Karel Stein: Pomníčky Českého Švýcarska
Ilustrace Natalie Belisová, Petr Nesvadba, Petr Polda, Jarka Vaňová. Děčín, Děčínsko-podmokelská vlastivědná společnost a Nördlingen, Heimatverband Kreis Tetschen-Bodenbach 2016. 151 s. - ISBN 978-80-905025-7-4

Richard Dawkins: Magie reality. Jak víme, co je skutečně pravdivé
Ilustroval Dave McKean. Z anglického orig. přeložil Viktor Janiš. Praha, Academia 2015. 270 s. - ISBN 978-80-200-2527-2

Josef Brukner - Jiří Filip: Větší poetický slovník

Praha, Československý spisovatel 1968. 321 s., Klub přátel poezie

Palindrom - pantum - parabola - paradox - parafráze - paralelismus - parenteze - parodie - paronomázie... Záměrně jsem vybral za sebou následující hesla od "p", na nichž je znát, že autoři slovníku sesypali na jednu hromádku pojmy nejobecnější, daleko přesahující hranice poezie, i velmi speciální, s nimiž obcují jen literární vědci. Nemyslím, že je důležité vědět, co znamená paronomázie, je ale užitečné zjistit, že existuje jev "nahromadění několika slov odvozených od téhož kmene", který díky tomu snáze oceníme, až se s ním v literárním díle setkáme. Pročítání tohoto poetického slovníku tudíž bystří vnímavost k básnickým prostředkům a dovolí nám je víc vychutnat. ● Kromě krátké definice jsou hesla opatřena zlidštěným, neakademickým výkladem - a mnoha ukázkami. Těch je v součtu opravdu hodně, tudíž před sebou máme docela obstojnou básnickou antologii. Byť jsou to často úryvky vytržené z kontextu. Tak třeba právě u paronomázie je připojen jeden veršík od V+W a několikaveršové sloky od Miloše Vodičky a Vladimíra Holana. (Je pikantní, že se pod jedním heslem sešli sousedé z jednoho pražského domu, kteří se neměli v oblibě - asi víte, že?). ● Pročetl jsem si to celé už jenom kvůli těm ukázkám. Čerpají z českého e světového literárního odkazu od starověku přes lidové básně a písně po (tehdejší) současnost. Autoři nebáli hrábnout i do mladých řad, o čemž svědčí, že někteří citovaní tvůrci po téměř půlstoletí ještě i dnes tvoří - Jiří Suchý, Karel Šiktanc, Ivan Wernisch... S některými jmény to bylo vůbec moje první setkání. Takový Milan Schulz, pozdější emigrant působící ve Svobodné Evropě, mě rozesmál makaronistickou rýmovačkou: "V tom, že se jde na katok / neudělá chybu. / Ví, že když jsou vánoce, / nado variť rybu. / Nesplete, co znamená - / podnimajte znamena! / Umí zkrátka všecko. / Moloděcko." (s. 179) - Ani Schulz, ani mnozí jiní by neprošli (auto)cenzurním sítem, kdyby slovník vyšel o pár let později. Nemám zjištěno, jestli se kvůli J. Kolářovi, J. Hiršalovi, I. Divišovi či K. Šiktancovi nemusel později vyřazovat z knihoven, ale považuji to za pravděpodobné. On totiž i spoluautor slovníku J. Brukner byl postižen zákazem publikování. Pravdou zůstává, že kniha vyšla znovu až po třech desetiletích (2., upravené vydání v Mladé frontě 1997). Hesla o básnických prostředcích a formách se snaží vyvarovat veškeré suchopárnosti. Mnohdy pobaví trefnou metaforickou charakteristikou. Třeba madrigal: "Charakteristická uvolněnost se však [kromě formy] týká i tématu: madrigal je žánrový všežravec, který spolkne erotickou pralinku se stejným gustem jako meditativní houžev." (s. 177) A když je řeč o poémě, která v moderní poezii nahradila epos: "V klasickém eposu se básník vznášel nad látkou jako duch nad vodami, k poémě je přibit hřeby i trnovou korunou. Celá jeho bytost je v básni namočena až po bradu." A to je kouzlo Většího poetického slovníku: že v něm o literatuře nereferují encyklopedisté, ale literáti.

Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti

Ilustroval Zdeněk Mézl. Praha, Svoboda 1972. 509 s.

Lecturis salutem. Čtenářům pozdrav. První slova Mertlíkova velkého díla uvádějí do světa antického bájesloví, bez kterého se prostě neobejdeme. Svět řeckých bohů a hrdinů, na který zjevně i skrytě, vědomě i nevědomě, znovu a znovu odkazují kulturní počiny naší civilizace. Myslím, že většinu řeckých mýtů aspoň povšechně znám, ale zas ne natolik, abych si je nemohl osvěžit. Zvlášť když se nabízejí v převyprávění, které si dává záležet na "kráse příběhů". ● A ke všemu - i tato knížka je vyzdobena dřevoryty Zdeňka Mézla. I když poněkud zvláštně, nesymetricky: před titulní list je vloženo osm celostránkových kompozic, zatímco dále v knize už najdete jen miniatury oddělující jednotlivé příběhy, s výjimkou několika málo půlstránkových vyobrazení předznamenávajících větší tematické celky. ● Autor se musel vyrovnat s tím, že příběhy se navzájem proplétají, někdy si i odporují, ale s tím si vždy elegantně poradil. Kratší několikastránkové báje se střídají s velkými příběhy na dlouhé zimní večery: plavba Argonautů za zlatým rounem (na 80 stranách), Trojská válka, Odysseova dobrodružství. Na druhou stranu mě překvapilo, že některé epizody, které byly inspirací pro velká díla světové literatury, hudby i výtvarných umění, jsou odbyty dosti stručnou zmínkou - viz Médea vraždící z pomsty své vlastní syny. ● Za mytologické příběhy jsou vložena Vyprávění z řeckých (respektive římských) dějin - název těchto dvou oddílů je trochu zavádějící, neboť z valné části jsou také postavena na mytologii a ne na historicky doložitelných dějích. ● Výtečným nápadem bylo umístění řeckých a římských citátů - vždy po jednom na patě každé sudé stránky, v originálním znění a českém překladu. ● Velmi vděčný jsem za vyčerpávající jmenný rejstřík, a tak při jakékoli narážce na antické mýty, s kterou se setkáte, můžete rychle nalistovat a poučit se. Mertlík je v tomto ohledu druhou stranou mince k takovým encyklopedicky pojatým příručkám, jako jsou:

Jan Smetana: Rumburk. Město v Českém Nizozemí

Město Rumburk 1999. 213 s. - ISBN 80-238-4545-4

Každé město musí mít svou reprezentativní publikaci, která vyzvedne jeho úctyhodnou historii, doprovodí ji mnoha kvalitními reprodukcemi a vysloví nadějné vyhlídky pro jeho další rozvoj; přičemž poslouží i jako důstojný prezent k obdarování vzácných návštěvníků apod. Rumburským se pro tento úkol podařilo "zlanařit" významného severočeského historika Jana Smetanu. Motivací bylo 700 let uplynulých od první zmínky o městě (1298), ale kniha vyšla až rok po výročí. Budiž nám lhostejno, jak a proč došlo ke skluzu. (Poté, co jsem před několika dny slyšel vyprávění jiných regionálních historiků o sepisování dějin nedalekých Mikulášovic, divím se vůbec tomu, že taková kniha nakonec přece jen spatří světlo světa.) A to nemluvím o tom, že se Rumburkem nechal o 4 roky předběhnout Varnsdorf, kde se iniciativy musela chopit soukromá společnost (viz Čz 31.8.2010). ● V Rumburku jsem trávil čtyři léta studií, později jsem tamtéž randil s budoucí svou drahou polovičkou, tudíž mám k tomu městu jistý intimní vztah. Ke knížce jsem se přesto dostal s notným zpožděním. ● Takže dvě stě stránek o Rumburku: přírodní poměry, počátky osídlení, středověk, doba předbělohorská, baroko, industrializace, roky meziválečné, poválečné... Historie jako na dlani, přilepšená dobovými vyobrazeními, mapami, fotografiemi, biografickým slovníkem význačných rumburských osobností (přes pět desítek medailonů!), výčtem představitelů městské samosprávy, seznamem ulic a prostranství s historií jejich pojmenování. Prostě vlastivědná lahůdka. Stěžovat si na nějaké ty překlepy či chyby v interpunkci je v tomto případě hnidopišské; ostatně není jich tolik, aby působily rušivě. Nepříjemnější - a korekturám nepochopitelně uniknuvší - je chybné vytištění tabulek s výsledky voleb v letech 1820 a 1946 (s. 114, 145). V odstavci o změnách na MěstNV v roce 1990 (s. 162) je několik vytečkovaných míst, kam se zřejmě ani na poslední chvíli nepodařilo doplnit příslušné údaje. Kapitola o současnosti (90. léta) se mi zdá pro tuto publikaci neúměrně podrobná, ale to je věc vkusu. Redakce neslavně zápasila s reformou českého pravopisu z roku 1993, a tak musíme nad názvy ulic, církevních svátků, škol apod. přimhouřit oči. Ale skončeme to pochvalou za nápad vložit do předělů mezi kapitolami fotografie jednotlivých soch z výzdoby proslulé rumburské Lorety. ●● Tak, a teď očekávám ty Mikulášovice, které se budou křtít příští týden. Asi u toho nebudu, ale výtisk mám "posichrovaný", tudíž se tu dojmy objeví jistě dřív než 17 let od vydání. 

Thomas a Dorothy Hooblerovi: Konfucianismus

Přeložila Petra Jeřábková. Praha, NLN - Nakladatelství Lidové noviny 1997. 129 s., edice Světová náboženství. - ISBN 80-7106-190-5

Paula R. Hartzová: Taoismus

Přeložila Stanislava Vomáčková. Praha, NLN - Nakladatelství Lidové noviny 1996. 133 s., edice Světová náboženství. - ISBN 80-7106-185-9

Prohrabujíc hromadu knih, kterých se kdosi zbavoval, zůstala mi automaticky v ruce popularizační příručka o taoismu. Taoistickou filozofií jsem se nechal okouzlit někdy kolem svých dvaceti let. Ale s tím jsem se zde svěřoval právě před rokem u Cílkova překladu Tao te ťing, viz Čz 2.12.2015. Vedle Taoismu jsem si rovnou mohl ponechat i Konfucianismus. Škoda, že v hromádce chyběly další svazky edice - nepohrdl bych zejména Buddhismem, neboť ten chybí do triády náboženských směrů, které se v Číně postupně střetávaly, ovlivňovaly, až se nakonec promísily i v myšlenkové systémy zahrnující učení všech tří zároveň... Ale což, bylo to zadarmo. Ostatně, odnášel jsem si z té hromádky i Bondyho Čínskou filosofii, která slibuje podstatně hlubší ponor do všech zmíněných směrů. À propos: náboženství, nebo filozofie? To je právě to: kořeny jak taoismu, tak konfucianismu tkví ve filozoficko-etickém postoji ke světu a náboženský rozměr se na ně postupně nabaloval, zakladatelé byli zbožštěni, utvářely se složité obřady, jejichž nedodržení mělo mít fatální následky... ● Obě knížky ve stručnosti poučují o podstatě daného filozofického učení, o zakladatelích a nejvýznamnějších pokračovatelích, peripetiích vývoje v Číně i jiných zemích (Japonsko, Korea), vlivu na politiku, umění i běžný život obyvatelstva. Komentují také situaci poté, co oba směry prošly v Číně po nástupu komunistů k moci nelítostnou perzekucí, a po mírném "oteplení", když si státní moc uvědomila váhu kulturního dědictví čínské civilizace. ● Na obou knížkách je sympatické, že nešetří ilustracemi, i když jen černobílými, a že i při stručnosti textu nezapomínají na rejstřík a základní bibliografii. (Jeden úsměvný detail: v Konfucianismu je první bibliografickou položkou pod nadpisem "Práce v češtině": A riekol majster, Tatran, Bratislava 1977). Horší je to s jejich jazykovou korekturou, především v Konfucianismu: "Napadl Monciovi stoupence..." (s. 41), "Na vzdory své izolaci..." (s. 57), nebo-li místo neboli (vícekrát), o chybné interpunkci nemluvě. V Taoismu chyb méně, v druhé půli knihy přibývá opět chybných umístění čárek v souvětích. ● Nakladatelská upoutávka na obálkách nabízí dalších šest příruček z edice Světová náboženství, ale rešerše knihovnických katalogů naznačuje, že v NLN už došlo jen na Buddhismus a Sikhismus. V nakladatelství Vyšehrad ve 2. polovině 90. let zahájili stejnojmennou a dosud pokračující edici, ale její pojetí je jiné, o stručné profily jednotlivých náboženství už v ní většinou nejde. 

Alberto Manguel: Knihovna v noci

Přeložila Olga Trávníčková. Brno, Host 2009. 302 a 52 s. - ISBN 978-80-7294-336-4

S hříšně velkým odstupem od Manguelových Dějin čtení (Čz 27.12.2008) opatřil jsem si další jeho esejistickou knihu na podobné téma. Jakožto knihovník nemohl jsem jinak. V Dějinách čtení Manguel vzdal hold čtenářství a prozkoumal tento fenomén z nejrůznějších úhlů. Podobně přistoupil i ke sbírkám knih (a jiných forem psaných textů). Netřeba zdůrazňovat, že zaujme hlavně ty, kdo vzhlíží ke knihovnám v (téměř) posvátné úctě a nepostradatelné součásti svého životního prostoru. I pro mě byla tato četba sváteční záležitostí. ● Středobodem Manguelova psaní o knihovnách je jeho vlastní knihovna, vybudovaná na francouzském venkově, samozřejmě v místech s patřičným geniem loci. Jako by chtěl vzbudit čirou závist. Jo, tak nějak si to představuji: bloumat v noci prostornou knihovnou ozářenou ostrůvky lamp, s bezstarostnou nesystematičností losovat z regálů věty coby dílčí smysly celkově nesmyslného světa... ● Už v počáteční sondě do historie -Knihovna jako mýtus - mě šokovalo zjištění, že proslulá starověká Alexandrijská knihovna nejspíše nevyhořela za Caesara a její osud je vlastně zahalen v mlze - a nadto že vlastně vůbec nic nevíme o její podobě. ● Knihovna jako řád - třídění a pořádání knih má Manguel za nutné zlo, nad čímž se má knihovnická a knihomolská dušička jen útrpně usmívala; natož pak nad Knihovnou jako prostorem. Shodou okolností u nás doma jsme právě zrušili jedno tabu a "odklonili" jeden regálek do ložnice. ● Vzápětí přichází komentář k digitalizaci. Uvádí se tu odstrašující případy likvidace velkých souborů tištěných knih a periodik, nahrazených nekvalitními a nespolehlivými reprodukcemi na foto- a digi-nosičích. Velmi rozumně zní jeho obhajoba koexistence tištěných a elektronických médií (na s. 78). ●Část nazvaná Knihovna jako stín se zabývá "břemenem nepřítomnosti" každé knihovny - totiž tím, co v ní chybí. "Každá knihovna něco vylučuje, neboť její výběr, jakkoli široký, nechává mimo své zdi nekonečné řady spisů, které nebyly z důvodu vkusu, znalostí, prostoru a času přijaty." (s. 103) Musím poznamenat, že autor v tomto výčtu důvodů pozapomněl na jeden podstatný: nedostatek peněz. Coby praktikujícího veřejného knihovníka mě právě toto omezení napadá ze všeho nejdříve. Dotyčná kapitola nicméně směřuje především k cenzuře. ● Knihovna jako mysl - na str. 179-180 mě zaujala informace, že islámská tradice upřednostňovala předávání textů ústním podáním před tím písemně zaznamenaným. "Knihovna" měla být uložena v myslích, nikoli v hmotné podobě. Jiný pohled na tento fenomén asi bude mít Tom Holland. V jeho knize Ve stínu meče - k níž se v Čz snad také jednou dostaneme [17.12.2016] - je absence psaných textů spíše k důvodem ke zpochybnění starobylosti a autenticity islámských spisů, zakládajících samotnou islámskou věrouku. ● Knihovna jako ostrov - v kapitole najdete mimo jiné zamyšlení o tom, co znamenala kniha pro společnost v dávných dobách a nyní: návštěvník z minulosti by byl sice zaskočen obrovským množstvím knih a "sečtělostí" lidstva, ale ke svému zklamání by zjistil, že kniha poklesla do role "baviče" a knihovna že se proměnila z pokladnice paměti a zkušenosti v jakési skladiště kratochvilného čtiva (s. 202). ● Knihovna jako identita - vaše sbírka knih na vás prozradí, co jste zač; je obtiskem osobnosti vlastníka či jeho autoportrétem. ● Nemohu se rozhodnout, zda souhlasit s pointou, kterou Manguel vložil na závěr svého povídání o knihovnách. Spíše ve mně vzbuzuje dojem, že ze svého čtenáře potřebuje vyloudit slzičku dojetí. ... Ale: máte-li knihovnu (ano, máte), sedněte si k/v ní někdy v noci a zašátrejte namátkou v knižních hřbetech... a nebo jen zavřete oči a představujte si, co ve své knihovně jednou ještě budete mít.

Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity

Praha, Vyšehrad 2015. 335 s. - ISBN 978-80-7429-534-8

Moje první přečtená kniha od Putny. A zjišťuji, že k mé vlastní škodě. Jistě by mě byly zajímaly mnohé z jeho předchozích prací zkoumajících vztahy kultury a náboženství, a též jeho styl psaní mi vyhovuje. Díky aféře kolem jeho jmenování profesorem (jsa v nelibosti samého našeho pana prezidenta) je autor známý i širšímu publiku, ač ne v kontextu, jaký by si zasloužil. ● V devatenácti esejisticky pojatých zastaveních sonduje duchovní tradice Ruska a blízkého kulturního okruhu zahrnujícího dnešní Ukrajinu, Bělorusko, Litvu, Polsko - Halič. (Kapitoly nazval Obrazy s odkazem mj. na Havlíčkovy Obrazy z Rus.) Před čtenářem vyvstávají kořeny pravoslaví a souvislosti jeho zrodu, peripetie kulturního vývoje ovlivněné oponentními hnutími a "kontrakulturami" - od pohanství přes katolíky, staroobřadce, jurodivé, židy, revolucionáře, reformní snahy uvnitř pravoslavné církve... Poukazuje na dvě historické alternativy politického modelu - dvojí Rusko: vedle moskevského totalitárního samoděržaví patří k ruským dějinám také kulturně a nábožensky pluralitní společnost Haličské, Novgorodské a Litevské Rusi, jež však neobstály před vojenskou převahou Moskvy. Soupeření mezi demokratickými a autoritářskými principy vedení země však pokračuje dosud. ● V tomto průvodci myšlenkovými proudy, přelévajícími se Ruskem, vystupují mnohdy do popředí spisovatelé a myslitelé - Dostojevskij, Gogol, Berďajev, Čaadajev, Solovjov, L. N. Tolstoj, Bulgakov, Solženicyn... Zaujala mě charakeristika ukrajinského a běloruského národního obrození; Putna například závidí Ukrajincům, že zakladatelský počin jejich národní literatury tkví v legraci - je to Kotljarevského parodie Vergiliovy Aeneidy. Zakladatelské počiny většiny jiných literatur byly sice důstojně vážné (uvádí se zde Kollárova Slávy dcera) - ale na rozdíl od Enejidy dnes již zoufale neživotné. ● Putna nás vede k vhledu do kulturního a politického vývoje dovedeného do současnosti a ozřejmuje tak nakonec i ideologické podhoubí současné putinovské garnitury. Máme tak před sebou současně též politologickou studii, reflektující i aktuální dění posledních let - revoluční události na Ukrajině, ruský zábor Krymu.

Básníci na cestách. Výbor z české cestopisné lyriky 20. století

Uspořádal a doslov napsal Milan Blahynka. Ilustroval Jan Černý. Praha, Československý spisovatel 1978. 119 s., Klub přátel poezie

Abeceda květů. Stolístek z české a světové poezie

Vybral, uspořádal a doslov napsal Rudolf Matys. Ilustrovala Eva Hašková. Praha, Československý spisovatel 1979. 171 s., Klub přátel poezie

Dvě básnické antologie, jimiž Klub přátel poezie koncem 70. let obdařil své abonenty coby členskou prémií. Dvě témata básníky oblíbená a tudíž v poezii hojně frekventovaná a pro tematické antologie "jako dělaná". Obě mají abecední uspořádání podle zeměpisných destinací, respektive květin - u nich navíc s bonusovým oddílem celých kytic. ● Víc mě bavil výbor sestavený z básnických reflexí navštívených cizích krajů. Byť jsem se musel smířit s jistou tendenčností, skryté v předimenzovaném zastoupení tehdy prominentních tvůrců (I. Skála, M. Florian, J. Pilař, ...). Zato Karel Toman, pro kterého byla příznačná právě cestovatelská inspirace - coby protipól k tématu domova - se tu mihne jen podvakráte. Ještě že to dohání pět ukázek  z K. Biebla. Také ve výběru motivů cítíme úlitbu bohům: když Londýn, tak hladoví nezaměstnaní (J. Urbánková), když Mexiko, tak noční kluby v kontrastu k brlohům (K. Boušek), když Neapol, tak zase nezaměstnaní (J. Pilař), když Chicago, tak prostitutky (J. Mach), když Brazílie, tak chudí mulati (P. Bojar); když Moskva, tak připomínka VŘSR (J. Hora). Naštěstí mezitím i osvěžující obrázky Wolkerovy, Ortenovy, Holanovy, Vyhlídalovy, Nezvalovy... ● Zatímco Básníci na cestách se rekrutovali výhradně z českých zemí a dvacátého století, Abeceda květů dostala rozměr všesvětový a všečasový. Od lyriky starověké (Li Po, Sapfó, Ovidius) přes Shakespeara, Goetha, Puškina, Rilkeho po ... ale ovšem, po M. Floriana, I. Skálu. Nečekejte jen růže, fialky, lilie a slunečnice, místo dostaly i jívy či jetel, a jestli jsem měl důvod zalistovat opakovaně zpět, tak k Chmýří bodláku (Tu Fu, s. 18), s nímž se tu propojila tematika cestovatelská - totiž tulácká.

Atlanti drží nebe. Výběr z tvorby sovětských písničkářů

Vybral a uspořádal Milan Tokár. Přeložili Milan Dvořák a Helena Franková. Praha, Lidové nakladatelství 1989. 158 s.

Tak teda ještě jedna básnická antologie. Druhá půle osmdesátých let, kdy jsme sice ještě netušili, k čemu že se to schyluje, ale změna klimatu byla cítit. Mimo jiné i tom, že se oficiální publicity dostávalo čím dál více i písničkářům - "folkařům". Spekuluji, že k uvolnění těchto stavidel hodně napomohl kult Vladimíra Vysockého. Ze sovětského Ruska se nemohl nepřelít k nám, kde se ho nejviditelněji ujal Jarek Nohavica. ● Lidové nakladatelství, které se specializovalo na sovětskou literaturu, se chopilo příležitosti zabodovat u mladého publika a postaralo se o vydání sborníku písňových textů hned sedmnácti zpívajících básníků. Do té doby se u nás kromě Vysockého vědělo ještě o Okudžavovi a jim dvěma v knize patří čelná místa v pořadí i počtu ukázek. Zbývající jména se však skrývala hluboko v jejich stínu. Ono tomu tak vlastně zůstalo dodnes a antologie zůstala pro budoucnost víceméně jen připomenutím, že oba bardové byli špičkou ledovce. Pro úplnost těch patnáct "dalších": Vizbor, Gorodnickij, Jakuševová, Dolinová, Kim, Dikštejn, Hachverdjan, Bačurin, Dolskij, Kljačkin, Kukin, Jegorov, Almazov, Luferov, Vachňuk. O některých jménech toho dnes ví maloučko i ruská Wikipedie. K představení mnohých z nich musel v antologii stačit jeden jediný písňový text. ● Před několika dny zemřela ruská básnířka a písničkářka Novella Matvejevová. Našel jsem si od ní několik ukázek na YouTube a zdá se mi, že by se svou citově silnou lyrikou v Atlantech rozhodně neztratila. V předmluvě je dokonce zmíněna mezi zakladateli žánru, ale na ukázku se už nedostalo... ● Ostatně, znát z písní jen text (totiž jeho překlad) je méně než půl.

Karel Šiktanc: Jak se trhá srdce

Ilustroval Aleš Krejča. Praha, Mladá fronta 1991. 174 s. - ISBN 80-204-0202-0

Vlastně první Šiktancovo dílo, které jsem souvisle přečetl. Je jedním z těch, kdo se za normalizace ocitli na indexu, a tudíž se s ním moje generace (až na ten její zlomek, k němuž se dostal samizdat) nesetkávala. V průvanu zakázané literatury, zpřístupněné po listopadu, jsem Šiktance zaregistroval jako intelektuálně náročného básníka na hraně srozumitelnosti, a stále jsem odkládal, kdyže si na něj udělám čas. Až se mi dostala do ruky tato knížka. ● Mladá fronta, nakladatelství, kterému v 60. letech šéfoval, přispělo ke splátce publikačního dluhu vydáním původně samizdatové (1978) sbírky Jak se trhá srdce a tentýž svazek doplnilo výborem jeho poezie z let 1964-1970. ● Dojem: ne, opravdu jsem ještě nečetl těžšího básníka. Verše nabité zašifrovanou symbolikou, působící mrazivými metaforami, uhrančivou obrazností, těžkomyslností a magickým tajemnem přerůstajícím někdy až v mystickou hrůznost. Tak třeba tematické sepětí české zabijačky a hamletovského motivu v básni Krev (s. 16)! Nebo dramatická dialogičnost Lásky listopadky (s. 165). Báseň Vandr (s. 30) na mě zapůsobila poetikou připomínající Karla Kryla. Posuďte: "... Kadidlo Rodinné šperky / na polštářích vaty / Zákoník fízlů / Helmy plné děr / A frak / A fangle antoušků A v kufru / handgranáty / Asfalt se máčí / Syn chce / na koně / Nesu ho Krtci / v ovísku se šklebí / Den / noc / a den A tisíc dní / A jenom štěrk A jenom prach A ptáci / proti nebi / Neplač / má lásko Bude-li tě zábst / já obléknu tě na noc / třeba do kapradí / Kára je těžká Kde však / na zemi / tak vymyté tak stříbřité / složit své harampádí?" ● Magickou účinnost Šiktancových básní zesiluje slovník využívající archaismy a jazykové hříčky a novotvary, úsečnost a přesahy veršů, biblické motivy, kompozice využívající opakování a postupnou gradaci děje. Snově úzkostnou atmosférou jsou naplněny i dva prozaické texty Černé peří a Zelený sen. A stejného ducha jsou i černobílé ilustrace Aleše Krejči. Ne, není to čtení na polštářek před spaním... ale zaplaťpámbu, že jsem se o silný zážitek nenechal připravit.

Ester Sadivová: Kaple sv. Alžběty Durynské v Dolních Křečanech / Kapelle der hl. Elisabeth von Thüringen in Nieder-Ehrenberg

Překlad Jarmila a Dieter Winklerovi. Rumburk, vydalo město Rumburk 2016. 11 s. - ISBN 978-80-87513-21-7

V rumburském muzeu působí mladá dáma, která doslova žije místní historií a má o ní úctyhodný přehled. Jejích publicistických aktivit by mohlo být víc, nebýt nepatřičné skromnosti. Její nová práce vznikla k příležitosti 80. výročí svěcení kaple v Dolních Křečanech. Ty jsou od roku 1949 součástí města Rumburku, proto brožuru vydala právě tamní radnice. Jsou zde shrnuty výsledky bádání o historii kaple a osudech pamětních desek k uctění obětí 1. světové války z Dolních Křečan. Na dvanáct stran (včetně obálky) se podařilo vměstnat popis slavnosti svěcení na konci května 1936, medailony osobností spojených s výstavbou kaple i samotné svaté Alžběty Durynské, okolnosti zřízení pamětních desek padlým i jejich nedávnou obnovu. Nezapomnělo se ani na krátké představení Dolních Křečan. To vše v jazyce českém i německém a s množstvím historických i současných fotografií, faksimilí dobových dokumentů apod. Nectností, jejíž příčinou byl asi předem daný minimalistický rozsah publikace, jsou jejich malé až miniaturní reprodukce. S použitím toho samého obrazového materiálu mohla mít klidně i dvojnásobný rozsah. ● Kdo sleduje zdejší regionální publikace a všímá si jejich grafické úpravy, pozná už bez nápovědy "rukopis" jiřetínského Jiřího Stejskala - což je známka kvality.

Miroslav Zůna: Francis Bacon

Praha, Svoboda 1970. 181 s., edice Portréty

Kromě jedné beletrie (Queneauova Koření života, Čz 4.8.2016) jsem si s sebou na dovolenou vzal dvě "naučky" z nových přírůstků v mé knihovně. Obě historické: životopisnou monografii zakladatele moderní vědy Francise Bacona a výbor z díla českého historika Josefa Pekaře. Ten nebyl tak docela četbou do vlaku a dočítal jsem jej nakonec doma. Mezi oběma knihami došlo i k jednomu tematickému protnutí: Bacon se na vrcholu své politické kariéry, tedy v pozici lorda kancléře v letech 1617-1621, podílel na králově zahraniční politice a jeho odmítavé stanovisko k finanční pomoci Fridrichu Falckému bylo jedním z důvodů české bělohorské tragédie - a té je v Pekařově knize věnován nejrozsáhlejší článek. ● Zůnův styl netrpí suchopárnou učeností a čtenáře tu a tam i pobaví. Než vůbec přejde k učencovu životopisu, barvitě charakterizuje anglickou společnost alžbětinské doby. Bacona samotného vystihuje jako svých kvalit si vědomé osobnosti, pro kterou byla kariéra ve státních službách nikoli jen finančním zabezpečením pro soukromou vědeckou práci, ale podstatnou součástí seberealizace. Bacon se sice zabýval i konkrétním vědeckým výzkumem, ale na rozvoj věd zapůsobil hlavně odvržením aristotelovské scholastiky ve prospěch "účinného vědění" vycházejícího z experimentálních věd a s konkrétním užitkem pro lidi. Horoval pro organizovanou vědeckou práci, která by ve spolupráci veškeré vědecké komunity vedla k rychlému pokroku lidstva. (Pro ty, jimž škola neupřela aspoň základní kurz dějin filozofie: dílo Nové Organon, induktivní metoda a čtyři idoly, překážející objektivnímu poznání - ano to je tenhle Bacon.) Úsměvné jsou pak zmínky o tom, jak v samé praxi Bacon absurdně selhával, když odmítal uznat Koperníkovy a Galileovy objevy. V připojených ukázkách z jeho vědeckých spisů mě (coby knihovníka) zaujal pokus o tematické roztřídění vědecké práce, které už je skromným náběhem k o mnoho pozdějšímu MDT (mezinárodnímu desetinnému třídění). A též mi neušlo, že mezi ohlasy na Baconovo dílo je poměrně obsáhle citován Jan Patočka. Roku 1970 to ještě bylo možné.

Josef Pekař: O smyslu českých dějin

Praha, Rozmluvy 1990. 418 s. - ISBN 0-946352-70-4

O tom, že existoval významný český historik Josef Pekař (1870-1937), se "za komunistů" nemluvilo, popřípadě byl opatřen "ultra-reakční" a "ultra-katolickou" nálepkou. Vzápětí po sametové revoluci bariéra padla a na pulty knihkupectví zamířil výbor z Pekařových statí, studií a přednášek. Uběhlo čtvrt století a s touto knížkou jsem se vydal do hlubin české minulosti. Ba, po jiných cestách, než po kterých nás kdysi vedli ve školních lavicích. ● Stati jsou řazeny zhruba chronologicky podle období, kterým jsou věnovány, od Svatého Václava po 19. století, a na závěr byly připojeny stati Smysl českých dějin a O periodizaci českých dějin. Pekař byl historik publicisticko-polemického ražení a v otázkách národních symbolů a dějinných zlomů (svatý Václav, husitství, Žižka, Lipany, pobělohorská protireformace) neváhal tnout do živého, a to vždy s důslednou oporou v historických pramenech, jimiž přeargumentoval soudobé propagandistické, ideologicky podbarvené výplody soudobých "takyhistoriků". Zdrcující recenze knihy německého moravského historika Bretholze, který se pokusil vyvodit nepřetržité germánské osídlení Čech od dob Markomanů a Kvádů, dneska překvapí snad hlavně tím, s čím musela vědecká obec bezprostředně po vzniku Československa bojovat. Zajímavější už je Pekařův zásah do sporů o Jana Husa a ideje husitství či netradičně vykreslený portrét Jana Žižky. Žižka je podán jako ojedinělý zjev poblouzněného "božího bojovníka", unášeného myšlenkou očisty církve; jeho hrůzyplná tažení doprovázená bořením klášterů a upalováním kněží jsou vysvětlitelná právě v kontextu středověké náboženské extáze, jejíž barbarské dílo má dokonce oporu ve starozákonních knihách. Pekař odmítá vykládat tuto etapu českých dějin jako zápas demokratických idejí proti aristokracii a feudalismu - čímž se vymezuje vůči Palackému pojetí "demokratických" Čechů proti "nedemokratickému" německému živlu. Přitom husitské době neubírá velikost a slávu a ohromný význam pro národní sebevědomí. Zároveň ale vysvětluje, proč výsledek bitvy u Lipan zabránil ještě větším škodám, než jaké českou zemi nakonec postihly. ● V kontrastu k husitskému morálnímu vzepětí národa hodnotí bělohorskou tragédii jako výsledek duchovního zmarnění: zlenivělá, zmaterializovaná společnost nebyla s to se dostatečně energicky postavit výzvě, která před ní stála. ● Příležitostí k jinému Pekařovu "kontroverznímu" vystoupení byl tzv. boj o sv. Jana Nepomuckého, vedený na počátku 20. let s Janem Herbenem (blízkým T. G. Masarykovi). V tehdejší atmosféře, kdy národ nadšeně prožíval odtržení od katolicismem prosáklé monarchie, stál Pekař jakoby na špatné straně: nebránil samozřejmě monarchii, naopak, česká národní myšlenka mu byla svatá, ale poukazoval na pozitivní vliv katolicismu právě v dobách formování českého obrození. ● V polemických zápasech se Pekař nerozpakuje zdůraznit svou vědomostní převahu, poukazujíc na to, že o tématu (například o staročeských legendách) nemohou vědět tolik co on. Jako by jím prostupovalo charakteristické sedlácké sebevědomí - však ona "konzervativnost", která je mu přičítána, jistě souvisí s jeho původem ze starého sedláckého rodu od Turnova. ● Byl jsem zvědavý na Pekařův článek o písmákovi F. J. Vavákovi, protože v jednom z Kosatíkových Českých okamžiků (Čz 29.5.2016) je popsána epizoda Vavákova podivného setkání s císařem Josefem I. Na obou místech se dozvídáme příčinu rezervovaného vztahu českého barokního sedláka vůči císaři, nad nímž se jinak zvedá gloriola lidumilného a lidmi milovaného panovníka-reformátora. Pekař ve své obsáhlé recenzi nově vydaných Vavákových Pamětí měl ovšem více prostoru k tomu, aby nás obeznámil s jeho duševním obzorem, národním cítěním, všestrannou zvídavostí - a přitom katolickou bigotností a frustracemi z tolerančního patentu a dalších josefínských novot, které bortily jeho životní jistoty.

Raymond Queneau: Koření života

Z francouzského orig. přeložila Jarmila Fialová. Doslov (poznámka o autorovi) Jiří Pechar. Praha, Odeon 1972. 218 s., malá řada Soudobé světové prózy

Postupně se mi daří obšťastňovat se dalšími knihami oblíbence Queneaua, aniž bych po nich cíleně pátral. Samy mi chodí naproti. Koření života přišlo na řadu po Tuhé zimě, Svízeli, Na svatého Dyndy, Modrých květech a Zazi v metru (k posledním třem viz Čz 12.5.2007, 20.1.2013, 14.1.2016). Vzal jsem si ho na dovolenou - spolu s Josefem Pekařem a Francisem Baconem, na něž tu dojde jindy - a vlny queneauovské lázně tak oblažovaly mé autobusové a vlakové pojížďky Královéhradeckem. Na cestách oscilujících kolem bývalého pevnostního města se tak odehrávala paradoxní proměna prostého a prostoduchého vojáčka, pohybujícího se na první stránce románu jako mechanická figurka mezi kasárnami a kantýnou, v jedinou lidsky se chovající bytost uprostřed okupované Francie. Grotesknost spočívající mimo jiné v jeho pochybné jasnovidecké živnosti, převzaté od ochuravělé manželky, má svou hlubokomyslnější paralelu v "jasnovidectví", s nímž odhaluje skutečnost věcí příštích a s níž vstupuje na dráhu "ateistického askety". ● Prosím též ostatní česky vydaná Queneauova díla, aby se hezky řadila do fronty: Můj přítel Pierot, Odile, Stylistická cvičení (ta mohou předbíhat), Na ženský je člověk krátkej, Děti bahna, Oblý a Pelech. Děkuji.

Francesco Petrarca: Listy velkým i malým tohoto světa

Z latinského orig. přeložil Antonín Rausch. Doslov Jaroslav Pokorný. Praha, Odeon 1974. 292 s.

Byl to šťastný nápad vzít vzít do ruky Petrarcovu korespondenci právě po dočtení Civilizací starověkého Středomoří (Čz 26.6.2016) a nedlouho po Vita Caroli (Čz 14.5.2016). Čítankový Petrarca je renesančním pěvcem nešťastné lásky k Lauře a jako takový je v mé knihovně zastoupen Zpěvníkem (Čs. spis. 1979) a Kanzónami pro Lauru (MF 1969). Výbor z dopisů ukazuje jeho celoživotní touhu po obnovení starořímské slávy. V listech určených přátelům a panovníkům je tolik narážek a citací týkajících se antických dějin a mytologie, že vydavatelé kromě několika základních vysvětlivek rezignovali na další komentář a odkázali na jiné příručky. Ve vybraných ukázkách se především seznamujeme s jeho politickým smýšlením, s kritikou italského politického života a voláním po obnově slávy a velikosti Říma. Nás, české čtenáře, zaujmou hlavně dopisy Karlu IV. Usilovně - a někdy až s tvrdou upřímností a výčitkami - v nich Petrarca císaře vybízí ke státnickým činům, kterými by sjednotil Itálii a přenesl svůj císařský trůn do Říma. Věhlasný literát zahleděný do idealizovaného starověku byl mimo realitu a zklamanými nadějemi byl posléze zdrcen. K dalším tématům korespondence - a to zejména z dob básníkových mladších let - patří vpravdě renesanční zvídavost a touha po poznání. Projevila se v líčení zážitků z cest po Evropě (ač neitalskou cizinu považoval ve shodě se svým antickým smýšlením za "barbarskou") či v zadostiučinění nad úspěšným výstupem na Mons Ventosus (Mont Ventoux v Provensálských Alpách - jeho vrchol dnes bývá cílem etapy Tour de France!). Obzvláště mě potěšilo badatelské pátrání po záhadném ostrově Thule, neboť leccos nasvědčuje tomu, že je řeč o dnešním Islandu. Špatně skrývaná ješitnost čiší z listů týkajících se jeho korunování vavřínovým věncem. ● Kniha je mi obestřena kulatými výročími: vyšla k 600. výročí autorovy smrti (1374), nyní bylo slaveno 700 let od narození nejčastějšího adresáta Karla IV. a poslední přetištěný dopis (též určený římskému císaři) je datován, prosím pěkně, přesně na den 600 let před mým narozením!

Historie Varnsdorfu - restaurace a hotely na starých fotografiích / Warnsdorf - die Geschichte - Gaststätten und Hotels in alten Fotos

Varnsdorf, Libuše Horáčková 2011. 96 s. - ISBN 978-80-904194-5-2

Roman Karpaš - Karel Stein - Miloslav Nevrlý: Album starých pohlednic Lužických hor a Ještědu / Album alter Ansichtskarten vom Lausitzer-, Zittauer- und Jeschkengebirge

Liberec, Nakladatelství 555 2000. 155 s. - ISBN 80-86424-01-4

Ester Sadivová - Zdeněk Patzelt: České Švýcarsko včera a dnes / Böhmische Schweiz Gestern und Heute

Krásná Lípa, České Švýcarsko, o. p. s. 2012. 159 s. - ISBN 978-80-87248-21-8

K mé radosti mohl jsem si přivlastnit hnedle tři knížky dobových fotografií z našich končin. Úlovkem jsem se probíral poctivě stránku po stránce a nasával nostalgii let pozdního Rakouska-Uherska a časů prvorepublikových. Každá z nich má jiný geografický záběr, ale ten se protíná právě v mém rodném městě Varnsdorfu. Společné je jim také dvoujazyčné provedení. Žádný div, vždyť v dobách pořizování snímků se zde mluvilo téměř výhradně německy a sázka nakladatelů na německou klientelu je sázkou na jistotu. ● První z knih je právě že jenom varnsdorfská a patří k sérii vlastivědných publikací vydávaných místní nakladatelkou. Její předností (té publikace) je úctyhodná tematická sbírka, za kterou musí být nimravá práce s dohledáváním zobrazených lokalit a znalost místních dobových reálií. Přesto překvapí až příliš stručné informace, většinou jen název či majitel podniku a adresa, a pokud česká popiska obsahuje nějaké upřesnění, německý čtenář se bez něho musí obejít - což je, řekněme, poněkud zvláštní... Zoufalé je ovšem knihařské a grafické provedení: černobílé kopie na kancelářských papírech sešitých kroužkovou vazbou. Ale snad se při této úspornosti mohla knížka dostat do cenové hladiny přístupné širšímu okruhu zájemců. Texty, i při své stručnosti, se pečlivostí sazby také zrovna pochlubit nemohou. A podotkněme, že na obálce zvýrazněný název Historie Varnsdorfu je naprosto zavádějící. Při listování mě zaujala zejména budova Kollosea: konečně jsem získal představu o podobě někdejšího podniku v kronikářských záznamech často zmiňovaného jako dějiště koncertů, divadelních představení a jiných společenských akcí. Kdy vlastně vzalo zasvé? Jedna z věcí, které se tu nedovíme. Atraktivním motivem byla požářiště vyhořelých objektů (Střelnice, hotel U Města Vídně). Naproti tomu oko laskavě spočine na snímcích hostinských a kavárenských interiérů. ● Druhá kniha rozšíří náš záběr na celá dvě pohoří. Mapuje oblast, kudy procházeli někdejší poutníci po jednotně značené hřebenovce spojující Ještěd s Růžovským vrchem - a to s četnými odbočkami. Album už nese znaky sličné, dárkově vypravené knížky, včetně vychytávky s odstínově odlišenými bloky listů pěti kapitol. Ty jsou uvedeny procítěnými předmluvami K. Steina a M. Nevrlého. Z komentářů ke snímkům se dozvíte leckteré pozoruhodnosti. Jen mě udivilo, že jejich česká a německé verze se tu a tam obsahově liší. ● S třetí knížkou jsem si užil nejvíc. Jak název napovídá, přináší srovnávací záběry starých fotografií se současnými, což má pro mě i to kouzlo, že zachycují místa, kudy často procházím. Je fajn, že se nešetřilo na formátu: na každé straně jedna stará pohlednice (asi tak ve velikosti originálu) spolu se současným snímkem. Ale řekněme raději soudobým. Protože ač jsou knížce teprve čtyři roky, některé "současné" fotografie už jsou historické. Příkladem za všechny je tzv. Anglický dům v Rumburku, kdysi sídlo zakladatele věhlasné manufaktury a nejstarší kamenný dům soukromé osoby ve městě (1720); starší foto jej zachytilo ve stáří přesně dvou set let a v plné parádě. Nové foto dává tušit silnou zanedbanost - ale nikoliv snad blížící se už zánik. Dnešní foto by zachytilo bezútěšně prázdnou planinu, i přes protesty, které chystaná demolice ve veřejnosti vyvolala. Smutek vyvolává řada dalších stránek, kde jednomu obrázku dominují velká udržovaná stavení (mnohdy s hloučky obyvatel), ba i osady a vesnice - a na sousedním snímku... nic. ● Pořizování srovnávacích snímků má svá úskalí: například ne vždy je možné fotoaparátem zamířit právě z toho místa, kde stál před sto a více lety předchůdce, jindy se do cesty postavila mohutná zeleň, která zde onehdy nevzrůstala. Potěšila snaha o dokonalost, když vedle staré fotky železničního viaduktu či nádraží se současná vlaková souprava nachází právě tam, kde parní kolos pózoval "posledně". ● No a taky by mě moc zajímala knížka asi tak z roku 2100, v které by byly obrázkové dvojice z Českého Švýcarska doplněny na trilogii. Doufám, že mi nakladatelé vyjdou vstříc.

Jan Burian - Pavel Oliva: Civilizace starověkého Středomoří

Praha, Svoboda 1984. 549 s., Členská knižnice

Ano, starověké Středomoří, základ naší civilizace... Do tohoto světa jsem se vydal skrze knihu, která ve své době musela patřit k zásadním populárněnaučným dílům o antice či starověku vůbec. Je psána akademičtějším jazykem než například práce tehdy oblíbeného popularizátora starověku Vojtěcha Zamarovského, přesto však způsobem stravitelným pro laického čtenáře. V dvousloupcové sazbě velkého formátu se vypráví v prvé řadě o politicko-mocenském vývoji společností, jejich vzájemných střetech, ovlivňování, přetlačování a dobývání. Prostor je též věnován tehdejšímu rozvoji umění, náboženství, filozofie a literatury. Ve výkladu se setkáváme s pasážemi vysvětlujícími soudobé dění ve světle společensko-ekonomických tříd, ale získal jsem dojem, že jde spíše o povinné vsuvky, aby bylo učiněno zadost principům marxistické historiografie. Předností publikace ovšem je, že vzala kolébku naší západní civilizace "zgruntu", od prehistorických kultur v oblasti Blízkého východu a Střední Asie, přes starý Sumer, Egypt, Babylon, Chetity, Féničany po vlastní antiku - staré Řecko, helénistické státy, Římskou říši a nakonec její rozpad pod náporem germánských kmenů... Vše ve vzájemných souvislostech, takže máte před sebou celistvý přehled o dění ve Středomoří a širším okolí v průběhu několika tisíciletí. Osvěžil jsem si školní znalosti a obnovil si ponětí o periodizaci (např. napravil jsem si zkreslenou představu o helénismu). Přímo v textu řada černobílých kreseb a map a k tomu 180stránková obrazová příloha (z toho 48 stran v barvě) zachycující umělecké a stavební památky. O některých z nich se přímo hovoří v textu, ale bez přímého odkazu na reprodukci v obrazové části; jako by si tvůrci spisu hráli se čtenáři tak trochu na schovávanou. ● Při mé nechuti cestovat na dovolenou k jižním mořím jsem nad Civilizacemi starověkého Středomoří přece jen tu a tam pojal smířlivou myšlenku o osobní prohlídce jistých destinací - podle toho, zda jsem zrovna trávil čas s odstavci o mykénské kultuře, starém Řecku nebo o forech, chrámech a Colosseích starého Říma. Zatím snad jediným mým fyzickým setkáním s antickým světem je Hadrianův val - bývalá hranice římského vlivu na severu Anglie. ● Za starými Řeky a Římany se ale jistě vrátím nad další knížkou. Myslím, že už jsem se zde jednou zmiňoval, jak se těším na Mertlíkovy Starověké báje a pověsti...

Břetislav Palkovský: Hostitel ze Strže

Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje 1969. Nestr., edice Čapkova Strž.

Tahle "knížka" byla přečtená rychle. Deset stran textu v sešitovém, bibliofilsky upraveném vydání v přebalu z ručního papíru. Je to přetisk vzpomínkové stati jednoho z návštěvníků Čapkovy Strže v posledním roce spisovatelova života a zároveň v posledních chvílích existence masarykovské republiky. Publikaci jsem objevil ve stohu čapkovské literatury, který jsme dostali od jedné ovdovělé paní. ● Proč mě sešitek tak zaujal? O minulé zimě, právě na Nový rok, mě přátelé z Mníšku pod Brdy vzali na výlet do Staré Huti u Dobříše a protáhli mě po naučné stezce značené kresbou psí slečny Dášeňky. A to fakt uvidím Čapkovu vilu? No jasně že. I do zahrady možno vejít, ač by se nemělo. Sbíráme poslední zbytky drzosti a fotíme si zahradní průčelí vily. V ní zřízená expozice je v ten den přirozeně nepřístupná. Vychutnáváme alespoň genia loci a necháme se Dášeňkou vést směrem k Černé jedli, Čtvrtému hamru a Plechhamru, k rozpadajícím se rekreačním chatkám jakéhosi zapomenutého rekreačního střediska a k armádními cvičeními rozstřílenému mostu... ● O autorovi knížky B. Palkovském jsem se poučil z Tomešova Českého biografického slovníku XX. století (Paseka 1999) - byl to politicky a literárně činný právník a za války v Londýně spolupracoval s exilovou vládou. Abecední skřítek tomu chtěl, že na sousední stránce se ocitlo heslo básníka Josefa Palivce, švagra bratří Čapků. ● Črtu původně pojmenovanou Hostitel z továrny na absolutno ducha vydal Palkovský jen několik dní po Čapkově skonu, na Silvestra 1938, jako soukromý tisk. Zanedlouho vyšla časopisecky v Lidových novinách - dva dny před německou okupací! Načež v roce 1969 se jí dostalo čestného údělu být prvním svazkem edice Čapkova Strž. Pokud databáze neklamou, byl to zároveň svazek předposlední. ● Vzpomínkový nekrolog líčí nikoli rezignovanou, ale naopak nadšenecky budovatelsko-zahradnickou atmosféru a maximální vstřícnost všem příchozím návštěvníkům, jimž se dostávalo příkladné hostitelské pozornosti a starostlivosti, ať už dotyční hosté v potu tváře pomáhali stavět lávky a vykopávat pařezy, nebo jen "pomáhali" pošetilými radami. Když si člověk uvědomí Čapkovu nemoc - onu bolestivou Bechtěrovovu chorobou - musí smeknout... Nostalgicky je zavzpomínáno i na pohostinnost u stolu a na břitké politické debaty, které se u něj vedly do pozdních večerů. A na pohromu rozvodněného potoka, předzvěst to pohromy celonárodní... ● V životopisném přehledu na webu Památníku Karla Čapka se dozvíme krutou pointu: "Při likvidaci škod na Strži, způsobených povodní, se nachladil a později - 25. 12. 1938 podlehl zápalu plic."

P.S. Předchozí majitelé knížečky si do ní založili: 1/ barevnou pohlednici Strž - Památník Karla Čapka, odhadem z 80. let; 2/ dva novinové výstřižky z doby krátce po Čapkově skonu: jeden z nich čtenářům na rozloučenou s "velkým českým spisovatelem" nabídl povídku Případ s dítětem a v druhém je přetištěn poslední Čapkův příspěvek do Lidových novin Pozdravy spolu s výňatkem z Bassovy pohřební řeči. Obojí je pečlivě obstřiženo, takže tituly periodik a přesná data vydání mi zůstávají utajeny.

Pavel Kosatík: České okamžiky

Praha, Torst 2011. 275 s. - ISBN 978-80-7215-413-5

Po Českém snění (Čz 1.6.2012) další Kosatíkův sborník esejí nastavujících zrcadlo našim dějinám. V předchozí knize šlo o plány a vize většinou neuskutečněné a neuskutečnitelné, nyní máme před sebou události, které se skutečně staly. Pokud jde o jejich výběr coby "zlomových okamžiků", školní osnovy se s ním jistě neztotožňují. Kosatík zvolil mnohdy nenápadné, opomíjené momenty, jejichž dosah byl pro budoucnost - alespoň ve většině případů - i tak fatální. Jiné zásadní chvíle, jakými byly např. bitva na Bílé hoře, vznik Československa či únor 1948, kniha opomíjí. Jak upozorňuje text na záložce, Kosatíkem zviditelněné okamžiky "spojuje jejich skrytější, o to však hlubší význam pro utváření české národní povahy" a "podnětnost pro současnost". V některých hrají prim státnické a církevní záležitosti, velká politika, celá národní budoucnost: smrt Karla IV., husité, Habsburkové na českém trůně, příchod jezuitů, březen 1939, atentát na Heydricha... Autor však leckdy volí jakýsi boční pohled: třeba Háchovu nešťastnou cestu za Hitlerem nahlíží optikou jeho dcery Milady Rádlové, čímž dokresluje zoufalost celé situace. Pro mě byly objevné obě stati týkající se 16. století: Ferdinand I. Habsburský se stává českým králem a Jezuité v Praze, ale také překvapivý úhel pohledu na Josefa II. očima prominentního českého sedláka - písmáka F. J. Vaváka. Hltal jsem kapitolu o vynuceném výletu českých intelektuálů po Německu v září 1940 - snažil jsem se vžít do pocitů třeba takového Josefa Hory (neboť právě čtu výbor z jeho poezie Prsty bílého hvězdáře). Leninův pobyt v Praze v lednu 1912 v užším smyslu není českým okamžikem - volba místa, kde se Lenin chopil se vůdčí role mezi ruskými revolucionáři (a čtenáři neujde ironie "demokratického" způsobu, jakým k tomu došlo), měla s děním u nás máloco společného. Vzpomněl jsem si, že Stefan Zweig v obdobně koncipované knize Hvězdné okamžiky lidstva (mimochodem, Kosatík se k ní hlásí hned první větou předmluvy) vybral za osudovou událost Leninovu cestu vlakem ze Švýcarska do Petrohradu se svolením a spoluúčastí Němců. Bylo jaro roku 1917 a tato cesta byla i důsledkem okamžiku před pěti lety, kdy na sebe Lenin v Lidovém domě strhl moc. ● Kosatíkova kniha ale nezůstává jen u politiky, zaznamenává také přelomové chvíle v umění: v malířství (Slavíček, Kubišta), hudbě (Janáček), literatuře (Rilke, Teige, Ivan Diviš). A také chvíle, kdy se umění protínalo s politikou: kromě již zmíněné goebbelsovské cesty kulturních činovníků (1940) se tu vypráví o manifestu českých spisovatelů z roku 1917, který svou úspěšností zaskočil i samotné iniciátory (Jaroslav Kvapil); o několik málo let později došlo k násilnému odnětí Stavovského divadla Němcům; o generaci později Ladislav Štoll na konferenci svazu spisovatelů zúčtoval s "ideologicky závadnými" tvůrci, hlavně s Halasem (1950); v červenci 1968 se komunističtí vládcové ocitli v defenzivě a uspořádali "mejdan" se spisovateli - převážně signatáři Dvou tisíc slov. ● Prvním poválečným rokem jsou datovány iniciativy, nad kterými se vbrzku zákonitě zavřela voda a z obecného povědomí takřka vymizely: Pitterovy společné ozdravovny českých, židovských a německých dětí a založení "českého Etonu" - vzorové střední školy na poděbradském zámku pro výchovu budoucích elit národa. ● Poslední esej Milouš Jakeš na ztracené vartě (listopad 1989) právě teď aktuálně rezonuje v uměle vyvolaném skandálu kolem pozvání 93letého starce na rockový festival Trutnoff. Kdo by tehdy věřil, že postava bývalého generálního tajemníka ještě po čtvrt století rozvíří veřejné mínění? ● A co ta fotka na obálce? Výmluvná agitační momentka z brigády v jihočeském pohraničí v 50. letech: irituje oním naivním budovatelským nadšením a servilitou zároveň... Ale - a s tím podotknutím se v knize setkáme několikrát - máme šanci lidem z jiných dob porozumět, neřkuli je soudit? ● Kosatík "šťourá" do historie vždy s určitým záměrem, vrací se do dávných i nedávných dob k inspiraci pro své současníky. Spíš než historii samu nachází lidské osudy, mravní dilemata, chování a činy, k jejichž uznání, ospravedlnění či zavržení musíme hledat sami sebe. Je toho potřeba, protože historie pokračuje.

Jan Blahoslav Čapek: Za jazyk přibitý

Ilustroval Zdeněk Mézl. Praha, Vyšehrad 1970. 131 s.

Docela nedávno, zaobíraje se zde Ezopovými bajkami (Čz 2.3.2016), svěřil jsem se slabostí pro dřevoryty Zdeňka Mézla. Mezitím se mi naskytla příležitost rozšířit svou skromnou sbírku jím vyzdobených knih o Čapkovu prózu Za jazyk přibitý. Krátce nato došla zpráva, že Zdeněk Mézl zemřel - a to hned následující den po jiném skvělém výtvarníkovi Adolfu Bornovi. Rozloučil jsem se s oběma nad jejich ilustracemi: v Bornově případě to byl výbor z díla Havlíčka Borovského Vojna s hloupostí a zlobou (Mladá fronta 1981, mám ho už od dob gymnázia) a v Mézlově případě jsem se začetl do Čapkovy historické novely. ● Literární historik J. B. Čapek si za hrdinu své novely vybral skutečnou postavu staroměstského písaře Mikuláše Diviše z Doubravína, literáta a hudebníka. Za účast na protihabsburském povstání jej sice nečekala poprava tak jako 27 jiných českých pánů, ale den poté byl na tomtéž místě přibit k břevnu šibenice za svůj vlastní jazyk. Byl to trest za výmluvnost, již uplatňoval ve službách kališníků. V knize sledujeme proud jeho myšlenek během dvouhodinového utrpení, které - oproti očekávání - nakonec přežil. Čapek si nemusel až moc vymýšlet, protože Diviš po sobě zanechal memoárový spis. A tak vedle naturalistického líčení bolesti a fyzických potíží sledujeme odsouzencovo účtování se životem, nalézání útěchy a mravní vzpruhy v biblických textech, a zejména ohlédnutí za jeho veřejným i uměleckým působením. Defilují tu snad všechny hlavní osobnosti povstání českých stavů, katoličtí odpůrci, hrdinové vedle zbabělců a vypočítavých zrádců. Málem encyklopedický obraz předbělohorské doby v Čechách zahrne i selská povstání či okouzlení renesančním uměním (s centrálním motivem nedaleké kašny). Veleslavín, Adam Michna z Otradovic, nejmenovitě, přesto jednoznačně identifikovaný Komenský... Husitské reminiscence ožívají v Divišově lítosti, že Češi tentokrát nedokázali tvrdě vzdorovat, že nedostáli Žižkova vzoru. Symbolika "jazyka přibitého" je vztažena na umlčení celého národa, na ohrožení české řeči i svobody slova. ● Čapek se v autorském dovětku svěřuje, že na novele začal pracovat v době nacistické okupace. Jistě tím chtěl naznačit, že ho inspirovala tehdy aktuální tragická situace národa. Jenže na přelomu 60. a 70. let, kdy knížka vyšla, mohlo čtenářstvo vnímat symboliku ještě současnější, vztaženou k politickým procesům 50. let: "Jak zaostalý byl Mikuláš Diviš se svým voláním po řádném soudu! Jakýpak soud, celé to řízení bylo také jen theatrum pro užší kruh - rozsudky zřejmě byly připraveny napřed, šlo jen o některé modifikace - tu zmírnění, tam zostření." (s. 24) Diviš si stýská nad zardoušením myšlenkového kvasu (který přišel s uvolněním náboženských svobod Rudolfovým majestátem z r. 1609), nad umlčením a vyobcováním nepohodlných literátů - jako bychom četli o umrtvení myšlenkové obrody přinesené pražským jarem. Mohl spisovatel v roce 1970 (a spíše dříve, kdy dokončoval rukopis) tušit, jakou vahou dopadne normalizace na českou literární obec? ● J. B. Čapek - jak se dočítám v jeho životopisných medailoncích - pocházel z českobratrského prostředí a též jeho odborné práce jsou spjaty s českým evangelictvím a reformační literaturou. Lze si domyslet, že v Divišově příběhu našel ztotožnění s vlastními mravními a duchovními východisky.

Panoráma ruské literatury

Redakce Ivo Pospíšil. Boskovice, Albert 1995. 413 s. - ISBN 80-85834-04-9

V prvních letech po sametové revoluci se mnozí radovali z odbourání povinné ruštiny na školách. Bodejť by ne, bylť to průvodní jev "věčného a nerozborného přátelství" se Sovětským svazem, s nímž jsme společně budovali ten socialismus a dláždili jím cestu ke komunismu. Ty časy se zvoněním klíčů skončily. Ale co ruská literatura, jeden z podstatných zdrojů světové kultury? Máme s vaničkou zprofanovaného souručenství vylít i Puškina, Gogola, Tolstého, Dostojevského, Čechova, Šolochova...? Za bé, máme se ošidit o dříve zapovězené disidenty a emigranty, jimž byla opožděně otevřena cesta ke čtenářům v zemích bývalého sovětského bloku? ● Šestičlenný autorský kolektiv rusistů se vrhl do práce, aby přispěl k záchraně reputace ruského písemnictví - a to hlavně u mladé generace, která již začínala s ruským jazykem a jeho kulturou ztrácet kontakt. Vznikla příručka rozčleněná do tří částí: (1) hutná sedmdesátistránková stať o vývoji ruského písemnictví od 11. do 20. století, (2) medailony nejvýznamnějších spisovatelů s krátkými ukázkami z jejich děl - to vše v češtině, (3) malá antologie ruských originálů, pokrývající zejména 19. a 20. století. ● Sám se čas od času vracím k ruštině, nejraději skrze klasické autory, u nichž se v případě potřeby mohu opřít o český překlad. V Čz se dají vystopovat ruská či dvoujazyčná vydání Jesenina (7.12.2007), Čechova (30.11.2009), Strugackých (2.10.2011), Puškina (26.3.2015). A tak mi přišlo vhod i Panoráma ruské literatury se zhruba stovkou stran azbuky. Neopominul jsem ovšem českou část. Z "rychlokurzu" dějin ruské literatury byla mi cenná hlavně jeho druhá polovina, v kostce seznamující s literaturou duchovního odporu v dobách stalinské i brežněvovské éry. Medailony spisovatelů v druhé části jsou obsažné (odvrácenou stranou je bohužel dost drobné písmo), navíc nejsou učesané do unifikovaných slovníkových hesel a je na nich znát osobní zaujetí znalců jejich díla. Dostalo se mi tím obrazu barevnějšího a plastičtějšího, než jak jsem ruskou literaturu znal ze středoškolské výuky v první polovině 80. let. Je též znát snaha o rehabilitaci autorů, interpretaci jejichž díla marxisticko-leninská ideologie druhdy podřídila svým účelům (M. Gorkij, V. Majakovskij). Objevuje se tu i několik jmen mě doposud neznámých - Alexej Remizov, Jevgenij Švarc, Ludmila Petruševskaja. Z rusky tištěných textů mě uchvátil - pouhými dvěma ukázkami - básník Nikolaj Gumiljov. Vlastním koneckonců český výbor z jeho díla - Cizí nebe (Praha, Mladá fronta 1995) - a teprv s přečtením Žirafy a Zbloudilé tramvaje v obou jazycích jsem jím byl očarován. ● Vadou na kráse této publikace je ne zcela dokonalá sazba (často rozdělená slova uprostřed řádků); kromě toho mi vadil použitý font azbuky, v citacích navíc neústrojně zapracovaný i do českých textů, což svědčí o technických problémech, s nimiž ještě v polovině 90. let zápasila počítačová sazba. ● Přesto: Pospíšilův kolektiv odvedl záslužnou práci, i po dvou desetiletích zajímavou a snad ještě víc než tehdy potřebnou. Tentýž kolektiv - byť podstatně rozšířený - o několik let později vyprodukoval Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů (Praha, Libri 2001). Osvědčil se mi již mnohokrát. Škoda, že aktualizované reedice encyklopedických příruček se dnes již nenosí, nemajíce v konkurenci internetových zdrojů, většinou méně dokonalých a důvěryhodných, šanci vyplatit se svým vydavatelům.

No a toho Doktora Živaga si přece jednou musím přečíst!