Půlroční přestávka od posledních
čtenářských postřehů nebyla
záměrem. A už vůbec neznamená, že bych po tu dobu nečetl. Ale ta
zatracená prokrastinace... Snad bude letošní podzim natolik
sychravý, aby mě zadržel v domácím pohodlí a pomohl vyprodukovat nějaké
ty zápisky. •• Teď se pro změnu nemůžu rozhodnout, kterou z čekatelek
na zápisek (nejen z téhle hromádky)
jako první vzít opět do ruky. Do
první várky ovšem fikaně použiju regionální publikace, o kterých toho
moc
vymýšlet nemusím, neboť jsem o nich už během léta zplodil pár
řádek do letošní ročenky Mandava. Povšimněme si, že téměř všechny se
nějak podstatně týkají městečka Krásné Lípy. To o něčem vypovídá. •• A
že máme právě dnes ten
svatováclavský svátek, začneme dvěma autory Václavy.
Václav Hieke: Krásná Lípa, město zeleně -
Stadt der Grünfläche
Překlad do němčiny Monika
Schwarzová (ač zde uvedena jako Schvarcová). Krásná Lípa, Klub českých
turistů 2018. 48 s.
Zcela čerstvý přírůstek regionální
literatury. V Mandavě se o
něm bude psát až napřesrok (pokud tedy Mandava 2019
vyjde). •• Krásnolipští ve svých vydavatelských aktivitách navazují na
předchozí biografii malíře Augusta Frinda od G. Jeřábkové (viz Čz
24.10.2017) a objevují pro širší veřejnost dalšího významného umělce z
řad svých rodáků. Použili stejný formát a grafickou úpravu, což nabízí
domněnku o případné budoucí celé ediční řadě. •• A. P. Heinrich
(1781-1861) jako mladý krásnolipský obchodník s textilem hodně
cestoval, na svou osudovou cestu do Ameriky se však vydal se záměrem
uspět s českým sklem. Neuspěl, zato se postupně prosadil jako hudebník
a uznávaný skladatel, kterého vítaly koncertní sály v amerických i
evropských
metropolích. •• Pražský klavírista a muzikolog Pavel Farský se
Heinrichovou osobností soustavně zabývá již po dvě desetiletí.
Výsledkem není jen dotyčná publikace, ale i klavírní nahrávky
Heinrichových děl (patnáct opusů najdete na CD, které je
součástí knihy) a založení Mezinárodního spolku A. P.
Heinricha, zřízení webových stránek o skladateli apod. Autor v prvních
kapitolách životopisného vyprávění uvádí čtenáře do hospodářského a
zejména kulturního života kraje, odkud skladatel pocházel
(Krásnolipsko) a kde začal v zámoří působit (Filadelfie), v dalším
pokračování už se místům jeho působení (Boston, Londýn, Praha...) takto
nevěnuje, dozvídáme se však o Heinrichových osobních stycích s kolegy
hudebníky a dalšími význačnými osobnostmi. •• Dvoujazyčné česko-německé
vydání (s tiskem zvratmo) obsahuje i zajímavý ilustrační
materiál, zejména faksimile koncertních plakátů a titulních
stran tiskem vydaných skladeb. •• Nakonec povzdech "profesionálně
deformovaného" korektora: ach, ta interpunkce... •• A jdu si konečně
poslechnout to přiložené CD.
9.4.2018
Pavel
Eisner: Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině
Doslov Alexandr Stich. Praha, Odeon
1992. 299 s., Klub čtenářů. - ISBN 80-207-1369-1
Po
sametové revoluci se velký znalec a milovník češtiny Pavel Eisner po
dlouhé odmlce znovu dostal do vydavatelských plánů českých
nakladatelství. Opět vyšly esejistické knihy Chrám i tvrz a Čeština poklepem a poslechem. Z
nich jsem si pořídil a pročetl prvně jmenovanou, na druhou se jaksi
nedostalo. V antikvariátu mi ale předloni přišel pod ruku tento výbor z
bohemistických prací. Alexandr Stich do něj vybral právě i značnou část
Češtiny poklepem a poslechem.
Čtení nikoliv na týden. Luhy a háji českého jazyka jsem se s Eisnerem
potuloval dobře půl roku, vzav ji s sebou na dovolenou i na útesy
jižního Walesu. Snad jsem si i kamsi zapisoval jakési poznámky, ale
nenalézám jich :( [Proboha, smajlík! Vždyť víte, že je normálně
nepoužívám. Navíc mi tu komplikuje interpunkci. Tahle malá provokace si
dovoluji s hypotetickou otázkou na Eisnera, jak by se k tomuto
vyjadřovacímu prostředku postavil.] A tak zpětně už nevzpomenu a
nedohledám, kde mě co mimořádně nadchlo, překvapilo, zaskočilo,
případně kde jsem s autorem dokonce v duchu polemizoval. Ostatně i
Stich v doslovu upozorňuje, že některé Eisnerovy lingvistické vývody
jsou po půl století překonané. •• Pokud bych měl někoho přivábit k
četbě Eisnera jen několika stránkami na ukázku, zvolil bych kapitolku Čeština a žena (s. 104-119). Ta
začíná rčením ty kluku vlasatá,
na němž si Eisner libuje jakožto dokladu do jiné řeči nepřenositelného
genia naší mateřštiny. Následují úvahy o erotičnosti češtiny (s mnoha
srovnáními s němčinou, francouzštinou, angličtinou...) a nevyhne se
samozřejmě "šlamastyce" s přechylováním příjmení. No, dneska by asi
koukal...
Alexandr
Ivanovič Kuprin: Sulamit
Z
ruského orig. přeložila Marcela Neumannová. Ilustroval Miloslav Troup.
Doslov J. Vrbenský.
Praha, Vyšehrad 1979. 141 s.
Drobný svazek, který se na mě usmál z
police jedné knihovny, jsem v první chvíli považoval za knihu básní.
Zas tak daleko od pravdy to nebylo, přestože jde formálně o dílo
prozaické. Novela je nadto dílem spisovatele řazeného do proudu ruského
kritického realismu, v jehož tvorbě ovšem tvoří žánrovou výjimku.
Kuprin v ní poeticky převyprávěl tragicky završený příběh lásky
izraelského krále Šalamouna a chudé dívky Sulamit z jeruzalémského
předměstí. Inspirací mu byla biblická Píseň
písní. Tudíž jsem Bibli
oprášil a "zkonzultoval" Kuprinovo vyprávění s předlohou - ale to není
podstatné, spisovateli jistě nešlo prvoplánově o novou verzi starého
příběhu. Vzal jej jako inspiraci pro vlastní podobenství o opravdovosti
citu, tváří v tvář vypočítavému, závistivému a pomstychtivému zlu.
Milostné vzplanutí - ať už to považujeme za paradox nebo ne - je v
příběhu svázáno s legendární Šalamounovou moudrostí, demonstrovanou
výjevy z královy "soudní praxe". Jiným projevem královy moudrosti je
ale také zvídavá mysl a chápavá tolerance pohanských ritů. Popisy jeho
bohatství a nepřekonatelné skvělosti dvora, bezkonkurenční slávy a
stovek manželek a milostnic - to vše je hned na začátek vykresleno v
zářivých barvách, aby vzápětí pobledlo ve stínu něžné a oddané vášně.
Pointou není sám tragický konec, milenčina vražda, ale králova
kontemplace - snad že se láska přetavuje v další, vyšší stupeň
moudrosti.
Jiří
Stejskal: Kapucínský klášter a Loreta v Rumburku /
Kapuzinerkloster und Loretokapelle in Rumburk / Capuchin Monastery
and Loreto Chapel in Rumburk
Rumburk,
město Rumburk 2017. 118 s. - ISBN 978-80-87513-23-1
O jedné nové rumbursko-loretánské knížce
tu byla řeč nedávno (Klára Mágrová: Loretánská
kaple s ambitem v
Rumburku, Čz
12.11.2017). Tehdy jsem sice zmínil i existenci reprezentativní
obrazové publikace věnované tomu samému památkovému areálu, ale víc
jsem k ní podotknout nemohl. Teď jsem si ji mohl konečně podrobněji
prolistovat. Bylo proč se na ni těšit. V hlavní roli jsou tentokrát
Stejskalovy fotografie a Klára Mágrová k nim napsala průvodní texty.
Nejvýznamnější církevní stavbě Šluknovského výběžku se tak dostalo
důstojné knižní prezentace. Když ji otevřete, vstoupíte nejprve do
kapucínského kláštera s kostelem
sv. Vavřince a poté do samotné loretánské kaple, od jejíhož
vysvěcení uběhlo v roce vydání knihy 310 let. Zdejší Svatá
chýše patří k nejhodnotnějším loretánským kaplím v Česku,
což dokazují detailní vyobrazení štukových reliéfů ze života
Panny Marie, soch Sibyl a proroků zdobících exteriér stavby,
stejně jako vnitřní výzdoby. V třetím oddíle se ocitáme v
ambitu a jeho kaplích, včetně historicky i umělecky cenných
Svatých schodů a jednotlivých zastavení křížové cesty. Na
dalších stránkách nahlédneme do výstavní expozice a na závěr
se přesvědčíme, že rumburská loreta během celého roku žije
nejen církevním, ale i čilým kulturním děním.
Ejhle, z růžku jedné reportážní fotečky vykukuje můj obličej!
1.4.2018
Umberto
Eco: Nulté číslo
Z italského orig. přeložila Anežka
Charvátová. Ilustrace Pavel Růt. Praha, Argo 2015. 243 s. - ISBN
978-80-257-1589-5
Eco
už nic nového nenapíše, před dvěma lety zemřel. Nulté číslo bylo jeho posledním
románem. Napsal jich sedm (četl jsem jich zatím pět, tj. kromě Ostrova včerejšího dne a Baudolina),
k tomu nespočet esejistických a odborných prací... ale co bych to tu
rozváděl, vždyť jste na internetu a za pár kliknutí to víte všechno a
lépe. •• Tak tedy ten
poslední román: spisovatel se jím rozloučil stylově, tématem
konspiračních teorií, s nimiž pracoval v mnoha
předchozích knihách. Ukazuje, s jakou mrazivou lehkostí může kdokoli
vyrukovat s nějakou šíleností a dodat jí svůdné a nesestřelitelné zdání
pravděpodobnosti. A škody, jaké jimi lze napáchat. •• Příběh nás zavede
do novinářské redakce, která plodí "nultá čísla" zatím neexistujících
novin, než se rozjedou naostro.
Jen šéfredaktor a vyvolený člen redakce (vypravěč románu) ví, že se
skutečným vydáváním novin se nepočítá. Dovídáme se ale - snad se
satirickou nadsázkou - jak
to v novinářské branži chodí, jak se dá manipulovat veřejným
míněním a cíleně vyhovět společenské zakázce. Do hry vstupuje také
redaktor uchvácený svojí vlastní, zjevně
nesmyslnou hypotézou o osudu Mussoliniho a vůbec novodobé italské
historii. Záhada nevyjasněné vraždy právě onoho kolegy vyvolá paniku:
co když jde o život i vypravěči, který byl nechtíc do skandálních
"odhalení" zasvěcen? A tak prchá do skrýše. Jenže: náhodně zhlédnutá
televizní reportáž odhalí, že všechna ta "skandální odhalení" stejně už
byla "odhalena". A kolega
mohl docela dobře být náhodnou obětí zločinu... Diskuse, které o tom
všem v poslední kapitole vede vypravěč se svou milenkou, ukazují, jak
se význam informací relativizuje. Vliv médií paradoxně vede k
rezignaci na uchopení pravdy, ke smířlivosti s mafiánskými praktikami,
k útlumu společenské angažovanosti. Zbývá uvažovat o tom, do jaké míry
se autor ztotožňoval s těmito vypravěčovými pocity.
Alena
Fialová (ed.): V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první
dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích
Redaktoři:
Alena Fialová (próza), Petr Hruška (poezie), Lenka Jungmannová (drama).
Praha, Academia 2014. 817 s.,
Literární řada. - ISBN 978-80-200-2410-7
Míval
jsem ambice být obeznámen se vším podstatným, co se v literatuře -
aspoň v naší české - děje. Přečíst si ta "nejvýznamnější" díla, co dnes
vycházejí. Mít prostě přehled. Má to několik zádrhelů: Přehledy
aktuální knižní produkce o "významnosti" nic neřeknou a na nabídky
distributorů hovoří řečí reklamy.
Recenzní rubriky v tisku umírají na úbytě. Snad napovědí literární
ceny, Magnesií Litera počínaje, jenže zdaleka ne celá literární
veřejnost se
s nimi ztotožňuje... A tak jsem přivítal existenci tohoto sborníku,
který
je jakousi inventurou českého literárního života prvního desetiletí
tohoto století. Pomíjím, že dříve vyšel sborník
o letech devadesátých (V souřadnicích
volnosti,
2008); ten mi jednak unikl a jednak bych se jeho obsahem zpětně
už neměl sílu zabývat. Ono toho čtení o psaní na osmi stech stranách
bylo i tak dost: Nejprve charakteristika období - fungování knižního
trhu, literárních periodik, cen, festivalů apod. Poté tři bloky
věnované poezii, próze a dramatu, kde po úvodním souhrnu následují
stati o jednotlivých literárních dílech. Ty mají jednotnou osnovu:
uvedení do kontextu v autorově díle, vlastní recenze/interpretace,
souvislosti s tvorbou jiných autorů, krátká ukázka textu, bibliografie
vydání, případné získané ceny a pořízené překlady, výňatky z recenzí,
slovo autora - obvykle výňatek z nějakého rozhovoru v literárním
časopise, bibliografie ohlasů. Výběr děl (dohromady jich je 85) je
jistě alternativou k mnoha z jiným alternativám, ale dá se věřit tomu,
že z dílny erudovaného kolektivu vzešel jakýs takýs reprezentativní
přehled toho, co z literárních novinek opravdu stálo za řeč. Kritériem,
které jistě nebylo zohledněno, byla žádanost u knihkupeckých a
knihovnických pultů. [Vlastimil Vondruška se loni v novinách vysmál
literárním cenám zhruba v tom smyslu, že o ta vyznamenaná díla nikdo
moc nestojí, zatímco jeho knihy jdou na dračku a on by nějakou takovou
cenu tak jako tak odmítl... Hm, to by stálo za samostatný komentář
(který by snad pana spisovatele nikterak neurazil), případně seriózní
diskusi a analýzu, co je a co by mělo být na literání scéně
oceněníhodné.] •• Zjistil jsem, že z těch 85 prezentovaných novinek
nultých let jsem znal devět. Těch, které jsem si vytipoval, že by mi je
stálo za to přečíst (či zhlédnout - v případě dramatu), je asi tak
polovina všech v knize uvedených. Byť vím, že k tomu nikdy nedojde. No,
alespoň že jsem si doplnil rozhled... •• Mám tu pro vás, ale hlavně pro
sebe jeden výpisek: "jak
mám být klidný a v ohlédnutích prolamovat svůj čas? chtěl jsem jen
flanelem otřít televizi / a celý jsem teď od krve a hoven // ještě
že... / ještě že vítr tiše ohýbá konečky trav a lehce pohybuje olšovým
mlázím -" (citát z básnické sbírky Stanislava Dvorského Oblast ticha jsem si zaškrtl na
straně 214).
••• Vlastimil Vondruška loni 28. října obdržel od pana prezidenta
medaili Za zásluhy I. stupně.
•• S rubrikou čtenářových zápisků si teď dám minimálně do konce roku
pauzu, beru si neplacenou dovolenou a pak se tu ohlásím s jedenácti
knihami Letopisů královské komory,
téměř dvěma tucty detektivních případů Oldřicha z Chlumu, čtyřdílnou Přemyslovskou epopejí, šesti svazky
Husitské epopeje (snad mezitím
vyjde i závěrečný sedmý) a možná i čtyřmi příběhy Martina ze Stvolna
(poznají se podle ostatků v
názvu). •• Apríl.
26.3.2018
Jón
Kalman Stefánsson: Smutek andělů. Praha, dybbuk 2014. 310 s.
- ISBN 978-80-7438-113-3
Jón
Kalman Stefánsson: Lidské srdce. Praha, dybbuk 2016. 389 s.
- ISBN 978-80-7438-163-8
Obě
z islandského orig. přeložila Marta Bartošková.
Minule,
před polovinou února, jsem se už decentně loučil se zimou, ale
předčasně. Po více než měsíci si na nás dupla více jak desetistupňovými
mrazy, závějemi a náledím. Snad mi chtěla připomenout, že jsem se stále
ještě nevypořádal se Stefánssonovou trilogií, odehrávající se v tvrdé
islandské zimě a jejíž hrdinové se díky tomu (ale i díky jiným hrdinům)
ocitají na hraně své existence. První díl Ráj a peklo už tudy proběhl (Čz 19.9.2017). Také ve zbývajících
dvou pokračuje příběh chlapce,
na islandské poměry citlivé a poetické duše, potýkající se s nástrahami
přírodními i lidskými. Celé se to odehrává během několika týdnů, v
posledních, ale o to krutějších záchvěvech zimy, kdy se zároveň s
přelomem ročních období lámou lidské osudy. / Větší část Smutku andělů
je líčením strastiplného putování ledovou pustinou ve společnosti do
sebe uzavřeného pošťáka a později i mrtvé ženy, již je třeba dopravit
ze zapadlé samoty do posvěcené půdy. Což si, mimochodem, vyžádá další
lidský život. Horečku a zimnici, která mě krátce po přečtení druhé
knihy
trilogie přepadla, připisuji právě sugestivnímu popisu této anabáze. ••
Na Stefánssonově trilogii mě fascinuje jemná, zádumčivá a hřejivá
poetika v kontrastu s drsným životem. A smrtí. Mluvčí se stylizuje do
"dávno
zetlelých" současníků příběhu. Laskavě filozofický nadhled (či
"podhled") těch, kterých se pod hřbitovní půdou zázraky lásky a hřeby
utrpení již netýkají - ale o to ochotněji je předávají dál. Předávají
je s poselstvím, že nadějím není konec, pokud jsme ochotni poslouchat
své srdce.
Raymond
Queneau:
Můj přítel Pierot
Z
francouzského orig. přeložila Věra Linhartová. Doslov Jarmila Fialová.
Praha, Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1965. 156 s.,
edice Soudobá světová próza.
V pořadí můj sedmý přečtený Queneau
(naposledy Koření života, Čz
4.8.2016). Lehce absurdní hravý humor, pro který mám tohoto Francouze
tak rád. V tomto románě tentokrát bez nápadných jazykových experimentů
a hříček (jako v Tuhé zimě, Modrých
květech, Zazi v metru) či groteskní surrealistické nadsázky
(jako v závěru Zazi v metru).
O groteskní situace však nouze není. Vedle výjevů ze zábavního parku,
kde hrdina Pierot získá postupně dvě velice krátkodobá zaměstnání, je
to především jeho společná večeře v hostinci se zvířecími
spolucestujícími - jistěže opicemi, ač to není přímo řečeno. Přímo
řečeno není ale spousta dalších okolností příběhu, které si je nutno
při čtení domýšlet. Vůbec se tu nabízí hra se čtenářem v neurčitosti, v
tom, jak si lze různě poskládat "realitu" skrytou za vyprávěním. Vtípek
s podražcem užovníkem ve výčtu zvířectva určeného k převozu do
pařížského cirkusu ocení ti, kdo se rozhodnou napravit svou neznalost.
Ironizujících žertíků je v textu jistě víc, než jsem objevil. •• Z
Queneaua mi ještě zbývá: Odile
(tu jsem si právě pořídil z Dantikvariátu a poslušně čeká na řadu), Stylistická cvičení (na která se
těším nejvíc a ne a ne se k nim dostat),
Na ženský je člověk krátkej, Děti bahna,
Oblý a Pelech.
••• Když už jsem zmínil jazykové hříčky v některých románech tohoto
autora, rád upozorňuji na diplomovou práci Raymond Queneau a jeho román Modré květy.
Problematika překladu jedné linie francouzské experimentální prózy.
Klaudia Sauerová se v ní vedle jmenovaného díla věnuje i Zazi v metru. Ke stažení tady.
Zahrada, ale nevypletá. Verše
básníků polského baroka
Sestavila a z polštiny přeložila Vlasta Dvořáčková. Příbram, Pistorius
& Olšanská 2013. 116 s., edice Scholares.
Básnickou
antologii jsem si přivezl loni v květnu z veletrhu Svět knihy. Vytáhl
jsem si ji tam z krabice významně zlevněných titulů. No jo, poezie
obecně už netáhne, ba zdá se, že je to s ní čím dál tím horší. Myslím s
její čteností a prodejností. •• Ze starší polské poezie se ke mně
dostalo dílo Jana Kochanowského ve výboru Renesanční loutna
(Odeon 1971). Pak až osvícenský satirik Krasicki,
romantik Mickiewicz... - a někde mezi tím jsou poeti barokní, z nichž
Vlasta Dvořáčková do antologie zařadila osm jmen plus jeden anonym (Naříkání chlopů nad pány).
Pro mě byla největším požitkem lyrika Jana Andrzeje Morsztyna
(1621-1693); nejvíce je ale ve výboru zastoupena satira, mimo jiné
sérií "frašek" Wacława Potockého (1621-1696). U něho se pozdržím: jeho
životopisný medailonek je dílčím vhledem do polských náboženských
poměrů; jeho rodina totiž patřila k ariánům - "polským
bratrům", pronásledovaným katolíky podobně jako nekatolické církve v té
době u nás. Potocki je kromě
toho příkladem básníka znovu objevovaného a zachráněného před
zapomenutím díky šťastným objevům rukopisů, protože tiskem bylo v jeho
době
vydán jen zlomek díla. Pozdní pronikání tvorby k širší vrstvě čtenářů
se týká
i většiny ostatních zastoupených autorů. A nakonec, podle jeho
sbírky frašek Ogród, ale nie plewiony
dostala název tato česká antologie. V knížce se setkáváme i s jednou
básnířkou, Annou Stanisławskou,
příznačné ovšem je, že rukopis jejích sebelítostných žalozpěvů byl
objeven a této nešťastné dámě přisouzen až koncem 19. století.
O jazyce bez hranic a další zajímavosti ze
současného zkoumání češtiny
Praha, NLN 2017. 285 s. - ISBN 978-80-7422-516-1
Sborník
populárně naučných článků o našem mateřském jazyce je dílem celkem
devíti bohemistů. Na své si přijdou poučenější zájemci spíše než
odbornou literaturou netknutí laici. Má poskytnout rámcový vhled do
toho, co se v současné češtině děje a čím se současná jazykověda vůbec
zabývá. Knížka je nabitá zajímavostmi v širokém rejstříku češtinářských
témat, a tak v mém zápisku rozhodně nečekejte úplný výčet všeho, co mě
zaujalo, neřkuli poučilo. Podnětnými byly třeba příspěvky Jiřího Rejzka
v oddíle Příběhy slov - totiž
o příspěvky o etymologii. (Ostatně, už dobrou řádku let mi dobře slouží
Rejzkův Český etymologický slovník,
Leda 2001.) A když už jsem výše použil slovo "totiž",
právě jemu je věnován jeden z nejdelších článků; je to totiž slůvko
velmi zajímavé jak svým původem, tak neexistencí ekvivalentu v jiných
jazycích a též mnoha různými způsoby použití, tj. v různém významu
(Pavlína Synková, s. 153). Kdo se někdy zamyslel nad slovesným videm,
nemůže opominout stať Jana Chromého o obouvidových slovesech (s. 75).
Čas od času se na veřejnost dostane diskuse o "měkkosti" souhlásky "c"
(tácy, skici...); ozřejmění najdete v textu Roberta Adama (s. 39).
Tentýž se věnuje přebujelosti skupinových číslovek v žurnalistice; jeho
článek je vypointován zvoláním "Tisícovka láter a u stovky hromů!" Kde
se vzaly neobvyklé tvary číslovek "dvojí", "čtvero", "devatero", "tré"
apod. a jak s nimi zacházet, pověděla Pavlína Synková na s. 49.
Překvapila mě smířlivost s neologismy tvořenými hybridně, tedy spojením
české a cizí části; zatímco ve škole nás před nimi varovali, Ivana
Bozděchová (s. 201) na minivzorku
hojně používaných výrazů dokazuje, že se bez nich neobejdeme. V oddíle Jazykové památky a osobnosti
nám poklesne brada nad doklady použití češtiny v hebrejských spisech
pražských židovských učenců (Robert Dittmann, s. 212 a 215). •• My
Varnsdorfští zbystříme při každé nové zmínce o Dalimilovi, poněvadž
hájíme autorství připisované Jindřichovi z Varnsdorfu. Článek Dalimilova kronika poprvé v tisku
řeší jinou věc - překvapivou schopnost našich předků už před třemi
staletími připravit "kritické vydání" starých literárních památek. Na
Ješínově vydání z roku 1620 jsou kromě toto zajímavé vysvětlivky ke
slovům, která jsou nám dnes paradoxně srozumitelnější než tehdejším
čtenářům. Čím to asi tak je, byste se dověděli od Aleny A. Fidlerové
(s. 222). •• Mezi články jsou vloženy "obecně informativní texty",
např. o jazykových menšinách v ČR, rozvrstvení češtiny, existujících
slovnících českého jazyka, jazykových korpusech... Vlastně kdekoli je
ve sborníku řeč o současné slovní zásobě a stylistice, vychází se právě
z jazykového materiálu zachyceného v počítačově zpracovaných
lingvistických korpusech. Ty jsou běžně přístupné na internetu - pro
češtinu na www.korpus.cz, takže můžete...
a helemese, oni mají 7. dubna bezplatný workshop! Šup, už jsem
přihlášený. ••• [Doplňuji 9.4.:] Znamenalo to vstát v sobotu v půl páté
a v Praze se pak prodrat davy běžeckých šílenců, protože právě před
filozofickou fakultou startoval Pražský půlmaraton. Ale já byl lepší: z
maratonu čtyř dvouhodinových workshopů jsem vzládl tři čtvrtiny a s
lektory jsem kupodivu většinou držel krok. Přiučil jsem se dost, navíc
se ukázalo, že s korpusový tým jsou fajn lidi a je s nimi legrace. Koho
baví hrát si s jazykem, má v korpusech inspiraci a bohaté pole
působnosti...
Ivana Svobodová a kolektiv: Psaní velkých
písmen v češtině
Praha, Academia 2015. 350 s., edice Lingvistika. - ISBN
978-80-200-2513-5
Další
češtinářská knížka je oproti té předchozí praktickou příručkou. S těmi
velkými písmeny v češtině je to ještě složitější, než si myslíte. V
učebnicích, v Pravidlech českého pravopisu či ve slovnících se sice
dozvíte obecná pravidla s nějakými těmi příklady, ale zdaleka ne v
takové šíři, aby vám bylo vždy jasno. Klasicky názvy různých institucí,
organizací, divadel, uměleckých děl, svátků, vyznamenání, zeměpisných
lokalit atd. Problém nepůsobí jen to, že relativně nedávno (1993) byla
pravidla zčásti překopána - nejviditelněji se to projevilo v názvech
ulic - a že mnohdy narazíte na výrazy, s nimiž vám dosavadní příručky
neporadily, ale i to, že ani odborníci se v některých nuancích
neshodnou. A tak se lidé z Ústavu pro jazyk český pustili do projektu,
jehož účelem byl "zevrubný popis této problematické pravopisné
oblasti". Utvořili si k tomu nový pojmově-teoretický nástroj (ve
zjednodušení: pojmenování = druhová složka + propriální složka), s jeho
pomocí vymezují základní typy pojmenování a k nim přiřazují pravidla,
kde a jak se píší velká a malá písmena. No, pokud vám to zní složitě,
vězte jinou dobrou zvěst: na třech stech stranách najdete opravdu dost
a dost konkrétních příkladů, a pokud ne zrovna přesně ten, který
potřebujete, tak nějaký vašemu případu analogický. Horší je to ovšem s
jejich hledáním. Knížka jest sice opatřena i rejstříkem slov a tvarů,
ale ten zdaleka nepostihuje všechny v knize uvedené. Je tedy nezbytné
obeznámit se s jednotlivými kapitolami, kde se asi tak co nalézá, to
jest tak nějak "před použitím protřepat". Popřípadě, máte-li na to
náturu, i celé pročíst (mně se tak stalo, ale pssst, ať mě nemají za
blázna), byť bez fenomenální paměti ani s tím nevystačíte. Ideální by
samozřejmě bylo disponovat elektronickým full textem. •• Příručka
přiznává mnohé případy, kdy nelze psaní velkého či malého písmene
jednoznačně rozhodnout. Ale i to je pro uživatele přínosné: zjistí, že
má možnost volby, aniž by se dopustil chyby, nebo že svou volbou
malého/velkého písmene dá přednost tomu či onomu smyslu svého sdělení.
•• A pak jsou tu návrhy na změny. Není jich naštěstí mnoho (jejich
shrnutí je na s. 328-330). Co to ale pro uživatele příručky znamená? Má
se řídit současnou pravopisnou "legislativou", nebo těmito novými
doporučeními? Správně snad bude za a.
•• Za problematické považuji doporučení autorů v zájmu zjednodušení
pravidel "postupovat proti zřetelným tendencím v úzu" (s. 54). Jsou-li
"tendence v úzu" dost silné - a to mnohdy bývají - je to cesta k ještě
většímu chaosu; sic ne v pravidlech, ale ve výsledné praxi.
12.2.2018
Zima
je poetická. A podzim ještě víc. Proto tu mám sbírku básnických sbírek,
výborů a antalogií, přečtených v minulých několika měsících, v čase
plískanic, bahnitých cest a -
bohužel tak zřídkavých - chumelenic.
Sbohem,
starý Říme... Výbor z pozdní římské poezie
Vybrala,
uspořádala, úvodní esej a medailony autorů napsala Eva Stehlíková. Z
latinských orig. přeložil kolektiv překladatelů. Praha,
Československý sisovatel 1983. 149 s., Klub přátel poezie
Svazeček
je antologií římských básníků pozdní antiky. Jména, která jste ve škole
nejspíš nezaslechli. Dávno už bylo po zlaté éře Catullově, Vergiliově,
Ovidiově. Básnictví jako by se vyčerpalo. Knížka však dokazuje, že se
přece jen dá i z tohoto období leccos zajímavého vydolovat. Více než
čím jiným se tu ale hýří formalistní nápaditostí, básnickými hříčkami a
experimenty. Všechna čest překladatelům! Museli se vyrovnat třeba s
básněmi-obrazci, permutacemi, akrostichy, rhodopalskými verši
(pravidelně střídajícími slova o určitém počtu slabik). Nebo centonem,
což je koláž z veršů jiných básní, nejlépe nějakého proslulého básníka.
Editorka zařadila jako bonus jedno komické české cento, Sláv na velocipedu, sestavené
Karlem Milotou z veršů Kollárovy Slávy
dcery. Požitek blízký klasické antické poezii nabízí
Namatianova skladba Návrat do Galie.
Mnozí ze zastoupených autorů již patří ke křesťanskému světu.
Nejvýznamnějším z nich je Boëthius, jehož verše a filozofické úvahy
celou antologii po duchovní stránce výrazně osvěžují. •• Celý jeden
oddíl je věnován nápisům na hrobech, patřilo totiž k dobrému tónu té
doby z náhrobku oslovit a zaujmout pocestného. Vybírám ten nejkratší, a
vskutku lapidární: Pojídej, pij, bav
se - a přijď.
Po
Ťü-i:
Datlovník v meruňkovém sadu
Z
čínštiny přeložil a doslov napsal Josef Kolmaš. Přebásnila Jana
Štroblová. Praha, Vyšehrad 1996. 249 s. - ISBN 80-7021-176-8
Ze staré čínské poezie jsem už leccos
přečetl a nenechal jsem si ujít ani tuto příležitost. Zcela jistě jsem
se už setkal i s tímto básníkem z doby dynastie Tchang (žil v 8.-9.
století n. l.). Vybavuji si totiž antologii Trojzvuk (Vyšehrad 1987), kde byli
kromě něj zastoupeni i Wang Wej a Meng Chao-žan. Jenže tam byl použit
jiný přepis jména: Paj Siang-šan, a tak není na první pohled zřejmé, že
jde o téhož. Navíc ten Trojzvuk
jsem měl jen půjčený - a je to už dost dávno - a hlavně byl z jiné
"překladatelské dílny" (Marta Ryšavá, respektive zamlčený Josef
Hiršal). •• Na prvních stránkách výboru jsem byl poněkud zaskočen.
Místo přírodních melancholických motivů, které jsem tak nějak
automaticky očekával, v Nových
zpěvech převládá sociálně-kritická nota (mj. Opožděný soucit, Satén z Liao, Prodává za
pár stříbrných ...) Na to ovšem upozorňuje už text na záložce,
když představuje básníka, zajímajícího se - oproti předchozím generacím
- o reálné útrapy lidí. Tyto motivy se nevytrácí ani později, ale právě
tak si lze vychutnat i tradiční rysy jemné, samotářsky usebrané lyriky (Příchod jara, V Západní besídce při
jezírku místní správy aj.). •• Názvy sbírek a básní jsou
souběžně uvedeny v čínských znacích. Tam, kde se nějaké výrazy
opakovaly, dostavil se málem slavnostní pocit z porozumění -
tak třeba odhalení znaků pro "jaro" a "podzim". ••
Báseň Jeřáb: Každý ať má to své, a své má rád. / Věci
však stálé jsou, / nic jen tak je nepomíchá. // Ty jeřába chval, jak
zná tancovat. / Mně líbí se mnohem víc, / jak zná stát sám a zticha.
Karel Šiktanc: Adam a Eva
Praha, Československý spisovatel 1968. 76 s., Klub přátel poezie
Teprve
nedávno - ostudně nedávno - jsem si pro sebe Šiktance objevil, a to
sbírkou Jak se trhá srdce
(Mladá fronta 1991, viz Čz
15.8.2016). Brzy nato, když jsem brouzdal nabídkou antikvariátu
Klariani, nahrabal jsem si vše, co tam v tu chvíli od něho bylo: Adama a Evu, Hrad Kost, Nebožku smrt.
•• Pustil jsem se do čtení první z nich. Bylo mi to povědomé. Ano,
většinu těch veršů jsem znal: byly v té výše zmíněné knížce, která
kromě sbírky Jak se trhá srdce
obsahuje i výbor z jiných děl, včetně části Adama a Evy. Dost podstatné části,
až je člověku trochu divné, proč už ji tam nepřetiskli celou. •• Byl to
nyní ovšem jiný, koncentrovanější požitek. Přispěly k němu i
biblická mota uvozující každý ze šesti "dnů stvoření", ta byla v
polistopadovém výboru logicky vypuštěna, protože při vynechávkách by
ztratila smysl. •• Pan antikvárník mi jako bonus dodal ještě jedno
samostatné vydání téže sbírky, a to v kolibřím formátu z roku 1990
(Československý spisovatel, edice Prstýnek).
K tomu, jak Šiktancova poezie zvnitřku hřmí, mi ale miniaturizace textu
nesedí. To první vydání - s výstižnou Paderlíkovou kresbou na obálce -
mi je sympatičtější. •• À propos, nesbíráte někdo edici Prstýnek? Původní přebal, vpředu
jen malilinkato zašpiněný, uvnitř vložen lísteček pro někdejší
obdarovanou: "Nemá to cenu, ale rád
Tě mám pořád! Vláďa"
Miloň Čepelka: Když se dnes nevrátím.
Verše 1960-1962
Praha, Československý spisovatel 1964. 70 s., edice České básně
Překvapením
jsem jen zamrkal, když jsem jméno cimrmanovského divadelníka objevil na
obálce básnické prvotiny. Té
debutantské sbírce je přes půl století. Zvláštní umělecký výboj to ani
na tehdejší dobu nebyl... ale proč by měl být? Je to výpověď mladého
muže z milostných prožitků či reflexe válečného dětství; "upřímný
lidský patos", jak sděluje krátký medailonek pod fotografií na záložce.
Veršům ve sbírce nechybí
básnická obraznost, ale celkový dojem je jaksi civilní. Což souzní s
tím, jak pozdějšího Miloně Čepelku známe z cimrmanovských divadelních
prken. Medailonek se
zmiňuje také o působení autora v pražském armádním rozhlasu - a my dnes
víme, k jakým skutečným uměleckým výbojům tato okolnost později vedla.
Poezie se ovšem nevzdal, ale další sbírky vyšly až v době
polistopadové. V kontrastu k debutu v nich dominují sevřené básnické
formy sonetu a haiku. Hovoří se o nich v superlativech, tož pociťuji za
svůj velký rest, že jsem se s nimi dosud neseznámil. •• Čepelkovu
prvotinu jsem objevil v jedné venkovské knihovně v regálku "na rozdání"
- asi dar čtenáře, pozůstalost?
Ted Hughes: Jeskynní ptáci
Z anglických orig. vybral, přeložil a doslov napsal Jaroslav Kořán.
Praha, Odeon 1986. 147 s., edice Plamen
Po
Jeffersovi, Thomasovi, Gravesovi či Updikeovi (Updikovi, Updikem?) -
vše v loňských Čz
- tu máme dalšího z řady anglo-amerických básníků, na které jsem měl v
posledním roce štěstí. A to se na poličce čekatelů ještě hřeje jeden
útlý T. S. Eliot. •• Výbor z Hughesových sbírek Wodwo, Vrán: Z Vránova života a písní a Jeskynní ptáci
zachycuje jednu ucelenou etapu jeho poezie z 60. a 70. let -
"mytopoezii" zrcadlící "nerovný boj s přirozenou krutostí vesmíru"
(přebírám z Kořánova doslovu). Nejvíc na mě zapůsobila prostřední část,
cyklus o Vránovi. Vícekrát jsem se pozastavil třeba u básní Vránova teologie (s. 54), Magická nebezpečí (s. 69), Vrán se vydává na lov (s. 72), Vrán a moře
(s. 92). Ne všechno jsem vstřebal. A nebyl jsem si mnohdy jist, do jaké
míry mám tu čest s ironií. •• Když jsem před chvílí opisoval do záhlaví
jméno Hughesova překladatele, vzpoměl jsem si na nedávné jeho
nekrology. Ano, je to ten Jaroslav Kořán (1940-2017), který se zapsal i
do politiky coby polistopadový pražský primátor. Prošel jsem si na
stránkách Obce překladatelů seznam Kořánových překladů. Je v něm
výrazně více prózy i dramatu než poezie, a taky dva tituly, které pro
mě svého času znamenaly silný čtenářský zážitek: Saroyanovo Léto na krásném bílém koni a
Wyndhamův Den trifidů.
Ex post. V
poslední den loňského roku jsem v Čz
psal o výboru z Ovidia Písně lásky a
žalu,
aniž bych tušil, jak dobře jsem si jej načasoval: na 2000.
výročí básníkovy smrti! Ví se, že v dalekém vyhnanství v
Tomidě/Konstanci skonal buď v
roce 17, nebo 18 našeho letopočtu - přesněji to historici nedokáží
zjistit. Přelom roku 2017/2018 byl tudíž tím nejpříhodnějším okamžikem,
kdy se
velkým antickým básníkem zaobírat. •• Když jsem to tedy ex post zjistil, beru onu knihu
opět do ruky, náhodně otvírám, náhodně prst připichuji k dvojverší,
bych Ovidia zde ještě skromným citátkem uctil. Strana 103, z Umění milovati: ... Věř mi, že vrcholná rozkoš se nikdy
uspíšit nemá, / nýbrž průtahem dlouhým zvolna se přivábit má. ...
Jejda...
Čas plískanic a chumelenic se krátí.
Bude jaro.
28.1.2018
Kristína
Sedláčková - Kateřina Balcarová - Pavla Bártová: Tajemství barokní knihy
Litoměřice,
Oblastní muzeum v Litoměřicích 2017. 206 s. - ISBN
978-80-86066-16-5
Když
jsem zachytil informaci o litoměřické výstavě věnované barokní knize,
ihned jsem si tam naplánoval výlet. Však jsem taky do Litoměřic
drahně let nezavítal. Pudila mě tudíž i zvědavost, jak za tu dobu
jejich historické centrum prokouklo. Vyšlo to na první lednovou sobotu
(6. 1.), a to proto, že muzeum na tento termín nabízelo komentovanou
prohlídku výstavy a navrch "dílničku" pro ty, kdo si chtěli vyzkoušet
sešití vlastní "knihy". To všechno jsme s manželkou absovovali. ••
Kromě zážitku z expozice a dvou vlastnoručně zrobených sešitků jsme si
odvezli i tlustý katalog výstavy. Je sestaven z příspěvků všech tří
autorek výstavy, které nás expozicí i osobně provedly. Třemi okruhy
výstavy a zároveň kapitolami doprovodné publikace byly: Litoměřičtí
knihtiskaři - Barokní knižní vazba v českých zemích - Restaurování
barokních knih. •• V první části K. Sedláčková vytěžila snad vše
podstatné z poměrně skromné, ale zajímavé knihtiskařské historie
Litoměřic. Včetně tématu tiskové censury a "pikantního" zjištění, že na
posuzování vhodnosti k tisku se podílel i slovutný obrozenecký filolog
Josef Dobrovský. Uvádí se tu konkrétní případy jeho cenzorské praxe
včetně faksimile jednoho posudku (s. 69). Nutno podotknout, že dotyčné
cenzorské zásahy byly namířeny proti náboženské přepjatosti,
pověrčivosti a modlářství, tedy ve prospěch osvícenského ducha. Ten byl
ovšem v rozporu s pohnutkami tiskaře Laubeho - ne snad kvůli
přesvědčení, ale kvůli tomu, že nábožensky exaltované texty slibovaly
podnikatelský úspěch. •• Z kapitoly o barokní knižní vazbě (K.
Balcarová) bude mít radost čtenář se vztahem ke knihařskému řemeslu.
Krok za krokem se tu seznámí s výrobou knižního svazku, k čemuž mu
dopomůže i řada detailních fotografií a nákresů. Prostě pochoutka. A k
tomu zase jedna perlička: "Dle historických receptů se do inkoustu
kromě duběnek přidával i vitriol, arabská guma a často i víno
(hlavně dobré víno, je jedno, za bílé, či červené)." (s. 86-88) Nicméně
přínosná je tato kapitola zejména v popisu knižního svazku, konstrukce
knižních vazeb, způsobů výzdoby atd. Ona totiž ta barokní kniha je
zásadním vývojovým krokem k současné podobě knihy: "Moderní kniha je
jen krůček od té barokní." (s. 94) •• V poslední části zblízka
nahlížíme pod pokličku řemesla restaurátorského. Fotky knižních
invalidů, neuvěřitelných "salátů" vedle snímků téhož artefaktu po
restaurování: málem byste věřili v kouzelný proutek. Pavla Bártová nás
ale na výstavě osobně přesvědčila, že tyto zázraky provádí vlastníma
rukama v restaurátorské dílně litoměřického archivu. •• Mimochodem,
nadchli jsme se i tamními kavárnami. Nestihli jsme zdaleka všechny, a
tak jsme si řekli, že ve frekvenci návštěv Litoměřic budeme muset
podstatně přidat.
A ještě něco: Výstava měla končit 4. února 2018, ale
pro velký zájem byla prodloužena do 2. dubna a byly přidány i
komentované prohlídky - viz
zde.
Bohumil
Hrabal:
Domácí úkoly. Úvahy a rozhovory
Doslov
Karol Sidon. Praha, Mladá fronta 2014. - ISBN 978-80-204-3278-0
Knížku
jsem dostal od své knihovnické kolegyně. Věděla, že mě bude zajímat, že
si počtu. Početl jsem si. Leckdy s překvapením, pokaždé s radostí. Má
zajímavý osud, ta knížka. (Ta kolegyně taky, ale to sem nepatří.) Byla
poprvé vytištěna v roce 1970, právě v době, kdy bylo vydávání Hrabala u
nás zakázáno. Téměř celý náklad byl skartován. Jeden z mála
zachráněných výtisků posloužil k vydání reprintu, jímž bylo uctěno 100.
výročí spisovatelova narození. Zachována byla i původní obálka a
grafická úprava Jiřího Rathouského a doslov Karla Sidona. Raritou jsou
pak dvě tiráže - ta původní a pak nová. •• Co jsem v ní našel?
Zezačátku hlavně názory na literární tvorbu, obhajobu moderní prózy,
svým způsobem i vlastní spisovatelské krédo. Fejetonové texty věnované
výtvarníkům, a to nejen svému nejbližšímu souputníkovi Vladimíru
Boudníkovi (totiž jeho nekrolog!), ale též Karlu Chabovi, fotografovi
Václavu Chocholovi. Vzpomínkově laděné řádky o cestách do ciziny, o
práci výpravčího, o fotbalu, samozřejmě o kočkách. A také úchvatnou
alegorii nazvanou Hra o pravdu.
Ta musela na "normalizátory" působit obzvláště provokativně; není divu,
že kniha neprošla sítem jejich nakladatelské politiky a že jejích 26
tisíc výtisků šlo do stoupy. •• Četba Domácích
úkolů se mi protla s četbou knihy V souřadnicích mnohosti,
která bilancuje české literární dění prvního desetiletí 21. století.
Studie věnované význačným prozaickým novinkám velmi často konstatují
styčné body s hrabalovskou poetikou. Ukazuje se, že takřka půl
století po Hrabalových uměleckých vrcholech má jeho tvorba podstatný
vliv na to,
jak se u nás píše.
110 let varnsdorfského fotbalu.
1907-2017
Texty,
fotografie a další materiály shromáždil a pro vydání připravil Zdeněk
Sobota a Vlastimil Gabriel. Varnsdorf, FK Varnsdorf [2017]. 94 s.
Také
dárek od kolegyně. O fotbale se s ní občas bavíme, ona na varnsdorfský
stadion na rozdíl ode mě chodí fandit. Mám k varnsdorfským fotbalistům
rozporuplný vztah: jejich úspěchy mě těšily, na druhou stranu sleduji
"tah na branku" současného vedení města, na nějž doplácí kulturní
sféra. Velkoformátová brožura o historii místního klubu (či klubů, co
se dřívější historie týče) je ovšem záslužným činem. A já ji poctivě
pročetl. •• Motivací k jejímu vydání jistě byla, kromě samotného
kulatého výročí,
nedávná slavná kapitola varnsdorfské kopané: postup do
1. ligy, vybojovaný z 2. místa 2. ligy v sezoně 2014-2015. Sic nakonec
neuskutečněný kvůli
nedostatku financí na povinné vybavení
stadionu. Mě ale více zajímaly dokumenty ze 70. a začátku 80. let,
kdy jsem měl k varnsdorfskému fotbalu relativně nejblíž skrze
některé své spolužáky. Ano, našel jsem je na fotkách. A připomněl jsem
si své roztrpčení z toho, že účast ve sportovním týmu rozhodně
nemusí být zárukou výchovy k fair play. •• Do fotbalové kroniky se
autorům podařilo dostat bohatý faktografický materiál, spoustu
historických snímků, vzpomínky na fotbalové osobnosti - a v
neposlední řadě nepřehlédnutelné množství chyb gramatických,
stylistických,
interpunkčních, typografických... Jen doufám, že ne věcných, což
nedokážu posoudit. (I když v jednom případě ano: chybné příjmení
mého synovce u společné fotografie dorosteneckého týmu z roku
1997.) Do časové souslednosti přípravy k vydání a distribuce zasáhla i
drobná ironie osudu: zdravice předsedy Fotbalové asociace ČR Miroslava
Pelty - a kdysi brankáře varnsdorfského žákovského týmu - se ke
čtenářům dostala v době, kdy již předsedou nebyl a čelil obviněním ze
zneužití státních dotací. Alespoň že byl mezitím propuštěn z vazby...
>>>
Čtenářovy zápisky - archiv
>>>
Tudy na Martinovu hlavní
stránku