Výbor uspořádal, úvod a medailony autorů napsal Vladimír Klíma; přeložili Marie Bieblová, Vladimír Klíma, Ivo Šmoldas a Jiří Žáček; ilustrace Aleš Lamr. Praha, Československý spisovatel 1987. 183 s., Klub přátel poezie.
Antologie
z díla básníků jedné z nejexotičtějších oblastí světa. Z karibských
zemí (respektive tzv. Zadní Indie) je vynechána Kuba, protože její
básníci byli představeni už v jiných sbornících. Úvodní slovo V. Klímy
seznamuje se složitou historickou, politickou, etnografickou a
jazykovou situací; roztříštěnost je dokonána ještě tím, že mnozí autoři
působili podstatnou část života v Evropě nebo v afrických zemích.
Editor vybral pětatřicet autorů, což v poměrně útlém sborníku znamenalo
zařadit u většiny z nich pouze jednu či dvě ukázky. Nepřehlédnutelnou
výjimkou je tucet básní od Jana Carewa, který "má vřelý vztah k
Československu a na pozvání Mezinárodní organizace novinářů pobýval v
Praze". Antologie vyzvedla protikolonialistickou, protirasistickou a proletářskou, zkrátka
"pokrokovou" tematiku, ale je třeba spravedlivě podotknout, že
představuje i různé jiné polohy - přírodní lyriku,
humor. Je otázkou, kam by se výběr posunul, kdyby byla sestavována o
něco málo později, po pádu socialismu. Je však i dnes hodna zájmu
čtenáře poezie, už jen pro kvalitní překladatelský tým. A líbí se mi i
její grafická podoba.Doslov (a možná i překlad?) Pavla Lidmilová. Praha, Odeon 1976. 540 s., Klub čtenářů.
Amadův
román rozšířil moji amadovskou sadu
o šestý přírůstek. Titul jsem neznal a ani jako knihovníkovi ve veřejné
knihovně mi nebyl povědomý. Proto jsem měl obavu, že se ve čtivosti
nevyrovná těm předešlým, ba že bude nezáživný a budu se jím muset
únavně prokousat. Ale nene. To, že se ocitl ve stínu Mulatky Gabriely, Pasačky koz, Terezy či Pastýřů noci
tkví snad v tom, že se silněji soustředí na osobní, intimní sféru
hrdinky, na historii jejích dvou manželství, zatímco
společensko-kritický tón je zdánlivě v pozadí. Přesto i z tohoto
"pozadí" bohatě promlouvá do portrétu paní Florípides, která se prvním
sňatkem dostala do pochybné společnosti notorických hráčů a podvodníčků
a po ovdovění a druhém sňatku ve společnosti ctihodných měšťáků. Amado opět lehce a
úsměvně satirický, s pochopením pro lidské slabosti. Ovšemže s větším
pochopením pro slabosti těch z okraje společnosti - od chudých
obchodníčků po prostitutky - než slabosti snobských zazobanců. Mistrně
použil protipóly hrdinčiných partnerů, kteří do Flořiny domácnosti - a
postele - přinesli svět morálky své společenské třídy. Místopisně jde
opět o portrét obyvatelstva bahijského hlavního města, ale s postavami
tentokrát jinými, z dalších Amadových knih mně nepovědomými. Zato do
jejich osudů opět vstupují bůžci afrobrazilského kultu candomblé, tak
jako např. v Pastýřích noci. Oslava radostné vášně, která ve finále překonává maloměšťáckou pokryteckou přetvářku a počestnou nudu.Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 16. Triumvirát géniů národní hudby. Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček
Praha, Via facti 2020. 205 s. - ISBN 978-80-907314-1-7
Série
pokračuje... Předchozí 15. díl od Zdeňka Volného byl věnovaný slavným
kapitolám českého literárního života, v nejnovějším svazku přišla na
řadu česká hudba, především tři v podtitulu uvedené zakladatelské
osobnosti. Nutno však podotknout, že čtenář kompletu předchozích dílů Toulek
už to všechno zná... Tento 16. svazek je totiž tematickým kompilátem
textů, které o české hudbě vyšly v předchozích dílech: šestém (o české
hudebnosti před Smetanou), osmém (Smetana), desátém (Dvořák) a
dvanáctém (Janáček a závěrečná kapitola Mistři české hudební moderny).
S výjimkou přepracované úvodní části je vše ostatní přetištěno téměř
přesně (jen s detailními obměnami), včetně ilustračního doprovodu.
Zklamalo mě, že nakladatel neměl zapotřebí to kdekoli v knize přiznat
(v tiráži je uveden takto: Petr Hořejš - VIA FACTI pro Liberorum s. r.
o.). No nevadí. Kdo si to celé přečte znovu - tak jako já - má "dějovou
osnovu" české hudby od jejích počátků po druhou dekádu 20. století jako
na dlani. •• Snad by bylo serióznější tento svazek vydat jako
nečíslovaný, nemluvě o vysvětlující ediční poznámce. Nabízí se, že by
takto mohly jako další vyjít i jiné tematické kompilace - třeba s
výtvarným zaměřením? - ale přiznám se, už bych váhal...Z anglického orig. přeložil Jan Novotný. Praha, Argo a Dokořán 2011. 543 s., edice Zip - ISBN 978-80-257-0411-0 a 978-80-7363-291-5
Věhlasný anglický fyzik a matematik. A popularizátor vědy: Teorie všeho, Teorie ničeho, Pí na nebesích, Kniha vesmírů
- abych jmenoval aspoň čtveřici knih, které zahnízdily v mé knihovně.
Tato pátá kniha nezahnízdí, neb ji mám půjčenou. Je to můj dodatečný
objev; před deseti lety, kdy vyšla, jsem zaváhal a pak na ni
pozapomněl. •• Děvětaosmdesát kapitol a v každé z nich příklad obrazu,
grafu, schématu, sochy či jiného výtvarného artefaktu, který promluvil
do vědeckého poznání. A to nejen ve vědách, kterými se Barrow
profesionálně zabývá, ale i v biologii, architektuře, archeologii,
geodézii... •• Koperníkův heliocentrický model, první fotografie Země z
Měsíce, Mercatorova mapa světa, historie početních znamének, platonská
tělesa, Möbiova páska, sněhová vločka, Pascalův trojúhelník,
Mendělejevova tabulka prvků, Leonardův Vitruviánský člověk, dvojitá
šroubovice DNA, kontinentální drift, Feynmanovy diagramy... a desítky
dalších témat. V naprosté většině mně již známých, ale podaných
tentokrát jako součást historie obrazu ve vědě. Svým způsobem malá
encyklopedie milníků přírodních věd, ilustrovaná kvalitními
reprodukcemi a fotografiemi. Však se ta zápůjčka protáhla na víc jak
dva měsíce.Praha, Historický ústav AV ČR 2019. 439 s. - ISBN 978-80-7286-335-8
Kolektivní
monografie, která nabízí pohled na různé dobové "symboly", jak se
promítaly v obraze společnosti asi tak posledních dvou století.
Převážně jde o české, případně slovenské prostředí, často v širším
středoevropském kontextu. Překvapil mě široký rozptyl "symbolických"
témat. Pod pojmem symbol vystupují jak hmotné objekty (kostel,
synagoga; uniforma, tělocvična, pomník, beton, píchací hodiny), tak
abstraktní (revoluce, cenzura, občanská společnost, dělnické hnutí,
spoření, sport, státní svátek, normalizace...). Včetně dvou vstupních
teoretických příspěvků se tu sešlo celkem pětadvacet statí. Některé mě
zaujaly více než ostatní buď tím, že k danému fenoménu mám osobní
vztah, nebo že jsem se v nich setkal s překvapivými informacemi.
Nehledě na to, že někteří z autorů umí text aspoň částečně ozvláštnit,
zatímco od jiných je to čirá "suchárna". Nic proti tomu, vždyť jde o
sborník odborných statí. •• Z mého pohledu k těm nejpřínosnějším
patřily stati o uniformách, betonu, fanzinech, spořivosti a Českém
Honzovi; dále témata týkající se česko-slovenských vztahů - o přejímání
českých symbolů Slováky v 19. století nebo o proměnlivém pojímání
státního svátku 28. října. •• Místy jsem byl zklamán chybovostí textu,
která se nezřídka projevila ve špatném skloňování, chybných větných
vazbách, opakování slov či částí vět. Působilo to na mne dojmem, že
příslušný redaktor především nechal text projít kontrolou
nabízenou textovými editory: označí slova, která nemají v tezauru, tj.
s
evidentními překlepy (a těch je v knize opravdu minimum, vyjma několika
částí textu s chybějící diakritikou!), zatímco chyby
ve stavbě věty neodhalí. •• Lze si lehko představit rozšíření sborníku
o mnohá další témata. Symbolů, které zastupují jisté charakteristické
jevy ve společnosti, můžeme najít nepřeberně. Snad nepřeženu, když
vzpomenu na nedostatkový toaletní papír, který se svého času stal
symbolem zásobovacího kolapsu za dob plánovaného hospodářství. A kdyby
se to jevilo nepřístojné, lze navrhnout třeba
prvomájové průvody - velice nosné téma, protože v něm lze najít širokou
škálu postojů proměnlivých podle konkrétní dobové situace a podle
vyhraněných skupin účastníků. Tématu se ostatně zlehka dotkl poslední
příspěvek v
knize - J. Šebek: Normalizace: Příklady její reflexe v dobových symbolech.
•• Připojuji výpisek, který potěšil můj varnsdorfský patriotismus. Týká
se objektu, jemuž my místní občas nesprávně říkáme "sokolovna", v
roce 1875 si ji však vystavěli místní němečtí turneři: "Řadoví členové
přicházeli v tělocvičnách rovněž do kontaktu s předměty, které
heterogenní společnosti cvičenců a cvičenek propůjčovaly kolektivní
paměť. Některé vzácné exponáty mohly být jako jakési relikvie vystaveny
například v zasedacích sálech, ovšem většina vzpomínkových objektů byla
koncentrována v knihovních a archivních místnostech, z nichž se zejména
ta ve varnsdorfské tělocvičně díky vzorně uspořádané sbírce obrazů,
fotografií, odznaků a písemností vyvinula v komemorační centrum par
excellence." (ze stati M. Klementa Tělocvična: Symbol utváření mnohovrstevnatého jedincova sebepojetí, s. 105). Jo jo, historie...Praha, Pulchra 2019. 283 s. - ISBN 978-80-7564-043-7
Autorovy
eseje na několika příkladech sledují proměnlivý obraz vybraných
živočichů v kulturních dějinách, především v literatuře. Je to téma do
jisté míry sdílené s Komárkovými Ochlupenými bližními (viz Čz
2.10.2015), ale úhel pohledu se tu stočil ke vnímání zvířecích tvorů v
různých dobách. Od dávnověkých mytologických představ po současnost.
Mravenci, vrány a krkavci, vlci, koně, lišky, medvědi, kočkovité šelmy,
netopýři, prasata, opice, velryby... celkem jedenáct zástupců živočišné
říše, jimiž člověk sám sobě nastavoval zrcadlo. K tomu kapitoly v
obecnější poloze: o "hluboké soupodstatnosti člověka a přírody"
zachycené mytologii, o zoologické zahradě, o proměnách člověka ve zvíře
(samozřejmě s ikonickým případem Kafkova Řehoře Samsy), případně
naopak; o možnostech komunikace mezi člověkem a zvířetem. •• Za všechny
zajímavé úvahy alespoň ke stati o mravencích (Mravenec - náš trochu děsivý vzor),
jejichž mnohočlenná organizovaná společnost se v průběhu věků
proměňovala od následováníhodného vzoru píle a zbožnosti po
hrůzostrašnou alegorii slepé poslušnosti sloužící nekalým cílům, nebo
předobraz složitých, ale bezvadně fungujících počítačových sítí. Český
autor pochopitelně nemohl obejít Sekorova Ferdu Mravence. Kromě něj
však dostáváme tipy na mnohá další díla pro děti i pro dospělé, zaujal
mně například syžet animovaného filmu Mravenec Z. Závěr kapitoly o mravencích je - prostřednictvím Mravenčí trilogie B. Werbera - přiveden k tématu, který souzní hned s několika tituly z mé nedávné četby - Odpočítávání (A. Weisman, Čz 31.10.2020) či soubory fejetonů T. Sedláčka Druhá derivace touhy (Čz
14.3.2021). Je to apel na ekologickou moudrost: vzdát se snahy o
neustálý ekonomický a demografický růst a zvolit naopak "odpočinkovou
fázi". Mravenci se tak lidstvu opět stávají vzorem svou schopností
"dlouhodobě udržitelného soužití obrovského množství jedinců na jediném
místě".Z anglického orig. přeložili Tomáš Jajtner, Kateřina Bártová, Tereza Filipová a Hana Ditrichová. Praha, Akropolis 2018. 292 s. - ISBN 978-80-7470-204-4
Nad
knížkou se mi vybavilo, jak jsem si také kdysi tužkou na papíře
pohrával s písmenky - a netušil jsem, že navrhuji fonty. Myslím, že to
dělala většina z nás, co jsme vyrůstali v předpočítačových dobách.
Vztah k písmenkům coby výtvarným artefaktům mi zůstal a řadím se k těm,
co jim není tak úplně jedno, jakým písmem co kde píše. Jistěže, jsa v
oboru neznalec, řídím se jen svým intuitivním pocitem a vkusem, nad
kterým má kdokoliv právo se pohrdlivě usmívat. Tak třeba ta Georgia, na
kterou jsem se upnul v těchto zápiscích... Máte výhrady? Máte je mít. V
tom případě jistě i vy knížku o fontech oceníte. •• Napsal ji známý
anglický esejista, který mě nadchnul už předchozí knihou o kartografii Prstem po mapě (Čz 1.5.2019). Počíhám si i na jeho nejnovější česky vydanou knihu Hlídači času,
a to přesto, že na dotyčné téma už mi prošly rukama jiné publikace.
Garfielda je totiž radost číst. Fundované a přitom laickému čtenáři
velmi vstřícné eseje zabrousí do všemožných zákoutí oboru. Je průvodcem
jak po historii typografie (která má sice kořeny ve starověkých
nápisech, ale ostrým startem pro ni byl až Gutenbergův vynález), tak o
přednostech či úskalích konkrétních fontů pro to které použití.
Seznamuje s významnými tvůrci písma, z nichž ti současní mu mnohdy
nechali nahlédnout pod pokličku svého řemesla. Nad knížkou si mimo jiné
uvědomíte, jak nenápadně (a občas nápadně) promlouvají fonty do našeho
běžného života, jak ovlivňují náš postoj k obsahu textu, ať už je to
kniha, dopis nebo reklama. •• A mimochodem, ta Georgia utrpěla na s. 63
zmínku coby "nejčitelnější a nejpřizpůsobivější font na obrazovku" a
znovu je o ní a jejím tvůrci Matthevu Carterovi řeč na s. 212. Takže co
- nějaké námitky? •• Silně mě zaujala možnost navrhnout si s pomocí
počítače - s podporou vymakaného softwaru - vlastní písmo, například v
programu Fontographer. Až nebudu mít opravdu co jiného na práci...Můj oblíbený básník Vladimír Křivánek vydal obsáhlou monografii o Vladimíru Holanovi. Než ji začnu číst - a spolu s ní i znovu Holana, zvolil jsem coby přípravu dvě knížky, které Holana přibližují jaksi z boční perspektivy. Zejména tu druhou - sborník z pražské Violy - mi v pravý čas přihrála do rukou štěstěna.
Editor Martin Dvořák. Praha, Akropolis 2019. 343 s. - ISBN 978-80-7470-236-5
Pečlivě
připravený a komentovaný soubor dopisů, pohlednic a vzkazů zahrnuje
básníkův písemný styk s deseti osobnostmi českého literárního života. U
některých z nich jde o věcné vyřizování "technikálií" ohledně
publikování básní - například s Eduardem Bassem, tehdy redaktorem
Lidových novin; alespoň se dozvídáme, jak to tenkrát mezi autory a
vydavateli chodilo.
Sdělnějším průhledem do intimní Holanovy sféry je samozřejmě
korespondence s přáteli, u nichž jeho těžce introvertní duše nacházela
souznění. Je tu mezi nimi několik jmen čítankově známých (Jakub Deml,
Jaroslav Durych, Josef Hora, Fr. Hrubín), neméně významné jsou však
kontakty s literárním historikem a katolickým knězem Josefem Vašicou a
pardubickým knihtiskařem a nakladatelem Vlastimilem Vokolkem. U nich a
u předešle jmenovaných Demla a Hrubína nacházel porozumění a duchovní
sounáležitost, jež záležela i ve vzájemné podpoře. Podpory bylo
Holanovi potřeba zejména v 50. letech, kdy se ocitl v nemilosti a -
vytlačen z publikačních možností - ocitl se na pokraji živoření. •• V
úvodní eseji editor Martin Dvořák poskytuje pro předkládanou
korespondenci kontext Holanovy životní a umělecké dráhy. Zde se mj.
dozvíme o aféře, která přispěla k Holanově odstavení od publikačních
možností: účast na roztržce mezi Seifertem a Taufrem v jedné pražské
vinárně v lednu 1949 měla osudné následky (ale možná také jen urychlila
básníkův definitivní rozchod s režimní kulturou). V následujících
kritických letech se mu dostávalo pomoci od několika věrných přátel, a
to i ze zdánlivě nečekané strany: od šéfredaktora a ředitele
nakladatelství Československý spisovatel. Tím byl totiž Ladislav Fikar,
s nímž již dříve Holan navázal přátelství. Jejich vzájemné dopisy a
vzkazy jsou proto jak faktograficky zajímavým, tak i dojemným
svědectvím o těžké době. •• Další ponurou osudovou linií, kterou
korespondence zachycuje, je starost o jediné Holanovo dítě, postiženou
dceru Kateřinu. V tomto světle se pak i jinak čtou jeho verše pro děti.Úderem tepny. Sborník ze semináře k interpretaci básnického díla Vladimíra Holana. Viola 19. ledna 1986
Uspořádal Vladimír Justl. Praha, Restaurace a jídelny 1986. 207 s.
"Neprodejný
tisk pro potřeby uměleckého vedení Violy" - jak stojí v tiráži - se
stal překvapivým a vítaným doplňkem mé holanovské knihovničky.
Vděčím za něj varnsdorfskému internetovému antikvariátu Klariani. ••
Sborník zveřejňuje 28 příspěvků ze zmíněného jednodenního semináře
(jehož se zúčastnilo 91 odborníků!), uspořádaných do čtyř oddílů. Téměř
samizdatová podoba svazku napovídá, že ani v pozvolném "oteplování" v
závěru normalizačních let to příznivci básníka Holana neměli lehké. A
na některých místech publikovaného textu nám dochází, že uvádění
některých jmen bylo zapovězeno. •• Úvodní oddíl se týká holanovských
pořadů ve Viole, především nesmírně úspěšné Noci s Hamletem,
uvedené od premiéry v roce 1963 do data semináře ve 143 reprízách. ("Co
učinila Viola pro Holanovo dílo, je kapitola českých kulturních dějin,"
jak zde poznamenává Jan Kopecký.) Po základní rekapitulaci strůjce toho
všeho Vladimíra Justla slovo dostali samotní interpreti z Violy, mezi
nimiž vyčnívá rozsáhlá a fundovaná reflexe Radovana Lukavského; z mého
pohledu snad nejcennější příspěvek z celého sborníku. ••
V druhém oddíle o Holanově poezii promlouvají literární vědci a kritici
- mezi nimi také Vladimír Křivánek. Třetí oddíl je věnován přesahům
básníkova slova do zahraničí - překladům a ohlasům mj. ve Francii a
anglofonních zemích. Objevuje se tu také jméno Holanovy španělské
překladatelky Clary Janésové. (Ta sama na konferenci nebyla, ale její
osudovou duchovní spřízněnost s českým básníkem prezentuje Marie
Langerová). Několik citovaných pasáží od Janésové jsem již znal,
protože se později staly součástí její poetické autobiografie Oféliin hlas (viz Čz
30.9.2011). Sborník uzavírá vzpomínkově laděný čtvrtý oddíl, mimo jiné
povzdechem Jana Halase nad ztracenou (ukradenou) korespondencí mezi
jeho otcem a Holanem. Což snad vysvětluje její absenci ve výše uvedeném
sborníku Holanovy korespondence; ačkoli jsem tam žádnou zmínku o této
nešťastné záležitosti nenašel.Dolní Břežany, Scriptorium 2020. 399 s. - ISBN 978-80-7649-012-3
Krásná
kniha o krásných knihách. Důvodem, proč jsem si ji pořídil, nebyly ani
tak samotné stati, jako spíše jejich luxusní obrazový doprovod: 250
barevných faksimilí, mnohdy celostránkových, které poskytují vynikající
vizuální požitek z umění písařů a iluminátorů výpravných středověkých
knih. Příslušné texty jsem si pochopitelně přečetl. Každý ze čtyř
autorů přispěl jednou statí. První tři z nich zpracovávají tři časová
údobí ve vývoji knihy v českých zemích (1. doba přemyslovská a
lucemburská, 2. od husitství po Jiřího z Poděbrad, 3. doba jagellonská
do přelomu 15. a 16. století). Čtvrtá část knihy se podrobněji zaobírá
iluminovanými rukopisy. Ta je také na skvostné reprodukce nejbohatší.
•• Publikace vědomě navazuje na titul Česká kniha v proměnách staletí
(M. Bohatcová a kol., Panorama 1990). I v ní jsem si před třemi
desetiletími četl. Pro srovnání jsem ji po letech oprášil. Rozdíl je
ten, že sledovala celou historii knižní kultury od počátků až do
poloviny 20. století. Pro laického čtenáře byla o něco přístupnější. Už
jsem pozapomněl, že i v jejím ilustračním doprovodu se najde množství
pozoruhodných barevných faksimilí. Jen tam detaily knižní výzdoby díky
použitému papíru tolik nevyniknou. •• Bezprostředně po dočtení a
doprohlédnutí nové knihy si vybavuji především poznatek, že v
předhusitských Čechách se nacházelo významné centrum evropského
knižního umění s vynikající prestiží. Zajímavé bylo sledovat
koexistenci rukopisné a tištěné knihy, jakmile k nám začaly pronikat
první výdobytky Gutenbergova vynálezu. •• Jakožto knihovníka mě zaujala
prezentace unikátně zachované knihovny českého humanisty Bohuslava
Hasištejnského, tak jak byla rekonstruovaná v Lobkowiczké knihovně na
zámku v Nelahozevsi. Fotografie zachycují regály nikoli s knižními
hřbety, ale předními ořízkami - a ty jsou popsány tituly.
Praha, Pulchra 2019. 2., rozšířené vydání. 167 s. - ISBN 978-80-7564-036-9
Soubor
krátkých povídek, v nichž dal autor průchod své fantazii, jak to mohlo
ve skutečnosti být, když se "tvořily dějiny". Zábavné čtení, jednak
právě pro tu hru s dějinami, jednak tím, že coby čtenář řešíte hádanku.
Samozřejmě se hodí, když se v příslušných historických reáliích
orientujete - to si pak pointu v poslední větě opravdu vychutnáte. A
pokud se vám nerozsvítí, zalistujete na závěr knihy do "Obsahu". Ten je
totiž zároveň poznámkovým aparátem, který prozradí, jaké události jste
se stali svědkem. Jistou pomůckou je také důsledně chronologický sled příběhů
(od Velké francouzské revoluce po šedesátá léta minulého století).
Většinou se pohybujeme v Čechách a jen výjimečně (snad jen jednou?)
mimo Evropu. •• Padevětovy autorské nápady jsem si cvičně rozdělil na dvojí:
události, které se s přivřením oka mohly stát a vlastně jen vyplňují
bílé místo vtipným, uvěřitelným detailem, neodporujícím našemu "smyslu
pro realitu"; za druhé takové, které říkají: celé to bylo jinak! Tyto
apokryfní žerty mnohdy ústí do provokativních hříček. Takže pokud vám
dosud není jasné, kdo spunktoval požár Národního divadla, čím
přičiněním přišli o život Miroslav Tyrš, Jaroslav Hašek nebo Viktor
Dyk, čeho byli schopni se dopustit L. N. Tolstoj nebo Petr Bezruč v
zájmu své inspirace, zde se vám to ozřejmí v plné nahotě! •• Přídavkem
oproti předchozímu vydání je závěrečná delší povídka Venda a patron země české.
S jejím hrdinou prožijeme na jednom místě šňůru velkých okamžiků
národa. Na rozdíl od něj jim rozumíme, přesto se pak musíme vyrovnat s
hodnocením, kterým své půlstoleté pozorování uzavírá. •• Ještě jeden
zásadní poznatek, byť nikoli překvapivý: nejfrekventovanější kulisou
významných českých okamžiků je zakouřený sál levného hostince...Přeložil, poznámkami a průvodním slovem opatřil Julius Enders. Praha, Rezek 2019. 539 s. - ISBN 978-80-86027-40-1
Tak,
tak, ponořil jsem se do antického dramatu. Ba k samým kořenům řecké
tragédie, do díla zakladatele evropské divadelní tradice.
Aischylos
napsal 90 her, ale jen sedm se jich v úplnosti zachovalo: Peršané, Sedm proti Thébám, Prosebnice,
Agamemnón, Oběť na hrobě, Usmířené Lítice a Upoutaný Prométheus. V tomto výčtu
čtvrtá, pátá a šestá hra tvoří úplnou trilogii Oresteia.
(Bylo totiž tehdy obvyklé uvádět během jedné divadelní produkce tři
tragédie a jednu komedii.) •• Knižní vydání překladů všech sedmi
tragédií je literární událostí. A to s téměř sedmdesátiletým zpožděním.
Julius Enders na nich pracoval v letech 1949-1951 a byl jediným z
českých překladatelů, od něhož máme celý aischylovský komplet. Díky
svému protirežimnímu smýšlení byl však personou non grata a v roce 1953
byl coby učitel exemplárně odsouzen na sedm let za "trestný čin
sabotáže, pobuřování a šíření poplašné zprávy". Na vydání Aischyla - i
přes příznivý posudek věhlasného filologa Ferdinanda Stiebitze - nebylo
pomyšlení. •• Na každou z tragédií jsem si vyčlenil chvíle nerušeného
soustředění. Překladatel se rozhodl co nejpřesněji převést metrum
řeckého originálu do českých přízvučných veršů. I přes
občasnou nezvyklost až kostrbatost slovosledu je odměnou prožitek
sváteční starobylosti, která odpovídá Aischylovu vyjadřování, neboť on
sám si liboval ve slavnostní archaičnosti. •• U žádného z těchto dramat
jsem se nenudil. Jestli je mám seřadit podle dojmu, pak nejsilněji na
mě působily první dva díly Oresteie
(čili Agamemnonův nešťastný návrat z trojské války a poté msta jeho
syna na matce-vražedkyni), nejméně by mi chyběli Peršané.
••
Že v knížce najdu vysvětlivky, jmenný rejstřík a rodokmeny postav, to
mě nepřekvapilo tolik, jako "seznam věcí", tj. rejstřík snad všech
použitých podstatných jmen! Takže například "sníh" (vybral jsem si ho,
protože právě koukám na tu velikonoční činu za okny!) najdete ve 213.
verši Sedmi proti Thébám,
559. a 793. verši Prosebnic a
564. verši Agamemnona.Clifford A. Pickover: Kniha o vědě. Od Darwina k temné hmotě: 250 milníků v dějinách přírodních věd.
Z anglického orig. přeložili Petr Holčák, Ivan Štoll, Jan Klíma a Pavel Pecháček. Praha, Dokořán a Argo 2020. 535 s. - ISBN 978-80-7363-965-5 a 978-80-257-3230-4
S tímtéž autorem jsem už absolvoval procházku
po milnících matematiky (Matematická
kniha, Čz 8.12.2013).
Poté jsem měl půjčenou Knihu o fyzice,
ale ta mě příliš neuspokojila. Ke zpracování některých kapitol jsem měl
výhrady... a kromě toho, bylo v ní moc fyziky. •• Do
Knihy o vědě je
chronologicky
seřazeno 250 přelomových událostí z dějin matematiky, fyziky, chemie,
techniky, biologie, lékařství a psychologie. Každé z nich je věnována
jedna strana textu spolu s celostránkovou ilustrací. Seznal jsem, že
matematické milníky jsou převzaty z výše zmíněné Matematické knihy, což je ovšem
pochopitelné. On je to prostě asi užší výběr z obdobných oborových
přehledů (The Chemistry Book, The
Engineering Book, The Biology Book
atd.), z nichž většina do češtiny zatím nebyla přeložena. •• Je to
zajímavé,
poučné čtení, které prohloubí čtenářův vhled do vývoje lidského poznání
a technologického pokroku. Stručnost textu ovšem mnohdy vedla k velmi
vágnímu vysvětlení objevu či vynálezu (nebo ho dokonce postrádá). Co se
týče
ilustrací, kniha má ambice být zároveň výtvarnou galerií. Většinou
nějakým způsobem ilustrují téma, ovšem velmi různorodými způsoby, někdy
více a někdy méně užitečnými pro uchopení tématu. Někdy jsou to jím
inspirované umělecké kreace, jindy zas portrét vědce... Podivil jsem
se, že vypuštění první vesmírné družice (1957) je namísto vyobrazení
Sputniku doprovozeno fotografií Intelsatu z počátku 90. let. •• K
drobným nedorazům patří, že u hesla Spektrum
elektromagnetických vln
není nikde zmínka, jak se vztahuje k uvedenému letopočtu 1864. •• Ještě
bych mohl vypíchnout dvě témata, která se ukázala být zrovna vysoce
aktuální: Strojek z Antikythery
(asi 125 př. n. l.), unikátní výpočetní astronomický přístroj, vylovený
z vraku starověké lodi, se před několika dny dostal na stránky médií,
poněvadž se vědcům podařilo sestrojit jeho digitální model objasňující,
co všechno tento zázračný mechanismus uměl. Článek Polymerázová řetězová reakce
(1983) objasňuje podstatu biotechnologie PCR, díky které se nyní v době
pandemie covidu z PCR testů dozvídáme, kdo z nás je "pozitivní".Jan Sucharda: Situace
Hradec Králové, Kruh 1971. 89 s.
Dodržel jsem závazek a přečetl jsem si knižní prvotinu autora, od něhož jsem zde před měsícem představil povídkovou knížku Setkání (Čz
7.3.2021). Pozoruhodná je skutečnost, že mezi Suchardovou prvotinou a
"druhotinou" uběhlo téměř půlstoletí. Což nemá smysl komentovat, pokud
neznáme důvody. Nicméně existenciálně laděné tvorbě - což je případ
knížky Situace - nadcházející
normalizační doba jistě nepřála. •• Útlá sbírka sedmi povídek za
přečtení stojí a jistá psychologická spřízněnost s novou tvorbou tam je
také. Příběhy citové vykořeněnosti někdy míří do prázdnoty či beznaděje
(bezútěšnost kulminuje v povídce Noc),
a to se zřetelným kafkovským nádechem; častěji ale přece jen do lehkého
optimismu. •• Dobovou atmosféru autorova debutu dobře ilustruje obrat
"...když jsem jako člen jisté organizace chodil na delší výlety" - tedy
do očí bijící a pravděpodobně vynucená náhrada za v té době již opět
zakázané skauty (v první povídce Netušení, s. 9-10). •• Povšiml jsem si jednoho motivu opakujícího se ve staré i nové knížce: poslech varhanní hudby v kostele. V knížce Setkání jde o zážitek z kostela v Reykjavíku (povídka Koncert), v knížce Situace závěr povídky Letní pobožnost.
V zajímavém kontrastu se tak propojilo prostředí velkého chrámu
metropole v cizině a intimní prostor maloměstského kostelíka kdesi v
Čechách. Vznešené tóny varhan v jednom případě doprovázejí nevyřešenou
záhadu s cizí ženou, ve druhém jsou kulisou pro úlevnou pointu příběhu,
který hrozil skončit zoufalstvím a prázdnotou. V závěru této posledně
jmenované povídky čteme větu, která se mi zdá příznačná: Najednou je všechno prosté, příběh dostává smysl.
Praha, Práh 2011. 918 s. - ISBN 978-80-7252-338-2
Jméno
matematika Petra Vopěnky je mnohým lidem povědomé z dob krátce
polistopadových, byl totiž v Pithartově vládě po dva roky ministrem
školství. Jenže politická kariéra byla v jeho životě jen krátkou
odbočkou. Byl především vědcem-myslitelem, který svůj obor pojímal v
přesazích do filozofie a dějin myšlení. Právě filozofické a historické
souvislosti matematiky, respektive geometrie, jsou námětem čtyř knih Rozprav s geometrií, na nichž
pracoval téměř dvě desetiletí (1981-1996) a později (2001) je uspořádal
do souhrnného vydání, které nazval Úhelný
kámen evropské vzdělanosti a moci.
Zájem o něj byl takový, že vydání z roku 2011 je již čtvrté. •• Právě
sepětí matematiky a filozofie na pozadí dějin civilizace mě k tomuto
Vopěnkovu dílu přitahovalo a lákalo, ale nebyl jsem si tak docela jist,
zda bych si na něj mohl troufnout. Mezitím jsem si přečetl jeho
drobný "odskok do beletrie" - Hádání
v hospodě (Čz
19.4.2015). Nakonec jsem si troufl. Kupodivu jsem celé Rozpravy
zdolal za dva měsíce, což mělo dva důvody: jednak Vopěnkův
srozumitelný a výstižný styl psaní, jednak to, že jsem se v
geometrických výkladech neobtěžoval pronikat do všech podrobností,
například do náročnějších důkazových partií. Podřídil jsem čtení svému
zájmu o filosofické a historické souvislosti, o vliv geometrie na vývoj
přírodních věd a vůbec chápání světa. Z dlouhé, ale zajímavé
cesty vybírám pro následující řádky jen několik poznámek. •• Vopěnka
hovoří se čtenářem lidsky a k ilustraci svých myšlenek používá příměrů
z běžného života. Dovedu si ho představit jako přednášejícího, který
své posluchače okouzlí vtipem a rozesměje. Ale taky použije i věci
docela vážné - například kapitolku Konec,
mez, hranice
zakončuje (na s. 278) příměrem těchto tří pojmů ke vztahu mezi "smrtí"
a "koncem života". •• Co se člověk napřemýšlel o nekonečnu, když rozum
bral... Proto byly pro mě obzvlášť zajímavé druhé Rozpravy, nazvané Prosvětlení cesty k nekonečnu.
Zajímavé bylo sledovat, jak myšlení o nekonečnu souviselo s křesťanskou
teologií. •• Novověké evropské vědě zrozené z renesance Vopěnka
přisuzuje schopnost "důkazu nutnosti Boha". Připomíná pokusy o
rozumové, logickými prostředky vystavěné důkazy Boží existence, byť
byly jinými (též věřícími) mysliteli zpochybněny. Vzápětí čtenáře
provází krok po kroku "důkazem Boha" nalezeným v pozůstalosti K.
Gödela. Nicméně v exkurzu do dějin evropského myšlení jsme především
svědky vítězství nové přírodní vědy nad teologií, a to za použití
zbraní, které sama scholastická teologie vybudovala. Vopěnka zdůrazňuje
podobnost scholastiky a marxismu - jak v jejich vzniku, tak v jejich
pozdějších osudech. Marxistická filozofie je tu podrobena zdrcující
kritice až výsměchu (Osa novověkého
evropského myšlení, s. 389-394). •• Ve třetích Rozpravách (Geometrizace reálného světa)
jsem se důkladněji seznámil s Descartovým a posléze Newtonovým přínosem
pro výklad světa. Některé Newtonovy teze považoval autor za vhodné
předložit i na faksimile latinského originálu; nedalo mi to a z piety
jsem si souběžně přečetl alespoň výklad pojmů absolutního času a
absolutního prostoru (s. 690/702). •• Nová přírodověda a s ní souvisící
výklad světa se odrazil v uvažování o člověku a lidské společnosti, v
etické filozofii. Do výkladů o determinismu a svobodné vůli vstupuje
filozof Masaryk (s. 791), mravní zásady koncipované Kantem (s. 812) a
dále "materializace" lidské společnosti podle Marxe a jeho
následovníků. •• Vopěnkovo veledílo na devíti stech stranách mělo být
jen prvním počinem "psychoanalýzy matematiky". Předpokládal
vznik dalších, neméně rozsáhlých prací věnovaných dalším matematickým
oborům. Z nich se mu podařilo vydat už jen jednu z plánovaných čtyř
knih o teorii množin (asi byste nečekali, že ponese název Podivuhodný květ českého baroka).
Zajímavá je i autorova zmínka o existenci Pátých a Šestých rozprav s geometrií, které
mají z jistých důvodů zůstat navždy jen v rukopise...Předmluva Václav Bělohradský. Fotografie Matěj Dereck Hard. Praha, 65. pole 2018. 381 s. - ISBN 978-80-88268-12-3
Tomáš Sedláček: Druhá derivace touhy. Na prahu digitální teologie. Úvahy nad (ne)končícími otázkami
Předmluva Michael Žantovský. Fotografie Martin Tiso. Praha, 65. pole 2020. 332 s. - ISBN 978-80-88268-32-1
První
z těchto dvou knih jsem objevil v roce 2019 na pražském knižním
veletrhu a váhal jsem jen chvilku. Nepochyboval jsem o tom, že autor Ekonomie dobra a zla (viz Čz
2.11.2015) mě potěší dalšími neortodoxními úvahami o věcech
ekonomických a těsně i volně souvisejících. Navíc poblíž zrovna pobíhal
sám autor a velmi vstřícně mi do ní vepsal věnování (Martinovi! přeji konsolidaci tužeb).
•• Následně jsem zjistil, že je to první z trojice sborníků článků,
které Sedláček psal týden co týden pro Hospodářské noviny. Zahrnuje
celou dekádu 2008-2018. Druhý svazek, který jsem si nechal nadělit loni
k Ježíšku, čerpá ze stejného období a liší se výběrem témat. Obdobné to
zřejmě bude i s budoucím dílem třetím. Sloupky můžete číst v
chronologickém pořadí, nebo si vybrat některý z tematických okruhů dle
přehledu v obsahu. •• Sedláček, to je gejzír neotřelých myšlenek, pro
"pravověrné" ekonomy mnohdy zajisté provokativních až kontroverzních a
kacířských. Mimo jiné tím, že "míchá" ekonomii s jakýmikoliv dalšími
obory lidské činnosti - filozofií, psychologií, politikou, sociologií,
teologií, semiotikou, teoretickou fyzikou, literaturou, filmem atd.
Tím, že zpochybňuje svatý grál trvalého ekonomického růstu, přehnanou
víru v trhy, oddělování ekonomiky od etiky... Ostatně, otazníky a
pochybování má za přínosnější než slepou víru v ekonomické autority -
to mi dalo vzpomenout na četbu Tomáše Halíka (Co je bez chvění, není pevné, viz Čz
1.10.2015). •• Se čtením prvního svazku jsem začínal před rokem. Právě
začínala koronavirová krize a Sedláček mírnil paniku s tím, že si holt
oddychneme od honičky za neustálým růstem, který je tak jako tak
nezdravý a nesmyslný (necituji, jen volně parafrázuji). Nešlo
přehlédnout paralelu mezi šířením hrozivé krizové bubliny po roce 2008,
jak ji autor reflektoval v jedenáct let starém sloupku, a aktuálním
šířením koronaviru, který hrozí vyvolat krizi nemenšího dosahu.
Problémy, které se možná teprve začnou na nás valit, stvrdí Sedláčkem
několikrát opakované teze o tom, jak se topíme v blahobytu, aniž si to
připouštíme. Neboť: "Buď budeme spokojeni s tím, co máme, nebo nebudeme
spokojeni nikdy." (s. 53 v druhé knize) •• Pokud jste frustrováni z
politiky a politiků, přečtěte si v druhé knize článek Proč zrovna z politiky má přijít spása?
(zveřejněno 18.9.2014). Poukazuje na přeceňování vlivu politiky na náš
život. Přesto hned v následujícím textu (a v některých dalších) najdeme
roztrpčení z české politiky koketující s východními nedemokratickými
režimy. S tím souvisí kardinální otázka, položená na úvod článku z
12.11.2015, o tom co jsme očekávali od pádu režimu v roce 1989: Chtěli
jsme kapitalismus zejména kvůli svobodě, nebo kvůli růstu blahobytu? ••
Měl bych toho ještě hodně k citování z míst, která mě zaujala, ale to
bych se upsal... •• Knižní vydání Sedláčkovy publicistiky má jednu
nectnost: časté opakování (leckdy i doslovné) stejných tezí. Pokud to
tak nevadilo v novinách, kde asi autorovi stálo za to se s tou kterou
myšlenkou opět připomenout, v knize to působí nepatřičně a trapně. Na
druhou stranou, nechtěl bych být tím redaktorem, který po této stránce
labyrint několika stovek článků vyladí.Jorge Amado: Pasačka koz aneb Návrat marnotratné dcery
Z portugalského orig. přeložil Miloslav Žilina. Ilustrace Miroslav Jiránek. Praha, Svoboda 1983. 573 s., Členská knižnice
Opět
výtečný Amado. Barvitý příběh z maloměsta v zapadlém koutě Brazílie.
Titulní hrdinku odtud kdysi s výpraskem vyhnali a ona se po letech
vrací na návštěvu rodného hnízda jako tajemstvími obestřená a ve své
zámožnosti velkorysá žena. Do spleti vztahů místních obyvatel zasáhne
kromě ní i hrozba výstavby továrny, která by nenávratně zničila zdejší
proslulé pláže. V dramatických peripetiích se tu střetává velká i malá
politika, velké vášně i malost hamižnosti, velké naděje i velká
zklamání, velké ctnosti i neméně velké nectnosti. Typická amadovská
vlídná ironie k postavám a postavičkám. Oproti jiným jeho románům,
které jsem zatím četl, také bujará dávka sexuálního apetitu. A opět se
zdá, podobně jako v posledně zmíněných Starých námořnících (Čz 28.11.2020), že sympatie
vypravěče se nevyhýbají těm hrdinům, kteří by si je podle "mravně
vyspělých občanů" zasloužit neměli.Jan Sucharda: Setkání. Povídky z Islandu
Doslov Jana Jakšová. Hrotovice, Jan Sucharda - JAS 2019. 133 s. - ISBN 978-80-905523-7-1
Kdysi
jsem absolvoval dvoutýdenní cestování po Islandu, a ačkoli jsem se tam
již nikdy nevrátil, zůstal ten ostrov (i s několika "vedlejšími"
ostrůvky) ve mně hluboce zapsán. Jímá mě závist vůči těm, kteří se tam
vydávají opakovaně a nechávají se uchvátit dalšími a dalšími
islandskými tajemstvími. Jako třeba Jan Sucharda, kterého znám z
přednášek o Islandu a autora úžasných fotografií. Přesto pro mě bylo
překvapením, když se pod jeho jménem objevily krátce po sobě hned dvě
knížky povídek: Setkání
(2019) a Ryby v soli
(2020). Zkusil jsem jednu z nich, byť s prvotní nedůvěrou vůči
beletristickému začátečníkovi "na stará kolena". Ale to jsem netušil,
že své beletristické debutantsví má už půl století za sebou! Knížka
"existenciálních povídek" Situace
mu vyšla roku 1971. Už jsem si ji rezervoval v naší knihovně. Na
srovnání s autorovými novinkami jsem upřímně zvědav. [viz Čz 5.4.2021] •• Po zdlouhavém
úvodu tedy něco k islandským povídkám. A fotografiím. Každou z krátkých
próz totiž zahajuje černobílá krajinářská fotografie, zachycující místo
děje. Převažují osobně laděné příběhy s přímou účastí autora. Líčí se v
nich běžné, sic zajímavé zážitky z putování po různých lokalitách, ať
už běžně přístupných, nebo odlehlých a lákajících dobrodružné povahy.
Nicméně jejich pointou je nezřídka tragédie: vypravěč v důsledku
nešťastných náhod nebo tajemných okolností přichází o život, anebo je
omráčen nevysvětlitelnou záhadou. Z nich mě nejvíce zamrazilo nad
povídkou Spasitel, jistě
proto, že jsem si sám při sledování řidičů projíždějících brody na
vnitrozemských cestách Islandu představoval to nejhorší... Pak několik
příběhů z minulosti, kombinujících skutečné historické události s
literární fabulací. Z nich si mě získala povídka Colt 1911,
jejíž jádrem je nešťastná událost u britských jednotek operujících na
ostrově za 2. světové války. •• S ochutnávkou jsem spokojen a časem
jistě sáhnu i po té druhé, novější sbírce. Nemluvil bych sice zrovna o
literárním mistrovství, ale příjemným překvapením bylo, že nezůstalo
jen u "cestopisných povídek". Prolínání reálných míst a zážitků s
přiznanou fikcí vznáší dráždivé otázky, kde končí jedno a začíná druhé.
Jen nedokážu posoudit, nakolik je zobrazení prostředí islandských
plání, útesů, jeskyní či říčních delt přesvědčivé pro ty, kdo jej
nenavštívili (přestože jim mohou pomoci fotografie). Na mě zapůsobilo
právě to, že jsem si islandská "genia loci" dokázal vybavit a takřka
jsem je měl před očima.Za letních nocí se tu nespí lehce. Antologie povídek z finského severu
Editorka Lenka Fárová ve spolupráci s Violou Parente-Čapkovou, Janem Dlaskem a Lassem Suominenem. Překlad Zuzana Burdová [...aj.]. Doslov Viola Parente-Čapková, Jan Dlask a Lenka Fárová. Příbram, Pistorius & Olšanská 2019. 135 s. - ISBN 978-80-7579-054-5
Se
severem Finska nemám takovou zkušenost jako s Islandem, i když právě ve
Finsku jsem se aspoň na skok dostal za severní polární kruh - jenže v
létě a k přežití nám tehdy stačila trička s krátkým rukávem. •• Sborník
představuje dvanáct finských prozaiků - z toho osm žen. O překlady se
postarali studenti filologie z FF UK v Praze a antologie je vlastně
výstupem z jejich překladatelského semináře. Vybrali si texty tematicky
spojené se severem země, drsnými končinami odlehlými od "civilizace".
To, že jsou životním prostorem Laponců, totiž Sámů, se v knize neodráží
tak často, jak jsem očekával. Ale třeba v povídce Joik (Maritta Lintunen) se dostane
i na jejich svéráznou kulturu a šamanská kouzla. Potěšila také Historka o moruškách (Henni Kitti)
nebo groteskně laděná Zkáza prodejny
s alkoholem
(Mikko-Pekka Heikkinen). Vypovídají mnohé o tom, jak se obyčejným lidem
tam na severu žije. Jiné prózy čerpají z minulosti. Hrůzné válečné
zážitky dominují povídce Zlí lidé
od sámské autorky Siiri Magga-Miettunen - o to naléhavěji, že jsou
popsány malým děvčátkem. Syrové miniatury lidských povah a osudů
oživnou v ukázkách z povídkových knih Rosy Liksom. Zaujala mě existence
náboženské sekty laestadiánů, zmíněných jednak ve výše uvedené povídce
M.-P. Heikkinena, ale zejména pohledem jejich bývalé členky v povídce
Hanny Hauru Vše, co měla, Bohu
odevzdala.
Něco takového mi se severskými národy nejde dohromady. Každopádně četba
antologie léčí z idylických či romantických představ o nejsevernější
Evropě.Sto básní. Svět staré japonské poezie
Z japonského originálu přeložila, komentáře a doprovodnou studii napsala a ilustrace vybrala Helena Honcoopová. Praha, DharmaGaia 2020. 365 s. - ISBN 978-80-7436-103-6
Hjakunin iššu (Sto básní od sta básníků) je
slavná antologie, do které básník Fudžiwara no Teika někdy po roce 1235
vybral sto waka,
tj. pětiveršových básní o 31 slabikách. Z poetických perel, které
vznikaly přímo u císařského dvora, sestavil reprezentativní sbírku
poezie od 7. do 13. století. Stala se jedním z kánonů japonského
básnictví a byla mnohokrát vydávána a ilustrována. Následovaly její
variace, parafráze apod. Zásluhou Heleny Hancoopové si český čtenář
může dopřát nejen kompletní překlad sbírky (v bilingvním vydání, a to
japonsky v
původním písmu i v latince), ale též zasvěcený komentář, medailonky
autorů,
obsáhlé průvodní statě, rejstříky... Neméně pozoruhodná je ilustrační
výbava: téměř ke každé básni je přiřazena reprodukce příslušné
ilustrace, zpravidla barevné dřevořezy z 18. a 19. století (ale i
starší či naopak mladší). Jazykový systém japonštiny umožňuje mnohdy
několikerý výklad, na což překladatelka upozorňuje a mnohdy i doplňuje
alternativní překlady. V průvodních textech je nadto obsaženo dalších
více než sto básní vybraných z tzv. Císařských antologií. •• Užíval
jsem si waka po kapkách a těším se, že se k nim budu tu a tam vracet.
Za své favority z prvního čtení jsem si označil básně č. 27, 31 a 78,
ale je to spíše náhodná volba vztažená k náladě chvíle, ve které jsem
je četl. Výmluvnějším sdělením bude, že nanejvýš tak každá desátá
ukázka mě neoslovila.100 best-loved poems
Edited by Philip Smith. New York, Dover Publications 1995. X a 101 s., edice Dover thrift editions. - ISBN 978-0-486-28553-5
Pro
další stovku básní se přesuneme ze starého Dálného východu na západ, na
britské ostrovy a do Ameriky. Antologie sta nejoblíbenějších básní od
renesance po rané dvacáté století vyšla ve stejné edici, s níž jsem už
měl tu čest u Roberta Burnse a Roberta Frosta (obě viz Čz
18.10.2020). Neodolal jsem jí, přestože číst poezii v angličtině vyjde
pro mě téměř nastejno jako číst poezii v japonštině. Ale chytl jsem se
onoho "téměř" a usoudil jsem, že bych mohl zkusit paralelní čtení s
českými překlady. Vedla mě k tomu úvaha, že nejoblíbenější anglické a
americké básně přece budou - alespoň v drtivé většině - snadno k mání v
české verzi. Skóre ve prospěch nalezených překladů se nakonec zastavilo
na poměru 64:36. Bylo by jistě o něco příznivější,
kdybych se neomezoval na vlastní knihovnu a internetové zdroje. Ale o
důslednost mi nešlo, ty dvě třetiny obsahu byly i tak dostatečně
"výživné". U zbylé třetiny jsem většinou alespoň vystopoval smysl díla,
často i díky Wikipedii (rozuměno té anglické), kde jsou významnějším
básním věnována
samostatná hesla. •• Obzvláště mě potěšilo a uspokojilo, když bylo k
mání hnedle několikero různých překladů. To byl - samozřejmě vedle
Shakespearových sonetů - případ třeba Johna Donnea nebo Johna
Keatse. Například Keatse jsem konzumoval v českých překladech Jarmily
Urbánkové, Jiřiny Haukové, Hany Žantovské,
Jaroslava Vrchlického a Václava
ZJ Pinkavy a k tomu ve slovenském
překladu Mariána Andričíka. •• Samotné originály stojí za
to si poslechnout v profesionálním přednesu - stačí na YouTube zadat
autora a název básně. Mňam!Úvodní studie a komentář Martin C. Putna; překlad Martin C. Putna, Karel Šiktanc, Martin Bažil a Rudolf Neuhöfer. Praha, Herrmann a synové 2019. 309 s., edice Poslední Římané. - ISBN 978-80-87054-61-1
Decimus Magnus Ausonius (310-395), jedna z výrazných
osobností kultury pozdního Říma, mě zaujal před časem v antologii Sbohem, starý Říme, viz Čz
12.2.2018. A to jsem tehdy netušil, že právě v Ausoniově případě čtu
překlady Karla Šiktance, tehdy v normalizačních letech zakázaného a
schovaného za vypůjčenými jmény. To v předmluvě k tomuto vydání Ausonia
objasňuje Martin C. Putna. Tedy další můj oblíbenec. Šiktancovy
překlady byly využity i v této knize, a tak Poslední legrace
pro mě byla hned trojím přátelským setkáním. •• Překlady jsou tištěny
souběžně vedle latinského originálu. Ač jsem se základů latiny,
pochycených na gymnáziu během jednoho roku nepovinné výuky, vše
zapomněl, dopřál jsem si nyní tu a tam latinské četby - jen tak, "z
legrace", či snad pro zjištění, jak to zní. •• Básník patřil již ke
generaci římské inteligence ovlivněné křesťanstvím. K jeho blízkým
přátelům patřil (pozdější) svatý Paulinus z Noly. Ve výboru však vedle
Ausoniových "důstojných" veršů čteme i dílka úsměvná a rozverná, ba až
za hranicí pornografe. Z těch prvních, čili "seriózních", mi stojí za
zmínku básnický cestopis Mosela,
z těch dalších vzpomínkově-portrétní cyklus Profesoři z Bordeaux a z těch
posledních mnohé ukázky epigramů. Za básnický majstrštyk lze považovat Svatební cento,
báseň barvitě popisující svatební veselí a svatební noc, ale přitom
poskládanou z citací z velkého Vergilia. •• Editor výboru a autor
většiny překladů Martin C. Putna dává přednost volnějšímu - i dosti
volnému - překladu, čímž dociluje větší autentičnosti, než kdyby se
přísně držel předlohy. Coby vzorek českého čtenářstva mohu potvrdit, že
četba šestnáct století starých veršů díky tomu poslouží nejen k
rozšíření rozhledu, ale skutečně i k pobavení.Praha, Epocha 2020. 332 s. - ISBN 978-80-7557-964-5
Můj sympatizující postoj k Lužickým Srbům se v Čz projevil už několikrát, například
po četbě lužickosrbského překladu Máchova Máje
(1.6.2012) nebo některých publikací vydaných varnsdorfskou knihovnou.
Vydání knížky shrnující pro širší veřejnost aktuální stav
lužickosrbských záležitostí je pro mě příjemným překvapením. Co se v ní
najde? Etnolog a historik Leoš Šatava do ní shrnul své články, eseje a
studie z několika posledních desetiletí. Lužickosrbskou problematikou
se zabývá z různých úhlů pohledu, od základních informativních statí po
odbornější texty s etnologickým, sociolingvistickým a literárněvědným
zaměřením. Sborník je proto uspořádaný do čtyř tematických bloků. •• Co
z toho bylo pro mě nejzajímavější: Především aktuální stav zápasu
malého národa s pokračující asimilací uvnitř drtivě převažujícího
německého osídlení. Nedávno jsem se z oficiálních internetových zdrojů
marně snažil vydobýt relevantní údaj o počtu lužickosrbského
obyvatelstva. Nyní jsem v obraze: údaj z propagačních materiálů z 90.
let o 60 tisících je už dávno passé. Lužickou srbštinou jako svým
přirozeným jazykem nyní mluví ani ne 20 tisíc lidí (cca 10-15 tisíc v
Horní plus 1-2 tisíce v Dolní Lužici). Spolu s těmi, kdo se hlásí k
lužickosrbské národnosti bez ohledu na používaný jazyk, to bude asi tak
dvojnásobek. •• V článcích shrnujících novodobý vývoj mě zaujalo
hodnocení etapy za NDR a bezprostředně po sjednocení Německa. Státní
podpora národnostní menšiny dávala "za totality" nebývalé možnosti, ale
její účinek byl zčásti vlažný, snad proto, že byla spojena s
oficiálními ideologickými doktrínami. Vrcholná instituce Lužických
Srbů, tj. Domowina, zprofanovaná úzkou spoluprací s SED, se po pádu
režimu jen těžkopádně přizpůsobovala nové době. Teprve kolem roku 2000
se situace měnila, přicházely nové záchranné aktivity, zejména v reakci
na poměry ve školství. Z některých odstavců prosakuje kritický pohled
na samotnou schopnost sebezáchovy národa, ba i (ač velmi obecně
vyjádřené) pochybnosti nad schopností národních elit prosazovat etnické
a jazykové znovuoživení. Výmluvné je srovnání s úspěchy jiných minorit
ve světě (Baskové, Velšané, Sámové, Maoři...). Své však vykonaly i
globalizační trendy, pod jejichž tlakem se příslušnost k jazykové
menšině jevila nepodstatnou. Podle Šatavy sílí trend podvojného
etnického vědomí: být Lužickým Srbem a zároveň Němcem se nevylučuje. ••
Pozoruhodným příspěvkem je práce o fenoménu "nových mluvčích", tj. o
případech oživení ohroženého menšinového jazyka lidmi, kteří jej
nepřijali v rodinné tradici, ale osvojují si ho z vlastní vůle s
uvědomělým cílem rozšířit jazykovou komunitu. Vyvstává otázka, kde je
hranice mezi "vážným zájemcem" o lužickosrbskou věc a novým
"příslušníkem národa". A zda si od toho lze slibovat nadějné vyhlídky.
•• Jeden z nejstarších článků ve sborníku (z r. 1986) se zevrubně
zabývá
lužickosrbskou komunitou na severu Čech, respektive na Varnsdorfsku. To
mě obzvláště zajímalo, protože do tehdejšího desetiletí spadá i
mé počáteční seznamování s lužickosrbskými reáliemi. Moje "kontakty" s
Lužicí však probíhaly převážně literární cestou, od osvětových brožur
přes antologie lužickosrbských povídek a básní po romány J. Brězana a
J. Kocha. Proto jsem byl obzvlášť zvědav na čtvrtý oddíl Šatavovy knihy
"Literárněvědné studie a recenze". Autor do něj vybral takové své
texty, v kterých zároveň s recenzovaným dílem reflektuje soudobé milieu
lužickosrbské kultury a otázku její budoucnosti. Přivítal jsem text o
Kochově románu Sestup z hor snů.
Ten jsem kdysi přečetl hlavně proto, že se částečně odehrává v
poválečném Varnsdorfu. Recenze mě upozornila na další vrstvy díla, nad
kterými jsem tehdy nepřemýšlel. Jiná stať je věnována básníku Benediktu
Dyrlichovi. Také jeho jsem četl (mj. výbor Naléhavá poezie, viz Čz
22.11.2013). Recenze se týká prvního svazku Dyrlichových memoárů. S
Dyrlichem jsem se setkal na několika literárních akcích a pochopil
jsem, že je pozoruhodnou osobností jak po tvůrčí, tak i po lidské
stránce. Po seznámení s jeho rolí enfant terrible lužickosrbského
(nejen) literárního života ještě stoupl v mých očích. •• Pozornější
čtenář si povšimne, že Šatava v různých obdobích činí varovné
předpovědi: V roce 2000 předpokládal, že následující desetiletí
rozhodne o
budoucnosti národa. V závěru textu z r. 2006 cílí na horizont
následujících 15 až 20 let. V článku z r. 2016 usuzuje, že Lužičtí
Srbové
"stojí před svou zřejmě poslední historickou šancí přetrvat jako
svébytné malé etnikum" (s. 66). Nejsem tak blízko u zdroje jako on a
mám o "ostrůvku Slovanů v německém moři" jen zlomek vědomostí, nyní o
něco posílených touto knihou. Moje úvahy tíhnou k umírněnému pesimismu.
Pokud totiž prvně zmíněnou predikci z přelomu milénia vezmeme za slovo,
můžeme s nepotěšením konstatovat, že je rozhodnuto. Asimilace zřejmě
bude pokračovat a "tvrdé jádro" bude stále užší,
osamocenější (a možná tím tvrdší). Byť se po řadu generací ještě může
udržet, bude
stále více nabývat charakteru exotické výlučnosti. Nádech jinakosti a
exkluzivity sice přitahuje zájem a záchranářské aktivity, k
oživení přirozené národní kultury v masovějším měřítku to však asi
nepostačí. •• Škoda by byla i na naší straně. Na nynějšího "slovanského
menšího bratra", s nímž stojí za to provozovat kulturní výměnu, pak
bude následující generace pohlížet už jen jako na relikt s pozoruhodnou
minulostí nebo folklorní kuriozitu.Vybral, přeložil a komentářem opatřil Ladislav Novák. Praha, Stání nakladatelství krásné literatury a umění 1965. 115 s.
Začneme
nový rok poezií, co říkáte? A protože zima je již několik dní
opravdovou zimou, mrzne a krajina je zasypaná sněhem, přizpůsobíme se a
pobudeme chvilku u Eskymáků (podle dnešního úzu spíše Inuitů, ale to
se v době vydání knížky ještě nenosilo). •• Básník a výtvarník Ladislav
Novák použil etnografický materiál sesbíraný grónským polárním
badatelem Knudem Rassmusenem a jeho žákem Paulem-Émilem Victorem.
Čerpal z německých a francouzských překladů a vzhledem k zásadní
rozdílnosti jazykového systému eskymáčtiny označuje český převod za
pouhou parafrázi. Další zvláštnost: u
přírodního národa postrádající psanou literární tradici má "poezie"
nutně jiný
charakter, než na jaký jsme zvyklí. Texty písní, popěvků či zaříkávadel
zachycují ústně předávanou tradici. Často bezprostředně reagují na
drsné životní podmínky, zimu, hlad, samotu, nemoc, rodinné trable,
tragickou smrt, ale
také výtrysky štěstí, radosti, souznění s přírodou, úspěšný lov. Mnohdy
mají písně známého autora či autorku, u některých komentář poskytne
přesné
okolnosti jejich vzniku. Vedle "poezie všedního dne" jsou druhým
extrémem staré, po generace přenášené texty, jejichž smysl je i
samotným Eskymákům záhadou. •• Překladatel v předmluvě obhajuje užití
prvků hovorové a obecné češtiny: prý je to jediný způsob, jak eskymácké
písně věrně tlumočit. Musím mu to věřit, přestože mám pocit, že to s
nimi přehání. •• Za ilustrace posloužily působivé reprodukce
eskymáckých kreseb či rytin. Škoda, že aspoň ty celostránkové - vlastně
dvoustránkové - fotoreprodukce nejsou opatřeny nějakým komentářem. ••
Příjemným zjištěním je, že reedice antologie vyšla v roce 2005 v
nakladatelství BB/art.Píseň mladého chlapce: "Nádherný moře plný tajících ker / plný jiskřícího ledu / strašlivá únava mě přemohla / a já vodpočívám / když sem se vydováděl / na tvejch slunečnejch březích"
Na závěr příběh, kde, kdy a jak jsem ke knížce přišel. Ano, bylo nejparnější léto, 30. červenec loňského roku. Relaxovali jsme na hudebním festivalu Prázdniny v Telči. Toho horkého dne padlo rozhodnutí osvěžit se výletem za přáteli do sousední Mysliboře. Jedna stanice vlakem. Na telčském nádraží hned u pokladny police s "knížkami do vlaku". Pot mi tekl do očí, když jsem se jimi prohraboval, a náhle to na mě dýchlo: polární mráz, ledová tříšť, vichrem ošlehaní Eskymáci... No dobře, ale v třicítkovém hicu bych se do nich vciťoval s problémy. Schovám si to na zimu!
Petr Hruška: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc
Brno, Host 2010. 407 s., edice Tváře české literatury. - ISBN 978-80-7227-422-2
Karel
Šiktanc. To jméno ke mně zamlada doléhalo jen z dálky, ze zamlžených
končin, v nichž se skrývali autoři "na indexu". S rokem 1989 pro ně
přišel vytoužený návrat ke čtenářům. V tehdejším vydavatelském boomu
jsem se soustředil na I. Klímu, Havla, Škvoreckého, Tigrida, Fischla,
M. Kunderu, Masaryka. Básník Šiktanc zůstával na okraji zájmu.
Teprve mnohem později mi začalo docházet, že i tuto mezeru stojí za to
vyplnit. Rešerše těchto Čz
prozrazuje, že se tak dělo teprve v posledních čtyřech letech, počínaje
sbírkou Jak se trhá srdce
(15.8.2016) a prozatím konče trojicí knih Hrad Kost, Nebožka smrt a Český orloj
(10.4.2020). •• Četl jsem je v pořadí, jak je náhoda přinesla, což
mě "odměnilo" zmatkem v chápání autorské poetiky. Zrovna v Šiktancově
případě je užitečné držet se chronologie vzniku. Na druhou stranu měl
jsem to štěstí, že vrcholnou sbírku Český
orloj
jsem vstřebával až po těch ostatních, starších i novějších. Její
ohromný emocionální náboj mě nakopl k silnějšímu zájmu o básníka
samotného a o jeho literární vývoj. •• Obsáhlá studie literárního
historika a básníka Petra Hrušky je přesně tím, čeho mi bylo třeba.
Hruška zevrubně prochází Šiktancovou tvorbou od prvních publikačních
počátků po první dekádu nového milénia. Věnuje se dobovému
společenskému kontextu, okolnostem vzniku sbírek, jejich reflexi v
recenzích apod., a také - což pro mě bylo nejdůležitější - jejich
interpretaci. Detailně rozebírá básnické prostředky, jichž Šiktanc
využívá. Kromě samotné básnické tvorby sleduje jeho působení v
redakcích literárních časopisů, překladatelské dílo (ze všech nejvýše
jsou ceněna Tři nadání, viz Čz
22.3.2020), pohádkovou tvorbu pro děti, zhusta přetavenou v televizní a
rozhlasové scénáře. Osobní život básníkův odhaluje jen decentně, když
si to vyžaduje souvislost s literární činností. •• Knížka je časově
ohraničena rokem 2008. To bylo básníkovi osmdesát let. Přesto by v
případném dalším vydání mohla být aktualizována o několik dalších
sbírek z následujících let (zatím poslední je Opovážení z r. 2019) a již druhou
Cenu Jaroslava Seiferta (2011).