Lawrence M. Krauss: Skryté za zrcadlem. Pátrání po extradimenzích: od Platona ke strunové teorii a ještě dále

Z angl. přel. Jiří Langer. Praha, Paseka 2011. 293 s., edice Fénix, sv. 29.

Jestliže si pořizuji další a další knihy o moderní fyzice a kosmologii pro laiky, neznamená to, že bych do oboru nějak podstatně pronikal. Baví mě ovšem sledovat soupeření teorií o podstatě hmoty či vývoje vesmíru - a při té příležitosti si vždy znovu rád nechám zopakovat základy teorie relativity a celý navazující překotný vývoj moderní fyziky, protože jejich autoři si nemohou dovolit v populárněvědeckém knize je vynechat, mají-li se dostat k myšlenkovým převratům přelomu 20. a 21. století. Převratům? V knize L. Smolina Fyzika v potížích (Čz 12.3.2010) se tvrdí, že honba za tím správným modelem vesmíru se zasekla u strunových teorií, z jejichž složité spleti ne a ne vybřednout, zatímco skutečné zlomové objevy možná číhají kdesi opodál, kam strunoví vědci ve svém "náboženství" nedohlédnou. / Také Krauss je k úsilí strunařů skeptický a také on jim předhazuje přílišné sebevědomí kontrastující s nedostatkem skutečných výsledků. Ale Krauss dává zároveň najevo obdiv k jejich myšlenkovému úsilí, které přispívá k onomu "intelektuálnímu zápasu, jenž zatím nenaznačuje, že by měl někdy skončit". / Kniha vlastně líčí historii představ o jiných, našim smyslům skrytých dimenzích. A to nejen ve světě vědy, ale i umění a literatuře. Shrnuje téma čtvrté prostorové dimenze (a případně dimenzí vyšších) ve sci-fi povídkách a románech či filmech. Udělal mi radost připomenutím povídky A postavil pokroucený dům od Roberta Heinleina - kdysi jsem ji četl a pak zapomněl kde, natož abych si vybavil autora. Téma vyšších dimenzí posloužilo i k účelům společenským - k satiře na dobové poměry, k podpoření náboženské spirituality a kromě literatury ovlivnila i výtvarné umění. Ale zejména přispělo k popularizaci vědeckého myšlení, dokázalo totiž vybudit laickou veřejnost k zájmu o matematicko-filozofické aspekty vědy. Což vlastně trvá dodnes a dokládá to i moje četba Kraussovy knihy. / Kniha je však hlavně o matematicko-fyzikálních teoriích, které využívají představu čtyř, pěti, deseti, jedenácti, ba až šestadvaceti dimenzí, a to především právě v souvislosti s teorií strun. (Teorie pojímá elementární částice hmoty ne jako bodové, ale jako jednorozměrné strunám podobné objekty.) / No, a existují tedy skryté dimenze? A pokud ano, podaří se nám někdy do nich vstoupit? Autor nakonec sice přiznává svůj skeptický názor, ale neopomene dodat, že je tak krásné nechat se unášet svůdností argumentů pro jejich existenci...

George Orwell: Animal Farm. Farma zvířat.

Z angl. přel. Gabriel Gössel. Praha, Argo 2008. 215 s.

Mám se stydět, že jsem Orwellovu Farmu zvířat přečetl až teď? A jeho román 1984 že jsem dokonce ještě ani nečetl? Obě slavná satirická alegorická díla se u nás před sametovou revolucí nevydávala, pak se ale pochopitelně stala velmi aktuální četbou - ač vznikla už ve 40. letech - protože velmi průhledně a jednoznačně vykreslila totalitní systém. Bajka o zvířatech, která se "revolucí" zbavila vykořisťujícího člověka a začala si hospodařit sama pro sebe pod vedením těch nejchytřejších z nich, tj. prasat. Nechybí zrádci, se kterými je třeba se vypořádat, teror a psychologický nátlak, překrucování dějin, tupé úderničení, dogmatická hesla, kult osobnosti, všudypřítomný strach, vykazování neexistujících úspěchů, utajený obchod s úhlavními nepřáteli..., zkrátka obraz stalinistického režimu se všemi jeho zrůdnostmi. A to vznikal ještě před tím, než systém expandoval do poválečné východní Evropy. / Bilingvní vydání jsem si zapůjčil od své ženy, která ho skutečně bilingvně četla. Mně ovšem stačila česká verze a jen tu a tam jsem nahlédl na levou stránku s originálem, abych se ujistil, že na ten jsem teda krátký. (K mojí úrovni by jistě lépe pasovalo bilingvní leporela Zvířata ve dvoře.) Nicméně jsem se v originále ujistil, že: All animals are equal. But some animals are more equal than others.

Richard Dawkins: Největší show pod Sluncem. Důkazy evoluce

Z angl. přel. Josef Lhotský a Roman Šolc. Praha, Argo a Dokořán 2011. 407 s., edice Zip, sv. 20.

Tak jako je Dawkins velký bojovník proti náboženským předsudkům (viz Čz 26.102011, Boží blud), tak je i vášnivým obhájcem darwinistické evoluce. Ta vášnivost je ovšem v českých podmínkách trochu přitažená za vlasy - v naší zemi nemají kreacionisté (zastánci striktně biblického výkladu stvoření života a člověka) zdaleka tak živnou půdu jako v Americe. I když, musím přiznat, výsledek průzkumu v poslední kapitole "Popírači historie" mě překvapil: pouhé dvě třetiny Čechů souhlasí s tvrzením, že se lidé vyvinuli z dřívějších živočišných druhů. / Knihu jsem si přirozeně nepořizoval proto, abych se nechal přesvědčit o evoluci (to by ostatně neudělal ani žádný kreacionista), ale abych se pokochal onou "největší show", abych na sebe nechal přenést něco z uchvácenosti autora nad velkolepou, evolučními biology postupně odhalovanou "zázračností" přírodní sí síly, z níž povstává různorodost životních forem. Nicméně je zajímavé sledovat, jak autor komplexně a důsledně zpracovává  všechny myslitelné protidarwinistické argumenty (a jak je jeho zvykem, s ironickými ostny na adresu jejich zastánců). / Pár knížek o evoluční biologii jsem u přečetl, mohl bych váhat, zda knihovnu rozšiřovat o další tituly na toto téma. Ale sledování nové literatury se vyplatí: jmenovitě právě Dawkins umí zaujatě a barvitě zpřístupnit nejnovější výsledky práce svých kolegů, tak jak navršují další objevy, fakta a souvislosti naší evoluční historie, potvrzují a vyvracejí hypotézy... / Abych aspoň jednou konkretizoval: sedmá kapitola se vyrovnává s tvrdohlavě předhazovaným tvrzením o "chybějících článcích", které postrádáme ve vývoji od "opice" k homo sapiens sapiens. Podle Dawkinse naopak můžeme plesat nad "nadmíru bohatým fosilním záznamem", jak nám jej štědře nabízí paleoantropologický výzkum; nejdůležitější nálezy pak podrobuje vzrušující interpretaci. / Jinde ukazuje, jak vlastně přírodní výběr "pracuje" s mutacemi, které mu nabízí přirozená "chybovost" v přenosu genetického kódu. Nebo: fascinující sledování stop evolučního vývoje, například u suchozemských želv, jejichž předkové opustili vodu, do které se ale později ze souše vrátili, načež opět přešli na souš... / K nejpůsobivějším evolucionistickým argumentům patří "neinteligentní design": ze zpětného pohledu nesmyslné konstrukční "vady" coby pozůstatky dřívějšího vývoje některého orgánu, které přírodní výběr kompenzoval záplatováním ve prospěch funkčnosti ve změněných podmínkách. / Zajímavě je pojata 13. kapitola: Autor vzal poslední odstavec Darwinova díla O vzniku druhů a rozebral jeho "lyrické crescendo" větu po větě, aby dospěl k jakémusi generálnímu pohledu na věc a působivému zakončení své "show". / Mimochodem, poslední slova oné Darwinovy květnaté pasáže - ...nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné... stojí v názvu jiné knihy o evoluční biologii. Napsal ji Sean B. Carroll a dostal jsem ji pod stromeček. Tak se těším.

Emil Juliš: Nevyhnutelnosti

Praha, Torst 1996. 310 s.

Obsáhlý výbor z básnického díla jednoho z těch umělců, kteří tvořili mimo pražské centrum, a přesto vtiskli do české poezie nepřehlédnutelnou stopu. Vedle ústraní geografického šlo v jeho případě - ve dvou desetiletích normalizačního období - též o ústraní oficiálně zapovězeného, samizdatového autora. / Julišovo experimentování s veršem mi utkvělo v paměti po četbě stati Milana Jankoviče v Poetice literárního díla 20. století (v třetím svazku nazvaném Na cestě ke smyslu, viz Čz 10.12.2006). Jankovič věnoval rozboru Julišovy "hry o smysl" téměř šedesát stran. Nedlouho na to jsem Juliše vstřebával ve výboru Pod kůží (Čz 20.4.2008), ale když jsem na výbor Nevyhnutelnosti narazil v internetovém antikvariátu Klariani, kurzor na mém monitoru po něm jen skočil... Byl bych nejraději znovu pročetl onu stať a paralelně s tím vychutnával hru o smysl v praxi... Ale, jak asi tušíte, bylo to jen předsevzetí. Celý výbor jsem si pročetl "jen tak", ale i přes absenci nabízené teoretické průpravy bylo silných pocitů nemálo. Jak jsem zjistil až dodatečně, tento výbor je zaměřen na tradičnější poezii, zatímco experimentální proud Julišovy poetiky je soustředěn v jiném souboru - Svět proměn. (Třeba na něj taky někdy narazím.) A ty silné pocity? Hned z prvních stránek civilní, syrově "obyčejné" výpovědi básní Tento nedělní večer, Všední, Takový osamělý den, Intermezzo. Přímočaré sdělení znechucenosti nad samozřejmostí konzumního světa všude kolem (Lidé - strojky, s. 159) a beznaděj prosakující z Cesty k ráji (s. 164). Tragika zohyzděného severu Čech a zániku starého Mostu. Zřídkavé projasnění s přírodním motivem (Podzimní, s. 243). ... A kdyby nic jiného, tak cyklus básní v próze Město po půlnoci (s. 51-69) s doprovodem fotografií Jaromíra Funkeho!

Karel Kuča: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 8. díl, V-Ž

Praha, Libri 2011. 891 s.

Karel Kuča je architekt specializující se na historický vývoj českých měst. Počátkem 90. let se pustil do velkorysého projektu, kterým mělo být zmapování urbanistického vývoje všech měst na území České republiky. A to mezitím stihl dát dohromady jiné příručky, například dvousvazkový Atlas památek. Česká republika (vydal Baset 2002, celkem přes 1400 stran), z kterého tu a tam čerpám při přípravě tuzemské dovolené. / Závěrečný svazek encyklopedie měst jsem si pořídil na besedě s autorem. Ta se konala v Žandově, kam to nemám zas až tak daleko. Žiju ve Varnsdorfu, a tak není těžké uhodnout, proč jsem musel mít právě tento závěrečný díl. Mému městu je v něm věnováno dvacet velkoformátových stran s reprodukcemi plánků, dobových obrazů a fotografií - vlastně by to vydalo na malou samostatnou publikaci. Varnsdorf je svým urbanistickým vývojem naprosto jedinečný (což jsem si jako správný patriot nechal na besedě panem Kučou potvrdit), neboť současná tvář města vznikla spojením šesti vesnic, vzniklých kolonizací území kolem původního historického centra. / Též mě v tomto svazku zajímá město Žamberk, kde jsem v prvních dvaceti letech života trávil každé léto, a přesto ho znám spíš jen povrchně.  / Zatím jsem si podrobně pročetl heslo Varnsdorf. Komplexnost informací je obdivuhodná. Zároveň s historií urbanistického vývoje se seznamujeme i s politickými, sociálními či náboženskými poměry, slohovými zvláštnostmi zástavby apod. Jsou tu shromážděny přehledné údaje o správní příslušnosti obce, vývoji počtu domů a obyvatel, udělených privilegiích, feudálních sídlech, významných městských stavbách, kostelech, komunikacích, v kostce jsou tu shrnuty hlavní prostředky obživy obyvatel. / Pozorný varnsdorfský čtenář odhalí v detailech odchylky od skutečnosti, třeba v popisu průtoku Mandavy českým a saským územím, v oddíle „Městské stavby“ již neaktuální údaje o současném stavu či využití... Ale nutno podotknout, že u publikací takového rozsahu by bezchybnost měla být považována za zázrak způsobený nadpřirozenými mocnostmi.

Václav Cílek: Archeus. Fragment radostné vědy o trpaslících a jiné eseje

Praha, Dokořán 2010. 279 s. + CD /Pavel Fajt: Anarcheus/

Cílek je jedním z těch, od kterých bych si toho rád přečetl víc. Přitom jeho nejznámější knihy - Makom a Krajiny vnitřní a vnější mě prozatím minuly. Četl jsem několik jeho příspěvků ve sbornících, vzpomínám hlavně na vtipně věšteckou sci-fi esej o průběhu civilizačního kolapsu na okrese Prachatice v knize Něco překrásného se končí (viz Čz 7.12.2009). / "Radostná věda o trpaslících" je výpravou do jiných končin vnímání světa, než jsme dnes zvyklí. Do končin archaických, kde fungují jiné "rámce vnímání", nepřenositelné do jiné doby a prostředí. Do končin, kde úvahy o trpaslících nejsou metaforou... Pojem "radostná věda" je tu ozřejměn v kontrastu ke "skličující vědě" - ekonomii (s. 38). Tato úvodní esej (mytologicky-ekologický apel? - lépe to formulovat neumím) je následována dalšími texty. V nich nacházíme například paralely z dávné - i předhistorické - minulosti se současnou civilizací. Globalizace v pravěku (s. 153) praví: přicházejí a odcházejí vlny globalizace, k občasnému materiálnímu, organizačnímu i duchovnímu propojení vzdálených oblastí, po několika staletích ale opět "rozpojených", například kvůli změně klimatu nebo válečným konfliktům. Z kolapsů civilizací, které zaplatily daň za "deglobalizaci" se vyvozuje poučení: štěstí mívají ponejvíce ty komunity, které dokáží být zemědělsky soběstačné: zchudnou, ale přežijí. (A zde jsem si právě vzpomněl na výše zmíněnou autorovu věštbu překvapivé záchrany okresu Prachatice). / Zajímavé úvahy dostáváme ve stati Ostrá hranice stínu, čerpající ze súdánské zkušenosti: Evropana zaráží kontrast surových válečných konfliktů s obecnou lidskou přívětivostí a vstřícností Súdánců. Cílek nadhazuje vysvětlení: Lidé se tu nepotřebují prosazovat, evropský individualismus je jim cizí; přicházení a odcházení civilizací je cosi samozřejmého a přirozeného (vesnice tu byla a teď není, no a?, pro nás je ale zánik synonymem katastrofy). Evropské pojetí kultury tu má kolonizující, agresivní charakter. / Cílkův inspirativní pohled na ekonomickou krizi v textu Ekonomie jako sekta (s. 165): Není jednou z příčin skupinové myšlení - groupthink, které nepřipouští kritiku; růstová mentalita (přesvědčení o tom, že zisky musí neustále růst), tak jako mentalita neustálé expanze u říší, které nakonec skončily potupným rozpadem? / Nakonec jsem si nechal provokativní autorovo varování: Předem se přiznává k neopatrnosti, než lehkou rukou načrtne charakteristiku budoucího führera, neúplatného charismatického politika, který nás strhne voláním po správných věcech, "ale bude v něm něco divného". / A to jsem vynechal půvabná líčení návštěv u Václava Havla a u prince Charlese v eseji Blaník a Highgrove: pokračování legendy grálové vlastními silami (s. 209) nebo objevování Sokratových míst v Athénách (Sokrates na náměstí, s. 81); vždy se ale jedná hlavně o sounáležitost místa s něčím velmi podstatným... / A to přiložené CD s deseti skladbami také stojí za poslech.

Minulosti Českého Švýcarska II, V, VI

K vyd. připravila Natálie Belisová. Krásná Lípa, Správa Národního parku České Švýcarsko 2004, 2008, 2010.

I vloudil jsem se - ač nehistorik - na historický seminář, který na děčínském zámku pořádává Správa NP České Švýcarsko. Dobrou polovinu z přednášejících osobně znám, s některým dokonce spolupracuji coby editor sborníku Mandava. Příspěvky ze seminářů posléze publikuje sborník, a to mě zajímá - jednak svým obsahem, jednak pro srovnání a inspiraci naší "konkurence". Podotknu ovšem, že Minulosti Českého Švýcarska jsou dílem profesionálů a koncipovány jsou ryze odborně, zatímco naše spolkové almanachy snesou i publicistiku méně náročnou. (Ale tiskových chyb u nás najdete mnohem mně!). Na letošním semináři jsem ulovil tři ze šesti dosud vydaných sborníků. Shledal jsem, že - soudě zatím podle tří ulapených ročníků - nejvýživnějšími tématy badatelů jsou archeologické nálezy pod pískovcovými převisy, průzkum skalních hrádků, výrobní činnost v minulých staletích - sklářské hutě, vápenky, dobývání rud či pískovce, dehtářství a smolařství... Nejvíc jsem se ale zdržel u příspěvku Františka Ledvinky Technické památky a lidová architektura Děčínska ve vybraných ikonografických materiálech - příklady praktického využití ikonografie (sv. VI, s. 125-145), kde se můžete pokochat mj. kresbami hřenského faráře J. Preysse z 30. let 19. stol. a nejstaršími fotografiemi zachycujícími osídlení v oblasti Tiských skal. / Hlavní hybatelkou zmíněných přednáškových a vydavatelských aktivit je Natálie Belisová, jejíž vlastní příspěvky bývají i nejobsažnější. V posledních letech k jejím velkým tématům přibyl osud Dolského mlýna v údolí Kamenice:

Natálie Belisová: Kde pohádky končí aneb Osudy Dolského mlýna ze samoty Grundmühle. Průvodce výstavou

Nakl. neuveden, [2010]. 32 s.

V nejsevernějších Čechách je spousta míst, která kdysi zářila turistickou slávou a poté skončila v úpadku a polozapomnění. Některá z nich se opět vzpamatovala (varnsdorfský Hrádek), jiná to štěstí neměla. Kam zařadit Dolský mlýn? Lokalita na říčce Kamenici v Českém Švýcarsku, se svým svérázným "geniem loci", kde se mlelo možná už od 14. století a naposledy v roce 1931, je bezesporu i dnes turistickou atrakcí. Sic jsou tu k nalezení vlastně jen ruiny. Ty posloužily mj. při natáčení Pyšné princezny a po více než půlstoletí (2008) i dalších dvou pohádek. Jenže i ruinám může hrozit zkáza... Abych to neprotahoval: Brožura byla vydána jako průvodce benefiční výstavou o Dolském mlýně, pořádané ve prospěch záchrany objektu. A také jako poděkování těm, kteří už se svou pomocnou rukou o "Dolák" zasloužili. Dozvíme se vše podstatné o mnohasetleté historii mlýna a také o aktivitách pro jeho záchranu, díky nimž se po roce 2004 (snad) dostal z nejhoršího. Přestože jde o sešitově vázanou brožurku pro aktuální účel, je velmi pečlivě připravena a opatřena četným dobovým i současným obrazovým materiálem.

Helga Hošková: Fukov / Fugau. Vzpomínka na zničenou vesnici / Erinnerung an das vernichtete Dorf. Město Šluknov 2010. 89 s.

Helga Hošková - Iva Jaburková: Karlovo údolí / Karltal. (ne)zapomenuté výletní místo... / (un)vergessener Ausflugsort... Město Šluknov 2010. 53 s.

Pokračujeme v sondáži drobných regionálních publikací, ale přesuneme se teď na ten nejsevernější český sever. Obě knížečky v jednotné úpravě město Šluknov vydalo v rámci grantu z "Evropského fondu pro regionální rozvoj", a to dvoujazyčně. Ano, opět jde o zaniklá místa, kdysi kypící životem převážně německy mluvících obyvatel. / Fukov byl vesnicí vklíněnou do úzkého českého výběžku do saského území. S poválečným vysídlením dostal těžkou ránu a v 50. letech se jeho historie uzavřela: Fukovští byli vystěhováni a obec srovnána se zemí. Dovršeno odstřelením kostela 23. září 1960. V polistopadové době se zájem o "fukovskou nudli" projevil zvýšeným výskytem turistů i pietními akcemi bývalých obyvatel a jejich potomků. Také jsem si Fukov oblíbil, dokonce jsem zde přinutil několik přátel přivítat nový rok 2005. A tak mě knížka o odepsané vsi velmi potěšila. / Oproti Fukovu má Karlovo údolí coby lidské sídlo krátkou historii. Letovisko jižně od Šluknova vznikalo od konce 19. století, dobu největší slávy zažilo mezi světovými válkami. Současný stav je tristní. Myslím, že místní si už ani na jeho obnovu žádnou naději nedělají. A tak aspoň zavzpomínali a vydali knížečku připomínající zašlá tučná léta "Karláku", kde teď najdete zchátralou budovu hotelu, zbytky po soustavě rybníčků a nedalekou vlakovou zastávku, kde už vlaky nezastavují.

David Hlinka: Křečanské pohádky

Ilustr. Ancepína. Obec Staré Křečany 2010. 90 s.

Vrátíme se zas kousek na jih, ale ne daleko. Z Karlova údolí asi tak hodinku chůze. V obci Staré Křečany jsem přišel ke knížečce místních pohádek. Nikoli pověstí, ale opravdu umělých pohádek z literární dílny místního patriota. Tož, příjemné překvapení. Věnovala mi je - tak jako ostatním účastníkům exkurze za křížovou cestou u místního kostela, pracovnice zdejší radnice. Také ilustrace jsou dílem místní autorky (?) Ancepíny - zřejmě máme co dělat s přesmyčkou. / Svorníkem pohádkových příběhů je postava hodného skřítka Zvonkovce, který hodným lidem vždycky pomůže, ba dokonce přinutí k dobrým skutkům i čerty a zlé duchy! A na konci se dozvíme, jak takový dobrý skřítek přijde na svět. Do Hlinkových pohádek zavanou i poměrně moderní reálie, to když si v jedné z nich čteme o rozhlednách. Inu, rozhledny jsou v tomhle kraji natolik krajinotvorným atributem, že už jaksi splývají s pradávnou historií. A vedle počinů hodného vodníka a zlého čaroděje nám kyne morální poučení též se skutků hloupého starosty... až mám někdy podezření, zda si autor skrytě neutahuje z některých současníků. Naštěstí v Křečanech skoro nikoho neznám. / V obci funguje místní tiskárna, a to se rozumí, že knížku pro obec vytiskla. Chtěl jsem si na tomto místě rýpnout do chyb v textu, ale nepoznamenával jsem si je a teď při zpětném prolistování jako by je soucitný Zvonkovec nějakým kouzlem poschovával. Nicméně iritovat mohou četné neslabičné předložky na konci řádků, to by se v tištěných publikacích stávat nemuselo. Zřejmě velmi narychlo a bez korektur byla vysazena Historie obce na třetí straně obálky. Za největší slabinu ale považuji vložené rýmovánky o zvířatech: alespoň nastavený rytmus by mohl autor dodržet, a k tomu někdy stačí prostě škrtat zbytečnosti. Příklad - Luční koník, s. 80, poslední sloka: Nesmí se tu zdržovat, | taky dostihy by běžel rád. | Trvalo to jen pár chvil, | a už s koníky závodil. // Nic to nemění na tom, že kniha autorských pohádek, zasazených do místních reálií, je v našich severských končinách chvályhodnou raritou.

Richard Dawkins: Boží blud. Přináší náboženství útěchu, nebo bolest?

Z angl. přel. Zuzana Gabajová. Praha, Academia 2009, dotisk 2010. 477 s., edice Galileo, sv. 25.

Otázka z podtitulu musí znít pro každého věřícího velmi, velmi rouhavě. Ale Dawkins se příliš neohlíží na jeho cítění. Spíše někdy - přes proklamovanou věcnou argumentaci - ještě přilije oleje do ohně ironickým šlehnutím. / Nicméně pro pocvičení v kritickém myšlení - ať už stojíte na kterékoli straně - kniha dostatečně přínosná! Ba, myslím si, neškodilo by předhodit ji středoškolákům k doporučené četbě. A to právě vedle Bible, jejíž neznalost je stejně těžkým přestupkem vůči vzdělanosti jako neschopnost zapochybovat o zakořeněných dogmatech. / Náboženská víra je u Dawkinse probrána ze všech možných úhlů, přistupuje k ní jako k historickému fenoménu, vědecké hypotéze, východisku pro morální postoje a také - a to je na knize nejprovokativnější - jako k příčině násilného jednání a smrtonosných konfliktů. / Boží blud se ale dá číst také jako oslava vědeckého poznání, nadšení z dobrodružných cest do podivných světů, doposud uzavřených naším fyziologickými bariérami. / V únoru a březnu 2008 jsme v Čz komentoval dvě knihy - od M. Krále Věda a víra a od F. Koukolíka Proč se Dostojevskij mýlil? Postavil jsem je do vzájemné opozice, co se týče religiozity a vědy - jeden je přesvědčen o jejich spojenectví, druhý o jejich naprostém míjení. S Koukolíkem jsme samozřejmě na Dawkinsově vlně, ale zatímco Koukolík odmítá víru coby předpoklad morálního jednání, Dawkins dogmatům víry rovnou přisuzuje zhoubné důsledky pro společnost! A to nejen extrémním, fanatickým podobám víry, ale náboženskému přesvědčení vůbec, včetně jeho "umírněných", zdánlivě mírumilovných projevům - zdůvodnění na s. 332-339. / Na straně 369 jsem si vepsal: x Halík. Tomáš Halík se staví za vzájemnou toleranci různých náboženství: křesťan může uznávat muslima či hinduistu, přestože se vnitřně ztotožňuje s křesťanstvím,a mě to při četbě dotyčné knihy bylo sympatické. Dawkins ovšem takový přístup považuje za nesmyslný. Neslučitelnost různých věrouk je pro něj naopak výživným argumentem pro zpochybnění víry jako takové. / Ano, slavný biolog posiluje sebevědomí ateistů seč může. Zdá se mi, že poctivě uvádí všechny argumenty "pro víru", s kterými se kdy setkal, a zdá se mi také, že se všemi se přesvědčivě vypořádal.

Patrik Ouředník: Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem. Pokus o vymezení jednoho žánru

Praha, Torst 2010. 239 s.

Donedávna byl pro mě Ouředník hlavně autorem Šmírbuchu jazyka českého, čili slovníku slangové, argotové, vulgární češtiny. Pak v mé knihovně přibyla Europeana, ironická esej o dvacátém století. Utopus je výsledkem studia utopie jako literárního žánru, přičemž sama Utopie Thomase Mora (1516) je sice zakladatelkou žánru, ale má nemalou řadu předchůdců a mnohem delší zástup následovníků až po současnost (chronologický přehled v závěru knihy je doveden až k r. 2006). Sledujeme proměnu kontextu a účelu literárních utopií a jejich různých odnoží - od starověkých autorů včetně Homéra po sci-fi a politické fikce moderní doby. Mezi utopickými díly vlastně převládla díla antiutopická, která zpodobňují nikoli ideální zařízení společnosti, ale naopak odstrašující vize, většinou promítnuté do budoucnosti a předpovídající totalitní systém umrtvující svobodu. Po "klasicích" Orwellovi a Huxleyovi výklad ústí do překotného pesimistického výčtu nejnovějších antiutopií a ústí v chmurnou charakteristiku doby: "Spotřební společnost plus média rovná se zánik kritického rozumu, ztráta posledních zbytků soudnosti a infantilizace společnosti." K dovršení všeho hned poté čteme pod nadpisem "A k dovršení všeho" citát z Proudhona (s. 207): z principu se odmítá vládnutí coby prostředek bezohledného zneužití lidí - ve jménu veřejné prospěšnosti a obecného zájmu. / Ale vrátil bych se ještě na stranu 85, kde jsem si zaškrtnul závěr kapitoly o jakýchsi Dějinách Sevarambů D. Vairassea. Přetlumočení jedné z myšlenek v tomto díle ze 17. století obsahuje zdůvodnění vzniku náboženství: Představa o Bohu je neužitečným, sic logickým důsledkem užívání jazyka a abstraktního myšlení. Ejhle, právě tak si zdůvodňuje vznik náboženské víry Richard Dawkins v knize Boží blud; viz výše.

Francis Bacon: Nová Atlantida a Eseje

Z angl. přel. Alois Bejblík. Praha, Mladá fronta 1980. 107 s., edice Prameny, sv. 36; ABC marxismu-leninismu.

Poté, co jsem dočetl Ouředníkovu studii o utopiích, objevil jsem ve varnsdorfském antikvariátu tohoto Bacona. Nešlo odolat, vždyť Nová Atlantida, ač nedokončená, je jedním z pilířů utopického žánru a Ouředník jí věnoval patřičnou pozornost na s. 76-78. Posádka lodi náhodně se ocitnuvší na ostrově Bensalem se s úžasem proniká do fungování společnosti, jejíž blaho je založeno na promyšleném využití vědeckého poznání. V jeho důsledku se všichni mají dobře a veškerá lidská špatnost skomírá na úbytě. Vadou na kráse - nikoli pro autora, ale pro nás čtenáře - je , že samo vědecké poznání je svěřeno úzké komunitě prověřených lidí, ostatním je souzeno si pouze užívat dobro. Nápadná je také izolace od zbytku světa - vyjma tajného importu vědeckých poznatků prostřednictvím několika málo "špehů". / A výběr jednadvaceti Baconových esejí? Zaujal mě jejich lapidární styl, suverénnost vyjadřování: nikoli zamyšlení, úvaha nad věcí - už jen výsledky, neoddiskutovatelná tvrzení, přehnaná sebevědomost: takhle to je, a ne jinak. Témata: pravda, smrt, krása, lidská přirozenost, láska, manželství, výchova, lidské vlastnosti, politické rady... / Editorská výtka: blbě se v tom hledá, v obsahu totiž najdete jen, že Eseje začínají na s. 43.  K úsměvu naopak nutí fakt, že Bacona čtete v ediční řadě "ABC marxismu-leninismu".

Eseje o věcech veřejných

Z angl. přel. Zdeněk Hron. Praha, dybbuk 2010. 173 s.

Nevelký výběr esejí pěti britských a irských autorů začíná dvěma ukázkami z Francise Bacona (O Ctižádosti, O studiích; přičemž u té druhé možno srovnat Hronův překlad s Bejblíkovým z předchozí knížky) a pokračuje Thomasee Dekkerem, Jonathanem Swiftem, W. B. Yeatsem a G. K. Chestertonem. / Podle názvu by to vypadalo na antologii textů zabývajících se veřejným životem, politikou; takové snad i převažují, ale společným jmenovatelem všech ukázek nejsou. U Britů asi velmi známé -  protože dostatečně šokující - je Swiftovo dílko Skromný návrh o řešení problémů chudoby prodejem jednoročních dětí na maso. Také u jiných autorů se satira, ironie, sarkasmus ukazují jako účinné prostředky k zdůraznění myšlenky. I když je to myšlenka o postoji společnosti k neužitečného polehávání v posteli.

Alan Bennett: Neobyčejný čtenář

Z angl. přel. Markéta Hofmeisterová. Praha, dybbuk 2010. 126 s.

"Absurdní novela o britské královně", vysvětluje se hned na přebalu. Přívlastek "absurdní" je dost nadsazený, zde se tím myslí spíš to, že skutečné osobě, a ještě k tomu té nejvýznamnější z významných, je připisováno jednání veskrze nepravděpodobné. Totiž propadnutí četbě. Nikoli té, která souvisí s panovnickými povinnostmi, ale četbě pro vlastní potěšení. A to četbě ne ledajaké, ale - po postupném vytříbení čtenářského vkusu - té nejkvalitnější, přemýšlivé, reflektující svět a dění v něm. Pro monarchii vyvstalo nečekané nebezpečí: Královna začíná samostatně přemýšlet a reflektovat své vlastní postavení ve světě, v monarchii, v paláci... Něco takového ovšem panovnici vůbec nepřísluší. Sledujeme peripetie jejího čtenářského zájmu, a také osudy některých jejích poddaných (s některými spiklenecky sdílí svou novou vášeň, jiným je nová situace natolik komplikuje život, že neváhají intrikánsky zasáhnout). Královnina podivná libůstka začíná ovlivňovat chod celého království. Vyústění celého "absurdního" příběhu nakonec královstvím opravdu otřese. A jeho smysl? Snad je v poodhalení samotného smyslu četby. O něm nám leccos prozradí sama královna.

Jiří Šotola: Tovaryštvo Ježíšovo

Ilustroval Václav Sivko. Praha, Československý spisovatel 1990. 376 s., edice Žatva, ilustrovaná řada, sv. 54.

Čekal jsem, podle názvu, historickou fresku z dějin jezuitského řádu. Ale název románu je zavádějící, snad do jisté míry ironický: zabírá jen jednu epizodu z jezuitského podílu na rekatolizaci Čech. Jezuitský páter Vojtěch Had je vyslán na hrad Košumberk, jako zpovědník tamní paní Marie Maxmiliány. Jenže duchovní služba paní hraběnce není tím hlavním posláním, kvůli kterému jej představení pověřili službou u ovdovělé hraběnky. Postupně zjišťuje, že se stává nástrojem k prosazování politiky, která se rozchází s jeho morálním cítěním. On, dosud slepě poslušný šroubek v soukolí hrabivé církevní hierarchie, se ocitá v dilematu, zda raději nevystoupit z řádu... ale takovou vnitřní sílu v sobě nakonec nenajde, aby se vyvléknul z údělu podílet se na vyvlastnění, ponížení a lidskou degradaci šlechtičny, jejíž duši dostal na starost. / Román o malém člověku, jehož cit pro mravnost se ocitá v tragickém rozporu s ideologií, v jejímž jménu byl zneužit, jistě byl v době svého prvního vydání (1969)  chápán jako aktuální podobenství. Tragično osudu spravedlivého člověka, který se stane poslušným vykonavatelem vůle mocných a příliš pozdě si uvědomuje svůj životní omyl, mělo své obdoby u Šotolových současníků. / Není to tak dávno, co jsem se procházel po zříceninách Košumberku. Škoda, že jsem tenkrát neměl tento příběh přečtený, byl bych si jistých míst povšiml pozorněji. / Vynikající ilustrační doprovod, který jsem na první pohled přisoudil Vladimíru Tesařovi, se ukázal být dílem Václava Sivka. // Doplňuji 4.11.: Náhodně jsem na webu České televize objevil a zhlédl jeden díl z cyklu pořadů Poutní místa - čtvrthodinový film Chlumek v Luži - ke spuštění zde. Ve zkratce je tu k vidění a slyšení historie vzniku poutního místa. Z úst Josefa Somra v něm zaznělo i jméno hraběnky a jezuity Hada.

Christian Morgenstern: Beránek měsíc

Z němčiny přel. Josef Hiršal a Bohumila Grögerová. Výtvarný doprovod z díla Paula Kleea. Praha, Státní nakl. krásné literatury a umění 1965. 337 s.

Ručně vepsané dedikace neznámé osobě prozrazují, že svazek měl v roce 1969 potěšit jako vánoční dárek. (Že by čtyři roky od vydání teprve opustil knihkupecký regál?). Zda potěšil pod stromečkem, se nedozvím, ale mě udělal radost poté, co jsem tento obsáhlý třísetstránkový soubor objevil na knižní burze "Kniha za korunu" v Chřibské. Tamní radnice ji pořádá jednou za rok v březnu. Letos jsem si tam našel cestu poprvé a k mému překvapení dalo se tam pořídit dost pěkných věcí. / Morgensterna už jsem znal z útlejších překladů, a to díky sběratelství edic Květy poezie (Palmström a Palma Kunkel; Písně šibeničních bratří) a Světová četba (Šibeniční písně). U nového přírůstku jsem ocenil nejen rozsáhlost výboru, ale i doslov překladatelů. Dal totiž nahlédnout do překladatelské kuchyně, včetně komentáře k nejproblematičtějším oříškům. Upozorňuje i na básně, jejichž překladu se museli vzdát, když nenalezli české jazykové hříčky adekvátní německému originálu. Část doslovu je malou studií o vztahu Margensterna s dílem malíře Paula Kleea, poněvadž "v jisté své části tvoří k básníkovým groteskám přímé analogon". Hiršal knihu bohatě obdařil výběrem Kleeových reprodukcí (včetně barevných), a tak majitel knihy má v ruce solidní průřez dílem dvou velkých umělců absurdně-poetického humoru.

Daniil Charms: Let do nebe. Texty veršem psané

Z ruštiny přel. Václav Daněk. Praha, Volvox Globator 1997. 122 s., edice Sépie, sv. 3.

Vedle Morgensterna se zde Charms objevil čirou náhodou, ale sousedství jim sluší: také ruský podivínský básník snese nálepku absurdně groteskního autora. Jenže ve stalinském Rusku se pohrdání realitou nevyplácelo. Petrohradský talent, pravým jménem Daniil Ivanovič Juvačov, zemřel počátkem roku 1942 ve věznici. / K těch básním, které mě nejvíc pobavily, patří Probuzení elementů (s. 38), morbidní Požár (s. 23), z delších skladeb Konec hrdiny (s. 11), je tu několik dialogicky či scénicky postavených skladeb, mj. Večeře (s. 39), Rozpravy u čaje (s. 53). V závěru chronologicky uspořádaného výboru se setkáme s vážnými čísly, kde se humorná nadsázka těžko hledá: *** (Takhle nastává hlad..., s. 109); nebo s náladou splínu, těžkomyslnosti: *** (Dlouho jsem koukal na zelené stromy..., s. 111).

Písně pastvin a lesů

Z řečtiny a latiny přel. Václav dědina, Rudolf Kuthan, František Novotný a Otmar Vaňorný. Praha, Svoboda 1977. 440 s., edice Antická knihovna, sv. 37.

Antologie idylické antické poezie pro chvíle meditativní nálady, kdy se můžete nechat unášet romantikou bukolických zpěvů. "Začněte, milé múzy, nuž začněte pastýřskou píseň!" Vešli se sem autoři v rozpětí pěti staletí, počínaje řeckým Theokritem - "tvůrcem idyly a jejím nejlepším představitelem" (hned z první uvedené básně Thyrsis jsem si vypůjčil onen citát). Souboje pastýřských pěvců o nejlepší pěvecký výkon, kde cena pro vítěze - byť to byla soupeřova píšťala - se jistě vyrovnala dnešní Nobelově ceně za literaturu. Ne vždy je téma idylické, třeba pokud jde o krvavé scény zápasů mezi "reky strašlivými v boji" ve skladbě Dioskúrové. Největším antickým dílem žánru jsou Vergiliovy Zpěvy pastýřské a Zpěvy rolnické - v antologii je máme v úplnosti. Pro opravdové fajnšmekry latiníky je zde první ekloga Zpěvů pastýřských tištěna zrcadlově s originálem. Se znalci řečtiny už se tolik nepočítalo, ti se musejí spokojit s dvěma verši z Bióna (s. 172). / Na mne nakonec měl největší účinek - asi že jsem byl zrovna v jakési melancholii - Smuteční zpěv nad mrtvým Biónem. Pro podobné chvíle je stejně tak vhodný Nářek osamělého ořešáku, elegie od anonymního Ovidiova epigona. / Skončeme návratem k Theokritovým Dioskúrům, abychom zarecitovali poslední jejich verš: "...neboť bohům jsou písně z všech darů vždy nejvítanější."

Hermann Hesse: Stepní vlk

Z němčiny přel. Vratislav Slezák. Praha, Odeon 1989. 207 s., Klub čtenářů, sv. 600.

Asi to dost zjednoduším, když román označím za příběh krize člověka zoufalého z vnitřního rozporu mezi intelektuálním individualistou a měšťáctvím, tváří v tvář krizi celé společnosti, jež směřuje k další válce. Složitá symbolika, na svou dobu (1927) náročný formální experiment (vložený Traktát O stepním vlku, závěrečné scény v kuriózním magickém divadle...) Rozpolcený hrdina, spisovatel Harry Haller, vstupuje do světa veselé zábavy lehkomyslné mládeže, za poznáním dosud neokoušených dimenzí života se nechá vést prostitutkami... Mimo jiné též: střet milovníka Mozartovy hudby s populární kulturou dobových šlágrů. Vyústí to v obraz - pro hrdinu šokujícího - vzájemného prolnutí obou sfér. Je to jeden z románů, kde téma hudby rozvíjí symboliku o samotném pojetí smyslu života.  / Pro složitost románu se dá čtenářovi jedině doporučit, aby se nechal poučit interpretací; u tohoto vydání je doslov J. Stromšíka, mně ale víc pomohl Slovník světových literárních děl (sv. I, Praha, Odeon 1989). Tím méně ale teď můžu ze sebe sypat svá povrchní moudra...

Norbert Frýd: Císařovna. Román Charloty Mexické

Praha, Československý spisovatel 1990. 411 s., edice Slunovrat, velká řada, sv. 99.

Sousloví "mexická císařovna" jsem sice znal odedávna jako výraz jakési stopy evropské (české, rakouské?) historie ve Střední Americe. Ozřejmění přišlo až s četbou 9. dílu Toulek českou minulostí, kde byl tragický příběh Maxmiliána, bratra Františka Josefa I., ve zkratce vylíčen, včetně osudu jeho manželky, původem belgické princezny Charloty. / Na Frýdův román jsem náhodně narazil při prohlížení hřbetů v knihovně své ženy, a bez ptaní jsem ho na nezbytně dlouhou dobu zabavil. Román to sice je, ale místy na pomezí populárně-historické literatury faktu. Autorovi evidentně záleželo na tom, aby byl čtenář zevrubně poučen o diplomatickém zákulisí, o všech důležitých osobách vstupujících do děje, o labyrintu vztahů v panovnických rodinách... a též o českých elementech, které se - sic v podružných souvislostech - účastní příběhu (mj. Maxův lékař Jílek, čeští vojáci vstoupivší do Mexika v rakouských jednotkách). Kniha je ovšem hlavně portrétem Charloty, jako lidského typu cílevědomé, nesmírně ješitné panovnice, toužící stanout na výsluní dějin lidstva, v záři velkých historických okamžiků. Naivní mladá dáma ale neprohlédla past, do které byl manželský pár uvržen ve vidině císařského postavení. S jistotou jsem se nedověděl, zda její duševní choroba propukla v důsledku krachu mexické mise, nebo zda v latentní podobě hrdinku provázela již cestou k trůnu. Charlota jistě byla od počátku, jak se dnes říká, "mimo realitu". Ale to i její muž Max, rádoby pokrokový politik-packal, díky jehož "státnickým činům" získává tříletá epizoda habsburské dynastie na mexickém trůně směšnohrdinský rozměr.

E. L. Doctorow: Vitajte v Ťažkých Časoch

Z angl. prel. Pavel Vilikovský. Bratislava, Slovenský spisovateľ 1989. 186 s., edice Tvorba národov.

Také tuto knihu jsem odhalil v knihovně své ženy. Rozhodly dvě věci: Doctorow je dobré jméno  americké literatuře, ale ještě jsem od něj nic nečetl, za druhé, čas od času je třeba si osvěžit slovenštinu. První epizodu románu jsem musel rozdýchat, teprve po několika dnech jsem mohl pokračovat dál. Absurdní průvan násilí ztělesněný ve Zlém muži z Bodie (dodatečně jsem nakouknul i do českého překladu Michaela Žantovského - tam je to Zlosyn z Bodie) sice posléze ustoupí do pozadí, za vypravěčovo nadlidské úsilí o vybudování nové osady v pustinách Divokého západu, ale jeho latentní přítomnost se čas od času zpřítomňuje. Tušíte, že to nedopadne dobře... Jako ve správném westernu, zlosyn je nakonec mrtvý. Ale jako v dobrém románu, tato skutečnost neposlouží za happyend. Koloběh zlosynství si nachází - tragicky pro vypravěče, který na tom má nechtěný podíl - volnou cestu v nové inkarnaci. / Ak sa na záložke knihy vraví o "podobenstve o nezničiteľnosti ľudskej nádeje", podľa mňa tu čítame o nezničiteľnosti násilia, o veškerej márnosti zastaviť jeho bývanie medzi nami. (S ohľadom na poslednú vetu knihy som schopný uznať, že aj tá nádej tu má akési svoje miesto).

Kontrapunkt. Osm variací na téma lásky a nenávisti

Ilustr. Adolf Born. Praha, Svět sovětů 1967. 315 s., edice Máj, sv. 97.

Na sborník povídek jsem natrefil při probírce jedné "skoropozůstalosti": kamarád nám dal vybrat z několika metráků knih, zanechaných bývalými majiteli v domku, který on právě zakoupil v jedné zastrčené vesničce. Výběr sice bohatý, ale z valné části, dnešníma očima, makulatura. Na malou hromádku přivlastněných pokladů jsem přihodil mimo jiné Kontrapunkt. Antologie próz zaujala slibným podnázvem. Teprve doma jsem zjistil, že všech osm povídek spojuje téma divokých revolučních let ruské revoluce a občanské války. S příslušně ideologickým doslovem Jarmily Glazarové. Přesto: objevil jsem v ní jména, která v čítankách sovětské literatury rozhodně nebyla běžná: Boris Lavreňov, Boris Pilňak, Arťom Vesjolyj (a z čítankových zastoupeni A. Tolstoj, V. Ivanov, Platonov, Leonov, Šolochov). Například Vesjolyj, oběť stalinských čistek, by se o deset let dříve v antologii jistě neobjevil. Pokud lze odmyslit ideologickou strunu, jsou tu prózy, o jejichž literárních kvalitách nemám pochyb (Ivanovův Dluh), nebo povídky, které poměrům v počátcích vlády sovětů nastavují kritické zrcadlo (Pilňakova Povídka o nezhašeném měsíci). / Ještě jeden důvod, proč jsem si knihu nakonec nechal: Ilustrace od Adolfa Borna. Ve srovnání s mě známou Bornovou knižní tvorbou jsou rozhodně netypické: tvrdá, expresivní grafika, která se ovšem k revolučním příběhům dobře hodí.

Henry Wadsworth Longfellow: Pieseň o Hiawathovi

Z angl. prel. Rudolf Skukálek. Ilustr. Albín Brunovský. Bratislava, Smena 1964. 194 s., edícia Máj, zv. 36.

Umělý indiánský epos se ke mně dostal stejnou cestou jako předchozí Kontrapunkt. Navíc zůstáváme v zajetí edice Máj. Ta byla zajímavá tím, že k jejímu vydávání se spojila čtyři československá nakladatelství, z toho jedno slovenské: Smena. / I zde mě ovlivnil ilustrační doprovod. Nemohu ovšem říct, že by mě surrealisticky dýchnuté Brunovského tvorba k indiánským mýtům stoprocentně seděla. (Kdybych si mohl sám vybrat, volil bych Zdeňka Mézla.)  / Píseň o Hiawathovi, básnická skladba sestavená americkým literátem na základě posbíraného indiánského folklóru, mě lákala k přečtení už od středoškolských studií, a před lety jsem ji zkonzumoval v českém překladu od Pavla Eisnera. Když už jsem si osvěžil slovenštinu v próze (viz výše Doctorow), proč si v témže jazyce i nezaveršovat...?

Arkadij a Boris Strugačtí: Stará spojení. Světy bratří Strugackých / Старые  связи. Миры бcатьев Стругацких

Z ruš. přel. Libor Dvořák. Praha, Argo 2010. 61 listů, edice Kanapka, sv. 5.

Argo v edici "bilingvních jednohubek" přece jen vypustilo další svazek v ruštině (vydání Čechova viz Čz 30.11. 2009). Jenže zatímco u Čechova šlo o povídky ze „zlatého fondu“ spisovatelova díla, od bratrů Strugackých, klasiků žánru sci-fi, nám vydavatel nabídl okrajové „specialitky“, které ocení fanoušci znalí celého jejich díla. Pět próz, spíše skic, zato ale doprovozených hodnotícím komentářem Borise. (Arkadij už nežije.) V paměti mi uvízla především raná Arkadijova povídka Jak zemřel Kang, příběh nepřemožitelného mořského netvora, kterého záchvat touhy po neznámém přivedla k osudnému setkání s válečnými zbraněmi člověka. A také Borisova próza Kdo nám to řekne, Ewidatte? – ta líčí odstrašující výsledek experimentu s lidskou pamětí.

Petr Sýkora: Básník proti Hradu. Neposlušný občan Josef Svatopluk Machar

Praha, Libri 2009. 247 s., edice Otazníky našich dějin, sv. 18

O svém vztahu  k básníku Macharovi jsem se zmiňoval u jeho vzpomínkové knížky Pět roků v kasárnách (viz Čz 12.3.2010), na kterou jsem natrefil v antikvariátu. To jsem netušil, že zakrátko mi padne do rukou životopisná studie věnovaná právě oné poválečné etapě Macharova života, kdy byl generálním inspektorem armády, ale i letem pozdějším, pro něj bolestným kvůli rozchodu s nedávným blízkým přítelem T. G. Masarykem. Sýkora samozřejmě čerpá z básníkova mimořádně bohatého memoárového odkazu, ale také z dobového tisku, korespondence, vzpomínek současníků.... Ovšem právě vztah k prezidentovi byl pro JSM natolik citlivou věcí, že se jí dotýkal jen v náznacích, výjimečně v průhledných narážkách v publikovaných verších. Kniha naznačuje, že myšlenkový rozchod s TGM šel ruku v ruce se sílící kritikou poměrů v republice, v Macharových břitce rebelantských postojích, jimiž dokázal i šokovat své bývalé obdivovatele. Na druhou stranu, Sýkora relativizuje básníkovy údajné sympatie k českému fašismu v posledních letech života, hledá střízlivou interpretaci textů, které JSM tiskl na stránkách "fašistických tiskovin". Ba pociťuje potřebu najít hranici "mezi vlasteneckým a nacionalistickým extremismem" (s. 204) a umístit Machara k jednoznačně na stranu zdravého vlastenectví, sic nesmlouvavě kritickému k slabostem svého národa. / Dost mě zaujala paralela, kterou autor studie nalézá mezi osobnostmi JSM a Karla Kryla (na s. 177): nedlouho po pádu nenáviděného režimu oba tito bardi prošli krutým vystřízlivěním z nových poměrů, zažili pocity odstrčení či zneuznání a rozhodli se k návratu na "pozici přísných neúplatných kritiků národních (hlavně politických) nešvarů".

Clara Janésová: Oféliin hlas

Ze španělštiny přeložila Adriana Krásová. Praha - Litomyšl, Paseka 2008. 102 s.

Španělská spisovatelka a básnířka je plodnou překladatelkou české literatury 20. století. K tomu ji přivedlo setkání s Vladimírem Holanem, nejdříve se španělským překladem Noci s Hamletem, poté s básníkem samotným. Cestu k Holanovi popisuje jazykem básnířky, zasažené osudovým setkáním s verši jiného básníka. / Ale zajímavé jsou též reálie, které se autorce s odstupem let vynořují ve vzpomínkách na návštěvy Holanovy Prahy sedmdesátých let a poté i návratem v letech osmdesátých. / Jednou z oněch reálií je kamenná hlava Panny Marie, pozůstatek po soše stržené v listopadu 1918 na Staroměstském náměstí - hlava, která "ozařovala" Holanův příbytek, ale i Seifertův, Justlův... Vzpomněl jsem si na to, když jsem o něco později četl Vaculíkův Český snář. Také v něm vystupuje tatáž Mariina hlava, tatáž obzvláštní atmosféra kostela za Prahou - ve Lhotce; je tam dokonce popsány okolnosti ničivého aktu...

Pokračování u Vaculíka samotného:

Ludvík Vaculík: Český snář

Brno, Atlantis 1990. 454 s.

Český snář jsem našel v knihovně své ženy. Ona ho nečetla, pár stránek jí stačilo. Pochopil jsem po těch pár stránkách: ona nerada porušuje intimitu lidí, aniž by jí svolili, ani jí tehdy asi nebyla příjemná otevřenost výpovědi o osobnostech, které národ právě pozdvihoval na piedestaly. / Kniha byla jedním z prvních dluhů, které oficiální česká nakladatelství začala splácet české ineditní literatuře krátce po Listopadu. Literární událost, bezesporu. Vzbudila rozruch jak v disidentském prostředí po vydání u Škvoreckého v Torontu, 1983, tak v rámci již oficializované (šmarjá, je to tak správně?) literatury po "sametu". Deníkový, ovšemže beletrizovaný dokument Vaculíkova života od ledna 1979 do ledna 1980. Každodennost disidentského prostředí v dobách silně "normalizovaných", kdy ale beznadějná skepse v obrácení poměrů byla vyvažována prací pro českou literaturu (Vaculíkem organizovaná edice Petlice). Upřímnost, která se cení, a přesto jde tak nějak proti srsti. Vzbuzuje otázku, do jaké míry lze - v zájmu autentické výpovědi - obnažovat soukromí svých bližních... / Pokračování k hlavě P. Marie: Jsme na straně 138, o Bílé sobotě 14. dubna 1979 - návštěva kostelíku ve Lhotce, ano, tam, kde přebývají zbytečky mariánského sloupu (že bych se tam tedy někdy podíval?), autorova strohá úvaha o národu bořícím pomníky, jak jeho žena Madla připomněla Seifertovu báseň o odlitku hlavy spatřeném u Holana, a dokonce citace z oné básně Hlava Panny Marie. Možná byla započata nekonečná nit motivu, který se bude už nekonečně, byť tence proplétat českou literaturou...

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Ze španělštiny přeložil Vladimír Medek. Praha, Euromedia Group - Odeon 2006. 318 s.

Gabriel García Márquez: Kronika ohlášené smrti

Ze španělštiny přeložil Eduard Hodoušek. Ilustroval Boris Jirků. Praha, Odeon 1984. 3142 s.

Po dlouhé, velmi dlouhé době těšení se se mi podařilo přimět se k přečtení dalších dvou z nejznámějších knih Garcíi Márqueze. (Do té doby jsem okusil Lásku za časů cholery a Dvanáct povídek o poutnících - viz Čz 1.10.2006).

Ty dvě knihy jsou si protikladné časovým rozpětím příběhu: V první celá jedna epocha, od založení vsi Macondo ztracené v tropických pustinách, po zánik téhož sídla - mezitím lidnatého města, a spolu s ním i zakladatelského rodu Buendíů; v druhé naopak epizoda jedné (plánované, neodvratitelné, přesto vlastně nechtěné) vraždy z jednoho rána, sic s přesahem několika desítek let, po nichž vypravěč událost skládá kůstku po kůstce z mnoha svědectví dohromady. / Z fantastických a tragikomických prvků Sta roků samoty, ironizujících celý ten šestigenerační proud příběhů samoty (máme tu před sebou reprezentativní dílo magického realismu!),  na mě nejmagičtěji zasáhla stružka krve plazící se domy a ulicemi od usmrceného José Arcadia - jedné z četných postav téhož jména, k matce Ursúle, aby jí zvěstoval jeho záhadnou smrt. / Z Kroniky ohlášené smrti, zas ve mě zůstává obraz již zavražděného, ale do svého domu kráčejícího Santiaga Nasara - a jeho odpověď udivené sousedce: Zabili mě, slečno Wene. Nemluvě o fantastických ilustracích Borise Jirků.

Němec, Igor – Horálek, Jan a kol.: Dědictví řeči

Praha, Panorama 1986. 468 s., edice Pyramida.

Knihy o češtině, zejména esejisticky pojaté publikace, které zajímajícímu se lidu předkládají etymologické souvislosti slovní zásoby a vůbec různé „špeky“ z vývoje jazyka, ty já rád. Mezi nimi zaujímá čestné místo Chrám i tvrz Pavla Eisnera. / O Dědictví řeči jsem kupodivu zakopl až vloni při přesunech knihovny mé ženy, která mi nakonec tlustou knihu v brožované (a nikterak kvalitní) vazbě velkoryse nabídla. Pak mi to došlo: v roce 1986 jsem byl na vojně, a tedy jsem se s příslušným „knižním čtvrtkem“, kdy se objevila na pultech, zřejmě minul. / Kapitoly se týkají vždy jistého tematického okruhu, v jehož kontextu zpravidla sledují proměnu ve středověku užívaných slov do jejich dnešních podob a významů. O překvapující souvislosti nebývá nouze, a než si stačím říct, že tuhle historku o původu slova si zapamatuju a dám někde k dobru, je vzápětí přebita jinými – a tak to jde na čtyřech stech stranách, a když se teď po několika měsících ke knize vracím, tak abych ji četl znova... Ale aspoň že nezapomněli na rejstřík: pokud už si nějaké slovo, o kterém se psalo, vybavím, aspoň si příslušný odstavec podle něj dohledám. Zrovna třeba v Eisnerově pětisetpadesátistránkovém Chrámu i tvrzi (4. vyd., Pluto 1997) tuto vymoženost sakramentsky postrádám.

Dušan Šlosar: Jazyčník

Praha, Horizont 1985. 131 s.

Petr Chelčický: Ze Sítě víry. O rotách, o každé zvláště

Praha, Československý spisovatel 1990. 162 s., edice Slunovrat, velká řada, sv. 102.

Výše zmíněné Dědictví řeči čerpá na mnoha místech z díla středověkého, v husitských časech tvořícího Petra Chelčického. Středověkou podobu jazyka ovšem louskat nemusíme, v tomto vydání je Siet viery pravé přeložena do současného jazyka. Vlastně jen druhá část díla. (Co se týče první části, o jejím obsahu se jen náznakem zmiňuje jedna z vysvětlivek). Ve výkladech o Chelčickém, jak je pamatuji ze školních let, byl zdůrazňován kritický postoj k „třídnímu rozdělení společnosti“. Tvrdé odsudky šlechtického i měšťanského stavu a poměrů v církvi jistě usnadnily zařazení do předlistopadového edičního plánu, přestože jde jinak o docela náročnou četbu. Rozsáhlé pasáže argumentující proti farářům coby vtělením Antikrista a rozvleklé rozvíjení polemiky s uctíváním svatých jako „Kristových přímluvců“ musely být pro běžného odběratele edice Slunovrat utrpením, dočetl-li je vůbec.

A když už jsme u staročeských literárních památek –

Verše o pernikářství

Praha, SNKLU 1964. 274 s., edice Živá díla minulosti, sv. 39.

Sváteční, velmi sváteční chvíle: podařilo se mi získat poslední svazek edice Živá díla minulosti, který mi chyběl ve sbírce. Vyšel v malém nákladu 650 výtisků, z nichž většina asi skončila v knihovnách, a tak jsem si ani nedělal mnoho nadějí, že knihu budu vlastnit. Přesto první příležitost – nabídku myslím za dva a půl tisíce korun od jiného sběratele - jsem s díky odmítnul. Nakonec se mi poštěstilo ji díky upozornění jedné dobré duše vydražit na Aukru za rovnou tisícovku. Nějakou dobu jsem pak doma kolem ní nábožně obcházel, než jsem se zanořil do veršovaných návodů k pernikářskému řemeslu. - Není úplně jednoznačné, do jaké míry se s anonymním autorem pohybujeme ve vážně míněných radách a do jaké míry v parodii na naučné traktáty. Nadsázkou je určitě přehnané odkazování na jiné části textu, navíc se snahou o vždy originální formulaci odkazu. Namátkou jsem otevřel k ocitování Díl čtrnáctý, O dělání a vypečení táflovýho perníku: „...Item snes dvouliberního / těsta, toť perníkovýho, / čtyrycet kusů z moučnice, / akurát tolik, nic více. / O kterém těstě máš v dílu / osmým, v třetím však Rozdílu / zmínku, v listu 84, verši ale 3, 4, / spatříš to tam nenadále...“ Dílo z 18. století se nezachovalo celé, chybí například několik prvních kapitol. Za každou kapitolu je vsunuta Zavírka s hymnou tovaryšskou a s fabulí – píseň o třech slokách a anekdotické vyprávění, asi k odlehčení naučného textu. V žádné odborné knize přece nesmí chybět supplementa čili poznámkový aparát. Příklad: „Při liteře e) doplňuju, že v místě neklenutém, to jest v pekárně, mnozství bejvá much, obzvláštně když se okna a dveře nezavírají.“ Za návody k výrobě a prodeji perníků (Mechania dulcis) je připojen ještě druhý díl „traktátu“ – Arithmetica dulcis (Sladká aritmetika) – jakási názorná početnice s příklady, jak se dopočítat správného množství surovin a jak se finančně vyrovnat s kupci. Při tehdejším složitém systému měr, vah a peněžních jednotek nic neužitečného. Do důsledně reprodukovaných zápisů početních operací jsem se, po prvním marném pokusu, ani nesnažil proniknout.

J. D. Salinger: Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! – Seymour: Úvod

Z angličtiny přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Praha, Odeon 1987. 186 s.

Dvě prózy o vypravěčově bratrovi, velmi inteligentním Seymourovi, který si se světem kolem sebe nerozumí. O podivínovi, po němž v příběhu prvním zůstala snoubenka, jíž nepochopitelně vycouval ze sňatku, v druhém příběhu - vlastně ne příběhu, ale vzpomínkovém vyprávění - sbírka nepublikovaných básní. A zejména zástup vzpomínek zbožňujícího sourozence Buddyho. Popisy Seymourova chování, zálib, vlastností a drobných příhod jsou povrchovým čeřením těžko proniknutelného nitra introvertního génia, a to s odstupem mnoha let po jeho sebevraždě. / V druhé próze zaujme silná přítomnost vypravěče. Už proto, že je líčen vzájemný vztah těch dvou, ale i tím, jak do  textu vstupuje vlastní proces vyprávění, spisovatelské trápení s tím, zda dokáže vypsat bratrův portrét vystihl co nejvěrohodněji. / Je to už dávno, kdy jsem coby povinnou četbu měl v posteli Salingerovu slavnou prvotinu Kdo chytá v žitě. Kromě nemnoha povídek toho po autorovi mnoho jiného nezbylo. Jeho loňská smrt oživila spekulace o románech, které snad, v odloučení od světa, psal do šuplíku. Možná jako Seymour své geniální básně, kdo ví.

Jaburková, Iva – Mágrová, Klára: Křížové cesty Šluknovska / Kreuzwege im Schluckenauer Gebiet.

Římskokatolická farnost – děkanství Rumburk 2011. 34 s.

Na Šluknovsku se díky nadšeným badatelům daří intenzivně zviditelňovat církevní památky. Rumburská loreta, poutní místa v okolí, křížové cesty – těmto fenoménům byly věnovány profesionálně připravené výstavy, přednášky, exkurze – a publikace. Ta poslední je věnována křížovým cestám na Šluknovsku pod širým nebem. Právě tady ve výběžku došlo během posledního půldruhého století existence rakouské monarchie k jejich mimořádné koncentraci: výčet zahrnuje 14 obcí. Je to téma zajímavé nejen pro katolickou komunitu a kunsthistoriky, ale i pro krajináře či turisty. Křížové cesty totiž působí jako významné krajinotvorné prvky. Úhledná brožura věnuje každé z lokalit dvoustranu dvoujazyčného textu a fotografií, a je tu tedy místo jen na ta nejzákladnější fakta. V některých případech ale může odkázat aspoň na publikované vlastivědné stati. Za prolistování knížečka ovšem stojí už jen kvůli vynikajícím fotografiím Jiřího Stejskala.

Dana Baumruková: Spoutaná láskou

Třebíč, Akcent 2011. 153 s.

Jak se sem proboha dostal román pro ženy?! Áááále, to víte, ze známosti... Autorkou je moje bývalá milá kolegyně, ještě z dob služby za pultem městské knihovny. Po dlouhých letech se ozvala a sdělila, že je autorkou knižního debutu. Byl jsem na něj velmi zvědav. Povinnost přispěvatele místního tisku mě poté vedla k sepsání následujícího medailonku:

Čas od času se v literárním světě objeví nové jméno spojené s Varnsdorfem. V takovém případě o něm na stránkách Hlasu severu rádi referujeme. Naposledy to byla Evita Naušová, autorka románu Jizvy, který se přímo v našem městě i odehrává. / Dnes můžeme do seznamu autorů pocházejících z Varnsdorfu zahrnout další ženské jméno: Danu Baumrukovou. Jméno vám nic neříká? Správně, je to pseudonym. S jejím svolením sděluji pravé jméno: Dana Matoušová. Narozena je ve Varnsdorfu (1968), její domov byl ale na Studánce. Po absolvování rumburského gymnázia (1987) pracovala ve varnsdorfské městské – tehdy střediskové – knihovně, po dvou letech odešla do Prahy studovat španělštinu na Filozofické fakultě UK, další studijní léta strávila ve Španělsku. Ve svém profesním životopise má mimo jiné průvodkyni, překladatelku, učitelku jazyků... V Praze dlouhodobě působila jako asistentka na mexickém velvyslanectví. Nyní žije v Českých Budějovicích a působí v jedné rodinné firmě.  / A čím se zapsala do literatury? Její prvotinou je román Spoutaná láskou. Příběh mladé české ženy, která se skrze nečekané dědictví dostane k odhalení dávného rodinného tajemství, vydala u třebíčského nakladatelství Akcent. Román nemá ambice „velké literatury“, můžeme ho pokládat za oddychové čtení pro ženy. Třeba na dovolenou na Mallorce, v jejíchž reáliích se podstatná část příběhu odehrává. Protože právě tam Dana svého času působila jako au-pair, můžeme při četbě vsadit na důvěrnou znalost prostředí. / Kniha se dá ve Varnsdorfu koupit. Jestli se už letos do Středomoří nechystáte, můžete si ho užít alespoň nad stránkami románu.