Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky 2020

••   archivní rozcestník   ••

[Má-li někdo potřebu se ozvat, lze to učinit tudy.]

27.12.2020
Michal Ajvaz: Města Brno, Druhé město 2019. 724 s. - ISBN 978-80-7227-422-2 Z Ajvaze se stal můj milovaný autor. Nadchlo mě, cokoliv jsem od něj četl. Ale zatím to všechno byly útlé romány: Zlatý věk, Lucemburská zahrada, Druhé město. Sedmisetstránková Města jsem zprvu potěžkával s nedůvěrou. Říkal jsem si, jestli se nám spisovatel nerozepsal do rozvláčnosti. Z anotace o hledání jakési podivné flešky ve tvaru fialového krokodýla na mě šly mrákoty... No ale: K letošnímu 28. říjnu byla Ajvazovi udělena Státní cena za literaturu "za dosavadní literární tvorbu" a komentáře často zmiňovaly právě nejnovější tlustý román. Bylo rozhodnuto. Výsledek: opět nadšení. •• Ano, trochu detektivka, trochu (více) cestopis, ale s podstatnými přesahy do symboliky tajemna, které se skrývá za našimi životy a touhami. Postupně se rozrůstající síť měst, většinou metropolí, ať už hrdinou přímo navštívených, nebo vstupujících do příběhu zprostředkovaně skrze vsunuté příběhy, vytváří košatící se síť různých geniů loci. Hrdina, který nejdříve chce jen pomoci svému příteli z mládí, se vydává na pouť, která se ukazuje být hledáním sama sebe, smyslu umění, smyslu existence. Smyslu, který nakonec spočívá v tajemství samém. •• Nespočet vložených příběhů, neméně magicko-symbolických jako příběh rámcový, sofistikované hry s virtuální realitou. Leckteré z mnohastránkových dějových odboček jsou samy o sobě převyprávěnými fiktivními romány. Ajvaz vlastně s literární bravurou stvořil celou sérii románů, aby z nich zkomponoval jeden "mnohopříběh". ••  Jistěže mě potěšilo, kdykoli se děj přelil do některého z mnou navštívených míst. Nebylo těch průsečíků mnoho, poněvadž mé sporadické výpravy do ciziny vedly především na evropský sever a západ. O to víc mě okouzlilo, že můj jediný výpad mimo Evropu, do Soulu, dostal v Městech své literární pokračování. Náhle tu přede mnou ožily náplavky v korytě říčky Cheonggyecheon v samém centru města - jako by právě tento detail večerního života korejské metropole zaujal autora knihy ze všeho nejvíc, právě tak jako mě. Odtud, ze Soulu, do románu vstoupil romanticko-tragicko-pohádkový příběh o vzniku nového písma na královskou objednávku. Nepochybně se inspiroval historií vzniku písma hangul. I to mě potěšilo, protože ze všech střípků korejské kulturní tradice, které jsem tam pochytil, mě právě tenhle nejsilněji zaujal. •• Četba Ajvaze bude mít pokračování díky dárku od Ježíška. Cesta na Jih je, zdá se, s Městy tematicky příbuzná. A je jen o málo tenčí.
Falstaffovo babí léto Hru Jindřich IV., I. a II. díl, kterou napsal William Shakespeare, přeložil a volně upravil Jan Werich. Verše přeložil Jan Vladislav. Kresby Jiří Trnka. Praha, Svoboda 1969. 115 s. Z výletu do jedné z nejsevernějších českých obcí jsem si přivezl perlu, o které jsem do té doby neměl tušení. A ještě s pocitem, že jsem zachránil perlu hozenou sviním. •• Je to sice dobrý nápad využít autobusovou zastávku jako knihovnu-čítárnu, vybavit ji regály a navíc ozdobit sochou šarmantního čtenáře... jenže my jsme tu zastihli spíše skládku očividně trpících knih halabala naházených přes sebe, jako kdyby už jen čekaly na odvoz do stoupy. Soucit s nimi ještě zesílil při představě, co s nimi udělají budoucí povětrnostní vlivy. Byl už konec října. Regály aspoň po jedné straně zastávky jsme s manželkou jakž takž srovnali, na druhou už se nedostávalo času. Do autobusu jsem pak nastupoval se zachráněným Falstaffovým babím létem. Obal je sice potrhaný (v té knihokupě se do něj zadřel hřbet jiné knihy), ale naštěstí jen vzadu. A hlavně: zůstala v něm krásně zachovalá gramodeska! •• S četbou Werichovy úpravy Jindřicha IV. jsem čekal na moment, až se při pročítání knihy Martina Hilského Shakespeare a jeviště svět dostanu právě ke komentáři k této hře. Vyšlo to hezky na prosincové sváteční dny. •• Werich Jindřicha IV. pokrátil a upravil, po svém ho přeonačil na "veselou hru o smutku stárnutí Sira Johna Falstaffa". Bonviván Falstaff je výsostně werichovskou postavou a nepřekvapuje, že na ukázkách z gramodesky slyšíme v jeho roli právě Wericha (zatímco prince Jindru představuje Jan Tříska). S tou korekcí, že Werichův autoportrét v sobě stejně nese zároveň podstatný kus flamendrova protihráče - prince Jindry, který Falstaffově vlivu navzdory dozraje v opravdového muže a svého bývalého kumpána nakonec zavrhne. Aspoň tak to předestřel Jiří Voskovec v doslovu - přepisu nahrávky zaslané z Ameriky k Werichovým šedesátinám. Z nádherné knížky nostalgicky zavanula šedesátá léta, byť už to byla labutí píseň... Nehledě na to, že mě přiměla provětrat už dlouho zahálející gramofon.
23.12.2020
Marcus du Sautoy: Co nemůžeme poznat. Výprava na hranice vědění Z anglického orig. přeložil Petr Holčák. Praha, Dokořán a Argo 2019. 351 s., edice Zip. - ISBN 978-80-7363-904-4 a 978-80-257-3010-2 Taky vás někdy napadlo, jestli někdy dohlédneme na sám konec vesmíru? A jestli někdy zjistíme, zda má vůbec nějaký konec a jestli je vesmírů víc? Jestli někdy pronikneme do podstaty hmoty nebo do podstaty našeho vlastního vědomí? Kde leží hranice mezi tím, co jsme schopni vybádat, a tím, kam nás naše kognitivní schopnosti při nejlepší vůli, z principu, nepustí? Pokud vás tyto otazníky dokáží vzrušit, tak jste na tom podobně jako já a můžete se shánět po této knize. •• Zajímavé pro mě bylo zjištění, že autor je v profesorském křesle nástupcem Richarda Dawkinse a že už jen tato skutečnost - s odkazem na Dawkinsonovu knihu Boží blud (Čz 26.10.2011) byla jedním z odrazových můstků k promýšlení témat v této knize. Pátrání po něčem, co nás přesahuje, je zároveň pátráním po tom, co je v principu nepoznatelné a k čemu se nám nepovede zjednat přístup ani přes veškeré úsilí vědy. Autor je především vědec, matematik, a proto vstupuje do oblasti "věčných tajemství" nikoli od otázek o nadpřirozenu, ale od otázek vědy. Záměrem je zjistit, zda "dovedeme určit otázky nebo fyzikální fenomény, které zůstanou navždy za hranicemi poznání". Pokud ano, pak máme důvod přemýšlet, "co s tím", a zda těmto vědou nevyplnitelným mezerám přisoudit "boží" povahu. •• Du Sautoy na své cestě za poznáním nepoznatelnosti navštěvuje své kolegy - vědce a vede s nimi inspirativní rozhovory. A tak je kniha, svým vyprávěcím stylem už tak vstřícná k laickému čtenáři, ozvláštněna reportážními prvky. To mi příjemně připomnělo četbu podobně koncipované knihy Jima Holta Proč existuje svět (Čz 30.12.2016).  •• První třetina knihy pro mě byla spíše opakováním, sic jinými slovy a s jinými, neotřelými příměry. Skutečně zajímavé to začalo být v souvislosti s kvantovými jevy: myšlenkový experiment připouštějící nejen více budoucností, ale i více minulostí (s. 126), souvislost Heisenbergova principu neurčitosti s radioaktivitou (s. 137). Tady se už skutečně láme chleba na kardinálních otázkách fungování a smyslu světa. Například v diskusi s fyzikem-knězem Johnem Polkinghornem, která vyústila ve znepokojující otázku o interpretaci fyziky: co je ještě epistemologie a co už ontologie? •• "Znova a znova mě přivádí k úžasu, jak se fyzický svět dá přeměnit na matematiku. Vyvolává to otázku, zda je jen příhodnou analogií, s jejíž pomocí svět interpretujeme, nebo zda je fyzický vesmír skutečně fyzikální reprezentací matematiky?" (s. 95) - citát přímo odkazuje k myšlence, které věnoval celou knihu matematik M. Tegmark (Matematický vesmír, Čz 5.4.2020). Později se du Sautoy k Tegmarkově hypotéze vrací a šířeji s ní diskutuje na s. 239-240. Hned vzápětí se vynoří pochybnost o existenci času. Co se zdá být na první pohled šílené, z pohledu některých fyziků dává smysl: Náš "čas" je dost možná jen klamem makroskopického vnímání světa. Slovníkem vědy vyjádřeno: "Čas není fundamentální veličina, ale jen emergentní vlastnost." (s. 241) •• Dalšími a ještě podnětnějšími úvahami nás kniha zásobuje nad tématy lidského vědomí, umělé inteligence, Gödelových vět o neúplnosti, omezení daných přirozeným jazykem atd. Cíl, k němuž nakonec docházíme, vlastně není překvapivý: Nemožnost úplného poznání přece souvisí s tím, že se snažíme v úplnosti poznat systém, jehož jsme sami součástí. Je dokazatelné, že se to nemůže povést. Ale zároveň: nikdy s jistotou nerozeznáme, kde hranice nepoznatelnosti leží. A proto se vědě vždy bude vyplácet snaha o jejich překročení.
Дэниел Киз: Цветы для Элджернона. Z angličtiny přeložil Sergej Šarov. Moskva, Eksmo 2016. 316 s., edice 100 главных книг. - ISBN 978-5-699-81500-5 Daniel Keyes: Růže pro Algernon. Z anglického orig. přeložil Richard Podaný. Praha, Euromedia Group - Knižní klub 2000. 236 s. - ISBN 80-242-0197-6 Vědecko-fantastický psychologický román, který je schopen dojmout i silnější povahy. A rozbrečet ty slabší. Mentálně retardovaný mladý muž Charlie Gordon je vybrán pro vědecký experiment. Operace se povede a on skutečně získá inteligenci, dokonce takovou, že předčí své "stvořitele" a nakonec převezme jejich výzkum. Najde v jejich teoriích chyby a s hrůzou zjistí, že na něm provedený zákrok nemá trvalý účinek. Čeká jej regrese a rozklad osobnosti, tak jako pokusnou myš Algernon. Působivost příběhu zesiluje ich-forma Charlieho vlastních deníkových zápisků. Čtenář sleduje "v přímém přenosu" nejen zázračný vzestup (a posléze úpadek) inteligenčních schopností, ale i emocionální problémy s tím spojené - ve vztahu k rodině, kolegům, ženám... A to v mistrovské románové kompozici. •• Keyes příběh původně zpracoval jako povídku. Kdesi jsem si musel přečíst, že byla prohlášena za jednu z nejlepších sci-fi povídek všech dob, ale může mě klamat paměť. Vždyť si ani nevybavuju, že jsem dotyčnou povídku četl, přestože jsem určitě zhltnul antologii Vlak do pekla, ve které byla poprvé česky otištěna. Zato si z ní zřetelně vybavuji povídku R. A. Heinleina ...postavil si domeček, v tom domečku... Technologické zázraky byly halt pro puberťáka přitažlivější. • Utekly čtyři dekády. Letos na jaře při procházce pražskou oborou Hvězda jsem otevřel tamní knihobudku a viděl azbuku. Zajásal jsem, že si po nějaké době zas něco přečtu rusky. A když jsem zkoumal, o co jde, bylo překvapení na světě. Vyšlo najevo, že autor povídku přepracoval do románové podoby - a právě tu jsem si odvážel z Prahy. Pak už jen půjčit si český překlad a můžeme jít do toho. Nejdřív pár stránek česky, pak totéž rusky; někdy v obráceném gardu. •• Ruský nakladatel v anotaci připomíná, že podobné otázky jako Keyes kladl M. Bulgakov v povídce Psí srdce. Je zajímavou souhrou okolností, že jsem ji také četl v ruštině, právě na začátku tohoto roku, který nyní končí, viz Čz 6.1.2020.
Živly české vědy. Výprava na hranice vědění Editor Petr Koubský. Rozhovory vedli Lenka Vrtišková Nejezchlebová, Adéla Skoupá, Petr Koubský, Filip Titlbach. 416 s. - ISBN 978-80-907652-9-0 Do knihy 28 rozhovorů novinářů (poučených novinářů!) s českými vědci jsem se pustil s velkým očekáváním. Lehkým zklamáním bylo, že zrovna obory, na jejichž čerstvé novinky jsem se nejvíc těšil jsou zastoupeny pomálu. Výběr témat však jistě souvisel se zaměřením českých vědců, kteří momentálně na mezinárodním poli sbírají zásadní úspěchy. Mnohdy ta úspěšnost spočívala v přidělení významného finančního grantu na výzkum. Silně jsou zastoupeny biologické, ekologické a lékařské výzkumy. Z nich vypíchnu povídání s Martinem Jínkem, který se podílel na vynálezu genetické metody, vyznamenaném letos Nobelovou cenou. Také informace o turbulentním pokroku v mikrobiologii našich střev, jak je líčí Julius Lukeš. K vnitřní diskusi mě přivedly obhajoby genetických úprav zemědělských plodin: bez toho prý spějeme k velké potravinářské krizi. Jedním z vracejících se motivů jsou právě strašáci "zahrávání si s přírodou". Zatímco Dana Drábová se smutně usměje nad obavami z jaderné energie, genetičtí šlechtitelé bezmála zuří nad legislativními bariérami, které jim do výzkumu vkládají evropské zákony. Vítaným odbočením pak bylo interwiev s lingvistou Václavem Cvrčkem. S ním se rozhodně nebudete nudit, pokud vám záleží na "správném" zacházení s češtinou. Završením četby je filozofická rozmluva s Annou Hogenovou. •• Na sborníku jsem ocenil aktuálnost. Rozhovory pocházejí z posledních dvou tří let a některé reflektují první vlnu koronavirové epidemie z jara letošního roku. Texty původně vycházely v Deníku N. Slabinou polygrafického zpracování jsou špatně čitelné poznámky, vložené coby marginálie vedle textu. Na vině je příliš drobné a zejména bledé písmo.
1.12.2020
Vladimír Křivánek: Duše je divný pták Doslov Jiří Opelík. Olomouc, Aleš Prstek 2018. 381 s. - ISBN 978-80-907016-1-8 "Budeš-li zalykat se smutkem / jak torzo opadaných zpěvů, / nescelen, neprovázen, / vlož srdce do nápěvu." •• Ze svého okouzlení básníkem Vladimírem Křivánkem jsem se vypsal na jaře (Čz 26.4.2020). Po přečtení další knihy se s ním hlásím znova. A v příhodnější čas. Protože je podzim, a to je ta správná doba na Křivánka. •• Kniha není novou básnickou sbírkou, ale souborným vydáním básní ve formě jednoho čtyřverší - kvarteta. Vybrána jsou z celého básníkova publikovaného díla. Mnohá z nich jsem tedy již četl, například v Krajině s torzy nebo v Pijácích melancholie, na rozdíl od veršů obsažených v Testamentech a Adieu Paris, jejichž původní vydání mě minulo. •• Opět nechyběly chvíle silného účinku, onoho strnutí, kdy několik prostých slov seřazených do čtvera řádek způsobí emoční explozi. A to možná i nad verši znovu čtenými, které mě napoprvé tolik "nevzaly". A když zpětně zalistuji na stránky, jejichž čísla jsem si průběžně poznamenával, někdy se uhranutí vrací, jindy ne, nebo objevím poklad na sousední stránce, překvapen, cože mi to posledně uniklo. •• Ať už to byl záměr, nebo ne, název knihy (je to část verše první básně oddílu Adieu Paris) upomíná na jeden z často se vracejících motivů. Ptáci mnohdy provázejí právě ty nejsilnější momenty z četby. Nepřekvapí, že k nejfrekventovanějším patří havrani; za všechny Krajina s havranem, s. 184. Když se objeví slavík, tak právě v kontrastu k havranovi, a když se v máchovském ozvuku ozvou hrdličky, tak jejich "hlasy ochraptělé / volají marně po lásce". A tím druhový rozptyl Křivánkových opeřenců zdaleka nekončí. Téměř jsem podlehl nutkání sestavit si z nich vlastní výbor. Třeba to ještě udělám. •• Byť je podzim bytostným Křivánkovým prostorem, nevylučuje to přítomnost ostatních ročních období. I v nich se dokáže zabydlet nostalgie a melancholické chmury. Zde je můj minivýbor: jaro - s. 114 (A znovu jaro, viz ukázka ukončující tento zápisek); léto - s. 209 (Srpnový večer...), podzim - s. 252 (Když podzim zase kvete rýmy...; schválně jsem vybral jednu z mála pozitivně laděných); zima - s. 178 (Hnízda). •• Z Opelíkova doslovu se dozvídáme, že inspirace ke Křivánkovým kvartetním básním leží u Jana Skácela. Ukázky jsem si vyhledal ve výboru Stracholam (Mladá fronta 1993). Jak Opelík podotýká, Křivánek se sice nechal inspirovat sevřeností básnické výpovědi do minimalistického útvaru, ale přizpůsobil ji své poetice. •• Končím ukázkou jednoho z těch kvartet, která mě uhranula. Netypicky nás ze zamračeného podzimu přenese zas o půl roku zpět (nebo napřed?): "Copak bys chtěl tohoto jara, / když vítr květy otrhává? / Jen doušek vína. Dívčí krásu. / A bolest. Bolest do úžasu."
28.11.2020
Jorge Amado: Staří námořníci. Dva příběhy z bahijského přístavu Z portugalského orig. přeložili Marie Adámková a Zdeněk Hampl. Doslov napsala Pavla Lidmilová. Praha, Odeon 1985. 317 s., edice Soudobá světová próza Tak vida, Amadovy romány si sem zapisuju vždy osmadvacátého: Terezu 28.10.2018, Pastýře noci 28.1.2020 a dnes do třetice Staré námořníky. Stala se z toho tradice. Jiný důvod to nemá, leda ten, že tím můžu začít zápisek, když nevím, jak jinak do toho. •• Ve skutečnosti jsem měl pro první větu připravenou jinou obezličku: věnování vepsané na patitul tohoto exempláře. Ono mě vždycky potěší, když má knížka svou zjistitelnou historii, a ještě více, když mě tím přiměje k potutelnému úsměvu. Výtisk ukořistěný z hrabátka odložených knih (v takové té neformální permanentní burze v naší městské knihovně) patřil původně mému spolužákovi ze střední. Dostal jej odměnou "za aktivní činnost v pionýrském táboře n. p. TOS" (razítko tábora + podpis nečitelný). No, je od Péti hezké, že Amada po čistce ve své knihovně nevyhodil do popelnice (on by toho stejně jako já jistě nebyl schopný) a poslal jej dál. Po pětatřiceti letech. Až ho zas někdy potkám (tak jednou za rok či za dva se náhodou potkáme), tak... mu to stejně asi neřeknu. •• Na jednu stranu jsem rád, že jsem nebyl příjemcem tohoto dárku já. V době, kdy nám bylo dvacet, bych z ní neměl zdaleka ten užitek, co dnes. •• Obě Amadovy prózy spojené pod titul Staří námořníci mi byly velkým potěšením. Jedna je kratší novelou (Smrt a smrt Jáchyma O'Vejvody), druhá románem (Úplná pravda o sporných dobrodružstvích Vasca Moscosa de Aragão, kapitána dálné plavby). Co je spojuje? Jednak prostředí brazilského přístavního města, jak už předesílá podnázev. Jednak jeho typickými "lidičkami", z nichž mnohé potkáváme u Amada opakovaně. Jednak (ne)věrohodnost událostí, vyprávěných v prvním případě samotným autorem, ve druhém případě hlavním hrdinou. V obou se svým způsobem nastoluje spor o "pravdivost" vyprávění: je sice nabíledni, že to tak být nemohlo, ale vypravěč si na něm trvá - a v zájmu vyprávění samého je mu dáno za pravdu. Čtenářovy sympatie jsou - mají být - na straně "pábitelských", těžko uvěřitelných dobrodružství a jejich vypravěčů. Dává se tu nepokrytě najevo, že příběh je nade vše, zatímco skutečnost deklarovanou zdravým a kritickým rozumem můžeme s klidným svědomím odsunout na vedlejší kolej. Není podstatná a rádi ji překryjeme radostnou a bohémskou fantazií. Její magičnost je svou vlastní pravdou.
Konstantin Biebl: Zrcadlo času Výbor uspořádal a doslov napsal Vladimír Justl. Ilustroval Pavel Sukdolák. Praha, Odeon 1985. 162 s., Klub čtenářů Nejsem si tak docela jistý, proč jsem si pořizoval další výbor z Biebla, když už mám dva jiné (viz Čz 16.5.2012, 29.8.2015) a když  ani nemohu říct, že by patřil mezi mé vrcholné oblíbence. A navíc s místem na nové knížky je to u mě už kritické. Ale neodolal jsem, když jsem ho objevil v hromádce knih vyřazených z jedné malé knihovny. •• Nebylo to na škodu. Některé básně v ostatních výborech nebyly, a ty, které už v nich byly, se díky jinému uspořádání setkávají v jiném kontextu. A když je já čtenář konzumuji v jiném čase a v jiném rozpoložení, vychází z toho zas trochu jiný Biebl. Kromě toho je mi sympatický čtvercový formát, upomínající na dřívější podobu Klubu přátel poezie, a též Sukdolákův barevný výtvarný doprovod. •• Jestli mi knihomolští skřítci přihrají ještě čtvrtý výbor z Biebla, stanu se jejich sběratelem...
20.11.2020
Jiří Kratochvil: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky Brno, Druhé město 2020. 303 s. - ISBN 978-80-7227-434-5 Kratochvil letos dostal cenu Magnesia Litera za svůj nejnovější román Liška v dámu. Ani ten mi jistě nakonec neujde. Zatím jsem si ale pořídil jeho nejnovější knihu povídek. Podle autorské poznámky jde o jeho "loučení s literaturou". A to mu zkraje roku bylo teprve osmdesát (jak k příslušnému datu 4.1. Čz nezapomněly podotknout). •• K dřívějším Kratochvilovým povídkovým knížkám (Brněnské povídky, Lůžko je rozestlané, Čz 1.5.2008 a 29.8.2017) má novinka daleko. Svazek působí, jako kdyby do něj sesypali "zbytky". Ne v pejorativním významu toho slova, ale v tom smyslu, že jde o nesourodý pel-mel, a to tématicky, formou, rozsahem, ba i zařazením non-fikce. Jsou tu časté příběhy na typická autorova témata. Mluvící (a především myslící) zvířata a vůbec plynulé přecházení mezi světem zvířecím a lidským. Politická groteska. Náběhy na sci-fi s androidy a mimozemšťany, kteří se tu ale vždy vyskytují jen kvůli konfrontaci s lidmi; někdy je z toho jen vtípek, někdy varování. Brněnské soukromé očko Dan Kočí, jehož literární existence zdá se být završena osobním setkáním s autorem. Trochu duchařiny přítomné v povídce Železný plát s klíčovou dírkou - je to však jen zástupný motiv, použitý pro napálení čtenáře napnutého před očekávaným rozuzlením - před oním pověstným výstřelem z pušky, která byla na začátku pověšena na zeď; a ejhle, železné pravidlo "dobré povídky" je obráceno naruby. Čtenáři nezbývá než přemýšlet, zda se i s tímto zklamáním zaradovat nad povídkářskou invencí. Tím spíš, že na samém konci najdeme krátkou esej Anatomie povídky: v apologii této literární formy staví její vrchol na pomyslnou trojnožku, čímž mi dal čtenářský tip, protože jsem dosud s jednou nožkou z trojnožky - Buninovými Antonovskými jablky - neměl tu čest. •• Z konce se vraťme na začátek. Úvodním textem je ne-povídka: vzpomínkově laděné zamyšlení Jak život krade z literatury o bizarních shodách mezi tím, co spisovatel stvořil ze své fantazie, a skutečností. Motiv se pak v knize objeví v povídce Případ Pantofel. Další vzpomínkovou prózou je líčení vlastní dvouleté vojenské služby Josefov, Jihlava, Havlíčkův Brod, Brno. Nemýlím-li se, mohli bychom oba non-fiction texty - a spolu s nimi i zmíněnou esej o povídkách - chápat jako autorovo poděkování za osud literáta. •• Kdybych na to náhodou zapomněl po přečtení Lišky v dámu, připojuji se už teď k poděkování i já.
Ďábel svět. Poezie španělského romantismu Ze španělských orig. vybral a přeložil a závěrečnou studii napsal Miloslav Uličný. Praha, Ivo Železný 2004. 263 s. - ISBN 80-237-3825-9 Antologie španělských romantických básníků nabízí deset jmen, časově ohraničených Franciskem Martínezem de la Rosa (1787-1862) a Rosalíou de Castro (1837-1885). Nepřesnost tohoto konstatování spočívá v tom, že několik dalších zastoupených autorů jmenovanou básnířku o řadu let přežilo. Pokud vám připadne zvláštní, že se mezi romantiky "vetřela" žena, vězte, že kromě ní jsou v představené desítce další dvě. Navíc právě Rosalía de Castro je považována za vůdčí osobnost své generace. Jak jsem se mohl přesvědčit, její přírodní lyrika je uhrančivá. •• Pouze s José de Esproncedou a B. A. Bécquerem jsem byl již předem seznámen. Oběma vyšel český výbor v edici Květy poezie. •• Uličný antologii opatřil také medailony básníků a závěrečnou studií O španělském romantismu. Brožovaná vazba ani grafika sytě červené obálky mi nesouzní s romantickou poezií. Jsem ale rád, že jsem ji patnáct let po vydání pro sebe nakonec objevil. Kdo ví, kolik se po knihkupeckých skladech povaluje žánrových antologií, které neobjevím nikdy.
15.11.2020
Santóka Taneda: Tráva podél cesty. Sbírka haiku Vybral, přeložil a úvodem opatřil Jan Burian. Praha, Malvern 2017. 341 s. - ISBN 978-80-7530-088-1 S jídlem roste chuť. Dvě sbírky haiku z loňských Čz (18.8. a 23.12.2019) mě nenasytily a výbor z díla poutníka a mnicha Santóky Tanedy (1882-1940) se stal dalším výtečným soustem. Už i proto, že ho přebásnil můj oblíbený Jan Burian. •• Dvou a třířádkové básně nemá smysl číst bez znalosti kontextu, onoho mnišského asketického putování zemí jen s miskou na almužnu. To byl Santókův životní styl, či lépe řečeno úděl spojený s vnitřním stavem mysli. Musíte tam být s ním, a pak teprve se zachvějete: "večerní déšť / voda šeptá všude kolem". Bránil jsem se pokušení polykat je jako jednohubky, to bych přicházel o ty záchvěvy mysli vyvolávající intenzivní představy prožitků. "Spím na holé zemi / konečně klidný jako hrouda hlíny"; "vítr a já / v podzimní trávě". A především: "zvlhlý ranní rosou / jdu si kam chci". Mezi svými venkovskými poutěmi se vracel do města a do jeho veršů pronikne se tam jazz, fonograf, auto, radio, výtah, krematorium. Ale cesta je cesta: "tak dobře kukačko / zítra se podíváme, / co je za těmi horami". V Santókových básních se shledáváme s jakýmsi básnickým deníkem, pokud mohu soudit z haiku následujících po onom předchozím: "stoupám stále výš a výš / vcházím do oblak"; "uklouzl jsem / upadl jsem / hory mlčí dál". V mlčení hor a vůbec netečnosti vší "přírody vůkol" jako by byla cítit vzájemná sounáležitost: stoické trvání v pouti krajinou i časem: "ze stromu padá listí / jdu dál a dál"; "jdu si dál / a lilie si kvete dál". Santóka ve čtenáři v uspěchaném světě vzbudí závist nad obrazem, který se tu mihne jaksi mimochodem: "poledne / zasnila se na kameni vážka". Ale na cestách poutník čelí i drsnosti hor, přívalům deště, mrazu, děsivým bouřkám. Snad po jedné z nich mohl napsat: "Nebesa mě nezabila / mám úkol / psát haiku". •• Mé poutě, nanejvýš několikadenní, se těm Santókovým pochopitelně nevyrovnají. Ale díky nim se aspoň v náznaku přibližuji ke stavu mysli, jakým snad prochází poutník celoživotní. I s tím vděčným pocitem po přestálé noční bouřce v samotě hor, kam si už patnáct let chodím udržovat nenápadný pomníček. Nebesa mě nezabila / mám úkol / číst haiku.
Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019. 143 s., edice Varia. - ISBN 978-80-7308-958-0 Divili byste se, ale různých havlíčkovských monografií a sborníků vychází pořád dost a dost. Jedno a tři čtvrtě století "poté". Za to, že  jsem si vybral tento sborník, vděčím náhodné upoutávce v knižním e-shopu, kde jsem si právě objednával jiné tituly. •• Čas od času mám prostě zapotřebí si svého jmenovce připomenout. Naposled se tak stalo nad pracemi B. Doležala a J. Moravy (Čz 3.9.2015). Tento sborník s nimi však nelze srovnávat. Je to soubor deseti kratších statí (každá od jiného autora), tematicky roztříštěný do čtyř okruhů. V prvním nahlédneme pod pokličku Havlíčkovy redakční praxe. To pro mě bylo zajímavé, mohl jsem přímo srovnávat s redakční prací v novinách, byť lokálních, na počátku 21. století. Druhý okruh textů sleduje reflexi aktuální církevní problematiky v Havlíčkových Národních novinách. Pak se seznámíme s "konkurenčními" publicistickými projekty jeho současníků - a to pro mě byla úplná novinka. Své obzory jsem si rozšířil o listy vydávané J. K. Tylem a I. L. Kobrem. Poslední čtyři stati jsou shrnuty do oddílu Ohlasy Havlíčkovy novinářské činnosti u jiných evropských národů. Čili jaký vztah k němu nalezli Poláci, Slovinci, Lužičtí Srbové a Finové. Polská tematika je z nich nejvýznamnější, mezi Havlíčkem a polskými kolegy byly poměrně intenzivní styky a výměny názorů. Slovanská vzájemnost zde utrpěla kvůli rozdílnosti politických cílů, Poláci totiž rozhodně nestáli o český austroslavismus. Naproti tomu zbývající tři stati konstatují, že v Havlíčkově době šlo o velmi sporadické vzájemné styky a vlivy. Až teprve s odstupem několika desetiletí, kdy se v dotčených zemích prosazují snahy o národní emancipaci, zesiluje se i ohlas břitkého novinářského slova Národních novin a Slovana. I když se tak děje vždy jen v úzkém okruhu tamních politiků a intelektuálů. •• V poznámkách k těmto vztahům zazní i náznak ironie, to když se poukáže na účelovost, s jakou se leckde chopili Havlíčkova jména. Takové narážky lze nalézt ve stati Ladislava Futtery, když hodnotí ohlas Havlíčka u Lužických Srbů a využití jeho odkazu pro "lužickosrbskou věc" v českém prostředí. • Jméno Ladislava Futtery si začínám pamatovat coby badatele na poli česko-lužickosrbských vztahů. Jen před krátkým časem jsem od téhož autora četl příspěvek do sborníku Mandava 2020, nazvaný Kdy se z Varnsdorfu stalo „čěske wokno do Łužicy“? Styky s Lužickými Srby ve Šluknovském výběžku v době první republiky.
11.11.2020 Dnes by tu měl být nějaký sváteční příspěvek. Něco martinského, když už ne svatomartinského. Není v hromádce děl, která čekají na svůj zápisek, nějaký Martin? Přebírám se v nich: Petr, Tomáš, Jorge, Konstantin, Miloslav, James, Marcus, Santóka (je-li to u Japonců vůbec křestní jméno). Přicházel by v úvahu Martin Hilský, ale jeho osmisetstránkovou shakespearovskou knihu jsem sotva rozečetl... A co teda něco o životě?
Addy Pross: Co je život? Jak se chemie stává biologií Z anglického orig. přeložil Pavel Pecháček. Praha, Argo 2020. 221 s., edice Aliter. - ISBN 978-80-7363-963-1, 978-80-257-3060-7 Otázka vzniku života je jednou z těch, ke kterým se lidstvo bude věčně vracet a bude o ní vycházet spousta zajímavých knih. K této knize mě přitáhl její podtitul Jak se chemie stává biologií. Právě rozhraní těchto dvou věd mě kdysi přivedlo ke studiu na Vysoké škole chemicko-technologické, a to v mylném domnění, že v organické chemii bych mohl najít svou budoucnost. Nenašel, protože jsem se již v prvním semestru nedokázal prokopat skrz anorganickou přítomnost. A tak nakonec zůstalo u občasného čtení popularizačních publikací na toto téma. •• Autor knihy se coby organický chemik zabývá těmi procesy v přírodě, které mohly vést ke vzniku života. Vede čtenáře k pochopení, že princip "neživých" (fyzikálních a chemických) a "živých" (biologických) procesů je v zásadě totožný, přestože náš pohled v nich mylně vidí zásadní rozdíl. Vlastně jde jen o postupné zesložiťování, jímž se v přírodě uplatňuje všeobecně platný princip stability. •• K nejzajímavějším pasážím patří vysvětlení odlišení dvou chemií: tradiční chemie, v níž se uplatňuje termodynamická stabilita, a replikační chemie, v níž hraje zásadní roli dynamicko-kinetická stabilita. K tomu se pak vrátí na závěr pod nadpisem Co je život?: "... v 'běžné' chemii je hmota stabilní, pokud nereaguje. Ale ve světě replikujících se systémů je hmota stabilní (přetrvává), jestliže reaguje, aby vyrobila více sebe sama. A v tomto smyslu (přetrvávání) je stabilnější ta hmota, která je lepší ve vytváření sebe sama." Čili samo směřování ke stabilitě bylo směřováním k biologii, k životu. •• Nalezením tohoto principu ještě není vyřešena otázka, za jakých výchozích podmínek a jakými chemickými reakcemi dospěla příroda k vysoce komplexním systémům, jimž říkáme život. Pross rozebírá různé přístupy, jakými se vědci snaží tuto záhadu objasnit, a ukazuje překážky, které jim stojí v cestě. Sám pak navrhuje řešení pro jednu z nich, spočívající v domněle neřešitelném dilematu "co bylo dřív, metabolismus, nebo replikace?" •• O tom, že Biologie je chemie (název 7. kapitoly) se čtenář přesvědčí nad zjištěním, že chemické replikátory se chovají podle zákonů darwinovské evoluce. Respektive naopak: chemické zákonitosti vedou k přírodnímu výběru! Zesložiťování je z tohoto pohledu klíčovým evolučním procesem a je vlastně hlavním pohonem přeměny "neživota" v "život". To je jedna z nejzajímavějších tezí, kvůli kterým mi stálo za to si knížku přečíst. •• V epilogu Logika života zazní další pozoruhodnost: Za dvěma existujícími druhy evolučních procesů (jeden vede k entropii, druhý ke komplexitě) stojí právě dvě matematické formulace. Fenomén života je tu prohlášen za nevyhnutelný důsledek matematických zákonitostí! To nemůže nenadchnout třeba takového Maxe Tegmarka, autora Matematického vesmíru (Čz 5.4.2020)!
8.11.2020
Geologie Českosaského Švýcarska Editorka Zuzana Vařilová. Krásná Lípa a Ústí nad Labem, Správa Národního parku České Švýcarsko, Muzeum města Ústí nad Labem a Ústecký kraj 2020. 575 s. - ISBN 978-80-87620-20-5, 978-80-86475-47-9, 978-80-88140-31-3 Na střední škole patřila geologie k mým nejméně oblíbeným předmětům. Jakž takž jsem porozuměl vrásnění, ale rozpoznání hornin se vzpíralo veškeré logice. Sbírky šutrů úhledně vyrovnaných v přihrádkách historických vitrín jsem si prohlížel - a dodnes prohlížím - se smíšenými pocity obdivu (fakt zajímavé kamínky!) a hrůzy z případného zkoušení. Něco jiného je ale vydat se do skal. Zejména do pískovců. Mám už v Českém i Saském Švýcarsku ledacos prochozeno. Estetický prožitek ze skalních stěn, věží, převisů, jeskyní, oken, puklin, voštin, hodin, poklic, škrapů atd. mě přece jen povzbudil k poučení alespoň z naučných tabulí či brožurek pro turisty. Především proto, že mám mezi skalami své oblíbené stezky a výhledy, jsem zvědavě nakoukl do nové, objemné a ve všem všudy reprezentativní knihy o geologii Českosaského Švýcarska. •• Uchvátila mě v prvé řadě obrazovou výbavou. Ačkoli jde o odbornou (byť i laickým zájemcům přístupnou) záležitost, listovat v ní můžete už jen pro potěchu oka, a to díky úchvatným fotografiím. Aby ne, vždyť mnozí jejich autoři mají už dlouholeté umělecké renomé: Zdeněk Patzelt, Václav Sojka, Petr Jan Juračka. •• A jinak? Přesvědčil jsem sám sebe, že si to celé přečtu. Poslušně jsem proplouval od kapitoly ke kapitole: Historické poznání geologické stavby - Geologický vývoj - Geologická stavba - Tektonická stavba - Geomorfologie pískovcových hornin - Těžba nerostných surovin - Významné geologické lokality. Najednou to všechno pro mě bylo zajímavé. Pokud odbornější pasáže přesahovaly mé vědomostní kapacity, vzal jsem je prostě na vědomí. Ale nadšeně jsem se seznamoval například s procesy vzniku pískovcových útvarů, o nichž byla výše řeč. Nejnáročnější na četbu byla nejobsáhlejší kapitola - o těžně surovin, a to proto, že je nabitá faktografií vytěženou z archivních pramenů. Je za tím vidět ohromující mravenčí práce Natalie Belisové. •• Kromě fotografií se můžete těšit - a vím, že se už teď těšíte - na množství schemat, plánků, map, tabulek, faksimilí starých listin. Jako milovník map jsem velmi ocenil kapitolku 5.8 Znázorňování pískovcového reliéfu na mapách, kde se ukazuje, jak v posledních dvou staletích kartografové zápasili se zapeklitou otázkou zobrazení skal. Pochopitelně s ilustračním doprovodem ukázek krásných starých kartografických výtvorů. Nakonec se dovídáme o nejnovější metodě stínovaného digitálního modelu reliéfu. Díky němu se můžeme kochat názorným zobrazením reliéfu celého území Českosaského Švýcarska (na dvoustraně 160-161) nebo detaily z terénu v kapitole o těžbě surovin. •• A nakonec mě potěšilo, že doslov do knížky připsal můj spolužák z gymnázia. Hm, už si moc nevzpomínám, jaký měl vztah k šutrologii.
K poetice skal trochu poetiky poezie: Sergej Jesenin: Anna Sněgina - Černý muž Z ruských orig. přeložil Miroslav Staněk. Předmluva Jiří Honzík. Praha, Volvox Globator 1995. 54 s. - ISBN 80-85769-29-X Bibliofilský tisk ke stému výročí básníkova narození, útlá brožura svázaná ve hřbetu černou nití. Krásný úlovek pro Jeseninova ctitele! Ke všemu s podpisem překladatele s datem 8.12.95. Vylovil jsem ji z hrabátka, kam návštěvníci knihovny odkládají knihy pro ně již nepotřebné. •• Staňkův překlad obou děl jsem mohl srovnat s převody od Luďka Kubišty (poéma Anna Sněginová) a Jiřího Taufra (báseň Černý muž), obojí totiž vlastním ve výboru Slaměný měsíc (Lidové nakl. 1981). Aspoň zčásti jsem tak učinil. A také jsem neodolal si aspoň kousek zase přečíst v originále (Sergej Jesenin, Moskovskij rabočij 1958). Ne že bych se chlubíl, to rozhodně ne... ale vědět by se to mělo. •• Je rozdíl číst si  Jeseninovy verše v sedmnácti nebo po padesátce. Zvlášť jsou-li to verše z jeho posledního období, kdy se schylovalo k tragickému závěru básníkovy pouti. Tehdy i nyní rozechvěje, ale pokaždé jinak. Tentokrát s mrazením.
6.11.2020
Umberto Eco: Bludiště seznamů Z italského orig. přeložila Lenka Kováčová. Praha, Argo 2009. 408 s. - ISBN 978-80-257-0164-5 Vedle seznamů, s kterými jdete do obchodu na nákup, nebo seznamu dosavadních amerických 45 prezidentů (právě v těchto chvílích se dramaticky rozhoduje, zda se v lednu jejich počet rozšíří o šestačtyřicátého) existují seznamy, které neslouží k praktickým účelům, ale mají estetickou hodnotu. Je to fenomém natolik zajímavý, že si jej Umberto Eco vybral za téma pro celou knihu. Ta mi nemohla ujít, protože i mě "poetické" seznamy fascinují. •• Na první pohled se může zdát, že Bludištěm seznamů procházíme chronologicky - od antických velikánů po závěr 20. století, ale brzy se ukáže, že jednotlivé kapitoly se věnují různým typům a různé strategii seznamů. A to s množstvím ukázek ze světové literatury, k nimž souběžně zařazuje tematicky a dobově související výtvarná díla. Kniha je svým způsobem komentovanou čítankou a obrazárnou zároveň. Čítankou velice vytříbenou a obrazárnou velice skvostnou. •• Eco upozorňuje na rozostřenou hranici mezi seznamem praktickým a estetickým. Mnohé z těch, které vznikly pro praktickou potřebu, se v jiném úhlu pohledu dokáží proměnit v okouzlující či až magické výčty. Zkuste se například zadívat na nějaký prastarý jídelní lístek, třeba i z obyčejné socialistické restaurace někdy v 70., 80. letech. Jistě ve vašich očích nezůstane jen běžným seznamem jídel, ale dobová patina z něj učiní cosi zvláštního a pozoruhodného - a to ještě podle toho, jestli jste si z obdobného jídeláku tehdy mohli vybírat. •• Z literárních ukázek jsem si nejvíce vychutnával úryvky z Rabelaise. Ubezpečily mě o tom, že český překlad Gargantuy a Pantagruela pořízený Jihočeskou Thelémou, jímž jsem si tuhle ohromeně listoval v knihovně, si musím sehnat do knihovny vlastní. Z básnických děl si mě získala báseň Wisławy Szymborské Narozeniny (s. 351). Několik málo jiných ukázek bylo k nepřečtení, tak byly úmorné a nestřebatelné, ale s tím vědomím byly jistě na svá místa zařazeny. •• V knize si můžete povšimnout i české stopy, to když jsou zde v souvislosti s kultem relikvií zmíněny poklady z pražské katedrály sv. Víta (na s. 173). Kdybych do toho mohl autorovi mluvit, navrhl bych mu do antologie jeden famózní český text: písničku ze semaforské dílny Suchého a Šlitra Co jsem měl dnes k obědu.
4.11.2020
Vladimír Nabokov: Lužinova obrana - Pozvání na popravu Z ruských orig. přeložila Ludmila Dušková. Doslov napsal Vladimír Novotný. Praha, Odeon 1990. 316 s., Klub čtenářů. - ISBN 80-207-0197-4 Od Nabokova už budu mít přečteno kdeco (Pnin, Ve znamení levobočka, Pilgram a nyní tyto dva romány), ale k Lolitě se ne a ne dostat. Má se to podobně jako s Pasternakovým Doktorem Živagem nebo Kratochvilovým Medvědím románem: obcházení vrcholného díla jako kolem horké kaše. Ale nešť, svazek s Nabokovými prózami, který se mi připletl do cesty, jsem si nemohl nenechat a nepřečíst. Jsou to díla z doby spisovatelova meziválečného pobytu v Evropě, kdy ještě psal rusky, byl již proslulý, ale vrcholná americká etapa jeho tvorby ho teprve čekala. •• V Lužinově obraně geniální ruský šachista - emigrant podnikne marný pokus vymanit se ze svého uzavřeného světa. Literární historici v tomto příběhu vidí symboliku údělu ruské emigrace ve světě, který míří zcela mimo její obzory. Lužinovo odcizení vůči okolnímu světu s jeho "normálními" obyvateli však mělo kořeny už v dětství za předrevolučního Ruska. Pokud existoval nějaký Lužinův reálný předobraz - napadlo mě to během čtení několikrát - mohl to být člověk s autistickým postižením. To, co jsem se dočetl o Aspergerově syndromu, do tohoto líčení zapadá, včetně motivace pro sebevraždu. Nicméně i bez těchto postranních myšlenek je román skvělou sondou do společnosti té doby. •• Pozvání na popravu za takovou sondu považovat nemůžeme, poněvadž jde o příběh odehrávající se v jakémsi smyšleném absurdním světě. Dá se však věřit, že paroduje totalitní praktiky, jimž Evropa v době vzniku této prózy (1938) podléhala. Je tu zřetelný kafkovský ráz hrdinova trápení - s tím rozdílem, že zná důvod ortelu nad sebou, ale deptá ho nevědomost, kolik života mu ještě zbývá. Od Procesu se liší i v optimistickém vyústění příběhu. Snad nás chtěl Nabokov ujistit, že zachránit lidství tváří v tvář absurdní nelidskosti lze jen ryzí opravdovostí. Aspoň tak si autorův záměr vysvětluji.
Daryl Sharp: Skrytý havran. Kafka trochu jinak Z anglického orig. přeložil Štěpán Kaňa. Praha, Alpha Book 2019. 168 s., edice Fénix. - ISBN 978-80-87529-25-6 Když už jsme u Nabokova nakousli kafkovské téma, můžeme přejít rovnou ke Kafkovi samému. Daryl Sharp se zabývá analytickou psychologií a z jejího úhlu pohledu se podíval na zoubek pražskému velikánovi světové literatury. Bylo to bezesporu velmi lákavé. •• Já si to ale moc neužil. Tento výsostně psychologicko-analytický rozbor Kafky-člověka mě moc netěšil, spíš mě deptal. K výkladu snových symbolů nalézaných autorem ve sporých záznamech Kafkových snů jsem nepojal důvěru a iritovala mě snaha vyždímat ze zmínek v deníkových zápiscích ohromující symboliku, prozrazující hlubiny spisovatelovy nešťastné duše. Například: Kafka má sen o oslu - a hned se dozvíme, že toto zvíře z Dionýsova houfu je známo jako symbol chlípnosti, ale že bývá spojováno i s Kristem (a v jakých všech souvislostech), ale protože v dotyčném snu se ten osel podobal chrtu, dostává se nám poučení o symbolice chrta za krále Šalomouna, pak přicházejí na řadu další a další podrobnosti snu, až je z něho vyvozen Kafkův vztah k tělesnosti, k sexualitě, zdravotnímu stavu (ano, hypochondrie), k manželství atd. Připadalo mi to násilné. Připouštím, že postřehy o Kafkových životních traumatech, o zdrojích jeho úzkostí a jejich vlivu na dílo, (ne)řešení vnitřních konfliktů atd. mají mnoho co do sebe. Natož abych podceňoval autorův obor jako takový. Nicméně beru na vědomí, že pro mnohé jiné čtenáře je to kniha nezbytná, vždyť v češtině už vyšla podruhé. •• Nevadí. Aspoň jsem si osahal, jak takový psychoanalytický ponor do něčí osobnosti vypadá.
31.10.2020
Alan Weisman: Odpočítávání. Poslední naděje na budoucnost života na Zemi? Z anglického orig. přeložila Kateřina Kolářová. Praha, Argo a Dokořán 2015. 454 s., edice Zip Když jsem si knížku objednával z internetovém knihkupectví, a domníval jsem se, že se dočtu o různých globálních hrozbách ohrožujících lidstvo. Ve skutečnosti se, byť z různých hledisek, zabývá hrozbou jedinou: přelidněním. V různých částech světa sleduje důsledky nekontrolovaného růstu populace, nebo naopak různě úspěšné pokusy tento růst zpomalit. To se někde daří díky osvětě nebo nějakou formou motivace, jinde drastickými restrikcemi (politika jednoho dítěte v Číně). Zároveň sledujeme snahy o řešení potravinového problému a ochrany přírody. Autor polemizuje s názorem, že s přibývající populací si lidstvo vždy "nějak poradí", že má potenciál vyvíjet donekonečna nové zdroje výživy či zvyšovat produkci těch stávajících. Ptá se: Máme v sobě vůli a prozíravost potřebné k tomu, abychom se rozhodovali v zájmu potomků, které nikdy nepoznáme? Velmi podrobně rozebírá situaci v různých světových regionech, až to bylo unavující. •• Kniha varuje před civilizačním krachem v důsledku přelidnění a ekologických katastrof. Apeluje (především) na politiky: zachovat na planetě biodiverzitu, tedy rozmanitost života a udržet v rozumných mezích počet lidí. Tím by se civilizace dala ještě zachránit. •• Weisman bojuje o čtivost svých analýz reportážními prostředky, ale tak nějak upoceně. Vždy, když navštíví nějakou lokální komunitu, vědecké kapacity, ekologické aktivisty nebo propagátory antikoncepce, ozvláštňuje své líčení vypíchnutými detaily z jejich vzhledu, ošacení či chování. V třetině knížky už se mi toto klišé přejídalo. Proč mi podobný postup zdaleka tolik nevadil u jiných populárněvědných pojednání? Třeba u Jima Holta v jeho knize Proč existuje svět (Čz 30.12.2016), kde totéž působí ústrojně a nevtíravě. Asi tuším: Holt přistupuje k svému tématu s jakýmsi nadhledem, netváří se tolik vážně, zatímco Weisman chrlí příklady a argumenty s moralistně zdviženým prstem. Zajisté právem, ale "umělecké" ambice mu do toho nesedí.
Dvě milé oddychovky: Marek Douša: Čárymáry Předmluva Kateřina Kadlecová. [Velký Šenov], ještěžijem 2020. Nestr. - ISBN 978-80-270-8025-0 Pokud autora neznáte, tak asi nečtete Reflex a/nebo nejste od nás ze Šluknovského výběžku. Do zmíněného časopisu (a nejen tam) přispívá svými kresbami a ve svém domovském výběžku je všelijak aktivní, mj. skrze internetový portál Vybezek.eu. Doušova první knížka kresleného humoru je údajně výsledkem vynucené koronavirové pauzy, která mu dala čas probrat se svým "životním dílem". Odhadem je to asi tak sto třicet kreseb, které prozrazují svérázný sarkastický doušovský naturel. Pokud se jimi vyjadřuje k "věcem veřejným" - a to činí často - tak nadčasově; jen zřídka se trefuje do konkrétních hybatelů dění. Šlamastyky našich dní v nich však bezpečně poznáme. Dobře se mu také kreslí na partnersko-erotické téma. A potěšily mě četné hrátky s jazykem. •• Vtip v Čárymáry je někdy hlubší, jindy povrchnější, a vlastně jsem byl překvapen četností těch druhých. Nicméně autorka předmluvy Doušu charakterizuje takto: "Na rozdíl od většiny osobností veřejného života se neděsí toho, že bude směšnej nebo trapnej, protože tyhle pocity jsou součástí běžného žití a silnou osobnost nezlomí, že." Takže nic proti tomu. Je koneckonců pravděpodobné, že trapnost objevíte na jiných stránkách než já. Abychom se spolu na této věci nedomluvili, chytře se tvůrci svazku domluvili na nečíslování stran. Ostatně, zjistil jsem, že při každém dalším listování bych svůj pomyslný žebříček vtipnosti Doušových vtípků seřadil jinak.
Nina Vladimírovna Gernetová - Grigorij Borisovič Jagdfeld: Káťa a krokodýl Ilustroval Miloš Nesvadba. [Z ruštiny přeložil Zdeněk Heřman, což ale v tomto vydání nesmělo být uvedeno.] Praha, Albatros 1971. 102 s. Při jakési příležitosti přišla s jednou mojí kamarádkou řeč na tuhle dětskou knížku. Oběma nám v dětství učarovala. Pochlubila se, že ji má hned v několika exemplářích. To víte, knihovnice... A při jednom z dalších setkání jsem od ní Káťu a krokodýla dostal darem! Snad ani nečekala (ta kamarádka, která není Káťa), že se pustím do čtení. V tiráži bylo věkové určení: pro malé čtenáře. I schoulil jsem se do křesla, abych byl co nejmenší, ale dal jsem si k ní opravdové dospělé kafe, abych si přece jen od světa Káti Pastuškové, Naděždy Petrovny a spol. zachoval jistý odstup. •• Z dětského dávnověku jsem si vybavoval jedinou scénku: jak si Káťa přeměřuje byt v obavě, jestli se do něj krokodýl vejde, až doroste na svých dobrých deset metrů délky. Výmluvný doklad, jak je paměť zrádná: s metrem po bytě běhala maminka chlapce, který se posléze potřeboval svého zvěřince zbavit - a Káťa mu akorát přišla vhod do cesty. Za druhé mě překvapila hravá grotesknost příběhu. Ano, pojem "sovětská tvorba pro děti" může zpětně hodně zkreslovat. Jako ta paměť na epizody. •• Knížka by nás v dětství asi tak neupoutala, nebýt ilustrací Miloše Nesvadby. Tudíž příležitost vzdát mu zde hold. Odešel ze světa před třemi měsíci v 95 letech. •• Taky jsem zjistil, že existují dvě filmové verze: původní ruská, podle které teprve vznikla knížka, a později (1965) česká, režírovaná Věrou Plívovou-Šimkovou. No nevím, jestli bych je chtěl vidět - po zkušenosti s filmovou podobou Dětí z Bullerbynu.
21.10.2020
F. M. Dostojevskij: Idiot Z ruského orig. přeložila Tereza Silbernáglová. Ilustroval Vitalij Gorjajev. Praha, Lidové nakladatelství 1974. 428 s., edice Trojka Z velkých Dostojevského románů jsem dosud přečetl jen Zločin a trest. A zůstalo by u toho, kdybych náhodně nenatrefil na lákavý, téměř netknutý výtisk Idiota v edici Trojka. K ní mám totiž velmi přátelský vztah od chlapeckých dob, kdy jsem se ponořil do Eugena Oněgina v Horově překladu (Lidové nakl. 1975). Jen o něco málo později mi stejná edice poskytla požitek z Jesenina, Lermontova či z Puškinovy lyriky. •• "Idiot" kníže Myškin, vyléčený v cizině z duševní nemoci, se vrací do Ruska s čistou duší, naprostou upřímností a mimořádnou empatií ke každému, jehož mu osud přivede do cesty. Mezi lidmi, do jejichž života Myškin od prvního dne ve vlasti vstupuje, působí jeho chování a názory až nesnesitelně naivně, ba "idiotsky". Ale přestože žijí především svými egoistickými zájmy, v přetvářce a intrikaření, Myškinova povaha jejich smýšlení tu a tam podkopává. Společnost však na "idiotství" není stavěná a tragický závěr je nevyhnutelný. •• Z dávných hodin ruštiny jsem bezpečně věděl, že na konci románu někdo z hlavních hrdinů skočí pod vlak. Podpořila mě v tom i první scéna románu, odehrávající se ve vagonu. Teprve s posledními stránkami jsem tuto jistotu ztrácel, až se ukázalo, že tragická událost, k níž se schylovalo, má jinou podobu. Inu, chyba, že jsem z Tolstého velkých děl přečetl všechny, až na Annu Kareninu. (Co takhle vydání z roku 1989 v edici Trojka?!) Můj pocit studu nakonec trochu polevil, když jsem se seznámil s bakalářskou prací Romany Horákové Motiv sebevraždy v románu F. M. Dostojevského (FF UP Olomouc 2012, v pdf zde): ukazuje se tu, že Nastasja Filippovna sebevraždu - byť nepřímo - skutečně spáchala.
Jorge Luis Borges: Obecné dějiny hanebnosti Ze španělského orig. přeložil Vít Urban. Doslov František Vrhel. Ilustroval Svatopluk Klimeš. Praha, Práce 1990. 114 s., edice Erb. - ISBN 80-208-0017-4 Jorge Luis Borges: Nesmrtelnost Ze španělských orig. přeložili Kamil Uhlíř, Josef Forbelský, František Vrhel a Vít Urban. Praha, Hynek 1999. 501 s. - ISBN 80-86202-35-6 Obecné dějiny hanebnosti, sbírka povídek o podvodnících, gangsterech a jiných lumpech, v Borgesově díle předcházela jeho slavnějším povídkovým souborům Fikce, Alef či Brodiova zpráva, ale k českému čtenáři se dostala jako poslední. Vybral jsem si ji z nabídky varnsdorfského internetového antikvariátu, aniž bych si uvědomil, že toto dílo mám a už dávno jsem ho četl. Tvoří totiž úvodní oddíl velkého souboru Borgesových povídek, který později pod titulem Nesmrtelnost vydalo nakladatelství Hynek. A tak jsem si povídky z hanebnosti přečetl znovu - vždyť jsem je mezitím pozapomněl. Tehdy, při čtení Nesmrtelnosti, musely být přebity pozdějšími geniálními povídkami, z nichž si mnohé i po té době vybavím: Zahrada, ve které se cestičky rozvětvují, Funes, muž se zázračnou pamětí, Babylonská knihovna, Alef. Při opětovném pročítání hanebnosti se z paměti nejlépe vynořily kupodivu hlavně drobné "bonusy" z oddílu Etcetera: Příběh dvou mužů, kteří měli sen a O důslednosti vědy. •• A tak si tady připomínám své borgesovské svazky oba. Předností jednoho je "celý Borges v jedné knize", předností druhého je působivý - ponurý a strašidelný - ilustrační doprovod.
18.10.2020
Robert Frost: The road not taken. Mineola, Dover Publications 2016. 53 s., edice Dover thrift editions. - ISBN 978-0-486-27550-5 Robert Burns: Poems & songs. Mineola, Dover Publications 2017. 92 s., edice Dover thrift editions. - ISBN 978-0-486-26863-7 Číst klasiky anglické a americké poezie v originále bych si vůbec netroufal bez podpory českého překladu. Proto, když mi bylo nabídnuto několik svazků edice básnických výborů, určených zřejmě pro americké studenty, ze všeho nejdřív jsem si ověřil, že se jejich obsah bude aspoň zčásti překrývat s českými překlady, které mám ve své knihovně. •• Z těchto dvou byla mnohem snazší četba R. Frosta. Prosté a přímé vyjadřování, jímž si od desátých let 20. století získával své čtenáře, mi dost pomohlo. A pak také překlady od Hany Žantovské ve výboru Na sever od Bostonu (1964) a v jeho rozšířené verzi Hvězda v kamenném člunu (1983). Z delších epických básní mi nejvíc utkvěl Snow (Sníh) a z lyricky laděných Birches (Břízy). Nad nimi (tj. na Břízami) jsme se společně zahloubali s mojí ženou, jejíž angličtina je podstatně lepší než moje, a shodli jsme se, že chlapecká mentalita autora je v překladu mírně posunuta ženským viděním. To nemá znamenat zklamání ani kritiku, ale naopak potěšení z toho, že si takových nuancí dokážeme všimnout a jen tak pro radost se jimi probírat. •• Zato Burns a jeho skotský dialekt, to bylo jiné kafe. Ostatně, devět stran z tohoto svazečku zabírá slovníček výrazů, s nimiž by běžný Američan/Angličan(?) mohl mít problém. Měl jsem k dispozici dva české výbory - překlady J. V. Sládka (Písně a balady, SNKLHU 1959) a Jiřího Valji (Darebné verše Roberta Burnse, SNKLU 1963). Ke 23 básním v originále (z celkem 44) se mi podařilo najít české přebásnění. V nemnoha případech byla k mání tatáž báseň v obou překladech. Třeba Highland Mary / Marie z hor / Horská Mary nebo Tam O'Shanter. Posun básnického jazyka od Sládkovy k Valjově generaci je na nich samozřejmě notně znát. A parádní štiku jsem ulovil s básní Auld Lang Syne: ke Sládkovi (Dávno již) a Valjovi (Zašlý čas) přibyla ještě verze Václava ZJ Pinkavy (Na staré časy), dostupná na jeho webu: www.vzjp.cz/verse.htm#Burns, tedy o další generační skok dál. Kromě toho mě napadlo, ale až za polovinou knížky, vyhledávat na internetu recitaci, respektive písňové provedení Burnsových textů na YouTube. Zaposlouchal jsem se do nich, i když jsem mnohdy musel přetrpět (v případě zpívaných písní) kýčovitý kolorit. Nejsilnějším zážitkem byla recitace již zmíněného Tam O'Shantera - epické básně, nad jejímž líčením dobrodružné cesty sedláka z pijatiky si lehce vzpomeneme na satirickou epiku Karla Havlíčka Borovského. V tomto odstavci vzdám zase jednou po čase hold Světovce - edici Světová četba, díky jejíž úplné sbírce mám doma slušný průřez českou i světovou literaturou. Nejednou mě samotného překvapí, jak přijde nečekaně vhod. Právě Frosta i Burnse jsem odtud s jistotou vyhrábl, když mi spadly do klína jejich originály. A přidat bych mohl Carducciho, viz minulý příspěvek. •• A ejhle, o výboru z Frosta už jsem psal. V dřevních dobách Čz, na den přesně před 13 lety. •• S povážlivě ubývajícím místem na nové knížky v naší domácnosti už jsem se několikrát zamýšlel nad tím, zda přechovávání tolika metrů knih má smysl. Vždyť k většině z nich se sotvakdy vrátím. Ponechal bych si z nich jen vytříděný "zlatý fond" (no dobrá, tak třeba i "stříbrný") a zbytku bych se pokusil se ctí zbavit. Jenže ono to "se ctí" není zrovna jednoduché, obdobné knižní oběživo totiž nemá velkou naději uspět v antikvariátech ani internetových bazarech. Zaprášilo by se jen po atraktivních titulech, s nimiž se ovšem rozloučit nehodlám. Takže, Světovka forever... aspoň prozatím.
30.8.2020
Giosue Carducci: Hněvy a smutky Z italského orig. přeložil a doslov napsal Zdeněk Frýbort. Praha, Odeon 1986. 129 s. Z italského básníka 19. století jsem už kdysi četl výbor nazvaný Hrozny v sloupoví, který pořídil Zdeněk Kalista; je to jeden ze svazků odeonské "Světovky" z r. 1967). O dvě desetiletí novější překladatelský počin Zdeňka Frýborta vyšel v kolibřím formátu v kartonovém pouzdře, a proto na obrázcích místo obálky vidíte titulní list a přední stranu pouzdra. •• Dojmy z Kalistova výboru si po čtvrt století nepamatuji. Ani jsem se nenamáhal ho nyní znovu otvírat, jak to jindy dělám kvůli porovnání překladů. Prostě jsem se nechal unášet lyrikou, těmi zdánlivě "lehkými dojmy, prchavými stavy duše, smutky, radostmi i hněvy" (jak to formuluje Frýbort v doslovu). Měl jsem  Carducciho podvědomě zařazeného do hlubší minulosti, než jako vrstevníka Jana Nerudy. Proto mě překvapil třeba motiv železničního nádraží. Zrovna báseň Na nádraží jednoho podzimního rána (s. 91) mi učarovala melancholií podzimu, deště a mizejícího vlaku: kalné sychravé ráno na perónu, odkud ta obluda odváží moji milovanou kamsi do chmurné dáli. Ó, ta krásná beznadějná chandra!
Jan Burian: Publius Ovidius Naso Praha, Československý spisovatel 1975. 273 s., Klub přátel poezie Klub přátel poezie měl ediční řadu věnovanou životopisům básníků. To jsem zjistil ponejprv díky románu o Whitmanovi (Čz 10.1.2017) a poté poněkud únavné životopisné studii o Apollinairovi (Čz 28.12.2018). Při návštěvě knihkupectví a kavárny Knihomil, jenž se při mých návštěvách České Lípy stal oblíbenou zastávkou, jsem objevil další svazek. Proslulý český znalec antiky Jan Burian v něm zpopularizoval životní osudy a dílo velkého Ovidia. Hned v kavárně jsem ho rozečetl a tahal jsem ho s sebou na cesty, dokud nebylo dočteno. (Také na koncert Jana Buriana v Krásné Lípě, jsa ovšem pamětliv, že jde o náhodné jmenovce. Odolal jsem svému nutkání, abych hudebníka poškorpil žádostí o autogram do "jeho" knihy) •• Kniha je rozdělena do tří částí. V první chronologicky sledujeme básníkův život spolu s jeho literárními úspěchy, a to až do trpkého konce ve vzdáleném vyhnanství. Přestože zdaleka nejde o beletristické líčení, přece jen se před čtenářem plasticky rýsuje atmosféra doby, tj. Říma za Augusta, kdy se po občanských válkách konsolidovala císařská moc. Druhá část se věnuje dosud neodhalenému tajemství vypovězení do Tomidy (dnes Constanța na rumunském pobřeží Černého moře). Autor probírá nejrůznější hypotézy a spekulace, o kterých se kdy uvažovalo, až jednu z nich nakonec vyzdvihne jako nejpravděpodobnější, byť tak jako tak nedoložitelnou. Třetí částí svazku jsou medailony význačných osobností Ovidiovy doby. ••• [V březnu 2024 s lítostí dodávám, že zmíněné knihkupectví Knihomil mezitím zaniklo.]
Anthony Aveni: Schody ke hvězdám. Astronomie dávných civilizací Z anglického orig. přeložili Jakub Rozehnal a Michaela Tichá. Praha, Dokořán a Argo 2004. 271 s., edice Aliter. - ISBN 80-86569-48-9 a 80-7203-568-1 Vůči tématu "astronomických observatoří" - Stonehenge a pod. - jsem se vždy stavěl poněkud rezervovaně. Touto knížkou jsem však nepohrdnul (tím spíše, že jsem ji objevil ve slevovém výprodeji Kosmasu). Edice Aliter se mi zdá dost seriózní na to, aby podlehla módě senzacechtivých výkladů o neuvěřitelných schopnostech našich předků. •• Autor Schodů ke hvězdám je archeoastronom, jeden ze zakladatelů tohoto oboru, do něhož čtenáře zasvěcuje na příkladu tří civilizací: dávných obyvatel Británie - tvůrců Stonehenge, a na americkém kontinentu Inků a Mayů. Ze všeho nejdřív nám dá zapomenout na dnešní, soudobou vědou a technologií získané poznatky o vesmíru, abychom se mohli vžít do kůže dávných pozorovatelů vesmírných úkazů. Teprve pak se můžeme vrhnout mezi megality Stonehenge a do mayských a inckých chrámů. Vedle pohybu Slunce či pohybu a fází Měsíce si hlavní pozornost vysloužila planeta Venuše, ale třeba také souhvězdí Plejády. Spíše než génie téměř nadpřirozených schopností se tu stavitelé prehistorických "observatoří" a tvůrci komplikovaných kalendářů ukazují jako trpěliví pozorovatelé, předávající si poznatky z generace na generaci; v zájmu udržení přízně božstev vytvářejí symboliku a rituály, do nichž je nám staletích těžko proniknout. Závěrečná kapitola reflektuje myšlenkovou propast mezi dotyčnými civilizacemi a západním, z babylonsko-řeckých kořenů vzešlým chápáním světa, kde racionální uvažování spělo k tvoření modelů a teorií.
11.8.2020
Poněvadž každoročně přispívám do regionálního sborníku rubrikou o knižních novinkách, většinou mi neuniknou knížky od místních autorů a o místních reáliích (tj. ze Šluknovského výběžku). Ve sborníku se tvářím víceméně informativně, zatímco tady, ve "čtenářském deníčku", si mohu dovolit osobnější tón. Dnes se vypořádám s některými z těch, o kterých se na podzim dozvědí čtenáři Mandavy 2020. Kateřina Nováková: Tam, kde voní převodníky Praha, Klika 2019. 146 s. - ISBN 978-80-88298-68-7 Příběh napsaný podle skutečných životních osudů muže, který v mládí prožíval kariéru nadějného cyklistického závodníka. Ale osud mu promíchal karty způsobem ne právě příznivým. Hrdinu Jindru Moravce (jehož jméno jsem asi do třetiny knihy považoval za pravé, ale s líčením jistých partnerských a dalších trablí mi došel můj omyl) poté sledujeme v divokých devadesátkách a pak téměř do současnosti v dalších rolích, do kterých ho postaví podnikání, koketování s politikou či dvojí rodina. V jeho charakteristice vyčnívá úpornost bojovníka, "tvrdé palice", ale zároveň slabost vůči závislosti. V osobnosti zakořeněná soutěživost, tolik vyzdvihovaná ve světě sportu, může člověka také potopit. Nakonec sledujeme vlastně zápas o sebereflexi. Byť se do posledních stránek rýsuje naděje, a to opět v podobě jízdního kola, výsledek se nedozvíme. Život totiž pokračuje za našich dní... •• Hlavně v počátečních etapách příběhu jsem ocenil zachycení onoho společenského ovzduší, ve kterém se utvářely osudy dnešních šedesátníků. Epizody z rodiny, že školy či z cyklistického týmu na mě dýchly opravdovostí. Autorka, nejméně o generaci mladší, ve své prvotině ukázala schopnost se do prostředí vžít. •• Spoluprožívání hrdinových situací mě však přivádělo i k rozporuplným pocitům: smiřoval jsem se s tím, že Jindra není člověk mého gusta. Knížka ovšem není jeho obhajobou, ale důvěryhodným portrétem muže své doby, s pochopením pro lidské slabosti. Máme je holt každý, byť každý jiné. •• Autorka žije v Jiřetíně pod Jedlovou a to, že je kolegyní mé manželky, jsem zjistil až během čtení, neb jméno na obálce bylo jaksi povědomé. Což mi pak umožnilo si osobně ověřit například v knize nepřiznaný fakt, že vedle autorství textu jí můžeme připsat též ilustrační doprovod.
Tereza Richterová: Na Štědrý den Rumburk, vlastním nákladem 2019. Nestr. "Michal s Martinem zase pouští ve vaně lodičky ze skořápek a malých svíček. Letos jich udělali šest - maminka, tatínek, Michal, Martin, babička a sestřička, kterou má maminka v bříšku." To je jedna celá kapitola z celkem čtyřiadvaceti. Každá z nich na kartonovém listě a s barevnou ilustrací v dětsky naivním stylu, pokaždé s jiným dětským hrdinou nebo hrdiny. (Musel jsem pro ukázku pochopitelně vybrat epizodu s Martinem.) Jejich okouzlenýma dětskýma očima prožijeme celý sváteční den. Kartonové listy jsou prajednoduše a přitom elegantně svázány gumičkou. Půvabnou vánoční specialitu má na svědomí rumburská studentka učitelství se zájmem o výtvarnou tvorbu. S realizací jí pomohlo místní grafické studio Prostě Q.
Martina Janečková: Básně z listí Fotografie Martin Fjo Vítek a autorka. Rumburk, vlastním nákladem 2019. 59 s. I kdybychom pominuli básničky, stojí tato útlá čtvercová brožura za prohlédnutí kvůli náladovým barevným fotografiím z přírody. Já však poezii nepominu a ocením autorčinu intimní citovou zpověď, v níž se vzájemně zrcadlí přírodní motivy a pohyby v básnířčině duši. Také ona je z Rumburku. Její sbírku můžete objevit na prodejních pultech - například v kavárnách či infocentrech v okolí - spolu se sušenkami, které autorka dodává na trh pod svou značkou. K čaji či kávě se hodí obojí.
Kopec dobrot. Sousedská kuchařka drsného severu Text Marcela Titzlová, Lubomír Mlčoch, Jakub Hloušek, Karel Valter. Pro Náš Kopec z. s. vydalo nakl. Granit v r. 2020. 127 s. - ISBN 978-80-7296-128-3 Na rozdíl od výše zmíněných knížek jsem se do téhle začetl jen namátkově. Ani si nefandím, že bych si podle ní něco uvařil. Ale kdyby se toho chopila nějaká dobrá duše, leckterý z receptů bych si nechal líbit. Nad barevnými fotografiemi se mi sbíhají sliny. •• Takže na vysvětlenou: V severovýchodním cípu Českého Švýcarska, kousek od Brtníků, leží osada Kopec. Já o ní poprvé slyšel kdysi od spolužáka, který mě informoval o jediném známém místě, kde teče voda do Kopce. Bylo to ústní sdělení, tudíž se to velké písmeno dalo hravě přehlédnout. Přes osadu jsem pak později několikrát procházel při turistických výšlapech. (A opravdu, Brtnický potok tu vesele bublal do Kopce, ba i z Kopce.) Z doslechu jsem věděl o stmelené komunitě zdejších obyvatel - chalupářů, a o hospůdce. Přímá zkušenost mě minula. •• Ale teď to z Kopce začalo na dálku vonět z kouřících se talířů. Místní chalupáři si z dobrot, kterými se navzájem častovali, sestavili kuchařku. A ne skromnou. Stovka receptů v uspořádání podle ročních období - od velikonočních nádivek po novoroční čočku a svíčkovou nadivoko. Ke každé roční době navíc patří poučení o nápojích - pivu, domácích likérech a ovocných vínech, čajích. Několik fotek vám představí i romantická zákoutí samotné osady. •• Knížku se mi podařilo získat přes jednoho "Kopečáka", který mi ji s mírnými rozpaky dovezl téměř pod nos. Kuchařka byla totiž aktuálně k dostání jen přímo na místě, v domě č.e. 82. Nicméně na webu spolku mezitím přibyla zpráva, že "v nejbližších dnech bude hotový dotisk 150 kusů a na podzim by mohla jít kuchařka do běžné distribuce".
9.8.2020
Michal Ajvaz: Druhé město Brno, Petrov 2005. 170 s. - ISBN 80-7227-231-4 Fantaskní příběh s filozofickým podtextem se odehrává v kulisách Prahy. Pro jistou část čtenářské obce se tato kniha stala kultovní. Od Ajvaze jsem předtím přečetl dva jiné romány (Lucemburská zahrada a Zlatý věk, Čz 7.1. a 1.6.2012). Druhé město jim předcházelo - poprvé vydáno 1993, podruhé 2005 - naštěstí se mi touto cestou dostalo do rukou toto druhé vydání, v němž jsou odstraněny prý podstatné chyby. Mysticky-fantaskní nápady, které se tu objevují, v těch pozdějších dílech ještě zdokonalil. Třeba motiv neznámého písma: v "paralelním" světě Druhého města je to písmo ze znaků, které bychom snad mohli rozluštit a číst, ve Zlatém věku už by to šlo těžko: samy znaky - a celá literární díla - se neustále mění, podléhají jakési tekutosti. Prchavost tajemného světa v autorových představách tak postupně graduje. •• Příběh hrdiny, který po náhodném setkání s knihou z "druhého města" usiluje o proniknutí do jeho středu, naopak se přibližuje poznání, že tento svět nemá žádný "střed", tak jako žádný jiný z mnoha světů, jež se všechny - včetně našeho - tak nějak prolínají. •• Coby knihovník jsem byl silně zaujat epizodou hrdinova průniku do druhého světa skrze labyrint uliček v Národní knihovně, kam se žádný rozumný knihovník nikdy neodváží, protože z džungle vzdálených zapadlých chodeb není návratu... Hrdinu však skazky nezastaví a po rozloučení s vědeckým pracovníkem Klementina se vydá do džungle, v kterou se mění regály knih, pohlcovaných divokou vegetací. "V knihovně proměněné v prales jsem si uvědomil, že písmena v rozervaných svazcích i v nové knize na pultě knihkupectví jsou jen jedny ze skvrn, kterými bující bytí zdobí povrchy jsoucen a kterými vyslovuje pouze svůj monotónní a nesrozumitelný šepot." U všech čertů, to je ten pravý ajvazovský myšlenkový svět! [Je pro mě památeční vzpomínkou, že jsem tuto pasáž četl v restauraci U všech čertů, na Vysočině v kempu u Velkého Pařezitého rybníka.] •• Zřejmě není náhoda, že se Druhé město objevilo v názvu nakladatelství Martina Reinera (po zrušení původního nakladatelství Petrov), u něhož Ajvaz své knihy vydává.
8.8.2020
Umberto Eco (ed.): Dějiny krásy Texty napsali a doprovodné citáty vybrali Umberto Eco a Girolamo de Michele. Z italského orig. přeložili Gabriela Chalupská [... aj.]. Praha, Argo 2015. 439 s. - ISBN 978-80-257-1433-1 Na tuhle knížku jsem se těšil už léta. Ale bylo toho po ruce vždycky tolik jiného ke čtení a prohlížení... Až když jsem zachytil výprodejovou nabídku Kosmasu, kde se kupodivu právě tento titul velice výhodně nabízel, mohl jsem se začít kochat. Téměř ve všem splnila moje očekávání: Průvodce po vývoji estetického ideálu od antických kultur po současnost je doprovázen jednak mnoha luxusními ilustracemi, jednak citáty ze soudobých teoretických úvah a uměleckých literárních děl. Autorský výklad i vybrané citáty poukazují na principy, na kterých se zakládalo pojetí krásy v té které době. Přirozeně je řeč o kráse vizuální, jak se zjevovala ve výtvarných dílech, a tak je řeč o kompozici, proporcích, barvách, světle... Nicméně podstatné pro vhled do estetického cítění té které doby jsou přesahy do filozofie, náboženství, matematiky a geometrie, sociologie, techniky, médií. •• Při všem tom poučném čtení a krásném dívání mě přece jen napadala skeptická myšlenka o tom, zda by se s ideálem krásy, přisouzeném určité epoše, ztotožnila většina tehdejších současníků, a zda tedy současné úsudky o tom, co tehdy bylo považováno za krásné, lze zevšeobecnit. Možná jej tak vnímala jen jistá vrstva lidí, kteří byli "in" a po kterých se zachovalo svědectví spíše než po jiných, kteří navzdory elitě obdivovali "to své". Jako kdyby budoucí badatelé měli podle vzhledu držitelek titulů Miss World usuzovat na vkus většiny mužů na počátku 21. století. Však se také na posledních řádcích poslední kapitoly přiznává, že určit převládající estetický ideál dnešní doby není možné. •• Jako drobnou "vadu na kráse" jsem pociťoval drobné a navíc zesvětlené písmo použité pro citace. Byl to vlastně indikátor únavy: po náročnějším dni s tím mé oči měly co dělat. Ale podotýkám, že jsem si pořídil druhé, brožované vydání, zatímco první vázané vydání bylo o pár centimetrů větší. (Jestli toto nebyl ten důvod, proč se paperback dostal do slevové zóny.) •• Ke krásnu patří neodlučně ošklivost. Pátá kapitola Krása monster ukazuje, že i ve zobrazování ošklivosti byla nalézána krása. Estetice ošklivosti však Eco věnoval celou další výpravnou publikaci, a já doufám, že i k ní mě jednou šťastné okolnosti přivedou.
7.8.2020
S příchodem léta jsem zlenivěl. Svědčí o tom dvouměsíční pauza a bobtnající hromádka přečtených knih, čekatelek na svou slavnou chvíli v Čz. Ale už jsem zase tady.. Přednost dostala jedna z těch nejtlustších - to aby bylo vidět, jak to z té hromady rychle ubývá... Koráb korálový. Tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků Uspořádal Dušan Karpatský. Praha, Fori Prague 2007. 750 s. - ISBN 978-80-239-9594-7 Před časem jsem se pročítal velkou antologií francouzské poezie (Galský kohout zpívá, Čz 29.10.2012). Stejného rodu je tento výbor z poezie charvátské. (Přestože se častěji setkáváme s pravopisem Chorvatsko, chorvatský, ve výboru se důsledně upřednostňuje konkurenční podoba Charvátsko, charvátský). Také v něm jde o průřez celou historií národního básnictví, od středověkých počátků po závěr 20. století. Oproti francouzské antologii, sestavené výhradně z překladů Gustava Francla, se na přebásnění podílelo 15 překladatelů, převážně současných v čele s Dušanem Karpatským, ale je tu i několik ukázek z dob obrozenců (K. J. Erben, F. L. Čelakovský). Sestavitel knihu opatřil úvodní studií o vývoji charvátské poezie a kromě toho je každý básník představen životopisným medailonem. K tomu další bonusy: bibliografie všech dosavadních překladů charvátské poezie do češtiny, medailony všech známých překladatelů, rejstřík básníků. •• V chronologicky sestaveném výboru jsem první třetinu pojal spíše jako seznamovací kurz - až na několik renesančních výjimek mě ta starší díla příliš nebrala. Zbystřil jsem například nad filozofující rybářskou eklogou Petara Hektoroviče (s. 170). Později přibývalo básní, které stálo za to si přečíst opakovaně. V zástupu jednoho sta básníků jsem si našel i několik oblíbenců, od nichž bych si toho rád přečetl víc - třeba V. Nazora a N. Milićeviće.
31.5.2020
Roberto Bolaño: Amulet /román/ Ze španělského orig. přeložila Anežka Charvátová. Praha, Argo 2020. 141 s. - ISBN 978-80-257-2975-5 Dvě podstatně rozsáhlejší autorovy prózy jsem četl před pěti lety. Byly to romány Divocí detektivové a 2666 a najdou se v zápisku z 21.4.2015. Amulet je jakýmsi "doplňkem" k nim. Mám ten dojem, že vypravěčka příběhu - "matka všech mexických básníků" Auxilio Lacouturová - se v některém z nich vyskytla jako epizodní postava. Tím spíše, že v jejím vyprávění se naopak vyskytují Arturo Belano a Odysseus Lima, staří známí z Divokých detektivů. V mé knihovně nezůstaly, a tak bohužel nemohu konfrontovat. Rád bych tak udělal například s epizodou návštěvy u krále prostitutů. (No ale neodolal jsem a začal vyhledávat na internetu: v portálu iliteratura.cz je například doslov překladatelky k Divokým detektivům, kde se mi potvrzuje, že Amulet je rozpracovanou epizodou z tohoto románu.) Je to skutečnou událostí podložený příběh ženy, která se po obsazení univerzity vojáky v roce 1968 skrývala řadu dní na záchodě. Ony dlouhé dny naprostého osamocení, jen ve společnosti jedné básnické sbírky a vlastních vzpomínek, se převtělily do "tunelu času" k minulosti i budoucnosti a do horečnatých vizí. I když jsou líčeny události o řadu let mladší, stále jako by byly přítomny už v oněch přízračných dnech a nocích a jako by nabývaly smyslu z obdélníku světla sunoucího se po chladných dlaždicích univerzitních toalet. Ale spíše než toto zamrazí vás nakonec antický příběh, vyprávěný samorostlým malířem v jeho takřka poustevnickém příbytku uprostřed mexické metropole - opět v jakési přízračné noci. Je na čtenáři, aby domýšlel, v čem se tragédie Oresta a jeho nevlastní sestry Érigoné stala pro Auxilio iniciačním příběhem a jak to vše souvisí se závěrečným obrazem chlapců pochodujících se zpěvem vstříc propasti... •• Motiv ženy schované na záchodě v budově obsazené násilnickými nepřáteli se v mé četbě objevil znovu krátce po sobě. Pozoruhodné ale je, že Queneaův román Na ženský je člověk krátkej (viz Čz 1.1.2020) vyšel v roce 1947, dvacet let před událostí, jež skutečně postihla studentku mexické univerzity. Nicméně takový běh událostí je, bohužel, lehce představitelný a opakovatelný. Jinak je ovšem srovnání nepatřičné - nacházíme se u těchto dvou autorů v dosti rozdílných literárních souřadnicích a jejich záměry pro použití téhož motivu jsou si naprosto cizí.
10.5.2020
Kniha Jóbova Přeložili Vilém Závada a Stanislav Segert. Praha, Československý spisovatel 1968. 133 s., Klub přátel poezie Mám rozečtenou knihu úvah ekonoma Tomáše Sedláčka Druhá derivace touhy. Často v nich využívá historické paralely z dob dávných i velmi dávných. Když v jednom z článků zabrousil k jednomu z nejstarších biblických textů, k Jobovi, nebyl jsem si tak docela jistý, že odkazu na tento příběh rozumím. Ale taky jsem si uvědomil, že právě Kniha Jóbova je jedním z mých nedávných antikvárních úlovků, které čekají na přečtení. I pustil jsem se do ní. •• Je to její již několikerý český překlad. Jméno jednoho z předních českých básníků mu dodává punc básnického klenotu. Navíc obšírný doslov včetně poznámek a vysvětlivek dává čtenářovi možnost proniknout do skladby samotné a do historického a literárního kontextu. K tomu podotýkám, že celou Bibli jsem kdysi "přelouskal", a to v ekumenickém překladu z r. 1985. Ale to bylo tehdy spíš pro věcné a rychlé seznámení s obsahem. •• Prosté vyprávění kombinované s básnickými a úvahovými pasážemi, místy s expresivní obrazností (zejména v promluvě Jahveho ve 38. až 41. kapitole). Kromě estetického požitku jsem díky doslovu nyní obohacen o zjištění, kterak ve starozákonní době anonymní autor Joba přispěl k novému pohledu na lidské utrpení: ono již nemusí být "božím trestem" za hříchy, jichž si dotyčný ani nemusí být vědom, ale zkouškou, která v důsledku může být posilující. •• Po přečtení mě zajímalo srovnání s ekumenickým zněním, tož jsem tedy znovu otevřel Bibli a shledal jsem, že Závadovo-Segertovo přebásnění se - samozřejmě až na výrazové prostředky - věrně drží kanonizovaného textu, jen tu a tam v zájmu srozumitelnosti přehazuje pořadí veršů a výjimečně některé vypouští.
Dále tu byla příležitost vzít po dlouhé době do rukou knihu Bible, její postavy a děje (autor Antonín Špale; Praha, V. Kotrba v nár. správě 1948. 548 s.). Tu jsem získal darem před více než dvaceti lety - ještě v minulém století! - a pořádně jsem ji ještě neprozkoumal. Zprvu jsem laškoval s úmyslem ji také od začátku do konce "přelouskat", ale zbytečně archaizující jazyk mě odradil, a koneckonců, vždyť Bibli už "znám". Tak jsem si ze Špaleho nyní přečetl aspoň příběh O trpělivém Jóbovi. Mírné zklamání - našel jsem zde jen zjednodušené převyprávění příběhu, s několika málo nepodstatnými vysvětlivkami pod čarou. Nejrozsáhlejší poznámka dramaticky popisuje ukrutnou Jóbovu nemoc - malomocenství. •• To zřejmě byl účel této publikace - běžným čtenářům zpřístupnit základní biblické příběhy v přístupnější, zlidštěné podobě. No jo, ale ten jazyk...! •• Za poznámku stojí předmluva arcibiskupa Josefa Berana v podobě faksimile rukopisu z března 1948 a čtyři mapky biblických míst na křídovém papíru. Předchozí majitel(é) knihu přece jen asi asi hojně využíval(i). Soudím podle toho, že z přebalu, asi poničeného, zůstaly jen odstřižené záložky s průvodním textem. To je v takových případech vždy chvályhodné. Kromě toho se ve svazku zachoval vložený leták s nabídkou díla Jana Merella Studium a četba Bible, což mělo být zahajovací dílo edice Komentáře k Písmu Svatému Starého i Nového zákona. Tento první svazek skutečně vyšel (1949), ale byl zároveň svazkem posledním. A také labutí písní "Vzdělávací knihovny katolické".
O mnoho přínosnější bylo šáhnout po Slovníku biblické kultury (Danielle Fouilloux a dalších pět autorů, z francouzského orig. přeložili Jan Binder aj., Praha, EWA 1992. 320 s. - ISBN 80-900175-7-6). Ten se mi už několikrát osvědčil jako užitečná příručka "k poznávání židovsko-křesťanských pramenů západní kultury". Kromě asi šesti set hesel si v ní přijdete na četná vyobrazení, chronologické tabulky, mapky, rejstříky... Základním pojmům, postavám a místům jsou tu sice věnována slovníkářsky lakonická hesla, ale zrovna na Jóbovi (s. 98-99) jsem se přesvědčil, že v hutné zkratce shrnují to podstatné. A především jsou k heslům připojeny cenné odkazy na zpracování tématu ve světové kultuře. Dozvíme se o významu rčení Jobova zvěst (lid. "jobovka"), seznámíme se s ohlasy a pojetím motivu Jóba v literárních dílech od 15. do 20. století, ve výtvarném umění, v hudbě... Na internetu jsem si díky tomu vzápětí našel Dürerův obraz Job a jeho žena a cyklus grafik W. Blakea. Pak jsem si poslechl ukázky z varhanního cyklu Petra Ebena Jób v interpretaci Tomáše Thona s přednesem Radomíra Lukavského. A byl z toho kulturně výživný podvečer s přesahy od starých Aramejců a Izraelitů po 20. století.
4.5.2020
Václav Vokolek: Skryté Čechy. Netradiční průvodce po známých i neznámých místech české krajiny Foto Richard Čermák, Zdeněk Helfert, Roman Křížek, Jan Maroušek, Malvína Nálevková, Markéta Suttnerová. Praha, Mladá fronta 2017. 333 s. - ISBN 978-80-204-4626-8 Dosud jsem se neseznámil se žádným z básnických či prozaických děl Václava Vokolka, přestože mám tušení, že bych nelitoval. Kromě beletrie se však věnuje - cituji z jednoho medailonku - "kulturní historii českých zemí z pohledu duchovna". Do této kategorie spadají Skryté Čechy. Obsahují šestačtyřicet historicko-duchovních portrétů míst, z nichž dýše posvátno; lokalit spjatých s křesťanskými, praslovanskými, keltskými či ještě staršími tradicemi. Míst, která se stala duchovním centrem někdejšího osídlení, ať už svým přirozeným zasazením v krajině, nebo k tomu byla uzpůsobena. Ne vždy je to historicky či archeologicky doloženo; autor v takových případech pracuje s indiciemi. •• Nejednou hovoří o "duchovních vazbách, které přesahují naše chápání", o zarážejících souvislostech mezi místy v krajině, které překrylo zapomnění a které ke své škodě pomíjíme. Mnohdy nám dává pocítit i lítost na tím, že staré "pohanské" tradice byly násilně potlačovány křesťanstvím, ač se tomuto tlaku dlouho a úporně vzpěčovaly. •• Občas jsem měl podezření, že Vokolek spoléhá na spekulace a že na tom či onom místě posvátnou tradici, třeba prehistorické obětiště, prostě vidět chce - a že mu k tomu stačí indicie a mínění několika podobně "postižených" autorit. Na druhou stranu přijímám myšlenku, že dávní obyvatelé měli ke krajině daleko intimnější vztah než dnes my, že každý významnější vrch, nevšední balvan, majestátní strom nebo vodní pramen mohl být výzvou pro přesah za hranici "racionálna". •• Fotografií je v knize požehnaně a jsou požitkem pro oči. Především krajinářské dvoustrany. Za favorita mezi nimi jsem si vybral výhled na Milešovku (s. 162-3), snad proto, že právě o minulé dovolené jsem tudy procházel. Je přitom zajímavé, že ke snímkům v knize nedohledáte konkrétního autora. Nejsou ani uvedeny zdroje dobových rytin či jiných starých vyobrazení. Popisky k ilustracím jsou vůbec výjimkou (zpravidla nejsou třeba, ale v některých případech bych jimi vzal zavděk). •• Neodpustím si pár připomínek k detailům: Svatováclavskou legendou ověnčený dub ve Stochově je autorem bez váhání označen za pamětníka českého patrona (měl být vysazen při Václavově narození). Bez ohledu na mínění odborníků, kteří mu ve svých odhadech dvě až čtyři staletí ubírají. • V textu o kapli na Křížové hoře v Českém Krumlově se praví, že její vnitřní průměr "činí cca 7 metrů, což symbolizuje sedm bolestí Panny Marie". Jenže v době stavby kaple (1710) byl metrický systém ještě "na houbách" a zůstal tam skoro celé století. Není to jediné místo v knize, kde jsem pociťoval přehnanou snahu objevovat skrytou symboliku a netušené souvislosti. •• Mnohými dotyčnými místy jsem při svých vlastních toulkách prošel (je jich zatím necelá polovina z knihy). Teprv u Vokolka zpětně zjišťuji, čemu jsem tam měl věnovat zvýšenou pozornost, čím jsem měl nechat na sebe působit. Snad při plánování svých příštích cest nezapomenu na výpisky či fotokopie ze Skrytých Čech.
26.4.2020
Vladimír Křivánek: Pijáci melancholie. Fotografie Štěpán Mamula a Petr Svoboda. Doslov Jaroslav Med. Praha, Aleš Prstek 2009. 205 s. - ISBN 978-80-904164-2-0 Vladimír Křivánek: Vrátka do ticha. Grafiky Miloslav Polcar. Doslovy Jan Hejk (k poezii V. Křivánka) a Vilma Hubáčková (k výtvarnému doprovodu M. Polcara). Olomouc, Aleš Prstek 2016. 85 s. - ISBN 978-80-905515-7-2 K poezii Vladimíra Křivánka se v Čz vracím po dlouhých letech. Jedinkrát, v září 2006, jsem komentoval sbírku Zátiší s loňskými ořechy. Zdá se tedy zvláštní, když o něm mluvím jako o svém nejoblíbenějším básníku. Ono totiž - svého nejoblíbenějšího básníka nemusíte číst často. Můžete se zabývat několik měsíců jednou sbírkou a vstřebávat ho po kapkách. Po roce, či po několika, mít v ruce další sbírku, a z ní opět pít po doušcích. Právě tak to mám s Křivánkem. •• Melancholickou tresť uloženou v Pijácích melancholie jsem užíval jednoho, už poměrně vzdáleného podzimu. A vlastně jsem léta odkládal jejich evidenci ve "čtenářského deníčku", pokládaje to bezmála za znesvěcení. Jedná se o velkoryse pojaté vydání bilanční sbírky (čtvercový formát, pevná vazba vložená navíc do papírového pouzdra, žánrové černobílé celostránkové fotografie), která o svém "naturelu" vypovídá už názvy oddílů: Tušové kresby, Víno, Sny, Srdce, Melancholie, Hřbitovy, Pocta Li Poovi. Básně jsou krátké, často o dvou nebo jednom čtyřverší. A především: kdekoli ji náhodně otevřu, vypadne na mě perla. Potemnělá, natrpklá, probolavělá, tak nějak životem zdrchaná - ale perla. Něco, po čem přimhouříte oči, vstřebáváte, necháváte doznívat, než pak jdete znovu žít. "A všechno stvořené je jako veršů spád. / Přírody koloběh. Pád hvězdy do nicoty. / Možná jsme chaosem, který má boží řád. / Možná jsme pouhým otiskem hmoty." (Báseň XXIII z oddílu Srdce, s. 99.) •• Vrátka do ticha jsou oproti tomu útlou sbírkou pětatřiceti básní, vesměs osmiveršových. Účinek obdobný. Ilustrační dílo tentokrát tvoří rovnocennou složku: vlevo báseň, vpravo celostránková barevná grafická abstrakce. Jsou to výřezy z Polcarových velkoformátových grafik. K sousedícím básním nemají přímý vztah. Sic bych byl raději, kdyby výtvarník reagoval na báseň, byť abstrakcí.  "Mnohé, cos miloval, už je ti lhostejné. / Za tebou prostor zbyl: kdysi byl otevřen / polibkům, písním, snům... i touze po kráse. // Klopýtáš ve verších po cestách ztracených. / Sám sebe zpovídáš. Sám sobě překážíš. / Stejně se nedoptáš, jaký jsi vlastně byl." (Báseň Tvář, s. 20) •• A ve vší té ponurosti jedna dobrá zpráva. Na své podzimní vstřebávání čeká další Křivánek: Duše je divný pták. Olga Tokarczuková: Bizarní povídky Z polského orig. přeložil Petr Vidlák. Brno, Host 2020. 225 s. - ISBN 978-80-275-0148-9 Před deseti lety jsem od této autorky četl knihu Běguni (Čz 31.8.2010). Mezitím byla autorka poctěna Nobelovou cenou (2018). Bizarní povídky, její čerstvou novinku na českém knižním trhu, jsem si půjčil s tím, že z ní okusím dvě tři povídky. A ejhle, mám přečteno všech deset. •• Pokud jsem u Běgunů konstatoval jako jeden z ústředních motivů lidské ostatky, mohu na to navázat. Když už ne ostatky (jež dominují v předposlední povídce), tedy jistě téma lidské tělesnosti a nemocí je téměř všudypřítomné. Bez toho, že by bylo samoúčelné. Stejně tak se to má s fantaskností, přítomnou ve většině příběhů. V tomto ohledu shledávám jistou příbuznost se spisovatelčiným krajanem Stanisławem Lemem. Myslím, že by z ní měl radost. •• Některé z próz zanechaly silnější dojem než jiné (to je ostatně výhoda psaní o knihách povídek - když nic jiného, chytnete se aspoň toho, které z nich jste si schopni zpětně vybavit). Zelené děti, Zavařeniny, Návštěva, Pravdivý příběh a závěrečná trojice: Transfugium, Hora Všech svatých, Kalendář lidských svátků. No vida, vlastně je jich většina. Ale ani zbývající, tj. Cestující, Švy a Srdce jsem nepřečetl bez zájmu a bez jistého napětí, "co z toho bude". Nezáleželo na tom, zda je dotyčný příběh slučitelný s realitou (naší současnou), nebo je zabalen do hávu sci-fi; postavy tak i tak dýchají skutečností. •• Nad povídkou Pravdivý příběh jsem si vybavil kdysi dávno četbu sci-fi novely Epepe od Ference Karinthyho. Hrdina se v obou případech ocitá coby cizinec ve městě, kde mu nikdo nerozumí a kde se pro jazykovou bariéru nemůže domoci záchrany ve svízelné situaci. Na rozdíl od maďarské varianty se tentokrát nedočkáme ani světýlka na konci tunelu. A na rozdíl od Karinthyho nadsázky líčí událost v našich reáliích snadno představitelnou. Ne, s touhle povídku by si neměl začínat člověk v depresi. Světýlek na konci tunelu je u Tokarczukové vůbec pomálu. Ale jsou. Třeba právě v příběhu, který knihu uzavírá. •• Stejně jako v případě Běgunů netroufám si spekulovat o autorčině poselství a záměru, byl-li nějaký celé této knize společný. U mnohých povídek mě napadá, že máme-li se čeho bát, jsme to především my sami.
10.4.2020
Karel Šiktanc: Hrad Kost. Praha, Mladá fronta 1995. 66 s. - ISBN 80-204-0527-5 Karel Šiktanc: Nebožka smrt. Praha, Československý spisovatel 1963. 65 s., Klub přátel poezie, výběrová řada Karel Šiktanc: Český orloj. Ilustroval Jaroslav Šerých. Praha, Práce 1990. 110 s., edice Klín. - ISBN 80-208-0035-2 Česká poezie, tak jak vposledku vykrystalizovala na mém nočním stolku a v jiných čtenářských koutcích, to jsou dva básníci: Vladimír Křivánek a Karel Šiktanc. K prvně jmenovanému se vrátím, jen co dočtu Vrátka do ticha. Od Šiktance jsem zde už měl Jak se trhá srdce a Adama a Evu (Čz 15.8.2016, 12.2.2018) a docela nedávno spolu-překlad čínské antologie Tři nadání (Čz 22.3.2020). •• Ke třem nově přečteným sbírkám bych mohl přesně zopakovat, co jsem již psal ke knize Jak se trhá srdce. Sbírku Hrad Kost, z těchto tří nejnovější, již post-totalitní (psána 1990-1994), jsem si loni jednoho příjemného zářijového podvečera četl na hřbitově, usazen na podezdívce opuštěné hrobky. Nemohl jsem zvolit lépe. Tam jsem si zaškrtl verš: "Ku spasení kus pasení / stačí". Vytrženo z kontextu je to snad jen slovní hříčka - ale celá báseň Křižování (s. 47-49) je hlasem úzkostně patetické obžaloby a protestu, umocňovaného expresivitou, archaismy, zámlkami, výpustkami. Závěr básně: "To zblo   ta kost / co vězí nám v hrdle / ten hnát   zlit mázdrou / a slepenstvím krve // co v sedlé níži nastoluje kříž - / měj nás až za hrob dáviti k slzám / pajšl   a vozher   a pospas / a stud! // Neb   nežli syté uvříská nás hlad // raděj se   němí   zvolna ukřižujme sami". Když pak necháte opadnout emocionální napětí, vracíte se k použitému výrazivu coby k vzácným lahůdkám a obohacujete svou pasivní lexikální výbavu (neříkejte, že všechna ta slova znáte!). •• Nebožka smrt je sbírkou o tři desetiletí starší. Šest básní s motivem smrti, kterou je třeba překonat. Z nich nejsilněji rezonovala závěrečná Silvestrovská noc, vlastně krátká poéma. Nalistujte si ji, až zas bude velká voda. Báseň osmi je pomníkem tragicky zahynulých polárníků při požáru sovětské antarktické stanice v prosinci 1960. Byl mezi nimi i český meteorolog Oldřich Kostka. Také poučení se na četbě poezie počítá. Prostudoval jsem si při té příležitosti něco o českých stopách v průzkumu šestého kontinentu. •• A teď Český orloj. Cyklus dvanácti básní - měsíců v roce - vznikal v počátku normalizačních let (1971-1973) a vydání se dočkal až po listopadu. V rozhovoru v roce 2005 o něm básník říká: "Když jsem se teď díval na Český orloj, vůbec jsem nepochopil, jak jsem to mohl všechno upsat. Takový fláky. Orloj jsem psal pro dospívajícího syna, chtěl jsem mu naznačit, kde jsou pro mě ty základní věci." Monumentální dílo, které ani učíst není jen tak. Vychutnával jsem si ho nahlas. A jistě jsem nepostihl veškerou symboliku, odkazy k folklorní, náboženské nebo literární tradici; celou významovou síť spletenou kolem osudu svého vlastního stejně tak jako osudu vlasti. Vyžíval jsem se ve vracejících se leitmotivech, v náznacích dialogů (básníka se synem), ve svérázném jazyku. "Český orloj je psán v bolestně naléhavé intonaci, mnohdy má charakter vyzvání, příkazu, zapřísahání, modlitby, kletby či zaříkávadla." - to opisuju ze Slovníku české literatury po roce 1945. Vděčný jsem i za výtvarný doprovod Jaroslava Šerého, spočívající ve čtyřech celostránkových barevných ilustracích - ročních dob. Mohu se ukochat podzimní variantou ze strany 87.
9.4.2020
Ervín Hrych: Velká kniha světového humoru Praha, Regia 2003. 607 s. - ISBN 80-86367-30-4 Před více než měsícem k nám dorazila koronovirová epidemie. Takového humoru, co se tu teď urodilo! Nestíhám sledovat všechny zábavné hlášky, videa, mystifikace, satirické šlehy na odpovědné činitele atd. Za zlých časů je tomu tak u nás vždycky. Naštěstí... A tak jsem si vzpomněl na tlustou knížku o humoru, vylovenou nedávno z knihovnického hrabátka odložených-nepotřebných knih - s tím, že si ji případně i někdy přečtu. •• Název by vás mohl splést. Není to sbírka humoru, ale průvodce dějinami humoru, tak jak se projevoval zejména v literárních žánrech. Po letmém nahlédnutí do teorie humoru se Ervín Hrych (1929-2016) vydává na víceméně chronologickou výpravu od starověku po konec 20. století. Ve světě i v tuzemsku, přičemž "svět" je zastoupen především kulturně blízkým okruhem evropských zemí a Severní Ameriky. Dojde ale i na exkurz do asijských zemí. •• Zajímavé čtení se spoustou ukázek všech možných žánrů. Čtenář má možnost si uvědomit rozostřené hranice humorna. Leckoho třeba překvapí kapitolka věnovaná Komenského Labyrintu světa a ráji srdce. Podezřívám autora, že ve svém encyklopedickém přehledu nechtěl postrádat žádného z literárních velikánů, a kde to jen trochu šlo, tak z něj aspoň kapku toho humoru vyždímal. Tu a tam si vypomůže aspoň veselou historkou o autorovi - nehumoristovi. (Ale to mohl klidně věnovat odstavec i Gándhíovi, jenž prý měl také smysl pro humor, tím spíše, že na místě věnovaném Indii si posteskl nad téměř naprostou absencí vtipu.) Nepokouší se o absolutní objektivitu, nedělá si nárok na úplnost a netají se svými oblíbenci. Jindy má potřebu se vcelku zbytečně opakovat s výtkami vůči pokleslému humoru některých jmenovitých současníků. Zdá se, že na nejvyšší příčce u autora stojí kvalitní, duchaplná satira. A také umění mystifikace, které si sám vyzkoušel; k tomu se ještě vrátím. •• Evidentně má slabost pro Francouze. Anglický typ humoru tak nějak bere na milost a nad Němci se tváří, že jejich reputaci musí zachraňovat. Ale vrátím se k Francouzům: autor mě opět navnadil na monumentální kolektivní český překlad Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela (dílo překladatelského týmu zvaného Jihočeská Theléma), který už jsem kdysi zálibně potěžkával v ruce. V novodobé francouzské produkci mi ovšem trestuhodně chyběl, i s přihlédnutím k nutné redukci galské studnice humoru, Raymond Queneau. •• Ano, Hrychův výběr jsem tu a tam srovnával se zkušeností své vlastní četby. Například pohanil W. Allena, považujíc jeho popularitu za pouhý produkt bulváru; nicméně půlku věty ztratil i o jeho humoristických knížkách. Ale ten gejzír Allenova sofistikovaného humoru byl pro mě hlubokým zážitkem (Čz 30.12.2007). Z kapitolky věnované Maďarsku vyplývá, že kromě Karinthyho je tam pusto a prázdno; maďarští přátelé, na něž se odvolává, mu zřejmě další jména zatajili. Takový István Örkény, například, jehož satirické Minutové grotesky u nás vyšly dvakrát. Kromě toho mě kdysi pobavil Tibor Dévényi Kariérou dr. Gézy Tamhletoho. U jižních Slovanů mu ke škodě věci unikl Chazarský slovník M. Paviće, byť se český překlad (1990) dočkal zasloužené publicity (já ho četl v reedici, viz Čz 26.9.2015) a byť jde opět o svéráznou a unikátní formu humorné mystifikace, k níž by měl mít Hrych blízko. Když totiž dojde v závěru knihy na tuzemskou tvorbu posledních desetiletí, patřičně v ní zviditelnil - kromě mnohých jiných vlastních zásluh o český humor - svou Krhútskou kroniku (a aktivity, snad dokonce hnutí, s ní spojené). Je zde fakticky položena na roveň Divadlu Járy Cimrmana. Znáte? •• Otazník nad autorovou erudicí na poli soudobého kulturního dění vzbuzuje odstavec o českých písničkářích, upozorňující mezi hrstkou jiných jmen též na "zpívajícího právníka Jaromíra Nohavicu". •• Tyto detaily působící mírnou pachuť (včetně některých opakujících se výrazových klišé a relativně časté překlepy v textu) nemění nic na efektu knihy v bohaté inspiraci pro četbu, či aspoň v rozšíření všeobecné povědomosti o kultuře humoru. •• Příjemným překvapením je vybavení díla jmenným rejstříkem.
5.4.2020
Max Tegmark: Matematický vesmír. Moje pátrání po nejhlubší podstatě reality Z anglického orig. přeložil Jiří Podolský. Praha, Dokořán a Argo 2016. 359 s., edice Zip. - ISBN 978-80-7363-697-5 a 978-80-257-1936-7 Nekonformní profesor fyziky a kosmolog Tegmark, pocházející ze Švédska, přichází s výrazným posunem v chápání vesmíru: nestačí mu, že je podivuhodně podřízen lidskému výtvoru - matematice, on je prý matematika sama. Mezi vesmír a matematiku můžeme položit rovnítko. A s touhle šíleností se dost možná i smíříte, když se knihou pročtete. Což nebude nic těžkého, i kdybyste zrovna nehořeli láskou k matematice, teoretické fyzice, kvantové mechanice... Tegmark je totiž skvělý vypravěč vědeckých dobrodružství, a to i takových, které se (zdánlivě) odehrávají jen na vršících se stránkách matematických výpočtů. Jeden takový sugestivní popis najdete v kapitolce Kvantová cenzura (s. 175n.). Čiší z toho opravdová vášeň poznání. Čtivosti pomáhají četné reportážní vsuvky se střípky z autorova osobního života. •• Dále je třeba ocenit maximálně vstřícnou organizaci knihy. V úvodní kapitole je tabulka "Jak číst tuto knihu" - v závislosti na profilu čtenáře (jste zájemce o vědu - jste skalní čtenář naučných knih - jste fyzik), a s užitečným rozlišením statusu kapitol na hlavní proud, kontroverzní či velmi kontroverzní. Závěr každé kapitoly je opatřen shrnutím základních faktů. V příhodnou chvíli pak přijde na pomoc tabulkový přehled multiverzové terminologie (s. 127) nebo grafické schéma vztahů mezi různými matematickými strukturami (s. 279). •• Vedle přesvědčení, že náš fyzikální svět je ztotožnitelný s matematickou strukturou, se celou knihou vine téma multiverza čili paralelních vesmírů. Seznamujeme se postupně s různými variantami multiverza, čímž se ocitáme na území "velmi kontroverzním". Zatímco M. Černý se ve Vybraných kapitolách z fyziky a filosofie (Čz 23.3.2020) na paralelní vesmíry tváří skepticky, Tegmark je vehementně obhajuje: kdo prý přistoupí na (v současné kosmologii široce přijímanou) teorii inflace, bez multiverza se neobejde. Letmým proklepnutím internetových zdrojů jsem zjistil, že jeho názor zdaleka nesdílí celá vědecká komunita. •• Jedním z pozoruhodných vyústění hypotézy matematického vesmíru (HMV) je podle autora vysvětlení lidského vědomí: "Jste si vědomi nejen reality, ale dokonce sami sebe, neboť model reality ve vašem mozku obsahuje model vás samých i vaše vztahy k vnějšímu světu." (ve shrnutí za 11. kapitolou na s. 277). Což mi stálo za ocitování především proto, že se to blíží Hofstadterově představě podstaty vědomí z knihy Gödel, Escher, Bach (Čz 2.2.2020). •• Zcela na závěr se dostane i na aspekt udržitelnosti života ve vesmíru. Tegmark pozvedá varovný hlas, že již v tomto století a na naší planetě se rozhoduje, zda inteligentní život zůstane zachován.
29.3.2020
Roland Barthes: Mytologie Výbor z francouzského orig. přeložil Josef Fulka. Praha, Dokořán 2018. 173 s., edice Bod. - ISBN 978-80-7363-888-7 Když jsem v den zimního slunovratu 2009 v Čz referoval o Fragmentech milostného diskursu, vytyčil jsem si jako další možnou Barthesovu knihu k přečtení Rozkoš z textu. To jsem pak samozřejmě bohorovně vypustil z mysli, a tak se stalo, že po deseti letech si ke mně autor našel cestu jinou knihou. Mytologie (název je v množném čísle) psal v polovině 50. let. První část knihy tvoří úvahy o módních jevech v soudobé konzumní společnosti, jimž přiřkl úlohu moderní mytologie. Ve druhé části, tj. ve stati nazvané Mýtus dnes, takto podchycený materiál zevšeobecnil z pozice sémiologa a představil tak teorii budování moderního mýtu. •• Já jsem vnímal tento soubor esejí jako ironizující sociologický portrét konzumní Francie své doby. Mezi jinými tématy mě zaujaly postřehy o falešném postoji společnosti ženám-spisovatelkám; o soudobých hračkách, jimiž je dítě degradováno na buržoazního konzumenta; o plastových materiálech vytlačujících staré dobré dřevo; o reklamách na čisticí prostředky a kosmetiku, postavených na ideji pronikání do hloubky. Gastronomie coby sociologie "francouzskosti" našla zastoupení v úvahách o víně a mléko, respektive bifteku a hranolkách. Z literárních děl pro své analýzy využil dílo J. Verna, Flaubertova Bouvarda a Pécucheta a Dumasovu Dámu s kaméliemi. •• V Barthesových příkladech tyto moderní mytologie často slouží francouzské buržoazii, pro kterou jsou ospravedlněním, například v několikrát se vracejícím příkladu černošského vojáka salutujícího před francouzskou zástavou, v čemž Barthes dešifruje alibi kolonialismu - francouzského imperialismu. V teoretické části si ovšem Barthes všímá i mytologie v levicovém prostředí a charakterizuje její rozdílnost vůči mýtu pravicovému.
26.3.2020
Umberto Eco: Na ramenech obrů. Přednášky na konferenci La Milanesiana 2001-2015 Z italského originálu přeložily Magdalena Žáčková, Kateřina Vinšová a Helena Lergetporer. Praha, Argo 2018. 446 s. - ISBN 978-80-257-2627-3 Eco patří k mým oblíbeným autorům. Ještě jsem od něj nepřečetl všechno, co bych chtěl. Dávkuji si ho s rozmyslem, po přiměřených pauzách. Naposledy před dvěma roky to byl román Nulté číslo (Čz 1.4.2018). V pozoru už na čtení a prohlížení čekají Dějiny krásy. Pak budou na řadě Dějiny ošklivosti. Ale aktuálně mám přečtený sborník přednášek/esejí Na ramenech obrů. •• Původně byly předneseny na každoroční konferenci v Miláně. Je jich dvanáct a s mnohými jejich tématy se bylo možné setkat v jiných Ecových textech, esejistických i románových. Třeba v přednášce Spiknutí se zabývá konspiračními teoriemi, mezi nimž významné místo zaujímají Protokoly židovských mudrců - což je úhlavní námět jeho románu Pražský hřbitov (Čz 1.6.2012). Nebo jsou tu stati Krása a Ošklivost, ochutnávky ke dvěma výše zmíněným titulům, na něž se chystám. Paradoxy a aforismy se zase pozoruhodně tématicky prolnuly hned s několika tituly, které mi nedávno prošly rukama - Gödel, Escher, Bach od Hofstadtera, včetně totožného výběru některých ilustrací, a Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie od M. Černého (Čz 2.2. a 23.3.2020). Z dalších příspěvků, které mě přinutily k pozornosti, jsou tu Nepravdivá tvrzení, lhaní, falšování, kde mě zaujala problematizace originálu a padělku, a O některých formách nedokonalosti v umění. Taky bych neměl zapomenout na stať Plamen je krásný, prozkoumávající široké rozpětí symboliky tohoto živlu. Zajímavé je autorovo zdůvodnění, proč si z nabídky živlů za své téma vybral právě oheň: ten je z nich totiž nejvíce ohrožen tím, že bude zapomenut, tak jak je v naší době nahrazován neviditelnými formami energie. Hned na první stránce líčí fascinaci svých dětí krbovým ohněm, a já si vzpomněl, jak jsem u babičky se stejným nadšením čučel do pootevřených dvířek kamen nebo do plápolajícího táboráku (zdravím tímto jeho děti, vždyť musíme být plus minus vrstevníky). •• Na sborníku je třeba rovněž ocenit ilustrační přílohy: je jich hodně a nešetřilo se na barevném tisku. Obstojí už i jen jako solidní obrazová publikace.
25.3.2020
Lucanus: Farsalské pole - Chvalozpěv na Pisona Z latinských orig. přeložila a úvod k Chvalozpěvu na Pisona napsala Jana Nechutová. Předmluvu napsala Eva Kuťáková. Praha, Svoboda 1976. 371 s., edice Antická knihovna Ve Chřibské mají už řádku let dobrý zvyk uspořádat v březnu - "měsíci knihy" burzu nazvanou Kniha za korunu. Pokud se s tím opakuji, tak pardon. Já jen, že právě před rokem jsem si odtamtud odnesl kromě jiných úlovků i tohoto Lucana. Krásný, zachovaný, kdo ví jestli kdy čtený (intaktní, jak říkají antikváři) výtisk 33. svazku Antické knihovny. •• Marcus Annaeus Lucanus, římský básník z doby Neronovy, se pustil do psaní eposu o občanské válce Farsalské pole (Pharsalia). Dílo končí předčasně v polovině desáté knihy. Autor se totiž mezitím zapletl do spiknutí proti císaři (s nímž se předtím přátelil) a byl donucen k sebevraždě. Bylo mu 26 let. Nicméně v eposu stačil zachytit události, o které mu zejména šlo, především v sedmé knize vylíčenou bitvu na Farsalském poli, Caesarovo vítězství nad Pompeiem. Caesar je v autorově optice zločinec, při kterém bohužel stojí Fortuna a umožní mu dopustit se krvavého zločinu na republice. Pompeius, jeho zeť, je oslavován jako příkladný hrdina a obránce svobody, Štěstěna však při něm nestojí. Dalším oslaveným hrdinou je Cato, který po Pompeiově úkladné vraždě v Egyptě převezme vojsko a vydává se s ním na strastiplnou cestu Afrikou. Poslední scénou je nezdařené povstání proti Caesarovi v Alexandrii. •• Lucanův sloh proslul rétorskou efektností, včetně naturalistických popisů - nic pro slabý žaludek, když se pouští do barvitých detailů válečných scén, ale i účinků hadích jedů, utrpení ze žízně vojáků odříznutých od vody, čarodějnických úkonů apod. Vkládá též do děje poučné odbočky - geografické, astronomické, přírodopisné... •• Báseň Chvalozpěv na Pisona se v knize ocitla jakožto další pravděpodobné Lucanovo dílo; nadto je prý nejlepší římskou básní svého žánru. Oslavený Piso se pak stal vůdcem právě onoho proticísařského spiknutí a skončil podobně jako Lucanus. •• À propos, Kniha za korunu: Měla se konat i letos, právě minulý víkend, ale vstoupil do toho ten zpropadený koronavirus...
23.3.2020
Michal Černý: Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie Brno, Masarykova univerzita 2018. 423 s. - ISBN 978-80-210-9018-7 Na filozofické souvislosti fyziky jsem ve větší či menší míře narazil v téměř každé populárně naučné knize, co jsem jich o moderní fyzice a kosmologii četl. Proto jsem přivítal knihu Michala Černého a pojal jsem ji jako jakési rozšiřující učivo. Musel jsem se ovšem smířit s vyšší odborností textu. Nakonec mi byl vcelku srozumitelný, když jsem rezignoval na matematické výrazy a rovnice. •• Je rozdělen na tři tematické bloky: I. Metodologie (rozuměno přírodních věd), II. Antropický princip, III. Prostoročas: dějiště vědy. •• První část se zabývá tím, jak "se dělá" fyzika coby věda. Klíčovými pojmy jsou tu hypotéza, teorie, přírodní zákon, experiment, jazyk vědy, symetrie, paradox, paradigma.... Autor je hojně ilustruje na přístupu význačných přírodovědců - Newtona, Keplera, Macha, Bohra, Einsteina atd. Částečně se tu navazuje na Kuhnovu Strukturu vědeckých revolucí (viz Čz 13.12.2018). Zaujalo mě tu pojednání o paradoxech a jejich pozitivní roli pro vědecké myšlení. Je zde vypracována jejich typologie a popsány některé slavné příklady (konče neživou-nemrtvou Schrödingerovou kočkou). •• S antropickým principem jsem se setkal v populárních knihách o vesmíru a kosmologii už vícekrát (mj. M. Kaku, J. D. Barrow a naposledy M. Tegmark v Matematickém vesmíru). Říká, že fyzikální konstanty hmoty jsou z mnoha různých jiných možností "vybrány" tak, že díky tomu mohl vzniknout vesmír v podobě, jak ho známe, včetně možnosti vzniku života. Silná verze antropického principu má za to, že vesmír musí mít takové parametry, aby umožnil existenci inteligentního pozorovatele (člověka), čili že je to jeho účelem. Různým podobám antropického principu a jejich filozofickým a teologickým souvislostem se Michal Černý věnuje na více než stu stranách. Navíc v těchto úvahách nově operuje s existencí temné hmoty a temné energie. Jestliže astrofyzický výzkum ukazuje, že viditelná hmota tvoří ve vesmíru jen malou část jeho obsahu, musíme si klást otázku, zda naše dosavadní představy o vesmíru nejsou zcela zkreslené. Autor tuto situaci připodobňuje k dřívější změně paradigmatu o našem postavení ve vesmíru: "Tak jako heliocentrická soustava vytlačila z centra pozornosti Zemi, kterou připravila o jistý kosmologický primát či unikátnost, tak možná temná hmota a energie dělají totéž ve vztahu k baryonové [= naší staré dobré známé] hmotě." Načež autor přichází s vlastní originální formulací antropického principu (na s. 252, s doplňkem na s. 254), v níž využil temnou hmotu a energii coby příklady fenoménů, jejichž nepoznatelnost je určující pro vztah mezi inteligentním pozorovatelem a vesmírem. • Můj vlastní názor je takovýto: Pokud náš vesmír pro svoji existenci a pro existenci života v něm vyžaduje velmi přesné naladění výchozích fyzikálních parametrů, jsou dvě možnosti - 1/ má svého Tvůrce, který to tak zařídil, nebo 2/ je jedním z nepřeberného množství vesmírů s nejrůznějšími vstupními parametry, a my inteligentní pozorovatelé existujeme jen díky tomu, že v jednom z nich došlo právě k "vyhovujícímu" nastavení. (Na okraji ponechávám třetí možnost, že Tvůrce si tvoří všechny možné vesmíry jak z bublifuku a jeden z nich mu vyšel takový, že je v něm umožněna naše existence.) Záleží pak na vkusu, kterou variantu si kdo z nás vybere. Já spíše druhou, neupíraje jiným víru v tu první. Ač s lítostí, beru na vědomí, že případná existence více vesmírů - vesmírného multiverza - je nedokazatelná, odsouzená přežívat v oblasti spekulativních hypotéz. • Autor správně upozorňuje, že vlastně veškerá věda, kterou jsme schopni produkovat, je antropocentrická, zakotvená v našem způsobu existence; v žádném případě není objektivní v tom smyslu, že by se odpoutala od limitů naší existence (s. 182). Můžeme si pohrávat se sci-fi spekulací o inteligentních pozorovatelích limitovaných ve svém vědeckém poznání svým zakotvením třeba v temné hmotě... Možná už jim vrtá hlavou ta záhadná a neproniknutelná "světlá hmota", která jim chybí do součtu hmotnosti vesmíru :) •• Poslední oddíl knihy shrnuje vývoj představ o čase, prostoru, hmotě a nakonec časoprostoru a jejich filozofický kontext, a to od starověkých představ po Gödelovy časové smyčky. Vesměs jsem se s těmito tématy setkával porůznu jinde, a tak přínosem této kapitoly je ucelený přehled na jednom místě.
22.3.2020
Tři nadání. 3 x 24 starých básní o básnictví, malířství a kaligrafii Přeložili Oldřich Král a Karel Šiktanc. Praha, Mladá fronta 2000. 171 s., Klub přátel poezie, výběrová řada. - ISBN 80-204-0745-6 Společné vydání tří čínských básnických cyklů pro české čtenáře připravily dvě legendy české literární scény: sinolog Oldřich Král (1930-2018) a nestor českého básnictví Karel Šiktanc (*1928). Jako by to ani nebylo až tak důležité, jména samotných čínských autorů na obálce, na titulu ani v tiráži nenajdete. Až v předmluvě, a pak pochopitelně na titulní stránce každé ze tří sbírek. •• Oč tu jde? Čínský básník Sikong Tu na konci 9. století sepsal Dvacet čtyři básní o vlastnostech básnických, jež jsou jeho básnickým pohledem na "principy básnění". Mají ustálenou formu tří čtyřveršových slok a každá taková "metabáseň" se soustředí na některý z aspektů tvorby, řekněme stav duše, který se odrazí v básni. Prvních sedm nese názvy: Majestátní úplnost, Smírná odtažitost, Pestrost a kyprost, Sebevědomá pohrouženost, Vznešená starobylost, Klasická krásy, Ryzost. Sbírka je prodchnuta duchem taoismu. Básně jsou plné symbolických odkazů k tehdy už rozsáhlé literární tradici. Čtenář je proto vděčný za to, že každá báseň je na protilehlé stránce opatřena komentářem upozorňujícím na použitou symboliku, narážky na díla předchůdců, kulturně-historické souvislosti; mnohdy uvádí citace klasických textů, na které básník odkazuje. •• O téměř tisíciletí později, kolem roku 1800, se předchozím dílem inspiroval malíř a kaligraf Huang Yue k cyklu Dvacet čtyři básní o vlastnostech malířských. Již záhy, někdy v prvních desetiletích 19. století, byl na světě další pandán: Dvacet čtyři básní o vlastnostech kaligrafických, jehož autorem byl znalec a sběratel Yang Jingzeng. •• Úspornost výrazu čínských originálů, která umožňuje i různorodý výklad, je vždy překladatelskou výzvou. Oldřich Král publikoval svůj vlastní překlad Sikong Tuovy sbírky o básnictví již v knize Tao. Texty staré Číny (Praha, Čs. spisovatel 1971) - to byl kdysi můj cenný antikvární úlovek, a vidíte, kdyby mi to doslov ke Třem nadáním neprozradil, ani bych si neuvědomil, že jsem dotyčný cyklus už četl. Zřejmě snaha o přiblížení se k hutnosti originálu vedla Krále ke spolupráci se Šiktancem, na jehož vlastních sbírkách - o několika bude v Čz brzy řeč - oceňuji právě působivost střídmé a lakonické řeči. •• V každé ze tří sbírek jsem si našel své "klenoty", v té první třeba básně Překračování (21) a Pomíjivost (24), v malířském oddíle č. 18 - Jasná čistota, v kaligrafickém č. 12 - Tichá povznesenost. Byť při dalším čtení mohlo dojít na jiné favority - u křehké poezie dost záleží na momentálním rozpoložení při četbě. •• Dojem z knížky kazí žloutnoucí papír; osobně bych nelitoval křídového papíru, nemluvě o barevných ilustracích.
18.3.2020
Zdeněk Volný: Toulky českou minulostí 15. Zlatý věk české literatury Praha, Via facti 2019. 213 s. - ISBN 978-80-904103-6-7 V osmém díle Toulek (vyšel v roce 2000) jsme se dostali do druhé poloviny 19. století a zdálo se, že se zaokrouhlením na desítku bude cyklus ukončen vznikem samostatného Československa. Naopak, od té doby vyšlo dalších sedm svazků, které se "usídlily" na přelomu 19. a 20. století (s menšími i většími přesahy) a nahlíží tuto dobu z různých aspektů. Zrodu Československa jsme se dočkali v díle čtrnáctém. Takže dokonáno... A ejhle, je tu díl patnáctý. V něm se dostalo na podrobnější vhled do českého literárního dění cca mezi lety 1815-1918. •• S některými velikány se čtenář potkává opakovaně, protože už o nich byla řeč v předchozích dílech. V tom případě se buď ve zkratce připomene to podstatné, nebo je jim tentokrát věnována hlavní pozornost (Neruda, Němcová, Světlá...); nicméně galerie osobností se nyní podstatně rozšiřuje. Májovci, lumírovci, vpád realismu (a moje překvapení, na jak tuhý odpor v našich luzích a hájích narazil), fenomén literárních salonů, prosazování ženského živlu na českém literárním poli. Jak už je pro charakteristické, dozvídáme se o literárním světě té doby i leccos "nečítankového", včetně případů nevraživosti mezi jejími aktéry, skandálů, osobních tragédií apod. •• Toulky českou minulostí přivedl kdysi na svět - původně formou časopiseckého seriálu - Petr Hora-Hořejší, a psal je - s občasnou spoluautorstvím několika kolegů - až do předchozího 14. dílu. Pod 15. dílem je poprvé podepsán coby hlavní (a jediný) autor Zdeněk Volný. •• Zvlášť se chci vrátit ke dvěma vstupním kapitolám svazku. Ty se poměrně zevrubně zabývají našimi nejslavnějšími literárními falzifikáty - Rukopisem královédvorským a Rukopisem zelenohorským. Je tu vylíčen dramatický a vyhrocený spor, který přerostl v politikum a stal se na dlouhá desetiletí neuralgickým bodem naší literární historie. Přičemž je pozoruhodné, že i po všech peripetiích seriózního výzkumu použitého materiálu (pergamen, inkoust) není ani dnes pravost RKZ vyvrácena. Alespoň v tom smyslu, že jde o falzum ze začátku 19. století, kdy ho podle převládajícího přesvědčení měl vykouzlit Václav Hanka se svými komplici. Textologický výzkum naproti tomu hovoří proti původu v 10.-14. století. Vysvobozením z dilematu ne/pravosti Rukopisů by mohla být hypotéza zmíněná až v poslední glose k tématu: že totiž sice jde o falzifikát, ale už z období kolem roku 1500, popřípadě z doby barokní. Nechybí ani motivace: např. prestiž rodu Šternberků, poněvadž RK mj. oslavuje jejich údajného předka Jaroslava. •• Zajímalo by mě, zda by dnešní laboratoře dokázaly datovat použití inkoustu: jestli pochází z 10., 12., nebo třeba 16. století. To by dokázalo kauzu jistě zase posunout. Nicméně z náznaků v Toulkách plyne, že pro akademické kruhy není "případ RKZ" jaksi na pořadu dne. Tomáš Edel: Příběh johanitského komtura řečeného Dalimil. Kapitola z dějin české politiky Praha, ISV 2000. 195 s. - ISBN 80-85866-61-7 Při zmínce v Toulkách... o možné souvislosti RKZ z rodem Šternberků mi bleskla hlavou jistá analogie s tzv. Dalimilovou kronikou. U ní sice není záhadou doba vzniku díla (počátek 14. stol.), ale nerozluštěným tajemstvím zůstalo její autorství. Před dvaceti lety vzbudil pozornost Tomáš Edel trochu provokativní, ale do kontextu dobových událostí zapadající hypotézou o Jindřichovi z Varnsdorfu, literárně činném komturovi johanitské komendy v Žitavě. Nasvědčují tomu prý mnohé indicie. Jednou z nich je v textu kroniky nápadné zviditelnění sv. Jana Křtitele, patrona johanitského řádu (ano, to je ta analogie s Rukopisem královédvorským, vyzvedávajícím dávného hrdinného Šternberka). I mnoho jiného tu prý do sebe pěkně zapadá. Přečíst si o tom můžete v Edelově knížce. Četl jsem ji před dvaceti lety, když vyšla, podrobnosti tedy ze mě nedostanete. Nicméně rád si ji zde připomínám, protože 1/ Tomáše Edela jsem znal a byl jsem jím, jako mnozí jiní, uhranut; 2/ jím objevený Jindřich z Varnsdorfu udělal velkou radost nám Varnsdorfanům; 3/ svůj výtisk knížky jsem si přivezl z jejích křtin v klubu divadla Rokoko (autorovo věnování má datum 25.5.2000). •• Edel byl historikem a muzejníkem - ředitelem Podještědského muzea v Českém Dubu až do své předčasné smrti v roce 2010. S oblibou líčil, jak "jeho" Jindřich vyvedl z míry literární historiky, kteří na "tak řečeném Dalimilovi" vystavěli svoji profesionální kariéru. No, mohl trochu přibarvovat, bylo by mu to podobné. Ale když dnes prolustruji Dalimilovu kroniku na internetu, zdá se, že Edelova verze je i v odborných kruzích přijímána přinejmenším rovnocenně alternativám jiným. A my Varnsdorfští přece víme své... •• Mám i jinou Edelovu knížku, popularizující jeho úchvatný objev českodubské johanitské komendy. O ní třeba jindy...
16.3.2020
Milan Slezák: Achillova pata a jiné patálie. Dobrodružný výklad živých slov, rčení, úsloví a často používaných frází od A do Ž Praha, Euromedia Group 2019. 384 s., edice Universum. - ISBN 978-80-7617-622-5 Stává se mi, že se zamyslím nad nějakým rčením, úslovím, frází, a zvědavost po jeho původu zůstane neukojena. A to mám po ruce mimo jiné čtyřsvazkový Slovník české frazeologie a idiomatiky (Praha, Leda 2009). Slezákova knížka Achillova pata... tuhle mezeru zčásti zaplňuje - ale jenom zčásti, poněvadž se ve většině věnuje výrazům převzatým odjinud, nejčastěji z antické tradice, zatímco mně nejčastěji vrtají hlavou česká lidová úsloví a rčení. Nicméně těch asi 160 hesel, psaných ve fejetonovém stylu původně (především) pro rubriku v Zemských novinách, mi i tak stálo za přečtení. Včetně takových "profláklých", jako Hannibal ante portas, Kostky jsou vrženy, Potěmkinova vesnice apod.; u nich mě dokázal zaujmout dalšími souvislostmi, zajímavým detailem, úsměvným komentářem. Častěji však pro mě text skýtal poučení, jakého se mi dosud nedostalo, i když se jednalo o výrazy poměrně běžné. A s některými jsem se zde potkal poprvé: Jako Kec u Jankova, Stentorský hlas. •• V podtitulu použitá nadsázka o "dobrodružnosti" výkladu je odpustitelná, pro autora je totiž příznačné živé a vtipné, až bavičské vyprávění. K poutavosti má snad přispět i motto ke každému příspěvku, jakási průpovídka, jejíž smysl vyplyne až z textu - její přítomnost mi ale připadne násilná a zbytná. Na rozdíl od závěrečného rámečku se stručným, lakonickým shrnutím významu hesla. (O lakonické mluvě se dočtete na s. 155-6). •• Dost málo sympatická je mi grafická úprava knihy. Snad je na vině přeplácanost ve formátech i v zalomení textu či snaha ozvláštnit jej o grafické hříčky naroubované na obsah hesel.
23.2.2020
Jacques Le Goff: Středověká imaginace Z francouzského orig. přeložila Irena Murasová. Doslov František Šmahel. Praha, Argo 1998. 329 s., edice Historické myšlení. - ISBN 80-901625-3-3 Le Goffa zde mám potřetí (po díle Paměť a dějiny, Čz 15.3.2008, a sborníku Muži a ženy středověku, Čz 4.9.2017). Sám od sebe bych si ke čtení vybral jeho zásadní opus, Kulturu středověké Evropy, který právě teď vyšel česky už potřetí, a bude-li moje odhodlání opravdu velké, časem si ho také pořídím. Nicméně Středověká imaginace se mi nedávno nabídla k mání zdarma po nějakém studentovi, který již dostudoval. (Jeho pilné studium je bohužel zřejmé z intenzivního podtrhávání a vpisování vysvětlivek, byť jen obyčejnou tužkou.) Zbylo po něm v té krabici mnoho jiného zajímavého, ale spokojil jsem se tehdy se třemi tituly, neb jsem předpokládal, že i nadále bude potřeba investovat jistý čas do své obživy, domácnosti, spaní atp. •• Kniha obsahuje Le Goffovy eseje ze 70. a 80. let, věnované středověké představivosti týkající se různých oblastí života, včetně toho záhrobního: tajemno, prostor (např. les a poušť), plynutí času (např. v očistci), ideologie těla. V analýze několika středověkých literárních děl poukazuje na střet divokosti, kulturnosti a dvornosti, na symboliku spojenou s oděvem a stolováním, na dvojznačný fenomén města v optice rytířů-válečníků. Za zvláštní upozornění stojí pak esej nazvaná prostě Sny, která svědčí o zápolení středověké inteligence s antickou snářskou tradicí. •• Ve Šmahelově doslovu - medailonu, jenž je zároveň poctou velikánovi světové medievalistiky, se dočítáme zajímavost o pražských začátcích Le Goffovy vědecké kariéry.
22.2.2020
Karel Hvížďala - Jiří Přibáň: Hledání dějin. O české státnosti a identitě. 883, 1918, 2018. Rozhovor Praha, Karolinum 2018. 258 s. - ISBN 80-901625-3-3 Po dvojích rozhovorech s Václavem Havlem (Dálkový výslech; Prosím stručně - Čz 28.10.2006) a knize statí o médiích (Restaurování slov, Čz 13.9.2009) je to můj čtvrtý Hvížďala. Tentokrát vede dialog s o generaci mladším právním filozofem působícím ve velšském Cardiffu. Je to jejich druhá společná kniha - po Tyranizované spravedlnosti (2013), s níž jsem tu čest neměl. •• Hledání dějin vyšlo ke stoletému jubileu Československa. Chronologie událostí - "uzlových bodů naší historie" - se však počíná v 9. století křtem knížete Bořivoje. To je ten první, sic nejistý letopočet v podnázvu. A ta témata? Vznik národa a nacionalismu, státní suverenita, národní obrození, právo na sebeurčení, kulturní a politická existence národa, intelektuálové a politika, dvě totality, rozpad federace... Jsou to debaty zajímavé právě díky historicko-filozofickému pohledu právníka, ať už se spolu s ním pohybujeme v kontextu středověkých počátků našich dějin, v obrozeneckých dobách nebo v průběhu oněch posledních kulatých sta let. Kniha na mnoha místech polemizuje s tradovanými mýty a stereotypy, jimiž je (nejen ta naše) historie zanesena a jež mnohdy negativně vstupují do reálné politiky. •• Něco z toho, co mě zaujalo: Pojmy "živé právo" versus "právnické právo" a jejich souvislost s ústavními zákony; tragika konce první republiky nejen coby oběti agrese hitlerovského Německa, ale také vnitřní agrese české společnosti proti ideálům, z nichž se Československo zrodilo; konec 30. let jako vystřízlivění z iluze o "národu osvícených a tolerantních demokratů". Přibáň zde souhlasně komentuje pohled Jana Tesaře v knize Mnichovský komplex (viz Čz 27.3.2017) a výslovně poukazuje na Tesařovo mínění, že za moralistním výkladem statečného, leč zrazeného národa se ve skutečnosti skrývá pasivní a vyčkávací postoj coby ústřední vzorec chování české společnosti. Demokratické ctnosti a praktiky jsme nevstřebali, naopak jsme se nezbavili víry v autoritativní vedení společnosti. Myslím, že na tuto strunu se silně hraje i v dnešní politice a že tomu odpovídají i výsledky voleb. Pravda, nejsme v tom ve střední Evropě zdaleka sami, v našem případě jde o ale korektiv představy o naší vrozené touze po demokracii. Ostatně, na posledních stránkách jsme svědky kritického vymezení vůči - v době rozhovoru aktuálním - Zemanovým a Babišovým krokům, hodnoceným jako "jasné a systematické porušování základních ústavních principů této země." •• Na knížce mě potěšily ilustrační přílohy: jsou to na začátku každé kapitoly barevné faksimile význačných dokumentů vztahujících se k danému období a tématu. •• Vyčíhnul jsem si Karla Hvížďalu na minulém pražském knižním veletrhu. Svědčí o tom podpis na titulní stránce s datem 11.5.2019. Byl bych se osmělil i k jakémusi dotazu, autor mi však věnoval jen roztržitou pozornost, byv cele zaujat diskusí s jistou mladou dámou - a to byla přece jen silná konkurence. Jenže to jsem měl přečtenu teprve úvodní kapitolu, a je dost možné, že mi pak odpověděla sama kniha.
...a poněvadž máme dnes zajímavé dvojkové datum, měly by pod ním být dvě knížky. Ta druhá se navíc k první pěkně hodí, protože zůstaneme u českých dějin (dokonce budeme opět jmenovat knížete Bořivoje). Zatímco prve šlo o hledání pravdivé historie, nyní budeme svědky jejího záměrného překroucení. Humorného nadhledu je potřeba. A dotyčný autor patřil pro takový záměr k těm nejpovolanějším:
František Nepil: Apokryfy z éteru Ilustrace Adolf Born. Praha, Novinář 1989. 207 s. - ISBN 80-7077-060-0 Tak dlouho jsem jednou šmejdil v nádražní knihovničce v Rumburku (regál vyřazených a darovaných svazků, které si cestující mohou přibalit s sebou do vlaku), až jsem přece jen objevil něco zajímavého. S Nepilem v rukou jsem si uvědomil, že jinak než z rozhlasových fejetonů (Dobré a ještě lepší jitro) ho vlastně neznám, žádnou z jeho knih jsem nečetl. Tak tedy zkusím aspoň tuhle útlou, pro kterou mě přesvědčily i nádherné Bornovy ilustrace. •• Jsou to dohromady tři hry k jevištnímu provedení. Noc a skála je úsměvným přepracováním legendy o setkání knížete Bořivoje s poustevníkem Ivanem. Druhé drama Oldřiška je inspirováno epizodou z Kosmovy kroniky o cizoložné Vršovkyni; má však historické jádro v osobě svatého Vojtěcha, který se, znechucen poměry v domovině, odhodlal k druhému a definitivnímu odchodu do ciziny. Vedle lechtivé nadsázky se však připravte i na mrazivé scény... Třetím dílem jsou Lotři od Zubaté tety. Přečtete si je hned dvakrát: poprvé jako povídku z autorovy knižní prvotiny, podruhé jako operní libreto pro skladatele Františka Koníčka. Jeho opera byla natočena Čs. televizí v roce 1988. Loupežnický příběh není apokryfem v pravém slova smyslu - alespoň tu tedy není zmínky, že by vycházel z nějaké doložené události. Loupežnický příběh o tom, že když se panstvo spřáhne s lupiči, má poctivý poddaný prostě smůlu. Nicméně opera se od povídkové předlohy liší pohádkovou pointou. •• Fakt milá knížka!
16.2.2020
Erazim Kohák: Člověk, dobro a zlo. O smyslu života v zrcadle dějin. Kapitoly z dějin morální filosofie Rychnov nad Kněžnou, Ježek 1993 (dotisk 1999). 271 s. - ISBN 80-901625-3-3 Filozof Erazim Kohák měl dnes pohřeb. •• Dříve už jsem od něj četl sborník článků a přednášek Zorným úhlem filosofa (2004), kde se setkávají různá témata; tehdy mě asi nejvíc zaujal ekologický směr jeho úvah. Tento o desetiletí starší titul je cyklem přednášek o morální filozofii, tak jak je sepsal pro své studenty na Karlově univerzitě krátce po návratu do Čech. •• Knížku jsem vyhrábnul ze škatulky knížek "na rozdání" v jedné venkovské knihovně a četl jsem ji během loňského léta. Teď v ní znovu listuji a pročítám místa, která mi tehdy stála za zaškrtnutí (pozor, zaškrtávám zásadně měkkou tužkou jen po straně odstavce, a pokud pak knížka ode mě putuje někam dál, poctivě vše vygumuji). •• Kohákův průvodce po dějinách morální filozofie zjevně směřuje k varování před bezhlavým přejímáním západního konzumního pojetí života, což bylo po pádu železné opony velmi aktuální téma. Ne že by dnes už aktuální nebylo - jen jsme si během několika dekád zvykli, že to tak prostě je. Tehdejší varovné hlasy zaznívaly s jakousi tajnou nadějí, že tak úplně nepodlehneme. Podlehli, alespoň v naprosté většině. Přesto se Kohákův - a jiné podobné hlasy - ani dnes neztrácí. Téma volby mezi dvěma postoji ke světu - kořistnického a pokorného - provázela lidstvo po celé jeho dějiny a provázet jej bude i nadále. •• Zajímavé je z tohoto pohledu dvojí pojetí náboženství v nejstarších dobách, které má své paralely v moderní době vědecko-technických revolucí (s. 41 a n.) "smluvní náboženství" (dám, abys dal) má svou moderní verzi ve "vědotechnice", jejímž účelem je ovládnutí přírody. Pravěk však znal i zbožnost, tak jako v moderní době pocit odpovědnosti vůči přírodě. "Člověk může postavit svět pod své panství, či sebe pod zorný úhel věčného." (s. 42), kteréžto dva základní lidské postoje dále určují celé evropské dějiny. Následující přednášky nás pak z tohoto pohledu provázejí jednotlivými údobími dějin - řeckou a římskou civilizací, židovskou a křesťanskou tradicí, středověkým, reformačním a renesančním myšlením po osvícenství a "věk elektřiny a páry" a 20. století. Asi nejpůsobivější pasáží patří úvahy v desáté přednášce Renesance: Krása jako dobro - záhada, kde hledat hranici mezi dobrem a zlem, když se ukazuje, že obojí může čerpat ze stejných zdrojů, ze "stejného pohybu lidského ducha": Například právě v renesanci vedly jak k borgiovskému morálnímu úpadku, tak k ušlechtilosti renesančních humanistů. Což vede k závěru, že "dobro nemůžeme ztotožnit s žádným hnutím, vyznáním, údobím." Kde tedy dobro hledat? Jisté náznaky Kohák objevuje v lidských postojích, které vyjmenovává na závěr této přednášky (s. 171). Ten výčet se mi nedaří smysluplně zestručnit, a tak zkratkovitě vybírám: úcta k druhým, schopnost odpouštět, štědrost, tíhnutí ke svobodě a odpovědnosti.... Jádro úvahy je pak v apelu na změnu postojů bez ohledu na vládnoucí ideologii, oficiální vyznání či společenský řád: "V rukou zlého člověka se každá víra (včetně křesťanství a demokracie) může stát zhoubnou. A naopak." Myslím, že pro potvrzení Kohákových vět napsaných před téměř 30 lety nemusíme chodit daleko.
11.2.2020
Vladimír Miltner: Příběhy bájné Indie Ilustrovala Míla Doleželová. Praha, Práce 1973. 289 s., 16 obr. příloh, edice Petrklíč. Spolu s Ryskovým Kytlickým vodníkem (Čz 24.12.2019) jsem si je přivezl z loňské podzimní knižní burzy v českolipském muzeu. Až při čtení jsem ocenil, jaký to byl parádní úlovek - jak po literární, tak výtvarné stránce. Chybí jí sice přebal - zde je náhled stažený z internetu - ale v knize se pokocháte 16 podobnými pestrými celostránkovými ilustracemi. Vadí mi na nich jen ty ohromné oči, s nimiž i mírumilovné postavy působí poněkud strašidelně. •• Základní příběhy starého indického písemnictví jsou převyprávěné pro starší mládež. Je jich celkem třináct a jsou mezi nimi jak bájné legendy, tak příběhy podložené historií. Počínaje Krišnou a konče postavou maráthského vládce Šivádžího ze 17. století. S některými příběhy jsem se již potkal, např. v Bhagavadgítě (Čz 7.12.2007) nebo ve dvou českých adaptacích Rámajany (Čz 30.12.2015 a 17.1.2016). Miltner je dobrý vypravěč a jeho adaptace starých příběhů mají jak patinu starověkosti, tak nenucený spád děje.
10.2.2020
Marina Cvetajevová: Hodina duše Uspořádala, verše a dokumenty přeložila Jana Štroblová. Fotografie Bohumil Straka. Praha, Československý spisovatel 1971. 112 s., Klub přátel poezie. Už před více než dvaceti lety jsem z Cvetajevové znal vše podstatné, protože jsem se pročetl obsáhlým výborem Lichý střevíc (Praha, Melantrich 1996). Přesto, když jsem loni v nabídce chebského "minikvariátu" vybíral, co mi tak můžou přibalit ke Gogolovým Povídkám, zaujala mě opět ona nešťastná ruská básnířka. Je to výbor ještě o čtvrt století starší a o něco útlejší. Mezi básně jsou vloženy autobiografické texty, literární polemiky, vzpomínky na ruské básníky, dopisy pražské přítelkyni. •• Vrátit se k nějakému básníkovi po letech nemusí znamenat jen osvěžení, připomenutí, ale i docela jiný prožitek, posun v chápání. Může to být přibývajícími roky může to stejně tak být prostě jinou konstelací v okamžiku čtení, že tentokrát rezonuje báseň či sloka dříve nepovšimnutá... Nejsilnější mi básnířka připadala tam, kde cítíme bolest vzpomínky, mj. Vzpomínka na vás - lehký dým, a Hrom, roky prázdna už přehlušený, obě na s. 64. •• Jinýma očima než před lety jsem četl také např. "pražské poémy" - Poému hory a Poému konce. (Poéma Krysař, též psaná v Praze, je podstatně rozsáhlejší a česky vyšla až v r. 2015 - viz Čz 29.8.2017). V Praze a v jejím okolí Cvetajevová pobývala jako exulantka v letech 1922-25. Silná pražská inspirace se projevila i v básni Rytíř - mostník (s. 93); zdá se, že socha Bruncvíka pod Karlovým mostem na ni měla snad až mystický účinek. Do ztrápené duše básnířky pak dává nahlédnout i výbor z dopisů pražské přítelkyni Anně Teskové.
2.2.2020
Douglas R. Hofstadter: Gödel, Escher, Bach. Existenciální gordická balada. Metaforická fuga o mysli a strojích v duchu Lewise Carrolla Z anglického orig. přeložili Petr Holčák, Karel Horák, Otto Huřťák, Zdeněk Kárník, Luboš Pick, Jiří Podolský, Jiří Rákosník a Martin Žofka. Praha, Dokořán a Argo 2012. 830 s., edice Zip - ISBN 978-80-7363-265-6 a 978-80-257-0640-4 Ke knize mě přilákala hlavně ta tři jména v názvu. Z anotace jsem se dozvěděl, že jde už o poměrně starší (1979), ale stále obdivované a v jistém smyslu kultovní dílo. Získalo Pullitzerovu cenu a má svoji stránku na Wikipedii. •• Zajímalo mě, co autora vedlo ke spojení geniálního matematika, kreslíře a skladatele, jak se navzájem prováží a co z toho vzejde. Nebudu napínat: společná jim je autoreference či rekurzivita, tj. odkazování na sama sebe. Bach tento postup použil ve svých fugách, Gödel dokázal neúplnost axiomatické teorie čísel, čili že každá taková teorie odkazuje nakonec na sebe sama, rekurzivní zacyklení se objevuje na nesčetných Escherových obrazech, např. ruce kreslící samy sebe... Hofstadter se nespokojil s prostým výkladem, ale pojal knihu jako mnohovrstevné populárně-vědecko-esejisticko-umělecké dílo. Rozpřáhl se od matematické logiky, informatiky a filozofie ke kognitivní psychologii či genetice, nehledě na vsuvky umělecké - hudební, výtvarné, literární. Mezi výkladové kapitoly vložil dialogy Achilla a Želvy (inspirace z L. Carrolla) a postupně i dalších postav; v nich je třeba si všímat nejen obsahu disputací, ale i jejich struktury textu, která mnohdy zrcadlí princip, o kterém jde právě řeč. Nejslavnější z nich je Krabí kánon, jehož první a druhá polovina tvoří vzájemně zrcadlový obraz. Kniha však oplývá mnoha dalšími jazykovými a grafickými hrátkami. Záleží na čtenářově důvtipu a koncentraci, aby do nich dokázal proniknout. Ostatně, překladatelský doslov vás ujistí, že k odhalení všech skrytých vtípků a souvislostí vám možná nepostačí ani několikeré čtení. Mě velmi zaujala historka o gramofonu, která názorně ilustruje podstatu Gödelovy věty. A taky se vyplatilo prohlédnout si seznam literatury - v něm autor dovedl princip rekurzivity do absurdity, když do něj zařadil odkaz na smyšlenou knihu, v níž prý v seznamu literatury najdeme odkaz na smyšlenou knihu. •• Co se týče "vážných" kapitol, zejména pojednávajících o systémech formální logiky, brzo jsem rezignoval na detailní porozumění. Někde kolem dvousté strany jsem se vůbec zasekl a kniha zůstala několik měsíců netknutá, než jsem se odhodlal pokračovat. Dočetl jsem ji po jednom a třech čtvrtinách roku. •• V těch částech, kde si autor vzal na pomoc informatiku - programování a výzkum umělé inteligence, jimž se sám věnoval, je znát zastaralost. Autor odmítl v pozdějších vydáních a překladech do jiných jazyků inovace a aktualizace textu. Nedivím se, jednak by to při překotnosti vývoje informatiky, genetiky a pod. mělo vždy jen velmi dočasnou platnost, jednak by se to nemuselo snášet s celkovou složitou strukturou a četnými provázanostmi v textu. •• Hofstadterovým záměrem bylo vysvětlit otázku lidského vědomí právě skrze autoreferenci, respektive "gödelovskou podivnou smyčku". V doslovu (což je vlastně autorská předmluva k 20. výročí prvního vydání) zmiňuje zklamání z toho, že tato jeho myšlenka neměla ve vědeckých kruzích ohlas. •• Hluboká poklona pro autory českého překladu. Však se také v redakčním doslovu dočteme, jakou anabází překlad prošel - od počátečního údivu, že knihu vůbec lze přeložit do jiných jazyků, přes zjištění, že autor vypracoval pro překladatele jakýsi manuál, po úskalí týmové práce na překladu a jeho celkové redakci.
28.1.2020
Jorge Amado: Pastýři noci Z portugalského orig. přeložila Jiřina Kotzmannová. Doslov Pavla Lidmilová. Praha, Odeon 1983. 368 s., Klub čtenářů Pokud jsem schopen si vzpomenout, jako první jsem od Amada četl Mulatku Gabrielu. Dojem z ní byl velmi příznivý, a tak bylo jasné, že dojde i na další Brazilcovy knihy, až se mi přichomýtnou do cesty. Nejprve to bylo slovenské vydání Terezy, viz Čz 28.10.2018. A pak se jich během chvíle u mě objevil celý trs: Pastýři noci, Pasačka koz, Staří námořníci. První z nich jsem právě dočetl - a Amado u mě opět stoupl v ceně. •• Pastýři noci sestávají ze tří na sebe navazujících novel propojených stejnými postavami - obyvateli Salvadoru, hlavního města brazilského spolkového státu Bahia. V prvním příběhu na mě zapůsobila skvělá kompozice příběhu, i když samotná zápletka vypadá tuctově - pokoření pýchy krásné a vypočítavé ženy, kapitulující před opravdovým mužným přátelstvím domnělých soků. Příznačný kolorit tomu dodávají postavy těch okolo - přátel a známých z bahijské "spodiny", mnohdy svérázného charakteru a způsobu obživy. Příležitostní nádeníci, zlodějíčci, pijani, karbaničtí podvodníci, prostitutky i majitelka nevěstince - s těmi všemi život kolotá při řešení menších a větších patálií a vždy v jakési dobré míře. Někteří z nich v autorské optice vyrůstají, i přes svou krajně podezřelou živnost, do rozměru úctyhodných velikánů s ryzími charaktery. •• V druhém příběhu, kde jde o náročné zařizování křtin (nejspíše jen domnělého) syna černocha Massua, hlouběji pronikáme do prostředí candomblé - lidového afrobrazilského náboženského kultu. V zázračných, ale i rošťáckých činech jeho bůžků do příběhu vstupuje nádech magického realismu. •• V třetí novele naše stará známá společnost najde útočiště na pahorku za městem, čímž nechtěně spustí konflikt velkého politického dosahu. Malí lidé se tu nechtěně ocitají v soukolí boje o moc a hmotný prospěch. Pokud je Amado jemně a laskavě ironický ke svým chudým, ale opravdově žijícím lidičkám, ve světě velké politiky prošpikované korupcí jeho satirický nůž zajíždí do těla až po střenku. Na obrysu románu jako celku tak prosvítá další kompoziční rys: od řešení milostných avantýr po společensko-kritickou obžalobu poměrů. A zároveň s tím otevřené vyznání svým hrdinům, kteří si už jen svou existenci musí tvrdě vyvzdorovat: "A nestačilo jim, že žijí, ještě si žili radostně. Čím byly okolnosti svízelnější, tím víc se smáli a zvuky kytar a harmonik, hudba i slova písní se rodily a stoupaly z pahorku Mata Gato, z třídy Svobody, ze čtvrti Retiro a ze všech chudých předměstí Bahie. Čelili chudobě veselím, smáli se mizérii a život šel dál." (s. 329) Autorem vyslovený kontrast mezi bahijskou smetánkou a "spodinou" vyznívá až prvoplánově, proklamativně, moralisticky - to jediné knize mírně ubírá na požitku z vypravěčova umu. •• Chvíli si dám od Amada pauzu a pak se rozhodnu, do které ze zbývajících dvou výše jmenovaných knih se pustit dřív.
27.1.2020
Petr Kulhánek a kolektiv autorů: Astronomie a fyzika - souvislosti [Valašské Meziříčí], Aldebaran 2018. 349 s. - ISBN 978-80-906638-0-0 Populárně-vědecké knihy, které občas čtu, zachycují vždy tu užší, tu širší výsek čerstvého poznání - byť je ta čerstvost limitována redakčním a výrobním procesem knihy, případně překladem z cizího originálu. Svého času jsem ocenil osvětu v podobě ročenek o novinkách v přírodovědě, které pro nakladatelství Vyšehrad psal Fr. Koukolík (zčásti s Pavlem Koubským) - mj. Šimpanz a vesmír, Sova a vesmír. Ale to byla druhá polovina 90. let, od těch dob už v naší Mandavě uplynulo hodně vody, sucho nesucho. •• Nyní jsem se zpožděním objevil knižní projekt, započatý v roce 2004. I když je zaměřen výhradně na astronomii a fyziku a rozestup mezi jednotlivými svazky je nyní cca čtyři roky, velmi jsem ho přivítal. Pořídil jsem si nejnovější, tj. pátý svazek z roku 2018. •• Nejžhavějšími poznatky, objevy i vynálezy postupujeme v šesti oddílech: od blízkého vesmíru, vzdáleného vesmíru a kosmologie přes novou (astronomickou) techniku po výzkumy ve fyzice a vývoj nových technologií. Velkou výhodu tohoto počinu vidím ve snaze o komplexnost, tak aby byl k dispozici průřez všemi obory, v nichž se co zajímavého děje. O tom vypovídá i šíře autorského týmu, obnášejícího 18 jmen. Z odkazů za jejich články jsem pochopil, že postupně vycházely v internetovém Aldebaran Bulletinu, ale mnohdy byly pro tištěné vydání aktualizovány. A tak jsem vlastně objevil jeden český zdroj aktuálních poznatků z této sféry vědy. Akorát že na průběžné systematické sledování takového nášupu on-line informací já moc nejsem - zatímco v knize, když už ji mám, si je určitě přečtu, a k tomu v přehledném tematickém uspořádání. •• Velký dík za celobarevné provedení, díky čemuž jsou obrazové přílohy opravdu názorné. K výbavě článků patří vysvětlující boxy pro čtenáře, kteří se v terminologii teprve orientují. A ke všemu si tu a tam užijete humoru, astronomové jsou totiž zábavná cháska, jak se pozná z reportáží z výprav za zatměním slunce nebo exkurzí v zahraničních observatořích. •• Pro dnešek si odpustím příklady, co a proč mě z knihy zaujalo, upsal bych se. Hlavně ať projekt pokračuje, těším se na pokračování (nejpozději) v roce 2022.
26.1.2020
Pavel Kosatík: Ferdinand Peroutka. Život v novinách (1895-1938) Praha a Litomyšl, Paseka 2003. 317 s. - ISBN 80-7185-568-5 Předloni v létě jsem se do Peroutkovy osobnosti ponořil během dvoudenního semináře v Dobříši. Ze skvěle zorganizované akce tamní knihovny jsem si odnesl spoustu nových vědomostí a zážitků, včetně noclehu v samotné knihovně a návštěvy čapkovského památníku na Strži (kde je dodnes zachován novinářův vlastní pokojík). A to opomíjím, že kromě lektora Martina Gromana a dvou mužů v pořadatelském týmu jsem byl zajat v ryze dámské společnosti. Od té doby cítím jistý dluh: kromě několika úryvků jsem z Peroutkova díla nic moc nepřečetl. To se nezměnilo ani doteď, ale zato mi náhoda přinesla na stůl tuto monografii věnovanou první polovině novinářova života. Kosatík se v ní pokusil dobrat se Peroutkova myšlenkového světa, s nímž vstoupil do "budování státu" a s nímž ovlivňoval duchovní milieu celého prvorepublikového období. •• Kniha vyvrátila moje vnímání Peroutky coby pravicového intelektuála. Můj mylný dojem vznikl snad z toho, že byl tak trnem v oku komunistům a že za "socialistického zřízení" byl bez milosti na indexu. Nikoliv: Peroutka věřil v socialismus, uznával Marxovo učení a trval na tom, že "vývoj jde vlevo". A předpokládal, že to bude přirozený, evoluční, rozumem všestranně přijatý - protože nevyhnutelný - vývoj. Odsuzoval ovšem násilnou revoluční akci a totalitní ideologii. Měl velmi blízko k sociální demokracii (a přátelil se s jejími vůdci) a k Hradu. •• Ale to jsem přeskočil téměř na závěr knihy, kde se kromě ideologických preferencí řeší hlavně postoj k Němcům a trpké rozčarování: Stát, jemuž se dal bezvýhradně do služby, spěje do tragického konce. A to díky samotným jeho vratkým základům - nezvládnuté národnostní politice, na jejíž slabiny on sám, ve své době kacířky, upozorňoval. •• Na Peroutkově knižním portrétu jsou neméně zajímavé předchozí kapitoly o jeho zaujetí psychologií, liberalismem, Čechovem, Havlíčkem, Masarykem. A jistěže sama novinářská práce v Přítomnosti a Lidových novinách, vznik a ohlas spisu Budování státu. Věhlasný novinář je tu ukázán jako šiřitel realistického, čistě rozumového a bezpředsudečného myšlení, kterým si dokázal získat jak respekt, tak nenávist. Kosatík však odhaluje i momenty, kdy se ani Peroutkovi nepodařilo předsudkům nepodlehnout, mj. v hodnocení Freudovy psychoanalýzy. Naproti tomu dozvídáme se i o přiznání omylu, třeba když "otočil" v hodnocení politiky tzv. Pětky. •• Ještě před touto knihou Kosatík vydal "druhý díl" - co se chronologie týče, totiž Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978). Nebylo by marné si ji opatřit, tím spíš, že autorův styl portrétování osobností mi vyhovuje (viz např. Česká inteligence, Čz 23.11.2015).
19.1.2020
Na vědomí náhodným návštěvníkům, kteří s úžasem sledují můj čtenářský apetit za poslední měsíc: Jsou to ve skutečnosti čtenářské požitky asi tak za posledního tři čtvrtě roku. Jenže k zápiskům se ne a ne přinutit... až jsem se zdravě naštval a od Vánoc pro změnu píšu a píšu... Hromádka restů se ztenčila na přijatelných cca deset kousků. Čili: datum v záhlaví značí vložení zápisku, kniha mohla být dočtena v ten den, obvykle však mnohem dříve. Ale rozumím tomu, že vás to plete. Co je mi po tom. Prostě, realita není, čím se zdá. Carlo Rovelli: Realita není, čím se zdá. Cesta ke kvantové gravitaci Z anglické předlohy přeložil Jiří Podolský. Praha, Dokořán a Argo 2018. 253 s., edice Aliter - ISBN 978-80-7363-899-3 a 978-80-257-2595-5 V letošních zápiscích je to už třetí titul z edice Aliter. Zdá se, že vyhovuje mému vkusu. Spolu s dalšími populárně-naučnými řadami Zip nebo Galileo. Postupně nahradily někdejší stálici Kolumbus, jež před lety nenávratně vyhasla. Zavzpomínat na její šťastná léta můžete třeba nad tímto edičním soupisem. •• A teď k Rovellimu. Italský fyzikální teoretik napsal pro laickou veřejnost tohoto průvodce dějinami chápání fyzikální podstaty světa, od prvopočátečních antických myslitelů po Einsteina, a završuje jej smyčkovou kvantovou gravitací - rozvíjející se teorií, na které se sám podílí. Na počátcích této cesty mimo jiné opět potkáváme starého známého Lucretia jako jeden ze zásadních zdrojů filozoficko-fyzikálních představ. Také Rovelli, podobně jako Ridley (viz Čz 12.1.2020), z něj často cituje, překladatel však tentokrát, kdovíproč, nevyužil české přebásnění od Julie Novákové (Čz 28.8.2010), navíc odkazy u citací směřují na stránky anglického překladu, což je prekérní. •• Rovelli nachází i další podivuhodné paralely mezi dávnými a moderními představami: Einsteinovu převratnou představu takzvané 3-sféry, geometrického prostoru o konečném objemu, ale bez hranic, prý předznamenává totožná myšlenka v Dantově Božské komedii! Vydání, které mám po ruce, je bohužel jen "komentovaným výběrem" (Praha, Čs. spis. 1984, překlad Vladimír Mikeš) a příslušná pasáž z 27. zpěvu Ráje je tu jen zmíněna v komentáři. •• Od atomizované, "zrnkové" hmoty se dostáváme k teorii prosazované fyziky kolem Rovelliho: kvantování samotného prostoru a času, s pozoruhodnými důsledky pro kosmologii včetně velkého třesku, černých děr, nekonečna atp. Ohlašuje se tu zánik klasického pojetí prostoru i času. Obojí na fundamentální úrovni neexistuje. Obojí se totiž teprve vynořuje z kvantového gravitačního pole jako důsledek "vzájemných relací mezi kvantovými událostmi". Spojitost prostoru a času je pouze iluzí našeho makroskopického světa. A to je ono: realita není, čím se zdá. Prvotní substance, ono někdejší Anaximandrovo apeiron (απειρον) nyní dostává název kovariantní kvantové pole. •• Rovelli věnoval dost místa nekonečnu. Teorie kvantování totiž umožňuje nekonečno z fyzikálních představ vymýtit, a to jak v těch největších, tak nejmenších škálách. Nabízí v té souvislosti další literárně-historickou exkurzi, když proti sobě staví biblický spis Ecclesiasticus a Archimédův spis O počítání písku. V prvém případě stojíme pokořeni před nespočitatelností zrnek písku, kapek deště, dnů věčnosti..., v druhém jde o poselství, že i ta zrnka písku v pricipu spočítat lze a že naše touha po poznání nás k tomu může přiblížit. Kapitolka o Archimédově "manifestu proti nekonečnu - proti tmářství" končí sentencí: Jedinou opravdu nekonečnou věcí ve vesmíru je naše nevědomost. •• Čtenář literatury o moderní fyzice by neměl přehlédnout jednoduché výstižné schéma ze strany 172, ukazující vývoj představ o prostoru, času a hmotě od Newtona po kvantovou gravitaci.
18.1.2020
Livius: Dějiny II-III. Z latinského orig. přeložil Pavel Kucharský. Předmluva Václav Marek. Praha, Svoboda 1972. 587 s. Livius: Dějiny IV. Přeložila Marie Husová. Předmluva Václav Marek. Praha, Svoboda 1973. 536 s. Livius: Dějiny V. Z latinského orig. přeložil Pavel Kucharský. Předmluva Václav Marek. Praha, Svoboda 1975. 638 s. Livius: Dějiny VI. Z latinského orig. přeložil Pavel Kucharský. Předmluva Radislav Hošek. Praha, Svoboda 1976. 660 s. Livius: Dějiny VII. Z latinského orig. přeložili Marie Husová a Pavel Kucharský. Předmluva Ludvík Svoboda. Praha, Svoboda 1979. 503 s. Všechny tyto svazky vyšly v edici Antická knihovna. Od dubna, kdy jsem spořádal první svazek Livia (zapsaný v Čz 17.4.2019), jsem dočetl zbývajících pět. A to se zachovala ani ne čtvrtina celého dějepiscova díla. Posledně jsem si liboval, že má daleko k suchopárným výkladům, ale přece jen jsem se obával, zda nebude přibývat nudného a únavného čtení. I takové se našlo, to když vyjmenovává zvolené úředníky nebo neobvyklé úkazy, kvůli kterým je třeba usmiřovat božstva. Přesto tu nad historikem-analistou převažuje literát-vypravěč. Kromě toho si libuje ve vytříbených a skvěle argumentovaných proslovech, které vkládá do úst historickým postavám. Čtenář si může jen domýšlet, nakolik se jejich obsah s nimi ve skutečnosti shodoval. Přitom se mu nedá upřít snaha o objektivitu, což tehdy nebylo právě obvyklé: tu a tam po vylíčení dramatických bitev či jiných důležitých událostí lapidárně poznamená, že podle jiných historiků se to sběhlo jinak (pokud se to vůbec sběhlo). •• Dějiny jsou Liviovýma očima sledem válek s vnějšími nepřáteli (za postupného rozšiřování impéria) a vnitřních konfliktů mezi mocenskými skupinami. Jen zřídka si všímá něčeho jiného - např. travičská aféra, zásah proti nemravnému náboženskému kultu, nové stavby v městě Římě. Stejně tak ho málo zajímá svět mimo Řím - někdy se i omlouvá, že ostatní národům a říším může věnovat pozornost jen v souvislosti římskými zájmy. Nemohl však přehlédnout Alexandra Velikého a vzrušovala ho otázka, jak by si byli Římané vedli, kdyby byli nuceni vést s makedonským králem válku. Vznikla z toho zajímavá spekulativní odbočka (Dějiny II-III, kniha IX, 17-19), v níž pomyslně konfrontuje obě mocnosti a snáší řadu argumentů ve prospěch Říma. •• Ve třetím svazku (tj. Dějiny IV) sledujeme druhou punskou válku včetně slavného Hannibalova přechodu Alp. Spolu s autorem nám jde mrazení po zádech: kdyby Hannibal nezaváhal bezprostředně po vítězství u Cann a vrhl svá vojska rovnou na Řím, bylo by možná všechno jinak... V knize XXV najdeme slavný příběh o nešťastném zabití Archiméda v dobytých Syrakusách (s. 381). Konečné Hannibalovy porážky se dočkáme až v dalším svazku (Dějiny V) a rovnou se přesouváme na půdu Řecka vyřídit si to s Filipem V. Makedonským (viz dále Machar). •• O přibývající šíři vyprávění svědčí, že předposlední, nejtlustší svazek zahrnuje období pouhých 16 let (195-179 př. n. l.), za nichž došlo mj. k naprostému ovládnutí východního Středomoří. Závěrečné Dějiny VII končí knihou 45. Zbytek se sice nedochoval, ale jeho obsah je znám ze stručných výtahů. Označuje se jako periochy a jejich překlad v tomto svazku najdeme také. A kromě toho ještě další "bonusy", které se z Livia díky náhodě dochovaly. •• Ve druhém a třetím svazku mě potěšilo zařazení několika úryvků latinského originálu, pak se zas bohužel vytratily. Podobně mapky - těch několik má spíše ilustrační charakter a nejsou natolik podrobné, abych na nich mohl podle textu např. sledovat vojenská tažení. •• Záslužná editorská péče věnovaná kompletnímu českému vydání Livia se projevila mj. podrobným poznámkovým aparátem, sic jeho charakter není ve všech svazcích jednotný. V každém svazku je připojen seznam konzulů pro dané období a především seznam vlastních jmen, který v některých (škoda, že ne ve všech) svazcích slouží zároveň jako rejstřík, čili s odkazy na příslušná místa v textu.
Josef Svatopluk Machar: V záři hellenského slunce Praha, Šolc a Šimáček 1922. 233 s. Tuhle knížku jsem vzal po dlouhých letech do ruky kvůli Liviovi. Nacházíme se v knize třiatřicáté, krátce po vítězství Římanů v druhé makedonské válce. Vítězný vojevůdce, prokonzul Titus Quinctius Flamininus na isthmických hrách slavnostně proklamuje svobodu řeckých obcí. Velkorysé gesto, které smetlo obavy Řeků z vystřídání jedné tyranie druhou, vzbudí ohromný jásot a do budoucna pak dlouhotrvající helénskou vděčnost Římanům. Mám tu mánii listovat i v poznámkách k textu, a tak mi neušlo sdělení, že toto slavné místo Liviových Dějin inspirovalo J. S. Machara. Řekl jsem si, škoda to nenajít, když už u sebe schraňuji celé Macharovo básnické dílo. Odhadl jsem to na sbírku V záři hellenského slunce, čili první svazek cyklu Svědomím věků. Skutečně, v básni Na Isthmu Machar totéž převyprávěl téměř doslova, byť ve verších. Krásné, vznosné, patetické... A když už, listoval jsem dál, abych v básních, které jsem již kdysi všechny četl, nově objevoval onen liviovský étos velkých činů, velkých mužů, velké doby. Étos rozložený později Jedem z Judey, jak zní název následující sbírky. Macharův cyklus se nakonec rozrostl na devět svazků. Zatímco ten první je datován 1905-1906, poslední vznikaly ve 20. letech, již za republiky, na jejímž budování se podílel. Zklamání z poměrů, které v ní zavládly, se v těchto knihách odrazilo krajně pesimistickými obrazy současnosti a předpověďmi budoucnosti. Tak tolik můj Machar, rád jsem si k němu zas po čase odskočil.
13.1.2020
Petronius: Satyrikon Z latinského orig. přeložil a doslov napsal Karel Hrdina. Praha, Odeon 1970. 149 s., edice Světová  knihovna Líčení příhod dobrodruha Enkolpia patří k prvním románovým dílům vůbec. Petronius Arbiter, římský spisovatel a estét na Neronově císařském dvoře, jej sepsal v 1. století našeho letopočtu. Dílo se nezachovalo celé, jeho podstatná část - včetně začátku a konce - chybí. Chybí natolik, že vznikly pokusy jej dopsat, ať už jako přiznanou náhradu chybějícího děje, nebo dokonce jako falzifikát. Toto české vydání obsahuje jen skutečný Petroniův text, a k tomu jako bonus několik básní, které lze témuž autorovi věrohodně přisoudit. •• Hrdina Enkolpios je zároveň vypravěčem. Líčí příhody prožívané s druhem Askyltem, chlapcem Gitonem a několika dalšími postavami. Jsou to vesměs příhody erotického ražení, a co je pro dnešního čtenáře zvláště nápadné, jde většinou o erotiku homosexuální; mladistvý Giton zde vystupuje nejčastěji jako milenec a předmět žárlivosti obou přátel. Nicméně do jejich vztahu za různých okolností vstupují i další. V závěru dochované části se naproti tomu vypravěč zoufale pokouší vyléčit impotenci, která mu brání milostnému spojení s krásnou dívkou Kirké. •• Nejzachovalejší epizodou románu je Hostina u Trimalchiona. Líčení opulentní "žranice" u zbohatlého propuštěnce bývá vydávána i samostatně a já ji takto už kdysi četl coby jeden ze svazků edice Světová knihovna (Praha, SNKLHU 1959). •• Na Petroniovi se oceňuje realismus v popisu různých vrstev římské společnosti, k němuž se "vysoká díla" antiky obvykle nesnížila. Téměř dvoutisíciletý odstup od autorovy doby u mě budí pochybnosti, zda to, co u něj chápeme jako humor, nadsázku, ironii či satiru, tím skutečně je. O zesměšnění - například právě procovského Trimalchiona - jde určitě. Možná mají být zesměšněni všichni, včetně vypravěče, ale tím už si nejsem jistý. Natož tím, jakým dílem k satiře přispívají milostné lapálie a do jaké míry byla líčená "zpustlost mravů" tehdy považována za zpustlost mravů. Fredrik Backman: Životní terno Ze švédského orig. přeložila Helena Matocha. Ilustrace Ella Laytham. Brno, Host 2019. 76 s. - ISBN 978-80-275-0003-1 Backman je velmi dobrý švédský autor. Vím to od kolegyně, která jeho knihy čte. Já je nečetl - až na tuto jednu. Zato jsem viděl filmovou podobu jednoho z Backmanových románů, Muž jménem Ove. Byl to jeden z těch filmů, na které se ani po letech nezapomíná. (Také proto, že jsem při té příležitosti poprvé okusil kino v pražské Lucerně.) •• A tak tedy Životní terno. Krátký, úsporně podaný příběh o životě a smrti. O tom, co člověka dělá člověkem. O výměně "život za život". Donutí vás položit si naléhavou a palčivou otázku, zda je možné vzdát se sám sebe - v tom smyslu, jak to z příběhu vyplyne. Na emocích příběhu přidává štědrovečerní zarámování, ale myslím si, že jeho absence by příběhu neuškodila. Vánočnímu sentimentu navíc vydatně pomáhají ilustrace, líbivé, snad až na hraně kýče, jejich poetika však k příběhu bezvadně sedí. •• Celkově sváteční jednohubka, ale velice, velice výživná.
12.1.2020
Matt Ridley: Evoluce všeho. Jak malé změny přetvářejí svět Z anglického orig. přeložil Petr Holčák. Praha, Dokořán a Argo 2018. 301 s., edice Zip - ISBN 978-80-7363-886-3 a 978-80-257-2516-0 Než jsem odložil Wilsonův Smysl lidské existence, opsal jsem odtud: "Evoluce je fundamentální proces vesmíru a netýká se pouze živých organismů, nýbrž všeho, na všech úrovních." (s. 154) Je to dobrá přihrávka k dnešnímu zápisku o knize, která "obhajuje názor, podle něhož se evoluce děje všude kolem nás". Třeba namítnete, že popularizátoři vědy bryskně využívají módního tématu. I kdyby, je třeba uznat, že je to téma inspirativní pro stále širší okruh oborů. •• S myšlenkou, že darwinovská evoluce se dá aplikovat i v kosmologii či společenských vědách, jsem se již vícekrát setkal. Ridley se jí však ve své knize chopil "globálně": po prologu o obecné teorii evoluce se v celkem sedmnácti variacích účastníme evolučního vývoje: vesmíru, morálky, života, kultury, ekonomiky, technologií, mysli, osobnosti, vzdělávání, vlády, náboženství... Autor všude tam nachází emergentní, spontánně vznikající vlastnosti, jejichž působením kráčí vývoj odněkud někam. •• Tam, kde do vývoje vstupuje lidský faktor - např. ekonomika, vzdělávání, vládnutí atd., se projevuje zásadní rozdíl v úspěšnosti: řízení shora či zvnějšku vede zpravidla k úpadku, zatímco kde působí vlivy zdola a zevnitř a je jim ponechán volný průběh, ukazuje se jejich vhodnost a prospěšnost. Zpětně si nejlépe vybavuji příklady ze školství či z bankovní sféry. •• Ze všeho nejvíc mě zaujala kapitola Evoluce mysli, v níž se po shrnutí diskusí o vztahu mysli a hmoty dochází k překvapivým závěrům co se týče podstaty vědomí a existence svobodné vůle. •• Každá z kapitol je v záhlaví opatřena příhodným mottem z veršovaného filozofického díla O přírodě (De rerum natura) římského básníka Lucretia z 1. století před naším letopočtem. Ridley tímto způsobem upozorňuje, že "moderní" pohled na svět má už starověký původ - včetně odmítnutí božích zásahů, tvrzení, že tvůrcem je příroda sama sobě, že existence nemá žádný cíl kromě neustálého tvoření a destrukce, v nichž hlavní roli hraje náhoda. Nejprve u Epikura, z jehož spisů se však máloco dochovalo, a poté právě v rozsáhlé Lucretiově básni. Ta prý dokonce předznamenává Darwina a moderní fyziku. A mimochodem - Lucretia jsem četl ve velmi oceňovaném překladu Julie Novákové, vydaném roku 1971 v Antické knihovně, viz Čz 28.8.2010.
10.1.2020
Milan Machovec: Smysl lidské existence Praha, Akropolis 2002. 127 s. - ISBN 80-7304-016-6 Edward Osborne Wilson: Smysl lidské existence. Evoluce a náš vnitřní konflikt Z anglického orig. přeložil Aleš Drobek. Doslov Jan Havlíček. Praha, Dokořán a Argo 2016. 183 s., edice Aliter - ISBN 978-80-7363-766-8 a 978-80-257-2003-5 Chtěl jsem původně psát jen o Wilsonově knížce. Ale uvědomil jsem si, že jeden Smysl lidské existence už jsem kdysi četl, a sice spis českého filozofa Milana Machovce, poslední práci vydanou za jeho života. Velmi zjednodušeně: apeluje v ní na zachování duchovních aspektů života a nepodléhání konzumním trendům ve společnosti; považuje to za podmínku přežití lidstva. Za výpisek mi stojí jedna z příznačných Machovcových myšlenek: Život "šťastný" nebývá vždy totožný se smysluplným. "Štěstí" je cíl lidí podprůměrných, nenadaných, hloupých; opravdová lidská blaženost (uspokojení, zadostiučinění apod.) vzniká jen občasně jako průvodní jev nějaké smysluplné činnosti." (v závěrečném Shrnutí, s. 124) •• E. O. Wilson je oproti tomu biolog a filozofickou otázku po smyslu našeho bytí vyvozuje z evolučních teorií. Hybným tématem je pro něj biologický původ lidské přirozenosti. A v oné lidské přirozenosti přisuzuje zásadní roli instinktivnímu společenskému chování, které už u nižších druhů vede ke složitým formám společenských organizací, tzv. superorganismům (mravenci, termiti, včely, vosy). Pouští se do spekulací o životě - ba inteligencí obdařeném životě - jinde ve vesmíru, a to s přesvědčením, že evoluce pomyslných mimozemšťanů by se v principu vyvíjela obdobně jako ta naše (jak po stránce fyziologické, tak sociální a morální...). Po návratu k nám na Zemi se pak samostatně věnuje instinktu, náboženství, vědomí a svobodné vůli, tedy fenoménům, které jsme získali evolucí a s nimiž se musíme naučit nakládat tak, abychom sami sebe nezničili. Wilsonův morální apel míří k zachování biodiverzity a dilematu o zásazích do genetické výbavy člověka, jež by nás vykolejila z procesu přirozeného výběru.
9.1.2020
Josef Klempera: Rusalčino jezírko Ilustroval Cyril Bouda. Praha, Vyšehrad 1977. 69 s. Tenký svazek jsem objevil v knihovničce mé ženy a po vzájemné dohodě přesunul do knihovničky svojí. Je totiž o Dvořákovi, z českých hudebních klasiků mým nejoblíbenějším. Poetická próza je věnována jeho pobytu ve Vysoké na Příbramsku. Právě tam čerpal inspiraci ke své Rusalce. Autor črty líčí epizody tvůrčího období spjatého s nejslavnější Mistrovou operou. Prokládá je, vždy na konci kapitol, svým vlastním vyznáním zdejšímu kraji. Nechybí vlastenecké pasáže, okouzlení přírodou, chválou prostého lidu, to vše s notnou dávkou sentimentu. K tomu několik ilustrací Cyrila Boudy. •• Někdy se na to Příbramsko chci podívat. Brdy už jsou znovuzpřístupněné kolik let, a já tam ještě nezavítal. Mrknul jsem na Mapy.cz, zda náhodou není u Vysoké vyznačeno to slavné jezírko... Bodejť by ne. Fotek hned několik. Od zámku s muzejní Dvořákovou expozicí si vyšlápnete jen pár set metrů po modré značce a jste tam. Uvítá vás kamenný blok s vytesaným nápisem Rusalčino jezírko! Se divím, že zde na lavičce nesedí zvěčněný Dvořák (jako třeba Hrabal na náměstí v Nymburku). A co takhle rusalka...
8.1.2020
Friedrich Nietzsche: Ecce homo Z německých orig. přeložil Ladislav Benyovszky. Úvodní studie Antonín Mokrejš. Praha, Naše vojsko 1993. 157 s. - ISBN 80-206-0270-4 Tenhle Nietzsche byl kdesi k mání zdarma, tak jsem si ho vzal. V brožuře jsou dva jeho spisy: Soumrak bůžků - aneb Jak filosofovat kladivem [překládáno u nás také jako Soumrak model] a autobiografické Ecce homo - aneb Jak se staneme, čím jsme. Jsou to jedny z jeho posledních děl, dokončil je nedlouho před propuknutím duševní choroby. Zajímavé postřehy i pronikavé myšlenky podepřené provokujícím tónem; výpady proti soudobé kultuře, pokrytecké morálce a křesťanství, zhnusení nad slabošstvím a zbabělostí, jež podle něho zachvátily společnost; demokracie a liberální instituce jako projev úpadku atd. V Ecce homo pak představuje beze vší falešné skromnosti sám sebe jako geniálního myslitele, kterému svět - zatím - nerozumí. Vždyť nedocenitelná je velikost jeho úkolu! Napoví už názvy kapitol Proč jsem tak moudrý, Proč jsem tak chytrý, Proč píšu tak dobré knihy. Překvapila mě v nich ta chorobná sebestřednost a velikášství, nevyvratitelné přesvědčení o vlastní genialitě. To následné duševní zhroucení mi přijde jako vcelku logické...
7.1.2020
Jan Dobrovský: Families Doslov Miroslav Petříček. Překlady do angličtiny Craig Cravens. Praha, Paseka ve spolupráci se spolkem 400 ASA 2019. 181 s. - ISBN 978-80-7432-960-9 V ročence Mandava mám rubriku o regionálních knižních novinkách ze Šluknovského výběžku. Patřit do ní bude i tato obrazová rarita. Už ani nevím, kde jsem se o její existenci náhodně dozvěděl, možná z nějaké novinové recenze. •• Velkoformátová fotografická publikace je netradičním - a pro některé i provokativním - vhledem do života na severu Čech, konkrétně v Krásné Lípě. To městečko díky častým návštěvám docela znám. Ne však z toho úhlu pohledu, jak jej nabízí fotograf Jan Dobrovský. Zachytil v ní každodenní život romských rodin. Výsledkem jeho návštěv v domácnostech, na svatbě nebo na boxerských trénincích je série poeticky vyznívajících černobílých snímků. Vznikl tak zajímavý dokumentárně-umělecký artefakt. Nejen sám fotopříběh, ale i okolnosti jeho vzniku vylíčené v předmluvě ve vás spolehlivě nastaví jiný úhel pohledu na romskou/cikánskou komunitu. Snímky si vystačí bez jakýchkoli komentářů. Texty, tj. předmluva a doslov, jsou souběžně v češtině a angličtině. •• Jan Dobrovský, jehož přístup ke světu formoval původ v disidentské rodině, má - podle medailonku v knize - za sebou dráhu novináře a podnikatele; nyní se ale věnuje hlavně fotografii a s několika přáteli-fotografy založil skupinu 400 ASA. Blíže se s ním můžete seznámit třeba v záznamu rozhlasového rozhovoru pro stanici Plus Českého rozhlasu.
6.1.2020
Michail A. Bulgakov: Psí srdce / Собачье сердце Přeložila a ilustrovala Polina Zolina. Brno, Edika 2012. 165 s. + 1 CD s audionahrávkou (namluvil Igor Kapitula). - ISBN 978-80-266-0154-8 Dvojjazyčné vydání Bulgakovovy povídky, které jsem si půjčil z knihovny, má oproti nedávné ruské četbě Gogola (viz Čz 15.4.2019) zásadní výhodu: je k němu přiložena nahrávka namluvená rodilým mluvčím. Tudíž jsem měl podle čeho korigovat svoji výslovnost. Ano, ruské originály si čtu nahlas, čímž si jakž takž udržuji to, co mě kdysi ve škole naučili. Překladatelka navíc opatřila každou kapitolu jazykovým koutkem zaměřeným na obtížnější gramatické a stylistické jevy obsažené v textu. Připojen je rovněž minislovníček, ale čtenář se bez něj obejde, protože povídka je tištěna souběžně v originálu a českém překladu. •• Bulgakov (1891-1940) nebyl zadobře s bolševickým režimem, o čemž vypovídá i satirické vyznění Psího srdce z roku 1925. Však také mohlo vyjít tiskem až v roce 1987, v časech "glasnosti" a "perestrojky". •• O co v povídce jde? Experiment lékaře, který transplantací lidských orgánů do těla psa testuje možnost omlazení organismu, se zvrtne: k jeho úžasu se pes přemění v člověka s vlastnostmi zavražděného dárce orgánů. Což byl bohužel darebák a ochlasta. Tohoto individua navíc dokáže proti profesorovi zneužít předseda domovního výboru, takto představitel proletariátu. Vyvstane z toho konflikt na život a na smrt, lékař se svým asistentem si však nakonec umí poradit... •• Bulgakov nemusel pro námět chodit daleko - sám byl lékař. Transplantace, jak ji popisuje, je samozřejmě sci-fi nadsázka, která mu umožnila groteskní a sarkastickou karikaturu poměrů v sovětském Rusku. •• Nahrávku jsem poctivě poslouchal kapitolu po kapitole a možná jsem díky tomu svoji ruštinu o chlup vylepšil. Projev interpreta je - к сожалению - vesměs monotónní a místy trpí ledabylou artikulací, ale lepší než nic. Příjemným překvapením byly hudební vstupy akordeonu na začátcích kapitol.
5.1.2020
Včera byla řeč o románu vyprávěném králíkem. Dnes rozšíříme galerii chlupatých zvířat o další tři kusy. Arto Paasilinna: Tři chlupatá zvířata. Zajícův rok. Les oběšených lišek. Chlupatý sluha pana faráře Z finských orig. přeložili Jan Petr Velkoborský a Vladimír Piskoř. Ilustrace Jiří Slíva. Praha, Hejkal 2018. 564 s. - ISBN 978-80-86026-85-5 Na finského romanopisce jsem měl dlouho zálusk, především na jeho Zajícův rok. Když se na pultech objevilo jeho druhé vydání, a to v jednom svazku s dalšími dvěma romány, přestal jsem váhat. •• Spojovacím motivem všech tří próz jsou právě chlupatá zvířata. Zajíc a medvěd v nich přímo vystupují jako aktéři děje a zásadně změní život mužům, kteří se jich ujmou, zatímco lišky v prostředním románu se ocitají víceméně v roli kulis. Hrdiny všech tří próz jsou muži, kteří se ocitají v revoltě vůči společnosti. Chtějí si žít jinak, než se od nich očekává, a osudová setkání se zvířaty jim dopomohou k úniku z ubíjející sešněrovanosti spořádaného života. V odlehlých koutech Finska nebo i různých zemí Evropy (v případě faráře s medvědem) zažívají nečekaná a groteskní dobrodružství. Čtenář jim přirozeně drží palce, a to dokonce i v případě, že jde o vykutáleného zloděje zlatého pokladu, který se ve společnosti přitroublého majora a lišek skrývá v laponské pustině (Les oběšených lišek). •• V životopise autora (1942-2018) se uvádí, že prodal svou loď, aby byl finančně zajištěn a mohl napsat svou první knihu. Byl to právě Zajícův rok, v němž se hrdina-novinářský fotograf se zraněným zajícem v náručí rozhodne opustit dosavadní způsob života a pro začátek si vypomůže prodejem vlastního člunu. •• Nepřehlédnutelná je příbuznost Paasilinnových hrdinů s Jonassonovým Stoletým staříkem, který vylezl z okna a zmizel (viz Čz 26.3.2015).
4.1.2020
Jiřímu Kratochvilovi je právě dnes osmdesát. Tak proto. Jiří Kratochvil: Jízlivá potměšilost žití Brno, Druhé město 2017. 222 s. - ISBN 978-80-7227-391-1 Návštěvu pražského knižního veletrhu v roce 2017 jsem si načasoval tak, aby mi neušlo autorské čtení Jiřího Kratochvila. Měl předčítat ze svého nového románu Jízlivá potměšilost žití, který se právě chystal k vydání. Nebylo mi přáno, ze zdravotních důvodů se omluvil. Ukázku z jeho knihy četla spisovatelka a vydavatelka Markéta Hejkalová. Celou jsem si ji přečetl teprve letos (pardon, loni). Už z toho předčítání jsem věděl, že vypravěčem románu je (byť jen zčásti) králík. A to králík velice inteligentní, sečtělý a filozofující. Umí též lidsky mluvit, kteroužto schopnost ale dá před lidmi najevo jen výjimečně. •• Se střídáním vypravěčů (tj. králíkem a autorem) se střídají i časové roviny - ta králičí je poválečná, začátkem 50. let, ta "autorská" je (téměř) současná. Ale nebyl by to Kratochvil, kdyby to nebylo různě zašmodrchané a zacyklené... V Kratochvilově bujné postmoderní hře s textem se stane i to, že román je sám sobě námětem, že příběh sám sebe popírá nebo že prolínání a zrcadlení příběhů je znásobeno promluvou o prolínání a zrcadlení navzájem parazitujících příběhů (s. 172). Jízlivá a potměšilá hra se čtenářem, chtělo by se říct - ona jízlivá potměšilost má však existenciální a politický význam. •• Trochu si vyčítám, že jsem knihu přečetl uspěchaně. V propletenci osudů postav a literárních narážek bych se snad byl zorientoval lépe. Ale ke čtení je toho tolik... A to bych si velmi rád konečně opatřil Kratochvilovo dílo, které založilo jeho spisovatelské renomé: Medvědí román (resp. Urmedvěd).
3.1.2020
Ian Stewart: Odsud až do nekonečna. Průvodce moderní matematikou Z anglického orig. přeložila Helena Nyklová. Praha, Argo a Dokořán 2006. 365 s., edice Aliter.  - ISBN 80-7203-775-7 a 80-7363-017-6 Problém: lovím tu knihu z přečtené hromady, a nenacházím v ní jedinou svou poznámku, ba ani číslo stránky, kde mě něco obzvlášť zaujalo. A tak se nemám čeho chytit. To abych ji četl znova. Navíc mi mezitím prošly rukama jiné knihy o matematice nebo s ní související a všechno se to tak nějak překrývá (Vopěnka, Tegmark, Hofstadter - však se tu s nimi dříve či později shledáme). •• Dobře, začínám listovat. Je tu 19 kapitol, a všechno jsou to sondy do problémů, jejichž řešení zaměstnávalo matematiky ještě nedávno, nebo se jimi zabývají doteď. Ne, v "počtech" zdaleka ještě není vše jasné. Mnohdy není jasné ani to, zda to či ono vůbec může být jasné. Třeba to s tou Velkou Fermatovou větou, o jejíž dokazatelnosti se dlouho pochybovalo - a vida, po třech stoletích byl důkaz na světě. Tento a další příběhy ze světa matematiky Stewart vypráví se značným zaujetím a část z něho chtě nechtě přechází na čtenáře. Setkáme se tu též s využitím prvočísel pro šifrování, neeuklidovskými geometriemi, nekonečnem, zrodem diferenciálního a integrálního počtu či teorie grup, problémem čtyř barev, teorií uzlů, pravděpodobností, teorií chaosu, fraktály... •• Spolu s autorem žasneme na tím, jak ze zdánlivě elementárních a okrajových problémů - např. z otázky, zda na mapě jakéhokoliv  uspořádání států stačí k jejich vybarvení čtyři barvy - zčistajasna vznikají celá nová odvětví matematiky, která dokáží odklonit její "hlavní proud" nečekaným směrem. Proto se již v úvodní kapitole matematika přirovnává k proměnlivému řečišti Mississippi. •• Nakonec Stewart poukazuje na pokulhávající "marketing" matematiky: nové výsledky ze světa matematických abstrakcí, které by bylo možné obratem a efektivně využít v různých oborech, leckdy leží ladem. •• Se vzorečky a rovnicemi se v knize setkáte vzácně, a pokud přesahují vaše matematické schopnosti - nemusíte to řešit :)
2.1.2020
Jiří Suchý: Klaun si povídá s Bohem Praha, Galén 2017. 117 s. - ISBN 978-80-7492-330-2 Jiří Suchý, pro mě jedna z ikon novodobé české kultury, je umělcem přemýšlivým. Že přemýšlí také o Bohu, o víře, o církvi atd., mě nepřekvapuje. Rovněž mě nepřekvapuje, že mezi vírou a ateismem volí první možnost, ale také že je mu daleko bližší postoj tolerantní (k jiným vírám, k ateistům, "něcistům" atd.) než postoj katolicko-militantní. Což souzní s jeho hloubavou povahou. A že on se umí do věci zahloubat... Sympatické je, že čtenářům nepředkládá ani tak výsledky svých úvah s cílem přesvědčit čtenáře o jejich správnosti, jako spíše onen tok myšlenek, kterým utváří svůj vztah k Bohu a náboženství. Bůh je pro něj především Tajemství. Má však kritický odstup od víry zaštítěné ortodoxni nesmlouvavostí. Pozastavuje se třeba i nad Otčenášem - rozebere jej větu po větě a podivuje se jeho nesrozumitelnosti. •• Mnohý čtenář - tak jako i já - bude považovat některé Suchého úvahy za naivní. Ale on s tím počítá a předem i zadem se za to omlouvá. Vždyť je přece jen "komediant". Ale i takoví mají právo na rozjímání o věcech mezi nebem a zemí. Přistupuje k němu v absolutní pokoře. "Snažím se tu hájit svůj názor a zamejšlet se i nad názorem těch, kteří se nezamýšlí nad názorem mým." Rád mu ho přiznám i já, který bych hledal tajemství stvoření spíše někde kolem velkého třesku než v Božím záměru. A byť jsem některá místa v knize překonával s lehkým podrážděním, jsem mu za ni vděčný.
1.1.2020
Rymond Queneau: Na ženský je člověk krátkej Z francouzského orig. přeložil Patrik Ouředník. Praha, Volvox Globator 2001. 173 s., edice Dijon. - ISBN 80-7207-384-2 Záliba v ironickém a sarkastickém Queneauově humoru, okořeněném jazykovými hrátkami, mě přivedla k dalšímu jeho románu. Tento se odehrává v konkrétních historických kulisách, za krvavého protibritského povstání v Dublinu, a je v něm hodně mrtvých. Ale toho humoru možná ještě víc. Několikrát mě nad knihou napadlo, jak se to asi čte Irům, pro které jsou památné události protibritského odporu národní svátostí. Dílo ostatně vyšlo nejprve - v roce 1947 - pod pseudonymem Sally Marová. •• Jedna ze skupin irských vzbouřenců obsadila poštovní úřad, zbavila se jeho personálu a zřídila zde jeden z opěrných bodů povstání. Do této čistě mužské záležitosti se omylem vloudil ženský element: mladá dáma, jedna z úřednic, zapomenutá na toaletách... Byť se přítomní drsní muži vrhli do předem ztraceného hrdinského boje, tato jedna osoba "opačného pohlaví" jim zkomplikovala poslední hodiny života více než všichni "Británci" dohromady. Kontrast směšnosti s tragikou, duchaplný vtip skloubený s groteskou... prostě Queneau!