Jan Boněk: Krabice od bot Vladimíra Renčína

Praha, Eminent 2013. 145 s.

Renčín pod stromeček, moc děkuji, Ježíšku. Kniha o kreslíři, který nás už půlstoletí zásobuje chytrým humorem. Sic je na ní znát, že Renčín je v rozdávání informací o sobě poměrně skoupým a že autor musel trochu "nastavovat kaši". Průběžně vedený dialog je poskládán z rozhovorů poskytnutých různých období, sem tam se i něco opakuje. Také fotografií jako by nebylo nazbyt - nápadné je třeba umístění několika jen málo se odlišujících záběrů pořízených při jedné příležitosti... Ale pro zaujatého čtenáře to není podstatné. A já byl zaujatým čtenářem - už od prvních stránek, kde jsem se dozvídal o sudetských kořenech výtvarníka. Když jsem před dvěma měsíci procházel nejsevernější patníky naší  země za osadou Severní, netušil jsem, že v dobách těsně předválečných totéž činil Renčínův otec, tehdy příslušník celní stráže, a že si v téže obci vyhlédl Renčínovu maminku. Nad kapitolou o famózním úspěchu výstavy ve Staroměstské radnici na podzim 1982 jsem si připomněl, že jsem se tam také tehdy smál! Spolu s celou naší gymnazijní třídou. Jaká to tehdy byla pro Pražany "pecka", to jsem si ale mohl uvědomit až nad komentáři v téhle knize. Další osobní pojítko: Renčínovo autorství libreta k muzikálu Nejkrásnější válka, který jsem později viděl v ochotnickém provedení v Rumburku. / Dobrá polovina knihy je věnována přátelským vztahům s kolegy umělci - Horníčkem, Hrabalem, Preclíkem, R. Křesťanem, Nepilem, Josefem Jírou... / Po přečtení jsem znovu prolistoval už jenom kvůli reprodukovaným kresbám, abych si ujasnil, že nejlepší bude asi ta s tím lidovým mudrlantem ve vinném sklípku: Někdy se sám sebe ptám - odkud jsme přišli, co jsme, kam směřujeme, jaký je smysl lidské existence. Ale pak si naleju odpověď a je zase dobře.

Miroslav Holub: Časoprostor. 2002. 127 s.
Ivan Diviš: Gejzír. 2009. 127 s.
Jiří Kolář: Svědek. 127 s. 2010. / Vše vydáno v Praze v nakladatelství Euromedia Group - Odeon, v edici Skvosty poezie.

Když mi náš knihkupec předhodil štos malých výborů z poezie, zlevněných na jednotných 29 korun, a navrchu ležel Mácha (nebo jiný národní klasik, to už si nejsem jistý), odsunul jsem to celé stranou, že ve "Skvostech poezie" toho pro mě asi moc nového nebude. Pak jsem se jimi přece jen probral a odnesl jsem si tyto tři. / Nejvíc jsem byl zvědav na Diviše: četl jsem do té doby spíš cosi o něm než od něho, a pročítal ty eruptivně chrlené gejzíry veršů, a když jimi teď s odstupem několika měsíců listuji znovu, který z nich se mi asi tak nejvíc zaseknul do duše, tak asi Ó větrné živly odnikud (s. 17) a hned na následující straně A tak. / V Holubovi mi zůstal lísteček k poznámkou "jedna z nejlepších milostných básní" - vztahuje se k Lásce na straně 30 ... a nejvíc mě pobavil Vodník na s. 45. / Nejvíc mě zaměstnal Kolář. Už sonet Dnes nepřicházej (s. 12) zapůsobil jako zjevení, a dále Noc (s. 16), Ležíš vedle mne (s. 26)... Právě před pěti lety jsem se zmiňoval o Kolářově cyklu Mistr Sun o básnickém umění (Čz 23.12.2008), který je parafrází na staročínské dílo Mistr Sun o válečném umění. Tady jsem se alespoň zčásti seznámil s Novým Epiktetem, parafrází na etické poučky starořímského stoického filozofa, vztaženou opěk k básnictví. Je zde zastoupen i Kolář - výtvarník ukázkami z Básní ticha. / Všechny k vydání připravil a medaionkem opatřil Vladimír Justl.

Gao Xingjian: Bible osamělého člověka

Z čínského orig. přeložil Denis Molčanov. Praha, Academia 2012. 447 s.

Ano, je to jeden z těch dvou nedávných čínských nobelistů za literaturu, ale ten, ke kterému se sama Čína nehlásí (na rozdíl od Mo Jena), pro ni je to cizinec-emigrant, Francouz. My to máme s Milanem Kunderou opačně: rádi bychom ho měli za svého (ač k té Nobelovce zatím nedošlo, asi mu těsně unikla), ale on už se k nám nějak nehlásí. / Vztah k bývalé vlasti je jedním ze zásadních témat románu. Málem jsem napsal "komplikovaný vztah", ale on vlastně komplikovaný není: vypravěč po všem, čím si v Číně protrpěl, se od ní - coby zemi se svým zřízením, historií, politikou, coby viníkem jeho zoufalého boje o osobní svobodu a volnost smýšlení - naprosto odstřihnul. Cítí snad lehkou nostalgii, ale zůstal mu z ní hlavně rodný jazyk, jímž se vyjadřuje, jímž píše. Román sám sebe vysvětluje jako odpověď na trýznivé otázky položené jednou z hrdinových milenek, Židovkou, jejíž životní peripetie ji uvrhly ve věčnou nespokojenost a nemožnost vyrovnat se sama se sebou. Tato žena se později vytratí, na její místo přichází jiná, Francouzka: její životní trable a povrchní postoje bychom měli považovat za důsledek západní rozmazlenosti - nicméně pro vypravěče je její nezatíženost zřejmě úlevou. / Líčení osudů hrdiny je pro Středoevropana, ač třeba znalého komunistických výstřelků 50. let, drasticky poučným obrazem Velké kulturní revoluce, absurdního důsledku mocenského boje komunistických elit, de facto genocidy inteligence a svobodného smýšlení. Hrdina se jím nechá strhnout v pudu sebezáchovy - vždyť i ten nejnicotnější rodinný škraloup, zanesený kdesi v jeho osobní složce, mu může být naprosto osudný, a tak nezbývá vrhnout se zapáleně do středu dění na té správné straně. Jenže k bezohledné likvidaci protivníků se nakonec propůjčit neumí, a tak hledá únikové cesty, které by mu navrátily osobní integritu. Hlavně se nenechat zlomit: mohou tě ponížit, společensky znemožnit, fyzicky i politicky znásilnit, ale tvoji vnitřní důstojnost, tvého ducha, ti vzít nemohou. // Autora trochu podezřívám z jisté vypočítavosti: román má to, co takové úspěšné postmoderní dílo má mít, aby zaujal čtenáře i kritiku: střídání časových rovin, epických i reflexivních pasáží, nepřehlédnutelnou erotiku, úvahy o smrti či o umění, hlavní myšlenku o nezlomnosti ducha pro jistotu občas zopakovanou, pro jistotu i pasáž tematizující vztah autor-vypravěč (ta dvoustránková kapitolka mi fakt připadá vsazená jen z povinnosti). / Pozastavil jsem se nad anglickým přepisem čínských jmen. Místo v českých textech kodifikovaných transkripcí Jang-c’-ťiang a Mao Ce-tung si najednou zvykni na Yangzijiang a Mao Zedonga, o mnohých dalších nemluvě; čímž hrozí, že leckteré nám známé osoby a místa přejdeme coby anonymy. Ještě že nám aspoň Peking nechali Pekingem. Ostatně, sám autor se v tradiční české transkripci (použité např. ve Wikipedii) uvádí jako Kao Sing-ťien. / Perlička: 26. prosince, kdy jsem román dočetl, na mě z internetu jukla zpráva, že Čína právě slaví 120. výročí narození velkého kormidelníka Maa.

Roberto Bolaño: Nacistická literatura v Americe

Ze španělského orig. přeložila Anežka Charvátová. Praha, Argo 2011. 191 s.

Literárním světem běží vytržení z chilského (a dílem mexického, španělského) romanopisce Bolaña a doběhlo i k nám. (Doufám, že se vám správně zobrazuje n s vlnovkou; například na Kosmasu ho raději píšou jako Bolaňo nebo Bolano). Zjišťoval jsem to postupně z recenzí a zapisoval si do seznamu, který se pak převtěloval v objednávkový soupis dárků do mé knihovničky. / Jako první doputoval slovník spisovatelů amerického kontinentu, kteří si nějak zadali s nacismem. Vtip je v tom, že to celé je mystifikace. Bolaño ke smyšleným jménům opatřuje životní data, literární díla, fabuluje umělecký vývoj, vzájemné vztahy a vlivy, ohlasy, literární časopisy... a čtenář má za úkol domýšlet veškerou tu ironii mezi řádky. Jak se praví na záložce, jest to celé parodií dějin latinskoamerické literatury, a podle mě i parodií spisovatelsko-slovníkového žánru. Nicméně dílčí hodnocení těch kterých autorů se jistě neslučují se seriózní slovníkovou produkcí. Nadsázka je patrná už i z toho, koho všeho lze zatřídit jako "spisovatele". Některá hesla přerůstají ve fabulovanou beletrii (Carlos Ramírez Hoffman, kupříkladu). Mystifikace je ale mnohde přiznána i anticipací životních dat - letopočty úmrtí 2015, 2017 apod. / Jako čtenář dost málo obeznámený s latinskoamerickým uměleckým světem se musím smířit s tím, že mnohým a mnohým narážkám neporozumím a neodhalím je.  / Po Štědrém dnu už hladím po hřbetě oba nejznámější Bolañovy opusy - Divoké detektivy a 2666. Snad se mám na co těšit, i s přihlédnutím na jejich mnohasetstránkový rozsah. Ale co se mystifikačního žánru týče, s nemenším zalíbením pošilhávám po Pavićově Chazarském slovníku.

Jiří Sucharda: 1863-2013. Jubilejní památník vydaný na oslavu 150letého trvání Sboru dobrovolných hasičů ve Varnsdorfu

Hasiči České republiky 2013. 62 s.

Touhle zimní dobou bych se byl jistě blýsknul vícero regionálními tituly. Jenže letos se mi jaksi nepovedlo osobně se zúčastnit Regionálního knižního minitrhu ve varnsdorfské knihovně, a tak mi většina pomístních edičních výdobytků roku 2013 zůstala jako rest na někdy příště. / Brožura k velkému jubileu varnsdorfských dobrovolných hasičů mě ale minout nemohla. Autor si totiž u mě předjednal podíl na korektuře, a k této spolupráci opravdu nakonec došlo. Měl jsem na to celý jeden večer. Naštěstí se zapojili i někteří další a výsledek trpí (snad) jen několika vcelku přehlédnutelnými nedostatky. / Z obsahu čiší osobní autorovo zaujetí jak historií, tak požární technikou i veškerým děním kolem hasičské profese. Aby ne, on sám je již dvě desetiletí velitelem jednotky místních dobrovolců. Okruh zájemců jistě zahrne i místní a okolní nehasiče, když si povšimnou dobových vyobrazení; nejčtivější pro ně bezesporu bude (notně zfiltrovaný) výčet požárů a dalších neštěstí, u kterých členové sboru zasahovali. / Můj osobní vztah k brožuře o něco prohloubilo i zařazení reprodukce dokumentu, k němuž hasiči přišli mým přičiněním: čestné uznání od okresního výboru hasičstva z roku 1952 za 50letou činnost bratru Františku Dukovi (s. 28). Našli ho mí příbuzní na své chalupě pod Hrádkem, kde dotyční Dukovi - prarodiče současného kardinála a primase českého Dominika Duky - kdysi bydleli. Moje představa sice byla, že diplom skončí přímo v rukou slavného potomka... no ale snad se k němu dostala aspoň elektronická kopie. / Materiálu by prý bylo na několik dalších publikací. Jestli budou i peníze, možná se k nějakému dalšímu výročí dočkáme "volného pokračování".

Marcelo Gleiser: Trhlina ve stvoření světa. Nová vize života v nedokonalém vesmíru

Z anglického orig. přeložil Jiří Podolský. Praha, Dokořán a Argo 2012. 300 s., edice Aliter.

Slovo do pranice k fyzikům - sjednotitelům. Drtivá většina vědecko-populárních knih ze světa kvantové fyziky a kosmologie, které jsem doposud četl, popisovala úpornou snahu nejlepších vědeckých mozků naší planety o vytvoření teorie, která by sjednotila všechny známé fyzikální síly a tím zásadně vyřešila samou podstatu veškerého hmotného světa. Úspěchy dílčích sjednocení a v posledních desetiletích boom strunových teorií dávaly naději, že už už jsme na dobré cestě... Že se to ne a ne podařit, vysvětluje tento autor (fyzik a astronom) provokativním návrhem: Co když je honba za takovou teorií už z principu marná? Co když jednotný popis hmoty není dosažitelný už jen z toho důvodu, že žádný univerzální matematicky symetrický princip neexistuje? Jeho teze nabourávají představu, že svět funguje na principech symetrie, kterou "sjednotitelé" vytrvale hledají. Oponuje tvrzením, že původ našeho vesmíru naopak tkví v asymetrii - nejspíše v náhodné kvantové fluktuaci vakua před 14 miliardami let. Bez něho by nedošlo k velkému třesku; bez prvotní nerovnováhy mezi hmotou a antihmotou by vše anihilovalo dřív, než by vznikly první atomy, natož celý náš svět... / Oponuje i oblíbené myšlence, že fyzikální teorie se tím víc blíží pravdě, čím jsou "krásnější" - tím myšleno symetričtější. Jeho exkurz na pole estetiky míří i do našeho lidského každodenního světa: Vždyť, co se nám ve skutečnosti líbí víc - naprostá symetrie, nebo její drobné "vady na kráse"? S gustem se tu pouští do asymetrií lidského, byť v zásadě symetrického těla: Marilyn Monroe by její mateřské znaménko sakra chybělo... / Symetrii přitom nezatracuje a přiznává jí důležitost pro mnohé struktury v přírodě. "Problémy začnou v okamžiku, kdy se na symetrii spolehneme až příliš a prohlásíme ji za dogma." / Pokládá otázku, co nás vlastně vede k pátrání po "finální teorii", po Konečné Pravdě, kterou jen stačí objevit. Vysvětluje tuto snahu touhou po vševědoucnosti, která opomíjí, že my sami jsme součástí "toho všeho" a že lidská mysl nedokáže konečnou pravdu uchopit. Kořeny samolibého přesvědčení lze najít v mylné platónské iluzi a náboženské víře - zejména té monoteistické.  "Navrhuji, abychom se soustředili na nedokonalosti přírody, nikoli na pátrání po její úplné dokonalosti." / Přiznání, že naše věda "zůstane navždy omezená, limitovaná tím, co o světě víme", ale nijak nedegraduje naši touhu a úsilí o vyplňování dalších mezer v jeho poznání. "Věda je skvělá, i když nikdy nebude kompletní. Je proto dokonce ještě skvělejší." // Značnou část knihy věnuje jednomu z pozdních důsledků prvotní asymetrie: vzniku života. I nad ním pokládá fundamentální otázky - zejména tu, zda vznik organických molekul, poté života a nakonec inteligence je zákonitým výsledkem organizace hmoty, nebo něčím naprosto náhodným a unikátním, stěží opakovatelným kdekoli a kdykoli jinde ve vesmíru. Po stručné a hutné procházce evoluční biologií (která mě v díle fyzika překvapila) dochází k tomu, že inteligentní život je výsledkem velmi specifického řetězce událostí. Kloní se k myšlence, že život se nevyvíjel podle žádného předem vytčeného cíle. Naopak, s úžasem hledí na "souhru velmi specifické planetární historie s velmi specifickou posloupností náhodných mutací", na jejímž konci jsou inteligentní druhy. Poté bilancuje dosavadní argumenty pro existenci či neexistenci života jinde ve vesmíru, a to se zřejmou skepsí. Úvahy na toto téma vedou až v morální imperativ, vyjádřený až pateticky - za každou cenu uchovat život, opatrovat ho jako drahocenný poklad, "ať přetrvá a rozšíří se napříč vesmírem" - to nechť je naším hlavním posláním, když už nám bylo dáno zde pobývat - a mít tu výsadu si svoji existenci uvědomovat!

Clifford A. Pickover: Matematická kniha. Od Pythagora po 57. dimenzi: 250 milníků v dějinách matematiky

Z anglického orig. přeložil Petr Holčák. Praha, Dokořán a Argo 2012. 300 s., edice Zip.

Pro tuhle knihu jsem zahořel nadšením, jakmile jsem ji náhodně vyhmátl knihkupectví. Sedm stovek Kč je obvykle už za hranicí mé ochoty pořizovat si knížku domů, ale v tomto případě jsem... poprosil své blízké o dárek. Pětisetstránková bichle jde chronologicky krok za krokem: vždy dvoustrana textu a ilustrace pro jeden matematický "milník". Namátkou otevírám na straně 80: kolem roku 650 se v Indii poprvé objevuje zápis číslice nuly - a to byl skutečně převrat! Nebo něco novějšího, strana 402: roku 1975 popis fraktálů Francouzem B. Mandelbrotem (tímto tématem jsem se zaobíral nad Mandelbrotovou knihou, která vyšla před deseti lety v edici Kolumbus). / Podnázev Od Pythagora... není přesný, slavnému Řekovi totiž předchází deset kapitolek - mj. magické čtverce, piškvorky, uzly... a překvapivě i tři "objevy" učiněné zvířaty ještě před příchodem lidské mysli. Například cyklus líhnutí jistých druhů cikád, kterým v obraně populace před predátory pomáhají prvočíselné intervaly. V roce mého narození, jak jsem zde zjistil, vznikla zásluhou L. Zadeha fuzzy logika a Heinovo supervejce čili superelipsoid. A poslední "zářez"? Hypotéza matematického vesmíru (rok 2007), o které se shodou okolností zmiňuje i Gleiser v knize, o které referuji výše! / Chválím autora za výborný nápad a nakladatele za krásně vypravenou knihu. Myslím, že jen největší odborníci by v ní nenašli nic nového - ale na ně zas mohou povzbudivě dýchnout některé umělecké kreace ilustrátorů. I když díky nim jsem byl občas i v rozpacích. Důsledná struktura (celostránka textu + celostránka obrazu) u některých medailonů neumožňuje více rozvést vysvětlení tam, kde by ho čtenář-laik jistě přivítal. Ilustrace jsou v ideálním případě pandánem textu, když znázorňují a dovysvětlují matematický jev, jindy jsou jen ilustračním doplňkem - viz podobizny matematiků, a nebo uměleckým ztvárněním geometrických objektů. / Užitečné je, že pod každou kapitolou je seznam odkazů na související objevy. / Občas se nepoučenému čtenáři přihodil i šok. Víte, že prvním "počítačovým programátorem" byla žena? A k tomu dcera básníka lorda Byrona? Viz rok 1822. / Nad milníkem z roku 1702 jsem si připomněl, proč jsem se asi tenkrát nedostal na pražské matematické gymnázium. Dotaz u ústní části přijímaček zněl: drát pevně obepínající zemský rovník (40 tis. kilometrů) prodloužíme o metr, čímž ho o něco zvedneme nad povrch, že? A proleze pod ním kočka? Moje okamžitá odpověď bylo bohužel intuitivní a zbrklá. Následný výpočet podle vzorečku, který jsem vzorně ovládal, mě vyvedl z omylu. V Matematické knize jsem se teprve dozvěděl, že fascinující hádanku provazu kolem Země zveřejnil před třemi staletími Angličan Whiston. (Moje žena mě za tehdejší zbrklost chválí: na jiném gymnáziu, než na kterém jsem nakonec maturoval, bych se nejspíš seznámil s úplně jinou gymnazistkou. Hm, odpovídám, komu bys jinak kupovala drahé knížky, že...)

Marek Řeháček - Jan Pikous - Petr Kurtin: Příběhy lužických rozhleden. Ještědský hřbet. Lužické hory. Horní Lužice. Šluknovsko

Liberec, Petr Akrman - Epicentrum 2012. 221 s.

To jsem se ocitl jednou na takové akci předvádějících se řemeslníků a řemeslnic v Jiřetíně pod Jedlovou. Zastavil jsem se tam u knižního stánku paní Horáčkové. Odcházel jsem s touto knihou, jsa odlehčen téměř o čtyři stovky, zato s nadějí, že mě kapitolky o vyhlídkách severočeského a jihosaského pohraničí vyženou na výlety. Nejdříve ale bilance: z necelých tří desítek představených rozhleden (počítány jen ty dosud existující) jsem jich v té době měl ošlapáno jedenáct. Nedlouho poté jsem ošlapal dvanáctou: kamennou věž na Breitebergu nad Heinewalde. To už jsem měl knížku přečtenou a zalitoval jsem, že jsem si ji nevzal s sebou, neb bych své drahé polovičce mohl v hospůdce u její paty (té rozhledny) předčítat nejen její historii (té rozhledny), ale i pověst o trpaslících hodujících na svatbě. Autoři knížky totiž vzdávají hold jak samotným rozhlednám, tak i krajině, lidem a příběhům s nimi spojených. S oblibou se tu líčí tajemná atmosféru okamžiku prvého stanutí na vrcholu, rozmary počasí, které zde autora zaskočily, osobní rodinné vzpomínky... Moc pěkná dárková knížka pro někoho, koho chcete nalákat do zdejších hvozdů, ale i pro nás místní, kteří na jejích stránkách nacházíme spoustu dalších zajímavostí, které jsme o našich kopcích ještě nezjistili. A teď v sotva načatém podzimu už se nemůžu dočkat jara, abych se poprvé vydal třeba na českolipský Špičák, nebo novou rozhlednu ve Sloupu.

André-Marcel Adamek: Květinová puška

Z francouzštiny přeložila Ivana Tomková. Praha, Argo 2008. 127 s., edice Současná světová próza.

Bloudil jsem po knihkupectví v Jeseníku, jsa lačen nějaké knižní památky na dovolenkový pobyt. Nějak jsem se nemohl chytnout, ne a ne přijít na chuť kterémukoli z knižních hřbetů a najít důvod, proč zrovna tu a ne jinou. Nakonec to vyhrál mě zcela neznámý autor. Možná proto, že útlý svazek tolik nezatíží batoh na zpáteční cestu. Název mi evokoval scény z muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, přestože tam se pušky mění v hudební nástroje a ne v květiny. A ze záložky bylo patrné, že příběh bude mít blízko k magickému realismu. Vedle podivných pábitelských postav ze smyšlených Šompů na (francouzském, belgickém?) venkově jsem v něm objevil svět středověkých legend s nadpřirozenými bytostmi a ději. Zjednodušeně: poetickou symbolikou naplněná pohádka o velkých obětech pro záchranu jedné velké lásky... jen jsem nějak nemohl překousnout, že hrdinové nakonec v zájmu záchrany lásky svého přítele jdou přes mrtvoly. / Od téhož autora je ještě jeden překlad do češtiny: Největší ponorka na světě. To svědčí o tom, že Adamek má vedle tajemných dějů slabost i pro techniku. V rozuzlení příběhu Květinové pušky totiž hraje zásadní roli převratný létající vynález vesnického samouka.

Meir Šalev: Ruský román

Z hebrejského orig. přeložila Šárka Doležalová. Praha, Garamond 2012. 431 s., edice Kochavim.

Plný zvláštních venkovských postaviček je i další přírůstek do mé knihovny. Oproti komornímu příběhu Květinové pušky s nemnoha hrdiny je Ruský román bohatý prolínajícími se osudy lidí z přistěhovalecké vlny v Izraeli. Tuhle knihu jsem si nevybral náhodně z regálu, ale objednal podle recenze, upozorňující na groteskní povahu líčení ságy jedné družstevní vesnice emigrantů z Ruska. Ironizující pohled na celou komunitu je vyprávěn mužem, který si založil dobře vynášející živnost spočívající v provozování Hřbitova pionýrů, tj. průkopníků osídlení. Je boháčem žijícím v luxusním domě mimo vesnici, kde vyrůstal jako sirotek u svého dědy. "Za nocí bloudím po velké bankéřově vile a ramena mi tíží býčí břímě vzpomínek." (s. 105) Taky je pravda, že jsem se v množství postav příliš nevyznal; nepovažoval jsem to ani za důležité. Román se čte jako mozaika, která v nadsázce skládá hold lidem, v dobrém i zlém přetrvávajím ve svém společenství. A nevyhne se nakonec ani mírně sentimentální notě.

Josef Rybánský: Drobné sakrální památky Šluknovského výběžku a Horní Lužice / Sakrale Kleindenkmäler im Schluckenauer Zipfel und der Oberlausitz

Varnsdorf, Kruh přátel muzea Varnsdorf 2013. 48 s.

Druhou dnešní regionální publikaci vydal varnsdorfský muzejní spolek poté, co se mu podařilo získat dotační příspěvek na stejnojmenný projekt. Prioritní byla putovní výstava a brožura je jejím zhuštěným shrnutím. / Autor podnikl během předchozího roku spolu s několika pomocníky průzkum v terénu, který zmapoval výskyt křížů, božích muk, světeckých soch a kaplí na přeshraničním území. Výsledky srovnání mu umožnily předestřít hypotézu o přenosu některých výtvarných vzorů z poutních míst do lokalit, odkud poutníci docházeli. Publikace je celá dvoujazyčná (překlad do němčiny Rudolf Breuer) a všechny fotografie v barvě (vyjma několika dobových). / Finance postačily jen na velmi skromný náklad dvou set kusů, a tak je k dispozici jen vážným zájemcům. Ale jinak též v knihovnách a nejbližších muzeích. 

Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí. 13. díl. Na prahu 20. století: Češi na vzestupu!

Praha, Via facti 2012. 221 s.

Prodlužující se rozestup mezi dalšími svazky procházek českou minulostí dává tušit, že autorská příprava náročná. Tak jako už v předchozích několika dílech se pohybujeme zhruba v závěrečných desetiletích rakouské monarchie, s nezbytnými přesahy před a po tomto časovém výseku. Mění se oblast života, jimž Petr Hora-Hořejš a případní spoluautoři (Zdeněk Volný, který v tomto svazku obstaral kapitoly o spisovatelích) věnuje pozornost: Tentokrát pronikáme do ženského emancipačního hnutí, literárního života, zrodu filmového umění, počátků letectví, architektury a sochařství. S potěšením jsem si osvěžil některá fakta o literárních velikánech a přelomu 19. a 20. století - Šalda, Machar, Sova, Karásek ze Lvovic, Hlaváček, Březina..., přičemž se na mě valily i "zákulisní" informace, o kterých se v hodinách literatury až tak moc nemluví. Horkokrevná nevraživost, jíž se častovaly znepřátelené skupiny literátů, byla intenzivnější, než bych byl čekal. Utrpěla má úcta k Šaldovi: ano, o jeho neobjektivní slabost pro Růženu Svobodovou jsme "probírali", ale už ne to, jak se také intenzivně účastnil různých afér a skandálů, jejichž podstatou bylo vyřizování si účtů s "kolegy" spisovateli. / U filmařů a průkopníků letectví se v hutné, ale poutavě vyprávěné zkratce seznamujeme s dějinami oboru "od Adama", tedy od zahraničních průkopníků (bratři Lumièrové, bratři Wrightové) a teprve od nich volně přecházíme k českým pionýrům nových technických vymožeností. Je z toho malá a přitom záživná encyklopedie oboru.

Jiří Kratochvil: Dobrou noc, sladké sny

Brno, Druhé město 2012. 296 s.

Jsa po předchozích zkušenostech s tímto autorem žádostiv dalších jeho románů, nashromáždil jsem do své knihovny čtyři další jeho knihy, které byly právě dostupné v knihkupectvích. Dobrá noc z nich byla nejtlustší, a tak jsem po ní sáhl nejdříve. / Dvě dějové linie, z nichž se splétá 30. duben 1945, poslední den druhé světové války v Brně, s sebou nesou u Kratochvíla obvyklé magicko-realistické peripetie, během nichž se krůček po krůčku dopracováváme k tajemství naznačenému na prvních stranách, a sice v obavě, že nám autor, jak už jeho ironické hry se čtenářem známe, ono tajemství nakonec neprozradí, třeba proto, že není až natolik vševědoucím vypravěčem, aby jemu samotnému bylo tajemství známo. V tom jsem se naštěstí pletl, vztah Kosti k obrazu od Repina se nakonec ozřejmí. Kratochvíl si svou pomstu na čtenáři vychutnal na jiný způsob.

Benedikt Dyrlich: Naléhavá poezie. Výbor z díla

Přeložil Milan Hrabal. Městská knihovna Varnsdorf 2013. 93 s., edice Setkávání přes hranice

V březnu skončil tříletý projekt, na který varnsdorfská knihovna získala finanční podporu z evropských dotací. Šlo o česko-lužickosrbskou kulturní výměnu, včetně vydávání překladů lužickosrbských autorů v českém překladu. Výbor z Dyrlichovy poezie je počinem, který tuto ediční řadu uzavřel. Výbor jsem dočetl o Velikonocích; to je vlastně symbolické, protože tyto svátky jsou jednou z mála příležitostí, kdy si okolní svět na menšinovou raritu obklopenou saskými Němci aspoň vzpomene - a to díky díky unikátní náboženskou tradici velikonočních jezdců, na kterou se jezdí dívat turisté ze široka daleka. Letos o ní dokonce natočila reportáž Česká televize. Motiv velikonočních jezdců nechybí ani u Dyrlicha: v básni Píseň z cesty, o pouhých 12 slovech a s ironickým ostnem. Bodejť, básník - jinak též předseda Svazu lužickosrbských umělců - optimismem stran budoucnosti svého národa nehýří. / Bez dalších vysvětlivek ještě pár básní, které mi nestačilo přečíst jednou: Odolávání času (s. 31), Jinýma očima vidím (s. 42), Zkamenělá láska (s. 43), Zpytování svědomí (s. 50).

4x Klub přátel poezie:

Sny o štěstí. Ruchovci a Lumírovci. 1986. 200 s.
Magická zrcadla. Antologie poetismu. 1982. 190 s. 
Škola noci. Anglická renesanční a barokní poezie. 1978. 124 s.
Sergej Jesenin: Lyrika. 1964. 139 s. / Vše vydáno v Praze v nakl. Československý spisovatel, v edici Klub přátel poezie.

▪ První dva tituly jsou v rámci KPP součástí série antalogií různých etap české literatury (jako byla v minulé várce Česká básnická moderna). Ruchovce a Lumírovce dnes řadíme mezi zaprášené klasiky z učebních osnov. Výmluvně to ilustrovala skutečnost, že ani loňské sté výročí úmrtí Vrchlického nevyvolalo mezi nakladateli téměř žádnou odezvu a nerozmnožilo jeho bibliografii nějakým reprezentativním výborem. Doba návratů skončila možná právě v oněch 80. letech, kdy byly vydány Sny o štěstí.  Právě Vrchlickému jako čelné osobnosti poezie 2. poloviny 19. století patří závěrečná a nejobsáhlejší část výboru. Pokusil jsem se představit "přepracování" některých jeho básní do soudobého básnického výraziva a byl jsem v pokušení uznat, že by při své tvůrčí energii dokázal i dnes na sebe strhnout pozornost. Ve stejné antologii se lze začíst do Svatopluka Čecha a J. V. Sládka a v nemnoha ukázkách představuje i další, kteří se neprosadili masově (B. Jelínek, I. Geisslová, F. Šimeček) nebo jejichž básně byly jen odštěpkem jiné a významnější umělecké či vědecké tvorby (Jirásek, Krásnohorská, Quis, Zeyer, Goll). / S Magickými zrcadly se posunujeme asi o půlstoletí vpřed, do 20. let minulého století, krátce poté, co odezněla první světová válka a vlna proletářské poezie. Rázný obrat od ideologizujícího směru k povýšení volné obrazotvornosti na hlavní smysl básně - a to leckdy v tvorbě jednoho a téhož autora - se zdůvodňuje očekávanou světovou revolucí: "člověk zbavený břemene každodenních existenčních starostí znovuobjeví hru, fantazii, emotivní prožitek smyslové krásy skutečnosti". Naprosto dominantní osobností, prostupující celým svazkem, je Vítězslav Nezval; kromě něj zde čteme Seiferta, Biebla, Halase, Závadu, Holana... Samozřejmě i ukázky z teoretických statí Karla Teigeho a ohlasy dalších literátů. Neopomíjí se tu výtvarní souputníci: verše a literárněkritické ohlasy jsou zde prostoupeny četnými kresbami (ba i poskrovnu barevných reprodukcí) od Šímy, Štyrského a Toyen.

▪ V antologii Škola noci, sestavené a beze zbytku přeložené Zdeňkem Hronem, se krásně listuje už jen pro ta dobová vyobrazení - počínaje panoramatem Londýna v 16. století. Z plejády jmen tohoto a následujícího století jsem znal jen některá (John Donne, John Milton, Walter Raleigh, Edmund Spencer). Jeden jediný Shakespearův sonet (č. 66) je sem zařazen snad jen pro doplnění literárního kontextu doby.

▪ Jesenin je můj miláček, to už v Čz jistě někde ozřejmilo. Že se výbor Lyrika objevil v mé knihovně až letos, se dá vysvětlit tím, že ho vydali rok před mým narozením a v antikvariátech jsem na něj dlouho nenatrefil. Až zase u pana Lukačoviče. Oproti výboru Slaměný měsíc (1981), který se právě trefil do mých gymnaziálních let, je sice méně obsažný, ale mohl jsem se aspoň pokochat i jinými překlady stejných básní a poslechem šesti ukázkami z gramodesky v recitaci Otakara Brouska... přestože bych uvítal přednes civilnější. Překvapením byl pro mě též ilustrační doprovod Marca Chagalla.

Arnaldur Indriðason: Codex Regius. Islandský thriller

Překlad František Ryčl. Brno, MOBA 2011. 311 s., edice Severská krimi.

Není to tak dávno, co jsem přečetl dva sci-fi thrillery, v nichž šlo o dramatickou záchranu literárních památek: Malér Eyrová a Ztracena v dobré knize, oba ze série Jaspera Ffordeho. Ten si ovšem vymyslel celý "paralelní svět"(s poněkud pozměněnou historií, než jak ji známe), v němž právě literatura hraje zásadní roli. V již bohatém výčtu detektivek Islanďana Arnaldura je boj o osud památky národní písemnosti zřejmě výjimečné, je prostě jen jedním z dalších použitelných námětů, kolem kterých lze rozvířit patřičně napínavý děj kořeněný zločinem a mrtvolami. Vypravěč, student nordistiky Valdemar, se po příjezdu do Kodaně a vytouženém setkání se známým profesorem nechtěně zaplétá do krvavého zápasu o vzácný rukopis Eddy. Postava tohoto Valdemara mi připomněla novice Adsona, který v Ecově románu Jméno růže doprovází svého učitele, učeného františkánského mnicha Viléma, když pátrá po tajemství zločinu v klášteře s bohatou knihovnou. A stejně jako on s mnohaletým odstupem zapisuje události podle svých vzpomínek. Nehledě na to, že i ve Jménu růže tam je "hlavní postavou" velevzácný rukopis, jakým je i islandský Codex Regius ze 13. století. V něm z neznámých důvodů chybí osm listů, a právě kolem této okolnosti autor vystavěl smyšlený příběh. V zájmu "věrohodnosti" se s hrdiny ocitáme v konkrétních místech v konkrétním čase. Například přístav v Reykjavíku 4. listopadu 1955, kdy tam právě na lodi Gulfoss připlouvá čerstvý nositel Nobelovy ceny Halldór Laxness. Můžeme se dokonce pokusit, tak jako já, vyhledat na internetu filmové záběry z příjezdu a identifikovat Valdemara nenápadně mizícího v davu...

Pascal Mercier: Lea

Z německého orig. přeložila Radka Denemarková. Praha, Plus 2012. 237 s.

Komorní psychologický tragický příběh, který při náhodném setkání vypravěči této knihy sděluje zničený muž. V názvu románu je jméno jeho dcery, o kterou se po smrti manželky staral sám. Zdálo se, že hra na housle, jíž dívka náhle propadla, ji z naprosté letargie vrátí do života - jenže ji i přes famózní úspěchy u publika naopak uvrhla ještě v hlubší odcizení a otce do vnitřní samoty a na dráhu finančního podvodu. Sám vypravěč konfrontuje citové drama s vlastním problematickým vztahem ke své dceři - tato linka je ale poměrně stručná a náznaková a snad bych ji v příběhu klidně postrádal. / Lea by v mé knihovně (až ji někdy přerovnám tak, aby v ní bylo na novinky zase aspoň trochu místa) měla zaujmout místo vedle obou knih od W. G. Sebalda (Austerlitz, Vystěhovalci - Čz 28.8.2010 a 23.8.2008) - hodí se k nim svým neúprosným temně melancholickým směřováním do tragična, chmurnou těžkomyslnou osamělostí. Se sklony k depresi ani jednoho, ani druhého nečtěte (nejste-li zrovna citovými masochisty).

Peter Høeg: Děti chovatelů slonů

Z dánštiny přel. Robert Novotný. Praha, Argo 2012. 385 s.

Co jiného čekat do autorů bestsellerů než zase bestseller? Høegovo jméno je i v Česku - počínaje románem Cit slečny Smilly pro sníh (Čz 5.2.2007) - vždy zárukou "literární události". Leckteří takoví profláknutí autoři kolem mě prošli nepovšimnuti, anebo mi jedna jejich kniha stačila (zaujala, to ano, ale přesto stačila) - takhle jsem na tom s Coelhem nebo s Vieweghem. Ještě před Høegovou Smilly jsem si pochutnal na jeho Představách o dvacátém století, vynechal jsem sice tři další u nás přeložené knihy (nemůžu stíhat všecko!), ale poněvadž se mi po jeho ironickém humoru zastesklo, objednal jsem si pod stromeček jeho nejnovější román. Thriller je vyprávěn chlapcem z rodiny pastora na dánském ostrově Finø (byl jsem zklamán, když jsem ho ve Wikipedii ani v dobrém atlase světa nenašel) a jde o to zabránit jakémusi šílenému činu plánovanému jeho nevyzpytatelnými a náhle zmizelými rodiči. Hodně krkolomných náhod, hodně exotických lidských typů, překotně se vršící zapeklité situace, v nichž některý ze tří sourozenců vždy dostane ten správný spásný nápad nebo využije svých takřka nadpřirozených schopností... takže se pohybujeme na hraně grotesky či parodie. Nadpřirozeno ostatně do románu vstupuje tématem setkání všemožných náboženství - ať už v postavách obyvatel malé komunity ostrova Finø, nebo ve scéně všesvětového setkání církví za účelem nalezení jejich nejvnitřnějšího společného základu. A to hned první řádky románu naznačují filozofické poselství příběhu: možná dojít k vnitřní svobodě skrývající se za tajemnými Dveřmi v našem nitru. Protože zápisek píšu (výjimečně) bezprostředně po dočtení, nejsem si ještě jist, zda tato rovina je tak přesvědčivá, jak bych si to sám přál, považujíc ji za hlavní téma románu.

Jan Balabán: Zeptej se táty

Brno, Host 2010. 183 s.

Dnes jsou to přesně čtyři roky, kdy jsem se setkal s Janem Balabánem na jeho autorském čtení. Zajel jsem si tenkrát do knihovny v Jablonci nad Nisou. Měl jsem krátce předtím přečtené povídkové knížky Jsme tady a Možná, že odcházíme (Čz 21.5. a 22.7.2008). Někdo z publika tehdy položil obligátní otázku: Co nového píšete? Jeho obličej se zachmuřil (ale on se vlastně chmuřil neustále) a neurčitě se zmínil o nové vznikající knížce; tentokrát to měl být román. Snad i naznačil, že se týká posledních věcí člověka. Ale nejsem si tím úplně jistý, jsa ovlivněn tím, že nyní již mám onu knihu přečtenou, i tím, že byla vydána posmrtně. Spisovatel zemřel 14 měsíců po oné besedě a zanechaný rukopis připravil k vydání jeho přítel Petr Hruška. / Náhodně teď román otevírám na straně 142 a čtu sousloví: hluboký lyrický smutek. Sic se v té konkrétní větě týká očí profesora Šrámka (už jsem zapomněl, jakou tato postava hrála v příběhu roli), připadá mi jako trefný popis pocitu, který z knihy - i z jiných Balabánových knih - dýchá. Samotná rodinná historie, vztah sourozenců k památce otce, zvířené pochybnostmi, mezitím ustoupila stranou.

Václav Cílek: Prohlédni si tu zemi. I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně

Ilustr. Vladimír Kokolia. Praha, Dokořán 2012. 261 s.

Další díl moudrých čtení od filozofujícího geologa, tentokrát soustředěných převážně na genia loci pražských zákoutí. (Moje předešlá četba Cílka viz Archeus, Čz 27.12.2011.) Opět tu v různých podobách rezonuje alarmující téma "žití na dluh, na úkor budoucnosti". Cílkovy úvahy se netýkají jen zacházení s krajinou, ale třeba i takovými sociálními problémy, jakým je hikikomori - odmítání mladých lidí opustit domov rodičů a jejich parazitování (ať už z lenosti, nebo bezvýchodnosti situace) na rodičovském materiálním zázemí. Prý tohle téma vzbudilo nečekanou vlnu odezvy. / Pod nadpisem Země Máchova (s. 51-72) přetiskuje (údajně - snad se nejedná o autorskou mystifikační hříčku) zapomenutou stať jistého V. E. Babky o krajině Českého středohoří z roku 1936. Literární oslava krajiny a života v ní je výzvou k výletu do kopců u Litoměřic, se zatajeným dechem, kolik z toho krásného tajemna po třech generacích zbylo. Jiné překvapení na mě čekalo od strany 79: Čáry na těle bohyně. O "ley liniích" jsem poprvé slyšel od českolipského proutkaře, který skupinu zájemců na vycházkách zaníceně přesvědčoval o existenci sítě linií ley, přenášejících pozitivní energii. Nicméně u Cílka čteme o ley liniích v pojetí jejich objevitele A. Watkinse, to jest jako o spojnicích mohyl a dalších posvátných míst, v nichž je jaksi zakódováno prehistorické sepětí člověka s krajinou. Sic jsou linie asi "poslušny kosmického řádu" a vztaženy k posvátnu či "spirituální kostře krajiny", mají zde mnohem blíže k lidskému výtvoru než k virgulí měřitelné fyzikální realitě. / Vybral jsem jen dva střípky, což je na tuhle knihu žalostně málo. Snad ještě dva z nadpisů kapitol, zaměnitelné za kréda: Co děláme půdě, děláme sobě. Svět není od toho, aby byl pochopen, ale s láskou přijat.

Raymond Queneau: Modré květy

Z francouzského orig. přel. a doslov napsal Jiří Pelán. Ilustr. Chrudoš Valoušek. Praha, Plus 2011. 214 s.

Jo, Queneau, to je moje krevní slupina. Pěkně "řáchlý" příběh, řeklo by se; poťouchlý humor, který těží z grotesknosti příběhu i jazykové komiky. Český čtenář to má o něco těžší, neb autor dosyta využije francouzské historické reálie k narážkám, které ve znalém čtenáři musí vybudit úsměv. K syžetu autor využil taoistický motiv o nerozhodnutelnosti toho, zda jsem člověkem, jemuž se ve snu zdá, že je motýlem, nebo naopak motýlem, jemuž se zdá, že je člověkem. Ovšem v té obměně, že vévoda d'Auge se občas probouzí jako Cidrolin, to jest majitel hausbótu na Seině, a ten zase jako vévoda - jenže v různých dobách, počínaje rokem 1264, a s dalšími Cidrolinovými sny se posouvající blíže k současnosti. Až se nakonec dvě zdánlivě nepropojitelné větve příběhu protnou za překvapujících okolností. Konečně se pak i dovíme, kdo po nocích hanobí Cidrolinovu čest malováním urážlivých (nicméně před čtenářem nikdy upřesněných) nápisů na ohradu. Ale to bych prozrazoval příliš. Nicméně můžete se těšit - pokud jste ještě nečetli - na mluvící (ba co dím, klasicky vzdělané) koně Sténa a Stefa a na hektolitry vypité fenyklové tresti... / Queneauovo jazykové perlení vyžaduje výjimečného překladatelského umu, jímž ovšem Jiří Pelán nepochybně disponuje. Jím připojený doslov vás navíc upozorní i na filozoficko-historické podhoubí románu, jehož jste si možná neráčili, jsouce uchváceni groteskou příběhu, povšimnout. // Tak, zapsáno, a ukládám Modré květy do knihovny vedle dvuo již přečtených Queneauů (Svízel, Na svatého Dyndy - Čz 12.5.2007), a to s předsevzetím k budoucímu pořízení Stylistických cvičení, Zazi v metru nebo Na ženský je člověk krátkej.

Petr Rákos: Korvína čili Kniha o havranech

Ilustr. Juraj Horváth. Praha, Argo 2009. 207 s.

Jedna z nejúžasnějších knih, co jsem kdy četl. Poprvé vyšla už kdysi, četl jsem skvělé recenze, ale na ni samotnou nějak nedošlo a později se pozapomnělo. A že vychází druhé (revidované) vydání, to jsem zjistil, jak jsem tak bloumal mezi regály knihkupectví v Táboře, kde jsem byl na dovolené. Přesto i poté zas nějakou dobu (tři roky - je to možné?) havrani trpělivě čekali v knihovně za mými zády, než budu mít tu správnou náladu. Pak jsem ji jednou dostal... a už to jelo. Parodie na všechno možné, kde sice vždy hlavní úlohu hrají havrani..., ale vlastně my lidé. Mozaika, ve které se střídají krátké kapitolky s ještě kratšími, ba i jednovětými, vytvářejíce encyklopedické havranologické pel-mel. Vrchovatě využívá jazykové kreativity či vracejících motivů s gradujícím účinkem. Petr Rákos se vyžívá ve hře se čtenářem, utahuje si z něj i ze sebe, tak jako si prostřednictvím havraních glos utahuje ze všeho, co ho napadne. Na této vlně pokračuje i slovníček výslovnosti a fiktivní lektorské posudky, včetně ornitologického... Když švanda, tak švanda! Ilustrace to vše jen podtrhují. Příjemným doplňkem je vklad perforovaného archu tuctu obrázků - asi jakože poštovních známek (? - není nám to vysvětleno). Ještě jsem se nerozhodl, zda je nějak zužitkuji. / Nedokážu definovat proč, ale myslím si, že kouzlu tohoto humoru musí podlehnout obdivovatelé Járy Cimrmana.

Cituji závěr kapitoly CIX (s. 95): "Ještě jinak řečeno: Když píšete knihu o havranech, souvisí s havrany všechno. A tak".

Michal Sýkora: Případ pro exorcistu. Detektivní román

Praha a Litomyšl, Paseka 2012. 252 s.

Už dlouho mě nenapadlo přečíst si českou detektivku. Snad kdysi dávno to bylo něco od Škvoreckého, kdy jsem zhltl několik jeho "vybraných spisů"; jo, a vlastně bych málem zapomněl na Miloše Urbana (Santiniho  jazyk, Lord Mord...), ale to také bylo spíš kvůli autorskému stylu než žánru. Ani Případ pro exorcistu jsem nezvolil kvůli napětí z odhalování pachatelů a okolností - motivace byla tentokrát ryze místopisná. Autor umístil mrtvolu do kostela v hanácké obci Štěpánově u Olomouce. Tam mám jisté rodinné vazby, několikrát jsem tam pobýval, a přestože si z tamějších reálií moc nevybavuji, přece jen jsem byl zvědav, jakým způsobem se Štěpánovští zčistajasna zapsali do moravské literární mapy. Po přečtení musím říct, že tedy, hm, pan spisovatel se nikterak neostýchal vykreslit detailně realisticky nejen topologii vsi, ale též obyvatele. Kontrast surového, těžko vysvětlitelného zločinu s líčením venkovských drben, hospodských povalečů a dalších rázovitých figurek, z kterých si mezi řádky pěkně utahuje. Fakt by mě zajímalo, zda Michal Sýkora do Štěpánova ještě může vkročit, nebo mu tam jsou naopak vděčni za "zviditelnění". Místním se dostalo (byť asi laskavě míněné) karikatury zdejších poměrů. Pobavila mě řada situací, ale vyhrála to závěrečná scéna udělování "čestného občanství" úspěšným policistům. Nepochybuji, že si aspoň částečně pohrál i s použitými jmény postav. Například příjmení mých tamějších příbuzných přiřknul mladé policistce Kristýně Horové, která s případem zavražděné dívky na oltáři - a dalších přibývajících obětí - získává své vyšetřovatelské ostruhy v roli pomocnice komisařky Výrové.

Jurij Koch: Modrá vrána. Zpráva ze Srbské Lužice. Z lužickosrb. a něm. orig. přel. Lukáš Novosad. Praha, Dauphin 2009. 189 s.

Beno Budar: Byly to zlé časy.  Z hornolž. srbštiny přel. Zuzana Bláhová-Sklenářová, Milan Hrabal, Stanislav Tomčík. Městská knihovna Varnsdorf 2012.

Josef Suchý: Tvář času. Wobličo časa. Ilustr. Hanka Krawcec. Městská knihovna Varnsdorf 2012.

Lužickosrbská knihovnička se rozrostla o dalších několik brožovaných publikací, většinou z produkce varnsdorfské knihovny, jež tak plní závazky tříletého (co nevidět již končícího) grantového projektu. / Výjimkou - neb jde o počin malého pražského nakladatelství - je Kochův soubor ekologicky laděné publicistiky Modrá vrána. Pod pojmem ekologie zde zahrňte kromě zachování přírodních druhů i národy - menšiny, jakou jsou i Lužičtí Srbové. Jejich zápas o existenci je tu symbolizován osudem téměř vymizelého ptačího druhu - modré vrány, mandelíka. Ten ptáček je ale opravdu jen symbolem; daleko tíživěji na Lužici dopadlo dolování uhlí. Kniha (totiž česká verze, která vznikla překladem kompilace nestejného německého a lužickosrbského vydání), končí pesimisticky, totiž reportáží z násilného zániku jedné z dolnolužických vsí, ustupujících energetickému koncernu. A to se psal rok 2005. // Na Kocha navážeme Beno Budarem: Knížka Byly to zlé časy je též žánrově zařaditelná k publicistice. Spisovatel shromáždil a literárně upravil svědectví lužickosrbských mužů zatažených do drtivého soukolí druhé světové války. Zajisté vzácná svědectví, posbíraná u dožívající generace, protože za východoněmeckých socialistických časů nepublikovatelná. Ještě drastičtěji vyznívá oddíl vzpomínek lužickosrbských žen na poslední dny války, kdy Rusové dobývali Lužici coby nepřátelské německé území... Budarův vztah k ruským vojákům je ale složitější. Jedním z nich byl totiž jeho otec. Složité pátrání po tajemství, které si matka vzala do hrobu, tvoří závěr knížky. // Český básník Josef Suchý byl jedním z těch nemnoha českých literátů, kteří navázali úzké vztahy ke slovanskému národu v Lužici; svými překlady podstatně pomohl k povědomí o lužickosrbské kultuře u nás. Například já jsem lužickosrbskou literaturu objevil skrze jím sestavené antologie Vřesový zpěv (1976) a Skrytý pramen (1981), obě vydané Odeonem v edici Světová četba. In memoriam se nyní podařilo vydat malou splátku - překlady jeho básní do lužické srbštiny (zrcadlově s českým originálem). Přirozeně byla vybrána ta část díla, která čerpala z lužických dějin, mytologie, krajiny...

Klára Mágrová - Zdeněk Patzelt: Nejkrásnější památky Českosaského Švýcarska. Obrazový průvodce po architektonických, sakrálních a technických památkách. Krásná Lípa, České Švýcarsko 2011. 150 s.

Ester Sadivová - Olga Vodáková - Josef Rybánský: Rumburská zastavení. Město Rumburk 2012. 107 s.

Tyto dvě regionální publikace jsem si koupil pro radost na listopadovém knižním minitrhu ve varnsdorfské knihovně. S většinou členů jejich autorských týmů se znám, ale tím hlavním důvodem byl obsah. O obou jsem napsal pár řádek do varnsdorfského Hlasu severu, a tak pokud jste náhodou jeho čtenáři, budou vám některé z následujících vět znít povědomě. // Dárkově upravená knížka Nejkrásnější památky Českosaského Švýcarska (text Klára Mágrová, foto Zdeněk Patzelt) svou grafickou úpravou i precizním zpracováním zapadá do ediční řady produkované krásnolipskou o.p.s. České Švýcarsko - viz např. Nejkrásnější výhledy na Českosaské Švýcarsko z r. 2007 (Čz 5.6.2009). Geografické vymezení je širší, než lze soudit z názvu. Setkáme se tu proto i s varnsdorfskými reáliemi – samozřejmě s Hrádkem, a dále vilami či továrními budovami. Řazení památek je abecedně podle obcí, ale je sem vloženo i několik tematických srovnávacích dvojstran (lidová architektura, vily, továrny, městské domy, detaily fasád; jen škoda, že na ně není odkázáno v obsahu. Ze saské části regionu je poněkud disproporčně zařazeno pouhých pět památek. // S další knížkou budeme trochu podkuřovat sousedům v Rumburku. Počinem, který nese název Rumburská zastavení, se toto město (a to rovnou i jako vydavatel) blýsklo před čtenáři milujícími historii skrze populárněnaučné průvodce. Příběhy městských budov, institucí, památníků a osobností mohou sloužit i jako motivace k vycházkám do městských zákoutí a nebo k všímavějším pohledům na místa, kterými denně procházíme. Nešetří se tu dobovými vyobrazeními, vyprávění je nabité fakty a přitom nepostrádá literární šmrnc. Pevná vazba a kvalitní papír... no, už toho raději nechme.

Dana Baumruková: Mexická vášeň

Třebíč, Akcent 2012. 195 s.

Také tento titul by jistě byl býval mnou nepovšimnut, nebýt toho, že je dílem mé milé bývalé kolegyně z knihovnických let. Navíc mi jej věnovala. Je to její druhý knižní opus. Tím prvním byla Spoutaná láskou - viz Čz 21.9.2011. Dana v zamilovaném příběhu jistě zúročila své postřehy a zážitky z dob, kdy působila jako asistentka na mexickém velvyslanectví v Praze. Právě s mexickou ambasádou je milostný příběh spojen skrze diplomatku Blancu. Při četbě mě překvapily dvě věci: to, že autorka mužského hrdinu Ctibora představuje v ich-formě, zatímco Blancu, natožpak jiné ženské postavy, poznáváme skrze vypravěččin hlas v třetí osobě. Za druhé, že v té části příběhu, která se odehrává přímo v Mexiku (když si tam zamilovaný český soudce udělá výlet za ženou svých snů), nám autorka - a následně i nakladatelský redaktor - umožnili poměrně rozsáhlé exkurze za místními památkami a přírodními divy. No, a ten (mexický?) kukuč na obálce je sice krásný, ale do příběhu těžko zařaditelný. Blanca je sic přitažlivou, ale přece jen již zralou ženou.