28.12.2018

Henrik Ibsen: Peer Gynt. Dramatická báseň o deseti obrazech

Volně zpracoval Bohumil Mathesius. Praha, Nakladatelské družstvo Máje 1948. 162 s.

Dvě krabice knih z pozůstalosti, v kterých jsem se mohl pohrabat a vybrat si, cokoli najdu pozoruhodného. Čím více, tím lépe. Pohříchu, nabízela se převážně ta nejběžnější nakladatelská produkce 70. a 80. let, a mně při přehrabování začínalo trnout, že - abych aspoň trochu odpomohl - budu muset odejít s některými nechtěnými "poklady". A ejhle - vynořil se tu Mathesiův válečný překlad Peera Gynta. •• S vrcholným Ibsenovým dramatem jsem se před časem setkal i na jevišti - ale to bylo baletní provedení s hudbou Edvarda Griega. Úplný Ibsenův text je ostatně natolik obsáhlý, že se hodí spíše ke čtení. Divadla jej pro svá jeviště vždy zkracují. Také Mathesius svůj překlad přizpůsobil divadlu, a to, kromě jiných škrtů, vypuštěním celého čtvrtého dějství, odvolávaje se přitom na autorovy scénické pokyny pro Griega. A připsal vlastní pasáž, Peerův monolog na lodi. Sám v doslovu přiznává, že při přepracování byl veden snahou "očistit ibsenovskou lyričnost zpod náplavy doby a aktuální thematiky". V Mathesiově přebásnění tak máme lyrizovanou pohádku o venkovském poděsovi a fanfarónovi, který v závěrečné katarzi na prahu smrti nachází sama sebe v duši opuštěné a věrně čekající Solvejgy. V této Mathesiově podobě se u nás Peer Gynt také nejčastěji hrál... a dobře se hodil i k mému vánočnímu čtení. Mathesius ovšem na jednu dobovou aktualizaci upozorňuje, a sice na téma polovičatosti, vlažnosti Gyntova lidského charakteru, jak se projevuje v jeho zbrklém a nezodpovědném chování. Doslov je totiž psán v dubnu 1948 a jeho autor pociťuje vhodnost této aktualizace "dnes, v revoluční době". •• Jenže je tu ještě jiný pohled: Mathesiova verze se dopouští významného zkreslení, neboť z Gynta je "sympatický dareba (...), který sice má některé záporné vlastnosti, nicméně divákovi nepřipadá jako nijak zvlášť zavrženíhodný, celkový pohled na něj je smířlivý." Zatímco s návratem vypuštěného dějství se jeho obraz podstatně mění: divák poznává daleko temnější stránky Gyntovy osobnosti a závěrečná katarze pak vyznívá jinak.

Pierre Marcel Adéma: Guillaume Apollinaire

Z francouzského orig. přeložil Vladimír Mikeš. Praha, Československý spisovatel 1981. 371 s., Klub přátel poezie

Na hřbetě je pouze jméno autora. Proto jsem jako začínající knihovník přerovnávající knihy v regálech žil v přesvědčení, že jakýsi Pierre Marcel napsal dílo Adéma. Hm, lákavě tajemný název, na to bych se měl někdy podívat. Podívejme se tedy na přední stranu přebalu. Tam je zvýrazněné jméno slavného Apollinaira. Aha, tak kdo z nich teda Adému napsal? Tak jako tak, z loga Klubu přátel poezie a z textu čtyřslokové básně na přebalu je jasné, že to budou verše... Všechno je jinak: literární historik Adéma sepsal Apollinairovu biografii. Do edice KPP byla zařazena podobně jako o rok dříve životopisný román o jiném básníkovi Waltu Whitmanovi, totiž Erskinův Začátek cesty (viz Čz 10.1.2017). •• Na rozdíl od smyšleného Erskinova příběhu vyplňujícího bílé místo v historii básníkova mládí je Adémův Guillaume Apollinaire důsledně založený na faktech. Tak důsledně, až tím unavuje. Životními osudy autora Pásma a Kaligramů provází téměř den po dni, a musíte být opravdu Apollinairovým fanouškem, abyste se zaujetím sledovali veškeré peripetie rodinného, společenského a uměleckého života, od narození a různých teoriích o jeho původu až po vojenskou kariéru za Velké války a předčasnou smrt na španělskou chřipku. Je tu hodně citací z korespondence, z dobových ohlasů v tisku apod. •• Básníkovo dílo jsem kdysi poznával z výboru Hudebník ze Saint-Merry - ten v KPP vydali téhož roku 1981, či Pásmo a jiné verše (SNKLHU 1958); později přibylo kompletní odeonské vydání Alkoholů (1996, viz Čz 30.11.2016). Ale odolal jsem pokušení znovu se do nich při této příležitosti začítat. •• Ač bych se bez některých pasáží životopisu obešel, rozhodně to nebyla četba marná. Dala nahlédnout do prostředí pařížské avantgardy, kde se Apollinaire angažoval jako zastánce a propagátor právě zrozeného kubismu (důvěrně se přátelil s Picassem). Neméně zajímavé jsou okolnosti jeho účasti ve válce. Škoda, že obrazových příloh je vzhledem k celkovému rozsahu knihy poskrovnu.

Peter Gehrich: Břemeno paměti. Výbor z poezie. Sestavil a z němčiny přeložil Milan Hrabal. Ilustrace Milan Janáček. Městská knihovna Varnsdorf 2017. 87 s. - ISBN 978-80-86409-52-8
Teťana Dzjuba, Serhij Dzjuba: Déšť s tvýma očima. Výbor z básní / Došč ìz tvojimy očyma. Vybranì vìršì. Do češtiny přeložili Petr Kalina a Milan Hrabal. Ilustrace Kateřina Zákoutská. Hradec Králové, Milan Hodek a Černihiv, Desna Poligraf 2018. 143 s. - ISBN 978-80-87688-69-4; ISBN 978-617-7491-48-3

Dvě knížky překladové poezie. Asi jste si povšimli stejného jména překladatele. Právě Milanem Hrabalem mi byly obě věnovány. Další varnsdorfskou stopou jsou ilustrátoři obou knih: Janáček v našem městě působil na samém začátku své kariéry na přelomu 50. a 60. let, téměř o dvě generace mladší Zákoutská je zdejší rodačkou. •• Výbor z Gehrische je uspořádán do dvou částí Refugium a Má vymknutá tvář. Jen zřídka mi bylo dáno některé verše "vcítit", a to spíše v druhém oddílu - ten se mi zdál o něco průhlednější, lépe se mi v tu básních hledala onu spára, kterou do mě má vstoupit počitek. Možná se četba nesetkala s tím správným rozpoložením mysli. Na záložku jsem si sice poznamenal stránky s básněmi, které ke mně přece jen promluvily jasnější řečí (25, 38, 40, 45, 54), ale když teď ex post na ně zalistuji, většinou už nevím, proč právě ony. Nevyzpytatelnost ale k poezii tak nějak patří. •• Setkání s básněmi manželů Dzjubových bylo přece jen šťastnější. Mí ukrajinští vrstevníci (*1966 a 1964) mě potěšili melancholickými perlami, zejména Teťana (Den tryzny na podzim, s. 25; Asociace, s. 37, Den odešel nádražním blázincem..., s. 49), a snad to nebylo jen tím, že tehdy za okny právě poletoval první sníh. Zbývá upřesnit, že jde o společné vydání dvou samostatných výborů obou básníků: ten Teťanin je nazván Křídla Simarglova a Serhijův Zamiluj se do mě v sobotu. Vše je tištěno zároveň v ukrajinském originále a českém překladu, zrcadlově proti sobě, což mě nejednou navedlo k pokusům o přeslabikování originálu, v domnění, že výslovnost bude velmi podobná ruštině. No, měl jsem se ze všeho nejdřív podívat alespoň sem.

26.12.2018

Raymond Queneau: Odile. Z francouzského orig. přeložila Jarmila Fialová. Doslov Jiří Pechar. Praha, Mladá fronta 1993. 109 s. - ISBN 80-204-0395-7
Raymond Queneau: Poslední dny. Z francouzského orig. přeložila Marie Přibylová. Praha, Volvox Globator 2017. 237 s. - ISBN 978-80-7511-360-3
Můj osmý a devátý Queneau. Odile je jeho "jediným milostným románem", především ale karikaturou skupiny surrealistů: hrdina románu se víceméně náhodně přidá k jejich kroužku, vedenému básníkem Anglarèsem, v němž máme poznat samotného André Bretona, a poté se z jejich sektářského ovzduší s lehkým srdcem opět vymanit. Autobiografické rysy posiluje hrdinova záliba v matematických výpočtech. •• Též Poslední dny jsou autobiografickou prózou, kde vystupuje coby jeden ze studentů navštěvujících kavárnu U měchu. Utkvěla mi však i postava profesora zeměpisu, kterého na stará kolena užírá svědomí, že vůbec necestoval, postava hochštaplerského podvodníka, a zejména číšník Alfréd, který umí vypočítat budoucnost a díky tomu svým zákazníkům sem tam dobře poradit, dokonce si sám pečlivě propočítanou sázkou na dostizích dopomoci k ohromné sumě, aby se vzápětí zas vrátil zpět do kavárny a bez mrknutí oka pokračoval v naplňování svého každodenního údělu... Ve své závěrečné promluvě se pasuje do role jakéhosi hřídele, kolem kterého se otáčí kolo stále se opakujícího rituálu střídajících se zákazníků a ročních dob a uplývajících let ("do ničeho se nepletu a nechávám věci dít se, jak chtějí") - až do rozplynutí se vesmíru po naplnění jeho údělu.

Raymond Queneau: Stylistická cvičení / Exercices de style
Z francouzského orig. přeložil Patrik Ouředník. Doslov Jiří Pelán. Praha, Volvox Globator 2012. 235 s. - ISBN 978-80-7207-853-0
Třetího dnešního Queneaua jsem si musel nechat zvlášť. Je výjimečný. Však jsem také dlouho litoval, že jsem si ji nekoupil hned napoprvé, a poté ji dlouho nemohl sehnat. Poštěstilo se mi teprve na letošním pražském knižním veletrhu. Což vlastně bylo k dobru, protože toto novější české vydání je dvojjazyčné: francouzský originál a český "překlad" jsou v něm tištěny souběžně. "Překlad" je v uvozovkách proto, že už na první pohled, i bez znalosti francouzštiny, odhalíte, že jde spíše o "převedení", parafrázi. A také se přesvědčíte - i bez té znalosti francouzštiny - že Patrik Ouředník je prostě fenomenální a geniální. •• Queneauův experiment spočívá v 99 variacích jazykového vyjádření jedné banální události z pařížských ulic. Přesněji vzato, není to jen různost stylistických rovin, ale i úhlu pohledu na tu samou epizodu podle charakteru mluvčího. Když napíšu "od úředního hlášení po baladu ve verších", zdaleka to ještě nevystihuje rejstřík všech nápadů, které jsou do líčení historky vloženy. Zahrnuje i ryze formální hry s jazykem - např. lipogramy, kde je třeba se obejít bez některého písmene abecedy, experimenty s permutacemi písmen či slov apod. - ale ty mě zaujaly ze všeho nejméně. Zato mě pobavily a leckdy i nahlas rozesmály variace skutečně "stylotvorné". Neprozradím které, abych předem neovlivňoval ty, kdo by to chtěli se Stylistickými cvičeními zkusit také. •• Několik málo variací se české verze nedočkalo, natolik asi byly z francouzštiny nepřevoditelné - Ouředník však našince neošidil a pořídil místo nich stejný počet vlastních, neméně zajímavých variací. •• V Pelánově doslovu jsem dostal dva tipy na romány, jejichž názvy mi už dávno znějí lákavě, aniž bych tušil, že mají co společného právě s Queneauovou Dílnou potenciální literatury: Život, návod k použití (G. Perec) a Když jedné zimní noci cestující (I. Calvino).

Pro dnešek (populárně-)vědecký koutek:

Joan Gómez: Neeuklidovské geometrie. Když se přímky zakřivují
Praha, Dokořán 2018. 134 s., edice Matematický svět. - ISBN 978-80-7363-844-3
Ve škole jsem byl jedním z mála exotů, co jim nevadilo vzít do ruky pravítko, kružítko, úhloměr, rýsovat konstrukční úlohy, sestavovat papírové modely těles. Tušil jsem - ale jen velmi matně - též cosi o takové té "zvláštní" geometrii, kde se rovnoběžky protínají (sakra, jak je to možné!?) a měl jsem ponětí o jistém panu Lobačevském. •• A ejhle, objevila se modrá útlá knížka a vzbudila mé naděje, že si, v rámci svých možností, udělám v neeuklidovských záležitostech jasno. Což se jakž takž potvrdilo. Kdo o tom něco víte, odpusťte, ale pro mě bylo fakt novinkou to o těch pěti Euklidových postulátech, z nichž pátý (o rovnoběžkách) po věky vzbuzoval podezření, že se dá vyvodit z předchozích čtyř. No, nedá. Dokázali to ti, kdož objevili geometrii na "zakřivených" plochách. Vlastně geometrie dvě, hyperbolickou a eliptickou. Knížka seznamuje s jejich překvapivými výsledky - nejen ohledně rovnoběžek, ale zejména trojúhelníků; upravuje pro ně Pythagorovu větu apod. Pak se podrobněji věnuje geometrii Země coby speciálnímu případu eliptické geometrie, vysvětluje systém zeměpisných souřadnic, způsob měření vzdáleností. Nakonec přechází k integrální geometrii a užitečným počítačovým aplikacím, které v principu umožnily právě neeuklidovské geometrie: CT a MR vyšetření v nemocnicích, digitalizace obrázků, CAD projektování... V dodatku je tu ještě připomenutí souvislosti s Einsteinovými objevy relativity. •• Bylo mi trochu záhadou, jak připraveného čtenáře autor očekává. Někdy objasňuje samozřejmé triviality, do toho bez velkých příprav sype vzorečky, o nichž si nejsem jistý, zda je pojme (současný) maturant. Zřejmě si má každý přebrat, na co stačí. •• Jo, a chcete slyšet číst vtip? Mám už dlouho doma na očích knihu od Petra Vopěnky, taky modrou, ale tlustou: Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci. Je celá o geometrii a její závěrečnou částí je Otevření neeuklidovských geometrických světů. Bude nesporně náročnější než populárně zaměřená příručka od Gómeze, zato se od ní dá čekat zásadnější přesah do společensko-politicko-filozofických souvislostí.

Anton Markoš: Evoluční tápání. Podoby planetárního životopisu
Ilustrace Fatima Cvrčková a Kristýna Mlynaříková. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2016. 362 s., edice Amfibios. - ISBN 978-80-7465-223-3
Třetí moje četba od biologa Antona Markoše, po Tajemství hladiny a Profilu absolventa (Čz 23.10.2007, 16.7.2009). Jeho popularizační knihy o evoluci života jsou pro mě přitažlivé přesahem do filozofie a humanitních věd. A to přesto, že nejsou přístupné úplným laikům, jako jsem já, ale předpokládají - přinejmenším v některých pasážích - slušnější středo- i vysokoškolské biologické znalosti. Odbornější místa, především schemata biochemických reakcí, tedy pouze "beru na vědomí". Nicméně mám představu, že tak nějak rozumím, o co asi tak jde, a sleduji hlavně ty rámcové myšlenky, o které jde autorovi. (Historická odbočka: mám maturitu z chemie a ke studiu na VŠCHT mě přitáhla právě biochemie, skončilo to však rázně po prvním semestru, když se ukázalo nemožné probojovat se přes hradbu chemie anorganické.) •• Evoluční tápání nabízí představu o koevoluci planety a života s použitím biosémiotiky - oboru na rozhraní "přísných" přírodních věd a "rozplizlých" věd humanitních: "Zkusme předpokládat, že sémiotickými, tj. významy rozpoznávajícími, jsou všechny živé bytosti, tj. například i bakterie nebo rostliny..." (s. 222). Prostě i nemyslícím "živáčkům" můžeme přisoudit paměť, zkušenost, rozumění, schopnost interpretace znaků. S tímto axiomem se Markoš pouští do interpretace evolučních procesů - a nezastírá přitom, že se pohybuje vně přírodních věd, spoléhajících se výhradně na fyzikální metody. Rád se dokonce pouští do příměrů a metafor z ryze humanisticko-kulturních oblastí. Třeba při budování pojmu buněčné klauzury, připodobněné ke klášterní klauzuře mnichů, žijících si uvnitř svým vlastním organizovaným životem, ale s nutnou výměnou s okolním světem - tokem surovin, potravin, informací, duchovních služeb apod. S toutéž klauzurní metaforou se dá postoupit až k "celoplanetární krajině-biosféře se spoustou různě si rozumějících klauzur" (s. 324). Autor ovšem využívá i další metafory vážící se ke křesťanské tradici. V epilogu nazvaném Figura závěrem s jejich využitím výstižně charakterizuje dvojí přístup k historii, ať už té biologicko-evoluční, či k historii lidského společenství. Než vykládat minulé z dnešního (figurální metoda), máme spíše tendenci vykládat dnešek minulým (kauzální metoda), což nás zavádí k nepatřičnému fundamentalismu. •• V archivu Českého rozhlasu jsem našel krátký, asi 12minutový záznam rozhovoru s A. Markošem o biosémantice.

T. S. Kuhn: Struktura vědeckých revolucí
Z anglického orig. přeložil Tomáš Jeníček. Praha, Oikoymenh 1997. 206 s. - ISBN 80-86005-54-2
To bylo tak, v krabici knih nepotřebných již pro bývalého majitele, pravděpodobně bývalého studenta historie, jsem kromě dějepisných děl zahlédl povědomý titul. Nezaváhal jsem. S odkazy na slavnou Kuhnovu esej jsem se totiž setkal už mnohokrát. A tak jsem se do ní brzy a s vervou zakousl. Četba byla poněkud komplikovaná tím, že onen předchozí majitel zanechal mnoho stop po svém intenzivním studiu eseje, tužkou podtrhané pasáže, ba i několikařádkové vpisky svých poznámek. Snažil jsem se je ignorovat, byť to nebylo snadné. Koneckonců, leckdy jsem neodolal a luštil ony přípisky se zvědavostí, co si z toho můj předchůdce vzal. •• T. S. Kuhn, původně fyzik a poté historik vědy, přišel začátkem 60. let s myšlenkou vědeckých revolucí - historických přelomů v dějinách vědy, kdy se mění paradigmata, tj. zásadní náhledy na podstatu zkoumaných jevů. Nejobligátněji uváděným příkladem bývá přechod od newtonovské fyziky k Einsteinově teorii relativity. Kuhn ale rozebírá daleko více případů takových převratů, např. v dějinách chemie, elektřiny či astronomie. Sleduje, jak k tomu v jednotlivých případech dochází a hledá jejich obecné charakteristiky. Na začátku bývají anomálie, které soudobá "normální věda" neumí vysvětlit, jejich nakupení vyvolá krizi a nakonec nastolení k novému paradigmatu. S ním obvykle přicházejí mladí myslitelé, schopní odpoutat se od "zaběhnutého" myšlení - a nebo také "nováčci" zabloudivší z jiného vědeckého oboru. Na těchto místech se dozvíme řadu pozoruhodných detailů z historie vědeckých objevů. Pokračuje se pak stavem "po revoluci", návratem k nové "normální vědě", která si třeba i ponechá od své předchůdkyně terminologii či laboratorní postupy, ale používá je v jiném kontextu, k jinému účelu a s jinými výsledky. •• Zajímavá je obhajoba užití pojmu "revoluce", a to analogií s politickými převraty - revolucemi ve společnosti (s. 98-99). Obtížnost vnitřního přepnutí do jiného paradigmatu ilustruje na pokusu s kartami (s. 72-73); přechod do jiného světa, s jinými pravidly uvažování, je pro naprostou většinu vědecké obce nezvládnutelný a v podstatě platí, že "staré" paradigma zaniká až s vymřením svých zastánců. •• Co se týče onoho ikonického případu změny paradigmat, zaujalo mě vyvrácení představy, že newtonovská teorie je "speciálním případem" teorie relativistické (s. 106). V kapitole Revoluce jako změny pohledu na svět si klade velice podstatnou otázku o vztahu mezi "vnějším světem" a jeho interpretacemi ve vědeckých teoriích; na soudobé kolegy vědce muselo provokativně zapůsobit zpochybnění "neutrální smyslové zkušenosti", po tři staletí podpírající celou západní vědu. Co se to vlastně mění - naše poznání světa, nebo sám svět, jehož jsme koneckonců součástí? •• V kapitole Neviditelnost revolucí se dotýká zkreslení vývoje toho kterého oboru tím, že učebnice obvykle ignorují předchozí změny paradigmat a tváří se, jako by celý předchozí výzkum cíleně směřoval k dnešním výsledkům a objevům. Má to co společného s Markošovou - viz výše Evoluční tápání - kritikou kauzální metody hodnocení dějin. Kuhn ale vůbec znejisťuje příběh vědy coby cesty "k nějakému cíli, který jí příroda předem vytyčila", tedy k nějakému objektivnímu a pravdivému vysvětlení přírody. •• Původní vydání Struktury vědeckých revolucí vyšlo v roce 1962. Připojen je poměrně rozsáhlý Dodatek z roku 1969, kde Kuhn reaguje na kritické ohlasy rozvedením a zpřesněním nejdiskutovanějších témat. Z jeho sedmi kapitol jsem se nejvíc zdržel u čtvrté, nazvané Tiché poznání a intuice, kde se věnuje charakteristice procesu poznání.

Tento víkend: venku hnusně, a když pominu náznak předvánočního úklidu a mžikovou návštěvu městských adventních trhů (pro jmelí), byl jsem jinak hluboce zavrtán v knihách: Čtení dalšího Queneaua - Stylistická cvičení, nad kterými se mohu ztrhat smíchy; mezitím plození dalších zápisků. Kromě dvou včerejších lužickosrbských zářezů se mi tak podařilo (snad) sepsat něco jakž takž smysluplného o "naučkách", které mi daly intelektuálně zabrat. Proložil jsem je jednou zkamenělinou.

Jan Kosek: Jak (ne)být sám (se) sebou. Problém autenticity. Zrod a cíle moderního člověka ve světle filozofie a literatury
Praha, Dokořán 2015. 327 s. - ISBN 978-80-7363-703-3
Náročnější četba, vstřebávaná po kapkách. Průvodce historií jedné lidské touhy: být sám sebou. Ve smyslu - sám o sobě rozhodovat, jakým budu a čeho chci dosáhnout. O možnosti budovat s vlastním rozumem vlastní osobnost, čili autenticitu. Cituji z předmluvy: "Následující text, zabývající se genezí i současností modernity, jejími vzestupy a pády, chce být především 'rozhovorem' se čtenáři a také s filozofy a literáty, kteří pomáhali 'nového člověka' vytvářet." •• Vskutku, zastávky u jednotlivých filozofů a literátů jsou půdou pro zajímavé rozpravy a polemiky. Především jde o polemiku o samotné podstatě modernismu, tedy descartovského racionálního pojetí světa, jak se vyjevuje například ve střetnutí s Pascalovým antiintelektualismem (s. 81-91). Jednostranná důvěra v karteziánský "rozum" je pak podrobována mnohým dalším oponenturám, mj. Baumanovu tvrzení, že ideologie "pokroku" přivedla lidstvo až k branám Osvětimi. •• Kniha mi zprostředkovala opětné setkání s dříve přečtenými Montaigneovými Esejemi, Pascalovými Myšlenkami, Voltairovým Candidem, Diderotovou Jeptiškou, Homérovým Odysseem, některými romány Dostojevského, dokonce s Pražským hřbitovem od U. Eca, to vše ve zpětném pohledu optikou úvah o mezích racionalismu. •• Kosek si mj. všímá souběhu postupující racionalizace společnosti s její byrokratizací. Demokracie je na ní svým způsoben závislá, ale zároveň jí podléhá. Byrokracie pokřivuje naši autenticitu. Byť ne každý se jí nechá převálcovat. Autorovu pozornost a zřejmě i sympatie si vysloužily osobnosti z českého prostředí, známé svou vyhrocenou autentičností - Ladislav Klíma, Ivan Martin Jirous, Egon Bondy; obhajuje jejich výstřední individualismus, jímž odolávají tlaku systému, vzdorují stádnosti a "kypří" společenské normy. •• Posledně jsem psal o Krawžově Čertově kovárně, a teď mě napadá, že by zrovna mohla být jednou z ukázkových literárních ilustrací Koskovy eseje; často v ní totiž dojde na téma mezilidských vztahů hroutících se pod racionalistickou "cestou k úspěchu". •• Čtenář Koskovy knihy je nucen klást si otázku, co znamená "být rozumný" a zda se sám chová "rozumně", když si tak či onak zařizuje život. No, není to málo.

Ladislav Štoll: Třicet let bojů za českou socialistickou poesii
Praha, Orbis 1950. 155 s.
Jak tak v rámci svých pracovních povinností prolézám malé venkovské knihovny, narazím někdy na relikty dávných dob, přežívající ve svém regále dobu o několik desetiletí. Zažloutlá brožura s "referátem proneseným na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů dne 22. ledna 1950" byla jedním z takových úlovků. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, kde jsem o ní - a o jejím zničujícím účinku pro jistou část literární obce - docela nedávno četl. Aha, vytahuji doma Kosatíkovy České okamžiky, viz Čz 29.5.2016. Kapitola o příslušném českém okamžiku tam nese název Ladislav Štoll likviduje Františka Halase. Halas byl v době pronášení referátu sice již tři měsíce po smrti, ale Štollův rozsudek jménem ideologické "pravdy" byl surovým ortelem nad básníkovým dílem a vůbec nad všemi literáty, kteří nevyhovovali ideologickému diktátu doby. Jako odstrašující případ jsou jmenováni například Kamil Bednář, Jaromír Hořec, Bedřich Fučík, Václav Černý, Karel Teige, ba i Jaroslav Seifert, jehož nesporný básnický talent prý pokrokové poezii záhy odloudila "anarchistická buržoazní intelektuálština". Slovník Štollova vystoupení je vůbec charakteristický ostouzejícími floskulemi. Nedostižným a milovaným vzorem mu naopak byl S. K. Neumann, vzápětí za ním Jiří Wolker. Jimi poměřuje všechny ostatní. Wolker byl ovšem složitější případ a jeho "proletářskost" bylo třeba obhajovat. Však se také část referátu - a také dodatek k jeho tištěné verzi - týká tzv. boje o Wolkera jakožto "zápasu o novou českou socialistickou poesii". •• Štollův projev jednoznačně vymezil nesmlouvavě ideologickou linii hodnocení literatury, z kterého se pomalu vymaňovala až v následujícím desetiletí. ... No a pak přišla normalizace a místo dožívajícího Štolla (1902-81) se své role ujali už jiní "popravčí".

Humberto R. Maturana, Francisco J. Varela: Strom poznání. Biologické základy lidského rozumu
Ze španělského orig. přeložil Štěpán Zajac. Doslov Kurt Ludewig. Praha, Portál 2016. 239 s. - ISBN 978-80-262-1119-8
Se jmény obou chilských autorů jsem se průběžně setkával v populárně-vědeckých knížkách jakožto s průkopníky kognitivní biologie. Myslím, že to bylo v Tkáni života od F. Capry (Academia 2004), kde se mi poprvé dostalo poučení o samoorganizujících se systémech a s tím spojeným Maturanovým pojmem autopoiseis. Je tam citována i slavná formulace z roku 1970: "Živé systémy jsou kognitivní [= poznávací] systémy a život jako proces je procesem poznání. Toto tvrzení platí pro všechny organismy, jak s nervovým systémem, tak bez něho." •• Knihu Strom poznání napsali jakožto "svěží, přístupnou syntézu pohledu na život a mysl", a to s úmyslem, "aby čtenáři opustili své obvyklé jistoty a dospěli tak k odlišnému biologickému pochopení toho, co znamená být člověkem". Před každou z deseti kapitol je umístěn tentýž "itinerář", grafické schéma cesty za "poznáním poznání" - z něho čtenář vyčte nejen to, kde se na této cestě právě nachází, ale také souvislosti mezi pojmy, o kterých je v knize řeč. Je to velice chytrá pomůcka a přivítal bych ji v mnoha jiných populárně naučných publikacích. V grafické výpravě se mi zalíbil i nápad s rovněž se opakující, ale postupně se vynořující autorskou kresbou reprezentující hlavní myšlenku knihy. •• Od buněčné a posléze metabuněčné autopoiseis se postupně dostáváme k nervovým systémům, sociálním a kulturním fenoménům, lidskému vědomí, k jazyku, respektive lingvistickým doménám... a k tvrzení, že "my lidé existujeme jako lidé v síti strukturálního spřahování, kterou neustále splétáme prostřednictvím trvalé lingvistické trofolaxe našeho chování". Ukazuje se tu, že skutečnost a poznání na sobě nejsou nezávislé. Poznání není to, čím objevujeme na nás nezávislou "realitu", naopak tuto realitu vytváří. Život je neustálé sebevytváření prostřednictvím poznání. Od poznání coby biologického fenoménu jsme tak vedeni k přesahu do filozofie, k "sociálnímu imperativu etiky" formulovanému v podkapitole Poznat poznání zavazuje. •• V doslovu K. Ludewiga se konstatuje, že v akademické vědě jsou Maruranovy a Varelovy myšlenky přijímány spíše zdrženlivě. Důvody podle něj souvisí s tím, co Thomas Kuhn nazval "strukturou vědeckých revolucí"; s tím, že jejich přístup se špatně snáší s tradičním pojetím vědy. ... A hádejte, co mám právě teď - čistě náhodně - rozečteno? Kuhnovu Strukturu vědeckých revolucí (Oikoymenh 1997)! U ní někdy na shledanou...

Pro dnešek dvakrát od Lužických Srbů:

Jurij Krawža: Čertova kovárna
Z lužickosrbského orig. přeložila Zuzana Bláhová. Praha, Dauphin 2013. 223 s. - ISBN 978-80-7272-450-5
"Fantasy od Sprévy", jak stojí v podtitulu na obálce. S knížkami tohoto žánru obvykle neobcuji, ale přivedla mě k ní lužickosrbská tématika, o kterou se tu a tam zajímám. Však také autor nešáhl po "fantasy" jen tak samoúčelně. Pohádkový příběh je alegorií, která ve své době (originál vydán roku 1993, dva roky před autorovou smrtí) reagovala na ohrožení Lužice velkoplošnou povrchovou těžbou. Prosvítá z ní obžaloba zničující touhy po mamonu, která pod vějičkou chytlavých sloganů vábí lidi za vidinou pochybného štěstí, ale ničí lidskou soudržnost, rozvrací rodinné vztahy a způsobuje ekologickou katastrofu. Tři kovářovi synové se postupně dostávají do soukolí průmyslového monstra, kde práce nemá jiný smysl než hromadění majetku mocných. Jen nejmladšímu z nich se podaří uchovat zbytky paměti a za pomoci otce vymanit sebe i ostatní oběti "čertovy kovárny" ze zlé moci. Příběh, ač s mnoha rysy tradiční pohádky, však nevrcholí tradičním pohádkovým koncem, ale tragickým obrazem zničené země a nejasnou nadějí. Autor ve vztahu ke skutečné realitě asi naznačuje, že bylo napácháno už tolik škod, že nám nezbývá než se s nimi vyrovnat a napravovat alespoň to, co se ještě dá. •• Není to moje první setkání s J. Krawžou. Je zastoupen v antologii lužickosrbské prózy Skrytý pramen (Odeon 1981), a to povídkou Hotel Anny Mudrové. Je poplatná své době, zesměšňuje se v ní touha prostých lidí po "podnikání". Z autorského medailonku se o Krawžovi dozvíme, že v poválečných letech studoval v České Lípě a u nás Varnsdorfu - ano, střední lužickosrbské školství má své počátky v sousedské výpomoci z Čech. Z medailonku na záložce Čertovy kovárny se pro změnu dovíme, že byl aktivním agentem STASI a že to asi souvisí s jeho předčasným úmrtím v roce 1995.

Z lužické pokladnice / Aus der Lausitzer Schatztruhe. Nejoblíbenější lužickosrbská přísloví / Die beliebtesten sorbischen Sprichwörter
Editor a autor doslovu a překladů do češtiny Milan Hrabal, překlady do němčiny Gerhard Wirth a Ilona Martinovská, ilustrace Isa Bryccyna. Městská knihovna Varnsdorf 2018. 99 s. - ISBN 978-80-86409-53-5
Počátkem roku 2012 jsem do Čz přispěl povídáním o sbírce lužickosrbských přísloví Kůň má nohy, koza rohy. (Docela jsem se tenkrát rozepsal, až se divím. Ale dneska se budu krotit.) Stejný editor a stejný vydavatel jako tehdy se zasloužili také o tuto knížečku. Je to výběr jak z oné předchozí, tak z publikace Moudrost Lužických Srbů (Janua 2007), ale s tím podstatným rozdílem, že přísloví jsou přeložena navíc i do němčiny. A také stejně doslovně, jako do češtiny, čili nejde o seznámení s ekvivalenty z německé lidové slovesnosti. Což je v pořádku, jak už bylo smířlivě poznamenáno před lety u "koně a kozy". •• Obrázky od německo-lužickosrbské výtvarnice Bryccyny jsou také "doslovné", na můj vkus až příliš prvoplánové. Ale nechtějte po mně radu, jak na to měla jít jinak. •• Nevím, jestli Milan Hrabal četl mou kritiku "rejstříku" k předchozímu výboru, každopádně v nové knížce už je k dispozici "to pravé ořechové", a to v českém i německém provedení. •• Jak jsem se tak pokladnicí probíral zlaťák po zlaťáku, přiučil jsem se i něco němčiny. Tak třeba jsem fakt netušil, že Faust je pěst. •• A co takhle jedna ukázka? Smjerć wutrje sej z hordźakom rić. = Smrt si náfukou vytře zadek. = Der Tod wischt sich mit dem Hochnäsigen den Arsch.

Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 14
Praha, Via facti 2016. 239 s. - ISBN 978-80-904103-5-0
Své dějepisné znalosti jsem si doplňoval ze čtrnáctého svazku Toulek během listopadových večerů. Škoda, že ne o měsíc dříve, takhle jsem totiž propásl možnost referovat o něm právě v den 100. výročí vzniku Československa. Přesně k tomuto historickému okamžiku totiž dospěl cyklus historických vyprávění v posledním (opravdu už posledním!) díle. •• "Autoru cyklu Toulek českou minulostí trvalo od prvotního nápadu až do tohoto klíčového bodu 40 let, než pročetl, prostudoval a čtenářům předal či přetlumočil, co v českých dějinách, dosti konfliktních a smutných, nalezl povzbudivého, důležitého, hodného zapamatování, sem tam dokonce následování." Tak se svěřuje v předmluvě k poslední kapitole, spolu s pochopitelnými důvody, proč právě zde s psaním končí. •• Mám přečtený a v příruční knihovničce uchovávaný celý komplet (spolu se spřízněnou 10dílnou řadou Toulek minulostí světa). Panu Horovi-Hořejšímu vzdávám hold za dílo, které přístupně a se snahou o objektivní nadhled skvěle popularizuje naši historii. •• První dvě kapitoly 14. dílu jsou plastickým portrétem T. G. Masaryka od jeho mladých let až do přelomu století. Třetí kapitola Život s hvězdou napravuje jakýsi rest z předchozích dílů, když čtenáře provede peripetiemi židovského osídlení českých zemí za celou jejich historii. Pak se vracíme do "současnosti" a od sarajevského atentátu spějeme k první velké tragédii 20. století. Musel jsem si přiznat, že jsem měl o průběhu Velké války jen vágní a nepřesné představy, z kterých mě vyvedly tři kapitoly (5.-7.) Toulek. Před samotným finále je vloženo Teatrum mundi - ohlas války v české literatuře. Hlavní text je výhradně věnován Jaroslavu Haškovi, zatímco v glosách jsem se ledacos nového dozvěděl o tzv. legionářské literatuře, k níž jsme v dobách studií dostali jen velice okrajové informace. Příběh agónie Rakouska-Uherska a zrodu nového státu na jeho troskách jsme všichni měli před očima v minulých týdnech, kdy se slavilo kulaté výročí, a tak byla poslední kapitola knihy víceméně opakováním téhož. Díky Horovu líčení jsem si ale mohl blíže povšimnout zajímavých podrobností, které mi jinak unikaly - okolnosti vzniku legií a bitvy u Zborova, dobře míněné, ale zoufalé aktivity posledního císaře Karla I., květnový manifest spisovatelů k českým poslancům... •• Nutno doplnit, že spoluautorem knihy je Zdeněk Volný (kapitoly o Židech a o literatuře). •• Každý předchozí díl Toulek je opatřen dvěma rejstříky - jmenným a věcným, jen v tomto posledním svazku je to jeden rejstřík společný. Škoda této drobné anomálie. Vlastník celého kompletu by však ocenil existenci souhrnného rejstříku ke všem dílům. Už jsem několikrát hledal "cosi", co se mohlo vyskytovat stejně tak dobře v několika různých dílech, a stálo mě to hodně listování. Ale reálné to asi není - leda že by na tom zapracoval některý ze skalních příznivců Toulek sám a výsledek nějak "nasdílel". •• Jen pro úplnost: v Čz se předchozí Toulky českou minulostí připomínají od jejich 10. svazku (24.9.2005, 16.5.2008, 12.3.2010, 22.11.2013).

Oleg Malevič: Osobitost české literatury. Paralely a konfrontace
Doslov napsal Vladimír Svatoň. Praha, Malvern 2009. 339 s. - ISBN 978-80-86702-44-5
Ruský bohemista Oleg Michajlovič Malevič je u nás známý hlavně jako znalec díla bratří Čapků. Výbor z jeho statí - který si sám uspořádal - má ale daleko širší záběr. Kromě Čapků v něm dominují Neruda, Šalda, Masaryk, Vančura, Poláček, Milan Kundera, a to často ve vzájemných vztazích - tím, jak se navzájem ovlivňovali, jak se vůči sobě vymezovali nebo spolu polemizovali. Ke slovu se ovšem dostává i ruská literatura, hlavně v úloze inspiračního zdroje pro naše klasiky - prim tu hraje dílo F. M. Dostojevského. •• Zajímavý je jeho náhled na "klasičnost" české literatury, tedy vymezení její vrcholné etapy: ta podle něj přichází až v prvorepublikovém období, vlastně s čapkovskou generací, a končí sametovou revolucí. Bohemistův pohled zvnějšku odhaluje také příznačné rysy, které tvoří onu osobitost české literatury z názvu celého sborníku. Například "individualistické pojetí humanity a tolerance", ztělesněné v Čapkově filosofické trilogii, nebo unikátní "pohádkovost" - nikde jinde prý ve 20. století nebyla literární tvorba tak prostoupena pohádkovými motivy jako u nás. •• Ve stati Dobrodružství české literatury v Rusku jsem se zájmem sledoval pronikání české písemnosti k ruským čtenářům, od svatováclavských legend po současnost včetně autorova svědectví o době normalizační a posametové. •• Ke zvýšenému soustředění mě přinutily informace o vztahu T. G. Masaryka k Dostojevskému, potažmo k Rusku ve stati Dostojevskij, Masaryk, Bém, Kundera, Brodskij... (dobře to zapadlo k mému předchozímu čtení o TGM v Toulkách českou minulostí 14). V jiném textu je M. Kundera "usvědčen" z literární blízkosti ke Karlu Čapkovi, navzdory tomu, že navenek s Čapkem nesympatizuje. Potěšila mě též 30stránková stať F. X. Šalda a Karel Čapek, jež analyzuje jejich dlouholetou polemiku a je zároveň sondou do jejich vzájemného vztahu, kolísajícího mezi vzájemným uznáním, tolerancí a studeným respektem. Poučný vhled do nuancí literárního milieu první třetiny minulého století.

Ludmila a Oldřich Podzimkovi: Po stopách jiříkovských betlémářů a řezbářů
Jiříkov, Spolek jiříkovských betlémářů 2018. 48 s.
Manželé Podzimkovi se čile podílejí na obnově slavné tradice betlemářství ve Šluknovském výběžku. Měl jsem před časem možnost obhlédnout část jejich soukromé sbírky, a přecházely mi oči. A to jsem tenkrát netušil, že jejich badatelský koníček vyústí v publikaci bezmála encyklopedického charakteru. Co v ní najdete? Především životopisné medailonky jiříkovských tvůrců betlémů - řezbářů, malířů a štafířů, stavitelů, výrobců. Za nimi pak Stručný přehled historie betlémářství v Jiříkově a v jeho okolí a nakonec i jmenný seznam betlemářů působících v celém výběžku. •• Mimořádný důraz se tu klade na konkrétní místa - rodné domy a domy, v kterých betlemáři během života působili. Ano, je to vlastně jiříkovský betlemářský místopis. U domů, které se nedožily dnešních dnů, je místo fotografie k dispozici alespoň vyznačení místa (v některých případech i na leteckém snímku), výjimkou nejsou ani dobové stavební výkresy. •• Nerozklíčoval jsem řazení medailonů - není ani chronologické, ani abecední (ač se pochopitelně vedle sebe nacházejí členové jedné rodiny), pravděpodobně ani podle "důležitosti" lidových betlemářských umělců. Nicméně osobností je něco přes dvacet a jsou vyjmenováni v obsahu, takže ani rejstřík není potřeba. •• Jsem potěšen, že mezi zdroji, od kterých se Podzimkovi mohli "odpíchnout", jsou i Betlémy a betlemáři Šluknovského výběžku. Knižně vydaný překlad spisu Hanse Bergmanna jsme v Kruhu přátel muzea Varnsdorf vydali před bezmála dvaceti lety (2000).

Je svatomartinský večer a teprve nyní po setmění - a poté co odešly příbuzenské návštěvy - mě napadlo, že bych v tento den měl na Martinovu stránku aspoň symbolicky něčím přispět. V kupičce knížek připravených k zápisku jsem nějakého Martina hledal zprvu marně, ale nakonec se jeden - alespoň v roli překladatele - ukázal. Rád jej na této stránce vítám v krátké době podruhé.

T. S. Eliot: Čtyři kvartety
Z anglického orig. přeložil (a doslov napsal) Martin Hilský. Praha, Argo 2014. 58 s., Edice angloamerických básníků. - ISBN 978-80-257-1210-8
A tak tu zas máme pana Hilského. Po jeho shakespearovském překladatelském veleDíle (Čz 31.10.2018) je zde, co se rozsahu týče - pravý protipól: útlounký svazeček s básnickou skladbou T. S. Eliota. Mezi hřbety knih, které čekají na přečtení, byl sotva postřehnutelný, ale okamžitě jsem si na něj vzpomněl, když se mi náhodně dostal do ruky sborník Hilského esejí Modernisté a v něm jsem zahlédl stať právě o Čtyřech kvartetech. Posléze se ukázalo, že je to přepracovaná podoba doslovu právě k této sbírce. •• Eliotova sbírka obsahuje čtvero pětidílných básnických skladeb, jejichž společný název odkazuje ke komorní hudební formě. Jejich promyšlená struktura skutečně vyžaduje soustředění, jako když sedíte v koncertním sále a snažíte se, aby vám neušel jediný tón. Každý z oddílů je zakotven v nějakém konkrétním místě (dům, vesnice, skalisko), po němž nese jméno, a vztahuje se k jednomu ze čtyř živlů - vzduchu, zemi, vodě, ohni. Cyklus je tedy naplněn symbolikou a čtenáři se vyplatí zaposlouchat se do něj v absolutním soustředění. Poté, co projde plameny hrůzy a plameny očištění, v ní nakonec přichází ke katarzi, do "nehybného ticha mezi dvěma vlnami", do stavu absolutního vykoupení, v harmonii... •• Nad některými místy Eliotových kvartetů se mi vybavovaly dojmy z Robinsona Jefferse, ale také - konkrétně v závěru třetí básně oddílu East Coker - z taoistických textů Lao'c.

Haruki Murakami: Hon na ovci
Z japonského orig. přeložil a doslov napsal Tomáš Jurkovič. Praha, Odeon 2016. 390 s., edice Světová knihovna. - ISBN 978-80-207-1693-4
Velmi, velmi dlouho se mi nestalo, abych román přečetl během dvou dnů. Jsem se čtením delších příběhů opravdu pomalý, musím od něj odbíhat, dávat si pauzy, třeba i několikadenní. Platilo to i pro předchozí knihy Murakamiho - Kafku na pobřeží a 1Q84 (Čz 29.10.2012 a 5.4.2015). Se čtyřsetstránkovým Honem na ovci jsem byl hotov raz (= předminulý pátek) dva (= sobota). Ale to ne že bych s ním chtěl být honem hotov, ale že jsem se na jinou činnost tou dobou nezmohl. Ve čtvrtek mě totiž sklátila nemoc (rýmička, kašlíček, horečka...), a než jsem ji do soboty vypotil, od knížek jsem se skoro neodtrhl. Kromě toho, typografie použitá pro edici Světová knihovna je velice příjemně čtivá, oči kloužou po řádcích jedna radost. A nikoliv za poslední: je to prostě další dobře napsané Murakamiho dílo. •• Nacházím v něm řadu společných rysů s dříve přečtenými, tj. výše zmíněnými jeho knihami - opět je tu nějaká temná stránka japonské historie, nějaká tajemná organizace (také v 1Q84 její šéf právě odchází ze světa!), nějaké velmi odlehlé místo v horách, hrdina, který si tak nějak neví sám se sebou rady, a hlavně temně fantastický motiv. Což není na závadu, je to prostě Murakami. Putování za ovčí záhadou je přes všechny vyjmenované "styčné plochy" originální a poutavé. •• Až doslov mi prozradil, že Hon na ovci je jedno z autorových raných děl, které těm výše jmenovaným předcházelo o dvě až tři desetiletí. Doslovy se vůbec vyplatí číst. Nedozvěděl bych se jinak, že pro "ovci" a tamní platidlo "jen" má japonské písmo téměř totožný znak. •• Málem bych zapomněl na hudbu. Na tom Murakamimu záleží, abychom věděli, co jeho románové postavy poslouchají, ať už doma z rádia či gramofonu, v rockovém baru, v autě, nebo dokonce na té ztracené vartě v horách, kde hrdina v poloopuštěném stavení nalezne opravdu slušnou sbírku desek. Kdybych si měl román kromě přečtení i kompletně poslechnout, přehrávat si z YouTube skladby, které právě zasahují do děje, musel bych své marodění asi tak o týden protáhnout. •• Právě česky vyšel další Murakami: Komturova smrt. Přes sedm set stran. Zatím mi stačí, že o něm vím.

Dnes to bude taková antikvární procházka po vlasti: střední, severní a východní Čechy. Místa jsou v textu ztučněna, aby bylo první pohled vidět, kde jsem šmejdil. Po stránce autorské je to zas slušná procházka Evropě: Anglie, Česko, Rusko, Itálie. O časovém rozpětí nemluvě.

Julian Barnes: Historie světa v 10 1/2 kapitolách
Z anglického orig. přeložila Eva Klimentová. Praha, NLN 1994. 262 s. - ISBN 80-7106-093-3
Julian Barnes se pro mě stal mistrem úvahové, esejistické prózy po přečtení Žádného důvodu k obavám, viz Čz 10.9.2015. Teď přichází na řadu jeho nejslavnější kniha. Samozřejmě se nenecháme zmýlit názvem, že bychom měli co do činění s historickou faktografií. Na "historii světa" přesto svým způsobem nahlíží, a to do jisté míry i chronologicky. Začíná se biblickou potopou a Noemovou archou - a tento motiv pak putuje všemi ostatními devíti a půl kapitolami až k astronautovi navrátivšímu se z Měsíce. Tu jako hlavní motiv, tu aspoň v nenápadných připomenutích, byť jsou to třeba jen narážky na červotoče. Červotoči jsou totiž hlavními hrdiny a vypravěči oné vstupní části (jejíž název Černý pasažér by vám měl dost napovědět), jež je přitom z celé knihy nejsilnější satirou. Dost se ovšem pobavíme i ve zbytku knihy. I když leckdy s mrazením v zádech (Návštěvníci, Ztroskotání lodi). •• Autorova hra s prolínáním motivů a historickými paralelami se odehrává v několika žánrech (biblický apokryf, esej - recenze obrazu, cestopis, povídka v dopisech...) A společná myšlenka? Připadá mi, že Barnes zkoumá, co jsme to vlastně zač a kam to s celým svým "lidstvím" vlastně míříme. •• V oné "půlté" kapitole, Vsuvce, tj. vložené eseji o lásce, mě unesla břitká charakteristika toho, čemu říkáme "světové dějiny". •• Předposlední povídka Projekt Ararat - to je ta o astronautovi - zaměstnala mou mysl všetečnou otázkou. Astronauta (ovšemže smyšleného) při jeho procházce po Měsíci osloví Bůh - nikdo jiný to být nemohl - s příkazem, aby na Araratu našel Archu Noemovu. Skutečně je pak zorganizována náročná expedice. Jejím výsledkem pro něj samého je fiasko, čtenáři zde však objeví dovětek k jednomu z předchozích příběhů. Zdá se, že autor nenechává - v rámci povídkové fikce - čtenáře na pochybách, že k hrdinovi promluvil samotný Bůh. Pak to ale znamená, že mu autor podsunul boží úmysl jen tak si střílet z lidí, které právě přesvědčil o své existenci...? Snad aby se vysmál jejich domýšlivosti? •• Poslední povídka Sen mě nadchla výmluvnou alegorií nesmyslnosti touhy po nesmrtelnosti a neomezených možnostech. Ale jiný by si to třeba vykládal jinak. •• Historie světa... u mě našla svůj nový domov po návštěvě Velbloud Café v Dobříši. Mají tam, pokud mě vizuální paměť neklame, malý dvouregálový antikvariátek. Tužkou vepsaná antikvární cena knížky není uvedena v korunách, ale v položkách kavárenského menu. V mém Barnesovi stojí: "vafle", v Banvillově Knize doličné (teprv ji budu číst): "preso". K tomu, co jsme u velbloudů snědli a vypili, jsme tedy navíc zaplatili vafle a espresso a mohli odejít s duchovní stravou s sebou. Roztomilé.

Václav Jamek: Krkavčí múza
Praha, Odeon 1992. 81 s., edice Pocket program, řada E. - ISBN 80-207-0344-6
Po titulu beletristicko-esejistickém přecházíme k esejistice par excellence. •• Osobní, zčásti dosti intimní zpověď intelektuála, psaná v druhé polovině 70. let, zrevidovaná na počátku let 90., kdy teprve mohla vyjít tiskem. Úvodní medailon autora ji charakterizuje za jakési programové prohlášení. Lze z něj vyčíst požadavek naprosté otevřenosti, vymýcení autocenzury, odtabuizování literatury. Požadavek střízlivé, prosté a pravdivé výpovědi založené na vnitřním postoji. To v době vzniku eseje bylo těžko možné, a z textu je znát autorova frustrace z poměrů, ze "stavu znetvoření, ve kterém se dnes nalézá veřejná řeč". Vždyť mocní ji degradovali na "pouhý apologetický pahýl a nástroj nátlaku" (s. 76). Analýza zprofanovanosti veřejné řeči vede pak i k vysvětlení neadekvátnosti reakcí na běžné projevení názoru, jakým bylo Vaculíkových Dva tisíce slov. •• "Jediným mým cílem je začlenit do veřejné řeči témata, zkušenosti, projevy vědomí, které z ní k její zkáze byly vyobcovány, a chci pro ně najít řeč přímou, jasnou, vyrovnanou a nenásilnou, do níž by člověk s klidem vstoupil takový, jaký je." (s. 78-79). Jako zajímavou pasáž mám zatržené odstavce o Janu Křtiteli a Spasiteli, totiž o rozpoznání skutečného Spasitele od šílenců, kteří se za Spasitele vydávají nebo považují. (s. 62-64). A dále stránky, které uvažují o fašismu jako etapě neprávem oddělené v historii tlustou čarou, jakémsi odkladišti všeho zla, aniž bychom si uvědomovali, že fašistické postoje jsou nám stále v patách. (s. 40-44) •• Vyloveno v antikvariátu Klariani u nás ve Varnsdorfu, sice relativně nedávno, ale už dost dávno na to, abyste si taky přišli osobně vybrat. Jeho majitel totiž mezitím kamenný obchod zrušil a omezil se opět na e-shop.

Andrej Bělyj: Bratr kentaur
Z ruského orig. vybral a přeložil Jaroslav Kabíček. Doslov Jiří Honzík. Ilustroval Pavel Roučka. Praha, Odeon 1988. 179 s., edice Skvosty ruské a sovětské literatury.
Z básníků jeho éry nad ním ve školních osnovách vysoko čněli Majakovskij, Jesenin, Blok... Ve školním sešitě jsme myslím měli název jeho prózy Kóťa Letajev. Překladů také vycházelo poskrovnu. Přesto byl právě mnoha svými souputníky pokládán za génia. Ale takového... no, zvláštního, podivínského, rozporuplného, těžko uchopitelného. Nikdo mu ale neupře jednu z čelných pozic v ruském symbolismu, kterému se věnoval i jako teoretik. •• Kabíčkův výbor z Bělého jsem vděčně přijal do své sbírky, a to v domnění, že je to mé první setkání s jeho poezií. Nebylo. Tím prvním byla báseň První setkání, kterou mám ve své ediční sbírce Květů poezie (1966, tentýž překladatel Kabíček). A toho Kóťu Letajeva jsem dokonce svého času zaznamenal v Čz (1.8.2007) - vidíte, léta běží, a já už nepamatuju. Ještě že zapisuju. Vzpomenu si v roce 2029 na Bratra kentaura? Pravděpodobně ne. Ale naštěstí si ještě teď uprostřed podzimu pamatuji na tu zvláštní chvíli jednoho dne v červenci, kdy jsem se octl u ztichlého rybníka, za vsí na Vysočině, uveleben na lavici dřevěného odpočívadla, seznamujíc se s básníkem, jehož verše do té scenérie tak dobře zapadaly. •• O podivuhodném antikvariátu v Přibyslavi jsem tady už referoval před týdnem u Šlosarovy Tisícileté.

Leonardo da Vinci: Nápady. Výbor z próz
Z italských orig. vybral a doslov napsal Jaroslav Pokorný. Přeložila Alena Bahníková. Praha, Odeon 1982. 92 s., Klub čtenářů.
Zkraje letošního roku jsem se octnul v Litoměřicích na výstavě o barokní knize - to si najděte v prvním letošním zápisku z 28. ledna. Ale zmínku o návštěvě antikvariátu paní Marjánkové jsem si nechal až na psaní o tehdejším úlovku. Její nevelký krámek jsme míjeli cestou od vlaku k náměstí a manželka mě musela přesvědčovat, že zas tolik nespěcháme a můžeme se dovnitř podívat. Nic jsem nesháněl, ale jak jsme tam tak byli sami, nemínil jsem odcházet s prázdnou. Prolézal jsem, prolézal, až jsem nakonec držel v ruce Leonardovy Nápady. Majitelka se u pultu usmála: "Aspoň jsem tu v sobotu nebyla zbytečně." •• Už jsem měl v ruce i velké, velmi výpravné leonardovské publikace - a nevzdal jsem se naděje, že se nějakou z nich ještě pokochám -, ale tento drobný svazek je první da Vinci v mé vlastní knihovně. Podnázev Výbor z próz není úplně výstižný, protože je to zároveň téměř rovnocenný výbor z kreseb. Však se díky nim prémiový svazek Klubu čtenářů stal malým klenotem. Nicméně v prvé řadě je v něm renesanční génius představen jako literát - zapisovatel rozmanitých příběhů, aforismů, hádanek, bajek, fantastických historek, anekdot. Někdy jsou to též lapidární formulace vlastních názorů (O náboženství, Znamenitost matematiky, s. 16) nebo náběhy na filozofickou úvahu (Nicota, s. 19). Docela příkré odsudky církve mě překvapily, ale nevím, nakolik byly určeny "pro veřejnost" a tudíž v tehdejší době riskantní. Proticírkevní ostny jsou hojně zastoupeny v hádankách. Mimochodem, z více než dvou tuctů hádanek jsem uhodl pouze mnichy. V Bestiáři najdeme soubor lidských vlastností (špatných i dobrých) předvedených na zvířatech. Tedy jakási obdoba bajek. Nebo se Leonardo pouští do popisu vlastností zvířat, jimiž se připodobňují lidem, a sám jim věřil? V tehdejší "přírodovědě" bylo asi pro fantazii místa dost a dost. •• Závěrečnou ukázkou Leonardových textů je Popis potopy (s. 88-90), který svědčí o tom, že by z Leonarda dnes byl dobrý scénárista hororových filmů (možná je to jakési libreto k budoucímu obrazu?). Kterýmžto motivem se obloukem vracíme k dnešnímu prvnímu příspěvku, to jest k Barnesovi. Jen ten Noe zatím nikde na obzoru...

To nám to dnes pěkně vyšlo: poezie, drama, próza. A všechno prvotřídní:

Ivan Blatný: Jde pražské dítě domů z bia...
Ilustrace Jiří Kolář. Brno, Druhé město 2017. 446 s. - ISBN 978-80-7227-396-6
V Čz se na jaře 2015 psalo o románu Martina Reinera Básník, který rekonstruuje osudy zapomenutého a znovu objevovaného Ivana Blatného. Dozvíme se z něj i to, že v pozdní etapě svého života, strávené v anglických psychiatrických léčebnách, chrlil obrovské množství veršů, jež zůstaly v rukopisech. A že se mezi nimi vyskytují jak verše velmi pozoruhodné, tak i slovní balast. Autor Blatného životopisu podstoupil tu nadlidskou práci s pročtením Blatného pozůstalosti a pokusil se oddělit zrno od plev. I tak prý zbylo materiálu na několik svazků, takže musela následovat drastická redukce. Východiskem k ní se stalo básníkovo alter ego jménem Josef Kunstadt. V Reinerově předmluvě se vám k tomu dostane podrobnějšího vysvětlení. •• Pojďme k samotným básním. Mnohdy probouzely melancholii, mnohdy jsem se nad nimi bavil. Často používá makarónštinu - míšení jazyků. Nejčastěji v takových případech kombinuje češtinu s angličtinou a němčinou, sporadicky ale i s francouzštinou, italštinou, slovenštinou, ruštinou a (snad) španělštinou. Výtečné jsou pak některé polyglotické rýmové hrátky: To byl ten den, kdy Henrik Ibsen / zazdil své hroby tvrdým gypsem / a pusté bylo Père-Lachaise. // Zarostla země eukalyptem. / Posmrtný život? Nedám slib ten. / Já jenom řeknu rusky zděs. (s. 70) Stejně tak se mísí ozvuky dětství a zejména šťastných let strávených mezi uměleckými souputníky s reflexemi životní situace ústavního chovance; lítost a nostalgie se sarkasmem. Leckdy mě mrzí absence datování nebo aspoň přibližného časové zařazení, ale stav rukopisné pozůstalosti to asi neumožňoval. •• K nejoblíbenějším, vícekrát přečteným Blatného veršům patří dvě šestiveršové sloky na straně 244; podobně jako předchozí citace se vztahují k očekávání konce (Jak marné naděje my někdy, Bože, máme...). Měl bych se ostatně znovu začíst do Blatného sbírky Stará bydliště, jak bude působit po tomto nášupu. •• Jedním z básníkem zmiňovaných bývalých souputníků je Jiří Kolář, jehož ilustracemi je výbor šťastně obdařen. •• Báseň ze strany 372 mi nabízí krásný oslí můstek k následujícímu zápisku. Opisuji tu jen druhou sloku: Být v Praze s Nezvalem za kvetoucího jara, / když nebe bez poskvrn začíná stříbřit pára / a vapour Shakespeare says: "Déšť Májů svlaží zem'." / Elizabeth the First a Thespidina kára / z hrobu nám vzkazují: "Sweet Will", ten nezastará... / Měl dvacet tisíc slov. Jsou všecka v srdci mém.

William Shakespeare: Dílo
Překlad Martin Hilský. Praha, Academia 2016. 1677 s. - ISBN 978-80-200-2512-8
Znát Shakespeara...! •• Zprvu, za školních let, to bylo jen jméno jakéhosi velkého klasika - do té doby, než mě na gymnáziu češtinář i angličtinář přivedli svým vyprávěním o velkém dramatikovi k téměř posvátné úctě. Byť zatím spíše v teoretické rovině, protože více než na povrchní čtení Romea a Julie, Othella nebo Hamleta to v té době nebylo. Později přišly Sonety v překladu Jana Vladislava a s tím zjištění, že v několika verších může být skryt celý jeden myšlenkový vesmír. Později genius loci Stratfordu nad Avonou, opouštěného se suvenýrem The sonnets of William Shakespeare (Jarrold Publishing, ISBN 0-85306-093-2; pokusy o čtení a srovnání s překladem nebyly sice důsledné, ale byly!). Mezitím několik dramat na jevišti i v četbě, několik dalších překladů Sonetů, včetně slovenského, báseň Lukrécie - a to už jsme v éře Čz, viz zápisek ze 30.8.2015. A konečně také povědomí o titánské překladatelské práci Martina Hilského. •• Jednosvazkový komplet překladů veškerého dochovaného Shakespearova díla od jediného překladatele, a to v elegantním kartonovém pouzdru, jsem našel předloni pod stromečkem. V květnu následujícího roku jsem se na pražském knižním veletrhu postavil do fronty při autogramiádě Martina Hilského. Přijal laskavě moji omluvu, že jsem s sebou přes půl Čech nepřivezl celý špalek Díla, a podepsal mi alespoň záložku, kterou jsem si pro ten účel předchozího večera vyrobil. (Dodatečně Dílo zváženo: 3,4 kg). •• Úvodních padesát stran seznamuje se Shakespearovou dobou, s jeho životem, s tím, co je známo o jeho divadelním a literárním působení. Následuje 38 dramat v rozdělení na 13 komedií, 10 historických her, 10 tragédií a 5 romancí. Pak básně: Venuše a Adonis, Znásilnění Lukrécie, Fénix a hrdlička, Sonety. Každému z těchto děl předchází stručná, cca jednostránková charakteristika a základní faktografické údaje. V Dodatcích je obsaženo několik děl se Shakespearovým autorstvím částečným nebo sporným. V přílohách oceníte rejstřík postav ze všech Shakespearových dramat, případně desetistránkový soupis literatury. •• Kdybych si byl pořizoval postupně jednotlivé Shakespearovy hry a básnická díla v samostatných knižních vydáních, zapisoval bych do Čz postupně přes čtyřicet příspěvků se zážitky z četby, s postřehy a komentáři, jak to dělám u ostatních knih. Ale co teď tady se souborným vydáním? Možná jsem se tu měl projevit po každém přečteném díle. To mě zprvu nenapadlo, a myslím, že bych se k tomu stejně nepřinutil; raději bych se místo toho s netrpělivostí pustil do čtení další hry. Co se dá dělat. •• Třeba přijde v budoucnu příležitost se k tomu všemu vrátit. Martin Hilský totiž vydal také osmisetstránkovou monografii Shakespeare a jeviště svět, která je - alespoň podle anotací - jakousi "výkladovou příručkou" k Shakespearově dramatickému dílu... ale to opravdu snad až na důchod.

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění. Román s doslovem Sylvie Richterové a poznámkou autora
Brno, Atlantis 2017. 256 s. - ISBN 978-80-7108-367-2
Poslední Kunderovo česky sepsané dílo, které se konečně dočkalo vydání i v jeho původní vlasti. Měl jsem jej jen půjčené a dočítal jsem ho narychlo. Což mě dost mrzí, poněvadž jsem nemohl zdaleka tak pronikat do úvahových rovin, které jsou u Kundery podstatnou složkou díla. Čili sledovat, jak "za příběhem v prvním plánu se vynořují otázky, podněty a zamyšlení, jež lze uchopit jen meditativním čtením," jak to v doslovu vyjádřila Sylvie Richterová. Přece jen jsem cítil v těch sedmi příbězích přítomnost symboliky, různá tematická propojení, jež jsou pro čtenáře nápovědou k domýšlení. Potřeba knihu narychlo vrátit nicméně vedla ke čtenářskému experimentu: nad sedmi názvy kapitol (ofotil jsem si obsah) se zpětně pokouším vybavit si jejich děj a rekonstruovat smysl příběhu. A tak s odstupem zjišťuji, že nejhlouběji se zaryly první dvě části nazvané Ztracené dopisy a Maminka; z obou kapitol o ovdovělé emigrantce Tamině mi byla bližší ta první, zatímco Taminina smrt, kde román přechází do fantaskní alegorie poměrů v komunistické zemi, jsem si odnesl nepříjemné mrazení - ale o to asi vlastně i šlo. Pouze Andělům (třetí kapitola) nedokážu přisoudit konkrétní téma. Zatímco Lítost mám v živé paměti: příběh mladého básníka, který si domluvil vytoužené pražské rande s venkovskou ženou, ale tentýž večer si nemůže nechat ujít schůzku s literárními velikány. Z úvah vložených do románu mě nejvíc upoutaly právě ty o lítosti. Je to ale zároveň setkání s různými podobami smíchu, respektive směšnosti, ponejvíce ve vztahu k lásce a sexu. A s vytrácením paměti... Fakt už nevím, o čem že to ti Andělé byli.

Prolustroval jsem hromádku nedávno přečtených knih, která z nich by nejlépe sedla k památnému datu kulatého výročí československé samostatnosti. Z naší historie jsem odtud nic příhodného nevylovil, ale zato se tu nacházely hned dvě knížky fejetonů o českém jazyce! Aby druhá část tehdejšího nového soustátí nepřišla zkrátka, mám tu jeden právě včera dočtený román ve slovenštině.

Dušan Šlosar: Tisíciletá
Ilustrace Jan Steklík. Praha, Dokořán 2005. 106 s. - ISBN 80-7363-028-1
Letošní dovolenou jsem trávil v Posázaví na Havlíčkobrodsku. Když jsem se tam jednoho dne po náročnější túře doplazil do Přibyslavi a sondoval tamní občerstvovací možnosti, natrefil jsem na antikvariát. Takový dosti zvláštní, dýchající duchovnem, filosofií, historií, poezií... Pravda, od té doby, co se u nás usídlil internet a co se naplnila kapacita domácí knihovny, jsou pro mě návštěvy antikvariátu velmi sporadickou záležitostí, přesto si myslím, že v tom přibyslavském jsem vstoupil ještě do docela jiného světa. Když jsem u pultíku pánovi předložil dvě vybrané knížky, byl jsem překvapen znovu: s omluvou mi předal číslo účtu, s tím, že nemá EET a částku sto dvaceti korun ať laskavě uhradím bezhotovostně. Pro něj jsem zůstal anonymním zákazníkem, byť jsem mu pro jistotu vnutil číslo telefonu, kdyby něco... •• Odnesl jsem si Bratra kentaura (básně A. Bělého) a Šlosarovu Tisíciletou. Antikvárník mě hned upozornil, že od téhož autora je k dispozici i Jazyčník; jistě bych si ho vzal, kdybych ho už neměl (viz Čz 21.9.2011). •• V Databázi knih je k Tisícileté jediná čtenářská recenze: "Drobné fejetony o jazyce českém, jeho historii a vývoji, přesně pointované a zábavné. Příjemné rozptýlení na hodinku". Ne, neměl jsem to odbyté za hodinku. Ony ty drobné exkurze do hlubin mateřštiny mnohdy vybídnou k dalším úvahám a rozmýšlení. Jen stručně, které kapitoly mě zaujaly více než jiné: Páteř (s. 13) - významová cesta slova od modlitby Otčenáš k části kostry, s kterýmžto poučením jsem se již někde setkal, ale ne v kontextu vývoje češtiny a ustavováním její spisovné podoby; Brtnictví - lesba - včelaření (s. 19) ukazuje změnu pojmenování jedné činnosti, čili získávání medu, podle toho, jak se v které době ve skutečnosti prováděla. Nováčci a Dostalíkové (s. 48) ozřejmují vznik zdrobnělých příjmení. Vedle přejímání slov z jiných jazyků do češtiny a již notoricky známých příkladů opačných (Tábor, pistole, houfnice - s. 22) se tu poukazuje na přejímání českých slov do jiných slovanských jazyků v době jejich obrození (Kyslík na Jadranu, s. 62). Řehtání úředního šimla (s. 73) - těžkosti s ustavováním snesitelné úřednické češtiny po roce 1918. Vděčný jsem i za upozornění na rusismy přejaté po 2. světové válce (Obezlička, lesopark, s. 81). •• Za poznámku mi stojí též Steklíkův ilustrační doprovod, pojatý jako vtipné výtvarné zkratky k tématu článku; nakonec jsem je bral i jako nenápadný test inteligence - to když pro mě kresba zůstala nerozluštěným rébusem. •• Třeba se někdy potkám i s tou třetí Šlosarovou fejetonovou sbírkou - s Otisky?

Věra Schmiedtová: Čeština, jak ji neznáte
Praha, NLN 2010. 205 s. - ISBN 978-80-7106-990-4
I tato knížka o češtině je určena pro širokou veřejnost, ale téměř výhradně se soustředí na její současné užívání. Původně jde o texty odvysílané (někdy i neodvysílané) ve stejnojmenném rozhlasovém pořadu Rádia Praha, určeném pro zahraniční posluchače. Je to jakási souhrnná, i když ze střípků složená zpráva o aktuálním stavu češtiny. Autorka hodně využívá dat získaných z Českého národního korpusu (k němu viz Čz 26.3.2018, u titulu O jazyce bez hranic...), až to vypadá, že nebýt korpusového lingvistického materiálu, neměli bychom si o čem povídat. •• V knížce čtené někdy počátkem léta jsem sice objevil popsaný lísteček, ale ukázalo se, že to nejsou odkazy na zajímavá místa v knize, ale itinerář výletu k Chřibským vodopádům. Asi jsem ji tam měl tehdy s sebou. No tak dobře, otvírám náhodně na straně 77. Je tam jeden z příspěvků zkoumajících slova velice si podobná, zdánlivě synonyma, ale jen zdánlivě: zločinný a zločinecký. Nastupuje samozřejmě průzkum v jazykovém korpusu, v jakých spojeních se to které slovo nejčastěji vyskytuje (zločinné spolčení, režim, stát, ideologie... - tj. abstraktní pojmy, versus zločinecká organizace, gang, banda, síť, podsvětí... - tedy konkrétní uskupení). Hned poté se tu věnujeme dvojici živelný - živelní. Posuneme-li se přesně o sto stran, najdeme se v barvách, totiž v kapitole Vyjádření barev a jejich využití v současných slovních spojeních. Od černých a bílých koní se přes rudé bratry, modré knížky, zelené mozky, žluté trikoty, zlaté ručičky a růžové brýle dostaneme až k šedé ekonomice. Přelistuji o pár stránek dopředu, a jsem ve vysmátém létě. A nebo se můžeme zamyslet na tím, proč od základu blb existuje 90 různých odvozenin, zatímco od slova vůl jen dvě - nicméně tento výraz si to vynahrazuje v četnosti užití. Milí zahraniční posluchači jsou vzápětí poučeni o významovém posunu "volování" od hrubosti k jeho zneutralizování (s. 140). Vidíte, volové, není to četba pro žádné blbce. Pardon.

Jorge Amado: Tereza
Z portugalského orig. do slovenštiny přeložila Emílía Obuchová. Doslov Ladoslav Franek. Bratislava, Smena 1989. 470 s., edice Eva.
Bylo by případnější nechat si pro tuto jubilejní příležitost dílo slovenského autora. Ale stalo se, Lavríkovu Zu jsem vyplýtval posledně. A tak tu mám dílo jihoamerické, zato ve slovenském překladu. Česky nevyšlo. Škoda veliká pro všechny, koho tato skutečnost odradí od četby. Já jsem Terezu objevil v knihovničce své manželky, která má dík svým rodinným vazbám ke slovenštině důvěrnější vztah než já. •• Chvíli mi trvalo, než jsem se v tomto jazyce zase rozečetl, a občas jsem musel využít slovníček - viz jeden příklad níže. Vyplatilo se, zážitek z románu byl ohromný. Amado stvořil jednu z nejhrdinštějších románových hrdinek. Tereza Batistová, sirotek, samozřejmě z chudých poměrů, dívka krásná, hrdá, nebojácná, i v sebevětším pokoření vnitřně nezávislá, od počátku zápasící s nepřízní osudu, neohrožená bojovnice s nespravedlností. Místo jejího jména si můžete ke všem těmto přívlastkům doplnit "brazilský lid", protože tuto symboliku v jejím osudu Amado nezastřeně deklaruje. Je to totiž zároveň román společensko-kritický. Staví Terezu do konfliktů s násilníky a vypočítavými podvodníky, s korumpovanými a tyranizujícími mocenskými složkami. Její vnitřní síla kontrastuje se zesměšněním politických a policejních garnitur. A to hlavně v páté, finální části díla, kdy se postaví do čela rebelie prostitutek z městské čtvrti, jež se má stát obětí vypočítavých zazobanců. Tehdy už má ovšem za sebou několik dramatických životních etap: sexuální otrokyně surového kapitána, obdivovaná tanečnice samby, bojovnice proti epidemii pravých neštovic (po slovensky čierne kiahne, keby ste nevedeli)... Jediné, co ji dokáže zlomit, je zpráva o smrti jejího osudového muže, námořníka Januária Gereby; zpráva to naštěstí nepravdivá. •• Román by nebyl tak pozoruhodný, kdyby postrádal mytologické rysy. Terezin příběh je ve vsuvkách nahlížen z úhlu lidových mýtů, v nichž se hrdinka jeví jako bájná a nadpřirozenými silami ochraňovaná bytost. Magický realismus o sobě dává vědět, když v rozhodných chvílích zasahují vtělení brazilských lidových božstev - a nebo oživlá socha sto let mrtvého básníka.

Po dnešní deštivé a zimomřivé dušičkové procházce na hřbitov jsme s celou širší rodinou usedli v jedné cukrárně a každý jsme si dali, na co měl kdo chuť. Sortiment široký a lákavý. Moje žena okřála, jakmile v nabídce zaregistrovala čaj z čerstvého zázvoru. Zázvor, jak račte vědět, totiž zahřívá, a zvláště jde-li o výluh v horké vodě: totiž čerství zázvorový čaj! Účtenka zde. Tož tak, čeština, jak ji neznáte. •• Naštěstí: Co čerstvým zázvorovým čajem zvou, i zváno jinak, zahřívalo by stejně. (Ano, příště snad konečně dojde i na toho slibovaného velikána WS...)

Silvester Lavrík: Zu
Ze slovenského orig. přeložil Silvester Lavrík. [Brno], Větrné mlýny 2015. 455 s., edice Česi, čítajte. - ISBN 978-80-7443-112-8
O soudobé slovenské literární scéně nemám vůbec přehled. Nemám tušení, jaká jména září na tamním literárním nebi, vyjma několika autorů populárních žánrů, jejichž knihy - pochopitelně v českých překladech - procházejí mým katalogizačním stolem na cestě ke čtenářům veřejných knihoven; nejčastěji jde o ženské romány T. Keleové-Vasilkové a detektivky D. Dána. To, co by mi z tamní úrody připadalo zajímavé, mě míjí. Román Zu je za posledních několik let čestnou výjimkou, první od té doby, co se mi dostala do rukou Krev od R. Slobody (česky vydaný v téže edici Česi, čítajte, viz Čz 7.9.2015). •• Zu je jméno hlavní hrdinky, slepé klavíristky, o níž - a nemenší měrou též o sobě - vypráví Pejo, její sourozenec (neutrální výraz "sourozenec" je tu zcela namístě). Příběh, který posléze vyvrcholí detektivní zápletkou, se odehrává převážně v mikrokosmu jedné bratislavské ulice, v níž sourozenci obývají funkcionalistickou vilu. Přitom se do něj promítá divoká slovenská současnost, a to v osobě developera usilujícího o dotyčnou vilu. Ze svérázného úhlu pohledu zdánlivě mentálně retardovaného vypravěče sledujeme jak psychologické drama dívčina boje samé se sebou, tak pronikání podnikatelských kruhů do politiky, včetně mafiánských praktik. Do toho všeho ale promlouvají i reminiscence na před- a poválečnou minulost. Silnou stránkou je postupné "odkrývání karet" v rukou vypravěče, dávkování informací, s nimiž přicházejí zvraty v chápání děje a psychologie postav. •• Četl jsem Zu dlouho, jak už se mi to u silných příběhů stává, a taky ve mně bude dlouho doznívat.

Jitka Novotná: Stříbrný vítr. 15 rozhovorů se zajímavými muži
Praha, Radioservis 2017. 177 s. - ISBN 978-80-87530-87-0
K některým knížkám přicházím tak, že maminka poslouchá rozhlas, tam se dozví, že některý z jejích oblíbených rozhlasových účinkujících vydává knížku, a tu mi objedná. Myslím, že už jsem nějaký takový případ v Čz měl. Tak tohle je další. •• Jitka Novotná coby moderátorka cyklu rozhlasových rozhovorů Stříbrný vítr vydala knižní výběr. Ten byl pro mě zajímavý už tím, že některé z těch 15 osobností mi byly velmi blízké, o jiných jsem jen "tak nějak" věděl, o jiných neměl tušení. Do poslední kategorie patřil například teoretik architektury Adam Gebrian. Nic překvapivého, při jeho mládí, a zajímavý a chytrý s ním byl pohovor nejméně tak jako s ostatními zpovídanými, většinou již seniorského věku. Z jeho generace se tu setkáme ještě výtvarníkem Maximem Velčovským. Převažuje ale nadhled a moudrost starších: onkologa Kouteckého, houslisty Hudečka, fejetonisty Křesťana, hudebního kritika Jiřího Černého...; chcete-li úplný seznam, výjimečně si můžete rozkliknout obálku pro zvětšení. I mezi seniory jsem ale měl co objevovat, třeba kunsthistorika Jaromíra Zeminu. •• Pokaždé se něco dovíte jak o dotyčném zpovídaném muži, tak o jeho profesi, a zpravidla si s nimi též trochu zafilozofujete nad životem. •• Ve dvou případech publikované rozhovory rezonovaly s jinou mojí aktuální četbou: básník a textař František Novotný (toho přece znám ze Spirituál kvintetu!) a překladatel Martin Hilský. Tudíž se v Čz k oběma brzy vrátím - v prvním případě s básnickou sbírkou Tichá vůně slov a v druhém, nekecám!, s celým Shakespearovým Dílem.

Půlroční přestávka od posledních čtenářských postřehů nebyla záměrem. A už vůbec neznamená, že bych po tu dobu nečetl. Ale ta zatracená prokrastinace... Snad bude letošní podzim natolik sychravý, aby mě zadržel v domácím pohodlí a pomohl vyprodukovat nějaké ty zápisky. •• Teď se pro změnu nemůžu rozhodnout, kterou z čekatelek na zápisek (nejen z téhle hromádky) jako první vzít opět do ruky. Do první várky ovšem fikaně použiju regionální publikace, o kterých toho moc vymýšlet nemusím, neboť jsem o nich už během léta zplodil pár řádek do letošní ročenky Mandava. Povšimněme si, že téměř všechny se nějak podstatně týkají městečka Krásné Lípy. To o něčem vypovídá. •• A že máme právě dnes ten svatováclavský svátek, začneme dvěma autory Václavy.

Václav Hieke: Krásná Lípa, město zeleně - Stadt der Grünfläche
Překlad do němčiny Monika Schwarzová (ač zde uvedena jako Schvarcová). Krásná Lípa, Klub českých turistů 2018. 48 s.
S krásnolipskými turisty jsem byl počátkem léta na dosti zajímavém, až dobrodružném výšlapu v Českém Švýcarsku, kde jsme v jedno zátahu zdolali Vlčí, Brtnický a Kyjovský hrádek, a to s využitím neznačených a takřka nepoužívaných cest. Ohromný zážitek, završený v kyjovské hospodě Na Fakultě. Zdejší turisté ale kromě výšlapů a výjezdů hýří dalšími aktivitami, třeba záchranou drobných památek (na onom výletě jsme obhlédli opravenou lesní kapličku sv. Anny) a propagací města a okolí. Do této sféry patří brožura, s kterou vyrukovali u příležitosti 100. výročí vzniku republiky a 130. výročí KČT. Je to jakýsi obrazový průvodce po Krásné Lípě, dokumentující její proměny v průběhu jednoho století. Vlastně ještě déle, protože první snímky pocházejí ještě z doby rakousko-uherského mocnářství. Pohledy na městskou zástavbu se střídají s reportážními snímky z dějinných událostí, 1. májů, sportovních i kulturních akcí. Kromě centra a jeho stavebních proměn nepřijde zkrátka ani bezprostřední turisticky atraktivní okolí. To vše v chronologickém sledu, který je pointován poslední popiskou „Krásná Lípa je hodna svého jména“. Jaké by to bylo zajímavé, kdyby byl takový nápad proveden i v ostatních městech a obcích našeho regionu...

Václav Junek: Bojiště severních Čech. Bitvy o severní průsmyky
Velké Přílepy, Olympia 2018. 122 s., 16 s. obraz. příloh, edice Toulky. - ISBN 978-80-7376-502-6
V červnu jsem přímo na krásnolipském náměstí sledoval, jak byla vodou z Křinice pokřtěna nová knížka z edice Toulky. Vypráví se tu o těch kapitolách české historie, do kterých promluvily vojenské akce na severu Čech. Málem až reportážním stylem autor seznamuje s bitevními poli, kde se rozhodovalo o dalším osudu naší země, a to od starověku až po 20. století. Mnohokrát nás zavede i do našeho výběžku a bezprostředního okolí: skalní hrádky Českého Švýcarska, Tolštejn, Krásný Buk, Křížový buk, Rumburk a další místa spojená s vojenskou vzpourou 1918, bunkry bývalého čs. opevnění, povstání sudetoněmeckých obyvatel v září 1938 a obsazování tohoto území v říjnu 1938, včetně tehdejší triumfální Hitlerovy cesty přes Šluknovsko, až po vpád „bratrských vojsk“ v srpnu 1968. Nezdá se to, ale i jen v našem Šluknovském výběžku se vojenských operací nahromadilo docela dost. V knížce najdeme i praktické informace pro návštěvníky zmiňovaných lokalit, tj. GPS souřadnice a turistickou dostupnost. •• S rozpaky ale vnímáte stylistickou úroveň a vůbec redakční úpravu textu. Na to, že jde o produkci renomovaného nakladatelství s dlouholetou tradicí, překvapí vás šroubované věty, výplňová slovíčka, množství překlepů a dalších chyb. Ani Olympia už není, co bývala. Zjistil jsem to už na tom krásnolipském náměstí, když byla možnost oslovit jak autora, tak samotného ředitele nakladatelství. Ale když oni měli všichni takovou slavnostní náladu...

Jan Němec: Stopou motocyklu Čechie-Böhmerland. Putování po místech spojených s legendárními motocykly a jejich tvůrcem
Město Rumburk 2018, 48 s. - ISBN 978-80-87513-24-8
Unikátní motocykly Čechie-Böhmerland patří k „rodinnému stříbru“ průmyslové historie výběžku. Letošní 130. výročí narození jejich konstruktéra Huga Albina Liebische (1888–1965) bylo připomenuto vydáním brožury od Jana Němce, archiváře děčínské pobočky Státního oblastního archivu v Litoměřicích. O Liebischově životním příběhu a o historii výroby jeho dlouhých motocyklů se dozvídáme na pěti zastávkách od rodného domu v Rumburku přes působiště v Krásné Lípě až po továrnu v Kunraticích u Šluknova. Nepomíjí ale ani hořké zakončení kariéry a života v pasovském vyhnanství. Čtenář ocení řadu historických fotografií a dokumentů. Oko se zalíbením spočine také na současných snímcích opečovávaných veteránských kousků, jejichž majitelé se každoročně scházejí na Šluknovsku v poslední srpnový víkend. •• Dlužno podotknout, k dispozici je již několik obsáhlejších publikací o Liebischovi a böhmerlandech, včetně těchto dvou od téhož autora Jana Němce: Albin Hugo Liebisch a jeho motocykly Čechie-Böhmerland (Oblastní muzeum v Děčíně 2005. 183 s.) a Legendární motocykl Čechie: osudy Albina Liebische, konstruktéra nejdelších motocyklů (Praha, Grada, 2010, 148 s.). To jsem si zjistil databází, rukama mi neprošly. Na rozdíl od románu nazvaného Böhmerland 600 cc, v němž slavná motorka hraje sice vedlejší, ale nikoli zanedbatelnou roli. Jeho autor Michael Konůpek jej vydal nejdříve v emigraci v Norsku (1987) a poté v brněnském nakladatelství Atlantis (1996), kteréžto vydání mám ve své knihovničce. I po dvaceti letech mi některé epizody mladíka, dospívajícího v našich končinách (Krásná Lípa a "Rumdorf"!), ožívají před očima. Včetně šťastného - a naneštěstí jen vysněného - nálezu úžasné dlouhé motorky.

Natalie Belisová: ...a v prach se obrátíš aneb Bídáci z Děčínska
Děčín, Dolský mlýn, z.s. 2017. 335 s. - ISBN 978-80-270-2341-7
Toto je výjimka: nemohu tvrdit, že bych knihu celou přečetl. Měl jsem ji nakrátko zapůjčenou a nestíhal jsem. A tak jsem z ní aspoň na přeskáčku zobal, ač mi to bylo líto, protože každý nový text od paní Natalie je zážitkem. Vždyť to není tak dávno, co jsem spořádal skoro sedmisetstránkové dílo Tulákům Jetřichovicka (Čz 11.4.2015). •• Ano, každá její nová kniha je zárukou pečlivě vybraných a uspořádaných fakt servírovaných osobitým a literárně vyhraněným stylem, předem vylučujícím čtenářskou nudu. A co teprve, když se chopí tématu kriminálních deliktů, tragických příběhů, jak je kdysi zaznamenaly soudní spisy. Po obecnějším seznámení s právním řádem, soudnictvím a výkony trestů ve starých dobách vstupujeme do kapitol věnovaných jednotlivým prohřeškům. V detailních sondách do trestního soudnictví od 16. do 19. století na Děčínsku - včetně Šluknovského výběžku - tak plasticky vyvstávají případy vražd, krádeží, žhářství, rouhání, nepočestných žen, sodomie, pytláctví, podvodů, ba i bezbožného života cikánského. Z mnohých líčení hrdelních trestů, jak se dochovala v písemnostech, bude vám mrazivo a ouzko... Ilustrační materiál nabízí dobová vyobrazení zločinů i trestů, faksimile soudních protokolů, výřezy z map, ale i fotografie dosud existujících svědků v terénu - šibeničních vrchů, pomníků, kamenných křížů...

Petr Farský: Anthony Philip Heinrich, americký Beethoven z Krásné Lípy / der amerikanische Beethoven aus Krásná Lípa
Překlad do němčiny Martina Jablonovská. Město Krásná Lípa 2018. 58 a 58 s. + 1 CD. - ISBN 978-80-270-4236-4
Zcela čerstvý přírůstek regionální literatury. V Mandavě se o něm bude psát až napřesrok (pokud tedy Mandava 2019 vyjde). •• Krásnolipští ve svých vydavatelských aktivitách navazují na předchozí biografii malíře Augusta Frinda od G. Jeřábkové (viz Čz 24.10.2017) a objevují pro širší veřejnost dalšího významného umělce z řad svých rodáků. Použili stejný formát a grafickou úpravu, což nabízí domněnku o případné budoucí celé ediční řadě. •• A. P. Heinrich (1781-1861) jako mladý krásnolipský obchodník s textilem hodně cestoval, na svou osudovou cestu do Ameriky se však vydal se záměrem uspět s českým sklem. Neuspěl, zato se postupně prosadil jako hudebník a uznávaný skladatel, kterého vítaly koncertní sály v amerických i evropských metropolích. •• Pražský klavírista a muzikolog Pavel Farský se Heinrichovou osobností soustavně zabývá již po dvě desetiletí. Výsledkem není jen dotyčná publikace, ale i klavírní nahrávky Heinrichových děl (patnáct opusů najdete na CD, které je součástí knihy) a založení Mezinárodního spolku A. P. Heinricha, zřízení webových stránek o skladateli apod. Autor v prvních kapitolách životopisného vyprávění uvádí čtenáře do hospodářského a zejména kulturního života kraje, odkud skladatel pocházel (Krásnolipsko) a kde začal v zámoří působit (Filadelfie), v dalším pokračování už se místům jeho působení (Boston, Londýn, Praha...) takto nevěnuje, dozvídáme se však o Heinrichových osobních stycích s kolegy hudebníky a dalšími význačnými osobnostmi. •• Dvoujazyčné česko-německé vydání (s tiskem zvratmo) obsahuje i zajímavý ilustrační materiál, zejména faksimile koncertních plakátů a titulních stran tiskem vydaných skladeb. •• Nakonec povzdech "profesionálně deformovaného" korektora: ach, ta interpunkce... •• A jdu si konečně poslechnout to přiložené CD.

Pavel Eisner: Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině
Doslov Alexandr Stich. Praha, Odeon 1992. 299 s., Klub čtenářů. - ISBN 80-207-1369-1
Po sametové revoluci se velký znalec a milovník češtiny Pavel Eisner po dlouhé odmlce znovu dostal do vydavatelských plánů českých nakladatelství. Opět vyšly esejistické knihy Chrám i tvrz a Čeština poklepem a poslechem. Z nich jsem si pořídil a pročetl prvně jmenovanou, na druhou se jaksi nedostalo. V antikvariátu mi ale předloni přišel pod ruku tento výbor z bohemistických prací. Alexandr Stich do něj vybral právě i značnou část Češtiny poklepem a poslechem. Čtení nikoliv na týden. Luhy a háji českého jazyka jsem se s Eisnerem potuloval dobře půl roku, vzav ji s sebou na dovolenou i na útesy jižního Walesu. Snad jsem si i kamsi zapisoval jakési poznámky, ale nenalézám jich :( [Proboha, smajlík! Vždyť víte, že je normálně nepoužívám. Navíc mi tu komplikuje interpunkci. Tahle malá provokace si dovoluji s hypotetickou otázkou na Eisnera, jak by se k tomuto vyjadřovacímu prostředku postavil.] A tak zpětně už nevzpomenu a nedohledám, kde mě co mimořádně nadchlo, překvapilo, zaskočilo, případně kde jsem s autorem dokonce v duchu polemizoval. Ostatně i Stich v doslovu upozorňuje, že některé Eisnerovy lingvistické vývody jsou po půl století překonané. •• Pokud bych měl někoho přivábit k četbě Eisnera jen několika stránkami na ukázku, zvolil bych kapitolku Čeština a žena (s. 104-119). Ta začíná rčením ty kluku vlasatá, na němž si Eisner libuje jakožto dokladu do jiné řeči nepřenositelného genia naší mateřštiny. Následují úvahy o erotičnosti češtiny (s mnoha srovnáními s němčinou, francouzštinou, angličtinou...) a nevyhne se samozřejmě "šlamastyce" s přechylováním příjmení. No, dneska by asi koukal...

Alexandr Ivanovič Kuprin: Sulamit
Z ruského orig. přeložila Marcela Neumannová. Ilustroval Miloslav Troup. Doslov J. Vrbenský. Praha, Vyšehrad 1979. 141 s.
Drobný svazek, který se na mě usmál z police jedné knihovny, jsem v první chvíli považoval za knihu básní. Zas tak daleko od pravdy to nebylo, přestože jde formálně o dílo prozaické. Novela je nadto dílem spisovatele řazeného do proudu ruského kritického realismu, v jehož tvorbě ovšem tvoří žánrovou výjimku. Kuprin v ní poeticky převyprávěl tragicky završený příběh lásky izraelského krále Šalamouna a chudé dívky Sulamit z jeruzalémského předměstí. Inspirací mu byla biblická Píseň písní. Tudíž jsem Bibli oprášil a "zkonzultoval" Kuprinovo vyprávění s předlohou - ale to není podstatné, spisovateli jistě nešlo prvoplánově o novou verzi starého příběhu. Vzal jej jako inspiraci pro vlastní podobenství o opravdovosti citu, tváří v tvář vypočítavému, závistivému a pomstychtivému zlu. Milostné vzplanutí - ať už to považujeme za paradox nebo ne - je v příběhu svázáno s legendární Šalamounovou moudrostí, demonstrovanou výjevy z královy "soudní praxe". Jiným projevem královy moudrosti je ale také zvídavá mysl a chápavá tolerance pohanských ritů. Popisy jeho bohatství a nepřekonatelné skvělosti dvora, bezkonkurenční slávy a stovek manželek a milostnic - to vše je hned na začátek vykresleno v zářivých barvách, aby vzápětí pobledlo ve stínu něžné a oddané vášně. Pointou není sám tragický konec, milenčina vražda, ale králova kontemplace - snad že se láska přetavuje v další, vyšší stupeň moudrosti.

Jiří Stejskal: Kapucínský klášter a Loreta v Rumburku / Kapuzinerkloster und Loretokapelle in Rumburk / Capuchin Monastery and Loreto Chapel in Rumburk
Rumburk, město Rumburk 2017. 118 s. - ISBN 978-80-87513-23-1
O jedné nové rumbursko-loretánské knížce tu byla řeč nedávno (Klára Mágrová: Loretánská kaple s ambitem v Rumburku, Čz 12.11.2017). Tehdy jsem sice zmínil i existenci reprezentativní obrazové publikace věnované tomu samému památkovému areálu, ale víc jsem k ní podotknout nemohl. Teď jsem si ji mohl konečně podrobněji prolistovat. Bylo proč se na ni těšit. V hlavní roli jsou tentokrát Stejskalovy fotografie a Klára Mágrová k nim napsala průvodní texty. Nejvýznamnější církevní stavbě Šluknovského výběžku se tak dostalo důstojné knižní prezentace. Když ji otevřete, vstoupíte nejprve do kapucínského kláštera s kostelem sv. Vavřince a poté do samotné loretánské kaple, od jejíhož vysvěcení uběhlo v roce vydání knihy 310 let. Zdejší Svatá chýše patří k nejhodnotnějším loretánským kaplím v Česku, což dokazují detailní vyobrazení štukových reliéfů ze života Panny Marie, soch Sibyl a proroků zdobících exteriér stavby, stejně jako vnitřní výzdoby. V třetím oddíle se ocitáme v ambitu a jeho kaplích, včetně historicky i umělecky cenných Svatých schodů a jednotlivých zastavení křížové cesty. Na dalších stránkách nahlédneme do výstavní expozice a na závěr se přesvědčíme, že rumburská loreta během celého roku žije nejen církevním, ale i čilým kulturním děním. Ejhle, z růžku jedné reportážní fotečky vykukuje můj obličej!

Umberto Eco: Nulté číslo
Z italského orig. přeložila Anežka Charvátová. Ilustrace Pavel Růt. Praha, Argo 2015. 243 s. - ISBN 978-80-257-1589-5
Eco už nic nového nenapíše, před dvěma lety zemřel. Nulté číslo bylo jeho posledním románem. Napsal jich sedm (četl jsem jich zatím pět, tj. kromě Ostrova včerejšího dne a Baudolina), k tomu nespočet esejistických a odborných prací... ale co bych to tu rozváděl, vždyť jste na internetu a za pár kliknutí to víte všechno a lépe. •• Tak tedy ten poslední román: spisovatel se jím rozloučil stylově, tématem konspiračních teorií, s nimiž pracoval v mnoha předchozích knihách. Ukazuje, s jakou mrazivou lehkostí může kdokoli vyrukovat s nějakou šíleností a dodat jí svůdné a nesestřelitelné zdání pravděpodobnosti. A škody, jaké jimi lze napáchat. •• Příběh nás zavede do novinářské redakce, která plodí "nultá čísla" zatím neexistujících novin, než se rozjedou naostro. Jen šéfredaktor a vyvolený člen redakce (vypravěč románu) ví, že se skutečným vydáváním novin se nepočítá. Dovídáme se ale - snad se satirickou nadsázkou - jak to v novinářské branži chodí, jak se dá manipulovat veřejným míněním a cíleně vyhovět společenské zakázce. Do hry vstupuje také redaktor uchvácený svojí vlastní, zjevně nesmyslnou hypotézou o osudu Mussoliniho a vůbec novodobé italské historii. Záhada nevyjasněné vraždy právě onoho kolegy vyvolá paniku: co když jde o život i vypravěči, který byl nechtíc do skandálních "odhalení" zasvěcen? A tak prchá do skrýše. Jenže: náhodně zhlédnutá televizní reportáž odhalí, že všechna ta "skandální odhalení" stejně už byla "odhalena". A kolega mohl docela dobře být náhodnou obětí zločinu... Diskuse, které o tom všem v poslední kapitole vede vypravěč se svou milenkou, ukazují, jak se význam informací relativizuje. Vliv médií paradoxně vede k rezignaci na uchopení pravdy, ke smířlivosti s mafiánskými praktikami, k útlumu společenské angažovanosti. Zbývá uvažovat o tom, do jaké míry se autor ztotožňoval s těmito vypravěčovými pocity.

Alena Fialová (ed.): V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích
Redaktoři: Alena Fialová (próza), Petr Hruška (poezie), Lenka Jungmannová (drama). Praha, Academia 2014. 817 s., Literární řada. - ISBN 978-80-200-2410-7
Míval jsem ambice být obeznámen se vším podstatným, co se v literatuře - aspoň v naší české - děje. Přečíst si ta "nejvýznamnější" díla, co dnes vycházejí. Mít prostě přehled. Má to několik zádrhelů: Přehledy aktuální knižní produkce o "významnosti" nic neřeknou a na nabídky distributorů hovoří řečí reklamy. Recenzní rubriky v tisku umírají na úbytě. Snad napovědí literární ceny, Magnesií Litera počínaje, jenže zdaleka ne celá literární veřejnost se s nimi ztotožňuje... A tak jsem přivítal existenci tohoto sborníku, který je jakousi inventurou českého literárního života prvního desetiletí tohoto století. Pomíjím, že dříve vyšel sborník o letech devadesátých (V souřadnicích volnosti, 2008); ten mi jednak unikl a jednak bych se jeho obsahem zpětně už neměl sílu zabývat. Ono toho čtení o psaní na osmi stech stranách bylo i tak dost: Nejprve charakteristika období - fungování knižního trhu, literárních periodik, cen, festivalů apod. Poté tři bloky věnované poezii, próze a dramatu, kde po úvodním souhrnu následují stati o jednotlivých literárních dílech. Ty mají jednotnou osnovu: uvedení do kontextu v autorově díle, vlastní recenze/interpretace, souvislosti s tvorbou jiných autorů, krátká ukázka textu, bibliografie vydání, případné získané ceny a pořízené překlady, výňatky z recenzí, slovo autora - obvykle výňatek z nějakého rozhovoru v literárním časopise, bibliografie ohlasů. Výběr děl (dohromady jich je 85) je jistě alternativou k mnoha z jiným alternativám, ale dá se věřit tomu, že z dílny erudovaného kolektivu vzešel jakýs takýs reprezentativní přehled toho, co z literárních novinek opravdu stálo za řeč. Kritériem, které jistě nebylo zohledněno, byla žádanost u knihkupeckých a knihovnických pultů. [Vlastimil Vondruška se loni v novinách vysmál literárním cenám zhruba v tom smyslu, že o ta vyznamenaná díla nikdo moc nestojí, zatímco jeho knihy jdou na dračku a on by nějakou takovou cenu tak jako tak odmítl... Hm, to by stálo za samostatný komentář (který by snad pana spisovatele nikterak neurazil), případně seriózní diskusi a analýzu, co je a co by mělo být na literání scéně oceněníhodné.] •• Zjistil jsem, že z těch 85 prezentovaných novinek nultých let jsem znal devět. Těch, které jsem si vytipoval, že by mi je stálo za to přečíst (či zhlédnout - v případě dramatu), je asi tak polovina všech v knize uvedených. Byť vím, že k tomu nikdy nedojde. No, alespoň že jsem si doplnil rozhled... •• Mám tu pro vás, ale hlavně pro sebe jeden výpisek: "jak mám být klidný a v ohlédnutích prolamovat svůj čas? chtěl jsem jen flanelem otřít televizi / a celý jsem teď od krve a hoven // ještě že... / ještě že vítr tiše ohýbá konečky trav a lehce pohybuje olšovým mlázím -" (citát z básnické sbírky Stanislava Dvorského Oblast ticha jsem si zaškrtl na straně 214). ••• Vlastimil Vondruška loni 28. října obdržel od pana prezidenta medaili Za zásluhy I. stupně. •• S rubrikou čtenářových zápisků si teď dám minimálně do konce roku pauzu, beru si neplacenou dovolenou a pak se tu ohlásím s jedenácti knihami Letopisů královské komory, téměř dvěma tucty detektivních případů Oldřicha z Chlumu, čtyřdílnou Přemyslovskou epopejí, šesti svazky Husitské epopeje (snad mezitím vyjde i závěrečný sedmý) a možná i čtyřmi příběhy Martina ze Stvolna (poznají se podle ostatků v názvu). •• Apríl.

Jón Kalman Stefánsson: Smutek andělů. Praha, dybbuk 2014. 310 s. - ISBN 978-80-7438-113-3
Jón Kalman Stefánsson: Lidské srdce. Praha, dybbuk 2016. 389 s. - ISBN 978-80-7438-163-8
Obě z islandského orig. přeložila Marta Bartošková.
Minule, před polovinou února, jsem se už decentně loučil se zimou, ale předčasně. Po více než měsíci si na nás dupla více jak desetistupňovými mrazy, závějemi a náledím. Snad mi chtěla připomenout, že jsem se stále ještě nevypořádal se Stefánssonovou trilogií, odehrávající se v tvrdé islandské zimě a jejíž hrdinové se díky tomu (ale i díky jiným hrdinům) ocitají na hraně své existence. První díl Ráj a peklo už tudy proběhl (Čz 19.9.2017). Také ve zbývajících dvou pokračuje příběh chlapce, na islandské poměry citlivé a poetické duše, potýkající se s nástrahami přírodními i lidskými. Celé se to odehrává během několika týdnů, v posledních, ale o to krutějších záchvěvech zimy, kdy se zároveň s přelomem ročních období lámou lidské osudy. •• Větší část Smutku andělů je líčením strastiplného putování ledovou pustinou ve společnosti do sebe uzavřeného pošťáka a později i mrtvé ženy, již je třeba dopravit ze zapadlé samoty do posvěcené půdy. Což si, mimochodem, vyžádá další lidský život. Horečku a zimnici, která mě krátce po přečtení druhé knihy trilogie přepadla, připisuji právě sugestivnímu popisu této anabáze. •• Na Stefánssonově trilogii mě fascinuje jemná, zádumčivá a hřejivá poetika v kontrastu s drsným životem. A smrtí. Mluvčí se stylizuje do "dávno zetlelých" současníků příběhu. Laskavě filozofický nadhled (či "podhled") těch, kterých se pod hřbitovní půdou zázraky lásky a hřeby utrpení již netýkají - ale o to ochotněji je předávají dál. Předávají je s poselstvím, že nadějím není konec, pokud jsme ochotni poslouchat své srdce.

Raymond Queneau: Můj přítel Pierot
Z francouzského orig. přeložila Věra Linhartová. Doslov Jarmila Fialová. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1965. 156 s., edice Soudobá světová próza.
V pořadí můj sedmý přečtený Queneau (naposledy Koření života, Čz 4.8.2016). Lehce absurdní hravý humor, pro který mám tohoto Francouze tak rád. V tomto románě tentokrát bez nápadných jazykových experimentů a hříček (jako v Tuhé zimě, Modrých květech, Zazi v metru) či groteskní surrealistické nadsázky (jako v závěru Zazi v metru). O groteskní situace však nouze není. Vedle výjevů ze zábavního parku, kde hrdina Pierot získá postupně dvě velice krátkodobá zaměstnání, je to především jeho společná večeře v hostinci se zvířecími spolucestujícími - jistěže opicemi, ač to není přímo řečeno. Přímo řečeno není ale spousta dalších okolností příběhu, které si je nutno při čtení domýšlet. Vůbec se tu nabízí hra se čtenářem v neurčitosti, v tom, jak si lze různě poskládat "realitu" skrytou za vyprávěním. Vtípek s podražcem užovníkem ve výčtu zvířectva určeného k převozu do pařížského cirkusu ocení ti, kdo se rozhodnou napravit svou neznalost. Ironizujících žertíků je v textu jistě víc, než jsem objevil. •• Z Queneaua mi ještě zbývá: Odile (tu jsem si právě pořídil z Dantikvariátu a poslušně čeká na řadu), Stylistická cvičení (na která se těším nejvíc a ne a ne se k nim dostat), Na ženský je člověk krátkej, Děti bahna, Oblý a Pelech. ••• Když už jsem zmínil jazykové hříčky v některých románech tohoto autora, rád upozorňuji na diplomovou práci Raymond Queneau a jeho román Modré květy. Problematika překladu jedné linie francouzské experimentální prózy. Klaudia Sauerová se v ní vedle jmenovaného díla věnuje i Zazi v metru. Ke stažení tady.

Zahrada, ale nevypletá. Verše básníků polského baroka
Sestavila a z polštiny přeložila Vlasta Dvořáčková. Příbram, Pistorius & Olšanská 2013. 116 s., edice Scholares.
Básnickou antologii jsem si přivezl loni v květnu z veletrhu Svět knihy. Vytáhl jsem si ji tam z krabice významně zlevněných titulů. No jo, poezie obecně už netáhne, ba zdá se, že je to s ní čím dál tím horší. Myslím s její čteností a prodejností. •• Ze starší polské poezie se ke mně dostalo dílo Jana Kochanowského ve výboru Renesanční loutna (Odeon 1971). Pak až osvícenský satirik Krasicki, romantik Mickiewicz... - a někde mezi tím jsou poeti barokní, z nichž Vlasta Dvořáčková do antologie zařadila osm jmen plus jeden anonym (Naříkání chlopů nad pány). Pro mě byla největším požitkem lyrika Jana Andrzeje Morsztyna (1621-1693); nejvíce je ale ve výboru zastoupena satira, mimo jiné sérií "frašek" Wacława Potockého (1621-1696). U něho se pozdržím: jeho životopisný medailonek je dílčím vhledem do polských náboženských poměrů; jeho rodina totiž patřila k ariánům - "polským bratrům", pronásledovaným katolíky podobně jako nekatolické církve v té době u nás. Potocki je kromě toho příkladem básníka znovu objevovaného a zachráněného před zapomenutím díky šťastným objevům rukopisů, protože tiskem bylo v jeho době vydán jen zlomek díla. Pozdní pronikání tvorby k širší vrstvě čtenářů se týká i většiny ostatních zastoupených autorů. A nakonec, podle jeho sbírky frašek Ogród, ale nie plewiony dostala název tato česká antologie. V knížce se setkáváme i s jednou básnířkou, Annou Stanisławskou, příznačné ovšem je, že rukopis jejích sebelítostných žalozpěvů byl objeven a této nešťastné dámě přisouzen až koncem 19. století.

O jazyce bez hranic a další zajímavosti ze současného zkoumání češtiny
Praha, NLN 2017. 285 s. - ISBN 978-80-7422-516-1
Sborník populárně naučných článků o našem mateřském jazyce je dílem celkem devíti bohemistů. Na své si přijdou poučenější zájemci spíše než odbornou literaturou netknutí laici. Má poskytnout rámcový vhled do toho, co se v současné češtině děje a čím se současná jazykověda vůbec zabývá. Knížka je nabitá zajímavostmi v širokém rejstříku češtinářských témat, a tak v mém zápisku rozhodně nečekejte úplný výčet všeho, co mě zaujalo, neřkuli poučilo. Podnětnými byly třeba příspěvky Jiřího Rejzka v oddíle Příběhy slov - totiž o příspěvky o etymologii. (Ostatně, už dobrou řádku let mi dobře slouží Rejzkův Český etymologický slovník, Leda 2001.) A když už jsem výše použil slovo "totiž", právě jemu je věnován jeden z nejdelších článků; je to totiž slůvko velmi zajímavé jak svým původem, tak neexistencí ekvivalentu v jiných jazycích a též mnoha různými způsoby použití, tj. v různém významu (Pavlína Synková, s. 153). Kdo se někdy zamyslel nad slovesným videm, nemůže opominout stať Jana Chromého o obouvidových slovesech (s. 75). Čas od času se na veřejnost dostane diskuse o "měkkosti" souhlásky "c" (tácy, skici...); ozřejmění najdete v textu Roberta Adama (s. 39). Tentýž se věnuje přebujelosti skupinových číslovek v žurnalistice; jeho článek je vypointován zvoláním "Tisícovka láter a u stovky hromů!" Kde se vzaly neobvyklé tvary číslovek "dvojí", "čtvero", "devatero", "tré" apod. a jak s nimi zacházet, pověděla Pavlína Synková na s. 49. Překvapila mě smířlivost s neologismy tvořenými hybridně, tedy spojením české a cizí části; zatímco ve škole nás před nimi varovali, Ivana Bozděchová (s. 201) na minivzorku hojně používaných výrazů dokazuje, že se bez nich neobejdeme. V oddíle Jazykové památky a osobnosti nám poklesne brada nad doklady použití češtiny v hebrejských spisech pražských židovských učenců (Robert Dittmann, s. 212 a 215). •• My Varnsdorfští zbystříme při každé nové zmínce o Dalimilovi, poněvadž hájíme autorství připisované Jindřichovi z Varnsdorfu. Článek Dalimilova kronika poprvé v tisku řeší jinou věc - překvapivou schopnost našich předků už před třemi staletími připravit "kritické vydání" starých literárních památek. Na Ješínově vydání z roku 1620 jsou kromě toto zajímavé vysvětlivky ke slovům, která jsou nám dnes paradoxně srozumitelnější než tehdejším čtenářům. Čím to asi tak je, byste se dověděli od Aleny A. Fidlerové (s. 222). •• Mezi články jsou vloženy "obecně informativní texty", např. o jazykových menšinách v ČR, rozvrstvení češtiny, existujících slovnících českého jazyka, jazykových korpusech... Vlastně kdekoli je ve sborníku řeč o současné slovní zásobě a stylistice, vychází se právě z jazykového materiálu zachyceného v počítačově zpracovaných lingvistických korpusech. Ty jsou běžně přístupné na internetu - pro češtinu na www.korpus.cz, takže můžete... a helemese, oni mají 7. dubna bezplatný workshop! Šup, už jsem přihlášený. ••• [Doplňuji 9.4.:] Znamenalo to vstát v sobotu v půl páté a v Praze se pak prodrat davy běžeckých šílenců, protože právě před filozofickou fakultou startoval Pražský půlmaraton. Ale já byl lepší: z maratonu čtyř dvouhodinových workshopů jsem vzládl tři čtvrtiny a s lektory jsem kupodivu většinou držel krok. Přiučil jsem se dost, navíc se ukázalo, že s korpusový tým jsou fajn lidi a je s nimi legrace. Koho baví hrát si s jazykem, má v korpusech inspiraci a bohaté pole působnosti...

Ivana Svobodová a kolektiv: Psaní velkých písmen v češtině
Praha, Academia 2015. 350 s., edice Lingvistika. - ISBN 978-80-200-2513-5
Další češtinářská knížka je oproti té předchozí praktickou příručkou. S těmi velkými písmeny v češtině je to ještě složitější, než si myslíte. V učebnicích, v Pravidlech českého pravopisu či ve slovnících se sice dozvíte obecná pravidla s nějakými těmi příklady, ale zdaleka ne v takové šíři, aby vám bylo vždy jasno. Klasicky názvy různých institucí, organizací, divadel, uměleckých děl, svátků, vyznamenání, zeměpisných lokalit atd. Problém nepůsobí jen to, že relativně nedávno (1993) byla pravidla zčásti překopána - nejviditelněji se to projevilo v názvech ulic - a že mnohdy narazíte na výrazy, s nimiž vám dosavadní příručky neporadily, ale i to, že ani odborníci se v některých nuancích neshodnou. A tak se lidé z Ústavu pro jazyk český pustili do projektu, jehož účelem byl "zevrubný popis této problematické pravopisné oblasti". Utvořili si k tomu nový pojmově-teoretický nástroj (ve zjednodušení: pojmenování = druhová složka + propriální složka), s jeho pomocí vymezují základní typy pojmenování a k nim přiřazují pravidla, kde a jak se píší velká a malá písmena. No, pokud vám to zní složitě, vězte jinou dobrou zvěst: na třech stech stranách najdete opravdu dost a dost konkrétních příkladů, a pokud ne zrovna přesně ten, který potřebujete, tak nějaký vašemu případu analogický. Horší je to ovšem s jejich hledáním. Knížka jest sice opatřena i rejstříkem slov a tvarů, ale ten zdaleka nepostihuje všechny v knize uvedené. Je tedy nezbytné obeznámit se s jednotlivými kapitolami, kde se asi tak co nalézá, to jest tak nějak "před použitím protřepat". Popřípadě, máte-li na to náturu, i celé pročíst (mně se tak stalo, ale pssst, ať mě nemají za blázna), byť bez fenomenální paměti ani s tím nevystačíte. Ideální by samozřejmě bylo disponovat elektronickým full textem. •• Příručka přiznává mnohé případy, kdy nelze psaní velkého či malého písmene jednoznačně rozhodnout. Ale i to je pro uživatele přínosné: zjistí, že má možnost volby, aniž by se dopustil chyby, nebo že svou volbou malého/velkého písmene dá přednost tomu či onomu smyslu svého sdělení. •• A pak jsou tu návrhy na změny. Není jich naštěstí mnoho (jejich shrnutí je na s. 328-330). Co to ale pro uživatele příručky znamená? Má se řídit současnou pravopisnou "legislativou", nebo těmito novými doporučeními? Správně snad bude za a. •• Za problematické považuji doporučení autorů v zájmu zjednodušení pravidel "postupovat proti zřetelným tendencím v úzu" (s. 54). Jsou-li "tendence v úzu" dost silné - a to mnohdy bývají - je to cesta k ještě většímu chaosu; sic ne v pravidlech, ale ve výsledné praxi.

Zima je poetická. A podzim ještě víc. Proto tu mám sbírku básnických sbírek, výborů a antalogií, přečtených v minulých několika měsících, v čase plískanic, bahnitých cest a - bohužel tak zřídkavých - chumelenic.

Sbohem, starý Říme... Výbor z pozdní římské poezie
Vybrala, uspořádala, úvodní esej a medailony autorů napsala Eva Stehlíková. Z latinských orig. přeložil kolektiv překladatelů. Praha, Československý sisovatel 1983. 149 s., Klub přátel poezie
Svazeček je antologií římských básníků pozdní antiky. Jména, která jste ve škole nejspíš nezaslechli. Dávno už bylo po zlaté éře Catullově, Vergiliově, Ovidiově. Básnictví jako by se vyčerpalo. Knížka však dokazuje, že se přece jen dá i z tohoto období leccos zajímavého vydolovat. Více než čím jiným se tu ale hýří formalistní nápaditostí, básnickými hříčkami a experimenty. Všechna čest překladatelům! Museli se vyrovnat třeba s básněmi-obrazci, permutacemi, akrostichy, rhodopalskými verši (pravidelně střídajícími slova o určitém počtu slabik). Nebo centonem, což je koláž z veršů jiných básní, nejlépe nějakého proslulého básníka. Editorka zařadila jako bonus jedno komické české cento, Sláv na velocipedu, sestavené Karlem Milotou z veršů Kollárovy Slávy dcery. Požitek blízký klasické antické poezii nabízí Namatianova skladba Návrat do Galie. Mnozí ze zastoupených autorů již patří ke křesťanskému světu. Nejvýznamnějším z nich je Boëthius, jehož verše a filozofické úvahy celou antologii po duchovní stránce výrazně osvěžují. •• Celý jeden oddíl je věnován nápisům na hrobech, patřilo totiž k dobrému tónu té doby z náhrobku oslovit a zaujmout pocestného. Vybírám ten nejkratší, a vskutku lapidární: Pojídej, pij, bav se - a přijď.

Po Ťü-i: Datlovník v meruňkovém sadu
Z čínštiny přeložil a doslov napsal Josef Kolmaš. Přebásnila Jana Štroblová. Praha, Vyšehrad 1996. 249 s. - ISBN 80-7021-176-8
Ze staré čínské poezie jsem už leccos přečetl a nenechal jsem si ujít ani tuto příležitost. Zcela jistě jsem se už setkal i s tímto básníkem z doby dynastie Tchang (žil v 8.-9. století n. l.). Vybavuji si totiž antologii Trojzvuk (Vyšehrad 1987), kde byli kromě něj zastoupeni i Wang Wej a Meng Chao-žan. Jenže tam byl použit jiný přepis jména: Paj Siang-šan, a tak není na první pohled zřejmé, že jde o téhož. Navíc ten Trojzvuk jsem měl jen půjčený - a je to už dost dávno - a hlavně byl z jiné "překladatelské dílny" (Marta Ryšavá, respektive zamlčený Josef Hiršal). •• Na prvních stránkách výboru jsem byl poněkud zaskočen. Místo přírodních melancholických motivů, které jsem tak nějak automaticky očekával, v Nových zpěvech převládá sociálně-kritická nota (mj. Opožděný soucit, Satén z Liao, Prodává za pár stříbrných ...) Na to ovšem upozorňuje už text na záložce, když představuje básníka, zajímajícího se - oproti předchozím generacím - o reálné útrapy lidí. Tyto motivy se nevytrácí ani později, ale právě tak si lze vychutnat i tradiční rysy jemné, samotářsky usebrané lyriky (Příchod jara, V Západní besídce při jezírku místní správy aj.). •• Názvy sbírek a básní jsou souběžně uvedeny v čínských znacích. Tam, kde se nějaké výrazy opakovaly, dostavil se málem slavnostní pocit z porozumění - tak třeba odhalení znaků pro "jaro" a "podzim". •• Báseň Jeřáb: Každý ať má to své, a své má rád. / Věci však stálé jsou, / nic jen tak je nepomíchá. // Ty jeřába chval, jak zná tancovat. / Mně líbí se mnohem víc, / jak zná stát sám a zticha.

Karel Šiktanc: Adam a Eva
Praha, Československý spisovatel 1968. 76 s., Klub přátel poezie
Teprve nedávno - ostudně nedávno - jsem si pro sebe Šiktance objevil, a to sbírkou Jak se trhá srdce (Mladá fronta 1991, viz Čz 15.8.2016). Brzy nato, když jsem brouzdal nabídkou antikvariátu Klariani, nahrabal jsem si vše, co tam v tu chvíli od něho bylo: Adama a Evu, Hrad Kost, Nebožku smrt. •• Pustil jsem se do čtení první z nich. Bylo mi to povědomé. Ano, většinu těch veršů jsem znal: byly v té výše zmíněné knížce, která kromě sbírky Jak se trhá srdce obsahuje i výbor z jiných děl, včetně části Adama a Evy. Dost podstatné části, až je člověku trochu divné, proč už ji tam nepřetiskli celou. •• Byl to nyní ovšem jiný, koncentrovanější požitek. Přispěly k němu i biblická mota uvozující každý ze šesti "dnů stvoření", ta byla v polistopadovém výboru logicky vypuštěna, protože při vynechávkách by ztratila smysl. •• Pan antikvárník mi jako bonus dodal ještě jedno samostatné vydání téže sbírky, a to v kolibřím formátu z roku 1990 (Československý spisovatel, edice Prstýnek). K tomu, jak Šiktancova poezie zvnitřku hřmí, mi ale miniaturizace textu nesedí. To první vydání - s výstižnou Paderlíkovou kresbou na obálce - mi je sympatičtější. •• À propos, nesbíráte někdo edici Prstýnek? Původní přebal, vpředu jen malilinkato zašpiněný, uvnitř vložen lísteček pro někdejší obdarovanou: "Nemá to cenu, ale rád Tě mám pořád! Vláďa"

Miloň Čepelka: Když se dnes nevrátím. Verše 1960-1962
Praha, Československý spisovatel 1964. 70 s., edice České básně
Překvapením jsem jen zamrkal, když jsem jméno cimrmanovského divadelníka objevil na obálce básnické prvotiny. Té debutantské sbírce je přes půl století. Zvláštní umělecký výboj to ani na tehdejší dobu nebyl... ale proč by měl být? Je to výpověď mladého muže z milostných prožitků či reflexe válečného dětství; "upřímný lidský patos", jak sděluje krátký medailonek pod fotografií na záložce. Veršům ve sbírce nechybí básnická obraznost, ale celkový dojem je jaksi civilní. Což souzní s tím, jak pozdějšího Miloně Čepelku známe z cimrmanovských divadelních prken. Medailonek se zmiňuje také o působení autora v pražském armádním rozhlasu - a my dnes víme, k jakým skutečným uměleckým výbojům tato okolnost později vedla. Poezie se ovšem nevzdal, ale další sbírky vyšly až v době polistopadové. V kontrastu k debutu v nich dominují sevřené básnické formy sonetu a haiku. Hovoří se o nich v superlativech, tož pociťuji za svůj velký rest, že jsem se s nimi dosud neseznámil. •• Čepelkovu prvotinu jsem objevil v jedné venkovské knihovně v regálku "na rozdání" - asi dar čtenáře, pozůstalost? ••• 17.5.2024 připisuji: Od včera se na titulní stránce skví podpis autora! Zajel jsem si do děčínské knihovny na besedu s Miloněm Čepelkou a v jejím závěru jsem se postavil do autogramiádní fronty, s trochou obav, jak se na to bude tvářit. Ale zdál se být mile překvapen: Ale ne, vy máte moji prvotinu! A než se do knížky podepsal - rovných šedesát let po jejím vyjití - zmínil inspiraci Mikuláškem. Tak vida.

Ted Hughes: Jeskynní ptáci
Z anglických orig. vybral, přeložil a doslov napsal Jaroslav Kořán. Praha, Odeon 1986. 147 s., edice Plamen
Po Jeffersovi, Thomasovi, Gravesovi či Updikeovi (Updikovi, Updikem?) - vše v loňských Čz - tu máme dalšího z řady anglo-amerických básníků, na které jsem měl v posledním roce štěstí. A to se na poličce čekatelů ještě hřeje jeden útlý T. S. Eliot. •• Výbor z Hughesových sbírek Wodwo, Vrán: Z Vránova života a písní a Jeskynní ptáci zachycuje jednu ucelenou etapu jeho poezie z 60. a 70. let - "mytopoezii" zrcadlící "nerovný boj s přirozenou krutostí vesmíru" (přebírám z Kořánova doslovu). Nejvíc na mě zapůsobila prostřední část, cyklus o Vránovi. Vícekrát jsem se pozastavil třeba u básní Vránova teologie (s. 54), Magická nebezpečí (s. 69), Vrán se vydává na lov (s. 72), Vrán a moře (s. 92). Ne všechno jsem vstřebal. A nebyl jsem si mnohdy jist, do jaké míry mám tu čest s ironií. •• Když jsem před chvílí opisoval do záhlaví jméno Hughesova překladatele, vzpomněl jsem si na nedávné jeho nekrology. Ano, je to ten Jaroslav Kořán (1940-2017), který se zapsal i do politiky coby polistopadový pražský primátor. Prošel jsem si na stránkách Obce překladatelů seznam Kořánových překladů. Je v něm výrazně více prózy i dramatu než poezie, a taky dva tituly, které pro mě svého času znamenaly silný čtenářský zážitek: Saroyanovo Léto na krásném bílém koni a Wyndhamův Den trifidů.

Ex post. V poslední den loňského roku jsem v Čz psal o výboru z Ovidia Písně lásky a žalu, aniž bych tušil, jak dobře jsem si jej načasoval: na 2000. výročí básníkovy smrti! Ví se, že v dalekém vyhnanství v Tomidě/Konstanci skonal buď v roce 17, nebo 18 našeho letopočtu - přesněji to historici nedokáží zjistit. Přelom roku 2017/2018 byl tudíž tím nejpříhodnějším okamžikem, kdy se velkým antickým básníkem zaobírat. •• Když jsem to tedy ex post zjistil, beru onu knihu opět do ruky, náhodně otvírám, náhodně prst připichuji k dvojverší, bych Ovidia zde ještě skromným citátkem uctil. Strana 103, z Umění milovati: ... Věř mi, že vrcholná rozkoš se nikdy uspíšit nemá, / nýbrž průtahem dlouhým zvolna se přivábit má. ... Jejda...

Čas plískanic a chumelenic se krátí. Bude jaro.

Kristína Sedláčková - Kateřina Balcarová - Pavla Bártová: Tajemství barokní knihy
Litoměřice, Oblastní muzeum v Litoměřicích 2017. 206 s. - ISBN 978-80-86066-16-5
Když jsem zachytil informaci o litoměřické výstavě věnované barokní knize, ihned jsem si tam naplánoval výlet. Však jsem taky do Litoměřic drahně let nezavítal. Pudila mě tudíž i zvědavost, jak za tu dobu jejich historické centrum prokouklo. Vyšlo to na první lednovou sobotu (6. 1.), a to proto, že muzeum na tento termín nabízelo komentovanou prohlídku výstavy a navrch "dílničku" pro ty, kdo si chtěli vyzkoušet sešití vlastní "knihy". To všechno jsme s manželkou absovovali. •• Kromě zážitku z expozice a dvou vlastnoručně zrobených sešitků jsme si odvezli i tlustý katalog výstavy. Je sestaven z příspěvků všech tří autorek výstavy, které nás expozicí i osobně provedly. Třemi okruhy výstavy a zároveň kapitolami doprovodné publikace byly: Litoměřičtí knihtiskaři - Barokní knižní vazba v českých zemích - Restaurování barokních knih. •• V první části K. Sedláčková vytěžila snad vše podstatné z poměrně skromné, ale zajímavé knihtiskařské historie Litoměřic. Včetně tématu tiskové censury a "pikantního" zjištění, že na posuzování vhodnosti k tisku se podílel i slovutný obrozenecký filolog Josef Dobrovský. Uvádí se tu konkrétní případy jeho cenzorské praxe včetně faksimile jednoho posudku (s. 69). Nutno podotknout, že dotyčné cenzorské zásahy byly namířeny proti náboženské přepjatosti, pověrčivosti a modlářství, tedy ve prospěch osvícenského ducha. Ten byl ovšem v rozporu s pohnutkami tiskaře Laubeho - ne snad kvůli přesvědčení, ale kvůli tomu, že nábožensky exaltované texty slibovaly podnikatelský úspěch. •• Z kapitoly o barokní knižní vazbě (K. Balcarová) bude mít radost čtenář se vztahem ke knihařskému řemeslu. Krok za krokem se tu seznámí s výrobou knižního svazku, k čemuž mu dopomůže i řada detailních fotografií a nákresů. Prostě pochoutka. A k tomu zase jedna perlička: "Dle historických receptů se do inkoustu kromě duběnek přidával i vitriol, arabská guma a často i víno (hlavně dobré víno, je jedno, za bílé, či červené)." (s. 86-88) Nicméně přínosná je tato kapitola zejména v popisu knižního svazku, konstrukce knižních vazeb, způsobů výzdoby atd. Ona totiž ta barokní kniha je zásadním vývojovým krokem k současné podobě knihy: "Moderní kniha je jen krůček od té barokní." (s. 94) •• V poslední části zblízka nahlížíme pod pokličku řemesla restaurátorského. Fotky knižních invalidů, neuvěřitelných "salátů" vedle snímků téhož artefaktu po restaurování: málem byste věřili v kouzelný proutek. Pavla Bártová nás ale na výstavě osobně přesvědčila, že tyto zázraky provádí vlastníma rukama v restaurátorské dílně litoměřického archivu. •• Mimochodem, nadchli jsme se i tamními kavárnami. Nestihli jsme zdaleka všechny, a tak jsme si řekli, že ve frekvenci návštěv Litoměřic budeme muset podstatně přidat. ••• A ještě něco: Výstava měla končit 4. února 2018, ale pro velký zájem byla prodloužena do 2. dubna a byly přidány i komentované prohlídky - viz zde.

Bohumil Hrabal: Domácí úkoly. Úvahy a rozhovory
Doslov Karol Sidon. Praha, Mladá fronta 2014. - ISBN 978-80-204-3278-0
Knížku jsem dostal od své knihovnické kolegyně. Věděla, že mě bude zajímat, že si počtu. Početl jsem si. Leckdy s překvapením, pokaždé s radostí. Má zajímavý osud, ta knížka. (Ta kolegyně taky, ale to sem nepatří.) Byla poprvé vytištěna v roce 1970, právě v době, kdy bylo vydávání Hrabala u nás zakázáno. Téměř celý náklad byl skartován. Jeden z mála zachráněných výtisků posloužil k vydání reprintu, jímž bylo uctěno 100. výročí spisovatelova narození. Zachována byla i původní obálka a grafická úprava Jiřího Rathouského a doslov Karla Sidona. Raritou jsou pak dvě tiráže - ta původní a pak nová. •• Co jsem v ní našel? Zezačátku hlavně názory na literární tvorbu, obhajobu moderní prózy, svým způsobem i vlastní spisovatelské krédo. Fejetonové texty věnované výtvarníkům, a to nejen svému nejbližšímu souputníkovi Vladimíru Boudníkovi (totiž jeho nekrolog!), ale též Karlu Chabovi, fotografovi Václavu Chocholovi. Vzpomínkově laděné řádky o cestách do ciziny, o práci výpravčího, o fotbalu, samozřejmě o kočkách. A také úchvatnou alegorii nazvanou Hra o pravdu. Ta musela na "normalizátory" působit obzvláště provokativně; není divu, že kniha neprošla sítem jejich nakladatelské politiky a že jejích 26 tisíc výtisků šlo do stoupy. •• Četba Domácích úkolů se mi protla s četbou knihy V souřadnicích mnohosti, která bilancuje české literární dění prvního desetiletí 21. století. Studie věnované význačným prozaickým novinkám velmi často konstatují styčné body s hrabalovskou poetikou. Ukazuje se, že takřka půl století po Hrabalových uměleckých vrcholech má jeho tvorba podstatný vliv na to, jak se u nás píše.

110 let varnsdorfského fotbalu. 1907-2017
Texty, fotografie a další materiály shromáždil a pro vydání připravil Zdeněk Sobota a Vlastimil Gabriel. Varnsdorf, FK Varnsdorf [2017]. 94 s.
Také dárek od kolegyně. O fotbale se s ní občas bavíme, ona na varnsdorfský stadion na rozdíl ode mě chodí fandit. Mám k varnsdorfským fotbalistům rozporuplný vztah: jejich úspěchy mě těšily, na druhou stranu sleduji "tah na branku" současného vedení města, na nějž doplácí kulturní sféra. Velkoformátová brožura o historii místního klubu (či klubů, co se dřívější historie týče) je ovšem záslužným činem. A já ji poctivě pročetl. •• Motivací k jejímu vydání jistě byla, kromě samotného kulatého výročí, nedávná slavná kapitola varnsdorfské kopané: postup do 1. ligy, vybojovaný z 2. místa 2. ligy v sezoně 2014-2015. Sic nakonec neuskutečněný kvůli nedostatku financí na povinné vybavení stadionu. Mě ale více zajímaly dokumenty ze 70. a začátku 80. let, kdy jsem měl k varnsdorfskému fotbalu relativně nejblíž skrze některé své spolužáky. Ano, našel jsem je na fotkách. A připomněl jsem si své roztrpčení z toho, že účast ve sportovním týmu rozhodně nemusí být zárukou výchovy k fair play. •• Do fotbalové kroniky se autorům podařilo dostat bohatý faktografický materiál, spoustu historických snímků, vzpomínky na fotbalové osobnosti - a v neposlední řadě nepřehlédnutelné množství chyb gramatických, stylistických, interpunkčních, typografických... Jen doufám, že ne věcných, což nedokážu posoudit. (I když v jednom případě ano: chybné příjmení mého synovce u společné fotografie dorosteneckého týmu z roku 1997.) Do časové souslednosti přípravy k vydání a distribuce zasáhla i drobná ironie osudu: zdravice předsedy Fotbalové asociace ČR Miroslava Pelty - a kdysi brankáře varnsdorfského žákovského týmu - se ke čtenářům dostala v době, kdy již předsedou nebyl a čelil obviněním ze zneužití státních dotací. Alespoň že byl mezitím propuštěn z vazby...