Zážitek měsíce

2010-2012

... a tím zážitky končí.

...října 2012

I přes devítiroční odstup od islandského putování reminiscence na ostrov ledu a ohně vždy ještě upoutá mou pozornost. Natož velkoryse pojatá výstava velkoplošných fotografií, vzdálená půlhodinku autem. A tak jsem si 18. října nenechal ujít vernisáž na zámku ve Šluknově, kde dali prostor amatérskému fotografovi Romanu Oujezkému a jeho výstavě Island. Některé jeho snímky jsem už znal, neb před nedávnem vystavoval ve varnsdorfském divadle krajinářské pel-mel z celého světa. Tak jako tehdy ve foyeru i zde na zámeckých zdech zaujaly zejména exotické motivy, vyzvětšované formáty a přepychová adjustace snímků. Sic někteří foto-fajnšmekři skrývali jisté rozpaky, anžto si špitali, že kvalita samotných fotek za všemi předešle zmíněnými ctnostmi drobně pokulhává. Nutno podotknout (v katalogu ani na vernisáži nezmíněnou) skutečnost, že obrázky nebyly pořízeny digitálně, ale z klasických barevných negativů. Všem islandofilům i tak lze doporučit! Ač již nebudou mít to štěstí jako návštěvníci vernisáže, jimž islandské motivy okomentoval Jan Burian. Vlastně jsem se nechal do Šluknova svézt hlavně kvůli němu a jeho lapidárně vyjádřeným islandským postřehům.

Do varnsdorfského divadla jsem si posledního října zašel na Harolda Pintera. Divadelní spolek Kašpar zde hostoval s dvěma aktovkami Zrada a Staré časy. Věděl jsem cosi o spřízněnosti dramat Václava Havla s poetikou tohoto britského autora. V tom jsem se nezklamal. Bylo ovšem třeba držet pozornost a pečlivě si hlídat text a jeho časové vrstvy, rozkrývat pomalu odhalované tajemství dvou kamarádsko-milostných trojúhelníků. U Zrady se mi to jakž takž dařilo a - na rozdíl od leckterých přítomných diváků - jsem se bavil. Po přestávce jsem si nechal utéct začátek, tudíž jsem pak Staré časy vnímal spíše fragmentárně. Nicméně byla radost soustředit se na roli Petry Špalkové jakožto Anny (spolu s ní hráli Jakub Špalek a Eva Elsnerová, ve Zradě Jan Potměšil, Jitka Nerudová a Adrian Jastraban).

...září 2012

To takhle jdete lesem, překročíte říčku, na louce potkáváte uhlíře na stráži u doutnajícího milíře... To by se vám při troše štěstí stalo v našich končinách ještě tak v první půli minulého století... a pak až počátkem letošního září. Místo: louka u Dolského mlýna (o jeho geniu loci viz zde, březen 2011), čas: 8. září 2012 odpoledne. Akce: rozebírá se milíř, z jehož útrob Jiří Kadera (jeden ze dvou mistrů uhlířů v našich zemích) odhrabuje právě vypálené, ještě žhavé dřevěné uhlí. Přišlo se podívat jistě přes stovku lidí. Většinou si pak zuhelnatělé dřevo (ovšemže po vychladnutí) odnášejí v papírových taškách se značkou "Českosaské Švýcarsko - regionální produkt". Beru si i já, i když na rozdíl od některých jiných ho doma nepoužiji ke grilování. S návratem v čase o generace zpět u mě získal národní park další velkou dávku sympatií. Nezůstalo jen u milíře, součástí happeningu byla i demonstrace dalších starých řemesel, jimiž se tu místní živili v předchozích staletích - výroba dehtu a potaše, štípání šindelů; děti, které na různých slavnostech absolvují kolotoče, skákací hrady a cukrovou vatu, si tady mohly trénovat zručnost dřevorubce, hrnčíře, šperkaře nebo archeologa. / Zbývá upřesnit, že poslední milíř byl zde v Českém Švýcarsku (asi na stejném místě) vypálen před šedesáti lety při natáčení Pyšné princezny. Obstaral to poslední žijící uhlíř, Franz Kleinpetr z Vysoké Lípy. Shodou okolností, než jsme se vydali z Vysoké Lípy za milíře k "Doláku", postáli jsme na zdejším hřbitůvku i u jeho hrobu.

Bývalý Dolský mlýn už nikdy nebude opravdovým mlýnem a zůstane - byť snad udržovanou - ruinou. Pro ruinu zámku v Lipové u Šluknova snad platí jiný scénář. Zdevastovaného objektu se loni na podzim ujalo občanské sdružení Via tempora nova s velkorysým záměrem: obnovit, rekonstruovat, vrátit sem život. Po necelém roce se zdá, že nešlo jen o plácání do větru. Prokoukl zámecký park i rybník, radost pohledět (hlavně pokud jste znali jejich stav přednedávnem). O obnově zámku se mluví v časovém výhledu několika let. Předseda sdružení myslí pozitivně: náklady budou kolem sedmi set milionů a my je sháníme. Tolik k uvedení do kontextu akce, na které jsem se ocitl v neděli 16. září. V onom zámeckém parku se odehrál první ročník Lipovských hudebních slavností - historicky první akce nové etapy kulturního života na zámku. Houslista Jaroslav Svěcený, jeho dcera Julie a cembalistka Jitka Navrátilová tuto etapu zahájili prvním benefičním koncertem spolu s učiteli a žáky ZUŠ Rumburk. Koncertovalo se na zámeckém parteru s elektronickým ozvučením do parku - i tím byl koncert houslové klasiky netradiční. Doufejme, že úspěch akce a velmi příjemné počasí předznamenaly úspěšné pokračování obnovy barokního skvostu nejsevernějších Čech. 

...srpna 2012

Poznávací pobyt v městě nad soutokem Labe s Vltavou jsem si zpestřil dočasnou ztrátou služebního mobilu. Vytrousil jsem ho v autobuse při návratu z Horní Vidimi. Měl jsem mimořádné štěstí: jedna dobrá duše nejenže ho našla, ale projevila natolik důvtipu, že se mi dovolala na soukromý telefon, a natolik ochoty, že vyčkala na autobusovém nádraží, než se nešika uráčí převzít svěřený majetek. Pro mě to znamenalo jedinou nesnáz: doběhnout v ostrém tempu a v dešti z centra Mělníku. Mladou paní jsem nepřemluvil k náleznému a alespoň jsem jí tedy popřál úspěch u jakéhosi výběrka, které ji čekalo na druhý den. Poté jsem se již daleko klidněji (ač ve stále zesilujícím dešti) coural zpět na privát. A hle, přede mnou mělnická Pražská brána. Do jejího nitra zvala vývěska s cizokrajným (asi ukrajinským) jménem provozovatele čajovny. Vystoupal jsem do prvního patra. Tam jsem si u pana Saši objednal jeden z čajů pro opravdové fajnšmekry plus palačinky s medem a skořicí. Vystoupal jsem do druhého, třetího, čtvrtého, pátého patra, odkud si člověk mohl představit ty nádherné výhledy za slunečného počasí. Pozornosti nemohly uniknout ani obrazy po zdech - snad jsem pochopil správně, že ze štětce samotného správce podniku. Sestoupil jsem zpět do druhého patra, kam mi po chvíli pozoruhodným ručním minivýtahem z prvního patra dopravili můj čaj a palačinky. Jak cimrmanovsky prosté a krásné! Selsky jednoduchý a trochu otlučený nábytek, tlachání dívek u stolku v sousedním rohu a už opravdu silný déšť za okny dodávaly podvečeru ve věži melancholický ráz jako stvořený k četbě například Vladimíra Křivánka. Jenže k četbě nebylo nic, vždyť jsem vyběhl jen nalehko kvůli tomu zatracenému mobilu. Tak jsem se tedy na odchodu - když už déšť slevil na téměř původní intenzitu - pozeptal pana Saši, jestli mají otevřeno i mimo letní sezonu. Když bych měl cestu třeba na podzim. Nebyla to dobrá otázka. Pánovi posmutněly oči: s koncem srpna končí i jeho čajovna. / Dnes na svatého Václava si ověřuji na netu: Saša z čajovny na Facebooku zve na poslední mejdan 30. srpna; 4. září kdosi tvrdí, že usiluje o zachování čajovny... a tím stopa končí.

...července 2012

Moje žena zbožňuje koncertní trubku, nejlépe v chrámové prostředí. Pokud je k takovému zážitku v našem okolí příležitost, rád ji doprovodím. Na své jsme si přišli 1. července při úvodní akci letošního varhanního festivalu ve filipovské bazilice (Jiříkov u Rumburku). Bachem, Purcellem, Händelem, Mozartem, C. Franckem i jinými nás potěšili trumpetista Miroslav Laštovka spolu s varhanicí Zuzanou Němečkovou. / "Parníkem ze skal" je název výletního programu, který nabízí o.p.s. České Švýcarsko na území sousedního Saského Švýcarska. Romantickým výletem 6.7. mě odměnili bývalí kolegové (i touto cestou děkuji). Vyhlídky ze skal nad údolím Labe jsou vděčným námětem mnoha fotografických publikací a kalendářů, ovšemže nesrovnatelných s požitkem na vlastní oči. Jestliže jsem před dvěma měsíci smiřoval s komercí na Pravčické bráně, tak na Bastei je to nesrovnatelně horší. I ten nejsamotářštější turista by si ale měl dodat odvahy a na vyhlídky se starým kamenným mostem se tím místním Václavákem prodrat. ... No a kolesovým parníkem po Labi taky nejezdím každý týden. / Moje záliba zaobírat se starými mapami má blíž k estetické než badatelské funkci. Přesto se na každém exempláři, který mi přijde na oči, domáhám po místech, kde to znám. Pravé žně jsem měl 14. července na vernisáži výstavy v Novém domě ve Chřibské: Město Chřibská na historických mapách. Klobouk dolů před úspěchy sběratelské vášně bývalého starosty Josefa Navrátila. Na akci mě doprovodila manželka. Hádejte proč. Hudební program vernisáže obnášel vystoupení mysliveckých trubačů. U mě ještě jeden důvod k potěšení navíc: trio kompletně sestávalo z pohledných trubaček.

...června 2012

Na tenhle zápis jste čekali... ale vždyť víte. Prvního června jsem po dvou měsících "volna" opět narukoval do pracovního poměru. Byl to ostrý start, na toulání po skalách a luzích nezbyl čas. Ale nenechal jsem si ujít alespoň některé hudební produkce v místě bydliště. Starokatolickým kostelem se právě 1. června (Noc kostelů) rozléhal mezzosoprán Ivany Brodské: nejprve Dvořákovy Biblické písně, poté i Rachmaninov, Čajkovskij, Rimskij-Korsakov a Saint-Saens. Doprovázející klavírista Jakub Uhlík si mezitím sólově střihnul skladbu, po které mi v neúplném prográmku zůstal vpisek "Lovecká sonáta - Mozart?", což bude evidentně omyl. Biblické písně se v střídmých kostelních zdech nesly opravdu mimořádně; škoda, že jsem při podobných příležitostech vždy trochu nervózní z lidí, kteří sem dorazili jen ze snobárny a musí tu klasiku nějak přetrpět. (Abych nekřivdil, většina jich přišla podpořit dobrou věc, tj. záchranu nedalekého tzv. Červeného kostela.) / Přesně o čtrnáct dní později se na terase místní knihovny slavily dvacetiny Kvíltetu. Pěvecké sdružení je vlajkovou lodí varnsdorfského amatérského zpívání. Svého času zazpívali i prezidentu Havlovi. Od té doby sice prošli značnou personální obměnou, ale při stabilním repertoáru: od spirituálů, klasické duchovní skladby a baroko přes lidovky po swing a pop. Kvíltetu sekundoval spřízněný soubor Náhodou, pořadatelé kromě toho dbali o stálý přísun bílého i červeného...

...května 2012

Na tenhle zápis jste čekali skoro půl roku, ale co naplat... atd., viz duben. Těžko zapomenutelné - i po době delší než několik měsíců - je setkání se spisovatelem Pavlem Kohoutem. V místní knihovně usedl 3. května před nikterak početné publikum a předčítal ze svých memoárových knih, s občasnou improvizovanou odbočkou. Jakožto pravidelný čtenář jeho Trilobita v MF Dnes jsem se ho tenkrát chtěl na něco zeptat, ale už nevím, na co; jak se tam tak kolem něj točilo různých lidí, neosmělil jsem se. / O dva dny později jsem vyrazil opět do Českého Švýcarska v inspiraci novým tištěným průvodcem po naučné stezce Pravčická brána. Přestože zde člověk cítí zkomercionalizované klima geologického unikátu, za vyhlídky to stálo - a nakonec mi vadila jen málo ohřátá bílá klobása ze stánku a urychlený ústup ze skal kvůli blížící se bouřce, s níž se svezlo i pěkné krupobití. / Příjemná byla i botanická exkurze 27. května v okolí Vlčí hory s průvodci od národního parku České Švýcarsko i CHKO Labské pískovce: množství zajímavých drbů o zdejším lučním a lesním rostlinstvu, které jsem coby přesvědčený nebotanik zakrátko pozapomínal.

...dubna 2012

Na tenhle zápis jste čekali půl roku, ale co naplat... bylo jiných úkolů a údělů než smolit věty o tom, jaké co bylo. Časový odstup koneckonců protříbí, co zaujalo jen chvilkově a co se vrylo. No, a když tak na svatého Václava listuji dubnovými stránkami diáře, nejčerstvěji se mi vybaví pohodové odpoledne 19. dubna na zámku Troja. Tam jsem se vydal na výstavu Emila Filly, jsa zvědav na kubistické obrazy (Zátiší s rumem, Zátiší s kytarou, Zátiší s mandolínou, Žena s mandolínou...). Zámek zároveň nabízel expozici českého krajinářství 19. století a zvířecí sochy Vincence Vinglera; myslím, že u jeho sov, opic, koní, antilop, ryb atd. jsem nakonec strávil víc času než s Fillou. Několikrát jsem se vracel k toreadorům s raněnými býky. Dalšími lidskými postavami zde byli už jen cirkusáci: tanečnice, klauni. Vinglerův zvířecí svět měl přesah až do zámeckého nádvoří se skulpturami v životní velikosti - slůně, jeřáb, umírající kůň... Ten by mě svou naturalistickou opravdovostí dokázal v dnešním podmračeném odpoledni deprimovat, ale ono tehdy bylo krásně a já se na lavičce zámeckého parku nakonec začetl do ulítlé sci-fi od J. Fforda Malér Eyrová. / Ač poměrně častý turista v Českém Švýcarsku, teprve letos 21. dubna jsem napravil ostudnou skutečnost, že jsem dosud nenavštívil slavné vyhlídky na Mariině skále a Rudolfově kameni. Využil jsem k tomu slavnostní organizovaný výšlap k otevření naučné stezky Jetřichovické skály, mimo jiné proto, abych si nenechal ujít průvodcovské výklady Natálie Belisové. / Zážitkem, který jsem s napětím očekával, byla 2. dubna má první návštěva Úřadu práce. Ale zůstal jen chabě nepříjemný trapný pocit. Nic víc.

...března 2012

Tentokrát by tu mohlo být několik požitků divadelních, případně koncertních, ale... Po celou existenci této rubriky jsem se držel zásady nekomentovat produkci varnsdorfského divadla, u kterého jsem byl až do posledního dne tohoto měsíce zaměstnán (hm, právě se zodpovědností za výběr pořadů). Proto i dojmy z březnových akcí tohoto pořadatele zde zůstanou utajeny. / Ze všeho ostatního byl asi nejzvláštnější sice velmi skromný, ale pro mě nezapomenutelný koncertík rodinné skupiny Hejretband z Unhoště na Kladensku, který vyplnil několik pauz v programu vernisáže studentské výstavy "Holokaust našima očima" (7. března v sídle Apoštolské církve ve Varnsdorfu). Za klávesami Ludmila Hejretová, její dva synové s kytarou, bubínkem, myslím, že střídavě i nějakým dechovým nástrojem, to už si nevybavím. Vybavím si ovšem mrazení v zádech z těch několika málo lidových židovských písní. Ač jsem sotva stačil sledovat český text promítaný na plátno. Škoda, že na YouTube je od Hejretbandu k nalezení jen ryze křesťanské pásmo z minulých Vánoc. 

...února 2012

Na černobílý němý film The Artist (Francie/Belgie) jsme šli prostě proto, že jsme se po dlouhé dlouhé době opět dostali do kina. (No, trochu zkresluji, pár dní předtím jsme byli na Láska je láska). "Umělec" ale přebil většinu dosavadních filmových zážitků za předchozí desetiletí. Pár dní poté ostatně získal Oskara - jako druhý němý film v historii. Oslava zlaté hollywoodské éry dvacátých let měla happy-end, což kritici ohodnotili jako drobnou vadu na kráse... ale vždyť ten tam právě žánrově patří.

No a pak by tu byl ještě jeden - opět nostalgicky staromilský - zážitek; řekněme kulturně-politický. Sledoval jsem - bohužel spíše útržkovitě - zasedání obecní rady Varnsdorfu dne 18. února 1849; sic s nevelkým, 163letým zpožděním. O rekonstrukci dějinné události se zasloužila rodina Hulánových, která se v rámci masopustních taškařic každý rok vytáhne s něčím neotřelým. Tentokrát odkudsi zpoza hranic splašili neuvěřitelné šlapací vozítko na způsob kruhového stolu, u něhož v družné kolektivitě rozhodovali o zásadních komunálních záležitostech, maje při tom též na starost konzumaci jedlých a pitných zásob. Pojízdná zasedací místnost, proplétající se masopustním průvodem, vypadala (v nepříliš vypovídajícím záběru) takto.

...ledna 2012

Novoroční předsevzetí, které jsme si dali doma společně: každý víkend do přírody na výlet! První víkend pracovní zaneprázdnění, ale to měla být opravdu výjimka. A hned následující úterý jsem si podvrtnul nohu na schodech v městské knihovně. Ten poslední schod směrem dolů jsem prostě nečekal. V první chvíli jsem to nepovažoval za až tak dramatické: odkráčel jsem do práce a večer se velmi, velmi zvolna dobelhal domů... a několik dní jsem nevylezl (ani do schránky pro poštu). Doma - místo slíbeného pobytu na zdravém vzduchu - můj ukázkový výron opečovávali chladicími zábaly. Moc děkuji. A tak jsem toho aspoň víc načetl. / Končí první víkend v únoru a začínám si věřit, že v příští mrazivou neděli už bych si mohl výšlap troufnout.

...prosince 2011

V aule rumburského gymnázia jsem si vyslechl sváteční koncert houslisty Jaroslava Svěceného s doprovodem cembalistky Jitky Navrátilové. To bylo moc pěkné, přestože nebylo do naší desáté řady moc slyšet umělcovo průvodní slovo o skladatelích a o unikátních nástrojích, které s sebou přivezl. / V předposlední den roku na naše kopečky konečně napadl sníh. A my se ten den poprvé v tuto zimu dostali do přírody. Naše výprava směřovala na vrchol Luže. Nádherný mléčný výhled jsme poté rozdýchali na návštěvě v jedné z podlužských chaloupek v dobré společnosti. Na Silvestra se nám po tříleté pauze podařilo zakotvit mimo petardizovanou civilizaci. Dopoledne jsme po dlouhé době vizitovali chudinku kapli na vrchu Jáchym a zámek v Lipové u Šluknova. Obě památky už asi můžeme počítat za "odepsané" [to jsem ještě netušil o nových aktivitách kolem zámku - viz výše zápis ze září 2012]. Lépe je na tom kaple na Annabergu, který jsme míjeli zpáteční cestou po silnici do Lobendavy; poprvé jsem si - mezitím poučen z letošní exkurze po křížových cestách - poctivě prošel zdejší křížovou cestu včetně soch v Getsemanské zahradě. O půlnoci jsme pohlíželi na ohňostroje několika obcí česko-saského pomezí hezky svrchu a z dálky: v poustevnické samotě vrchu Poustevník. Načež jsme našeho kámoše - hostitele donutili absolvovat naše tradiční lampionové povyražení prvních novoročních minut. (Příslušná pamětní stránečka zde.) To měl na oplátku za to, jak nás předtím trápil společenskými znalostními hrami Česko a Svět. Nicméně silvestrovský čas strávený v jeho domku ve ztracené pohraniční osadě Nová Víska byl nápadem k nezaplacení: nemá doma televizi.

...listopadu 2011

Nebudu zastírat: žádný mimořádný zážitek mě nepotkal... Ale přece jen bych neměl zapomenout na jedno divadlo: mladoboleslavskou inscenaci Dr. Jekyll & Mr. Hyde. O rozdvojenou osobnost ze Stevensonova románu - v dramatizaci Jeffreyho Hatchera - se podělili Petr Mikeska (coby Jekyll) a hned čtveřice jeho kolegů Martin Hrubý, Ivo Theimer, Roman Teprt a Svatava Milková (coby Hyde). Ano, bylo to chvílemi i napjaté a hrůzyplné. Viděl jsem ji na veřejné generálce 3. listopadu. O inscenaci zde. / Nechyběl jsem na svatomartinském lampioňáku, který už potřetí organizovali varnsdorfští starokatolíci. Tentokrát se kůň nesoucí římského vojáka Martina nechal přivést až do kostela, aby se mohl účastnit divadýlka s rozpůleným pláštěm pro chudáka. Mám ale ten dojem, že se (ten kůň) odvděčil zněčištěním podlahy Božího stánku. Mým záměrem je účastnit se každoročně tak dlouho, dokud jako vetchý stařec na vozíčku nebudu prohlášen za jediného Martina, který za těch .....sát let ani jednou nevynechal. / Zajímavá byla beseda s architektem Karlem Kučou v Žandově 26. listopadu. Víc o tom ve Čtenářských zápiscích z 27.12.11. Jen jsem tam nepoznamenal, jak mě zdrtily jeho naprosto pesimistické postoje ke stylu současné zástavby a k architektonickým trendům do budoucnosti. Budeme žít v čím dál zpatlanějších městech, zřejmě.

...října 2011

Ve skalních roklích Českého Švýcarska se obvykle procházím jako spořádaný turista po vyznačených stezkách a ze skalních převisů znám jen ty "nejprofláknutější". 7. října jsem si proto nenechal ujít příležitost obhlédnout i místa hůře přístupná. S exkurzí, která navazovala na historický seminář správy národního parku, jsme vyrazili k převisům, kde archeologové nasbírali pozůstatky po dávných obyvatelích. S naším průvodcem Václavem Sojkou - jinak "dvorním fotografem" národního parku - jsme se připojili k jiné exkurzi: brněnský archeolog Jiří Svoboda zde totiž náhodou provázel ruské kolegy (tuším z Jekatěrinburgu) po nejzajímavějších lokalitách mezolitického osídlení. / To jsem nic netušil o mezinárodním věhlasu odborníka, s kterým jsme se toulali od převisu k převisu. Jiří Svoboda je jmenován mezi členy týmu, který dokázal přítomnost moderního člověka v Evropě již v době před 43 až 45 tisíci lety - viz článek na Českých novinách zde. /I my jsme našli pazourky. Sondy z předchozích průzkumů jsou pochopitelně zakonzervovány, aby nepodlehly návštěvníkům. Pohybovali jsme se v blízkosti Dolského mlýna, České silnice a Zadních Jetřichovic. Překvapilo mě, jak intenzivně bylo před tisíci lety využito zdánlivě naprosto nehostinné prostředí pískovcových skal. Díky výpravě s archeology jsem objevil úžasné scenérie proti proudu Křinice od mostku v Zadních Jetřichovicích. Mezolitičtí obyvatelé asi neměli to estetické cítění jako my, zůstávali tu asi hlavně pro šikovné "schovky" ve skalních labyrintech. A uměli tu přežít. Je to k podivu, vždyť do nejbližšího marketu je to pěkně z ruky a cesty nic moc.

...září 2011

Koncem prázdnin propukla ve Varnsdorfu protiromská hysterie, bezezbytku zneužitá podvodnickým géniem Lukášem Kohoutem a zčásti i náckovskými aktivisty. (Nebo, možná, právě dotyčný Kohout rozdmýchal hysterii, která se měla obrátit proti radnici a smést její vedení. Teď, v půlce října, kdy to píšu, tomu leccos napovídá: noviny zveřejňují cosi o jeho intenzivní spolupráci s místním politikem a krajským radním Petrem Jakubcem, který nynějšímu vedení radnice nemůže zapomenout, že po komunálních volbách před rokem "utřel nos". Ale o tom nic.) Zúčastnil jsem se dvou akcí, které s nepokoji souvisejí: 16. září setkání Světlo pro Šluknovsko ve varnsdorfském starokatolickém kostele. Jeho atmosféra silně kontrastovala se stále se opakujícími vyzývavými pochody k ubytovnám. Řečnilo se o potřebě pokojného urovnávání konfliktů, o řešeních preventivních namísto represivních. A zapalovaly se "svíčky naděje pro Šluknovsko". Praktický význam to podle mě moc nemělo, spíše v utvoření oázy rozumných hlasů volajících po nenásilných aktivitách. Podobná shromáždění byla i v okolních městech. Mám pocit, že od masovější účasti veřejnost odrazovalo kostelní prostředí a ani propagace nebyla nic moc. / Hned následující dopoledne jsem strávil na jedné z (bohužel nečetných) diskusí s veřejností (kino Panorama Varnsdorf, 17.9.), svolaných radnicí. Tou dobou měly být třeba i jednou týdně. Toto byla druhá od začátku nepokojů, první po tvrdém střetu policistů s pochodem radikálů k ubytovně Sport. Vypjaté ovzduší nenávistného křiklounství, hrubé výpady a urážky... Ještě že to jakž takž zvládal Martin Šimáček v roli moderátora. Ačkoli se to celé týká hlavně kriminality, od policie raději nikdo nepřišel, což bylo asi i rozumné, nadávání by trvalo o hodinu déle a názory by vůbec nedošlo. Charakteristické je, že se kozlové hrnou na místa zahradníků. Člověk, který hlasitě vyžaduje okamžitou rezignaci rovnou celého zastupitelstva kvůli "nicnedělání", je jeden z těch (z těch bílých), kteří se štítí práce a sami mají dost potíží se zákonem. / O diskusi se na městském webu psalo takhle.

...srpna 2011

Krásnolipští turisté pořádají vždy v srpnu pochod Skalními hrádky Labských pískovců. Tou dobou bývám většinou na cestách v jiných krajích, ale letos mi to po letech opět vyšlo, že jsem mohl v Českém Švýcarsku vyseknout svou oblíbenou trasu, pětatřicítku. Kvůli blbému spojení z Varnsdorfu jsem si ovšem nejdřív musel ráno nejdřív dojít na start ze Studánky, takže to byla nakonec čtyřicítka. Už to kalné deštivé ráno na asfaltce nevěštilo zrovna nejpříjemnější počasí. A skutečně, na trase jsem překonal svůj osobní rekord v délce pochodu pod pláštěnkou. A já to nemám rád. Zejména v pískovcích nad Kyjovským údolím, ve skalních škvírách s příkrými schody - sem tam i chybějícími - to bylo až "o hubu". Zkrátka, užil jsem si to.

...července 2011

Blanensko. Na tento okres v sousedství Brna padl los, když jsme plánovali letošní poznávací dovolenou. Podařilo se nám tam, mimo jiné, prolézt všechny přístupné jeskynní komplexy Moravského krasu: Sloupsko-šošůvské jeskyně, Balcarku, Kateřinskou jeskyni, Výpustek. (Punkevní jeskyně s Macochou jsme měli už odškrtnuté z dřívějška - viz prosinec 2005 v archivu zážitků měsíce.) V krátkém sledu za sebou absolvované všechny ty krápníkové sály a dómy jsou s odstupem času v paměti zaměnitelné, vyjma Výpustku. Tam krápníky nejsou, zato unikátní vojenský skanzen. Teprve nedávno zpřístupněné prostory byly přísně utajeným armádním protiatomovým krytem s velitelským stanovištěm, v němž jest ponechána většina vybavení. Bylo půvabné, když nám průvodkyně, mladé děvče, seznamovala s podrobnostmi kasárenského provozu, a to velice zasvěceně. Letmo další doporučitelná místa: Pustý žleb obklopený skalami prošpikovanými jeskyňkami, Stará Huť v Josefovském údolí, studánka U Tetřeva v poblíž Olomučan, poutní kostel ve Křtinách, větrný mlýn v Rudicích a poblíž Rudické propadání, hrad, zámek, synagoga a židovský hřbitov v Boskovicích, zámek Rájec nad Svitavou, zámek Letovice, kostelík ve Svaté Kateřině, zámek Lysice, jeskyně Blanických rytířů v Rudce, zámek v Kunštátě, židovská čtvrť v Lomnici... a silný dojem v nás zanechal také nevzhlednou výstavbou poznamenaný Adamov. / Aby tu nechybělo něco živé kultury: Za celé léto se mi jen jednou podařilo zavítat do filipovské baziliky, kde každou prázdninovou neděli ve dvě odpoledne dávají varhanní koncert duchovní hudby. 10. července tu koncertovali dva milí mladíci: Martin Kaiser – varhany, Miroslav Smrčka – trubka). Trubky zvuk miluje hlavně má žena, s láskou opatruje postarší elpíčko Miroslava Kejmara. Z programu jsme zjistili, že Smrčka je jeho žákem. Když domácí varhaník Jiří Chlum uspořádal první ročník festivalu, považoval jsem to v našich končinách za megalomanský a neudržitelný projekt. A hle, moje poklona: ono to žije a krásnou hudbu rozdává už pátou sezonu. Něco o tom všem zde. / Nádavkem jedno navštívené místo: malá víska Nová Víska, přináležející k obci Dolní Poustevna. Ztracená samota se třemi trvale obydlenými domy, několika málo chalupáři a kozí farmou. Dojet se tam dá po dost kodrcavé silničce z Horní Poustevny. Manželčin kolega zde zakoupil jeden z oněch trvale obydlených domů a my jsme mu přijeli na vizitu asi tři dny poté, co převzal klíče od předchozích majitelů. Domek udržovaný, zahrada velká a vypiplaná, záviděli jsme. I parádní počasí udělalo v tu chvíli z té ztracené varty idylické místo, kde se v prosluněném odpoledni lehce zapomene na veškeren ostatní svět. No, jsem zvědav, jak se tam Péťa bude mít v zimě.

...června 2011

Dva svatojánské zážitky: V Divadle pod Palmovkou jsem se 1. 6. ocitl na veřejné generálce - Woody Allen: Sex noci svatojánské, režie Petr Svojtka. Skvělé. / Skvělá byla též Iva Bittová, kterou jsem si poprvé naživo poslechl na Svatojánských slavnostech 25. 6. ve Vlčí Hoře. Festiválku na louce u vesničky pod Vlčí horou jsem se zúčastnil podruhé,  dělá ho tamtéž sídlící společnost Nobilis Tilia ve stylu "slavnosti bylin", zvou stánkaře s řemeslnými výrobky z přírodních materiálů, bylinkáře apod., i občerstvení bylo pochopitelně orientováno k alternativní - vegetariánské - nabídce, sic naštěstí v zastrčeném koutku nechyběly ani párky a pro mě bílá klobása... Předskokanem Bittové byl její parťák (spolutvůrce projektu Bílé inferno) Vladimír Václavek, který odnedávna přímo ve Vlčí Hoře pobývá a který Bittovou pak doprovázel při jejích úchvatných kreacích na housle a ústa.

...května 2011

Ondřej Havelka coby režisér divadelních retro komedií mě nadchl podruhé. Před několika roky to byli Muži v offsidu v mladoboleslavském divadle, tentokrát Zločin v Posázavském Pacifiku na scéně pražského divadla Kalich. Hudební komedie, záměrně na hraně sentimentálního kýče, ale nikoli přes hranu, neb jde pochopitelně o nadsázku, parodii prvorepublikových příběhů s povinně šťastným koncem. Ze všech hereckých výkonů mi s odstupem několika týdnů blaží kreace Bohumila Klepla, vstupy živé kapely (trampský a swingový repertoár) i způsob, jaký režisér komunikoval s naším nepočetným publikem na generální zkoušce (16.5.). / Tak dlouho jsem vyhlížel možnost poslechnout si naživo Čechomor, až mi ho dovezli pod nos. Do našeho maloměsta se 8. května dostal díky tomu, že pořadatelé filmového festivalu Nisa jím zušlechtili závěrečný program ve varnsdorfském kině Panorama. Přetrpěli jsme před tím nový český film Czech Made Man i tlačenici na rautu, ale vyplatilo se. / Zážitek výtvarný: krajinky Hanuše Härtela, vystavené ve varnsdorfské knihovně (do konce září); sic ne originály, ale dost kvalitně naskenované barevné kopie. Na vernisáži 6. května jsem nechyběl, neb s panem profesorem (rumburské gymnázium) bych se rád ještě někdy viděl. Zdraví mu ale nedovolilo z Prahy dojet. Charakteristické jsou pro něj náměty z Českého středohoří, realistické záznamy zcela "obyčejných" výseků krajiny. K tomu venkovské i městské scenérie z Lužice, kam ho váže jeho lužickosrbský původ.

...dubna 2011

Týká se nenápadné osobnosti, Ing. Františka Bienerta, který by se 16. 4. dožil stých narozenin. (A dožil by se jich téměř jistě, kdyby nebyl spolu se svým bratrem před dvaceti lety zavražděn lupičem.) Německý textilní odborník po válce unikl odsunu. V následujícím půlstoletí udělal pro vlastivědnou osvětu a ekologické cítění spoluobčanů tolik, co široko daleko žádný učitel. A to prostě jenom tím, že bral téměř týden co týden děti nebo dospělé s sebou na výšlapy. Legenda turistiky - neb legendy se o něm skutečně s gustem vypravují, nevyčerpatelný zdroj vědomostí o každém zákoutí krajiny, neúnavný organizátor výprav za jejich poznáváním. (K jednomu z jeho medailonů vede tento odkaz.) Stoleté jubileum vyšlo právě na sobotu. Šluknovští, krásnolipští, rumburští i jiní turisté toho bezezbytku využili k uctění jeho památky, k akci Expedice 100. Ta zahrnovala pietní akt u hrobu a výšlap na Hrazený (nejvyšší kóta Šluknovské pahorkatiny). Nečekal jsem, že německy mluvící pamětníci budou převažovat, poněvadž děkovat mu mají za co hlavně našinci. K dokonalosti byla akce dovedena způsobem občerstvení: bylinný čaj a chleby s tvarohovou pomazánkou, to byl totiž Bienertův obvyklý kalorický arzenál. Domácí likér podle receptu jeho sestry byl bonusem navíc.

...března 2011

Zajel jsem si do Prahy, abych viděl ústeckou operu. Na operním festivalu Ústečáci hráli Offenbachovy Hoffmannovy povídky (2.3. ve Stavovském divadle). Tamtéž jsem o pár dní později sledoval i Samsona a Dalilu - operu Sainta-Saënse v provedení Slezského divadla Opava. Ale Offenbach se zaryl hloub. Hlavně pěvkyně Anna Klamo (role Olympie - dívky-stroje) a Číňan WeiLong Tao jakožto Hoffmann. / Evžen Oněgin, to bylo kdysi, snad v osmé třídě, mé první velké, nečítankové setkání s poezií.  A tak mám pro něj slabost. Scénické provedení (Divadlo Anfas na jevišti děčínského divadla 4.3.) jsem si tudíž nechtěl nechat ujít. Navíc, Petr Mikeska v titulní roli. Pravda, bylo to dopolední představení pro školy, ale školáci se nenudili a nerušili. A já si to užil. Málem že jsem pak doma Oněgina znovu nerecitoval z knihy jako za mlada. Málem. / V rumburské Loretě končila výstava "Kde pohádky končí" o osudech Dolského mlýna. To je ruina kdysi významného mlýna v hluboko zaříznutém údolí říčky Kamenice v Českém Švýcarsku. Pro turisty legendární objekt, jehož genius loci má pohádkovou příchuť nejen romantikou místa, ale i skrze několik filmařských epizod (v čele s Pyšnou princeznou, ale nedávno například i Peklo s princeznou). Mlýn je sice ruinou, přesto je potřeba ji zachraňovat před zkázou. Snahy o záchranu jsou na Děčínsku velmi sledovány a procházejí dramatickými zápletkami, zejména s každou novou povodní (2004, 2009). Na výstavu jsem si udělal čas 22. března při komentované prohlídce, kterou vedla Natálie Belisová, hlavní iniciátorka veškerého současného dění kolem "Doláku". Nejen z výstavy, ale i z následné přednášky o nejnovějších peripetiích kolem mlýna jsem si odnesl ždibec toho nadšení, díky kterému má Dolský mlýn ještě stále šanci. Jinak viz www.dolsky-mlyn.cz.

...února 2011

...tu ani nemá moc co dělat; částečně mě paralyzoval zánět hrtanu (to byl ošklivý týden s prokašlanými nocemi), jinak jsem se moc neutrhnul z pracovních povinností. Brtnické ledopády jsem si letos prohlédl jen na fotkách od kolegyně - a ta se k turistice dostane jen svátečně! - a dost jsem oželel i exkurzi po památkách v Dolní Poustevně, kterou jsem s kolegy z muzejního spolku sám naplánoval. / A tak mi z únorových dní v paměti utkví asi jen návštěva anglického seniora Michaela, kterého k nám na nedělní večeři pozvala manželka. "Majkl" je zvídavý (asi tak) pětasedmdesátník, s jehož pomocí si žena udržuje konverzační angličtinu. On zas nepohrdne občasným seznámením se s mravy v českých domácnostech. Takže se seznámil s barevným makrobiotickým talířem (jehož základem byl tuším fazolový prejt) a jednou extrémně klidnou domácností narvanou knihami. Ještě že náš host už pár českých rodin navštívil: nebude mít o typických Češích až tak zkreslenou představu. / Poněvadž vy zcela jistě máte zkreslené představy o makrobiotických "blafech", našel jsem v rychlosti na internetu alespoň tuto ukázku. Podotýkám, že sám k makrobiotikům nepatřím, ale co mi oni uvaří, to beru s povděkem. / P.S. Majklovi chutnalo, to je přece jasné.

...ledna 2011

První minuty a hodiny roku musí zákonitě začít lampionovým průvodem. Pravda, loni se to vůbec, ale vůbec nepovedlo, s lampiony jsme se jen dívali do deště z balkonu paneláku. Letos jsme to napravili, a to na varnsdorfském Hrádku - viz tento odkaz. / Z výprav za kulturou neměl konkurenci zážitek z Monty Pythonova létajícího kabaretu, jehož jevištní podobu od divadla Rokoko jsem viděl v děčínském divadle. Humor některých scének byl na můj vkus o kousek vedle, ale většinou jsem se skvěle bavil. Reportáž z voleb byla jedním z vrcholů večera. / Silný dojem na mě udělaly dvě varnsdorfské občerstvovny: Siestu, restauraci v klasicistním stavení na výpadovce na Großschönau, jsme navštívili, než jsme vypadli směrem na Großschönau (a odtamtud vlakem zpět do Vdf, čímž jsem zahájil zahraniční část projektu "Směr nádraží" - objasnění viz zápisek z loňského října). Nemohli jsme si vynachválit kuchaře a já se poněkud ztrapnil, nepoznávaje v číšníkovi bývalého spolužáka. / Octnul jsem se též v pivovarské restauraci Kocour, to jest v bývalé keramičce u hranic. Varnsdorfské pivo Kocour si získalo skvělou pověst, sic zrovna já to tak neocením. Pil jsem "Samuraje" (autorem piva je jistý japonský sládek) a spolu s frťany, na které se dostalo v rámci družby u stolu, jsem překonal svůj rekord v přísunu alkoholu. / Ke Kocourovi se šlo z vernisáže výstavy leteckých fotografií ze severu Čech. Fotil Svatopluk Dvořák, pán už přes sedmdesát, z Nového Boru; pilotoval Tomáš Klimeš. Vernisáž byla slezinou početné grupy varnsdorfských pilotů (od rogal po dálkové dopravní lety ČSA). Nezmiňoval bych se o akci, kdybych se nechtěl svěřit, jak mě uhranuly fotografie zamlžených údolí nebo meandrů Ploučnice. Fotky visí na chodbách varnsdorfské radnice, myslím do konce března.

...prosince 2010

Tak jsem byl v "Červeném kostele". Není to jen tak prohlédnout si zevnitř bývalý evangelický kostel, dnes na ul. T. G. Masaryka. Jako jediný ze čtyř kostelů ve městě zůstal bezprizorný - nikomu nepatří, nikdo se k němu nehlásí. Štíhlá jehla jeho věže propichuje varnsdorfské nebe něco přes sto let, z toho ale poslední půlstoletí zažívá jen postupný úpadek. Opuštěn církví (ovšemže nedobrovolně), přišel postupně o vnitřní vybavení, o okna, o schody do věže apod. Interiér včetně varhan nakonec zcela podlehl vandalskému rabování. V onom svatoštěpánském odpoledni, kdy se veřejnost mohla přijít podívat, jsme se uvnitř brodili závějemi sněhu a překračovali svinčík po bezdomovcích. Bylo to nesmírně fotogenické, jak už takové tragické záležitosti bývají. (Zde vnucuji alespoň jedno foto). Na druhou stranu, právě "den otevřených dveří" signalizoval, že se obrací cosi k lepšímu - pozvání přišlo od spolku, který si předsevzal záchranu kostela. Nové vedení města je tlačeno k převzetí památky do svého majetku, pak by se mohlo pokoušet o finanční dotace k základním opravám. Zatím se vybraly na sbírce řádově desítky tisíc korun, díky čemuž už aspoň neteče skrz střechu. Místní aktivisté soustředili vše podstatné o kostele na http://www.cerveny-kostel.cz/.

...listopadu 2010

Přestože jde o martinský měsíc, moc jsem si z něj nevzal. Nepočítám-li svatomartinský lampionový průvod, jehož premiérovou atmosféru jsem popsal před rokem, a dále deštivý výlet za výhledy na Varnsdorf zpoza státních hranic. Ani kulturně jsem se nestihl nějak podstatně obšťastnit. Pracovní povinnosti mě tentokrát převálcovaly. Aspoň že nakonec napadlo dost sněhu. Uplácal jsem si jako obvykle z první nadílky trpasličího sněhuláka na okenním parapetu.

...října 2010

Tož jsem splnil! O státním svátku 28. října jsem absolvoval poslední pěší túru, která mi zbývala z projektu "Směr nádraží". Stejně jako v předešlých pětatřiceti případech jsem i pošestatřicáté vyrazil z domovského Varnsdorfu na jedno z vlakových nádraží husté železniční sítě Šluknovského výběžku. Poslední nezdolanou metou byla stanice "Velký Šenov - zastávka". Po 30 kilometrech na zdravém vzduchu jsem tam nasedl v 17.45 do vlaku a pošestatřicáté dorazil (v 19.47) vlakem zpět domů. Tam jsem si vybarvil poslední kolečko na této mapě, dal jsem si tři v jednom a uložil se k zaslouženému zimnímu spánku. / Projekt byl - tehdy ještě nevědomě - zahájen v únoru 2007 výletem do Kytlic. Abych byl puntičkářsky přesný: s jednou jedinou zastávkou mi to za celou dobu plnění nádražního bobříka nevyšlo: Na stanici Šluknov - údolí jsem sice doputoval (shodou okolností přesně před rokem, 28.10.09), jenže vlak mě tehdy odtamtud vezl opačným směrem do Šluknova, neb na trase směrem k Varnsdorfu došlo k jakési nehodě. Svezl jsem se domů autobusem a naplánoval si zopakování trasy na později. Krátce poté ale právě v této zastávce přestaly vlaky vůbec zastavovat! / Začínám se ovšem poohlížet po vlakových stanicích v Německu, které jsem doposud i přes jejich značnou blízkost ignoroval. V rozumném dosahu jich je nejméně dvacet, včetně romantické úzkokolejky ze Žitavy na Oybin. Taky zbývající stanice mezi Českou Kamenicí a Děčínem nebo Svorem a Českou Lípou nejsou zcela bez šance, bude-li vůle udržovat se v přiměřené fyzické kondici.

...září 2010

Synovec se podruhé ženil. Po čtyřech letech, opět v září a opět v Holešově. Ta první svatba byla na zámku, ta nynější v kostele Nanebevzetí P. Marie. Důstojnějších prostor ku svatbám v Holešově již není, a tak synovec snad zůstane u pouhých dvou manželství. V předvečer svatebního dne jsem s manželkou a maminkou procházel zešeřelými ulicemi města, bychom si od posledně připomněli dispozici historického centra. Zámecké nádvoří bylo otevřeno, ale liduprázdné. Uprostřed šuměl vodotrysk (aspoň myslím). Z oken kdesi shora ze sálu zpoza závěsů prosvítalo světlo... a hudba. A zpěv. Zpěv Haničky Zagorové, která zde právě s kolegou Rezkem pěla Holešovickým své slavné songy, na nichž i já byl odkojen. Vodotrysk šuměl (aspoň myslím), skrze něj probleskovalo zámecké osvětlení, Hana zpoza závěsů tlumeně zpívala a já se těšil na zítřek, že zas budou pravé frgále (nakonec nebyly). Ano, to byl zážitek měsíce.

...srpna 2010

Po kostelech a výstavách zpět do přírody: Z dvou týdnů strávených na Benešovsku zůstala v mysli nejhlouběji vryta scenérie mechem obrostlých balvanů a mezi nimi popadaných, zetlelých kmenů ve Vlčí rokli. Místo obklopené bučinami, které jsou zase srdeční záležitostí mé společnice. Vlčí roklí se prochází od Prosečnice do Hornopožárského lesa, na Panskou skálu, která ovšem zdaleka není tím, co u nás na severu monumentální Panská skála u Kamenického Šenova. / No ale přece jen k památkám. Kolem Benešova je hustě naseto zvučných jmen - Konopiště, Jemniště, Český Šternberk, Vlašim... Nejsilnější dojem ale zůstal ze zřícenin (Zbořený Kostelec, Kouty, Zlenice). Také mezi zdmi rozbořené kaple na Malém Blaníku jsem se cítil o mnoho svátečněji než na rozhledně na tom Velkém. / Ze všech zámeckých prohlídkových tras, které jsme absolvovali, se mi nejvíc stýská po Vrchotových Janovicích - dílem díky samotné expozici o Sidonii Nádherné a o osobnostech české literatury 19. století, kterou zde zřídilo Národní muzeum, dílem díky excelentní průvodkyni. Byl jsem z prohlídky natolik unešený, že jsem zapomněl na expozici zvonařství. To mě dost mrzí, přes Vrchotovy Janovice jinak běžně nejezdím.

...července 2010

Další kostel v mé těsné blízkosti, do něhož jsem - s uzarděním - poprvé vstoupil teprv letošního 15. července: kostel sv. Bartoloměje v Rumburku. Exkurzi, která zahrnovala i několik dalších památek po městě, vedly Klára Mágrová a Ester Sadivová, obě velmi nadšené objevitelky místních tradic a rarit. Bylo to zajímavé hlavně s ohledem na varhany: přístroj se právě opravuje a organizátorky zajistily na dobu prohlídky přítomnost jak mistra varhanáře, tak varhaníka. S varhanářem jsem se vlastně setkal poprvé v životě, a to rovnou u odhalených útrob historického nástroje procházejícího rekonstrukcí. Strávili jsme na kůru v zaujetí varhan spoustu času, ale chtějte po člověku, který neumí hrát ani na píšťalku, aby vám poté sdělil něco rozumného...

...června 2010

V kostele sv. Jiří ve Chřibské jsem se octl 25. června díky tomu, že jsem se vloudil na sezení přátel muzeí. Tato putovní akce se postupně přesouvá z místa na místo po Šluknovském výběžku i za jeho hranicemi v Sasku. Kostel mě překvapil krásně opraveným interiérem. Před nemnoha lety to financovali němečtí rodáci. Náš průvodce - starosta obce (pardon, města) Josef Navrátil nás zavedl i do věže, po schodech podělaných od netopýrů, až k hodinovému stroji, kde jednoho kolegu (škoda, že jsem se nechal předběhnout!) zaučil, jak se věžní hodiny seřizují. Též jsme nakoukli do ambitů u kostela, kde to naopak vypadalo jak po bombardování. Ale jak tak pozoruji aktivisty ve Chřibské, určitě to tak nezůstane nadlouho.

...května 2010

Na 1. máje jsem se vydal do Prahy na dvě úžasné výstavy. Kvůli jedné bych se asi nerozhoupal, ale že se v galeriích zároveň objevily retrospektivy jak Zdeňka Sklenáře (Dům U Kamenného zvonu), tak Zdeňka Sýkory (Městská knihovna), to mě na cestu přímo vykoplo. Obcházel jsem Sýkorovy pověstné propletence linií, u nichž má člověk pocit, že "to bych uměl taky". No..., ale asi to tak nebude. Promítaný dokument prozrazoval, že cesta každé z těch barevných "hadic" proplétajících se plochou obrazu byla exaktně propočítávána. To mě poněkud zklamalo, raději bych zůstal v blažené nevědomosti, totiž u představy, že je to výsledek náhlých intuitivních tahů štětcem, momentálních hnutí mysli. / O Sklenářovi jsem získal ponětí skrze jeho grafické úpravy obálek edice Živá díla minulosti. V jeho tvorbě to byla jistě jen marginálie. Výstava akcentuje jeho čínské inspirace, ty byly pro mě naopak velkým objevem. Nebo obrazy s abstraktními strukturami - ty přibíjely mé oči jeden po druhém. Nebýt toho, že už mě bolely nohy, postával bych U Zvonu i o několik hodin déle. Několikero zmenšených reprodukcí teď zdobí knihovnu za mými zády. Na výstavě byly naopak některé obrazy, sestávající z takových struktur, nazvětšovány na celé plochy stěn nebo na velké plochy textilií. / Z května mám ještě jeden krásný zážitek, a to z opačného konce estetického spektra: V našem družstevním paneláku kdosi spláchl hadr na podlahu do odpadu, který se tímto ucpal. Aspoň jsem se - rok po nastěhování - s některými sousedy lépe poznal, jak jsme tak pospolu po celé jedno vlahé a krásné jarní odpoledne, v podřepu sedíce, vybírali lopatkami kolem nás se vlnící jezero fekálií.

...dubna 2010

David Vávra - jeho průvodcovské slovo na vernisáži výstavy Šumná a bezbranná v rumburské loretě 6. dubna. / Výstava je přehlídkou fotografií památek, s nimiž se tak nějak "přestalo počítat" a byly ponechány zubu času, aby je nahlodával a nahlodával... (ač se mezi nimi naskytly i výjimky - některé z nich se mezitím dožila zmrtvýchvstání, což bylo na místě spravedlivě poznamenáno). Černobílé fotografie pro tuto výstavu (ale původně pro kalendář) pořídil Michael Míček. Vávra a Lipus napsali nejen věcné komentáře, ale ke každé fotce i básničku. / Pro mě to byl hlavně požitek z Vávrova slovního projevu. Elegantně zvládl jisté zádrhele vyplývající ze stísněnosti prostor loretánského ambitu a početností bandy, kterou dostal na starost. A hlavně nás obdaroval recitací oněch zmíněných básní. Přečetl nám jich snad jen pět či šest, ale mě za tento nadšený ohlas stojí. Ostatní bych si rád přerecitoval sám, jestli se mi poštěstí se na místo činu vrátit do 5. června. / Byl tam i Radovan Lipus (věnoval se druhé skupině) a zpěvačka Lenka Vychodilová. V sousedním kostele sv. Vavřince se poté promítal jeden díl z televizního cyklu Šumná města - sami diváci si na místě vybrali Šumnou Českou Lípu a Nový Bor. / Takže jsem odcházel esteticky, vědomostně i gastronomicky potěšen. A s námětem na Zážitek měsíce.

...března 2010

Po velikonočním nástupu jara, kdy po dlouhém rozmýšlení konečně odtály sněhy,  se snad ani nesluší připomínat ledové rampouchy. Bylo jich prý letos až tak nějak moc. Pro mě ovšem bude letošní zima tou pamětihodnou zimou, kdy jsem po mnoha předchozích marných pokusech konečně natrefil Jeskyni víl v plné kráse. Skládám tímto dík ústecko-pražsko-mníšecké partě, která vyrazila 13. března za Brtnickými ledopády a zlákala mě s sebou. Rampouchy podél Vlčího potoka byly pěkné, sic v běžném aranžmá jako v jiných příznivých sezonách. Zato ledové královstvíčko v jeskyňce, ke které se musíte vyšplhat po odbočce v Kyjovském údolí, mi bralo dech. Je tu zvyk vkládat za ledové víly několik svíček, čehož důsledkem je kýčovitá pohádka. Kámoš Petr se nemohl s fotoaparátem odtrhnout a pořizoval umělecké záběry jeden za druhým. Zde prosím jeden z nich.

Pak bych tu měl něco od divadla: Saturnin v provedení příbramského divadla, tak jak jsem si ho užil na zájezdovém představení v Děčíně 22. března. Vtipné scénické nápady a skvělé herecké provedení, které obstojí v konkurenci stejnojmenného filmu. Už jen kvůli Miloušovi a tetě Kateřině (Vojtěch Záveský, Kateřina Fixová) stojí za to se po tomhle kusu popídit.

Skrze moji oblibu map jsem neopominul výstavu Krásné (ne)bloudění. Byla (už není) instalována v ambitech rumburské Lorety. Jednalo se o reprodukce starých map Českého Švýcarska ze 16. až 19. stol. Moje oči po nich 27. března bloudily s velkým požitkem, za což děkují Natálii Belisové ze Správy NP České Švýcarsko.

A co takhle jarní hladovka? Aspoň dvoudenní... a pro zbytek týdne miska rýže s trochou zeleniny denně. Plus pitný režim o horké vodě. Pravda, nebylo to tak úplně dobrovolné, neb mě k půstu přiměly jisté zdravotní potíže. Prospělo mi to myslí natolik, že bych se příště rád odhodlal i bez motivujících potíží.

...února 2010

Po koncertu, na kterém jsem se octnul 26. února, mohu doporučit skvělé kvinteto Brass Five. Hrálo na šluknovském zámku ve složení Jan Pohořalý, Josef Matějka (2x trubka), Tomáš Bürger (horna), Václav Bízek (trombon), Martin Pončík (tuba). Takový speciálně žesťový nášup jsem dostal poprvé a byl jsem jím nadšen. Škoda, že ve Šluknově na koncerty míří v drtivé většině pouze dámské seniorské publikum, v hutném přívalu tónů by bylo dobře i leckterým chlapským uším. / Pořadatelé bohužel usoudili, že žestě nestačí, a vložili mezi klasické skladby žesťového souboru několikero vsuvek "tradičních duchovních písní" (Jaroslav Šíp - klavír, Jan Novotný - flétna, Blanka Šípová - zpěv). I jejich výkon byl bezchybný a sám o sobě by byl zážitkem. Nicméně zpěv těch písní na mikrofon jako by vypadl z muzikálů typu "Jesus Christ Superstar". Připadal jsem si jako posluchač přenášený neustále z jednoho světa do druhého a naopak. Nehledě na to, že zpěvaččino průvodní slovo důrazně akcentovalo náboženskou rovinu tohoto vystoupení, což na řadovém koncertu "Kruhu přátel vážné hudby" působilo nepatřičně. Důvodem oné religiózní roviny byla podpora křesťanské neziskové organizace Teen Challenge, která má jedno ze svých středisek poblíž a která pomáhá lidem závislým na drogách a alkoholu... Čili, ač všechno to od dobrých myšlenek vzcházející, přece cosi drobně kazilo (můj) dojem.

23. února jsem se ve varnsdorfské knihovně přichomýtl k vernisáži putovní výstavy Slavné vily Ústeckého kraje. Po Ústecku putuje už dva roky a vyplatilo se mi vyčkat, až dorazí až do mého bydliště, kde se jí mohu věnovat na pokračování. V přísném výběru 50 staveb jsou zahrnuty i dva funkcionalistické domy ve Varnsdorfu - dokonce spolu sousedí. / Prolistoval jsem i stejnojmennou knihu. Řekl bych, že agentura Foibos, která spustila celostátní projekt mapování a zviditelňování krásných a architektonicky cenných vil, odvedla famózní kus práce a stojí za to její aktivity nadále sledovat. Nejlépe na www.slavnevily.cz. / Minulé léto jsem se náhodně octnul na jihočeské odnoží téhož projektu - Slavné vily Jihočeského kraje, když jsem proniknul do muzea na náměstí ve Veselí nad Lužnicí.

...ledna 2010

Je to asi pět let, co Šluknovští vzkřísili svůj zámek z ruin a poctivě zrekonstruovanému třípatrovému historickému sídlu vdechli nový život. Velkorysé opravy postupně vzlínaly od přízemí (vstupní hala, infocentrum, cukrárna...) nahoru k prvnímu a druhému patru (historická expozice, výstavní síně, zasedačky...), a když na podzim loňského roku v mém stroji přistál mejlík s pozvánkou na „První zámecký večer“, bylo jasné, že už i zámecká půda je způsobilá k provozování bohulibých kulturních akcí. O čem byla ta první, už jsem zapomněl, jen jsem zaregistroval cosi o netradiční prohlídce, čajovně a útulném posezení na polštářcích. Ani napodruhé mi to nevyšlo, a teprve termín Třetího zámeckého večera 8. ledna se příznivě sešel s mým diářem. Tím lépe, že na programu byl koncert kytaristy Štěpána Raka. / „Netradiční noční prohlídka s překvapením“ vzhledem k 19. hodině nebyla až tak noční. Ale v lednu to vyjde nastejno. Netradičnost spočívá v tom. že po zámeckých místnostech putujeme nikoli s průvodkyní, ale s herci předvádějícími legendu o tragickém osudu zámecké paní. Naivní amatérské provedení, přesto příjemná romantická procházka od sklepení po půdu. Jak jsem vyrozuměl, stejné představení se tu koná o každém „zámeckém večeru“. Účinkují místní dobrovolníci a členové šermířské skupiny Černí rytíři z České Kamenice. / Na půdě nás vítá opravdu čajovna, fungující zde nepochybně jen pro podobné příležitosti. / Vzhledem k vrcholící sněhové kalamitě jsme měli o koncert obavu. Pan profesor Rak se k nám ale přes fujavici, závěje a zatvrdlé kamiony na Šébru nějak prokličkoval - za to pak upřímně děkoval Bohu i svému řidiči. / Štěpána Raka jsem naposledy zažil na Tolštejně (viz zápisek ze srpna 2008). Tak jako tam v hradní restauraci, i zde na šluknovské zámecké půdě se jen tajil dech nad neuvěřitelnou virtuozitou jeho interpretačních výkonů. V průvodním slovu opět patetický, ale nikoli za hranicí dobrého vkusu. Vzhledem k souběžně probíhajícímu čajovému dýchánku zařadil několik kousků ze svého cyklu „vůní čajů“, uhranul nás mimo jiné i Vzpomínkou na Prahu (s Nezvalovými verši, vlastně melodram)... / Fuj, to jsem se rozepsal. Příště stručně, prosím.