzkumu vesmíru jsme za mladých let tak hltali. Bohužel už dnes nestíhám sledovat všechny novinky tak jak bych chtěl, vždyť například ani Kulhánkovy přednášky dostupné na YouTube jen "vedu v patrnosti" pro nějaké budoucí delší chvíle soustředění... •• Koupená knížka je ale koupená knížka a na tu čas vybýt musí. Toto už je třetí. Předcházely ji Astronomie a fyzika - souvislosti (Čz 27.1.2020) a Jak vznikal svět aneb Třináctero příběhů o kosmologii (Čz 22.7.2022). Tentokrát je celá kniha věnovaná jedné elementární částici, zato nejpodivnější a "nejzlobivější" ze všech, s nimiž kdy fyzikové obcovali. S neutriny, "duchy vesmíru", jsem tedy prožil řadu objevitelských dobrodružství, u Kulhánka tradičně kořeněných příběhy ze života, které s tématem mnohdy souvisí velmi volně, ale zato osvěživě. Nepřekonatelná je z mého pohledu úvodní historka ke kapitole Reliktní neutrina (s. 113) o využití služeb jednoho podivného reliktu, České spořitelny. Snad by se pan profesor neurazil příliš, kdyby zjistil, že se mi z celé knížky v prvé řadě vybaví právě absurdní příběh jedné rutinní platby za ubytování. To, že se těším na další, loni vydanou Kulhánkovu knížku Astronomie a fyzika - hledání, tedy může znamenat, že se nemohu dočkat nových vědeckých poznatků, stejně tak jako literárně vytříbených "humoresek".
Vladimir Nabokov: Třináct do tuctu. Z ruských a anglických orig. přeložil Pavel Dominik. Praha, Euromedia Group 2006. 156 s., edice Světová literatura lidových novin. – ISBN 80-86938-47-6 Marguerite Durasová: Milenec. Z francouzského orig. přeložila Anna Kareninová. Praha, Euromedia Group 2006. 93 s., edice Světová literatura Lidových novin. – ISBN 80-86938-36-0 Když jsem se rozhodoval, jaká z patnácti knížek čekajících na svůj zápisek má přijít na řadu, všiml jsem si té třináctky - a byl z toho oslí můstek. Po neutrinech přejděme k rusko-americké klasice 20. století, k Nabokovovi, jehož ikonická Lolita zatím zůstává mým nesplněným čtenářským záměrem. Pnin, Pilgram, Ve znamení levobočka, Lužinova obrana, Pozvání na popravu - to vše je přečteno, a teď navrch soubor povídek, do nichž tu a tam – tak jako do jiných děl – promlouvají autobiografické náměty. •• Psát o knížce s odstupem týdnů či měsíců po přečtení má nevýhodu, že se vytratí bezprostřední dojem a mnoho se mezitím zapomene, ale naopak tu výhodu, že uplynulý čas onu dávnou četbu jaksi přefiltruje. A tak mohu poukázat na těch několik textů, které ve mně nejúspěšněji překonaly časovou bariéru: Zapomenutý básník; Asistent režie; Oblak, jezero, věž; Skupinový portrét, 1945. Zajímavé je, že jedinou poznámku, kterou jsem si při četbě načmáral tužkou na přídeští - s odkazem na stranu 115 - musím ignorovat, protože už mi není zřejmé, nad čím jsem se to v povídce Proměny času pozastavil. •• Další knížka se k té předchozí dostala oslím můstkem stejné edice, jak je zřejmé z obálek. Krátkým milostným románem Milenec se mi dostalo alespoň střídmého seznámení s dílem věhlasné francouzské autorky. Sugestivně popsané peripetie nerovného a beznadějného vztahu patnáctileté Evropanky a o dvanáct let staršího Číňana. Nikterak povzbudivý příběh, odehrávající se v koloniálním prostředí Indočíny, v Saigonu, byl v roce 1992 zfilmován.
24.8.2023
William Blake: Napíšu básně kytkám na listy Z anglického orig. vybral, uspořádal, přeložil a doslovem opatřil Zdeněk Hron. Praha, Československý spisovatel 1981. 205 s., Klub přátel poezie, výběrová řada Výbor z díla anglického básníka přelomu 18. a 19. století jsem objevil mezi knihami k rozebrání ve vestibulu obecního úřadu v Lipové. Není to první zajímavý přírůstek v mé knihovničce z tohoto zdroje. Do vsi otitulované "vesnicí roku" (2019) se vyplatí zavítat i z různých jiných důvodů. Nemusíte být zrovna milovníky knih, ale třeba dřevěných soch, podstávkových domů nebo svérázné romantiky zdejší vrchoviny. •• No ale k tomu Blakeovi. Podezření, že už "nějakého Blakeho" mám, se doma záhy potvrdilo. Ze své ediční sbírky Květů poezie jsem vylovil výbor Svět v zrnku písku, sestavený a přeložený Jiřím Valjou (Mladá fronta 1964). Ten ke mně před třiceti lety doputoval spolu se zásilkou několika desítek básnických knih (od jedné dobré duše z České Třebové), a tudíž se poněkud ztratil v davu. •• Požitek z veršů mě čekal zejména v první, převážně drobnějšími lyrickými čísly zaplněné polovině výboru. Pozdější díla, složitou symbolikou obdařené básnické skladby, představené v úryvcích, jsem spíše rezignovaně přelouskal. Mohl jsem také porovnávat mezi oběma vlastněnými překlady, ale učinil jsem tak jen u několika básní – většinou se závěrem, že nedokážu žádný z nich upřednostnit před druhým. S výjimkou básně Věčnost: z Hronova překladu (s. 22) s radostí ocituji: "Kdo radost k sobě připoutá, / žití křídla otrhá. / Kdo ale radost v letu políbí, / žije v rozbřesku věčnosti." Naproti tomu Valjovo znění (v jeho výboru na s. 62) mi připadalo daleko méně výstižné. •• Blake ve své době neprorazil, silně se vymykal dobové poetice, byl považován za (aspoň že neškodného) šílence. Až teprve 20. století ho vzalo plně na milost. Patří k těm silným tvůrčím osobnostem, jejichž vnitřní rozporuplnost patří k atributům básnického génia. •• Hronův výbor má tu přednost, že přináší alespoň několik ukázek básníkových kreseb a ilustrací; dále slovníček pro orientaci ve změti básníkem používaných symbolů a ukázky ohlasů na jeho dílo.
29.6.2023
Georges Duby: Věk katedrál. Umění a společnost 980-1420 Z francouzského orig. přeložila Zora Obstová. Praha, Argo 2022. 332 s. + 32 s. příl. – ISBN 978-80-257-3808-5 Historické monografie odbornějšího rázu nepatří k mé běžné četbě, ale čas od času se pokouším nahlédnout do uplynulých dob právě touto zdánlivě nezáživnou cestou. Toto je jeden z těch případů. •• Náčrt bezmála půlstoletí v životě středověké společnosti se geograficky týká především francouzského regionu s přesahy do italských a dalších středomořských krajin, do Británie i střední Evropy. Ve třech chronologicky navazujících oddílech knihy je popsán vývoj společenského a myšlenkového kontextu, v němž se utvářelo soudobé stavitelské, sochařské a malířské umění. Symbolickými emblémy charakterizujícími tato tři období se stávají stavby, kolem kterých se soustředil duchovní a společenský život společnosti: kláštery, katedrály a paláce. Sledujeme tedy především proměny společenského klimatu záležejícího ve vztahu společenských elit ke křesťanské věrouce a ideologii a později k sekularizujícím tendencím. Jinými slovy, kniha se "pokouší postihnout skutečné vztahy mezi zrodem uměleckého díla, strukturou společenských vztahů a myšlenkovými proudy" (s. 100). •• Nejednou do hry vstupují i relativně vzdálené Čechy, ale je to pochopitelné: Karel IV., odchován na francouzském královském dvoře, přenesl jeho kulturní milieu do své domoviny a povznesl ji tak na úroveň blízkou tehdejšímu nejvýznamnějšímu kulturnímu centru. Hrad Karlštejn je ve studii dokonce použit jako symbol syntézy a zároveň rozpolcenosti doby (s. 223-224 a 232-233). •• Konkrétní umělecká díla najdeme na barevné obrazové příloze, na kterou odkazuje závěrečná část knihy nazvaná prostě Obrazy. Je to spíše úvaha o ikonografii daného období než podrobný komentář k publikovaným reprodukcím a fotografiím.
4.6.2023 Všech pět dnešních zápisků je pokračováním některého z předchozích. Na Island naváže Island, na Červenou propisku její druhý díl, na Calvinovy Kosmické grotesky jejich volné pokračování, na Štifterovy romány jeho prvotina Kathy a na Puškinova Oněgina další Puškinův Oněgin.
Andri Snær Magnason: O času a vodě Z islandského orig. přeložila Marta Bartošková. Praha, Argo 2022. 324 s. – ISBN 978-80-257-3790-3 Posledně jsem si pochvaloval Egillovu procházku po historii Islandu a zbytku světa. V Andriho knížce dnes půjde hlavně o budoucnost. •• Island je jednou z zemí, kde se daleko hmatatelněji projevují důsledky oteplování než například ve střední Evropě. Není divu, že právě Islanďan napsal knihu, jejíž ekologický apel je natolik přesvědčivý, že vychází rovnou ve 30 jazycích. Autorovi prarodiče stáli u počátků glaceologického výzkumu tamních ledovců. Jejich zdánlivě pozvolné, ale ve skutečnosti dramaticky rychlé odtávání je jedním z alarmujících aspektů dnešního světa. Andri nepochybuje o tom, že klimatologická katastrofa se přibližuje plíživě, ale neodvratně – pokud se lidé (potažmo vlády států) již v současnosti nerozhoupou k zásadním opatřením. Potíž je právě v té plíživosti, pomalých, nicméně fatálních procesech. Jsou na první pohled těžko zachytitelné, přesto ale průkazné, a to nejen ty ledovcové. •• V knize je použito několik historických příkladů setrvačnosti lidské mentality lidí. Jednou z nich je "revoluce", kterou v roce 1809 na Islandu zorganizoval dánský námořník a dobrodruh, kterému se podařilo odstavit od moci úředníky zastupující dánského krále. Jenže narazil na nepochopení obyvatelstva pro ideje svobody, rovnosti a samostatnosti. Byly tehdy pro Islanďany natolik radikální, že sklidily posměch. Svobodymyslné myšlenky se na ostrově začaly ujímat o desítky let později. Podobně to může být s klimatickou změnou. My toto sousloví sice známe, ale nechápeme jeho podstatu a dosah. Fakta, která nám dodávají odborníci nejsme připraveni akceptovat. •• Jiným zajímavým tématem je nalezení paralel – či snad nenáhodných souvislostí – mezi indickou a severskou mytologií. Spojitost mezi krávou Audhumlou ze severských mýtů o stvoření světa a indickou zázračnou krávou hojnosti Kamadhenu má opravdu něco do sebe. Autor k tomuto zjištění dospěl při studiu starých tradic, když se připravoval na rozhovor s tibetským dalajlámou. •• Do vyprávění silně zasahuje osobní rovina skrze rodinné historie: s tématem přírody, ekologie a paměti totiž souvisí pozoruhodné životní příběhy autorových prarodičů a dalších příbuzných. Do svých vlastních dětí pak Andri promítá své obavy i naděje do budoucnosti. •• Mimochodem, pokud se někomu zdá, že islandské autory nazývám poněkud familiárně křestním jménem, je to tím, že nemají příjmení (tedy naprostá většina z nich). Za křestním jménem následuje jméno po otci, případně po matce. Dávám tím poněkud samolibě najevo, že znám a respektuji tuto zvláštnost, na kterou jsou na Islandu patřičně hrdí.
Karla Tchawou Tchuisseu – Sabina Straková: 100 přešlapů pro (ne)milovníky češtiny Ilustrace Anna Macková. Praha, Euromedia Group 2021. 143 s., edice Universum. – ISBN 978-80-242-7538-3 Předchozí knížka autorek, tvořících češtinářské duo Červená propiska, je k nalezení u data 17. 4. K tam řečenému už nemám moc co dodat. Další stovka poučení, z mého pohledu někdy zbytečných (to fakt je někdo schopen napsat "výkend"?!), zpravidla však užitečných pro zopakování, a občas skutečně překvapivých. •• Ano, trojklaný nerv bych i já – tak jako 90 % autorkami testovaných lidí – napsal se dvěma n. A to mám podezření, že ze zbývajících 10 % je devět desetin těch, co jinde napíšou týdení místo týdenní. Mám s Červenou propiskou drobnou potíž, že v některých případech nevysvětlují. Například právě v tomto. Prostě čeština je záludná, někdy překvapivá až šokující, naučte se, jak je to správně, a hotovo. Záhadu s trojklaným nervem jsem si však dohledal; kdo chce, má to třeba tady. •• Tentokrát jsem šetřil časem a netestoval se důsledně v diktátech, jichž několik dámy opět vložily k procvičení získaných vědomostí. •• Co mě především potěšilo: Příručky od Červených propisek jdou v knihovně z ruky do ruky.
Italo Calvino: T nula Z italského orig. přeložil adoslov napsal Jiří Pelán. Praha, Dokořán 2022. 146 s. - ISBN 978-80-7675-072-2 Když jsem v Čz (loni 22. 11.) psal o Calvinových Kosmických groteskách, neměl jsem tušení, že se zakrátko dostanu k jejich pokračování. Vyšla na přelomu loňského a tohoto roku. Přivezl jsem si ji před třemi týdny z pražského veletrhu Svět knihy a, jsa natěšen, přednostně si je přečetl. Jeho Když jedné zimní noci cestující musí holt ještě chvíli počkat. •• Sbírka povídek má tři oddíly. V prvním (Další Qfwfq) je vypravěčem bytost známá už z Kosmických grotesek. Opět zábavné intelektuální čtení, beletrizující s filozofickým podtextem různá "vědecká" témata. Vědecká jsem dal do uvozovek, protože na rozdíl od předchozí knihy už inspiraci vědeckými teoriemi už nelze brát vážně, a to ani těmi soudobými ze 60. let, kdy na nich Calvino pracoval. •• V úvodní povídce Měkký Měsíc vychází z představy, že Měsíc je planetou zachycenou zemskou přitažlivostí a že mezi oběma tělesy došlo k vzájemné výměně hmoty. Nicméně tento motiv se spisovateli hodil k provokativní záměně "přirozenosti" a "umělosti" v našem bytí. V několika povídkách se dostává ke slovu téma evoluce a sexualita (pro mě nejvtipněji v textu Krev, moře), v čemž se pokračuje i v následujícím oddílu Priscilla. Třetí oddíl T nula začíná stejnojmennou povídkou. Ke slovu zde přichází ke slovu matematicko-fyzikální konstrukce a kombinatorika. Pojmem "t nula" (t0) je myšlen okamžik v čase, jemuž předchází a po němž následuje široké rozpětí alternativ toho, co předcházelo a co bude následovat. Záměrně je vybrána situace, s fatálními důsledky pro vypravěče. Ač ohrožen na životě, rozmýšlí spletité úvahy o průběhu a opakovatelnosti času. V podobných prekérních situacích, jimž je společná nekonečná řada potenciálních pokračování příběhu, jsou vypravěči zbývajících povídek Pronásledování, Noční řidič a Hrabě Monte Cristo. Na každé z nich jsem si smlsnul. •• Doslov Jiřího Pelána mi připomněl spřízněnost Calvinovy literární metody s dílem Raymonda Queneaua. Od něho mám přečtené téměř vše, co česky vyšlo. Zdá se, že bych měl s Calvinem naložit obdobně.
Jan Štifter: Kathy České Budějovice, Picador Books 2014. 92 s. - ISBN 978-80-905879-0 O nejnovějším Štifterově díle Paví hody se tu psalo 2. 2. 2023, a to s dovětkem, že mi z autorovy beletrie zbývá přečíst už jen Kathy. Je to jeho prvotina, rozsahem velmi útlá, nicméně rozhodně ne "na jeden zátah". Emocionálně nabitý sled situací, převážně stručných dialogů, s časovým prolínáním pohybujícím se od meziválečných po těsně poválečné roky. Hrdinkou je žena ze smíšeného českoněmeckého manželství, Češka, jejíž rodinné štěstí se šumavským Němcem bylo zničeno válkou a poté nacionalistickým běsněním. Mezní situace, kdy se rozhoduje o osudu jejím, jejího muže a jejich dětí, v autorově úsporném stylu vyvolávají mrazení. A také trpkost nad pomyšlením, že – přestože jde o autorskou fikci – je to příběh v té době uvěřitelný a pravděpodobný. •• Návštěvu letošního knižního veletrhu v Praze jsem si naplánoval tak, aby mi neušla beseda s trojicí autorů píšících o nedávné historii: spolu se Štifterem se jí účastnili Danuta Chlupová a Scarlett Wilková. Udělal jsem dobře. Navíc jsem dostal na autogramiádě příležitost autorovi složit poklonu právě i za Kathy. On na to, že to je knížka tak na jedno odpoledne, a zdál se být překvapen, že jsem si ji musel dávkovat po několika stránkách denně. Ale opravdu ano.
Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin – Евгений Онегин Z ruského originálu přeložil Milan Dvořák. Předmluvu napsal Jiří Honzík. Praha, Romeo 2007. 430 s. - ISBN 80-86573-17-6 V polovině dubna jsem se v Čz kasal druhým čtením Oněgina. A že si po internetu objednávám dalšího, abych seznal i nejnovější překlad. Knížka vzápětí dorazila, nadto v intaktním stavu. A ano, Oněgina mám přečteného potřetí a počtvrté! Překlad Milana Dvořáka, dokončený v roce dvoustého výročí básníkova narození (1999), vyšel v dvoujazyčném provedení – zrcadlově tištěn společně s ruským originálem. Dobrá grafická úprava, čtivá typografie, pro mě zejména ocenitelná u azbuky. Illjustracij nět, nu da ladno. •• Milan Dvořák byl za tento překlad oceněn "mimořádnou tvůrčí odměnou za vynikající překlad vydaný v roce 1999", jak uvádí nakladatelství Romeo. Četl se mi  dobře, užíval jsem si právě i ruského originálu, s nímž jsem se (asi s výjimkou nějaké čítankové ukázky?) setkal poprvé. Vlastně jsem tím navázal na ruské čtení Puškinových poém, viz Čz 26. 3. 2015. Na srovnávání s předchozími dvěma překlady, o nichž tu byla řeč (Čz 16. 4. 2023) nedošlo, to bych toho po sobě chtěl už moc...
30.5.2023
Egill Bjarnason: Jak Island změnil svět. Velká historie malého ostrova Z anglického orig. přeložila Lucie Korecká. Praha, Argo 2022. 293 s. – ISBN 978-80-257-3802-3 Od mého putování po Islandu utekla bezmála dvě desetiletí, ale nepřestává mě zajímat a aspoň po očku se snažím sledovat, co se tam děje. Poslední dobou dokonce objevuji čím dál zajímavější knížky, s nimž Island virtuálně navštěvuji i nadále. Ta poslední z nich, Jak Island změnil svět, je napsaná Islanďanem pro Neislanďany. Barvitě a vtipně, s kořením v podobě četných osobních vsuvek, seznamuje s islandskou historií, kulturou či politikou a tím, jak tyto místní reálie ovlivnily zbytek světa. Od objevení Grónska a Ameriky po první ženu přímo zvolenou do prezidentského úřadu. V chronologickém sledu se mezi těmito krajními událostmi podíváme na literární poklad islandských ság, unikátní parlamentní tradici, klimatické a potažmo politické změny zaviněné výbuchy islandských sopek, strategickou základnu Američanů za druhé světové války, zásadní podíl islandské diplomacie na vzniku Izraele, výcvik astronautů pro lety na Měsíc, politicky vypjatý souboj o šachového mistra světa mezi Bobby Fischerem a Borisem Spasským, průlomovou reykjavíckou schůzku Reagana s Gorbačovem... Kromě faktografického poučení jsem ocenil autorův humor – blízký anglickému – a mírně sebeironický nadhled Islanďana, který své krajany zná až příliš dobře. •• Do celosvětové kulturní pokladnice ostrovní země nenápadně přispěla skrze Tolkiena: hobiti z jeho knih byli bezpochyby inspirováni islandskou au-pair sloužící v Tolkienově rodině. Shodou okolností jsem o ní četl zároveň i v knize jiného Islanďana, Andriho Snæra Magnasona, jenž v tomto případě čerpal z vlastní rodinné historie: šlo o jeho pratetu. Ale o Andriho knížce O času a vodě zas jindy...
18.4.2023
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic: Básně a listy Výběr a uspořádání textů, překlad z latinských originálů a ediční zpracování Marta Vaculínová. Praha, Nadační fond Česká knižnice; Ústav pro českou literaturu AV ČR; Brno, Host 2022. 179 s., edice Česká knižnice. – ISBN 978-80-88183-31-0, 978-80-7658-036-7, 978-80-275-1099-3 Po loňské důkladné procházce italskou renesancí (2 svazky Italské renesanční literatury, viz Čz 27.11.2022) následuje návštěva renesančních Čech. Bohuslav Hasištejnský působil na přelomu 15. a 16. století, byl humanistickým vzdělancem, cestovatelem, básníkem a bibliofilem. Studia v Itálii, dobrodružná poznávací cesta do Svaté země a po Středomoří, nenaplněné ambice prosadit se v církevní správě... a nakonec dožívání jednoho z nejvýznamnějších českých intelektuálů své doby v ústraní na rodovém sídle, kde se věnoval studiu rukopisů a tisků ze své rozsáhlé knihovny a korespondoval s přáteli. Psal výhradně latinsky, "barbarskou" češtinou opovrhoval. V mládí se od utrakvismu obrátil ke katolické víře a ke své kališnictvím nakažené vlasti byl tudíž silně kritický. •• Četba jeho básní byla literárním požitkem srovnatelným s antickými klasiky, k jejichž ideálu se usiloval přiblížit. Jeho verše překypují četnými odkazy na antickou mytologii a díla antických autorů. Mnohá opisná pojmenování, která by pro dnešního čtenáře byla složitou šifrou, překladatelka naštěstí "zlidštila" a upravená místa okomentovala v poznámkách. •• Dopisy (Hasištejnským psané i přijaté) jsou zajímavým průzorem do společenských a církevních poměrů v zemi, kde si humanistické smýšlení teprve razilo cestu. Svědčí o přátelských, ale leckdy i napjatých vztazích mezi vzdělanci či členy soudobé společenské elity, o jejich soukromých zálibách a starostech. V Hasištejnského případě je to zejména budování soukromé knihovny a studium získaných literárních pokladů. Jeho dopisy přátelům, kteří pro něj v evropských centrech vzdělanosti sháněli knihy, jsou zajímavým dokumentem o úsilí, jaké tehdy musel i zámožný šlechtic pro své akvizice vynaložit. •• Regionální střípek: Z dopisu Janovi z Pibry (březen 1505) vyplývá, že Bohuslav Hasištejnský zamýšlel pobývat mezi mnichy na Ojvíně (hrad Oybin nedaleko od nás, na Žitavsku), ale oni jej odmítli v obavách z narušení jejich svatého klidu.
17.4.2023
Karla Tchawou Tchuisseu – Sabina Straková: 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny Ilustrace Anna Macková. Praha, Euromedia Group 2020. 155 s., edice Universum. – ISBN 978-80-242-6822-4 Na obálce jsou jména obou autorek zastoupena pouze jejich společným pseudonymem Červená propiska. To je totiž název jejich společného vzdělávacího projektu pro šíření češtinářské osvěty: blog, instagramový profil, podcast... a také knížky. Nejdříve těchto 100 perliček... a po nich (zatím) další dvě. •• Obě dámy působí coby korektorky. Jejich knížka mě zajímala hlavně proto, že jim občas lezu do zelí a snažím se o jazykovou úpravu textů, které mají jít do tisku. Zčásti ze zábavy, ale hlavní mojí motivací je umenšit množství trapných a ostudných chyb, které se na mě šklebí z (jinak třeba obsahově seriózních) článků či knížek. Byl jsem především zvědavý, nakolik se výběr sta perliček – nejfrekventovanějších chyb v psaných textech – bude shodovat s mou vlastní zkušeností a zda se sám jejich prostřednictvím přiučím. Výsledek? V mnoha případech jsem jim dal za pravdu (jako by vs. jakoby; kvůli vs. díky; dorazte vs. doražte; byste vs. by jste; viz vs. viz.; -icí vs. -ící; s sebou vs. sebou; 6letý vs. 6letý, 6-ti letý), mnohde jsem naopak byl překvapen, že je třeba poučovat o správném psaní slov alibi, hysterický, samozřejmě, bizarní, labyrint, kecy nebo o správném použití sem a jsem. •• Ani poučení na sebe nenechala dlouho čekat. Bryndza je slovenský název pochutiny, v češtině jde výhradně o brynzu. A znovu jídlo: dali jste si někdy něco s hranolkami? Chyba; jedině s hranolky. Nicméně hranolky (v ženském rodě od jedn. č. hranolka) jsou v gastronomickém prostředí natolik vžité, že s tím se bude bojovat fakt těžko. Za sebe bych dal spíše šanci kodifikaci onoho zatím neuznávaného tvaru. Vděčný jsem za etymologické vysvětlení k ližinám či k štrúdlu. •• Autorky se nepouštějí do podrobnějších výkladů, nesuplují akademické příručky. Jejich předností je rychlé a zapamatovatelné poučení, jak psát správně. Také se svěřují s vlastními pomůckami pro rychlé rozhodování; zaujalo mě to např. u použití mě/mně (Vaška/Vaškovi) •• Předpokládám, že v knihovně, ze které jsem si půjčil 100 perliček..., bude k mání též pokračování 100 přešlapů pro (ne)milovníky češtiny.
16.4.2023
Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin. Román ve verších Z ruského originálu přeložila Olga Mašková. Praha, Svět sovětů 1966. 248 s. Myslím, že to bylo asi tak v osmé třídě základky: marodil jsem, polehával v posteli a z nudy hledal něco ke čtení. V pokojíku se mnou přebývaly knížky po starších sourozencích. Zlákal mě Eugen Oněgin. Sestra ho pravděpodobně dostala od nějakého ctitele. Věděl jsem sice cosi o ruském klasikovi Puškinovi, ale do epických veršů jsem se tehdy pustil poprvé. Byl to překlad Josefa Hory, vydání v edici Trojka. Knížka se mi líbila sama o sobě a pro tuto edici mám dodnes slabost. Ne že bych všemu rozuměl, ale ten pocit: já čtu Puškina! Po mnoha stránkách jsem dokonce zjistil, že řádky mají svůj rytmus a v pravidelném sledu se rýmují... Jen mě překvapovala ta vytečkovaná místa: když je autor nestihl vymyslet, nebo se snad ztratila, to to za něj někdo nemohl dopsat? •• Oněgina jsem tedy měl od svých čtrnácti "odškrtnutého". Přesto, když mi náhoda přivedla pod ruku Oněgina – tentokrát Evžena – otevřel jsem ho znova. S trochou nedůvěry, protože jako překladatelka byla uvedena mě neznámá Olga Mašková. Šlo totiž o první vydání tohoto nového překladu. A ejhle! Svěží jazyk mě zaujal, pustil jsem se tedy do druhého čtení. Přirozeně, našel jsem si v něm jiného Oněgina, než byl ten z dob puberty. Tu a tam jsem pro srovnání nakoukl i do onoho překladu Horova. Pravda, trochu knižnější, ale stále vynikající. •• Když už bylo po všem (Lenskij mrtev, Taťána provdána, Oněgin v chladu odmítnut) – nechal jsem se od internetových zdrojů poučit: Olga Mašková se v době normalizace ocitla "na indexu", ale později se její výtečné překlady (mj. též Goethův Faust) opět prosadily. A pak prý je tu ještě třetí novodobý překlad, a sice od Milana Dvořáka, právě toho, jehož ctím pro překlady Vladimíra Vysockého či Bulata Okudžavy. No že bych se na to nepodíval? ... No asi takhle: tři minuty hledání na internetu, a už je objednaná. Tak zase někdy brzy nashle u Oněgina...
3.4.2023
Ernst Hans Gombrich: Smysl pro řád. Studie o psychologii dekorativního umění Z anglického originálu přeložil David Vichnar. Praha, Argo 2021. 478 s. – ISBN 978-80-257-3695-1 Historik a teoretik umění E. H. Gombrich (1909–2001) byl pro mě donedávna především autorem popularizační práce Příběh umění. Je to už bezmála třicet let, co jsem si nad jejím českým překladem z roku 1992 rozšiřoval obzory. Mám ji stále a zajisté by nebylo od věci si onen příběh znovučtením osvěžit. Ale ještě dříve, už v roce 1985, vyšla česky Gombrichova zásadní práce Umění a iluze. Ta mě minula. Teprve nyní, při četbě Smyslu pro řád, jsem ji vzal na vědomí, protože se na ni autor sem tam odvolává. •• Těžko se mi vysvětluje, proč jsem zatoužil po knize o dekorativním umění. Asi v tom hrálo svou roli právě jméno autora, jehož kniha mě kdysi učila dívat se na obrazy, sochy, architekturu. Za druhé samotný objekt studie: dekorativní tvorba. Kdo z nás se o ni někdy nepokoušel – třebas jen mimoděčným čmáráním po okrajích ve školním sešitě? Koho z nás někdy nezaujal vzor tapet, koberce, dlažby, kachlíků, šatů, nábytku...? Do workshopu v keramické dílně jsem se párkrát nechal uvrtat právě pro tu příležitost vyzdobit si hrníček vlastním dekorativním vzorem, nad nímž se teď, po přečtení knihy, mohu zamýšlet nad svým smyslem pro "chaos v řádu". •• V Gombrichově díle se dozvídáme o nejobecnějších principech řádu, jak si jej člověk v mysli od pradávna utvářel a jak jej uplatňuje ve vlastních výtvorech. Dostává se nám zevrubného a všestranného poučení v obdivuhodně multioborovém záběru. Pod dominantním náhledem psychologie se tu uplatňuje evoluční biologie, historie, sociologie, geometrie, sémiotika, etnografie, religionistika, teorie informace... Zaujaly mě (mimo jiné) paralely darwinistického evolučního vývoje v přírodě a v umění, respektive v konkrétních dekorativních motivech. •• Předností knihy je hojnost obrazových příloh, ať už jde o několik set obrázků zařazených přímo do textu, nebo další stovku položek v samostatné příloze za textem (byť jen malá část z nich je barevných). •• Nechtěl bych si nechat ujít ani výše zmíněný titul Umění a iluze. Váhám mezi zapůjčením v knihovně a objednávkou z antikvariátu. Ale je mi podobnější mít ji nastálo "jen pro sebe", tak uvidíme.
1.4.2023
Boris Vian: Pěna dní Z francouzského originálu přeložil Svatopluk Horečka. Praha, Euromedia Group 2005. 172 s., edice Světová literatura Lidových novin. – ISBN 80-86938-31-X Kdosi se zbavoval celého štosu této edice a já bojoval sám se sebou: vzít vše, co jsem z toho ještě nečetl, nebo přísně vybírat? Zvítězila druhá varianta (kam s tím vším, taky, že?). Ve vítězném duu se ocitl Milenec od Durasové a Vianova Pěna dní. Metaforické úsloví o "pěně dní" občas používám, a tak jsem si řekl, že bych se měl seznámit se stejnojmenným románem, který prý je řazen k ikonickým dílům francouzské poválečné literatury. •• Šlo o příjemné překvapení. Od prvních stránek jsem si totiž připadal jako v románu svého oblíbence – též Francouze – Raymonda Queneaua. Ten ostatně tuto Vianovu knihu vysoce ocenil. Hravá nadsázka, černý humor, absurdně groteskní epizody v milostném příběhu, který se navzdory tomu v úzkostných vizích chýlí k neradostnému konci. Do atmosféry příběhu výrazně promlouvají dva dobové motivy: nadšení pro jazz, jmenovitě Dukea Ellingtona, a kult nesmírně populárního existenciálního filozofa Jean-Paula Sartra, v Pěně dní průhledně skrytého pod jménem Jean-Sol Partre. Je pozoruhodné, že Vianova parodie na jeho kult – spolu s hořkým zesměšněním jeho fanatických uctívačů – pochází už z roku 1946, kdy byl Sartre sotva v polovině své publicisticko-aktivistické dráhy.
6.2.2023
Ivan Martin Jirous: Magorovy labutí písně. /Litoměřice, Ostrov, Valdice 1981–1985/ Doslov Petr Placák. Praha, Maťa 2022. 240 s., edice Bouře. - ISBN 978-80-7287-265-7 Od Ivana Martina Jirouse, řečeného Magor (1944–2011), jsem ke své hanbě dosud nepřečetl jedinou sbírku, snad jen několik časopiseckých ukázek v době, kdy se po listopadu uvolnila stavidla pro publikování zapovězených autorů. Jirous byl pro režim natolik nepohodlný a problematický, že v 70. a 80. letech strávil celkem osm a půl roku ve vězení, většinou za "výtržnictví". Právě verše psané ve věznicích, vyjmenovaných v podtitulu, tvoří sbírku Magorovy labutí písně. Bizarní cestu, jakou se některé z nich na motácích dostávaly zpoza mříží, popisuje P. Placák v doslovu. •• O Magorově poetice jsem měl zkreslenou představu danou asi zaškatulkováním do rebelského undergroundu a jeho přezdívkou. A přitom jsou to verše pro citlivou duši. Pravda, drsnější výjevy z vězeňského života taky nechybí, ale jsou to jen marginálie. Stesk a bolest z odloučení, tíseň z odpudivé společnosti spoluvězňů, zoufalé hledání opory ve víře (Kdybych to nebral religiózně / bylo by mi věru hrozně, zní celá jedna báseň z prvního oddílu sbírky, s. 19), reflexe událostí, které se mu donesly zvenku, sebereflexe vlastní nedostatečnosti (Paměti mojí cedníkem / propadá se slib za slibem / tady v prostoru chrámovém / Milost máš Panno v srdci svém / odpusť mi prosím odpusť jen / že jsem takový jaký jsem, závěr básně ze s. 120) nebo prostá upřímná naštvanost, že hnije za katrem na rozdíl od (jmenovitě uváděných) přátel. Našel jsem si v Jirousovi celou řadu klenotů, jež bych musel citovat celé: Jilmy porostlé břečťanem... (s. 126), V mrazu se chvěje ztuhlý lůj... (s. 167), Svěcenou rosou postříkána... (s. 172) ... aj.
Ivan Bunin: Pozdní hodina. Povídky o lásce a smrti Vybral a přeložil Jan Zábrana. Esej Ivan Bunin napsal Konstantin Paustovskij. Ilustroval Věroslav Bergr. Praha, Lidové nakladatelství 1975. 402 s., edice Trojka. Jedním z mých takříkajíc iniciačních čtenářských zážitků z dob dospívání byl výbor z povídek Ivana Bunina Temné aleje lásky. Mladá fronta jej vydala v edici Máj v roce 1982. O čtyřicet let později, kdy doba dospělosti už je málem celá překlenuta a v zádech už pomalu slyším podupávat věk seniorský, přichází Buninovy povídky znovu. Tentokrát v podobě ještě o několik let staršího výboru Pozdní hodina. Téměř polovinu z něj tvoří povídky obsažené ve výboru výše zmíněném a gymnazistou zkonzumovaném – a k tomu i mně již známá novela Případ korneta Jelagina (viz Čz 30.7.2022). Chtěl jsem si tedy přečíst to ostatní, co jsem z Bunina ještě neokusil. Nakonec jsem nic nepřeskakoval a došlo i na prózy, kterými jsem se opájel zamlada. U některých jsem si vůbec nevybavil, že bych je byl znal, u jiných se dostavila matná vzpomínka, velmi zřídka i konkrétní. Ale co chcete, po těch letech... Především jsem měnil pohled na to, o co v Buninových milostných příbězích jde. Přirozeně o lásku, nešťastnou, tragickou, bezvýchodnou, pošetilou či trapnou; v naprosté většině v úzkém sepětí se smrtí. Daleko ostřeji jsem teď však pociťoval hlavního hrdinu: temně melancholickou lyriku příběhu. •• Zaujala mne různorodost prostředí. Ať už se příběh odehrává mezi lidsky zpustlými hrdiny zapadlého ruského venkova (typicky hned v první povídce výboru Ignát), v prostředí městské inteligence nebo mezi zbohatlíky na palubě výletní lodi, každé z nich působí věrohodně. Vždy máte pocit, jako byste tam byli spolu s postavami. Je to zřejmě Buninovou prací s detaily. Některé povídky ani nesplní očekávání pointy, jako by smyslem nebyl příběh, ale jen vykreslení nostalgické atmosféry. •• Jako doslov je na závěr připojena esej o Buninovi od K. Paustovského. Navnadila mě na Buninovo vrcholné dílo, autobiografický román Život Alexeje Arseňjeva. Nevadí, že jeho závěrečnou část, novelu Lika, jsem si teď přečetl v Pozdní hodině. •• Nepřišel jsem na chuť depresivně působícím ilustracím Věroslava Bergra, ale rušit jsem se jimi nenechal.
Petr Stančík: Pohádky pro zlobivé bagry Ilustrace Galina Miklínová. Praha, Euromedia Group 2022. 55 s., edice Pikola. – ISBN 978-80-242-8287-2 Vychází spousta krásných dětských knížek, až to dnešním dětem závidím. Občas si i kus přečtu, když už procházejí mýma knihovnickýma rukama. Nadto se velmi často kochám výtvarným provedením a vůbec polygrafickým umem. A někdy se i velmi srdečně pobavím, jako právě teď nad knížkou Petra Stančíka. Přečetl jsem si z ní jednu jedinou, zato nejdelší pohádku Jeřáb, Míchačka a Lejzroň. Úžasná parodie na českou pohádkovou klasiku, na Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Nevím sice, jestli by se Karel Jaromír nasmál tak jako já. Asi těžko, musel by totiž něco vědět o stavebních strojích, za které Stančík všechny své hrdiny převlékl. ... Tak to jen tak, že i dospělému mohou pohádkáři udělat radost. A nikoli ojediněle. Jinou současnou pohádkovou knížku mám rozečtenou. S ní už to není taková švanda, ale kvalitou je prvotřídní. K Rosťovým Adventním pohádkám se tu určitě za čas vrátím.
4.2.2023
Martin Rychlík: Dějiny lidí. Pestrost lidstva v 73 kapitolách Předmluva Martin Soukup. Praha, Academia 2022. 640 s. – ISBN 978-80-200-3198-3 Jeden z význačných antropologů G. P. Murdoch vyjmenoval v roce 1945 seznam "kulturních univerzálií", čili kulturních jevů, které najdeme u každé lidské společnosti. Jejich konkrétní podoba se však liší napříč různými civilizacemi, etniky, kmeny apod., ale i napříč historií. Těchto univerzálií je podle něj 73. Český antropolog Martin Rychlík tento seznam pochopil jako příležitost přiblížit českým čtenářům ohromnou pestrost lidstva. Každé z univerzálií věnoval jednu kapitolu, z které zjišťujeme, jak kde lidé přistupují např. k příbuzenským vztahům, rodinnému soužití, sexualitě, porodům, pohřbům, medicíně, bydlení, stravování, odívání, péči o hygienu, zdobení těla, dorozumívání, pojmenovávání osob, víře, obětem, obchodu, mocenské hierarchii, trestům, pohostinnosti, etiketě, tanci, žertování atd. Čtenář si pokaždé může srovnat, jak každou z univerzálií praktikuje jeho vlastní společnost a společnosti jiné. Nepřekvapí, že nápadně odlišné – a pro nás třeba až bizarní – jsou zvyklosti u "exotických" společností, zejména indiánských či afrických kmenů. Kde se lze dopátrat archeologických dokladů, pokouší se autor vrátit v historii až k pravěkému člověku. •• O každém z třiasedmdesáti témat se samozřejmě rozepsat mnohem rozsáhleji než na (zpravidla) osmi stranách, navíc s převahou obrázků nad textem. Je to tedy vždy jen "uvedení do tématu", ale velmi názorné a čtivé. Nenechal jsem se strhnout stručností a vychutnával jsem si jednu až dvě kapitoly denně. Nebylo to vždycky "vychutnávání" doslova. Některé pasáže autor předznamenal varováním pro "slabší povahy" – platí to hlavně pro univerzálii č. 17 čili chirurgii. •• Obrazový materiál je velice různorodý: od všech etap malířství (mj. se zvláštní oblibou Brueghelů), dnes již historických i současných etnografických fotodokumentů, portrétů významných badatelů nebo obálek jejich děl. Listování knihou je samo o sobě estetickým požitkem. Mnohokrát jsem se, bez ohledu na souvislost s textem, jen tak kochal. Mým favoritem se stal družicový snímek australského pohoří na s. 168. Nicméně povšiml jsem si, že některé ilustrace mají natolik obecný charakter, že by je šlo zařadit třeba hned do několika jiných kapitol této knihy a že záleží spíše na autorském komentáři, v jakém kontextu, v souvislosti s kterou univerzálií jej máme vnímat. Ale třeba zas použití snímků z vlastního rodinného archivu knížku sympaticky zlidšťuje. •• Jako regionální patriot jsem zaplesal nad zmínkou o "severočeských Lurdách" – mariánském poutním místě ve Filipově. •• Jmenovité odkazy na klasická antropologická díla mi připomněla nedávno čteného průvodce dějinami tohoto oboru od Martina Soukupa (Antropologie. Teorie, koncepty, osobnosti, viz Čz 9.1.2022). Musím mu poděkovat, že jsem díky tomu byl při zmínkách o průkopnických antropologických výzkumech více v obraze. Jistě není náhodou, že Rychlíkův opus (prý i v celosvětovém měřítku ojedinělý) je opatřen právě Soukupovou předmluvou.
2.2.2023
Jan Štifter: Paví hody Praha, Vyšehrad 2022. 316 s. – ISBN 978-80-7601-676-7 Po dočtení třísetstránkového románu jsem si konečně otevřel Mapy.cz, kde že přesně to Horní Jelení je, jak je velké a (zobrazením "panorama") jak to tam asi vypadá. Ve svém turistickém archivu jsem navíc zjistil, že do městečka jsem před dvaceti lety osmého září v půl osmé ráno dorazil autobusem z Pardubic a vyrazil odtud na túru, která končila po dvaceti osmi kilometrech v Bohumilči. Obrázek jsem si v Jelení nenakreslil, to až o čtyři kilometry dál ve Velinách, kde se mi zalíbila roubená zvonice u kostela. •• A román? Další Štifterovo mistrovské dílo. První, v němž opustil svou tradiční oblast jižních Čech a předestřel čtenářům genia loci východočeského městečka. Zabrousí však i do nedalekých Dašic, do poválečného Trutnova, na válečné povstalecké Slovensko. V osudech několika jelenských obyvatel v rozpětí tří desítek let vykouzlil příběh, který potěší propletenou dějovou linkou, barvitou kresbou detailů, střídáním časových vrstev a postupným odhalováním souvislostí. Opět kus naší historie v ostrém nasvícení nevelkého venkovského regionu. Opět život, láska, smrt v nových, štifterovsky působivých obrazech... •• Z autorových beletristických knih mi zbývá přečíst už jen Kathy.
15.1.2023
Michal Ajvaz: Cesta na jih Brno, Druhé město 2019. 539 s. – ISBN 978-80-7227-429-1 Jestliže si tu pochvaluji každý nově přečtený Ajvazův román (nyní již pátý), tak už mě skoro nenapadá nic jiného než: není co dodat. Cesta na jih, poprvé vydaná r. 2008, je snad jen ještě spletitějším propletencem příběhů než novější Města (viz Čz 27.12.2020). A přitom vlastně nejde o nic jiného než o ... cestu na jih. •• Jen tak pro sebeupamatování základní dějové motivy: vražda muže v hledišti při baletu Kritika čistého rozumu a záhadná smrt jeho nevlastního bratra u tureckého pobřeží; jakési obrozenecké lygdské hnutí; román psaný ohýbáním drátu, protože jeho autor-trestanec nemá jinou možnost psaní; designér uvězněný ve skleněné věži; příběh dvou žen – robotky a démona; tajemný gumový bonbon; filmový sci-fi horor s motivem entoptických obrazců zkoumaných J. E. Purkyněm... To vše zarámované putováním vypravěče-cestovatele, který to vše vypráví vypravěči-autorovi v jedné krétské kavárně. •• Román lze číst jako detektivku s vědeckofantastickými motivy stejně jako mnohovrstevnou alegorii o životě a svobodě umělecké tvorby, parodii na umělecký brak apod. Úplně si to vše vychutnat by znamenalo si ji přečíst přinejmenším podruhé...
Jan Evangelista Purkyně: Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce & Sborník esejí O duši Země a romantické vědě K vydání připravili Tomáš Hermann a Václav Cílek; z německého orig. přeložili Jaromír Loužil a Tomáš Hermann. Praha, Academia 2019. 318 s. – ISBN 978-80-200-3037-5 Věhlasný český přírodozpytec Purkyně se letmo mihl v jednom ze zanořených příběhů v Ajvazově románu. Vzápětí ho tu máme znovu, ale tentokrát v hlavní dvojroli: jako autora a hlavní postavy. •• On totiž Purkyně přišel – kromě buněčné teorie a jiných fyziologických objevů – s myšlenkou velmi blízkou pozdější hypotéze Gaia. Publikoval ji roku 1850 v němčině a anonymně, nedokončenou a pod mystifikujícím názvem Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce. Snad proto, aby "si nezadal", on, uznávaný muž světa exaktní vědy, jakousi metafyzickou naturfilozofií. Teprve roku 1910 byl, již pod pravým jménem autora, pořízen první český překlad O. Johna. A teprve po dalším více než půlstoletí přichází anglický vědec Jamec Lovelock s vlastní představou planety Země jako jednoho superorganismu se samoregulačními schopnostmi. •• Nové české vydání Purkyňova textu tudíž ukazuje "dalekonosnost" jeho myšlení a představ o přírodním univerzu. Nový překlad, který vznikl z iniciativy Václava Cílka, se objevil v roce 2010, opatřen novodobými poznámkami a zejména sborníkem esejí, které se ohlížejí za Purkyňovým textem a jeho dobovými souvislostmi. Ke mně se dostalo následující druhé vydání z roku 2019, textově téměř totožné, ale v nové grafické úpravě. •• Čím vším je tahle knížka pro mě zajímavá? Jednak samotným tématem, zjištěním, že český vědec razil v předminulém století odvážnou (ale do soudobého romantismu zapadající) představu Země-organismu, jako oduševnělé bytosti, které lze přisoudit smysly v jejím vědomí. "Je proto třeba přiznat duši Země zvláštní magnetický, galvanický, elektrický, termický, chronický, biotický a psychický smysl." (s. 74) Atmosférickém obalu planety nebo i vodní mase vyhrazuje funkci smyslových orgánů apod. •• Neméně zajímavé bylo pročítání připojených esejí. Úvodní text Emanuela Rádla k vydání z r. 1910 (O rázu filosofování Purkyňova) je spíše dobovým dokumentem. Pro soudobého čtenáře je relevantnější studie Jaromíra Loužila Purkyně přírodovědec a naturfilosof. Následují stati dalších šesti autorů, z nichž čtyři patří mezi mé "staré známé" z předchozí četby: Václav Cílek, Stanislav Komárek, Anton Markoš, Zdeněk Neubauer; zbývajícími jsou Jan Janko a Tomáš Hermann. Bez nich by mě například nenapadlo dát si v rámci dějin českého myšlení do tak úzké souvislosti Purkyněho s Boženou Němcovou či Františkem Palackým. Cílek na několika úryvcích z díla B. Němcové dokládá její živý a poučený zájem o přírodovědnou či antropologickou tematiku. Jenže exaktně-vědecké a kulturní, emocionální stránky poznání se ve 2. polovině 19. století striktně oddělily. Pozitivistická věda si pak nenechala fušovat do řemesla. Autoři tohoto sborníku se domnívají, že k naší velké škodě. "Tady je jeden z kořenů ekonomických, environmentálních i klimatických krizí přítomnosti: slepota vůči celku, který obsahuje tolik krásných neracionálních entit, jako je hudba, bohové a živly." (V. Cílek, s. 175).
Kálidása: Oblak poslem lásky Ze sanskrtu přeložil a doslov napsal Oldřich Friš. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1954. 65 s. S dílem Kálidásy, velkého klasika staroindického básnictví čtvrtého století př. n. l., jsem se setkal zatím jednou, a to prostřednictvím pohádkového dramatu Ztracený prsten (Šakuntalá) v přebásnění Františka Hrubína. Můj tehdejší stručný zápisek (Čz 7.12.2007) naznačuje, že u mě nějak zvlášť nerezonovalo. To o lyrické poémě Oblak poslem lásky mohu přece jen ztratit pár vět navíc. Především jsem mezitím vstřebal Rámajánu (hned ve dvou podobách, viz Čz 30.12.2015 a 17.1.2016), na niž Kálidásova báseň vícekrát odkazuje. A také mě kromě básnických kvalit zaujal vlastivědně-cestopisný kontext milostné básně. Děj poémy v rozsahu 112 osmiveršových slok je velmi jednoduchý: dvořan poslaný do vyhnanství trpí odloučením od své manželky. Po oblaku, který jednoho dne spatří, posílá domů své milované své vyznání lásky. Tomuto poslu ovšem musí nejprve vylíčit, kudy se na místo určení dostane. Skladba je tak zároveň vyznáním lásky k indické vlasti, k jejím přírodním krásám, hinduistickým tradicím a k lidem, kteří ji obývají. Trasa, kterou se má mrak ubírat, je víceméně rekonstruovatelná a nepochybně se v ní odráží i autorovy vlastní cestovatelské zkušenosti. Příslušné reálie ostatně upřesňují poznámky překladatele. Myslím, že by dokonce umožnily "cestovat" spolu s básníkem: stačilo by zadávat názvy měst, hor či řek do vyhledávače a Mapy.cz by vcelku věrohodně ukázaly, kudy měl oblak cestovat. •• Kdyby tak Kálidásův hrdina – zapuzený dvořan věděl, že by dnes stačilo mraku podstrčit navigaci... Milostný vzkaz bych ovšem tak jako tak radil uložit v cloudu.
1.1.2023
Hugo Mercier - Dan Sperber: Záhada rozumu Z anglického orig. přeložil Marek Sečkař. Brno, Host 2019. 431 s. – ISBN 978-80-7577-635-8 Člověk byl obdařen rozumem, přesto se často chová nerozumně, iracionálně, či dokonce bláznivě. Dva kognitivní vědci, spoluautoři této knihy, se snaží osvětlit, proč tomu tak je. Dozvídáme se překvapivé vysvětlení účelu, pro jaký nás evoluce rozumem – tj. schopností uvažování – vybavila. Autoři vycházejí z logiky evolučních výhod, které tato nová schopnost poskytovala. Ty totiž nespočívaly primárně v jako nástroj poznání. Autoři nám připomenou, že rozumová argumentace je nám užitečná v sociální komunikaci, když zdůvodňování používáme k vysvětlování a ospravedlňování. Jinými slovy, "... důvody jsou běžně používány při sledování společenských interakčních cílů, zvláště chceme-li se ospravedlnit a přesvědčit druhé." Kniha přichází s tvrzením, že toto sociální užití rozumu není vedlejším účinkem, ale jeho hlavní funkcí. Autoři jej obhajují evolučním hlediskem, bez kterého "zůstává nejasné, proč by měl mít lidský rozum – anebo cokoli jiného, když už jsme u toho – vůbec nějakou funkci." (oba citáty ze s. 193) Zajímavé, a přiznám se i přesvědčivé. Poukazuje se tu i na odklon od sociální aspekt myšlení, typický pro sokratovské dialogy, směrem k abstraktní logice samostatně uvažujících myslitelů. "Z pohledu psychologie uvažování to bylo neštěstí: znemožnilo nám to pochopit, do jaké míry je uvažování (včetně uvažování vědeckého) sociální aktivitou a do jaké míry se zakládá na intuicích." (s. 217) Autoři definují interakcionistický přístup k rozumu, záležející v tom, že jeho hlavní funkcí je použití v dialogu mezi jeho uživateli. Přirozená předpojatost a lenivost v produkci důvodů vede samostatného myslitele do zkázy, protože není nucen reagovat na protistranu a hledat argumenty k jejím protiargumentům. Prokazatelně lepších výsledků se dosahuje, dochází-li k němu v normálních podmínkách sociální interakce, pro které byl rozum v evoluci adaptován, než při samostatném uvažování." •• Jako exemplární příklad obrany předem daného přesvědčení – i přes jeho evidentní neudržitelnost – autoři použili policejního znalce Bertillona z Dreyfussovy aféry, což jsem kvitoval jako osvěžující historickou vsuvku.
Simon Garfield: Hlídači času. Jak svět začal být posedlý časem Z anglického orig. přeložila Monika Kittová. Praha, Akropolis 2021. 337 s. – ISBN 978-80-7470-291-4 Třetí do češtiny přeložená kniha britského žurnalisty. Obě předchozí (Prstem po mapě a Ten můj font) mě zaujaly tématem i publicistickým stylem (viz Čz 1.5.2019 a 10.5.2021). Také téma této třetí knihy mě zajímalo. Má ostatně v mé knihovničce předchůdce, knihu Virus času s podtitulem Kulturní dějiny zrychlování od německého autora Petera Borscheida; psal jsem o ní v Čz 25.1.2008. •• Oproti svému systematickému a detailnímu německému kolegovi má Garfield lehčí pero a svěží esejistický styl. Patnáct kapitol o různých aspektech času. Z předmluvy: "Tato kniha je o naší posedlosti časem a o naší touze jej měřit, kontrolovat, prodávat, filmovat, předvádět, učinit jej nesmrtelným a smysluplným." Co mi z toho všeho v mysli utkvělo, že si to vybavuji více než rok po přečtení? Nejvíc reportáž ze švýcarské hodinářské firmy, kde se autor během 50minutového minikurzu pod odborným vedením pokusil o sestavení hodinového strojku. Ale také vyprávění o vynálezu jízdních řádů, o zacházení s časem v hudbě (živé i nahrávané), dlouhém politickém řečnění (rekordmanem k mému překvapení není Fidel Castro), time-managementu v práci, o Poundbury – utopickém městečku podle návrhu prince Charlese, jež je i přes svou utopičnost kupodivu životaschopné.

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku