Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky

2010

[Zkratku Čz používám k odkazu na

některý předchozí čtenářův zápisek]

Na zápisky o knihách přečtených v poslední třetině roku jsem si udělal čas až v poslední třetině roku následujícího. Hups tam!

31.8.2010  Zbytek minule načatého štosu (druhá polovina - ani ne tak na počet, jako na váhu):

Olga Tokarczuková: Běguni

Brno, Host 2008. 328 s.

Kniha skládající se z bezpočtu příběhů, s nimiž autorka putuje po celém světě a různými dobami. Příběhy krátké i delší, mezi ně sem tam vložené i docela krátké glosy. O čem to všechno je? Dvě témata se stále vrací coby leitmotivy: za prvé - cestování, nomádský způsob života, cestování ve všech možných úhlech pohledu, úchylka lidí, kteří nepřetržitou pouť odněkud někam přijali za svůj "domov". Za druhé - preparované (převážně) lidské ostatky. Části údů, vnitřnosti, cokoliv... třeba prostřednictvím beletrizovaného popisu veřejné pitvy v Amsterdamu koncem 17. století, v líčení důvtipného pašování Chopinova srdce pod ženskou sukní přes pruské hranice do Varšavy, nebo v současném příběhu vdovy, která bývalým kolegům svého muže nabízí přístup k tajemství jeho unikátní laboratoře plné neuvěřitelně dokonalých preparátů... ale něco za něco! Jaké poselství nese tohle obskurní téma? Skrývá se klíč ve vyslovené pochybnosti o tom, co je ještě pravé a co umělé? Neluštil jsem to. Pro tento případ jsem se rozhodl, že silné příběhy samy o sobě stačí.

Josef Šmajs: Filosofie - obrat k Zemi. Evolučně ontologická reflexe přírody, kultury, techniky a lidského poznání

Praha, Academia 2008. 431 s., edice Galileo.

Jak se praví na záložce, kniha seznamuje s originálním autorovým konceptem ontologie (nauka o bytí) jakožto zkoumání existenciálního konfliktu kultury s přírodou.

Mám v té knize zaškrtáno nemálo odstavců, k nimž se stálo za to vracet. Autor neskrývá apelativní smysl knihy: člověk (s celou jím vytvořenou kulturou) existenčně závisí na biosféře, která vznikala složitou evolucí po miliardy let - a přitom ji právě expanzí své kultury dokáže likvidovat. Apeluje na "pokoru před spontánními evolučními procesy Země", jež jsou neopakovatelné; pokud jejich výsledky - zejména dnešní živé organismy - zničíme, nebudeme už schopni je sami zpětně vytvořit. Ještě jinak: Za nejvyšší hodnotu nemůžeme považovat to, co jsme sami vytvořili (veškeré duchovní a technické "úspěchy" naší kultury), ale naopak to, co jsme nevytvořili - pozemská příroda, život, biosféra. "Závažnou filosofickou a morální otázkou dneška je proto míra přípustného prostorového rozmachu kultury, rozsah a hloubka jejího parazitismu na hostitelském organismu přírody." (s. 121) Tolik vlastně jen na úvod... Přeskočme tři sta stran výkladu, který by vám měl stát za to, a skončeme u posledního odstavce, obracejícího se na politiky i veškerou odpovědnosti se neštítící veřejnost: myslete a jednejte v souladu se zásadami dlouhodobě možné spolupráce se Zemí". 

Jan Kuneš, Martin Vrabec et al.: Člověk a jeho svět. Filosofický pojem světa od novověku po dnešek

Praha, Filosofia 2009. 411 s.

A aby té filosofie nebylo málo, tak ještě tento sborník. (Fakt mě při rozebírání štosu za necelý půlrok zpátky překvapilo, kolik se v něm nastřádalo mudrlantské literatury.) Člověk sice odedávna promýšlel svoji "pozici" ve světě, ale v jisté fázi filosofování - na prahu novověku - došel k poznání, že vše, co si pod pojem svět představuje, přichází až se samou schopností člověka svět poznávat a o něm uvažovat. Člověk "tento svět teprve klade a klade do něho i sebe jako individuum". Jakým způsobem tak během posledních čtyř staletí činil, tomu se věnují autoři čtrnácti statí, postupujících od Descarta po současnost. / Z nich jsem si k jedné konkrétní zmínce vybral příspěvek Jakuba Nováka nazvaný Práce, holý život a ztráta světa u H. Arendtové (s. 309-329). Německá filosofka Hannah Arendtová odvodila souvislost mezi vztahem člověka k práci (v moderní společnosti redukované na pouhý proces, jímž si zajišťujeme přežití), z toho vyplývající uzavřeností člověka světu - a vznikem ideologického myšlení, totalitarismu.

Varnsdorf, město průmyslu a zahrad

Česká Lípa, Studio REMA'93 [2003]. 411 s.

Strojírenský podnik TOS Varnsdorf slavil v roce 2003 sté výročí, počítaje od vzniku firmy jistého Arno Plauerta. K výročí se firma blýskla velkorysým edičním činem - objemnou publikací o historii města Varnsdorf. Bohužel, nedostala se na veřejný trh, a tak pro běžného smrtelníka byli jedinou šancí tosáci, kteří o darovanou knížku od zaměstnavatele až tak moc nestáli. Poněvadž v kalných vodách černého trhu se neumím pohybovat, mohl jsem jen závidět a v případě nouze nejvyšší nahlédnout do výtisků uložených v muzeu či městské knihovně. Až nedávno se na mě usmálo štěstí, kámoš Filip mi ji dovezl z libereckého antikvariátu! I touto cestou děkuji. / Tak jsem si ji konečně celou přečetl. Už jen pro získání představy, jaké všechny informace v ní najdu. Bichle totiž i přes reprezentativní vybavení (mapy, fotky, reprodukce, tabulky...) neobsahuje abecední rejstřík - ani jmenný, natož věcný. Právě včera jsem například zatoužil zjistit co nejvíce o regulaci zdejší říčky, již stoleté stavby, která nás právě před pár týdny ochránila před povodněmi. Až po třetím pročítání podrobného obsahu jsem objevil vzletný nadpis Zkrocení Mandavy. / Jinak ale poklona před editorskou prací Ivana Bílka, který jakožto šéf autorského kolektivu dal výslednou podobu práci desítek lidí. Profesionální přístup, ba ovšem i dostatek financí na projekt, je na knize vidět. Drobných nedostatků, bez nichž se náročné sborníky neobejdou, je opravdu jen poskrovnu. / "Ta velká modrá kniha o Vanďáku" bude asi ještě nadlouho nepřekonanou "zásadní" položkou v bibliografii varnsdorfensií.

Jan Plachetka: Dokud se zpívá. Praktický průvodce po portovním Parnasu (Přehlídka pětatřiceti písničkářů)

Západočeské nakladatelství 1991. 397 s.

Prošel jsem si všechny písňové texty v této antologii víceméně z nostalgie po vzdalující se době mého folkového vytržení na přelomu 80. a 90. let, kdy jsem hltal Pavla Dobeše, Wabiho Daňka, Brontosaury, Nohavicu, Plíhala... To vše mělo kořeny ve vojenské službě v Líních u Plzně, kde 1) někteří spolubydlící sami folkařili nebo si přehrávali pásky s koncerty velkých bardů, 2) to nebylo tak daleko do lochotínského areálu, v němž jsem si atmosféru Porty v roce 1987 poprvé a naposledy užil in natura. / Knížka vznikala právě na přelomu epoch - v létě 1989 zastoupení autoři vyplňovali neotřelé dotazníčky pro životopisné medailonky, po "sametu" to šlo teprve do tisku. Už jen proto je zajímavé si počíst. / Samotné písňové texty - hrubým odhadem by jich tam mohlo být dohromady kolem dvou set - sice mnohdy vydají na poezii, ale bez hudby je to písničky jen půl. Na druhou stranu, když se soustředím jen na to "černé na bílém", u mnohých oposlouchaných skladeb najednou zpozorním - aha, ono je to vlastně dost chytré..., ono je to vlastně o tom...; a takového Miki Ryvolu, jen co v našem novém bytě konečně zprovozním gramec, bych si zas mohl po letech pustit do uší.

28.8.2010  Asi polovina štosu knih, které jsem četl v uplynulých pěti měsících, vypadá takto:

Věra Linhartová: Prostor k rozlišení

Praha, Mladá fronta 1964. 192 s., edice Mladé cesty.

Linhartová - jedno ze jmen, které jsem si zapamatoval při pročítání svazků Poetiky literárního díla 20. století, a to s předsevzetím, že si od ní některé experimentální povídky přečtu. Příležitosti se mi dostalo po virtuální návštěvě antikvariátu Klariani. Knížka vybočuje už na omak - textilním přebalem. / Pokud už začnete číst, musíte se smířit s tím, že příběh přestane být tím příběhem, který jsme začali číst, vyzní do ztracena, bude zpochybněn, nebo autorka překvapí prohlášením, že ho vlastně vůbec nechtěla takto napsat a že se rozvíjel proti její vůli, případně že nezná odpověď na otázku, proč zrovna o tom mluvila... a tak podobně. Různé variace vystupování z příběhu, antiiluzivních postupů - jak tomu literární teoretici říkají. Povídky nutí čtenáře k úvahám, co je jejich smyslem. Ví to sama autorka? "Ale přesto si myslím, abychom neztráceli naději: snad se nám, vyčkáme-li, vydá smysl tohoto příběhu s větší průkazností, než bych mu dokázala dát já sama." (V textu Rekviem za W. A. Mozarta, s. 128-129). Prostě lahůdka.

Jack Kerouac: Poutníci dharmy

CAD PRESS 1984. 83 s.

Na psacím stroji vyrobený a samizdatově rozmnožený překlad z dob „totality“ mi ze své knihovničky poskytla má žena poté, co si ve své knihovničce dělala pořádek a nacházela různé poklady. Kerouaca jí prý jakási dobrá duše věnovala asi někdy brzy po „vydání“. / A tak jsem se ocitl ve společnosti buddhistickou naukou osvíceného poutníka, osaměle brouzdajícího světem v nákladních vlacích a stopem, na bujarých večírcích beatnických básníků i několik měsíců v naprostém osamění na chatě v horách. A bylo mi tam s ním fajn. Jen nevím, zda by měl Ray Smith alias Jack Kerouac radost, kdyby mě uzřel nad svou knížkou tak spokojeného - měšťácky uvelebeného ve vlakovém kupé nebo dokonce v posteli jednoho benešovského penzionu. / Volné pokračování románu Na cestě je atraktivní též (auto)biografickou autentičností: pod pozměněnými jmény tu máme celou galerii autorových přátel z beatnické literární scény. Text u nás oficiálně vyšel až roku 1992 pod názvem Dharmoví tuláci.

Lewis Thomas: Buňka, medúza a já. Praha, Mladá fronta 1981. 285 s., edice Kolumbus.

Lewis Thomas: Myšlenky pozdě v noci. Praha, Mladá fronta 1989. 285 s., edice Kolumbus.

Stejně jako Poutníci dharmy jsou i obě sbírky esejí amerického imunologa L. Thomase opožděnými výlovky z manželčiných starých pokladů. Přitom si pamatuji, že když tehdy v 80. letech vyšly, měl jsem na ně zálusk, ale čtenářského času se nedostávalo. Tak jako nyní na kvanta knih, jež pomyslně odkládám na dobu neurčitou. / Duchaplnými esejistickými knihami o biologii se v dnešní době populárněvědecká literatura jen hemží. Před dvěma třemi desítkami let tomu tak nebylo, tento žánr byl u nás popelkou, a tak byly tehdy tyto překlady vskutku literární událostí. Novější Myšlenky.... jsou vlastně rozšířeným vydáním Buněk... - převzaly z ní větší část textů a doplnily je o výbor z autorových novějších prací. / Pustil jsem se do četby s vědomím, že Thomasem komentované novinky na poli biologických i ostatních věd jsou dnes už asi silně zastaralé. Nevadilo. Filozoficko-etický přesah Lewisových úvah tento časový handicap bohatě vynahrazuje. / Rozhodně stojí za to Přírodní člověk, asi nejfilosofičtější text z obou knih (v Buňce... na s. 82). Jiné "kousky" potěší milovníky lingvistiky - to když se Thomas pouští do etymologických zákoutí a pohrává si s významy slov. / Biolog tváří v tvář novému fenoménu výpočetní techniky - to je další velké téma úvah. Hranice naší důvěry v počítače a roboty jsou tam, kde bychom přicházeli o nenahraditelnou hodnotu lidských chyb. Ač se to zdá paradoxní, bez nich bychom ustrnuli a zakrněli. "Budoucnost je příliš zajímavá a příliš nebezpečná, než aby se dala svěřit jakémukoli předpověditelnému a spolehlivému činiteli. Potřebujeme veškerou svou omylnost. A hlavně potřebujeme zachovat absolutní nepředpověditelnost a úplnou nepravděpodobnost našich spojených myslí. Tím způsobem můžeme udržet celé spektrum svých možností jako v minulosti." (v eseji Počítače, tamtéž, s. 92). / Dobře jsem se bavil nad textem O transcedentální metastarosti (tamtéž, s. 166), v kde L.T. poťouchle obrací naruby módní návody na meditační techniky k uvolnění mysli.

Jen mě tak napadalo, co vlastně americkému biologovi břitkého ducha proklestilo cestu na socialistický knižní trh. Mimo samotné kvality textů snad i kritický pohled na státní byrokracii amerického lékařství. Nebo provokativně optimistické názory na budoucí vymýcení všech lidských nemocí skrze pokroky vědy (což tak nějak souznělo s projekcí „světlých zítřků“ v socialistické propagandě). To, co v jeho textech tak docela nekorespondovalo s ideologickou doktrínou zdejšího režimu, bylo patřičně „ošetřeno“ v doslovech českého akademika a českého docenta-doktora-kandidáta věd. / Naopak bezmezný obdiv si zaslouží překladatelské mistrovství Miroslava Holuba (ano, toho všestranného básníka-imunologa); i díky jemu mi obě knížky dopřály požitek z opravdových esejistických skvostů.

Zdeněk Kratochvíl: Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta.

Praha, Academia 2009. 471 s., edice Galileo.

Průvodce myšlenkovými posuny od nejstarších nám známých filosofů po vznik novověkého myšlení sleduje cestu „od  mytických vrstev po vědeckou exaktnost“. Výklad se přitom snaží oprostit od školských klišé a „třídících škatulek“ pro filosofické nauky. Ony totiž „,nauky‘ jednotlivých filosofů se liší hlavně proto, že pro každého z nich je filosofie něčím poněkud jiným, což bývá dále spojeno s otázkami žánru“ (s. 22). / Podle pravidel českého pravopisu se už dávno má psát pouze filozofie. Což mnozí nerespektují, neb jest to odvozeno od řeckého sofía - moudrost, zdatnost. Kratochvíl upozorňuje: řecký jazyk zná také slovo zofos, s významem ,mrákota, temnota...‘; raději se tedy nedomýšlejme, co by znamenalo slovo filozofiá“. A tak i já původní pravopis alespoň právě v tomto zápisku striktně dodržuji. / Jednotlivým osobnostem je zpravidla věnováno jen několik málo odstavců, ale vnucují se za odrazové můstky, pokud při četbě pocítíte nutkání - tak jako já - pustit se do pročítání samotných spisů toho či onoho filosofa... ale natolik se znám, že jsem tyto touhy rovnou házel za hlavu jako bezpředmětné. Nicméně, viz další:

Titus Lucretius Carus: O přírodě (De rerum natura).

Praha, Svoboda 1971. 270 s., edice Antická knihovna.

Lucretiovi je ve výše uvedené studii Zd. Kratochvíla věnována půlstránka (s. 200). Jeho vklad do filosofie není ani tak v originalitě myšlení, ale v rozvití Epikúrovy nauky (atomismus) a přetavení ve velkorysé básnické skladby - eposu, považovaného za jeden z milníků antické literatury. / Tento překlad do češtiny je dílem Jitky Novákové. / Epos lze snad považovat za jakousi dobovou populárně-vědeckou osvětu ve verších. Poměřeno dnešními "mravy" je tu ale jeden velký rozdíl: Verši prosvítá typ sebevědomého vědce, který skrze důmyslnou teorii (copak teorii - pravdu přece!) vysvětlí celý svět. Nauka o prvcích, které sice nemůžeme vidět (a nikdy je neuvidíme, protože našimi smysly jsou nepostřehnutelné), zná vysvětlení všech jevů, s nimiž se na tomto světě setkáváme, a to bez pochybností, bez otázek, na které by se teprve někdy v budoucnu měla hledat odpověď. Vlastnosti látek, jejich vnímání našimi smysly, tvary, barvy, zrakové klamy, různé fyzikální jevy (zejména meteorologické), duševní jevy - včetně rozkošného varování před milostnou vášní atd. Všechno vám hned bude jasné, vážení, stačí se jen trochu zamyslet... Snad jen u toho zvláštního úkazu, kdy železo je přitahováno kamene vyskytujícím se v kraji Magnétů, se trochu zapotíme - ale i zde se nám po řádném promyšlení odhalí pravá příčina! Stranou nezůstanou ani otázky etické, vznik světa, vývoj lidské společnosti... Mnohdy překvapí i názory překvapivě moderní; však také Zd. Kratochvíl připomíná, že báseň byla po staletích nezájmu znovuobjevována renesancí i novověkem.

W. G. Sebald: Austerlitz

Praha - Litomyšl, Paseka 2009. 261 s.

Tak jako předchozí Sebaldova kniha, která již prošla těmito zápisky (Vystěhovalci, viz Čz 23.8.2008), ani tato vám na veselosti nepřidá. Jste-li v poněkud pochmurné náladě, ba v těžké melancholii a chcete-li v ní setrvat, otevřte Sebalda. / Příběh muže, který ve zralém věku - poté, co se tomu dlouhá léta podvědomě bránil - odhaluje svůj původ, by měl „správně“ být příběhem šťastného konce. Ne každému jeho vrstevníku se poštěstilo, že uniknul smrtící mašinérii (asi bych neměl prozrazovat, co v románu začne prosvítat až po mnoha desítkách stran), ale zpětné odhalování, to strhávání závoje z vlastního osudu, se tu děje v oparu těžkomyslnosti a rezignace na život. / A co ještě zajímavého: autenticky působící české reálie, a pak také jedno místo, které v tom zasmušilém čtení ze mě dostalo salvu smíchu. (Jestli někdo dočtete ma stranu 133, řekněte mi pak, zda se vám to stalo taky.)

Viktor Fischl: Kuropění

Praha, Garamond 2005. 205 s.

Na toto místo jsem Fischla zařadil jako protiváhu k Sebaldovi. Mohl by se podávat místo pilulky k povzbuzení mysli. Pravda, byl by určen spíše pro lyrické, až sentimentální nátury, na něž těžce doléhají neurózy dnešního zrychleného světa. / Zpověď starého vesnického lékaře, který po rodinné tragédii zůstal sám mezi svými vesničany a léčí nejen jejich těla, ale i duše. A jeho duši naopak léčí nejbližší přítel a spolubydlící, kohout. S kohoutem a s celou to vsí v zádech, po splnění celoživotního úkolu, završeného úspěšným porodem v třetí generaci téže rodiny, ubírá se felčar v idylickém usmíření se vším vůkolním světem, vstříc svým posledním věcem... Předtím se ale pěkně zaokrouhlí i osudy mnohých venkovských sousedů. Právě ta ukončenost, uzavřenost příběhů přispívá k harmonii autorova světa, v níž se jemu i čtenářům tak dobře dýchá. / Téměř všem ilustracím Jana Kristoforiho dominuje pochopitelně kohout (vidíte ostatně i na obálce). Černobílá reprodukce ilustrací v textu ale myslím není ideální.

Pokusy a dobrodružství: poznámky k eseji. Editoři Barbora Osvaldová a Radim Kopáč.

Praha, Karolinum 2008. 144 s.

Pro žánr esejistický mám slabost. Tu a tam přibude v mé knihovničce nějaký ten sborník esejí, a pokud bych v důsledku nějaké mimořádné události (úraz hlavy nebo tak něco) měl přijít k literárnímu nadání, pustil bych se do psaní tohoto žánru. Když se ke všemu nachomýtne knížka o esejích, pak není co řešit. Viz též Čz 8.8.2005 (Peter Valček: Osudy eseje), ale to bol bohužial priveľmi vedecko-teoretický nášup. Ovšem sborníček z Karolina, to je jiné kafe: Dvě desítky českých esejistů vyslovují svůj názor na tento žánr. Z mých oblíbenců přispěli např. St. Komárek, I. Harák, K. Hvížďala...). / Kdyby nic jiného, od řady z nich jsem tak dostal dobré tipy na další četbu (tak například mám už na stole dvě knihy esejí G. Orwella, o nichž informuje příspěvek Martina Hilského), ale to zdaleka nebyl jediný přínos. Za všechny - Jan Štolba: Vřísknutí děcka, hlava manekýna (s. 59), který ozřejmil specifičnost eseje na příkladu vlastní tvorby - „tématu“ jedné své básně. / Zvláštním vybočením je stať A. Lábové Esej ve fotografii, jednak tím, že jediná uchopila ne-literární, obrazovou podobu „eseje“, jednak konstatováním, že žánr vlastně existoval jen po nedlouhou epozidu několika desetiletí - a zaniknul, zatímco u nás v Česku na něj pořádně ani nedošlo.

Muriel Barberyová: S elegancí ježka

Brno, Host 2008. 315 s.

Slogany "literární událost", "bestseller" apod. se samozřejmě nenechávám příliš často oblbovat. To bych se jinak učetl a k ničemu jinému bych se nedostal. Když ovšem proběhly pochvalné recenze na tuto knihu všemi kulturními rubrikami, které čtu, tak jsem si o ni nakonec loni napsal Ježíškovi. Byl hodný a donesl. (Jen knihy, které mi zůstávají, mají jakous takous záruku, že je přečtu. Knihy zapůjčené se svatým nadšením z knihovny bývají často vráceny se zklamáním, že na ně nedošlo, a s pochybným slibem, že si pro ně jednou znovu přijdu.) / Vnímat okamžiky věčnosti v obyčejném běhu světa... Vybral jsem si tuto větu za své vlastní motto k románu, který mě velmi potěšil. Odehrává se v pařížském činžovním domě přepychově zařízených bytů a díky oběma vypravěčkám prezentuje spíše ženské vnímání světa. Ale ani jedno není až tak zásadně důležité. V intelektuálním rozpětí od rodinných lapálií a běžných starostí domovnice po filosofické problémy se neodehrává nic menšího než boj o život. A po dočtení můžete mudrovat, zda by se jeho vyústění dalo nazvat happy-endem. Usoudil jsem, že S elegancí ježka patří k tomu nejlepšímu, co jsem ze současné literatury četl.

6.4.2010

Julio Cortázar: Pronásledovatel

Praha, Odeon 1966. 223 s., edice Malá řada Soudobé světové prózy.

Před loňskými Vánoci jsem si v našich místních novinách povšiml inzerátu internetového antikvariátu Klariani. Zabrouzdal jsem po jeho stránkách a zjistil jsem, že sídlí ani ne čtvrthodinku chůze z mého domova. Myslím, že je to vůbec první varnsdorfský antikvariát, a navíc ho provozuje můj známý, který mi ochotně vycházel vstříc ještě jako zaměstnanec antikvariátu libereckého. Na první pokus jsem si vytipoval čtyři knižní kousky a došel jsem si je osobně vyzvednout. Kouzlo rodinného antikvariátku v panelákovém bytečku zapůsobilo a měl jsem co dělat, abych neudělal další neplánované výdaje. Škoda, že čtu tak pomalu. Byl bych u Lukačovičů častějším hostem. / Argentinec Cortázar mě před lety uchvátil románem Nebe peklo ráj. Do povídkové knihy Pronásledovatel jsem se tudíž pustil se zvědavostí. Nakonec jsem zalitoval, že sedmero textů je jen skromným výborem z rozsáhlé povídkové tvorby. V každém příběhu je cosi, co přesahuje běžnou lidskou zkušenost, cosi, co tajemně vystupuje z všednosti děje a znepokojuje buď hrdiny povídek, nebo čtenáře. Největší účinek v tomto smyslu na mě měly texty Kirké a Bestiář (obě s postavami křehkých dívek - vražednic). Ovšemže i titulní povídka, na níž fascinuje průhledná omezenost a špatně skrývané pokrytectví vypravěče tváří v tvář genialitě a "podivínství" jazzmana, o kterém sepisuje knihy.

Vladimír Solovjov: Duchovní základy života

Velehrad, Refugium Velehrad-Roma 1996. 142 s., edice Studie.

Měl jsem jakési povědomí o ruském náboženském mysliteli Solovjovovi. Na školách se o něm neučilo, tak to asi z nějakých nepodstatných zmínek v popularizujících knížkách o filozofii. Naposledy ovšem v románu Jiřího Kratochvila Slib (viz Čz 28.11.2009; mihne se tam na straně 66 jen coby vcelku zbytečná marginálie, jako objekt křesťansko-filozofického zájmu docenta Modráčka, otce architekta, který si předsevzal spravedlivou pomstu... atd.). A tak jen z čiré zvědavosti jsem zakoupil ve výše zmíněném prvním varnsdorfském antikvariátu jeden z myslitelových úhlavních spisů, abych si udělal jakous takous představu, co taková literatura obnáší. ... Hm, autor mi z toho vyšel jako naivní vizionář, extremisticky smýšlející agitátor přeměny zhýralého lidstva (ano, kdybyste to nevěděli, "celý svět leží ve zlu") v masu Kristových následovníků. Bagatelizuji, ovšemže. Nicméně odstup více než jednoho století, zejména snad myšlenkové posuny v církvi samé, dávají pohlížet na Solovjovovy vize boholidství ještě o něco skeptičtěji než v jeho dobách. / Irituje například teze, že veškeré morální kvality člověka jsou méněcenné, nevycházejí-li z pevné křesťanské víry. Aspoň že jsou mu nepřípustné jakékoli násilné metody v prosazování věrouky. / Zato jsem se kochal obálkou (výřez z obrazu M. I. Rupnika).

Orhan Pamuk: Sníh

Praha, Argo 2009. 411 s.

Také byste si Turecko nespojovali s kulisou sněhových závějí a nepřetržitě se snášejících vloček? Jenže (skutečně existující) město Kars v hornatém severovýchodním cípu země je právě odříznuto od zbytku světa sněhovou kalamitou a na tři dny uvězní i tureckého intelektuála - ba básníka - aby zde prožil své osudové chvíle. Melancholii sněžných vloček jsem si dosyta užíval souběžně s románem i v realitě dlouhé bílé zimy a dočítal jsem ho s posledním mizejícími ostrůvky v okolních lesích. / Odstavec by teď mohl pokračovat chvalořečí nad brilantně sestaveným románem, zahrnujícím jak celou jednu lidskou šťastně-nešťastnou duši, tak vnitřně rozpolcenou tureckou společnost - zkoncentrováno do jednoho osudu a jedné okrajové lokality. Proč bych se o tom víc rozepisoval: je to prostě náramné čtení. / Za poznámku mi ale stojí ten "fígl" s hrdinovými básněmi, které ho v Karsu zničehonic napadají a postupně tvoří jakousi symetrickou "stavbu" na půdorysu - čeho jiného než sněhové vločky. Básně samé si nepřečteme - jsou, bohužel, nejspíš ztracené. Nebo postupné dávkování důležitých informací, tu "opožděně" vůči běhu příběhu, tu anticipující následné události; nebo poněkud problematický, místy se vynořující "vypravěč" - to jsou některé z dalších literárních momentů, kterých si postmoderní čtenář může dosyta užívat.

12.3.2010

Lee Smolin: Fyzika v potížích. Vzestup teorie strun, úpadek vědecké metody a co bude dál

Praha, Argo a Dokořán 2009. 378 s., edice Zip.

Revoluce ve fyzice, kterou zkraje 20. století zahájili Planck a Einstein, není dokončena. A co hůř, po obrovském rozmachu až do 70. let posléze teoretická fyzika již po desetiletí stagnuje a není s to vybřednout z potíží. "Zadrhla se" na strunové teorii, sice nesmírně zajímavé a plodné, ale z hlediska přísné vědecké metodologie  zatím "jalové" (neumíme ji potvrdit, ani vyvrátit). A co ještě hůř: Strunaři to odmítají uznat, utvořili téměř izolovanou vědeckou skupinu pohrdající jinými směry výzkumu - a ke všemu ovládli většinu prostoru na akademických pracovištích, takže "jinověrci" přežívají na okraji a s malými šancemi na financování svého bádání.  (Až po ten anekdotický myšlenkový pokus: Dostal by se dnes A. Einstein přes grantové komise? Ani náhodou!) // Zhruba do poloviny knihy dostáváme solidní populárněvědecký výklad oněch zásadních pokroků i slepých uliček teoretické fyziky 20. století. Až po tu superstrunovou teorii s ambicemi na velké sjednocení kvantové teorie, gravitace a fyziky elementárních částic. To samo by na knihu stačilo, a nebylo by to jen plané opakování po mnoha ostatních popularizátorech vědy. Smolin má svůj úhel pohledu, své "paradigma". / Pak ale šokuje kacířskou otázkou: Platí vůbec Einsteinova speciální teorie relativity? Některá naměřená data z kosmu jsou jakási podezřelá - ale vyčkejme na přesnější a opakovaná měření... zkrátka, v pátrání po základních zákonech přírody nás čekají ještě dramatické okamžiky. / Následuje něco, kvůli čemu věhlasný fyzik asi vůbec knihu psal: vhled do sociologie vědy. Analýza stavu, kdy jedna část vědecké komunity se izoluje, uzavře se do vlastních problémů, přitom se odklání jak od základních vědeckých principů (rezignace na verifikovatelnost-falzifikovatelnost teorií), ale také od etických principů nepostradatelných pro zdravý vývoj vědy. Propadá symptomům skupinového myšlení - a to je ve vědě sakra špatně. / Co ve fyzice dnes opravdu postrádáme? Vizionáře. Vědce nezávislého myšlení, schopné produkovat naprosto neotřelé, kacířské hypotézy. Právě těm ale moloch univerzitních a výzkumných pracovišť už z principu vždy přibouchne dveře před nosem. Z prostého důvodu. Nepracují na "módních", okamžitě využitelných problémech a jsou vlastně překážkou v získávání grantů pro příslušné instituce. Co s takovými filozofy? Smolin popsal smutnou skutečnost zavedené byrokracie; ví, o čem mluví, sám se účastnil... Teď apeluje: nezbývá než trpělivě hledat skuliny, jak geniální mozky dostat na ta správná místa. Nese to s sebou jistý díl rizika budoucího neúspěchu. Ale: bez revolucionářů nelze revoluci vědy dokončit! / Smolin na závěr přidává pár konkrétních rad adresovaných těm, kdo mohou situaci ovlivnit. A nakonec, jsa uspokojen, že udělal, co mohl, sedá k opuštěnému poznámkovému bloku, nad nímž začíná opět promýšlet vztah mezi kvantovými a teplotními fluktuacemi.

Laikům se do rukou dostala upřímná zpověď zevnitř vědecké komunity, přiznávající letitou stagnaci tam, kde byl laik doposud zásobován spíše představami o mimořádně se rozvíjejících cestách poznání. (Tak např. v téže edici M. Kaku: Paralelní světy, Čz 2.12.2008.) Právě z oboru, který platil za nejprogresivnější, za naprosto úhlavní pro další lidské poznání, dostáváme fundovanou zprávu - o rozpačitosti. Spolu s autorem jsem to prožíval. Ó, jak já bych chtěl být teoretickým fyzikem... vizionářem!

Josef Svatopluk Machar: Pět roků v kasárnách. Vzpomínky a dokumenty

Praha, Aventinum 1927. 480 s., edice Aventinum.

To máte tak: náš pan profesor na gymnáziu, když jsme brali Machara, prozradil na sebe, jak básníka miloval pro jeho nekudrlinkovou, působivě strohou poezii. K povinným sonetům, cyklu Svědomím věků a manifestu České moderny přidal nádavkem pár zajímavostí ze životopisu - mimo jiné i pravdě nepodobnou anekdotu o působení českého básníka na pozici generálního inspektora armády. A že si prý vojáky dokázal srovnat do latě! / Později jsem po pražských antikvariátech posbíral veškeré knižně vydané básnické dílo J.S.M. (Podpis autora v nich nebyl vzácností, mám myslím tři.). I mně se nekudrlinková poezie četla dobře. // Macharovo vojákování jsem si vybavil okamžitě, jak jsem v internetovém antkvariátu zahlédl titul Pět roků v kasárnách. Fakticky, je to jeho autobiografie z let inspektorování! / Začíná květnem 1918, básníkovým návratem z Vídně do Čech, onou dobou jednotné vůle a euforie českých politiků na prahu splněného snu o národní samostatnosti. Prosincové vítání Masaryka máme od Machara z první ruky - je to působivé svědectví prvních týdnů a měsíců samostatnosti z pera prezidentova přítele, který později (v létě 1919) na prezidentovo přání přijal funkci v armádě. Aby pozvedl morální úroveň vojska, prosadil v něm "demokratického ducha", dohlížel na výcvik, výchovu, kázeň... zkrátka na vše kromě věcí vysloveně odborných. / S odvíjejícími se roky  sledujeme úpornou snahu poradit si s těmito úkoly. Žádná bohémská libovůle, ale "zodpovědnost, zodpovědnost, zodpovědnost!", nesmlouvavé postoje a sled pevných, cílevědomých kroků za jasným cílem. / Ale také "strašlivé vystřízlivění" nad zdrcující malostí českých poměrů, nad "vyžírači republiky", nad ubohou popřevratovou žurnalistikou, malichernými politickými půtkami, štvanicemi "národní justice" samozvaných žalobců a soudců; nad národem, který, když po svržení Rakouska nedostal ihned ráj na zemi, dokázal jen nespokojeně reptat. // Jedním z působivých kousků inspektora bylo usednutí do letounu ve chvílích, kdy po několika leteckých nehodách už nad armádní letkou dělal každý kříž. Prý tím velmi pozvedl sebevědomí vojáků - letců. Machar si sice dal po léta inspektorování od poezie pohov, ale napadlo mě, zda tento zážitek v pozdějších verších nereflektoval. a skutečně: Sbírka Kam to spěje? (poslední, 9. svazek cyklu Svědomím věků, názvu ostatně příznačného pro rozčarovaného vlastence), báseň V Avionu - ve vydání u Šolce a Šimáčka z r. 1926 na s. 143-147. Ano, tady už je opět básník: unešen vznešeným tichem výšin nad malichernostmi světa. Nad myšlenkou náhlého zřícení "jen tiše usměješ se, / neb v této výši / zmar lhostejen a smrt ti není ničím."

Ano, vybavil jsem si ještě jeden, ten smutnější češtinářův drb z básníkova života: trpká zklamání z poměrů Machara v posledních letech života zavedla k hostování na stránkách fašistických tiskovin. Zemřel uprostřed války.

Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí. 12. díl. Malý panteon velkých Čechů z přelomu 19. a 20. století

Praha, Via facti 2009. 223 s.

Opustiv linii časové posloupnosti vyprávěných dějin, přeorientoval se knižní seriál českých Toulek na medailonky význačných osobností českého života ve sféře umělecké, průmyslové, vědecké, politické... Zatímco obdobný mladší projekt věnovaný světové historii se desátým svazkem završil (viz Čz 7.12.2009), tento má díky pozměněné koncepci před sebou neohraničený počet pokračování. "Kmenovými" osobnostmi 12. svazku jsou Leoš Janáček, Zdeněk Fibich, duo Laurin & Klement, Tomáš Baťa, dále průkopníci moderního malířství (Mucha, Kubišta, Slavíček), lékařství (v čele s Josefem Thomayerem) a na závěr je nám představena česká politická scéna posledních desetiletí pod Habsburky (málem s autorskou omluvou, že nás něčím takovým, jako je politika, vůbec otravuje). To vše s nutnými přesahy do dob první republiky či poválečného socialismu. Autor nezapře, že je více publicistou než dějepiscem: mezi řádky občas propustí i vlastní názor, přidá nějakou tu narážku na dnešní reálie. / Zdá se, že i další díly mě budou zajímat a že si budu každou další Horovu-Hořejšovu novinku připisovat do vánočního seznamu, co bych asi tak rád našel pod stromečkem.

6.2.2010

Petr Fischer: Veřejné osvětlení. Postmoderní morálka - postmoderní politika

Praha, SLON - Sociologické nakladatelství 2008. 198 s., knižnice Sociologické aktuality.

Knižní vydání novinových sloupků, psaných mezi lety 2005 a 2008. Morálka, respektive politika (respektive jedno s druhým) naší doby v komentářích, které prozrazují velmi široce vzdělaného a intelektuálně nezávislého publicistu. Světlo jím vržené na českou společnost (ač ta není autorovým jediným tématem) nachází na její tváři rozmanité vrásky a jizvy a podrobuje je neotřelé reflexi. Několikaletý odstup od vzniku sloupků způsobuje, že se mi tehdejší "kauzy" ve Fischerově podání připomenou v aspektech, které jsem tehdy z běžných novinových titulků nevnímal. Díky jejich zobecňujícímu charakteru se skládá obrázek, v jakém "mravním klimatu" zde žijeme. Charakteristické je prolínání uměleckých, filozofických a sociologických zdrojů a témat. / Vezměme třeba sloupek Otroctví ve svobodě (s. 43-45, ze září 2005): motiv von Trierova filmu Manderlay použil k ilustraci naší neschopnosti uchopit svou svobodu a vymanit se ze závislosti na vyšších autoritách a jimi vytvářeném řádu. "Nejprohnanějšími" takovými autoritami - neviditelnými a všudypřítomnými - jsou ideologie: v jejich zajetí jsme přesvědčeni o svobodnosti svého konání, přestože nám pro naši "nezávislost" ve skutečnosti vymezuje jen velmi úzké koridory. / V druhé části sborníku, se vynořují neradostné diagnózy (především) české politiky. Mají zde své místo Klaus, Čunek, Topolánek a další, ale o jména až tolik nejde. Jde o politické klima, které všichni společně vytvářejí. Sondy mnohdy ústí v nepřímý apel vůči těm, kdo v zaslepenosti svých bojů "kdo s koho" odsouvají na zadní místa společnou zodpovědnost. Chybí "vědomí, že politika není jen soubojem ideologicky vyhraněných názorových proudů, ale také kultivace něčeho společného" (s. 192). -- "Posedlí modem "anti", politici vyklízejí prostor společného, v jehož prázdnu zůstává jen pachuť podivného soupeření na život a na smrt, zbaveného úcty k soupeři jako minimálnímu spojovníku politické sféry." (s. 153). -- Z přelomu let 2007/2008, kdy se taktizovalo kolem volby prezidenta, pochází závěr sloupku Král, prezident je nahý! (s. 172-174): "Současná politika je bytostně schizofrenní a do jejího plánu patří i jisté žonglování s hodnotami, které se ohýbají a variují podle právě vytvořené mocenské situace, vůle k moci. Říká se, že žijeme v pozdní době, což může mít spoustu významů. Jedním z nich je zřejmě i to, že je už opravdu pozdě. Například na kultivaci hodnot a na politiku, která by z nich vyrůstala."

Steven Pinker: Slova a pravidla. Složky jazyka

Praha, Academia 2008. 455 s., edice Galileo; edice Mistři vědy.

Nečekal jsem, že kniha o jazyku - té "směsi matematické krásy a lidské duchaplnosti" (s. 10) - bude natolik zakotvena právě ve zvláštnostech anglické jazykové flexe. Ne že bych jakési základy angličtiny neměl, ba mnohé gramatické poučky překvapivě povyskočily ze zaprášených neuronových spojů pracně vymodelovaných za gymnaziálních let. Ale prokousával jsem se samozřejmě obtížněji. Měl jsem tendenci každou zajímavější pasáž o původu a "pravidelnosti" nepravidelných sloves, o genezi slovních tvarů, o roztomilých slovních hříčkách předčítat své ženě, která jazyk anglický naopak právě z povinnosti studuje. Mé rozpaky nad výslovností tuto tendenci naštěstí hodně krotily. / Pinker podnikl intenzivní výzkumy s cílem zdokonalit teorii jazyka, která má mj.. vysvětlit, proč se naprostá většina slov chová pravidelně, a když už, tak proč některá ne (a proč právě tak, a ne jinak nepravidelně). Na různý způsob testoval používání jazyka lidmi - zajímavé je třeba požadavky na ohýbání neexistujících slov, nebo morfologické postupy dětí, které se s jazykem teprve seznamují. S nepravidelnými slovesy (a méně často např. s nepravidelným množným číslem podst. jmen, stupňováním přídavných jmen apod.) navštěvujeme široký okruh věd za hranicemi klasické jazykovědy - kybernetiku, psychologii, neurologii aj. Autor svoji teorii slov a pravidel nakonec ověřuje i vně angličtiny - od jazyků nejbližších (germánské), dalších indoevropských (ze slovanských se dotkne jen ruštiny) až po maďarštinu, čínštinu, arapeštinu (Nová Guinea). Výsledek: "...ohromující rozmanitost jazyků může být zavádějící. Za ní se skrývají hluboké univerzálie vyrůstající z podstaty fungování mysli." (s. 339); "podařilo se nám nahlédnout do psychické jednoty lidstva" (s. 341). Poznatky z evoluce jazyka jsou nakonec - pokusně a v náznaku - přeneseny do evoluční biologie. Srovnání historie slov a historie druhů ukazuje na hluboké analogie... Autor mě tedy nakonec přivedl na půdu, kde jsem se chystal pohybovat, než jsem knihu otevřel. Měl pro to svůj důvod. Jsem mu vděčný nejen za zábavný exkurz do angličtiny, ale i za "dobrodružství poznání" - kteréžto sousloví je sice cítit vyčpělou frází, přesto na Slova a pravidla dokonale padne.

11.1.2010

Karel Havlíček Borovský - Michal Šanda: Dopisy

Praha, dybbuk 2009. 132 s.

Kvůli společnému příjmení se starším z dvojice autorů této knížky si ze mě často utahovali. Češtinář na gymplu se mě dokonce vážně vyptával, zda nejsem z klasikova příbuzenstva, neb ve mně zpozoroval jisté literátské sklony. Z toho všeho mi zůstaly jen občasné vlny zájmu o Havlíčkovo dílo a osudy. Jako relikvii doma uchovávám jeho životopis vydaný před 99 lety - to ještě žil Karlův bratr František! (Viz následující zápisek.) / A právě autentické dopisy bratru Františkovi tvoří polovinu knížky. Tuto korespondenci z Brixenu si ovšem přivlastnil náš současník Michal Šanda a namísto Františka mu odpovídá. No, odpovídá... vede s ním jakýsi mimoběžný dialog, já o koze - on o voze. Je tu samozřejmě kontrast jejich životní situace: zatrpklý tón nekonečného čekání na konec vyhnanství kontra Šandovy zážitky z prostředí pražské literární bohémy v nonsensové nadsázce. Spojovníkem obou linií je včelařství. Karel, paradoxně internovaný v době, kdy se namísto novinařiny rozhodl věnovat se napříště hospodaření, v dopisech sumarizuje svá bádání na toto téma a na dálku bratra instruuje, jak co nejefektivněji obhospodařovat úly. Šandovi se včelstvo usídlí jen tak mimoděk doma v prádelníku. / Knížka zaujala recenzenty. Josef Chuchma ji v MF Dnes (26.9.2009) vyzdvihl proti nevýraznému filmu o KHB Zakázaný člověk: "(V Dopisech) se s KHB setkáváme sice okleštěněji a fragmentárněji, zato důvěrněji a opravdověji..." Anonymní glosa tamtéž (24.6.2009) je nadepsaná: Vtipná bojovka s Karlem Havlíčkem, i když podle ní postrádá pointu (pravda, i můj dojem by vylepšila). Vít Kremlička v Týdnu (30/2009) je též spokojen - jeho recenze v Týdnu si však zejména všímá, jak Šanda "odhalil záhady minulosti ohledně 'vyhnanství' Karla Havlíčka Borovského" - to, že mu v Brixenu "zase tak hrozně nebylo", když tam měl rodinu, svou gáži a jídlo v hostinci U Slona... Z dopisů prý dokonce vyplývá jeho placené konfidentství c.k. tajné policie. Toho jsem si nějak nepovšiml (snad měla být příslušná pasáž v knize podtržena), a co se týče brixenského pohodlí, Šanda neměl proč objevovat Ameriku. Dětinské představy o Havlíčkovi v okovech a o hladu jsou snad dávno passé. O narůstajícím zklamání ze stále oddalovaného návratu, z přetržených vazeb, z depresivní malosti dočasných sousedů, o neukojitelné touze po informacích z domova, o bezmocném zoufalství v nemožnosti svobodného pohybu, o tom dopisy hovoří daleko silněji než o výhodách života v podalpském letovisku. // Michal Šanda - jak zjištěno ze životopisu na záložce - je mým vrstevníkem - právě o jeden den starším než já. ... A kolik toho za ten den stihnul! Já vydal tiskem dvě povídky v zapomenutých sborníčcích, on už přes desítku regulérních knih, borec.

Emanuel Chalupný: Karel Havlíček

Praha, Mánes 1911. 71 s., edice Zlatoroh, sbírka illustrovaných monografií.

Havlíčkův životopis jsem v knihovničce vyštrachal, abych se s ním mohl blýsknout v souvislosti s výše uvedenými Dopisy (KHB - M. Šanda). Kochám se bibliofilsky vypravenou knížečkou s mnoha vlepenými faksimiliemi Havlíčkových rukopisů a dobových tiskovin - namátkou: dopis F. L. Čelakovskému, dopis ženě Julii z Brixenu, první číslo Národních novin z 5. dubna 1848. / Spisek ve své době vycházel vstříc čilému vlasteneckému zájmu o národního mučedníka a dojemně líčí jeho osudy od útlých dětských let po předčasný skon krátce po návratu z brixenského vyhnanství. I to, jakými cestami se ubíral jeho odkaz uchopený následujícími generacemi. / Musí se nechat, že autor kriticky nahlíží tendenční jednostrannost Havlíčkova zbožňování, jeho idealizaci v monumentální symbol národního odporu. Z "předělávání historie" stran Havlíčkova skutečného smýšlení ale obviňuje i T. G. Masaryka (tehdy "pouhého" univerzitního profesora a představitele nevýznamných realistů). Naštěstí se konečně objevily práce objektivně cenící Havlíčkovu osobu a dílo - konče samým Chalupným, od něhož pochází "zevrubný psychologický a sociologický obraz Havlíčkův, na němž tato knížka v podstatě je založena". Snad by měl radost u vědomí, že ještě po stu letech si ráčíme povšimnout...

>>> Čtenářovy zápisky - archiv

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku