Čtenářovy zápisky 2015

Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky 2015

•• archivní rozcestník Čtenářových zápisků ••

[Zkratka Čz značí odkaz na některý předchozí čtenářův zápisek.]

[Má-li někdo potřebu se ozvat, lze to učinit tudy.]

30.12.2015

Dušan Zbavitel: Starověká Indie

Praha, Panorama 1985. 292 s., edice Stopy, fakta, svědectví.

Rámájana. Podle Válmíkiho sanskrtského textu převyprávěl Dušan Zbavitel.

Doslov Lubomír Ondračka. Ilustrace Pavel Růt. Praha, Argo 2015. 187 s., edice Mýty, pohádky a legendy. - ISBN 978-80-257-1410-2

Mezi knižními novinkami mě nedávno upoutalo české vydání Rámájany. Zapátral jsem, cože to vlastně mám ve své knihovně za staroindický epos. Aha - Bhagavadgíta (viz Čz 7.12.2007). Bodejť, coby sběrateli Živých děl minulosti mi nemohla uniknout. Rámájana je ale jiný, neméně zásadní pilíř indického literárního odkazu. Připsal jsem si ji na seznam, který vyžadují mí blízcí k pořešení narozenin, Ježíška a pod. Mezitím ke mně doputovala třicet let stará, ale dosud zřejmě netknutá knížka o starověké Indii. Sáhl jsem po ní a nepustil. Je z pera našeho nejvýznamnějšího indologa Dušana Zbavitele, s jehož jménem jsem se už vícekrát setkal při četbě překladů Thákurových románů a básní. / Když jsem Starověkou Indii začal číst, měl jsem na stole už i Rámájanu a těšil jsem se, že mi kniha o historii poskytne kontext, v kterém se epos odehrává. Nemýlil jsem se, velkému básnickému dílu je v knize věnováno několik stran (139-141). Ale i bez ohledu na tuto okolnost jsem Zbavitelovu knihu ocenil jako přehledné a přístupně podané vyprávění o dějinách celého subkontinentu. Zabírá období od prehistorických časů do muslimské invaze na přelomu 1. a 2. tisíciletí. (Chtě nechtě vnímal jsem tuto aktualizaci, kterou autor jistě nepředpokládal: Zatímco do té doby se všichni nájezdníci dobyvší severoindické nížiny přizpůsobili hospodářskému systému a kulturně se asimilovali v duchovně navýsost tolerantní společnosti, "islamisté" ji na dobytém území nelítostně podrobili svým náboženským doktrínám. Autor ovšem také klade samotným Indům za vinu neúčinný odpor způsobený kastovním systémem.) Zbavitel vyzdvihuje otevřenost indické společnosti, ilustrovanou například vzájemným respektováním hinduistických a buddhistických směrů. "Neboť společnost, která se dovede neuzavřít před čímkoli "cizím" a nepovažuje je za své ohrožení, nýbrž v něm vidí především možnost vlastního obohacení, má rozhodně víc předpokladů k dosažení vysoké úrovně než separovaná, před světem se úzkostlivě chránící a uzavírající komunita". (s. 70) Výsledek: kulturní a duchovní rozmach, který z Indie učinil jednou z kolébek světové kultury. Nic na tom neměnily ani četné mocenské boje mezi panovnickými rody a královstvími, z nichž se jen tu a tam některému podařilo na čas Indii sjednotit.
No a pak přišla na řadu Rámájana. Mohutný epos o cca dvaceti tisících dvojverší, dílo (pravděpodobně) dvorského básníka Válmíkiho, těžko někdy bude ve své celistvosti přeložen. Kdysi vyšly výňatky, postihující alespoň klíčové pasáže, což ale znamenalo ochuzení o vložené příběhy, postavy či souvislosti. A tak nyní přišlo ke slovu převyprávění v próze, s několika úryvky básnického překladu zachovávajícího dle originálu metrickou formu šlóka. Chopil se toho - kdo jiný, než Dušan Zbavitel. / Přestože bych si byl raději skutečně četl ve verších, tak jako již zmíněnou Bhagavadgítu, musím uznat, že by bylo škoda přijít o košatost příběhu. Třeba o zápletky s opičími vládci, kteří Rámovi pomohou v rozhodujícím boji s rákšasy o unesenou manželku Sítu. Zvláště pozorně jsem sledoval opičáka Hanumána, kterého si pamatuji z někdejší četby české klasiky - do své satirické básně si ho totiž vypůjčil Svatopluk Čech. / Nepřehlédnutelná je podobnost zásadní zápletky Rámájany s homérovskou Íliadou: únos nejkrásnější ženy, rozhodující zásahy bohů ve prospěch bojujících reků (zde i včetně zápůjček zázračných zbraní a vozů), zničení bohatého a zpupného města... Zajímavá je skutečnost, že původně světský, ústně předávaný epos byl pozdějšími zásahy přeměněn v náboženský; jednoduše tak, že Ráma byl v dodatečně vložených textech pasován na jedno z převtělení boha Višnu. / Vydavatele chválím za výtvarnou podobu knížky, která musí každou knihovničku esteticky povznést. Bibliofilský akcent jí dodává textilní potah vazby.
Nedalo mi to, abych nezapátral po dostupnosti onoho staršího vydání Rámájany, tedy kusého přebásnění od Oldřicha Friše z roku 1957. A ejhle, čest a sláva on-line antikvariátům! Odskočil jsem si virtuálně do jednoho z nich a Rámájanam mám už v nákupním košíku. S potrhaným přebalem, ale po těch letech a čtenářích, co byste chtěli. První knižní akvizice v novém roce 2016 bude více než důstojná!

26.12.2015

Čas od času se mi od místních vydavatelů dostane té cti prolustrovat knížku před zadáním do tisku, poněvadž víc očí vidí víc chyb. Můj podíl na jejich vydání - ať už jsem či nejsem uveden v tiráži - je marginální, a tudíž si mohu dovolit ztratit o nich pár slov:

Klára Mágrová: Bazilika minor Panny Marie, Pomocnice křesťanů ve Filipově. Průvodce po stavební historii a uměleckém významu

Fotografie Jiří Stejskal, Klára Mágrová a Petr Wittgruber. Římskokatolická farnost Jiříkov 2015. 46 s. - ISBN 978-80-906302-0-8

Přiblížilo se kulaté 150. výročí mariánského zjevení ve Filipově u Jiříkova, které se mělo udát tamní prosté dívce Magdaleně Kade(ové) 13. ledna 1866. Filipov v následujících desetiletích získal mezi katolíky pověst „Lurd severních Čech“ a proudily tam desetitisíce návštěvníků ročně. K připomenutí slavné historie poutního místa připravila Klára Mágrová, projektová manažerka farnosti, dvě vkusně vypravené knížky, a tak bude při očekávaném zvýšeném zájmu o historii poutního místa co nabídnout. Toto je první z nich - čtvercová brožura v sešitové vazbě, nabitá informacemi jak o samotném zjevení, tak zejména o kostele, vystavěném na místě původního domku Kadeových. Vedle historie výstavby kostela, medailonků zainteresovaných osobností a dalších osudů poutního místa je v ní obsažen i průvodce po umělecké výzdobě i technických zajímavostech (hodinový stroj, kotelna, studna).

Jiří Stejskal - Klára Mágrová: Poutní místo Filipov / Wallfahrtsstätte Filippsdorf
Překlad Rudolf Breuer. Římskokatolická farnost Jiříkov 2015. 54 s. - ISBN 978-80-906302-1-5

Knížka Poutní místo Filipovje naproti tomu koncipovaná jako velkoformátová obrazová publikace v brožované vazbě. Dominují v ní snímky vnitřních chrámových prostor včetně detailů umělecké výzdoby. Je opatřena stručnými souběžnými česko-německými texty. Dozvíte se z nich jen to nejnutnější, ale to byl záměr: je to hlavně potěcha pro oko. Při listování můj zrak vždy nejdéle ulpí na reprodukcích vitrážových oken (s. 29, 41 a 52). Najdete je sice i ve výše zmíněném průvodci Bazilika minor..., ale v miniaturách, zatímco zde si jejich zdobnost můžete vychutnat v celostránkovém vyobrazení. In natura jsem si je vlastně nikdy pořádně neprohlédl, přestože filipovský kostel navštěvuji poměrně často. Díky iniciativě varhaníka Jiřího Chluma se tam totiž každé léto koná varhanní festival duchovní hudby. / Většinu současných snímků pořídil fotograf a grafik Jiří Stejskal z Jiřetína pod Jedlovou. Zároveň se postaral o grafickou úpravu obou dnes zmíněných filipovských publikací. Tomu člověku já fandím, protože jednak mají jeho práce ten správný "šmrnc", a jednak, kdykoli se potkáme, mám si s kým popovídat o Islandu...

Róža Domašcyna: Druhé světy. Pohádky, básně, eseje a jiné texty

Ilustrovala Lenka Vaňková. Městská knihovna Varnsdorf 2015. 129 s. - ISBN 978-80-86409-48-1

Bez dalších komentářů zde reprodukuji recenzi (beztak dost upovídanou), kterou jsem napsal pro časopis Světlik a pro Česko-lužický věstník:

Druhé světy (a jejich smysl) / Varnsdorfská knihovna zůstává věrna jednomu ze svých nadstandardních poslání - šíření lužickosrbské kultury do českého prostředí. Do poměrně bohaté bibliografie tamních publikačních aktivit letos přibývá výbor z próz Róži Domašcyny Druhé světy. Jde o jakési resumé posledních pětadvaceti let její literární činnosti - jak sama uvedla na akci, které si povšimneme na závěr. / Český čtenář měl zatím málo příležitostí se seznámit s dílem jedné z nejviditelnějších literárních osobností sousedního slovanského národa. V roce 2004 vyšel útlý soubor Domašcyniných próz Kočičí čarování jako mimořádná příloha Česko-lužického věstníku, zatímco o její básnické tvorbě jsme si mohli udělat představu z ukázek v antologii Jazyk, jímž porozumíš světu (2007) a v některých časopisech či sbornících. / Historické okolnosti Lužickým Srbům nadělily existenci v německých státních útvarech, trvalou a neobejitelnou koexistenci s německým jazykovým prostředím. Řada literátů proto volí publikování v obou jazycích. Svá díla napsaná v lužické srbštině mnohdy sami posléze překládají do němčiny, nebo naopak, píší své „originály“ německy a posléze tvoří jejich lužickosrbskou variantu. Oba postupy využívá i Róza Domašcyna. Editor Druhých světů Milan Hrabal se rozhodl pro překlady převážně z autorčiných německých textů. Ty totiž počítají se čtenářem méně vrostlým do lužickosrbských reálií a tamního duchovního milieu. Přesto za publikovanými texty najdeme deset stran vysvětlujících poznámek. / Co si to vlastně od Domašcyny přečteme? Hodně napoví podnázev: Pohádky, básně, eseje a jiné texty. Pohádky čerpají z národního folkloru, jímž malou Róžu „nakazila“ její babička - lidová vypravěčka. Mnohdy kuriózní lidová moudra najdeme pod nadpisem Zajímavosti. (Při krvácení z nosu zachyťte krev do skořápky, tu pak položte na žhavé uhlí. Jakmile krev zaschne, krvácení přestane.) Básně coby samostatný útvar najdeme v knížce pouhé dvě. Rámují oddíl vzpomínkových próz Intimní intermezzo. Folkloristické pozadí se zde projevuje osobně laděným vyprávěním dcery, jejíž matka si trvá na tradici krojového odívání a rodné řeči. Žánrové vymezení dalších próz není jednoduché specifikovat: snad eseje, snad literární črty. Obráží se v nich autorčin zájem o „jazyk jako komunikační materiál“, o prostupování jazyka a reality. Trefně k tomu využívá perspektivy dítěte. V eseji Směšné štěstí čtenáře jistě zaujme jeden z odrazových můstků takových úvah, jímž je první zkušenost ze setkání s českým jazykem. / Autorčina jazyková dvojdomost se stává tématem bolestné národní sebereflexe a Domašcyna se na její vrub nebojí pokládat otázky „na tělo“ do vlastních řad. Zachycuje celý rejstřík frustrací doléhajících na národ, který postrádá oporu vlastní státnosti a krůček po krůčku podléhá asimilaci a tlaku globalizace. Výmluvná je její kritická zmínka o předvádění inscenovaných svateb v lidových krojích před německou politickou vrchností... Najednou pociťujeme, jak nakašírovaný folklór ve funkci prodejního artiklu ve skutečnosti ukazuje cestu k národní vykořeněnosti. / Výše uvedená charakteristika Domašcyniných textů postavila před editorský a překladatelský tým vysokou laťku. V tiráži napočítáme osm jmen překladatelů, nepočítaje v to jazykovou a odbornou revizi a další redakční spolupracovníky. Knihovna coby vydavatel má štěstí na osobu své ředitelky (Ilona Martinovská), která se sama umí postarat o grafickou úpravu a sazbu. Za pozitivní glosu stojí též ilustrační doprovod Lenky Vaňkové. Nelze opominout, že knížce významně pomohly na svět grantové příspěvky od Česko-německého fondu budoucnosti a města Varnsdorf. / Není od věci zmínit ještě okolnosti „křtin“ Druhých světů na půdě vydavatele 19. listopadu 2015. Akce se odehrála pod hlavičkou celostátního Dne poezie a zároveň 19. ročníku Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu. Autorka četla ukázky z německých i lužickosrbských originálů, Milan Hrabal a nadějná varnsdorfská recitátorka Adéla Pondělíčková interpretovali jejich české verze. Dramaturgii pořadu příjemně dotvářel nevidomý klavírista Ladislav Seifert. Ano, i takto se prolínají „menšiny“ na zdejších setkáních. I bez šance na masovou účast a silnou mediální odezvu jsou varnsdorfští knihovníci přesvědčeni o jejich potřebnosti a smyslu.

10.12.2015

Markéta Pravdová (ed.): Jsme v češtině doma?

Praha, Academia 2012. 200 s. - ISBN 978-80-200-2146-5

Další titul z rodiny knižních jazykových poradců. Na knižních pultech jsem ji prošvihl (v e-shopech již "není skladem"), a vlastně jsem ji náhodou objevil v knihovně. Je to výběr z nejzajímavějších e-mailových dotazů zaslaných jazykové poradně Ústavu pro jazyk český. Je jich celkem 261, jsou řazeny abecedně podle výrazů či jazykových jevů, na které se lidé ptali. Nyní je na webu poradny upozornění, že e-mailové poradenství neposkytuje. Lze se na ni obrátit telefonicky, nebo požádat o placenou písemnou expertizu. Nedivím se tomu, s masovým rozšířením elektronické komunikace to službu konající lingvisté prostě nemohli stíhat. / Zmíněným abecedním uspořádáním paradoxně knížka získala na čtivosti, protože tak vznikl tematicky neuspořádaný pel-mel jazykových zajímavostí v rozpětí od mírně naivních dotazů (jejichž tazatelům vlastně stačilo nahlédnout do lehce přístupných příruček, nicméně autoři využili dotzaz k osvětlení širších souvislostí jazykového jevu) po velmi poučené a profesionálně motivované. / Nejčastějším typem dotazu je žádost o správnou variantu pravopisu, skloňování nebo výslovnosti slov, a to s tazatelovým přesvědčením, že z více variant musí přece být jedna ta správná. Poradna je v takových případech mnohdy neuspokojí, protože připouští více správných variant, nanejvýš prozradí, které jsou v současném jazykovém úzu obvyklejší, která podoba kterou postupně vytlačuje apod. - ukázkovým příkladem je dotaz 39 fakta, nebo fakty? (s. 39-40). Závěry často vycházejí z četnosti výskytu slovních tvarů v Českém národním korpusu (mapujícím současnou psanou i mluvenou češtinu) a na internetu. Tu vás napadne, jestli to tedy není tautologický efekt: správné je to, co se často používá. Pokud je daný výraz zatím vzácný (např. mažoreti - dle dotazu 95 na str. 77-78), radí v jeho užívání obezřetnost, ale nevylučuje, že se časem rozšíří (jak bude přibývat mužů v mažoretových souborech) a pak už nebude jeho používání nic v cestě. Obdobných příkladů je více a přispívají tak k povědomí o tom, že jazyk je živý, vyvíjí se a že úkolem lingvistů je spíše tento vývoj zachytit a reagovat na něj aktualizací jeho kodifikované podoby. / Některá poučení se rozchází s mým cítěním o (ne)spisovnosti výrazů, překvapila mě například nespisovnost výzaru zepsout někoho. / K nejzajímavějším pasážím patří výklady různých rčení nebo vysvětlení významu archaismů objevených např. v lidových písních. Jako nejužitečnější pro mé potřeby se ukázaly informace o skloňování cizích vlastních jmen. Jediné, co jsem odmítl vstřebat, byla rada, jak zapisovat název kyseliny 2-hydroxy-4-(methylthio) máselné.

8.12.2015

Jiří Žáček: Jak rozesmát Monu Lisu

Praha, Šulc-Švarc 2015. 103 s. - ISBN 978-80-7244-378-9

Jiří Žáček před několika týdny obdržel z rukou prezidenta republiky státní vyznamenání: Medaili Za zásluhy. Básník je sice za zenitem své popularity z 80. a 90. let, ale nikdo mu už neupře osobitý zářez do polínka české poezie: na hravě rozpustilé dětské poezii vyrostla generace čtenářů a jeho satiry pro dospělé vysoko převyšovaly laťku nastavenou Dikobrazem. Jeho mistrovskou parketou byly též aforismy. Knížečka, kterou jsem dostal před měsícem k svátku, je jich plná. Střídají se tu s "obrazovými gagy" - fotografiemi a obrazy doplněnými o Žáčkovy "bubliny". / S údivem jsem zjistil, že už to jaksi není ono. Ale nevím, zda je to ve mně, nebo v něm. Čili kdo z nás dvou vyšlápl z dříve společně sdílené představy o "dobrém humoru". Ale jako v každé sbírce aforismů, vždy vás cosi skutečně zaujme a nad něčím mávnete rukou. V Žáčkově Moně Lise mám před sebou kvalitativní rozptyl od prvoplánových slovních hříček po perly. Sic jsem si vědom, že jiný čtenář si vybere do svého top ten jiné perly než já. Možná i ty, které jsem odmávnul coby plytká moudra. A to jsem se přistihl při snaze zapamatovat si i některé "slabší kusy" pro příležitost dát je ve společnosti k dobru. Což můj odsudek přece jen relativizuje. Trvám si však na tom, že nejslabším článkem je drtivá většina obrázků. Část z nich najdete na Žáčkově oficiálním webu v sekci fotogagy, tak posuďte. Tam je najdete aspoň v barvě, zatímco v knížce jsou černobíle. / Na škodu podle mě byla přehnaná kreativita knižního grafika (po nahlédnutí do tiráže opravuji: knižní grafičky). O překot si hraje s typy, velikostí, tučností či prokládáním písma, kompozicí stránky, šedými geometrickými podtisky, až to vypadá jako cvičení v možnostech textového editoru - ale co naplat, aforismus křísne daleko lépe, když se graficky nepodbízí, když zajiskří na pozadí "obyčejnosti" textu. / Nakonec, mohu-li si dovolit, cituji několik z těch, jež v mém případě křísly: Světská sláva - polní tráva. A čím větší vůl, tím větší porci spase. * Opice Darwinovi nevěří. * Mladí zůstáváme, dokud nám budoucnost připadá zajímavější než minulost. * Chcete si připadat chytřejší? Čtěte hloupé knihy!

6.12.2015

Velislai Biblia picta. Příběh Josefa a Putifarky

[Praha], Evropský vzdělávací program - III. milenium; Eurolex Bohemia [2004]. Nestr. - ISBN 80-86663-05-1 a ISBN 80-86861-16-3

Velislavova bible je famózní památkou české gotické knižní kultury. Rukopis vznikl před polovinou 14. století na objednávku notáře a církevního hodnostáře Velislava. Je to vlastně středověký komiks se 750 obrázky. Vypravuje příběhy Starého zákona a další církevní legendy. Bibliofilsky vydané faksimile nejsou běžně dostupné, ale kompletně byla vydána na CD-ROMu. / Anebo by vám pro představu mohl stačit tento "separát", obsahující ve 48 obrázcích příběh o svatém Josefovi. Moc pěkná věc na prohlížení, proto jsem si ji v knihovně půjčil a jedno nedělní dopoledne prožil nad Josefovým příběhem. Obrázky jsou přetištěné jednotlivě v rozměru 18 x cca 11 cm, a tedy umožňují kochat se detaily; dost možná jsou ve velikosti originálu, to se mi ale nepodařilo ověřit. Kromě toho bylo záměrem šířit dílo i mezi cizince. Veškeré průvodní texty (komentování děje u jednotlivých obrázků, předmluva a Post scriptum se shrnujícím převyprávěním) jsou kromě češtiny též v angličtině, francouzštině, němčině, polštině a ruštině. Vzal jsem to jako výzvu k drobnému sebezdokonalení v prvním a posledním jmenovaném jazyce. / Jen mě zarazila - i přes výpravnost knížky a koprodukci dvou vydavatelů - nedůslednost v některých detailech. Překlady textů u obrázků se mnohdy navzájem obsahově liší; ne že by se rozcházely, ale přidávají nebo ubírají některé informace. Hned v první větě české předmluvy vypadlo nějaké slovo, nejspíš spojka "a", a ve zbytku dvě nutné interpunkční čárky. Neobtěžovali se vročením vydání (jen doslov je datován rokem 2000, nicméně katalogizátoři v Národní knihovně se nějak dopátrali skutečného roku vydání 2004). Obálka nic neprozradí o vícejazyčnosti textu uvnitř: je na ní jen latinský název rukopisu a český název jeho reprodukované části. Ten se opakuje - též bez překladů - na titulku před vlastní obrazovou částí. / Ale zaplaťpámbu za krásnou knížku. Ostatně záštitu nad ní, jak jest uvedeno, převzal sám kardinál Miroslav Vlk... ale co to? On je přece Miloslav, ne Miroslav!

4.12.2015

Rainer Maria Rilke: Neboť hvězd skákalo bezpočet / Denn es sprangen Sterne ungezählt. Básně 1922-1926

Z německých orig. přeložil Miloš Kučera. Praha, Labyrint 2013. 324 s. - ISBN 978-80-87260-47-0

Na den přesně před 140 lety se v Praze narodil René Rilke, později se podepisující jako Rainer Maria Rilke. Velikán německy psané poezie se ve dvaceti letech přesunul z rodného města do Mnichova, později do Berlína, později do Worpswede, později do Paříže, později... čili přijal úděl poutníka po Evropě, jsa domovem spíše v krajinách oduševnělé poezie než kde jinde. Kromě všech dočasných zakotvení absolvoval též početné cesty do Itálie, Ruska, ba i epizodní návraty do Čech. Na zámku ve Vrchotových Janovicích jsem před nedávnem vyhlížel ze stejných oken jako on, o cestičkách v parku nemluvě. / Ale to jsem ani nemusel cestovat přes půl Čech, protože u nás na severu máme též svůj rilkovský koutek: zříceninu hradu Tolštejn. Rilke údajně navštívil zdejší hradní hostinec a zanechal v pamětní knize báseň s datem 28. Juli 1892. Je-li tomu tak, cestoval a básnil zde coby šestnáctiletý. Všechna čest, dílko nepostrádá hlubokou rilkovskou metaforu.

Ale pojďme ke knížce, která nás zavede na opačný pól básníkova života: do jeho posledních let, než básníkův osud zpečetila leukémie. Kromě pobytů v Paříži a v sanatoriích je trávil na zámku Muzot ve švýcarských Alpách. Vzniká tu "nejtíživější" část jeho díla. Lyrika přírodní, příležitostná, milostná, o smrti. Právě tuto pozdní tvorbu, nepojatou do žádné autorovy sbírky, shrnuje svazek nazvaný Neboť hvězd skákalo bezpočet. Nabízí ji v zrcadlovém dvoujazyčném vydání a jazykově vybavený čtenář si ji tím pádem může vychutnat nadvakrát. Ba i já, ač maje jen velmi skromné základy němčiny, jsem tu a tam nahlížel do sudých stránek. To když se mi český překlad veršů obzvlášť zalíbil a chtěl jsem nechat na sebe zapůsobit originální Rilkovo výrazivo; nebo když se v poznámkovém aparátu upozorňovalo na alternativní možnosti výkladu-překladu veršů. / Z motivů, které utkvěly: Metaforika vztahující se až mysteriózně k vesmíru, nebi, hvězdám; nepojmenovaný vládce - stvořitel - například v příměru ke stromu, který nese houpačku našeho osudu/života (s. 205-207). Vůbec četné metafory prostorově-geometrické. Rilka uchvacuje hloubka nesmírna a četné konotace k němu v naší pozemskosti. V básni začínající Ještě je téměř lhostejné tohle soužití s tebou... (s. 153-155) máme okouzlení zázrakem dívčího dospívání, které strhne budoucího milence k onomu směru, jímž půjde v ústrety nedosažitelnému srdci - jak vidno, ani v milostné tematice nemá chybět geometrická metafora směru - a vlastně se tu ještě lépe hodí fyzikální veličina vektoru. Jedna z nejúčinnějších básní na téma noci, které jsem kdy četl, má název Z okruhu: Noci (s. 215) a mimo jiné se tu v Rilkově obrazivosti nachází "pevnost v chvění". Pro mě o to sugestivněji, že mám v živé paměti použití téhož motivu Tomášem Halíkem, respektive Vladimírem Holanem (Čz 1.10.2015). Je to jedna z těch básní, kterou jsem si nemohl upřít v němčině. A ještě jedna paralela k nedávné četbě, totiž k minulému taoistickému zápisku: báseň Může kdo ambru dát! Něčí-li je? (s. 267) svádí dosadit si za ambru právě tao... / Překvapivé oproštění od tíživosti, prosvětlení, úleva nalezená v přírodním živlu - to je báseň Jaké to příhodné místo: se potkat u pramene... (s. 279). / Velkým objevem pro mě byla nádherná Elegie věnovaná Marině Cvetajevové (s. 273-277) - básnířce, jejíž knížky si také chráním coby klenoty. / Ve vybavení knihy se najde jednak abecední rejstřík německých názvů a začátků básní, jednak komentáře překladatele. A ty jsou často nezbytné. Sotva bych například na straně 235 ve výrazu Dnešek odhalil příměr k Robinsonovu Pátku... /
Výroční rilkovský příspěvek je u konce, ale s Rilkem nekončím. Rozečtený je výbor z jeho celoživotní tvorby (s dnešním svazkem se jen okrajově překrývající) ...a na ochozech smrt jsi viděl stát (Čs. spisovatel 1990).

2.12.2015

Lao-c': Tao te ťing. O tajemství hlubším než hlubina sama

Překlad Václav Cílek. Ilustrace Veronika Šrek Bromová. Praha, Dokořán 2013. 108 s. - ISBN 978-80-7363-546-6

Zdá se, že za deset let Čtenářských zápisků tu ještě nepadlo slovo o taoismu. Přitom to byl jeden z mých nejsilnějších čtenářských - řekněme málem iniciačních - zážitků. Jednaosmdesát textů, z nichž se skládá Tao te ťing, jsem si kdysi dávno přeťukal na psacím stroji ze zapůjčeného výtisku knihy Tao. Texty staré Číny (Praha, Čs. spisovatel 1971). Natolik se tehdy, koncem 80. let, zdál být základní text taoistické filozofie nedostupný a natolik mě tehdy "bral". Šlo o překlad Oldřicha Krále. Střih, polistopadová léta: tu samou knihu jsem získal v děčínském antikvariátu a kromě toho jsem si pořídil i překlad Tao te ťing od Jiřího Navrátila v jeho knize Ve světě taoismu (Praha, Avatar 1992). Následovala více než dvacetiletá pauza... až dokud se můj latentní zájem o tao neprotnul s živým zájmem o knihy Václava Cílka (viz např. Čz 27.12.2011, 20.1.2013). Ten se chopil anglického doslovného překladu a také nejstaršího známého písemného záznamu Tao te ťing, senzačně nalezeného v hrobce ze 4. století př. n. l. / A tak jsem se dal znovu do čtení jednaosmdesáti textů, kterými moudrý Lao-c' založil jeden z nejvlivnějších orientálních myšlenkových směrů. Zjišťoval jsem, že moje souznění s filozofickou etikou taoismu nadále trvá, a užíval jsem si četby, opatřené nyní stručnými komentáři přímo u textů. Jen jsem rezignoval na souběžné čtení s těmi dřívějšími překlady. Tolik volného času jsem přece jen neměl. Třeba někdy...

30.11.2015

Xavier Galmiche: Vladimír Holan, bibliotékář Boha. Praha 1905-1980

Praha, Akropolis 2012. 225 s. - ISBN 978-80-87481-94-3

Když jsem v Holanovi objevil partnera pro rozhovory o věcech nejvážnějších a nejtíživějších a pročítal se jeho verši (Čz 10.3.2006, 25.6.2006, 5.2.2007), pídil jsem se také po literatuře o něm. Po pracích českého literárního historika Jiřího Opelíka (Holanovské nápovědy, Čz 22.12.2005) a španělské básnířky Clary Janésové (Oféliin hlas, Čz 30.9.2011) jsem otevřel knihu francouzského bohemisty Xaviera Galmiche. A to vím nejméně ještě o třech holanovských publikacích, ke kterým bych se taky někdy rád dostal (V. Justl, V. Křivánek, P. Blažíček). / Galmiche rozdělil Holanovu tvorbu do pěti okruhů, víceméně podle převažujícího žánru v básníkově tvorbě. V první části knihy nazvané Dráha je těchto pět okruhů stručně uvedeno do kontextu doby. Druhá část nese název Interpretace a vymezeným pěti oblastem se věnuje detailně po stránce lingvistické a významové, využívajíc k tomu řadu ukázek v textu i v připojených miniantologiích. Kupříkladu analýza vrcholné básnické skladby Noc s Hamletem shledává Holanovu inspiraci jak v soudobých filozofických a vědeckých teoriích, ale třeba i v Pascalových filozoficko-teologických úvahách. Četba nikoli nenáročná. / V Galmichově studii je věnováno několik stránek (77-80) Holanově tvůrčí spřízněnosti s R. M. Rilkem, což zde nemůžu opomenout, protože svůj čtenářský čas tohoto podzimu trávím právě nad Rilkem. / Překvapení na mě čekalo v obrazové příloze: kromě básníkových fotografií z 20. a 30. let (jedinou podobiznou z let poválečných je ta na obálce) je tu reprodukováno několik Holanových výtvarných prací - "kreseb ze skicáku".

29.11.2015

Milan Uhde: Objevy pozdního čtenáře. "Druhé čtení" českých autorů od Máchy k Havlovi

Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2013. 366 s. - ISBN 978-80-7325-288-5

Minule u Hrubína jsem naznačil změnu vnímání některých jeho děl s odstupem od jejich prvního přečtení, a to poté, co jsem se seznámil s jeho předchozími sbírkami. Stává se mi to i jindy, když se náhodně dostanu k četbě nějakého úryvku literárního klasika, jehož jsem dříve vnímal jen skrze školní čítankové klišé. Proto mě nadchla možnost začíst se do Uhdeho esejí, v nichž jednoho klasika po druhém podrobuje "druhému čtení". Nejde jen o očištění jejich díla od povrchních nátěrů z 50. let, tedy v době Uhdeových univerzitních studií, ale celkově o přehodnocení skutečného významu těch kterých osobností pro českou literaturu i její společenský vliv. Kromě toho rád se nechávám poučovat interpretacemi děl, která jsem dříve četl. Jen jsem měl obavy, nakolik se výběr v Objevech pozdního čtenáře shoduje s mým čtenářským "portfoliem" (skóre: z 30 autorů jsem asi u šesti či sedmi "plaval na vodě" - mj. Preissová, Deml, Hostovský). / Uhdeho úhel pohledu někdy působí až provokativně - to když například prohlašuje doktora Galéna z Čapkovy Bílé nemoci za samozvaného soudce, "vraha motivovaného ideou" - a tudíž teroristu. Mesianismus hlavní postavy se tu také dává do souvislosti s Čapkovou skepsí vůči tradičním politikům a dokonce s poválečným příklonem Čechů ke komunistické diktatuře. Morální apel dramatu se tak poněkud problematizuje... / Není potom překvapivé, jak se Uhde vyrovnává s proletářskými básníky - nebo, přesněji řečeno - jejich proletářskými etapami: Jiří Wolker, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl, Vítězslav Nezval, Josef Hora. Podnázev dotyčné kapitoly příznačně zní Básničtí zabijáci. Do opozice k jejich literátskému revolucionaření postavil Babelovu Rudou jízdu - nemilosrdný obraz revoluce vydobytý z autorské životní zkušenosti. / Není to tak dlouho, co jsem četl Mezopotamii od Richarda Weinera, a tak mi přišel vhod Uhdeho komentář k Weinerovu dílu - speciálně k básni Žízeň ze jmenované sbírky. Z portrétů českých básníků jsem mě dále oslovilo "účtování" s Josefem Kainarem, Jiřím Ortenem a Ivanem Divišem. / Na Jaroslavu Havlíčkovi rehabilituje psychologickou prózu - z mého pohledu této rehabilitace nebylo třeba, nám na gymnáziu v 80. letech dokázali patřičně vyzdvihnout, ale je možné, že o generaci dříve byla ve školách podávána jako "úpadková". Přesto i tato kapitola, zakončená ukázkou z Neviditelného, mi zas jinak otevřela oči. Uhdeho kniha je prostě užitečná už tím, že některé ze základních kamenů naší literatury pro čtenáře znovu objevuje. / Uhde pojal knihu zároveň jako čítanku: ke každé kapitole přikládá několikastránkovou ukázku demonstrující Uhdeho interpretaci.

Vilém Koubek - Jana Kilianová: Korektor. Komiks o chybách a o životě

Praha, Plus 2014. 111 s. - ISBN 978-80-259-0321-6

S komiksy obcuji zřídka. Samotná nadšená novinová recenze, z níž jsem se o Korektorovi dověděl, by asi nestačila, nejít právě o profesi korektora, jíž tu a tam lezu do zelí. A tak jsem si ho půjčil. Z tříobrázkových stripů promlouvá zaměstnanec nakladatelství deformovaný svým povoláním v cynického hajzlíka upřímně nenávidícího autory. Svou sisyfovskou dřinu přetavil do škodolibých sarkasmů a občas přitom demonstruje své "sociální vyloučení". Sem tam se čtenář po jazykové stránce i poučí nebo získá neocenitelné rady, sic v ironickém modu. (Slovo "tak" není jako slanina. ... Tím, že ho budete cpát všude, nic nezlepšíte.) / Nemůžu říct, že by mně nepobavil. Účinek by byl jistě větší, kdybych Korektora sledoval postupně týden po týdnu kdesi na Facebooku či na webu, kde má svůj pravý domov. Takhle jsem 140 stripů plus bonusy zhltnul za jeden večer. To pak člověku neunikne opakování námětů v různých obměnách. Třeba to, že nejlepším autorem je takový, který nepíše. (Po všech ostatních se musí opravovat bláboly. A to je na palici.) / Pokud byste měli tak jako já příležitost obcovat s Korektorem, vězte, že k pobavení přispěly zejména stripy č. ... aha, poznamenal jsem si sice původně čísla 21, 25, 54, 74, ale při zpětném listování měním názor... a stejně bych se před vámi shodil, protože na vás zaberou úplně jiné.

24.11.2015

František Hrubín: Básně

Brno, Host 2010. 438 s., Česká knižnice. - ISBN 978-80-7294-363-0

Vše podstatné z Hrubínovy básnické tvorby, jedenáct jeho vrcholných sbírek: Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě, Země po polednách, Včelí plást, Jobova noc, Hirošima, Proměna, Až do konce lásky, Romance pro křídlovku, Černá denice a Lešanské jesličky. Všechny předválečné sbírky až do Včelího plástu byly pro mě nové. Objevoval jsem v nich úchvatnou krajinu - doslovně, protože právě krajina sevřená v Hrubínových metaforách je tím, co mi bralo dech. Například obrazy postavené na její personifikaci v básních Za hvězd i za deště (s. 63) a Až do ztmavění noci (s. 66), obě ze sbírky Krásná po chudobě. Za zvláštní zmínku mi stojí též máchovský ohlas Tvář bez podoby (s. 77), magično města z básně Městu na pahorcích (s. 96) či magično smrti v básni Nokturno smrti (s. 101) - vše ze sbírky Země po polednách. Formální virtuozita věnce sonetů Město v úplňku (s. 114-128) jde ruku v ruce s křehkou intimitou niterného vztahu k rodné Praze; račte si povšimnout, že sousední sonety na sebe navazují stejným veršem a že poslední patnáctý sonet, tzv. mistrovský, je složen z počátečních veršů předchozích čtrnácti. Je to součást sbírky Včelí plást, v níž najdeme i stejnojmenný, neméně dojímavý sonetový cyklus. / Když jsem se takto pročetl tvorbou z předválečných a válečných let, už trochu jinak jsem pak vnímal pozdější Hirošimu či Romanci pro křídlovku, které jsem znal už dřív ze samostatných vydání. / Ke kompletu sbírek je připojen 80stránkový komentář. Je zajímavé v něm sledovat soudobé ohlasy na Hrubínovu tvorbu, reakce novinových kulturních rubrik nebo kolegů básníků. Například Václav Renč po vydání Země po polednách ocenil genialitu básníkova metaforického vyjadřování takto: "Hrubín ovládá zejména překvapivou, světelnou metaforu, jíž klepe na duši věcí, aby se otevřela a vydala svůj zpěv." (s. 355).
Toto vydání Hrubína znamenalo pro mě také znovuobjevení České knižnice - velkorysé ediční řady zahájené v druhé polovině 90. let s úmyslem obsáhnout "nejvýznamnější hodnoty české literatury od středověku po současnost". Prošla si několika krizovými momenty, ale nakonec se stabilizovala na cca čtyřech vydaných titulech ročně. Pozoruhodné je ohlédnutí za dosavadním vývojem od hlavního garanta edice, tj. předsedy správní rady Nadačního fondu Česká knižnice Jiřího Holého, z roku 2010: Česká knižnice, pokus číslo tři (zde). / Českou klasiku v této edici vycházející vesměs mám, a co z ním nemám, jsou vesměs věci, které mě až tolik nezajímají. Přesto, když nahlížím do přehledu vydaných a plánovaných svazků, trochu to ve mně hlodá. Jejich předností jsou totiž obsažné informace o kulturně historických souvislostech i ohlasech děl. Jenže doma v policích už místo není a v peněžence je ho až příliš.

23.11.2015

Pavel Kosatík: Česká inteligence. Od Jaroslava Golla po Magora

Praha, Mladá fronta 2011. 382 s. - ISBN 978-80-204-2373-3

Od přečtení Kosatíkova Českého snění (viz Čz 1.6.2012) si brousím zuby na jeho další knihy. Zatím to v konkurenci jiných vyhrála Česká inteligence. Je to soubor 61 životopisných esejistických medailonů o osobnostech, které ovlivňovaly duševní klima v našich zemích, ačkoli nedisponovali politickou mocí. Čili o vrstvě těch, kdo "střežili hodnoty, mysleli kriticky a nebránili se přijetí odpovědnosti za stav společnosti". Spisovatelé, žurnalisté, historici, filozofové, teologové, ekonomové... / Snad mě nemělo překvapit, že některá z jmen mi nebyla ani povědomá, natož důvěrně známá: František Mareš, Karel Horký, František Weyr, Albína Dratvová, Silvestr M. Bratio... A pak vedle nich ti, o nichž člověk něco tušil, ale jejichž "zářez" do dění ve společnosti mu zůstával utajen. Z Kosatíkova medailonu pak najednou vyvstal jejich plastický obraz se zajímavými souvislostmi. Za všechny např. literární historik Arne Novák. / Osobnosti jsou seřazeny přísně chronologicky podle data narození. (Mezi živými jsou z nich už jen Milan Kundera a Jiřina Šiklová.) Výše uvedené definici ne-politiků se zdánlivě vymykají T.G.M., Zdeněk Nejedlý a Václav Havel - jenže v jejich případě byla politická kariéra jen vyústěním jejich zásadních občanských a profesních aktivit v předešlých desetiletích. / Díky Kosatíkově publicistickému umu nahlížíme skrz pětistránkové eseje ("normalizované" jak rozsahem, tak důslednou třípoložkovou bibliografií) do hutné charakteristiky lidí zastávajících navzájem protikladné postoje, ale dohromady tvořících proud českého myšlení. Byl jsem třeba hodně zvědav na autorovo vypodobnění Julia Fučíka, přitom objevnější a pro náměty na další četbu inspirativnější byla kapitola o Záviši Kalandrovi. / To nejdůležitější, co je v knize řečeno, není řečeno v knize, ale na záložce přebalu (čte se to obtížně: škoda, že grafik neměl šťastnou ruku při volbě drobného červeného písma na pozadí části Havlova portrétu): vlivná intelektuálská vrstva s jejím morálním kreditem a kritickým myšlením se povážlivě ztenčila. Postrádáme ji jako protipól k veřejnému působení politiků a celebrit, jejichž motivací nebývá upřímný zápas o stav tohoto světa.

17.11.2015

Manfred Spitzer: Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum

Z německého orig. přeložil František Ryčl. Brno, Host 2014. 341 s. - ISBN 978-80-7294-872-7

Spitzerovy knihy si už povšimla mnohá média a "digitální demencí" operují v komentářích mimo jiné dění na internetu. Například v Týdnu č. 19/2015 ve sloupku In media res poukázal Jiří Závorka na tento fenomén v souvislosti s podvodnicí - blogerkou vydělávající na své smyšlené rakovině. Ona a mnozí další internetoví "šmejdi" využívají "neschopnosti porozumět složitějšímu textu a ověřovat si základní fakta". / Spitzer je psychiatr a neurolog zabývající se vlivem elektronických médií na vývoj mozku a přeneseně i na celou společnost. V této knize poukazuje na alarmující výsledky výzkumů o vlivu televize (+ video, DVD...), počítačových her, závislosti na on-line připojení a multitaskingu na formování mozku v mládí. V hodnocení situace si nebere servítky: "... musím coby neurobiolog brát v potaz fakt, že digitální média způsobují mladým lidem úpadek vzdělání, že se při jejich používání vytváří málo senzomotorických otisků a že sociální prostředí, jak se opakovaně ukazuje, doznává výrazných změn a omezení" ... "Hloubku duševní práce, nezbytnou pro učení, nahrazuje digitální povrchnost." (s. 200) Zpochybňuje prospěšnost silného trendu v digitalizování výuky, považuje ji naopak za hrozbu pro vzdělání následující generace. Okaté příklady plagiátorství diplomových prací, odhalované hlavně u politiků, jsou jen vrcholkem ledovce. Nesamostatnost v myšlení může mít na život společnosti dalekosáhlejší následky než je ostuda a ztráta místa nějakého falešníka ve vládě. / Spitzer uvádí frustrující výčet institucí, včetně ministerstev či církví, které zamlčují či zpochybňují škodlivý účinek médií na vývoj osobnosti, ač je přesvědčivě doložen výzkumem, což hraničí to s cynismem v zájmu lobby výrobců "stříleček". Pesimisticky konstatuje, že nevidí jedinou společensky významnou instituci, která by se problémem zabývala (s. 263). Názorně také předvádí, jak lze vyrobit vědeckou studii, která negativní vliv médií zpochybní - ve prospěch digitální lobby. Ta má dostatek peněz na to si příslušné experty a studie zajistit a oblafnout tak veřejnost i instituce, které potřebuje k prosazení svých zájmů. / Přitom autorovi nejde o zatracení samotné digitalizace jako výdobytku moderní společnosti. Ví, že bez jejích technických prostředků by se naše civilizace zhroutila. Nicméně apeluje na rozumné zacházení s digitálními médii, s ohledem na jejich závislostní potenciál a negativní vlivy na osobnost. / Na závěr připojuje sadu praktických tipů pro samotné čtenáře, co dělat pro své psychické (a ruku v ruce s tím i fyzické) zdraví. Je to šestnáct odstavců. Být z knihy vytrženy, ani by vás nenapadla přímá souvislost s digitálními médii. Hovoří se tu o stravování, pobytu v přírodě, soustředění, pomáhání druhým, o hudbě, úsměvu, aktivitě, pohybu..., a jen tak mimochodem - vyhýbejte se digitálním médiím, co to jen jde.

6.11.2015

Hlavou zeď 2011. Úvahy nad civilizací a její budoucností

Editor Aleš Palán. Praha, dybbuk 2011. 238 s. - ISBN 978-80-7438-055-6

Až mě překvapuje, jak to tady na sebe hezky navazuje. Na záložce tohoto sborníku čteme: Nastává opravdu "konec dějin"? (viz předchozí zápisek). Kromě toho jedním ze spoluautorů je Tomáš Sedláček (viz další předchozí zápisek). A další "účinkující?" Ivan M. Havel, Jozef Kelemen, Stanislav Komárek, Luboš Kropáček, Antonín V. Líman, Milan Nakonečný, Jan Sokol, Jiří Stehlík, Marek Vácha. Kromě popularizace vědy si knížka klade za cíl prezentovat "provokativní" či "kacířské" myšlenky a názory. Najdeme je v jedenácti tematicky vymezených kapitolách (Politika, Víra, Etika, Ekonomika, Věda...), do nichž vždy přispělo několik z výše vyjmenovaných autorů. Jsou to mnohdy silná slova do pranice. Ostrým startem je již první kapitola s názory na fungování západní demokracie, podepsanými např. J. Stehlíkem a M. Nakonečným. (Stehlíkovy příspěvky i v dalších částech knihy mi ostatně zaváněly fanatismem a demagogií...) / Za nejzajímavější část sborníku považuji text J. Kelemena Od Lennona přes roboty ke Scrutonovi (s. 167-182). Ze zkušeností s robotikou vyvozuje, jak asi mohla vzniknout demokracie: hovoří o principech chování emergentní povahy - racionálně těžko vymezitelných, ale přesto fungujících a užitečných. Míří přitom k definici konzervatismu coby náhledu na svět uplatňujícím i emergentní pravdy. Jinými slovy - obhajuje potřebnost víry. / V jednom z nejobsáhlejších příspěvků, Cestou k inteligenční singularitě (s. 183-217), se I. M. Havel pesimisticky staví k futurologům předpovídajícím "singularitu" v rychlosti a zrychlování vývoje technologií. Jde o hrozbu budoucího převálcování lidské inteligence "inteligencí" strojů. Jeho pokus o analýzu často citovaných předpovědí končí poukazem na vágnost používané terminologie. / Letopočet v názvu celého sborníku navozuje očekávání dalších pokračování v následujících letech. Přesto žádná další Hlavou zeď už nevyšla.

3.11.2015

Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk

Z anglického orig. přeložil Michal Prokop. Praha, Rybka Publishers 2002. 379 s. - ISBN 80-86182-27-4

Jak jsem včera listoval Sedláčkovou Ekonomií dobra a zla, neušla mi jízlivá poznámka na adresu globálního bestselleru, který shodou okolností na mém knižním odložišti ležel právě pod ní: "Koneckonců Fukuyamova víra v konec historie skrze vítězství demokratického kapitalismu je výmluvná. Jedinou výzvou se nyní stává přimět a přesvědčit všechny spoluobčany ke správné (ekonomické) víře a exportovat ji jiným kulturám (rozuměj pohanům). Prostě všem těm, kteří ještě nekápli ekonomickou božskou." (str. 250) Když teď znovu namátkově otvírám Konec dějin, je mi jasné, v čem se ti dva nemohou shodnout: Fukuyama se ohání racionalitou lidstva směřujícím za svým liberálnědemokratickým cílem. Jenže na racionalitu, okleštěnou od emotivních protipólů, není radno se zas tak spoléhat... / A to mi ještě nepadl do rukou Huntingtonův Střet civilizací, coby Fukuyamova hlavní oponentura. Ačkoli, nejsem si jistý, zda bych se uvázal k dalšímu monumentu politologické literatury, i kdyby se mi zrovna nachomýtl v antikvariátu Klariani tak jako před časem Fukuyama. / Ale vraťme se ještě k listování v Konci dějin. Jak jsem tak obracel listy pro připomenutí obsahu přečteného už před nějakou dobou, objevil jsem v nich několik záložek nastřádaných na cestách: (1) vstupenka do vodní tvrze v Jeseníku, kde je mimo jiné dechberoucí čarodějnická expozice Vlastivědného muzea Jesenicka; (2) vstupenka do expozice "Vincenz Priessnitz a lázně Gräfenberg", náležející k témuž muzeu; vybavuji si prastaré zařízení pro Priessnitzovy lázeňské procedury - brrr! - i tamní útulnou kavárničku; (3) vstupenka ze zámku Veltrusy, který byl sice právě nepřístupný kvůli renovaci, ale se zapůjčeným jízdním kolem a zapůjčenou průvodkyní bylo možné absolvovat romantickou cykloprohlídku okolí; (4) skládačka o Brtnických ledopádech s lákavými fotografiemi a podrobnou mapkou (je to součást NP České Švýcarsko). Tak to berte jako výletnickou inspiraci. I Konec dějin se dá číst ve vlaku, než vystoupíte na konečné.

2.11.2015

Tomáš Sedláček: Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi

Praha, 65. pole 2012. 367 s. - ISBN 978-80-87506-10-3

Byl jsem na tu proslavenou knihu nekonformního ekonoma zvědav. Ale jistě jsem udělal dobře, když jsem si počkal na druhé, "značně rozšířené a prohloubené" vydání (poprvé titul vyšel v roce 2009). / S aureolou bestselleru přeloženého do 16 jazyků a uváděného i v jevištní podobě se u českého popularizátora vědy - a tím méně ekonomie - jen tak nesetkáte. Její předností je nesporně uchopení ekonomických témat z neobvyklého konce. Zdánlivě suchopárná věda se tu ukazuje v hlubších souvislostech s dějinami, literaturou, filozofií, náboženstvím... Má to logiku, protože ekonomie, ač se při povrchním ohledání jeví zakletá v číslech, funkcích, analýzách a matematických modelech, má své kořeny přece jen vždy v lidském konání, a to zas v lidském myšlení, v dějinách lidských společností a v jejich duchovním dědictví. Sedláček tak s námi prochází pradávnou ekonomii skrytou ve starých mýtech, v dílech antických myslitelů, ve Starém a Novém zákoně atd. až po zakladatele novodobé vědy. Přičemž vždy upozorňuje na paralely se současným ekonomickým myšlením. A vždy se vrací ta samá otázka po "dobru o zlu", o tom, jaké místo v ekonomice zaujímá etika - ta etika, kterou v ekonomickém mainstreamu posledních sta let vytlačuje "neviditelná ruka trhu". Sedláček se snaží napravit nedorozumění, které zavládlo právě ohledně tohoto pojmu. Poukazuje na to, že Adam Smith se coby otec-zakladatel moderní ekonomie zevrubně zabýval i etikou a že "obecně uznávaný výklad Smithe je pro ekonomii scestný", protože opomíjí jeho Teorii mravních citů. / Po historickém exkurzu v první části knihy (Pradávná ekonomie) následuje část druhá: Rouhavé myšlenky. K těm zásadním patří otázka, zda tzv. ekonomický růst má smysl. Je skutečně nutné honit se za neustálým hospodářským růstem, zvyšováním produktivity a vůbec "pokrokem"? Jak si lze vykládat základní ekonomické poučky o maximalizaci užitku, když užitek nedokážeme definovat, respektive když zjistíme, že za jeho definicí se skrývá tautologie? Koneckonců ani situace naprostého dostatku či konzumní přesycenosti nás nevede k uspokojení, ale k jinému druhu nespokojenosti. A není vůbec idea neustálého hospodářského růstu svým způsobem náboženstvím? (Okamžitě jsem si vzpomněl na Komárkovo Spasení těla, kde je úloha novodobého zdravotnictví přirovnávána k úloze církevních institucí, viz Čz 5.6.2006) / "Zdá se totiž, že jsou dva způsoby, jak být konzumně šťastný: neustále spotřebu eskalovat (...), nebo si uvědomit, že máme dostatek." Jestliže však radí "změnit styl jízdy a nejezdit maximální rychlostí, ale přeřadit na minimální spotřebu a spěchat k minimální zadluženosti," zdá se mi ryzí naivitou cosi takového od politiků a ekonomů očekávat. / Jiným z nosných témat je iracionálno, animal spirits, které nás ovládají daleko více, než si racionalistický duch vědy dokáže připustit, a které tedy přirozeně promlouvají i do našeho ekonomického chování. Pak je ovšem namístě i zpochybnění matematizace lidského chování: ekonomii je prostě nutno chápat mnohem šířeji než aplikovanou matematiku. I s nejpropracovanějšími abstraktními modely ekonomického vývoje můžeme být (a obvykle jsme) úplně vedle. / Kritiku "mechanistické a imperiální ekonomie hlavního proudu" Sedláček navíc podepřel úvahou o smíru rozumu s city: rozum a emoce nejsou v antagonistickém vztahu, jsou jen opačnými póly "racionálně-citového kontinua". Racionální, rozumem podepřená paradigmata vědy jsou "ztvrdlými" vjemy-emocemi. S příchodem nových vjemů, které do paradigmatu nezapadají, se systém bortí a uvolní místo novému paradigmatu. Vedle klasického případu nahrazení newtonovské fyziky einsteinovskou platí to samé například o ekonomických modelech, které se bortí s příchodem nepředvídatelných hospodářských krizí. / Nevím, nakolik Ekonomie dobra a zla zatím stačila ovlivnit ty, kdo třímají otěže ekonomiky, ať už na globální či národní úrovni. Možná je pro ně jen jakýmsi alternativním úletem. Což by ale byla škoda.

1.11.2015

Steven Pinker: Jazykový instinkt. Jak mysl vytváří jazyk

Z anglického orig. přeložila Markéta Hofmeisterová. Praha, dybbuk 2009. 550 s. - ISBN 978-80-7438-006-8

Je to moje druhé setkání s experimentálním psychologem a kognitivním vědcem Pinkerem. Tím prvním byla Slova a pravidla (viz Čz 6.2.2010). Zatím jde bohužel o jediné dvě jeho knihy vydané v češtině. / Už ta předchozí kniha napověděla, že fungování jazyka je pro vědce navýsost zapeklitou otázkou a vyžaduje odbourání mnohých zažitých představ. Pinker totiž nahlíží na jazyk nikoli jako na (téměř nadpřirozenou) kulturní dovednost, ale jako na jednu z biologických adaptací. Sousloví v názvu knihy naznačuje, že jazyk vznikl díky "instinktivnímu sklonu k získání nějaké zdatnosti" (citát z Darwina), tak jako mnohé jiné zdatnosti u jiných druhů. / Oproti jazykům, kterými se dorozumíváme mezi sebou, existuje podle Pinkera jakási univerzální "mentálština" - jazyk mysli. Z něho teprve překládáme své myšlenky do jazyka, kterým mluvíme. A existuje také cosi jako univerzální gramatika - "společný plán syntaktických, morfologických a fonologických pravidel a zásad". Různost jazyků vznikla vlastně jen proměnlivostí méně podstatných parametrů, seznamu možností, které se na tuto všeobecnou kostru nabalují. "Jednou nastavený parametr může přinést dalekosáhlé změny v povrchovém vzhledu jazyka." Jazyky různých jazykových skupin se nám proto jeví navzájem velmi odcizeně, přestože se pod tímto povrchem skrývá společný základ. / V knize se setkáme s řadou dalších zajímavých problémů kolem jazyka. Například: možnosti umělé inteligence v souvislosti se simulací lidské řeči nebo vůbec lidského myšlení; interpretace mluvené řeči nebo právních norem; chmurné předpovědi vymření velké části jazyků; opodstatněnost jazykových norem či znalců opravňujících se k hlídání čistoty jazyka... / Tak jako ve výše zmíněných Slovech a pravidlech, i tentokrát si mnohé pasáže dvojnásob vychutná čtenář ovládající angličtinu; těm ostatním se ale český vydavatel snaží vyjít maximálně vstříc.

28.10.2015

Jiří Pištora: Básně a Brundibásně

Brno, Host 2011. 358 s., Edice poesie Host, Velká řada. - ISBN 978-80-257-0825-5

Jiří Pištora vydal v 60. letech dvě básnické sbírky. V roce 1970 spáchal sebevraždu. V normalizačních letech jeho jméno u nás vymizelo, a tak není divu, že jsem se s ním poprvé setkal, až když v roce 1993 Mladá fronta zařadila do edice Květy poezie (a tím pádem i do mé sběratelské knihovničky) sbírku Mezery v paměti. Šlo o verše z pozůstalosti, které v 80. letech vyšly jako samizdat (1980) a poté v Londýně (1984). Pištora byl pro mě zajímavým objevem. A tak když Host vyrukoval se souborným vydáním jeho básnického díla Básně a Brundibásně, nemohl jsem se bez něj obejít. / Kromě Hodin v řece, Země přibližných a Mezer v paměti přinesl ještě verše pro děti (Brundibásně), tři eseje a oddíl dokumentů. Kdybych měl vybrat jednu báseň, která by mi měla z celého Pištory zbýt, volil bych asi Slepou zeď u svatého Michala (z Mezer v paměti, str. 186). Ale přitom by mi bylo líto značné části Brundibásní. Ty mě svým jazykovým vtipem pobavily. To však nemění nic na tom, že z Pištory jinak čiší pocity životní nejistoty - a nebo naopak jistoty toho nejhoršího. "Na ostří jehel ženou modříny / svůj osud za oknem, / a tady uvnitř veliká smrt lásky / těžká / jako klavír, / který nám nechali stát na noze a jdou." (z básně Vychládáme, s. 139). Pištorův postoj k tragice lidského údělu není však postojem lítostivým, natož sebelítostivým. Ostatně všechny tři eseje pojaté do tohoto výboru mají tragiku ve svém názvu: Tragika slov, Tragika lži, Nepřítomnost tragédie. Posledně jmenovaná (s. 298), inspirovaná železničním neštěstím, vyčítá současnému světu, že přestává věřit v tragédii, že zapírá nepřekonatelnou lidskou bolest a nenahraditelnost ztrát. Že se upíná k pošetilým iluzím o tom, jak "se všecko vždycky nějak urovná". Jenže bolest nelze zamlčet, aniž bychom pozbyli poctivosti vůči sobě samým. "A protože nám uniká smysl tragického, uniká nám i štěstí." / Oné tragice básník pak jednoho zářijového dne vkročil do náruče. Byla to věc osobní cti, jak svědčí dopis na rozloučenou: "Debakl mého života je jen součást děsivého mravního debaklu této společnosti [...], zničili jsme v srdci generací poslední trosky cti." / K tomuto kroku pravděpodobně přispěl i zájem Státní bezpečnosti, která na Pištoru zavedla svazek "Dým". V knížce je tomu věnována stať Ivany Koutské, doplněná elaborátem o průběhu básníkova pohřbu, jak jej zaznamenal agent StB. No, taky zajímavé čtení...

26.10.2015

Umberto Eco: Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty

Z italského orig. přeložily Kateřina Vinšová, Zora Obstová a Helena Lergetporer. Praha, Argo 2013. 246 s. - ISBN 978-80-257-0825-5

Soubor textů, které nemají společné téma a jednotné jsou vlastně jen v tom, že vznikaly příležitostně v posledním desetiletí (před italským vydáním v r. 2011). Některé z nich mě zaujaly více, jiné méně. Do té první škatulky se zcela jistě vejde projev z konference sémiotiků Spoře oděné televizní aistentky a ticho (s. 151) o "cenzuře prostřednictvím šumu" v soudobých médiích, tedy o taktice přebití důležitých, ale - z hlediska majitelů médií - nepatřičných informací záplavou trivialit a umělých senzací; a vůbec o přemíře informací, která vytváří závislost na šumu, znemožňující konzumentům zaměřit se na to podstatné. Eco z toho vyvozuje potřebu vrátit se k tichu, v němž funguje nejmocnější informační prostředek - totiž šepot. Kolegům sémiotikům navrhuje zabývat se sémiotikou ticha. / Hned sousední text Imaginární astronomie (s. 159) a též Proč nebude ztracený ostrov nikdy nalezen (s. 217) jsou vlastně tematickou předzvěstí pozdějších Ecových Dějin legendárních zemí a míst (viz Čz 10.10.2015). Stať Hugo, hélas! Poetika krajnosti (s. 123) pro mě byla zajímavá hlavně tím, že je zde věnována pozornost Hugovu románu Muž, který se směje. Ten jsem totiž kdysi dávno rozečetl, ale asi v půli jsem přestal a už se k němu nikdy nevrátil. Snad právě kvůli té poetice krajnosti, přílivu dramatických zvratů, jež dávaly tušit tragické vyústění. A tak jsem se nyní aspoň rámcově seznámil s osudem postav, které jsem tehdy zrádně opustil. Jako další Hugova krajnost je zde představena záliba v neúměrných výčtech, a to na příkladu díla Devadesát tři. I tento námět má své pokračování v samostatné Ecově knize - ač o ní zatím vím jen to, že u nás vyšla: Bludiště seznamů. / Zápisek zakončím u stati, která stojí na začátku a dala výboru název: Vytváření nepřítele (s. 9). Zaujme nás mnoha příklady, jak je konstruován obraz nepřítele, nejčastěji etnického. Ale také konstatováním, že civilizační vývoj nás bohužel neušetří oné potřeby mít nepřítele, a otázkou, jak s tím má naložit etika. Jenže odpověď jsem v onom příspěvku nenašel. Závěrečnými citacemi z Orwella (1984) a Sartra (S vyloučením veřejnosti) Eco jako by jen chtěl podtrhnout naši bezmoc vůči vrozenému pudu. Nicméně Eco - spolu se všemi dalšími, kdo demaskují uměle vytvářenou nenávist vůči jinakosti - nám umožňují vytvářet si od ní kritický odstup, relativizovat ji, a etická východiska alespoň hledat.

(3) Když jsme na gymnáziu brali českou psychologickou prózu, a tedy i tvorbu Jaroslava Havlíčka, přečetl jsem si Petrolejové lampy v očekávání, že budu právě z tohoto autora zkoušen. Nu, bereme Havlíčka, vyzkoušíme z něj Havlíčka (totéž se mi samozřejmě dělo v předchozím ročníku - to jsem byl na ráně díky K. H. B.). No, zkoušení nedopadlo slavně - román jsem přečetl moc rychle a o psychologii postav jsem se moc rozpovídat nedovedl. Nicméně dnes mě může utěšit, že jsem alespoň autora nepřejmenoval, jak se to povedlo Děčínskému deníku: "V hlavních rolích dramatu od Františka Havlíčka, které proslavil film s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem, uvidíme Sylvii Krupanskou a Lukáše Melníka," píše Radek Strnad v pozvánce do děčínského divadla, kde s dramatizací románu má právě dnes hostovat Bezručovo divadlo (Radek Strnad: Syfilis. Muže bolí tělo, ale ženu víc. Dušička. In: Děčínský deník 24.10.2015, s. 8). / A ke všemu se do Děčína dnes večer nedostanu, což mě fakt mrzí.

16.10.2015

Ólafur Jóhann Sigurđsson: Rodná blata, loď národa a měsíc

Z islandských orig. přeložila Helena Kadečková. Praha, Svoboda 1981. 158 s., edice Jiskry

Poněvadž jsem trochu zatížen na Islanďany, byl jsem potěšen objevem této knížky v nabídce našeho varnsdorfského antikvariátu Klariani. Dokonce je od Ólafura Jóhanna Sigurđssona, od kterého jsem zatím nic nečetl. (Vypisuji celým jménem, protože Sigurđsson není příjmení, ale "syn Sigurđurův". Islanďané to tak prostě mají. Jeho syn se jmenuje Ólafur Jóhann Ólafsson.) / Kniha nese název podle prostřední ze tří próz, které jsou v ní obsaženy. První - Země, která mění barvu - je příběhem milostného okouzlení a pozdějšího vystřízlivění; ta jediná se odehrává na venkově a autora nejvíc proslavila. Druhá, titulní povídka satirizuje poměry v islandském parlamentu ústy mladíka, který v něm získá místo poslíčka. I zde jde o vystřízlivění, tentokrát ale z obdivu k politikům. Poslední próza Dopis pastora Bödvara nás zavede na opačný pól života - ke starci, duchovnímu ve výslužbě, jehož klid v duši je rozrušována hašteřivou manželkou a naopak útěchu hledá v myšlenkách na dceru provdanou do Ameriky. Závěr je na můj vkus už na hraně sentimentálního kýče. / Ani trochu mi není sympatická obálka, s příběhy z Islandu mi vůbec nejde dohromady. Evokuje spíš dívčí román. Možná proto jsem si knížky nikdy dřív nepovšiml. / Ještě k rodinným souvislostem: Zatímco Ólafur Jóhann starší se v mládí vydal z rodného venkova do "velkoměsta" Reykjavíku a uchytil se tam jako spisovatel, jeho výše zmíněný potomek se narodil v Reykjavíku, v mládí opustil Island a uchytil se v Americe. Udělal kariéru v oblasti digitálních médií (má například na svědomí invazi herních konzolí PlayStation), ale jako literát je nejméně tak úspěšný jako otec. Sic v češtině od něj ještě nic nemáme.

14.10.2015

Sean B. Carroll: Nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné. Nová věda evodevo

Z anglického orig. přeložil Zdeněk Žáček. Praha, Academia 2010. 349 s., edice Galileo. - ISBN 978-80-200-1800-7

Tuto knihu jsem avizoval už kdysi dávno, když jsem se v Čz (27.12.2011) rozepsal o Dawkinsově Největší show pod Sluncem. Název Carollovy knihy cituje závěrečnou pasáž Darwinova zásadního díla O vzniku druhů. Tentokrát však nejde o Darwina, ale je o jeho současné pokračovatele, kteří mají na svědomí "novou revoluci" v biologických vědách. Jde o otázky vývoje živočišných forem: podle jakých pravidel je živočich tvarován do své podoby, jak je tento mechanismus pro jednotlivé druhy živočichů zakódován, jak se vyvíjela druhová rozmanitost, jak vysvětlit různé evoluční trendy. / I pro člověka, který už sem tam něco o evoluční teorii přelouskal, je kniha plná překvapivých souvislostí. Caroll se soustředí na objevy, které změnily náš pohled na evoluci živočichů. / Jedno z nejzajímavějších zjištění se týká "práce přírody s geny": o tom, jak vypadáme, zdaleka nerozhoduje jen genová výbava v naší DNA, ale to, jak je využita, jak se s ní pracuje. Tak jako se například končetiny modifikovaly u některých živočichů v křídla nebo v jiné orgány přizpůsobené konkrétním potřebám, tak prý byly na genové úrovni identifikovány stejné geny, které se u různých druhů využívají různými způsoby. Pro ilustraci, jak "evoluce spěje k novému uspořádání tím, že učí staré geny zcela novým kouskům" si autor zvolil barevné ornamenty na motýlích křídlech a věnuje tomu celou kapitolu (Jak motýli ke skvrnám přišli, s. 207-227). / Odhalení starobylého původu genů pro výstavbu těl všech živočichů považuje za první a nejsenzačnější přínos nové nauky evodevo. Té se podařilo propojit embryologii s molekulární genetikou, ale i paleontologií a dalšími obory. Právě překvapivé výsledky této syntézy "propůjčují nové vědě revoluční charakter". / Evoluční změny kromě toho vůbec nesvědčí o existenci nějakého předem připraveného plánu, podle kterého by probíhal evoluční vývoj. Příroda se tu připodobňuje ke "kutilovi, který bere materiál, jaký má po ruce, flikuje to vše dohromady a struktury pak po celé věky neustále upravuje a retušuje" (s. 203). / Snad aby dodal váhu převratnosti sdělovaných myšlenek, najdeme v názvech některých kapitol kosmologickou terminologii: temná hmota genomu, velký třesk v evoluci živočichů... / Pokud je k populárněvědné knize opatřen doslovem odborníka, stojí za to mu věnovat pozornost, hlavně pokud hlavnímu autoru nepoklonkuje, ale naopak s ním polemizuje. Tentokrát se komentáře ujal Anton Markoš, s nímž už měly Čz také tu čest (Tajemství hladiny, 23.10.2007 a Profil absolventa, 16.7.2009).

13.10.2015

Daniel Kehlmann: Já a Kaminsky. Román
Z německého orig. přeložil Tomáš Dimter. Praha, Mladá fronta 2012. 158 s., edice Moderní světová próza. - ISBN 978-80-204-2244-6

Kdybych byl stíhal kontinuálně sledovat knižní novinky, jistě by mi neušlo, že kromě Vyměřování světa (viz Čz 17.1.2009) u nás Kehlmannovi vyšly též Mahlerův čas a Sláva. Obojí mi uniklo, zato Já a Kaminsky naštěstí ne. / Krátký román je sondou do duše novináře Zöllnera - výtvarného recenzenta a prozatím outsidera. Ale to se má změnit. Vyhlédl si známého, ale již pozapomenutého malíře nad hrobem - Manuela Kaminského. Má to být snadné: navštíví ho, vyzpovídá, sepíše jeho monografii a počká... "Moje kniha nesmí vyjít před jeho smrtí ani dlouho po ní, středem pozornosti bude Kaminsky jen krátce. Budou mě zvát do televize, já o něm budu mluvit a ve spodní části obrazovky se bílými písmeny objeví moje jméno a u něho Kaminského životopisec. To mi vynese místo u některého z velkých uměleckých časopisů." / Čtenáři neujde, že cynický vypravěč ve své profesi uvízl v průměrnosti. V Zöllnerovi vidíme spíše nýmanda a smolaře k tomu. Povrchního, samolibého, arogantního, vypočítavého... Sám Kaminsky i lidé z jeho okolí jej rychle prokouknou - a tak se plán zadrhává. Nahozené laso po starci nečekaně sklouzává... a smyčka se najednou kroutí na druhé straně, z manipulujícího se stává manipulovaný. Jeho pokoření však nakonec dospěje v jakousi katarzi, kde se dá začít od nuly. / O Kehlmannově literárním mistrovství svědčí, jak to vše dokázal na hrdinu říct v ich-formě. V příběhu můžeme též hledat nelichotivý portrét soudobé žurnalistiky jako branže, ve které pokora a poctivost rozhodně nejsou na prvním místě. I když s trochou optimismu bychom mohli tvrdit, že si autor vybral jen její příslušnou výseč.

12.10.2015

Jack Kerouack: Doktor Sax

Z anglického orig. přeložila Lucie Simerová. Praha, Argo 2011. 247 s. - ISBN 978-80-257-0499-8

Tak nějak vůbec nevím, proč zrovna jsem si chtěl přečíst Doktora Saxe. Klidně mi od Kerouaca mohli stačit Na cestě a Poutníci dharmy (Čz 28.10.2010), a když už něco dalšího, mohl jsem si vybrat Vizi Codyho, označovanou za jeho "bezpochyby nejlepší román". Ale stalo se. Asi že Doktor Sax vyšel před mými narozeninami a dostal se tak k favoritům mezi tipy na knižní dárky. / Zážitky z dětství v rodném městě Lowellu, jimž dominuje ničivá povodeň, se v něm mísí s přízračnou temnou postavou Doktora Saxe. Zprvu jsem titulní postavu považoval za jakési zosobnění zla. Pak se ale ukáží jeho pravé úmysly, když si chlapeckého vypravěče bere za průvodce na cestu do Hradu k zúčtování s Velikým Světovým Hadem, právě přicházejícím zničit svět. Hororová pohádka skončí dobře... ale když bych si měl vybrat, do které Kerouacovy knihy vstoupit, zcela jistě bych volil Dharmové tuláky, konkrétně do pasáží popisujících dny v oáze samoty a meditací v horách. Závěrečná poznámka za Doktorem Saxem, že text vznikl v dávném hlavním městě Aztéků, navede takové natvrdlé čtenáře jako já na souvislosti s aztéckou mytologií.

11.10.2015

Yann Martel: Pí a jeho život
Z anglického orig. přeložili Lucie a Martin Mikolajkovi. Praha, Argo 2004. 350 s., Edice anglo-amerických autorů. - ISBN 80-7203-570-3

Těžko se mi vymýšlí, co o tom napsat. Snad: Čtivý a kompozičně propracovaný dobrodružný román s filozofickým podtextem - natolik dobrý, že si vysloužil Man Bookerovu cenu (2002). Ale chcete-li můj subjektivní pocit, už je to složitější. / Kanadský spisovatel si za hrdinu vybral chlapce Pí, který přežije ztroskotání lodi a přes půl roku bojuje o život na člunu, kde se spolu s ním nachází též několik zvířat z transportované zoologické zahrady. Později už je s ním jen nebezpečný tygr bengálský. Vše dobře dopadne díky neuvěřitelné chlapcově vůli, vytrvalosti a duchapřítomnosti - a Bohu. Má jít o skutečný případ, o jehož věrohodnost usiluje autorská předmluva a intermezza z návštěv spisovatele u samotného hrdiny, jenž v dospělosti žije poklidným rodinným životem v Kanadě. A také záznam chlapcovy konverzace s japonskými vyšetřovateli námořní katastrofy po přistání u mexických břehů. Pro vyšetřovatele je průběh záchrany natolik neuvěřitelný, že jim Pí nakonec raději nabídne alternativní verzi bez zvířat. Snad má být nakonec znejistěn i čtenář. Ten si ovšem má být jist jinou věcí: duchovním rozměrem příběhu. V autorské předmluvě citované sdělení „znám jeden příběh, po kterém uvěříte v Boha“, vypíchnutý navíc na záložce knihy, se ovšem míjí účinkem u těch, kdo v kompozici románu vysledují "výchovný" záměr. Ještě než Pí vůbec nastoupí se svou rodinou tragickou cestu z Indie do Kanady, získává všechny potřebné předpoklady pro svůj výjimečný osud, spočívající mimo jiné ve zosobnění náboženské synkreze a tolerance: tak či onak přijme za své všechny tři náboženské směry působící v jeho okolí - hinduismus, křesťanství a islám. A teď si ty souvislosti, milý čtenáři, přeber v hlavě. Svět se ovšem mnohdy chová natolik neuvěřitelně, že vše vylíčené mohlo být pravdou. Ale na druhou stranu, ať se autor nediví těm, kdo se k němu pod dojmem vykonstruovanosti syžetu postaví skepticky. / Ale nic to nevadí, chcete-li Pí a jeho život číst prostě jako dobrodružný příběh kořeněný botanickou a zoologickou osvětou. Z tohoto pohledu na mně nejsilněji zapůsobilo chlapcovo odhalení podstaty ekosystému ostrova surikat. Už jen pro ten moment nálezu lidských zubů stojí za to číst takové romány.

10.10.2015

Umberto Eco: Dějiny legendárních zemí a míst
Z italského orig. přeložili Jindřich Vacek, Helena Lergetporer a Pavel Štichauer. Praha, Argo 2013. 480 s. - ISBN 978-80-257-0908-5

Byl jsem jednou v Greenwich, u observatoře na nultém poledníku. Naše školní výprava, kterou jsem doprovázel, se tam příliš nezdržela. Byl akorát tak čas trochu se poprocházet, nechat si posrat (pardon) bundy od hejna holubů a rychle se skrýt v obchůdku se suvenýry. Tak proto dnes podpírá suvenýr-globus knížky v mé knihovně. Pozdější zevrubnější prohlídka zjistila, že na historickém globu jsou už sice obě Ameriky, ale i něco navíc: téměř celá jižní část Indického i Tichého oceánu je zaplněna souvislou pevninou, proti které je dnešní Austrálie jen skromným ostrůvkem. Ano, bájná Jižní země, předpovězená antickými učenci a "objevená" Magalhãesem! Jak to s ní bylo, mi ozřejmil až Umberto Eco v jedné z kapitol Dějin legendárních zemí a míst. / Koho aspoň na čas někdy nepřitahovaly tajuplné země, nejlépe ostrovy, pohlcené propastmi času či prostoru? Kdo z nás by alespoň nepozdvihl významně obočím při pohledu na titulek, že Atlantida byla konečně objevena? / Eco zasvětil tuto knihu místům, o kterých se věřilo, že kdysi existovala nebo dosud existují. Bylo nutné vyhnout se smyšleným zemím, městům, ba i celým světům v literárních fikcích: těch je nepočítaně a vznikají stále nová. Kromě toho, "skutečnost" je přece daleko vzrušivější než cokoli, o čem víme, že si to na nás někdo vymyslel. (Na některé literární fikce však přece jen došlo v závěrečné kapitole.) / A tak s autorem putujeme po zemském globu a někdy i uvnitř něj, po historii jeho poznávání a zároveň po historii fantazie. V jistých případech i o politických motivacích, jež daly vzniknout podvrhům. Eco svůj výklad doprovází četnými ukázkami z původních pramenů, čímž vznikla malá antologie textů na toto téma. Kromě toho nešetřil místem pro množství dobových ilustrací a map, abychom si udělali obrázek o soudobých představách popisovaných míst. Kvalitní papír a reprodukce tak z knihy činí pozoruhodnou galerii. / Eco se ale také pouští do boje s vypočítavostí novodobých plagiátorů vytvářejících falešné legendy. Opřel se mj. do Dana Browna (Šifra mistra Leonarda) za jeho inspiraci novou "legendou" o Převorství sionském, dodávaje jí "věrohodnost" i mimo svou románovou fikci (14. kapitola Jak bylo vymyšleno Rennes-le-Château). / Knize jsem vděčný mimo jiné za osmou kapitolu Putování Grálu; mytologická konstrukce artušovských legend a hledání svatého Grálu se mi zdála vždy příliš složitá a nepřehledná. Eco shrnul nezákladnější "fakta", hlavní rozpory v legendách - a jinak mě ujistil, že mám pravdu.

9.10.2015

E. L. Doctorow: Ragtime
Z anglického orig. přeložil Jiří Josek. Praha, Euromedia Group 2005. 222 s., edice Světová literatura. - ISBN 80-86938-10-7

Americký spisovatel E. L. Doctorow letos zemřel. Nekrology vesměs připomínaly, že se proslavil románem Ragtime, nazvaným podle hudebního stylu, který ve své době očaroval Ameriku, a že tuto knihu zfilmoval Miloš Forman. Film jsem neviděl a muselo by se setkat hodně příznivých okolností, aby se to změnilo (já vůbec neviděl spoustu důležitých filmů). Ale kniha si mě našla sama, právě týden po autorově smrti. Antikvárník mi podstrčil sloupek knih v jednotné grafické úpravě, a já váhal mezi Doktorem Živagem a Ragtimem. Živago je třikrát tak tlustší. Přesto doufám, že i na něj jednou dojde. Zatím jsem viděl jeho divadelní zkratku v Divadle Na zábradlí. Ale to jsme odbočili. / Zpět k Doctorowovi: Rozhodla i vzpomínka na silný zážitek z jiné jeho románové výpravy do americké minulosti: Vítejte do zlých časů (aneb Vitajte v Ťažkých Časoch, Čz 2.10.2011). Jenže tentokrát se přenášíme do doby civilizovanější, ohraničené prvními roky 20. století a počátkem první světové války. Amerika po ragtime byla jiná než před ním. Doctorowovo dílo je z kategorie těch románů, které zachycují pohyb ve společnosti na osudu několika rodin. Překvapilo mě, kolika reálnými postavami je zaplněn, a to i v "hlavních rolích". Skoro by se dalo mluvit o dokumentárním románu. Některé skutečné osoby jsem dokonce zprvu považoval za smyšlené - například "mistra úniku" Houdiniho - a to o něm prý byly natočeny tři filmy (jak říkám, filmy nejsou moje parketa); až teprve Wikipedie mi nastavila zrcadlo trapného nedovzdělance. / Linie příběhu, která by se dala označit za hlavní - boj černošského pianisty za nápravu škody na jeho automobilu - barvitě vykresluje, v jaké fázi se tehdy právě ocitalo vzájemné postavení ras v Americe. Též ale nastoluje otázku přiměřenosti boje za osobní spravedlnost. / Knížce jsem koneckonců vděčen i za samotný ragtime. Našel jsem si na You Tube klasika žánru Scotta Joplina, a poslouchal a poslouchal... Po půl hodině jsem konstatoval, že je to sice fajná kavárenská hudba, ale že s výjimkou dvou tří výlučných skladeb mi všechny ostatní nakonec připadají na jedno brdo.

Jacques Prévert: Jako zázrakem
Z francouzských orig. vybral a přeložil Adolf Kroupa. Praha, Československý spisovatel 1972. 139 s., Klub přátel poezie

Svého prvního Préverta jsem dostal od své budoucí ženy při prvním setkání po mém návratu z vojny. Mám tudíž k němu jakýsi citově zabarvený vztah. Jednalo se o výbor Jsem jaký jsem, vydaný v Klubu přátel poezie v roce 1983. Později přibyl mnohem útlejší výbor Pro tebe, má lásko a první české kompletní vydání sbírky Slova. Co chtít víc, zvlášť když knihovna praská ve švech? Přesto jsem neodolal dalšímu Prévertovi. Výbor Jako zázrakem je totiž ze čtvercové edice Klubu přátel poezie a byla u něj gramodeska - jako netknutá! Navíc jde o průkopnický překladatelský a editorský opus Adolfa Kroupy. Je to vlastně s podivem: byla první léta normalizace, Kroupa byl signatářem Dvou tisíc slov..., ale asi na něm nezáleželo tolik jako na Prévertovi. Ostatně, francouzskému básníkovi tehdy zbývalo ještě pět let života. Příznačné je, že v onom pozdějším velkém výboru Jsem jaký jsem se v kolektivu překladatelů již Kroupovo jméno nevyskytuje. / Díky předmluvě jsem nyní Préverta četl jinak než kdykoli předtím. Kroupa totiž zeširoka upozorňuje na sepětí Prévertovy poezie s divadelní a filmovou poetikou a poukazuje na básně, které lze vnímat jako filmový obraz. Není divu, Prévert do literárního světa vstoupil už jako zkušený filmový producent a scenárista. / Nevím, zda je možné dávat Préverta do souvislosti s proletářskou poezií. Mnohými náměty měl k její tradici jistě blízko; nejzřetelnější to pro mě bylo u Nedospalého rána (s. 26) v motivu hladového za sklem výkladu, který jej spojuje s Wolkerovou Tváří za sklem. / Kromě básní nás Kroupa nechal nahlédnout i do prozaické části Prévertova díla, a to ukázkami z Pohádek pro nehodné děti a z jeho vzpomínek na dětská léta. K prohlížení máme kromě básníkových fotografií i jeho koláže - ale bez barev to není úplně ono (v barvě jich je několik v knize Jsem jaký jsem). Na vložené mikrodesce čte Vladimír Brabec část dětských vzpomínek a - k mému milému překvapení - tři básně úžasně recituje Rudolf Hrušínský.

8.10.2015

Gutenbergova bible
Mainz, dílna Johanna Gutenberga, 1454-1455

Ó, matka všech tištěných knih! A já si v ní četl...! / No, berte mě s rezervou. Bylo to trošku (ale jenom nepatrně) jinak. Byla to faksimile (novodobě zhotovená věrná kopie originálu); jestli si ten údaj dobře pamatuji, tak z roku 1923. A vlastně šlo o svazek dodatků - to, co se Gutenbergovi do původních dvou svazků Bible nevešlo. Text je v latině a písmo, ač již tištěné, tehdy zachovávalo podobu ručně psaného textu. A měl jsem na ni času asi tak čtvrthodinku. To vše zdůrazňuji proto, aby bylo jasné, jak moc jsem si mohl "počíst". Nadpisy kapitol jsem ovšem zvládal, o to nic. / Této příležitosti se mi dostalo předevčírem, kdy jsem si zajel do libereckého Severočeského muzea na přednášku tamní knihovnice Anny Kašparové Johann Gutenberg a počátky knihtisku. Bylo nás tam posluchačů asi osm. Dostalo se nám zasvěceného povídání o vynálezech, které Gutenberg skloubil do technologie knihtisku, o jeho lidských osudech, o příběhu samotné dvaačtyřicetiřádkové bible a o pozdějším rozšíření knihtisku do českých zemí. Vše samozřejmě též vizuálně na promítacím plátně. Na závěr výprava do muzejní knihovny s připravenou výstavkou. Kromě zmíněné faksimile tu byly ke spatření originály několika prvotisků (pochopitelně už ne na omak, ale pod sklem vitríny) a dále k prolistování několik dalších faksimilií a krásné tlusté knihy o historii knižní kultury. Ještě že doma nemám Voitovu Encyklopedii knihy - zabořil bych se do ní a hezkých pár týdnů by se mnou nic nebylo. / Aby vás to nezmátlo: na připojeném obrázku není předmětná faksimile, anobrž jeden z mála zachovaných úplných originálních exemplářů, jímž se lze potěšit v New York Public Library.

5.10.2015

Wolfgang Iser: Jak se dělá teorie
Z anglického orig. přeložil Petr Onufer. Praha, Karolinum 2009. 245 s., edice Limes. - ISBN 978-80-246-1672-8

Jako mladičký knihovník jsem začínal v dobách těsně před pádem "socialistického zřízení". Veřejné knihovny byly tehdy čas od času obšťastňovány "ministerskými dary" - knižními soubory, které jejich akviziční pracovníci museli přijmout, ať už si o darovaném koni mysleli cokoli. (Anebo nemuseli, když měli tu odvahu, ono se to v té době stejně už moc nekontrolovalo). Nutno spravedlivě podotknout, že kromě ideologické smrště se v oněch balících našla i dobrá beletrie a naučka. No a já takhle jednou zakopl o balík, v němž bylo povícero darovaných výtisků Uměleckého díla literárního od Romana Ingardena (Odeon 1989). Jeden jsme zapsali do fondu - a jinak jsme fakt jsme nevěděli, co s nimi. Jeden exemplář se nakonec usídlil u mě doma. Ba jsem si v něm i četl. Bylo to moje první setkání s literární teorií, v tomto případě založenou na fenomenologické filozofii. Setkání to bylo předčasné; udělal bych lépe, kdybych s ní pár let počkal. Udělal bych ještě lépe, kdybych si pak Ingardena v své knihovně ponechal. Jenže neponechal. / Škoda, byl bych do něj opět nahlížel, když jsem nyní, čtvrtstoletí po ministerských darech, získal - tentokrát naprosto poctivě - souhrnné pojednání o moderních literárních teoriích od W. Isera. Hned jako první přišla u něj na řadu fenomenologická teorie Ingardenova. Po ní následuje základní charakteristika dalších teoretických přístupů k literatuře a umění - hermeneutický (Gadamer), gestaltický (Gombrich), recepční (samotný Iser), sémiotický (Eco) atd. až po feministickou a postkoloniální poetiku. / Kromě proniknutí do jejich podstaty se čtenářovi otevírá toto poznání: "Může-li umění uchopené v kognitivních pojmech znamenat tolik různých věcí, pak všechny ty teorie výmluvně svědčí o tom, že nelze s konečnou platností určit, co to umění vlastně je." (s. 191). Variabilita přístupu k umění tvoří "intelektuální krajinu" 20. století, jejímuž shrnutí v lapidární zkratce jsou věnovány strany 192-195. Umělecké dílo je doslova postaveno "na piedestal, z něhož osvětluje ústřední zájmy 20. století". Zjišťujeme, že umění je otevřené, čili myšlenkově nevyčerpatelné: jeho výklad je podmíněn historickou potřebou, bereme si z něj to, co je užitečné v našem konkrétním společensko-kulturním kontextu, a činíme tak prostřednictvím postupně se generujících teorií. Má to analogii v možnostech pojímání světa vůbec: máme k dispozici mnoho rámců, v nichž o něm můžeme přemýšlet, vyvozovat z nich závěry a podřizovat jim své úmysly a konání, ale vždy musíme brát v potaz, že jsme se chopili jen jedné z mnoha alternativ.

4.10.2015

Svatopluk Pastyřík: Rozhovory o češtině
Liberec, Nakladatelství Bor 2012. 191 s., edice Jazyky a texty. - ISBN 978-80-86807-98-0

Dnes si dáme hodinu českého jazyka. Jedna z dalších popularizačních pomůcek, které nás mají kultivovat v používání mateřštiny, vznikla přetištěním jazykových koutků vysílaných královéhradeckým rozhlasem. Mám podobných už několik. Vždycky je to zajímavé, ať už jim jde o pravopisné a stylistické chyby, nebo o jazykové zajímavosti kolem původu slov a rčení, historických kuriozit apod. Mám je vždy tím raději, čím více se blíží (nedostižnému) Pavlu Eisnerovi, autorovi Chrámu i tvrze či Češtiny poklepem a poslechem. Pastyříkovo pel-mel mohu doporučit, protože kromě jevů propíraných různě jinde zbylo tu mnoho místa i pro pozoruhodnosti mnou dosud netušené. Třeba v několika kapitolkách o jménech a příjmeních (od str. 53). / Kapitolky jsou kratičké, zřídka přesáhnou dvě strany. Je to dáno zachováním původního formátu rozhlasových fejetonů limitovaných přidělenou stopáží. Kromě toho je tu znát lokální východočeský přídech, což posluchači na Hradecku jistě ocenili a čtenářům odjinud se tak dostalo přijatelného ozvláštnění. Zároveň je znát adresnost ke starší generaci - to též není k podivu, mezi posluchači regionálních stanic Českého rozhlasu zřejmě senioři tvoří podstatný podíl. Ale přece jenom mě cosi iritovalo: autorův přítel František. Moc se mu omlouvám a zároveň přeji vše nejlepší k dnešnímu svátku. Ve fejetoncích hraje úlohu zvědavého přemýšlivého známého, jenž nadhazuje jazykové problémy a nechá si trpělivě vysvětlovat, jak se věci mají. Je-li potřeba, přibudou i členové jeho rodiny, například zaláskovaný vnuk Martin (děkuji za vhodně vybrané jméno). Františkovy vstupy na scénu jsem s přibývajícími kapitolami pociťoval jako klišé či přepjatou snahu o beletrizaci... No dobrá, je to věc vkusu. / V knížkách podobného typu by si člověk rád zpětně vyhledal konkrétní slovní obrat, podrobený autorovu výkladu - ale zpravidla bez šance na úspěch, nebo holt přečte znovu půlku knížky, než to znova najde. Já vím, že podrobné rejstříky by svazek zatížily mnoha dalšími stranami, ale vždycky mě to rozmrzí.

3.10.2015

Ladislav Henek: Zajdeme na blahobyt nebo chudobu. Zdeněk Škromach versus Vlastimil Tlustý. Střet levice a pravice očima dvou významných reprezentantů těchto politických proudů

B. m., Gemmapress 2010. 361 s. + 16 s. příl. - ISBN 978-80-86267-02-9

Ti dva jsou političtí harcovníci, byť v dnešních dnech už za zenitem státnické kariéry. Nechme stranou, že jeden z nich koketuje s myšlenkou na prezidentskou kandidaturu. K velkému knižnímu rozhovoru byli vybráni jako reprezentanti politické levice a pravice, ale jistě i proto, že nepatří k uniformním hlasatelům stranických pravd a že si navzdory dlouhodobému působení ve vrcholné politice zachovali jistý nadhled. Veřejnosti, informované skrze média, tato skutečnost může snadno uniknout. (Však oni si to s médii na tomto místě vyřídili, ale na to ještě dojde.) A nikoliv nepodstatné je, že jako vrstevníci narození v letech 1956 a 1955 mají za sebou podobnou životní zkušenost. Rozhovory Henek vede většinou odděleně s jedním či druhým politikem; jen vzácně, ve dvou z devíti kapitol, jde o společný dialog všech tří. Na myšlenkovou podnětnost to nemá vliv, protože sám Henek je dostatečně erudovaným partnerem diskusí a vnáší do nich filozofický náboj. A na věc jde zgruntu, když si na cestu za podstatou společenských problémů bere s sebou Platóna, Aristotela, Tomáše Akvinského, sv. Pavla, Lao-c', Čuang-c' i Manuův staroindický zákoník. Zdá se však, že jejich citáty jsou na vhodná místa v rozhovoru dodatečně vloženy, než že by na ně diskutující přímo reagovali.

Čtyři roky od přečtení knížka čekala na umístění v sími slávy v Čz! Sám se divím, že to vydržela, zvlášť když mezitím namokla v důsledku „šikovného“ umístění na parapetu okna. Když ji teď s omluvným gestem beru znovu do ruky, nalézám v ní slušnou zásobu záložek poznámkami, co že to tenkrát rozjitřilo, nadchlo a popudilo mou mysl. Tady je z nich stručný výběr:

Na mnoha místech prosvítá nedůvěra k samotnému politickému systému, v nějž jsme se nechali uvrhnout. "Lidská přirozenost je spoutávána a zašlapávána do země" (s. 218, zde v souvislosti s genderovou politikou), kterýmžto zhoubným směrem vede nás demokratický systém, respektive jeho současná podoba. Nebylo by lepší, aby se v zájmu záchrany západní civilizace zmocnil vlády despota, který násilím vrátí společnost do "normálních kolejí"? Pláče se tu nad tím, jak se řítíme do propasti v důsledku demokratických principů, poněvadž rozhodování je v rukou neinformované většiny. Ale jak to udělat, aby rozhodovali jen "informovaní"? / Henek dává průchod své pesimistické vizi o vývoji společnosti ke "koncentráku", a to s přispěním jak levicových, tak pravicových politiků. S oběma zpovídanými si notuje v tom, že směřujeme k absolutizaci "vlády zákona", tj. k postupnému vyloučení lidského faktoru, vlastní odpovědnosti dle rozumu a svědomí, což je tragédie. / Polemika s Vl. Tlustým o expanzi islámu do Evropy a soužití s cikány (s. 202-213) přinesla především postesknutí nad "zničující tolerancí", úvahy nad kořeny dnešních problémů a podstatou rasismu. Henek si zde bere hlavní slovo analyzujícími pasážemi a svého zpovídaného nechává jen stručně glosovat. Ale třeba se politik nechtěl do citlivého tématu moc zaplétat. Překvapila mě Henkova naivní vize návratu cikánů ke kočování (aby se dostalo průchodu jejich přirozenosti), přestože má pravdu, když hodnotí snahu o jejich panelákovou integraci jako silně problematický tah. / Ukazuje se, že diskutující vidí současný politický systém jako neudržitelný a předpovídají jakousi revoluci, která ho smete. Tlustého trápí vidina společenské katastrofy - nárazu našeho Titaniku do "bílé zdi", a to v horizontu pěti - nebo dvou nebo deseti - let. Tu střední hodnotu už teď, pět let po vydání knihy, máme za sebou (aha, už vím proč knížka musela tak dlouho setrvávat na parapetu!). A náraz? Že by jeho spouštěčem byla přílivová vlna Syřanů do Evropy? / Nicméně po dotazu, kdo tedy udělá tu revoluci, se tu hovoří o nebezpečí "sjednotitelů", za nimiž stojí finanční megakapitál a kteří omráčí lid jednoduchými populistickými slogany. Inu, uteklo trochu vody, a máme tu Babišovo. / Další věc, v níž si oba politici notují - bezmoc vůči monopolu médií, která podle nich bez ustání překrucují skutečnost, dělají z politiků (například z nich dvou) idioty a vůbec se chovají jako stát ve státě, objektivita neobjektivita. Ať už si o tom myslíte co chcete, těch několik stránek je velice poučných - dokonce i pro samy novináře. / Na posledních stranách jsme svědky experimentu převzatého ze středověkých disputací: oba protivníci si vymění své role, jsouce přinuceni hájit názor svého oponenta. / Tak tak, žádné politické okecávání, ale defilé názorů "nezglajchšaltovaných" (mně se to slovo ze včerejšího zápisku zalíbilo) nucenou politickou korektností. Jak rád by se člověk dostal podobným způsobem pod kůži těm, kdo teď skutečně rozhodují...

2.10.2015

Stanislav Komárek: Ochlupení bližní. Zvířata v kulturních kontextech

Praha, Academia 2011. 277 s., edice Galileo. - ISBN 978-80-200-1904-2

Před týdnem oběhla svět zpráva o kauze indonéského makaka (to je druh opice, kdybyste nevěděli) jménem Naruko a jeho autorských práv. Fotoaparátem, který se mu dostal náhodně do rukou, si udělal několik "selfíček". Ta potom zveřejnil majitel fotoaparátu ve své knize. Kdyby byl Naruko člověkem, je to jasné: snímek je jeho duševním vlastnictvím, které mu majitel foťáku ukradl a měl by opičku vyplatit - aspoň dle ochránců zvířecích práv, kteří v tomto smyslu vyvolali soudní jednání. A je to jen špička ledovce dalších případů: argentinský soud pustil na svobodu orangutana ze ZOO, zatímco o čtvrt roku později newyorský soud nepřipustil osvobození šimpanze, vlastněného soukromníkem. A tak pořád dokola. Takže: je pan Naruko náš ochlupený bližní, nebo nás odděluje hráz cizoty, za kterou už je "duševní vlastnictví" absurditou? / Ochlupení bližní jsou knihou o vztahování se člověka k světu zvířat v celých jeho kulturních dějinách a v celé škále mezi extrémními polohami - identifikací ("jsme jako oni") a ostrého vymezování se ("nejsme jako oni"). / Komárkův svébytný styl psaní o přírodě, vědě a společnosti již znám z knih Spasení těla, Leprosárium, Příroda a kultura (viz Čz 5.6.2006, 25.5.2007, 16.12.2008). Tady už není až tak ironický jako v těch předchozích (nebo jsem si zvykl?), nicméně i nadále chrlí provokativní postřehy, jimiž vyvrací zažité představy promítané do protikladů člověka a zvířete - třeba o schopnosti zvířat pociťovat emoce, věnovat se rituálům, hrám, uvědomovat si svou smrtelnost. / V kapitole Ochrana zvířat (s. 211-243) poukazuje na ambivalentní postavení zvířat ve společnosti jako na rozvírající se nůžky - ilustruje je kontrastem klinik a psychoanalytiků pro zvířata oproti velkochovům a jatkám. Je to důsledek podvojnosti lidského přístupu ke světu vůbec (polární percepce světa, řečeno učenými slovy). Zamýšlí se nad antropocentričností ochrany zvířat (a přírody obecně) - projevuje se mj. už výběrem druhů, ke kterým jsme přilnuli na základě podobnosti. Autorovi nejsympatičtější ve vztahu k zvířectvu je ovšem "vstřícná lhostejnost" po indickém vzoru. / V kapitole Oběť a oběd (s. 110-134) mám zatrženu myšlenku o civilizačním usměrnění původní drsné nespoutanosti živých tvorů: zemědělská kultura ji nestrpí, "zglajchšaltuje" ji a zařadí do technologického rámce. Neobyčejně inspirativní je zde i pasáž o průvodních fyzických i psychických důsledcích vegetariánství, a to v pozitivním i negativním smyslu. / Komárek rád své úvahy dovádí ad absurdum, třeba k tématu eugeniky, kde naše zacházení se zvířaty coby objekty šlechtitelství aplikuje na "šlechtění" lidí (s. 154-159); nebo otázkou, zda zastánci zvířecích práv budou požadovat pietní pohřbení muzejních vycpanin (s. 174). Komárek je ostatně neodolatelný v tom, jak si utahuje z pokrytecké "politické korektnosti".

1.10.2015

Tomáš Halík: Co je bez chvění, není pevné. Labyrintem světa s vírou a pochybností

Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2010. 379 s. - ISBN 978-80-7422-022-7

Halíka nelze prostě jen číst. Halík píše tak, že je třeba spolu s ním přemýšlet. A přemýšlet spolu s člověkem, který nad veškerá dogmata staví pochybnosti, je radost. / Ono chvění - ona pochybnost - se v jeho textech přirozeně vztahuje k náboženské víře, ale najdou se tu i přesahy do etiky, politiky. Čtenář si uvědomuje potřebu zpochybňování a nejistoty všude tam, kde se mu nabízí "neochvějné jistoty". Ty nám dláždí cestu k fanatismu nebo naopak beznaději. Zkameněliny jsou křehké. / Autorovy úvahy se nicméně vyrovnávají i s dráždivými otázkami pravosti víry. Tak například: je myslitelné, aby křesťan uznal právo muslima či buddhisty na jejich víru, aniž by slevil ze svého výlučného vztahu k Bohu? Halík je přesvědčen, že ano, a ukazuje to na podobenství dítěte, pro něhož tou nejlepší matkou je právě ta jeho, či manžela, pro kterého tou nejkrásnější ženou je právě ta jeho. Znamená to ovšem - v otázkách víry - oživit pramínek mystiky jakožto "jazyk lásky" nad teologické definice a nad výrokovou logiku "objektivní reality". / Moji pozornost upoutaly historické reflexe českého pojetí víry a morálky - interpretuje je jako "odpoutání morálky od víry" coby charakteristický rys etických postojů české inteligence. Odtud prý zbožňování českých mučedníků (Hus, Havlíček, Palach...) jako náhražka etických nároků nesených církvemi. / Jiným zajímavým religionistickým vhledem do historie je polemika s dosud přežívajícím osvícenským pojetím neevropských duchovních proudů, které byly v duchu "racionalistické vášně třídit skutečnost" deformovány a onálepkovány pojmy "buddhismus", "hinduismus" atd. Na příkladu jezuitů působících v Indii a Nepálu vysvětluje, že ve vztahu ke křesťanství nejde o konkurenční náboženské systémy, ale o styly myšlení, které se mohou s křesťanskou duchovní kulturou vzájemně prolnout. V té souvislosti posloužilo autorovi přirovnání s paradigmaty vědy, které čas od času procházejí zásadním otřesem: taková změna paradigmat by byla potřeba i v religionistice, abychom se oprostili právě od deformací duchovních hnutí. / A co budoucnost křesťanství? Jeho současnou institucionalizovanou podobu má Halík za potápějící se loď. Křesťanské myšlení má podle něj budoucnost ve vnitřní pluralitě, v kulturní pestrosti. Konzervativní zastánce uniformity varuje před tragickými následky pro církev, pokud by těmto pohybům stavěli násilnou hráz. / Název knihy je citátem z Vladimíra Holana, dokonce ze dvou různých básní. Jejich úryvky jsou použity jako motto. Když jsem vzal do ruky nejobsáhlejší výbor z Holana, který mám, totiž Mušle, lastury a škeble..., stala se zvláštní věc: otevřel se mi sám od sebe právě na jedné z dotyčných básní (Poslední, str. 165).

30.9.2015

Mitchell Begelman - Martin Rees: Osudová přitažlivost gravitace. Černé díry ve vesmíru

Z anglického orig. přeložil Pavel Paloncý. Praha, Argo a Dokořán 2013. 334 s., edice Zip. - ISBN 978-80-257-0806-4 - ISBN 978-80-7363-365-3

S mými představami o vesmíru tato kniha hodně zamávala. Jako příležitostný čtenář Hawkinga a spol. jsem sice měl povědomí o existenci takových těch supernov, kvasarů, pulsarů, černých děr a podobných potvor, ale bral jsem je jako ojedinělé "výstřelky", které sem tam oživují jinak tiché nedozírné dálavy černé věčnosti... Jenže to, co se černá nad námi na noční obloze, je mnohem větší divočina, než by si normální smrtelník mohl připustit. Astrofyzikové a kosmologové, kteří se v poslední době zaměřili na nejhmotnější pozorovatelné objekty, jsou sice o něco blíže tomu, co se v galaxiích odehrává, ale nejmodernější pozorovací technika je s každým nově pozorovaným jevem zásobuje novými otazníky. / Begelman a Rees (oba špičkoví vědci, jimž se kromě toho ale daří i na poli populárněvědecké osvěty) načrtli obraz vesmíru, ovládaného gravitací velkotonážních černých děr, z nichž jedna nejspíše trůní i uprostřed naší Galaxie. Jistě, tu a tam jsou roztroušeny i "malé" černé díry coby hrobečky zhroucených hvězd. Ale jejich jejich velké sestry, exempláře v gigantických rozměrech (ať už se vzaly kde se vzaly), možná řídí všechen pohyb v nám známém vesmíru. Koho aspoň trochu zajímá, v jakém že to žijeme vesmíru, prožívá díky Begelmanově a Reesově vyprávění stránku po stránce dobrodružnou cestu astrofyziků labyrintem hypotéz a teorií, tak jak se rodí z dalších a dalších pozorování a teoretických výpočtů. K přednostem Osudové přitažlivosti gravitace kromě toho patří dostatek barevných názorných schemat, grafů a fotografií. / Je fajn, že oběma českým nakladatelstvím na těchto kvalitách záleží a že jejich společné edici Zip věnují tuto péči, přestože se to odráží v poměrně vysoké cenové hladině (v kamenných prodejnách v průměru cca pětistovka za jeden titul). V Zipu vyšlo do dneška 47 knih. Ještě že nestíhám novinky sledovat...

26.9.2015

Milorad Pavić: Chazarský slovník. Román-lexikon v 100 000 slovech

Ze srbského orig. přeložila Stanislava Sýkorová. Praha, Mladá fronta 2011. 237 s. - ISBN 978-80-204-2101-2

Když u nás vyšel poprvé (a to už je dávno, v roce 1990), zálibně jsem v něm listoval. Smyšlený slovník plný fiktivních hesel, která na sebe důmyslně odkazují, postmoderní propletenec mystifikací sepjatý existencí dávného národa, o němž se nedochovalo téměř nic! / Tenkrát na něj nedošlo, sešel mi z očí a tudíž i z mysli, ostatně, tehdy toho bylo na nás jaksi moc... Druhé vydání jsem si už nenechal ujít. Sice mě překvapilo, že tři oddíly - červená, zelená a žlutá kniha (tj. křesťanská, islámská a hebrejská) nejsou tištěny na barevných listech, jak tomu bylo u prvního vydání, ale tento vydavatelský bonus asi není podstatný. / Každá ze tří zmíněných "knih" pohlíží na chazarskou věc po svém. Jde zejména o to, který ze tří mudrců vyhrál "chazarskou polemiku" a přesvědčil chazarského chákkána k přijetí své víry. Ale je do nich vpleteno všelicos dalšího, koktejl mnohdy surrealistických historek promíchává dávnou minulost s méně dávnou minulostí tvůrců Chazarského slovníku (bohužel zničeného), a současností těch, kdo se ho snaží rekonstruovat. / Systém odkazů v textech hesel navádí k hypertextovému čtení. Nakonec jsem se v tom labyrintu ztrácel a váhal jsem, jakým způsobem pokračovat - zda číst "lineárně" stránku po stránce, nebo přeskakovat podle odkazů. Bylo z toho nakonec něco mezi tím. Prý je dva a půl milionů možností, jak knihu postupně přečíst. Zatím mám tedy za sebou jednu z nich. / Další autorskou hříčkou - nehledě na mnoho jiných! - je existence dvou verzí knihy: pro muže a pro ženy, protože mají různý způsob čtení. Já jsem kupodivu obdržel exemplář pro ženy. A zdá se, že pánská varianta nebyla vůbec v prodeji. Měl jsem ovšem možnost napsat si o správný exemplář mailem dle instrukce v závěru knihy, což jsem neučinil. Tipuji, že by mi byl nějakým způsobem doručen ten jediný odstavec, v kterém se obě varianty liší. Ale co, při té kupě záhad, kterými je Chazarský slovník napěchován, na jedné další už nesejde.

Karen Armstrongová: Velká transformace. Svět v době Buddhy, Sokrata, Konfucia a Jeremjáše

Z anglického orig. přeložil Ondřej Novák. Praha, Academia 2012. 483 s., edice Historie. - ISBN 978-80-200-2085-7

Britské autorce u nás vyšlo několik monografií o náboženských systémech: Dějiny Boha, Krátká historie mýtu, Islám, Muhammad, Historie Bible, Buddha. V knize Velká transformace provedla syntézu spirituálních hnutí v historickém období mezi lety 800 a 300 př. n. l., kdy podle ní došlo k "explozi nových náboženských koncepcí". Od německého filozofa Karla Jasperse převzala pro toto období označení "doba osová". Rozdělila ji na několik etap a v chronologicky uspořádaných kapitolách sleduje duchovní revoluci v každé ze čtyř oblastí (Izrael, Indie, Čína, Řecko) v kontextu historických událostí. Dochází k závěru, že jejich myslitelé - filozofové, mystici, proroci či básníci - nezávisle na sobě přišli s podobnou reakcí na krizové stavy společnosti (utrpení válek a migrací, krutost a nenávist). Tou reakcí je snaha o "povznesení svého lidství" - potlačení egoismu a podpora empatické spirituality. Duchovní jádro těchto hnutí, spočívající v soucítění, přitom stojí výš než jakákoli konkrétní náboženská doktrína a je v přímém rozporu s militantní zbožností. Závěr knihy aplikuje tato poučení doby osové na naši dobu, kdy se lidstvo vyrovnává s nejděsivějšími konflikty za celou svou historii. Žijeme v době tragédií, a ta si žádá, abychom se naučili vidět věci z pohledu jiných lidí. / Armstrongová mimo jiné připomíná, že zbožnost není pramenem morálky, ale spíše naopak. To vysvětluje, proč zbožnost sama o sobě není zárukou morálního jednání. Moje vlastní zkušenosti s lidmi to mnohanásobně potvrzují, i to, že morálními kvalitami obdaření lidé na druhou stranu nemusí být věřícími.

24.9.2015

Henry David Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje

Z anglických orig. přeložil Jan Hokeš. Praha a Litomyšl, Paseka 2014. 168 s. - ISBN 978-80-7432-340-9

Dosud nejasné povědomí o americkém mysliteli 19. století (1817-1862) jsem se rozhodl konkretizovat na tomto svazku esejí. Výbor je zaměřen na společenskokritická témata, zatímco mnohem populárnější je jeho kniha o samotářském životě uprostřed přírody Walden aneb Život v lesích. Tu zná české čtenářstvo už od roku 1902. Nevylučuji, že i na ni někdy dojde. Část Thoreauova díla má však zásluhu v inspiraci bojovníků za lidská práva proti moci státu: ovlivnil prý Gándhího i Martina Luthera Kinga. Spisem, který měl tak zásadní vliv na společenské reformátory a vizionáře, je Občanská neposlušnost (původně nesl název Vzdor vůči státní vládě) z roku 1848. Jak si můžete dovolit vybrat ode mě peníze a použít je na účely odporující lidskosti? Nic vám nedám! Tak by se dala nejstručněji shrnul základní myšlenka - mravní invektiva vůči vládě, jíž zdůvodnil, proč neplatí státu Massechussets povinnou daň z hlavy. Vyjadřoval tak odpor proti otrokářství a proti dobyvačné válce Spojených států proti Mexiku (což opět hrozilo rozšířením otroctví) a zároveň proklamaci ideje o nadřazenosti lidskosti a spravedlnosti nad pozemskými zákony. / Výbor nabízí též dalších pět textů. Z toho dva jsou věnovány případu Johna Browna, popraveného za přípravu povstání otroků, dále Ráj znovu (ne)nabytý, kde polemizuje s knihou vizionáře Etzlera, Otroctví v Massechusetts a Život bez zásad. Tak ještě pár slov k posledně jmenované eseji. V ní nacházíme zevšeobecnění jeho mravního kréda. Z Thoreaua tu čiší odpovědnost za sebe sama, lpění na svobodném duchu a nezávislosti. Opovrhuje prací, jejímž jediným účelem je výdělek, a opovrhuje lidmi, kterým více záleží na svém finančním zajištění než na prospěšnosti a smyslu svého konání. V tomto směru je maximalista: "Schopný a úctyhodný člověk dělá, co umí, ať už mu za to společnost platí nebo ne." Stýská si nad povrchností a hamižností svých současníků. Pucuje svou Ameriku za to, že i když si vybojovala svobodu politickou, rezignuje na svobodu mravní. / Thoreau neprodukuje nudné mravoličné čtení. Libuje si v uvádění příkladů ze svého okolí, užívá trefných příměrů, využívá svou sečtělost a znalost biblické a antické kultury. Tím vším posiluje působivost svých tezí - ač je pravdou, že teprve několik desítek let po jeho smrti se jeho dílo dočkalo zaslouženého ohlasu.

Lawrence Ferlinghetti: Ve snu ve snu snil jsem sen

Z anglických orig. přeložili Jan Zábrana a Luboš Snížek. Praha, Maťa 2013. 343 s., edice Nevstoupíš jednou. - ISBN 978-80-7287-179-7

A teď se od Thoreaua posuneme o jedno americké století vpřed. I o víc, protože Ferlinghetti vstoupil svou tvorbou i do století jednadvacátého. Reprezentativní výbor z básníkovy tvorby má časové ohraničení 1955-2011 a je to bezesporu jedna z nejvýznamnějších událostí na knižním trhu, co se týče překladů americké poezie do češtiny. / Znal jsem ho do té doby jen z nemnoha ukázek a byl to tudíž pro mě velký zápřah. Ferlinghettiho v celém jeho tvůrčím rozpětí jsem jedním přečtením určitě nevstřebal. Fascinovala mě mimo jiné krajní politická angažovanost, umocněná sarkastickým tónem, gradující např. v (prozaickém) pamfletu Tyrannus Nix? A v kontrastu k protestsongům si lze vychutnat lyrické perly Zář noci, Pojď se mnou spát a buď mou láskou nebo v zenovém duchu napsanou, totiž nakreslenou sbírku Postranní cesty do dalekých končin.

Když už se čirou náhodou tito dva Američané potkali ve společném zápisku, povšimněme si, že Ferlinghetti Thoreaua výslovně zmiňuje v básni Ukrytý Buddha (s. 215-216) nebo narážkou "Vidím Waldenský rybník / který vysušili a zřídili tam zábavní park" ve slavné básni Autobiografie (s. 51-59). Není divu, básníka Ferlinghettiho s filozofem Thoreauem, napruženým proti vládě tehdy ještě otrokářské Ameriky, spojují právě postoje k establishmentu, protiválečné smýšlení, svobodomyslnost.

19.9.2015

Libuše Moníková: Fasáda. M. N. O. P. Q.

Z německého orig. přeložila Jana Zoubková. Praha, Argo 2004. 368 s., edice Současná světová próza. - ISBN 80-7203-606-8

Stane se, že neodolám a podívám se, co o knížce píší jinde. Když odfiltruji nakladatelské anotace, zbývají jednak profesionální recenze, literární kritiky a slovníková hesla, jednak blogy na způsob čtenářských deníčků (tak jako moje Čz). Recenze obvykle srazí mé sebevědomí tím, co všechno v díle na rozdíl ode mě objeví, a leckdy se takto potměšile zachovají i blogy "prostých čtenářů". Nicméně o Fasádě jsem se v jednom z nich dočetl obdivné hodnocení, že totiž autorka velmi věrně popsala stavařské řemeslo a dala ho navíc do souvislosti s příběhem čtyř chlápků, kteří opravují zámeckou fasádu a pak odjíždí do Japonska. Tatáž čtenářka ovšem upozornila, ža kniha je to těžká a vyžaduje prudké soustředění. Na tom něco bude, Fasáda si jistě zaslouží "prudší" soustředění, než se jí ho dostalo v dotyčném případě. / Čtveřice pražských umělců, zaměstnaná na nekonečně se vlekoucí opravě historické zámecké fasády (důvtipně lokalizované zároveň do kafkovského Frýdlantu a smetanovsko-jiráskovské Litomyšle). Jsme v časech normalizačního "bezčasí", tísnivě doléhajícího zejména na umělce. Kromě toho musejí překonávat potíže socialistického hospodaření - věčný boj o přísun materiálu a handrkování s památkářskou byrokracií, nehledě na udavačskou figuru správce zámku. Frustraci si kompenzují kreativitou ve výzdobě fasády, vztahy se ženami, ze stereotypu je vytrhává bitka se zájezdem družstevníků, příprava výstavy s jejich účastí či "zámecké divadlo", kdy se vžívají do postav českých obrozenců. Když pak jeden z nich dostane nabídku uměleckého pobytu v Japonsku, bere s sebou na cestu dva spolufasádníky a cizince, kterého osud zavál do Frýdlantu z Lucemburska. Dostane se jim nezapomenutelného tragikomického cestovatelského zážitku: nešťastná náhoda je místo do Japonska uvrhne na několik měsíců do ruské Sibiře, kde nejdříve zažívají nevyzpytatelnost ruských hostitelů v akademickém městečku a poté tvrdou zimu v tajze, setkání s Evenky, na jejichž straně se účastní konfliktu s ruskými komsomolci. Když se jim po dalších dobrodružných "přískocích" podaří dostat se zpět domů, čeká je tam poslední bitva. Zámecké fasády se totiž mezitím fušersky ujali nezvaní pomocníci. / O tematickou pestrost románu se postaraly další dějové vsuvky. Třeba anabáze Vilmy, která začíná na Ukrajině v roce 1917 za občanské války na Ukrajině a končí v nacistickém koncentráku, by vydala za celý román. / Ve Fasádě, díle české spisovatelky, které má rozměr románové fresky s mnoha odbočkami, najdeme symboliku zápasu o tvůrčí svobodu; přestože byla psána německy, stala se klenotem české exilové literatury.

Jiří Kratochvil: Alfa Centauri

Ilustroval Jan Pražan. Brno, Druhé město 2013. 145 s. - ISBN 978-80-7227-337-9

Když jsem tuhle sesypal na jednu hromádku hnedle čtvero Kratochvilů (12.9.), prachsprostě jsem zapomněl na pátého. Přitom romaneto mě potěšilo, ještě než jsem se do něj pustil: řeckými písmeny v názvech kapitol (byť se od alfy dostaneme souvislou řadou jen k thétě a pak hned končíme omegou), stránkováním v římských číslicích. Že by starobylé rekvizity použité ve formální stránce díla byly nápovědou v detektivce o záhadné identitě Jonáše a Charlieho? A pak ty Pražanovy ilustrace. Mám od J.K. už deset knih, ale jen tato jediná je ilustrovaná, a to skvostně. / A teď konečně k příběhu. Copak asi má společného s hvězdou nejbližší naší Sluneční soustavě? Ale to nic, to jen marginální (ale milá) autorská hříčka. Můžeme ji ale považovat na odkaz k žánru sci-fi, na cestování vesmírem. Střípek nápovědy: z hlediska einsteinovského cestování prostorem nebo časem jedno jest. / Čtenářům Kratochvilova Avionu a posléze Alfy Centauri (nebo naopak) neujde velmi podobný motiv "kukaččího vejce" vloženého do pečlivě vybrané brněnské "chovné rodiny", až po podobnost ve šmírování maminky s dítětem v kočárku v parku - snad záměrná citace sama sebe? Ale to jen tak, že jsem si všiml. / Romaneto je vlastně splněním dávného slibu, poslaného z válečných časů štafetou přes kolegu kotelníka Grüna, sic trochu jinak. Ale že mi to došlo až na druhé čtení...? / Kontrolní otázka ke zjištění, v jakém právě vy žijete světě: Co je to gilotina?

16.9.2015

Josef Formánek: Prsatý muž a zloděj příběhů
Ilustroval Dalibor Nesnídal. Praha, Smart Press 2013. 369 s. - ISBN 978-80-87049-64-8

No a došlo už i na Formánka. Bylo ho všude už tolik - po časopiseckých recenzích a rozhovorech, po knihkupectvích, že jsem opustil hru na ignoranci a poručil si jeho prvotinu (z roku 2003), jež se i s dostupem 12 let jeví být jeho nejúspěšnějším literárním počinem. Vždyť toto vydání je v pořadí už dvanáctým. Právě pro tu popularitu začal jsem číst s kapkou nedůvěry. Ta vydržela pár desítek stran, a pak už jsem bral vyprávění, tak jak leželo a běželo (a ono spíše hnalo), prožívaje napětí hrdinových dobrodružných cest, osudových setkání, peripetií milostných a přátelských vztahů. Až jsem se nechal unést k jisté podrážděnosti, když jsem neunikl tendenci ztotožňovat si Davida Zajíce s autorem. K tomu ostatně svádí řada společných atributů v jejich životopisu. Drobet přehnanou snahou o magično Formánek přilil svůj pramínek do řečiště magického realismu. Mně to nevadí, já to rád. V neposlední řadě máme tu sugestivně vylíčenou exotiku indonéských deštných pralesů s domorodým kmenem zatím jen nepatrně dotčeným civilizací. Je na vás, zda ji vezmete jen jako kulisu pro iniciační příběh hlavního hrdiny, nebo jako zdroj etnografického poučení, obohaceného názornými ilustracemi. Váhal jsem, zda jde o autentické reálie, ale - jak mě přesvědčily cestovatelské weby - neoprávněně. / Takže to by byl Formánek. Možná někdy šáhnu i po pokračování Syn větru a Prsatý muž (2013). Na řadu by však měla přijít i Tučková, Rudiš, Hakl... - ano, to jsou další mezery v mém všeobecném rozhledu o současné české beletrii.

Salman Rushdie: Hanba

Z anglického orig. přeložil Pavel Dominik. Praha, Odeon 1990. 343 s., edice Soudobá světová próza
Maurův poslední vzdech a Satanské verše - to byla zatím má setkání se Salmanem Rushdiem. Raději bych se byl seznámil s Dětmi půlnoci, ale zatím na ně nemám štěstí. (Vzpomněl jsem si, že Jiří Kratochvil v závěru jednoho ze svých románů - ale nevzpomněl jsem si kterého - nechá vystoupit postavu spisovatele Jiřího Kratochvila, somrujícího na hlavním hrdinovi o peníze na Děti půlnoci. Zajímalo by mě, jestli pak od vděčných čtenářů dostal aspoň jeden výtisk darem.) Ale s Hanbou jsem určitě neprohloupil. Rodokmenové schéma hned na začátku avizuje, že se ocitáme na půdě rodinné ságy, a první věta ("Bylo, nebylo, daleko u hranic v městě K., ...") předznamenává modus pohádky. Je to ovšem jen jedna z poloh, které se v příběhu budou střídat. Vyprávění brzy nezapře Rushdieho pověst postmoderního autora načichlého (v dobrém smyslu slova) magickým realismem. Sledujeme exkurz do dějin Pákistánu, přikrášlený fantaskními a parodickými motivy. Pod změněnými jmény defilují i hlavní postavy pákistánské historie 20. století, a to v osobitém, ve frašku obráceném výkladu okolností zlomových převratů, jako byla například občanské válka na prahu 70. let a následující odtržení Bangladéše. Tím vším se prolíná titulní motiv hanby - až do jejího hororového zhmotnění do dcery politického vůdce. Do románu jsou vloženy úvahy, bezmála politologické eseje reflektující jihoasijské nábožensko-politické propletence z pohledu a nadhledu emigranta. To Rushdie tehdy ještě nevěděl, jak bude za svůj nadhled naturalizovaného Evropana, jehož se dopustil v pozdějších Satanských verších, "odměněn".

14.9.2015

Carl Honoré: Chvála pomalosti. Jak celosvětové hnutí vyzývá na souboj kult rychlosti

Z anglického orig. přeložil Petr Hnilo. Praha, 65. pole 2012. 293 s. - ISBN 978-80-87506-22-6

S tím, že rychlost je tím nejpodstatnějším, čeho si máme v životě hledět, bude souhlasit málokdo ze čtenářů Čtenářových zápisků. Ti, kdo toho chtějí každý den stihnout co nejvíc, se jistě nehodlají prokousávat nějakými šplechty o tom, co někdo přečetl a co si o tom myslí... Naše doba je rychlá a stále rychlejší. Nicméně každý a jakýkoli trend ve společnosti vyvolává "protiakci" těch, kteří se s daným trendem nehodlají smířit. Natož v takové záležitosti, která přímo promlouvá do našeho životního stylu. Vychutnáme si svůj život víc tím, že ho proletíme jak tryskáčem, nebo občas zpomalíme? Nebo zpomalíme vůbec? Carl Honoré nás chce přesvědčit, že to stojí za to. Chce nás vytrhnout ze závislosti na spěchu a posedlosti zrychlováním, podává pomocnou ruku k (aspoň občasnému) vyvázání se z „otročiny času“. Nezastírá, že hnutí „pomalé filosofie“ má už řadu stoupenců v různých oblastech života. Postupně je představuje a předhazuje nám je jako inspiraci, co udělat sami se sebou. Jídlo, život ve městě, urbanismus, automobilismus, zacházení s vlastním tělem a myslí, medicína, sex, práce, trávení volného času, výchova a vzdělávání dětí. Nevyhýbá se ani raritám - extrémním pokusům o „pomalost“, s nimiž se neztotožňuje. Na závěr přidává několik rad pro ty, kteří se nedokážou zničehonic přesedlat ze světa spěchu do světa zklidněného prožívání, od malých krůčků k zásadnějším rozhodnutím. Ale věnuje tomu jediný odstavec, nehraje si na učebnici. / Nejsem snad z těch, kdo by byli neurózou z času patologicky postiženi. Přesto se po přečtení Chvály pomalosti přistihnu, že zbytečně spěchám a vlastně se tak o cosi okrádám. Ověřuji si Honorého tvrzení, že zpomalení, zbavování se neurotického vztahu k času, přináší radost. Ano, během četby vzniká spousta krásných předsevzetí, jak si „zpomalit“ život. Mimochodem, procházka po kopcích, kde si na lavičce ve stráni nad městem přečtete básničku (nebo sci-fi povídku, detektivku, Chválu pomalosti - podle vkusu), je jednou z nejvhodnějších terapií.

Jaroslav Seifert: Deštník z Piccadilly. Verše 1978

Ilustroval Vladimír Komárek. Praha, Československý spisovatel 1981. 186 s., Malá edice poezie
Vracím se z výšlapu do kopců a ještě než sejdu po lesní asfaltce do kotliny svého rodného města, zastavuji se u lavičky na Hraničním Buku. Mám přece s sebou toho Seiferta, nový antikvární úlovek, jednu z posledních sbírek, které mi scházely v seifertovském kompletu. Usedám a objevuji záložku na Dešti v listopadu. V posledním světle šeřícího se večera babího léta, pod starou, podivně křivě narostlou břízou, na zeleně natřené lavičce posazené na soklu z vyskládaných kamenů, otvírají se kromě výhledů i verše stmívajícího se básníkova života. Do listopadových plískanic je sice ještě daleko, ale přesto, na pozadí temnícího se obzoru podmanivě z básně proniká poezie snové vzpomínky na dávnou, dávnou lásku, která se při dušičkové cestě promítá na skle okna vlaku, rozpínajíc svůj živůtek, neb „i mrtví potřebují trochu lásky, / když musí jít pěšky / až na samý konec věčnosti.“

13.9.2015

James Lovelock: Mizející tvář Gaii. Poslední varování

Z anglického orig. přeložila Petra Královcová. Praha, Academia 2012. 210 s., edice Galileo. - ISBN 978-80-200-2118-2

Předchozí Lovelockovy knihy jsem pohříchu nečetl a jeho teorii Gaia znám ze zmínek v jiných knihách (například Fritjof Capra: Tkáň života, Academia 2004). Ale člověk nemůže stíhat všechno. Spokojuji se tudíž s dalším pokračováním jeho úvah a polemik vycházejících z přesvědčení o samoregulujícím se organismu, jímž je planeta Země, a škodlivých vlivech, které do procesů vnáší nepromyšlená lidská činnost. Podtitul knihy je výmluvný: Lovelock stupňuje své výstrahy před teplotním kolapsem. Věří, že naše šance na přežití není ani tak v tom ho odvrátit, ale přizpůsobit se mu. Hrozící krize Země "je důsledkem postavení lidských práv nad lidské povinnosti vůči Zemi a ostatním formám života, s nimiž ji sdílíme." A tak musíme změnit strategii a jednat tak, abychom co nejlépe zapadli do samoregulujících procesů na Zemi. Krize z globálního oteplování je sice nabíledni, ale nemusí to být náš ani Gaiin konec: "Nejspíš my i ona přežijeme a z našich potomků by se mohl vyvinout moudřejší druh, který by dokázal žít ještě těsněji v Gaie a nejspíš by z ní mohl udělat předního občana naší Galaxie." / Jeho katastrofický scénář pro Britské ostrovy v roce 2030 (Lovelock je Angličan) vede k analogii s válečnými lety, tj. k úvaze o tom, že "demokracie musí jít na chvíli stranou a musíme přijmout ukázněný režim, který Spojené království odřízne jako legitimní, ale omezené bezpečné útočiště civilizace." Už je vlastně třeba vyhlížet nového Churchilla, který svými vůdčími schopnostmi provede zemi těžkou dobou. "Při troše štěstí bude totéž platit o dalších útočištích. Na internacionalismus bude dost času během dlouhé éry horka. Nemáme jinou možnost, než co nejlépe využít národní soudržnost a válku a válečníky přijmout jako její součást." Ale pozor, to jsem fakt vytrhl jen několik myšlenek. / Lovelockovi vyšla tato kniha v roce jeho devadesátin (2009). Doslov (o málo mladšího) Miroslava Kutílka k českému vydání se sice sklání před jeho vědeckými zásluhami, ale zpochybnil některá jeho východiska a jeho názory na globální oteplování podrobil tvrdé kritice. Jestliže Lovelock varuje před spoléháním se na modely chování klimatu - podle jeho názoru velmi mírné a nezodpovědně uklidňující, Kutílek tytéž modely považuje za přehnané. No a my si počkáme, kdo bude mít pravdu.

(2) Chybami na internetu nemá smysl se moc zabývat. Komu tam na nich záleží? I na zpravodajských webech, které jinak dbají na jazykovou úroveň, má přednost okamžité zveřejnění informace. Chyby (gramatické, stylistické a mnohdy i věcné) se buď dodatečně opraví, nebo prostě zůstanou, protože je už třeba za tepla ládovat další novinky. Ale dnes uděláme výjimku. Vsouvám to sem spíše pro pobavení, než že bych chtěl někoho tepat 11 let poté: "Kašpar Hauser byl šlechtický syn, kterého unesli, když mu byli tři roky, a až do jeho šestnácti let ho věznili v temné kobce, ..." (Dítě Evropy věznili v temné kobce 13 let, iDNES 17.12.2004, zde). V diskusi pod článkem kdosi upozornil, že "kopka" se píše "kobka", a následující reakce radostně konstatuje, že už to opravili. Hrubka ve shodě přísudku s podmětem tento korektorský atak s úspěchem přežila!

12.9.2015

Jiří Kratochvil: Uprostřed nocí zpěv. (román). Brno, Druhé město 2010. 250 s. - ISBN 978-80-7227-299-0

Jiří Kratochvil: Avion. Brno, Druhé město 2007. 199 s. - ISBN 80-7227-255-1

Jiří Kratochvil: Femme fatale. Brno, Druhé město 2010. 198 s. - ISBN 978-80-7227-295-2

Jiří Kratochvil: Kruhová leč. (Škola povídek). Brno, Druhé město 2011. 272 s. - ISBN 978-80-7227-309-6

Nášup Kratochvilových knih, které jsem přečetl v jednom svém půlročním "kratochvilovském" období. / Nejstarší z nich je Uprostřed nocí zpěv, dopsaný v létě 1989 a vydaný roku 1992. Doposud jsem četl jeho novinky, počínaje Truchlivým Bohem z r. 2000, a tak mi přišlo vhod jeho druhé vydání (zatímco prvotina Medvědí román mě zatím míjí). Brno na konci války a v padesátých letech, typický časoprostor Kratochvilových románů - včetně přesahů do současnosti. Dva vypravěči - dítě počaté znásilněním ruskými vojáky při osvobození Brna a dítě poúnorového emigranta. Záhadný přístroj vyrobený podle návodu ze středověkého spisu. Možná právě ten je zodpovědný za záhadné prolnutí obou vypravěčů? Nadpřirozené schopnosti jednoho z hrdinů a další bizarní okolnosti románu staví autora po bok magických realistů. Mě ovšem nejvíce potěšila kapitola odehrávající se v ozdravovně ztracené hluboko v Jeseníkách, kde se jeden z hrdinů zotavuje ze žloutenky (představoval jsem si ji v Bílé Vodě, opravdu nejzapadlejší výspě české části Jeseníků, která mě nadchla při předloňském toulání v těchto místech; jakási dětská ozdravovna však fakticky byla ve Zlatých Horách). Naproti tomu je Brno pro mě zatím zemí neprobádanou, sic už do jisté míry ohledanou skrze Kratochvilovy prózy. Včetně Avionu, "románové makety hotelu Avion". A kdopak je v něm vypravěčem? Hynek Kočka, syn emigranta. A píše román, který se stává románem v románu. Vrstva Hynkova příběhu a vrstva románu psaného Hynkem se, jak jinak, prolínají - ale ještě podivuhodnějším způsobem, než v předešlém případě: ukáže se, že hrdina "vnitřního" románu naopak píše román "vnější" a jsou si tedy navzájem autory a literárními postavami. V deseti kapitolách (pardon, podlažích) románu se zase ocitáme v době porevoluční - ale po revoluci sametové. Nechybí nadpřirozené schopnosti (ruský biolog zneužije svých geniálních schopností ke grandióznímu experimentu s lidstvem - to jest ke krvavému dvacátému století). Jinak je ale Avion příležitostí ke studii poměrů v dobách, které většina čtenářů pamatuje: defilují zde typické postavy posametových převlékačů kabátů, mafiánských bossů, vyčůránků, kteří se dokáží dobře zorientovat v jakýchkoli poměrech, zatímco dřívější outsidři zůstávají outsidry, protože opovrhují uměním se adaptovat - i kdyby to uměli. Osmé podlaží je, zas na jiný způsob, též románem v románu: náčrtem životopisného příběhu vypravěčova strýce, "velkého křesťanského humanisty". Hynek mu nemůže zapomenout podraz z dob normalizovaného Československa - smyšlené nařčení ze spolupráce s StB, rozšířené ze závisti nad Hynkovým literárním úspěchem v disentu, a sepisuje obžalobu strýcova narcisistického a chorobně ctižádostivého ega. Až po přečtení jsem listoval slovníkovými hesly o Jiřím Kratochvilovi - a ejhle, otec i strýc byli od 50. let v emigraci a v hrubých rysech se faktografie shoduje s osobami líčenými v Avionu. / Román Femme fatale už mě nezaujal tolik, ale to může být zmlsaností po obou předchozích. Má dvě části, přičemž v té první je Katka - ona "femme fatale" - objektem vyprávění jiné osoby (tělocvikář a majitel fitness klubu), v druhé části je vypravěčkou ona sama, či spíše její alter ego, nebo ještě jinak - ona sama prožívající svůj alternativní život, který by byla její dvojnice žila, kdyby se byla neproslavila románem. Tedy jedna z mnoha Kratochvilových her s identitou postav. Za zvláštní přínos považuji vhled do života brněnského squatu. Později se ocitáme již zcela za hranou hry na skutečnosti (v trpasličím světě stylizujícím se do Prahy za Rudolfa II., dále ve společnosti gryfa-truhláře), a přiznám se, i za hranou mé schopnosti vychutnávat příběh, který se mění ve fantasmagorii a v jehož případných alegorických labyrintech ztrácím orientaci. Ale je tam zajímavá metapříběhová vsuvka - rozhovor "autora" se svou hrdinkou - spisovatelkou Katkou. Téma: příběh jako dobrý sluha a zlý pán. Jakmile svůj život podřídíš příběhům, jsi v nich zaklet a není úniku... A nakonec jsme zase na začátku, s druhou šancí na život. O.k. / Poslední kratochvilovinou budiž zde Kruhová leč. Povídková kniha - jeho druhá, kterou jsem měl možnost číst (po Brněnských povídkách, Čz 1.5.2008); méně rozsáhlá a jaksi sevřenější, konstruovaná jako přehlídka povídkových žánrů, což sděluje sám spisovatel v autorské poznámce. Je jich třináct. Uhranula mě už ta první: Příběhy o lásce i smrti - banální název skrývá podobenství o nesmrtelnosti příběhů, s použitím politické sci-fi o dobytí Evropy civilizací bez písma. A teď přeskočme rovnou na konec: když se nějaká povídka jmenuje Šlépěj 3, nemůže to být nic jiného než variace na čítankovou Čapkovu Šlépěj - a ejhle, je to dokonce završení triády (po obou Čapkových kusech - Šlépěji a Šlépějích); Kratochvilův vypravěč je obě zná a po objevení záhadného kruhu stop ve sněhu ho čeká šokující zjištění, že je tedy sám uvězněn v povídce (a dokonce ví v které, od koho a na kterých stranách; to já, být zaklet v povídce, bych si tak jist nebyl). Ale ono je v ní nakonec líp než tam u vás, venku, není-liž pravda? A tak když pohlédneme na obě prózy rámující zbylých jedenáct, říkáme si: těžko si představit vznešenější hold povídce...

Antonín Sova: Pankrác Budecius, kantor. Quasi legenda

Ilustroval Cyril Bouda. Praha, Československý spisovatel 1954. 87 s. + přílohy 12 s.

Joj, to se mi zdá vtipné, přilepit sto let starou sladkobolnou vlasteneckou prózu k vrcholným dílům českého postmodernismu! Sovův příběh o venkovském kantorovi z konce 18. století je něco právě tak jednoznačného, realisticky prostého a literárně tradičního, že bych sotva mohl ke Kratochvilovi vymyslet nápadnější opačné znaménko. Snad vyjma nějakou umělecky bezcennou slátaninu - a tou zas Budecius není. Do mé knihovny svazek zavítal po náhodném objevu v hrabátku, kam návštěvníci naší městské knihovny odkládají knížky, jichž se doma zbavují. Vyhrábl jsem si ji z toho hrabátka s odůvodněním, že když už jsem byl okouzlen Sovovými básněmi, neuškodí seznámit se aspoň se střípkem jeho prózy. Byť si jí literární historie cení o poznání méně než veršů. / Kantor Budecius obětuje veškerou svoji energii hudbě, ba i komponuje. Přísnými nadřízenými je přistižen při nemravném masopustním veselí, sesazen z učitelského místa a jediného syna mu odešlou "na vychování". Budecius raději bere své saky paky a napříště vede život potulného muzikanta a učitelského pomocníka, až dokud se ho k stáru neujme vlastní syn. Z něj je mezitím uznávaný pražský hudebník. Seznámí stařečka s pražským uměleckým světem a uvede jej zpět do domovské vsi ke spokojenému dožití, neodpustivše si synovskou výtku za poníženost, s jakou si otec kdysi nechal od pánů vikáře a inspektora všechno líbit. / Přece jen něco společného s Kratochvilem: autobiografická inspirace. Sovův otec, jak se dočítám ve slovníkové příručce, byl totiž jihočeským venkovským učitelem i komponistou. / Do lyrické a harmonií dýšící atmosféry skvěle zapadají barevné kamenorytiny a kresby Cyrila Boudy.

10.9.2015

Julian Barnes: Žádný důvod k obavám

Z anglického orig. přeložil Petr Fantys. Praha, Euromedia Group - Odeon 2009. 257 s., edice Světová knihovna. - ISBN 978-80-207-1310-0

Esej, předlouhá esej o smrti a o tématech se smrtí sousedících. Ze zorných úhlů biologických, lékařských, psychologických, estetických, literárních... a samozřejmě religionistických, ovšemže se zvláštním zřetelem ke křesťanství. Jeden každý odstavec stojí za promyšlení. Prolínají se tím vším osobní zkušenosti s odchodem Barnesových blízkých a autorovy reflexe s tím spojené. Vše velice zajímavé. Ale vybral jsem si (doufám) tuto četbu předčasně. Brát ji do rukou tak říkajíc nad hrobem, byl by účinek jistě mnohem pádnější. (Knihu je třeba prozatím odložit stranou s vyčuhujícím lístečkem: Přečíst znovu dva až tři měsíce před smrtí.) Ale nejsem si jist, jestli bych si, maje před sebou perspektivu posledního vymezeného času dle kvalifikovaného odhadu lékařů, vybral zábavu právě tohoto ražení. / Za všechny úvahy, co jich na dvou stech čtyřiceti stranách je, bych si na tomto místě dovolil povšimnout uvažování o strachu ze smrti: proč se bát nicoty, která přijde potom, když ani v nejmenším se nebojíme té temnoty, která byla před naším narozením? Téma se rozebírá na stranách 116-117 mimo jiné s použitím argumentace Richarda Dawkinse (na tohle jméno já reaguji vždycky, když na něj narazím, a jsem tím už otravný): budiž ti útěchou to neuvěřitelné štěstí, že z nepředstavitelně ohromného počtu potenciálních bytostí, jež se mohly narodit místo tebe, se právě tobě dostalo té výsady užít života (ať už byl jaký byl). Na tom něco je, ačkoli Barnese právě tento filozofický postoj nebere. Jakousi mně nepostřehnutelnou návazností se tu vzápětí přechází na otázku svobodné vůle a křesťanské morálky... no a to pro dnešek stačí.

8.9.2015

Miroslav Veverka: Evoluce svým vlastním tvůrcem. Od velkého třesku ke globální civilizaci

Praha, Prostor 2013. 575 s. - ISBN 978-80-7260-276-6

Od zrodu časoprostoru přes vznik prvků, nebeských těles, života, lidstva, civilizace - prostě evoluce takzvaně sakumprdum... Grandiózní pokus oceňovaný mnohými odborníky jednak za informovanost v širokém spektru vědních oborů (byť na úrovni vysoce poučeného laika), jednak za schopnost syntézy všeho tohoto vědění do jednotného rámce, kterému autor říká teorie evolučních vrstev. Pokud (i vysoce poučený) laik zabrousí do nějakého vědeckého oboru a vydá o něm popularizační knihu, odborníci jej obvykle zasypou přívalem zdrcující kritiky od věcných připomínek po jízlivé invektivy. Veverka, samouk ve všech vědních oborech kromě věd právních (soudce ve výslužbě), se ujal hnedle širokého komplexu přírodovědných i humanitních oborů, a to se záměrem převést jejich aktuální poznatky na jednoho jmenovatele. A vydá mu ji zavedené nakladatelství! To se nicméně pojistilo u elity české učenosti: kniha vychází s obdivnou předmluvou Jiřího Grygara, doslovem Miroslava Petříčka a lektorský kolektiv doplňuje Václav Pačes. Ve většině recenzí, o něž jsem zavadil, je příznivé hodnocení kořeněno drobnými výhradami. / Veverkova "evoluce bytí" je nadto převyprávěna do lidského jazyka a lehce přístupná každému středoškolákovi. (I když, s dnešními maturanty ze všech těch povýšených učňáků, nevím, nevím). Pochutnal jsem si, pomlaskával jsem - sic místo mastných fleků se v mém výtisku najdou tužkou zatržené odstavce, k nimž by bylo radno obrátit opakovaně svou mysl. Za vše například kapitola, kde se na současnou fázi vývoje civilizace, tj. "postmoderní situaci", aplikují pojmy, s kterými jsem se dosud setkával v popularizačních knihách o moderní fyzice a kosmologii či evoluční biologii: nelinearita, bifurkace, komplexita, turbulentní chaos, neurčitost, spontánní organizace... Jak blesk z čistého nebe na mě zapůsobila analogie vztahu moderna - postmoderna a newtonovská - relativistická fyzika. Pak není těžké přijmout autorův uklidňující vhled do současného stadia globalizovaného světa, jímž krotí černé předpovědi o krizi samotné existence lidstva. / Výpisek: "Udržení kulturní diverzity postupně nabývá obdobné naléhavosti jako udržení rozmanitosti biologické (...) Také pro kulturu platí, že její stabilita je závislá na diverzitě. Kulturní rozdíly nejsou jenom turistickým zbožím, ale jsou předpokladem civilizační stability v globálním měřítku. Poskytují totiž obrovskou zásobárnu záložní variety, která se vytvářela během celé historie civilizace." (s. 532) - Tento pohled podivuhodně souzní s tezemi Jareda Diamonda o rozmanitosti tradičních společností (Svět, který skončil včera, Čz 19.4.2015). / Co se týče úpravy knihy, mrzí mě černobílé ilustrace, na nichž je znát úspornost tisku. / No, začínám si rozmýšlet, zda mám opravdu znovu číst celého Stefánssona (viz 6.9.), nebo se přeonačit na celého Veverku.

7.9.2015

Rudolf Sloboda: Krev

Ze slovenského orig. přeložil J. A. Pitínský a Ondřej Mrázek. [Brno], Větrné mlýny 2013. 745 s., edice Česi, čítajte. - ISBN 978-80-86862-88-0

Těsné, nebo aspoň relativně těsné kontakty se slovenskou literaturou se po rozpadu federace staly kontakty velmi volnými. Jen málokdy zaznamenám iniciativu, která by se to snažila (u nás, na české straně) napravit. Jednou z nich je knižní edice Česi, čítajte v brněnských Větrných mlýnech. Současnou slovenskou prózu zprostředkovala od roku 2012 zatím devíti tituly. Slobodova Krev je z nich nejrozsáhlejší. Aktuální nabídkou se můžete probrat tady. / Román má podobu širokodeché generační zpovědi stárnoucího muže, "hospodáře", který po Listopadu přišel o post kulturního pracovníka na ministerstvu. Vztahy v rodině mají k idyle taky daleko. Hospodář rád a hodně uvažuje - o svém životě, o dnešním světě, o politice, o náboženství, o válkách, o morálce, o sexu... To, co přišlo po sametové revoluci, ho naplňuje nedůvěrou, bezradností a zmatkem. Ví, že si zadal s předchozím režimem víc než musel, že byl příliš poslušný, že žil v ponížení. Je profesně odepsaný a budoucnost se scvrkla na to "nějak se uživit". Zdá se, že uvažuje poctivě, neskrývá se před sebou a reflektuje svou situaci v mantinelech, jakých je schopen. Vyrovnává se mimo jiné se svým "konfidentstvím" - příslibem spolupráce s StB pod tlakem okamžiku - a stigma zůstává stigmatem i přesto, že již druhý den vehementně usiloval o anulování závazku. Veškerým tím proudem myšlenek prosvítá jakási únava z toho všeho... a sebepoznání, jež se stává nakonec pohnutkou k dobrovolnému odchodu ze života. / V Krvi je tolik autobiografických prvků (jeho chorvatský původ, domov v Devínské Nové Vsi, psychicky nemocná manželka, protialkoholní léčení...) že nakonec ani Slobodova sebevražda v říjnu 1995 nemohla být velkým překvapením.

6.9.2015

Jón Kalman Stefánsson: Letní světlo, a pak přijde noc

Z islandského orig. přeložila Helena Kadečková. Praha, dybbuk 2009. 234 s. - ISBN 978-80-86862-88-0

Stefánssonovo vyprávění z vesnice ztracené v islandských fjordech jsme si četl už někdy před třemi roky. Od té doby čekalo na pár řádek do Čz, na památku, že román prolétl mým vědomím, na pokus o formulaci toho, co v něm zůstalo... Zůstal v něm především vlídný vypravěčský hlas (wir-forma), navozující ztichlou atmosféru, magickou realitu, protékající vesnicí o čtyřech stech duších, prožívajících tok času v událostech, jež čas od času rozvíří jejich emoce a zamíchá s lidskými osudy. Události samotné se mi ovšem poztrácely v mlze paměti. Otevřel jsem knížku znovu na začátku, abych si připomněl postavy, a kam že to celé spěje. A tak přede mnou v první kapitole opět ožil bývalý ředitel Pletárny, jehož proměnu z úspěšného manažera na Astronoma uzavřeného před pozemským světem mají na svědomí sny v latině, Elisabeta v temně sametových šatech, pošťačka Augusta, jejíž nediskrétnost v zacházení s listovním tajemství zachraňovala manželské vztahy... a další kupící se postavy a historky kolem nich. Filozoficky konejšivý tón vyprávění, v němž tak nějak mimochodem defilují proměny islandského venkova, mě opět pozřel. A co teprve intermezza vložená mezi jednotlivé kapitoly. Takže nakonec si to možná přečtu znova celé. (Musel bych se vrátit do dětských let, kdybych si měl vybavit knížku, kterou jsem přečetl dvakrát. A nenapadlo by mě, že bych tak učinil znovu, v pozdních středních letech, když člověk nerad marní čas.)

(1) Páteční magazín Rodina DNES (příloha MF DNES) plní dětské sny. V posledním čísle (4.9.2015) zveřejnil zážitek šesťačky Simony, která toužila vyzkoušet si povolání průvodce na zámku. Že to byl nakonec hrad, jí ten zážitek určitě nezkazilo. Dvoustránková reportáž Průvodkyní na hradě Křivoklát vyšla samozřejmě v redakční úpravě, která vychytala všechny gramatické a stylistické chyby, jichž se v textu 12leté školačky lze nadít. (Simona nechť odpustí, že jí nějaké chyby automaticky podsouvám, ale co si budeme namlouvat, jazyková redakce mívá dost co dělat i s texty dospělých placených redaktorů). Ne, fakt tam žádná chyba nebyla. Jen pod článkem v redakční výzvě k dalším dětem stojí: „Máš sen? Seš žákem ZŠ nebo víceletého gymnázia? ...“ atd. To sem tedy zíral... Přitom v minulém magazínu před týdnem je na stejném místě stejná výzva a v ní správné „jsi“. Možná redakce zjistila, že obracet se na děti spisovnou češtinou už je nadobro out.

[O další týden později opět správně, takže opravdu jen "úlet".]

5.9.2015

Něco od písničkářů:

Jan Burian: Přímluva za dnešní dobu a další příběhy z let 2010-2013

Praha, Galén 2013. 214 s. - ISBN 978-80-7262-964-0

Angiolo Poliziano: Rispetti e dispetti. (Poklony a pošklebky)

Z italského originálu přeložil Jiří Dědeček. Praha, Galén 2009. 63 s. - ISBN 978-80-7262-610-6

Ti dva tvořili po jedno desetiletí písničkářskou dvojici, ale než jsem si jich stihl povšimnout, rozešli se v roce 1985 každý na svou sólovou dráhu. Oba jsou - každý po svém - literárně činní. Jejich literární dílka se tu u mě sešla na jednom místě zcela náhodně, prostě jsem si vzal z hromádky přečtených knih - čekatelek na Čz - a pak jsem zíral, co se mi to povedlo. Snad jsou pánové spolu zadobře a nebudou se hněvat. / Burianovy fejetony (původně tištěné v Týdeníku Rozhlas) jsou dárkem od přemýšlivého pána se smyslem pro humor pro přemýšlivé čtenáře se smyslem pro humor. Svým způsobem jsou zprávou o stavu našeho světa - z laskavého nadhledu umělce, který už kus toho světa procestoval. / Chystal jsem se tu uvést několik výpisků, ale nemůžu se rozhodnout; opsal bych tu nejméně třetinu knížky, a to by bylo tak nějak na hraně s autorskými právy... Co aspoň názvy několika fejetonů, z nichž jsem měl obzvláštní radost? Mě to uspokojí, a vám to k ničemu nebude (ledaže byste si knížku sehnali - ale to vás nechci přeceňovat). Takže: Vyznání kavárenského povaleče (s. 171), Naše filozofie (s. 197), Nebýt jako oni (s. 201), a pak celý pátý oddíl Islandské nadechnutí (neb oba máme pro Island slabost: já si ji odvezl ze své jediné návštěvy ostrovní země, zatímco on si jí užívá každoročně, a nedávno dokonce vydal o Islandu už druhou knížku, o kterou se mi snad někdy podaří zavadit) - a z tohoto oddílu pak nejvíce V kině na statku (s. 83): je to jeden z těch příběhů, které nám Čechům prostřednictvím cizinců nastavují nelichotivé zrcadlo. / Jo, a nesmím opominout fejeton Jak jsme (ne)drželi státní smutek (s. 37), v jehož pointě vystupuje - Jiří Dědeček.

Takže k Dědečkovi. To nám je případ. Knížka překladů humanistického italského básníka a vzdělance Angiola Poliziana je totiž zručnou mystifikací, vloženou do pera skutečné osobnosti z 2. poloviny 15. století (s jejím životopisem se na konci sbírky můžete seznámit). Nejde tedy o překlady, ale o vlastní Dědečkovu tvorbu. Sám se tím pochlubil na koncertním večeru, kde jsem si sbírku z jeho vlastních rukou koupil. S jistou dávkou zadostiučinění a škodolibého posměšku publiku vyprávěl, jak recenzenti naletěli, ba dokonce jak jeden z nich se jal znalecky porovnávat překlady s italskými originály... Ale já si knížku z koncertu neodnášel kvůli této zvláštnosti. Dědeček nám mezi písničkami několik ukázek přednesl a mně se zalíbily. Dají se vlastně číst jako "ohlasy písní italských renesančních milostných". Druhá část sbírky, Dispetti, tvoří protipól k zamilovanosti z první části: milostné rozčarování, deziluze, ba jízlivé urážky dřívějších milostných objektů. Občasně užitý vulgarismus si ovšem ve slokách básníka z renesanční Florencie neumím představit.

4.9.2015

Neznámý Parnas

Uspořádal, průvodní text napsal a verše vybral Jaroslav Fryčer. Z francouzských orig. přeložil Jindřich Pokorný. Praha, Odeon 1988. 398 s.

Zlato v azuru. Lyrika ruského symbolismu

Z ruských orig. vybral a uspořádal Jiří Honzík. Přeložili Václav Daněk, Jiří Honzík, Jaroslav Kabíček, Luděk Kubišta, Jiří Mulač a Hana Vrbová. Praha, Odeon 1980. 404 s.

Položit vedle sebe výbory z francouzské a ruské poezie není tak docela od věci. Oba národy pěstovaly mezi sebou čilé kulturní styky včetně silných literárních vlivů. Po pravdě, toto zdůvodnění je ode mě spíš oslím můstkem a tyto knihy objevují se tu vedle sebe hlavně díky stejnému formátu. (Šlo o velice volnou ediční řadu Odeon ve stejnojmenném nakladatelství, v níž ovšem takto pojaté básnické antologie tvořily jen malou část. Objasnění se mi dostalo v hesle Odeon ve Slovníku české literatury po roce 1945.) Francouzský parnasismus ve zbytku světa nenalezl velkou odezvu, ač např. u nás se v něm našel Vrchlický. Zato později nastupující symbolismus se z Francie přelil bezmála do celé Evropy i do Ameriky; záhy se mu velmi dobře začalo dařit právě na ruské literární scéně. / Antologie parnasistů čerpá ze tří knih Současného Parnasu, které se v desetiletí 1866-1876 staly jejich hlavní tribunou. Poměrně obsáhlá je ale i část věnovaná předcházejícímu období, kdy se hnutí (ještě nepojmenovaných) parnasistů formovalo. Na antologii jsem velmi ocenil její koncepci: jednotlivé bloky básní jsou uvedeny průvodními texty - k jednotlivým básníkům nebo k tematickým celkům, které upozorňují na zdánlivě okrajové motivy (inspirace lidovou poezií nebo událostmi Pařížské komuny, svět imprese). Antologii by šlo bezmála vydávat za popularizující studii o parnasismu s velkým množstvím ukázek. A nešetřilo se obrazovými přílohami. / Protože se u mě povaluje také Franclova rozsáhlá antologie Galský kohout zpívá (Čz 29.10.2012), zahrnující celé dějiny francouzské poezie, zajímalo mě, do jaké míry se s ní Neznámý Parnas překrývá. Není toho mnoho. Tvůrci, zastoupení současně v obou svazcích, jsou až na výjimky představeni jinými ukázkami. A tak alespoň na Baudelairově Hymnu, respektive Hymně, a Prudhommeově Puklé váze si můžeme dopřát srovnání překladatelských přístupů.

A teď k Zlatu v azuru. Ruští symbolisté jako na dlani, s věhlasnými jmény z čítanek (Brjusov, Blok, Bělyj, Balmont, V. Ivanov) i s řadou takových, která mi nebyla vůbec povědomá (Gippiusová, Anněnskij, Kuzmin, Goroděckij...). Objevná pro mě byla totožnost básníka Vladimíra Solovjova s náboženským myslitelem, od něhož jsem před časem zkonzumoval Duchovní základy života (Čz 6.4.2010). Co se týče uspořádání, vracíme se zde ke "klasice": úvodní studie - antologie básní, chronologicky rozčleněná do tří celků a sem tam proložená úryvky z dobových kritik a vzpomínek současníků - medailony básníků. Bonusem je tu časový přehled, který ukazuje literární události v kontextu politických a kulturních událostí. / A básně? Moc krásných básní...

3.9.2015

Jiří Morava: C.k. disident Karel Havlíček

Ilustroval Oliver Schopf. Praha, Panorama 1991. 312 s., edice Stopy, fakta, svědectví. - ISBN 80-7038-059-4

Bohumil Doležal: Karel Havlíček. Portrét novináře

Praha, Argo 2013. 142 s. - ISBN 978-80-257-0967-2

S Havlíčkem Borovským měly Čz co do činění 11.1.2010 (M. Šanda, E. Chalupný) a 16.5.2012 (Z. Mahler). Dnes zde mám dvě knihy vydané v rozmezí jedné generace. Krátce po Listopadu vyšel životopis, který vznikal na stole českého emigranta v Rakousku. O 22 let mladší je soubor esejí českého publicisty, kde se hodnotí Havlíčkova politická žurnalistika. / Jiří Morava se k Havlíčkovi staví především jako historik se snahou o komplexní životopis a zachycení jeho významu v událostech doby. Podrobně dokumentuje činnost za revoluce 1848, tiskové procesy, důvody a okolnosti deportace do Brixenu. Hojně je citováno jak z Havlíčka samotného, tak z dokumentů, které se ho týkaly. Morava mohl využít jeden zajímavý a do té doby neznámý zdroj - nedotčenou úřední korespondenci o Havlíčkově vyhnanství, nalezenou v italském Bolzanu. Jedním z motivů Moravovy práce je vyvrácení "brixenské mučednické legendy". Neujde nám důvod Moravových sympatií k Havlíčkovi - totiž spřízněnost v osudu perzekvovaných, ani zadostiučinění v tom, že tak podstatný pokrok v havlíčkovském bádání učinil právě on, politický uprchlík, a nikoli někdo z oficiálních pražských marxistických historiků. (Jistý odstín ješitnosti, probleskující z předmluvy, musíme odpustit.) K dispozici je rozsáhlá 48 stránková obrazová příloha.

Než jsem se pustil do tohoto druhého odstavce, chtěl jsem si něco víc zjistit o B. Doležalovi. I narazil jsem na jeho internetový zápisník Události. Půl dne bylo v čudu, ale vůbec ne nazmar. I kdybyste nechtěli denně sledovat souvislý proud komentářů k soudobému dění, neškodilo by si přečíst alespoň stať Rozvrat české demokratické politiky. Její závěr se snaží formulovat, co tedy dál s naší pošramocenou demokracií. Jeho východiska navazují právě na Havlíčka (a Masaryka), a to v duchu právě těch zásad, o nichž Doležal ve své útlé knížce esejí o Havlíčkovi hovoří jako o zásadním vkladu do české politiky a publicistiky. / Portrét novináře v jednotlivých kapitolách stručně a pregnantně charakterizuje Havlíčkův otisk v české společnosti: výbušné zahájení polemiky o vlastenectví, která se zároveň stala základním kamenem české literární kritiky, osvěta čtenářstva o demokracii (stať o pojetí obce), vztah k Rusku a dalším slovanským národům, postoje k politickému radikalismu (K. Sabina, J. V. Frič), k židovství, k náboženství... / Pozoruhodné jsou některé aktualizační vsuvky, v se nichž reflektuje celý "pohavlíčkovský" vývoj - týká se to například naší zkušenosti se zrůdnými ideologiemi a zejména s Ruskem. Havlíčkovo vykreslení Rusů, kterak s ostatními Slovany "nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí" a "kteří s jidášským políbením přicházejí - nás vstrčiti do kapsy" až mrazí svou předvídavostí. / Doležal cituje střídměji než J. Morava, ale vybírá to nejpodstatnější, z čeho vyvstává plastický obraz sebevědomé, odvážné zakladatelské osobnosti českého liberálního smýšlení, která prošlapávala první cesty k politické uvědomělosti v širších vrstvách lidu.

2.9.2015

Nathalie Sarrautová: Zlaté plody
Z francouzského orig. přeložil Jan Hronek. Praha, Mladá fronta 1966. 190 s.

Se žánrem takzvaného francouzského "nového románu" mám tu čest poprvé. S experimentálními prózami jsem se ale už párkrát potkal a k Sarrautové - mě nezavedl omyl, ale zvědavost. Jak může vypadat román bez postav, bez děje? Tato charakteristika je ovšem zavádějící - postavy a děje jsou přítomné, ale jinak, než jsme zvyklí. Odehrávají se před námi situace, dialogy, promluvy, monology lidí, jež (většinou) nemají jméno. Vše se točí kolem literární události - vydání knihy Zlaté plody. O knize samé se nedovídáme nic moc určitého, zato sledujeme, jak je přijatá ve společnosti, v intelektuálských kruzích, jak je nadšeně vynášena do literárního nebe, později zlehčována, kritizována, pozapomínána. V každé té etapě má dominantní postoj ovšem i své oponenty, kteří se s všeobecným "veřejným míněním" neztotožňují. Jde svým způsobem o portrét povrchního a snobského tlachalství a o sociologickou sondu do elitářsky se chovající společnosti, kde je životně důležité "si nezadat", neztratit postavení skrze neuváženě vyslované názory...

Isaac Bashevis Singer: Stará láska a jiné povídky
Z anglických orig. přeložil Antonín Přidal. Praha, Odeon 1990. 568 s., edice Soudobá světová próza. - ISBN 80-207-0018-8

Vypadá to jako záměr, že se mi tu v poslední době objevilo hned několik nositelů Nobelových cen - Singer je v letošních Čz už čtvrtý (když počítám i monografii o Seifertovi). Ale co se dá dělat, přísahám, že se zde shromáždili jaksi mimoděk. Tento reprezentativní výbor obsahující 42 příběhů - asi čtvrtinu z autorovy povídkové tvorby - u nás vyšel rok před jeho skonem. Zachycuje zvláštní svět venkovské i městské židovské komunity v Polsku, utopené v extrémní tradicionalitě a střetávající se s tlakem moderní civilizace. Stejně plasticky líčí i lidské příběhy židovských emigrantů ve světě amerického velkoměsta, kam se Singer přestěhoval v polovině 30. let. Z jeho životopisu je jasné, že řada z povídek je výrazně autobiografických. / Děj některých povídek mi byl povědomý - už jsem je musel číst. V době jejich vydání jsem pracoval v knihovně, zřejmě jsem si ji při katalogizaci poctivě proklepnul. / Beru tu knížku teď do rukou s odstupem několika měsíců a listuji, které z povídek nejvíce utkvěly v paměti nebo by stály za znovupřečtení. Tak třeba - Tajbele a její démon, Hlupák Gimpl (ta založila Singerovu povídkářskou slávu), Neviditelný, Spinoza z Trhové ulice, Roztoužená jalovice, Žert, zatímco titulní Starou lásku jsem si musel přečíst celou znovu, abych si paměť osvěžil.

Ladislav Fuks: Myši Natálie Mooshabrové
Praha, Odeon 1977. 310 s., Klub čtenářů

Je mi to samotnému k podivu, ale od Fukse je to moje první četba. Spolu se Singerovými povídkami patří k mým loňským úlovkům z bohulibé akce "Kniha za korunu", kterou vždy v březnu pořádají v Chřibské. Na záložce obálky se praví cosi o grotesknosti, nadsázce, parodii, což mě dokáže přilákat. Fuks byl do té doby (konec 60. let) znám židovsko-protektorátní tematikou, s vyvrcholením ve zfilmovaném Spalovači mrtvol. V roce 1970 ale poprvé vychází tento román, zasazený do smyšlené země. Paní Mooshrabová je ta nejobyčejnější ženská, žijící ve svých vlastních problémech, existenčních starostech, obavách ze svých nepovedených dětí; se starostlivou duší se přitom angažuje v případech cizích dětí. Občasný zájem policistů, kteří se přicházejí poptat, jak se jí v jejím nuzném činžáčku žije, je ale podezřelý. V zemi se hýbají ledy v probouzejícím se odporu proti diktátorovi Rappelschlundovi, který údajně spoluvládne s kněžnou, kterou už desítky let nikdo na vlastní oči nespatřil. No a pak vám to sepne a čekáte, kdy se příběh uzavře málem ve stylu červené knihovny. Ale pohádka to přece jen není.

31.8.2015

Mo Jen: Krev a mlíko
Z čínského orig. přeložil Denis Molčanov. Praha, Mladá fronta 2013. 611 s. - ISBN 978-80-204-2907-0

Čínská literatura se s nevelkým odstupem 12 let dočkala dvou Nobelových cen: v roce 2000 emigrant Gao Xingjian (Kao Sing-ťien), kterého Číňané oficiálně ani neuznávají za svého, v roce 2012 Mo Jen, jenž je naopak zapojen do čínských oficiálních literárních kruhů. S prvně jmenovaným jsem se popasoval nad Biblí osamělého člověka (Čz 27.12.2013) a ještě bych rád někdy natrefil na Horu duše. Mo Jenovi u nás vyšla rodinná sága Krev a mlíko. Abych učinil zadost spravedlnosti, začetl jsem se i do ní. / Na jeho šesti stech stranách jsem prošel půlstoletím čínských dějin v úzkém výseku venkovské rodiny, jež se po osmi dcerách dočkala syna - hlavního hrdiny Zlatka. V peripetiích osudů rozvětveného příbuzenstva se odráží složitost dějin a krutost boje o přežití, zosobněného ve Zlatkově matce bojující o obživu rodiny. Krátká období dostatku a štěstí střídaná dlouhými obdobími všemožné nepřízně, zavržení a hladu... "Malé" i "velké" dějiny bez příkras - ba naopak s příhnusami. Drsnou naturalističností scén vybarvená zrůdnost bratrovražedných bojů a ideologických čistek. Čtenář trénuje otrlost a zároveň se podivuje, jak si vlastně vysvětlit, že to autorovi u jeho soudruhů prochází. Tím spíše, když ta nejhrdinštější postava - matka - opisuje ve svém životě symbolický oblouk ve vztahu ke křesťanství. Křesťanský pastor švédského původu je jediným z otců jejích dětí (posledních dvojčat Nefritky a Zlatka), který ji oplodní z lásky. O půlstoletí později matka na prahu smrti přijímá křesťanskou víru. Na obou koncích tohoto oblouku nalézáme lidsky sbližující motiv, kontrastující se všudypřítomným zlem: od naplnění v tělesně smyslném citu po naplnění všeodpouštějící vírou. / Námětem na nejméně jeden další odstavec by byl Zlatko, částečně vypravěč, vysněný syn, antihrdina - budižkničemu s úchylkou závislosti na ženských prsech... ale mně už to stačí takhle. / Ba ještě něco: ke čtenářské orientaci v propletenci postav pomáhá soubor jejich "medailonků" hned na začátku knihy. Velmi praktické. Zároveň je to hra se čtenářem, protože o každé již předem zjistíte něco z jejího osudu; přitom ale ne vše podstatné, natož jakou cestou k němu dospěje.

Imre Kertész: Fiasko
Z maďarského orig. přeložila Kateřina Pošová. Praha, Academia 2005. 348 s. - ISBN 80-200-1299-0

Taktéž Kertész je nobelista. Jediný maďarský. Myslím v literatuře, to ve vědeckých oborech jich tento národ má slušnou úrodu. Slovutná královská akademie jej vyznamenala v roce 2002 se zvláštním zřetelem k jeho prvotině Člověk bez osudu. Ale mně padlo do ruky Fiasko, a tak jsem přečetl Fiasko. Ještě před titulním listem na mě čekal půdorys místnosti, v níž se pohybuje jeho hrdina. Po prvních stránkách a po prvních desítkách stran jsem očekával, že po celou knihu budeme uvězněni ve čtyř zdech (stůl, knihovna, skříň na spisy, dvě válendy, dva prádelníky, dvě křesla...) spolu se stárnoucím a umělecky vyhořelým spisovatelem, který přece jen musí ještě něco zplodit, aby vydělal na živobytí. Trochu mě to děsilo. Naštěstí - asi tak po první stovce stran - tento nepojmenovaný "starý" začne psát Fiasko. Není těžké uhodnout, že následující příběh muže jménem Köves zrcadlí poměry v ubíjejícím šedém bezčasí socialistického Maďarska. Köves, nechaje se při svém pasivním naturelu smýkat z místa na místo, bez vlastního přičinění povyšován a ponižován do rolí, o které nestojí. Zdá se, že lpí jen na své existenci a na tom, aby nepřekážel a nepůsobil problémy. Jenže - lze to? Odpovědí je nakonec hraniční situace, jež se stane příčinou zhroucení - morálního i fyzického zároveň. ... Ale nadchází čas změny poměrů, happy end. S posledními stránkami se vracíme na začátek, ke spisovateli mezi čtyřmi zdmi a s trpkým pocitem, že vlastní bytí končí tehdy, když se o něm začnou psát knihy. / Motiv fiaska se objevuje ve více rovinách - u bezradného spisovatele z úvodní části, u Kövese coby hrdiny autobiografického románu, u dalších postav... A je nad čím přemýšlet.

Oldřich Mikulášek: Faraónka
Ilustroval Arnošt Paderlík. Praha, Československý spisovatel 1966. 202 s., Malá edice poezie

Oldřich Mikulášek: Ortely a milosti

Ilustroval František Hudeček. Praha, Odeon 1970. 121 s., Malá edice poezie
Stejný důvod nákupu jako u dvou kolibříků ze včerejšího zápisku. Malou edici poezie moje knihovnička dosud ignorovala, a tak jsem si pořídil (opět z velkého výběru u pana Lukačoviče) aspoň tři kousky: tyto dva Mikulášky a Seifertův Deštník z Piccadilly. Pro přesnost: že i jeden můj Hrubín náleží k téže edici, jsem zjistil až dodatečně. Ale na tom nesejde. Mikuláška už jakž takž znám (sbírky Divoké kačeny, 1964, Svlékání hadů, 1963 - Čz 26.2.2013) a dojem z nich jsem měl natolik sympatický, že mi nevadilo pořídit si další. Přestože se obsah obou svazků částečně opakuje.

A tak...: Tvé mlčení je poušť, / v níž bloudím. / Každá tvá řádka nenapsaná / je kronikou mého trápení. / Nemám se zachytit čeho, / ani cípu tvého šatu, / ani tvé kadeře - / a na čem si ohřeju život / než na kousku tvé kůže, / pro kterou nechám svou sžehnout. (z básně První bolesti, Ortely a milosti, s. 51). A nebo...: Já vím, co je to pára, / která píská, / vstříc v bílé hřívě, / blesk, žluté oko lví, / i spár, / mrak mrakem drásaný, / až jako kočky hřbet / zasrší jiskrami - / ó bože, hromů tři sta / do tebe, / když není proč se chvět, / když kotle dovřely / a naše duše, které přešel var, / jsou zase k snědku, jako byly dříve, / tak trochu kližka, / drazí zemřelí, / tak trochu kližka... (závěr básně Drama, tamtéž, s. 31-32).

30.8.2015

William Shakespeare: Lukrécie
Z angl. orig. přebásnil Kamil Bednář. Ilustroval Albín Brunovský. Praha, Supraphon 1977. 156 s., edice Lyra pragensis

Edmund Spenser: Svatební píseň
Z angl. orig. přeložil Gustav Francl podle jazykové interpretace Aloise Bejblíka. Ilustrovala Eva Bednářová. Praha, Odeon 1975. 100 s.
Pro "kolibříky" jsem nikdy nijak zvlášť nezahořel. Měl jsem je za spíše snobskou záležitost a připadalo mi, že pro těch pár řádků, které se do nich asi tak mohou vejít, je škoda se jimi zabývat. Pak jednou antikvárník udělal jakýsi větší nákup a vysázel jich přede mě několik desítek... Dobrá, proč bych nemohl mít od všeho trošku - i od kolibříků? Tak dejme tomu tihle dva angličtí renesanční klasici. / Shakespear v počátcích své kariéry zbásnil římskou pověst o Lukrécii, ctnostné manželce, zneuctěné králem Tarquiniem. (Běžnější verzí je, že pachatelem nemravného činu byl králův syn, ale kratičký doslov Zdeňka Stříbrného k tomu bohužel nic neříká.) Vcelku jednoduchý příběh završený hrdinčinou sebevraždou se odvíjí ve dvou stech šedesáti pěti sedmiveršových slokách (vida, co se vejde do kolibříka!). Ano, básník ještě nemá tak docela smysl pro míru, líčení dramatu totiž poněkud trpí rozvláčností - ale nikoli plytkostí. Je to už ten velký Shakespeare s gejzírem nápadů, které prostě nemůže nechat zapadnout. A výzdoby od Brunovského si rovněž cením. Cynický nádech má skutečnost, že zhanobenou Lukrécii jsem baštil na prvního máje, v onen lásky čas... / Pak následoval Spenser, Shakespearův předchůdce. Název svazku zamlčuje, že kromě titulního cyklu milostných básní obsahuje i výbor ze sonetů. Společně však oba cykly vyšly už v původním vydání roku 1595. Oproti Lukréciině tragice jsme zde na území idyly, platonické milostné zanícenosti, ovšem vysoustruhované do formální virtuozity. Verše Svatební písně provázejí autorovu milou svatebním dnem od ranního procitnutí po očekávání svatební noci. Postupné gradaci napomáhá v každé sloce se opakující zakončení stejným motivem - ozývající (či neozývající) se lesní ozvěnou.

Ingmar Bergman: Filmové povídky
Ze švédských orig. přeložili Zbyněk Černík, Dagmar Hartlová a Jiří Osvald. Praha, Odeon 1988. 478 s., Klub čtenářů

Hledal jsem něco zajímavého s sebou na dovolenkové cestování, a když zrak padl na Bergmana, bylo rozhodnuto, že si rozšířím obzory. Žádný Bergmanův film - aspoň co si pamatuji - jsem v celistvosti nezhlédl, ale něco znám z divadelních inscenací. Třeba Scény z manželského života (před pár lety na malé scéně mladoboleslavského divadla), které jsou jedním ze sedmi titulů obsažených v knize. Asi o dost přicházím, když na kina kašlu. Jistě bych si nechal líbit Sedmou pečeť, Lesní jahody (ty obzvlášť), Jako v zrcadle, Hosty večeře Páně i Mlčení. Čili téměř všechno. Sedmou povídkou - a filmem, který bych v klidu oželel - je Hadí vejce, bezútěšný příběh odehrávající se během několika dní v totálně rozloženém Berlíně na podzim 1923, kde bují temná předzvěst absurdních krutostí druhé světové války, kataklyzmatu, který byl jen o jednu dvě dekády odložen.

29.8.2015

Jared Diamond: Třetí šimpanz. Vzestup a pád lidského rodu
Z anglického orig. přeložili Stanislav Mihulka, Zuzana Gabajová a Jaroslav Šimek. Praha a Litomyšl, Paseka 2004. 394 s., edice Fénix - ISBN 80-7185-533-2

Jsa pohnut četbou Diamondova Kolapsu (Čz 30.11.2009) a Světa, který skončil včera (Čz 19.4.2015), zapátral jsem v knihovnických fondech po jeho předchozích knihách. Nalezl a zapůjčil jsem si Třetího šimpanze, který vyšel v originále v roce 1993. Podle aktuálních vědeckých poznatků v ní líčí zrod a dosavadní osudy člověka jako živočišného druhu a snaží se nalézt vysvětlení všech jeho "zvláštností" z pohledu evoluční biologie. Některé z jedinečných vlastností a schopností jej katapultovaly do pozic "vládce světa", jiné ho naopak přivádějí na okraj propasti. Opět velmi zajímavé a podnětné. Některé kapitoly jsou odrazovým můstkem pro pozdější, to jest výše jmenované autorovy tituly. / Mohu zas jen vytrhnout několik témat, která mně bystřila mysl (a byl bych si je zatrhnul, nemít to zapůjčené z knihovny)? Třeba onu záhadu, jak z pohledu evolučního biologa vysvětlit vznik umění - 9. kapitola, Počátky umění u zvířat, a hned na následujících stránkách Rozporuplné požehnání zemědělství: to, co mě tolik překvapilo na zmínce ve Světě, který skončil včera, tj. paradoxní zhoršení životních podmínek s přechodem k zemědělství, je zde rozebráno do hloubky. S lapidárním konstatováním o "levných kaloriích za cenu chudé výživy" zpochybňuje správnost tohoto převratu ve způsobu obživy, jenž nastal po statisíciletém praktikování "nejúspěšnějšího a nejtrvalejšího" životního stylu lovců a sběračů. Zemědělství je vlastně z pohledu na historii lidského druhu čerstvou novinkou, s kterou se naše vyhlídky na další přežití prý spíše zkomplikovaly. S podotknutím, že po prvním vykročení tímto směrem už stejně nebylo cesty zpět. Přechod k zemědělství je zde kromě toho dán do přímé souvislosti se vznikem třídní nerovnosti, existencí privilegovaných skupin, na které pracovali jiní... / Velmi obstojně vyznívá geografické vysvětlení převahy evropské civilizace nad zbytkem světa a příčin jejích dobyvatekých úspěchů, a to v konrontaci se stále ještě šířenými teoriemi o vrozené nadřazenosti rasy (kap. 14 Náhodní dobyvatelé). A co teprv téma jednoho z lidských vynálezů - genocidy - zkoumaného v aspektech biologie, etiky a psychologie? Je to třicet záživných, ale ne zrovna pohodlných stran 16. kapitoly Viděno černobíle. / Jinou výživnou látkou pro mozkové závity jsou příklady lidských skupin - etnik či civilizací - které si pod sebou podřízly větev vyčerpáním či zničením svých zdrojů. Několika takovými případy Diamond vyvrací představu o "zlatém věku" dávných civilizací, které se s nejvyšší pokorou chovaly v mezích zásad udržitelného rozvoje. Nicméně toto téma je daleko šířeji pojato v pozdějším svrchu zmíněném autorově Kolapsu. / Do textu svými poznámkami občas vstupují poznámky překladatele - a to vlastně anonymně, poněvadž překladatelé jsou v tiráži uvedeni tři a my nevíme, za koho se tu mluví. Většinou jde o poznámky polemizující, relativizující autorovy argumenty; někdy doplňující autora o novější vědecká zjištění (vždyť překlad vyšel celé desetiletí po originálu) - a tak doufám, že když už, tak že je samotnému autorovi zpětně přetlumočili.

Konstantin Biebl: Modré stíny pod zlatými stromy
Výtvarný doprovod Ota Janeček. Praha, Československý spisovatel 1988. 322 s., edice Kruh přátel poezie - Zlatý fond poezie

V krátké době se mi dostal do rukou druhý výbor z Biebla (a to opět z Lukačovičova varnsdorfského antikvariátu). Ten první se jmenoval Na druhé straně světa a zmínil jsem ho v Čz 16.5.2012. Tento novější sice nemá gramodesku s autentickými nahrávkami, ale je obsáhlejší a pootevřel mi Bieblův svět v širším záběru. Exotické motivy z cesty do Indonésie samozřejmě nechybí, ta byla přece jen jeho nejpodstatnějším inspiračním impulsem a originálním vkladem do tehdejší české poezie. Ale Jaromír Pelc, který výbor uspořádal, dal velký prostor i předchozí tvorbě či básním z pozůstalosti. Zařadil i celé básnické pásmo Nový Ikaros - Bieblovo opus magnum - a jeho čtyřmi zpěvy celou zde publikovanou básníkovu tvorbu rozčlenil. V dané ediční řadě KPM bylo zvykem připojit autorův životaběh. Pelc ho pojal velice zevrubně, s řadou dobových citací a bohatým fotomateriálem; prostě - Biebl jako na dlani, od dětského rodinného zázemí po dobrovolné ukončení života. Kromě toho stojí za povšimnutí ediční poznámka: ke každé jednotlivé básni či úryvku (včetně ukázek z próz, publicistiky, korespondence) Pelc připojuje přinejmenším zdroj, ale často i zdůvodnění, proč dává přednost právě oné variantě (Biebl byl z těch, kdo své texty v dalších vydáních rádi přepracovávají); nezdržuje se hodnotících soudů a dává velkoryse nahlédnout pod svou editorskou pokličku. Koneckonců, Pelc byl v té době takříkajíc "zavedeným" básníkem, publikujícím jednu sbírku za druhou.

Philip Roth: Portnoyův komplex
Z angl. orig. přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Praha, Odeon 1992. 231 s., Klub čtenářů - ISBN 80-207-0377-2

Už dáááávno jsem čekal na příležitost si něco přečíst od Rotha. No přece od toho Philipa Rotha, světoznámého amerického prozaika, co ho v Čechách máme rádi, protože on má rád Prahu a protože se v dobách nelehkých angažoval ve prospěch našich spisovatelů ocitnuvších se na indexu. A ejhle: antikvární regál mi tak nějak sám od sebe najednou podal jeho nejznámější dílo. A tak jsem si přečetl román - karikaturu uzavřeného židovského maloměšťáckého světa, z něhož si hrdina odnesl zakomplexovanou dušičku - a to nejen tou erotickou úchylkou, jíž je na začátku místo motta věnováno „encyklopedické heslo“. Již z prvních stránek pochopím, proč se kniha těšila skandalózní pověsti - a generační oblibě. Nedá se jí upřít situační komika (nicméně, když se hned ze záložky dozvíte, že se při čtení neubráníte hlasitému smíchu, tak se mu spíše ubráníte (a později si uvědomíte, že na těch a těch místech byl k hlasitému uchechtávání přece jen důvod)) a portrét ukázkového pokrytectví.

27.4.2015

Dnes máme na programu výhradně "naučku":

Steven Strogatz: Radost z x. Průvodce matematikou od jedné do nekonečna
Z anglického orig. přeložil Jan Klíma. Praha, Argo a Dokořán 2014. 141 s., edice Aliter. - ISBN 978-80-257-1138-5 - ISBN 978-80-7363-592-3

Přestože podle upoutávky na záložce je titul určen především těm, kdo si s matematikou zatím neporozuměli a mají z ní strach, skončil jeden její výtisk u mě. Vždyť o "matice" už tady pár knížek bylo - třeba Livio: Neřešitelná rovnice (Čz 17.1.2009), Pickover: Matematická kniha (Čz 8.12.2013). Záložka rovněž slibuje "požitek z elegance matematického myšlení" a tomu se nedá odolat. / V první ze třiceti kapitol se začíná od prostého pojmu "číslo" a triviálních výhod počítání, ale už o pár stránek dál je tu pro mě nový vhled zásluhou obrázku dokazujícího, že součet po sobě jdoucích lichých čísel dá vždy čtverec čili druhou mocninu. Nechce se mi věřit, že by nás ve škole někdo na takový jednoduchý trik neupozornil... třeba jsem to jen "vytěsnil". Zato již následující trik, jak získat součet 1+2+...+n, aniž bychom sčítali, se mi vybavil. No, abych nezdržoval: některé kapitolky jsem si jen tak přečetl, nad jinými jen o trochu víc koumal, nechal se překvapit dalším "trikem" nebo se pobavil, když pro vtažení čtenáře použije scénku z TV seriálu... Ale někdy jsem (sic výjimečně) i vzal tužku a papír a zkoušel, zda fakticky platí, co má platit a zda to dokážu použít - například al-Chorezmího metodu řešení kvadratické rovnice v 10. kapitole. A když přeskočím skoro na konec, do 27. kapitoly, Möbiovou páskou jsem byl fascinovám jako středoškolák, ale Strogatz mě na toto téma rozšířil rozhled o další zajímavosti.

Brian Greene: Skrytá realita. Paralelní vesmíry a hluboké zákony kosmu
Z anglického orig. přeložil Luboš Motl. Praha a Litomyšl, Paseka 2012. 354 s. - ISBN 978-80-7432-205-1

Paralelní vesmíry, o jejichž existenci se těžko kdy budeme moci přesvědčit, přitahují zájem jak fyziků-kosmologů, tak zvídavé veřejnosti. Patřím k těm laikům, kteří jsou fascinováni například hypotézou, že náš tří/čtyřrozměrný prostor má své velmi těsné, byť našemi technologiemi neobjevitelné sousedy, v kterých je všechno - nebo jen něco - jinak. Třeba jako v Murakamiho 1Q84, viz Čz 5.4.2015. Nemohl mi tudíž uniknout ani Michio Kaku (Paralelní světy, Dokořán + Argo 2007, Čz 2.12.2008), ani tento nový Greene. / Mám už jeden z jeho předchozích populárněnaučných bestsellerů Elegantní vesmír, který česky vydala Mladá fronta roku 2001 v dnes už bohužel zaniklé edici Kolumbus. (Což mě svádí k nekrologu, ale zbytečně bych odbočoval; edici si ale můžete připomenout zde.) Greene se tehdy optimisticky kochal možnostmi strunové teorie, zatímco ve Skryté realitě přiznává nemohoucnost vědců ověřit její soulad se skutečným fungováním vesmíru. / Klíčovým slovem nové knihy je multivesmír. Myšlenka, že vesmír, který známe, je jen jedním z mnoha, ba z nepředstavitelného množství (popřípadě nepředstavitelně rychle se generujících) vesmírů, už není kosmologickým výstřelkem ani výsledkem honby vědců za senzací. "Pozoruhodné je, že když se nechali opatrně vést tam, kam je vědecké poznatky směrovaly, naráželi na jeden multivesmír za druhým. (...) Je těžší se jim vyhnout než je najít." Jenže narážíme na totéž co u superstrun - ověřitelnost existence multivesmírů, ať už v jakékoliv jejich podobě, je silně problematická. Ale Greene i tentokrát pozvedá prapor optimisty a věnuje se všem myslitelným způsobům, jak se dopídit jejich potvrzení nebo alespoň jejich vyšší pravděpodobnosti. V několika řádcích (na str. 292) shrnul historický vývoj představ lidstva o vesmíru - a pointa: s multivesmírnými vysvětleními světa směřujeme k dovršení koperníkovského vývoje. Že my to máme štěstí na dobu, ve které žijeme a bádáme! Tak jako mnohé generace před námi.

Melvyn Bragg: Dvanáct knih, které změnily svět
Z anglického orig. přeložila Jana Jašová. Praha, Mladá fronta 2011. 335 s. - ISBN 978-80-204-1521-9

Knihy o knihách by knihomolové neměli nechat bez povšimnutí. Zvlášť když tyto knihy o sobě tvrdí, že pojednávají o nejvlivnějších knihách historie. Bragg ovšem toto hledisko v předmluvě relativizuje. Výběr sestavený jen ze svatých knih a filozofů by prý byl na škodu záživnosti, a tak svá kritéria poupravil. Lze souhlasit, že nakonec každá z tuctu "knih" zasáhla (takřka) revolučně do života lidstva a že by autor stejně tak mohl vybrat jiný tucet knih. Trvá si ale na tom, že to budou knihy britské, poněvadž "Britové vytvářeli a stále vytvářejí podstatnou část všech nových klíčových teorií, objevů či vynálezů". No, trochu mi to zavání provokativním vlastenčením vůči Francouzům, Němcům, Američanům, Rusům, Indům atd. / Výběr má velký oborový rozptyl: vedle politiky (mj. Magna Charta nebo Wilberforceův parlamentní projev proti obchodu s otroky), vědy (Newton, Darwin, Faraday) či literatury (Shakespeare, jak jinak) též průmysl (Arkwrightův patent na spřádací stroj), sport (Pravidla Fotbalové asociace) a sexuální život (spis Manželská láska od M. Stopesové). Některé z nich nejsou v pravém smyslu slova ani "knihami" (listina, spisek, projev), což není podstatné. Každopádně jde o zajímavé sondy, v nich se ocitáme v různých etapách (britské) historie a každý čtenář si v ní najde fakta či souvislosti, která ho překvapí a doplní mu "všeobecný rozhled". Kapitoly jsou uzavřeny kalendáriem souvisejících událostí, převážně těch, na nichž lze sledovat pozdější vliv publikovaného díla. Záhadou pro mě zůstala posloupnost kapitol - ani chronologická, ani jen přibližně tematická - a drobnou vadou na kráse jsou černobílé reprodukce. Pravděpodobně je tomu tak už v anglickém originálu, soudě podle náhledů objevených na Amazonu. / Z Braggova výběru byla pro mě nejpřínosnější kapitolka o Bibli krále Jakuba, tedy anglickém překladu z počátku 17. století, který do dnešních dob v anglofonním světě platí za standardní znění Písma svatého a měl zřejmě velký význam jak ve sféře teologické a politické, tak pro zušlechtění jazyka. Nelze nevzpomenout na Bibli kralickou, vydanou o dvě desetiletí dříve: její vznešenou češtinu ovšem dnes už cituje málokdo (tento i jiné starší překlady rychle vytlačilo ekumenické vydání z roku 1979), zatímco angličtina Bible krále Jakuba je, jak u Bragga čteme, dosud nenahraditelná.

23.4.2015

Miloš Urban: Hastrman. Zelený román
Praha, Argo 2014. 342 s. - ISBN 978-80-257-1162-0

Od doby vydání Santiniho jazyka jsem četl od Urbana jeho aktuální novinky, a to ne všechny. Teprve teď jsem se poohlédnul po jeho ranějších opusech, což se prozatím týká Hastrmana. V knihkupectví ho měli už ve čtvrtém vydání. K doplnění vzdělání mi chybí Sedmikostelí. / V Hastrmanovi jde o záchranu hory, jejíž zkázu se snaží zastavit ten, kdo ji nechtěně a v rezignující benevolenci kdysi nechal započít. Otázka je, zda i při svých nadpřirozených schopnostech na to stačí. A zda není po ruce příhodnější, efektivnější a lidštějšířešení než thriller s kupícími se mrtvolami. Takto zjednodušená kostra příběhu by byla jen zelenou agitkou - k čemuž svádí druhá část, návrat hrdiny i hrdinky po téměř dvou staletích. Ale to by to nesměl být Urban a jeho vypravěčství. / K mému milému překvapení autor umístil venkovské sídlo barona de Caus na severočeský venkov. I když právě do okolí Holan jsem se dostal jen zřídka a vrch Vlhošť mé toulky prozatím zcela míjely! Ocenil jsem též literární vtípek v epizodě návštěvy barona a jím sváděné Katynky u Dokského rybníka. Líčení střetu s tajemnou postavou podivínského kreslíře je zakončeno souslovím o "strašném lesů pánovi" - aby to trklo opravdu každého, co se týče identifikace osoby i rybníka. (Hastrman byl údajně přeložen do maďarštiny - to by mě fakt zajímalo, zda k tomuto místu přilepili máchovskou vysvětlivku.)

Stephen Hawking: Stručná historie mého života
Z anglického orig. přeložil Jan Klíma. Praha, Argo a Dokořán 2014. 141 s. - ISBN 978-80-257-1179-8 - ISBN 978-80-7363-610-4

Parafráze názvu slavné Hawkingovy populárně naučné knihy Stručná historie času je výstižnější, než by snad i bylo milé. Autobiografie slavného fyzika je snad až příliš stručná. Přihlédněme ovšem k tomu, že autorův handicap psaní jistě neulehčuje a že bychom si na druhou stranu mohli říci, jen ať šetří své síly na kosmologická bádání; na chrlení detailních memoárů je takového úsilí škoda. Ve vzpomínkách, postupujících od dětství přes studia po vrchol vědecké kariéry, se střídá osobní život s jednotlivými tématy, kterých se zmocňoval v teoreticko-fyzikálním bádání. Možná i díky lakonickému vyjadřování cítíme z jeho řádek dobdrodružné napětí, prožívané vědci při řešení záhad vesmíru. Otevřeně popisuje vývoj své choroby a lékařských a technologických opatření, díky nimž se udržel při životě a mohl vědecky pracovat. Obdobně i v líčení svých rodinných záležitostí, ač tam, kde se jich dotkne, na mě působí rozpačitě. / V té souvislosti by mě mělo zajímat, co se o nich dozví diváci filmu Teorie všeho, který právě běží v kinech. Ale já nejsem nadšený návštěvník kina a vypadá to, že si ho nechám ujít. Zvlášť po přečtení ohlasů definujících jej jako přeslazenou romantiku, kde Hawkingova genialita hraje jen vedlejší roli. / Ale vraťme se ke knize, a to citací předposlední věty: Je to báječné být živ a bádat v teoretické fyzice.

21.4.2015

Roberto Bolaño: Divocí detektivové. Román
Ze španěl. orig. přel. Anežka Charvátová. Praha, Argo 2009. 621 s. - ISBN 978-80-257-0168-3

Roberto Bolaño: 2666
Ze španěl. orig. přel. Anežka Charvátová. Praha, Argo 2012. 853 s. - ISBN 978-80-257-0611-4
Bolaňománie, která ve světě vypukla po anglickém překladu Divokých detektivů a poté 2666, se vbrzku přelila k nám do Česka a donutila i mě seznámit se Chilanovými bestsellery. Už jsem tu měl jeho parodii na slovník spisovatelů (Nacistická literatura v Americe, Čz 27.12.2013) a tehdy jsem avizoval i přítomnost těchto dvou tlustých románů v mé blízkosti. Teď jsou tedy přečteny... / Bolaňománie rozhodně není jen marketingovou obezličkou, naopak, má co dělat s literárním mistrovstvím. Navenek nepřehledné chrlení příběhů je navěšeno na důmyslně sestrojenou syžetovou kostru. Snažíte se v ní orientovat a v zádech cítíte autorův zlomyslný úšklebek: jen do toho, chlapče. Například v Divokých detektivech se začíná a končí deníkovou kronikou začínajícího básníka, začleňujícího se do poněkud obskurní literární skupiny žaludečních realistů. S nimi prožívá své divoké jinošské zrání a poté je doprovází při pátrání po tajemné zakladatelce hnutí Cesáreji Tinajerové v Sonorské poušti. A mezi dvě části deníku je vložena téměř čtyřsetstránková, zdánlivě chaotická mozaika svědectví několika desítek osob (pro větší "přehlednost" jsou jejich výpovědi navíc rozkouskované a zpřeházené v čase). Z dvojice ústředních postav - Odyssea Limy a Artura Belana - má být ten druhý autorovým alter ego. Požitek z knihy by se znásobil, kdybych se přiměl po dočtení vrátit k prostřední části a stránku po stránce konfrontovat výpovědi s již známým rozuzlením dobrodružství v poušti. Učinil jsem tak jen letmo, poněvadž tolika čtenářského času a energie se mi přece jen nedostává. Kromě toho čekalo na mě ještě tlustší dílo: 2666. Také v něm je jedním z motivů pátrání po záhadném literátovi - tentokrát německém prozaikovi Archimboldim. Tento "případ" se prolne s děsivou sérií vražd žen v městě Santa Teresa (jejichž předobrazem je skutečná série zločinů v severomexickém městě Ciudad Juárez). / Jak už bylo řečeno nad Nacistickou literaturou, u Bolaňa se musíte smířit s tím, že nerozklíčujete veškerou jeho hru se čtenářem, ona ironická "pomrkávání". K Divokým detektivům je vám aspoň na pomoc slovníček v textu se vyskytujících skutečných i fiktivních osobností. / V češtině jsou ještě k dispozici Bolaňova díla Chilské nokturno a Třetí říše a ani by mi nevadilo se s nimi někdy potkat. Navíc jsou obě svým rozsahem podstatně úspornější.

Zdeněk Pešat: Jaroslav Seifert
Praha, Československý spisovatel 1991. 238 s., edice Portréty spisovatelů. - ISBN 80-202-0265-X

Když jsem se minule věnoval Reinerovu Básníkovi a při té příležitosti se znovu začetl do Blatného Starých bydlišť, narazil jsem tam na krátkou báseň Seifert. Byl mezi jimi dvěma rozdíl téměř jedné generace a starší Seifert patřil vedle Nezvala k "strýčkům" při Blatného vstupu do hájemství české literatury. Na rozdíl od nich se po nástupu komunistů k moci dobrovolně odporoučel. Ale ani Seifert, čítankový spoluzakladatel proletářské poezie, to tehdy neměl jednoduché a větší část svého tvůrčího života prožil v nemilosti. Umlčení mu hrozilo začátkem 50. let (alespoň ho veřejně zepsuli za Píseň o Viktorce) a v normalizačních letech, zejména po podpisu Charty 77, již zůstal trvale v nemilosti a s velice skrovnými možnostmi publikování. Udělení Nobelovy ceny (1984) pak postavilo české kulturtrégry do trapné a svízelné situace. / Pešatova knížka byla vlastně první možností publikovat o Seifertovi knižní studii ve svobodných poměrech, a tedy bez zamlčování "nehodících se" okolností jeho tvorby. Je svým způsobem charakteristické, že jde zároveň o poslední svazek Portrétů spisovatelů v Čs. spisovateli. Pešat ovšem sleduje proměny Seifertovy poetiky a vnějším okolnostem se věnuje právě jen v jejich kontextu. Je to tedy spíše knížka pro čtenáře poezie než čtenáře životopisů. / Poznámka antikvární: To jsem takhle počátkem března kráčel ve Varnsdorfu po Národní a potkávám se s dobrým známým. Říká, že mu právě vybyla chvilka, aby svým fotoaparátem zdokumentoval přebudovaný antikvariát pana Lukačoviče. On už ho přebudoval? No tak jdu s vámi. Zatímco on fotil, já se přehrabuji v regálech, které kolem sebe mají náhle spoustu místa a díky sedačce uprostřed je tu až obýváková pohoda. Tak dlouho se přehrabuji, až odcházím se Seifertem. Ale nesmím do Klariani chodit často. Doma je překnížkováno... A to v on-line katalogu Národní knihovny právě zjišťuji, že vyšel titul Čtení o Jaroslavu Seifertovi. Hledání proměn autorovy poetiky od Jiřího Flaišmana (Institut pro studium literatury 2014). Proč mi to děláte?

19.4.2015

Petr Vopěnka: Hádání v hospodě. Jak se v hospodě U Jirásků na Královských Vinohradech hádal jeden samorostlý myslitel s jedním vědcem. A jak se do jejich hádky později vmísili i jiní lidé
Praha, Práh 2013. 241 s. - ISBN 978-80-7252-428-0

Vopěnkovu „hospodskou disputaci“ jsem četl ještě za autorova života. Před měsícem známý český matematik zemřel. Veřejnost přitom jeho jméno zná spíše díky polistopadovému působení v křesle ministra školství. Kdybych byl býval měl spoustu času, pustil bych se do čtení Rozprav s geometrií nebo bych si opatřil jeho opus magnum Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci, s nímž bych se na několik dlouhých týdnů ponořil do historie a filozofie matematiky. / Ale vzal jsem zavděk alespoň touto drobností, v kontextu Vopěnkovy publicistiky takměř zábavnou hříčkou. Ta zaznamenává fiktivní rozhovory v jedné pražské hospodě v 70. letech. Disputace se týká vědeckého poznání, svobodné vůle, podstaty života, existence duše a různých dalších zajímavých otázek, o kterých se tehdy na akademické půdě veřejně diskutovat nemohlo. Zároveň v řečech prosvítají i mravní důsledky přesvědčení, která zastávají jednotliví diskutující, to jest „nezávislý myslitel“, povoláním topič, kterému režim upřel vědeckou kariéru, a profesor, který naopak patří k oficiálním akademickým kruhům. K této dvojici se záhy připojí kněz (bez státního souhlasu, a tedy režimem zavržený), starý zahradník a několik dalších osob. Od počátku cítíme, že vedle věcného jádra debaty zde hraje roli morální aspekt v jednání hlavních dvou postav. Což nakonec vykrystalizuje v příznačné postoje (mj. k Chartě 77), které vedou k hádce a ukončení debat. / Ty, kdo vědí o existenci spolku vědců Sísyfos, musela zaujmout disputace XXV, kde se normalizovaný profesor chlubí založením kroužku "odpovědně a racionálně myslících lidí" (v rámci večerní univerzity marxismu-leninismu!) za účelem potlačit a zesměšnit škodlivé nevědecké názory - a rovnou se tu o něm hovoří jako o sísyfovské společnosti. Topič ji označí za společnost blbců..., načež vypukne hádka, již pero pisatele odmítlo zaznamenat. Hm!?

Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném

Praha, Torst 2014. 594 s. - ISBN 978-80-7215-472-2

Ne, takhle tlustou knihu si s sebou brát nemůžu, konstatoval jsem s lítostí, když jsem loni v červenci odkládal rozečteného Básníka před odletem na svou nejvzdálenější cestu v životě (a první, kdy bylo třeba zvažovat každý gram v cestovním zavazadle kvůli předpisům letecké společnosti). Po třech týdnech jsem se k němu s netrpělivostí vrátil. Ano, i životopisný román o básníkovi může být napínavý. Přestože předem znáte pochmurný konec. / No a pak knížka ležela v hromadě přečtených kousků - až do tohoto týdne, kdy jí byla přiřknuta cena Magnesia Litera - Kniha roku 2014. Tak tady ji máte. / Zvěst o pozapomenutém, neřkuli téměř úplně zapomenutém českém básníkovi, zraceném na několik desetiletí v anglickém blázinci, ke mně dolehla nedlouho po Listopadu. Tehdy jeho osud, naplněný tragickou romantikou, zaujal celou českou kulturní obec, střídaly se u něj návštěvy, ze zatraceného barda se mohla stát ikona emigrantské literatury. Jenže - když dočtete až na stranu 551 - zjistíte, že politický zvrat a strach z návratu do vlasti paradoxně uspíšil jeho konec. / Tušil jsem, že v jeho díle se pro mě, milovníka melancholických tónů v poezii, skrývá poklad. Ale dal jsem si na čas. Sbírka Stará bydliště, kterou jsem si nakonec pořídil až v jejím čtvrtém vydání (Petrov 2002), mi dala za pravdu. To jsem stále netušil, jakou literární hvězdou ve své době byl. Teprve Martin Reiner mi to prozradil: Blatného intenzivní přátelské vztahy s Nezvalem a Ortenem, výsluní na českém literárním nebi, vítězství v prestižní literární soutěži, oceňované básnické sbírky ze 40. let. Kapitolu po kapitole defilé velkých jmen, jak procházela jeho životem. Ale také defilé historických událostí, které básníka vbrzku odstřihly od české literární scény, od vlasti, od "normálního života" vůbec... a také od bývalých souputníků, z nichž někteří se dokonce literárně přiživili na jeho "zradě". / Reinerovo životopisné dílo není typickým románem. Označil bych jej za beletrizovaný dokument (ostatně, v kterém románu - i životopisném - máte k dispozici rejstřík?). Což na čtivosti nikterak neubírá. Překvapivé je, že ze dvou částí knihy (Brno, to jest před emigrací, a Anglie) je ta druhá obsažnější. Což Blatný nedožil svá zbývající čtyři desetiletí v nudném ústraní ústavů pro choromyslné, kde si pořád jen cosi sepisoval? Jenže i tato léta mají své zajímavé peripetie hodné zaznamenání a podivu. I když k žádnému zásadnímu "vykolejení" již nedojde, pokud mezi ně nepočítáme návrat mezi publikující autory prostřednictvím Škvoreckého nakladatelství 68 Publishers. / Ač Reiner k životopisu přistupuje s úctou a vhledem kolegy-básníka, nevynechává nic, co by chybělo k dokreslení Blatného osobnosti, třeba doložená zjištění o nesnázích, která mu v emigraci způsobil nepotlačitelný erotický apetit. / Potěšitelná je přítomnost mnohých Blatného veršů (a nejen jeho) v jednotlivých kapitolách. Tahle příjemná symbióza mi připomněla dílo o Li Poovi od Ferdinanda Stočese Nebešťan na zemi vyhnaný (Mladá fronta 2007, viz Čz 2.12.2008). Jo, takových kdyby vznikalo víc...

Jared Diamond: Svět, který skončil včera. Co se můžeme naučit od tradičních společností?

Brno, Jan Melvil Publishing 2014. 488 s. + příl. 32 s., edice Pod povrchem. - ISBN 978-80-87270-97-4

Americký přírodovědec Diamond mě před časem nadchnul knihou Kolaps. Proč společnosti zanikají a přežívají (Academia 2008, viz Čz 30.11.2009). Je jedním z těch, kdo na příkladech z dávné lidské historie předkládají varovné paralely k zamyšlení nad budoucími osudy naší civilizace. Ale ono se za inspirací nemusí jít do historických hlubin zaniklých civilizací. Existuje řada lidských komunit, "přírodních národů" či "tradičních společnosti", které přišly do styku s "nákazou" západní civilizace teprve velmi nedávno. Například bohatě zalidněné vnitrozemí Nové Guineje, kde došlo k překvapivým prvním kontaktům teprve ve 30. letech 20. století. Právě tam Diamond strávil mnoho času výzkumem ptactva a při té příležitosti i seznamováním s domorodými kmeny. Kromě toho čerpá ze studia dalších několika desítek ať už lovecko-sběračských, nebo zemědělských společností z různých částí světa: !Kungové v Africe, původní obyvatelé Austrálie, amazonští indiáni, aljašští Inuité, Ainuové ze severu Japonska... A témata? Způsob řešení sporů, válčení, výchova dětí, zacházení se starými lidmi, ochrana před riziky, náboženská víra, mnohojazyčnost, zdraví a stravování. Náš "západní" způsob života je v historii lidstva naprostou novinkou (vznikl teprve "včera"), naše adaptace na něj je přinejmenším problematická a v mnoha ohledech kontraproduktivní. V tradičních společnostech přežívají zvyklosti, z nichž některé jsou do naší civilizace nepřenosné, ba zavrženíhodné, jiné však natolik inspirativní a přínosné, že bychom se měli pokusit o jejich návrat do našeho života. Mám cukání rovnou tady o nich referovat, ale to by v takové zkratce nemělo smysl. Takže jen něco z toho, nad čím jsem zvedal obočí v údivu či překvapení: / S přechodem lovců-sběračů, žijících v malých skupinách, k zemědělské obživě, kdy se sdružovali do větších společenství, "se jejich život stal objektivně těžším" - více se pracovalo, zhoršila se kvalita stravy, bylo více infekčních onemocnění, zkrátila se střední délka života. "Pokrok" byl samozřejmě v tom, že nový způsob obživy byl jistější, nebylo třeba neustálých přesunů atd., nicméně toto konstatování mě překvapilo. Autor jím zdůvodňuje jednu z funkcí náboženství, a sice útěchu a víru v posmrtný život. Ona celá kapitola o náboženství je velice zajímavá (nemohl jsem si nad ní nevzpomenout na Dawkinsův Boží blud, viz Čz 26.10.2011); evoluční biolog Diamond se v ní jednak přiklání k hypotéze vzniku náboženství jako "vedlejšího produktu schopností lidského mozku", jednak věrohodně rekonstruuje kolísání významu sedmi různých funkcí, které podle něj víra má. / Geografickými poměry vysvětlená odlišná jazyková rozmanitost v různých částech světa je další věcí, kde si člověk řekne - no jasně, to dává smysl! Tato kapitola Mluvení mnoha jazyky je podnětná zejména pro rodilé anglické mluvčí, neboť jim dokazuje, že bilingvnost (zejména ta získaná v dětství) lidský mozek nezatěžuje, naopak mu poskytuje měřitelné výhody v řešení životních situací, které ani s používáním jazyků nesouvisí. Neuvěřitelně zní autorovo osobní svědectví o komunikaci mezi členy novoguinejských komunit: samozřejmostí je ovládání pěti, osmi i více jazyky, prostě tolika, s kolika jinými kmeny jste ve styku. A to nejde o dialekty, ale opravdu vzájemně nesrozumitelné jazyky, jichž prý je na Nové Guineji kolem tisícovky. Na celém světě je snad kolem sedmi tisíc jazyků, jenže počet se rychle ztenčuje. Souhlasím s Diamondem, že vymírání jazyků je velkou kulturní ztrátou. / Sůl, cukr, tuk a lenost - vážení, když nic jiného, tak seznámení s touto kapitolou je ve vašem životním zájmu a většině z vás dokáže, že usilovně pracujete na poškození vlastního zdraví či zkrácení života. U tradičních společností neexistovala otylost, hypertenze, srdeční infarkty, mozková mrtvice či cukrovka, ale jakmile se některá z oněch komunit "přidala" k životnímu stylu dovezenému ze Západu, nastala jejich epidemie. Diamond předestírá výtečný vhled do mechanismu působení nadbytku soli a cukru na naše zdraví i způsob, jak jednoduše se můžeme vyvarovat jejich negativních účinků. Pozoruhodná je hypotéza zdůvodňující relativně vysoký výskyt genových mutací, které dnes způsobují vysoký výskyt cukrovky: v tradičních společnostech byly pro jejich nositele výhodou, protože zvyšovaly pravděpodobnost přežití období neúrody a hladu. Dnes se jim naopak silně nevyplácí - tedy těm jejich nositelům, kteří neodbourají rizikový způsob stravování. / Kromě konkrétních rad, co si od tradičních společností vzít, jde Diamondovi o toto poselství: My, co žijeme v západní kultuře, známe vlastně jen uzounký výsek "lidské kulturní rozmanitosti", a tudíž i velmi úzké spektrum možných řešení problémů - a doplácíme na to. Zkušenosti tradičních společenství nám mohou pomoci. A já se musím pochválit, že jsem dneska fakt měl dost vlákniny a nevzal do úst vůbec nic sladkého. Až na to kafe tři v jednom, sakra...

11.4.2015

Natalie Belisová: Tulákům Jetřichovicka
Občanské sdružení pro záchranu a konzervaci Dolského mlýna 2014. 672 s. - ISBN 978-80-904398-4-9

Jméno Natalie Belisové je svým způsobem už značkou. Značkou spjatou s Českým Švýcarskem, s jeho bohatou, přitom zasutou a znovu poodhalovanou minulostí. Žádný pozůstatek lidské činnosti a lidských osudů, ať už v terénu, nebo v archivech, jí nenechává chladnou. Vrhá se s nadšením do projektů, jimiž této krajině může pomoci. Zejména Dolskému mlýnu, osamocené, mezi trampy oblíbené až kultovní lokalitě na břehu Kamenice. Vydala o ní obsáhlou knihu Osud má jméno Dolský mlýn (2012). Pro záchranu "Doláku" dělá možné nemožné. Mimo jiné se v jeho prospěch obrací i výtěžek z prodeje další knihy Tulákům Jetřichovicka. Po mnohaletých přípravách se zdálo, že rukopis nadobro uvízne v pražském nakladatelství, které se jí původně ujalo. S tím se nesmířilo několik příznivců a obětavců, kteří rozjeli úspěšnou kampaň a pomohli knize na svět. Váží dvě a tři čtvrtě kila (ověřeno na naší kuchyňské váze) a je nabitá neuvěřitelným množstvím informací, roztříděných do osmi toulání, která vás provedou osudy duchovních památek, zaniklé osady Zadní Jetřichovice, lesními řemesly, myslivostí, zrozením turistiky... Nechybí četné reprodukce archivních dokumentů, dobových snímků i působivé současné fotografie (nejčastěji od Václava Sojky). V neposlední řadě bohatý poznámkový aparát, prakticky umístěný přímo u textu a nikoliv neprakticky až za kapitolou nebo vůbec na konci knihy; nicméně právě na něm lze postřehnout jisté nedůslednosti až zmatky - pravděpodobně důsledek toho, že nový vydavatelský tým vstoupil do rozpracovaného díla s mnoha nedokončenými korekturami, jak se o tom ostatně zmiňuje i autorská poznámka na předposlední straně. Jinak k dokonalosti chybí (alespoň jmenný) rejstřík. Ale chápu, že by v tomto případě by silně nabobtnal, anebo by musel být velmi výběrový. / Autorka pojala svá témata natolik zodpovědně a na některých místech na můj vkus až přespříliš detailně, takže pročíst se například celou historií vodních děl, smolařských chat atp. je docela "kláda". / Naopak jsem byl velmi vděčný za padesátistránkovou obsáhlost kapitoly o loveckých chatách Na Tokání. / Knihu jsem si pořídil přímo z rukou autorky loni na podzim na varnsdorfském knižním minitrhu. Nebyl to jediný výdobytek z této akce a docela jsem se cestou domů pronesl.

Rej stínů. Povídky k poctě Raye Bradburyho

Sestavili Sam Weller a Mort Castle. Z angl. orig. přel. Petr Eliáš, Jarmila Emmerová, Eva Hauserová, Mirka Kopicová, Richard Olehla, Lucie Šmejkalová a Julie Žemlová. Praha, Plus ve spolupr. s Albatros Media 2013. 419 s. - ISBN 978-80-259-0166-3

Coby dospívající čtenář jsem si prošel obdobím sci-fi. Na polici, kde právě vznikal zárodek mé budoucí knihovny, se objevil Isaac Asimov, Robert Heinlein, z českých např. Jaroslav Veis, Josef Nesvadba plus nějaké antologie... Půjčoval jsem si Fr. Běhounka, Ludvíka Součka, A. C. Clarka... Ray Bradbury mezi nimi nechyběl. Vybavuji si dokonce, že ve školní čítance byla jeho povídka Přijdou vlahé deště z Marťanské kroniky (a dodnes se ve škole využívá - na internetu jsem ji objevil v lekci pro 8. třídu ZŠ). Ale teprve nad touto antologií jsem zjistil, že sci-fi bylo pouze jedním ze žánrů Bradburyho literárního záběru - vedle fantasy a příběhů čistě realistických (a přesto ryze "bradburyovských"). Různí autoři - v drtivé většině američtí - do ní přispěli povídkami, které se Bradburyho dílem inspirovaly. Cenné jsou autorské dovětky za povídkami, většinou s přiznáním ke konkrétní inspiraci v Rayově díle. / Většina povídek je dobrých, ale jedna z nich vysoce vyčnívá - alespoň v mém zpětném pohledu po přečtení celé knihy. Joe Hill: Stříbrné vody jezera Champlain - mistrně líčený příběh dětí, které jednoho mlhavého rána objeví na břehu jezera vyplavenou mrtvolu dinosaura. Ještě teď cítím zoufalství hrdinky, kterou banální příčiny připraví o fenomenální objev - a nejen o něj.

Peter Huckauf: Mezumročan. Sborník českých překladů básní Petera Huckaufa
Městská knihovna Varnsdorf 2014. 75 s. - ISBN 978-80-86409-45-0

Když mi svěřili výbor z básní, abych ho představil čtenářům jednoho časopisu, zděsil jsem se, a to i přesto, že prý postačí jen věcná, nehodnotící informace o edičním počinu. S díly německého básníka Petera Huckaufa (1940) jsem se potkal několikrát ve sborníčcích i při recitaci při varnsdorfských Svátcích lužickosrbské poezie. Byla pro mne vždy náročnou až obtížně srozumitelnou hrou se slovy. Ale po dvojím prolistování Mezumročana už to nebylo tak zlé. Většina básní však pro českého čtenáře vyžaduje vysvětlení - četné odkazy na lužický místopis, dějiny, mytologii, osobnosti... Poznámkový aparát je opravdu bohatý, editorem Milanem Hrabalem poctivě zpracovaný a dle potřeby s autorem konzultovaný; rozsah poznámky někdy i přesahuje rozsah samotné básně. / Jako červená (nebo spíše uhelným prachem zmazaná a roztřepená) nit se knížkou vine trauma z mizející lužické krajiny i ohrožené národní identity. Lužickosrbské "mene tekel" je personifikováno v leitmotivu Pśezpółdnice, příbuzné naší Polednici, připravené bez milosti nás trestat za plundrování krajiny. Ano, ty uhelné doly, jimiž utrpěla část Lužice (ve smyslu krajiny i lidu), zaniklé vesnice, řídnoucí hejna ptáků, vymizelé řeky... hořká melancholie z odplývání toho všeho do přízračného mytologického nenávratna -tedy za čarodějem Pumpotem, Bludičkami, dobrotivými Lutky... a po odplynulém zůstávají krajině jen trýznivé přeludy. "Lužice ty / nikdy nevysychající Kniho pověstí / stále mě napájíš z písčité půdy / chimér a šifer" (z básně Z Mužakovských pahorků I, věnované ztracené řece Guslici). / Také ilustrační doprovod sborníčku je autorskou záležitostí: ukázky z vizuální poezie, grafik poskládaných jen z liter, tak představují tvůrčí aktivitu, s níž Huckauf vstoupil i do leckterých galerií. / A ten název? Slovo mezumroka, doložené údajně v 10. století, označovalo meziříčí, později konkrétně území mezi toky Labe a Černý Halštrov, odkud básník pochází. / Huckaufova poezie není významově jednoduchá, ale stojí za trochu té námahy k pronikání do jejího světa. Věřím, pokud se vám Mezumročan dostane do rukou, že trochu té námahy obětujete. Koneckonců jen od těch, kdo jsou ochotni podniknout cestu pod povrch slov, lze očekávat porozumění pro bolesti krajiny a lidí v ní.

5.4.2015

Haruki Murakami: 1Q84. Kniha 1 a 2; Kniha 3
Z japon. orig. přel. Tomáš Jurkovič. Praha, Euromedia Group - Odeon 2012-2013. 751 a 455 s., edice Světová knihovna. - ISBN 978-80-207-1456-5; ISBN 978-80-207-1514-2

Předevčírem jsem vyhlédl z okna, vzal jsem okamžitě foťák a zvěčnil jsem si úplněk. Sedl jsem si k počítači a pokračoval v tom, co jsem dělal. Za chvíli se opět zvedám a cestou kolem okna jsem náhle strnul. Měsíc v úplňku tam byl pořád, ale vedle něj ještě jen (slabší) a vedle něj ještě jeden (ještě slabší). No, nečíst před časem právě třídílný Murakamiho román, doklaplo by mi to o setinku vteřiny rychleji - že máme v oknech tři skla a že se v průhledu z boku obraz měsíce naklonoval v každém skle zvlášť. Ale to víte, hrklo ve mně, že jsem se octl v paralelním světě, nejspíš ve 2Q15. / Tenhle úvod bude na čtenáře dotyčného příběhu dívky Aomame a chlapce Tenga působit naivně - a pro nečtenáře zas nesrozumitelně, ale asi z něho pochopí, že se román odehrává v jakési jiné realitě, než je ta naše (od jisté chvíle) a že to má co do činění s počtem měsíců na obloze. Prvky fantastična nejsou myslím na knize to zásadní (ač se tím pádem Murakami dostal i na specializované servery příznivců sci-fi), ale dávají mu zvláštní, magicky tajemné "scénické pozadí". Tak jako v Kafkovi na pobřeží (Čz 29.10.2012), i zde zůstávají záhady nevysvětleny coby provokativní hra se čtenářem. / Čtení je to zajímavé i jako sonda do prostředí náboženských sekt či světa nakladatelské praxe, a to v dobách před několika desetiletími, kdy scházely současné technologické samozřejmosti. / Jako vůbec první motiv v knize vystupuje Janáčkova Sinfonietta. Její poslech v taxíku má pro hrdinku fatální význam. A tak jsem si ji poslechl též, právě teď večer. Zdá se, že zatím k žádnému překroucení nedošlo. Ale uvidíme, kolik zítra vyjde sluncí. Jestli místo těch dvou nebudou na obloze najednou tři.

(Chtěl jsem původně zavtipkovat o počtu manželek chystajících snídani... ale co kdyby si to některá z nich přečetla...!)

Milan Vodička: Co s námi bude? Stručná historie příštích 20 let

Praha, Práh 2014. 302 s. - ISBN 978-80-7252-522-5

Je to už téměř desetiletí, kdy jsem hltal sborník Příštích padesát let (Dokořán 2004, viz Čz 19.4.2006), kde se znalci pokoušeli předpovědět vývoj vědy v následujícím půlstoletí. Vodička loví ve věštecké kouli na jiný způsob - orientuje se daleko více na budoucnost běžného všednodenního života, píše novinářským stylem a vychází z informací posbíraných v běžně přístupných médiích. V úvodu přiznává, že se záměrně vyhnul tématu technologií, protože by to byla drzost se do nich pouštět. Zato se sociálními tématy jsme na pevnější půdě, protože mnohé tendence lze vysledovat - stárnoucí populace, dramatické důsledky nákladného zdravotnictví, atomizující se rodina..., samozřejmě se věnuje i důsledkům proměn klimatu, docházení přírodních zdrojů, způsobu vedení válek, obchodu, politickému vývoji, vymírání jazyků, vymírání zvířat či naopak "oživování" těch vyhynulých, stravování (proto ta havěť na obálce), sexu (na dálku - tady k technologickým novinkám přece jen zabrousil), počasí... A taky například hrozbě epidemií a pandemií. U nich se pozastavím. Hrůzostrašné vize nekontrolovaného šíření lehce přenosných smrtelných nemocí Vodička sice relativizuje, ale zároveň upozorňuje, že ani přehnaný optimismus není na místě. Nalistoval jsem toto téma i ve zmíněné knížce Příštích padesát let, jejíž anglický originál vyšel v r. 2002. Specialista na infekční choroby tam ujišťuje, že pustošivé nové epidemie jsou vysoce nepravděpodobné. Jmenuje sice několik "kandidátů" - mezi nimi ebolu, ale kategoricky prohlašuje, že nejsou schopny vyvolat hrozbu globáních rozměrů. Jenže pak v roce 2014 se před ebolou svět třásl strachy a nakonec si dost oddechnul, když epidemie po přísných opatřeních a cca deseti tisíc obětí začala ustupovat.

1.4.2015

Dneska "spláchneme" několik knížek získaných z varnsdorfské knihovny, která se zásluhou Milana Hrabala čile zaobírá lužickosrbskou kulturou (a písemnictvím zvláště):

Uzly v paměti / Suki w pomjatku. Češi o Lužických Srbech. Čítanka / Češa wo Serbach. Čitanka
Editor Radek Čermák. Městská knihovna Varnsdorf 2012. 97 s., edice Setkávání přes hranice. - ISBN 978-80-86409-34-4

Knihovna předloni ukončila tříletý projekt Setkávání přes hranice, během kterého mimo jiné vydala črnáct knih ve stejnojmenné edici. Vždy se nejakým způsobem týkaly kulturních kontaktů mezi Čechy a Lužickými Srby. Několik jsem jich v této rubrice komentoval a nyní se k ní vracím naposledy. A to příznačně s titulem, který reflektuje vývoj vztahu Čechů k Lužici v uplynulém století. Je to mozaika textů od úryvků z vědeckých studií po básně, vzpomínkové prózy a povídky. Zastoupeno je tu mnoho známých jmen - J. Vrchlický, P. Bezruč, J. Seifert, L. Vaculík, D. Třeštík... Všechny příspěvky jsou v češtině i lužické srbštině. / Nejvíce v mé mysli utkvěl Vaculíkův příběh, popisující několikeré setkání s českým učitelem, vehementně, ale marně se pokoušejícím působit v Lužici "k národnímu probuzení Lužických Srbů" - až je nakonec soudně prohlášen za nesvéprávného. Povídka působí v kontextu takového sborníku až rouhavě - ale to by nebyl Vaculík. Povídka je zde nazvána Cesta na Praděd, ale ve skutečnosti je to ukázka ze stejnojmenné knihy, kterážto skutečnost je nenápadně sdělena v medailonku autora.

Jazyk, jímž porozumíš větru. Antologie lužickosrbské poezie

Vybral, uspořádal a přeložil Milan Hrabal. Praha, PROTIS 2007. 223 s., edice Kvadra. - ISBN 978-80-7386-019-686

Kdysi jako student gymnázia jsem si z antikvariátu v Teplicích odnesl antologii Vřesový zpěv - průřez lužickosrbskou poezií od jejích počátků po (tehdejší) současnost, sestavený Josefem Suchým a vydaný v roce 1976 v odeonské edici Světová četba. Jistě v tom hrála roli okolnost, že jsem měl lužiskosrbského spolužáka a že jsem chtěl tomuto malému národu trochu přijít na kloub. To jsem tehdy netušil, že 1) později propadnu edici Světová četba jako takové a posbírám všech jejich 583 svazků; 2) antologie bude mít své pokračování a že ji sestaví náš varnsdorfský Milan Hrabal. / Ono pokračování v sebe pojalo tucet autorů (půl na půl básníky a básnířky). Dva z nich dokonce plynule přešli ze starší do nové antologie (K. Lorenc, B. Dyrlich). Oproti Vřesovému zpěvu se editor rozhodl představit autorů méně, ale dát jim každému větší prostor. Navíc každý autorský oddíl dostal svůj název, čímž byla ještě podtržena podoba dvanácti samostatných miniantologií. A další užitečné novum - vždy první ukázku každého ze zastoupených básníků doprovází její lužickosrbský originál. / A chcete-li vědět, které verše mi nestačilo přečíst jednou, poukážu na Beno Budara a Lubinu Hajduk-Veljkovićowu.

Maja Haderlap: Kanjski grad. Koroška propovedka

Městská knihovna Varnsdorf 2013. 27 s. - ISBN 978-80-86409-42-9

Neboli Káňský hrad. Kurutanská pověst. A též: Kański hród, Kański grod, Kańsczi gard, Die Burg Wildenstein. Pořadí jazyků: slovinský originál, překlad do češtiny, hornolužické a dolnolužické srbštiny, kašubštiny a němčiny. Jak a proč se tato rarita dostala do tisku, jsem se v knihovně neptal (ač by nebylo nic snazšího), nicméně z útlounké brožury mám přinejmenším to uspokojení, že se má knihovička rozrostla o dva dosud v ní nezastoupené jazyky: slovinštinu a kašubštinu. O Kašubech jsem měl dosud jen matné povědomí, a tak jsem se zeptal Wikipedie, co o nich soudí. Západoslavanským jazykem prý hovoří asi 50 tisíc obyvatel přímořské oblasti u Gdaňska, ale ke kašubskému etniku se dohromady hlásí půl milionu lidí. Většina z nich se ovšem národnostně považuje za Poláky (případně Němce). Najdou se mezi nimi i známá jména: bývalý polský premiér a nynější prezident EU Donald Tusk nebo německý spisovatel Günter Grass - ten měl kašubskou maminku. / Ale já tady o Kašubech, a tu slovinskou povídku bych málem opomenul. Její hrdina není bez chyby, ale i tak vše dospělo ku šťastnému konci. Je kratičká, na dvě stránky, což je motivace k přečtení všech šesti jazykových verzí a porovnání několika malých západoslovenských jazyků. Pro tento účel je takový ediční počin ideální. No, a vešlo se ještě sedm celostránkových ilustrací, sic ty zrovna nejsou podle mého gusta.

31.3.2015

Marek Řeháček - Jan Pikous - Petr Polda: Oybin. Putování po stopách císaře Karla IV.

Liberec, Petr Polda 2014. 142 s. - ISBN 978-80-905590-3-5

Každý ze tří autorů se na publikaci podílel jinak: text je dílem prvního z nich, druhý fotil a třetí kreslil. To se člověk dozví jednak z copyrightu, jednak to celá trojice potvrdila na besedě, které jsem se před několika týdny zúčastnil ve varnsdorfské knihovně. Tam jsem si i knížku pořídil. / Na Oybin (počeštěně, ale velmi řídce též Ojvín) to mám z domova vzdušnou čarou 11 kilometrů, tedy polovinu toho, co Liberečáci, kteří knihu vydali. Přesto jej mé podvědomí stále stále považuje za relativně nepřístupnou cizinu, kam se člověk vypraví "za hranice všedních dnů", oproti například vzdálenějšímu Lemberku. Proto tvůrci knížky prokazují Oybinu velkou službu, když vtahují Čechy do jeho romantických zákoutí. Žitavsko totiž patřilo v dobách Karla IV. k Českému království a právě onen císař zde nechal vybudovat hrad s klášterem, jejichž ruiny sem lákají davy turistů. Tak jako ve svých předchozích publikacích (viz např. Příběhy lužických rozhleden, viz Čz 27.11.2013; mimochodem, z té nové rozhledny ve Sloupu už jsem se mezitím stačil rozhlédnout), i tentokrát se Řeháček nechává fascinovat geniem loci a uchvátit scenériemi okamžiku, ať už je to liduprázdná zimní opuštěnost, oddychování parní lokomotivy na zdejší úzkokolejce, duchovní mnišské zpěvy s nebem nad hlavou či hrozící hrozivá letní bouřka. Vedle toho vás umí zatáhnout do hospůdek k eibauskému pivu nebo neodolatelnému tvarohovému koláči. / A tak, ačkoli jsem Oybinskými zdmi prošel již třikrát, zjistil jsem, že mám zde ještě mnoho co objevovat. Na hradě i v jeho blízkosti. Třeba takový Scharfenstein (ne ten známý hrad v německém Krušnohoří, ale skalní vyhlídku východně od Oybina) bych neměl příště opomenout, budu-li ještě schopen se drápat do skal... / Tím narážím na okolnosti, za nichž jsem Oybin dočetl. Ani ne do půlky jsem si ho četl po chvílích, po pár stránkách, zatímco druhou půlku na jeden zátah; to když jsem s bolavými zády trávil celý den v posteli, byv "zneškodněn" jedním nevinným podklouznutím v rozbahněné cestě. Ano, takhle to je, když vás úraz kdesi v Saském Švýcarsku dokopek virtuální procházce po saských Lužických, tj. Žitavských horách.

Petr Karlíček a kol.: Jiříkov. Dějiny města

Vydalo město Jiříkov 2014. 159 s. - ISBN 978-80-260-5898-4

Jiříkov loni slavil 100. výročí povýšení na město (stalo se tak v únoru 1914, půl roku před vypuknutím první světové války) a pro dnešní Jiříkovské to byl důvod k leckterým počinům. Z nich z mého pohledu nejzáslužnější je fešně vypravená historie města, vázaná, ve čtvercovém formátu, s mnohými dobovými fotografiemi, reprodukcemi dokumentů, počínaje samozřejmě oním císařským povyšovacím dekretem. Letopisecká komise, která se k sestavení knihy odhodlala, hned na úvod upozorňuje, že vymezený rozsah umožnil publikovat jen "základní historiografická data", ale jsem si jist, že pro čtenáře - nevyjímaje jiříkovské patrioty - dosto objevná. Začíná se klasicky od přírodních poměrů, přes vznik vsi a etymologii jejího názvu, historie rozčleněná do základních tří etap (do 1848, do 1945, po 1945), samostatně je pojednán jiříkovský průmysl, dějiny sousedního a posléze "přifařeného" Filipova. Poněkud neústrojně pak do toho všeho zapadá několikastránkový rozhovor se starostou města, jímž se asi tak nějak řeší nejsoučasnější současnost; doufám, že forma, jakým je to provedeno, nebyla zvolena coby úlitba vůči vedení města. / Mé srdíčko zaplesalo nad prospekty pianovky Förster, neb i u nás doma se hrálo na klavír této značky. Já naivní dítě tenkrát myslelo, že jeho původ lze hledat kdesi v daleké cizině. / V kapitole o poválečných letech mě zaujala ukázka z Jiříkovských novin, datovaná zářím 1959. Redakce kriticky poukázala na zamoření močůvkou u místních kravínů a sama nabízí "příslušným činitelům" radu, kde zřídit jímky. Tón kritiky mě vzhledem k dobovým poměrům překvapil. Tím spíše, že mnohé dnešní radniční noviny, řízené demokraticky zvolenými radními, si pranýřování komunálních nešvarů prostě nedovolí.

26.3.2015

Michael Ruse: Charles Darwin. Filosofické aspekty Darwinových myšlenek
Z anglického orig. přeložil Jakub Šafránek. Praha, Academia 2011. 401 s., edice Galileo. - ISBN 978-80-200-1901-1

Jsa naočkován četbou populárněvědeckých titulů zaměřených na biologii, genetiku, evoluci (S. J. Gould, R. Dawkins, J. Flegr, S. Komárek, J. Zrzavý, A. Markoš...), jež všechny tak či onak operují Darwinem a darwinismem, nemohl jsem nechat bez povšimnutí knihu, která přezkoumává vliv Darwinova zásadního díla na evoluční myšlení a vědecké uvažování vůbec. Co vlastně udělaly Darwinovy teorie se světem vědy? A vůbec s lidským myšlením? Byla to revoluce? Ruse zasazuje Darwinovo myšlení a dílo do kontextu soudobé vědy a obecně lidské kultury. Tím před námi předestírá onu postupnou proměnu našeho pohledu na svět, jak se udála během 19. století: na jeho počátku lidé "v podstatě v evoluci nevěřili", na jeho konci už ano - ačkoli i vědecká komunita měla ještě po několik desetiletí od vydání Darwinova klíčového díla O vzniku druhů přírodním výběrem s přijetím jeho teorie problém. Velice zajímavé jsou kapitoly o tom, jak se sám Darwin a poté darwinisté a neodarwinisté potýkali s tématem původu morálky a náboženství ve světle "přirozeného výběru".

Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Ze švédského orig. přeložil Zbyněk Černík. Mladá Boleslav, Panteon 2012. 398 s. - ISBN 978-80-87697-00-9

Nálepka "nejoblíbenější knihy roku" (v domovské zemi autora) - a světového bestselleru jistě nebyla tím, co mě poňouklo (to jsem zas vydoloval jedno krásné české slovo!) k výběru Stoletého staříka. Z novinové recenze jsem usoudil, že půjde o zábavné a přitom nikoli mělké čtení. Vedle prvoplánově komických situací (počínaje mimovolným zneškodněním zločineckých individuí při staříkově útěku před otravnou oslavou) se další humorná rovina odvíjí od apokryfního vysvětlení velkých událostí 20. století. Ano, svět se měnil skrze nenápadného a historií nezachyceného vynálezce výbušnin, nad nímž se vznáší i duch dobrého vojáka Švejka. Ten však nezasahoval do dějin, jen jimi byl tak nějak zmítán. Alan Karlson však do dějin zasahoval dosti podstatně, aniž by to měl v úmyslu. Ba stačil se spřátelit s plejádou světových vůdců své doby, ač mu jejich megalomanské cíle a ideologie byly naprosto putna. Jen si halt dělal svou práci, aby se nějak protloukl životem. Že štěstí svého došel - i s kumpány, které na své pozdní anabázi nasbíral - není třeba pochybovat. / U medailonku autora na zadní záložce přebalu se sděluje, že mezi jeho nejoblíbenější spisovatele patří Hašek (ba ano, ten švejkovský duch...) a Milan Kundera (ba ano, ty ironie osudu...). Skoro bychom se měli podivovat, proč chybí Bohumil Hrabal (vždyť staříkův příběh vykazuje pábitelské, groteskní prvky). Ještě že nevím, co o autorových čtenářských zálibách píší třeba u anglického či ruského vydání. / Mezitím již česky vyšel další Jonasson - Analfabetka, která uměla počítat. Taky na ni asi dojde.

Jaromír Nohavica: Chtěl jsem jí zazpívat. Výbor z písňových textů

Praha, Torst 2010. 238 s. - ISBN 978-80-7215-399-2

Nohavicu jsem pro sebe objevil na vojně. Či spíše byl mi objeven mými spoluvojáky, tak jak mezi nimi kolovaly kazety s různě kvalitními nahrávkami klubových koncertů. Bláznivá Markéta, Mávátka, Zatímco se koupeš, Divocí koně, Košilka... ty a další se mi tehdy vryly do paměti. A samozřejmě Když mě brali za vojáka... ta v onom prostředí rezonovala velmi silně. Byla to druhá polovina 80. let. (Útvarový politruk nám tehdy šeptal, že Husák už má namále, ale myslel tím, že asi už brzo umře, než že bude muset předávat moc jakési opozici.) Po vojně Nohavica naživo, mimo jiné ve varnsdorfském kině... Z celé jeho následující tvorby mám největší slabost pro album Divné století - s Petěrburgem, Sarajevem, Danse macabre, Až to se mnu sekne, ...). / Do knížky se dostalo 128 písní - respektive jejich textů. Čili ne zpěvník, ale výbor z poezie. Což má u Nohavici své opodstatnění, protože většina textů - i kdyby k nim nebylo melodií - je poezií par excellence. S tím jsem se nicméně nespokojil a četl jsem Nohavicu tak, že jsem si každou z písní, tak jak tam po sobě jdou v chronologickém pořadí, zároveň i přehrál. Vždyť drtivá většina jich je na YouTube nebo jinde na internetu, až na jednu dvě výjimky. / Sborník se obešel bez jakéhokoliv průvodního textu, byť i jen komentáře k výběru, tak jak ho sestavil Jan Šulc. Bylo by zajímavé vědět aspoň to, zda do konečné podoby promluvil sám autor nebo že u některých textů existuje více variant - a v tom případě kritérium pro výběr z nich. Pod písněmi je uvedeno vročení a jedinou další "nadstavbou" je jejich abecední rejstřík. Mně to nevadilo, i tak jsem si dopřál několik večerů velkého prožitku.

Alexandr Sergejevič Puškin: Poemy

Moskva, Chudožestvennaja literatura 1964. 253 s., edice Narodnaja biblioteka.

Letos koncem ledna jsem poprvé navštívil varnsdorfský kamenný antikvariát Klariani pana Mariana Lukačoviče. Dnes už jde o zavedenou firmu, která ale donedávna sídlila v jeho panelákovém bytě a fungovala jako internetová prodejna. Přesto jsem měl několikrát možnost díky jeho laskavosti si i tam osobně vybrat. Ale kamenná prodejna je kamenná prodejna, i když má pár metrů čtverečních a vstupuje se do ní po provizorním železném schodišťátku. (Teď, o dva měsíce později už je tomu zase jinak, ale to můžeme okomentovat, až se někdy dostaneme k Pešatově monografii o Seifertovi. [Už se stalo: Čz 21.4.2015]) Už jsem byl na odchodu se štůskem zaplacených knih, když můj pohled náhodně zavadil o brožuru s azbukou na hřbetě. Záhada, jakými cestami se do Varnsdorfu dostal. Razítko žádné školní ani jiné knihovny v něm není. / Doma jsem se pak vrátil do gymnaziálních let. Ne že bych mezitím rusky něco nepřečetl - zmiňoval jsem se zde už o dvoujazyčných výborech z Čechova (30.11.2009) či Strugackých (2.10.2011); ale toto je žánrově zase jiné kafe. Při čtení jsem souběžně sledoval i český překlad (maje po ruce výbory Trýzeň milosti, Praha 1978 a Pohádky a poemy, Praha 1954), neb v ruštině disponuji jen základní slovní zásobou a leckteré Puškinovy básnické obraty ve středně velkém slovníku prostě nenajdete. / Zjistil jsem, jak zkreslenou jsem měl představu o rozsahu těchto děl, pomýlen jejich věhlasem. / Pobavilo mě zjištění, že v ruském originále Ruslana a Ludmily chyběly některé pasáže, které ale český překlad obsahoval. Přisuzoval jsem to opatrnosti moskevských vydavatelů vůči mladistvým čtenářům. Jenže stejně je okleštěn i originál zveřejněný na internetu (k němuž jsem se dopracoval přes Wikipedii). Až poznámkvý aparát u českého vydání mi prozradil, že verše musel kvůli "nemravnosti" pot tlakem vypustit ve druhém vydání už sám Puškin. No řekněte, dalo se překousnout líčení Ludmily, právě unesené z Ruslanova svatebního lože a probuzené v Černomorově zámku? - "Jak víte, byla naše děva / v tu noc v úboru velmi prostém, / jenž odpovídal okolnostem, / totiž jak prababička Eva / zahalena jen ve svou něžnou / nevinnost, v ten šat od přírody, / tak hodící se Amoru. / Škoda, že nějak vyšel z módy!" (v překladu Hany Vrbové). Historická povídka ve verších Poltava, romantický příběh podle skutečných událostí z dob Petra Velikého, zajímavě rezonuje s dnešním ukrajinsko-ruským konfliktem. Tehdy Petr Veliký rozdrtil pokus o zrádnou vzpouru ukrajinského hejtmana Mazepy, podporovaného Švédy. Z hlediska romantických literárních prostředků mě zaujalo líčení popravy šlechtice Kočubeje, které by stálo za srovnání s popravou v Máchově Máji. / V ruských vydáních samozřejmě nejsou označeny přízvuky a mnohdy jsem byl na rozpacích s výslovností. Odhodlal jsem se otestovat poslechem uměleckého přednesu některé z poem. Na ruské Wikipedii jsem našel odkazy na několik (sedm!) nahrávek Měděného jezdce, kterým se výbor z poém uzavírá (pro zajímavost - odkazy na nahrávky zde). Tedy, štvalo mě to přehnaně patetické provedení z úst národních umělců, s jakým by se podle mě autor sotva srovnal. Jako jakž takž snesitelnou jsem si nakonec vybral nejnovější nahrávku s vročením 2004, kde recitace Vasilije Lanovoje je doprovázena scénickou hudbou - a jde tedy vlastně o melodram. / Vedle zmíněných tří poém jsou ve svazku ještě Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána, Cikáni, Hrabě Nulin a Domek v Kolomně.

>>> Čtenářovy zápisky - archiv

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku