Brno, Druhé město 2019. 724 s. - ISBN 978-80-7227-422-2
Z Ajvaze se stal můj milovaný autor. Nadchlo
mě, cokoliv jsem od něj četl. Ale zatím to všechno byly útlé romány: Zlatý věk, Lucemburská zahrada, Druhé město.
Sedmisetstránková Města
jsem zprvu potěžkával s nedůvěrou. Říkal jsem si, jestli se nám
spisovatel nerozepsal do rozvláčnosti. Z anotace o hledání jakési
podivné flešky ve tvaru fialového krokodýla na mě šly mrákoty... No
ale: K letošnímu 28. říjnu byla Ajvazovi udělena Státní cena za
literaturu "za dosavadní literární tvorbu" a komentáře často zmiňovaly
právě nejnovější tlustý román. Bylo rozhodnuto. Výsledek: opět nadšení.
•• Ano, trochu detektivka, trochu (více) cestopis, ale s podstatnými
přesahy do symboliky tajemna, které se skrývá za našimi životy a
touhami. Postupně se rozrůstající síť měst, většinou metropolí, ať už
hrdinou přímo navštívených, nebo vstupujících do příběhu
zprostředkovaně skrze vsunuté příběhy, vytváří košatící se síť různých
geniů loci. Hrdina, který nejdříve chce jen pomoci svému příteli z
mládí, se vydává na pouť, která se ukazuje být hledáním sama sebe,
smyslu umění, smyslu existence. Smyslu, který nakonec spočívá v
tajemství samém. •• Nespočet vložených příběhů, neméně
magicko-symbolických jako příběh rámcový, sofistikované hry s virtuální
realitou. Leckteré z mnohastránkových dějových odboček jsou samy o sobě
převyprávěnými fiktivními romány. Ajvaz vlastně s literární bravurou
stvořil celou sérii románů, aby z nich zkomponoval jeden "mnohopříběh".
•• Jistěže mě potěšilo, kdykoli se děj přelil do některého z mnou
navštívených míst. Nebylo těch průsečíků mnoho, poněvadž mé sporadické
výpravy do ciziny vedly především na evropský sever a západ. O to víc
mě okouzlilo, že můj jediný výpad mimo Evropu, do Soulu, dostal v Městech
své literární pokračování. Náhle tu přede mnou ožily náplavky v korytě
říčky Cheonggyecheon v samém centru města - jako by právě tento detail
večerního života korejské metropole zaujal autora knihy ze všeho
nejvíc, právě tak jako mě. Odtud, ze Soulu, do románu vstoupil
romanticko-tragicko-pohádkový příběh o vzniku nového písma na
královskou objednávku. Nepochybně se inspiroval historií vzniku písma
hangul. I to mě potěšilo, protože ze všech střípků korejské kulturní
tradice, které jsem tam pochytil, mě právě tenhle nejsilněji zaujal. ••
Četba Ajvaze bude mít pokračování díky dárku od Ježíška. Cesta na Jih je, zdá se, s Městy tematicky příbuzná. A je jen
o málo tenčí.Falstaffovo babí léto
Hru Jindřich IV., I. a II. díl, kterou napsal William Shakespeare, přeložil a volně upravil Jan Werich. Verše přeložil Jan Vladislav. Kresby Jiří Trnka. Praha, Svoboda 1969. 115 s.
Z
výletu do jedné z nejsevernějších českých obcí jsem si přivezl perlu, o
které jsem do té doby neměl tušení. A ještě s pocitem, že jsem
zachránil perlu hozenou sviním. •• Je to sice dobrý nápad využít
autobusovou zastávku jako knihovnu-čítárnu, vybavit ji regály a navíc
ozdobit sochou šarmantního čtenáře... jenže my jsme tu zastihli spíše
skládku očividně trpících knih halabala naházených přes sebe, jako
kdyby už jen čekaly na odvoz do stoupy. Soucit s nimi ještě zesílil při
představě, co s nimi udělají
budoucí povětrnostní vlivy. Byl už konec října. Regály aspoň po jedné
straně zastávky jsme s
manželkou jakž takž srovnali, na druhou už se nedostávalo času. Do
autobusu jsem pak nastupoval se zachráněným Falstaffovým babím létem.
Obal je sice potrhaný (v té knihokupě se do něj zadřel hřbet jiné
knihy), ale naštěstí jen vzadu. A hlavně: zůstala v něm krásně
zachovalá gramodeska! •• S četbou Werichovy úpravy Jindřicha IV. jsem čekal na moment,
až se při pročítání knihy Martina Hilského Shakespeare a jeviště svět dostanu
právě ke komentáři k této hře. Vyšlo to hezky na prosincové sváteční
dny. •• Werich Jindřicha IV.
pokrátil a upravil, po svém ho přeonačil na "veselou hru o smutku
stárnutí Sira Johna Falstaffa". Bonviván Falstaff je výsostně
werichovskou postavou a nepřekvapuje, že na ukázkách z gramodesky
slyšíme v jeho roli právě Wericha (zatímco prince Jindru představuje
Jan
Tříska). S tou korekcí, že Werichův autoportrét v sobě stejně nese
zároveň podstatný kus flamendrova protihráče - prince Jindry, který
Falstaffově vlivu navzdory dozraje v opravdového muže a svého bývalého
kumpána nakonec zavrhne. Aspoň tak to předestřel Jiří Voskovec v
doslovu - přepisu nahrávky zaslané z Ameriky k Werichovým
šedesátinám. Z nádherné knížky nostalgicky
zavanula šedesátá léta, byť už to byla labutí píseň... Nehledě na to,
že mě přiměla provětrat už dlouho zahálející gramofon.Z anglického orig. přeložil Petr Holčák. Praha, Dokořán a Argo 2019. 351 s., edice Zip. - ISBN 978-80-7363-904-4 a 978-80-257-3010-2
Taky
vás někdy napadlo, jestli někdy dohlédneme na sám konec vesmíru? A
jestli někdy zjistíme, zda má vůbec nějaký konec a jestli je vesmírů
víc? Jestli někdy pronikneme do podstaty hmoty nebo do podstaty našeho
vlastního vědomí? Kde leží hranice mezi tím, co jsme schopni vybádat, a
tím, kam nás naše kognitivní schopnosti při nejlepší vůli, z principu,
nepustí? Pokud vás tyto otazníky dokáží vzrušit, tak jste na tom
podobně jako já a můžete se shánět po této knize. •• Zajímavé pro mě
bylo zjištění, že autor je v profesorském křesle nástupcem Richarda
Dawkinse a že už jen tato skutečnost - s odkazem na Dawkinsonovu knihu Boží blud (Čz
26.10.2011) byla jedním z odrazových můstků k promýšlení témat v této
knize. Pátrání po něčem, co nás přesahuje, je zároveň pátráním po tom,
co je v principu nepoznatelné a k čemu se nám nepovede zjednat přístup
ani přes veškeré úsilí vědy. Autor je především vědec, matematik, a
proto vstupuje do oblasti "věčných tajemství" nikoli od otázek o
nadpřirozenu, ale od otázek vědy. Záměrem je zjistit, zda "dovedeme
určit otázky nebo fyzikální fenomény, které zůstanou navždy za
hranicemi poznání". Pokud ano, pak máme důvod přemýšlet, "co s tím", a
zda těmto vědou nevyplnitelným mezerám přisoudit "boží" povahu. •• Du
Sautoy na své cestě za poznáním nepoznatelnosti navštěvuje své kolegy -
vědce a vede s nimi inspirativní rozhovory. A tak je kniha, svým
vyprávěcím stylem už tak vstřícná k laickému čtenáři, ozvláštněna
reportážními prvky. To mi příjemně připomnělo četbu podobně koncipované
knihy Jima Holta Proč existuje svět
(Čz
30.12.2016). •• První třetina knihy pro mě byla spíše opakováním,
sic jinými slovy a s jinými, neotřelými příměry. Skutečně zajímavé to
začalo být v souvislosti s kvantovými jevy: myšlenkový experiment
připouštějící nejen více budoucností, ale i více minulostí (s. 126),
souvislost Heisenbergova principu neurčitosti s radioaktivitou (s.
137). Tady se už skutečně láme chleba na kardinálních otázkách
fungování a smyslu světa. Například v diskusi s fyzikem-knězem Johnem
Polkinghornem, která vyústila ve znepokojující otázku o interpretaci
fyziky: co je ještě epistemologie a co už ontologie? •• "Znova a znova
mě přivádí k úžasu, jak se fyzický svět dá přeměnit na matematiku.
Vyvolává to otázku, zda je jen příhodnou analogií, s jejíž pomocí svět
interpretujeme, nebo zda je fyzický vesmír skutečně fyzikální
reprezentací matematiky?" (s. 95) - citát přímo odkazuje k myšlence,
které věnoval celou knihu matematik M. Tegmark (Matematický vesmír, Čz
5.4.2020). Později se du Sautoy k Tegmarkově hypotéze vrací a šířeji s
ní diskutuje na s. 239-240. Hned vzápětí se vynoří pochybnost o
existenci času. Co se zdá být na první pohled šílené, z pohledu
některých fyziků dává smysl: Náš "čas" je dost možná jen klamem
makroskopického vnímání světa. Slovníkem vědy vyjádřeno: "Čas není
fundamentální veličina, ale jen emergentní vlastnost." (s. 241) ••
Dalšími a ještě podnětnějšími úvahami nás kniha zásobuje nad tématy
lidského vědomí, umělé inteligence, Gödelových vět o neúplnosti,
omezení daných přirozeným jazykem atd. Cíl, k němuž nakonec docházíme,
vlastně není překvapivý: Nemožnost úplného poznání přece souvisí s tím,
že se snažíme v úplnosti poznat systém, jehož jsme sami součástí. Je
dokazatelné, že se to nemůže povést. Ale zároveň: nikdy s jistotou
nerozeznáme, kde hranice nepoznatelnosti leží. A proto se vědě vždy
bude vyplácet snaha o jejich překročení.Дэниел Киз: Цветы для Элджернона. Z angličtiny přeložil Sergej Šarov. Moskva, Eksmo 2016. 316 s., edice 100 главных книг. - ISBN 978-5-699-81500-5
Daniel Keyes: Růže pro Algernon. Z anglického orig. přeložil Richard Podaný. Praha, Euromedia Group - Knižní klub 2000. 236 s. - ISBN 80-242-0197-6
Vědecko-fantastický
psychologický román, který je schopen dojmout i silnější povahy. A
rozbrečet ty slabší. Mentálně retardovaný mladý muž Charlie Gordon je
vybrán pro vědecký experiment. Operace se povede a on skutečně získá
inteligenci, dokonce takovou, že předčí své "stvořitele" a nakonec
převezme jejich výzkum. Najde v jejich teoriích chyby a s hrůzou
zjistí, že na něm provedený zákrok nemá trvalý účinek. Čeká jej regrese
a rozklad
osobnosti, tak jako pokusnou myš Algernon. Působivost příběhu zesiluje
ich-forma Charlieho vlastních deníkových zápisků. Čtenář sleduje "v
přímém přenosu" nejen zázračný vzestup (a posléze úpadek)
inteligenčních schopností, ale i emocionální problémy s tím spojené -
ve vztahu k rodině, kolegům, ženám... A to v mistrovské románové
kompozici. •• Keyes příběh původně zpracoval jako povídku. Kdesi
jsem si musel přečíst, že byla prohlášena za jednu z nejlepších sci-fi
povídek všech dob, ale může mě klamat paměť. Vždyť si ani nevybavuju,
že jsem dotyčnou povídku četl, přestože jsem určitě zhltnul antologii Vlak do pekla, ve které byla poprvé
česky otištěna. Zato si z ní zřetelně vybavuji povídku R. A. Heinleina ...postavil si domeček, v tom domečku...
Technologické zázraky byly halt pro puberťáka přitažlivější. •
Utekly čtyři dekády. Letos na jaře při procházce pražskou oborou Hvězda
jsem otevřel tamní knihobudku a viděl azbuku. Zajásal jsem, že si po
nějaké době zas
něco přečtu rusky. A když jsem zkoumal, o co jde, bylo překvapení na
světě. Vyšlo najevo, že autor povídku přepracoval do románové podoby -
a právě tu jsem si odvážel z Prahy. Pak už jen půjčit si český
překlad a můžeme jít do toho. Nejdřív pár stránek česky, pak totéž
rusky; někdy v obráceném gardu. •• Ruský nakladatel v anotaci
připomíná, že podobné otázky jako Keyes kladl M. Bulgakov v povídce Psí srdce. Je zajímavou souhrou
okolností, že jsem ji také četl v ruštině, právě na začátku tohoto
roku, který nyní končí, viz Čz
6.1.2020.Živly české vědy. Výprava na hranice vědění
Editor Petr Koubský. Rozhovory vedli Lenka Vrtišková Nejezchlebová, Adéla Skoupá, Petr Koubský, Filip Titlbach. 416 s. - ISBN 978-80-907652-9-0
Do
knihy 28 rozhovorů novinářů (poučených novinářů!) s českými vědci jsem
se pustil s velkým očekáváním. Lehkým zklamáním bylo, že zrovna obory,
na jejichž čerstvé novinky jsem se nejvíc těšil jsou zastoupeny pomálu.
Výběr témat však jistě souvisel se zaměřením českých vědců, kteří
momentálně na mezinárodním poli sbírají zásadní úspěchy. Mnohdy ta
úspěšnost spočívala v přidělení významného finančního grantu na výzkum.
Silně jsou zastoupeny biologické, ekologické a lékařské výzkumy. Z nich
vypíchnu povídání s Martinem Jínkem, který se podílel na vynálezu
genetické metody, vyznamenaném letos Nobelovou cenou. Také informace o
turbulentním pokroku v mikrobiologii našich střev, jak je líčí Julius
Lukeš. K vnitřní diskusi mě přivedly obhajoby genetických úprav
zemědělských plodin: bez toho prý spějeme k velké potravinářské krizi.
Jedním z vracejících se motivů jsou právě strašáci "zahrávání si s
přírodou". Zatímco Dana Drábová se smutně usměje nad obavami z jaderné
energie, genetičtí šlechtitelé bezmála zuří nad legislativními
bariérami, které jim do výzkumu vkládají evropské zákony. Vítaným
odbočením pak bylo interwiev s lingvistou Václavem Cvrčkem. S ním se
rozhodně nebudete nudit, pokud vám záleží na "správném" zacházení s
češtinou. Završením četby je filozofická rozmluva s Annou Hogenovou. ••
Na sborníku jsem ocenil aktuálnost. Rozhovory pocházejí z posledních
dvou tří let a některé reflektují první vlnu koronavirové epidemie z
jara letošního roku. Texty původně vycházely v Deníku N.
Slabinou polygrafického zpracování jsou špatně čitelné poznámky,
vložené coby marginálie vedle textu. Na vině je příliš drobné a zejména
bledé písmo.Doslov Jiří Opelík. Olomouc, Aleš Prstek 2018. 381 s. - ISBN 978-80-907016-1-8
"Budeš-li
zalykat se smutkem / jak torzo opadaných zpěvů, / nescelen, neprovázen,
/ vlož srdce do nápěvu." •• Ze svého okouzlení básníkem
Vladimírem Křivánkem jsem se vypsal na jaře (Čz
26.4.2020). Po přečtení další knihy se s ním hlásím znova. A v
příhodnější čas. Protože je podzim, a to je ta správná doba na
Křivánka. •• Kniha není novou básnickou sbírkou, ale souborným vydáním
básní ve formě jednoho čtyřverší - kvarteta. Vybrána jsou z celého
básníkova publikovaného díla. Mnohá z nich jsem tedy již četl,
například v Krajině s torzy
nebo v Pijácích melancholie,
na rozdíl od veršů obsažených v Testamentech
a Adieu Paris,
jejichž původní vydání mě minulo. •• Opět nechyběly chvíle silného
účinku, onoho strnutí, kdy několik prostých slov seřazených do čtvera
řádek způsobí emoční explozi. A to možná i nad verši znovu čtenými,
které mě napoprvé tolik "nevzaly". A když zpětně zalistuji na stránky,
jejichž čísla jsem si průběžně poznamenával, někdy se uhranutí vrací,
jindy ne, nebo objevím poklad na sousední stránce, překvapen, cože mi
to posledně uniklo. •• Ať už to byl záměr, nebo ne, název knihy (je to
část verše první básně oddílu Adieu
Paris)
upomíná na jeden z často se vracejících motivů. Ptáci mnohdy provázejí
právě ty nejsilnější momenty z četby. Nepřekvapí, že k
nejfrekventovanějším patří havrani; za všechny Krajina s havranem, s. 184. Když se
objeví slavík, tak právě v kontrastu k havranovi, a když se v
máchovském ozvuku ozvou hrdličky, tak jejich "hlasy ochraptělé / volají marně po
lásce".
A tím druhový rozptyl Křivánkových opeřenců zdaleka nekončí. Téměř jsem
podlehl nutkání sestavit si z nich vlastní výbor. Třeba to ještě
udělám. •• Byť je podzim bytostným Křivánkovým prostorem, nevylučuje to
přítomnost ostatních ročních období. I v nich se dokáže zabydlet
nostalgie a melancholické chmury. Zde je můj minivýbor: jaro - s. 114 (A znovu jaro, viz ukázka ukončující
tento zápisek); léto - s. 209 (Srpnový
večer...), podzim - s. 252 (Když
podzim zase kvete rýmy...; schválně jsem vybral jednu z mála
pozitivně laděných); zima - s. 178 (Hnízda).
•• Z Opelíkova doslovu se dozvídáme, že inspirace ke Křivánkovým
kvartetním básním leží u Jana Skácela. Ukázky jsem si vyhledal ve
výboru Stracholam (Mladá
fronta 1993). Jak Opelík podotýká, Křivánek se sice
nechal inspirovat sevřeností básnické výpovědi do minimalistického
útvaru, ale přizpůsobil ji své poetice. •• Končím ukázkou jednoho z
těch kvartet, která mě uhranula. Netypicky nás ze zamračeného podzimu
přenese zas o
půl roku zpět (nebo napřed?): "Copak
bys chtěl tohoto jara, / když vítr květy otrhává? / Jen doušek vína.
Dívčí krásu. / A bolest. Bolest do úžasu."Z portugalského orig. přeložili Marie Adámková a Zdeněk Hampl. Doslov napsala Pavla Lidmilová. Praha, Odeon 1985. 317 s., edice Soudobá světová próza
Tak vida, Amadovy romány si sem zapisuju vždy
osmadvacátého: Terezu
28.10.2018, Pastýře noci
28.1.2020 a dnes do třetice Staré
námořníky.
Stala se z toho tradice. Jiný důvod to nemá, leda ten, že tím můžu
začít zápisek, když nevím, jak jinak do toho. •• Ve skutečnosti jsem
měl pro první větu připravenou jinou obezličku: věnování vepsané na
patitul tohoto exempláře. Ono mě vždycky potěší, když má knížka svou
zjistitelnou historii, a ještě více, když mě tím přiměje k potutelnému
úsměvu. Výtisk ukořistěný z hrabátka odložených knih (v takové té
neformální permanentní burze v naší městské knihovně) patřil původně
mému spolužákovi ze střední. Dostal jej odměnou "za aktivní činnost v
pionýrském táboře n. p. TOS" (razítko tábora + podpis nečitelný). No,
je od Péti hezké, že Amada po čistce ve své knihovně nevyhodil do
popelnice (on by toho stejně jako já jistě nebyl schopný) a poslal jej
dál. Po pětatřiceti letech. Až ho zas někdy potkám (tak jednou za rok
či za dva se náhodou potkáme), tak... mu to stejně asi neřeknu. •• Na
jednu stranu jsem rád, že jsem nebyl příjemcem tohoto dárku já. V době,
kdy nám bylo dvacet, bych z ní neměl zdaleka ten užitek, co dnes. ••
Obě
Amadovy prózy spojené pod titul Staří
námořníci mi byly velkým potěšením. Jedna je kratší novelou (Smrt a smrt Jáchyma O'Vejvody),
druhá románem (Úplná pravda o
sporných dobrodružstvích Vasca Moscosa de Aragão, kapitána dálné plavby).
Co je spojuje? Jednak prostředí brazilského přístavního města, jak už
předesílá podnázev. Jednak jeho typickými "lidičkami", z nichž mnohé
potkáváme u Amada opakovaně. Jednak (ne)věrohodnost událostí,
vyprávěných v prvním případě samotným autorem, ve druhém případě
hlavním hrdinou. V obou se svým způsobem nastoluje spor o "pravdivost"
vyprávění: je sice nabíledni, že to tak být nemohlo, ale vypravěč si na
něm trvá - a v zájmu vyprávění samého je mu dáno za pravdu. Čtenářovy
sympatie jsou - mají být - na straně "pábitelských", těžko uvěřitelných
dobrodružství a jejich vypravěčů. Dává se tu nepokrytě najevo, že
příběh je nade vše, zatímco skutečnost deklarovanou zdravým a kritickým
rozumem můžeme s klidným svědomím odsunout na vedlejší kolej. Není
podstatná a rádi ji překryjeme radostnou a bohémskou fantazií. Její
magičnost je svou vlastní pravdou. Konstantin Biebl: Zrcadlo času
Výbor uspořádal a doslov napsal Vladimír Justl. Ilustroval Pavel Sukdolák. Praha, Odeon 1985. 162 s., Klub čtenářů
Nejsem si tak docela jistý, proč jsem si pořizoval další
výbor z Biebla, když už mám dva jiné (viz Čz
16.5.2012, 29.8.2015) a když ani nemohu říct, že by patřil mezi
mé vrcholné oblíbence. A navíc s místem na nové knížky je to u mě už
kritické. Ale neodolal jsem, když jsem ho objevil v hromádce knih
vyřazených z jedné malé knihovny. •• Nebylo to na škodu.
Některé básně v ostatních výborech nebyly, a ty, které už v nich byly,
se díky jinému uspořádání setkávají v jiném kontextu. A když je já
čtenář
konzumuji v jiném čase a v jiném rozpoložení, vychází z toho zas trochu
jiný Biebl. Kromě toho je mi sympatický čtvercový formát, upomínající
na dřívější podobu Klubu
přátel poezie, a též Sukdolákův barevný výtvarný doprovod. •• Jestli mi
knihomolští skřítci přihrají ještě čtvrtý výbor z Biebla, stanu se
jejich sběratelem...Brno, Druhé město 2020. 303 s. - ISBN 978-80-7227-434-5
Kratochvil letos dostal cenu Magnesia Litera za
svůj nejnovější román Liška v dámu.
Ani ten mi jistě nakonec neujde. Zatím jsem si ale pořídil jeho
nejnovější
knihu povídek. Podle autorské poznámky jde o jeho "loučení s
literaturou". A to mu zkraje roku bylo teprve osmdesát (jak k
příslušnému datu 4.1. Čz
nezapomněly podotknout). •• K dřívějším Kratochvilovým povídkovým
knížkám (Brněnské povídky, Lůžko je rozestlané, Čz
1.5.2008 a 29.8.2017) má novinka daleko. Svazek působí, jako kdyby do
něj sesypali "zbytky". Ne v pejorativním významu toho slova, ale v tom
smyslu, že jde o nesourodý pel-mel, a to tématicky, formou, rozsahem,
ba i zařazením non-fikce. Jsou tu časté příběhy na typická autorova
témata. Mluvící (a především myslící) zvířata a vůbec plynulé
přecházení mezi světem zvířecím a lidským. Politická groteska. Náběhy
na sci-fi s androidy a mimozemšťany, kteří se tu ale vždy vyskytují jen
kvůli konfrontaci s lidmi; někdy je z toho jen vtípek, někdy varování.
Brněnské soukromé očko Dan Kočí, jehož literární existence zdá se být
završena osobním setkáním s autorem. Trochu duchařiny přítomné v
povídce Železný plát s klíčovou
dírkou
- je to však jen zástupný motiv, použitý pro napálení čtenáře napnutého
před očekávaným rozuzlením - před oním pověstným výstřelem z pušky,
která byla na začátku pověšena na zeď; a ejhle, železné pravidlo "dobré
povídky" je obráceno naruby. Čtenáři nezbývá než přemýšlet, zda se i s
tímto zklamáním zaradovat nad povídkářskou invencí. Tím spíš, že na
samém konci najdeme krátkou esej Anatomie
povídky:
v apologii této literární formy staví její vrchol na pomyslnou
trojnožku, čímž mi dal čtenářský tip, protože jsem dosud s jednou
nožkou z trojnožky - Buninovými Antonovskými
jablky - neměl tu čest. •• Z konce se vraťme na začátek. Úvodním
textem je ne-povídka: vzpomínkově laděné zamyšlení Jak život krade z literatury o
bizarních shodách mezi tím, co spisovatel stvořil ze své fantazie, a
skutečností. Motiv se pak v knize objeví v povídce Případ Pantofel. Další vzpomínkovou
prózou je líčení vlastní dvouleté vojenské služby Josefov, Jihlava, Havlíčkův Brod, Brno.
Nemýlím-li se, mohli bychom oba non-fiction texty - a spolu s nimi i
zmíněnou esej o povídkách - chápat jako autorovo poděkování za osud
literáta. •• Kdybych na to náhodou zapomněl po přečtení Lišky v dámu, připojuji se už teď k
poděkování i já. Ďábel svět. Poezie španělského romantismu
Ze španělských orig. vybral a přeložil a závěrečnou studii napsal Miloslav Uličný. Praha, Ivo Železný 2004. 263 s. - ISBN 80-237-3825-9
Antologie
španělských romantických básníků nabízí deset jmen, časově ohraničených
Franciskem Martínezem de la Rosa (1787-1862) a Rosalíou de Castro
(1837-1885). Nepřesnost tohoto konstatování spočívá v tom, že několik
dalších zastoupených autorů jmenovanou básnířku o řadu let přežilo.
Pokud vám připadne zvláštní, že se mezi romantiky "vetřela" žena,
vězte, že kromě ní jsou v představené desítce další dvě. Navíc právě
Rosalía de Castro je považována za vůdčí osobnost své generace. Jak
jsem se mohl přesvědčit, její přírodní lyrika je uhrančivá. •• Pouze s
José de Esproncedou a B. A. Bécquerem jsem byl již předem seznámen.
Oběma vyšel český výbor v edici Květy poezie. •• Uličný antologii
opatřil také medailony básníků a závěrečnou studií O španělském romantismu.
Brožovaná vazba ani grafika sytě červené obálky mi nesouzní s
romantickou poezií. Jsem ale rád, že jsem ji patnáct let po vydání pro
sebe nakonec objevil. Kdo ví, kolik se po knihkupeckých skladech
povaluje žánrových antologií, které neobjevím nikdy.Vybral, přeložil a úvodem opatřil Jan Burian. Praha, Malvern 2017. 341 s. - ISBN 978-80-7530-088-1
S
jídlem roste chuť. Dvě sbírky haiku z loňských Čz
(18.8. a 23.12.2019) mě nenasytily a výbor z díla poutníka a mnicha
Santóky Tanedy (1882-1940) se stal dalším výtečným soustem. Už i proto,
že ho přebásnil můj oblíbený Jan Burian. •• Dvou a třířádkové básně
nemá smysl číst bez znalosti kontextu, onoho mnišského asketického
putování zemí jen s miskou na almužnu. To byl Santókův životní styl, či
lépe řečeno úděl spojený s vnitřním stavem mysli. Musíte tam být s ním,
a pak teprve se zachvějete: "večerní
déšť / voda šeptá všude kolem".
Bránil jsem se pokušení polykat je jako jednohubky, to bych přicházel o
ty záchvěvy mysli vyvolávající intenzivní představy prožitků. "Spím na holé zemi / konečně klidný
jako hrouda hlíny"; "vítr
a já / v podzimní trávě". A především: "zvlhlý ranní rosou / jdu si kam chci".
Mezi svými venkovskými poutěmi se vracel do města a do jeho veršů
pronikne se tam jazz, fonograf, auto, radio, výtah, krematorium. Ale
cesta je cesta: "tak dobře
kukačko / zítra se podíváme, / co je za těmi horami". V
Santókových básních se shledáváme s jakýmsi básnickým deníkem, pokud
mohu soudit z haiku následujících po onom předchozím: "stoupám stále výš a výš / vcházím do
oblak"; "uklouzl jsem /
upadl jsem / hory mlčí dál".
V mlčení hor a vůbec netečnosti vší "přírody vůkol" jako by byla
cítit vzájemná sounáležitost: stoické trvání v pouti krajinou i časem: "ze stromu padá listí / jdu dál a dál";
"jdu si dál / a lilie si
kvete dál". Santóka ve čtenáři v uspěchaném světě vzbudí závist
nad obrazem, který se tu mihne jaksi mimochodem: "poledne / zasnila se na kameni vážka".
Ale na cestách poutník čelí i drsnosti hor, přívalům deště, mrazu,
děsivým bouřkám. Snad po jedné z nich mohl napsat: "Nebesa mě nezabila / mám úkol / psát
haiku".
•• Mé poutě, nanejvýš několikadenní, se těm Santókovým pochopitelně
nevyrovnají. Ale díky nim se aspoň v náznaku přibližuji ke stavu mysli,
jakým snad prochází poutník celoživotní. I s tím vděčným pocitem po
přestálé noční bouřce v samotě hor, kam si už patnáct let chodím
udržovat nenápadný pomníček. Nebesa mě nezabila / mám úkol / číst haiku.Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy
Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019. 143 s., edice Varia. - ISBN 978-80-7308-958-0
Divili
byste se, ale různých havlíčkovských monografií a sborníků vychází
pořád dost a dost. Jedno a tři čtvrtě století "poté". Za to, že
jsem si vybral tento sborník, vděčím náhodné upoutávce v knižním
e-shopu, kde jsem si právě objednával jiné tituly. •• Čas od času mám
prostě
zapotřebí si svého jmenovce připomenout. Naposled se tak stalo nad
pracemi B. Doležala a J. Moravy (Čz
3.9.2015). Tento sborník s nimi však nelze srovnávat. Je to soubor
deseti kratších statí (každá od jiného autora), tematicky roztříštěný
do čtyř okruhů. V prvním nahlédneme pod pokličku Havlíčkovy redakční
praxe. To pro mě bylo zajímavé, mohl jsem přímo srovnávat s redakční
prací v novinách, byť lokálních, na počátku 21. století. Druhý okruh
textů sleduje reflexi aktuální církevní problematiky v Havlíčkových Národních novinách.
Pak se seznámíme s "konkurenčními" publicistickými projekty jeho
současníků - a to pro mě byla úplná novinka. Své obzory jsem si
rozšířil o listy vydávané J. K. Tylem a I. L. Kobrem. Poslední čtyři
stati jsou shrnuty do oddílu Ohlasy
Havlíčkovy novinářské činnosti u jiných evropských národů.
Čili jaký vztah k němu nalezli Poláci, Slovinci, Lužičtí Srbové a
Finové. Polská tematika je z nich nejvýznamnější, mezi Havlíčkem a
polskými kolegy byly poměrně
intenzivní styky a výměny názorů.
Slovanská vzájemnost zde utrpěla kvůli rozdílnosti politických
cílů, Poláci totiž rozhodně nestáli o český austroslavismus. Naproti
tomu zbývající tři stati konstatují, že v Havlíčkově době šlo o velmi
sporadické vzájemné styky a vlivy. Až teprve s odstupem několika
desetiletí, kdy se v dotčených zemích prosazují snahy o národní
emancipaci, zesiluje se i ohlas břitkého novinářského slova Národních novin a Slovana.
I když se tak děje vždy jen v úzkém okruhu tamních politiků a
intelektuálů. •• V poznámkách k těmto vztahům zazní i náznak ironie, to
když se poukáže na účelovost, s jakou se leckde chopili Havlíčkova
jména. Takové narážky lze nalézt ve stati Ladislava Futtery, když
hodnotí ohlas Havlíčka u Lužických Srbů a využití jeho odkazu pro
"lužickosrbskou věc" v českém prostředí. • Jméno Ladislava Futtery si
začínám pamatovat coby badatele na poli česko-lužickosrbských vztahů.
Jen před krátkým časem jsem od téhož autora četl příspěvek do sborníku Mandava 2020, nazvaný Kdy se z Varnsdorfu stalo „čěske wokno do
Łužicy“?
Styky s Lužickými Srby ve Šluknovském výběžku v době první republiky.Dnes by tu měl být nějaký sváteční příspěvek. Něco martinského, když už ne svatomartinského. Není v hromádce děl, která čekají na svůj zápisek, nějaký Martin? Přebírám se v nich: Petr, Tomáš, Jorge, Konstantin, Miloslav, James, Marcus, Santóka (je-li to u Japonců vůbec křestní jméno). Přicházel by v úvahu Martin Hilský, ale jeho osmisetstránkovou shakespearovskou knihu jsem sotva rozečetl...
A co teda něco o životě?
Z anglického orig. přeložil Pavel Pecháček. Praha, Argo 2020. 221 s., edice Aliter. - ISBN 978-80-7363-963-1, 978-80-257-3060-7
Otázka
vzniku života je jednou z těch, ke kterým se lidstvo bude věčně vracet
a bude o ní vycházet spousta zajímavých knih. K této knize mě přitáhl
její podtitul Jak se chemie stává
biologií.
Právě rozhraní těchto dvou věd mě kdysi přivedlo ke studiu na Vysoké
škole chemicko-technologické, a to v mylném domnění, že v organické
chemii bych mohl najít svou budoucnost. Nenašel, protože jsem se již v
prvním semestru nedokázal prokopat skrz anorganickou přítomnost. A tak
nakonec zůstalo u občasného čtení popularizačních publikací na toto
téma. •• Autor knihy se coby organický chemik zabývá těmi procesy v
přírodě, které mohly vést ke vzniku života. Vede čtenáře k pochopení,
že princip "neživých" (fyzikálních a chemických) a "živých"
(biologických) procesů je v zásadě totožný, přestože náš pohled v nich
mylně vidí zásadní rozdíl. Vlastně jde jen o postupné zesložiťování,
jímž se v přírodě uplatňuje všeobecně platný princip stability. •• K
nejzajímavějším pasážím patří vysvětlení odlišení dvou chemií: tradiční
chemie, v níž se uplatňuje termodynamická stabilita, a replikační
chemie, v níž hraje zásadní roli dynamicko-kinetická stabilita. K tomu
se pak vrátí na závěr pod nadpisem Co
je život?: "... v 'běžné' chemii je hmota stabilní, pokud nereaguje. Ale ve světě
replikujících se systémů je hmota stabilní (přetrvává), jestliže reaguje, aby vyrobila více sebe
sama. A v tomto smyslu (přetrvávání) je stabilnější ta hmota, která je lepší
ve vytváření sebe sama." Čili samo směřování ke stabilitě bylo
směřováním k biologii, k životu. •• Nalezením tohoto principu ještě
není vyřešena otázka, za jakých výchozích podmínek a jakými chemickými
reakcemi dospěla příroda k vysoce komplexním systémům, jimž říkáme
život. Pross rozebírá různé přístupy, jakými se vědci snaží tuto záhadu
objasnit, a ukazuje překážky, které jim
stojí v cestě. Sám pak navrhuje řešení pro jednu z nich, spočívající v
domněle neřešitelném dilematu "co bylo dřív, metabolismus, nebo
replikace?" •• O tom, že Biologie je
chemie
(název 7. kapitoly) se čtenář přesvědčí nad zjištěním, že chemické
replikátory se chovají podle zákonů darwinovské evoluce. Respektive
naopak: chemické zákonitosti vedou k přírodnímu výběru! Zesložiťování
je z tohoto pohledu klíčovým evolučním procesem a je vlastně hlavním
pohonem přeměny "neživota" v "život". To je jedna z nejzajímavějších
tezí, kvůli kterým mi stálo za to si knížku přečíst. •• V
epilogu Logika života zazní
další pozoruhodnost: Za dvěma existujícími druhy evolučních
procesů (jeden vede k entropii, druhý ke komplexitě) stojí právě dvě
matematické formulace. Fenomén života je tu prohlášen za nevyhnutelný
důsledek matematických zákonitostí! To nemůže nenadchnout třeba
takového Maxe Tegmarka, autora Matematického
vesmíru (Čz 5.4.2020)!Editorka Zuzana Vařilová. Krásná Lípa a Ústí nad Labem, Správa Národního parku České Švýcarsko, Muzeum města Ústí nad Labem a Ústecký kraj 2020. 575 s. - ISBN 978-80-87620-20-5, 978-80-86475-47-9, 978-80-88140-31-3
Na
střední škole patřila geologie k mým nejméně oblíbeným předmětům. Jakž
takž jsem porozuměl vrásnění, ale rozpoznání hornin se vzpíralo veškeré
logice. Sbírky šutrů úhledně vyrovnaných v přihrádkách historických
vitrín jsem si prohlížel - a dodnes prohlížím - se smíšenými pocity
obdivu (fakt zajímavé kamínky!) a hrůzy z případného zkoušení. Něco
jiného je ale vydat se do skal. Zejména do pískovců. Mám už v Českém i
Saském Švýcarsku ledacos prochozeno. Estetický prožitek ze skalních
stěn, věží, převisů, jeskyní, oken, puklin, voštin, hodin, poklic,
škrapů atd. mě přece jen povzbudil k poučení alespoň z naučných tabulí
či brožurek pro turisty. Především proto, že mám mezi skalami své
oblíbené stezky a výhledy, jsem zvědavě nakoukl do nové, objemné a ve
všem všudy reprezentativní knihy o geologii Českosaského Švýcarska. ••
Uchvátila mě v prvé řadě obrazovou výbavou. Ačkoli jde o odbornou (byť
i laickým zájemcům přístupnou) záležitost, listovat v ní můžete už jen
pro potěchu oka, a to díky úchvatným fotografiím. Aby ne, vždyť mnozí
jejich autoři mají už dlouholeté umělecké renomé: Zdeněk Patzelt,
Václav Sojka, Petr Jan Juračka. •• A jinak? Přesvědčil jsem sám sebe,
že si to celé přečtu. Poslušně jsem proplouval od kapitoly ke kapitole:
Historické poznání geologické
stavby - Geologický vývoj - Geologická
stavba - Tektonická stavba - Geomorfologie pískovcových hornin - Těžba
nerostných surovin - Významné geologické lokality. Najednou to
všechno
pro mě bylo zajímavé. Pokud odbornější pasáže přesahovaly mé vědomostní
kapacity, vzal jsem je prostě na vědomí. Ale nadšeně jsem se seznamoval
například s procesy vzniku pískovcových útvarů, o nichž byla výše řeč.
Nejnáročnější na četbu byla nejobsáhlejší kapitola - o těžně surovin, a
to proto, že je nabitá faktografií vytěženou z archivních pramenů. Je
za tím vidět ohromující mravenčí práce Natalie Belisové. •• Kromě
fotografií se můžete těšit - a vím, že se už teď těšíte - na množství
schemat, plánků, map, tabulek, faksimilí starých listin. Jako milovník
map jsem velmi ocenil kapitolku 5.8 Znázorňování
pískovcového reliéfu na mapách,
kde se ukazuje, jak v posledních dvou staletích kartografové zápasili
se zapeklitou otázkou zobrazení skal. Pochopitelně s ilustračním
doprovodem ukázek krásných starých kartografických výtvorů. Nakonec se
dovídáme o nejnovější metodě stínovaného digitálního modelu reliéfu.
Díky němu se můžeme kochat názorným zobrazením reliéfu celého území
Českosaského Švýcarska (na dvoustraně 160-161) nebo detaily z terénu v
kapitole o těžbě surovin. •• A nakonec mě potěšilo, že doslov do knížky
připsal můj spolužák z gymnázia. Hm, už si moc nevzpomínám, jaký měl
vztah k šutrologii.K poetice skal trochu poetiky poezie:
Sergej Jesenin: Anna Sněgina - Černý muž
Z ruských orig. přeložil Miroslav Staněk. Předmluva Jiří Honzík. Praha, Volvox Globator 1995. 54 s. - ISBN 80-85769-29-X
Bibliofilský
tisk ke stému výročí básníkova narození, útlá brožura svázaná ve hřbetu
černou nití. Krásný úlovek pro Jeseninova ctitele! Ke všemu s podpisem
překladatele s datem 8.12.95. Vylovil jsem ji z hrabátka, kam
návštěvníci knihovny odkládají knihy pro ně již nepotřebné. •• Staňkův
překlad obou děl jsem mohl srovnat s převody od Luďka Kubišty (poéma Anna Sněginová) a Jiřího Taufra
(báseň Černý muž), obojí
totiž vlastním ve výboru Slaměný
měsíc (Lidové nakl. 1981). Aspoň zčásti jsem tak učinil. A také
jsem neodolal si aspoň kousek zase přečíst v originále (Sergej Jesenin,
Moskovskij rabočij 1958). Ne že bych se chlubíl, to rozhodně ne... ale
vědět by se to mělo. •• Je rozdíl číst si Jeseninovy verše v
sedmnácti nebo po padesátce. Zvlášť jsou-li to verše z jeho posledního
období, kdy se schylovalo k tragickému závěru básníkovy pouti. Tehdy i
nyní rozechvěje, ale pokaždé jinak. Tentokrát s mrazením.Z italského orig. přeložila Lenka Kováčová. Praha, Argo 2009. 408 s. - ISBN 978-80-257-0164-5
Vedle
seznamů, s kterými jdete do obchodu na nákup, nebo seznamu dosavadních
amerických 45 prezidentů (právě v těchto chvílích se dramaticky
rozhoduje, zda se v lednu jejich počet rozšíří o šestačtyřicátého)
existují seznamy, které neslouží k praktickým účelům, ale mají
estetickou hodnotu. Je to fenomém natolik zajímavý, že si jej Umberto
Eco vybral za téma pro celou knihu. Ta mi nemohla ujít, protože i mě
"poetické" seznamy fascinují. •• Na první pohled se může zdát, že Bludištěm seznamů
procházíme chronologicky - od antických velikánů po závěr 20. století,
ale brzy se ukáže, že jednotlivé kapitoly se věnují různým typům a
různé strategii seznamů. A to s množstvím ukázek ze světové literatury,
k nimž souběžně zařazuje tematicky a dobově související výtvarná díla.
Kniha je svým způsobem komentovanou čítankou a obrazárnou
zároveň. Čítankou velice vytříbenou a obrazárnou velice skvostnou. ••
Eco upozorňuje na rozostřenou hranici mezi seznamem praktickým a
estetickým. Mnohé z těch, které vznikly pro praktickou potřebu, se v
jiném úhlu pohledu dokáží proměnit v okouzlující či až magické výčty.
Zkuste se například zadívat na nějaký prastarý jídelní lístek, třeba i
z obyčejné socialistické restaurace někdy v 70., 80. letech. Jistě ve
vašich očích nezůstane jen běžným seznamem jídel, ale dobová patina z
něj učiní cosi zvláštního a pozoruhodného - a to ještě podle toho,
jestli jste si z obdobného jídeláku tehdy mohli vybírat. •• Z
literárních ukázek jsem si nejvíce vychutnával úryvky z Rabelaise.
Ubezpečily mě o tom, že český překlad Gargantuy
a Pantagruela
pořízený Jihočeskou Thelémou, jímž jsem si tuhle ohromeně listoval v
knihovně, si musím sehnat do knihovny vlastní. Z básnických děl si mě
získala báseň Wisławy Szymborské Narozeniny
(s. 351). Několik málo jiných ukázek bylo k nepřečtení, tak byly úmorné
a nestřebatelné, ale s tím vědomím byly jistě na svá místa zařazeny. ••
V knize si můžete povšimnout i české stopy, to když jsou zde v
souvislosti s kultem relikvií zmíněny poklady z pražské katedrály sv.
Víta (na s. 173). Kdybych do toho mohl autorovi mluvit, navrhl bych mu
do antologie jeden famózní český text: písničku ze semaforské dílny
Suchého a Šlitra Co jsem měl dnes k
obědu.Z ruských orig. přeložila Ludmila Dušková. Doslov napsal Vladimír Novotný. Praha, Odeon 1990. 316 s., Klub čtenářů. - ISBN 80-207-0197-4
Od Nabokova už budu mít přečteno kdeco (Pnin, Ve znamení levobočka, Pilgram
a nyní tyto dva romány), ale k Lolitě
se ne a ne dostat. Má se to podobně jako s Pasternakovým Doktorem Živagem nebo
Kratochvilovým Medvědím románem:
obcházení vrcholného díla jako kolem horké kaše. Ale nešť, svazek s
Nabokovými prózami, který se mi připletl do cesty, jsem si nemohl
nenechat a nepřečíst. Jsou to díla z doby spisovatelova meziválečného
pobytu v Evropě, kdy ještě psal rusky, byl již proslulý, ale vrcholná
americká etapa jeho tvorby ho teprve čekala. •• V Lužinově obraně
geniální ruský šachista - emigrant podnikne marný pokus vymanit se ze
svého uzavřeného světa. Literární historici v tomto příběhu vidí
symboliku údělu ruské emigrace ve světě, který míří zcela mimo její
obzory. Lužinovo odcizení vůči okolnímu světu s jeho "normálními"
obyvateli však mělo kořeny už v dětství za předrevolučního Ruska. Pokud
existoval nějaký Lužinův reálný předobraz - napadlo mě to během čtení
několikrát - mohl to být člověk s autistickým postižením. To, co jsem
se dočetl o Aspergerově syndromu, do tohoto líčení zapadá, včetně
motivace pro sebevraždu. Nicméně i bez těchto postranních myšlenek je
román skvělou sondou do společnosti té doby. •• Pozvání na popravu
za takovou sondu považovat nemůžeme, poněvadž jde o příběh odehrávající
se v jakémsi smyšleném absurdním světě. Dá se však věřit, že paroduje
totalitní praktiky, jimž Evropa v době vzniku této prózy (1938)
podléhala. Je tu zřetelný kafkovský ráz hrdinova trápení - s tím
rozdílem, že zná důvod ortelu nad sebou, ale deptá ho nevědomost, kolik
života mu ještě zbývá. Od Procesu
se liší i v optimistickém vyústění příběhu. Snad nás chtěl Nabokov
ujistit, že zachránit lidství tváří v tvář absurdní nelidskosti lze jen
ryzí opravdovostí. Aspoň tak si autorův záměr vysvětluji.Daryl Sharp: Skrytý havran. Kafka trochu jinak
Z anglického orig. přeložil Štěpán Kaňa. Praha, Alpha Book 2019. 168 s., edice Fénix. - ISBN 978-80-87529-25-6
Když
už jsme u Nabokova nakousli kafkovské téma, můžeme přejít rovnou ke
Kafkovi samému. Daryl Sharp se zabývá analytickou psychologií a z
jejího úhlu pohledu se podíval na zoubek pražskému velikánovi světové
literatury. Bylo to bezesporu velmi lákavé. •• Já si to ale moc neužil.
Tento výsostně psychologicko-analytický rozbor Kafky-člověka mě moc
netěšil, spíš mě deptal. K výkladu snových symbolů nalézaných autorem
ve sporých záznamech Kafkových snů jsem nepojal důvěru a iritovala mě
snaha vyždímat ze zmínek v deníkových zápiscích ohromující symboliku,
prozrazující hlubiny spisovatelovy nešťastné duše. Například: Kafka má
sen o oslu
- a hned se dozvíme, že toto zvíře z Dionýsova houfu je známo jako
symbol chlípnosti, ale že bývá spojováno i s Kristem (a v jakých všech
souvislostech), ale protože v dotyčném snu se ten osel podobal chrtu,
dostává se nám poučení o symbolice chrta za krále Šalomouna, pak
přicházejí na řadu další a další podrobnosti snu, až je z něho vyvozen
Kafkův
vztah k tělesnosti, k sexualitě, zdravotnímu stavu (ano, hypochondrie),
k manželství atd. Připadalo mi to násilné. Připouštím, že postřehy o
Kafkových životních traumatech, o zdrojích jeho úzkostí a jejich vlivu
na dílo, (ne)řešení vnitřních konfliktů atd. mají mnoho co do sebe.
Natož abych podceňoval autorův obor jako takový. Nicméně beru na
vědomí, že pro
mnohé jiné čtenáře je to kniha nezbytná, vždyť v češtině už vyšla
podruhé.
•• Nevadí. Aspoň jsem si osahal, jak
takový psychoanalytický ponor do něčí osobnosti vypadá.Z anglického orig. přeložila Kateřina Kolářová. Praha, Argo a Dokořán 2015. 454 s., edice Zip
Když jsem si knížku
objednával z internetovém knihkupectví, a domníval jsem se, že
se dočtu o různých globálních hrozbách ohrožujících lidstvo. Ve
skutečnosti se, byť z různých hledisek, zabývá hrozbou jedinou:
přelidněním. V různých částech světa sleduje důsledky
nekontrolovaného růstu populace, nebo naopak různě úspěšné pokusy tento
růst zpomalit. To se někde daří díky osvětě nebo nějakou formou
motivace, jinde drastickými restrikcemi (politika jednoho dítěte v
Číně). Zároveň sledujeme snahy o řešení potravinového problému a
ochrany přírody. Autor
polemizuje s názorem, že s přibývající populací si lidstvo vždy "nějak
poradí", že má potenciál vyvíjet donekonečna nové zdroje výživy či
zvyšovat produkci těch stávajících. Ptá se:
Máme v sobě vůli a prozíravost potřebné k tomu, abychom se rozhodovali
v zájmu potomků, které nikdy nepoznáme? Velmi podrobně rozebírá situaci
v různých světových regionech, až to bylo unavující. •• Kniha varuje
před
civilizačním krachem v důsledku přelidnění a ekologických katastrof.
Apeluje (především) na politiky: zachovat na planetě biodiverzitu, tedy
rozmanitost života a udržet v rozumných mezích počet lidí. Tím by se
civilizace dala ještě zachránit. •• Weisman bojuje o čtivost svých
analýz
reportážními prostředky, ale tak nějak upoceně. Vždy, když navštíví
nějakou lokální komunitu, vědecké kapacity, ekologické aktivisty nebo
propagátory antikoncepce, ozvláštňuje své líčení vypíchnutými detaily z
jejich vzhledu, ošacení či chování. V třetině knížky už se mi toto
klišé přejídalo. Proč mi podobný postup zdaleka tolik nevadil u jiných
populárněvědných pojednání? Třeba u Jima Holta v jeho knize Proč existuje svět (Čz 30.12.2016), kde totéž působí
ústrojně a nevtíravě. Asi tuším: Holt přistupuje k svému tématu s
jakýmsi nadhledem, netváří se tolik vážně, zatímco Weisman chrlí
příklady a argumenty s moralistně zdviženým prstem. Zajisté právem, ale
"umělecké" ambice mu do toho nesedí.Dvě milé oddychovky:
Marek Douša: Čárymáry
Předmluva Kateřina Kadlecová. [Velký Šenov], ještěžijem 2020. Nestr. - ISBN 978-80-270-8025-0
Pokud autora neznáte, tak asi nečtete Reflex
a/nebo nejste od nás ze Šluknovského výběžku. Do zmíněného časopisu (a
nejen tam) přispívá svými kresbami a ve svém domovském výběžku je
všelijak aktivní, mj. skrze internetový portál Vybezek.eu. Doušova první knížka
kresleného humoru je údajně výsledkem vynucené koronavirové pauzy,
která mu dala čas probrat se svým "životním dílem". Odhadem je to asi
tak sto třicet kreseb, které prozrazují svérázný sarkastický doušovský
naturel. Pokud se jimi vyjadřuje k "věcem veřejným" - a to činí často -
tak nadčasově; jen zřídka se trefuje do konkrétních hybatelů dění.
Šlamastyky našich dní v nich však bezpečně poznáme. Dobře se mu také
kreslí na partnersko-erotické téma. A potěšily mě četné hrátky s
jazykem. •• Vtip v Čárymáry
je někdy hlubší, jindy povrchnější, a vlastně jsem byl překvapen
četností těch druhých. Nicméně autorka předmluvy Doušu charakterizuje
takto: "Na rozdíl od většiny osobností veřejného života se neděsí toho,
že bude směšnej nebo trapnej, protože tyhle pocity jsou součástí
běžného žití a silnou osobnost nezlomí, že." Takže nic proti tomu. Je
koneckonců pravděpodobné, že trapnost objevíte na jiných stránkách než
já. Abychom se spolu na této věci nedomluvili, chytře se tvůrci svazku
domluvili na nečíslování stran. Ostatně, zjistil jsem, že při každém
dalším listování bych svůj pomyslný žebříček vtipnosti Doušových vtípků
seřadil jinak.Nina Vladimírovna Gernetová - Grigorij Borisovič Jagdfeld: Káťa a krokodýl
Ilustroval Miloš Nesvadba. [Z ruštiny přeložil Zdeněk Heřman, což ale v tomto vydání nesmělo být uvedeno.] Praha, Albatros 1971. 102 s.
Při
jakési příležitosti přišla s jednou mojí kamarádkou řeč na tuhle
dětskou knížku. Oběma nám v dětství učarovala. Pochlubila se, že ji má
hned v několika exemplářích. To víte, knihovnice... A při jednom z
dalších setkání jsem od ní Káťu a
krokodýla
dostal darem! Snad ani nečekala (ta kamarádka, která není Káťa), že se
pustím do čtení. V tiráži bylo věkové určení: pro malé čtenáře. I
schoulil jsem se do křesla, abych byl co nejmenší, ale dal jsem si k ní
opravdové dospělé kafe, abych si přece jen od světa Káti Pastuškové,
Naděždy Petrovny a spol. zachoval jistý odstup. •• Z dětského dávnověku
jsem si vybavoval jedinou scénku: jak si Káťa přeměřuje byt v obavě,
jestli se do něj krokodýl vejde, až doroste na svých dobrých deset
metrů délky. Výmluvný doklad, jak je paměť zrádná: s metrem po bytě
běhala maminka chlapce, který se posléze potřeboval svého zvěřince
zbavit - a Káťa mu akorát přišla vhod do cesty. Za druhé mě překvapila
hravá grotesknost příběhu. Ano, pojem "sovětská tvorba pro děti" může
zpětně hodně zkreslovat. Jako ta paměť na epizody. •• Knížka by nás v
dětství asi tak neupoutala, nebýt ilustrací Miloše Nesvadby. Tudíž
příležitost vzdát mu zde hold. Odešel ze světa před třemi měsíci v 95
letech. •• Taky jsem zjistil, že existují dvě filmové verze: původní
ruská, podle které teprve vznikla knížka, a později (1965) česká,
režírovaná Věrou Plívovou-Šimkovou. No nevím, jestli bych je chtěl
vidět - po zkušenosti s filmovou podobou Dětí z Bullerbynu.Z ruského orig. přeložila Tereza Silbernáglová. Ilustroval Vitalij Gorjajev. Praha, Lidové nakladatelství 1974. 428 s., edice Trojka
Z velkých Dostojevského románů jsem dosud
přečetl jen Zločin a trest. A
zůstalo by u toho, kdybych náhodně nenatrefil na lákavý, téměř netknutý
výtisk Idiota v edici Trojka.
K ní mám totiž velmi přátelský vztah od chlapeckých dob, kdy jsem se
ponořil do Eugena Oněgina
v Horově překladu (Lidové nakl. 1975). Jen o něco málo později mi
stejná edice poskytla požitek z Jesenina, Lermontova či z Puškinovy
lyriky. •• "Idiot" kníže Myškin, vyléčený v cizině z duševní nemoci, se
vrací do Ruska s čistou duší, naprostou upřímností a mimořádnou empatií
ke každému, jehož mu osud přivede do cesty. Mezi lidmi, do jejichž
života Myškin od prvního dne ve vlasti vstupuje, působí jeho chování a
názory až nesnesitelně naivně, ba "idiotsky". Ale přestože žijí
především svými egoistickými zájmy, v přetvářce a intrikaření,
Myškinova povaha jejich smýšlení tu a tam podkopává. Společnost však na
"idiotství" není stavěná a tragický závěr je nevyhnutelný. •• Z
dávných hodin ruštiny jsem bezpečně věděl, že na konci románu někdo z
hlavních hrdinů skočí pod vlak. Podpořila mě v tom i první scéna
románu, odehrávající se ve vagonu. Teprve s posledními stránkami jsem
tuto jistotu ztrácel, až se ukázalo, že tragická událost, k níž se
schylovalo, má jinou podobu. Inu, chyba, že jsem z Tolstého velkých
děl přečetl všechny, až na Annu
Kareninu.
(Co takhle vydání z roku 1989 v edici Trojka?!) Můj pocit studu nakonec
trochu polevil, když jsem se seznámil s bakalářskou prací Romany
Horákové Motiv sebevraždy v románu
F. M. Dostojevského (FF UP Olomouc 2012, v pdf zde):
ukazuje se tu, že Nastasja Filippovna sebevraždu - byť nepřímo -
skutečně spáchala.Jorge Luis Borges: Obecné dějiny hanebnosti
Ze španělského orig. přeložil Vít Urban. Doslov František Vrhel. Ilustroval Svatopluk Klimeš. Praha, Práce 1990. 114 s., edice Erb. - ISBN 80-208-0017-4
Jorge Luis Borges: Nesmrtelnost
Ze španělských orig. přeložili Kamil Uhlíř, Josef Forbelský, František Vrhel a Vít Urban. Praha, Hynek 1999. 501 s. - ISBN 80-86202-35-6
Obecné dějiny
hanebnosti, sbírka povídek o podvodnících, gangsterech a jiných
lumpech, v Borgesově díle předcházela jeho slavnějším povídkovým
souborům Fikce, Alef či Brodiova zpráva,
ale k českému čtenáři se dostala jako poslední. Vybral jsem si ji z
nabídky varnsdorfského internetového antikvariátu, aniž bych si
uvědomil, že toto dílo mám a už dávno jsem ho četl. Tvoří totiž úvodní
oddíl velkého souboru Borgesových povídek, který později pod titulem Nesmrtelnost vydalo nakladatelství
Hynek. A tak jsem si povídky z hanebnosti
přečetl znovu - vždyť jsem je mezitím pozapomněl. Tehdy,
při čtení Nesmrtelnosti,
musely být přebity pozdějšími geniálními povídkami, z nichž si mnohé i
po té době vybavím: Zahrada, ve
které se cestičky rozvětvují, Funes, muž se zázračnou pamětí,
Babylonská knihovna, Alef. Při opětovném pročítání hanebnosti se z paměti nejlépe
vynořily kupodivu hlavně drobné "bonusy" z oddílu Etcetera: Příběh dvou mužů, kteří měli sen a O důslednosti vědy.
•• A tak si tady připomínám své borgesovské svazky oba. Předností
jednoho je "celý Borges v jedné knize", předností druhého je působivý -
ponurý a strašidelný - ilustrační doprovod.Robert Burns: Poems & songs. Mineola, Dover Publications 2017. 92 s., edice Dover thrift editions. - ISBN 978-0-486-26863-7
Číst
klasiky anglické a americké poezie v originále bych si vůbec netroufal
bez podpory českého překladu. Proto, když mi bylo nabídnuto několik
svazků edice básnických výborů, určených zřejmě pro americké studenty,
ze všeho nejdřív jsem si ověřil, že se jejich obsah bude aspoň zčásti
překrývat s českými překlady, které mám ve své knihovně. •• Z těchto
dvou byla mnohem snazší četba R. Frosta. Prosté a přímé vyjadřování,
jímž si od desátých let 20. století získával své čtenáře, mi dost
pomohlo. A pak také překlady od Hany Žantovské ve výboru Na sever od Bostonu (1964) a v jeho
rozšířené verzi Hvězda v kamenném
člunu (1983). Z delších epických básní mi nejvíc utkvěl Snow (Sníh) a z lyricky laděných Birches (Břízy). Nad nimi (tj. na Břízami)
jsme se společně zahloubali s mojí ženou, jejíž angličtina je podstatně
lepší než moje, a shodli jsme se, že chlapecká mentalita autora je v
překladu mírně posunuta ženským viděním. To nemá znamenat zklamání ani
kritiku, ale naopak potěšení z toho, že si takových nuancí dokážeme
všimnout a jen tak pro radost se jimi probírat. •• Zato Burns a jeho
skotský dialekt, to bylo jiné kafe. Ostatně, devět stran z tohoto
svazečku zabírá slovníček výrazů, s nimiž by běžný
Američan/Angličan(?) mohl mít problém. Měl jsem k dispozici dva české
výbory - překlady J. V. Sládka (Písně
a balady, SNKLHU 1959) a Jiřího Valji (Darebné verše Roberta Burnse,
SNKLU 1963). Ke 23 básním v originále (z celkem 44) se mi podařilo
najít české přebásnění. V nemnoha případech byla k mání tatáž báseň v
obou překladech. Třeba Highland Mary
/ Marie z hor / Horská Mary nebo Tam O'Shanter.
Posun básnického jazyka od Sládkovy k Valjově generaci je na nich
samozřejmě notně znát. A parádní štiku jsem ulovil s básní Auld Lang
Syne: ke Sládkovi (Dávno již)
a Valjovi (Zašlý čas) přibyla
ještě verze Václava ZJ Pinkavy (Na
staré časy), dostupná na jeho webu: www.vzjp.cz/verse.htm#Burns,
tedy o další generační skok dál. Kromě toho mě napadlo, ale až za
polovinou knížky, vyhledávat na internetu recitaci, respektive písňové
provedení Burnsových textů na YouTube. Zaposlouchal jsem se do nich, i
když jsem mnohdy musel přetrpět (v případě zpívaných písní) kýčovitý
kolorit. Nejsilnějším zážitkem byla recitace již zmíněného Tam O'Shantera
- epické básně, nad jejímž líčením dobrodružné cesty sedláka z pijatiky
si lehce vzpomeneme na satirickou epiku Karla Havlíčka Borovského.
V tomto odstavci vzdám zase jednou po čase hold Světovce - edici Světová četba,
díky jejíž úplné sbírce mám doma slušný průřez českou i světovou
literaturou. Nejednou mě samotného překvapí, jak přijde nečekaně vhod.
Právě Frosta i Burnse jsem odtud s jistotou vyhrábl, když mi spadly
do klína jejich originály. A přidat bych mohl Carducciho, viz minulý
příspěvek. •• A ejhle, o výboru z Frosta už jsem psal. V dřevních
dobách Čz, na den přesně před
13 lety. •• S povážlivě ubývajícím místem na nové knížky v naší
domácnosti už jsem se několikrát zamýšlel nad tím, zda přechovávání
tolika metrů knih má smysl. Vždyť k většině z nich se sotvakdy vrátím.
Ponechal bych si z nich jen vytříděný "zlatý fond" (no dobrá, tak třeba
i "stříbrný") a zbytku bych se pokusil se ctí zbavit. Jenže ono to "se
ctí" není zrovna jednoduché, obdobné knižní oběživo totiž nemá velkou
naději uspět v antikvariátech ani internetových bazarech. Zaprášilo by
se jen po atraktivních titulech, s nimiž se ovšem rozloučit nehodlám.
Takže, Světovka forever...
aspoň prozatím.Z italského orig. přeložil a doslov napsal Zdeněk Frýbort. Praha, Odeon 1986. 129 s.
Z italského básníka 19. století jsem už kdysi
četl výbor nazvaný Hrozny v sloupoví,
který pořídil Zdeněk Kalista; je to jeden ze svazků odeonské "Světovky"
z r. 1967). O dvě desetiletí novější překladatelský počin Zdeňka
Frýborta vyšel v kolibřím formátu v kartonovém pouzdře, a proto na
obrázcích místo obálky vidíte titulní list a přední stranu pouzdra. ••
Dojmy z Kalistova výboru si po čtvrt století nepamatuji. Ani jsem se
nenamáhal ho nyní znovu otvírat, jak to jindy dělám kvůli porovnání
překladů. Prostě jsem se nechal unášet lyrikou, těmi zdánlivě "lehkými
dojmy, prchavými stavy duše, smutky, radostmi i hněvy" (jak to
formuluje Frýbort v doslovu). Měl jsem Carducciho podvědomě
zařazeného do hlubší minulosti, než jako vrstevníka Jana Nerudy. Proto
mě překvapil třeba motiv železničního nádraží. Zrovna báseň Na nádraží jednoho podzimního rána
(s. 91) mi učarovala melancholií podzimu, deště a mizejícího vlaku:
kalné sychravé ráno na perónu, odkud ta obluda odváží moji milovanou
kamsi do chmurné dáli. Ó, ta krásná beznadějná chandra!Jan Burian: Publius Ovidius Naso
Praha, Československý spisovatel 1975. 273 s., Klub přátel poezie
Klub přátel poezie měl ediční řadu věnovanou
životopisům básníků. To jsem zjistil ponejprv díky románu o Whitmanovi (Čz 10.1.2017) a poté poněkud únavné
životopisné studii o Apollinairovi (Čz 28.12.2018). Při návštěvě
knihkupectví a kavárny Knihomil,
jenž se při mých návštěvách České Lípy stal oblíbenou zastávkou, jsem
objevil další svazek. Proslulý český znalec antiky Jan Burian v něm
zpopularizoval životní osudy a dílo velkého Ovidia. Hned v kavárně jsem
ho rozečetl a tahal jsem ho s sebou na cesty, dokud nebylo dočteno.
(Také na koncert Jana Buriana v Krásné Lípě, jsa ovšem pamětliv, že jde
o náhodné jmenovce. Odolal jsem svému nutkání, abych hudebníka
poškorpil žádostí o autogram do "jeho" knihy) •• Kniha je rozdělena do
tří částí. V první chronologicky sledujeme básníkův život spolu s jeho
literárními úspěchy, a to až do trpkého konce ve vzdáleném vyhnanství.
Přestože zdaleka nejde o beletristické líčení, přece jen se před
čtenářem plasticky rýsuje atmosféra doby, tj. Říma za Augusta, kdy se
po občanských válkách konsolidovala císařská moc. Druhá část se věnuje
dosud neodhalenému tajemství vypovězení do Tomidy (dnes Constanța na
rumunském pobřeží Černého moře). Autor probírá nejrůznější hypotézy a
spekulace, o kterých se kdy uvažovalo, až jednu z nich nakonec
vyzdvihne jako nejpravděpodobnější, byť tak jako tak nedoložitelnou.
Třetí částí svazku jsou medailony význačných osobností Ovidiovy doby.Anthony Aveni: Schody ke hvězdám. Astronomie dávných civilizací
Z anglického orig. přeložili Jakub Rozehnal a Michaela Tichá. Praha, Dokořán a Argo 2004. 271 s., edice Aliter. - ISBN 80-86569-48-9 a 80-7203-568-1
Vůči
tématu "astronomických observatoří" - Stonehenge a pod. - jsem se vždy
stavěl poněkud rezervovaně. Touto knížkou jsem však nepohrdnul (tím
spíše, že jsem ji objevil ve slevovém výprodeji Kosmasu). Edice Aliter
se mi zdá dost seriózní na to, aby podlehla módě senzacechtivých
výkladů o neuvěřitelných schopnostech našich předků. •• Autor Schodů ke hvězdám
je archeoastronom, jeden ze zakladatelů tohoto oboru, do něhož čtenáře
zasvěcuje na příkladu tří civilizací: dávných obyvatel Británie -
tvůrců Stonehenge, a na americkém kontinentu Inků a Mayů. Ze všeho
nejdřív nám dá zapomenout na dnešní, soudobou vědou a technologií
získané poznatky o vesmíru, abychom se mohli vžít do kůže dávných
pozorovatelů vesmírných úkazů. Teprve pak se můžeme vrhnout mezi
megality Stonehenge a do mayských a inckých chrámů. Vedle pohybu Slunce
či pohybu a fází Měsíce si hlavní pozornost vysloužila planeta Venuše,
ale třeba také souhvězdí Plejády. Spíše než génie téměř nadpřirozených
schopností se tu stavitelé prehistorických "observatoří" a tvůrci
komplikovaných kalendářů ukazují jako trpěliví pozorovatelé,
předávající si poznatky z generace na generaci; v zájmu udržení přízně
božstev vytvářejí symboliku a rituály, do nichž je nám staletích těžko
proniknout. Závěrečná kapitola reflektuje myšlenkovou propast mezi
dotyčnými civilizacemi a západním, z babylonsko-řeckých kořenů vzešlým
chápáním světa, kde racionální uvažování spělo k tvoření modelů a
teorií.Kateřina Nováková: Tam, kde voní převodníky
Praha, Klika 2019. 146 s. - ISBN 978-80-88298-68-7
Příběh
napsaný podle skutečných životních osudů muže, který v mládí prožíval
kariéru nadějného cyklistického závodníka. Ale osud mu promíchal karty
způsobem ne právě příznivým. Hrdinu Jindru Moravce (jehož jméno jsem
asi do třetiny knihy považoval za pravé, ale s líčením jistých
partnerských a dalších trablí mi došel můj omyl) poté sledujeme v
divokých devadesátkách a pak téměř do současnosti v dalších rolích, do
kterých ho postaví podnikání, koketování s politikou či dvojí rodina. V
jeho charakteristice vyčnívá úpornost bojovníka, "tvrdé palice", ale
zároveň slabost vůči závislosti. V osobnosti zakořeněná soutěživost,
tolik vyzdvihovaná ve světě sportu, může člověka také potopit. Nakonec
sledujeme vlastně zápas o sebereflexi. Byť se do posledních stránek
rýsuje naděje, a to opět v podobě jízdního kola, výsledek se nedozvíme.
Život totiž pokračuje za našich dní... •• Hlavně v počátečních etapách
příběhu jsem ocenil zachycení onoho společenského ovzduší, ve kterém se
utvářely osudy dnešních šedesátníků. Epizody z rodiny, že školy či z
cyklistického týmu na mě dýchly opravdovostí. Autorka, nejméně o
generaci mladší, ve své prvotině ukázala schopnost se do prostředí
vžít. •• Spoluprožívání hrdinových situací mě však přivádělo i k
rozporuplným pocitům: smiřoval jsem se s tím, že Jindra není člověk
mého gusta. Knížka ovšem není jeho obhajobou, ale důvěryhodným
portrétem muže své doby, s pochopením pro lidské slabosti. Máme je holt
každý, byť každý jiné. •• Autorka žije v Jiřetíně pod Jedlovou a to, že
je kolegyní mé manželky, jsem zjistil až během čtení, neb jméno na
obálce bylo jaksi povědomé. Což mi pak umožnilo si osobně ověřit
například v knize nepřiznaný fakt, že vedle autorství textu jí můžeme
připsat též ilustrační doprovod.Tereza Richterová: Na Štědrý den
Rumburk, vlastním nákladem 2019. Nestr.
"Michal
s Martinem zase pouští ve vaně lodičky ze skořápek a malých svíček.
Letos jich udělali šest - maminka, tatínek, Michal, Martin, babička a
sestřička, kterou má maminka v bříšku." To je jedna celá
kapitola z
celkem čtyřiadvaceti. Každá z nich na kartonovém listě a s barevnou
ilustrací v dětsky naivním stylu, pokaždé s jiným dětským hrdinou nebo
hrdiny. (Musel jsem pro ukázku pochopitelně vybrat epizodu s Martinem.)
Jejich okouzlenýma dětskýma očima prožijeme celý sváteční den.
Kartonové listy jsou prajednoduše a přitom elegantně svázány gumičkou.
Půvabnou vánoční specialitu má na svědomí rumburská studentka
učitelství se zájmem o výtvarnou tvorbu. S realizací jí pomohlo místní
grafické studio Prostě Q.Martina Janečková: Básně z listí
Fotografie Martin Fjo Vítek a autorka. Rumburk, vlastním nákladem 2019. 59 s.
I
kdybychom pominuli básničky, stojí tato útlá čtvercová brožura za
prohlédnutí kvůli náladovým barevným fotografiím z přírody. Já však
poezii nepominu a ocením autorčinu intimní citovou zpověď, v níž se
vzájemně zrcadlí přírodní motivy a pohyby v básnířčině duši. Také ona
je z Rumburku. Její sbírku můžete objevit na prodejních
pultech - například v kavárnách či infocentrech v okolí - spolu se
sušenkami, které autorka dodává na trh
pod svou značkou. K čaji či kávě se hodí obojí.Kopec dobrot. Sousedská kuchařka drsného severu
Text Marcela Titzlová, Lubomír Mlčoch, Jakub Hloušek, Karel Valter. Pro Náš Kopec z. s. vydalo nakl. Granit v r. 2020. 127 s. - ISBN 978-80-7296-128-3
Na
rozdíl od výše zmíněných knížek jsem se do téhle začetl jen namátkově.
Ani si nefandím, že bych si podle ní něco uvařil. Ale kdyby se toho
chopila nějaká dobrá duše, leckterý z receptů bych si nechal líbit. Nad
barevnými fotografiemi se mi sbíhají sliny. •• Takže na vysvětlenou: V
severovýchodním cípu Českého Švýcarska, kousek od Brtníků, leží osada
Kopec. Já o ní poprvé slyšel kdysi od spolužáka, který mě informoval o
jediném známém místě, kde teče voda do Kopce. Bylo to ústní sdělení,
tudíž se to velké písmeno dalo hravě přehlédnout. Přes osadu jsem pak
později několikrát procházel při turistických výšlapech. (A opravdu,
Brtnický potok tu vesele bublal do Kopce, ba i z Kopce.) Z doslechu
jsem věděl o stmelené komunitě zdejších obyvatel - chalupářů, a o
hospůdce. Přímá zkušenost mě minula. •• Ale teď to z Kopce začalo na
dálku vonět z kouřících se talířů. Místní chalupáři si z dobrot,
kterými se navzájem častovali, sestavili kuchařku. A ne skromnou.
Stovka receptů v uspořádání podle
ročních období - od velikonočních nádivek po novoroční čočku
a svíčkovou nadivoko. Ke
každé roční době navíc
patří
poučení
o nápojích - pivu,
domácích
likérech
a ovocných
vínech,
čajích.
Několik fotek vám představí i romantická zákoutí samotné osady. ••
Knížku se mi podařilo získat přes jednoho "Kopečáka", který mi ji s
mírnými rozpaky dovezl téměř pod nos. Kuchařka byla totiž aktuálně k
dostání jen přímo
na místě, v domě č.e. 82. Nicméně na webu
spolku
mezitím přibyla zpráva, že "v nejbližších dnech bude hotový dotisk 150
kusů a na podzim by mohla jít kuchařka do běžné distribuce".Brno, Petrov 2005. 170 s. - ISBN 80-7227-231-4
Fantaskní
příběh s filozofickým podtextem se odehrává v kulisách Prahy. Pro
jistou část čtenářské obce se tato kniha stala kultovní. Od Ajvaze
jsem předtím přečetl dva jiné romány (Lucemburská
zahrada a Zlatý věk, Čz 7.1. a
1.6.2012). Druhé město
jim předcházelo - poprvé vydáno 1993, podruhé 2005 - naštěstí se mi
touto cestou dostalo do
rukou toto druhé vydání, v němž jsou odstraněny prý podstatné chyby.
Mysticky-fantaskní nápady, které se tu objevují, v těch pozdějších
dílech ještě zdokonalil. Třeba motiv neznámého písma: v "paralelním"
světě Druhého města je to
písmo ze znaků, které bychom snad mohli rozluštit a číst, ve Zlatém věku
už by to šlo těžko: samy znaky - a celá literární díla - se neustále
mění, podléhají jakési tekutosti. Prchavost tajemného světa v
autorových představách tak postupně graduje. •• Příběh hrdiny, který po
náhodném setkání s knihou z "druhého města" usiluje o proniknutí do
jeho středu, naopak se přibližuje poznání, že tento svět nemá žádný
"střed", tak jako žádný jiný z mnoha světů, jež se všechny - včetně
našeho - tak nějak prolínají. •• Coby knihovník jsem byl silně zaujat
epizodou hrdinova průniku do druhého světa skrze labyrint uliček v
Národní knihovně, kam se žádný rozumný knihovník nikdy neodváží,
protože z džungle vzdálených zapadlých chodeb není návratu... Hrdinu
však skazky nezastaví a po rozloučení s vědeckým pracovníkem Klementina
se vydá do džungle, v kterou se mění regály knih, pohlcovaných divokou
vegetací. "V knihovně proměněné v
prales jsem si uvědomil, že písmena v
rozervaných svazcích i v nové knize na pultě knihkupectví jsou jen
jedny ze skvrn, kterými bující bytí zdobí povrchy jsoucen a kterými
vyslovuje pouze svůj monotónní a nesrozumitelný šepot." U všech
čertů,
to je ten pravý
ajvazovský myšlenkový svět! [Je pro mě památeční vzpomínkou, že jsem
tuto pasáž četl v restauraci U všech
čertů, na Vysočině v kempu u Velkého Pařezitého rybníka.] ••
Zřejmě není náhoda, že se Druhé město
objevilo v názvu nakladatelství Martina Reinera (po zrušení původního
nakladatelství Petrov), u něhož Ajvaz své knihy vydává.Texty napsali a doprovodné citáty vybrali Umberto Eco a Girolamo de Michele. Z italského orig. přeložili Gabriela Chalupská [... aj.]. Praha, Argo 2015. 439 s. - ISBN 978-80-257-1433-1
Na
tuhle knížku jsem se těšil už léta. Ale bylo toho po ruce vždycky tolik
jiného ke čtení a prohlížení... Až když jsem zachytil výprodejovou
nabídku Kosmasu, kde se kupodivu právě tento titul velice výhodně
nabízel, mohl jsem se začít kochat. Téměř ve všem splnila moje
očekávání: Průvodce po vývoji estetického ideálu od antických kultur po
současnost je doprovázen jednak mnoha luxusními ilustracemi, jednak
citáty ze soudobých teoretických úvah a uměleckých literárních děl.
Autorský výklad i vybrané citáty poukazují na principy, na kterých se
zakládalo pojetí krásy v té které době. Přirozeně je řeč o kráse
vizuální, jak se zjevovala ve výtvarných dílech, a tak je řeč o
kompozici, proporcích, barvách, světle... Nicméně podstatné pro vhled
do estetického cítění té které doby jsou přesahy do filozofie,
náboženství, matematiky a geometrie, sociologie, techniky, médií. ••
Při všem tom poučném čtení a krásném dívání mě přece jen napadala
skeptická myšlenka o tom, zda by se s ideálem krásy, přisouzeném určité
epoše, ztotožnila většina tehdejších současníků, a zda tedy současné
úsudky o tom, co tehdy bylo považováno za krásné, lze zevšeobecnit.
Možná jej tak vnímala jen jistá vrstva lidí, kteří byli "in" a po
kterých se zachovalo svědectví spíše než po jiných, kteří navzdory
elitě obdivovali "to své". Jako kdyby budoucí badatelé měli podle
vzhledu držitelek titulů Miss World usuzovat na vkus většiny mužů na
počátku 21. století. Však se také na posledních řádcích poslední
kapitoly přiznává, že určit převládající estetický ideál dnešní doby
není možné. •• Jako drobnou "vadu na kráse" jsem pociťoval drobné a
navíc zesvětlené písmo použité pro citace. Byl to vlastně indikátor
únavy: po náročnějším dni s tím mé oči měly co dělat. Ale podotýkám, že
jsem si pořídil druhé, brožované vydání, zatímco první vázané vydání
bylo o pár centimetrů větší. (Jestli toto nebyl ten důvod, proč se
paperback dostal do slevové zóny.) •• Ke krásnu patří neodlučně
ošklivost. Pátá kapitola Krása
monster
ukazuje, že i ve zobrazování ošklivosti byla nalézána krása. Estetice
ošklivosti však Eco věnoval celou další výpravnou publikaci, a já
doufám, že i k ní mě jednou šťastné okolnosti přivedou.Koráb korálový. Tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků
Uspořádal Dušan Karpatský. Praha, Fori Prague 2007. 750 s. - ISBN 978-80-239-9594-7
Před časem jsem se pročítal velkou antologií
francouzské poezie (Galský kohout
zpívá, Čz 29.10.2012).
Stejného rodu je tento výbor z poezie charvátské. (Přestože se častěji
setkáváme s pravopisem Chorvatsko,
chorvatský, ve výboru se důsledně upřednostňuje konkurenční
podoba Charvátsko, charvátský).
Také v něm jde o průřez celou historií národního básnictví, od
středověkých počátků po závěr 20. století. Oproti francouzské
antologii, sestavené výhradně z překladů Gustava Francla, se na
přebásnění podílelo 15 překladatelů, převážně současných v čele s
Dušanem Karpatským, ale je tu i několik ukázek z dob obrozenců (K. J.
Erben, F. L. Čelakovský). Sestavitel knihu opatřil úvodní studií o
vývoji charvátské poezie a kromě toho je každý básník představen
životopisným medailonem. K tomu další bonusy: bibliografie všech
dosavadních překladů charvátské poezie do češtiny, medailony všech
známých překladatelů, rejstřík básníků. •• V chronologicky sestaveném
výboru jsem první třetinu pojal spíše jako seznamovací kurz - až na
několik renesančních výjimek mě ta starší díla příliš nebrala. Zbystřil
jsem například nad filozofující rybářskou eklogou Petara Hektoroviče
(s. 170). Později přibývalo básní, které stálo za to si přečíst
opakovaně. V zástupu jednoho sta básníků jsem si našel i několik
oblíbenců, od nichž bych si toho rád přečetl víc - třeba V. Nazora a N.
Milićeviće.Ze španělského orig. přeložila Anežka Charvátová. Praha, Argo 2020. 141 s. - ISBN 978-80-257-2975-5
Dvě podstatně rozsáhlejší autorovy prózy jsem
četl před pěti lety. Byly to romány Divocí
detektivové a 2666 a
najdou se v zápisku z 21.4.2015. Amulet
je jakýmsi "doplňkem" k nim. Mám ten dojem, že vypravěčka příběhu -
"matka všech mexických básníků" Auxilio Lacouturová - se v některém z
nich vyskytla jako epizodní postava. Tím spíše, že v jejím vyprávění se
naopak vyskytují Arturo Belano a Odysseus Lima, staří známí z Divokých detektivů.
V mé knihovně nezůstaly, a tak bohužel nemohu konfrontovat. Rád bych
tak udělal například s epizodou návštěvy u krále prostitutů. (No ale
neodolal jsem a začal vyhledávat na internetu: v portálu iliteratura.cz je například doslov
překladatelky k Divokým detektivům,
kde se mi potvrzuje, že Amulet
je rozpracovanou epizodou z tohoto románu.) Je to skutečnou událostí
podložený příběh ženy, která se po obsazení univerzity vojáky v roce
1968 skrývala řadu dní na záchodě. Ony dlouhé dny naprostého osamocení,
jen ve společnosti jedné básnické sbírky a vlastních vzpomínek, se
převtělily do "tunelu času" k minulosti i budoucnosti a do horečnatých
vizí. I když jsou líčeny události o řadu let mladší, stále jako by byly
přítomny už v oněch přízračných dnech a nocích a jako by nabývaly
smyslu z obdélníku světla sunoucího se po chladných dlaždicích
univerzitních toalet. Ale spíše než toto zamrazí vás nakonec antický
příběh, vyprávěný samorostlým malířem v jeho takřka poustevnickém
příbytku uprostřed mexické metropole - opět v jakési přízračné noci. Je
na čtenáři, aby domýšlel, v čem se tragédie Oresta a jeho nevlastní
sestry Érigoné stala pro Auxilio iniciačním příběhem a jak to vše
souvisí se závěrečným obrazem chlapců pochodujících se zpěvem vstříc
propasti... •• Motiv ženy schované na záchodě v budově obsazené
násilnickými nepřáteli se v mé četbě objevil znovu krátce po sobě.
Pozoruhodné ale je, že Queneaův román Na
ženský je člověk krátkej (viz Čz
1.1.2020) vyšel v roce 1947, dvacet let před událostí, jež skutečně
postihla studentku mexické univerzity. Nicméně takový běh událostí je,
bohužel, lehce představitelný a opakovatelný. Jinak je ovšem srovnání
nepatřičné - nacházíme se u těchto dvou autorů v dosti rozdílných
literárních souřadnicích a jejich záměry pro použití téhož motivu jsou
si naprosto cizí.Přeložili Vilém Závada a Stanislav Segert. Praha, Československý spisovatel 1968. 133 s., Klub přátel poezie
Mám rozečtenou knihu úvah ekonoma Tomáše
Sedláčka Druhá derivace touhy.
Často v nich využívá historické paralely z dob dávných i velmi dávných.
Když v jednom z článků zabrousil k jednomu z nejstarších biblických
textů, k Jobovi, nebyl jsem
si tak docela jistý, že odkazu na tento příběh rozumím. Ale taky jsem
si uvědomil, že právě Kniha Jóbova
je jedním z mých nedávných antikvárních úlovků, které čekají na
přečtení. I pustil jsem se do ní. •• Je to její již několikerý český
překlad. Jméno jednoho z předních českých básníků mu dodává punc
básnického klenotu. Navíc obšírný doslov včetně poznámek a vysvětlivek
dává čtenářovi možnost proniknout do skladby samotné a do historického
a literárního kontextu. K tomu podotýkám, že celou Bibli jsem
kdysi "přelouskal", a to v ekumenickém překladu z r. 1985. Ale to bylo
tehdy spíš pro věcné a rychlé seznámení s obsahem. •• Prosté vyprávění
kombinované s básnickými a úvahovými pasážemi, místy s expresivní
obrazností (zejména v promluvě Jahveho ve 38. až 41. kapitole). Kromě
estetického požitku jsem díky doslovu nyní obohacen o zjištění, kterak
ve starozákonní době anonymní autor Joba
přispěl k novému pohledu na lidské utrpení: ono již nemusí být "božím
trestem" za hříchy, jichž si dotyčný ani nemusí být vědom, ale
zkouškou, která v důsledku může být posilující. •• Po přečtení mě
zajímalo srovnání s ekumenickým zněním, tož jsem tedy znovu otevřel Bibli
a shledal jsem, že Závadovo-Segertovo přebásnění se - samozřejmě až na
výrazové prostředky - věrně drží kanonizovaného textu, jen tu a tam v
zájmu srozumitelnosti přehazuje pořadí veršů a výjimečně některé
vypouští.
Dále tu byla příležitost vzít po dlouhé době do
rukou knihu Bible, její postavy a děje
(autor Antonín Špale; Praha, V. Kotrba v nár. správě 1948. 548 s.). Tu
jsem získal darem před více než dvaceti lety - ještě v minulém století!
- a pořádně jsem ji ještě neprozkoumal. Zprvu jsem laškoval s úmyslem
ji také od začátku do konce "přelouskat", ale zbytečně archaizující
jazyk mě odradil, a koneckonců, vždyť Bibli už "znám". Tak jsem si ze
Špaleho nyní přečetl aspoň příběh O
trpělivém Jóbovi.
Mírné zklamání - našel jsem zde jen zjednodušené převyprávění příběhu,
s několika málo nepodstatnými vysvětlivkami pod čarou. Nejrozsáhlejší
poznámka dramaticky popisuje ukrutnou Jóbovu nemoc - malomocenství. ••
To zřejmě byl účel této publikace - běžným čtenářům zpřístupnit
základní biblické příběhy v přístupnější, zlidštěné podobě. No jo, ale
ten jazyk...! •• Za poznámku stojí předmluva arcibiskupa Josefa Berana
v podobě faksimile rukopisu z března 1948 a čtyři mapky biblických míst
na křídovém papíru. Předchozí majitel(é) knihu přece jen asi asi hojně
využíval(i). Soudím podle toho, že z přebalu, asi poničeného, zůstaly
jen odstřižené záložky s průvodním textem. To je v takových případech
vždy chvályhodné. Kromě toho se ve svazku zachoval vložený leták s
nabídkou díla Jana Merella Studium a
četba Bible, což mělo být zahajovací dílo edice Komentáře k Písmu Svatému Starého i Nového
zákona.
Tento první svazek skutečně vyšel (1949), ale byl zároveň svazkem
posledním. A také labutí písní "Vzdělávací knihovny katolické".
O mnoho přínosnější bylo šáhnout po Slovníku biblické kultury (Danielle
Fouilloux a dalších pět autorů, z francouzského orig. přeložili Jan
Binder aj., Praha, EWA 1992. 320 s. - ISBN 80-900175-7-6).
Ten se mi už několikrát osvědčil jako užitečná příručka "k poznávání
židovsko-křesťanských pramenů západní kultury". Kromě asi šesti set
hesel si v ní přijdete na četná vyobrazení, chronologické tabulky,
mapky, rejstříky... Základním pojmům, postavám a místům jsou tu sice
věnována slovníkářsky lakonická hesla, ale zrovna na Jóbovi
(s. 98-99) jsem se přesvědčil, že v hutné zkratce shrnují to podstatné.
A především jsou k heslům připojeny cenné odkazy na zpracování tématu
ve světové kultuře. Dozvíme se o významu rčení Jobova zvěst (lid.
"jobovka"), seznámíme se s ohlasy a pojetím motivu Jóba
v literárních dílech od 15. do 20. století, ve výtvarném umění, v
hudbě... Na internetu jsem si díky tomu vzápětí našel Dürerův obraz Job a jeho žena a cyklus grafik W.
Blakea. Pak jsem si poslechl ukázky z varhanního cyklu Petra Ebena Jób
v interpretaci Tomáše Thona s přednesem Radomíra Lukavského. A byl z
toho kulturně výživný podvečer s přesahy od starých Aramejců a
Izraelitů po 20. století.Foto Richard Čermák, Zdeněk Helfert, Roman Křížek, Jan Maroušek, Malvína Nálevková, Markéta Suttnerová. Praha, Mladá fronta 2017. 333 s. - ISBN 978-80-204-4626-8
Dosud
jsem se neseznámil se žádným z básnických či prozaických děl Václava
Vokolka, přestože mám tušení, že bych nelitoval. Kromě beletrie se však
věnuje - cituji z jednoho medailonku - "kulturní historii českých zemí
z pohledu duchovna". Do této kategorie spadají Skryté Čechy.
Obsahují šestačtyřicet historicko-duchovních portrétů míst, z nichž
dýše posvátno; lokalit spjatých s křesťanskými, praslovanskými,
keltskými či ještě staršími tradicemi. Míst, která se stala duchovním
centrem někdejšího osídlení, ať už svým přirozeným zasazením v krajině,
nebo k tomu byla uzpůsobena. Ne vždy je to historicky či archeologicky
doloženo; autor v takových případech pracuje s indiciemi. •• Nejednou
hovoří o "duchovních vazbách, které přesahují naše chápání", o
zarážejících souvislostech mezi místy v krajině, které překrylo
zapomnění a které ke své škodě pomíjíme. Mnohdy nám dává pocítit i
lítost na tím, že staré "pohanské" tradice byly násilně potlačovány
křesťanstvím, ač se tomuto tlaku dlouho a úporně vzpěčovaly. •• Občas
jsem měl podezření, že Vokolek spoléhá na spekulace a že na tom či onom
místě posvátnou tradici, třeba prehistorické obětiště, prostě vidět
chce - a že mu k tomu stačí indicie a mínění několika podobně
"postižených" autorit. Na druhou stranu přijímám myšlenku, že dávní
obyvatelé měli ke krajině daleko intimnější vztah než dnes my, že každý
významnější vrch, nevšední balvan, majestátní strom nebo vodní pramen
mohl být výzvou pro přesah za hranici "racionálna". •• Fotografií je v
knize požehnaně a jsou požitkem pro oči. Především krajinářské
dvoustrany. Za favorita mezi nimi jsem si vybral výhled na Milešovku
(s. 162-3), snad proto, že právě o minulé dovolené jsem tudy procházel.
Je přitom zajímavé, že ke snímkům v knize nedohledáte konkrétního
autora. Nejsou ani uvedeny zdroje dobových rytin či jiných starých
vyobrazení. Popisky k ilustracím jsou vůbec výjimkou (zpravidla nejsou
třeba, ale v některých případech bych jimi vzal zavděk). •• Neodpustím
si pár připomínek k detailům: Svatováclavskou legendou ověnčený dub ve
Stochově je autorem bez váhání označen za pamětníka českého patrona
(měl být vysazen při Václavově narození). Bez ohledu na mínění
odborníků, kteří mu ve svých odhadech dvě až čtyři staletí ubírají. • V
textu o kapli na Křížové hoře v Českém Krumlově se praví, že její
vnitřní průměr "činí cca 7 metrů, což symbolizuje sedm bolestí Panny
Marie". Jenže v době stavby kaple (1710) byl metrický systém ještě "na
houbách" a zůstal tam skoro celé století. Není to jediné místo v knize,
kde jsem pociťoval přehnanou snahu objevovat skrytou symboliku a
netušené souvislosti. •• Mnohými dotyčnými místy jsem při svých
vlastních toulkách prošel (je jich zatím necelá polovina z knihy).
Teprv u Vokolka zpětně zjišťuji, čemu jsem tam měl věnovat zvýšenou
pozornost, čím jsem měl nechat na sebe působit. Snad při plánování
svých příštích cest nezapomenu na výpisky či fotokopie ze Skrytých Čech.Vladimír Křivánek: Vrátka do ticha. Grafiky Miloslav Polcar. Doslovy Jan Hejk (k poezii V. Křivánka) a Vilma Hubáčková (k výtvarnému doprovodu M. Polcara). Olomouc, Aleš Prstek 2016. 85 s. - ISBN 978-80-905515-7-2
K poezii Vladimíra Křivánka se v Čz vracím po dlouhých letech.
Jedinkrát, v září 2006, jsem komentoval sbírku Zátiší s loňskými ořechy.
Zdá se tedy zvláštní, když o něm mluvím jako o svém nejoblíbenějším
básníku. Ono totiž - svého nejoblíbenějšího básníka nemusíte číst
často. Můžete se zabývat několik měsíců jednou sbírkou a vstřebávat ho
po kapkách. Po roce, či po několika, mít v ruce další sbírku, a z
ní opět pít po doušcích. Právě tak to mám s Křivánkem. ••
Melancholickou tresť uloženou v Pijácích
melancholie
jsem užíval jednoho, už poměrně vzdáleného podzimu. A vlastně jsem léta
odkládal jejich evidenci ve "čtenářského deníčku", pokládaje to bezmála
za znesvěcení. Jedná se o velkoryse pojaté vydání bilanční sbírky
(čtvercový formát, pevná vazba vložená navíc do papírového pouzdra,
žánrové černobílé celostránkové fotografie), která o svém "naturelu"
vypovídá už názvy oddílů: Tušové
kresby, Víno, Sny, Srdce, Melancholie, Hřbitovy, Pocta Li Poovi.
Básně jsou krátké, často o dvou nebo jednom čtyřverší. A především:
kdekoli ji náhodně otevřu, vypadne na mě perla. Potemnělá, natrpklá,
probolavělá, tak nějak životem zdrchaná - ale perla. Něco, po čem
přimhouříte oči, vstřebáváte, necháváte doznívat, než pak jdete znovu
žít. "A všechno stvořené je
jako veršů spád. / Přírody koloběh. Pád hvězdy do nicoty. / Možná jsme
chaosem, který má boží řád. / Možná jsme pouhým otiskem hmoty."
(Báseň XXIII z oddílu Srdce, s. 99.) •• Vrátka do ticha
jsou oproti tomu útlou sbírkou pětatřiceti básní, vesměs osmiveršových.
Účinek obdobný. Ilustrační dílo tentokrát tvoří rovnocennou složku:
vlevo báseň, vpravo celostránková barevná grafická abstrakce. Jsou to
výřezy z Polcarových velkoformátových grafik. K sousedícím básním
nemají přímý vztah. Sic bych byl raději, kdyby výtvarník reagoval na
báseň, byť abstrakcí. "Mnohé,
cos miloval, už je ti lhostejné. / Za tebou prostor zbyl: kdysi byl
otevřen / polibkům, písním, snům... i touze po kráse. // Klopýtáš ve
verších po cestách ztracených. / Sám sebe zpovídáš. Sám sobě překážíš.
/ Stejně se nedoptáš, jaký jsi vlastně byl." (Báseň Tvář, s. 20) •• A ve vší té
ponurosti jedna dobrá zpráva. Na své podzimní vstřebávání čeká další
Křivánek: Duše je divný pták.Olga Tokarczuková: Bizarní povídky
Z polského orig. přeložil Petr Vidlák. Brno, Host 2020. 225 s. - ISBN 978-80-275-0148-9
Před deseti lety jsem od této autorky četl
knihu Běguni (Čz 31.8.2010). Mezitím byla autorka
poctěna Nobelovou cenou (2018). Bizarní
povídky,
její čerstvou novinku na českém knižním trhu, jsem si půjčil s tím, že
z ní okusím dvě tři povídky. A ejhle, mám přečteno všech deset. ••
Pokud jsem u Běgunů
konstatoval jako jeden z ústředních motivů lidské ostatky, mohu na to
navázat. Když už ne ostatky (jež dominují v předposlední povídce), tedy
jistě téma lidské tělesnosti a nemocí je téměř všudypřítomné. Bez toho,
že by bylo samoúčelné. Stejně tak se to má s fantaskností, přítomnou ve
většině příběhů. V tomto ohledu shledávám jistou příbuznost se
spisovatelčiným krajanem Stanisławem Lemem. Myslím, že by z ní měl
radost. •• Některé z próz zanechaly silnější dojem než jiné (to je
ostatně výhoda psaní o knihách povídek - když nic jiného, chytnete se
aspoň toho, které z nich jste si schopni zpětně vybavit). Zelené děti, Zavařeniny, Návštěva,
Pravdivý příběh a závěrečná trojice: Transfugium, Hora Všech svatých, Kalendář
lidských svátků. No vida, vlastně je jich většina. Ale ani
zbývající, tj. Cestující, Švy
a Srdce
jsem nepřečetl bez zájmu a bez jistého napětí, "co z toho bude".
Nezáleželo na tom, zda je dotyčný příběh slučitelný s realitou (naší
současnou), nebo je zabalen do hávu sci-fi; postavy tak i tak dýchají
skutečností. •• Nad povídkou Pravdivý
příběh jsem si vybavil kdysi dávno četbu sci-fi novely Epepe
od Ference Karinthyho. Hrdina se v obou případech ocitá coby cizinec ve
městě, kde mu nikdo nerozumí a kde se pro jazykovou bariéru nemůže
domoci záchrany ve svízelné situaci. Na rozdíl od maďarské varianty se
tentokrát nedočkáme ani světýlka na konci tunelu. A na rozdíl od
Karinthyho nadsázky líčí událost v našich reáliích snadno
představitelnou. Ne, s touhle povídku by si neměl začínat člověk v
depresi. Světýlek na konci tunelu je u Tokarczukové vůbec pomálu. Ale
jsou. Třeba právě v příběhu, který knihu uzavírá. •• Stejně jako v
případě Běgunů netroufám si
spekulovat o autorčině poselství a záměru, byl-li nějaký celé této
knize společný. U mnohých povídek mě napadá, že máme-li se čeho bát,
jsme to především my sami.Karel Šiktanc: Nebožka smrt. Praha, Československý spisovatel 1963. 65 s., Klub přátel poezie, výběrová řada
Karel Šiktanc: Český orloj. Ilustroval Jaroslav Šerých. Praha, Práce 1990. 110 s., edice Klín. - ISBN 80-208-0035-2
Česká
poezie, tak jak vposledku vykrystalizovala na mém nočním stolku a
v jiných čtenářských koutcích, to jsou dva básníci: Vladimír Křivánek
a Karel Šiktanc. K prvně jmenovanému se vrátím, jen co dočtu Vrátka do ticha. Od Šiktance jsem
zde už měl Jak se trhá srdce
a Adama a Evu (Čz 15.8.2016, 12.2.2018) a docela
nedávno spolu-překlad čínské antologie Tři nadání (Čz 22.3.2020). •• Ke třem nově
přečteným sbírkám bych mohl přesně zopakovat, co jsem již psal ke knize
Jak se trhá srdce.
Sbírku Hrad Kost,
z těchto tří nejnovější, již post-totalitní (psána 1990-1994), jsem si
loni
jednoho příjemného zářijového podvečera četl na hřbitově, usazen na
podezdívce opuštěné hrobky. Nemohl jsem zvolit lépe. Tam jsem si
zaškrtl verš: "Ku spasení kus
pasení / stačí". Vytrženo z kontextu je
to snad jen slovní hříčka - ale celá báseň Křižování
(s. 47-49) je hlasem úzkostně patetické obžaloby a protestu,
umocňovaného expresivitou, archaismy, zámlkami, výpustkami. Závěr
básně: "To zblo ta kost /
co vězí nám v hrdle / ten hnát
zlit mázdrou / a slepenstvím krve // co v sedlé níži nastoluje kříž - /
měj nás až za hrob dáviti k slzám / pajšl a vozher a
pospas / a stud! // Neb nežli syté uvříská nás hlad // raděj se
němí zvolna ukřižujme sami". Když pak necháte
opadnout
emocionální napětí, vracíte se k použitému výrazivu coby k vzácným
lahůdkám a obohacujete svou pasivní lexikální výbavu (neříkejte, že
všechna ta slova znáte!). •• Nebožka smrt
je sbírkou o tři desetiletí starší. Šest básní s motivem smrti, kterou
je třeba překonat. Z nich nejsilněji rezonovala závěrečná Silvestrovská noc, vlastně krátká
poéma. Nalistujte si ji, až zas bude velká voda. Báseň osmi
je pomníkem tragicky zahynulých polárníků při požáru sovětské
antarktické stanice v prosinci 1960. Byl mezi nimi i český meteorolog
Oldřich Kostka. Také poučení se na četbě poezie počítá. Prostudoval
jsem si při té příležitosti něco o českých stopách v průzkumu šestého
kontinentu. •• A teď Český orloj.
Cyklus dvanácti básní - měsíců v roce - vznikal v počátku
normalizačních let (1971-1973) a vydání se dočkal až po listopadu. V
rozhovoru v roce 2005 o něm básník říká: "Když jsem se teď díval na
Český orloj, vůbec jsem nepochopil, jak jsem to mohl všechno upsat.
Takový fláky. Orloj jsem psal pro dospívajícího syna, chtěl jsem mu
naznačit, kde jsou pro mě ty základní věci." Monumentální dílo, které
ani učíst není jen tak. Vychutnával jsem si ho nahlas. A jistě jsem
nepostihl veškerou symboliku, odkazy k folklorní, náboženské nebo
literární tradici; celou významovou síť spletenou kolem osudu svého
vlastního stejně tak jako osudu vlasti. Vyžíval jsem se ve vracejících
se leitmotivech, v náznacích dialogů (básníka se synem), ve svérázném
jazyku. "Český
orloj
je psán v bolestně naléhavé intonaci, mnohdy má charakter
vyzvání, příkazu, zapřísahání, modlitby, kletby či
zaříkávadla." - to opisuju ze Slovníku
české literatury po roce 1945.
Vděčný jsem i za výtvarný doprovod Jaroslava Šerého, spočívající ve
čtyřech celostránkových barevných ilustracích - ročních dob. Mohu se
ukochat podzimní variantou ze strany 87.Praha, Regia 2003. 607 s. - ISBN 80-86367-30-4
Před
více než měsícem k nám dorazila koronovirová epidemie. Takového humoru,
co se tu teď urodilo! Nestíhám sledovat všechny zábavné hlášky, videa,
mystifikace, satirické šlehy na odpovědné činitele atd. Za zlých časů
je tomu tak u nás vždycky. Naštěstí... A tak jsem si vzpomněl na
tlustou knížku o humoru, vylovenou nedávno z knihovnického hrabátka
odložených-nepotřebných knih - s tím, že si ji případně i někdy přečtu.
•• Název by vás mohl splést. Není to sbírka humoru, ale průvodce
dějinami humoru, tak jak se projevoval zejména v literárních žánrech.
Po letmém nahlédnutí do teorie humoru se Ervín Hrych (1929-2016) vydává
na víceméně chronologickou výpravu od starověku po konec 20. století.
Ve světě i v tuzemsku, přičemž "svět" je zastoupen především kulturně
blízkým okruhem evropských zemí a Severní Ameriky. Dojde ale i na
exkurz do asijských zemí. •• Zajímavé čtení se spoustou ukázek všech
možných žánrů. Čtenář má možnost si uvědomit rozostřené hranice
humorna. Leckoho třeba překvapí kapitolka věnovaná Komenského Labyrintu světa a ráji srdce.
Podezřívám autora, že ve svém encyklopedickém přehledu nechtěl
postrádat žádného z literárních velikánů, a kde to jen trochu šlo, tak
z něj aspoň kapku toho humoru vyždímal. Tu a tam si vypomůže aspoň
veselou historkou o autorovi - nehumoristovi. (Ale to mohl klidně
věnovat odstavec i Gándhíovi, jenž prý měl také smysl pro humor, tím
spíše, že na místě věnovaném Indii si posteskl nad téměř naprostou
absencí vtipu.) Nepokouší se o absolutní objektivitu, nedělá si nárok
na úplnost a netají se svými oblíbenci. Jindy má potřebu se vcelku
zbytečně opakovat s výtkami vůči pokleslému humoru některých
jmenovitých současníků. Zdá se, že na nejvyšší příčce u autora stojí
kvalitní, duchaplná satira. A také umění mystifikace, které si sám
vyzkoušel; k tomu se ještě vrátím. •• Evidentně má slabost pro
Francouze. Anglický typ humoru tak nějak bere na milost a nad Němci se
tváří, že jejich reputaci musí zachraňovat. Ale vrátím se k Francouzům:
autor mě opět navnadil na monumentální kolektivní český překlad
Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela
(dílo překladatelského týmu zvaného Jihočeská Theléma), který už jsem
kdysi zálibně potěžkával v ruce. V novodobé francouzské produkci mi
ovšem trestuhodně chyběl, i s přihlédnutím k nutné redukci galské
studnice humoru, Raymond Queneau. •• Ano, Hrychův výběr jsem tu a tam
srovnával se zkušeností své vlastní četby. Například pohanil W. Allena,
považujíc jeho popularitu za pouhý produkt bulváru; nicméně půlku věty
ztratil i o jeho humoristických knížkách. Ale ten gejzír Allenova
sofistikovaného humoru byl pro mě hlubokým zážitkem (Čz
30.12.2007). Z kapitolky věnované Maďarsku vyplývá, že kromě Karinthyho
je tam pusto a prázdno; maďarští přátelé, na něž se odvolává, mu zřejmě
další jména zatajili. Takový István Örkény, například, jehož satirické Minutové grotesky u nás vyšly
dvakrát. Kromě toho mě kdysi pobavil Tibor Dévényi Kariérou dr. Gézy Tamhletoho. U
jižních Slovanů mu ke
škodě věci unikl Chazarský slovník
M. Paviće, byť se český překlad (1990) dočkal zasloužené publicity (já
ho četl v reedici, viz Čz
26.9.2015) a byť jde opět o svéráznou a unikátní formu humorné
mystifikace, k níž by měl mít Hrych blízko. Když totiž dojde v závěru
knihy na tuzemskou tvorbu posledních desetiletí, patřičně v ní
zviditelnil - kromě mnohých jiných vlastních zásluh o český humor -
svou Krhútskou kroniku (a
aktivity, snad dokonce hnutí, s ní spojené). Je zde fakticky položena
na roveň Divadlu Járy Cimrmana.
Znáte? •• Otazník nad autorovou erudicí na poli soudobého kulturního
dění vzbuzuje odstavec o českých písničkářích, upozorňující mezi
hrstkou jiných jmen též na "zpívajícího právníka Jaromíra Nohavicu". ••
Tyto detaily působící mírnou pachuť (včetně některých opakujících se
výrazových klišé a relativně časté překlepy v textu) nemění nic na
efektu knihy v bohaté inspiraci pro četbu, či aspoň v rozšíření
všeobecné povědomosti o kultuře humoru. •• Příjemným překvapením je
vybavení díla jmenným rejstříkem.Z anglického orig. přeložil Jiří Podolský. Praha, Dokořán a Argo 2016. 359 s., edice Zip. - ISBN 978-80-7363-697-5 a 978-80-257-1936-7
Nekonformní
profesor fyziky a kosmolog Tegmark, pocházející ze Švédska, přichází s
výrazným posunem v chápání vesmíru: nestačí mu, že je podivuhodně
podřízen lidskému výtvoru - matematice, on je prý matematika sama. Mezi
vesmír a matematiku můžeme položit rovnítko. A s touhle šíleností se
dost možná i smíříte, když se knihou pročtete. Což nebude nic těžkého,
i kdybyste zrovna nehořeli láskou k matematice, teoretické fyzice,
kvantové mechanice... Tegmark je totiž skvělý vypravěč vědeckých
dobrodružství, a to i takových, které se (zdánlivě) odehrávají jen na
vršících se stránkách matematických výpočtů. Jeden takový sugestivní
popis najdete v kapitolce Kvantová
cenzura
(s. 175n.). Čiší z toho opravdová vášeň poznání. Čtivosti pomáhají
četné reportážní vsuvky se střípky z autorova osobního života. •• Dále
je třeba ocenit maximálně vstřícnou organizaci knihy. V úvodní kapitole
je tabulka "Jak číst tuto knihu" - v závislosti na profilu čtenáře
(jste zájemce o vědu - jste skalní čtenář naučných knih - jste fyzik),
a s užitečným rozlišením statusu kapitol na hlavní proud, kontroverzní
či velmi kontroverzní. Závěr každé kapitoly je opatřen shrnutím
základních faktů. V příhodnou chvíli pak přijde na pomoc tabulkový
přehled multiverzové terminologie (s. 127) nebo grafické schéma vztahů
mezi různými matematickými strukturami (s. 279). •• Vedle přesvědčení,
že náš fyzikální svět je ztotožnitelný s matematickou strukturou, se
celou knihou vine téma multiverza čili paralelních vesmírů. Seznamujeme
se postupně s různými variantami multiverza, čímž se ocitáme na území
"velmi kontroverzním". Zatímco M. Černý se ve Vybraných kapitolách z fyziky a filosofie
(Čz
23.3.2020) na paralelní vesmíry tváří skepticky, Tegmark je vehementně
obhajuje: kdo prý přistoupí na (v současné kosmologii široce
přijímanou) teorii inflace, bez multiverza se neobejde. Letmým
proklepnutím internetových zdrojů jsem zjistil, že jeho názor zdaleka
nesdílí celá vědecká komunita. •• Jedním z pozoruhodných vyústění
hypotézy matematického vesmíru (HMV) je podle autora vysvětlení
lidského vědomí: "Jste si vědomi nejen reality, ale dokonce sami sebe,
neboť model reality ve vašem mozku obsahuje model vás samých i vaše
vztahy k vnějšímu světu." (ve shrnutí za 11. kapitolou na s. 277). Což
mi stálo za ocitování především proto, že se to blíží Hofstadterově
představě podstaty vědomí z knihy Gödel,
Escher, Bach (Čz
2.2.2020). •• Zcela na závěr se dostane i na aspekt udržitelnosti
života ve vesmíru. Tegmark pozvedá varovný hlas, že již v tomto století
a na naší planetě se rozhoduje, zda inteligentní život zůstane zachován.Výbor z francouzského orig. přeložil Josef Fulka. Praha, Dokořán 2018. 173 s., edice Bod. - ISBN 978-80-7363-888-7
Když jsem v den zimního slunovratu 2009 v Čz referoval o Fragmentech milostného diskursu,
vytyčil jsem si jako další možnou Barthesovu knihu k přečtení Rozkoš z textu.
To jsem pak samozřejmě bohorovně vypustil z mysli, a tak se stalo, že
po deseti letech si ke mně autor našel cestu jinou knihou. Mytologie
(název je v množném čísle) psal v polovině 50. let. První část knihy
tvoří úvahy o módních jevech v soudobé konzumní společnosti, jimž
přiřkl úlohu moderní mytologie. Ve druhé části, tj. ve stati nazvané Mýtus dnes,
takto podchycený materiál zevšeobecnil z pozice sémiologa a představil
tak teorii budování moderního mýtu. •• Já jsem vnímal tento soubor
esejí jako ironizující sociologický portrét konzumní Francie své doby.
Mezi jinými tématy mě zaujaly postřehy o falešném postoji společnosti
ženám-spisovatelkám; o soudobých hračkách, jimiž je dítě degradováno na
buržoazního konzumenta; o plastových materiálech vytlačujících staré
dobré dřevo; o reklamách na čisticí prostředky a kosmetiku, postavených
na ideji pronikání do hloubky. Gastronomie coby sociologie
"francouzskosti" našla zastoupení v úvahách o víně a mléko, respektive
bifteku a hranolkách. Z literárních děl pro své analýzy využil dílo J.
Verna, Flaubertova Bouvarda a
Pécucheta a Dumasovu Dámu s
kaméliemi.
•• V Barthesových příkladech tyto moderní mytologie často slouží
francouzské buržoazii, pro kterou jsou ospravedlněním, například v
několikrát se vracejícím příkladu černošského vojáka salutujícího před
francouzskou zástavou, v čemž Barthes dešifruje alibi kolonialismu -
francouzského imperialismu. V teoretické části si ovšem Barthes všímá i
mytologie v levicovém prostředí a charakterizuje její rozdílnost vůči
mýtu pravicovému.Z italského originálu přeložily Magdalena Žáčková, Kateřina Vinšová a Helena Lergetporer. Praha, Argo 2018. 446 s. - ISBN 978-80-257-2627-3
Eco
patří k mým oblíbeným autorům. Ještě jsem od něj nepřečetl všechno, co
bych chtěl. Dávkuji si ho s rozmyslem, po přiměřených pauzách.
Naposledy před dvěma roky to byl román Nulté číslo (Čz 1.4.2018). V pozoru už na čtení a
prohlížení čekají Dějiny krásy.
Pak budou na řadě Dějiny ošklivosti.
Ale aktuálně mám přečtený sborník přednášek/esejí Na ramenech obrů.
•• Původně byly předneseny na každoroční konferenci v Miláně. Je jich
dvanáct a s mnohými jejich tématy se bylo možné setkat v jiných Ecových
textech, esejistických i románových. Třeba v přednášce Spiknutí
se zabývá konspiračními teoriemi, mezi nimž významné místo zaujímají
Protokoly židovských mudrců - což je úhlavní námět jeho románu Pražský hřbitov (Čz 1.6.2012). Nebo jsou tu stati Krása a Ošklivost, ochutnávky ke dvěma výše
zmíněným titulům, na něž se chystám. Paradoxy
a aforismy se zase pozoruhodně tématicky prolnuly hned s
několika tituly, které mi nedávno prošly rukama - Gödel, Escher, Bach od Hofstadtera,
včetně totožného výběru některých ilustrací, a Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie
od M. Černého (Čz 2.2. a
23.3.2020). Z dalších příspěvků, které mě přinutily k pozornosti, jsou
tu Nepravdivá tvrzení, lhaní,
falšování, kde mě zaujala problematizace originálu a padělku, a O některých formách nedokonalosti v umění.
Taky bych neměl zapomenout na stať Plamen
je krásný,
prozkoumávající široké rozpětí symboliky tohoto živlu. Zajímavé je
autorovo zdůvodnění, proč si z nabídky živlů za své téma vybral právě
oheň: ten je z nich totiž nejvíce ohrožen tím, že bude zapomenut, tak
jak je v naší době nahrazován neviditelnými formami energie. Hned na
první stránce líčí fascinaci svých dětí krbovým ohněm, a já si
vzpomněl, jak jsem u babičky se stejným nadšením čučel do pootevřených
dvířek kamen nebo do plápolajícího táboráku (zdravím tímto jeho děti,
vždyť musíme být plus minus vrstevníky). •• Na sborníku je třeba rovněž
ocenit ilustrační přílohy: je jich hodně a nešetřilo se na barevném
tisku. Obstojí už i jen jako solidní obrazová publikace.Z latinských orig. přeložila a úvod k Chvalozpěvu na Pisona napsala Jana Nechutová. Předmluvu napsala Eva Kuťáková. Praha, Svoboda 1976. 371 s., edice Antická knihovna
Ve
Chřibské mají už řádku let dobrý zvyk uspořádat v březnu - "měsíci
knihy" burzu nazvanou Kniha za korunu. Pokud se s tím opakuji, tak
pardon. Já jen, že právě před rokem jsem si odtamtud odnesl kromě
jiných úlovků i tohoto Lucana. Krásný, zachovaný, kdo ví jestli kdy
čtený
(intaktní, jak říkají antikváři) výtisk 33. svazku Antické knihovny. ••
Marcus Annaeus Lucanus, římský básník z doby Neronovy, se pustil do
psaní eposu o občanské válce Farsalské
pole (Pharsalia).
Dílo končí předčasně v polovině desáté knihy. Autor se totiž mezitím
zapletl do spiknutí proti císaři (s nímž se předtím přátelil) a byl
donucen k sebevraždě. Bylo mu 26 let. Nicméně v eposu stačil zachytit
události, o které mu zejména šlo, především v sedmé knize vylíčenou
bitvu na Farsalském poli, Caesarovo vítězství nad Pompeiem. Caesar je v
autorově optice zločinec, při kterém bohužel stojí Fortuna a umožní mu
dopustit se krvavého zločinu na republice. Pompeius, jeho zeť, je
oslavován jako příkladný hrdina a obránce svobody, Štěstěna však při
něm nestojí. Dalším oslaveným hrdinou je Cato, který po Pompeiově
úkladné vraždě v Egyptě převezme vojsko a vydává se s ním na
strastiplnou cestu Afrikou. Poslední scénou je nezdařené povstání proti
Caesarovi v Alexandrii. •• Lucanův sloh proslul rétorskou efektností,
včetně naturalistických popisů - nic pro slabý žaludek, když se pouští
do barvitých detailů válečných scén, ale i účinků hadích jedů, utrpení
ze žízně vojáků odříznutých od vody, čarodějnických úkonů apod. Vkládá
též do děje poučné odbočky - geografické, astronomické, přírodopisné...
•• Báseň Chvalozpěv na Pisona
se v knize ocitla jakožto další pravděpodobné Lucanovo dílo; nadto je
prý nejlepší římskou básní svého žánru. Oslavený Piso se pak stal
vůdcem právě onoho proticísařského spiknutí a skončil podobně jako
Lucanus. •• À propos, Kniha za korunu: Měla se konat i letos, právě
minulý víkend, ale vstoupil do toho ten zpropadený koronavirus...Brno, Masarykova univerzita 2018. 423 s. - ISBN 978-80-210-9018-7
Na
filozofické souvislosti fyziky jsem ve větší či menší míře narazil v
téměř každé populárně naučné knize, co jsem jich o moderní fyzice a
kosmologii četl. Proto jsem přivítal knihu Michala Černého a pojal jsem
ji jako jakési rozšiřující učivo. Musel jsem se ovšem smířit s vyšší
odborností textu. Nakonec mi byl vcelku srozumitelný, když jsem
rezignoval na matematické výrazy a rovnice. •• Je rozdělen na tři
tematické bloky: I. Metodologie (rozuměno
přírodních věd), II. Antropický
princip, III. Prostoročas: dějiště vědy.
•• První část se zabývá tím, jak "se dělá" fyzika coby věda. Klíčovými
pojmy jsou tu hypotéza, teorie, přírodní zákon, experiment, jazyk vědy,
symetrie, paradox, paradigma.... Autor je hojně ilustruje na přístupu
význačných přírodovědců - Newtona, Keplera, Macha, Bohra, Einsteina
atd. Částečně se tu navazuje na Kuhnovu Strukturu vědeckých revolucí (viz Čz
13.12.2018). Zaujalo mě tu pojednání o paradoxech a jejich pozitivní
roli pro vědecké myšlení. Je zde vypracována jejich typologie a popsány
některé slavné příklady (konče neživou-nemrtvou Schrödingerovou
kočkou). •• S antropickým principem jsem se setkal v populárních
knihách o vesmíru a kosmologii už vícekrát (mj. M. Kaku, J. D. Barrow a
naposledy M.
Tegmark v Matematickém vesmíru).
Říká, že fyzikální konstanty hmoty jsou z mnoha různých jiných možností
"vybrány" tak, že díky tomu mohl vzniknout vesmír v podobě, jak ho
známe, včetně možnosti vzniku života. Silná verze antropického principu
má za to, že vesmír musí mít takové parametry, aby umožnil existenci
inteligentního pozorovatele (člověka), čili že je to jeho účelem.
Různým podobám antropického principu a jejich filozofickým a
teologickým souvislostem se Michal Černý věnuje na více než stu
stranách. Navíc v těchto úvahách nově operuje s existencí temné hmoty a
temné energie. Jestliže astrofyzický výzkum ukazuje, že viditelná hmota
tvoří ve vesmíru jen malou část jeho obsahu, musíme si klást otázku,
zda naše dosavadní představy o vesmíru nejsou zcela zkreslené. Autor
tuto situaci připodobňuje k dřívější změně paradigmatu o našem
postavení ve vesmíru: "Tak jako heliocentrická soustava vytlačila z
centra pozornosti Zemi, kterou připravila o jistý kosmologický primát
či unikátnost, tak možná temná hmota a energie dělají totéž ve vztahu k
baryonové [= naší staré dobré známé] hmotě." Načež autor přichází s
vlastní originální formulací antropického principu (na s. 252, s
doplňkem na s. 254), v níž využil temnou hmotu a energii coby příklady
fenoménů, jejichž nepoznatelnost je určující pro vztah mezi
inteligentním pozorovatelem a vesmírem. • Můj vlastní názor je
takovýto: Pokud náš vesmír pro svoji existenci a pro existenci života v
něm vyžaduje velmi přesné naladění výchozích fyzikálních parametrů,
jsou dvě možnosti - 1/ má svého Tvůrce, který to tak zařídil, nebo 2/
je jedním z nepřeberného množství vesmírů s nejrůznějšími vstupními
parametry, a my inteligentní pozorovatelé existujeme jen díky tomu, že
v jednom z nich došlo právě k "vyhovujícímu" nastavení. (Na okraji
ponechávám třetí možnost, že Tvůrce si tvoří všechny možné vesmíry jak
z bublifuku a jeden z nich mu vyšel takový, že je v něm umožněna naše
existence.) Záleží pak na vkusu, kterou variantu si kdo z nás vybere.
Já spíše druhou, neupíraje jiným víru v tu první. Ač s lítostí, beru na
vědomí, že případná existence více vesmírů - vesmírného multiverza - je
nedokazatelná, odsouzená přežívat v oblasti spekulativních hypotéz. •
Autor správně upozorňuje, že vlastně veškerá věda, kterou jsme schopni
produkovat, je antropocentrická, zakotvená v našem způsobu existence; v
žádném případě není objektivní v tom smyslu, že by se odpoutala od
limitů naší existence (s. 182). Můžeme si pohrávat se sci-fi spekulací
o inteligentních pozorovatelích limitovaných ve svém vědeckém poznání
svým zakotvením třeba v temné hmotě... Možná už jim vrtá hlavou ta
záhadná a neproniknutelná "světlá hmota", která jim chybí do součtu
hmotnosti vesmíru :) •• Poslední oddíl knihy shrnuje vývoj představ o
čase, prostoru, hmotě a nakonec časoprostoru a jejich filozofický
kontext, a to od starověkých představ po Gödelovy časové smyčky. Vesměs
jsem se s těmito tématy setkával porůznu jinde, a tak přínosem této
kapitoly je ucelený přehled na jednom místě.Přeložili Oldřich Král a Karel Šiktanc. Praha, Mladá fronta 2000. 171 s., Klub přátel poezie, výběrová řada. - ISBN 80-204-0745-6
Společné
vydání tří čínských básnických cyklů pro české čtenáře připravily dvě
legendy české literární scény: sinolog Oldřich Král (1930-2018) a
nestor českého básnictví Karel Šiktanc (*1928). Jako by to ani nebylo
až tak důležité, jména samotných čínských autorů na obálce, na titulu
ani v tiráži nenajdete. Až v předmluvě, a pak pochopitelně na titulní
stránce každé ze tří sbírek. •• Oč tu jde? Čínský básník Sikong Tu na
konci 9. století sepsal Dvacet čtyři
básní o vlastnostech básnických,
jež jsou jeho básnickým pohledem na "principy básnění". Mají ustálenou
formu tří čtyřveršových slok a každá taková "metabáseň" se soustředí na
některý z aspektů tvorby, řekněme stav duše, který se odrazí v básni.
Prvních sedm nese názvy: Majestátní
úplnost, Smírná odtažitost, Pestrost a kyprost, Sebevědomá
pohrouženost, Vznešená starobylost, Klasická krásy, Ryzost.
Sbírka je prodchnuta duchem taoismu. Básně jsou plné symbolických
odkazů k tehdy už rozsáhlé literární tradici. Čtenář je proto vděčný za
to, že každá báseň je na protilehlé stránce opatřena komentářem
upozorňujícím na použitou symboliku, narážky na díla předchůdců,
kulturně-historické souvislosti; mnohdy uvádí citace klasických textů,
na které básník odkazuje. •• O téměř tisíciletí později, kolem roku
1800, se předchozím dílem inspiroval malíř a kaligraf Huang Yue k
cyklu Dvacet čtyři básní o
vlastnostech malířských. Již záhy, někdy v prvních desetiletích
19. století, byl na světě další pandán: Dvacet čtyři básní o vlastnostech
kaligrafických, jehož autorem byl znalec a sběratel Yang Jingzeng.
•• Úspornost výrazu čínských originálů, která umožňuje i různorodý
výklad, je vždy překladatelskou výzvou. Oldřich Král publikoval svůj
vlastní překlad Sikong Tuovy sbírky o básnictví již v knize Tao. Texty staré Číny (Praha, Čs.
spisovatel 1971) - to byl kdysi můj cenný antikvární úlovek, a vidíte,
kdyby mi to doslov ke Třem nadáním
neprozradil, ani bych si neuvědomil, že jsem dotyčný cyklus už četl.
Zřejmě snaha o přiblížení se k hutnosti originálu vedla Krále ke
spolupráci se Šiktancem, na jehož vlastních sbírkách - o několika bude
v Čz brzy řeč - oceňuji právě
působivost střídmé a lakonické řeči. •• V každé ze tří sbírek jsem si
našel své "klenoty", v té první třeba básně Překračování (21) a Pomíjivost (24), v malířském oddíle
č. 18 - Jasná čistota, v
kaligrafickém č. 12 - Tichá
povznesenost.
Byť při dalším čtení mohlo dojít na jiné favority - u křehké poezie
dost záleží na momentálním rozpoložení při četbě. •• Dojem z knížky
kazí žloutnoucí papír; osobně bych nelitoval křídového papíru, nemluvě
o barevných ilustracích.Praha, Via facti 2019. 213 s. - ISBN 978-80-904103-6-7
V osmém díle Toulek (vyšel v roce 2000) jsme se
dostali do druhé
poloviny 19. století a zdálo se, že se zaokrouhlením na desítku bude
cyklus ukončen vznikem samostatného Československa. Naopak, od té doby
vyšlo dalších sedm svazků, které se "usídlily" na přelomu 19. a 20.
století (s menšími i většími přesahy) a nahlíží tuto dobu z různých
aspektů. Zrodu Československa jsme se dočkali v díle čtrnáctém. Takže
dokonáno... A ejhle, je tu díl patnáctý. V něm se dostalo na
podrobnější
vhled do českého literárního dění cca mezi lety 1815-1918. •• S
některými velikány se čtenář potkává opakovaně, protože už o nich byla
řeč v předchozích dílech. V tom případě se buď ve zkratce připomene to
podstatné, nebo je jim tentokrát věnována hlavní pozornost (Neruda,
Němcová, Světlá...); nicméně galerie osobností se nyní podstatně
rozšiřuje. Májovci, lumírovci, vpád realismu (a moje překvapení, na jak
tuhý odpor v našich luzích a hájích narazil), fenomén literárních
salonů, prosazování ženského živlu na českém literárním poli. Jak už je
pro charakteristické, dozvídáme se o literárním světě té doby i leccos
"nečítankového", včetně případů nevraživosti mezi jejími aktéry,
skandálů, osobních tragédií apod. •• Toulky
českou minulostí přivedl
kdysi na svět - původně formou časopiseckého seriálu - Petr
Hora-Hořejší, a psal je - s občasnou spoluautorstvím několika kolegů -
až do předchozího 14. dílu. Pod 15. dílem je poprvé podepsán coby
hlavní (a jediný) autor Zdeněk Volný. •• Zvlášť se chci vrátit ke dvěma
vstupním kapitolám svazku. Ty se poměrně zevrubně zabývají našimi
nejslavnějšími literárními falzifikáty - Rukopisem královédvorským a Rukopisem zelenohorským.
Je tu vylíčen dramatický a vyhrocený spor, který přerostl v politikum a
stal se na dlouhá desetiletí neuralgickým bodem naší literární
historie. Přičemž je pozoruhodné, že i po všech peripetiích seriózního
výzkumu použitého materiálu (pergamen, inkoust) není ani dnes pravost RKZ vyvrácena.
Alespoň v tom smyslu, že jde o falzum ze začátku 19. století, kdy ho
podle převládajícího přesvědčení měl vykouzlit Václav Hanka se svými
komplici. Textologický výzkum naproti tomu hovoří proti původu v
10.-14. století. Vysvobozením z dilematu ne/pravosti Rukopisů
by mohla být hypotéza zmíněná až v poslední glose k tématu: že totiž
sice jde o falzifikát, ale už z období kolem roku 1500, popřípadě z
doby barokní. Nechybí ani motivace: např. prestiž rodu Šternberků,
poněvadž RK mj. oslavuje jejich údajného předka Jaroslava. •• Zajímalo
by mě, zda by dnešní laboratoře dokázaly datovat použití inkoustu:
jestli pochází z 10., 12., nebo třeba 16. století. To by dokázalo kauzu
jistě zase posunout. Nicméně z náznaků v Toulkách plyne, že pro akademické
kruhy není "případ RKZ" jaksi na pořadu dne. Tomáš Edel: Příběh johanitského komtura řečeného Dalimil. Kapitola z dějin české politiky
Praha, ISV 2000. 195 s. - ISBN 80-85866-61-7
Při zmínce v Toulkách...
o možné souvislosti RKZ z
rodem Šternberků mi bleskla hlavou jistá analogie s tzv. Dalimilovou kronikou.
U ní sice není záhadou doba vzniku díla (počátek 14. stol.), ale
nerozluštěným tajemstvím zůstalo její autorství. Před dvaceti lety
vzbudil pozornost Tomáš Edel trochu provokativní, ale do kontextu
dobových událostí zapadající hypotézou o Jindřichovi z Varnsdorfu,
literárně činném komturovi johanitské komendy v Žitavě. Nasvědčují tomu
prý mnohé indicie. Jednou z nich je v textu kroniky nápadné
zviditelnění sv. Jana Křtitele, patrona johanitského řádu (ano, to je
ta analogie s Rukopisem
královédvorským,
vyzvedávajícím dávného hrdinného Šternberka). I mnoho jiného tu prý do
sebe pěkně zapadá. Přečíst si o tom můžete v Edelově knížce. Četl jsem
ji před dvaceti lety, když vyšla, podrobnosti tedy ze mě nedostanete.
Nicméně rád si ji zde připomínám, protože 1/ Tomáše Edela jsem znal a
byl jsem jím, jako mnozí jiní, uhranut; 2/ jím objevený Jindřich z
Varnsdorfu udělal velkou radost nám Varnsdorfanům; 3/ svůj výtisk
knížky jsem si přivezl z jejích křtin v klubu divadla Rokoko (autorovo
věnování má datum 25.5.2000). •• Edel byl historikem a muzejníkem -
ředitelem Podještědského muzea v Českém Dubu až do své předčasné smrti
v roce 2010. S oblibou líčil, jak "jeho" Jindřich vyvedl z míry
literární historiky, kteří na "tak řečeném Dalimilovi" vystavěli svoji
profesionální kariéru. No, mohl trochu přibarvovat, bylo by mu to
podobné. Ale když dnes prolustruji Dalimilovu
kroniku
na internetu, zdá se, že Edelova verze je i v odborných kruzích
přijímána přinejmenším rovnocenně alternativám jiným. A my Varnsdorfští
přece víme své... •• Mám i jinou Edelovu knížku, popularizující jeho
úchvatný objev českodubské johanitské komendy. O ní třeba jindy...Praha, Euromedia Group 2019. 384 s., edice Universum. - ISBN 978-80-7617-622-5
Stává se mi, že se zamyslím nad nějakým rčením,
úslovím, frází, a
zvědavost po jeho původu zůstane neukojena. A to mám po ruce mimo jiné
čtyřsvazkový Slovník české
frazeologie a idiomatiky (Praha, Leda 2009). Slezákova knížka Achillova pata...
tuhle mezeru zčásti zaplňuje - ale jenom zčásti, poněvadž se ve většině
věnuje výrazům převzatým odjinud, nejčastěji z antické tradice, zatímco
mně nejčastěji vrtají hlavou česká lidová úsloví a rčení. Nicméně těch
asi 160 hesel, psaných ve fejetonovém stylu původně (především) pro
rubriku v Zemských novinách, mi i tak stálo za přečtení. Včetně
takových "profláklých", jako Hannibal ante portas, Kostky jsou vrženy,
Potěmkinova vesnice apod.; u nich mě dokázal zaujmout dalšími
souvislostmi, zajímavým detailem, úsměvným komentářem. Častěji však pro
mě text skýtal poučení, jakého se mi dosud nedostalo, i když se jednalo
o výrazy poměrně běžné. A s některými jsem se zde potkal poprvé: Jako
Kec u Jankova, Stentorský hlas. •• V podtitulu použitá nadsázka o
"dobrodružnosti" výkladu je odpustitelná, pro autora je totiž příznačné
živé a vtipné, až bavičské vyprávění. K poutavosti má snad přispět i
motto ke každému příspěvku, jakási průpovídka, jejíž smysl vyplyne až z
textu - její přítomnost mi ale připadne násilná a zbytná. Na rozdíl od
závěrečného rámečku se stručným, lakonickým
shrnutím významu hesla. (O lakonické
mluvě
se dočtete na s. 155-6). •• Dost málo sympatická je mi grafická úprava
knihy. Snad je na vině přeplácanost ve formátech i v zalomení textu či
snaha ozvláštnit jej o grafické hříčky naroubované na obsah hesel.Z francouzského orig. přeložila Irena Murasová. Doslov František Šmahel. Praha, Argo 1998. 329 s., edice Historické myšlení. - ISBN 80-901625-3-3
Le Goffa zde mám potřetí (po díle Paměť a dějiny, Čz 15.3.2008, a sborníku Muži a ženy středověku, Čz 4.9.2017). Sám od sebe bych si ke
čtení vybral jeho zásadní opus, Kulturu
středověké Evropy, který právě teď vyšel česky už potřetí, a
bude-li moje odhodlání opravdu velké, časem si ho také pořídím. Nicméně
Středověká imaginace
se mi nedávno nabídla k mání zdarma po nějakém studentovi, který již
dostudoval. (Jeho pilné studium je bohužel zřejmé z intenzivního
podtrhávání a vpisování vysvětlivek, byť jen obyčejnou tužkou.) Zbylo
po něm v té krabici mnoho jiného zajímavého, ale spokojil jsem se tehdy
se třemi tituly, neb jsem předpokládal, že i nadále bude potřeba
investovat jistý čas do své obživy, domácnosti, spaní atp. •• Kniha
obsahuje Le Goffovy eseje ze 70. a 80. let, věnované středověké
představivosti týkající se různých oblastí života, včetně toho
záhrobního: tajemno, prostor (např. les a poušť), plynutí času (např. v
očistci), ideologie těla. V analýze několika středověkých literárních
děl poukazuje na střet divokosti, kulturnosti a dvornosti, na symboliku
spojenou s oděvem a stolováním, na dvojznačný fenomén města v optice
rytířů-válečníků. Za zvláštní upozornění stojí pak esej nazvaná prostě Sny,
která svědčí o zápolení středověké inteligence s antickou snářskou
tradicí. •• Ve Šmahelově doslovu - medailonu, jenž je zároveň poctou
velikánovi světové medievalistiky, se dočítáme zajímavost o pražských
začátcích Le Goffovy vědecké kariéry.Praha, Karolinum 2018. 258 s. - ISBN 80-901625-3-3
Po dvojích rozhovorech s Václavem Havlem (Dálkový výslech; Prosím stručně - Čz 28.10.2006) a knize statí o
médiích (Restaurování slov, Čz
13.9.2009) je to můj čtvrtý Hvížďala. Tentokrát vede dialog s o
generaci mladším právním filozofem působícím ve velšském Cardiffu. Je
to jejich druhá společná kniha - po Tyranizované
spravedlnosti (2013), s níž jsem tu čest neměl. •• Hledání dějin
vyšlo ke stoletému jubileu Československa. Chronologie událostí -
"uzlových bodů naší historie" - se však počíná v 9. století křtem
knížete Bořivoje. To je ten první, sic nejistý letopočet v podnázvu. A
ta témata? Vznik národa a nacionalismu, státní suverenita, národní
obrození, právo na sebeurčení, kulturní a politická existence národa,
intelektuálové a politika, dvě totality, rozpad federace... Jsou to
debaty zajímavé právě díky historicko-filozofickému pohledu právníka,
ať už se spolu s ním pohybujeme v kontextu středověkých počátků našich
dějin, v obrozeneckých dobách nebo v průběhu oněch posledních kulatých
sta let. Kniha na mnoha místech polemizuje s tradovanými mýty a
stereotypy, jimiž je (nejen ta naše) historie zanesena a jež mnohdy
negativně vstupují do reálné politiky. •• Něco z toho, co mě zaujalo:
Pojmy "živé právo" versus "právnické právo" a jejich souvislost s
ústavními zákony; tragika konce první republiky nejen coby oběti agrese
hitlerovského Německa, ale také vnitřní agrese české společnosti proti
ideálům, z nichž se Československo zrodilo; konec 30. let jako
vystřízlivění z iluze o "národu osvícených a tolerantních demokratů".
Přibáň zde souhlasně komentuje pohled Jana Tesaře v knize Mnichovský komplex (viz Čz
27.3.2017) a výslovně poukazuje na Tesařovo mínění, že za moralistním
výkladem statečného, leč zrazeného národa se ve skutečnosti skrývá
pasivní a vyčkávací postoj coby ústřední vzorec chování české
společnosti. Demokratické ctnosti a praktiky jsme nevstřebali, naopak
jsme se nezbavili víry v autoritativní vedení společnosti. Myslím, že
na tuto strunu se silně hraje i v dnešní politice a že tomu odpovídají
i výsledky voleb. Pravda, nejsme v tom ve střední Evropě zdaleka sami,
v našem případě jde o ale korektiv představy o naší vrozené touze po
demokracii. Ostatně, na posledních stránkách jsme svědky kritického
vymezení vůči - v době rozhovoru aktuálním - Zemanovým a Babišovým
krokům, hodnoceným jako "jasné a systematické porušování základních
ústavních principů této země." •• Na knížce mě potěšily ilustrační
přílohy: jsou to na začátku každé kapitoly barevné faksimile význačných
dokumentů vztahujících se k danému období a tématu. •• Vyčíhnul jsem si
Karla Hvížďalu na minulém pražském knižním veletrhu. Svědčí o tom
podpis na titulní stránce s datem 11.5.2019. Byl bych se osmělil i k
jakémusi dotazu, autor mi však věnoval jen roztržitou pozornost, byv
cele zaujat diskusí s jistou mladou dámou - a to byla přece jen silná
konkurence. Jenže to jsem měl přečtenu teprve úvodní kapitolu, a je
dost možné, že mi pak odpověděla sama kniha....a poněvadž máme dnes zajímavé dvojkové datum, měly by pod ním být dvě knížky. Ta druhá se navíc k první pěkně hodí, protože zůstaneme u českých dějin (dokonce budeme opět jmenovat knížete Bořivoje). Zatímco prve šlo o hledání pravdivé historie, nyní budeme svědky jejího záměrného překroucení. Humorného nadhledu je potřeba. A dotyčný autor patřil pro takový záměr k těm nejpovolanějším:
Ilustrace Adolf Born. Praha, Novinář 1989. 207 s. - ISBN 80-7077-060-0
Tak
dlouho jsem jednou šmejdil v nádražní knihovničce v Rumburku (regál
vyřazených a darovaných svazků, které si cestující mohou přibalit s
sebou do vlaku), až jsem přece jen objevil něco zajímavého. S Nepilem v
rukou jsem si uvědomil, že jinak než z rozhlasových fejetonů (Dobré a ještě lepší jitro)
ho vlastně neznám, žádnou z jeho knih jsem nečetl. Tak tedy zkusím
aspoň tuhle útlou, pro kterou mě přesvědčily i nádherné Bornovy
ilustrace. •• Jsou to dohromady tři hry k jevištnímu provedení. Noc a skála je
úsměvným přepracováním legendy o setkání knížete Bořivoje s
poustevníkem Ivanem. Druhé drama Oldřiška
je inspirováno epizodou z Kosmovy kroniky o cizoložné Vršovkyni; má
však historické jádro v osobě svatého Vojtěcha, který se, znechucen
poměry v domovině, odhodlal k druhému a definitivnímu odchodu do
ciziny. Vedle lechtivé nadsázky se však připravte i na mrazivé scény...
Třetím dílem jsou Lotři
od Zubaté tety.
Přečtete si je hned dvakrát: poprvé jako povídku z autorovy knižní
prvotiny, podruhé jako operní libreto pro skladatele Františka Koníčka.
Jeho opera byla natočena Čs. televizí v roce 1988. Loupežnický příběh
není apokryfem v pravém slova smyslu - alespoň tu tedy není zmínky, že
by vycházel z nějaké doložené události. Loupežnický příběh o tom, že
když se panstvo spřáhne s lupiči, má poctivý poddaný prostě smůlu.
Nicméně opera se od povídkové předlohy liší pohádkovou pointou. •• Fakt
milá knížka!Rychnov nad Kněžnou, Ježek 1993 (dotisk 1999). 271 s. - ISBN 80-901625-3-3
Filozof Erazim Kohák měl dnes pohřeb. •• Dříve
už jsem od něj četl sborník článků a přednášek Zorným úhlem filosofa
(2004), kde se setkávají různá témata; tehdy mě asi nejvíc zaujal
ekologický směr jeho úvah. Tento o desetiletí starší titul je cyklem
přednášek o morální filozofii, tak jak je sepsal pro své studenty
na Karlově univerzitě krátce po návratu do Čech. •• Knížku jsem
vyhrábnul ze škatulky knížek "na rozdání" v jedné venkovské knihovně a
četl jsem ji během loňského léta. Teď v ní znovu listuji a pročítám
místa, která mi tehdy stála za zaškrtnutí (pozor, zaškrtávám zásadně
měkkou tužkou jen po straně odstavce, a pokud pak knížka ode mě putuje
někam dál, poctivě vše vygumuji). •• Kohákův průvodce po dějinách
morální filozofie zjevně směřuje k varování před bezhlavým přejímáním
západního konzumního pojetí života, což bylo po pádu železné opony
velmi aktuální téma. Ne že by dnes už aktuální nebylo - jen jsme si
během několika dekád zvykli, že to tak prostě je. Tehdejší varovné
hlasy zaznívaly s jakousi tajnou nadějí, že tak úplně nepodlehneme.
Podlehli, alespoň v naprosté většině. Přesto se Kohákův - a jiné
podobné hlasy - ani dnes neztrácí. Téma volby mezi dvěma postoji ke
světu - kořistnického a pokorného - provázela lidstvo po celé jeho
dějiny a provázet jej bude i nadále. •• Zajímavé je z tohoto pohledu
dvojí pojetí náboženství v nejstarších dobách, které má své paralely v
moderní době vědecko-technických revolucí (s. 41 a n.) "smluvní
náboženství" (dám, abys dal) má svou moderní verzi ve "vědotechnice",
jejímž účelem je ovládnutí přírody. Pravěk však znal i zbožnost, tak
jako v moderní době pocit odpovědnosti vůči přírodě. "Člověk může postavit svět pod své panství, či sebe pod zorný úhel věčného."
(s. 42), kteréžto dva základní lidské postoje dále určují celé evropské
dějiny. Následující přednášky nás pak z tohoto pohledu provázejí
jednotlivými údobími dějin - řeckou a římskou civilizací, židovskou a
křesťanskou tradicí, středověkým, reformačním a renesančním myšlením po
osvícenství a "věk elektřiny a páry" a 20. století. Asi nejpůsobivější
pasáží patří úvahy v desáté přednášce Renesance:
Krása jako dobro
- záhada, kde hledat hranici mezi dobrem a zlem, když se ukazuje, že
obojí může čerpat ze stejných zdrojů, ze "stejného pohybu lidského
ducha": Například právě v renesanci vedly jak k borgiovskému morálnímu
úpadku, tak k ušlechtilosti renesančních humanistů. Což vede k závěru,
že "dobro nemůžeme ztotožnit s žádným hnutím, vyznáním, údobím." Kde
tedy dobro hledat? Jisté náznaky Kohák objevuje v lidských postojích,
které vyjmenovává na závěr této přednášky (s. 171). Ten výčet se mi
nedaří smysluplně zestručnit, a tak zkratkovitě vybírám: úcta k druhým,
schopnost odpouštět, štědrost, tíhnutí ke svobodě a odpovědnosti....
Jádro úvahy je pak v apelu na změnu postojů bez ohledu na vládnoucí
ideologii, oficiální vyznání či společenský řád: "V rukou zlého člověka
se každá víra (včetně křesťanství a demokracie) může stát zhoubnou. A
naopak." Myslím, že pro potvrzení Kohákových vět napsaných před téměř
30 lety nemusíme chodit daleko.Ilustrovala Míla Doleželová. Praha, Práce 1973. 289 s., 16 obr. příloh, edice Petrklíč.
Spolu s Ryskovým Kytlickým vodníkem (Čz
24.12.2019) jsem si je přivezl z loňské podzimní knižní burzy v
českolipském muzeu. Až při čtení jsem ocenil, jaký to byl parádní
úlovek - jak po literární, tak výtvarné stránce. Chybí jí sice přebal -
zde je náhled stažený z internetu - ale v knize se pokocháte 16
podobnými pestrými celostránkovými ilustracemi. Vadí mi na nich jen ty
ohromné oči, s nimiž i mírumilovné postavy působí poněkud strašidelně.
•• Základní příběhy starého indického písemnictví jsou převyprávěné pro
starší mládež. Je jich celkem třináct a jsou mezi nimi jak bájné
legendy, tak příběhy podložené historií. Počínaje Krišnou a konče
postavou maráthského vládce Šivádžího ze 17. století. S některými
příběhy jsem se již potkal, např. v Bhagavadgítě
(Čz 7.12.2007) nebo ve dvou
českých adaptacích Rámajany (Čz
30.12.2015 a 17.1.2016). Miltner je dobrý vypravěč a jeho adaptace
starých příběhů mají jak patinu starověkosti, tak nenucený spád děje.Uspořádala, verše a dokumenty přeložila Jana Štroblová. Fotografie Bohumil Straka. Praha, Československý spisovatel 1971. 112 s., Klub přátel poezie.
Už před více než dvaceti lety jsem z
Cvetajevové znal vše podstatné, protože jsem se pročetl obsáhlým
výborem Lichý střevíc
(Praha, Melantrich 1996). Přesto, když jsem loni v nabídce chebského
"minikvariátu" vybíral, co mi tak můžou přibalit ke Gogolovým Povídkám,
zaujala mě opět ona nešťastná ruská básnířka. Je to výbor ještě o čtvrt
století starší a o něco útlejší. Mezi básně jsou vloženy
autobiografické texty, literární polemiky, vzpomínky na ruské básníky,
dopisy pražské přítelkyni. •• Vrátit se k nějakému básníkovi po letech
nemusí znamenat jen osvěžení, připomenutí, ale i docela jiný prožitek,
posun v chápání. Může to být přibývajícími roky může to stejně tak být
prostě jinou konstelací v okamžiku čtení, že tentokrát rezonuje báseň
či sloka dříve nepovšimnutá... Nejsilnější mi básnířka připadala tam,
kde cítíme bolest vzpomínky, mj. Vzpomínka
na vás - lehký dým, a Hrom,
roky prázdna už přehlušený, obě na s. 64. •• Jinýma očima než
před lety jsem četl také např. "pražské poémy" - Poému hory a Poému konce. (Poéma Krysař,
též psaná v Praze, je podstatně rozsáhlejší a česky vyšla až v r. 2015
- viz Čz 29.8.2017). V Praze a v jejím okolí Cvetajevová pobývala jako
exulantka v letech 1922-25. Silná pražská inspirace se projevila i v
básni Rytíř - mostník (s.
93); zdá se, že socha Bruncvíka pod Karlovým mostem na ni měla snad až
mystický účinek. Do ztrápené duše básnířky pak dává nahlédnout i výbor
z
dopisů pražské přítelkyni Anně Teskové.Z anglického orig. přeložili Petr Holčák, Karel Horák, Otto Huřťák, Zdeněk Kárník, Luboš Pick, Jiří Podolský, Jiří Rákosník a Martin Žofka. Praha, Dokořán a Argo 2012. 830 s., edice Zip - ISBN 978-80-7363-265-6 a 978-80-257-0640-4
Ke knize mě přilákala hlavně ta tři jména v
názvu. Z anotace jsem se
dozvěděl, že jde už o poměrně starší (1979), ale stále obdivované a v
jistém smyslu kultovní dílo. Získalo Pullitzerovu cenu a má svoji
stránku na Wikipedii.
•• Zajímalo mě, co autora vedlo ke spojení geniálního matematika,
kreslíře a skladatele, jak se navzájem prováží a co z toho vzejde.
Nebudu napínat: společná jim je autoreference či rekurzivita, tj.
odkazování na sama sebe. Bach tento postup použil ve svých fugách,
Gödel dokázal neúplnost axiomatické teorie čísel, čili že každá taková
teorie odkazuje nakonec na sebe sama, rekurzivní zacyklení se objevuje
na nesčetných Escherových obrazech, např. ruce kreslící samy sebe...
Hofstadter se nespokojil s prostým výkladem, ale pojal knihu jako
mnohovrstevné populárně-vědecko-esejisticko-umělecké dílo. Rozpřáhl se
od matematické logiky, informatiky a filozofie ke kognitivní
psychologii či genetice, nehledě na vsuvky umělecké - hudební,
výtvarné, literární. Mezi výkladové kapitoly vložil dialogy Achilla a
Želvy (inspirace z L. Carrolla) a postupně i dalších postav; v nich je
třeba si všímat nejen obsahu disputací, ale i jejich struktury textu,
která mnohdy zrcadlí princip, o kterém jde právě řeč. Nejslavnější z
nich je Krabí kánon,
jehož první a druhá polovina tvoří vzájemně zrcadlový obraz. Kniha však
oplývá mnoha dalšími jazykovými a grafickými hrátkami. Záleží na
čtenářově důvtipu a koncentraci, aby do nich dokázal proniknout.
Ostatně, překladatelský doslov vás ujistí, že k odhalení všech skrytých
vtípků a souvislostí vám možná nepostačí ani několikeré čtení. Mě velmi
zaujala historka o gramofonu, která názorně ilustruje podstatu Gödelovy
věty. A taky se vyplatilo prohlédnout si seznam literatury - v něm
autor dovedl princip rekurzivity do absurdity, když do něj zařadil
odkaz na smyšlenou knihu, v níž prý v seznamu literatury najdeme odkaz
na smyšlenou knihu. •• Co se týče "vážných" kapitol, zejména
pojednávajících o systémech formální logiky, brzo jsem rezignoval na
detailní porozumění. Někde kolem dvousté strany jsem se vůbec zasekl a
kniha zůstala několik měsíců netknutá, než jsem se odhodlal pokračovat.
Dočetl jsem ji po jednom a třech čtvrtinách roku. •• V těch částech,
kde si autor vzal na pomoc informatiku - programování a výzkum umělé
inteligence, jimž se sám věnoval, je znát zastaralost. Autor odmítl v
pozdějších vydáních a překladech do jiných jazyků inovace a aktualizace
textu. Nedivím se, jednak by to při překotnosti vývoje informatiky,
genetiky a pod. mělo vždy jen velmi dočasnou platnost, jednak by se to
nemuselo snášet s celkovou složitou strukturou a četnými provázanostmi
v textu. •• Hofstadterovým záměrem bylo vysvětlit otázku lidského
vědomí právě skrze autoreferenci, respektive "gödelovskou podivnou
smyčku". V doslovu (což je vlastně autorská předmluva k 20. výročí
prvního vydání) zmiňuje zklamání z toho, že tato jeho myšlenka neměla
ve vědeckých kruzích ohlas. •• Hluboká poklona pro autory českého
překladu. Však se také v redakčním doslovu dočteme, jakou anabází
překlad prošel - od počátečního údivu, že knihu vůbec lze přeložit do
jiných jazyků, přes zjištění, že autor vypracoval pro překladatele
jakýsi manuál, po úskalí týmové práce na překladu a jeho celkové
redakci.Z portugalského orig. přeložila Jiřina Kotzmannová. Doslov Pavla Lidmilová. Praha, Odeon 1983. 368 s., Klub čtenářů
Pokud jsem schopen si vzpomenout, jako první
jsem od Amada četl Mulatku Gabrielu.
Dojem z ní byl velmi příznivý, a tak bylo jasné, že dojde i na další
Brazilcovy knihy, až se mi přichomýtnou do cesty. Nejprve to bylo
slovenské vydání Terezy, viz Čz 28.10.2018. A pak se jich během
chvíle u mě objevil celý trs: Pastýři
noci, Pasačka koz, Staří námořníci. První z nich jsem
právě dočetl - a Amado u mě opět stoupl v ceně. •• Pastýři noci
sestávají ze tří na sebe navazujících novel propojených stejnými
postavami - obyvateli Salvadoru, hlavního města brazilského spolkového
státu Bahia. V prvním příběhu na mě zapůsobila skvělá kompozice
příběhu, i když samotná zápletka vypadá tuctově - pokoření pýchy krásné
a vypočítavé ženy, kapitulující před opravdovým mužným přátelstvím
domnělých soků. Příznačný kolorit tomu dodávají postavy těch okolo -
přátel a známých z bahijské "spodiny", mnohdy svérázného charakteru a
způsobu obživy. Příležitostní nádeníci, zlodějíčci, pijani, karbaničtí
podvodníci, prostitutky i majitelka nevěstince - s těmi všemi život
kolotá při řešení menších a větších patálií a vždy v jakési dobré míře.
Někteří z nich v autorské optice vyrůstají, i přes svou krajně
podezřelou živnost, do rozměru úctyhodných velikánů s ryzími
charaktery. •• V druhém příběhu, kde jde o náročné zařizování křtin
(nejspíše jen domnělého) syna černocha Massua, hlouběji pronikáme do
prostředí candomblé - lidového afrobrazilského náboženského kultu. V
zázračných, ale i rošťáckých činech jeho bůžků do příběhu vstupuje
nádech magického realismu. •• V třetí novele naše stará známá
společnost najde útočiště na pahorku za městem, čímž nechtěně spustí
konflikt velkého politického dosahu. Malí lidé se tu nechtěně ocitají v
soukolí boje o moc a hmotný prospěch. Pokud je Amado jemně a laskavě
ironický ke svým chudým, ale opravdově žijícím lidičkám, ve světě velké
politiky prošpikované korupcí jeho satirický nůž zajíždí do těla až po
střenku. Na obrysu románu jako celku tak prosvítá další kompoziční rys:
od řešení milostných avantýr po společensko-kritickou obžalobu poměrů.
A zároveň s tím otevřené vyznání svým hrdinům, kteří si už jen svou
existenci musí tvrdě vyvzdorovat: "A nestačilo jim, že žijí, ještě si
žili radostně. Čím byly okolnosti svízelnější, tím víc se smáli a zvuky
kytar a harmonik, hudba i slova písní se rodily a stoupaly z pahorku
Mata Gato, z třídy Svobody, ze čtvrti Retiro a ze všech chudých
předměstí Bahie. Čelili chudobě veselím, smáli se mizérii a život šel
dál." (s. 329) Autorem vyslovený kontrast mezi bahijskou smetánkou a
"spodinou" vyznívá až prvoplánově, proklamativně, moralisticky - to
jediné knize mírně ubírá na požitku z vypravěčova umu. •• Chvíli si dám
od Amada pauzu a pak se rozhodnu, do které ze zbývajících dvou výše
jmenovaných knih se pustit dřív.[Valašské Meziříčí], Aldebaran 2018. 349 s. - ISBN 978-80-906638-0-0
Populárně-vědecké
knihy, které občas čtu, zachycují vždy tu užší, tu širší výsek
čerstvého poznání - byť je ta čerstvost limitována redakčním a výrobním
procesem knihy, případně překladem z cizího originálu. Svého času jsem
ocenil osvětu v podobě ročenek o novinkách v přírodovědě, které pro
nakladatelství Vyšehrad psal Fr. Koukolík (zčásti s Pavlem Koubským) -
mj. Šimpanz a vesmír, Sova a vesmír.
Ale to byla druhá polovina 90. let, od těch dob už v naší Mandavě
uplynulo hodně vody, sucho nesucho. •• Nyní jsem se zpožděním objevil
knižní projekt, započatý v roce 2004. I když je zaměřen výhradně na
astronomii a fyziku a rozestup mezi jednotlivými svazky je nyní cca
čtyři roky, velmi jsem ho přivítal. Pořídil jsem si nejnovější, tj.
pátý svazek z roku 2018. •• Nejžhavějšími poznatky, objevy i vynálezy
postupujeme v šesti oddílech: od blízkého vesmíru, vzdáleného vesmíru a
kosmologie přes novou (astronomickou) techniku po výzkumy ve fyzice a
vývoj nových technologií. Velkou výhodu tohoto počinu vidím ve snaze o
komplexnost, tak aby byl k dispozici průřez všemi obory, v nichž se co
zajímavého děje. O tom vypovídá i šíře autorského týmu, obnášejícího 18
jmen. Z odkazů za jejich články jsem pochopil, že postupně vycházely v
internetovém Aldebaran
Bulletinu,
ale mnohdy byly pro tištěné vydání aktualizovány. A tak jsem vlastně
objevil jeden český zdroj aktuálních poznatků z této sféry vědy. Akorát
že na průběžné systematické sledování takového nášupu on-line informací
já moc nejsem - zatímco v knize, když už ji mám, si je určitě přečtu, a
k tomu v přehledném tematickém uspořádání. •• Velký dík za celobarevné
provedení, díky čemuž jsou obrazové přílohy opravdu názorné. K výbavě
článků patří vysvětlující boxy pro čtenáře, kteří se v terminologii
teprve orientují. A ke všemu si tu a tam užijete humoru, astronomové
jsou totiž zábavná cháska, jak se pozná z reportáží z výprav za
zatměním slunce nebo exkurzí v zahraničních observatořích. •• Pro
dnešek si odpustím příklady, co a proč mě z knihy zaujalo, upsal bych
se. Hlavně ať projekt pokračuje, těším se na pokračování (nejpozději) v
roce 2022.Praha a Litomyšl, Paseka 2003. 317 s. - ISBN 80-7185-568-5
Předloni
v létě jsem se do Peroutkovy osobnosti ponořil během dvoudenního
semináře v Dobříši. Ze skvěle zorganizované akce tamní knihovny jsem si
odnesl spoustu nových vědomostí a zážitků, včetně noclehu v samotné
knihovně a návštěvy čapkovského památníku na Strži (kde je dodnes
zachován novinářův vlastní pokojík). A to opomíjím, že kromě lektora
Martina Gromana a dvou mužů v pořadatelském týmu jsem byl zajat v ryze
dámské společnosti. Od té doby cítím jistý dluh: kromě několika úryvků
jsem z Peroutkova díla nic moc nepřečetl. To se nezměnilo ani doteď,
ale zato mi náhoda přinesla na stůl tuto monografii věnovanou první
polovině novinářova života. Kosatík se v ní pokusil dobrat se
Peroutkova myšlenkového světa, s nímž vstoupil do "budování státu" a s
nímž ovlivňoval duchovní milieu celého prvorepublikového období. ••
Kniha vyvrátila moje vnímání Peroutky coby pravicového intelektuála.
Můj mylný dojem vznikl snad z toho, že byl tak trnem v oku komunistům a
že za "socialistického zřízení" byl bez milosti na indexu. Nikoliv:
Peroutka věřil v socialismus, uznával Marxovo učení a trval na tom, že
"vývoj jde vlevo". A předpokládal, že to bude přirozený, evoluční,
rozumem všestranně přijatý - protože nevyhnutelný - vývoj. Odsuzoval
ovšem násilnou revoluční akci a totalitní ideologii. Měl velmi blízko k
sociální demokracii (a přátelil se s jejími vůdci) a k Hradu. •• Ale to
jsem přeskočil téměř na závěr knihy, kde se kromě ideologických
preferencí řeší hlavně postoj k Němcům a trpké rozčarování: Stát, jemuž
se dal bezvýhradně do služby, spěje do tragického konce. A to díky
samotným jeho vratkým základům - nezvládnuté národnostní politice, na
jejíž slabiny on sám, ve své době kacířky, upozorňoval. •• Na
Peroutkově knižním portrétu jsou neméně zajímavé předchozí kapitoly o
jeho zaujetí psychologií, liberalismem, Čechovem, Havlíčkem, Masarykem.
A jistěže sama novinářská práce v Přítomnosti
a Lidových novinách, vznik a
ohlas spisu Budování státu.
Věhlasný novinář je tu ukázán jako šiřitel realistického, čistě
rozumového a bezpředsudečného myšlení, kterým si dokázal získat jak
respekt, tak nenávist. Kosatík však odhaluje i momenty, kdy se ani
Peroutkovi nepodařilo předsudkům nepodlehnout, mj. v hodnocení Freudovy
psychoanalýzy. Naproti tomu dozvídáme se i o přiznání omylu, třeba když
"otočil" v hodnocení politiky tzv. Pětky. •• Ještě před touto knihou
Kosatík vydal "druhý díl" - co se chronologie týče, totiž Ferdinand Peroutka: Pozdější život
(1938–1978). Nebylo by marné si ji opatřit, tím spíš, že autorův
styl portrétování osobností mi vyhovuje (viz např. Česká inteligence, Čz 23.11.2015).Carlo Rovelli: Realita není, čím se zdá. Cesta ke kvantové gravitaci
Z anglické předlohy přeložil Jiří Podolský. Praha, Dokořán a Argo 2018. 253 s., edice Aliter - ISBN 978-80-7363-899-3 a 978-80-257-2595-5
V letošních zápiscích je to už třetí titul z
edice Aliter. Zdá se, že
vyhovuje mému vkusu. Spolu s dalšími populárně-naučnými řadami Zip nebo Galileo. Postupně nahradily
někdejší stálici Kolumbus,
jež před lety nenávratně vyhasla. Zavzpomínat na její šťastná léta
můžete třeba nad tímto edičním soupisem.
•• A teď k Rovellimu. Italský fyzikální teoretik napsal pro laickou
veřejnost tohoto průvodce dějinami chápání fyzikální podstaty světa, od
prvopočátečních antických myslitelů po Einsteina, a završuje jej
smyčkovou kvantovou gravitací - rozvíjející se teorií, na které se sám
podílí. Na počátcích této cesty mimo jiné opět potkáváme starého
známého Lucretia jako jeden ze zásadních zdrojů filozoficko-fyzikálních
představ. Také Rovelli, podobně jako Ridley (viz Čz 12.1.2020), z něj často cituje,
překladatel však tentokrát, kdovíproč, nevyužil české přebásnění od
Julie Novákové (Čz
28.8.2010), navíc odkazy u citací směřují na stránky anglického
překladu, což je prekérní. •• Rovelli nachází i další podivuhodné
paralely mezi dávnými a moderními představami: Einsteinovu převratnou
představu takzvané 3-sféry, geometrického prostoru o konečném objemu,
ale bez hranic, prý předznamenává totožná myšlenka v Dantově Božské komedii!
Vydání, které mám po ruce, je bohužel jen "komentovaným výběrem"
(Praha, Čs. spis. 1984, překlad Vladimír Mikeš) a příslušná pasáž z 27.
zpěvu Ráje je tu jen zmíněna
v komentáři. •• Od atomizované, "zrnkové" hmoty se dostáváme k teorii
prosazované fyziky kolem Rovelliho: kvantování samotného prostoru a
času, s pozoruhodnými důsledky pro kosmologii včetně velkého třesku,
černých děr, nekonečna atp. Ohlašuje se tu zánik klasického pojetí
prostoru i času. Obojí na fundamentální úrovni neexistuje. Obojí se
totiž teprve vynořuje z kvantového gravitačního pole jako důsledek
"vzájemných relací mezi kvantovými událostmi". Spojitost prostoru a
času je pouze iluzí našeho makroskopického světa. A to je ono: realita
není, čím se zdá. Prvotní substance, ono někdejší Anaximandrovo apeiron (απειρον) nyní dostává
název kovariantní kvantové pole.
•• Rovelli věnoval dost místa nekonečnu. Teorie kvantování totiž
umožňuje nekonečno z fyzikálních představ vymýtit, a to jak v těch
největších, tak nejmenších škálách. Nabízí v té souvislosti další
literárně-historickou exkurzi, když proti sobě staví biblický spis Ecclesiasticus a Archimédův spis O počítání písku.
V prvém případě stojíme pokořeni před nespočitatelností zrnek písku,
kapek deště, dnů věčnosti..., v druhém jde o poselství, že i ta zrnka
písku v pricipu spočítat lze a že naše touha po poznání nás k tomu může
přiblížit. Kapitolka o Archimédově "manifestu proti nekonečnu - proti
tmářství" končí sentencí: Jedinou opravdu nekonečnou věcí ve vesmíru je
naše nevědomost. •• Čtenář literatury o moderní fyzice by neměl
přehlédnout jednoduché výstižné schéma ze strany 172, ukazující vývoj
představ o prostoru, času a hmotě od Newtona po kvantovou gravitaci.Livius: Dějiny IV. Přeložila Marie Husová. Předmluva Václav Marek. Praha, Svoboda 1973. 536 s.
Livius: Dějiny V. Z latinského orig. přeložil Pavel Kucharský. Předmluva Václav Marek. Praha, Svoboda 1975. 638 s.
Livius: Dějiny VI. Z latinského orig. přeložil Pavel Kucharský. Předmluva Radislav Hošek. Praha, Svoboda 1976. 660 s.
Livius: Dějiny VII. Z latinského orig. přeložili Marie Husová a Pavel Kucharský. Předmluva Ludvík Svoboda. Praha, Svoboda 1979. 503 s.
Všechny tyto svazky vyšly v edici Antická knihovna.
Od dubna, kdy jsem spořádal první svazek Livia (zapsaný v Čz
17.4.2019), jsem dočetl zbývajících pět. A to se zachovala ani ne
čtvrtina celého dějepiscova díla. Posledně jsem si liboval, že má
daleko k suchopárným výkladům, ale přece jen jsem se obával, zda nebude
přibývat nudného a únavného čtení. I takové se našlo, to když
vyjmenovává zvolené úředníky nebo neobvyklé úkazy, kvůli kterým je
třeba usmiřovat božstva. Přesto tu nad historikem-analistou převažuje
literát-vypravěč. Kromě toho si libuje ve
vytříbených a skvěle argumentovaných proslovech, které vkládá do úst
historickým postavám. Čtenář si může jen domýšlet, nakolik se jejich
obsah s nimi ve skutečnosti shodoval. Přitom se mu nedá upřít snaha o
objektivitu, což tehdy nebylo právě obvyklé: tu a tam po vylíčení
dramatických bitev či jiných důležitých událostí lapidárně poznamená,
že podle jiných historiků se to sběhlo jinak (pokud se to vůbec
sběhlo). •• Dějiny jsou Liviovýma očima sledem válek s vnějšími
nepřáteli (za postupného rozšiřování impéria) a vnitřních konfliktů
mezi mocenskými skupinami. Jen zřídka si všímá něčeho jiného - např.
travičská aféra, zásah proti nemravnému náboženskému kultu, nové stavby
v městě Římě. Stejně tak ho málo zajímá svět mimo Řím - někdy se i
omlouvá, že ostatní národům a říším může věnovat pozornost jen v
souvislosti římskými zájmy. Nemohl však přehlédnout Alexandra Velikého
a vzrušovala ho otázka, jak by si byli Římané vedli, kdyby byli nuceni
vést s makedonským králem válku. Vznikla z toho zajímavá spekulativní
odbočka (Dějiny II-III, kniha
IX, 17-19), v níž pomyslně konfrontuje obě mocnosti a snáší řadu
argumentů ve prospěch Říma. •• Ve třetím svazku (tj. Dějiny IV)
sledujeme druhou punskou válku včetně slavného Hannibalova přechodu
Alp. Spolu s autorem nám jde mrazení po zádech: kdyby Hannibal
nezaváhal bezprostředně po vítězství u Cann a vrhl svá vojska rovnou na
Řím, bylo by možná všechno jinak... V knize XXV najdeme slavný příběh o
nešťastném zabití Archiméda v dobytých Syrakusách (s. 381). Konečné
Hannibalovy porážky se dočkáme až v dalším svazku (Dějiny V) a rovnou se
přesouváme na půdu Řecka vyřídit si to s Filipem V. Makedonským (viz
dále Machar). •• O přibývající šíři vyprávění svědčí, že předposlední,
nejtlustší svazek zahrnuje období pouhých 16 let (195-179 př. n. l.),
za nichž došlo mj. k naprostému ovládnutí východního Středomoří.
Závěrečné Dějiny VII končí
knihou 45. Zbytek se sice nedochoval, ale jeho obsah je znám ze
stručných výtahů. Označuje se jako periochy
a jejich překlad v tomto svazku najdeme také. A kromě toho ještě další
"bonusy", které se z Livia díky náhodě dochovaly. •• Ve druhém a třetím
svazku mě potěšilo zařazení několika úryvků
latinského originálu, pak se zas bohužel vytratily. Podobně mapky -
těch několik má spíše ilustrační charakter a nejsou natolik podrobné,
abych na nich mohl podle textu např. sledovat vojenská tažení. ••
Záslužná editorská péče věnovaná kompletnímu českému vydání Livia se
projevila mj. podrobným poznámkovým aparátem, sic jeho charakter není
ve
všech svazcích jednotný. V každém svazku je připojen seznam konzulů pro
dané období a především seznam vlastních jmen, který v některých
(škoda, že ne ve všech) svazcích slouží zároveň jako rejstřík, čili s
odkazy na příslušná místa v textu.Praha, Šolc a Šimáček 1922. 233 s.
Tuhle
knížku jsem vzal po dlouhých letech do ruky kvůli Liviovi.
Nacházíme se v knize třiatřicáté, krátce po vítězství Římanů v druhé
makedonské válce. Vítězný vojevůdce, prokonzul Titus Quinctius
Flamininus na isthmických hrách slavnostně proklamuje svobodu řeckých
obcí. Velkorysé gesto, které smetlo obavy Řeků z vystřídání jedné
tyranie druhou, vzbudí ohromný jásot a do budoucna pak dlouhotrvající
helénskou vděčnost Římanům. Mám tu
mánii listovat i v poznámkách k textu, a tak mi neušlo sdělení, že toto
slavné místo Liviových Dějin
inspirovalo J. S. Machara. Řekl jsem si, škoda to nenajít, když už u
sebe schraňuji celé Macharovo básnické dílo. Odhadl jsem to
sbírku V záři hellenského slunce,
čili první svazek cyklu Svědomím věků.
Skutečně, v básni Na Isthmu
Machar totéž převyprávěl téměř doslova, byť ve verších. Krásné,
vznosné, patetické... A když už, listoval jsem dál, abych v básních,
které jsem již kdysi všechny četl, nově objevoval onen liviovský étos
velkých činů, velkých mužů, velké doby. Étos rozložený později Jedem z Judey,
jak zní název následující sbírky. Macharův cyklus se nakonec rozrostl
na devět svazků. Zatímco ten první je datován 1905-1906, poslední
vznikaly ve 20. letech, již za republiky, na jejímž budování se
podílel. Zklamání z poměrů, které v ní zavládly, se v těchto knihách
odrazilo krajně pesimistickými obrazy současnosti a předpověďmi
budoucnosti. Tak tolik můj Machar, rád jsem si k němu zas po čase
odskočil.Z latinského orig. přeložil a doslov napsal Karel Hrdina. Praha, Odeon 1970. 149 s., edice Světová knihovna
Líčení příhod dobrodruha Enkolpia patří k
prvním románovým dílům vůbec.
Petronius Arbiter, římský spisovatel a estét na Neronově císařském
dvoře, jej sepsal v 1. století našeho letopočtu. Dílo se nezachovalo
celé, jeho podstatná část - včetně začátku a konce - chybí. Chybí
natolik, že vznikly pokusy jej dopsat, ať už jako přiznanou náhradu
chybějícího děje, nebo dokonce jako falzifikát. Toto české vydání
obsahuje jen skutečný Petroniův text, a k tomu jako bonus několik
básní, které lze témuž autorovi věrohodně přisoudit. •• Hrdina
Enkolpios je zároveň vypravěčem. Líčí příhody prožívané s druhem
Askyltem, chlapcem Gitonem a několika dalšími postavami. Jsou to vesměs
příhody erotického ražení, a co je pro dnešního čtenáře zvláště
nápadné, jde většinou o erotiku homosexuální; mladistvý Giton zde
vystupuje nejčastěji jako milenec a předmět žárlivosti obou přátel.
Nicméně do jejich vztahu za různých okolností vstupují i další. V
závěru dochované části se naproti tomu vypravěč zoufale pokouší vyléčit
impotenci, která mu brání milostnému spojení s krásnou dívkou Kirké. ••
Nejzachovalejší epizodou románu je Hostina
u Trimalchiona.
Líčení opulentní "žranice" u zbohatlého propuštěnce bývá vydávána i
samostatně a já ji takto už kdysi četl coby jeden ze svazků edice
Světová knihovna (Praha, SNKLHU 1959). •• Na Petroniovi se oceňuje
realismus v popisu různých vrstev římské společnosti, k němuž se
"vysoká díla" antiky obvykle nesnížila. Téměř dvoutisíciletý odstup od
autorovy doby u mě budí pochybnosti, zda to, co u něj chápeme jako
humor, nadsázku, ironii či satiru, tím skutečně je. O zesměšnění -
například právě procovského Trimalchiona - jde určitě. Možná mají být
zesměšněni všichni, včetně vypravěče, ale tím už si nejsem jistý. Natož
tím, jakým dílem k satiře přispívají milostné lapálie a do jaké míry
byla líčená "zpustlost mravů" tehdy považována za zpustlost mravů.Fredrik Backman: Životní terno
Ze švédského orig. přeložila Helena Matocha. Ilustrace Ella Laytham. Brno, Host 2019. 76 s. - ISBN 978-80-275-0003-1
Backman
je velmi dobrý švédský autor. Vím to od kolegyně, která jeho knihy čte.
Já je nečetl - až na tuto jednu. Zato jsem viděl filmovou podobu
jednoho z Backmanových románů, Muž
jménem Ove. Byl to jeden z těch filmů, na které se ani po letech
nezapomíná.
(Také proto, že jsem při té příležitosti poprvé okusil kino v pražské
Lucerně.) •• A tak tedy Životní terno.
Krátký, úsporně podaný příběh o životě a smrti. O tom, co člověka dělá
člověkem. O výměně "život za život". Donutí vás položit si naléhavou a
palčivou otázku, zda je možné vzdát se sám sebe - v tom smyslu, jak to
z příběhu vyplyne. Na emocích příběhu přidává štědrovečerní zarámování,
ale myslím si, že jeho absence by příběhu neuškodila. Vánočnímu
sentimentu navíc vydatně pomáhají ilustrace, líbivé, snad až na hraně
kýče, jejich poetika však k příběhu bezvadně sedí. •• Celkově sváteční
jednohubka, ale velice, velice výživná.Z anglického orig. přeložil Petr Holčák. Praha, Dokořán a Argo 2018. 301 s., edice Zip - ISBN 978-80-7363-886-3 a 978-80-257-2516-0
Než jsem odložil Wilsonův Smysl lidské existence,
opsal jsem odtud: "Evoluce je fundamentální proces vesmíru a netýká se
pouze živých
organismů, nýbrž všeho, na všech úrovních." (s. 154) Je to dobrá
přihrávka k
dnešnímu zápisku o knize, která "obhajuje názor, podle něhož se evoluce
děje všude kolem nás".
Třeba namítnete, že popularizátoři vědy bryskně využívají módního
tématu. I kdyby, je třeba uznat, že je to téma inspirativní
pro stále širší okruh oborů. •• S myšlenkou, že darwinovská evoluce se
dá aplikovat i v kosmologii či společenských vědách, jsem se již
vícekrát setkal. Ridley se jí však ve své
knize chopil "globálně": po prologu o obecné teorii evoluce se v celkem
sedmnácti variacích účastníme evolučního vývoje: vesmíru, morálky,
života, kultury, ekonomiky, technologií, mysli, osobnosti, vzdělávání,
vlády, náboženství... Autor všude tam nachází emergentní, spontánně
vznikající vlastnosti, jejichž působením kráčí vývoj odněkud někam.
•• Tam, kde do vývoje vstupuje lidský faktor - např. ekonomika,
vzdělávání, vládnutí atd., se projevuje zásadní rozdíl v úspěšnosti:
řízení shora či zvnějšku vede zpravidla k úpadku, zatímco kde působí
vlivy zdola a zevnitř a je jim ponechán volný průběh, ukazuje se jejich
vhodnost a prospěšnost. Zpětně si nejlépe vybavuji příklady ze školství
či z bankovní sféry. •• Ze všeho nejvíc mě zaujala kapitola Evoluce mysli,
v níž se po shrnutí diskusí o vztahu mysli a
hmoty dochází k překvapivým závěrům co se týče podstaty vědomí a
existence svobodné vůle. •• Každá z kapitol je v záhlaví opatřena
příhodným mottem z veršovaného filozofického díla O přírodě (De rerum natura) římského
básníka Lucretia z 1. století před naším letopočtem. Ridley
tímto způsobem upozorňuje, že "moderní" pohled na svět má už starověký
původ - včetně
odmítnutí božích zásahů, tvrzení, že tvůrcem je příroda sama
sobě, že existence nemá žádný cíl kromě neustálého tvoření a destrukce,
v nichž hlavní roli hraje náhoda. Nejprve u Epikura, z jehož spisů se
však máloco dochovalo, a poté právě v rozsáhlé Lucretiově básni.
Ta prý dokonce předznamenává Darwina a moderní fyziku. A mimochodem -
Lucretia jsem četl ve velmi
oceňovaném překladu Julie Novákové, vydaném roku 1971 v Antické
knihovně, viz Čz 28.8.2010. Praha, Akropolis 2002. 127 s. - ISBN 80-7304-016-6
Edward Osborne Wilson: Smysl lidské existence. Evoluce a náš vnitřní konflikt
Z anglického orig. přeložil Aleš Drobek. Doslov Jan Havlíček. Praha, Dokořán a Argo 2016. 183 s., edice Aliter - ISBN 978-80-7363-766-8 a 978-80-257-2003-5
Chtěl jsem původně psát jen o Wilsonově knížce.
Ale uvědomil jsem si, že jeden Smysl
lidské existence
už jsem kdysi četl, a sice spis českého filozofa Milana Machovce,
poslední práci vydanou za jeho života. Velmi zjednodušeně: apeluje v ní
na zachování duchovních aspektů života a nepodléhání konzumním trendům
ve společnosti; považuje to za podmínku přežití lidstva. Za výpisek mi
stojí jedna z příznačných Machovcových myšlenek: Život "šťastný"
nebývá vždy totožný se smysluplným. "Štěstí" je cíl lidí podprůměrných,
nenadaných, hloupých; opravdová lidská blaženost (uspokojení,
zadostiučinění apod.) vzniká jen občasně jako průvodní jev nějaké
smysluplné činnosti." (v závěrečném Shrnutí,
s. 124) •• E. O. Wilson je oproti tomu biolog a filozofickou otázku po
smyslu našeho bytí vyvozuje z evolučních teorií. Hybným tématem je pro
něj biologický původ lidské přirozenosti. A v oné lidské přirozenosti
přisuzuje zásadní roli instinktivnímu společenskému chování, které už u
nižších druhů vede ke složitým formám společenských organizací, tzv.
superorganismům (mravenci, termiti, včely, vosy). Pouští se do
spekulací o životě - ba inteligencí obdařeném životě - jinde ve
vesmíru, a to s přesvědčením, že evoluce pomyslných mimozemšťanů by se
v principu vyvíjela obdobně jako ta naše (jak po stránce fyziologické,
tak sociální a morální...). Po návratu k nám na Zemi se pak samostatně
věnuje instinktu, náboženství, vědomí a svobodné vůli, tedy fenoménům,
které jsme získali evolucí a s nimiž se musíme naučit nakládat tak,
abychom sami sebe nezničili. Wilsonův morální apel míří k zachování
biodiverzity a dilematu o zásazích do genetické výbavy člověka, jež by
nás vykolejila z procesu přirozeného výběru. Ilustroval Cyril Bouda. Praha, Vyšehrad 1977. 69 s.
Tenký svazek jsem objevil v knihovničce mé ženy
a po vzájemné dohodě
přesunul do knihovničky svojí. Je totiž o Dvořákovi, z českých
hudebních klasiků mým nejoblíbenějším. Poetická próza je věnována jeho
pobytu ve Vysoké na Příbramsku. Právě tam čerpal inspiraci ke své
Rusalce. Autor črty líčí epizody tvůrčího období spjatého s
nejslavnější Mistrovou operou. Prokládá je, vždy na konci kapitol, svým
vlastním vyznáním zdejšímu kraji. Nechybí vlastenecké pasáže, okouzlení
přírodou, chválou prostého lidu, to vše s notnou dávkou sentimentu. K
tomu několik ilustrací Cyrila Boudy. •• Někdy se na to Příbramsko chci
podívat. Brdy už jsou znovuzpřístupněné kolik let, a já tam ještě
nezavítal. Mrknul jsem na Mapy.cz, zda náhodou není u Vysoké vyznačeno
to slavné jezírko... Bodejť by ne. Fotek hned několik. Od zámku s
muzejní Dvořákovou expozicí si vyšlápnete jen pár set metrů po modré
značce a jste tam. Uvítá vás kamenný blok s vytesaným nápisem Rusalčino jezírko! Se divím, že zde
na lavičce nesedí zvěčněný Dvořák (jako třeba Hrabal na náměstí v
Nymburku). A co takhle rusalka... Z německých orig. přeložil Ladislav Benyovszky. Úvodní studie Antonín Mokrejš. Praha, Naše vojsko 1993. 157 s. - ISBN 80-206-0270-4
Tenhle Nietzsche byl kdesi k mání zdarma, tak
jsem si ho vzal. V brožuře jsou dva jeho spisy: Soumrak bůžků - aneb Jak filosofovat
kladivem [překládáno u nás také jako Soumrak model] a autobiografické Ecce homo - aneb Jak se staneme, čím jsme.
Jsou to jedny z jeho posledních děl, dokončil je nedlouho před
propuknutím duševní choroby. Zajímavé postřehy i pronikavé myšlenky
podepřené provokujícím tónem; výpady proti soudobé kultuře, pokrytecké
morálce a křesťanství, zhnusení nad slabošstvím a zbabělostí, jež podle
něho zachvátily společnost; demokracie a liberální instituce jako
projev
úpadku atd. V Ecce homo pak
představuje beze vší falešné skromnosti sám sebe jako geniálního
myslitele, kterému svět - zatím - nerozumí. Vždyť nedocenitelná je
velikost jeho úkolu! Napoví už názvy kapitol Proč jsem tak moudrý, Proč jsem tak
chytrý, Proč píšu tak dobré knihy.
Překvapila mě v nich ta chorobná sebestřednost a velikášství,
nevyvratitelné přesvědčení o vlastní genialitě. To následné duševní
zhroucení mi přijde jako vcelku logické...Doslov Miroslav Petříček. Překlady do angličtiny Craig Cravens. Praha, Paseka ve spolupráci se spolkem 400 ASA 2019. 181 s. - ISBN 978-80-7432-960-9
V ročence Mandava mám rubriku o regionálních
knižních novinkách ze
Šluknovského výběžku. Patřit do ní bude i tato obrazová rarita. Už ani
nevím, kde jsem se o její existenci náhodně dozvěděl, možná z nějaké
novinové recenze. •• Velkoformátová
fotografická publikace je netradičním - a pro některé i
provokativním - vhledem do života na severu Čech, konkrétně v Krásné
Lípě. To městečko díky častým návštěvám docela znám. Ne však z toho
úhlu pohledu, jak jej nabízí fotograf Jan Dobrovský. Zachytil v ní
každodenní život romských rodin. Výsledkem
jeho návštěv v domácnostech, na svatbě nebo
na boxerských trénincích je série poeticky vyznívajících
černobílých snímků. Vznikl tak zajímavý dokumentárně-umělecký
artefakt. Nejen sám fotopříběh, ale i okolnosti jeho vzniku
vylíčené v předmluvě ve vás spolehlivě nastaví jiný úhel
pohledu na romskou/cikánskou komunitu.
Snímky si vystačí bez jakýchkoli komentářů. Texty, tj. předmluva
a doslov, jsou souběžně v češtině a angličtině. •• Jan Dobrovský, jehož
přístup ke světu formoval původ v disidentské rodině, má - podle
medailonku v knize - za sebou dráhu
novináře a podnikatele; nyní se ale věnuje hlavně fotografii a s
několika přáteli-fotografy založil skupinu 400 ASA. Blíže se s ním
můžete
seznámit třeba v záznamu rozhlasového
rozhovoru pro stanici Plus Českého rozhlasu.Přeložila a ilustrovala Polina Zolina. Brno, Edika 2012. 165 s. + 1 CD s audionahrávkou (namluvil Igor Kapitula). - ISBN 978-80-266-0154-8
Dvojjazyčné vydání Bulgakovovy povídky, které
jsem si půjčil z knihovny, má oproti nedávné ruské četbě Gogola (viz Čz
15.4.2019) zásadní výhodu: je k němu přiložena nahrávka namluvená
rodilým mluvčím. Tudíž jsem měl podle čeho korigovat svoji výslovnost.
Ano, ruské originály si čtu nahlas, čímž si jakž takž udržuji to, co mě
kdysi ve škole naučili. Překladatelka navíc opatřila každou kapitolu
jazykovým koutkem zaměřeným na obtížnější gramatické
a stylistické jevy obsažené v textu. Připojen je rovněž minislovníček,
ale čtenář se bez něj obejde, protože povídka je tištěna souběžně v
originálu a českém překladu. •• Bulgakov (1891-1940) nebyl zadobře s
bolševickým režimem, o čemž vypovídá i satirické vyznění Psího srdce
z roku 1925. Však také mohlo vyjít tiskem až v roce 1987, v časech
"glasnosti" a "perestrojky". •• O co v povídce jde? Experiment lékaře,
který transplantací lidských orgánů do těla psa testuje možnost
omlazení
organismu, se zvrtne: k jeho úžasu se pes přemění v člověka s
vlastnostmi zavražděného dárce orgánů. Což byl bohužel darebák a
ochlasta. Tohoto individua navíc dokáže proti profesorovi zneužít
předseda domovního výboru, takto představitel proletariátu. Vyvstane z
toho konflikt na život a na smrt, lékař se svým asistentem si však
nakonec umí poradit... •• Bulgakov nemusel pro námět chodit daleko -
sám byl lékař. Transplantace, jak ji popisuje, je samozřejmě sci-fi
nadsázka, která mu umožnila groteskní a sarkastickou karikaturu
poměrů v
sovětském Rusku. •• Nahrávku jsem poctivě poslouchal kapitolu po
kapitole a možná jsem díky tomu svoji ruštinu o chlup vylepšil. Projev
interpreta je - к сожалению - vesměs
monotónní a místy trpí ledabylou artikulací, ale lepší než nic.
Příjemným překvapením byly hudební vstupy akordeonu na začátcích
kapitol.Arto Paasilinna: Tři chlupatá zvířata. Zajícův rok. Les oběšených lišek. Chlupatý sluha pana faráře
Z finských orig. přeložili Jan Petr Velkoborský a Vladimír Piskoř. Ilustrace Jiří Slíva. Praha, Hejkal 2018. 564 s. - ISBN 978-80-86026-85-5
Na
finského romanopisce jsem měl dlouho zálusk, především na jeho Zajícův rok. Když se na
pultech objevilo jeho druhé vydání, a
to v jednom svazku s dalšími dvěma romány, přestal jsem váhat.
•• Spojovacím motivem všech tří próz jsou právě chlupatá
zvířata. Zajíc a medvěd v nich přímo vystupují jako aktéři
děje a zásadně změní život mužům, kteří se jich ujmou,
zatímco lišky v prostředním románu se ocitají víceméně v roli kulis.
Hrdiny všech tří próz jsou muži, kteří se ocitají v revoltě vůči
společnosti. Chtějí si žít jinak, než se od nich očekává, a osudová
setkání se zvířaty jim dopomohou k úniku z ubíjející sešněrovanosti
spořádaného života. V odlehlých koutech Finska nebo i různých zemí
Evropy (v případě faráře s medvědem) zažívají nečekaná a groteskní
dobrodružství. Čtenář jim přirozeně drží palce, a to dokonce i v
případě, že jde o vykutáleného zloděje zlatého pokladu, který se ve
společnosti přitroublého majora a lišek skrývá v laponské pustině (Les oběšených lišek). •• V
životopise autora (1942-2018) se uvádí, že prodal
svou loď, aby byl finančně zajištěn a mohl napsat svou první
knihu. Byl to právě Zajícův rok,
v němž se hrdina-novinářský fotograf se zraněným zajícem v náručí
rozhodne opustit dosavadní způsob života a pro začátek si vypomůže
prodejem vlastního člunu. •• Nepřehlédnutelná je příbuznost
Paasilinnových hrdinů s Jonassonovým Stoletým
staříkem, který vylezl z okna a zmizel (viz Čz 26.3.2015). Jiří Kratochvil: Jízlivá potměšilost žití
Brno, Druhé město 2017. 222 s. - ISBN 978-80-7227-391-1
Návštěvu
pražského knižního veletrhu v roce 2017 jsem si načasoval tak, aby mi
neušlo autorské čtení Jiřího Kratochvila. Měl předčítat ze svého nového
románu Jízlivá potměšilost žití,
který se právě chystal k vydání. Nebylo mi přáno, ze zdravotních důvodů
se omluvil. Ukázku z jeho knihy četla spisovatelka a vydavatelka
Markéta Hejkalová. Celou jsem si ji přečetl teprve letos (pardon,
loni). Už z toho předčítání jsem věděl, že vypravěčem románu je (byť
jen zčásti) králík. A to králík velice inteligentní, sečtělý a
filozofující. Umí též lidsky mluvit, kteroužto schopnost ale dá před
lidmi najevo jen výjimečně. •• Se střídáním vypravěčů (tj. králíkem a
autorem) se střídají i časové roviny - ta králičí je poválečná,
začátkem 50. let, ta "autorská" je (téměř) současná. Ale nebyl by to
Kratochvil, kdyby to nebylo různě zašmodrchané a zacyklené... V
Kratochvilově bujné postmoderní hře s textem se stane i to, že román je
sám sobě námětem, že příběh sám sebe popírá nebo že prolínání a
zrcadlení příběhů je znásobeno promluvou o prolínání a zrcadlení
navzájem parazitujících příběhů (s. 172). Jízlivá a potměšilá hra se
čtenářem, chtělo by se říct - ona jízlivá potměšilost má však
existenciální a politický význam. •• Trochu si vyčítám, že jsem knihu
přečetl uspěchaně. V propletenci osudů postav a literárních narážek
bych se snad byl zorientoval lépe. Ale ke čtení je toho tolik... A to
bych si velmi rád konečně opatřil Kratochvilovo dílo, které založilo
jeho spisovatelské renomé: Medvědí
román (resp. Urmedvěd).
Z anglického orig. přeložila Helena Nyklová. Praha, Argo a Dokořán 2006. 365 s., edice Aliter. - ISBN 80-7203-775-7 a 80-7363-017-6
Problém:
lovím tu knihu z přečtené hromady, a nenacházím v ní jedinou svou
poznámku, ba ani číslo stránky, kde mě něco obzvlášť zaujalo. A tak
se nemám
čeho chytit. To abych ji četl znova. Navíc mi mezitím prošly rukama
jiné knihy o matematice nebo s ní související a všechno se to tak nějak
překrývá (Vopěnka, Tegmark, Hofstadter - však se tu s nimi dříve či
později shledáme).
•• Dobře, začínám listovat. Je tu 19 kapitol, a všechno jsou to sondy
do problémů, jejichž řešení zaměstnávalo matematiky ještě nedávno, nebo
se jimi zabývají doteď. Ne, v "počtech" zdaleka ještě není vše jasné.
Mnohdy není jasné ani to, zda to či ono vůbec může být jasné. Třeba to
s tou Velkou Fermatovou větou, o jejíž dokazatelnosti se dlouho
pochybovalo -
a vida, po třech stoletích byl důkaz na světě. Tento a další příběhy ze
světa matematiky Stewart vypráví se značným zaujetím a část z něho chtě
nechtě přechází na čtenáře. Setkáme se tu též s využitím prvočísel pro
šifrování, neeuklidovskými geometriemi, nekonečnem, zrodem
diferenciálního a integrálního počtu či teorie grup, problémem čtyř
barev, teorií uzlů, pravděpodobností, teorií chaosu, fraktály... ••
Spolu s autorem žasneme na tím, jak ze zdánlivě elementárních a
okrajových problémů - např. z otázky, zda na mapě jakéhokoliv
uspořádání států stačí k jejich vybarvení čtyři barvy - zčistajasna
vznikají celá nová odvětví matematiky, která dokáží odklonit její
"hlavní proud" nečekaným směrem. Proto se již v úvodní kapitole
matematika přirovnává k proměnlivému řečišti Mississippi. •• Nakonec
Stewart poukazuje na pokulhávající "marketing" matematiky: nové
výsledky ze světa matematických abstrakcí, které by bylo možné obratem
a efektivně využít v různých oborech, leckdy leží ladem. •• Se vzorečky
a rovnicemi se v knize setkáte vzácně, a pokud přesahují vaše
matematické schopnosti - nemusíte to řešit :)Praha, Galén 2017. 117 s. - ISBN 978-80-7492-330-2
Jiří
Suchý, pro mě jedna z ikon novodobé české kultury, je umělcem
přemýšlivým. Že přemýšlí také o Bohu, o víře, o církvi atd., mě
nepřekvapuje. Rovněž mě nepřekvapuje, že mezi vírou a ateismem volí
první možnost, ale také že je mu daleko bližší postoj tolerantní (k
jiným vírám, k ateistům, "něcistům" atd.) než postoj
katolicko-militantní. Což souzní s jeho hloubavou povahou. A že on se
umí do věci zahloubat... Sympatické je, že čtenářům nepředkládá ani tak
výsledky svých úvah s cílem přesvědčit čtenáře o jejich správnosti,
jako spíše onen tok myšlenek, kterým utváří svůj vztah k Bohu a
náboženství. Bůh je pro něj především Tajemství. Má však kritický
odstup od víry zaštítěné
ortodoxni nesmlouvavostí. Pozastavuje se třeba i nad Otčenášem -
rozebere jej větu po větě a podivuje se jeho nesrozumitelnosti. ••
Mnohý čtenář - tak jako i já - bude považovat některé Suchého úvahy za
naivní. Ale on s tím počítá a předem i zadem se za to omlouvá. Vždyť je
přece jen "komediant". Ale i takoví mají právo na rozjímání o věcech
mezi nebem a zemí. Přistupuje k němu v absolutní pokoře. "Snažím se tu
hájit svůj názor a zamejšlet se i nad názorem těch, kteří se nezamýšlí
nad názorem mým." Rád mu ho přiznám i já, který bych hledal tajemství
stvoření spíše někde kolem velkého třesku než v Božím záměru. A byť
jsem některá místa v knize překonával s lehkým podrážděním, jsem mu za
ni vděčný.Z francouzského orig. přeložil Patrik Ouředník. Praha, Volvox Globator 2001. 173 s., edice Dijon. - ISBN 80-7207-384-2
Záliba
v ironickém a sarkastickém Queneauově humoru, okořeněném jazykovými
hrátkami, mě přivedla k dalšímu jeho románu. Tento se odehrává v
konkrétních historických kulisách, za krvavého protibritského povstání
v Dublinu, a je v něm hodně mrtvých. Ale toho humoru možná ještě víc.
Několikrát mě nad knihou napadlo, jak se to asi čte Irům, pro které
jsou památné události protibritského odporu národní svátostí. Dílo
ostatně vyšlo nejprve - v roce 1947 - pod pseudonymem Sally Marová. ••
Jedna ze skupin irských vzbouřenců obsadila poštovní úřad, zbavila se
jeho personálu a zřídila zde jeden z opěrných bodů povstání. Do této
čistě mužské záležitosti se omylem vloudil ženský element: mladá dáma,
jedna z úřednic, zapomenutá na toaletách... Byť se přítomní drsní muži
vrhli do předem ztraceného hrdinského boje, tato jedna osoba "opačného
pohlaví" jim zkomplikovala poslední hodiny života více než všichni
"Británci" dohromady. Kontrast směšnosti s tragikou, duchaplný vtip
skloubený s groteskou...
prostě Queneau!