Jorge Luis Borges: Ars poetica

Praha, Mladá fronta 2005. 116 s., edice Myšlenky.

Borges přednesl v Americe na Harvardově univerzitě v letech 1967-68 cyklus přednášek o poezii - a toto je jejich české vydání. / Že o poezii? To mě zprvu zarazilo, čekal bych přednášky o umění psát geniální povídky, jež ho proslavily. Nakonec jsem si vzpomněl - vždyť Borgesovy básně jsem četl! Dokonce je ještě dnes můžu vyhrábnou z vlastní knihovny, a to ve slovenském překladu (Labyrint, Slovenský spisovateľ 1992 - letmo se zmíním též v následujícím zápisku o tom druhém Ars poetica). / Borges hovoří o poezii z několika aspektů - metafora, příběh, překlad, myšlenka v poezii... Vystupuje nikoli jako tvůrce (to zčásti až v poslední z přednášek - o "básnickém krédu"), natož jako kritik či akademický znalec, ale jako čtenář a milovník básní. Což je velmi sympatické a často okouzlující, protože vypráví o té poezii, ze které má sám největší požitek a která v něm zanechává trvalé stopy. Od akademických výkladů poetiky si právě že zachovává zdravý odstup: "(jejich autoři) psali o poezii, jako by poezie byla úkolem a ne tím, čím skutečně je: vášní a radostí." (s. 8). / Borges mě potěšil živým zájmem o staroanglickou a staroseverskou poezii (z níž čerpá mnohé příklady). A pak také přesvědčením, že "hudba slov", magická stránka poezie, je důležitější než význam, logická konstrukce básně. Protože prý slova sama jsou původně magická. Krása spočívá ve verši samém, až poté v jejich smyslu. I verše, jež smysl ani nemají, nebo dokonce verše v jazyce, kterému nerozumíme, "obstojí jako krásná věc". Což rád předávám dál jako vzkaz těm, kdo se poezie straní, protože "jí nerozumí".

Ars poetica. Antológia slovenskej poézie o poézii

Bratislava, Slovenský spisovateľ 1982. 197 s., edice Kruh milovníkov poézie.

V dobách těsně povojnových jsem odebíral kompletní produkci Kruhu milovníkov poézie. Byly to ročníky 1987-1992, vždy po šesti svazcích plus jeden prémiový. Verše ve slovenštině mi dělaly dobře, a kromě toho díky této edici ke mě poprvé přišli Lundkvist, Ginsberg, Kavafis, Cardenal, Plathová, Bukowski. Překvapením pro slovenské a potažmo české čtenáře byly básně velkých prozaiků E. Hemingwaye, J. L. Borgese. Ono ostatně v časech "normalizace" bylo známo, že redaktoři slovenských vydavatelství mají o něco volnější ruku než ti čeští a že se skrze ně dostávají do našich zemí zajímavé věci, které v českých edičních plánech nemají šanci. Tato disproporce pochopitelně končila s devítkou coby třetí cifrou letopočtu. / S rozdělením republiky ale přísun skončil. Beze slova rozloučení, natož vysvětlení či omluvy Bratislava upadla v mlčení; prosebný dopis o informace od jednoho českého čtenáře nestál za odpověď. Teprve nyní zjišťuji, že edice dál pokračovala a že tedy pozice mŕtveho chrobáka v roce 1993 nebyla důsledkem kolapsu edičních plánů, ale arogance vůči nejvěrnějším - ale bohužel již zahraničním - milovníkom poézie. Skrátka, musel som z Kruhu von. A tak jsem i tento drobný výsek slovenské literatury ztratil z obzoru. / Náhodná nabídka na internetovém bazaru mě letos vrátila o 20 let zpět. Novým přírůstkem k řadě čtvercových vazeb v bílém přebalu se symbolicky stal průřez slovenskou poezií o poezii - Ars poetica, antologie sestavená Stanislavem Šmatlákem. Od Jána Kollára po generaci rozenou v prvních letech po druhé světové. / Původně jsem zamýšlel se svěřit, které básně o poezii a kteří autoři mě nejvíc potěšili. Krasko? Kostra? Rúfus? Poznámky jsem si nedělal a teď už jen zmateně listuji... Nicméně už asi popáté se vracím k Sidžo o mojom nepokoji od Jána Zambora, s. 194. (Sidžo je tradiční forma korejské poezie, pouhé šestiverší.) // Měl jsem obavu, nakolik bude antologie z doby uprostřed normalizace poplatná ideologickým manýrám oněch časů. Musím uznat: pokud ano, tak ve snesitelné míře, v rámci té nejnutnější "úlitby bohům".

Janusz Rudnicki: Smrt českého psa

Ostrava, Protimluv 2008. 193 s.

Rudnicki je Polák žijící v Hamburku. Výbor z povídek silně reflektuje právě pocity Poláků živících se v Německu a polsko-německé národnostní třenice. Ani polsko-české vztahy a různice nezůstávají stranou. Rudnického příběhy dostanete naservírovány s pořádnou dávkou groteskního humoru, sžíravé ironie a sebeironie. Některé texty vycházejí z konkrétních událostí - "afér", procházejících tiskem. Třeba pověstné "šmelinářství" trhovců, případ katolických křížů v Osvětimi, lachtan Gaston unesený povodní z pražské ZOO. Polsko-česko-německý rozměr a předlohu v aféře polských pašeráků českých šneků má povídka Případ Kowalski aneb kurvapičovole (s. 151-156), jejíhož hrdinu zdeptá souhra nešťastných náhod včetně byrokratického omylu policistů. Do groteskních situací se hrdinové zhusta dostávají působením zlomyslných náhod. Na sugestivnosti příběhů přidává důsledná ich-forma. Je nabíledni, že je to psaní ve větší či menší míře autobiografické. K nepřehlédnutí je často opakovaný motiv uvězněnosti (díky hloupé náhodě, jak jinak) - třeba na zastavené lanovce, nohou v kanále, jedno roční období strávené v záhoně pod balkónem po ochrnutí těla následkem pádu (Leže, s. 136-141). Nepředstavujte si ale jednoduchou anekdotu - ta je jen záminkou k rozehrání jiné partie... / Kdybych měl z dvaadvaceti textů doporučit jeden jakožto nejlepší, tak určitě ten nejdelší: Bramborová muka (s. 31-102).

Roland Barthes: Fragmenty milostného diskurzu

Červený Kostelec, Pavel Mervart 2007. 290 s.

Kniha "odkrývající překvapivě jazykovou povahu milostného citu" obsahuje osmdesát abecedně řazených hesel - "figur", čili "zlomků diskurzu"; řekněme jevů, které se odehrávají v mysli milujícího ve vztahu k milovanému. Rozhodně nejde o beletrii, nicméně v Barthesově medailonu u Nünninga (Lexikon teorie literatury a kultury, s. 64-65) je toto dílo označováno za autorův "bestseller". / Jednotlivé "figury" odvozuje z literárních děl (ponejvíce Goethovo Utrpení mladého Werthera), ale třeba i diskuse či korespondence s přáteli nebo osobní zkušenosti. / Vybírám příklad: heslo altération - deformace (s. 43-46): metaforický název kapitoly - Špička nosu - je vzat z Bratrů Karamazových (shnilá špička nosu na jinak naprosto neporušeném těle po exhumaci). Na milované milosti, v mých představách nebesky dokonalé, se náhle objeví napohled nepatrná deformace, třebas v gestu, použitém slovu..., která její ideální obraz strhává do přízemí všednosti a banality, ubohosti. Způsobí ztrátu okouzlení, rozčarování, otřes. / Barthes praví, že ony figury samy o sobě nevytvářejí příběh; jsou to fragmenty, které nelze nijak hierarchizovat a logicky uspořádat. Proto sáhl k jejich náhodnému abecednímu řazení. Přesto je patrná vzájemná blízkost a příbuznost mnohých z nich. S výše uvedenou deformací třeba contingences - náhody (kapitolka Události, zvraty, mrzutosti), s. 91-92, kde se rovněž jedná o malichernosti, bezvýznamné incidenty s nepříjemnými důsledky pro mysl zamilovaného. / Moje první setkání s Barthesem mi poskytlo jiný úhel pohledu na (literární) text, jakousi odvrácenou stranu "příběhovosti". Jednotlivé fragmenty samozřejmě pasují k příběhům, ocitají se v psychologii postav (nebo dokonce: budují psychologii postav?). Většinu z nich poznávám jako staré známé. A to i tehdy, když se s nimi nepotkala moje osobní zkušenost. Takže snad z četby románů? Nebo jsou jakousi naší vrozenou emocionální výbavou? / Když zjišťuji, co je u nás od Barthese ještě k sehnání, nejspíš bych si vybral titul Rozkoš z textu. Ale není třeba spěchat. Ještě se třikrát vyspím a najdu pod stromečkem - jak směle předpokládám - jiné dobré knihy.

Tomáš Halík: Dotkni se ran. Spiritualita nelhostejnosti

Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2008. 221 s.

Nevím, zda Tomáše Halíka nepokládat už spíše za spisovatele-esejistu než za katolického kněze. Než stačím dočíst jednu jeho knihu, už je na světě další (Stromu zbývá naděje, NLN 2009). Každopádně právě jeho knihy jsou jednou z nejviditelnějších snah o mezináboženský a nábožensko-ateistický dialog v naší společnosti, o prosazování ducha tolerance. Pokud byl - jak se píše na záložce přebalu - v USA a Rakousku vyznamenán "za zásluhy o toleranci a duchovní svobodu", pak jistě i díky své esejistice. / Kniha Dotkni se ran vychází z biblické legendy o apoštolu Tomášovi. Teprve se spatřením ran uvěřil v Ježíšovo zmrtvýchvstání. Teprve víra, která prošla bolestnými zkušenostmi - "zraněná víra", má schopnost uzdravovat. Teprve pochybování v touze po pravdě nás vede k poznání, ne-li k "posledním tajemstvím života". Hříšná sebejistota víry farizejské krmí své ovečky ideologií namísto upřímnosti víry. / Hned vedle Tomáše je citován svatý Martin: "Kde máš své rány?" k Satanovi, zjevujícímu se v podobě Krista. Vykazuješ-li se dokonalostí, nejsi ten pravý. / Halík nezůstává pouze na území náboženské víry. Ve finále dochází k psychoterapeutickým závěrům: "Smím mít své rány" - jejich přijetím za své je osvobozujícím krokem, je cestou k uchopení své vlastní celistvosti, k duchovnímu uzdravení. Bez svých ran jsem neúplný, nedostatečný a tedy - paradoxně - nedokonalý. Bez reflexe vlastních jizev a bolestí není "života v pravdě". // Dvě stránky (189-190) nechť si přečtou, kdo hledají hranici mezi věřícími a ateisty. Halíkův postoj je tak liberální, že na území katolické církve už liberálnější snad být nemůže. Mnozí žijí ve společenství s Bohem - ač ho tak vůbec nemusí nazývat - tím, jak zachází s lidstvím svým i druhých lidí. A mnozí jiní - ač "věřící" - jsou za těmito "ateisty" ve svém vztahu k Bohu Stvořiteli hluboko pozadu.

Mathias Jung: Malý princ v nás. Na objevné cestě se Saint-Exupérym

Praha, Portál 2008. 117 s.

Zatímco v předchozí knize jsme za doprovodu teologa vyšli na cestu za duchovním poselstvím a zavadili při tom trochu o psychoterapii, tady jsme se octli v doprovodu psychoterapeuta na cestě za duchovním poselstvím. Německý psycholog Mathias Jung rozebral Saint-Exupéryho pohádkovou knížku Malý princ kapitolu po kapitolce, aby ozřejmil její etický rozměr. Z knížečky trochu čiší německá systematičnost a moralistní zápal, ale naštěstí před hranicí únosnosti. Už kapesní formát a nevelká tloušťka napovídá, že stručnost je její předností. Nakonec to dostaneme naservírované jak na podnose: "Poučení by mohlo znít: To já v sobě musím odhalit vládychtivého panovníka, marnivého egocentrika, závislého zoufalce, chladného obchodníka, nutkavého neurotika vázaného příkazem a vědce bez lásky. Celému tomu zpustnutí své duše se musím postavit kouskem svého božského dítěte." (s. 73) Ale balamutil bych vás, kdybych měl smysl knihy redukovat do jednoho citátu. Autorovy úvahy nad Malým princem se rozbíhají i jinými směry, k dalším východiskům, zřejmým z názvů kapitol: Óda na přátelství, Láska je lopota, Sestra smrt... // Je tu i kapitolka Objevení pomalosti, poukazující - s onou zmíněnou moralizující dikcí - na naši posedlost ovládnout (získávat, využívat, šetřit...) čas. Důrazně se tu poukazuje na problematické dědictví "karteziánského projektu moderny", v jejímž důsledku více ztrácíme, než "ušetříme". Vzpomněl jsem si na tlustou knihu Virus času od jiného německého autora, Petera Borscheida (viz Čz 25.1.2008), která tohle téma rozvádí na bezmála pěti stech stranách. Takže, podaří-li se vám na ni vyšetřit čas...

Karel Hvížďala: Restaurování slov. (Eseje a texty o médiích 2005-2008)

Praha, Portál 2008. 301 s.

Knižní vydání statí zveřejněných převážně v časopise Reflex. K tomuto týdeníku se dostanu jen vzácně, ba skoro vůbec, takže Hvížďalovy texty o médiích jsem neznal. Nemít zaměstnání a mít čas na časopisy, Reflex by byl mezi prvními, které bych si předplatil. Za předpokladu, že i bez zaměstnání bych si to mohl dovolit. Ale vlastně bych si ho mohl půjčovat v knihovně. Doufám, že naše městská knihovna takový chytrý časopis odebírá. (Ano!, ověřil jsem si v on-line katalogu.) / Hvížďalovy texty jsou pronikavými sondami do světa médií jak v českém měřítku, tak v kontextu "globální mediální vesnice". Hvížďala vyslovuje na adresu současných sdělovacích prostředků těžké, ale zřejmě oprávněné obvinění, které souvisí s jejich komercionalizací: "mediální kultura, v jejíž moci se ocitáme, nemá ani morálku, ani etiku." Komunikujeme blábol, rozpadá se odpovědnost za slovo, morálka a etika se rozplizla, přehlušena "obecnou vřavou fragmentů". "...žijeme v období akumulace spektáklů, inscenované reality, která zabraňuje porozumění světu a je nástrojem zatím neprozkoumaného nástupu nové totality." (s. 39) Média se chovají nezodpovědně, pokud z informací dělají zábavu. "Tento posun činí z člověka aktivního, který s informacemi pracuje a utváří si svůj vlastní názor, člověka pasivního, který je ochoten jen přijímat." (s. 257) "Mediokracie není vládou jedné ideologie, ale snaží se odpolitizovat veřejný prostor, vyklovat nám mozek." (s. 40) Je třeba usilovat o ono restaurování slov z názvu knihy - útočí se tu na vyprazdňování smyslu slov, svévolné pozměňování jejich obsahu, jejich zneužívání ze strany politiků pro mocenské cíle - o tom mj. esej Sedm poškozených slov (s. 157-164) nebo O vnitřním Bohu (s. 83-86). // Za zmínku mi stojí i stať Karel Havlíček Borovský a Joseph Howe (s. 117-124) - srovnání české společnosti se zahraničními na základě jejich zacházení s novinářskými rebely. Srovnávacího modelu autor použil i v jiných textech, např. Stolypin, Putin a Rusko (s. 213-221). // Na rozhovoru s americkým žurnalistou Marvinem Kalbem (s. 269-278) je zajímavý kontrast středoevropského a amerického vyhlížení budoucnosti (na pozadí debaty o krizi žurnalistiky): naše tradičně pesimistické vize proti americkému optimismu. Podotýkám, že po přečtení Hvížďalových esejí zůstávám - co se týče budoucnosti mediální kultury - věren svému středoevropskému původu.

Petr Kotyk: Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty. Rozhovory a promluvy českých básníků, spisovatelů a překladatelů z let 1990–1995.

Praha, Cherm 2008. 311 s.

Rozhovory s velkými českými literáty zveřejňovat s půlgeneračním odstupem? Ať už k prodlení došlo z jakéhokoliv důvodu, ke čtenářům se nakonec dostala truhlička pokladů. Možná, že v kalupu těsně posametových roků, kdy rozhovory byly pořízeny, bychom až tak nevstřebali duchovně intimní zpovědi těch dvou desítek osobností, s nimiž Petr Kotyk vedl dialogy. (Kvůli upřesnění - výjimečně jde i o přepis besedy nebo přednášky.) Dialogy velmi inteligentně vedené - tu o peripetiích jejich životních osudů, tu o smyslu jejich literárního díla, tu o světových názorech, ničemných ideologiích, víře a náboženstvích, vesmíru, o jednotě světa ve vší jeho různosti... Eda Kriseová, Pavel Tigrid, Daniela Hodrová, Jiří Kolář, Emil Juliš, Viktor Fischl a další. Pro mě osobně byla nejobjevnější zpověď básníka a překladatele Rio Preisnera, ale "nejvýživnější" byl jistě rozhovor s Janem Vladislavem, rozprostřený od dětských zážitků v mnohojazyčném Hlohovci po filozofující přesahy k veškerenstvu věcí. Dvojrozhovor s Hiršalem a Grögerovou taky stojí za opakované čtení.

Salman Rushdie: Satanské verše

Nakladatel neuveden, 1995, 518 s.

Román, který před dvaceti lety vzbudil takové pozdvižení, že šlo autorovi o život. Dogmatičtí islámští vůdci kvůli jistým pasážím v Satanských verších vyzvali k jeho usmrcení pro urážky muslimské víry. / To samo o sobě by mě k jejich čtení, natožpak shánění těžko dostupného románu nevyprovokovalo. Ale když jsem před časem na internetovém bazaru na ně narazil, hned jsem po nich šáhnul. Mezitím mi totiž rukama prošel Maurův poslední vzdech - zatím jediný román, který jsem od Rushdieho četl. // Satanské verše jsou složitým románem o několika časových a významových rovinách. Ne všechny dokáže průměrný čtenář - bez znalosti muslimských tradic - rozklíčovat. K těm nejčitelnějším patří ovšem téma imigrantů v západním světě, britského rasismu, indické náboženské nesnášenlivosti, fanatismu... Získal jsem dojem, že hlavním hrdinou románu je demagogie v nejrůznějších podobách. / Ďábelské a andělské atributy, jichž nabudou obě hlavní postavy po svém zázračném přežití letecké katastrofy, jsou spojeny s lidskými slabostmi, s rozporuplností lidského údělu. Nenávist, strach, nenaplněné touhy, pomstychtivost... / Smrt Saláhuddínova otce v závěru románu je velmi působivým líčením předsmrtného smíření otce se synem. Kdyby nic jiného, tak těchto pár stránek mi za přečtení Satanských veršů stálo. / Fatwa vyhlášená ajatolláhem na spisovatele má svou paralelu přímo v románu: V jedné ze snových pasáží umístěných do dob zrodu islámu se sám Prorok po svém vítězném tažení sice dokáže smilovat nad bývalými úhlavními nepřáteli, ale nakonec nechá usmrtit jako nejnebezpečnější osoby prostitutky - a básníka, který je opěval pod jmény Prorokových manželek.

Obratiště aneb Software na cokoliv. Almanach soutěže Literární Varnsdorf 2008

Varnsdorf, Městská knihovna 2008. 99 s.

Literární Varnsdorf je příležitostí pro literární talenty. Vůči většině literárních soutěží, co jich po Česku vyrašilo, vybočuje dvěma okolnostmi: jednak neklade žádná tematická, žánrová ani věková či geografická omezení, jednak je anonymní. Vaše jméno porota zví teprve tehdy, když jste či nejste oceněn. (Takže klidně zasílejte, i kdybyste se jmenoval Barack Obama - nikdo vás ze soutěže předem nevyřadí jen kvůli jménu nebo proto, že už jednu cenu máte, dokonce Nobelovu, dokonce za mír, a dokonce snad neprávem. Jen bychom prosili, pane Obamo, soutěžní příspěvek v jazyce českém.) // Hrdě hlásím, že u počátků soutěže (rok 1993) a těchto - zpočátku s nedůvěrou přijímaných - pravidel, jsem stál já sám. Tehdy "jednorázovka" k městskému jubileu se posléze, počínaje rokem 1996, stala soutěžním bienále, a to na střídačku s lichoročníkovou dětskou soutěží Drápanda... Dnes si knihovna už jede dávno beze mě a po svém, a dobře. Získala podporu takových ctihodných institucí, jako je Obec spisovatelů, porotcují ji literáti nikoli neznámých jmen. S každým novým ročníkem se pak objeví sborníček literárních pokusů, které - aby se tak řeklo - snese potištěný papír. // Tím jsme konečně u Obratiště. 18 stran poezie, která, mohu-li soudit, má nad zbývajícími 39 stranami publicistiky a próz kvalitativně navrch. Nicméně právě u povídek se zastavím, a to kvůli motivu, který se často opakuje: smrt. Přirozeně nevím, jak často se vyskytoval v pracích do sborníku nevybraných, ale to, že dominuje hned ve třech publikovaných povídkách, má svou váhu - umocněnou ještě sestavitelem, který je umístil hezky za sebou na sám konec knížky jakožto poněkud morbidní non-happy end. Prostřední z nich (Alena Kopečková: Sněhulák, čestné uznání) mě rozčarovala právě onou smrtící pointou, násilným zakončením, v logice stavby povídky nepatřičným; postavy, které v předchozích odstavcích rozehrávají své role, se zpětně jeví nadbytečnými, příběh je nedohraným motivem končícím uprostřed taktu. Zajímalo by mě, zda porotci vytkli autorce právě to. Po tragické smrti dítěte přichází v následující povídce na řadu babička umírající v poněkud rozpačitě se chovajícím kruhu rodiny na leukémii (Tereza Hejdová: E MORTA aneb Smrt v přímém přenosu, 2. cena). Oběma těmto povídkám předchází příběh staré profesorky dožívající v domově důchodců (Bohuslava Legnerová: Naďa, 3. cena). Její odchod ze světa je samozřejmým, pro ni samu nepozorovatelným únikem mimo tento svět; je to sama harmonie přírody, která si ji odvede přes hranici neskutečna. / Pokud už musely knížku uzavírat tři příběhy o konci života, tak ta posledně zmíněná - o krásné smrti - mohla sborníček uzavírat coby lehké, zasněné mávnutí na rozloučenou.

Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti. Editoři Petr Pokorný a Miroslav Bárta

Praha, Dokořán 2008. 255 s.

K tématu kolapsů se v tomto sborníku po svém staví čeští biologové i fyzici spolu s historiky a filozofy. Pojem "kolaps" zde má dost široké vymezení - nepředvídaný a nevratný zánik čehosi významného... a zároveň vznik čehosi nového, jak naznačuje citát ze Seiferta v názvu. Nemusí jít o náhlý a prudký proces, může probíhat i velmi, velmi pomalu, třebas miliony let. / Na sborníku je zvláštní už jen to, že jde o společný projekt napříč rozmanitými vědními obory, které na abstraktní půdě kolapsů nacházejí společnou řeč a dokážou si vzájemně vypomáhat metaforami převzatými od sebe navzájem. Například v příspěvku P. Pokorného a J. Sádla Kolapsy v českém pravěku je zajímavá pasáž poukazující na paralelu dvojího nahlížení dějin (sled jednotlivých událostí navlečených na šňůrce času, nebo dlouhá, nepřetržitá vlna) a dvojí povahy světelných jevů ve fyzice (částicový a vlnový model); obě pojetí jsou v pořádku, použijeme vždy ten, který je vhodný pro náš experiment, pro vybraný úhel pohledu. / Záměr najít co možná nejvíce mezioborového porozumění vedl ke snaze o "odvědečtění" stylu, o maximální možné použití přirozeného jazyka. Nehledě na to, že komunikace se čtenářem mnohdy probíhá v žertovném tónu a že jsem se s některými historiky či biology docela bavil. A co taková Optimistická zpráva o průběhu velkého civilizačního kolapsu na okrese Prachatice od Václava Cílka - výsledek myšlenkového pokusu zacíleného na strategii úspěšného překonání celosvětové krize, datované do let 2019-43. // Přiznává se, že kolapsy jsou abstraktním jevem, které z dostatečného nadhledu nevnímáme. Poodstoupíme-li při pohledu na lidskou civilizaci dostatečně daleko, je i kolaps totalitních systémů před dvaceti lety sotva viditelným zčeřením. Snad jen kolaps civilizace jako takové... pokud ovšem nepřemístíme svou pozorovatelnu daleko do vesmíru, kde se naše sluneční soustava ztratí mezi kolapsy celých galaxií. A kdyby vám to bylo pořád málo, můžeme třeba spolu s Michiem Kaku (Paralelní světy, Čz 2.12.2008) vstoupit do multiverza nekonečného počtu vesmírů, do nepřetržitého proudu jejich vzniků a zániků... // Sborník vyšel téměř zároveň s českým překladem Diamondova Kolapsu (viz Čz 30.11.2009). Vlna populárně-naučné "kolapsovité" literatury pokračovala pak ještě např. knihou J. A. Taintera Kolapsy složitých společností. Ale mě to prozatím stačilo.

Miloš Urban: Lord Mord. Pražský román

Praha, Argo 2008. 348 s.

Další Urbanův hezký literární kousek. Opět Praha nacucaná záhadami, detektivní zápletka v těžkém oparu temných sil, zanechávajících za sebou mrtvoly (tentokrát prostitutek), tím vším opět propletená nevšední milostná historie... Kolorit Prahy konce 19. století, s česko-německými šarvátkami, s nádražími ztěžka supících parních lokomotiv, s převratnými vynálezy - náramkové hodinky, jízdní kolo se stejně vysokými koly a jakýmsi převodním zařízením, nový lék se zázračnými účinky, který je ale třeba aplikovat stále intenzivněji... a především nová moderní činžáková výstavba, které musí ustoupit hygienicky naprosto závadná, nemocemi a nevěstinci prostoupená židovská čtvrť.

Praha, Via facti 2008. 223 s.

Zatímco Toulky českou minulostí se dopracovaly už k 12. svazku, souběžná série o světových dějinách dospěla svým desátým dílem k zakončení. Dotoulali jsme se v ní až k zániku "velké éry Evropy" na počátku 20. století, k první světové válce. / Sympatickým rysem Toulek je, že vedle hlavních světodějných linií sleduje i vývoj vědy, umění, literatury, školství... Oproti sérii věnované českým dějinám se našlo daleko méně místa na popis běžného života obyvatel. / Toulky jsem četl jako každou jinou knihu - od začátku do konce, svazek po svazku. Taky ale stojí za to se vracet zpět, listovat z éry do éry, ze světadílu do světadílu, náhodně se začítat do medailonků osobností v postranním sloupci. ... A vůbec, v polici vypadá vysoká bílá hradba jejich hřbetů tak úhledně, že?

Christa Wolfová: Kassandra

Praha, Odeon 1987. 165 s., edice Malá řada Soudobé světové prózy.

Z asi milionu knih, nabízených na čtenářské burze loňského varnsdorfského knižního minitrhu, jsem nakonec chňapl po téhle jediné. Proč, to už ví jen některý pánbůh - konkrétně asi Zeus. Psychologický příběh zasazený do antické Tróje, prožívající předsmrtnou křeč před dobytím Řeky. Postavy starořeckého mýtu mají u Wolfové jiné vlastnosti, jinou úlohu, jinou mravní konzistenci, než jak je známe z homérských veršů. Je to podobenství na současnost, či nedávnou německou/evropskou minulost. Špatně skrývaná zbabělost, přetvářka a bezmoc mocných; Priamos (trojský král, otec věštkyně Kassandry) ve vleku událostí, v područí kliky řízené strážcem paláce; Achilleus coby zvířecky se chovající, živočišně krutý a bezohledný, nadto homosexuál - to asi aby ještě více vynikl rozpor mezi skutečností a veřejnosti předkládaným obrazem opěvaného "hrdiny", aby byla podtržena všeobecně panující faleš. / Kassandra po svých Trójanech žádá ukončení války - prostým aktem omluvy a zadostiučinění Řekům za únos Heleny (jejíž smyšlená přítomnost v Tróji je další taktickou lží). Tato možnost - jednat "fair play", "žít v pravdě" - trojské muže upřímně zděsí a je rázně zamítnuta. ... Tróju zahubila pošetilost, ale zejména mravní rozklad panovnické rodiny. To vše Kassandra vypráví jakožto zajatkyně, během posledních hodin svého života, čekaje na popravu. / Útlý román, ale náročná četba, dráždící mysl k hledání interpretací. Interpretace o záhubném aktu převzetí moci utlačujícím patriarchátním systémem vlády mi vysvitla až z doslovu.

A tady sedával na zápraží...

Varnsdorf, Na Křižovatce, o.s. 2009. 169 s.

Sborník vzpomínek varnsdorfských starousedlíků vznikl jako výstup projektu občanského sdružení a gymnazistů. Poněvadž jsem ho recenzoval pro místní tisk, mám to teď usnadněné: zkopíruji sem větší část svého článku s jeho kulantně kritickým hodnocením:

Jak se žilo ve Varnsdorfu před desetiletími? Jaké vzpomínky má nejstarší generace obyvatel na naše město z dob svého mládí? Jsou ochotni se o ně podělit s dnešními mladými? A může to dnešní mladé zajímat? Je vůbec taková mezigenerační rozprávka možná? / Na výše položené otázky odpovídá projekt občanského sdružení Na Křižovatce, do kterého byli vtaženi místní senioři a studenti varnsdorfského gymnázia. (...) / Ze všech těchto aktivit bylo shromážděno nemálo materiálu - nahrávek, zápisků, fotografií..., jejichž zpracování se ujali právě gymnazisté. Výsledkem je poměrně obsáhlá brožura, která nese název celého projektu. / Pro špenát do Podluží, Kocour v kamnech, Maso bylo v neděli, Smrt na dráze... Názvy kapitol někdy průhledně a jindy velmi tajemně předznamenávají, kterým směrem se varnsdorfský pokus o „orální historii“ na následujících stránkách odvíjí. / Ačkoli je knížka plná varnsdorfských historických reálií, nejde o vlastivědnou publikaci a už vůbec ne o faktografickou příručku. Jsou to prostě vzpomínky, jejichž autorům má být přiznáno právo omylu, neb paměť bývá ošidná a ošemetná. Pozornější čtenář odhalí nesrovnalosti, které redakční kolektiv (bohužel jmenovitě neuvedený) mohl opatřit taktní kritickou poznámkou. Nebo poznámkou, že na kritické poznámky nezbyl čas či místo. / Knížka nicméně splnila jeden účel: dala prostor autentickým projevům lidí z generace, jejíž paměť dnes sahá nejhlouběji. Cena takových svědectví, ač může současníkům připadat téměř nicotná, závratně roste s uplývajícími roky.

Zuzana Navarová: Andělská počta

Brno, Host 2009. 166 s.

V knihkupectví mi knihu podali s tím, že jako fanda folku určitě neodolám, a já neodolal a koupil. Pak jsem si to trochu vyčítal. Písně skupiny Koa vydané tiskem jen tak, jako poezie? To mi připadalo nemístné, možná laciný obchodní tah od nakladatele, který ví, že fenomén písničkářky Navarové ve folkařských sférách stále rezonuje. Zkusil jsem ty texty opravdu číst, jen tak. U mnohých to nakonec šlo, u dalších v žádném případě. Zuzanin - případně Biháriův - projev mám se slovy těch veršů spojený velmi natěsno. Nicméně, nakonec jsem vzal cédéčka a poslouchal a listoval zároveň. Posmrtné album Dobře nám jsem si ještě neobstaral, a tak několik posledních textů pro mě zatím opravdu zůstalo poezií. / V knize se potkáme i s jejími vzpomínkovými fejetony, s několika texty o ní, s pár rozhovory... Cenný materiál, vzhledem k tomu, že ona publicitu rozhodně nevyhledávala. / Knížce tedy děkuji za dvojí - za ten nápad dopřát si po čase požitek z písní Z.N., a pak také za vkusný fotografický doprovod - myslím ten ilustrační, vložený mezi písně (jsou tam pak i dokumentární fotky z koncertů).

Anton Pavlovič Čechov: Měla by to být blondýnka s modrýma očima / Блондинка с голубыми глазами

Praha, Argo 2009. 53 listů, edice Kanapka.

Malé literární klenoty Čechovových drobných próz na téma "on a ona" se souběžným ruským a českým textem. To jsem si nechal na sváteční chvíle, nejlépe celé odpoledne volné a nerušené. Povedlo se. Azbuku jsem nezapomněl, decentně ironické mikropříběhy Antona Pavloviče jsem si vychutnal v obou jazycích; některé nejdřív česky, jiné nejdřív rusky. Těch povídeček je tam čtrnáct. A nepohrdnul bych nášupem. Zapátral jsem poté, jak Argo s edicí "bilingvních jednohubek" pokračuje: kromě Čechova zatím jeden česko-německý Kafka a jeden česko-anglický Fitzgerald. Teď asi přijde na řadu něco francouzského, a budou-li mít v Argu odvahu i na španělštinu či italštinu, další ruské klasiky se jen tak nedočkám... No neva, další zcela nerušené odpoledne je beztak v nedohlednu...

Jared Diamond: Kolaps. Proč společnosti zanikají a přežívají.

Praha, Academia 2008. 751 s., edice Galileo.

Knížka o příčinách, které tu kterou společnost po pár stoletích pošlou ke dnu, nebo ji naopak drží při životě po tisíce let. A o tom, zda jsme schopni si vzít z těchto bádání poučení a jestli teda do budoucích staletí máme šanci. / Sedmisetstránkové bichle jsem se zprvu zalekl, navíc, když kterási recenze upozorňovala, že se autor tu a tam nadbytečně rozpovídal. Což se mi sice potvrdilo (ale opravdu jen "tu a tam"), ovšem jinak je to čtení záživné - a silně alarmující. / Ze všech příkladů historických, již zaniklých civilizací se mi nejvíc zadřel pod kůži příběh norského osídlení Grónska a úpadek Velikonočního ostrova. Z těch současných pak příběh z našeho pohledu neuvěřitelné rwandské genocidy a  - ani ne před sto lety objeveného a překvapivě vyspělého - domorodého společenství na Guineji. / Autor se nestaví do role nezávislého pozorovatele, co se to v tom světě děje, ale taky neplýtvá jednoznačnými stanovisky. Na jedno z východisek ale v závěrečných kapitolách zřetelně apeluje: na občanskou odvahu zdola ovlivňovat rozhodnutí mocenských a firemních struktur. / Autor vehementně nabourává klišé o nesmiřitelnosti cílů velkých průmyslových firem (těžba a zpracování ropy, kovů, dřeva...) a společnosti usilující o "trvale udržitelný rozvoj". Na jedné straně předestírá ta nejdramatičtější případy jejich ekologických průšvihů, na jiných případech ukazuje, že to jde, když se chce, a že ekologické chování dokonce je - z dlouhodobého pohledu - firmám velmi ku prospěchu. // Jedna zásadní otázka: dokáže společnost vůbec předvídat a postřehnout problém, který pomalu, ale jistě pracuje k jejímu sebezničení? Ukazuje se, že právě záporná odpověď je na vině velkých civilizačních selhání. Přitom ale může člověka napadnout: Byl by to teda vlastně zázrak, kdyby lidstvo, které teprve v současnosti poprvé za celou svou historii se chová jako jeden celoplanetární celek, dokázalo navzdory své nezkušenosti s globalizovanou existencí vybrat všechny ostré zákruty nad propastmi hrozících ekologických (v nejširším slova smyslu) rizik. ... Ale nějakou tu výhodu oproti starým smolařům snad máme. Například vědu, která se pokouší rekonstruovat minulost a sestavovat modely fungování společnosti. A hlavně máme samo toto vědomí, že propasti rizik tu jsou, vědomí, že je třeba je úporně hledat dřív, než se naše mercedesy do nich zčistajasna převrátí.

Povídky o Hockenwanzelovi

Česká Lípa, Studio Rema '93 2008. 107 s.

Horní Police a její okolí podél říčky Ploučnice měla svého "Enšpígla", legendární postavu arciděkana. O tom jsem nevěděl. Jednak je ona Horní Police už za horizontem mé šluknovskovýběžkové domoviny, jednak tam svého slavného rodáka stejně znovuobjevili teprve nedávno. Pro legendy o dobrosrdečných a populárních kněžích v socialistickém pohraničí jaksi nebyla úrodná půda. / Z Wenzela Hockeho (1732-1808), přezdívaného "Hockenwanzel", se stala literární postava. Zasloužil si to svým neformálním vystupováním a řadou výstředních kousků (ač v řadě případů asi mu neprávem připisovaných). V předminulém a minulém století bylo vydáno několik knih jeho příběhů - v drtivé většině německy. Oživení legendy se Hockenwanzel dočkal zásluhou svých rodáků a regionáních badatelů. Došlo to až k novodobému překladu a vydání povídek. / "Zbožnému muži nebyl cizí máz piva ani karetní hry, stal se hrdinou mnoha veselých příhod tradovaných mezi lidmi, posléze vydaných jako povídky", praví se v pozvánce na výstavu do rumburské lorety, kde jsem knížku zakoupil. / Taky jsem si vyslechnul přednášku od českolipského muzejníka L. Smejkala, který k příběhům napsal historický úvod. / Vydavatelé si dali záležet na výpravnosti - historický úvod a životopisná stať jsou opatřeny mnoha barevnými fotografiemi, reprodukcemi dokumentů, historickou mapou apod., u samotných povídek dobově pojaté pérovky od Jana  Vobra. / Chcete-li nahlédnout do dobového milieu severočeského venkova před dvěma stoletími z toho veselejšího úhlu, je to ta správná četba. 

Jiří Kratochvil: Slib. Rekviem na padesátá léta

Brno, Druhé město 2009. 287 s.

Díky, pane Kratochvile, za další literární špek. Po Siamském příběhu, Herci a Brněnských povídkách nebo Truchlivém Bohovi už vím, že mi žádný další váš opus nesmí uniknout. Hra s příběhy, střídání vypravěčů a časových rovin, propletenec ironických náhod, paradoxy osudů v reáliích raných padesátých let, nakonec vypointované z odstupu současnosti. Tak třeba člověka napadne, když se příběh ocitnul v podzemní pasti, jestlipak autor v době psaní už věděl o případu rakouského zvrhlíka Fritzla. A ejhle, on sám se tam nakonec objeví. Nemluvě o autorovi samém, J.K., jehož vypravěč poťouchle před čtenáře předvede, a to ne zrovna v nejpříznivějším světle (ale s příběhem to moc do činění nemá, spíš je to taková třešnička na dortu, kiš kiš na čtenáře, srandička). U Kratochvilových příběhů se zároveň chce spěchat, neb lačníte po jakéms takéms rozuzlení, a zároveň brzdit a sem tam se o kousek vracet z obavy, aby neunikaly (stejně unikají!) souvislosti, narážky a návaznosti, druhé či třetí plány, které z románu o jednom bizarním kousku brněnského architekta činí mistrovský kousek. Nitky k Nabokovovi jsou průhledné, aluze na Dürrenmatta je přiznána už názvem i anotací přímo na přebalu, ale někde v knize je zmíněn Kundera (Milan) - že bych si měl připomenout Žert, též s hrdinou, jemuž se pokus o spravedlivou pomstu vymyká z rukou? ... Ale dost.

Vladimír Reisel: Preklady. Apollinaire, Reverdy, Elirad, Char, Prévert
Bratislava, Slovenský spisovateľ 1984. 467 s., edice Básnický preklad.

Po delší době příležitost přečíst si, případně i přerecitovat, skvělé verše ve slovenštině. Coby bývalému odběrateli Klubu milovníkov poézie mi to už delší dobu chybělo. Hned na prvních stránkách Apollinairovo Pásmo, po něm další čtyři stovky stran: Opravdu obsažný - reprezentativní, jak se říkalo - výbor z pěti velikánů francouzského básnictví. Snad jsem je spolykal příliš rychle. A pokud jsem nebyl vždy ochoten listovat ve slovensko-českém slovníku (čo môže byť také opantať?), stala se z nouze ctnost a záhadné slovíčko tak zůstalo pro můj čtenářský objekt magicky libozvučným básnickým tajemstvím. Jen v několika málo případech překonal jsem lenost a sáhnul dokonce po českém znění téže básně - snad jedině u Préverta (Skarlantovy překlady ve výboru Slova, Akropolis 2000; dost jsem doufal najít tam i báseň v Reiselově překladu nazvanou Pod radlicou... na s. 331-3, ale nebyla).

Jindřich Marco: O grafice. Kniha pro sběratele a milovníky umění

Praha, Mladá fronta 1981. 502 s., 112 s. obraz. příloh.

Jakožto majitel čtyř či pěti grafických listů - většinou darovaných jejich autorem za protislužbu - jsem si samozřejmě musel pořídit příručku věnovanou sběratelství grafiky. / Ne, bylo to jinak. Při brouzdání po internetovém bazaru Aukro jsem čirou náhodou narazil na Rushdieho román Satanské verše, který bych si velmi rád přečetl, a rovnou jsem se podíval, co jiného zajímavého ještě dotyčný nabízí - to aby se neposílal balík jen kvůli jedné knížce. / Marcova poměrně obsáhlá příručka mě pak zasvětila do těch nejzákladnějších základů grafického umění (techniky, historie, sběratelství). Leccos v knize uvedeného už je dnes zoufale neaktuální - zejména rady, kde a jak dnes (tedy před 30 lety) grafiku shánět, cenové relace apod. To podstatné mi ovšem rozšířilo obzory "milovníka umění" - a třeba si těch pár svých grafik časem i vzorově zapaspartuju.

Pověsti. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost, příloha. Sebral Jaroslav Melichar.

Krásná Lípa, Klub českých turistů [2009]. 59 s.

Po obsahové i formální stránce rarita. Nejdřív k té formální - to abych učinil zadost mé knihovnicky vychované dušičce: Brožura se hlásí k Vlastivědě Šluknovského výběžku... (viz Čz 18.7.2008) jakožto její příloha. Sama Vlastivěda ... byla vydána v loňském roce (2008) Sdružením pro rozvoj Šluknovska. Pověsti se tenkrát do knihy nevešly, pouze odkaz na jejich prozatímní elektronickou podobu a na pozdější samostatné vydání tiskem. Vydavatelem této přílohy se ale nakonec stal publikačně aktivní krásnolipský oddíl KČT, sic ponechal brožuře status "přílohy" k původnímu titulu, bez aktuálního vročení (jedinou datací v tiráži je r. 2002 pro grafickou úpravu); z Vlastivědy - jinde a jindy vydané - opsal identifikační číslo knihy ISBN, z čehož budou mít v katalogizačních odděleních asi drobet zamotanou hlavu. Ale dost rejpání, nečekejme od regionálních nadšenců zvyklosti z Academie a jiných renomovaných nakladatelství. // Ono označení za raritu po stránce obsahové již uvádím ve smyslu pozitivním. Alespoň coby laický čtenář zajímající se o literární folklór svého domova. Má to být co možná nejúplnější souhrn pověstí vztahujících se k dotyčnému regionu. Dle mínění sestavitele se právě Šluknovsko pyšní nejvyšší hustotou pověstí ze všech regionů. Jsou zde hezky očíslovány od jedničky do sto padesátky a některé se dokonce dělí na "podpověsti". Jde o ojedinělý heroický výkon, spočívající v pilné sběratelské, překladatelské a editorské práci, o plod mnohaleté vášně pro místní lidovou slovesnost. A poněvadž jsme tu na půdě vysídleného pohraničí, spočívá cennost celého projektu též ve znovuzrození příběhů, jimž po mnoho desetiletí nebyla takřka vůbec věnována pozornost. / Není překvapením, že řada motivů se v různých obměnách opakuje (zdaleka ne jen s obligátní bílou paní). Netušil jsem například, jak bohatí jsme u nás na skřítky. O historicky doložené osoby také není nouze, v čele se slavným loupežníkem Karáskem. Jindy jsme žánrově na pomezí tradujících se a dnes již obtížně doložitelných historických událostí (č. 126  o sklárně v Chřibské). // Jistým problémem je rozostřená hranice mezi textem pověsti a komentářem k ní. Komentář má někdy charakter graficky odděleného "Dovětku", v mnoha jiných případech je ovšem přítomen přímo v textu. Původní "mluvčí pověsti" a "mluvčí - editor sborníku" by se neměli takto překrývat. / U některých kapitolek si nejsem jist, zda označení "pověst" ještě obstojí (nejméně u čísla 114, kde se velmi obecně a krátce praví, že na každém potoku byl samozřejmostí vodník, zatímco dnes potkáme častěji podvodníka). / A ještě jedna terminologická připomínka: "citovat" nějaký text by mohlo znamenat 1. uvést doslovně jeho část, vypůjčit si úryvek, nebo 2. odkázat na něj (nejlépe ustálenou formou citace). Pověsti již dříve otištěné v jiných publikacích zde nejsou ani tak "citovány", jako spíše "převzaty". (Pardon, už zase rejpu....)

Anton Markoš: Profil absolventa

Praha, Academia 2008. 346 s., edice Galileo.

Předloni mi prošla rukama Markošova kniha Tajemství hladiny (Čz 23.10.2007). Profil absolventa se od ní liší pojetím - je to sborník esejí a článků (často recenzí jiných knih z oboru, doslovů apod.). Dost zajímavý je už autobiografický úvod - autor chce čtenáři uvést sám sebe do kontextu svých odborných i životních východisek - a vznikla z toho zajímavá sociologická sonda do vědecké komunity jedné generace. / Jinak se vše točí kolem živých systémů, geneze života, evoluce. Reflektuje polemiku o skutečné úloze genů v našich tělech, o smyslu pojmu "význam" v přírodních vědách, o sporu fyzikalistického a vitalistického pojetí živého světa. Markoš zdůvodňuje své přesvědčení, že živé bytosti nejsou pouhými objekty evoluce, ale jejich tvůrci (ač je nám představa o kreativnosti bytostí na buněčné úrovni poněkud podezřelá). Poukazuje na povrchní interpretaci objevů genetické biologie, i na to, jak je těžké - vzhledem ke "společenské objednávce" - jí ve vědeckém světě čelit. Věda ke své škodě ustrnula v ryze exaktním myšlení a svádí ji to na scestí. Zavádějícím způsobem pracuje s pojmy jako "informace" či "význam". Syntéza věd o neživých a živých systémech by měla být biologizací fyziky (nikoli fyzikalizací biologie). Autor je skeptický k usilovnému hledání "základních zákonů fungování světa" (jež je jinak hlavním tématem většiny popularizujících knih o moderní fyzice). / Do samostatného oddílu Markoš vložil své texty inspirované Lovelockovou teorií Gaia (celá naše planeta se chová jako jeden živý organismus), mj. esej o hypotéze vzniku života hluboko v zemské kůře (Hluboká horká biosféra, od s. 283). Což silně souvisí se skutečným původem ložisek ropy a plynu, a tedy s jedním z ožehavých (?) globálních problémů lidstva. / Tři závěrečné texty se vážou k antropologii. K ní se Markoš dostal překladem knihy S. J. Goulda Jak neměřit člověka. Dá se "dělat věda", aniž by podléhala kulturnímu kontextu své doby? Ten předznamenává už výběr dat, s nimiž se pracuje, natož jejich interpretaci. Věda se ideologizaci bohužel nevyhne. Ale je nutné tento stav reflektovat. Tím spíše ve vědě o člověku, kde se "výzkum" může zvrtnout v etnickou tragédii - nejen v případě indiánského kmene, jak se to líčí v recenzi publikované od s. 313.

Jiří Rak - Antonín Votápek: Nejkrásnější výhledy na Českosaské Švýcarsko. Obrazový průvodce po vyhlídkách a rozhlednách

Krásná Lípa, České Švýcarsko o.p.s. 2007. 150 s.

Fotografická publikace, kterou jsem už dříve zálibně okukoval, ale nekupoval. Což bylo dobře, nakonec mi ji totiž věnovala sama vydavatelská instituce jakožto šťastně vylosovanému účastníkovi fotografického kurzu. / Padesát tipů na lokality, odkud se oko lidské nabaží přírodních krás obou národních parků (České Švýcarsko na naší a Saské Švýcarsko na německé straně hranice. Některá tato místa jsou pro mě starými známými (např. rozhledny na české straně nebo Tolštejn, Šaunštejn, Panská skála...), o jiných jsem neměl tušení. K fotkám jsou připojeny stručné vlastivědné i praktické informace (Historie místa, záběr výhledu, přístupnost apod.) / Až dokončím svůj turistický projekt s vlakovými stanicemi, možná se vrhnu na systematické zdolávání vyhlídkových míst podle doporučení pánů Raka a Votápka. Zatím se spokojím s krásnými snímky, které pro tuto knížku pořídila šestice fotografů. / Formát knihy sice není kapesní, ale zas ne takový, aby se nedala s sebou přibalit, pokud chcete konfrontovat váš aktuální výhled se situací zachycenou v knize.

Alberto Manguel: Čtení obrazů. O čem přemýšlíme, když se díváme na umění?

Brno, Host 2008. 348 s.

Předchozí Manguelovu knihu Čtení obrazů jsem komentoval loni na závěr roku (Čz 27.12.2008). O literatuře a jejím čtení psal velmi chytře, a tak jsem se těšil na jeho postřehy o výtvarném umění. Vybral si tucet výtvarných děl, která nehodnotí a nerozebírá jako kunsthistorik, ale pozoruje vztah mezi nimi a divákem (jaké si divák při pohledu na dílo klade otázky), hledá jejich myšlenkové podhoubí, zabývá se motivací jejich autorů, zkoumá jejich symboliku, která nám tak velmi snadno může unikat. Poukazuje například na ztrátu naší schopnosti pracovat s tradičními systémy symbolů, které byly v době vzniku obrazů samozřejmostí: "... Čtení starších a moudřejších obrazů nám však uniká. Chybí nám společný jazyk, který by byl hluboký a bohatý na významy. Už zase žijeme v nedokončené Babylonské věži." (s. 135). Skrze výtvarná díla různých dob (včetně nejsoučasnější) se věnuje fenoménům lidského ducha - příběhu, hádance, svědectví, zrcadlení, násilí, paměti... / V šesté kapitole (inspirované dílem současné umělkyně Marianny Gartnerové) jsem se k svému potěšení setkal s Velázquezovými Dvorními dámami (Las Meninas) a vzpomněl jsem si, jak zeširoka se od tohoto portrétního díla odrazil Michel Foucault ve Slovech a věcech (Čz 26.4.2008) - tehdy jsem neměl obraz před sebou a jen jsem trápil svoji představivost (a nenapadlo mě najít si ho na internetu). V Manguelovi je reprodukován a komentován na s. 142-143.

Richard Osborne - Dan Sturgis - Natalie Turner: Teorie umění  

Praha, Portál 2008, 191 s., edice Seznamte se...

Popularizační příručka, průvodce po dějinách uvažování o výtvarném umění. Využívá komiksových prvků a humorného nadhledu, přitom podává solidní průřez myšlením o umění od starověku po digitální éru. Sympatické je uvádění klíčových citátů teoretiků v doslovném znění; většina textu je ovšem výkladem přístupným každému středoškolsky vzdělanému (či vzdělávajícímu se)zájemci. Neobsahuje reprodukce uměleckých děl, některá z nich se tu ale objeví v karikaturní zkratce - myslím, že výstižné.

Petra Hůlová: Stanice Tajga

Praha, Torst 2008. 334 s.

Próza ověnčená domácími literárními cenami. (Autorka už si zvyká, vavříny sklidila také za debut Paměť mojí babičce) Kompozičně vytříbený román, dva paralelní cestopisy odehrávající se - kromě Kodaně - v témže zapadlém sibiřském městečku s odstupem šesti desetiletí. Detektivní zápletka? Ano a ne: čtenář se rozluštění tajemství ztraceného dánského amatérského etnografa dozví, hrdinovi, který se po jeho stopách vydává, je to upřeno. Přehrada mezi dvěma - či třemi - světy je příliš neschůdná. Hůlová ovšem musela až příliš vsadit na "vševědoucího autora", což poněkud snižovalo moji důvěru v uvěřitelnost příběhu. Ironie náhod, o nichž pátrající Erske nemá tušení, je snad nastavena až příliš umně, je ale působivé jejich postupné odkrývání před čtenářem. Až zas u nás otevřou knihovnu (neb je právě stěhována do snad konečně definitivního svého sídla), podívám se tam po dalších autorčiných knihách. Když na to nebudu líný.

Jan Balabán: Prázdniny

Brno, Host 2007. 88 s.

Útlá povídková kniha ostravského spisovatele. Oproti Hůlové je ve svých textech pevně "zakořeněn" v domácím prostředí, v životních trablech severomoravských smutných hrdinů. Knížečku jsem ještě rychle dočítal cestou v autobuse, když jsem měl namířeno na Balabánovo autorské čtení Jablonci nad Nisou. Měl jsem s sebou i dvě knihy povídek, už přečtené (obě viz Čz 2008) - to kvůli podpisu. V Jablonci četl i z Prázdnin, a tak jsem měl v krátkém odstupu požitek z dvojí interpretace povídek (Proměny a Seno) - vlastní čtenářské a pak autorské. / Opakování mnohých postav napříč povídkovými knihami nám Balabán trochu sebeironicky zdůvodnil - proč vymýšlet nové, když už má svého Daniela Nedostála nebo doktora Satinského (s reálnou předlohou mezi jeho přáteli)? Ale i právě ono opakující se defilé "starých známých" v nových situacích, v miniaturách drobných výseků ze smutných životů, je čtenáři příjemné.

Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo

Praha, Český klub 2007. 566 s.

Mé nadšení pro Umberta Eca (nebo Eka? - ani odborníci se neshodnou) se tu už několikrát projevilo. Jenže času málo a hladina krásných nepřečtených knih stoupá.... Na cestu další jeho tlustou knihou jsem se vydal až poté, co mě na ni odkázal Zdeněk Neubauer (O počátku, cestě a znamení časů, Čz na konci loňského roku) jako na průvodce světem symbolů. Kolem symboliky se román točí mnohonásobně, je to jeho hlavní téma, pokud tím hlavním tématem není spíše naše nevědomá touha nechat se k vlastnímu neštěstí zblbnout jejich falešnými svody. Střet světa tajemných bratrstev, která na základě domnělých šifrovaných zpráv hledají cestu k tajemství - ke klíči k ovládnutí světa. Román si z nich vlastně dělá legraci. Poznání, že takové tajemství neexistuje, nemá naději se prosadit. Což je ovšem vážné. / Nedělám si moc nadějí, že i čtenáři Foucaultova kyvadla pak opět sáhnou po knihách o templářských a rosenkruciánských tajemstvích se vzrušivým pocitem: přijít tak někdy někdo těm záhadám na kloub!

Miloš Urban: Stín katedrály. Božská krimikomedie

Praha, Argo 2003. 277 s.

Od Urbana už jsem četl Santiniho jazyk, který mě zaujal kombinací historicko-uměleckých, detektivních, hororových a milostných motivů (právě o mém oblíbeném Santinim mě dost poučil, ač jsem si nebyl jist, kde končí poučení a kde začíná mystifikace). S nadějí, že se budu opět dobře bavit a doplním si kromě toho opět vzdělání v oblasti architektury, jsem hrábnul po dalším - ve skutečnosti předchozím - jeho románu. A měl jsem pravdu. Zas několik mrtvol, tajemná žena, temný hororový nádech. Četné odkazy do historie umění, i na Danteho Božskou komedii (proto ten podnázev). Kontrast dvou vypravěčských rovin - kunsthistorik Rops, obviněný z vraždy v katedrále, střídavě s policistkou hrubého zrna, Klárou Brochovou, posléze do Ropse beznadějně zamilovanou. (Postava Ropse - a nejen jeho - se posléze ostatně přestěhovala ve vedlejší roli do Santiniho jazyka.) Církevní klérus namočený do zločinů ve svatém Vítu - výsledek autorovy snahy o další kontrast, nebo známka jeho mínění o morálních kvalitách kněžstva?

Petr Placák: Fízl

Praha, Torst 2007. 306 s.

Obsáhlá esej čerpá z autorových osobních zkušeností s fízly čili estébáky - zejména s těmi, kteří měli tehdejšího undergroundového textaře a zakladatele Český dětí osobně "v popisu práce". Prostřednictvím vzpomínek a často citovaných archivních dokumentů vyvstává mašinérie Státní bezpečnosti nejen ve své důslednosti při "potírání protisocialistických živlů", ale též  - a na tom si dává Placák záležet - v tuposti, neefektivnosti a bezradnosti celého toho špiclovského systému. Záznam o odposlechu jedné rodinné diskuse například komentuje jako "ukázkový příklad naprosté idiocie fízlovského systému paranoidního režimu" (s. 39). / Coby spisovatel si pochopitelně tu a tam utahuje z jazykového úzu policejních zpráv - ale to jen tak na okraj. Život v permanentním konfliktu s režimem, daný už Placákovým rodinným zázemím, je líčen chronologicky od dětství po sametovou revoluci. Pro mě byly poučné pasáže o záměrně neinstitucionalizované a neorganizované skupině České děti, proklamující "obnovu Českého království". Pravé pohnutky, které Placáka vedly k sepsání a šíření dotyčnému manifestu (na s. 136, hned za jeho textem), poopravily můj úsměšný postoj k této na první pohled nerealistické aktivitě. / Prostor věnoval také typologii zaměstnanců StB - mám na mysli jejich životopisné medailonky na začátku 2. části (od s. 115), třebas i s jejich školním prospěchem nebo výňatkem z posudku od nadřízených, rodinnými poměry apod. Samozřejmě s patřičným komentářem ("Už jenom z uvedeného je jasné, že to byl totální vůl.") Odhaluje zděšeným čtenářům dokonce i "fízlácké dynastie". Opravdu si na fízlech zgustnul.

Hovory s Milanem Machovcem

Praha, Akropolis 2008. 192 s. Editor Pavel Žďárský.

Sborník rozhovorů s českým filozofem (1925-2003). / Jako čtenář Machovcových knih Filosofie tváří v tvář zániku a Smysl lidské existence jsem si tehdy říkal: Kdyby si je četli politici, svět by vypadal úplně jinak! No, v nadsázce samozřejmě, zas takový idealista nejsem. / Převzetí osobní spoluodpovědnosti za budoucnost. Ekologické myšlení. Důvěra v ženský živel v politice jako naděje pro lepší příští... S těmito Machovcovými tématy se tu člověk setkává znovu, jen v jiném žánru, většinou formulované lehčeji, protože pro média typu celostátních deníků či týdeníků, rozhlasových stanic... Vyjma první části - téměř padesátistránkového záznamu debaty mezi ním (humanistickým marxistou) a Horstem Georgem Pöhlmannem, křesťanským teologem. Diskuse z konce 80. let, mnohdy s břitkými invektivami, ale vedená s neochvějnou snahou dobrat se různými cestami k témuž. S přesvědčením, že marxisticky smýšlejícího ateistu a křesťana daleko více spojuje než rozděluje. Za předpokladu, že jsou ve svém smýšlení oba vedeni vírou v humanitu. To pro mě bylo nové; mnohé odstavce jsem si četl vícekrát. / Obě strany neváhají přiznat zločiny, které byly páchány pod hlavičkou křesťanské a marxistické víry. A chápou, jak je těžké po jejich zdiskreditování (církevními potentáty a stalinskými režimy) rehabilitovat to podstatné, s čím tyto myšlenkové směry přispěchaly na pomoc člověku. / Oba myslitelé se zásadně vymezují vůči konzumentskému, povrchnímu pojímání světa jako zásadní překážce v cestě za opravdovým štěstím, úzce spojeným se schopností transcedence. Pohlmannovými slovy (ze s. 28): "Křesťan a ateista, oba jsou lidé, kteří přemýšlejí a nenechají se bezmyšlenkovitě unášet jako rogalo naší konzumní společností. Oba věří v něco absolutního v relativním, věří v základ světa držící všechno pohromadě, oba jsou lidé, kteří jdou světu na kloub a nežijí povrchně ze dne na den. (...) Domnívám se, že hlavním nepřítelem dnes pro křesťana není ateista a pro ateistu křesťan, ale hlavním nepřítelem obou je indiferentnost, globální indiferentnost v naší společnosti, agresivní lhostejnost, která všechny poslední otázky zadusí a připustí jen příjemnou lehkost."

Mario Livio: Neřešitelná rovnice. Matematika a jazyk symetrií

Praha, Argo a Dokořán 2008. 318 s., edice Zip.

Matematika byla na "základce" mým koníčkem. Pak ustoupila jiným zájmům a ta vysokoškolská už byla vůbec nad mé možnosti. Přesto mě dál zajímá alespoň v obecné rovině, v souvislostech s jinými obory, o kterých si rád čtu. Právě dotyčná kniha o symetrii je jedním takovým případem. Skrze řešení matematického problému známého od starověku se dostaneme do blízkosti nejen "teorie všeho", nad kterou hloubají částicoví fyzikové a kosmologové, ale též psychologie nebo hudby. Symetrie totiž podle autora "stojí v samém průsečíku vědy, umění a psychologie vnímání". Navrch se nám dostane několika romantických příběhů o osudech geniálních matematiků. A také úvah o podstatě lidské kreativity. / Pro v matematice zasvěcenější kolegy dodávám, že hlavní zápletkou je historie důkazu o nemožnosti obecného řešení kvintické rovnice (obsahující pátou mocninu neznámé). Ten byl umožněn vypracováním teorie grup. Zdánlivě neupotřebitelné koncepty symetrie založené na této teorii se nakonec uplatnily v Einsteinových teoriích relativity, v kvantové fyzice, v teorii strun atd. / Se sympatickou nerozhodnutelností se klade otázka, jestli v symetrii tkví povaha světa, nebo se to nám lidem jenom tak zdá, protože jsme náhodou tak uzpůsobeni...

E. M. Forster: Cesta do Indie

Praha, Euromedia Group - Knižní klub 2008. 333 s.

Kdysi na knihovnické nástavbě jsme na literaturu měli jistou paní Krupičkovou. Usoudila - vcelku správně - že jako maturanti sice známe leccos, ale určitě máme mezery ve znalosti klasických děl moderní anglické a americké literatury. Převyprávěla nám obsahy některých z nich, a to natolik poutavě, že nebylo možné si je nepřečíst. Třebas ne hned. Třebas až po dvou desetiletích. Díky ní jsem zdolal Dreiserovu Americkou tragédii a rád bych si někdy udělal čas na Dos Passosovu Dvaačtyřicátou rovnoběžku. Z oněch šťastných dob studií mi utkvěla v paměti i Forsterova Cesta do Indie. / Román na policích veřejných knihoven svým názvem svádí milovníky cestopisných dobrodružství. Je to ale román společenský, román o složitostech vztahů anglického a domorodého světa v Indii pod britskou nadvládou asi tak v desátých letech 20. století. Odlišná mentalita zaviní tragická nedorozumění i mezi lidmi, kteří jednají s těmi nejlepšími úmysly... Místopisný prvek - marabarské jeskyně nedaleko Čandrapuru - v něm však hraje důležitou symbolickou úlohu. (Ale nevím, jestli vůbec existují. Na internetu jsou k nalezení právě jen v souvislosti s touto knihou.) Kromě toho Forster dost kriticky líčí chování Angličanů v kolonii. Rozumí se, že v jeho rodné Anglii ho za to moc rádi neměli. Ale jeho pohled na domorodou komunitu také není černobílý.

Damiel Kehlmann: Vyměřování světa

Brno, Vakát 2007. 219 s.

Přírodovědec Alexander von Humboldt a matematik Carl Friedrich Gauss, dva němečtí velikáni vědy, po nichž je dnes pojmenováno kdeco, od křivky po univerzitu. Jejich paralelně líčené životní příběhy v Kehlmannově knize jsou čtenářsky atraktivní díky úspornému stylu, kontrastně kladoucímu vedle sebe vrcholné okamžiky vědeckého poznání, dobové reálie a malichernosti a slabůstky osobního života. V Německu, kde je ironická sebereflexe o mnoho vzácnější než u nás, musel tento román způsobit literární pozdvižení. / Kde je hranice mezi ověřenými životními peripetiemi hrdinů a autorovou fikcí, jest ponecháno na čtenáři. Jak to ostatně v dobrém životopisném románu má být. Je to zábavná, a jaksi mimochodem dost poučná karikatura dvou géniů, ale i společnosti kolem nich. Například stihomamem trpícího pruského policejního státu. / Kehlmannovo ohlédnutí o dvě století zpět mi v něčem připomnělo knihu dánského autora Petera Høega Představy o dvacátém století, která svůj národ vůbec nešetří. Takový záměr ale není ve Vyměřování světa dominantní. Přesto například vykreslení prušácké strojenosti a odměřenosti v Humboldtově osobě je nepřehlédnutelné. Jeho mánie všechno změřit a spočítat vede až k autorově povzdechu: Musíme být stále tak němečtí? (s. 57).