Tudy zpět na Martinovu hlavní stránku - Čtenářovy zápisky - archiv

Čtenářovy zápisky

2012

[Zkratku Čz používám k odkazu na

některý předchozí čtenářův zápisek]

5.11.2012

Martin Cohen: Hrátky s myslí. Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku

Praha, Academia 2012. 182 s., edice Galileo.

Hm, myslíte, že jsem za měsíc nalezl cestu ke svému mozku? Asi jsem nebyl dost poctivý uživatel knihy, která to slibuje. Co si pod tím vlastně představit? Myšlenkové experimenty někde na rozhraní psychologie a filozofie by tě, milý čtenáři-experimentátore, měly vést k poznání vlastního vědomí, naznačuje záložka. / Ke každému dni tu najdeš "úlohu". V druhé části se ke každé úloze seznámíme s "vyhodnocením". Pochopitelně až poté, co úlohu nejprve svým vlastním rozoumkem (případně i praktickou činností) zpracujeme. ... Čekal jsem v této knize něco trochu jiného. Některé "dny" opravdu stály za zamyšlení, u některých jsem si musel říct, že tohle přece už znám (podprahová poselství, délka pobřeží, kybernetická "hra života"), jindy jsem je považoval za nicneříkající, zbytečné, případně mě i docela dost iritovaly. K poslednímu případu patří 26. den (Zkoumání nerozumnosti v argumentaci. - Úloha: Využijte nejednoznačnosti), v němž dostanete propracovaný návod, jak dostat na lopatky protivníka v polemice skrze různými úhybnými manévry využívajícími možnosti jazyka. Této kapitolce je vlastně věnováno daleko nejvíc místa ze všech. A co říct na lehce šokující poslední 31. den (Manipulace myslí na farmě), kde se skrze líčení propagandistických aktivit CIA v dobách studené války dostaneme k mediální manipulaci mas a dozvíme se, proč bylo tak užitečné si lekcemi této knihy projít. / Ale je zajímavé, že když jsem se teď po dvou třech měsících ke knize vracel, abych toto o ní napsal, připadaly mi mnohé pasáže přece jen zajímavější a více zamyšleníhodné než tehdy při prvním čtení.

Moderní svět v zrcadle literatury a filosofie

Editor Miroslav Petříček. Praha, Herrmann & synové 2011. 278 s.

I přes vědomí, že to nebude nejsnadnější četba, vzal jsem si sborník statí literárních vědců s sebou na těch několik málo dní dovolené, které se mi podařilo během léta vybrat. / Společným jmenovatelem zařazených textů je různorodost kultury, jak se s ní potýká - a v minulosti potýkal - evropský "úhel pohledu". Některé z nich, ač přečteny, mě minuly, a několik jich bylo, které mi tu stojí za zmínku. / Na začátku stojí studie sinologa Oldřicha Krále Dějiny cizí literárnosti jako proměny tvaru a geneze smyslu, v níž rozvíjí úvahy nad svým aktuálním úkolem - sestavením dějin čínské literatury pro české čtenáře. Musí totiž jít z principu o zcela odlišný přístup, než při psaní dějin české literatury pro českého čtenáře. Zajímavým tématem je zrod (a posléze většinou i pád) utopických komunit, jež vyrašily jako houby po dešti v osadnických dobách severoamerického kontinentu. Vycházely nejčastěji z náboženských idejí, sic se de facto musely ustavit na nějakém modelu ekonomického fungování. Stručné odstavce, které jsou jim věnovány v úvodních kapitolách stati Martina Procházky První americké utopie - rovnost a individualita, jsou návnadou pro případné zevrubné čtení na toto téma. Téma utopií pokračuje i v dalších příspěvcích. Laickému čtenáři však přece jen daleko spíš přijde vhod Ouředníkův Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem - viz Čz 26.10.2011. / Text Jiřího Holého "U nás v Auschwitzu..." s podtitulem Osvětimský tábor v literatuře a v reflexi filosofů akcentuje různé pohledy na dějinný "smysl" šoa u myslitelů, teologů, spisovatelů. A též otázku viny a spoluviny těch, kdo se na genocidě podíleli nebo k ní jen nečinně přihlíželi, a jejich zpětných postojů v dobách poválečných soudů a reflexí. Odstavec věnovaný Eichmannově obhajobě (s. 205) mě vyprovokoval k okomentování na záložce v tomto smyslu: Mašinérie je schopná potlačit elementární mravnost, která ustoupí pocitu profesní zodpovědnosti. Má to i své aktuální, třebas "měkčí" paralely zřetelné například v podnikatelských strategiích. Vzpomněl jsem si na časopiseckou reportáž z prodejních akcí, na které jsou za hubičku přiváženy autobusy plné českých seniorů. Bezcitné vyděračství najatého prodejce je součástí mašinérie, v jejímž soukolí ztrácí schopnost jakékoli empatie, ač v jeho privátním životě bychom takovou bezcitnost nehledali. Ale jakmile je "na place", veškerá mravnost a útlocitnost mizí a zůstává splnění úkolu. Vědomí o hrubém poškozování druhých zůstává stlačeno kamsi do podvědomí a "pracovní povinnost" nijak neovlivní. Rozdíl mezi Eichmannem realizujícím "konečné řešení" a prodejcem přemrštěně drahých hrnců je v tom, že morálka je jednou odkloněna "vyššími idejemi", podruhé firemním vyškolením pod tlakem "zákonů trhu".

Paul Johnson: Intelektuálové

Z angl. přel. Jana Jašová. Voznice, LEDA 2012. 463 s.

Intelektualismus jako "nejhorší z lidských chorob"? Vůči takto anotované knize jsem byl předem zaujatý, na druhou stranu - byla to příležitost dovědět se o velkých osobnostech nečítanková fakta a získat od nich odvislý polemický pohled na jejich dílo a vliv. Stejně jsem si chtěl od onoho břitkého britského publicisty už dávno něco většího přečíst. / Rousseua, Shelleyho, Marxe, Ibsena, Tolstého, Hemingwaye, Brechta, Sartra.... ty všechny tvrdě shazuje z piedestalu géniů zachraňujících svět velkými myšlenkami a velkým uměním. A ono je to vlastně jednoduché: stačí vzít pod drobnohled jejich soukromí, morální vlastnosti, obvykle nepublikované dokumenty a vzpomínky - a konfrontovat je s idejemi, za něž byli na piedestaly vynášeni. Johnson se s nimi příkře vypořádal, ač obvykle učinil spravedlnosti zadost, když vyzdvihl kvality tam, kde je nebylo možno popřít (literární u Shelleyho, Tolstého či Ibsena, novinářské u Marxe apod.). Ale jinak je neoblomně kritický i v případě profese hodnocené osobnosti. Pěkně to schytal Marx coby zakladatel po něm nazvané vědecké metody: "V hlubším smyslu slova však vědcem ani akademikem nebyl. Nezajímalo ho hledání pravdy, nýbrž její hlásání. ... Jen vědecký duch mu chyběl: ve všech ohledech vystupoval spíš nevědecky." Proroka z něj učinil novinářský, básnický a moralistní duch. Fakta ho zajímala, pokud podpořila jeho básnickou vizi apokalyptického konce kapitalismu; ta ostatní ignoroval. Čtenáře odchovaného marxistickými školními osnovami lze snadno šokovat mnoha detaily: Marx prý nikdy nenavštívil žádnou továrnu, dílnu či místo, kde by se odehrával výrobní proces. Zuřivě napadal politicky uvědomělé dělníky, kteří nesdíleli jeho revoluční teorie. K tomu systematicky nekorektní práce se zdroji - překrucování faktů, falšování citací. / Intelektuálové napáchají škodu tím, že upřednostní abstraktní ideje na úkor lidí. Toto zobecnění vyčteme ze závěru eseje o Tolstém (s. 169), na závěr deprimujícího popisu rozvratu vztahů v rodině. Nebo jinak - intelektuál se domnívá, že může vlastní hlavou změnit zákonitosti života (v kapitole o Hemingwayovi, s. 210 - je tu ostatně zajímavý výklad neodvratné cesty k jeho sebevražednému konci). Nebo: "Sociální inženýrství je výtvorem utopisticky zaměřených intelektuálů, přesvědčených o tom, že dokážou změnit svět prostřednictvím svého jedinečného rozumu," (s. 409) a na následující straně je výčet zrůdných sociálních experimentů v různých zemích, jež prý "vznikly vždy na katedrách politologie nebo sociologie místních univerzit." To ovšem zní otřesně. Tedy intelektualismus jako přímá cesta k totalitárním zrůdnostem? A co intelektuálové typu Václava Havla? Nenapsal o něm Johnson někde něco? / Charakterově nejodpornější se v Johnsonově vykreslení jeví osobnost Bertolta Brechta, zatímco nejtragičtější společenské důsledky (s odhlédnutím od Marxe) lze přičíst Sartrovu učení, z jehož ideologického podhoubí čerpali budoucí masoví vrazi v Kambodži. Z tohoto úhlu se jeví soukromé morální kolapsy intelektuálů, jimž je v medailonech věnováno nemálo místa, jako druhořadé.

František Koukolík: Nejspanilejší ze všech bohů. Eseje

Praha, Karolinum 2012. 233 s.

Od Paula Johnsona jsem tedy přečetl první knihu. To s Františkem Koukolíkem se setkávám častěji. Samozřejmě pouze s populárně-naučnou větví jeho publicistiky, počínaje tituly Mozek a jeho duše a Kniha o Evě a Adamovi z 90. let. / Tento titul obsahuje eseje pojednávají o šesti tématech z hlediska nejnovějších poznatků neurovědy. A jsou to opravdu zásadní antropologická témata - svobodná vůle, právní rozhodování, láska, rozdílnost kultur, transcedence neboli religiozita, vnímání času. Jak je mozek uzpůsoben k těmto úkonům a pocitům? Co se v něm děje? Kde jsou hranice jeho schopností? Koukolík nás jako obvykle zahrnuje množstvím experimentů, které ověřují či zavrhují představy o funkci neuronálních sítí, též využívá poznatků z různých mozkových postižení a úrazů. / Všechny eseje jsou zajímavé, ale jedna, a to hned ta první, s vámi může pěkně "zamávat". Přináší experimentální důkazy, jak málo je to, co považujeme za vlastní svobodnou vůli, opravdu naší svobodnou vůlí; jak jsou naše rozhodnutí ovlivněna nevědomými mechanismy; že jsme daleko ovlivnitelnější, než jsme si schopni uvědomit a přiznat. Absurdní zjištění, že se k něčemu svobodně rozhodneme teprve poté, co už je v našem mozku nezávisle na naší vůli rozhodnuto, je absurdní jen do té chvíle, než se nám dostane evolučního vysvětlení. Stejně tak vysvětlení, proč se ve stejné situaci za stejných podmínek rozhodujeme různě.

Ladislav Hejdánek: Setkání a odstup

Praha, Oikoymenh 2010. 335 s., edice Oikúmené.

Už ani moc nevím, proč jsem se tehdy rozhodl pro tohoto Hejdánka. Asi mě v anotaci internetového knihkupectví zaujalo, že v chronologicky sestaveném sborníku najdu autorovy dialogy s Halasem, Machovcem, Patočkou, Solženicynem, Cervantesem, Jaspersem... tedy s těmi, s nimiž jsem měl ne tak dávno něco do činění. Nebyla ta četba ale úplně marná. Bylo zajímavé například pronikat do myšlenkového světa diskusí o vztahu filosofie a vědy v druhé polovině 60. let - ano, to jsem teď náhodně knihu otevřel zprostředka, na polemice s L. Tondlem (s. 134-144) Věda a filosofie. Za ní hned následuje článek Jaspers jako filosof, a ten mě také zajímal, vždyť Jaspersovou Duchovní situací doby jsem se prokousal jen před pár měsíci - a poněvadž ještě neprošla tímto čtenářským sítem Martinových stránek, rovnou ji přihazuji na hromádku. Ale ještě k Hejdánkovi: Úctyhodné chronologické rozpětí reflektuje svým způsobem myšlení českých intelektuálů od tvrdě totalitních 50. let (asi ne náhodou je nosným tématem polemik pojem "pravdy") po stať z roku 2006, konfrontující Jaspersovu knihu o německé vině (a potřebě vyrovnat se s nacistickou minulostí) s naší potřebou vyrovnat se s minulostí komunistickou.

Karl Jaspers: Duchovní situace doby

Praha, Academia 2008. 191 s., edice Europa

Z četby Jasperse - narozdíl od Hejdánka - se mi zachovalo pár poznámek. V díle rozebírá "masové pobývání člověka", jeho začlenění do "technického řádu" společnosti, "rozpuštění" jednotlivce v mase a jeho dobrovolně přijatou redukci na pouhé kolečko v mechanickém soukolí. A tudíž na vyvázání ze zodpovědnosti na smyslu a cílech jeho fungování. A vida - vracíme se obloukem o pár odstavců výše, k myšlenkám nad statí J. Tichého ve sborníku Moderní svět v zrcadle literatury a filosofie. Jenže Jaspers toto psal ještě před nástupem Hitlera k moci, zkraje 30. let - a "duchovní situaci doby" neomylně vycítil. V jeho shrnutí těžkostí demokratického rozhodování však zní převelice současně: "Není pochyb, že dnes ještě převládající většina voličů nenásleduje přesvědčení založené na vědění, nýbrž neověřitelné iluze a nepravděpodobné sliby, že velkou roli hraje pasivita nevoličů, že prostřednictvím nahodilých situací panují fluktuující menšiny, byrokracie nebo jednotlivci. ... Boj o většinu všemi prostředky propagandy, sugesce, klamu, vykonávání partikulárních zájmů se zdá jedinou cestou k panství." (s. 101-102) A vůbec, můžeme doufat, že tomu bude někdy jinak? Na straně 118 jsem si zaškrtl odstavec o dějinném zlomu, který celému světu vnutil Západ - nástup technické civilizace, kterou musí ostatní části světa buď přijmout - a zradit tak své kulturní tradice, nebo zaniknout. Po uplynutí téměř celého století můžeme tuto předpověď mírně korigovat - ale opravdu jen mírně. Na straně 150 je dán společný - destruktivní - jmenovatel třem myšlenkovým proudům: marxismu, psychoanalýze a rasové teorii. Jim všem Jaspers zazlívá, že vnucují myšlenku zničení všeho dosavadního pro ideál budoucnosti. "Nedokazují, nýbrž jen opakují relativně jednoduché způsoby výkladu. Jsou nevyvratitelné, nakolik jsou samy výrazem jisté víry..." Hle, jako bychom opisovali z kritiky intelektuálů v Johnsonových Intelektuálech.

A tak se tu už tak nějak motáme v kruhu a je na čase pro dnešek skončit.

29.10.2012

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

Přel. Tomáš Jurkovič. Praha, Euromedia Group - Odeon 2010. 556 s., edice Světová knihovna.

Tak už bych si měl od toho japonského génia něco přečíst, řekl jsem si nakonec, když jsem po delším bloumáním mezi knihkupeckými regály zvažoval, zda to vyhraje nejnovější Miloš Urban (Praha piccola) nebo Murakami. Rozhodla knižní záložka, na které se zmiňují fantastické prvky, prolínání dějů, mnohovrstevnatost románu. Stalo se mi nakonec něco dlouho nevídaného: přečetl jsem během jednoho dne několik set stran! Ale ne až do konce. Asi 70 stran před koncem jsem si nechal téměř týdenní pauzu na vstřebání. Patnáctiletého hrdinu příběhu na útěku z domova a v souběžném příběhu starého, mentálně zaostalého muže spojuje jakási mystická událost, umožňující prostoupení do jiného světa. Možná jakéhosi záhrobí. K tomu se ale moc konkrétního nedovíme. Fantastický motiv je jen záminkou k psychologizaci dobra a zla, k nalezení vlastního nitra a k završení životního údělu. / Překvapilo mě ještě jiné "prolnutí", a totiž se západní kulturou. Třeba Beethoven podstatně zasáhne do "klimatu" prózy prostřednictvím Alexandrijského kvartetu (dokonce různých jeho nahrávek), a stejně tak evropská literární tradice včetně onoho titulního Kafky. / Motiv veřejné knihovny - Kómurova památníku, kde se příběhy protínají, je pro mě exknihovníka ovšemže třešničkou na dortíku. A že v člověku zůstane nervózní chvění z absence vysvětlení záhadných okolností, tak sugestivně podaných hned v prvních kapitolách? To už je halt úděl čtenáře postmoderních autorů.

Písně z Ostrova vážek. Výběr básní ze Sbírky bezpočtu listů

Přel. a komentářem opatřil Antonín Líman. Ilustroval Mijata Masajuki. Praha, Vyšehrad 2010. 123 s., edice Verše.

Zůstáváme v Japonsku, ale přesouváme se na opačný konec časové osy. Básnická antologie Manjóšú, prvořadá japonská literární památka z 8. století, je veledílo o čtyřech tisících básní. Doyen českých japanologů Antonín Líman vybral pro útlý český výbor reprezentativní ukázky tak, aby představil hlavní tématické okruhy staré japonské lyriky. / V minulém desetiletí vyšel postupně i úplný Límanův převod do češtiny - ve čtyřech svazcích v nakl. Brody. Asi bez výtvarného doprovodu (mohu-li se spolehnout na katalogizační záznam Národní knihovny). To zmiňuji proto, že ilustrační výzdoba Písní z Ostrova vážek je jejich silnou stránkou; je mi velmi sympatické, že výrazně barevnými celostránkovými grafikami (tak odlišnými od mých představ o vždy jemně tónované japonské malbě) vydavatelé nešetřili. Překladatel a editor si dává záležet, aby českého čtenáře uvedl do souvislostí vyjadřované symboliky. Japonští básníci promlouvají o citech právě hlavně skrze přírodní úkazy - rostliny, ptáky, posvátné hory, řeky, moře... V přebásnění do našeho jazyka vypadají verše z Manjóšú mnohdy až nebásnicky prostě, civilně, málem jako obyčejné lapidární sdělení (až jsem v pochybnostech, zda se vytržením ze znakového systému japonštiny nevytrácí značná část původní poetiky) - ale ono záleží na způsobu čtení, na poetice, do které se předem naladí čtenář. / Své hnidopišské sklony uplatním poukázáním na chybné použití zájmena v komentáři na straně 39: "Když císařovna Džitó dala zavraždit jejího bratra, prince Ócu, ...". Ale to nic, já jsem se svojí volbou čtiva do raně podzimních podvečerů i tak nadmíru spokojen.

Galský kohout zpívá. Antologie francouzské poezie

Vybral a přel. Gustav Francl. Praha, Vyšehrad 2009. 775 s., edice Verše.

Nápadnou shodou okolností mohu navázat další antologií národního básnictví. Opět v překladu jediného českého mistra slova (a to je G. Francl je ještě o desetiletí starší než Líman). Výjimečnost obsáhlé antologie je v jejím univerzálním historickém rozsahu: od ukázek středověkých anonymů po překladatelovy vrstevníky. Členění tisícileté cesty francouzského verše je vcelku elementární: středověk - renesance a klasicismus - romantismus - symbolismus a cesta k dnešku. Vzpomeňme, že poslední oddíl lze rozvrstvit na četné -ismy, jak je známe ze středoškolských čítanek pro poslední ročníky. Ale to je bezpředmětná odbočka. / Totiž: lze v gigantickém díle jedné překladatelské osobnosti postihnout ohromnou škálu básnických poetik, jak se proměňují v uplývajících staletích národního básnictví? Navíc s tak zásadní tradicí poezie, jakou mají právě Francouzi? Sedmi sty stran veršů jsem putoval po čtyři měsíce a pokládal jsem si tu otázku pokaždé, kdy jsem narazil na autora, jehož verše už jsem četl v jiných vydáních. Mnohokrát jsem mohl vstát, šáhnout po "konkurenčním" překladu a srovnávat. Nečinil jsem tak - jednak z lenosti, jednak pro ten pocit, že si básně raději užívám, než "studuji". Jednu výjimku jsem udělal: vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi plesal nad výborem z Laforguea (Kosmické klauniády, Odeon 1985, překlad Jiřího Mulače) - a je to fakt dávno, rovné čtvrtstoletí. Nuže - úvodní sloka pod nadpisem Z Pierotových moudrostí: Francl: Hlubiny vašich očí v sítí řas, / ó ženo lačně zahálčivá, / kdy milostivě shlédnou zas / do duše, jež se lunou tklivě dívá? - Mulač: Kdy louže vašich očí v sítí řas, / valkýro s gesty lenivými, / se zmohou aspoň na odraz / Luny, jež v duši vychází mi? -- Nebo začátek jedné z četných básníkových opusů nazvaných Neděle: Francl: Na řeku, pastýřko má, lijí vodu / nebesa bez cíle a bez důvodu. // Nedělní klid zavládl na řece. / Jediný člun na vodě nehne se. - Mulač: Netečný, marný déšť se z nebe řine, / víří, pastýřko, víří na hladině... // Nedělní klid i řece přijde vhod, / po proudu, proti proudu, nikde loď. Možná cítíte se mnou šťavnatější, barvitější jazyk v druhých citacích. Ale jak říkám, skočil jsem jen po jedné jediné možnosti konfrontace z desítek jiných. Mám po ruce velké francouzské básníky prakticky všechny. (A teď navíc "v jednom balení"). / Každopádně nad zpěvem galského kohouta jsem si užíval; nejvíc tehdy, když jsem si i takovou bichli přibalil na výlet a četl si pak z romantiků v jednom lenivém nedělním odpoledni za venkovským hřbitůvkem ve Vysoké Lípě.

Pro dnešek zakončím jednou regionální záležitostí, vysoce ceněnou severočeskými badateli a fandy do historie místního průmyslu. Text už nemusím tvořit, jen na toto místo kopíruji v mírně modifikované podobě recenzi, kterou jsem zveřejnil ve varnsdorfském Hlasu severu:

Jan Němec: Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska

Město Rumburk 2012. 159 s.

Tušili jste, že ve Varnsdorfu byla továrna na boty? Já ne (a že už jsem si o našem městě leccos přečetl). A to až do setkání s člověkem, který ze středních Čech přijel do našeho pohraničí vyfotografovat sídlo bývalé obuvnické firmy. Doplňoval totiž rodinný archiv o místo, kde byl jeho otec ve třicátých letech zaměstnán jako účetní. / Ještě než jsme se o odbornou radu obrátili na pracovníky muzea – v takových případech vždy velmi ochotné – prozradila mi všímavá kolegyně, že o zdejší obuvnické firmě určitě nedávno četla. A to nejspíš v té knížce, která mi už drahnou dobu ležela na stole, čekajíc na alespoň první letmé prolistování. Ano, bylo to tam: Továrna na obuv Franze Kadowskyho. Dvojstrana 96-97 se stručným medailonkem ve třech jazycích (č./něm./angl.), fotografií jiřetínských ševců coby předchůdců místní průmyslové výroby, několika vizitkami Kadowskyho firmy, fotem interiéru dílny i výstavního pavilonu firmy na liberecké výstavě v roce 1906. / Podobné schéma kniha zachovává u dalších mnoha desítek podniků, které udávaly v posledních staletích našemu regionu průmyslový ráz. Zdaleka nemohla postihnout celou tu plejádu textilních, strojírenských, sklářských a dalších továren. Věnuje se hlavně průkopníkům odvětví a nejvýznačnějším firmám, nevyjímaje ovšem ani pivovary, výrobu motocyklů Čechie-Böhmerland a klavírů Förster. Bývalé provozovny, vyobrazené obvykle na idealizujících vedutách, se dnešních dob velmi často dožily jako chátrající nevyužité budovy, sklady, nebezpečná zbořeniště, nebo byly mezitím strženy. Vzácné výjimky jejich dosavadního podnikatelského využití se přesto najdou. Podotkněme, že objekt po výše zmíněném Kadowskym na Bratislavské ulici č.p. 987 ještě stojí. / Autor knížky, děčínský archivář Jan Němec, ji rozčlenil podle obcí (počínaje Rumburkem a konče Lobendavou), částečně i tematicky a chronologicky. Vybavil ji spoustou zajímavého obrazového materiálu, v některých případech mohl využít i dochované vzorníky výrobků. Zkrátka lahůdka pro všechny, jimž historie není ukradená a jimž se líbí krásné knihy o zašlé slávě. Téměř nakonec pochvala grafické (Ateliér Stejskal Jiřetín pod Jedlovou) a tiskařské (PBtisk Příbram) práce; za poznámku stojí na dnešní poměry naprosté minimum překlepů a chyb v textu.

1.6.2012

Michal Ajvaz: Zlatý věk

Brno, Druhé město 2011. 302 s.

Přestože anglický překlad knihy získal jakési prestižní americké ocenění za sci-fi, já ji v tomto žánru nečetl; měl jsem v rukou prostě Ajvaze. To, že líčí neskutečný ostrov a prazvláštní zvyky a myšlení jeho obyvatel, pro mě nebylo zápletkou, na níž bych oceňoval fantastičnost jako takovou, ale jen záminkou k dalšímu rozvíjení autorova myšlenkového světa, jak už jsem ho znal z Lucemburské zahrady - viz Čz 7.1.2012. (Říkám "dalšímu", ale Zlatý věk naopak Lucemburské zahradě předcházel. Á propos, Lucemburská zahrada mezitím získala Magnésii Literu pro nejlepší knihu roku 2011.) / Beztvarost ne jako chaos, z něhož pojde řád, ale beztvarost jako stále trvající, permanentní stav, přijímaný jeho obyvateli s lhostejnou samozřejmostí. Motiv prchavosti, nestálosti a proměnlivosti věcí, myšlenek a příběhů jde do krajnosti, která běžného evropského smrtelníka - včetně vypravěče, který se odhodlal na ostrově strávit několik let - musí iritovat. Chvění světla a tvarů ohrožuje podstatu našeho založení, světa jakoby utkaného z pouhých světelných odrazů a vodních clon. Co říct na ostrovní písmo, jehož znaky se permanentně proměňují, na literaturu - vlastně jedinou Knihu, jež se dramaticky mění s každým novým čtenářem, na příběhy, o rozpletení jejichž všech rovin je zbytečné se snažit? Mytický příběh "převyprávěný" podle Knihy (v jedné z jejích dočasných podob) by sám stačil na krásný fantasy román, o nějž by se poprali filmaři. Odskoky do nám známé reality, tu a tam se proplétající s ostrovním světem, a další zlomyslné hry se čtenářem, to je to ono, proč bych si s chutí přečetl další Ajvazovu knížku.

Stephen Jay Gould: Lživé kameny z Marrákeše. Tajemná zákoutí v poznávání přírody.

Přel. Kamila Čmejrková. Praha, Mladá fronta 2011. 351 s., edice Kolumbus.

Americký paleontolog mě oslovil knihou Dinosauři v kupce sena (Čz 10.12.2006); patří k těm popularizátorům vědy s literárním nadáním, jimiž jste vtaženi do dobrodružných zákrut vědeckých objevů a omylů. / V prvních dvou třetinách knihy se najdou příběhy vědy a vědců, řekněme intelektuální dramata vědeckého poznání, zhruba z doby od Galilea po Darwina; pak následuje několik oddílů s větším tematickým rozptylem. Zaujme třeba rehabilitace vědecké poctivosti přírodovědce Lamarcka, z učebnic biologie známého hlavně jako autora teorie dědičnosti adaptace na prostředí. S rozborem Lamarckových ručních vpisků do výtisku vlastního spisu a jeho pozdějších, historiky vědy přehlížených děl, před Gouldem vyvstal intelektuální boj uznávaného učence, který krůček po krůčku opouštěl svou představu lineárního vývoje živých tvorů ve prospěch stromu života. Musel tak opustit koncept, na kterém zakládal celé své životní dílo, a Gould, coby o dvě století mladší kolega, tento obrat vyzdvihuje za hrdinský čin. / Jinou zajímavou epizodou z dějin vědeckých omylů je Galileův objev "trojplanety" Saturnu. V dalekohledu poprvé namířeném na Saturn totiž viděl tři kruhy vedle sebe. Prstenec kolem planety byl totiž v tu dobu právě v takovém postavení, že při pohledu ze země ještě ne příliš dokonalým přístrojem poskytoval právě takový obraz. Průkopníka astronomických pozorování zradila vlastní, na první pohled neoddiskutovatelná zásada vědeckého poznání: pravda je to, co jsem viděl na vlastní oči. Jenže i průlomová vědecká metoda, uplatňovaná dogmaticky, může sama sebe obalamutit. Svoboda vyžaduje nekonečnou ostražitost, komentuje to Gould. Příběh mě zaujal tím spíš, že krátce poté jsem se s tím samým setkal v knize Umberta Eca Kant a ptakopysk (o ní viz o několik odstavců výše). Tam je s. 344-347 použit - tentokrát i s nákresy - k upřesnění procesu tvorby "kognitivního typu". Kognitivní typ planety obkroužené prstencem ještě neexistoval, k jeho utvoření bylo třeba přesnějších pozorování i změny intelektuálního vhledu.

Pavel Kosatík: České snění

Praha, Torst 2010. 398 s.

Jeden z autorů, o nichž mám trvale ty nejlepší reference, ale řídkou možnost se jimi pročíst. Brzy po revoluci veřejnost včetně mě hltala osudy prezidentských manželek (Osm žen z Hradu), neb téma bývalo před tím tabu. Aktualizovaná vydání (naposledy již o deseti ženách z Hradu) se mi již do rukou nedostaly, ani mezitím další jeho vydané práce o českých osobnostech 20. století. / České snění je šestnáct různě dlouhých esejí o fenoménech, která český národ v jistých údobích prožíval a která většinou končila rozčarováním, deziluzí nebo trapnou vzpomínkou. Na prvním místě je po zásluze sen o Slovensku - ani ne tak o společném státě, jako o společném národu. Vystřízlivění přišlo už v 20. letech, brzy po vzniku společného státu, který měl navázat přetrženou nit "společné historie". Jenže ta byla více přáním buditelů než skutečností, Slováci se k údivu Čechů daleko víc cítili opravdu Slováky než Čechoslováky. Jiné kapitoly líčí přemrštěné naděje vztahující se k ostatním Slovanům (Jihoslovanům, Rusům, Lužickým Srbům), líčí přehnanou idealizaci české minulosti až přes hranu jejího falšování (vyhrané bitvy, RKZ), snu o sjednocení národa kolem ideálu tělesné zdatnosti nebo ryze národního náboženství... Výjimkou z neuskutečnitelnosti se stal sen o "životě bez Němců", sic v dobách obrozenců těžko Češi mohli vážně uvažovat o tak radikálním řešení, v jaké nakonec vyústil.

Umberto Eco: Pražský hřbitov

Z italšiny přel. Jiří Pelán. Praha, Argo 2011. 465 s.

Pražský hřbitov, beletrizace příběhu zrodu slavného literárního falzifikátu Protokolů sionských mudrců, podaná fiktivní osobou, obklopenou ovšem desítkami skutečných existencí druhé poloviny 19. století. Prolínání memoárové a deníkové formy, ovšem se vstupy vypravěče, který čtenáře "ušetří" chaosu zápisků a ujme se jejich převyprávění. Motiv záhadnosti vlastní osobní identity, kterým je prostoupen román Tajemný plamen královny Loany (Čz 9.5.2007), je tu znova, ale pojatý jinak a vlastně jen jako ozvláštněné rámování příběhu. Motiv tajných společností či celosvětových spiknutí jej zase pojí s Foucaultovým kyvadlem (Čz 14.3.2009). Eco ve svém literárním umění nestárne, na prahu osmdesátky (v roce vydání italského originálu mu bylo 78) napsal další sofistikovaně propracovaný román, radost ho číst. Pro čtenářovu orientaci knihu vybavil chronologickou tabulkou posloupnosti vyprávění a také dovětkem, kde shrnuje následnou "životní pouť" antisemitského falzifikátu.

Umberto Eco: Kant a ptakopysk

Z ital. přel. Pavel Štichauer. Praha, Argo 2011. 485 s.

Pojednání v žánru vědecké esejistiky sice je v některých pasážích na mě už příliš učené, ale co na tom, coby čtenáře Ecových "lehčích" věcí mě to zajímalo, snad jsem postupně i pronikal do tezí filozoficko-semiotických kapitol, úvah o "způsobu, jakým poznáváme a vyjadřujeme to, co poznáváme" (s. 241), jakým se rozhodujeme o pravdivosti sdělení. Bavily mě příměry, jimiž je ilustruje, například leitmotiv kognitivního typu koně, onoho neuvěřitelného tvora vzdáleně podobného jelenovi, jak se postupně utváří v mysli Montezumy, informovaného svými Aztéky ve stále se zpřesňujících hlášeních o Španělech blížících se k Tenochtitlánu), a paralelně k tomu i spory o taxonomickém zařazení ptakopyska, vymyšleného přírodou snad proto, aby se pobavila na účet zoologů neschopných se během téměř celého století dohodnout, zda je to savec či co. S tímto slavným hlavolamem si nezadá ani pokus o definici starého mládence. / V procesu poznání se strukturální a interpretační moment střídá a vzájemně se krok po kroku doplňují, kdybyste to nevěděli. / Na počest amerického filozofa W. V. O. Quina Eco v knize vystavěl celé město s ulicemi a místy pojmenovanými podle Quinových slavných příkladů. Například městem protéká Gavagai River a překročit ji lze po Rabbit Bridge. To mě přimělo otevřít Quinovy Covitosti (Čz 27.12.2008) v touze vyhledat onen slavný příklad domorodce, králíka a gavagai. Listoval jsem tam i nazpátek, nenašel jsem; tedy jsem četl jinde? Naštěstí se zmíněný myšlenkový experiment nalézá na internetu (zde).

Jaroslav Peregrin: Filozofie pro normální lidi

Ilustr. Lubomír Bokštefl. Praha, Dokořán 2008. 142 s.

Jestli jste opravdu klikli na odkaz v zakončení předchozího odstavce, dostali jste se na web filozofa Jaroslava Peregrina, ale raději dodám ještě úvodní stranu (zde), z které poznáte, že on to není mudrc ztracený v šedi filozofických spekulací. Taky název této malé knížky vypovídá o tom, že považuje filozofii za otevřenou pro každého. K čemu nám dnes filozofie je a o čem dnešní filozofové nejvíc přemýšlí, se dozvídáme v krátkých kapitolkách. Namísto abstraktních schémat nalézaných ve filozofických výkladech má knížka svého maskota, krávu, kreslenou v situacích, která (tak nějak) ilustruje příslušný problém nebo myšlenkový pokus. / V souvislosti s níže uvedeným Husserlem jsem ocenil kapitolku Filozofie jako analýza mysli (s. 95), ta je ovšem jen odbočkou od hlavní linie, provázející čtenáře filosofií vycházející z analýzy jazyka. Z několika lidsky znějících vět se dozvídáme podstatu relativismu a postmoderny, strukturalismu apod. A také to, jestli má smysl se ptát po smyslu života.

Edmund Husserl: Idea fenomenologie a dva texty Jana Patočky k problému fenomenologie

Praha, Oikoymenh 2001. 103 s., edice Oikúmené.

To takhle jednou, loni 6. prosince, jela moje žena linkovým busem ze Šluknova na Liberec. Při placení jí řidič spolu s jízdenkou podával Husserlovu Ideu fenomenologie: "To vás myslím bude zajímat." - "???" - "No jednou, asi tak před šesti lety, jsem vás vezl do Prahy a v autobuse pak zbyla tahle knížka." - "Ale moje určitě nebyla." - "To nevadí, vemte si ji. Má se mi to tady válet... Víte, tohle na mě moc není, mě zajímá spíš stará filosofie." - "No tak dobře, děkuju, já ji teda dám manželovi." Takhle jsem přišel k drobet ušmudlanému Husserlovi (včetně dvou dodatků od Patočky). Až do strany 41 si předešlý majitel vehementně zatrhával tužkou důležité věty a pojmy. Že byl pečlivý student, dokládá zatrhávání i v poznámkách na konci. Po straně 41 zřejmě vystoupil z autobusu. / To se ví, raději bych si přelouskal některé Platonovy dialogy, případně Tomáše Akvinského. Jenže, jak ukazuje citovaný rozhovor, ti většinou nadobro zakotví v šuplíku u volantu autobusu. Tak jsem si četl v Husserlovi. (Když jsem měl někam cestu, zásadně jsem si bral jinou četbu, aby se chudák zas neplácal další léta po světě.) Husserl se pokusil založit originální myšlení, se záměrem dát celé filozofii zcela nový počátek, přičemž své intelektuální tažení za fenomenologii zahájil právě pěti přednáškami Idea fenomenologie z roku 1907. Klíčovým pojmem je gnozeologická redukce, jejíž provedení je předpokladem kritiky poznání a cesty k založení všech věd. Trochu mi pomohlo, když jsem předem nahlédl do několika příruček dějin filozofie; díky tomu jsem se jakž takž během četby držel při smyslu... Ke své škodě jsem opomněl Neffův Filosofický slovník pro samouky; v něm si listuji teprve teď a zjišťuji, že by mě na fenomenologii připravil ještě lépe.

Brian Clegg: Před velkým třeskem. Prehistorie vesmíru

Argo + Dokořán 2011., ed. Aliter. 328 s. , edice Aliter.

Stephen Hawking – Leonard Mlodinow: Velkolepý plán

Praha, Argo a Dokořán 2011. 204 s., edice Zip.

Populárněvědecké knihy o kosmologii mě nepřestávají zajímat, i když už mě někdy irituje, jak už se v nich některé věci, s kterými se laický čtenář musí seznámit, aby pochopil rozpínání vesmíru, čtyři základní fyzikální síly, které je třeba sjednotit, čtyřrozměrný časoprostor a Einsteinovy teorie relativity, podstata kvantové mechaniky, skryté dimenze atd. / Takže: další dvě knihy o velkém třesku a věcech souvisejících (co s ním ale nesouvisí? - všichni jsme přece z velkého třesku povstali). / V prvně jmenované knize zabrousíme do historie představ o historii vesmíru, jak a před jakou dobou vznikl, a co asi tak mohlo být ještě před tím. Cleggova kniha je od většiny jiných liší tím, že nabízí i alternativy, které velký třesk zpochybňují. Nemluvě o kritickém postoji ke strunovým teoriím (završeným takzvanou M-teorií), na jejichž problematičnost upozorňují téměř všichni, od nichž jsem na toto téma v posledním desetiletí něco četl. / To naopak Hawking s Mlodinowem nepochybují o tom, že M-teorie je jedinou kandidátkou na "teorii všeho" s nadějí na úspěch. Téměř nekonečné množství matematických modelů, s kterými může pracovat a které lidstvo nebude moci nikdy v úplnosti prověřit, není její slabinou, ale naopak souzní s představou nekonečného množství vznikajících vesmírů (tzv. multiverza), z nichž jeden, o kterém my náhodou víme, dosáhnul parametrů, které nevylučují vznik živých bytostí. Jejich sice úsporný, ale názorný "výcuc" z toho, co kosmologie dodnes dokázala, u mě boduje ilustračním doprovodem a suchým anglickým, lehce absurdním humorem. Tím nemám namysli těch několik kreslených vtípků, které za vkusem českého konzumenta přece jen pokulhávají.

Slavoj Žižek: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška aneb Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát

Z angl. přel. Radovan Baroš. Praha, Rybka Publishers 2011. 247 s.

Moje první setkání se slovinským filozofem - „jedním z nejpronikavějších myslitelů současnosti“ - mi přineslo v zásadě dvojí překvapení: prvé z toho, že tento populární myslitel s úspěchem předkládá myšlenku návratu k idejím komunismu (sic komunismus u něj má máloco společného s komunismem, jak jej známe z předsametových hodin občanské výchovy a politických školení); druhé z toho, že má-li se dospět ke komunismu, je největší překážkou v této cestě socialismus... / Hm, až na jeho slova dojde, budou se žáci v hodinách občanské nauky učit namísto marxismu-leninismu marxismus-žižkismus? / Žižek podrobuje tvrdé kritice ideologickou masáž, spočívající mj. v předstírání bezideologičnosti liberální společnosti. "Demokracii a spravedlnost nebereme vážně, všichni víme, že jsou skrz naskrz zkorumpované, ale stejně se jich účastníme, projevujeme vůči nim víru, protože se domníváme, že fungují, i když v ně nevěříme." (s. 69) Vyjmenovává čtyři antagonismy soudobého kapitalismu (s. 118), na které může lidstvo zajít, ale z nichž jeden - nové formy apartheidu, čili antagonismus Zahrnutých a Vyloučených - je klíčový. Jediným perspektivním řešením je dle něj vzkříšení ideje komunismu. Tato idea "přežívá neúspěchy své praktické realizace jako přízrak, který se znovu a znovu vrací ve vytrvalé neodbytnosti..." (s. 163) To vše je samozřejmě vytrženo z kontextu, na ucelené shrnutí si netroufnu. S ubýváním posledních stran jsem si lámal hlavu, zda tedy Žižek vyzývá potenciální revolucionáře k revoluci. Jednoznačnou odpověď nemám, ale jeho postoj k současnému politickému systému je jednoznačný; "teoretický základ" k jeho svržení tu je, sic s varováním před jeho dějinnou nutností. Žádný "vědecký socialismus" lidstvo nespasí, historie je otevřená, historii lze prostě vzít do svých rukou... takže??

Milan Hrabal: Hanka Krawcec. Výtvarné dílo / Tworjace wuměłstwo

Městská knihovna Varnsdorf 2011. 111 s.

Navazuji na lužickosrbské ediční počiny z Varnsdorfu - viz Čz letos 7.10. / Bezesporu nejvýznamnějším edičním počinem zdejší knihovny v loňském roce byla výpravná dvoujazyčná publikace představující celou šíři výtvarného díla lužickosrbské výtvarnice (1901-1990). Po předchozích vzpomínkových publikacích, připravených tímtéž autorem (Hanka Krawcec, 1996, 2., rozšíř. vyd. 2001) dostal Hrabal tentokrát - díky dotacím na projekt "Setkávání přes hranice" - možnost připravit reprezentativní průřez všemi oblastmi její grafické a malířské tvorby, a to v kvalitní reprodukci. Samostatná obrazová část obsahuje 153 položek, další ukázky doplňují text o autorčině životě a díle. Ten zevrubně seznamuje se životními osudy, uměleckým vývojem i hodnocením její tvorby. Velmi si lze cenit chronologicky postupující ikonografie umělkyně, od raného mládí (na snímcích zachycujících rodinnou atmosféru u skladatele Bjarnata Krawce) až po dokumentární fotografie ze 70. a 80. let. / S paní Krawcec jsem se nikdy vědomě nesetkal, ač jsme ve stejné době chodili stejnými ulicemi. Dokonce prý na základce, kam jsem chodil, občas navštívila hodinu výtvarné výchovy. (Ale já neměl bůhvíjaké výtvarné nadání, podněty od profesionálky by mi byly na nic.) A na ulici neměl kdo ukázat, hele, to je ta malířka, co bydlí sama na faře, a je to Lužická Srbka. / Na výstavách si vybírám, který z obrazů bych nejraději viděl doma na stěně. Ve výtvarné monografii můžu učinit totéž. Byl by to nejspíš linoryt Tanvald ze strany 91.

Milan Hrabal: Cestou bolesti a víry

Ilustr. Jiří Petrnoušek. Praha, Printia 2010. 67 s.

Milana Hrabala - literáta jsem původně znal jako autora několika básnických sbírek (též jako úředníka na varnsdorfské radnici, ale to sem nepatří). Později se začal angažovat ve prospěch Lužických Srbů, překládal, pořádal antologie, přednášky atd. S publikacemi z toho vzešlými se občas potkáváme i na těchto stránkách. Ale teď tu před sebou máme jeho vlastní knížku poezie. Cyklus čtrnácti básní doprovázejících stejný počet zastavení křížové cesty. Lze je dokonce přiřadit ke zcela konkrétní lokalitě - Křížové hoře u Jiřetína pod Jedlovou. Tam totiž před několika lety vznikla tradice přednášení básnického cyklu na Velký pátek. Původně zde tento účel plnily jiné básnické skladby (Via dolorosa od Karly Erbové a Čtrnáct zastavení od Lydie Romanské), přičemž v přednesu se střídali Martin Louka a Milan Hrabal. Toho druhého akce inspirovala k vytvoření vlastního textu, který v Jiřetíně slouží od roku 2010. Podařilo se jej vydat s ilustračním doprovodem, který má také svou historii spjatou s konkrétním místem ve Šluknovském výběžku: Jiří Petrnoušek maloval křížovou cestu (oleje na plátně) pro kostel ve Velkém Šenově, pro Hrabalovu publikaci ji jen trochu upravil.

Karel Hynek Mácha: Máj - Meja

Přel. Róža Domašcyna. Ilustr. Isa Bryccyna. Budyšin, Ludowe nakładnistwo Domowina a Praha, Obec spisovatelů 2010. 92 s.

Bě pózdni wječor - prěnja meja - / wječorna meja - bě lubosće čas. / Tujawki wołanje zaklinča zas, / do chójnow wónje zwabi reja...

Do kterého slovanského jazyka ještě nebyl v úplnosti přeložen Máchův Máj? Dvě stě let po básníkově narození se dočkala i lužická srbština (přesněji: její hornolužická odnož). Zasloužila se o to nejvýznamnější současná lužickosrbská básnířka Róža Domašcyna. Tištěno zrcadlově s českým zněním, v brožované vazbě, s ilustracemi rovněž velmi ceněné lužickosrbské výtvarnice. (Pro zajímavost, v roce kulatého výročí vyšlo i zrcadlové vydání Máje ve vietnamštině.)

Pustil jsem se do čtení poctivě nahlas v obou jazycích, opravdu mě totiž zajímalo, jak v jazyce češtině blízkém se vyjímají tragicky romantické verše, jak si poradili s trsem oxymoronů nebo s uhrančivou pasáží promluvy odsouzence k plynoucím oblakům před popravou. Podle mého odhadu, Lužický Srb má naději pojmout a vychutnat máchovskou poetiku téměř tak jako Čech. Gratuluji. / Dost se mi líbí obálka. S vnitřními černobílými ilustracemi už jsem se tolik neztotožnil, ty jsou na můj vkus příliš "přeplácané".

16.5.2012

Zdeněk Mahler: Kdo svůj národ miluje, nešetří ho. Esej o Karlu Havlíčkovi Borovském. Úvaha s grafikami Vladimíra Komárka

Praha, Primus 1999. 47 s.

Esej z konce 60. let, která by se vešla do víkendové přílohy k novinám. V hutné a literárně skvostné zkratce se přenese několika lety Havlíčkova občanského protestu skrze jeho osamocený, ale o to nápadnější a vyostřenější novinářský hlas. Mahler poukazuje na absurdity: Havlíček, unavený marným a vyčerpávajícím úsilím, nakonec rezignuje a stahuje se do ústraní, rozhodnutý zabývat se už jen hospodařením na statku. Jenže ještě předtím otištěná protivládně štiplavá stať "Proč jsem občanem" nakonec jeho osud zpečetila. Následující slavná soudní pře sice skončila Havlíčkovým soudním a morálním vítězstvím, ale zároveň i stvrzením brixenského ortelu. Mahler odkrývá zákulisní boj mezi mocenskými špičkami, pro které byl KHB jen zneužitou figurou na šachovnici: ti, kteří prosazují návrat ke starému dobrému absolutismu, výsledek soudu vítají, ba... potřebují ho. Je to totiž před císařskou výsostí ten nejpádnější argument vůči liberálnímu křídlu ve vládě: další takovou blamáž nelze připustit, s odpůrci se nebabrat, ale zneškodnit je! V Mahlerově líčení je ministr Bach poražen. Nikoli Havlíčkem, ale generály; sám je potupně přinucen zařídit novinářovo zatčení a internaci. Postavení národního mučedníka do role nástroje mocenských intrik je odvážným, ale věrohodným motivem eseje. / Knížečku, málem bibliofilský tisk, si po přečtení prolistujme ještě dvakrát: doprovázejí ji ještě epigramy, a to většinou ty méně "profláknuté", a grafiky Vladimíra Komárka. V mé knihovničce dostala místo vedle Havlíčkova životopisu od E. Chalupného z roku 1911 (viz Čz 11.1.2010).

Michal Křížek - Lawrence Somer - Alena Šolcová: Kouzlo čísel. Od velkých objevů k aplikacím

Praha, Academia 2011. 365 s., edice Galileo.

Konstantin Biebl: Na druhé straně světa

Praha, Československý spisovatel 1968. 133 s., edice Klub přátel poezie.

Spojení básnického výboru z díla přes půlstoletí mrtvého básníka s knížkou o nejnovějších poznatcích z teorie čísel zdá se na první pohled být podivným výstřelkem. Nicméně prodíral jsem se jimi současně a v jedné chvíli se obě zvláštně protnuly. Na pražském orloji. Tak nejdřív ta matika: Těšil jsem se na popularizující povídání o nejnovějších matematických objevech formou přístupnou naprostým laikům (jako už jsem to zažil s J. Barrowem, Pí na nebesích, nebo M. Liviem, Neřešitelná rovnice). Tentokrát by to ale znamenalo prokousat se matematickým aparátem, sic "pouze" středoškolským, který bych měl teoreticky zvládnout. Na to jsem brzy rezignoval a spokojil jsem se s pasážemi, jejichž smysl byl zřejmý i bez studia rovnic a důkazů. Celé se to točí hlavně kolem prvočísel, jejich speciálních odnoží (Fermatova, Mersennova, palindromická...), různých jejich zajímavých vlastností a aplikací v praxi: šifrování, rodná čísla, čárové kódy. Nejrozvedenější kapitola o praktickém využití teorie čísel se týká Staroměstského orloje. Podrobně popisují geniální matematický model, díky kterému funguje jeho bicí stroj, ukazatele hodin, postavení Slunce, měsíčních fází, ročních období, znamení zvířetníku... Na počest Jana Šindela, autora onoho modelu z počátku 15. století, autoři knihy zavedli pojem "šindelovských posloupností" a připojili též názorná schémata i fotografie orlojové mechaniky. Dotyčnou stať jsem ovšem objevil i na internetu: pod názvem Deset matematických vět o pražském orloji je ke stažení v pdf na http://mat.fsv.cvut.cz/solc/pmfa_pul.pdf (od s. 281).

Když starodávný orloj začne / Zvolna odbíjet dvanáct / Při každém úderu hodin / Vyjde jiná dívka z gymnasia ... Ano, K. Biebl, začátek básně Okřídlený chrlič. Ve výboru je na s. 115 a je věnována Nezvalovi. Wolkerův souputník nebývá hojně zastoupen v čítankách a tradiční učebnicové klišé jej spojuje s jávskou exotikou (slavná sbírka S lodí, jež dováží čaj a kávu). Aspoň tak si to pamatuji ze školy. Na výboru ze čtvercové řady KPP jsou zajímavé i četné dokumenty - dopisy, vzpomínky, fotky. Třeba ta s Wolkrem a dámskou společností šplouchající se rozjařeně na Jadranu. Podle Nezvala celá ta společnost - kromě Biebla - v krátké době pomřela na souchotiny. Dej mi svůj prstýnek - to je báseň, k níž jsem po přečtení všech ostatních listoval nejčastěji. / V antikvárním výtisku zůstala zachovaná gramodeska s recitací přednesenou Julií Charvátovou a Bořivojem Navrátilem a se záznamem básníkova vyprávění jedné epizody z pobytu na Jávě. Jak už to bývá, právě autentický projev můj dojem z básníkovy osobnosti trochu pokazil.

Halldór Laxness: Křesťanství pod ledovcem

Z islandštiny přel. Helena Kadečková. Praha, Dybbuk 2011. 251 s.

Až mě překvapilo, že vlastně od Laxnesse žádný román nemám a pravděpodobně jsem ani žádný nečetl. A to je ostuda. Ne proto, že za ně dostal Nobelovu cenu, ale proto, že je to nejznámější islandský spisovatel - a já mám pro Island jistou slabost, což může být i z Čz patrné. / Křesťanství pod ledovcem je psáno až po Nobelovce a v jiném žánru než díla, která ho předtím proslavila. V jedné islandské farnosti (a není pro smysl děje náhodné, že právě pod snæfellským ledovcem, odkud se Verneovi hrdinové snažili dostat do středu Země) se dějí jakési podezřelé věci, pravděpodobně nepřípustné z hlediska církevního práva. Proto biskup do těchto končin vyslal svého emisara na inspekci. Mladík pověřený tímto úkolem je vypravěčem knihy a do příběhu, o němž měl jen nezúčastněně referovat, se během několika dní dokonale zamotá. Vršící se tajemno kolem svérázného pastora zanedbávajícího všechny běžné církevní povinnosti, jeho přítele zbohatlého světoběžníka usilujícího o tajemnou energii z vesmíru, mystickým tajemstvím opředené ženy jménem Úa a dalších exotických postav se nakonec rozplývá jak rychle tající ledovec - a příběh, jejž má emisar pouze zaznamenat, jej strhne s sebou do otevřeného konce. Doporučuji... nejen islandofilům. Mnozí z nich jistě více než já ocení ironické narážky na islandské problémy nebo různé duchovní trendy, které v té době podobně západní svět včetně Islandu přejímal z východu (zmiňuje se o nich překladatelka v doslovu). Snad bych měl knihu přečíst podruhé a pozorněji, což ale nejspíš neudělám. Ale nevadí. Na Island se brzy vrátím, a to prostřednictvím Stefánssonova románu Letní světlo, a pak přijde noc.

Jasper Fforde: Malér Eyrová. Z angl. přel. Pavel Medek. Praha, Albatros 2006. 382 s.

Jasper Fforde: Ztracena v dobré knize. Z angl. přel. Pavel Medek. Praha, Plus 2011. 414 s.

O thrillery jinak zájem moc nemám, sci-fi mě od postpubertálních let také docela míjí, ale když jsem natrefil na anotaci románu, kde se hrdinka potýká se zločinci unášejícími postavy ze slavných literárních děl a kde autor nešetří různými vtipnými literárními narážkami a žertíky, řekl jsem si, že to tedy zkusím. Angličan Fforde pro své čtenáře stvořil svůj vlastní svět 80. let dvacátého století, který se liší od toho skutečného jak historií, kterou za sebou má (např. Anglie stále ještě válčí s Ruskem o Krym a hrdinka s tím má svou vlastní tragickou zkušenost), tak technickými vymoženostmi - a zejména tím, jak vysoko si lidé cení literárních děl. Ffordova vykonstruovaná alternativní historie neukazuje podstatně horší ani lepší svět než je náš. Což je všechno pozadím pro rozehrání detektivních, dobrodružných i milostných zápletek. Mezi různé důvtipné hry se čtenářem patří třeba vstupování hrdinů do knih mezi jejich literární postavy - přičemž zjišťujeme, kolik "bílého místa" se v nich nalézá a co všechno se v nich může odehrát, aniž by to známý děj nějak ovlivnilo. O žertících ve volbě jmen hrdinů a drobných motivech ani nemluvě. / Poté, co jsem přečetl loňskou novinku "Ztracena v dobré knize" (druhý díl série o policistce Středě Další), nedalo mi to a sehnal jsem si - většinou už vyprodaný - první díl "Malér Eyrová". Pokud jste nečetli Janu Eyrovou, doporučuji ze všeho nejdřív se aspoň rámcově seznámit s dějem, abyste ocenili ten kardinální žert, kterého se Fforde s tímto dílem dopustil.

Vladimír Pistorius: Jak se dělá kniha. Příručka pro nakladatele

Příbram, Pistorius & Olšanská 2011. 280 s.

Třetí vydání encyklopedicky pojaté příručky pro všechny, kdo se nějakým způsobem podílí na vydávání knih. Mě coby amatérskému editorovi vlastivědných sborníků přišlo velmi užitečné se alespoň opožděně nechat poučit například o základech polygrafie a typografie. Přestože mám pod palcem jeden, maximálně dva vydané tituly ročně, viděl jsem hned, že spousta informací od Pistoria se mi bude hodit - hlavně z kapitoly 5 (Redakční praxe) a též v kapitolách věnovaných technickým záležitostem kolem přípravy k tisku. Tak například, ačkoli pracuji s textovým editorem denně, našel jsem tu nemálo dobrých rad i pro zpracování textu. Netušil jsem, jak komplikovaná může být volba papíru a jaké možnosti se nabízejí, jaké to má ekonomické souvislosti. Zavázal jsem se našprtat typy a označení druhů vazeb, abych už nebyl při jednání s tiskárnou za blbce... Ještě cennější bude příručka pro lidi, kteří pojmou úmysl vydávat knihy profesionálně: provoz nakladatelství, ekonomika vydavatelského podnikání, autorská práva... A naopak, pokud hledáte nakladatele k vydání svého díla, načtěte si alespoň desatero pro autory nabízející svůj rukopis nakladatelství na str. 99-100.

Okolím Pravčické brány. Průvodce naučnou stezkou

Krásná Lípa, Správa Národního parku České Švýcarsko 2010. 29 s.

Jetřichovické skály. Průvodce naučnou stezkou.

Krásná Lípa, Správa Národního parku České Švýcarsko 2011. 31 s.

Zahrnuji sem obě brožurky jako příklad, jak náhodně získaný a vkusně udělaný propagační materiál doslova vyžene turistu i na tak zprofanovanou lokalitu, jako je Pravčická brána. Jen ty kreslené postavičky kněžny Elisalex a strážce národního parku působí trochu infantilně. V druhém, mladším průvodci už se to bez nich naštěstí obešlo. Díky němu jsem se vybičoval i ke zlezení vyhlídek na Mariánské skále a Rudolfově kameni, čili kót, které jsem při všech dosavadních návštěvách Českého Švýcarska jen nesměle zdola okukoval. / V brožurách jsou texty i vyobrazení z naučných tabulí, takže se můžete rozhodnout, jestli si zajímavosti v terénu nastudujete předem, a třeba právě u Pravčické se nemusíte tlačit v chumlu lidí u tabulí. Dvoustránkové mapy jsou - hlavně u prvního průvodce - jednodušší než klasické turistické, ale dostačují, když se náhodou bez té podrobné musíte obejít. / Tyto dvě naučné stezky měly prostě štěstí - nejen na svého knižního průvodce, ale i na celkovou rekonstrukci (samozřejmě s evropských fondů - proto jsou i brožury v infocentrech k mání zdarma).

Otakar Antoň Funda: Co filozofie (z)může - esej v magazínu Víkend Dnes, 10.3.2012, s. 32-35

"...svým tázáním nás filozofování uvádí do kontinuity a kontextů, do tradic lidského myšlení. Tím nás přivolává k naší vlastní identitě a zakládá vzdělání. Vzdělávání je předávání tradic. Vzdělanost není kumulace použitelných informací, vzdělanost je především opak povrchnosti, sebejistoty a konzumní plytkosti. Vede k hlubšímu vhledu a k moudrosti. Dává životu určitou kvalitu, ano i kvalitu přiznaných nevědění." To sice není ten nejdůležitější citát z článku o postojích, které filozofové mohou zaujmout vůči dnešnímu "průseru světa". Dík jistým okolnostem se mě při čtení ale tak nějak nejvíc dotknul. / Třeba mě některá z Fundových knih (tři už vydal v nakladatelství Karolinum) časem nemine.

7.1.2012

Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada. Příběh

Brno, Druhé město 2011. 172 s.

Útlý román, ale ten mi dal! Ajvaz sehrál se čtenáři ďábelskou hru: některé pasáže, které jsou součástí nedokončené fantastické novely zanechané v počítači jakýmsi technickým géniem, jsou psány ve smyšleném jazyce. Bez překladu. Kolem nich se odvíjí příběh pařížského středoškolského učitele, který se nesmyslnou náhodou - překlepem na počítači - dostane k oněm nerozluštěným textům. Melodie nepoznaného jazyka v něm vzbudí dosud netušené pocity, podnítí ho k psaní vlastní knihy, ale hlavně osudově vstoupí do jeho citových vztahů. V závěru knihy ovšem najde klíč k překladu, ale pro něj už je nepodstatný. A pro nás čtenáře? Při prvním letmém prolistování knihy v jejím závěru objevíme slovníček i gramatická pravidla. Ale není to jednoduché: slovníček je "autenticky" publikován v chaotické podobě zanechané jejím (již mrtvým) autorem, a pokud si budete chtít něco přeložit, musíte si vlastně nejdřív uspořádat abecední slovníček a zapamatovat nebo vypsat pravidla skloňování a časování. A to aniž byste předem věděli, zda to bude mít smysl, zda úryvky v umělé řeči mají pro román nějaký relevantní obsah, s obavou, zda si z vás autor jenom nevystřelil: co když se dovíte jen absurdity, nad kterými si budete marně lámat hlavu? Tu práci jsem si nakonec dal, a radím vám dobře, udělejte to taky. Mezi dějem vložené novely, zanechané podivínským profesorem, a proměňujícím se světem postav hlavního příběhu tuším hlubší paralely... / Jsem na sebe pyšný, že jsem v úryvcích písně o Arbatu poznal Okudžavu (ani azbuky Ajvaz čtenáře neušetřil, což pro mladší generaci už dnes z takového dílka dělá výlučnou četbu). a pobavilo mě o pár stránek, jak autor do příběhu propašoval narážky na Velké sjednocení, supersymetrii a strunové teorie - to, o čem jsem přečetl právě předchozí knihu (L. M. Krauss: Skryté za zrcadlem, viz Čz 30.12.2011)!

Kůň má nohy, koza rohy. Hornolužická přísloví

Vybral, uspořádal a přeložil Milan Hrabal. Ilustr. Pavel Kacafírek. Městská knihovna Varnsdorf 2011. 93 s., edice Setkávání přes hranice, sv. 4.

Milan Hrabal se vypracoval v jednoho z nejaktivnějších emisarů lužickosrbské kultury v Čechách (od skromných počátků začátkem 90. let, tehdy ještě za mé nepatrné spolupráce). Tak například zpřístupnění lužickosrbské lidové slovesnosti Čechům mu leží na srdci už dlouhou řadu let. Asi před deseti lety zveřejnil výběr z přísloví ve varnsdorfských novinách Hlas severu (jako doprovod k článku o petici za záchranu jedné lužickosrbské školy) a před třemi lety přišel na trh obsáhlý soubor Moudrost Lužických Srbů (Janua 2008) se sedmi sty příslovími. Tu jsem v ruce neměl, a tak nemohu srovnávat s touto nejnovější publikací. Leda ryze kvantitativně: v té nové je přísloví něco přes pět set. Údajně se oba výběry příliš nepřekrývají. / Vzal jsem to hezky od začátku, většinou jsem si i přeslabikoval originál (kdysi, v těch výše zmíněných skromných počátcích, jsem se opravdu snažil lužickosrbsky číst). Pod českou verzí přísloví je lužickosrbský originál. Občas jsem nadskočil, žehraje na otrocký překlad, když máme v češtině jasný ekvivalent! "Příležitosti udělají lepkavé prsty" (Składnosće načinja lěpjate porsty), namísto "Příležitost dělá zloděje"; "Kabát ti není tak blízký jako košile" namísto lapidárního českého "Bližší košile než kabát". Ale autorské vysvětlení máme v ediční poznámce: Kniha právě že trvá na doslovném překladu, neb "hledání případně existujících českých ekvivalentů přísluší jinému typu publikace." V druhém citovaném případě jde jen o zachování doslovnosti ve větné struktuře, zatímco objevy synonymických vyjádření stejných životních zkušeností (lepkavé prsty zlodějů) nám mohou naopak rozšířit obzory, než abychom překladatele obviňovali z pohodlnosti. Mimochodem, když je u nás řečeno "lepí se mu to na prsty", nejde o zlodějnu, ale o lenost či nešikovnost, viz Slovník české frazeologie a idiomatiky, sv. 4, Výrazy větné, Leda 2009, s. 731. Takový slovník si někdy vezměte do postele a listujte. Úžasné! / A na závěr přece jen kritická připomínka. (Ne, počkejte, ještě mezitím pochvalme Kacafírkův ilustrační doprovod: Skvělé. Tak, hotovo.) Připomínka se týká abecedního uspořádání a "rejstříku". Za rejstřík je tu označen pouhý obsah, čili seznam nadpisů k příslovím přesně v tom pořadí, jak je za sebou najdeme v knize. Pro vyhledávání naprosto irevelantní systém. Nadpisy samy jsou k příslovím dodávány ne vždy šťastně. Proč najdeme přísloví "Čert má hodně agentů" pod heslem agent (na s. 5) a není přiřazeno k dalším třem uvedeným pod heslem čert (na s. 11)? Ve smyslu sdělení, kde čert figuruje coby pokušitel hříchu, rozdíl nevidím. "Rejstřík" samozřejmě odkazuje pouze na čerty ze s. 11. A není jich ve výboru ještě víc? Nevíte, musíte ho celý znovu přečíst. "Za takovou práci dostaneš blechu na řetízku a pavouka na bubnu" - to najdete pod heslem blecha, zatímco pavouk - a zejména práce - zůstávají tak nějak vedle... "Na růže i bodláky stejná rosa padá" - no nevím, rejstřík upřednostňuje bodláky; růže se může jít bodnout. A záhlaví jak, jaký se ani neodvážím komentovat. V porovnání s letitou prací na překladu by takový rejstříček byl už jen prkotinou.

... a ještě tři další lužickosrbské:

Dorothea Šołćina - Kerstin Młynkec: Puzzle kruhu. Z hornolužické srbštiny přeložili Radek Čermák, Milan Hrabal a Stanislav Tomčík. Městská knihovna Varnsdorf 2010. 89 s., edice Setkávání přes hranice, sv. 1.

Milan Hrabal: Lužičtí Srbové známí i neznámí. Historie a současnost nejmenšího západoslovanského národa. Městská knihovna Varnsdorf 2010. 34 s., edice Setkávání přes hranice, sv. 2.

Místa nevhodná k odstranění. Sborník autorů 14. Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu. Sestavil Milan Hrabal. Městská knihovna Varnsdorf 2010. 56 s.

Když už jsem se pustil do Hrabalových lužickosrbských publikačních aktivit, předhodím další tři nedávné přírůstky do své knihovny. Sfouknu je z jedné vody načisto, tím spíš, že první dvě z nich už jsem recenzoval v Hlasu severu téměř před rokem. Od té doby ležely na hromádce určené pro Čtenářovy zápisky... a já se jich konečně zbavím. Neb plním novoroční předsevzetí. Puzzle kruhu je povídkovým výborem z tvorby dvou lužickosrbských prozaiček, který zahájil edici Setkávání přes hranice. Varnsdorfská knihovně její vydávání umožňuje grant z Evropské unie, v edičním plánu se počítá se čtrnácti publikacemi posilujícími česko-lužickosrbskou vzájemnost. Teď může přijít na řadu úryvek z mé recenze: "V devíti drobných prózách tematicky převažují nešťastně zauzlené osudy současníků. Setkání právě těchto autorek v jedné knize není náhodné – jsou přítelkyněmi, ale zároveň reprezentují odlišné literárních postupy – tradičnější (Šołćina) a samorostlé, někdy nadbytečně komplikované vyjadřování na hranicích zaumnosti (Młynkec). Čtenář tak může volit mezi dvěma stylovými polohami, přičemž zjistí, že i literatura velmi malého národa může dosahovat značných kvalit. Za poznámku stojí též nezvykle důsledná ediční zpráva k publikovaným textům a kritičtěji zaostřený doslov. Zmíněné knížky nelze zakoupit - což obvyklý nešvar u knih pořízených z grantových prostředků, který omezuje distribuci k širšímu okruhu zájemců." / Druhá brožura, Lužičtí Srbové známí i neznámí, má osvětový charakter a dostávají ji hlavně studenti na přednáškách organizovaných v rámci téhož grantového projektu. "V hutné zkratce, doprovozené bohatým ilustračním materiálem, se na 36 stranách křídového papíru poučíme o kultuře národnostní menšiny, která má k našemu městu velmi intimní vztah." To je zas z té mé recenze, jak jste asi uhodli. / Konečně do třetice: Místa nevhodná k odstranění jsou jedním z pravidelně vydávaným sborníčků u příležitosti Svátku lužickosrbské poezie. Část je vždy věnována nějaké význačné osobnosti (tentokrát malíř Měrćin Nowak-Njechorński), část současné poezii od autorů, kteří se onoho ročníku zúčastnili. Z knížky vyčuhovaly založené papírky, z kterých jsem se teď chystal opsat mé dojmy z četby nebo aspoň odkazy k básničkám, které mě nějak chytily. Jeden papírek byl Kalendář kulturních a sportovních akcí v Rumburku na IV. čtvrtletí 2011, na druhém byl seznam útrat mé ženy z jakési cesty do Prahy (nebo do Ústí?). Za knížky prý 821,- Kč. Byly aspoň pro mě? Tak nic. Jdeme dál.

Třikrát "velký román" z Klubu čtenářů

Loni v létě v podkroví u jednoho známého, který koupil domek po starších lidech, zanechavších v něm i část knihovny, jsem seděl na bobku nad tou hromadou a vybíral, které skvosty zachráním. Původní majitelé evidentně v 80. letech odebírali odeonský Klub čtenářů. Mé oči přilákala jednotná grafická úprava obálky (dílo Bohuslava Blažeje) tří románů. No, nebyl jsem zrovna nadšený, že se budu muset pustit do čtyřsetstránkových psychologických próz, ale byla to známá spisovatelská jména... a tak knihy, kterým jsem se mnohokrát ubránil v antikvariátech, se nakonec přece jen přesunuly pod mou panelákovou střechu. A že byly zdarma, to zde jistě hrálo pranepatrnou úlohu (?). / Nyní jsou přečtené. Marné to nebylo ani v jednom případě:

Alba de Céspedes: Výčitka

Z italštiny přel. Jitka Minaříková. Praha, Odeon 1984. 426 s., Klub čtenářů, sv. 521.

Systematická generační výpověď Italky Alby de Céspedes: Obraz doby v dopisech několika málo účastníků jednoho příběhu o záchraně vlastní osobnosti mezi lidmi, kteří ztratili svou tvář. Sebevražda na konci na mě ovšem působila nehodnověrně. Přiznejme si, paní Albo, to bylo chtěné vyústění, "morální happy-end". Autentičnosti nenahrávají ani deníkové zápisky jednoho z hrdinů, jenž podrobně líčí svá setkání, doslovně přepisuje dialogy se svým šéfem apod., prostě tak, aby to bylo čtenáři románu co nejužitečnější. Přesná datace v záhlaví deníku a dopisů to nezachrání. Ale téma autentičnosti je asi marginální. Naopak přitažlivé na příběhu bylo, jak pozvolna v osobních zpovědích vycházejí najevo věci, které si sami sobě lidé - již pohodlně usazeni ve svých životních pózách - netroufali přiznat. Román měl být jistě výčitkou společnosti, která odhazuje své poválečné ideály a utápí se v pokrytectví.

Ernest Weiss: Georg Letham, lékař a vrah

Z němčiny přel. Rudolf Toman. Praha, Odeon 1985. 443 s., Klub čtenářů, sv. 540.

Muž jmenovaný v titulu díla je ztroskotanec. Nejprve ve svém oboru, poté i před zákony - lidský vyvrhel, chladnokrevně se zbavující své manželky a dosouzený na galeje. A teprve zde, tváří v tvář společnosti nejodpornějších živlů a nejhlubší morální i fyzické bídy, se z něj vyrůstá člověk. Muž riskující vlastní existenci pro dobrou věc. Nakonec stojí u zrodu zázraku vědy, z něhož nemá nic než dobrý pocit, že k němu přispěl. Můžeme se pousmát nad klišé, které jsem tu právě popsal, nicméně je to jen skořápka dobrého románu. Ve svých naturalistických popisech zní o mnoho autentičtěji než literární zpovědi ve výše uvedené Výčitce. / ...a ten zlověstný leitmotiv přemnožených krys...!

Mario Vargas Llosa: Tetička Julie a zneuznaný génius

Ze španělštiny přeložila Libuše Prokopová. Praha, Odeon 1984. 334 s., Klub čtenářů, sv. 522.

A zase vyprávění v první osobě. Na rozdíl od předešlých dvou ale není moralitou. Fakt dobře jsem se při čtení bavil a představoval jsem si, jak dobře se při psaní baví sám autor, když splétá svůj vlastní autobiografický příběh (zamilovanost do své tetičky, zpečetěná po dobrodružných peripetiích svatbou) s příběhy chrlenými seriálovým géniem Pedrem Camachem, s velkým očekáváním najatým do rozhlasové stanice. Proplétání osob z různých dosud na sobě nezávislých příběhů, geometrická řada přibývajících katastrof. Nedivím se, že Vargasovo kompoziční mistrovství přispělo nakonec k udělení Nobelovy cenou (2010). Jeden ironicky úsměvný román by na to samozřejmě nestačil, oceněn byl asi hlavně za společensky angažovanější romány (doslovně dle udělujících akademiků: "za jeho mapování struktur moci a jeho pronikavé zobrazování odporu, revolty a porážky jednotlivce"). A tak kdybych dostal - kupříkladu - půl roku volna a hledal štos něčeho ke čtení, něco od "Vargáska" by v něm nemělo chybět.

William Faulkner: Divoké palmy

Z angl. přeložil Jiří Valja. Praha, Odeon 1978. 236 s., edice Světová knihovna.

Kompozičnímu rozboru tohoto Faulknerova románu věnovala Daniela Hodrová dvě strany (410-411) v knize ...na okraji chaosu... (v trilogii Poetika literárního díla 20. století) jakožto ukázce kompozičního mistrovství. Dílo je odehrává ve dvou navzájem nepropojených dějových pásmech, která se neprotínají v postavách, místě ani času, nanejvýš ve smyslu, v obecném tématu. Ty dva příběhy si sám autor zdůvodnil jako antiteze. Kompozičně ozvláštněné příběhy mě zajímají. Proto jsem neváhal, když mi loni náhoda přihrála Divoké palmy na knižní burze "Kniha za korunu" ve Chřibské. / Souběh dvou a více pásem není nic neobvyklého; třeba zrovna ve Vargasově Tetičce Julii..., kde je jedním pásmem milostný příběh vypravěče a tetičky, druhým pásmem sled zprvu nezávislých, ale později chaoticky se proplétajících rozhlasových seriálových epizod; epizodní postava z jednoho pásma je "autorem" druhého pásma. S Faulknerem se ocitáme ve dvou izolovaných příbězích: jedním tragickým milostným a o trestanci, který za přírodní pohromy s nevědomou samozřejmostí zachraňuje těhotnou ženu, za což je mu absurdní odměnou "deset let navrch" za pokus o útěk. / První pásmo končí myšlenkou, která by neměla zapadnout: "...mám-li si vybrat mezi soužením a ničím, vyberu si soužení". Výhled na další dlouhou řadu let, v nichž nečeká nic příjemnějšího než pár vzpomínek v jinak beznadějné šedi dnů - motiv, který oba příběhy nakonec propojuje.

>>> Čtenářovy zápisky - archiv

>>> Tudy na Martinovu hlavní stránku