Čtenářovy zápisky 2017

Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky

2017

[Zkratku Čz používám k odkazu na některý
předchozí čtenářův zápisek.]
[Má-li někdo potřebu se ozvat, lze to učinit tudy.]

31.12.2017

Robinson Jeffers: Maják v bouři

Přebásnil a doslov napsal Kamil Bednář. Ilustroval Lumír Šindelář. Praha, Československý spisovatel 1983. 267 s., Klub přátel poezie

"... A zatím obraz prvobytné krásy / žije v samém jádře žuly, neohrozitelný / jako bezhraničný oceán / šplhající na náš útes. - Pokud jde o nás, / musíme odvrátit mysl od sebe samých, / musíme trochu odlidštit svá hlediska a najít sebejistotu / jako skála a oceán, z nichž jsme byli uděláni." Závěr básně Mys Karmel (s. 23) sděluje krédo, jímž je prostoupeno Jeffersovo dílo. Dílo z velké části napsané ve vlastnoručně postaveném domě na útesu kalifornského pobřeží. •• Výbor z Jefferse jsem si s sebou vzal na krátký podzimní pobyt do krkonošského podhůří. Přestože penzion v Jilemnici nemohl soupeřit v odtrženosti od civilizace s Jeffersovou Jestřábí věží, přece jen ten týden odloučení od domova a sychravé počasí těch dnů připravilo vhodnou kulisu pro "osamělou krásu", "temně velebnou slávu" či "krásu božství" přisuzovanou v jeho verších přírodě nedotčené ničím lidským. Tváří v tvář příboji Pacifiku nabývá přesvědčení: "Nezáleží na tom, co se stane s lidmi - tak jako tak je svět udělán dobře." (Podzimní večer, s. 38) A při tomto vědomí "nezranitelné krásy věcí", jež nás nebetyčně přesahuje, "máme radostně žít v její přítomnosti / a umírat bez zármutku a strachu, šťastni vědomím, / že krása nás přežije." (Nova, s. 50) Takto velkoryse, provokativně a přitom úlevně se postavit k řádu věcí lidských, to chce skutečně odvahu, jíž je asi málokdo schopen. Stejně jako přitakání myšlence, že "civilizace je přechodné onemocnění" (Novomexické hory, s. 95) •• V básni Oslňuj leskem, zanikající republiko! (s. 140) obviňuje svou vlast Ameriku z cesty ke hnilobné zkáze a své syny varuje před "láskou člověka - lstivého sluhy, nesnesitelného pána"; závěr básně si lze vyložit jako výzvu k askezi vůči lidským citům - jen když se uchráníme před civilizačním úpadkem v ulitě mimolidské krásy. No, můžete s Jeffersovými postoji nesouhlasit, ale básnickou sílu mu tím neupřete. •• Jeffers, to je lidské etika a estetika vyhoštěná ze světa lidí a přesunutá do říše věcí, božsky krásných věcí nezávislých na člověku, věcí velebně stálých a silných, věčně trvajících - skal, moří, ptačího letu, bouří, a o to majestátnějších, pokud zaujmou zpět místo, které si člověk pokusil uzurpovat pro sebe (jako v básni Návraty, s. 44). Božská krása a vášeň přírody nemá nic co dělat s člověkem, je nad něj povznesena, nepotřebuje jej, na rozdíl od lidské dočasnosti věčná a neotřesitelná. Ale napadne vás: ta "mimolidská ušlechtilost věcí" (z básně Silvestrovská noc, s. 125), ta vášeň, krása, velebnost... může být mimolidská? Přísně vzato, nemůže; leda že by za ně promluvil člověk - básník. •• Současně s Jeffersem jsem rozečetl Smutek andělů - druhou knihu trilogie J. K. Stefánssona, odehrávající se v drsných podmínkách islandské zimy. Bylo by zajímavé psát esej srovnávající básně R. Jefferse a romány J. K. Stefánssona: přírodní živly a lidské osudy. U obou jsou postaveny do ostrého protikladu, jednou jako varující memento, výsměch a hrozba lidské sebestřednosti, v druhém případě sledujeme jejich vzájemný souboj na život a na smrt, ale přitom v jakémsi v laskavém souznění.

Ovidius: Písně lásky a žalu

Výbor sestavil Rudolf Mertlík. Přeložili Rudolf Mertlík a Ivan Bureš. Předmluva Jiří Šotola. Praha, Československý spisovatel 1965. 138 s., Klub přátel poezie

Ovidia jsem si přihodil do virtuálního košíku k několika dalším starším svazkům Klubu přátel poezie. Přitom toto je jen relativně skromný výbor z Ovidia, jehož kompletní dílo už ve své knihovně mám. Takže co mě k tomu vedlo? Zaúčinkoval sběratelský efekt: čtvercových svazků KPP ze 60. až 80. let už mám přes třicet, leckteré z nich s vloženou gramodeskou. Též k tomuto Ovidiovi je přiložena nahrávka - a to byl ten další důvod. Recitují na ní Luděk Munzar (inu, nepoznal bych ho) a Marie Málková. Třetím potěšením, o němž jsem ale v momentě nákupu neměl ponětí, je předmluva Jiřího Šotoly. •• Není od věci vrátit se právě k Ovidiovým veršům - ať už těm milostným ze šťastných římských let, či truchlivým z vyhnanství - s odstupem poloviny svého života. Ano, kdysi jsem přelouskal celé Lásky, Listy heroin, Proměny, Žalozpěvy atd. prostě z potřeby je znát, a občas jsem v tom kvantu zápasil s pocitem lehké nudy. Naproti tomu svazek obsahující jen zlomek z díla zapůsobil osvěžujícím dojmem. Mělo tomu být naopak - nejdřív ochutnávka, a teprv po jejím vstřebání - a po vstřebání jistých životních zkušeností - konzumace rozšířených chodů. •• No dobrá, v důchodu, dožiji-li se čehosi takového, třeba vylovím Proměny a budu si jich tím více užívat; tím spíše, že mám nyní k ruce několik šikovných bájeslovných příruček: Mertlíka, Gravese, a tak... •• Ze samotné četby jeden postřeh. Některé rady z Umění milovati by se v nynější době kampaně #MeToo vyjímaly zvláště kontroverzně: "I když to násilím nazveš, je milé to násilí ženám: / často se dávají nutit k tomu, co těší je dát. / Každá se raduje z toho, že násilně svedena byla / náhlou loupeží lásky; přijme tvou radost jak dar." (s. 97) Jo jo, uteklo sotva dva tisíce let, a všechno je jinak...

Michael Třeštík: Umění vnímat umění. Guerilla writing about art
Praha, Gasset 2016. 226 s., edice Modrý Mauricius. - ISBN 978-80-87079-52-2

Bojíte se vejít do galerie, protože tomu "nerozumíte"? Máte pocit, že výtvarné umění se zbláznilo a nemá "normálnímu" člověku co říct? Tahle knížka by vám mohla pomoct. Alespoň částečně. Mě pomohla. Alespoň částečně; ale snad i tak dost na to, abych se na příštích výpravách za uměním dokázal oprostit od předpojatého "nerozumění". •• Takovou Gombrichovu popularizační příručku Příběh umění jsem si pořídil hned, jak u nás poprvé vyšla (1992) a bezesporu mi přinesla užitek, ale ve srovnání s ní jde Třeštík dál ve vstřícnosti k naprostým laikům. •• Výsledkem setkání s touto knížkou je totiž zjištění, že setkání s uměleckým dílem - a to jakýmkoli - "není rituál, není to úkol, není to zkouška nebo test. Je to možnost. Každé dílo je příležitostí sám v sobě něco udělat, každé i sebenepodařenější dílo v nás může probudit nějaké smysluplné vědomí. (...) Můžeme vidět sto obrazů, které nám nic nedají, ale při stoprvním to najednou může břinknout a začít dávat smysl." (citováno ze Závěru na s. 215). •• Kromě tohoto povšechného konstatování bych měl dodat, že každá ze šesti kapitol je lekcí, z níž jsem si odnesl nějaké překvapení či zajímavou informaci, ať už se týkala podstaty zobrazení jako takového, nebo "dějin umění". Tak třeba odmýtizování "abstraktního umění" vyvrácením představy, že si ho vymysleli moderní malíři. Nicméně jsem Třeštíkovi vděčný zejména za rozlišení dvojího typu zobrazení - fotografie x mapa (založených na pojmech iluze x schéma). •• Nečekejte obrazovou publikaci. Reprodukcí (vždy barevných) v ní najdeme právě půl sta, většinou ani ne půlstránkových, ale jako příhodný "učební materiál" to stačí.

12.11.2017

Bedřich Smetana. Doba, život, dílo. Muzeum Bedřicha Smetany. Editor Olga Mojžíšová. Praha, Národní muzeum 1998. 166 s. - ISBN 80-7036-048-8

Muzeum české hudby, historie a sbírky. Texty Bohuslav Čížek, Jana Fojtíková, Markéta Hallová, Olga Mojžíšová, Milan Stloukal, Jarmila Tauerová. Praha, Národní muzeum 1999. 58 s., edice Průvodce. - ISBN 80-7036-055-0

Obě publikace jsem si odnesl ze Smetanova památníku v Jabkenicích letos v září. Přitom jsem o další přírůstky do své přeplněné knihovny bůhvíjak nestál. Ale průvodkyně byly velmi milé a nakonec jsem rád podlehl mírnému nátlaku a z jejich nabídky si vybral dvě brožury. Byť to znamenalo je posléze uchránit před deštěm při šestikilometrovém pochodu na vlak do Luštěnic. •• Prvním úlovkem z jabkenické myslivny tedy byl životopis jejího slavného obyvatele - zakladatele české národní hudby, jenž zde trávil podzim svého života, již v hluchotě, ale přitom v tvůrčím vypětí nad Mou vlastí a posledními třemi svými operami. Dobrou polovinu knížky přitom zabírají dvě studie o Praze Město Praha doby Smetanovy (Z. Hojda) a Hudební Praha doby Smetanovy (M. Freemanová) spolu s chronologií významných hudebních událostí (O. Mojžíšová). Připadlo mi, že vzhledem k celkovému rozsahu biografie jsou pojaty příliš zeširoka - zejména Hojdův popis proměny města po stránce stavební, průmyslové, dopravní, politické, školské, společenské atd. Činí však z brožury zajímavou pragensii. Pak teprv přichází na řadu vlastní Smetanův příběh (R. Habánová) doplněný o výběrový soupis jeho skladeb a o historii Muzea Bedřicha Smetany (obojí od O. Mojžíšové). •• A tak jsem se uvrtal do Smetany, i když jsem založením spíše dvořákovec (viz Čz 1.5.2016). Ale co bych si neodskočil na chvíli "ke konkurenci"? •• Druhá jabkenická akvizice je průvodce po Muzeu české hudby (součást Národního muzea v Praze). Téměř dvě desetiletí po vydání už asi není úplně aktuální; přinejmenším samotný název instituce mezitím doznal změny (nyní přiléhavější České muzeum hudby). Za prolistování i tak stojí - už jen pro doplnění všeobecného kulturního přehledu v hudební oblasti. A taky pro pozoruhodné obrazové reprodukce. Nejvíce jsem se pozdržel u kapitoly Oddělení hudebních nástrojů, kde se aspoň zkratkovitě seznámíte s všelijakými drahocennými a unikátními kousky.

Antonín Sova: Když ona přišla na můj sad
Ilustrace Jan Preisler. Doslov Alexandr Stich. Praha, Československý spisovatel 1987. 320 s., Klub přátel poezie

Sám sobě jsem se podivil, když jsem si z antikvariátu nesl dalšího Sovu. Vždyť už mám doma ještě obsáhlejší výbor Básně (Čs. spisovatel 1953, edice Odkaz) a přímo z Klubu přátel poezie pěkný Pozdrav bouřlivé noci (Čs. spisovatel 1964, viz Čz 26.2.2013), nemluvě o dvou drobnějších výborech v Květech poezie (Básníkovo jaro, 1958, Vrchol lásky, 1989, viz Čz 1.10.2006). Ale zlákalo mě, co je v novém přírůstku navíc: dobové recenze a literárně kritické úvahy, nejčastěji od F. X. Šaldy, přikládané mnohdy k básním, kterých se přímo týkají, potom obsáhlá životopisná esej od Alexandra Sticha a četné fotografie a faksimile. A to do knihy vstupujeme sadou barevných reprodukcí obrazů Jana Preislera, jemuž bylo Sovovo básnické dílo jedním ze zdrojů inspirace. •• Více než při předchozích četbách Sovy jsem si tentokrát povšiml kritických narážek na soudobé poměry, ostnů vůči zatuchlému maloměšťáctví, veršů revolty a zklamání nad malostí a ušlápnutostí Čechů. Obraz básníka Sovy se mi proměnil i díky Stichově doslovu - kromě křehkého impresionisty, později silně zasaženého zklamáním z rozpadu manželství (tragicky prožívaná nevěra manželky je zde jen naznačena, více o tom vím z 13. svazku Toulek českou minulostí) vyvstává i obraz rozhněvaného muže. Také tón dekadentně laděných veršů mě u tohoto básníka překvapil - mj. Píseň rváčů přemožených (s. 88). •• Pro mě knihovníka byla v básníkově životopise zajímavá profesní dráha ředitele pražské knihovny (1898-1920) se zásluhami o prosazení moderních trendů v zařízení knihovny a službách.

Klára Mágrová: Loretánská kaple s ambitem v Rumburku. Průvodce po stavební historii a uměleckém významu
Fotografie Jiří Stejskal. Rumburk, Římskokatolická farnost - děkanství Rumburk 2017. 61 s. - ISBN 978-80-270-2608-1

Třetí pokračování ediční řady, která v jednotné grafické úpravě seznamuje s místními církevními památkami po stavební a umělecké stránce. Po kostele ve Starých Křečanech (2009) a filipovské bazilice (2015, viz Čz 26.12.2015) došlo na kostel v našem výběžku nejvýznamnější. Stavba z roku 1709 je nejsevernější loretou v Evropě, ale ceněna je zejména pro věrnost italskému originálu - Svaté chýši v Loretu. (Zajímavost: Loreto je se svými asi 12 tisíci obyvateli jen o málo větší než Rumburk). •• Knížka nevychází právě teď jen tak náhodou: na letošní září připadlo 310. výročí dostavby a vysvěcení rumburské lorety. Dozvíte se v ní o této výjimečné stavbě vše podstatné od historické, stavebně-technické a umělecké faktografie po pověst o tajemném kapucínovi či zajímavosti o hodinovém stroji, zvonohře či loretánském podzemí. Také se tu najde text loretánské litanie, která se tu kdysi zpívávala při každodenních mších (ale jistě ne ve zde uvedeném českém překladu - to, si snad důvtipní čtenáři sami domyslí). Příjemným bonusem je shrnutí chronologie lorety. Seznam literatury a pramenů je samozřejmostí. •• Před dokončením publikace mě autorka požádala o jazykovou korekturu rukopisu. Bohužel pouhý jeden den před mým odjezdem na týdenní dovolenou (to jak jsem byl v těch Jabkenicích, víte). Věnoval jsem se tomu po celý večer, jak se dalo, a spoléhal jsem se i na možnost prohlédnout si po svém návratu hotový grafický návrh v pdf - již v klidu a plné koncentraci. Nestalo se, pospíchalo se... Poté, co jsem včera na varnsdorfském knižním minitrhu vyfasoval svůj výtisk, už si v něm raději jen prohlížím obrázky (ty jsem u rukopisu neměl k dispozici), abych nezalitoval nějakého svého opomenutí. Na ilustračním doprovodu se nešetřilo: obrázky, současné i dobové fotografie, plánky a faksimile tvoří rovnocennou složku obsahu. Uměnímilovný čtenář si tu přijde na své, vychutnat si může například celý 32dílný mariánský cyklus maleb v ambitu lorety. Ovšemže není nad osobní návštěvu a zhlédnutí originálu, zvlášť když nedávno prošly důkladnou renovací. Kdo by chtěl zavítat, má všechny potřebné informace na webu Lorety.
Není to jediná nová publikace o rumburské loretě. Děkanství vypustilo do světa také 3. vydání menší propagační brožury - Loretánská kaple v Rumburku (1707-2017) a město Rumburk se ujalo vydání reprezentativní obrazové publikace Kapucínský klášter a Loreta v Rumburku. Zatím jsem ji jen potěžkal v ruce, ale myslím, že mě taky časem nemine...

24.10.2017

Dnes se obšťastníme regionálním nášupem ze Šluknovského výběžku. Vlastivědné novinky reprezentují tři města (Varnsdorf, Rumburk, Krásná Lípa) a jeho nejmenší obec Doubice (toho času 104 obyvatel). Pro pořádek upozorňuji, že o prvních dvou jsem napsal podobné texty do sborníku Mandava 2017, který v listopadu vydá Kruh přátel muzea Varnsdorf.

Karel Oktábec - Radek Andonov: Vojenská vzpoura v Rumburku 1918. Od Rumburku po Nový Bor
Vydala města Rumburk a Nový Bor v roce 2017. 254 s. - ISBN 978-80-87513-22-4 a ISBN 978-80-905263-9-6

V příštím roce si Rumburští připomenou 100. výročí vojenské vzpoury. Ta se udála v květnu 1918, kdy už měla první světová válka na kahánku a s ní i rakouské mocnářství. S jejím uchopením měla česká historiografie ovšem problém: vzbouřenci se nebouřili ani tak proti Rakousko-Uhersku ani proti samotné válce - aspoň ne v prvním plánu. K neposlušnosti a zoufalému pochodu do vnitrozemí je dohnalo mizerné zásobování, zkrátka hlad. A nově vzniklé Československo se k nim oficiálně odmítalo hlásit jako k hrdinům, jelikož by tím v principu přiznalo právo vojáků ke vzpouře. To by se mohlo v národnostně nekompaktní a křehké republice pěkně vymstít. My, co jsme prošli socialistickým školstvím (a já například právě na rumburském gymnáziu), jsme znali zejména ten výklad, že uvědomělí vůdci vzpoury šířili revoluční myšlenky čerstvě dovezené z Ruska. •• S ročním předstihem před kulatým výročím se podařilo vydat knihu, která se nanejvýš podrobně a přitom střízlivě vyrovnává s průběhem tehdejších událostí a jejich významem v dobovém kontextu. Autoři nejenže velmi zodpovědně prostudovali dostupné archivní dokumenty, ale v jejich interpretaci se pokusili se vší důsledností odfiltrovat veškeré ideologické nánosy. Výsledkem konfrontace leckdy si odporujících pamětnických vzpomínek a vojenských a úředních dokumentů je nanejvýš pravděpodobný obraz událostí a jejich hlavních protagonistů. •• Zatímco první část knihy naplňuje hutný text, mapová příloha a unikátní seznam vzbouřenců, druhá část přináší 80 stran neméně unikátních obrazových dokumentů – především historických fotografií z míst, kudy se vzpoura ubírala. Za tyto cenné přílohy patří dík nejen muzejním zdrojům, ale též četným majitelům soukromých sbírek. Ze samotného průběhu ovšemže snímky nenajdeme, vyjma mrazivých záběrů z poprav odsouzených vzbouřenců. •• Nelze opominout, že k tomuto publikačnímu počinu významně přispěla společná podpora měst, která stála na počátku a konci neúspěšného vzbouřeneckého tažení.

Gabriela Jeřábková: Životní příběh akademického malíře Augusta Frinda / Die Lebensgeschichte des akademischen Malers August Frind (1852-1924)
Město Krásná Lípa 2016. 89 a 84 s. + katalog. - ISBN 978-80-270-0796-7

Krásnolipskému rodákovi malíři Augustu Frindovi se dostává zasloužené pozornosti: rodiště si jej v roce 2015 připomnělo krátkodobou výstavou a loni tam vznikla naučná stezka „Po stopách Augusta Frinda“. Jeho tvorbě je věnována nově utvářená expozice rumburského muzea a právě tam byla letos v únoru představena i tato knižní monografie. •• Publikace je dvoujazyčná – česká a německá verze (v překladu Martiny Jablonovské) jsou tištěny zvratmo a je do ní vložen též katalog s dvaceti reprodukcemi Frindových obrazů. K jejímu reprezentativnímu charakteru přispívá množství barevných reprodukcí, dobových snímků a faksimilí osobních dokumentů, pevná vazba, kvalitní papír, kvalitní tisk... Kniha se začíná národopisnou statí o Krásné Lípě z pera samotného Frinda. Následuje autorčina studie shrnující malířovy životní osudy a uměleckou tvorbu. Říkám studie, ale podotýkám, že laického čtenáře neodradí. Pro více zainteresované je tu četný poznámkový aparát a soupis pramenů a literatury. Frindovu osobnost dokreslují ukázky ze soukromé korespondence s duchovním Amandem Paudlerem. •• Není pochyb, že máme před sebou jeden ze skvostů regionální literatury. Kniha v dvoujazyčné podobě byla vydána s grantovou podporou Evropského fondu pro regionální rozvoj, a tím pádem se nedostala do volného prodeje. Není bohužel dostupná ani ve veřejných knihovnách v našem regionu, s výjimkou krásnolipské. A to byl prosím štos výtisků velkoryse rozdán mezi vylosované účastníky zmíněných únorových "křtin". Částečnou nápravou bylo pozdější vydání samostatné české verze (bez katalogu!) určené pro volný prodej. Vydavatel ji opatřil stejným číslem ISBN, což zaručeně způsobí chaos v knihovnických databázích. Ke zmatku pak přispívá odlišný název na obálce (August Frind. Životní příběh akademického malíře) a titulním listu (viz nadpis nahoře). •• Kompletní dvoujazyčnou verzi s katalogem jsem si alespoň prolistoval díky zápůjčce od známého, sám jsem si pak pořídil alespoň ochuzený český "dotisk". Ale zaplaťpánbů za něj...

Sborník z konference / Sammelband aus der Konferenz VINCENZ PILZ
Editor Josef Rybánský. Městské divadlo Varnsdorf 2017. 129 s. - ISBN 978-80-270-1386-9

S výše uvedeným Frindem spojuje Vincenze Pilze role výrazné umělecké osobnosti z německého prostředí severních Čech, byť o generaci starší. Jeho rodné město Varnsdorf si loni připomnělo umělcovo 200. výročí narození (1816 Varnsdorf – 1896 Vídeň) několika počiny - výstavou, konferencí, pořízením jeho busty a nakonec i vydáním tohoto dvoujazyčného sborníku. Editor Josef Rybánský ve svém textu Vzlety a pády Pilzovy kariéry shrnul to podstatné, co z Pilze udělalo významného umělce, jenž měl tu čest podílet se na výzdobě Vídně. Z pohledu vídeňského byl sice jen jedním z velké plejády vzájemně si konkurujících výtvarníků, ale jeho Varnsdorfané to viděli jinak a usilovali o zřízení pomníku. Peripetie těchto snah až po jeho vznik (1924) i zánik (po 2. světové válce) sleduje další Rybánského článek Pomník pro slavného rodáka. Ostatní otištěné příspěvky z dotyčné konference (konala se 19. října 2016) se už většinou zabývají kontextem Pilzova díla než jím samým. Jsou věnovány například jeho uměleckým učitelům a souputníkům, výstavbě vídeňské Ringstrasse, nemnoha známým faktům z Pilzova soukromého života, pátrání po stopách jeho pobytu v Římě... Mě osobně zaujal umělcův podíl na podobě Světelského oltáře, který v roce 1857 prošel novogotickou rekonstrukcí. Píší o tom Jana a Karel Severinovi (s. 57-64). Oltář z 1. čtvrtiny 16. století byl právě v roce 1857 knížetem Liechtensteinem přemístěn do Adamova. V tamním kostele sv. Barbory jsem jej před několika lety obdivoval, aniž bych tušil, že na něm umístěné sošky vyřezal můj rodák. A to jsem si tam tehdy od průvodkyně koupil pohlednicovou fotografii oltáře, kterou dodnes s oblibou používám jako knižní záložku. To jsou osudy, viďte, Vincente?

Doubice. 25. výročí obnovené samostatnosti obce a 560. výročí první písemné zmínky. / Doubice. 25. Jahrestag der erneuerten Selbständigkeit und 560. Jahrestag der ersten schriftlichen Erwähnung der Gemeinde
Obecní úřad Doubice 2017. Nestr. - ISBN 978-80-270-0796-7

Nejmenší samostatná obec okresu Děčín - nyní cca se stovkou obyvatel - si k jubileu nadělila brožuru, v které se připomíná historie obce, památky i její současný život. Před čtenáři ožívá téměř zázračná záchrana zdejšího kostela a pro mnohé přespolní bude novinkou svépomocně vybudované muzeum otevřené v roce 2014. Další kapitoly jsou věnovány podstávkovým domům, pověsti o doubickém strašidle, zvířeně Českého Švýcarska, činnosti Spolku přátel Doubice, nové tradici doubických „poutí smíření“ a nakonec doubickému znaku a praporu. Nešetřilo se ilustračním materiálem - ten zahrnuje historické i současné fotografie, faksimile a nákresy, místní pověst dokonce ztvárňuje komiks. Německá verze je tištěna zvratmo proti české, obě mají po 32 (sic nečíslovaných) stranách. Tvůrci výroční publikace zůstávají velmi skromně v pozadí; přesněji řečeno, nic se o nich nedozvíme. Z anonymity vyšel pouze autor předmluvy - "toho času mající tu čest býti starostou" - Jan Drozd. •• Na pozitivní prezentaci Doubickým nyní obzvláště záleží. Do zpráv je totiž před několika týdny dostala tragická událost (z dvojice dívek napadených násilníkem jedna nepřežila). Místní ostatně nebyli nadšeni ani rozhodnutím Mistra Karla Gotta vystavět si zde letní sídlo. Okamžitý zájem německých zvědavců o lokalitu jej nakonec přiměl k ústupu. Mozkovým lázním tutově prospěje o mnoho lépe božský klid než božský tenor.

14.10.2017

Martin Pecina: Knihy a typografie
Vazbu a typografickou úpravu navrhl a písmy Laptzure a Comenia Sans vysázel autor. Brno, Host 2017. 344 s. - ISBN 978-80-7577-040-0

Jestliže tentokrát netradičně bibliografické údaje doplňuji o tvůrce vazby a typografické úpravy, má to jednoznačný důvod: podoba knihy je autorovým dílem. Aby ne, když je grafická stránka knihy jejím vlastním tématem. •• Tento průvodce světem knižní grafiky má nápadně osobní charakter a je prošpikován autorovými názory - a to nejen v rámci svého oboru. Však také začíná zeširoka - úvahami o knize, čtenářství a bibliofilství. Pak teprve uvádí čtenáře do světa knižní grafiky. Koho jen trochu tento svět zajímá, nudit se nebude: Pecina si dopřává osvěžujícího vtipu, ironie a sarkasmu. •• Jedním z témat je elektronické čtení, tak jak nám vtrhlo ruku v ruce s všudypřítomnou digitalizací. Staví ji do společensko-filozofického kontextu (naplnění ideálu svobodného a neomezeného přístupu k informacím kontra zodpovědnost) a výsledkem jsou teze obdobné těm, s nimiž jsem se setkal ve Spitzerově Digitální demenci (Čz 17.11.2015) a které kupodivu již pronikají i do úvah publicistů na stránkách běžných novin a časopisů. Pecina např. varuje: "... A dostupnost informací vytváří povrchní iluzi, že není potřeba vzdělávat se, protože veškeré informace jsou okamžitě v dosahu. Ale nežádoucím efektem té instantní dostupnosti vědění může být také celková, celospolečenská rezignace na vlastní uvažování a na stálé hledání vnitřních souvislostí. Demokratická informace je tedy obrovská zbraň, která se může obrátit proti svému majiteli." (s. 59) •• Odtud se přesouváme k příbuznému tématu: kniha tištěná versus elektronická. Pecina elektroniku rozhodně nezavrhuje, spíše k ní projevuje zdravě skeptický přístup, neopomíjeje zdůraznit nezastupitelnost knihy jako trojrozměrného fyzického artefaktu. Nicméně elektronický text se stal pro knižní designéry velkou výzvou, dobrodružným úkolem k řešení. Část knihy je věnována právě tomuto problému. "Stále totiž platí, že grafická úprava zásadním způsobem ovlivňuje vyznění textu." (s. 85) •• Hlavní autorovou parketou je však elektronická sazba tištěných textů a značná část knihy je věnována detailnímu rozboru jejích různých aspektů. Od formátu a struktury knihy k písmům jejich kombinaci s ilustracemi atd. Knižní písmo jako takové je podrobeno pitvě v celém třetím oddílu publikace. Ta tím ale neztrácí na užitečnosti pro laika, který nové knižní písmo nikdy vytvářet nebude. Mě rozhodně přišel vhod dokonalý popis struktury knihy (s. 101), jaký nám myslím neposkytli ani na střední knihovnické škole, a k zahození jistě není slovníček typografických pojmů (od s. 333).

Dylan Thomas: Svlékání tmy. (Výbor z veršů)
Z anglických orig. přeložil a doprovodný esej napsal Pavel Šrut. Ilustroval Rastislav Michal. Praha, Československý spisovatel 1988. 247 s., Klub přátel poezie

Tehdy jsem si přinesl domů štůsek asi osmi knih. Všechno to byly výbory z poezie a básnické antologie, o které kdosi ulehčil své knihovně. Většinu z nich jsem už ochutnal a ochutnávku zhodnotil zde v Čz. Dylan Thomas zbyl mezi posledními, na které mělo dojít. Což nebylo správně. Měl jsem se ho chopit dřív, než jsem se na prázdniny vydal do Walesu. Básníkova souvislost s Walesem mi totiž fakt unikla. Až když jsem na zdech tamních hostinců a muzeí pravidelně nacházel citáty podepsané jeho jménem, došlo mi to. Nevadí. Velšské mraky, vřesoviště, útesy a příboje ve mně zůstaly ještě teď a Dylan T. - ve Šrutově přebásnění - s nimi dodatečně rezonuje. •• Pro "uchopení" básní D. Thomase byla důležitá zmínka ve Šrutově doslovu přirovnávající Velšana k Rimbaudovi: gejzír mysteriózních obrazů, který vychrlil v adolescentních letech, jej vystřelil básnických výšin, založil básníkovu slávu a pověst, byť později pomalu vychládal... Údajně tři čtvrtiny svého díla má svůj původ mezi Thomasovým šestnáctým a dvacátým rokem. Nicméně Šrut polemizuje s nabízejícím se klišé o talentu utopeném v alkoholu. •• "Své obrazy čerpám z pevného a tekutého světa svého masa a krve ... Každá idea, intuitivní či intelektuální, může být vyobrazena a přeložena do pojmů těla, jeho masa, kůže, krve, šlach, žil, žláz, orgánů, buněk a čivů." (z dopisu citovaného na s. 154) A skutečně, v mnoha básních jako by se mysticky propojoval svět přírodních živlů s lidským tělem - za všechny třeba Síla, jež zelenou zápalnicí vyžene květ (s. 34) - a to v obrazech mnohdy obtížně vysvětlitelných a temně tajemných. Dalším charakteristickým rysem je určení básně pro hlasitý přednes - Thomas hlásá, že bez něho není plnohodnotná, že na papíře zůstává jen "partiturou pro hlas" (přitom se v jednom dopise pošklebuje patetické režii jedné své básně, když ji slyší nacvičovat recitačním sborem); proto je chvályhodné zařazení anglického originálu u některých významných opusů. •• Nemohu se nabažit básně Zvláště když říjnový vítr (s. 39) - a není to jen tím, že právě pofukují říjnové větry a že v paměti mám stále "hlásné kopce Walesu".

4.10.2017

Stanislav Kubín: Dopisy člověku Nathanielovi
Ilustrace Štefan Škapík. [Praha], Jiří Nosek - KLIKA 2015. 111 s. - ISBN 978-80-88088-00-4

Knížku mi věnovala moje vlastní maminka. Při poslechu "Dvojky" Českého rozhlasu ji totiž zaujalo rozprávění Stanislava Kubína, kde asi zmínil i tuto svoji knížku. Maminka ji sháněla, sháněla, sehnat nemohla, až nakonec od rozhlasové stanice získala kontakt na samotného autora. "Vytelefonovala" s ním výtisk, prý jeden z posledních, které ještě měl k dispozici. S věnováním pro mě. Děkuji touto cestou jim oběma. To bylo loni před Vánoci. Na jaře jsem si v ní četl, pak ji nechal uležet i se svými poznámkami, a teď ji tady máte. •• Základní osou Kubínovy literární koláže jsou dopisy, jimiž se obrací k biblické postavě Nathaniela jako k archetypu člověka, "který sice nepotřebuje neco znát, ale přesto ví a má na všechno jasný názor". Tyto dopisy-eseje jsou prokládány autorovými verši a citáty od českých a světových osobností, vždy k tématu dopisu, k němuž jsou připojeny. Úvahy jsou inspirovány vírou, náboženské víry se mnohdy i přímo týkají. Jejich "společným jmenovatelem" jsou ale obecné lidské věci, etické hodnoty. Ostatně i Kubínův přístup k věrouce je tolerantní, řekněme halíkovský, obhajující pochybnosti věřícího. Právě s Halíkem nacházím v Kubínově knížce řadu styčných ploch a vlastně by mě zajímalo, co si o sobě ti dva navzájem myslí. Nepřekvapí, když ve 14. dopise zaslechneme povzdech nad povrchním či dokonce kšeftařským vztahem "takykřesťanů" k Bohu, nebo když jim v 11. dopise s trochou sarkasmu podsouvá výklad otčenáše, tak jak by jim samým asi nejlépe vyhovoval. Často - a oprávněně - se tu kritizuje nedbalé zacházení se slovem, jeho devalvace v bezobsažnosti, používání slov bez rozmyslu, bez myšlenky, nehledě na jejich zneužití za zlým účelem. Nebo překroucení jejich smyslu. V tomto směru mě zaujala autorova vysvětlivka k rčení "na zemi pokoj lidem dobré vůle" (s. 75), které vypuštěním spojky "a" zcela změnilo smysl. Požehnání říká: na zemi ať je pokoj (mír) a lidé ať jsou spolu ve vzájemné dobré vůli. Na zkreslení se jistě podílel onen archaický genitiv, dodávám já. •• Doma se mě tuhle ptali na "svatý grál". Něco málo jsem dal z hlavy a pak jsme na to zapomněli, ale druhý den jsem otevřel tuto knížku na rozečteném místě (s. 31), kde začíná šestý dopis Nathanielovi: Hledání grálu. Ale to dodávám jen jako perličku z četby. Touha po svatém grálu je Kubínem použita jako příměr k hledání toho podstatného v našem životě. Je to kapitolka o oběti a pokoře. •• A tak jen škoda, že v tenké knížce s průzračným etickým poselstvím rušivě působí množství chyb v interpunkci. Je jich tam jak máku. A to je v tiráži jmenovitě uveden jeden PhDr. zodpovědný za jazykovou úpravu...

Robert Graves: Příznaky lásky. Výbor z veršů
Z anglických orig. přeložil a doslov napsal Pavel Šrut. Praha, Československý spisovatel 1977. 116 s., Klub přátel poezie

Aniž bych o to nějak plánovitě usiloval, jakýmsi zvláštním řízením osudu či vlivem dobrotivých antikvariátních skřítků se u mě letos sešlo povícero překladů britských a amerických básníků: John Updike a Tony Harrison už touto stránkou proběhli (Čz 27.3. a 10.9.2017), další čekají v pořadí - D. Thomas, T. Hughes, R. Jeffers. Angličan Robert Graves je u nás zapsán jako autor bestsellerových historických románů (Já Klaudius aj.), méně jako znalec antické mytologie (dvousvazkové Řecké mýty, Čz 7.12.2016). Výbor z jeho veršů zahrnuje celoživotní tvorbu a dominují v něm milostné motivy. •• Úmyslně jsem trochu natáhl úvodní "omáčku" v nejistotě, jestli k požitkům z četby mám vůbec co říct. Když jsem knížku po nějaké době znovu bral do ruky, nebyl jsem si schopen vybavit jediný dojem. Přitom jsou to bezesporu básně dobré, až virtuózní, a s novým čtením zjišťuji, že stojí za to se k nim vracet. Je jim vlastní "racionální logika básnického výrazu", jak to pojmenovává Pavel Šrut v doslovu (a tím pádem naprostý protipól Dylana Thomase, v kterém si právě čtu - opět v překladu Pavla Šruta!). Několik z těch, jimiž jsem se nakonec zaobíral vícekrát: Blodeuweddova píseň, Možná, Bankovní konto, Rozmluva na útesu, Tančící oheň, Zemřel bych pro tebe.

1.10.2017

Jan Zrzavý - Hynek Burda - David Storch - Sabine Begallová - Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce. Labyrintem evoluční biologie
Ilustrace Jan Burda. Praha, Argo a Dokořán 2017. 479 s., edice Zip. - ISBN 978-80-7363-763-7

Evoluční tematika v populárněvědeckém balení, navíc od autorů, kteří mě již jednou nezklamali. Knihu Jak se dělá evoluce - tehdy s podtitulem Od sobeckého genu k rozmanitosti života - jsem totiž již jednou četl; vyšla roku 2004 a jako autoři pod ní byli podepsáni Zrzavý, Storch a Mihulka (viz Čz 26.9.2005). Rozšířený autorský kolektiv má na svědomí toto výrazně doplněné a aktualizované vydání. Za více než jedno desetiletí se v překotně se vyvíjejícím oboru nakupila spousta novinek, které autoři mohli zahrnout do úvah o "pravidlech evoluční hry", tak jak se projevuje v evoluční strategii, inovacích, adaptacích, diverzitě... Za velké posuny v nahlížení na vývoj živých organismů v posledních desetiletích můžeme přirozeně poděkovat (mimo jiné) explozivně se vyvíjejícím genetickým metodám. Ty vědce v mnoha případech přivedly k překvapivým zjištěním a revizi některých paradigmat. Zásadních proměn doznal sám "rodokmen živých organismů". Tak třeba ti ptáci, kteří jsou vlastně přeživší větví dinosaurů... Nechybí aktuální pohled na vývojovou linii člověka - respektive nejrůznější možnosti, jak to s ním vlastně bylo. •• O tom, nakolik se mění úhel pohledu na svět živých organismů, svědčí přístup k taxonomickým kategoriím: zatímco druh je bez debaty čímsi skutečným (i když ani s jeho definicí to není jednoduché), tak rody, čeledě, řády atd. jsou jen naše myšlenkové konstrukce, jejichž historický nános mnohdy vědcům spíše komplikuje život. •• Poučený laik se dozví vše podstatné o současném stavu poznání a bádání a pronikne do otázek, kterými aktuálně žijí evoluční biologové. Přesto zjistí, že věda nemá důvod opouštět hlavní myšlenky, s kterými před půldruhým stoletím přišel Darwin: "...celá tato kniha je v podstatě komentářem k Darwinovu výčtu důkazů evoluce (stejně jako desítky jiných knih). I když to, co dnes vyznáváme, rozhodně není původní Darwin, pořád se pohybujeme v koridoru, který Darwin před 150 lety vytyčil." (s. 28) •• Místy je to četba i zábavná, to když si autoři dovolí odlehčení trefnými příměry z běžného života či politiky.

Paolo Giordano: Osamělost prvočísel
Z italského orig. přeložila a doslov napsala Alice Flemrová. Praha, Euromedia Group - Odeon 2015. 252 s., Světová knihovna. - ISBN 978-80-207-1623-1

Román mladého italského prozaika (a teoretického fyzika) se stal světovou literární událostí a jeho recenze mě přesvědčily, abych to s ním taky zkusil. Stalo se, co se mi u románů stává: měl jsem jej rozečtený několik měsíců. Vždy několik málo kapitol a dost, pauza. Nové nadechnutí, několik stránek, týden oddechu. Bral jsem ho s sebou na větší cesty a dorazil ho až při třetí z nich. Příběh obou postav - jsou jimi dívka Alice a chlapec Mattia - je psychologicky přesný, vytříbený, neúprosně směřující od osudových špatných rozhodnutí okamžiků v dětství až k hořkému "konci". Čtenářův zrak je zaostřen na krátké dějové výseky (situované do rozmezí let 1983-2007), v nichž si stále více uvědomuje beznadějnost pokusů o sblížení obou postav, jejich neschopnost bránit se citové frustraci. A co je vlastně nejhorší: "podivnost" obou postav a jejich příběhu vypadá velmi pravděpodobně, přesvědčivě... •• Coby čtenář populárně naučných knih o matematice jsem ocenil symboliku matematické paralely, která tvoří jednu z epizod románu a která mu dala i název. •• Ačkoliv překladatelka v doslovu rozebírá postavy a symbolické roviny díla málem jako v bakalářské práci, symbolika samotného závěru - posledního rozhodnutí, které se v knize odehraje - zmíněna není, ale já ji shledávám podstatnou: Alicino spočinutí v tůni, kde Mattia vlastní vinou ztratil sestru, mi vyzněl jako svorník, který nakonec oba jejich nešťastné životy sepne do definitivnosti. A chceme-li domýšlet dál, vidíme jen mléčnou mlhu, ve které to pro ni všechno začalo... Také ovšem můžeme usoudit, že pro Mattiu přece jen svítí světýlko v tunelu - Nadino telefonní číslo. Ostatně, nebyl by to "správný" současný román, nemít otevřený závěr.

(7) Začátkem prázdnin jsem odevzdal do tisku cca dvousetstránkový sborník. Je to vlastivědná ročenka, letos již jednadvacáté vydání. Texty jsem předtím podrobně pročetl za účelem vychytat autorům jejich gramatické či stylistické chyby. Po dovolené byl od grafika k dispozici náhled sazby (pdf), který bylo třeba znovu podrobně přečíst, vychytat chyby, které z principu v rukopisu vychytat nelze (třeba v dělení slov), a chyby, které předtím ušly mé (a autorově) pozornosti. Náhled kontrolovali i dva mí redakční kolegové. Grafik provedl vyznačené opravy a zaslal mi druhou korekturu. V ní jsem zkontroloval, zda jsou opravy provedeny, přitom jsem odhalil několik dalších nedorazů, které bůhvíproč nikdo z nás dosud nepostřehl. Poslal jsem opravy grafikovi. Nyní jsme si již byli jisti stránkováním, takže v obsahu byla doplněna čísla stran a vznikla "finální verze". Pro každý případ jsem po grafikovi toto stránkování kontroloval, čímž vyšlo najevo, že i v obsahu byly textové "nedodělky", a jak jsem tak listoval celým souborem, zamrkalo na mě několik dalších šotků - většinou nepodstatných, ale například v názvu jednoho (prvního!) článku nám utekla nepříjemná chyba v letopočtu. Posláno znovu k opravě. Nyní očekávám další "finální verzi", ve které buď ještě něco najdu, nebo dám konečně svolení k "přípravě tiskových dat", které tiskárna už měla mít. Což vždy činím s pocitem, že dozajista něco není v pořádku... •• No, a pak se mě ptejte, proč tam máte tu chibu?!

12.9.2017

Jón Kalman Stefánsson: Ráj a peklo
Praha, Dybbuk 2012. 198 s. - ISBN 978-80-7438-075-4

Připomenu, že první mou přečtenou knihou od tohoto Islanďana byl román Letní světlo, a pak přijde noc (Čz 6.9.2015). K autorovi jsem pocítil absolutní důvěru, dá-li se to tak říci. Islandský venkov, který jsem před lety poznal alespoň "z rychlíku", vyvstal v sugestivních obrazech jakoby pomalu uplývajících běžnodenních dějů, jimiž však víří velké, ať tragické či šťastné, osudy. Záblesky magické reality, ale především filozofický přesah, jehož symbolika se zachycuje na hvězdném nebi... •• Pak se mi dostal do ruky Stafánssonův Smutek andělů. Jenže to je prostřední díl románové trilogie, jejíž český překlad Dybbuk vydal v letech 2012-2016. Chvíli mi trvalo, než jsem sehnal oba zbývající díly. Zde je tedy první z nich: Ráj a peklo. Číst ho byla stejná radost jako číst Letní světlo. Tvrdé rybářské živobytí se tu na život a na smrt střetne s poezií - a to doslova. Magická síla poetického požitku - konkrétně z veršů Miltonova Ztraceného ráje - se tu přímo poměřila s lidským bytím a nebytím. Tragédie, jíž jsme svědky, znamená pro jednoho z ústřední chlapecké dvojice smrt, pro druhého naprosté zoufalství, které se jen velmi pomalu a ztěžka přetavuje v naději... Příběh se odehrává možná tak o století dřív než Letní světlo, snad koncem 19. století. Pokud autor vložil do děje přesnější nápovědu, přehlédl jsem ji. To je vedlejší. Čeká zbytek trilogie: Smutek andělů a Lidské srdce. Zatím jsem se ani nenamáhal zjistit, jestli v nich pokračuje příběh téhož hrdiny, jehož jméno autor nahrazuje prostě chlapcem.

Karel Toman: Addio, mecenáši!
Vybral a úvodní esej napsal Miroslav Florian. K vydání připravil Miroslav Červenka. Ilustrace Přemysl Rolčík. Praha, Československý spisovatel 1970. 123 s. + gramodeska, Klub přátel poezie.

Přestože Tomanovo básnické dílo mám ve dvou svazcích (Čs. spis. 1956 a 1957), nemohl jsem nechat v antikvariátu tento výbor z roku 1970. Jednak pěkně zapadne do narůstající sbírky čtvercových svazků z Klubu přátel poezie, jednak obsahuje i ukázky z publicistiky a korespondence - a především gramodesku. Oprášil jsem zas po čase gramofon (typ Dominant 1039 A od Tesly, který jsem si pořídil za jednu z mých prvních výplat koncem 80. let) a zaposlouchal se do přednesu Josefa Abrháma a Dany Medřické. Hezká "nedělní chvilka poezie" - fakt to bylo v neděli. •• Toman patřil v dobách gymnaziálních k mým oblíbencům - vedle například Gellnera a Hlaváčka. Přičinil se o to náš češtinář, když líčil Tomanovo věčné balancování mezi cestovatelskými touhami a steskem po domově. Z publicistických textů zaujme svědectví z místa bývalé komunistické kolonie Whiteway v jihozápadní Anglii spolu s úvahou o smyslu takových utopických projektů. •• Pro ty, kdo váhají nad názvem, tak jak je napsán na obálce, na titulu i v tiráži: je převzat z posledního verše básně Kousek léta; addio je italsky "sbohem", a to, co by vás mohlo (tak jako mě) zmást coby apostrof, je jen grafické ozvláštnění v podobě čárky pozvednuté ke střední dotažnici (abych se tedy vyjadřoval typograficky odborně). •• Jedna zajímavost k uvedeným autorským údajům: nad tímto vydáním se sešel Miroslav Florian, pozdější režimní básník par excellence, s literárním vědcem a básníkem Miroslavem Červinkou, který byl již následujícího roku z politických důvodů vyhozen z Ústavu pro českou literaturu a do roku 1989 odkázán na samizdat.

Karel Hynek Mácha: Daleká pouť
Výbor uspořádal a studii o básníkově díle napsal Mojmír Otruba. Úvodní esej napsal Vilém Závada. Praha, Československý spisovatel 1976. 185 s. + gramodeska, Klub přátel poezie.

Výbor z Máchy si vysloužil místo v mé knihovně z jiných důvodů než Toman: stačilo při prvním prolistování zahlédnout celostránkové barevné reprodukce Máchových vlastnoručních kreseb z cest po vlastech českých - Hasenburg, Houska, Starý Bernštejn, Bezděz... Dále různé básníkovy podobizny podle představ umělců (všechny imaginární, samozřejmě), několik faksimilí Máchových rukopisů, seznam jeho hereckých rolí (s. 72-74), rozbor jeho básnických prostředků od Pavla Eisnera (s. 138-140). Sabinova vzpomínka na večer strávený s Máchou vykresluje jeho senzitivitu a charismatičnost zároveň (s. 118-122). Ukázky z náčrtu Máje (s. 90-96), které lze porovnat s Májem definitivním (od s. 119). Jestli se nepletu, v mé knihovně je teď Máj celkem šestkrát. •• Otrubova studie Zápas o dílo K. H. M. sleduje komplikovaný osud Máchovy literární pozůstalosti. Příběh je to vskutku dobrodružný. Zahrnuje klikaté cesty samotných rukopisů, nepřesné opisy, svévolné i nechtěné "předělávky" a další textologické lahůdky, jež museli otrlí editoři překonávat cestou ke konečnému kritickému vydání. Pro dokreslení jsou tu k dispozici básně ve dvou verzích - z prvního souborného vydání u nakladatele Kobra (1861) a dnešního kritického textu. Ve světle těchto peripetií je Otruba je nucen zauvažovat nad identitou básnického díla: vždyť deformovaná podoba Máchy z Kobrova vydání byla tím, z čeho vycházela mohutná vlna Máchových obdivovatelů včetně Nerudy, Vrchlického, Sv. Čecha, Arbesa... •• Za poznámku stojí rozhodující zásluha politika F. L. Riegera na tom, že se Máchovy texty vůbec sesbíraly a připravily k tisku. Souvislosti, které v učebnicích literatury a dějepisu obvykle nepostřehneme... [Aktuální odbočka: Kulturními rubrikami v minulých dnech proběhl nekrolog germanistky Věry Macháčkové Riegerové, pravnučky tohoto Riegera a prapravnučky Fr. Palackého. Mimochodem, posledně jmenovaný Otec národa nemohl Máchu vystát.] Nicméně Otrubova stať nese věnování Michalu Máchovi, bez jehož prvotního obětavého úsilí bychom měli z díla jeho bratra opravdu jen žalostné torzo. Zvláštní pocit vyvolává informace, že se pravděpodobně nenávratně ztratil jeden sešit Máchových rukopisů ještě před tím, než byl pořízen opis... •• Na gramodesce procítěně recitují Zdeněk Štěpánek a Václav Voska třetí a čtvrtý zpěv Máje. To mi připomnělo, jak jsme - asi tak v třeťáku - povinně všichni recitovali nějaký úryvek z Máje do magnetofonu, a poté se poslouchali, jak nám to jde... •• Teprve z odstupu po několikerém prolistování si uvědomuji, že v Československém spisovateli tímto titulem (jistě ne náhodou dostal jubilejní nakladatelské číslo 4000), uskutečnili nevšední a významný máchovský projekt. •• Pro mě není bez zajímavosti, že můj první Mácha, pořízený kdysi dávno v pověstném antikvariátu v Dlážděné, nese titul podle motta Máje: Dalekáť cesta má - (válečné vydání z roku 1941). Nyní tedy Daleká pouť. Romantika dálek je věčná.

(6) Pro dnešek dvě hospodské raritky. Minulou neděli jsme byli v pizzerii, před níž křídou na tabuli bylo psáno: "denní MENY od Pondělí do Pátku 99,-". Ale budiž, majitel je prý balkánského původu (snad prý Makedonec nebo Albánec?). Zklamáním by bylo zjistit, že křídu po tabuli proháněl jeho český personál. To u vietnamských obchodů v našem městě mnohdy seznáte i daleko kreativnější češtinu. A za další, my jsme si tam v pizzerce velice dobře pochutnali, platila to tchyně, suma sumárum: slavnostní oběd bez chibi! •• Něco jiného je tištěná reklama, kterou jsem objevil v jiné restauraci - foto zde (je to podstavec stojánku s nabídkou denního menu). Což svádí k lehce ironickému komentáři: no fakticky, vždyť já tato písmenka vidím dozajista špatně! Musím upřesnit, že foto je půl roku staré a od té doby jsem onen podnik nenavštívil; je tedy dost možné, že upoutávka je už stažena z oběhu. •• Však taky nemám v úmyslu zostra tepat pravopisné zlořády. Je to jen milá položka do sbírky nedokonalostí, jichž se nikdy docela nevyvarujeme. À propos, v předminulém zápisku jsem ke své ostudě musel dodatečně opravit předložku s na z: "Jedním s posledních děl francouzského..." Tož, omlouvám se!

10.9.2017

Zdeněk Svěrák a kolegové: Půlstoletí s Cimrmanem. Legendární divadlo z odvrácené strany
Praha, Paseka 2016. 123 s. - ISBN 978-80-7432-724-7

Milá a příjemná povinnost pro milovníka Cimrmanů - přečíst si novou knížku o jejich divadle. Herecký soubor si ji nadělil ke svému padesátému výročí. Vlastně k devětačtyřicátému (od prvního veřejného vystoupení). Kulatiny se týkají jeho vzniku, a jak poznamenává Miloň Čepelka v doslovu, lépe oslavovat předčasně než vůbec: vždyť čas se povážlivě nachyluje... •• Knížka sestává z části vzpomínkové a fotodokumentární. Členové souboru vzpomínají buď na své začátky u DJC, nebo na historky, které je tam potkaly, na recesistické vtípky či na "kiksy", nad nimiž se lze pousmát právě až z odstupu času. Nejvíc mě zaujala vzpomínka kostymérky Nadi Zachové, kterak v jednom z provedení Vraždy v salonním coupé dostala v roli Vilmy. •• Fotografická část vpustila čtenáře do zákulisí divadla i do života cimrmanovského souboru mimo jeviště. Navrch je tu mapka "cimrmanofikace České republiky a okolí", z které je patrné, že u nás nenajdeme okres, kde by DJC nehrálo, a že si hodně pocestovalo i po Slovensku. •• Knížka by ale zdaleka nebyla tím, čím je, nebýt úvodního dopisu Zdeňka Svěráka již zesnulému Ladislavu Smoljakovi. Skloubil v něm novinky z divadla - hlavně to, jak si poradilo s trvalými absencemi (po Smoljakovi "nejvyšší sudí vyloučil ze hry" Pavla Vondrušku a Jana Kašpara) - s ohlédnutím za jeho začátky. Tak třeba nad řádky o rozchodu divadla s Jiřím Šebánkem a režisérkou Helenou Philippovou si znovu uvědomíme Svěrákovu úžasnou schopnost úsměvného nadhledu na životními i profesními patáliemi. •• Za podívání pak stojí přiložené DVD. Cimrmanofily na něm potěší sestřih z oslav cimrmanovských pětadvacetin (s účastí Václava Havla), zkouška hry České nebe, srovnávací ukázky z české a anglické verze Záskoku nebo speciální kulisácké představení.

Dávné písně lásky. Staroegyptská milostná lyrika. Přebásnil Michal Černík, uspořádal a doslov napsal Břetislav Vachala. Praha, Československý spisovatel 1982, 120 s., Klub přátel poezie. -- Vladimír Janovic: Dům tragického básníka. Praha, Československý spisovatel 1984, 133 s., Klub přátel poezie. -- Tony Harrison: My z Leedsu. Vybral a přeložil Zdeněk Hron. Praha, Československý spisovatel 1986. 147 s., Klub přátel poezie.

A tady spláchnu tři knížky poezie, jimž je společné snad jenom to, že vyšly ve stejné edici - výběrové řadě Klubu přátel poezie v 80. letech. Jinak jsou každá z úplně jiného soudku. •• Dávné písně lásky - bylo pro mě překvapením, že starověcí Egypťané po sobě zanechali milostné verše. Není jich mnoho, tento útlý svazek obsahuje české překlady všeho, co se v tomto žánru dochovalo. •• Dům tragického básníka je básnickou skladbou, k níž Janovic získal inspiraci z pompejské mozaiky. Na výjevu zkoušky satyrského dramatu (je zobrazen na přebalu knihy) postavil příběh z posledních dnů před osudným výbuchem Vesuvu. Senzibilní prožívání světa se v něm střetne s poživačností, lhostejností a chladnou byznysmenskou vypočítavostí, která se nezalekne ani předtuchy blízké zkázy. Přemýšlím, nakolik tuto báseň považovat za dobově podmíněnou moralitu - a shledávám, že vlastně ani ne. •• My z Leedsu - s ukázkami z Harrisonovy poezie jsem se setkal loni v antologii Ostrovy plovoucí k severu (Čz 14.12.2016). Tentokrát byla ochutnávka vydatnější. Z mého pohledu z ní vyčnívají básně věnované rodičům ze sbírky Škola výmluvnosti a závěrečná báseň Cypřiš a cedr ze sbírky Kumquat pro Johna Keatse.

(5) Před půl rokem jsem vítal obdivuhodnou knižní historii Mikulášovic (Čz 27.3.2017) - jen s tou výhradou, že pravopisnými prohřešky hýří více, než by se na tak seriózní publikaci slušelo. Mezitím jsem trochu pozapomněl, ale tuhle při úklidu stolu na mě zamrkal lísteček s výčtem nejnápadnějších přehmatů. •• První odstavec předmluvy na s. 5 tvrdí, že autoři zkáceli několik tradovaných milníků. Nevěřte jim to, i kdyby se do nich opřeli sebevíc, mohli je nanejvýš skácet. Šotkova zlomyslnost způsobila, že na konci této předmluvy se vyslovuje velký dík korektorce. •• Otočme jeden list na stranu 7, poslední odstavec: "I počátky vědeckého zkoumání (...) je spojeno se saskými sousedy..." •• Na s. 15 cosi "dokládaly toponyma", přičemž se zapomnělo na jejich střední rod. •• Na s. 16 jsou chybně malá/velká písmena: "...království Českého..." - ale v tom se chybuje často, stejně jako ve slovese shlédnout/zhlédnout v prvním sloupci na s. 114; tamtéž se zmiňují první Mikulášovické továrny, jimž zde přísluší malé m. •• Nesprávná i/y se okatě předvádějí na s. 77, kde své spolky založily členové křesťansko-sociální strany, či na s. 93, kde se naopak vyráběli nože, nůžky, síta a jiné kovové nástroje. •• Na s. 126 objekt bývalé lékárny převzalo město Mikulášovice, který jej postupně opravuje... •• A bonbónek, který mě vlastně k celému tomuto citovému výlevu vyprovokoval: použití již poměrně vzácně užívaného výrazu být s to (tj. být schopen něčeho). Mnozí mladší čtenáři jej už neznají, a když ho zachytí v mluvené řeči, diví se, o jakém stu je tady řeč. V této knize je to jev poměrně frekventovaný, jenže pokaždé je z toho dohromady sto. Poprvé už na s. 12, kde rytíř se svým panošem nebyli sto usmrtit běsnící obludu. Na s. 37 rychtář nebyl sto zastávat svůj úřad. Podobné "stovky" napočítáme ještě nejméně další tři (s. 104, 113, 121), správně to není ani jednou. •• No dobře, v jiných knihách regionální produkce to pravopis odnáší i podstatně hůř. Jen mně to přišlo líto právě v případě jinak výtečné a profesionálně provedené publikaci, kterou Mikulášovice-Nixdorf (vyd. město Mikulášovice, 2016) bezesporu jsou.

4.9.2017

Jacques Le Goff (ed.): Muži a ženy středověku
Z francouzského orig. přeložili Lada Bosáková, Věra Dvořáková, Jitka Matějů a Bořek Neškudla. Praha, Vyšehrad 2013. 447 s. - ISBN 978-80-7429-377-1

Jedním z posledních děl věhlasného francouzského historika J. Le Goffa (1924-2014) je kniha medailonů významných osobností středověké Evropy. Sestavil pro tento účel tým čítající přes čtyřicet spoluautorů. Je pravda, že kniha se nedá použít jako zdroj celkové představy o evropském středověku - na to je sborník relativně krátkých a izolovaných medailonů osobností příliš zlomkovitý. Po uceleném obraze doby se musíme poohlédnout jinde - třebas i mezi dřívějšími spisy Le Goffa. •• Střípků však kniha poskytuje hodně - něco přes stovku - a jsou povětšinou dost výmluvné. Zhruba tisíciletý středověk od 4. do 15. století je rozdělen do čtyř období, z nichž každé je uvedeno charakteristikou jeho podstatných rysů. Začíná se (k mému potěšení) svatým Martinem z Toursu, zatímco na samém konci stojí, ehm, samotný Satan. Poslední, pátý oddíl je totiž věnován imaginárním postavám, které i přes svoji faktickou neexistenci - nebo historicky chabě doloženou legendu - ovlivňovaly ducha doby přinejmenším tak jako významní lidé z masa a kostí. Pak tu máme ještě mapové přílohy, chronologický přehled, obsažnou bibliografii. •• Medailony jsou stručné a hutné, obvykle o dvou až třech stranách textu, literárně ovšem převyšují encyklopedická hesla. Snad se mi to zdá, ale výběr postav dává důraz na frankofonní svět; jistě, Italové, Angličané, Němci, Středoevropané, Španělé, Seveřané a jiní zastoupeni jsou, ale Francouzi dominují; těžko mohu soudit, zda oprávněně. Faktem je, že zatímco jména Nefrancouzů jsou mi vesměs alespoň z doslechu známá, mnozí Francouzi budou povědomí asi právě zas jen francouzským čtenářům. Tak třeba kapitola věnovaná královskému pokladníkovi a zlatníkovi působícímu v časech krále Dagoberta začíná větou: "Kdo by neznal svatého Eligia s jeho pověstnou poctivostí?" To jméno najde se i v našich encyklopediích (těch větších), nicméně úvodní zvolání autora medailonu se zdá být silně přehnané. •• Celkem čtyřikrát se tu setkáváme s českým prostředím: sv. Vojtěch, sv. Václav, Karel IV. a Jan Hus. Texty o prvním a posledním ze jmenovaných napsal český historik a žák J. Le Goffa Martin Nejedlý. •• Texty věnované postavám všeobecně známým a ikonickým - jako je třeba Jana z Arku - někdy opomíjejí vlastní životopisnou faktografii a předkládají spíše krátkou úvahu o jejich místě v dějinách. Leckdy je ve zkratce shrnuta i pozdější reflexe dotyčné osobnosti až do současnosti. •• Důvodem, proč si knížkou zpětně stále listuji, jsou ilustrace: vydavatelé si dali záležet, aby spolu s mozaikou tehdejších "celebrit" představili i bohatou sbírku středověkého výtvarného umění. Barevné reprodukce, často celostránkové nebo i dvoustránkové, povyšují knihu na výpravnou obrazovou publikaci - když odhlédneme od toho, že část ilustračního materiálu pochází z dob pozdějších, jako např. socha sv. Štěpána z roku 1904.

Země se sněžnou čelenkou. Moderní hindská poezie
Verše vybral, uspořádal, úvodní esej, dokumentární pásmo a medailonky o autorech napsal Odolen Smékal. Přebásnili Pavel Šrut, Alena Vrbová a Jiří Žáček. Praha, Československý spisovatel 1975. 112 s., Klub přátel poezie

Přiznávám, že jsem se nechal trochu zmást názvem, který ve mně evokoval staré básníky. Ale když už jsem měl ve varnsdorfském antikvariátu tenhle svazek v rukou, usoudil jsem, že spojení Indie + poezie (i když "moderní") stojí za čtenářský pokus. •• Našel jsem v ní verše od dvou tuctů básníků a básnířek, jež v době vydání bylo možno považovat za současné. Ti nejstarší se narodili kolem přelomu 19. a 20. století, nejmladší v polovině 30. let. Z úvodní statě se nám přesto dostane poučení o celém vývoji poezie pod Himálajem od védských hymnů po 20. století. Zastoupení autoři pak reprezentují tři básnické proudy, které prošly hindskou společností od 20. do 60. let 20. století. Zajímalo mne, kteří z nich se prosadili v celosvětovém literárním kontextu. V Encyklopédii spisovateľov sveta (Bratislava 1987) jsem nalezl jména jen tří z nich: Nirálá, Sumitránandan Pant a Agjéj; všichni z té nejstarší generace. •• Zajímavou, ozvláštňující výbavou antologie je fotografická příloha: vedle indických památek zachycuje "živou současnost" - momentky z běžného života, velkoměstskou výstavbu, portréty lidí z ulice. Editor také vložil do knihy pásmo povšechných znalostí o starověké indické kultuře, četné vysvětlivky, přehled hrdinů indické mytologie - ukazuje se totiž, že i moderní hindská poezie je se starodávnými tradicemi spjatá natolik, že se bez jejich znalosti nelze obejít. •• Jak jste si asi všimli, já to tady vlastně jen "okecávám" a dojmům ze samotné četby se vyhýbám. Málokterá báseň mě přiměla, abych zbystřil a vrátil se k jejímu začátku. A to se jich překladatelsky ujali mistři ve svém oboru! Až téměř na samém konci jsem objevil básnířku Kírti Čaudríovou, v jejíchž třech ukázkách - Stromy sklánějí hlavy, Mlčení, Štěstí - nacházím niternou zpověď hodnou básnické duše.

Jonathan Culler: Krátký úvod do literární teorie
Přeložil Jiří Bareš. Doslov Jiří Hrabal. Brno, Host 2015. 190 s., edice Teoretická knihovna. - ISBN 978-80-7491-233-7

Nepříliš objemný svazek by mohl zajímat i lidi, kteří v tomto směru neprošli zrovna akademickým vzděláním. I když, základní orientace v terminologii a v současném literárním dění se u čtenáře jaksi předpokládá. Americký autor se do tématu pustil s nadhledem; než aby přehnaně poučoval, spíše "přemýšlí nahlas". A to zgruntu: co je to teorie, co je to literatura..., ozřejmuje vztah ke kulturologii, pak teprve se zabývá pojmy, které jsou v centru zájmu literárních vědců - jazyk, význam, interpretace, poetika, narativ, identita... Přestože jsem v těchto věcech laik, mám dojem, že mi knížka ozřejmila mantinely, v kterých se literární teorie posledních desetiletí pohybovaly, a také jejich souvislost se společenskými hnutími (genderové, postkoloniální...). Kdo očekává výklad jednotlivých teoretických škol a směrů - fenomenologie, strukturalismus, dekonstrukce, psychoanalýza, marxismus atd. - dočká se jich v příloze, protože jimi autor nechtěl zatěžovat hlavní text. Možná i to přispělo k popularitě příručky, přeložené do mnoha jazyků a u nás vycházející už podruhé. •• Culler klade důraz na to, že teoretizování o literatuře neznamená cestu k nějakému definitivnímu výsledku a konečnému soudu; vždy tu bude napětí mezi alternativami, aniž bychom se dozvěděli, která z nich je ta "správná". "Teorie tedy nenabízí soubor řešení, ale vyhlídku dalšího myšlení." •• Ilustrační doprovod tvoří několik z mého pohledu dosti chabých pokusů o kreslený humor.

29.8.2017

Jiří Kratochvil: Lůžko je rozestlané (Nové brněnské povídky)
Brno, Druhé město 2015. 281 s. - ISBN 978-80-7227-369-0

Letos v květnu jsem se po letech vydal na pražský knižní veletrh Svět knihy. Mimo jiné i proto, že v programu doprovodných akcí mělo být autorské čtení jednoho z mých nejoblíbenějších autorů Jiřího Kratochvila. Vybíral jsem, jestli si k podpisu vezmu některou z přečtených knih (jestli dobře počítám, v Čz jsem jich "recenzoval" už deset!), nebo naopak dosud nepřečtenou povídkovou knížku Lůžko je rozestlané. Zvítězila varianta b). V autobuse jsem z ní přečetl prvních několik povídek. Jenže všechno bylo jinak: Spisovatel do Prahy na rozdíl ode mě nedorazil, poslav za sebe omluvu. Ukázky z jeho nového románu Jízlivá potměšilost žití četla jeho literární kolegyně Markéta Hejkalová. •• Požitek z právě rozečtené povídkové knížky to ovšem nikterak nezkazilo. A to přesto, že dva nebo tři texty už jsem četl v jiných jeho knihách. Paří mezi ně působivá povídka Já, lošaď, v níž se spojuje několik pro Kratochvila charakteristických atributů: oblíbené téma konce 2. světové války v Brně; magický realismus (ten kůň nejen mluví, myslí a filozofuje, ale sám to o sobě vypráví); hrdinové příběhu jsou samým vtělením ironie - či sarkasmu - dějin. •• Kratochvil umí pozorného čtenáře pobavit na mnoho dalších způsobů. Například: Lůžko je rozestlané je nejen název jedné z povídek, ale v několika dalších se právě tento motiv v obměnách vrací. - Jak podnázev naznačuje, autor už jedny brněnské povídky publikoval, a sice Brněnské povídky (2007, viz Čz 1.5.2008). Vůbec stojí za poklonu, že to skvěle umí jak s povídkou, tak rozsáhlejším románem.

Václav Cílek: Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v časech velké proměny Země
Obrazová příloha Kateřina Piňosová. Praha, Dokořán 2016. 269 s., 20 s. příl. - ISBN 978-80-7363-761-3

Další autor s visačkou mých oblíbených. Naposledy jsme ho tu měli v Čz 31.1.2016 (Něco se muselo stát). Stejně jako jiné Cílkovy publikace je i kniha Co se děje se světem plná zajímavých postřehů, nad nimiž je žádoucí se zamyslet. Odrazovým můstkem je zahrádkaření - a vůbec vztah k půdě - jakožto dobrodiní, o které se může opřít celá naše civilizace, když půjde do tuhého. Cílek je přesvědčen, že do tuhého půjde a že se musíme připravovat na dobu, kdy "téměř určitě budeme víc závislí na místních zdrojích, ekonomikách a lidech." (s. 68) •• Jedna úvaha mě zvláště zaujala: "Nedávné dějiny Evropy tak pracovně začínám dělit na dvě velice rozdílné epochy - na epochu, kdy bylo normální mít radost z práce, a epochu, kdy naopak začalo být normální považovat práci za nutné zlo. Ono se to na první pohled nezdá, ale tady někde vede linie mezi zdravou a nemocnou společností a možná i mezi dobrem a zlem. Kdy se to stalo a proč?" (s. 44) Cílek nahlíží, že hlavním viníkem je nejspíš nástup počítačů, internetu, sociálních médií, které pohltily čas moderního člověka. Práce se dostala do role nevítané činnosti, která zdržuje od této nové náplně života - respektive náhražek života. Podle mě tato "hranice epoch" bude rozostřená, i před internetovou epochou jsem znal dost lidí, kteří si prací jen vydělávali na živobytí, a znám neméně lidí, jimž je dnes - v té "náhražkové epoše" - práce skutečnou životní náplní. Ale v zásadě s Cílkem souhlasím. •• Do ... o zázračné moci zahrádek a fyzické práce zapojil i Franze Kafku (s. 47-52). Každou chvíli jsem zde čekal zmínku o svém rodném Varnsdorfu, ale nepřišla. Tudíž doplňuji: Kafka našel spřízněnou duši i ve varnsdorfském továrníkovi Morizi Schnitzerovi, propagátorovi zdravé životosprávy a zakladateli dodnes existující zahrádkářské kolonie. O to víc mě potěšila následující kapitolka věnovaná Sidonii Nádherné a Rilkemu, v jejichž vztahu hrál podstatnou roli park a zahrada ve Vrchotových Janovicích... •• Cílek své čtenáře zasvěcuje do vývoje vědeckých poznatků o globálním oteplování, objasňuje, že klimatologické mechanismy ovlivňuje spousta faktorů a že další vývoj je fakticky nepředpověditelný. Poukazuje na pravděpodobnou souvislost mezi suchem a sociálními konflikty ústícími do migračních vln. S mrazením v zádech se tu dočtete o "rostoucí bezmoci politických elit, která je způsobena jak ekonomizací politiky, tak i působením zájmových lobbistických skupin, které podle různých odhadů ovlivňují až kolem 80 % všech rozhodnutí v USA i EU". (s. 205-206) Pasáž, která nejnaléhavěji odkazuje k názvu knihy, hovoří o exponenciálním růstu ekonomiky jako hrozbě pro vývoj civilizace (s. 224-225).

Marina Cvetajevová: Krysař. Lyrická satira
Z ruského orig. přeložil Michal Laštovička. Doslov Vladimír Svatoň. Praha, Pulchra 2015. 141 s. - ISBN 978-80-87377-68-0

Avizoval jsem u Pasternaka - Čz 29.7.2017, že se chystám číst poému Krysař od jeho literární souputnice. Je to tady. Téma ze staroněmecké legendy, u nás důvěrně známé hlavně z Dykova převyprávění (povinná školní četba již kolikátou generaci... - ach ano, mám ho pod číslem 135 ve své sbírce "Světovky"), vykrystalizovalo u ruské básnířky v básnickou skladbu o šesti částech. Začala ji tvořit v Čechách coby emigrantka v posledních měsících před odchodem do Paříže, kde ji dokončila. Pro upřesnění: přebývala v naší zemi v letech 1922-25, a to v nuzných podmínkách ve Všenorech, v často střídaných podnájmech. To upřesnění je důležité. Duševní prázdnota maloměstských poměrů, jak je tam poznala, byla zřejmě reflektovaná právě v hlavním motivu "lyrické satiry". •• Poému v ladných slokách si rozhodně nepředstavujte. Většinou krátké verše, hovorové až expresivní výrazy, mnohdy s využitím němčiny, přímá řeč, provokativní jazykové výstřelky; což vše přispívá ke sžíravě satirickému tónu. Přičemž nad významem některých slovních obratů jsem marně dumal. Lyrickou polohu přináší až závěrečná tragická scéna, kdy zhrzený krysař odvádí hamelnské děti do záhuby právě tak jako předtím krysy. Jde vlastně o tragičtější závěr než v Dykově novele: namísto všech obyvatel si krysař odvádí právě jen děti a ostatní ponechává svému osudu. (Tak to ovšem je i té původní legendě.) V páté kapitole Na radnici se dohadování Hamelnských o odměně pro krysaře přetavilo ve skvělou karikaturu přízemnosti a kulturního barbarství konšelů: muzikant je pro ně tak jako tak jen opovrhovaným povalečem.

31.7.2017

Josef Kainar: Lazar a píseň; Jiří Orten: Ohnice; Jan Pilař: Krajinou pádí kůň
Ilustrovali Eva Hašková, Pavel Sivko, Jaroslav Chudomel. Doslovy Miloš Pohorský, Jan Adam, Milan Blahynka. Praha, Československý spisovatel 1984. 115, 189 a 119 s., Kruh přátel poezie, edice Pegas.

V lednu jsem tu prezentoval dva výbory z Ortena (Čz 22.1.2017). To už jsem měl k dispozici i jeho kompletní sbírku Ohnice, na kterou jsem se o to více těšil. Dostala se ke mně jako součást třísvazkového kompletu - ve společné kazetě se sbírkami Josefa Kainara a Jana Pilaře. Číst si vcelku právě jednu ze stěžejních Ortenových sbírek - to byl jeden z mých čtenářských svátků. Netřeba to dále rozvádět, k Ortenovi jsem už zde dříve řekl své. Snad jen to, že ryzost, autentičnost básnického prožitku zde kontrastuje s oběma dalšími svazky obsaženými v dárkové kazetě. Sic Kainarovi nemohu upřít upřímnost generační výpovědi - ve sbírce třeba najdeme i jednu z jeho erbovních básní Jaký to s ním bylo. K Pilařovi jsem ovšem přistupoval jako k režimnímu básníkovi, který v tomto edičním počinu zastupuje současnou, tj. normalizační etapu české poezie - a nutno podotknout, že v té době šéfoval právě nakladatelství Čs. spisovatel. Nicméně s vlastními knihami to mám tak, že je stůj co stůj přečtu - a též v Pilařově sbírce jsem narazil i na poezii v tom dobrém smyslu slova.

Ivan Diviš: Žalmy
Purley, Rozmluvy 1986. 290 s. - ISBN 0-946352-35-6

Diviše jsem umístil za řádky o Pilařovi jako protipól. Jeden z básníků, o kterých bylo nemyslitelné se u nás v normalizačních letech i jen zmínit, natož vydávat jejich dílo. Protipól je to i ve smyslu básnického výrazu: impulzivní, výbušný Diviš tíhne k pocitům utrpení a zoufalství a zároveň k víře. V roce 1969 opustil vlast a z dob jeho německého exilu jsou i Žalmy. •• Můj výtisk je opatřen věnováním "Egonovi Lánskému Ivan D. Začátek února LP 1987". Není divu, oba emigranti pracovali v Mnichově pro Svobodnou Evropu (i když nemám ověřeno, že současně, v druhé polovině 80. let). Diviš zemřel v roce 1999 již opět jako obyvatel Prahy. Lánský byl tou dobou senátorem za Děčínsko; zemřel v roce 2013 a jemu věnovanou knížku jsem loni našel v hrabátku, kam návštěvníci varnsdorfské knihovny odkládají, co již nepotřebují... •• Ve výboru Gejzír (viz Čz 31.12.2013) byly jen čtyři ukázky, a tak jsem díky anonymně odloženému svazku mohl Žalmy pojmout vcelku. Neklidný proud expresivně vyvržených veršů evokuje starozákonní knihu už tím, že básně pouze čísluje od Žalmu 1 do Žalmu 105, sic je člení do pěti oddílů pojmenovaných Ustavičné bolení hlavy, Odkvět lip čili zničení staré báje, Stany pouště, Bretonská princezna, Legiuncula Bohemica. •• Když jsem poprvé slyšel o Divišovi, nechtěl jsem věřit v onen paradox básníkovy náboženské víry a naturelu věčně popudlivého, právě že Bohu se rouhajícího nespokojence. Nicméně snad právě toto vnitřní pnutí bylo zdrojem básnické tenze, z které vyrostlo básníkovo dílo. Jednou z básní, které dokládají mohutnost tohoto citu, je Žalm 44. A za pozornost stojí závěrečné verše Žalmu 102, kde se obrací k poezii: "Byla's mi přepodivnou družkou. / Mojí melancholii, mé zuřivosti, / z rozmaru podávala's mi med..."

29.7.2017

Boris Pasternak: Môj život
Z ruského orig. přeložil Miroslav Neman. Ilustrace Jana Želibská. Doslov Pavol Števček. Bratislava, Smena 1990. 178 s., edice Máj. - ISBN 80-221-0085-4

No tak jsem zase tady, po pěti měsících. Ne že by nebylo za tu dobu co ke čtení a co přečteného - ale má nepřirozená lenost (normálně líný nejsem, přirozeně) se vždy přihlásila, když jsem zrovna odkládal dočtenou knihu a měl se podělit s virtuálním prostorem o své dojmy. ••• K Pasternakovi jsem už dávno přilnul skrze jeho básně. Kromě českých a slovenských překladů jsem jich část dokonce vstřebal v originále (Stichotvorenija, Moskva 1990). A že bych si rád někdy našel čas na Doktora Živaga, jsem tu už několikrát naznačil. Zatím se našel čas jen na útlejší svazek dvou autobiografických próz, který jsem si přibalil na jízdu autobusem přes půl Evropy (a to na opačnou stranu než do Pasternakovy vlasti). Je to jejich slovenský překlad: Glejt a Ľudia a situácie. Měl jsem jakési povědomí o kontroverznosti Glejtu pro oficiální socialistickou literaturu. Už v 60. letech sice vyšel česky, ale překladatel Jiří Taufer "problematické" pasáže upravil či vypustil. A tak jsem vlastně rád, že se mi dostalo do rukou až toto slovenské vydání. •• Netušil jsem o Pasternakově obrovském kulturně-intelektuálském rozpětí, o jeho intenzivním vztahu k výtvarnému umění (byv z rodiny významného malíře), hudbě (jeho kompoziční pokusy sklidily uznání u Skrjabina), filozofii (poctivá studia v Marburgu) a německému prostředí. Ve vzpomínkách defilují Majakovskij, Jesenin, Blok, Achmatovová, Cvetajevová, Rilke... Příjemným překvapením byly ukázky právě Rilkeho básní, byť byl jejich Pasternakův ruský překlad logicky převeden do slovenštiny. •• Obě autobiografie (ta druhé vznikala v polovině 50. let) se vyhýbají světu politiky. Odehrávají se důsledně v estetické rovině, a to přesto, že blízkost politického pozadí cítíme, když se například vyrovnává s tragickou smrtí Majakovského. Nad žánr prostého vzpomínání obě díla vysoko povyšuje stylistická i jazyková kultivovanost. Projevilo se to i tím, že jsem se podstatně častěji setkával s výrazy, kterým jsem ve slovenštině neporozuměl; bohužel jsem v autobuse postrádal svůj slovensko-český slovník. •• Pasternakovy zmínky o Marině Cvetajevové mě zajímaly proto, že se chystám číst jejího Krysaře - poému napsanou v českém a pařížském exilu. Zatím jsem letmo pohlédl do doslovu - ano, je zde zmíněna korespondence s jejím dávným přítelem Borisem Pasternakem...

James Thurber: Filozof & ústřice. Muž ve středním věku na létající hrazdě. Další bajky pro naši dobu
Z anglických orig. přeložil a doslov napsal Radoslav Nenadál. Ilustroval autor. Praha, Odeon 1988. 290 s.

Hřbet té knihy na mě léta pokukoval z regálu městské knihovny, později dokonce i doma z knihovničky mé ženy. A moc jsem se těšil, že si jednou ten anglický humoristický román užiju. I nastala ta chvíle a kniha zaujala čtenářskou pozici na mém klíně. A ejhle, není to román, ale povídky. A autor není Angličan, nýbrž jest to Američan, pokračující v národní humoristicko-satirické tradici započaté Markem Twainem. I ten druh humoru se poněkud vymykal mé původní představě. Ale nebylo to zklamání. Píši toto s téměř tříměsíčním odstupem od přečtení, a tak mohu směle říci, co moje paměť považovala za vhodné k uchování: z jejího pohledu patří k těm zajímavějším například povídky Jak odešla Ema Inchová, Vlastní život pana Bidwella, Štěstí Jada Peterse, Pan Pendly a Poindexter. Snad by se dalo říct, že v nich autor rozehrává zdánlivě nevinné epizody obyčejných lidí ad absurdum. Zaujaly i povídky, v nichž si utahuje ze soudobé dramatiky - Jak se dívat na špatnou hru, Jak poslouchat divadelní hru - či ze slavných okamžiků národních dějin (Kdyby se byl Grant u Appomattoxu napil). Připojený oddíl bajek mě nějak zvlášť nepoznamenal, ale ani neurazil.

27.3.2017

Jan Tesař: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky.
Praha, Prostor 2014. 277 s. - ISBN 978-80-7260-304-6

Poté, co jsem viděl film Ztraceni v Mnichově (2015, scénář a režie Petr Zelenka), rozhodl jsem se přečíst knížku historických esejí, na kterou film přímo odkazuje. Tesař - komunistům značně nepohodlný historik, donucený v roce 1980 k vystěhování na Západ - nabízí vskutku neotřelý a provokativní výklad české politiky před druhou světovou válkou i během nacistické okupace. Jeho tón je přesvědčivý, autoritativní, s ostrým vymezováním vůči tuzemským režimním historikům. Tím mi připomněl - taktéž emigrantského - literárního vědce Jiřího Moravu (C. k. disident Karel Havlíček, Čz 3.9.2015). •• Stať Mnichovský komplex čili Příspěvek k etologii Čechů vznikla počátkem roku 1989. Tesař v ní vyvrací "mnichovský mýtus": ne, Československo ve skutečnosti nebylo zrazeno a vůbec nepočítalo s tím, že by vojensky vzdorovalo Hitlerovi. Hrálo alibistickou hru se "spojenci" a doufalo, že velmoci si válku vybojují mezi sebou, aniž by do ní samo vstoupilo. Tento úmysl historik podsouvá přímo prezidentu Benešovi. Pomáhá si při tom i rozporem v koncepci obrany státu. Vždyť to opevnění v pohraničí - ona Velká stavba - tak jako tak nemělo naději na funkčnost. [Vsuvka: Internet mi nabídl článek M. Koldinské a I. Šedivého z Dějin a současnosti č. 9/2007 (zde), taktéž o "mnichovském mýtu"; autoři komentují právě i Tesařovy názory, podle nich nepodložené historickými fakty, těmito slovy: "Podle něj bylo naše odhodlání bojovat blufováním směřujícím nejen k Hitlerovi, ale také ke spojenecké Francii, jež za nás měla tahat horké kaštany z ohně. Československá opevnění nejsou v této hře nic víc než divadelní kulisa v tragikomedii, které jsme již byli svědky."] •• A vrší další "neuvěřitelná zanedbání a nedůslednosti", jichž se "československá blbokracie" dopouštěla v obranné strategii, například v koncepci dopravních tepen mezi východní a západní částí státu. Nešetří výrazy jako omezenost, přetvářka, servilnost (vůči Francouzům, kteří u nás působili jako hlavní vojenští poradci) atd. Mimo to předkládá argumenty pro podezření, že se s válkou fakticky ani nepočítalo. Za jednu z nejvážnějších okolností předválečného vývoje postuluje psychologickou válku, typickou pro dobu masových hnutí a totalitních diktatur - a mnichovskou krizi za její první velké střetnutí. Zároveň však zdůrazňuje, že v mnichovské krizi jde o problém demokracie coby problém mravní: politické manévrování k válce, jakkoli nevyhnutelné, versus veřejné mínění, které si ji nepřálo. •• Když Tesař rozebírá vnitropolitické poměry 30. let, nebere si servítky: státní mašinérii ovládají zištné zájmy partajníků, jejichž "obludné aparáty" si "rozparcelovaly československý stát". Jediný před ním obstojí vlastně jen Beneš, který však je "po celých dvacet let v neúprosném boji s partokracií i blbokracií". Prezident se musí chtě nechtě uchylovat k zákulisním intrikám a blufování, aby navzdory morálnímu marastu v národě a jeho politické reprezentaci zachránil, co se dá. •• Autor sugestivně líčí blamáž s vydáním vojenského materiálu Němcům jako tragickou a neomluvitelnou zbabělost, kterou měl později překrýt falešný mýtus "chtěli jsme bojovat". Zbabělost a milosrdné lži o české udatnosti a houževnatosti provází národ od obrozenců po naši dobu, od tragédie k tragédii... Zbavit se nakupených lží, vést duchovní zápas s vlastní slabostí - to je ta historická příležitost a výzva, která na nás čeká. Tak to viděl Jan Tesař v březnu 1989. ••• Ale to máme za sebou jen první stať. V knize jsou další tři, všechny z roku 1969, tedy o dvacet let starší. Patnáctý březen v našich dějinách mě zaujal tezí, že s nacistickou okupací k nám přišlo státem řízené hospodářství, na které pak navázala "socialistická cesta" a stalinistický totalitarismus. Pozastavuje se nad tím, jak bojovníci proti nacismu rychle přijali jinou podobu totality. Jako by ale zapomínal na ty protifašistické odbojáře, kteří plynule přešli do odboje protikomunistického. Ale pozor, povšimněme si znova letopočtu, kdy byl text publikován... •• Následuje původně časopisecky tištěný seriál Vlastenci a bojovníci. Věnuje se mj. postavě prezidenta Háchy: ospravedlňuje jeho postoje, zejména v březnu 1939, odsuzuje "všenárodní farizejství zbabělých", kteří si pliváním po Háchovi pomáhají od svého nečistého svědomí a komplexu. V kapitole Průvod kolem hrobů projevil Tesař odvahu vyzdvihnout vlasteneckou činnost české katolické církve po německé okupaci. Dobu pobřeznovou charakterizuje v rozporu s oficiální historiografií jako celonárodní protiněmeckou opozici - stav sjednocení národa, kdy byly ze dne na den zahlazeny předchozí vnitropolitické boje. Polemizuje s pozdějším rozdělením národa na kolaboranty, neangažované a odbojáře! Háchův program Národního souručenství charakterizuje jako paradoxní, protiněmecky motivovanou proněmeckou loajalitu. Její totalitární charakter pohřbil Masarykovy ideály, to ale bylo pro lid podružné "ve srovnání s proklamovaně českým, zřetelně protiněmeckým opozičním charakterem organizace". Němcům tím ale splnil jejich cíl - pod rouškou vlastenectví a údajné národní autonomie ztotalizovat společnost a o to snáze si ji ochočit. •• Sborník Tesařových prací je uzavřen esejí Emanuel Moravec aneb logika realismu. Ta dává logické vysvětlení Moravcova šokujícího vývoje ze zastánce ozbrojeného odporu vůči Německu k čelného kolaborantovi s nacisty; je to další poučná sonda do českých vnitropolitických poměrů před válkou a během ní. ••• Uf, vidím, že jsem to s poznámkami přehnal. Ale já to potřeboval - a vy to číst nemuseli.

John Updike: Domácí biograf. Výbor z veršů
Vybral, přeložil a rozhovor s autorem napsal Pavel Šrut. Praha, Československý spisovatel 1988. 168 s., Klub přátel poezie

Pohříchu jsem nečetl ještě žádné Updikeho prozaické dílo, a dost mě to mrzí. Ale zástup knih, s kterými to mám stejně, se zdá nekonečný. Náhoda mi nedávno přihrála výbor z jeho básní, a to taky není špatné. Třeba takové Španělské sonety (cyklus o osmi básních, s. 48-55) - ten se ve mně protnul s nedávno viděným filmem o Goyovi a taky s těžkými nocemi, kdy je člověku k neunesení všechna tíha světa... Okopávání motykou (s. 60) se zas vtipně setkalo s právě rozečteným nejnovějším Václavem Cílkem - Co se děje se světem? Stejně tak Vysazování stromů (s. 136). A pak ta ironická nota, veskrze chápavá k lidským vadám, když si utahuje ze světa umělců, potrhlých a ješitných vědců nebo politiků: In memoriam, Óda na (C₁₀H₉O₅)^x (řeč je o terylénové kravatě), V. B. Svižník, V. B. Kvapík, Dea ex machina, Vidění Mackenzie Kinga (takto popořadě na stranách 91-98). A krásná metafora času: "nespatřitelný lovec jde si pro kořist" v básni o hodinkách Omega (s. 124). Několik básní máme k dispozici i v originále, včetně titulního Domácího biografu; a tak jsem se je pokusil, i při svých chabých znalostech angličtiny, číst souběžně. To pak teprve oceníte překladatelské umění Pavla Šruta.

26.3.2017

Petr Karlíček - Jan Němec: Mikulášovice - Nixdorf. Dlouhá historie nejdelšího města českého severu
Město Mikulášovice 2016. 263 s. - ISBN 978-80-270-0806-3

Mikulášovice (dříve Nixdorf), protáhlé městečko ve Šluknovském výběžku, loni oslavily sté výročí povýšení do stavu městského. Jedna z nejlepších věcí, které místní mohli udělat - a taky udělali - je vydání reprezentativní publikace o dějinách obce. Napsala ji dvojice autorů: děčínský archivář Jan Němec si vzal na starost období od nejstarších dob po rok 1914 a Petr Karlíček (který vedl autorský kolektiv dějin Jiříkova, viz Čz 31.3.2015) historii posledního století. Vznikla kniha, kterou mohou "Mikulkám" závidět i mnohá větší města. To mi bylo jasné, ještě než se vůbec dostala do oběhu. Zúčastnil jsem se totiž loni koncem listopadu besedy s oběma autory v mikulášovickém Společenském domě, kde se před nabitým sálem rozpovídali o tom, co v knize najdeme, a přidali pár zajímavostí, které v ní nenajdeme. Knížka se pak křtila v polovině prosince na koncertu Marty Kubišové, jež se tak stala její kmotřenkou. •• Mikulášovičtí svěřili projekt do dobrých rukou. Svědčí o tom jak profesionalita zpracování historie (mohu-li to coby laik posoudit), tak vizuální podoba knížky, což je vizitkou Jiřího Stejskala z Jiřetína pod Jedlovou. Po přečtení se mi potvrdil dojem z předchozí besedy: knížka rozhodně patří k těm lepším z kategorie městských vlastivědných publikací. Na jejích stránkách se proplétá "velká" historie významných událostí a společenských trendů s "malou" historií každodenního života. Nemalou pozornost autoři věnovali vyvracení "pověstí mikulášovických", které historii přikrašlovaly působivými, ale nedoloženými a smyšlenými historkami. Výtečným nápadem je několikrát vložená rubrika Pozoruhodnosti, která čerpá z dobového tisku, kronik a úředních dokumentů příslušného období. Nejžhavější současnost je k mání v závěrečném rozhovoru se současnou starostkou Miluší Trojanovou. Ten asi vznikal hekticky, dalo by se v něm opravit několik věcných nepřesností. •• Chválení je třeba utnout, pokud jde o jazykovou korekturu. Prohřešků v pravopise nebo překlepů není zrovna málo, v průměru tak jeden na dvojstranu. Některé jsou natolik pozoruhodné, že si neodpustím věnovat jim příští díl rubriky Proč tam máte tu chibu?

Dějiny města. Pohledy do jiříkovské historie. Kniha o Jiříkovu ke 100. výročí povýšení na město / Die Geschichte der Stadt. Die Blicke in die Georgswalder Geschichte. Das Buch Georgswalde zum 100. Jahrestag der Erhebung zur Stadt
Česká Lípa, Studio REMA '93 2015. 145 a 159 s. - ISBN 978-80-260-7641-4

A máme tu ještě jedny městské dějiny ze Šluknovska. Jiříkov se svého stoletého jubilea dočkal o dva roky dříve (2014) a spustil tou dobou celou publikační lavinu: historii města (Jiříkov. Dějiny města, viz opět Čz 31.3.2015), knihu reprodukcí dobových pohlednic (Údolím Jiříkovského potoka / Über das Tal des Georgswalder Baches), řadu brožur, skládaček a map... a též tento nešťastně nazvaný sborník. Proč nešťastně? Jednak je tu nebezpečí záměny s výše zmíněnou knihou, která je skutečně historií města (podobně jako ta mikulášovická), jednak je takový název vzhledem k obsahu zavádějící. Ve skutečnosti jde o sborník článků přetištěných z místních Jiříkovských novin. Jeho koncepci si vzal na starost Josef Pokorák. Hlavními přispěvateli jsou čtyři místní badatelé: Rudolf Tilke, Jiří Kubíček, Josef Eder a Josef Nedomlel. Každému z nich je věnován samostatný oddíl, v němž jsou jejich články tištěny v pořadí, jak postupně vycházely v novinách. Následuje menší pátý oddíl s texty od dalších čtyř autorů. Čtenář tak celkově dostává do rukou historické pel-mel, pěkně do světa vypravené na křídovém papíře, s mnoha barevnými obrázky, fotografiemi a faksimiliemi; musí však rezignovat na časovou i tematickou linku. Vše je zároveň k dispozici v němčině - obě jazykové verze jsou tištěny proti sobě zvratmo. •• Nejzáživnějším autorským blokem byl pro mě ten Ederův. Jeho články mají novinářský šmrnc a kromě faktografie si v nich čtenář přijde na fejetonový nadhled. Za nejlepší z nich bych označil pomyslnou reportáž z vycházky po jiříkovských hostincích v roce 1926 (na s. 101-105). Ale možná jsem jen pozitivně zaujatý, neb s panem autorem se osobně znám. •• Byť byly texty podrobeny jazykové úpravě, narazíme na "zvláštnosti", které jsou v takové publikaci přece jen nápadnější než v obecním měsíčníku. Ostatně, čtete-li v poznámce ke koncepci knihy, že "opravovány byly jen závažné stylistické chyby a citelně byly dělány i jazykové korektury", můžete si už předem povzdechnout. To, že se jaksi nepovedlo číslování stránek - jako by na začátku obou jazykových verzí chyběly dva listy, je spíše milou raritkou. Nejnepříjemnějším nedostatkem je ovšem absence datování příspěvků. Nevíme, kdy byly původně tištěny, což je na závadu, když autoři odkazují k aktuálním reáliím a čtenář postrádá dobový kontext.

7.2.2017

Karel Pacner: Géniové XX. století. Praha, Motto 2015. 427 s. - ISBN 978-80-267-0484-3
Karel Pacner: Géniové XX. století. Kniha druhá. Praha, Motto 2016. 490 s. - ISBN 978-80-267-0652-6

Karel Pacner patří k našim nejproduktivnějším publicistům. Vedle špionážní tematiky a moderních českých a světových dějin se věnuje popularizaci vědy a technického pokroku. Jeho první knížky byly o kosmonautice a píše o ní zasvěceně dosud. Dva svazky esejí o "osobnostech a objevech, které změnily náš svět" ukazují, že stejně dobře dokáže referovat o dějinných milnících v lékařství, spojové technice, chemii, astronomii, částicové fyzice, genetice... Novinářský styl pomáhá jeho biografickým statím ke čtivosti. Máte málem pocit, že jste u toho, když hrdinové vědy pracují na svých objevech, když zápasí o jejich uznání a překonávají nepřízeň osudu, když svádí konkurenční boj, který je - jak Pacner často odkrývá - ve vědeckém světě tvrdý i nespravedlivý. •• U osobností všeobecně známých a ikonických (Einstein, I. P. Pavlov, A. Fleming, M. Curie-Sklodowská, E. Fermi...) jsem se nechal zaujmout mě dosud neznámými podrobnostmi jejich příběhu. Třeba u Einsteina (ne náhodou je mu věnována nejrozsáhlejší, 80stránková stať) to bylo vítané doplnění k jeho beletristickému portrétu z Bohyně malých vítězství (Čz 3.1.2017). V medailonu I. P. Pavlova mě šokovalo zjištění o jeho příkře odmítavém postoji k sovětskému režimu, i to, že byl pro komunistické vůdce natolik nepostradatelný, že si to nechali líbit a velkoryse ho podporovali. S Landauem to bylo podobné - ale jen podobné, o otevřeném odmítání režimu už později nemohlo být řeči. Koncem 30. let byl proslulý fyzik se štěstím vyreklamován z vězení, kde strávil rok kvůli naivní výzvě ke svržení Stalina. Po válce se protisovětské smýšlení komunity teoretických fyziků v čele s Landauem tiše tolerovalo - také on byl nepostradatelný. •• Další kategorii tvoří vědci a vynálezci, o nichž jsem jen cosi málo věděl, a nebo je taky vůbec neznal. Nebudu se "chlubit", kteří to byli. A mimochodem, vy znáte trojici vynálezců tranzistoru? •• Pacnerovy eseje nejsou veskrze chvalozpěvy, u mnohých géniů nezastírá kontroverznost jejich lidského jednání: nečestné soupeření o zásluhy, vykrádání nápadů, ale i napomáhání válečné mašinerii. Dost odpudivě začíná třeba kapitola o Franzi Haberovi, kterak na německo-francouzské frontě v dubnu 1915 řídí první útok bojovým plynem. Což nebránilo tomu, aby bezprostředně po válce získal Nobelovu cenu (za průmyslovou syntézu čpavku). •• K těmto dvěma svazkům by měl přibýt ještě třetí. Nemyslím si, při Pacnerově pracovitosti, že budeme čekat dlouho.

Juan Ruiz: Kniha pravé lásky (Praha, Odeon 1979, Čz 9.12.2007); Isaac Bashevis Singer: Stará láska a jiné povídky (Praha, Odeon 1990, Čz 2.9.2015). To jsou dvě knihy z mých Čtenářových zápisků, přeložené do češtiny Antonínem Přidalem. S překvapením zjišťuji, že jsem si po přečtení nezapsal jeho nejslavnější počin: Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád (Praha, Odeon 1988). Četl jsem ho myslím tak před dvěma třemi roky - poté, co už jsem znal několik úryvků a "hlášek" od jiných čtenářů. Je to bezesporu jeden z vrcholů českého překladatelského umění. Všichni, které nadchla jazyková komika geniálně převedená z jednoho jazyka do druhého, nechť vděčně zavzpomínají. Pan Přidal dnes v Brně zemřel. •• Z jeho překladů jsem četl též básně Američana Kennetha Rexrotha Spirály času (Praha, Mladá fronta 1989) či román J. Hellera Něco se stalo (Praha, Odeon 1982). Nenechte se zmást tím, že v něm je coby překladatel uveden Mirek Čejka. To byl totiž v době předlistopadové nejčastější Přidalův pseudonym. Jeho záběr v umělecké sféře byl ale mnohem širší: dramatizace, scenáristika, režie a též moderování televizních diskusí, kde se naplno projevila kultivovanost jeho vystupování a projevu. •• Ale tady jsme na čtenářském poli, a tak si musím jen povzdechnout, že se mi dosud nedostala do rukou žádná z jeho básnických sbírek. Nekrology zmiňují zejména tu poslední, Zpovědi a odposlechy (2015).

31.1.2017

I Hjong-kwon: Sansa. Buddhistické kláštery v korejských horách. Místa, která čistí a otevírají mysl
Z korejského orig. přeložila Ivana M. Gruberová. Praha, DharmaGaia 2014. 289 s. - ISBN 978-80-7436-049-7

V Koreji (té Jižní) jsme s manželkou pobývali v létě 2014. Kromě soulských královských paláců, parků, muzeí, tržišť atd. jsme se dostali i do několika měst v okolí metropole a do hor nejbližšího národního parku. S buddhistickými kláštery jsme se setkali, ne že ne. Ba i s těmi usazenými v horských svazích. Z respektu k jejich svébytnému duchovnímu světu, s nímž nemám žádnou přímou zkušenost, jsem nikdy nevstoupil do jejich vnitřních prostor. Později po návratu jsem objevil knížku věnovanou právě fenoménu korejských horských klášterů - sansa. Rozhodl jsem se alespoň skrze ni nadechnout jejich ovzduší a dotknout jejich historie. •• Nespornou výhodou pro čtenáře je, že jde o práci domácího korejského publicisty a cestovatele. Přeložila ji a nezbytnými poznámkami doplnila česká koreanistka důkladně seznámená s korejskou duchovní tradicí; však má na kontě už řadu překladů korejských duchovních a básnických děl. •• I Hjong-kwon si vybral dvaadvacet lokalit, které zahrnují jak nejvýznamnější "národní poklady", tak nenápadné klenoty nacházející se stranou oficiálního zájmu i památkové péče. Na každém z nich nachází a vyzdvihuje neopakovatelné, osobité kouzlo. Vnímá jej vždy očima procházejícího poutníka, od vstupní stezky po zahradní pěšinu, od hlavních klášterních síní po pagody, stúpy, sošky, jezírka, kaligrafické nápisy a další detaily výzdoby. Prociťuje jejich prostor jako estetický zážitek, který očisťuje mysl, ať už pramení z umístění v terénu, z prostorového uspořádání nebo specifického rostlinstva (kamélie, slivoně, puerírie, jedlové aleje, borovicové lesíky...). •• Dozvíme se i vše podstatné z historických tradic, ze kterých kláštery vyrostly, od přikrášlených legend po historicky doložené osobnosti zakladatelů a obyvatel sansa. Nepřekvapí, že duchovní proudy, které pronikaly Korejí, spolu mnohdy soupeřily a byly i spjaty s mocenskými zápasy a sociálními revoltami své doby. Když jsme u toho, v 19. kapitole o klášteře Kumsansa mě zaujala zmínka o víře v budoucího Buddhu Maitréju jako buddhistická paralela k biblickému motivu očekávaného mesiáše (s. 236). •• Jednotlivé lokality mají i více než tisíciletou historii, ale kláštery coby hmotné stavby jsou velmi často "novostavbami", lze-li je tak označit při stáří tří, čtyř století. Mnoho původních staveb totiž bylo zničeno vinou požárů a okupantských vojsk, některé i vícekrát. •• V knížce jsem se znovu setkal se "starým známým" - s nejslavnější korejskou literární památkou Tripitaka Koreana. Je totiž přechovávána v klášteře Heinsa, což z něho činí jednu z nejvzácnějších knihoven světa (s. 132-135). Téměř totožné foto regálů s tisíci xylografických desek mi utkvělo z publikace Knihy - viz Čz 27.3.2016. •• Fotografie v knize Sansa také nelze přejít jen tak. Lze jen litovat, že jen málokteré jsou celostránkové. Uchvátí zejména krajinářské záběry zachycující střechy chrámů s výhledem do hor nebo klášterní areály zasypané sněhem. Neodolatelný je motiv zvonku zavěšeného v rohu střechy, s horskými vrcholy v pozadí, a neodolal mu ani můj fotoaparát, kdykoli se mu takový pohled dostal do záběru. •• Byť není pravděpodobné, že bych se znovu octl na Korejském poloostrově, mám pro takový případ dobré tipy, kde pročistit a otevřít mysl.

22.1.2017

Jiří Orten: Tisíc nahých trápení. Výbor básní zapsaných v Modré, Žíhané a Červené knize. Vybral, uspořádal, předmluvu napsal Jan Adam. Ilustrace Arnošt Paderlík. Praha, Československý spisovatel 1985. 149 s., Klub přátel poezie
Jiří Orten: Čemu se báseň říká. Uspořádali Josef Kocián a Marie Křížková. Úvodní esej Antonín Brousek. Ilustrace Jan Kotík. Praha, Československý spisovatel 1967. 138 s., Klub přátel poezie

Dva výbory z Ortena, které vyšly v téže edici KPP s odstupem 18 let. Jeden z nich, ten novější, se ke mně dostal i s gramodeskou, z níž jsem si poslechl recitaci Sedmé elegie (Viktor Preiss) a pěti dalších básní (Jan Hartl). •• Orten, to je četba pro nejhlubší osamění a nejniternější prožívání. Výbor z roku 1967 navíc průběžně poskytuje řadu deníkových zápisků; jeho intimita je tím bezprostřednější a umocněna je ještě úryvky z korespondence (s matkou, bratrem, milenkou, básníky F. Halasem a K. Bednáře), vzpomínkovou statí bratra Oty a žánrovými fotografiemi z básníkovy rodné Kutné Hory. Z obou předmluv také osobněji vyznívá ta starší, Brouskova, než novější Adamova. Brouska se přímo dotýká poválečná konjunkturalita židovského tématu - trpce svým současníkům vyčítá, že se jim tragédie stala tématem, pouhou příležitostí k literárnímu zpracování. Oproti nim ("zchudlým dědicům") staví Ortenovu realitu životní osudovosti: báseň jako řešení existence za vyhrocených okolností. Báseň, která vás přivede na samu hranu života. •• Pokud se s Ortenem dostáváme na "hranu života" - v mnohých básních i deníkových zápiscích - vyvstane na mysl básníkův tragický konec, ona autonehoda v ulicích Prahy na konci srpna 1941. Dosud jsem ji vnímal jako těžko rozřešitelnou záhadu (ne)úmyslnosti náhlých kroků pod jedoucí německou sanitku. Nedávno přečtený životopis jeho literárního souputníka Ivana Blatného (M. Reiner: Básník, Čz 19.4.2015) naznačoval, že Orten to mohl myslet s dobrovolným odchodem ze života vážně. Naproti tomu popis události v knize Čemu se báseň říká (doslov Oty Ornesta) tuto interpretaci takřka vylučuje. •• Nejsem samozřejmě povolán soudit výběr básní pojatých do výborů. Jen mi připadlo zvláštní, že soubor Elegií, sestávající z devíti žalozpěvů, je zahrnut v jednom výboru všemi lichými čísly, ve druhém takřka stejně - s výjimkou pátého; čtenář se tak chtě nechtě cítí jaksi ošizen a říká si: to už se snad mohlo najít místo i pro "sudý" zbytek? Já si ovšem vzal do ruky výbor Hrob nezavřel se (Mladá fronta 1994) a pročetl si opět Elegie vcelku. •• V roce 2012 pořádali v rumburském muzeu cyklus besed s osobnostmi spjatými s posrpnovým disentem. Pozvána byla také Marie Rút Křížková, literární historička a bývalá mluvčí Charty, která v Rumburku prožila část dětství. Na té besedě se zmínila, že za svůj životní úděl od mládí považovala věnovat se dílu Jiřího Ortena a připravit jej k důstojnému vydání. Vskutku ji najdete podepsanou coby editorku pod Spisy Jiřího Ortena, které vycházely v 90. letech. Ale jednou z prvních jejích ortenovských prací je právě výbor Čemu se báseň říká. Mám tenhle svazek o to radši.

Jurij Brězan: Příběhy o vodě
Přeložili Milan Hrabal a Ilona Martinovská. Ilustrace Isa Bryccyna. Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 2016. 77 s. - ISBN 978-80-86409-50-4

Brězana (1916-2006) si Lužičtí Srbové považují jako svého nejvýznamnějšího spisovatele minulého století. Za hranice lužickosrbské a německé literatury prorazil především knihami čerpajícími z folklorní látky o čaroději Krabatovi - romány Čarodějný mlýn a Krabat. Druhý jmenovaný jsem kdysi četl. Filozoficko-alegorický příběh s prvky sci-fi mi dal zabrat, ale stál za to. •• V loňském roce se připomínalo sté výročí Brězanova narození. Varnsdorfská knihovna, která si vzala za své propagovat u nás lužickosrbskou kulturu, pro tuto příležitost připravila české vydání útlého svazku prozaických miniatur z Brězanových pozdních tvůrčích let. To, že je napsal a vydal (v roce svých sedmdesátin) pouze německy, nehraje podstatnou roli. •• Symbolická pocta autorovi obnáší asi tak pětadvacet stran samotného textu, a tak "zbylo" dost místa pro ilustrační výzdobu. Tento úkol byl svěřen osvědčené lužickosrbské výtvarnici Ise Bryccyně (snad ji skloňuji správně). Každý textík, ať už jde o příběh, vzpomínku z dětství či kratičkou úvahu, je tak doprovázen celostránkovou barevnou kompozicí a navrch i černobílými drobnými kresbami. •• Vodní živel je tu oslaven skrze povídání o potocích, studánkách, studnách, dešti, rose, mlze, rybnících, jezerech, povodních, slzách... Mikrosvět lužické vesnice na březích skrovného potoka je - podobně jako v Krabatovi - propojen s celým světem, je "globalizován". A nebyl by to Brězan, aby to všechno nevyústilo v morální apel: sucho nás neutrápí, když budeme rozumní.

10.1.2017

John Erskine: Začátek cesty
Z anglického orig. přeložila Drahomíra Hlínková. Doslov Eva Masnerová. Praha, Československý spisovatel 1980. 405 s., Klub přátel poezie

Nečekal jsem, že mezi tituly Klubu přátel poezie najdu román. Ale je to román o básníkovi, o velké postavě americké poezie Waltu Whitmanovi. Dalším ospravedlněním je, že každá ze sedmnácti kapitol je uvedena úryvkem z jeho Stébel trávy. A dalším "ospravedlněním" je, že si autor životopisného příběhu vybásnil události, které měly mít zásadní vliv na hrdinovy umělecké a životní osudy. Je to podobné tomu, s čím jsem se setkal v Bohyni malých vítězství (viz minulý Čz z 3. ledna): účelově zkonstruovaná zápletka, která je pak motorem příběhu, přitom však ubírá na jeho věrohodnosti, poněvadž víme, že vznikla jen a jen v autorově fantazii. V tomto případě jde o osudový milostný příběh vsunutý do Whitmanova krátkodobého pobytu v New Orleansu. Erskine využil bílá místa básníkova životopisu zahalená i Whitmanovým přičiněním do mlhavého oparu intimního tajemství. Fikce graduje náhodným shledáním s domnělým vlastním synem ve vojenské nemocnici za občanské války a vzápětí i s onou ženou, která dala smysl jeho životu, přestože jej byl nucen prožít bez ní. Nedá se upřít, že tato literární mystifikace umožnila vykreslit Whitmanův vzácný charakter a morální a politické postoje, z kterých se rodila jeho velkolepá celoživotní sbírka. •• Román mi byl pohnutkou k opětovnému otevření Stébel trávy. Mám výbor v překladu Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka (Hradec Králové, Cylindr 1998). Celý ho už znovu pročítat nebudu, to se ví, ale neodolám zalistovat a pár kousků okusit pod čerstvým dojmem z osobnosti básníka.

(4) "Pro Caroline a Huntera Shipleyovi to měla být báječná oslava desetiletého výročí svatby." Tak zní první věta nakladatelské anotace "bestsellerového" titulu Zmizení Samanthy Shipleyové od Joy Fieldingové (Praha, Ikar 2016). Kromě hrubky y/i volá po redakční opravě i to desetileté výročí: má stačit desáté, protože léta už jsou obsažena ve výročí. Ve zbývajícím textu anotace se už žádný pravopisný zádrhel neobjevil, a tak můžeme doufat, že to nakladatelské redakci výjimečně "ulítlo" a že do 350stránkového románu, který se skrývá uvnitř, se příliš šotků nenastěhovalo.

3.1.2017

Yannick Grannecová: Bohyně malých vítězství
Z francouzského orig. přeložila Danuše Navrátilová. Praha, Argo 2015. 408 s. - ISBN 978-80-257-1242-9

Zdá se mi, že s jménem geniálního rakousko-amerického matematika Kurta Gödela se setkávám stále častěji; naposledy zrovna u Barrowa (viz minulý Čz). Gödelova věta o neúplnosti aritmetiky coby jeden z milníků vědy nechybí v Pickoverově Matematické knize (Čz 8.12.2013) a zevrubnější poučení mi bylo dáno v Gleickově knize Informace (Čz 8.5.2016). A to na mě číhá ještě bichle nazvaná Gödel, Escher, Bach. Gödel se vlastně stal mytickou postavou moderní vědy. Nejen pro šokující závěr svých logických úvah, ale i pro svou uzavřenou povahu, deprese, hypochondrii a patologický stihomam, který ho nakonec umořil k smrti. Pološílený génius, který rozvrátil jistoty matematiky: dobrý námět pro životopisný román, který by mohl zaujmout i ty, kdo mají z matematiky od svých školních let osypky. Této příležitosti se chopila Francouzka Grannecová a svým dílem zakrátko prorazila do knižních hitparád. •• Samotný Gödel by k tomu nestačil, to dá rozum; hlavním motivem je jeho partnerský vztah s Adélou, obyčejnou dívkou - tanečnicí ve vídeňském nočním podniku a pozdější manželkou, která s ním prožívala půlstoletí v dobrém i zlém. Peripetie jejich nerovného vztahu sledujeme právě z jejího pohledu, a to paralelně s osobním příběhem mladé ženy, která o několik desetiletí později zestárlou Adélu navštěvuje v domově důchodců. •• Román je samozřejmě fikce, přesto je sympatická autorčina poznámka o motivech a epizodách, jimiž se příběh rozchází se skutečností. Patří mezi ně i základní zápletka: neochota Adély vydat (vědecky nesmírně cennou) pozůstalost po svém muži. Pravdou byl opak, ona ten jeho archiv ("Nachlass") po ovdovění ochotně předala vědecké knihovně. Toto zkreslení už hodnotím spíše jako "literární lež" než "literární fikci". Ale když ono se to k závěrečnému vypointování tak skvěle hodilo... •• Opakovaně musím zmínit Smolinův Znovuzrozený čas (Čz 10.12.2016). Četl jsem jej totiž současně s Bohyní malých vítězství. Grannecová v 36 kapitole líčí diskusi s Gödelovými návštěvníky v jeho novém příbytku (Einstein, Oppenheimer, Morgenstern). Tato pasáž se pozoruhodně protínala se Smolinovými úvahami o pojetí času v kosmologických teoriích a jeho filozofických důsledcích.

2.1.2017

John D. Barrow: Kniha vesmírů
Z anglického orig. přeložil Jiří Langer. Praha a Litomyšl, Paseka 2013. 319 s. - ISBN 978-80-7432-290-7

Kdo se aspoň trochu zajímá o kosmologii, těžko může opominout skvělé popularizační knihy od Barrowa - Teorie všeho, Pí na nebesích, Teorie ničeho, Vesmír plný umění... Jeho Kniha vesmírů se vymyká jak jeho dosavadním knihám, tak popularizačním pracím jeho kolegů (S. Hawking, B. Greene, M. Kaku, M. Rees, abych jmenoval alespoň některé, co jsem četl). •• Je to jakési kompendium představ o podobě vesmíru, jak postupně přicházely na svět. Počínaje starověkými mysliteli a Koperníkem, ale zejména po přijetí Einsteinových rovnic, které umožnily "konstruovat" matematicky modelované teorie o různých podobách vesmíru. Kromě toho, že v knize sledujete vývoj vědy o kosmu, máte v ruce zároveň encyklopedickou příručku, v které můžete zalistovat, když se jinde setkáte se zmínkou např. o Gödelově rotujícím vesmíru, inflačních vesmírech, svinutých vesmírech a tak podobně. Barrow ale především líčí úpornou snahu teoretiků o nalezení vědeckého popisu, který nejlépe odpovídá astronomickým pozorováním. V poslední kapitole nezakrývá překvapení až rozčarování současné kosmologie ze zapeklitosti, které před ně postavila "temná energie" a nevysvětlitelnost hodnoty kosmologické konstanty. Barrow je však optimista a očekává dříve či později příchod revolučních teorií, které přinesou naději na rozlousknutí i těchto oříšků. Pro ten účel si dovolil postavit paralelu mezi paradigmatem současné kosmologie a Keplerovou teorií sluneční soustavy: co když se nám nakonec podaří odpoutat od kosmologické konstanty, tak jako se dříve podařilo odpoutat od Keplerovy symetrie přírody skryté v počtu planet? Navrch se skromně, v jednom odstavci, pochlubí vlastním nápadem (se spoluautorem Shawem), který by vedl k vyřešení tohoto nejpalčivějšího kosmologického problému. S tím, že teď už jen stačí počkat na výsledky astronomických měření, zda budou s předpověďmi jeho teorie souhlasit. •• I tak z posledních autorových vět vyplývá, že je zastáncem představy multiverza vesmírů, z nichž jeden se náhodně vyvinul tak, že v něm mohly vzniknout hvězdy, galaxie a život. Jestli jsem dobře pochopil názory L. Smolina z jeho Znovuzrozeného času (Čz 10.12.2016), pak právě taková představa mu není po chuti. Ale to především proto, že teorie multiverza není falzifikovatelná, tj. nikdy nebudeme mít možnost testovat její vztah k realitě.

>>> Čtenářovy zápisky - archiv

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku