Michal Ajvaz: Zlatý věk

Brno, Druhé město 2011. 302 s.

Přestože anglický překlad knihy získal jakési prestižní americké ocenění za sci-fi, já ji v tomto žánru nečetl; měl jsem v rukou prostě Ajvaze. To, že líčí neskutečný ostrov a prazvláštní zvyky a myšlení jeho obyvatel, pro mě nebylo zápletkou, na níž bych oceňoval fantastičnost jako takovou, ale jen záminkou k dalšímu rozvíjení autorova myšlenkového světa, jak už jsem ho znal z Lucemburské zahrady - viz Čz 7.1.2012. (Říkám "dalšímu", ale Zlatý věk naopak Lucemburské zahradě předcházel. Á propos, Lucemburská zahrada mezitím získala Magnésii Literu pro nejlepší knihu roku 2011.) / Beztvarost ne jako chaos, z něhož pojde řád, ale beztvarost jako stále trvající, permanentní stav, přijímaný jeho obyvateli s lhostejnou samozřejmostí. Motiv prchavosti, nestálosti a proměnlivosti věcí, myšlenek a příběhů jde do krajnosti, která běžného evropského smrtelníka - včetně vypravěče, který se odhodlal na ostrově strávit několik let - musí iritovat. Chvění světla a tvarů ohrožuje podstatu našeho založení, světa jakoby utkaného z pouhých světelných odrazů a vodních clon. Co říct na ostrovní písmo, jehož znaky se permanentně proměňují, na literaturu - vlastně jedinou Knihu, jež se dramaticky mění s každým novým čtenářem, na příběhy, o rozpletení jejichž všech rovin je zbytečné se snažit? Mytický příběh "převyprávěný" podle Knihy (v jedné z jejích dočasných podob) by sám stačil na krásný fantasy román, o nějž by se poprali filmaři. Odskoky do nám známé reality, tu a tam se proplétající s ostrovním světem, a další zlomyslné hry se čtenářem, to je to ono, proč bych si s chutí přečetl další Ajvazovu knížku.

Stephen Jay Gould: Lživé kameny z Marrákeše. Tajemná zákoutí v poznávání přírody.

Přel. Kamila Čmejrková. Praha, Mladá fronta 2011. 351 s., edice Kolumbus.

Americký paleontolog mě oslovil knihou Dinosauři v kupce sena (Čz 10.12.2006); patří k těm popularizátorům vědy s literárním nadáním, jimiž jste vtaženi do dobrodružných zákrut vědeckých objevů a omylů. / V prvních dvou třetinách knihy se najdou příběhy vědy a vědců, řekněme intelektuální dramata vědeckého poznání, zhruba z doby od Galilea po Darwina; pak následuje několik oddílů s větším tematickým rozptylem. Zaujme třeba rehabilitace vědecké poctivosti přírodovědce Lamarcka, z učebnic biologie známého hlavně jako autora teorie dědičnosti adaptace na prostředí. S rozborem Lamarckových ručních vpisků do výtisku vlastního spisu a jeho pozdějších, historiky vědy přehlížených děl, před Gouldem vyvstal intelektuální boj uznávaného učence, který krůček po krůčku opouštěl svou představu lineárního vývoje živých tvorů ve prospěch stromu života. Musel tak opustit koncept, na kterém zakládal celé své životní dílo, a Gould, coby o dvě století mladší kolega, tento obrat vyzdvihuje za hrdinský čin. / Jinou zajímavou epizodou z dějin vědeckých omylů je Galileův objev "trojplanety" Saturnu. V dalekohledu poprvé namířeném na Saturn totiž viděl tři kruhy vedle sebe. Prstenec kolem planety byl totiž v tu dobu právě v takovém postavení, že při pohledu ze země ještě ne příliš dokonalým přístrojem poskytoval právě takový obraz. Průkopníka astronomických pozorování zradila vlastní, na první pohled neoddiskutovatelná zásada vědeckého poznání: pravda je to, co jsem viděl na vlastní oči. Jenže i průlomová vědecká metoda, uplatňovaná dogmaticky, může sama sebe obalamutit. Svoboda vyžaduje nekonečnou ostražitost, komentuje to Gould. Příběh mě zaujal tím spíš, že krátce poté jsem se s tím samým setkal v knize Umberta Eca Kant a ptakopysk (o ní viz o několik odstavců výše). Tam je s. 344-347 použit - tentokrát i s nákresy - k upřesnění procesu tvorby "kognitivního typu". Kognitivní typ planety obkroužené prstencem ještě neexistoval, k jeho utvoření bylo třeba přesnějších pozorování i změny intelektuálního vhledu.

Pavel Kosatík: České snění

Praha, Torst 2010. 398 s.

Jeden z autorů, o nichž mám trvale ty nejlepší reference, ale řídkou možnost se jimi pročíst. Brzy po revoluci veřejnost včetně mě hltala osudy prezidentských manželek (Osm žen z Hradu), neb téma bývalo před tím tabu. Aktualizovaná vydání (naposledy již o deseti ženách z Hradu) se mi již do rukou nedostaly, ani mezitím další jeho vydané práce o českých osobnostech 20. století. / České snění je šestnáct různě dlouhých esejí o fenoménech, která český národ v jistých údobích prožíval a která většinou končila rozčarováním, deziluzí nebo trapnou vzpomínkou. Na prvním místě je po zásluze sen o Slovensku - ani ne tak o společném státě, jako o společném národu. Vystřízlivění přišlo už v 20. letech, brzy po vzniku společného státu, který měl navázat přetrženou nit "společné historie". Jenže ta byla více přáním buditelů než skutečností, Slováci se k údivu Čechů daleko víc cítili opravdu Slováky než Čechoslováky. Jiné kapitoly líčí přemrštěné naděje vztahující se k ostatním Slovanům (Jihoslovanům, Rusům, Lužickým Srbům), líčí přehnanou idealizaci české minulosti až přes hranu jejího falšování (vyhrané bitvy, RKZ), snu o sjednocení národa kolem ideálu tělesné zdatnosti nebo ryze národního náboženství... Výjimkou z neuskutečnitelnosti se stal sen o "životě bez Němců", sic v dobách obrozenců těžko Češi mohli vážně uvažovat o tak radikálním řešení, v jaké nakonec vyústil.

Umberto Eco: Pražský hřbitov

Z italšiny přel. Jiří Pelán. Praha, Argo 2011. 465 s.

Pražský hřbitov, beletrizace příběhu zrodu slavného literárního falzifikátu Protokolů sionských mudrců, podaná fiktivní osobou, obklopenou ovšem desítkami skutečných existencí druhé poloviny 19. století. Prolínání memoárové a deníkové formy, ovšem se vstupy vypravěče, který čtenáře "ušetří" chaosu zápisků a ujme se jejich převyprávění. Motiv záhadnosti vlastní osobní identity, kterým je prostoupen román Tajemný plamen královny Loany (Čz 9.5.2007), je tu znova, ale pojatý jinak a vlastně jen jako ozvláštněné rámování příběhu. Motiv tajných společností či celosvětových spiknutí jej zase pojí s Foucaultovým kyvadlem (Čz 14.3.2009). Eco ve svém literárním umění nestárne, na prahu osmdesátky (v roce vydání italského originálu mu bylo 78) napsal další sofistikovaně propracovaný román, radost ho číst. Pro čtenářovu orientaci knihu vybavil chronologickou tabulkou posloupnosti vyprávění a také dovětkem, kde shrnuje následnou "životní pouť" antisemitského falzifikátu.

Umberto Eco: Kant a ptakopysk

Z ital. přel. Pavel Štichauer. Praha, Argo 2011. 485 s.

Pojednání v žánru vědecké esejistiky sice je v některých pasážích na mě už příliš učené, ale co na tom, coby čtenáře Ecových "lehčích" věcí mě to zajímalo, snad jsem postupně i pronikal do tezí filozoficko-semiotických kapitol, úvah o "způsobu, jakým poznáváme a vyjadřujeme to, co poznáváme" (s. 241), jakým se rozhodujeme o pravdivosti sdělení. Bavily mě příměry, jimiž je ilustruje, například leitmotiv kognitivního typu koně, onoho neuvěřitelného tvora vzdáleně podobného jelenovi, jak se postupně utváří v mysli Montezumy, informovaného svými Aztéky ve stále se zpřesňujících hlášeních o Španělech blížících se k Tenochtitlánu), a paralelně k tomu i spory o taxonomickém zařazení ptakopyska, vymyšleného přírodou snad proto, aby se pobavila na účet zoologů neschopných se během téměř celého století dohodnout, zda je to savec či co. S tímto slavným hlavolamem si nezadá ani pokus o definici starého mládence. / V procesu poznání se strukturální a interpretační moment střídá a vzájemně se krok po kroku doplňují, kdybyste to nevěděli. / Na počest amerického filozofa W. V. O. Quina Eco v knize vystavěl celé město s ulicemi a místy pojmenovanými podle Quinových slavných příkladů. Například městem protéká Gavagai River a překročit ji lze po Rabbit Bridge. To mě přimělo otevřít Quinovy Covitosti (Čz 27.12.2008) v touze vyhledat onen slavný příklad domorodce, králíka a gavagai. Listoval jsem tam i nazpátek, nenašel jsem; tedy jsem četl jinde? Naštěstí se zmíněný myšlenkový experiment nalézá na internetu (zde). 

Jaroslav Peregrin: Filozofie pro normální lidi

Ilustr. Lubomír Bokštefl. Praha, Dokořán 2008. 142 s.

Jestli jste opravdu klikli na odkaz v zakončení předchozího odstavce, dostali jste se na web filozofa Jaroslava Peregrina, ale raději dodám ještě úvodní stranu (zde), z které poznáte, že on to není mudrc ztracený v šedi filozofických spekulací. Taky název této malé knížky vypovídá o tom, že považuje filozofii za otevřenou pro každého. K čemu nám dnes filozofie je a o čem dnešní filozofové nejvíc přemýšlí, se dozvídáme v krátkých kapitolkách. Namísto abstraktních schémat nalézaných ve filozofických výkladech má knížka svého maskota, krávu, kreslenou v situacích, která (tak nějak) ilustruje příslušný problém nebo myšlenkový pokus. / V souvislosti s níže uvedeným Husserlem jsem ocenil kapitolku Filozofie jako analýza mysli (s. 95), ta je ovšem jen odbočkou od hlavní linie, provázející čtenáře filosofií vycházející z analýzy jazyka. Z několika lidsky znějících vět se dozvídáme podstatu relativismu a postmoderny, strukturalismu apod. A také to, jestli má smysl se ptát po smyslu života.

Brian Clegg: Před velkým třeskem. Prehistorie vesmíru

Argo + Dokořán 2011., ed. Aliter. 328 s. , edice Aliter.

Stephen Hawking – Leonard Mlodinow: Velkolepý plán

Praha, Argo a Dokořán 2011. 204 s., edice Zip.

Populárněvědecké knihy o kosmologii mě nepřestávají zajímat, i když už mě někdy irituje, jak už se v nich některé věci, s kterými se laický čtenář musí seznámit, aby pochopil rozpínání vesmíru, čtyři základní fyzikální síly, které je třeba sjednotit, čtyřrozměrný časoprostor a Einsteinovy teorie relativity, podstata kvantové mechaniky, skryté dimenze atd. / Takže: další dvě knihy o velkém třesku a věcech souvisejících (co s ním ale nesouvisí? - všichni jsme přece z velkého třesku povstali). / V prvně jmenované knize zabrousíme do historie představ o historii vesmíru, jak a před jakou dobou vznikl, a co asi tak mohlo být ještě před tím. Cleggova kniha je od většiny jiných liší tím, že nabízí i alternativy, které velký třesk zpochybňují. Nemluvě o kritickém postoji ke strunovým teoriím (završeným takzvanou M-teorií), na jejichž problematičnost upozorňují téměř všichni, od nichž jsem na toto téma v posledním desetiletí něco četl. / To naopak Hawking s Mlodinowem nepochybují o tom, že M-teorie je jedinou kandidátkou na "teorii všeho" s nadějí na úspěch. Téměř nekonečné množství matematických modelů, s kterými může pracovat a které lidstvo nebude moci nikdy v úplnosti prověřit, není její slabinou, ale naopak souzní s představou nekonečného množství vznikajících vesmírů (tzv. multiverza), z nichž jeden, o kterém my náhodou víme, dosáhnul parametrů, které nevylučují vznik živých bytostí. Jejich sice úsporný, ale názorný "výcuc" z toho, co kosmologie dodnes dokázala, u mě boduje ilustračním doprovodem a suchým anglickým, lehce absurdním  humorem. Tím nemám namysli těch několik kreslených vtípků, které za vkusem českého konzumenta přece jen pokulhávají.

Slavoj Žižek: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška aneb Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát

Z angl. přel. Radovan Baroš. Praha, Rybka Publishers 2011. 247 s.

Moje první setkání se slovinským filozofem - „jedním z nejpronikavějších myslitelů současnosti“ -  mi přineslo v zásadě dvojí překvapení: prvé z toho, že tento populární myslitel s úspěchem předkládá myšlenku návratu k idejím komunismu (sic komunismus u něj má máloco společného s komunismem, jak jej známe z předsametových hodin občanské výchovy a politických školení); druhé z toho, že má-li se dospět ke komunismu, je největší překážkou v této cestě socialismus...  / Hm, až na jeho slova dojde, budou se žáci v hodinách občanské nauky učit namísto marxismu-leninismu marxismus-žižkismus? / Žižek podrobuje tvrdé kritice ideologickou masáž, spočívající mj. v předstírání bezideologičnosti liberální společnosti. "Demokracii a spravedlnost nebereme vážně, všichni víme, že jsou skrz naskrz zkorumpované, ale stejně se jich účastníme, projevujeme vůči nim víru, protože se domníváme, že fungují, i když v ně nevěříme." (s. 69) Vyjmenovává čtyři antagonismy soudobého kapitalismu (s. 118), na které může lidstvo zajít, ale z nichž jeden - nové formy apartheidu, čili antagonismus Zahrnutých a Vyloučených - je klíčový. Jediným perspektivním řešením je dle něj vzkříšení ideje komunismu. Tato idea "přežívá neúspěchy své praktické realizace jako přízrak, který se znovu a znovu vrací ve vytrvalé neodbytnosti..." (s. 163) To vše je samozřejmě vytrženo z kontextu, na ucelené shrnutí si netroufnu. S ubýváním posledních stran jsem si lámal hlavu, zda tedy Žižek vyzývá potenciální revolucionáře k revoluci. Jednoznačnou odpověď nemám, ale jeho postoj k současnému politickému systému je jednoznačný; "teoretický základ" k jeho svržení tu je, sic s varováním před jeho dějinnou nutností. Žádný "vědecký socialismus" lidstvo nespasí, historie je otevřená, historii lze prostě vzít do svých rukou... takže??

Milan Hrabal: Hanka Krawcec. Výtvarné dílo / Tworjace wuměłstwo

Městská knihovna Varnsdorf 2011. 111 s.

Navazuji na lužickosrbské ediční počiny z Varnsdorfu - viz Čz letos 7.10. / Bezesporu nejvýznamnějším edičním počinem zdejší knihovny v loňském roce byla výpravná dvoujazyčná publikace představující celou šíři výtvarného díla lužickosrbské výtvarnice (1901-1990). Po předchozích vzpomínkových publikacích, připravených tímtéž autorem (Hanka Krawcec, 1996, 2., rozšíř. vyd. 2001) dostal Hrabal tentokrát - díky dotacím na projekt "Setkávání přes hranice" - možnost připravit reprezentativní průřez všemi oblastmi její grafické a malířské tvorby, a to v kvalitní reprodukci. Samostatná obrazová část obsahuje 153 položek, další ukázky doplňují text o autorčině životě a díle. Ten zevrubně seznamuje se životními osudy, uměleckým vývojem i hodnocením její tvorby. Velmi si lze cenit chronologicky postupující ikonografie umělkyně, od raného mládí (na snímcích zachycujících rodinnou atmosféru u skladatele Bjarnata Krawce) až po dokumentární fotografie ze 70. a 80. let. / S paní Krawcec jsem se nikdy vědomě nesetkal, ač jsme ve stejné době chodili stejnými ulicemi. Dokonce prý na základce, kam jsem chodil, občas navštívila hodinu výtvarné výchovy. (Ale já neměl bůhvíjaké výtvarné nadání, podněty od profesionálky by mi byly na nic.) A na ulici neměl kdo ukázat, hele, to je ta malířka, co bydlí sama na faře, a je to Lužická Srbka. / Na výstavách si vybírám, který z obrazů bych nejraději viděl doma na stěně. Ve výtvarné monografii můžu učinit totéž. Byl by to nejspíš linoryt Tanvald ze strany 91. 

Milan Hrabal: Cestou bolesti a víry

Ilustr. Jiří Petrnoušek. Praha, Printia 2010. 67 s.

Milana Hrabala - literáta jsem původně znal jako autora několika básnických sbírek (též jako úředníka na varnsdorfské radnici, ale to sem nepatří). Později se začal angažovat ve prospěch Lužických Srbů, překládal, pořádal antologie, přednášky atd. S publikacemi z toho vzešlými se občas potkáváme i na těchto stránkách. Ale teď tu před sebou máme jeho vlastní knížku poezie. Cyklus čtrnácti básní doprovázejících stejný počet zastavení křížové cesty. Lze je dokonce přiřadit ke zcela konkrétní lokalitě - Křížové hoře u Jiřetína pod Jedlovou. Tam totiž před několika lety vznikla tradice přednášení básnického cyklu na Velký pátek. Původně zde tento účel plnily jiné básnické skladby (Via dolorosa od Karly Erbové a Čtrnáct zastavení od Lydie Romanské), přičemž v přednesu se střídali Martin Louka a Milan Hrabal. Toho druhého akce inspirovala k vytvoření vlastního textu, který v Jiřetíně slouží od roku 2010. Podařilo se jej vydat s ilustračním doprovodem, který má také svou historii spjatou s konkrétním místem ve Šluknovském výběžku: Jiří Petrnoušek maloval křížovou cestu (oleje na plátně) pro kostel ve Velkém Šenově, pro Hrabalovu publikaci ji jen trochu upravil.

Karel Hynek Mácha: Máj - Meja

Přel. Róža Domašcyna. Ilustr. Isa Bryccyna. Budyšin, Ludowe nakładnistwo Domowina a Praha, Obec spisovatelů 2010. 92 s.

Bě pózdni wječor - prěnja meja - / wječorna meja - bě lubosće čas. / Tujawki wołanje zaklinča zas, / do chójnow wónje zwabi reja...

Do kterého slovanského jazyka ještě nebyl v úplnosti přeložen Máchův Máj? Dvě stě let po básníkově narození se dočkala i lužická srbština (přesněji: její hornolužická odnož). Zasloužila se o to nejvýznamnější současná lužickosrbská básnířka Róža Domašcyna. Tištěno zrcadlově s českým zněním, v brožované vazbě, s ilustracemi rovněž velmi ceněné lužickosrbské výtvarnice. (Pro zajímavost, v roce kulatého výročí vyšlo i zrcadlové vydání Máje ve vietnamštině.)

Pustil jsem se do čtení poctivě nahlas v obou jazycích, opravdu mě totiž zajímalo, jak v jazyce češtině blízkém se vyjímají tragicky romantické verše, jak si poradili s trsem oxymoronů nebo s uhrančivou pasáží promluvy odsouzence k plynoucím oblakům před popravou. Podle mého odhadu, Lužický Srb má naději pojmout a vychutnat máchovskou poetiku téměř tak jako Čech. Gratuluji. / Dost se mi líbí obálka. S vnitřními černobílými ilustracemi už jsem se tolik neztotožnil, ty jsou na můj vkus příliš "přeplácané".

Zdeněk Mahler: Kdo svůj národ miluje, nešetří ho. Esej o Karlu Havlíčkovi Borovském. Úvaha s grafikami Vladimíra Komárka

Praha, Primus 1999. 47 s.

Esej z konce 60. let, která by se vešla do víkendové přílohy k novinám. V hutné a literárně skvostné zkratce se přenese několika lety Havlíčkova občanského protestu skrze jeho osamocený, ale o to nápadnější a vyostřenější novinářský hlas. Mahler poukazuje na absurdity: Havlíček, unavený marným a vyčerpávajícím úsilím, nakonec rezignuje a stahuje se do ústraní, rozhodnutý zabývat se už jen hospodařením na statku. Jenže ještě předtím otištěná protivládně štiplavá stať "Proč jsem občanem" nakonec jeho osud zpečetila. Následující slavná soudní pře sice skončila Havlíčkovým soudním a morálním vítězstvím, ale zároveň i stvrzením brixenského ortelu. Mahler odkrývá zákulisní boj mezi mocenskými špičkami, pro které byl KHB jen zneužitou figurou na šachovnici: ti, kteří prosazují návrat ke starému dobrému absolutismu, výsledek soudu vítají, ba... potřebují ho. Je to totiž před císařskou výsostí ten nejpádnější argument vůči liberálnímu křídlu ve vládě: další takovou blamáž nelze připustit, s odpůrci se nebabrat, ale zneškodnit je! V Mahlerově líčení je ministr Bach poražen. Nikoli Havlíčkem, ale generály; sám je potupně přinucen zařídit novinářovo zatčení a internaci. Postavení národního mučedníka do role nástroje mocenských intrik je odvážným, ale věrohodným motivem eseje. / Knížečku, málem bibliofilský tisk, si po přečtení prolistujme ještě dvakrát: doprovázejí ji ještě epigramy, a to většinou ty méně "profláknuté", a grafiky Vladimíra Komárka. V mé knihovničce dostala místo vedle Havlíčkova životopisu od E. Chalupného z roku 1911 (viz Čz 11.1.2010).

Michal Křížek - Lawrence Somer - Alena Šolcová: Kouzlo čísel. Od velkých objevů k aplikacím

Praha, Academia 2011. 365 s., edice Galileo.

Konstantin Biebl: Na druhé straně světa

Praha, Československý spisovatel 1968. 133 s., edice Klub přátel poezie.

Spojení básnického výboru z díla přes půlstoletí mrtvého básníka s knížkou o nejnovějších poznatcích z teorie čísel zdá se na první pohled být podivným výstřelkem. Nicméně prodíral jsem se jimi současně a v jedné chvíli se obě zvláštně protnuly. Na pražském orloji. Tak nejdřív ta matika: Těšil jsem se na popularizující povídání o nejnovějších matematických objevech formou přístupnou naprostým laikům (jako už jsem to zažil s J. Barrowem, Pí na nebesích, nebo M. Liviem, Neřešitelná rovnice). Tentokrát by to ale znamenalo prokousat se matematickým aparátem, sic "pouze" středoškolským, který bych měl teoreticky zvládnout. Na to jsem brzy rezignoval a spokojil jsem se s pasážemi, jejichž smysl byl zřejmý i bez studia rovnic a důkazů. Celé se to točí hlavně kolem prvočísel, jejich speciálních odnoží (Fermatova, Mersennova, palindromická...), různých jejich zajímavých vlastností a aplikací v praxi: šifrování, rodná čísla, čárové kódy. Nejrozvedenější kapitola o praktickém využití teorie čísel se týká Staroměstského orloje. Podrobně popisují geniální matematický model, díky kterému funguje jeho bicí stroj, ukazatele hodin, postavení Slunce, měsíčních fází, ročních období, znamení zvířetníku... Na počest Jana Šindela, autora onoho modelu z počátku 15. století, autoři knihy zavedli pojem "šindelovských posloupností" a připojili též názorná schémata i fotografie orlojové mechaniky. Dotyčnou stať jsem ovšem objevil i na internetu: pod názvem Deset matematických vět o pražském orloji je ke stažení v pdf na http://mat.fsv.cvut.cz/solc/pmfa_pul.pdf (od s. 281).

Když starodávný orloj začne / Zvolna odbíjet dvanáct / Při každém úderu hodin / Vyjde jiná dívka z gymnasia ... Ano, Biebl, začátek básně Okřídlený chrlič. Ve výboru je na  s. 115 a je věnována Nezvalovi. Wolkerův souputník nebývá hojně zastoupen v čítankách a tradiční učebnicové klišé jej spojuje s jávskou exotikou (slavná sbírka S lodí, jež dováží čaj a kávu). Aspoň tak si to pamatuji ze školy. Na výboru ze čtvercové řady KPP jsou zajímavé i četné dokumenty - dopisy, vzpomínky, fotky. Třeba ta s Wolkrem a dámskou společností šplouchající se rozjařeně na Jadranu. Podle Nezvala celá ta společnost - kromě Biebla - v krátké době pomřela na souchotiny. Dej mi svůj prstýnek - to je báseň, k níž jsem po přečtení všech ostatních listoval nejčastěji. / V antikvárním výtisku zůstala zachovaná gramodeska s recitací přednesenou Julií Charvátovou a Bořivojem Navrátilem a se záznamem básníkova vyprávění jedné epizody z pobytu na Jávě. Jak už to bývá, právě autentický projev můj dojem z básníkovy osobnosti trochu pokazil.

Halldór Laxness: Křesťanství pod ledovcem

Z islandštiny přel. Helena Kadečková. Praha, Dybbuk 2011. 251 s.

Až mě překvapilo, že vlastně od Laxnesse žádný román nemám a pravděpodobně jsem ani žádný nečetl. A to je ostuda. Ne proto, že za ně dostal Nobelovu cenu, ale proto, že je to nejznámější islandský spisovatel - a já mám pro Island jistou slabost, což může být i z Čz patrné. / Křesťanství pod ledovcem je psáno až po Nobelovce a v jiném žánru než díla, která ho předtím proslavila. V jedné islandské farnosti (a není pro smysl děje náhodné, že právě pod snæfellským ledovcem, odkud se Verneovi hrdinové snažili dostat do středu Země) se dějí jakési podezřelé věci, pravděpodobně nepřípustné z hlediska církevního práva. Proto biskup do těchto končin vyslal svého emisara na inspekci. Mladík pověřený tímto úkolem je vypravěčem knihy a do příběhu, o němž měl jen nezúčastněně referovat, se během několika dní dokonale zamotá. Vršící se tajemno kolem svérázného pastora zanedbávajícího všechny běžné církevní povinnosti, jeho přítele zbohatlého světoběžníka usilujícího o tajemnou energii z vesmíru, mystickým tajemstvím opředené ženy jménem Úa a dalších exotických postav se nakonec rozplývá jak rychle tající ledovec - a příběh, jejž má emisar pouze zaznamenat, jej strhne s sebou do otevřeného konce. Doporučuji... nejen islandofilům. Mnozí z nich jistě více než já ocení ironické narážky na islandské problémy nebo různé duchovní trendy, které v té době podobně západní svět včetně Islandu přejímal z východu (zmiňuje se o nich překladatelka v doslovu). Snad bych měl knihu přečíst podruhé a pozorněji, což ale nejspíš neudělám. Ale nevadí. Na Island se brzy vrátím, a to prostřednictvím Stefánssonova románu Letní světlo, a pak přijde noc.

Jasper Fforde: Malér Eyrová. Z angl. přel. Pavel Medek. Praha, Albatros 2006. 382 s.

Jasper Fforde: Ztracena v dobré knize. Z angl. přel. Pavel Medek. Praha, Plus  2011. 414 s.

O thrillery jinak zájem moc nemám, sci-fi mě od postpubertálních let také docela míjí, ale když jsem natrefil na anotaci románu, kde se hrdinka potýká se zločinci unášejícími postavy ze slavných literárních děl a kde autor nešetří různými vtipnými literárními narážkami a žertíky, řekl jsem si, že to tedy zkusím. Angličan Fforde pro své čtenáře stvořil svůj vlastní svět 80. let dvacátého století, který se liší od toho skutečného jak historií, kterou za sebou má (např. Anglie stále ještě válčí s Ruskem o Krym a hrdinka s tím má svou vlastní tragickou zkušenost), tak technickými vymoženostmi - a zejména tím, jak vysoko si lidé cení literárních děl. Ffordova vykonstruovaná alternativní historie neukazuje podstatně horší ani lepší svět než je náš. Což je všechno pozadím pro rozehrání detektivních, dobrodružných i milostných zápletek. Mezi různé důvtipné hry se čtenářem patří třeba vstupování hrdinů do knih mezi jejich literární postavy - přičemž zjišťujeme, kolik "bílého místa" se v nich nalézá a co všechno se v nich může odehrát, aniž by to známý děj nějak ovlivnilo. O žertících ve volbě jmen hrdinů a drobných motivech ani nemluvě. / Poté, co jsem přečetl loňskou novinku "Ztracena v dobré knize" (druhý díl série o policistce Středě Další), nedalo mi to a sehnal jsem si - většinou už vyprodaný - první díl "Malér Eyrová". Pokud jste nečetli Janu Eyrovou, doporučuji ze všeho nejdřív se aspoň rámcově seznámit s dějem, abyste ocenili ten kardinální žert, kterého se Fforde s tímto dílem dopustil.

Vladimír Pistorius: Jak se dělá kniha. Příručka pro nakladatele

Příbram, Pistorius & Olšanská 2011. 280 s.

Třetí vydání encyklopedicky pojaté příručky pro všechny, kdo se nějakým způsobem podílí na vydávání knih. Mě coby amatérskému editorovi vlastivědných sborníků přišlo velmi užitečné se alespoň opožděně nechat poučit například o základech polygrafie a typografie. Přestože mám pod palcem jeden, maximálně dva vydané tituly ročně, viděl jsem hned, že spousta informací od Pistoria se mi bude hodit - hlavně z kapitoly 5 (Redakční praxe) a též v kapitolách věnovaných technickým záležitostem kolem přípravy k tisku. Tak například, ačkoli pracuji s textovým editorem denně, našel jsem tu nemálo dobrých rad i pro zpracování textu. Netušil jsem, jak komplikovaná může být volba papíru a jaké možnosti se nabízejí, jaké to má ekonomické souvislosti. Zavázal jsem se našprtat typy a označení druhů vazeb, abych už nebyl při jednání s tiskárnou za blbce... Ještě cennější bude příručka pro lidi, kteří pojmou úmysl vydávat knihy profesionálně: provoz nakladatelství, ekonomika vydavatelského podnikání, autorská práva... A naopak, pokud hledáte nakladatele k vydání svého díla, načtěte si alespoň desatero pro autory nabízející svůj rukopis nakladatelství na str. 99-100.

Okolím Pravčické brány. Průvodce naučnou stezkou

Krásná Lípa, Správa Národního parku České Švýcarsko 2010. 29 s.

Jetřichovické skály. Průvodce naučnou stezkou.

Krásná Lípa, Správa Národního parku České Švýcarsko 2011. 31 s.

Zahrnuji sem obě brožurky jako příklad, jak náhodně získaný a vkusně udělaný propagační materiál doslova vyžene turistu i na tak zprofanovanou lokalitu, jako je Pravčická brána. Jen ty kreslené postavičky kněžny Elisalex a strážce národního parku působí trochu infantilně. V druhém, mladším průvodci už se to bez nich naštěstí obešlo. Díky němu jsem se vybičoval i ke zlezení vyhlídek na Mariánské skále a Rudolfově kameni, čili kót, které jsem při všech dosavadních návštěvách Českého Švýcarska jen nesměle zdola okukoval. / V brožurách jsou texty i vyobrazení z naučných tabulí, takže se můžete rozhodnout, jestli si zajímavosti v terénu nastudujete předem, a třeba právě u Pravčické se nemusíte tlačit v chumlu lidí u tabulí. Dvoustránkové mapy jsou - hlavně u prvního průvodce - jednodušší než klasické turistické, ale dostačují, když se náhodou bez té podrobné musíte obejít. / Tyto dvě naučné stezky měly prostě štěstí - nejen na svého knižního průvodce, ale i na celkovou rekonstrukci (samozřejmě s evropských fondů - proto jsou i brožury v infocentrech k mání zdarma).

Otakar Antoň Funda: Co filozofie (z)může - esej v magazínu Víkend Dnes, 10.3.2012, s. 32-35

"...svým tázáním nás filozofování uvádí do kontinuity a kontextů, do tradic lidského myšlení. Tím nás přivolává k naší vlastní identitě a zakládá vzdělání. Vzdělávání je předávání tradic. Vzdělanost není kumulace použitelných informací, vzdělanost je především opak povrchnosti, sebejistoty a konzumní plytkosti. Vede k hlubšímu vhledu a k moudrosti. Dává životu určitou kvalitu, ano i kvalitu přiznaných nevědění." To sice není ten nejdůležitější citát z článku o postojích, které filozofové mohou zaujmout vůči dnešnímu "průseru světa". Dík jistým okolnostem se mě při čtení ale tak nějak nejvíc dotknul. / Třeba mě některá z Fundových knih (tři už vydal v nakladatelství Karolinum) časem nemine.

Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada. Příběh

Brno, Druhé město 2011. 172 s.

Útlý román, ale ten mi dal! Ajvaz sehrál se čtenáři ďábelskou hru: některé pasáže, které jsou součástí nedokončené fantastické novely zanechané v počítači jakýmsi technickým géniem, jsou psány ve smyšleném jazyce. Bez překladu. Kolem nich se odvíjí příběh pařížského středoškolského učitele, který se nesmyslnou náhodou - překlepem na počítači - dostane k oněm nerozluštěným textům. Melodie nepoznaného jazyka v něm vzbudí dosud netušené pocity, podnítí ho k psaní vlastní knihy, ale hlavně osudově vstoupí do jeho citových vztahů. V závěru knihy ovšem najde klíč k překladu, ale pro něj už je nepodstatný. A pro nás čtenáře? Při prvním letmém prolistování knihy v jejím závěru objevíme slovníček i gramatická pravidla. Ale není to jednoduché: slovníček je "autenticky" publikován v chaotické podobě zanechané jejím (již mrtvým) autorem, a pokud si budete chtít něco přeložit, musíte si vlastně nejdřív uspořádat abecední slovníček a zapamatovat nebo vypsat pravidla skloňování a časování. A to aniž byste předem věděli, zda to bude mít smysl, zda úryvky v umělé řeči mají pro román nějaký relevantní obsah, s obavou, zda si z vás autor jenom nevystřelil: co když se dovíte jen absurdity, nad kterými si budete marně lámat hlavu? Tu práci jsem si nakonec dal, a radím vám dobře, udělejte to taky. Mezi dějem vložené novely, zanechané podivínským profesorem, a proměňujícím se světem postav hlavního příběhu tuším hlubší paralely... / Jsem na sebe pyšný, že jsem v úryvcích písně o Arbatu poznal Okudžavu (ani azbuky Ajvaz čtenáře neušetřil, což pro mladší generaci už dnes z takového dílka dělá výlučnou četbu). a pobavilo mě o pár stránek, jak autor do příběhu propašoval narážky na Velké sjednocení, supersymetrii a strunové teorie - to, o čem jsem přečetl právě předchozí knihu (L. M. Krauss: Skryté za zrcadlem, viz Čz 30.12.2011)!

Kůň má nohy, koza rohy. Hornolužická přísloví

Vybral, uspořádal a přeložil Milan Hrabal. Ilustr. Pavel Kacafírek. Městská knihovna Varnsdorf 2011. 93 s., edice Setkávání přes hranice, sv. 4.

Milan Hrabal se vypracoval v jednoho z nejaktivnějších emisarů lužickosrbské kultury v Čechách (od skromných počátků začátkem 90. let, tehdy ještě za mé nepatrné spolupráce). Tak například zpřístupnění lužickosrbské lidové slovesnosti Čechům mu leží na srdci už dlouhou řadu let. Asi před deseti lety zveřejnil výběr z přísloví ve varnsdorfských novinách Hlas severu (jako doprovod k článku o petici za záchranu jedné lužickosrbské školy) a před třemi lety přišel na trh obsáhlý soubor Moudrost Lužických Srbů (Janua 2008) se sedmi sty příslovími. Tu jsem v ruce neměl, a tak nemohu srovnávat s touto nejnovější publikací. Leda ryze kvantitativně: v té nové je přísloví něco přes pět set. Údajně se oba výběry příliš nepřekrývají. / Vzal jsem to hezky od začátku, většinou jsem si i přeslabikoval originál (kdysi, v těch výše zmíněných skromných počátcích, jsem se opravdu snažil lužickosrbsky číst). Pod českou verzí přísloví je lužickosrbský originál. Občas jsem nadskočil, žehraje na otrocký překlad, když máme v češtině jasný ekvivalent! "Příležitosti udělají lepkavé prsty" (Składnosće načinja lěpjate porsty), namísto "Příležitost dělá zloděje"; "Kabát ti není tak blízký jako košile" namísto lapidárního českého "Bližší košile než kabát". Ale autorské vysvětlení máme v ediční poznámce: Kniha právě že trvá na doslovném překladu, neb "hledání případně existujících českých ekvivalentů přísluší jinému typu publikace." V druhém citovaném případě jde jen o zachování doslovnosti ve větné struktuře, zatímco objevy synonymických vyjádření stejných životních zkušeností (lepkavé prsty zlodějů) nám mohou naopak rozšířit obzory, než abychom překladatele obviňovali z pohodlnosti. Mimochodem, když je u nás řečeno "lepí se mu to na prsty", nejde o zlodějnu, ale o lenost či nešikovnost, viz Slovník české frazeologie a idiomatiky, sv. 4, Výrazy větné, Leda 2009, s. 731. Takový slovník si někdy vezměte do postele a listujte. Úžasné! / A na závěr přece jen kritická připomínka. (Ne, počkejte, ještě mezitím pochvalme Kacafírkův ilustrační doprovod: Skvělé. Tak, hotovo.) Připomínka se týká abecedního uspořádání a "rejstříku". Za rejstřík je tu označen pouhý obsah, čili seznam nadpisů k příslovím přesně v tom pořadí, jak je za sebou najdeme v knize. Pro vyhledávání naprosto irevelantní systém. Nadpisy samy jsou k příslovím dodávány ne vždy šťastně. Proč najdeme přísloví "Čert má hodně agentů" pod heslem agent (na s. 5) a není přiřazeno k dalším třem uvedeným pod heslem čert (na s. 11)? Ve smyslu sdělení, kde čert figuruje coby pokušitel hříchu, rozdíl nevidím. "Rejstřík" samozřejmě odkazuje pouze na čerty ze s. 11. A není jich ve výboru ještě víc? Nevíte, musíte ho celý znovu přečíst. "Za takovou práci dostaneš blechu na řetízku a pavouka na bubnu" - to najdete pod heslem blecha, zatímco pavouk - a zejména práce - zůstávají tak nějak vedle... "Na růže i bodláky stejná rosa padá" - no nevím, rejstřík upřednostňuje bodláky; růže se může jít bodnout. A záhlaví jak, jaký se ani neodvážím komentovat. V porovnání s letitou prací na překladu by takový rejstříček byl už jen prkotinou.

... a ještě tři další lužickosrbské:

Dorothea Šołćina - Kerstin Młynkec: Puzzle kruhu. Z hornolužické srbštiny přeložili Radek Čermák, Milan Hrabal a Stanislav Tomčík. Městská knihovna Varnsdorf 2010. 89 s., edice Setkávání přes hranice, sv. 1.

Milan Hrabal: Lužičtí Srbové známí i neznámí. Historie a současnost nejmenšího západoslovanského národa. Městská knihovna Varnsdorf 2010. 34 s., edice Setkávání přes hranice, sv. 2.

Místa nevhodná k odstranění. Sborník autorů 14. Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu. Sestavil Milan Hrabal. Městská knihovna Varnsdorf 2010. 56 s.

Když už jsem se pustil do Hrabalových lužickosrbských publikačních aktivit, předhodím další tři nedávné přírůstky do své knihovny. Sfouknu je z jedné vody načisto, tím spíš, že první dvě z nich už jsem recenzoval v Hlasu severu téměř před rokem. Od té doby ležely na hromádce určené pro Čtenářovy zápisky... a já se jich konečně zbavím. Neb plním novoroční předsevzetí. Puzzle kruhu je povídkovým výborem z tvorby dvou lužickosrbských prozaiček, který zahájil edici Setkávání přes hranice. Varnsdorfská knihovně její vydávání umožňuje grant  z Evropské unie, v edičním plánu se počítá se čtrnácti publikacemi posilujícími česko-lužickosrbskou vzájemnost. Teď může přijít na řadu úryvek z mé recenze: "V devíti drobných prózách tematicky převažují nešťastně zauzlené osudy současníků. Setkání právě těchto autorek v jedné knize není náhodné – jsou přítelkyněmi, ale zároveň reprezentují odlišné literárních postupy – tradičnější (Šołćina) a samorostlé, někdy nadbytečně komplikované vyjadřování na hranicích zaumnosti (Młynkec). Čtenář tak může volit mezi dvěma stylovými polohami, přičemž zjistí, že i literatura velmi malého národa může dosahovat značných kvalit. Za poznámku stojí též nezvykle důsledná ediční zpráva k publikovaným textům a kritičtěji zaostřený doslov. Zmíněné knížky nelze zakoupit - což obvyklý nešvar u knih pořízených z grantových prostředků, který omezuje distribuci k širšímu okruhu zájemců." / Druhá brožura, Lužičtí Srbové známí i neznámí, má osvětový charakter a dostávají ji hlavně studenti na přednáškách organizovaných v rámci téhož grantového projektu. "V hutné zkratce, doprovozené bohatým ilustračním materiálem, se na 36 stranách křídového papíru poučíme o kultuře národnostní menšiny, která má k našemu městu velmi intimní vztah." To je zas z té mé recenze, jak jste asi uhodli. / Konečně do třetice: Místa nevhodná k odstranění jsou jedním z pravidelně vydávaným sborníčků u příležitosti Svátku lužickosrbské poezie. Část je vždy věnována nějaké význačné osobnosti (tentokrát malíř Měrćin Nowak-Njechorński), část současné poezii od autorů, kteří se onoho ročníku zúčastnili. Z knížky vyčuhovaly založené papírky, z kterých jsem se teď chystal opsat mé dojmy z četby nebo aspoň odkazy k básničkám, které mě nějak chytily. Jeden papírek byl Kalendář kulturních a sportovních akcí v Rumburku na IV. čtvrtletí 2011, na druhém byl seznam útrat mé ženy z jakési cesty do Prahy (nebo do Ústí?). Za knížky prý 821,- Kč. Byly aspoň pro mě? Tak nic. Jdeme dál.

Třikrát "velký román" z Klubu čtenářů
Loni v létě v podkroví u jednoho známého, který koupil domek po starších lidech, zanechavších v něm i část knihovny, jsem seděl na bobku nad tou hromadou a vybíral, které skvosty zachráním. Původní majitelé evidentně v 80. letech odebírali odeonský Klub čtenářů. Mé oči přilákala jednotná grafická úprava obálky (dílo Bohuslava Blažeje) tří románů. No, nebyl jsem zrovna nadšený, že se budu muset pustit do čtyřsetstránkových psychologických próz, ale byla to známá spisovatelská jména... a tak knihy, kterým jsem se mnohokrát ubránil v antikvariátech, se nakonec přece jen přesunuly pod mou panelákovou střechu. A že byly zdarma, to zde jistě hrálo pranepatrnou úlohu (?). / Nyní jsou přečtené. Marné to nebylo ani v jednom případě:

Z italštiny přel. Jitka Minaříková. Praha, Odeon 1984. 426 s., Klub čtenářů, sv. 521.

Systematická generační výpověď Italky Alby de Céspedes: Obraz doby v dopisech několika málo účastníků jednoho příběhu o záchraně vlastní osobnosti mezi lidmi, kteří ztratili svou tvář. Sebevražda na konci na mě ovšem působila nehodnověrně. Přiznejme si, paní Albo, to bylo chtěné vyústění, "morální happy-end". Autentičnosti nenahrávají ani deníkové zápisky jednoho z hrdinů, jenž podrobně líčí svá setkání, doslovně přepisuje dialogy se svým šéfem apod., prostě tak, aby to bylo čtenáři románu co nejužitečnější. Přesná datace v záhlaví deníku a dopisů to nezachrání. Ale téma autentičnosti je asi marginální. Naopak přitažlivé na příběhu bylo, jak pozvolna v osobních zpovědích vycházejí najevo věci, které si sami sobě lidé - již pohodlně usazeni ve svých životních pózách - netroufali přiznat. Román měl být jistě výčitkou společnosti, která odhazuje své poválečné ideály a utápí se v pokrytectví.

Ernest Weiss: Georg Letham, lékař a vrah   

Z němčiny přel. Rudolf Toman. Praha, Odeon 1985. 443 s., Klub čtenářů, sv. 540.

Muž jmenovaný v titulu díla je ztroskotanec. Nejprve ve svém oboru, poté i před zákony - lidský vyvrhel, chladnokrevně se zbavující své manželky a dosouzený na galeje. A teprve zde, tváří v tvář společnosti nejodpornějších živlů a nejhlubší morální i fyzické bídy, z něj vyrůstá člověk. Muž riskující vlastní existenci pro dobrou věc. Nakonec stojí u zrodu zázraku vědy, z něhož nemá nic než dobrý pocit, že k němu přispěl. Můžeme se pousmát nad klišé, které jsem tu právě popsal, nicméně je to jen skořápka dobrého románu. Ve svých naturalistických popisech zní o mnoho autentičtěji než literární zpovědi ve výše uvedené Výčitce. / ...a ten zlověstný leitmotiv přemnožených krys...!

Mario Vargas Llosa: Tetička Julie a zneuznaný génius

Ze španělštiny přeložila Libuše Prokopová. Praha, Odeon 1984. 334 s., Klub čtenářů, sv. 522.

A zase vyprávění v první osobě. Na rozdíl od předešlých dvou ale není moralitou. Fakt dobře jsem se při čtení bavil a představoval jsem si, jak dobře se při psaní baví sám autor, když splétá svůj vlastní autobiografický příběh (zamilovanost do své tetičky, zpečetěná po dobrodružných peripetiích svatbou) s příběhy chrlenými seriálovým géniem Pedrem Camachem, s velkým očekáváním najatým do rozhlasové stanice. Proplétání osob z různých dosud na sobě nezávislých příběhů, geometrická řada přibývajících katastrof. Nedivím se, že Vargasovo kompoziční mistrovství přispělo nakonec k udělení Nobelovy cenou (2010). Jeden ironicky úsměvný román by na to samozřejmě nestačil, oceněn byl asi hlavně za společensky angažovanější romány (doslovně dle udělujících akademiků: "za jeho mapování struktur moci a jeho pronikavé zobrazování odporu, revolty a porážky jednotlivce"). A tak kdybych dostal - kupříkladu - půl roku volna a hledal štos něčeho ke čtení, něco od "Vargáska" by v něm nemělo chybět.

Dnešní várku zakončíme klasikou z jiné odeonské edice, ze Světové knihovny:

William Faulkner: Divoké palmy

Z angl. přeložil Jiří Valja. Praha, Odeon 1978. 236 s., edice Světová knihovna.

Kompozičnímu rozboru tohoto Faulknerova románu věnovala Daniela Hodrová dvě strany (410-411) v knize ...na okraji chaosu... (v trilogii Poetika literárního díla 20. století) jakožto ukázce kompozičního mistrovství. Dílo je odehrává ve dvou navzájem nepropojených dějových pásmech, která se neprotínají v postavách, místě ani času, nanejvýš ve smyslu, v obecném tématu. Ty dva příběhy si sám autor zdůvodnil jako antiteze. Kompozičně ozvláštněné příběhy mě zajímají. Proto jsem neváhal, když mi loni náhoda přihrála Divoké palmy na knižní burze "Kniha za korunu" ve Chřibské. / Souběh dvou a více pásem není nic neobvyklého; třeba zrovna ve Vargasově Tetičce Julii..., kde je jedním pásmem milostný příběh vypravěče a tetičky, druhým pásmem sled  zprvu nezávislých, ale později chaoticky se proplétajících rozhlasových seriálových epizod; epizodní postava z jednoho pásma je "autorem" druhého pásma. S Faulknerem se ocitáme ve dvou izolovaných příbězích: jedním tragickým milostným a o trestanci, který za přírodní pohromy s nevědomou samozřejmostí zachraňuje těhotnou ženu, za což je mu absurdní odměnou "deset let navrch" za pokus o útěk. / První pásmo končí myšlenkou, která by neměla zapadnout: "...mám-li si vybrat mezi soužením a ničím, vyberu si soužení". Výhled na další dlouhou řadu let, v nichž nečeká nic příjemnějšího než pár vzpomínek v jinak beznadějné šedi dnů - motiv, který oba příběhy nakonec propojuje.