Tudy zpět na Martinovu hlavní
stránku -
Čtenářovy zápisky - aktuální -
Čtenářovy zápisky - archiv
Čtenářovy zápisky
2008
[Zkratku Čz
používám k odkazu na
některý předchozí čtenářův zápisek]
27.12.2008
Na závěr roku mi zbyla hromádka knih přečtených už před několika týdny a
měsíci, a to mnohdy s výjimečným požitkem. Stvořit
pár vět komentáře bylo ovšem doposud nad mé síly. Ale budiž, do nového roku s čistým stolem:
Stephen Law: Filozofická gymnastika. 25 krátkých myšlenkových
dobrodružství
Praha, Dokořán 2007. 342 s., edice Aliter.
Schopnost
zpochybňovat to, co ostatní považují za jednou dané a nezpochybnitelné.
Schopnost zaujímat vlastní morální stanoviska. Schopnost kriticky myslet. Právě
v tom by se měl podle představ britského filozofa Lawa postupně zdokonalovat
čtenář/uživatel jeho Filozofické gymnastiky. Autor v předmluvě připomíná,
že "větší nebezpečí představuje společnost nemyslících ovcí než společnost
nezávisle, kriticky myslících jedinců." Inu, odhlédněme od té fantastické
myšlenky, že nemyslící ovce hrábne v knihkupectví po knize s filozofií v
názvu, a pusťme se do myšlenkových dobrodružství. Nutno uznat, že jasnost,
přímočarost a srozumitelnost není jen proklamací na záložce, ale zjevnou výhodou
této knihy pro ty, kdo filozofickými příručkami běžně nelistují. Dobrou volbou
je též různorodost použitých žánrů - některé kapitoly mají formu dialogu, jiné
myšlenkových experimentů, sci-fi povídek... Převažují etické problémy, ale
nevyhneme se úvahám o povaze poznání, vědomí, umění, umělé inteligence,
náboženství, nadpřirozena... Duševní rozcvičky zabrousí i k živě diskutovaným
tématům homosexuality, kreacionismu, vegetariánství. / Je příznačné, že
závěrečná shrnutí za jednotlivými kapitolami obvykle problém neuzavírají, naopak
se po jeho "ohledání" z různých stran ukazuje, že odpověď zůstává otevřená a že
sám autor zůstává bezradný, komu dát za pravdu. Jednou z výjimek, kdy se dochází
k jednoznačnému závěru, je kapitola 11 - Je kreacionismus věda? / Na
lístečcích, které po přečtení zůstaly založené v knize, zůstalo i několik
nesouhlasných poznámek. Zdá se, že nejvíc mi cosi vadilo na dialogu soudce a vraha v kapitole 15 - Zasluhujeme za cokoli trest? Je to
spor determinismu a svobodné vůle. Vrah se necítí vinen, protože své jednání
nemůže ovlivnit. Soudce nenapadlo použít stejnou zbraň: totiž prohlásit, že i
jeho výrok o vině je již determinován, předurčen a on s tím nemůže nic udělat.
Ale uznávám, že by to autora odvedlo z vytčené linie sporu. Soudce sice pod
vrahovými argumenty kapituluje, ale na trestu trvá,
"protože odradí ostatní od páchání podobných zločinů." Vrah přisvědčuje: "To je
asi pravda." Vrah měl podle mě oponovat: "Neodradí, protože podle mé teorie ani
ti ostatní přirozeně nemohou své jednání ovlivnit." Soudce nakonec přidá důvod
ke konečnému rozhodnutí o trestu - pravděpodobnost, že by dotyčný mohl zločin
spáchat totéž znovu. Vrah mu odkývne, že by ho spáchal. Ale jak to může vědět,
když jsou jeho činy determinovány a na jeho vůli nezávisí? / Je škoda, že
veškeré odkazy na další četbu byly pouze opsány z anglického
originálu. Na možnost doplnění o české zdroje - a bylo by na jaké - vydavatelé
bůhvíproč rezignovali.
Willard Van Orman Quine: Covitosti. Občasně filosofický slovník
Praha, Mladá fronta 2008. 260 s.
Matematika,
logika, lingvistika. Kolem těchto oborů se točí abecedně řazená "hesla" - krátké
eseje amerického "filozofa jazyka a vědy" (1908-2000). Jednou úvaha vhodná do
jazykového sloupku intelektuálského týdeníku, jednou pojednání o komplexních
číslech nebo Gödelově větě, jednou o umělých jazycích, jindy o rekursivních
definicích nebo o hráčské vášni... "Je to prostě mistrovsky stručné a vtipné
dílo," píše se na zadní straně obálky, ale mě svojí strukturou ani
autorskou dikcí moc nevyhovovalo. A to se pokouším odhlédnout od náročnosti
pasáží, kde je potřebná znalost matematiky převyšující středoškolskou úroveň
(nebo už jsem od maturity tolik zapomněl?). / Autorovy výlety do etymologie jsou
většinou silně vázány na angličtinu (případně i jiné jazyky) a
zhusta vyžadují od překladatele Jiřího Fialy výpomoc v hranatých závorkách nebo
poznámkách pod čarou. Čtenářům s větším jazykovým rozhledem to ovšem může
vyhovovat. Český konzument má naštěstí k dispozici nemálo - a přitažlivějším
jazykem podané -
populárně naučné literatury o kouzlech jazyka, a nejen mateřského. / Zatrhl jsem
si jeden odstavec v hesle Tolerance. Píše se v něm: "Na jedné straně,
když se někdo nehlásí k žádnému náboženství a odpuzuje jej nelidskost náboženské
netolerance, pak jeho morální obraz činů (jednání) bude samozřejmě pokusem
potlačit náboženství a tím i náboženskou netoleranci. To je staví do paradoxní
situace náboženské nesnášenlivosti - netolerance všech náboženství. Takový je
pak militantní atheista. Doufejme jen, že svou netoleranci vykonává lidsky."
(s. 204) Copak nevěřící nemůže tolerovat náboženství a zároveň odsuzovat
netoleranci dogmatiků? Quine si zřejmě nedokáže představit ateisty upřímně
uznávající právo druhých na víru. Já se domnívám, že tolerantní ateisté se s
tolerantními věřícími mohou na odmítavém vztahu k náboženské nesnášenlivosti
lehce shodnout. / Nakonec k názvu: Jeho česká verze Covitosti je
novotvarem, který se snaží aspoň z jedné strany přiblížit anglickému Quiddities.
Byl to asi opravdu tvrdý překladatelský oříšek, když se lepší vymyslet
nepodařilo.
Zdeněk Neubauer: O počátku, cestě a znamení časů. Úvahy o vědě a vědění
Praha, Malvern 2007. 326 s.
Knížek
od Zdeňka Neubauera v mé knihovně přibývá. Je to jeden z těch autorů, který mě
nutí přemýšlet. K pětašedesátinám "tajně slavného biologa a filosofa" byl vydán
tento "výběr důležitých a přitom špatně dostupných, či dokonce nepublikovaných
textů". / I laika v klasických jazycích nevzdělaného zaujme Neubauerovo kritické
čtení biblické zprávy o stvoření (světa - živých bytostí - muže a ženy) - stať
Muže a ženy stvořil je, s. 49-67. Práce s biblickou tradicí je patrná i v
mnoha jiných filozofických textech, v obecné rovině se zabývající evolucí, jimiž
přispívá do diskusí na téma kreacionismus - evolucionismus; dá se hovořit o
potírání kreacionistů jejich vlastními zbraněmi (Aut Moses aut Darwin? Vývoj
versus Stvoření, s. 109-169). / Nelze přehlédnout autorova varování před
dogmatičností vědy, např. v nekrologu slavného tvůrce teorie o paradigmatech
vědy T.S.Kuhna (s. 171-187): "Nechtějme (...) rozhodnout jednou provždy o tom,
co je a co není pravdivé, skutečné, vědecké. Upadli bychom do pokušení zákoníků,
dogmatiků, fundamentalistů a inkvizitorů všech dob. Nesmíme zapomenout, že
novověká věda byla a je jedním z plodů a duchovních dědiců požadavku svobodného
hlásání Pravdy, jenž byl požadavkem svobody k pravdě, ale i svobody pravdy."
Většinovou vědeckou obec Neubauer provokuje připodobněním vědeckého a
náboženského přístupu k poznání. "Zkusme to úplně jinak a odložme předpoklad, že
mezi vědou a náboženstvím je vůbec nějaký rozdíl". To je prosím slovo do
pranice! (Scientia qua relegio, s. 189-210.) Zaujalo mě vysvětlení
novověké koexistence vědecké "objektivní reality" a náboženského "zásvětí",
rozdělení jejich kompetencí, ale i počínajícího rozpadu této "staré aliance" pod
tlakem postmoderního myšlení. / Dalším velkým tématem Z.N. jsou symboly. K tomu
ostatně viz celou jeho a Škrdlanotovu knihu Skrytá pravda Země, Čz 26.5.06.
V rozhovoru Odnaučili jsme se rozumět symbolům, proto nám začaly vládnout,
s. 243-253, hovoří mj. o nezbytnosti umění vnímat skutečnost skrze symboly - kdo
toho není schopen, z nevědomosti snadno podléhá různým konspiračním teoriím.
Tady jsem si vzpomněl na Komárkovy úvahy o důsledcích redukcionismu v knize
Příroda a kultura, Čz 16.12.08. / Na jednom místě se jako na účinnou
prevenci před posedlostí vidinami tajných učení poukazuje na knihu U. Eca
Foucaultovo kyvadlo. Takže jsem si ji pořídil - a na těchto stránkách se
snad vbrzku ukáže. / Neubauerovi odpůrci mu vyčítají
obhajobu "pavědy", on však ve skutečnosti prosazuje takové pojetí poznání, které
odmítá redukovat žitou a poznávanou skutečnost pouze na výsledky objektivního
vědeckého poznání. Jeho postoj v této věci popularizuje závěrečný text - poprvé
v úplnosti tištěný rozhovor Kazit mládež a zavádět nové bohy, s. 271-295.
Doporučuji.
František Paulus - Zuzana Jirchářová - Jiří Čunát - Michal Šafus: Žebřík z mlhy
[Varnsdorf, Gymnázium Varnsdorf 2008].
87 s.
„Jedná se vlastně o sborník textů, za dobu
pátrání po Františku Petru Kienovi studenti i
učitelé nashromáždili neuvěřitelné množství
textu i obrázků a nyní, za přispění nadačního
fondu České rady pro oběti nacismu, byly všechny
texty shrnuty do sborníku." Tato slova ředitele
gymnázia Jiřího Čunáta ocitoval Děčínský deník
letos 14. října. / Studijní projekt gymnazistů
zahrnoval pátrání po životních osudech a díle
židovského umělce Petra Kiena (1919 Varnsdorf - 1944
Osvětim). Kromě návštěv Terezína, zahraničních exkurzí, pořádání
výstav, prezentace na webových stránkách apod.
byla výstupem celého projektu i tato publikace.
/ Skládá
se většinou z osobně pojatých a silně subjektivními sděleními
naplněných příspěvků, bohužel - natruc oné
nápadné subjektivnosti - nepodepsaných. Jak
rozlišit, který ze čtyř autorů se právě dělí o
své zážitky? (Sic většinou můžeme díky mužskému
rodu z okruhu "podezřelých" vyloučit jedinou
spoluautorku). Zvlášť absurdně to působí, když
anonymní pisatel jmenuje svého kolegu: "Nyní budu někdy
psát v množném čísle - ten druhý je Milan
Junek." (s. 29) / Jsou i jiné důvody si
myslet, že sborníček je "rychlokvaškou",
při níž nezbyl čas na elementární redakční
práci. Třeba chaos v časových rovinách na
několika řádcích předmluvy: o návštěvě
prezidenta Klause se mluví v budoucím čase (ač
se uskutečnila už v říjnu 2007 - to ale čtenář
neví), přitom následující formulace "Publikace
vznikla s přispěním ..." se jednoznačně váže k
roku vydání. To sice zůstává v publikaci utajeno
(bez náznaku titulního listu, natož tiráže), ale
její křest se konal na podzim 2008. / Na s. 32
se praví, že následující texty jsou přepisem
webových stránek a že pro zachování
bezprostřednosti do nich autor (který?)
nezasahoval. Ta "bezprostřednost" obnáší nejen
zvláštní stylotvorné prvky, jak by se dalo
čekat, ale zejména neobvyklé množství hrubých
gramatických chyb, o chaotické interpunkci
nemluvě. / Chyby prý nesouvisí s gramotností
autorů, ale mají "prozaické vysvětlení". Jaké?
Máme si tipnout a s tipem přijít do ředitelny
gymnázia (s. 32). Já si tipnu, že na projektu
zúčastnění pedagogové nejsou zadobře s kolegy
češtináři a provedli jim schválnost. Poněvadž je
to asi výsměch veškerému jejich snažení. Ale do
ředitelny s tímhle nápadem nepůjdu... / A další
"nářez": texty se tu opakují (na s. 39 čteme
slovo od slova stejnou reportáž jako na s. 29).
/ Gymnázium dalo studentům možnost, aby se -
pravděpodobně poprvé - podíleli na vzniku knihy,
ale zároveň propásla jim poodhalit, co ediční
činnost vlastně obnáší. Tak došlo spíše k
demonstrování katastrofických důsledků její
absence. // Projekt sám o sobě, tj. badatelská a
prezentační činnost věnovaná doposud málo
známému umělci a oběti holocaustu, je ovšem
nesporně záslužným a náročným počinem, byť
poněkud nešťastně završeným.
Alberto Manguel: Dějiny čtení
Brno, Host 2007. 478 s., edice Teoretická knihovna
Tahle
knížka symbolicky uzavírá letošní čtenářské hody. "Milostný dopis adresovaný
čtení," praví záložka. Číst si tlustou knihu o čtení? Nicméně ukázalo se, že
průvodce po jednom ze zásadních fenoménů civilizace není žádnou nudnou
faktografií. Z netradičního aspektu nahlíží na dějiny knižní kultury od jejích
počátků po její současné projevy. Manguel ostatně vstupuje do "příběhu čtení"
svými vlastními zážitky a vzpomínkami.
/ Některé epizody mě i rozesmály. To když jsem si představil do dnešních dnů
přenesený obraz předčítání dělníkům při práci (kdysi v kubánských továrnách na
doutníky). Autor nahlíží na knižní kulturu z nejrůznějších úhlů. Na Rilkovi
demonstruje překládání textu jako nejzazší akt porozumění. Nezapomene ani na
takové fenomény jako věštění z knih, zakázané čtení, krádeže knih. Coby bývalý
knihovník jsem si smlsnul na kapitole Uspořádaný vesmír. / Na konci knihy
se připouští, že čtenář najde další myšlenky - opomenutá témata, kterými nikdy
neuzavřenou knihu o čtení možno doplňovat. Já si ji doplňuji tématem "zápisky z
četby", které si mnozí pořizují buď jen pro sebe (v lepším případě), nebo je
dokonce publikují. Hledala by se odpověď na otázku, co je k tomu vede -
praktické účely, grafomanství, exhibicionismus; nebo jistá naděje, že skrze to
se najde spřízněná duše ochotná vyměnit si názor na knihu, autora, žánr...
Naděje je to nevelká, mě samotnému se to za tři a půl roku těchto zápisků stalo
jednou.
Odrazovým můstkem hned první kapitoly Dějin čtení jsou obrazy a sochy
zobrazující čtenáře. Ukázky uměleckých děl provázejí výklad na mnoha dalších
místech. A tak nepřekvapí, že se vzápětí v knihkupectvích objevila další Manguelova kniha - Čtení obrazů.
Ježíšek mi ji nadělil pod stromeček. (Už se možná těší, až mi bude nakukovat
přes rameno, že tam sám sebe najde. Možná už na straně 55.)
Pro letošek vsjo.
23.12.2008
Oldřich Král: Mistr Sun o válečném umění - Jiří Kolář: Mistr Sun o básnickém
umění
Praha, Dokořán 2008. 221 s.
Jedno
z klasických děl staré čínské literatury - Mistr Sun o válečném umění -
zrcadlí filozofické základy čínského myšlení skrze instrukce vojevůdcům. Do
češtiny bylo přeloženo před 60 lety, ale nepříliš zdařile. Jiří Kolář se brzy
nato nechal tímto nedokonalým převodem inspirovat k básnické parafrázi Mistr
Sun o básnickém umění. Teprve v 90. letech vznikl nový, výstižnější český
překlad Mistra Suna. Pořídil ho Oldřich Král (oproti svým předchůdcům přímo z
čínského originálu) a inspiroval se přitom básnickým přístupem Jiřího Koláře.
Happy end: V roce 2008 se oba texty ocitají v jedné
knize, tištěné souběžně, v úhledné úpravě s Královými kaligrafiemi. /
Třináct kapitol (hlav) pojednává o strategii vedení války a stejně tolik kapitol
(hlav) o strategii básnické tvorby: O správné cestě k vítězství vojska a k
nesmrtelnost básnického díla jsem si četl ve svátečních chvilkách - abych
pravdu řekl, přednášel jsem si je nahlas. Znalost Mistra Suna se mi posléze
hodila při čtení Stočesova životopisu Li Poa (viz Čz 2.12.08) - popisuje
se tam tragický neúspěch válečného tažení proti vzbouřencům, když příkazy z
císařova dvora zcela ignorovaly již přes tisíciletí známá doporučení o vedení
války. / Kolářův text je pochopitelně abstraktnější, náročnější na
představivost. Zajímalo by mě, zda s ním některý básník konfrontuje své tvůrčí
metody, nebo dokonce pod jeho vlivem reviduje svůj přístup k umění slova...
Vojenský lid jemuž je dáno zvítězit / podobá se přívalu zadržených vod /
padajícímu střemhlav tisícerými kaskádami / do údolí.
Dílo básníka je jako příval zadržených vod / řítících se střemhlav na město v
údolí z výše několika tisíc metrů.
Jaroslav Kříž: Postavy a světy v klasických dílech moderní prózy
Praha, Práh 2002. 205 s.
Knížku
jsem dlouho jen hladil pohledem a její četbu odkládal, dokud si nepořídím díla,
o kterých se tam mluví. Ze dvou tuctů literárních děl, o kterých Křížovy krátké
eseje pojednávají, jsem totiž znal s bídou sedm. Nakonec jsem to nevydržel,
knížku jsem prostě jednou otevřel a začal číst. Ukázalo se, že neznalost děl
není až takovým hendikepem. / Jsou to lehkým perem podané hutné miniatury
literárních postav (a to ne vždy v dotyčném díle těch hlavních); psychologické
sondy, které přecházejí v úvahy o povaze dobra a zla, o touze směřovat k dobru a
o omylech s tím spojených. Asi nejvíce ho zajímá dvojznačnost v interpretaci
postav, nejednoznačnost jejich úmyslů a chování (termínu "ambivalence" je na
stránkách knihy užíváno až rušivě často). Kříž není literárním kritikem ani
historikem, jeho přístup k literárním příběhům je lidštější v tom smyslu, že je
důrazněji konfrontuje s realitou, jak ji lidé prožívají a jak ji prožívá i on
sám. Někdy vystoupí ze své eseje i se svou vlastní životní zkušeností a dá
najevo svůj osobní postoj k jednání postav nebo k (předpokládanému) záměru
spisovatele. / Spolu s autorem trneme například nad postavami jednajícími
iracionálně, ve svůj neprospěch, jakoby s cílem sebezničení, vedenými jakýmisi
hlubinnými sympatiemi ke zlu. Spolu s nimi jsme nakonec nuceni "sestupovat do
hlubších, stále tísnivějších vrstev" (s. 41, z eseje Inferno v srdci o
dvou postavách v Idiotovi F. M. Dostojevského). / V druhém oddíle knihy
Kříže několikrát zaujalo téma zhroucení křehkého vnitřního světa člověka pod
tlakem jiných postav, těch silnějších, protože živočišnějších, bezcitnějších,
bezohlednějších, schopných zneužít zranitelnost a křehkost tvora uzavřeného ve
svém vnitřním idealizovaném světě (E. Canetti: Zaslepení, V. Nabokov:
Smích ve tmě). / Žánr eticko-filozofických úvah nad literárními díly se mi velmi
zalíbil. Kdybyste, pane Kříž, byl tak laskav a časem ještě něco přidal...
16.12.2008
Stanislav Komárek: Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací
Praha, Academia 2008. 307 s., edice Galileo.
Pro Komárkův pronikající vhled i
úsměvný nadhled, pro jeho objevování nečekaných mezioborových souvislostí a
paralel a naopak zpochybňování ustálených klišé patří k mým oblíbeným autorům
populárněvědeckých knih. (Viz i v předchozích Čz 5.6.06 a 25.5.07.) V
Přírodě a kultuře se rozhodl poukázat na skutečnost, že kreacionita není
vlastní jen lidem, ale veškeré přírodě. Dispozice k tvůrčí svobodě má stejně tak
přírodní, mimolidský svět jako člověk. Evoluce biologická a evoluce kulturní
čerpá z jednoho zdroje. Kulturní proces je snad dokonce "pokračováním přírody
jinými prostředky". Cestou k takovým závěrům dá nahlédnout do myšlenek C. G.
Junga a A. Portmanna, nabízí exkurze do světa snů, archetypů, humoru,
byrokracie, umění... / Komárek napadá naši (tj. evropskou) mánii pojímat svět
kolem nás ve striktních protikladech ("polarizace světa"), byť je reálnému světu
bližší orientální sjednocující náhled světa. Velmi mu v tom pomáhá znalost
čínského duchovního zázemí. V eseji na toto téma zabrousí i do politologických
vod - problém roubování parlamentní demokracie v orientálních společnostech. /
Nejednou se vrací se ke svým oblíbeným tezím o paralele mezi vývojem soudobé
vědy a náboženství (věnoval mu již dříve knihu Spasení těla), ale i
byrokratických systémů. / Za navýsost poučnou považuji kapitolku na téma
"redukce", hlavně poukaz na krajní redukcionismus jako nástroj či východisko
ideologií. Ideologie vznikají zveličením jednoho z aspektů světa na úkor všech
ostatních. V důsledku jejich přehlížení si ale nakonec kopou svůj hrob. / Je
cílem evoluce dosažení maximálního sebevyjádření druhu či jedince ("bytí v
plnosti"), byť za cenu kratšího života, nebo naopak přežívání za každou cenu? V
kapitolce na toto téma (s. 221-223) si autor vzal na pomoc postavu Jana Husa
- pokud by volil druhou alternativu, "sotva by se stal onou figurou, kterou je".
Touto drobnou perličkou přecházím k dalším dvěma dnešním čtenářským zápiskům:
Hus a Jeronym v Kostnici
Praha, SNKLHU 1953. 299 s., edice Živá díla minulosti.
Ze 109 literárních památek, vydaných během necelých 40 let v edici Živá díla
minulosti, postrádám ve své knihovně jedinou (sv. č. 39, Verše o pernikářství,
1964). Donedávna mi chyběl taky svazek č. 2: Hus a Jeronym v Kostnici, a
ani jsem moc nedoufal, že by bylo možné si ho opatřit. Nakonec pomohl jeden z
kolegů sběratelů, který mě včas upozornil na nabídku pražského antikvariátu Arco.
/ Tak jsem se tedy začetl do unikátních dobových listin spojených se dvěma
českými mučedníky, které kostnický koncil (jaksi mimochodem, vedle řešení
letitého papežského schizmatu a dalších lapálií církve) poslal na smrt upálením
pro šíření "kacířských" názorů. / Vedle několika dochovaných Husových listů,
listu českých pánů, zprávy Petra z Mladoňovic apod. jsou tu zejména "akta
koncilu kostnického", dobový český překlad z latinského originálu. Kromě
úředního záznamu líčení zaujme i zápolení anonymního českého autora s dosud
neujasněnou českou právnickou terminologií. Jsou tu i ukázky prvních
fabulovaných převyprávění této klíčové události "pro lid", již se zřejmým
ideologickým záměrem. / Obrazové přílohy kumulují Husy a Jeronymy na hranici
nebo cestou k ní. Na jejich realismus se sice spolehnout nemůžeme, ale zdá se,
že představa o vysokém, asketicky štíhlém a majestátním zjevu Husově je až
novodobá. // Pokud edici ŽDM znáte a nezdá se vám obrázek, je to tím, že můj
antikvární výtisk postrádá přebal a tudíž vidíte jen vazbu.
Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana Husa. Líčí očitý svědek Pogius
Vydal K.O.F.C. (Více nakladatelských údajů v publikaci není.) 120 s.
Malou brožurku mi darovala stařenka ve vlaku za pohlídání zavazadel, když si
potřebovala odběhnout. Bylo to ovšem průhledné - potřebovala záminku k darování
spisku, který oficiální knižní
distributoři mezi lid nešíří. Babička tak činí - jak
vyplynulo z jejích slov - z vlastenecké povinnosti, neb osvěta o národním
hrdinovi je v dnešní době nezbytná. / Co jsem to tedy obdržel za dobrý skutek?
Údajně očité svědectví jednoho z účastníků kostnického procesu. Velmi jímavé
vyprávění o tom, kterak provázel Mistra Jana Husa do Kostnice, byl svědkem jeho
věznění, procesu i upálení a kterak se z jeho odpůrce stal přívržencem a
bezmezným obdivovatelem! Postupně jsem
ztrácel víru ve věrohodnost spisu. U romantického motivu Husova odmítnutí
možnosti útěku a jiných podobných dokladů "lidové tvořivosti" jsem ji ztratil
docela. Ano, je to plagiát. Podle poznámky v databázi Nár. knihovny (k vydání
téhož spisku z
r. 1875) se jedná o moderní padělek z roku 1873. / Zajímavé je, že jeden list
skutečného Pogia (Poggia) je zařazen i ve sborníku Hus a Jeronym v Kostnici
(viz výše), a sice zpráva z 30. května 1416 o odsouzení Jeronymově. V něm však
ani zmínky o dřívějších stycích s Husem! Jeronymovo mučednictví líčí z pozice
nezávislého svědka, obdivujícího výmluvnost a přesvědčivost "kacíře", ale ke
změně svého smýšlení se nepřiznává. Pogius z anonymně vydané brožury o Husovi se
naproti tomu stává jeho vášnivým stoupencem. / Motiv plagiátu? Tak jako Čechům
bohužel chyběly doklady vyspělé literární tvorby z dob počátku českého
písemnictví a tudíž musely vzniknout RKZ, tak o dvě generace později snad chyběl
některým vlastencům dostatek dobových dokumentů pro kult Jana Husa.
14.12.2008
Fernando Pessoa: Kniha neklidu
Praha, Argo 2007. 289 s.
Ještě než jsem knihu vůbec vzal do ruky, byla pro mě obestřena aureolou kultovní
literatury pro výlučné publikum. Něco jako vstup do tajemných chodeb vedoucích
jakýmisi podzemními filozofickými krajinami. Trochu jsem se mýlil, ale ne zas
tolik. / Fiktivní deníkové zápisky z pozůstalosti portugalského básníka byly
vydány knižně až téměř půlstoletí po jeho smrti. Každé nové vydání může být
jiné, každý nový vydavatel může s fragmenty zanechanými naložit po svém... /
Zápisky, zprvu nedatované, později i daty opatřené (1929-1934; Pessoa zemřel v
listopadu 1935), jsou detailním záznamem stavů duše navenek nenápadného
úředníčka v jedné z lisabonských obchodních firem. Jeho vnitřní výlučnost je
dovedena až do absurdity. Naprostý odstup od okolní reality, od jakýchkoli
lidských bytostí. "Svoboda je možnost osamocení." "Je velké nehodit se k
životu." Odstavce nabité trýznivou sebezpytností, těžkomyslnými úvahami o
břemenu života. Únava ze samotné existence, z nesnesitelné, odporné a chaotické
reality. Sebevražedná skepse a lék na ni: psát o ní. Jiným východiskem či únikem
je snění, vytváření rozsáhlých "indických zemí" ve svém nitru, z něhož ani zbla
neprostoupí vně. / Tu a tam se mi nad Knihou neklidu vybavovaly vlastní pocity
či myšlenky příbuzné těm Pessoovým (či snad Soaresovým - tak si autor onoho
úředníčka pojmenoval) - třeba o náhlém pocitu sounáležitosti s cizí, na ulici
náhodně a nezřetelně zahlédnutou osobou s celým jejím každodenním údělem (s.
126-7). Některé sugestivní pasáže volají po procítěném přednesu, třeba na s. 102
text (déšť). Nebo melancholická závrať ze všeobecné pomíjejícnosti v
náladě podzimního večera (od s. 212). Přírodní imprese s filozofujícím podtextem
z poloviny září 1931 vůbec patří k nejsilnějším požitkům z Pessoy. / Nuda -
jeden z leitmotivů knihy. "Nuda totiž není chorobou z mrzutého vědomí, že není
co dělat, nýbrž vážnější chorobou z pocitu, že nemá cenu nic dělat. Pak ovšem
čím víc je co dělat, tím větší nuda se musí cítit." (s. 269) / Na s. 164 mě k
opakovanému čtení přiměla metafora života (a smrti) coby hospody a dostavníku. /
Jinde čtenář naráží na - řečeno dnešním novinářským jazykem - kontroverzní etické krédo:
ideální je nečinit ani zlo, ani dobro: "Nečinit dobro, protože nevím, co to
dobro je, ani jestli je činím, když si myslím, že je činím." Dobro je jen náš
rozmar a my nemáme právo činit z druhých oběti našich rozmarů. / Tento postoj
asi souvisí s mnoha návraty k tématu odcizení a životní skepse. Nanejvýš
skeptická je ostatně i autorova úzkost z nevyjádřitelnosti toho, co by bylo
hodno vyjádřit. / Knihu neklidu stojí za to číst už jen pro připomínání si
relativity našich usilování a tužeb, k občasnému uvědomění si alternativ k
našemu sebeprosazování.
Jaký zázrak nás spasí od neblahé mánie mít pravdu? (s. 95)
Jiří Kratochvil: Siamský příběh
Brno, Druhé město 2008. 217 s.
Číst Kratochvila se mi stalo sváteční záležitostí. Aha, takhle už jsem jednou
začínal (Čz 1.5.08). Po čtenářské odbočce k Brněnským povídkám
tedy nyní opět román. Milostný, zasazený do konkrétních reálií doby a téměř
konkrétních míst (ponejvíce zapadlá moravská víska či pochybný hotýlek na
brněnské periférii, čas: horké léto brzy po válce). Retrospektivně vyprávěný
příběh velké lásky chlapce k neskutečně krásné ženě, jejíž identita se nám v
samém závěru jaksi zkomplikuje... S onou typicky kratochvilovskou dávkou
absurdní nadsázky (též v samém závěru) a samozřejmě prolínáním časových rovin.
2.12.2008
Ferdinand Stočes: Nebešťan na zemi vyhnaný. Život a dílo Li Poa (701-762)
Praha, Mladá fronta 2007. 421 s.
Ferdinand Stočes, ač profesně působil jako zemědělský odborník (a to ponejvíce v
Africe), se ve volných chvílích vypracoval ve znalce a uznávaného překladatele
staročínské poezie. Vlastním jeho překlady básnířky Li Čching Čao (Květy
skořicovníku), antologie Perlový závěs a Písně a verše staré Číny
a ovšemže i výbor z díla Li Poa Nebe mi pokrývkou a země polštářem. Právě
Li Po zaujal Stočese natolik, že to dospělo až k tomuto velkoryse pojatému
životopisu. Je to literatura faktu, nikoli román, ale je to zároveň docela
obsáhlý výbor z Li Poova básnického díla. Přitom se kniha čte málem jako
napínavý příběh vzdělance s mimořádným talentem, kolísajícím mezi krédy
taoistické askeze a značným úsilím o vysoké úřední postavení v císařských
službách. Básně nebo jejich úryvky jsou vkládány jako reflexe jeho vnitřního
stavu v tom kterém období, nebo naopak jako dokumenty jeho úsilí o určitý post.
Jsou zkoumány jejich možné interpretace - leckdy i objevné a polemizující s
názory jiných západních Li Poových životopisců. Se Stočesovou knihou můžeme
domýšlet barvitou fresku Číny 8. století, vržené v posledních letech básníkova
života ve válečný chaos a bezprostřední ohrožení politického rozpadu země.
Li Čhing-čao: Jizvy rosy.
Praha, Protis 2003. 62 s., edice Kvadra.
Jméno čínské básnířky padlo v předešlém odstavci, kde jsem zmínil Stočesův
překlad jejích básní Květy skořicovníku. O její oblibě mezi českými
umělci slova svědčí další pokus o přetlumočení. Jsou pod ním podepsáni Jan
Vladislav a Zlata Černá. Jejich dílo vyšlo poprvé samizdatem roku 1986.
Srovnání s překladem F. Stočese je záhodno přenechat spíše sinologům. Mohu
nanejvýš posoudit, který převod mi připadá působivější a jaksi autentičtější.
Ale už jen nalezení "totožných" básní (přeložených ze stejného originálu) působí
potíže: básně nemají vlastní názvy, nahrazuje je vždy první verš, který ale může
být u různých překladatelů rozdílnou interpretací znaků čínského písma. Tak jako
ostatně na celé ploše básně (a v čínském písemnictví vůbec). Ale tak dobře:
básni Obličej krásný jako květ v lotosu (Stočes, s. 36 ve vydání z r.
2002) zřejmě odpovídá u Vladislava a Černé Na tváři úsměv otvírá v lotosu
samý jas (s. 26). Jiná dvojice: Kdo vysadil banánovníky pod mými okny?
(Stočes, s. 71) a Před mými okny vyrostla houšť štíhlých banánů (Vl.+Č.,
s. 42). Je-li mi sympatičtější zpěvnost, představa melodické básně s rýmováním,
přeříkávám si verze Vladislavovy a Černé. Jsou prostě bližší české básnické
tradici, tím spíše, že všechny básně byly tvořeny na již existující melodii (sic
do našich dob nedochovanou). Stočesovi jde možná o doslovnější převod, je totiž
na počet slov rozsáhlejší a jím použité obrazy jsou většinou konkrétnější. Ale
těžko rozhodnout, zda je tento rozdíl daný vypuštěním "zbytečností" u jedněch,
nebo popuštěním uzdy fantazii u druhého. A co se týče zpěvnosti a rýmů: stačí
přehodit v hlavě jistou výhybku - a na působivosti Stočesovy verze jejich
absence nakonec nic neubírá.
Michio Kaku: Paralelní světy. Putování stvořením, vyššími dimenzemi a
budoucností vesmíru
Praha, Argo a Dokořán 2007. 365 s., edice Zip.
Ano, objevil jsem novou populárněvědeckou edici Zip. Podle zatím vydaných
titulů převážně orientovanou na ostře sledovaná témata přírodních věd. (Další už
leží na mém stole: Neřešitelná rovnice od M. Livia, o symetriích).
Paralelní světy musí potěšit čtenáře sci-fi románů. Koneckonců sám Kaku
dokresluje nastíněné fyzikální a kosmologické problémy citací (občas dokonce
převyprávěním) některých sci-fi příběhů. Vůbec si od "fantastů", vymýšlejících
dobrodružné příběhy v prapodivných světech, neponechává odstup jako jiní vědci,
naopak jejich nadšení přiživuje. Dává jim za pravdu: ano, tak to může být, že
vedle našich tří rozměrů existuje několik dalších (nejpravděpodobněji jich je
celkem hnedle 11), černými děrami bychom opravdu mohli případně "proplout" do
paralelních vesmírů a červími děrami do jiných časů, v každém okamžiku skutečně
může vznikat nezměrné množství dalších vesmírů... Vězte, že současná teoretická
fyzika ani experimentální výzkum to nevylučují!
Podobně jako Barrow v Teorii ničeho (Čz 28.9.08) i Kaku má
až přehnanou zálibu v citátech - mottech kapitol. Málokdy si ale po přečtení
kapitoly vzpomenu vrátit se na začátek a zauvažovat, proč tam patří. Kaku ale
také perlí přiléhavými metaforami osvětlujícími různé teorie. Laického čtenáře
díky tomu absolutně neobtěžuje rovnicemi, snad vyjma té klasické Einsteinovy E =
mc2. Je znát, že autor patří do tábora nadšenců pro strunové teorie a
supersymetrie. S četbou příslušné kapitoly (v říjnu) pěkně korespondovala
aktuální zpráva o udělení Nobelovy ceny za objasnění úlohy (ne)symetrie v
přírodě.
Kosmologická témata provokují k filozofickým úvahám a ani Kaku je neobchází.
Například shrnuje stanoviska fyziků k otázkám po smyslu existence vesmíru a
inteligentního života v něm. Hlavní starostí autora Paralelních světů je, zda má
lidstvo (ale říkejme přece jen raději "inteligentní život") naději vyvázat se ze
závislosti na tomto vesmíru, který po miliardách let svého rozpínání
nevyhnutelně dospěje k zániku. Prý to bude mimořádně těžké - ale nikoli
beznadějné.
Eugene Byrne - Simon Gurr: Isambard Kingdom Brunel
Bristol, Brunel 200 2006. 98 s.
Za to, že se tu poprvé objevuje anglicky psaná kniha, může moje žena. Část
prázdnin trávila na jazykovém pobytu v Anglii. Jeden ze spolužáků jí věnoval pro
mě (!) životopis proslulého britského technika, vynálezce a architekta,
stavitele pohledného bristolského mostu (ale také železnic, tunelů, parníků...).
Životopis je naštěstí útlý - a z poloviny kreslený. Takový napůl komiks. A že
jsem si toho dárku považoval: i jsem ho přečetl. S použitím internetového
slovníku. Bylo milé, že autoři (Byrne psal, Gurr kreslil) sem tam i po anglicku
vtipkují. Jak to má u správného životopisu být, dovíme se tu docela dost o
dotyčné době, o poměrech v Anglii, o způsobu života. A ti nejzvídavější ocení
vyložení principu Brunelových nápadů, oněch převratných technických řešení, díky
nimž se způsob života za několik desetiletí stavitelova života (1806-1859)
zásadně změnil.
28.9.2008
John D. Barrow: Teorie ničeho
Praha, Mladá fronta 2005. 342 s., edice Kolumbus.
Od britského matematika a teoretického fyzika J. D. Barrowa mám už v knihovničce
i jeho dvě předchozí knihy, které vyšly v edici Kolumbus: Teorii všeho
(1999) a Pí na nebesích (2000). Je pro něho charakteristické, že
populárněvědecké výklady o historii matematiky, o moderní fyzice a kosmologii
přesahují do filozofické roviny a hledají všemožné souvislosti. V Teorii
ničeho nechybí ani setkání s literárními velikány, když třeba ilustruje
odraz dobového myšlení o "ničem" citacemi ze starověkých mýtů nebo ze
Shakespearových dramat. / Nesnadná cesta matematiků k zavedení nuly, peripetie
západní kultury vedoucí ke "konstrukci ničeho", hrátky fyziků s vakuem až po
přelomové zjištění existence vakuové energie a s ní související teorie o podobě
a historii vesmíru. Překladatel Jan Novotný je sám odborníkem a doplňuje autorův
poznámkový aparát o mnohá vlastní upřesnění, případně o fakta zajímavá pro
českého čtenáře (díky!). Technická příprava knihy nebyla zvládnuta do detailu:
chybné dělení slov, sem tam chybné pády slov ve větách (zřejmě pozapomenuté po
přepracování formulace), čtverečky místo "ť". Příště a to před vytištěním ještě
někdo zkoukne!
Jan Patočka: Kacířské eseje o filosofii dějin
Praha, Oikoymenh 2007. 135 s.
Jméno českého filozofa je veřejnosti známo skrze Chartu 77 a jeho úmrtí v
důsledku dlouhotrvajících výslechů StB. Kacířské eseje pro mě byly
složitější četbou, ale odvážně jsem se přenášel i přes klasickou řeckou
terminologii, k níž se obrací, když dokládá, že pojem dějin vyvstal zároveň s
politikou a filozofií ve starém Řecku. Otázky po smyslu dějin, po směřování
evropské politiky, po úpadkovosti technické civilizace, úvahy nad zkušeností
dvou světových válek. Patočka hledá cestu k vymanění z měřítek všedního dne,
které vždy, ač skrytě, ač i ve volání po míru a v jakýchkoli sebelíbivějších
heslech, nakonec vždy živí válku. Nalézá ji v solidaritě otřesených, ve
svobodě ducha, ve vůli k svobodě rizika, vyvěrající právě z drastických
frontových zkušeností válek.
23.8.2008
W. G. Sebald: Vystěhovalci
Praha - Litomyšl, Paseka 2006. 218 s., edice Světová próza.
Čtyři příběhy, nazvané vždy jménem jejich tragického hrdiny. Příběhy o paměti a
zapomnění, o osamění, o vyhnanství skutečném i duchovním, příběhy zjitřující
rány na těle dvacátého století. Příběhy sebevražd pod tíhou vzpomínek. Příběhy
působící jak melancholií, tak dokumentárností stylu, ba s doprovodnými
fotografiemi, které nás znejisťují, na které straně hranice mezi fiction
a non-fiction se vlastně nalézáme. Je to četba, která má schopnost
zasáhnout vás dost hluboko - jak svým depresivním obsahem, tak vytříbeným
stylem.
Pavla Loucká: Dech, duch a duše češtiny
Praha, Albatros 2008. 160 s., edice Albatros In.
Další zajímavá knížka o zajímavosti jazyka českého. Krátké článečky ve
srozumitelnosti pro starší školáky. Týkají se hlavně původu slov, rčení, jmen
(především zeměpisných), terminologie starých řemesel, ale i nejnovějších
jazykových jevů spojených s věkem elektroniky - počítačové hry, chatování,
e-malování, SMS. Je tu i několik zamyšlení na téma jazykových menšin - o
přechylování jmen, o zvláštnostech jazyka neslyšících. Poslední oddíl čtenáře
vábí ke hrám s češtinou. / Takovým knížkám jsem vděčný. Jednak za tu radost z
prolézání tajemstvími jazyka, objevování souvislostí, které člověka - k jeho
vlastnímu údivu - dosud nenapadly; a jednak za mnohá praktická poučení. Kromě
toho vydavatel zvolil pro výtvarný doprovod mě sympatického ilustrátora Zdeňka
Mézla. Zkrátka, takových knížek bych snesl ve své knihovně i jednou tolik. Nebo
dvakrát tolik?! Viz v této knize strana 12.
14.8.2008
Antonín Mokrejš: Duchovní ráz naší doby
Praha, Triton 2007. 170 s.
"Doba, ve které žijeme, prochází hlubokou a dlouhodobou duchovní krizí."
První věta knihy svádí k představě, že si počteme o konkrétních příznacích
úpadku či krize naší doby. K tomu ale stačí otevřít noviny, zapnout si zprávy,
kliknout na jakýkoli webový zpravodajský portál... PhDr. Antonín Mokrejš, CSc.,
rozvíjí obecné úvahy o době moderny a postmoderny, v jejichž středu stojí pojmy
pravda, identita, odpovědnost a svoboda, účinnost a úspěch, dějiny a konečnost,
totalitarismus, utrpení a násilí. O tom všem ve třech kapitolách: Současný
duchovní horizont - Úkoly a možnosti myšlení - Liberální společnost. /
Pohybujeme se tedy ve stejném řečišti jako se Z. Baumanem (viz minule - 24.7.),
jen na trochu jiné lodi. Mokrejš v naší době nalézá neustálé napětí mezi
duchovním obsahem a pouhým povrchem života. V celkovém vyznění jde o apel na
zodpovědný, aktivní, tvůrčí, sebeobohacující a radostný (či aspoň kladný)
přístup k životu - se vším, co takový život může přinést. V souvislosti s
problémem identity o tom praví: "... naše osobní totožnost představuje náš
základní životní úkol, který se stále znovu vrací a předstupuje před nás s
ustavičně novými nároky, protože nám nabízí možnosti a příležitosti smysluplné
práce na sobě a otevírá perspektivu skutečné proměny k lepšímu." (s. 37)
Předpokladem smysluplnosti mého života tedy je, že přijmu svůj životní úděl i se
všemi případnými "nespravedlivostmi", bolestmi a utrpeními, jimiž mě zahrnuje.
"Jejich důležitost však spočívá právě v tom, že mohou a mají být zvládány
jako úkoly a výzvy, na kterých lze uplatnit a rozvíjet svou duchovní sílu."
(s. 142, v kontextu úvah o utrpení a násilí). Nehledejte zde ale poučení, jak
toho dosáhnout - Mokrejš nepíše psychologickou literaturu. Zamýšlí se nad
problémy doby. Jednou z těch opravdu zásadních je napětí mezi "cíli
společenství" a svobodou jednotlivce. "Ve zkratce řečeno, běží o to, jak
udržet v rovnováze požadavek individuální svobody a vědomí povinností vůči
obci." (s. 159, Možnosti a meze liberální společnosti). S tím autor vstupuje
do oblasti hospodářského a zejména pak politického života, do oblasti napětí
mezi snahou podporovat tvořivost a podnikavost a snahou po maximální ochraně
slabých a neúspěšných; a tedy napětí mezi minimalizací a maximalizací úlohy
státu.
John Brockman: Třetí kultura. Za hranice vědecké revoluce
Praha, Academia 2008. 429 s., edice Galileo.
"Třetí kultura" měla podle představ z minulých desetiletí vzniknout jako
spojovací článek mezi humanitní a přírodovědeckou elitou. Editor sborníku John
Brockman však dobře ví, že se tak nestalo a že barikáda mezi dvěma kulturami
zůstává navršena. Prohlásil tedy za třetí kulturu alespoň popularizační a
diskusní literární aktivity samotných přírodovědců jakožto svébytný
intelektuálský proud.
Matoucí název a vůbec okolnosti vzniku sborníku nechme stranou. Kniha především
potěší čtenáře, kteří již zhltli populárněvědecké bestsellery á la Stručná
historie času (Hawking), Gaia (Lovelock) nebo Sobecký gen (Dawkins).
Zde totiž najde jakýsi průřez soudobým myšlením předních světových (tedy hlavně
amerických a anglických) vědců o evoluci a podstatě života, vzniku vesmíru,
umělé inteligenci atd. - a kromě toho může sledovat i jejich (a to mnohdy i
ostrou) názorovou konfrontaci. / Každý vědec dostal prostor k asi
desetistránkové eseji - jakémusi představení či obhajobě své práce, k vylíčení
svého zásadního přínosu pro daný obor. K němu jsou připojeny kratší texty kolegů
jak v jeho oboru, tak i jiných, oborově vzdálenějších osobností vědy - zpravidla
poznámky, připomínky, vzpomínky, často i nesouhlasné až emotivně laděné námitky.
Zaujala mě na tom všem autenticita výměny názorů nejvlivnějších osobností vědy.
Rozkrývají se tu vzájemné vztahy mezi nimi a třecí plochy jejich myšlenkových
světů. Myslím, že jde o jednu z nejužitečnějších knih populárněvědecké
literatury - sic třináct let od vydání originálu leccos z řečeného zestaralo.
Doslov českého biologa Antona Markoše se soustředí na slabiny části zde
prezentované vědecké obce - sebestřednost zejména americké vědecké komunity,
aroganci vůči evropské filozofické tradici, tendenci k ideologickým zkratkám. Na
ukázku předkládá čtenářům i úryvky, které byl nucen při lektorování
přeformulovat, aby nás uchránil před blábolením. Podle něj se "třetí kultura"
coby nositelka vědomí celku naopak díky nabubřelým polovzdělancům
chrlícím "vědecká data" bohužel vytrácí.
24.7.2008
Karel Hynek: S vyloučením veřejnosti
Praha, Torst 1998. 608 s.
První setkání s tímto jménem českého surrealistického básníka zpravidla svádí k
myšlence, že jde o pseudonym. Ale skutečně se tak jmenoval. S Máchou mají i tak
cosi společného: velmi krátký čas na "život a dílo" (1925-1953) i skutečnost, že
se jeho psaní zcela míjelo se soudobou "oficiální" literaturou. / Surrealismus,
jak víme ze školních let, se u nás ujal nakrátko ve 30. letech. Že se
surrealisticky tvořilo i v době poválečné, začalo na veřejnost pronikat - spolu
s opožděným publikováním děl - až v 90. letech. Příkladem je tento obsáhlý výbor
z díla Karla Hynka. / Přední osobností českého surrealismu byl Vratislav
Effenberger, který o Hynkovi napsal podrobnou studii (prvních 70 stran
tohoto svazku) a je spolu s Hynkem spoluautorem zde publikovaných divadelních
her.
V obrazové příloze jsou ze samizdatových vydání přetištěny ilustrace, vazby,
scénické návrhy -pod nimi čteme zvučná jména: Libor Fára, Mikuláš Medek,
Josef Istler...
Jaký dojem to vše na mě udělalo? V prvních básních idylické obrazy, radost z
věcí světa, vůní a barev přírody jakoby mířila někam k Wolkerovi, ale vzápětí
jsme vrženi do opačné krajní polohy - krása a něha se proměňuje v hnus, láska se
převrací v chtíč, radost v ironii či cynismus. Působivý kontrast lyrismu s
černým a absurdním humorem, hravou groteskou. Mystifikace a sem tam notná dávka
erotismu. Výmluvná je charakteristika "výsměšná hypertrofie lyrismu", jež se v
medailonku na s. 604 vztahuje k souboru textů Deník malého lorda.
"Divadelní hry" - sic si jejich uvedení na jevišti lze sotva představit -
zabírají téměř polovinu svazku. "Uhozené" grotesky, nad nimiž jsem se srdečně
bavil.
Zygmunt Bauman: Úvahy o postmoderní době
Praha, Sociologické nakladatelství (SLON) 2006.165 s., ediční řada POST.
Na Baumana jsem si brousil zuby od té doby, co jsem o něm četl medailónek v
souvislosti s předáním jakéhosi vyznamenání od Václava Havla. Až jsem se v
jednom knihkupectví potkal s touto brožurou.
Polský sociolog se zde v pěti esejích věnuje mj. proměnám životního
stylu, zacházení s tělem či osudy mravnosti s příchodem "postmoderního údělu".
Hned na místě v knihkupectví jsem se začetl do charakteristik "osobnostních
vzorců" vlastních modernímu x postmodernímu stylu života (zevloun - tulák -
turista - hráč). Zajímavé čtení. A taky třeba o nutné souvislosti principů
modernity (s praxí "dekretování řádu") s nejhoršími zločiny proti lidskosti
produkovanými v totalitních režimech.
22.7.2008
Toulky minulostí světa. 9. díl. Editor Zdeněk Volný, kromě něj v
autorském kolektivu Josef Frais, Ondřej Klimeš, Miloš Mendel, Jaroslav Strnad a
Stanislava Vavroušková.
Praha, Via facti 2007. 223 s.
Na rozdíl od české řady Toulek (naposledy o ní v Čz 16.5.08) je
deklarováno, že tento 9. svazek je předposledním. Jeho historické a zeměpisné
vymezení vyplývá z podnázvu: Orientální civilizace v novověku: arabské
oblasti islámské říše, střední Asie, Indie, jihovýchodní Asie, Čína, Korea,
Japonsko, Afrika. Převážně se vracíme na místa, jejichž starší historií jsme
prošli ve 4. díle. Jistá nesourodost vzniká opakováním tématu "vznik člověka
jako druhu" v kapitole o Africe, přestože mu bylo věnováno odpovídající místo už
v prvním díle této řady, kromě toho ale i v prvním díle Toulek českou
minulostí (jejich autor Petr Hora-Hořejš o budoucím vydávání "světové řady"
Toulek asi netušil). A tak se vlastně v tomto svazku ocitáme na obou
opačných koncích lidské historie. V jednotlivých regionech jsme dovedeni
zpravidla na práh 20. století; v případě Afriky je nám připomenut i happy end s
Nobelovkou pro Frederika de Klerka a Nelsona Mandelu. // Tak, páni autoři a
vydavatelé, hurá na zteč do posledního dílu! (Však už to taky leze do peněz,
sakryš!)
Jan Balabán: Možná že odcházíme
Brno, Host 2004. 136 s.
Sbírka dvaceti krátkých povídek. Povídek tak říkajíc ze života. Ze života
většinou normálních, ba tuctových lidí. Povídky jsou ovšem netuctové. Taky že
oceněné "Literou za prózu". / Když je tak zpětně prolistuju, které z nich mě
nejvíc zasáhly nebo zaujaly, zkrátka jejichž příběh se aspoň prozatím usadil v
paměti, měl bych vyjmenovat: Bethezda, Uršula, U komunistů,
Do chodníčka, Cedr a kladivo, Triceratops, Hořící dítě,
Edita, A ptáci taky, Ray Bradbury. Vidíte, nakonec mám
problém jich nevypsat víc než polovičku. / Když srovnám s Balabánovou pozdější
povídkovou sbírkou Jsme tady (viz Čz 21.5.08), postrádá proti ní
tato starší knížka onu kompoziční lahůdku, kdy se osudy postav z povídek nakonec
protkávají. To však z čtenářských požitků nad hořkou, bolestnou i trýznivou
prózou života nic neubírá.
20.7.2008
Matěj Neznal: Mona Lisa mezi islandskými otázkami
Třebíč, Akcent 2007. 190 s.
Cestopisy mezi mými čtenářskými zájmy rozhodně nepřevažují. Výjimkou jsou ovšem
cestopisy o Islandu. Jestli dobře počítám, v mých Čz je tento v pořadí
třetím. (Více o ostrově jsem toho načetl ještě než jsem Čz psal, hlavně
asi v r. 2003, kdy jsem
tam vycestoval). Od Matěje Neznala jsem si koupil jeho knihu osobně, a to při
té nejlepší příležitosti - na Islandském dni, festiválku "islandských fanatiků"
letos v červnu v Praze. / Jeho Mona Lisa vybočuje z
"běžné produkce" cestopisných knih. Vedle okouzlení islandskými přírodními
(ale i společenskými) zvláštnostmi se u něj setkáváme s úvahami a filozofujícími
zamyšleními, které vkládají postřehy z ostrovní země do nadčasového-nadprostorového kontextu. Tato snaha graduje u kráteru Hverfjall,
jehož střed je
nenechavými turisty pracně "zdoben" rádobyvtipnými nápisy. V rodinné debatě nad
tímto jevem padla otázka: "Co bys tam napsal, kdybys věděl, že jenom tvůj nápis
tady zůstane navždy?" Což se stalo leitmotivem pro další stránky knihy a
kilometry cest. Autorova výsledná varianta věčného nápisu je v knize prozrazena
- přečtěte si ji tam :-). Nicméně nápad autor zužitkoval po návratu z cest pro
dopisovou akci. Odpovědi na otázku získal i od zahraničních umělců a politiků.
Což se do knihy ale už bohužel nedostalo. / Za poznámku stojí i jazyková kultura
cestopisu, autor jej ozvláštňuje jazykovými hříčkami, sic někdy snad až příliš
chtěnými. / Zajímavě se tvůrci knihy vyrovnali s množstvím barevných fotografií:
celé je to tištěno na kvalitním papíře, vždy jedna strana archu s barevným
riskem, takže čtenář má zpravidla před sebou střídavě dvoustranu textu a
dvoustranu fotek - většinou celostránkových, docela pěkných a výmluvných. / Pro
úplnost: Větší díl knihy popisuje první autorovu výpravu na Island v r. 2005,
druhá a podstatně tenčí část (možná z výrobních důvodů násilně zestručněná) se
týká cesty do severozápadních fjordů a na jižní pobřeží o rok později.
Josef Poláček - Helena Vomáčková: Člověče, zastav! Květinové pohlazení
slovem a kresbou
Ústí nad Labem, Severočeská vědecká knihovna 2005. 71 s.
Varnsdorfský grafik Josef Poláček slavil letos v březnu své třiaosmdesáté
narozeniny a pozval při té příležitosti své přátele do divadla na "posezení nad
šálkem kávy". Byla to povedená akce, hlavně díky jeho neutuchající vypravěčské
energii. Viděl mě tam s fotoaparátem a požádal o nějaké fotky. Skutečně je ze mě
po několika urgencích vymámil. Jeho až přehnaná vděčnost pak nesla své ovoce:
již jsem byl obdarován dvěma - novými! grafikami... a k tomu touto knížečkou.
Obsahuje 31 barevných kreseb květin, které Helena Vomáčková (jinak prorektorka
ústecké univerzity) doprovodila poetickými texty. Květiny se představují
chronologicky od prvních pozdravů jara (podběl, petrklíč) po jiřinu a vřes. /
Oběma autorům šlo právě o ono pohlazení v podnázvu knížečky, o zastavení ve
věčném spěchu a shonu a nervozitě, o "klidné spočinutí třebas u šálku čaje či
kávy". Kresby jsou výstižné a milé, rád se k nim vracím - a sem tam si i přečtu
doprovodné verše, sic na můj vkus příliš prvoplánové a obdařené nadbytečnou
dávkou sentimentu.
18.7.2008
Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Připravila redakce
ve složení Ing. Jaroslav Melichar, Mgr. Josef Chudý, Mgr. Emil Tuma, Mgr. Karel
Jarolímek
Šluknov, Sdružení pro rozvoj Šluknovska 2008. 250 s.
Nejsevernější výběžek Česka má svoji první ucelenou vlastivědnou příručku v
češtině. Její redaktoři se inspirovali dvěma vlastivědami z konce 19. století,
věnovanými odděleně tehdejšímu šluknovskému a rumburskému okresu (vyšly v
němčině, neb tato oblast byla tehdy německá).
Jde o mnohaletou práci početného autorského kolektivu, shrnující v širokém
záběru poznatky přírodopisné i společenskovědní. Nešetří se obrazovým doprovodem
(fotografie, reprodukce, mapy), tabulkami apod. Název knihy avizuje, že
sestavitelé (všichni čtyři pedagogové!) ji věnují především školám: pedagogům a
studentům. Jde však o kompendium znalostí užitečných veškerým zájemcům o region.
Rukopis byl připraven k tisku už před lety. Ostatně vypovídá o tom i údaj o
redakční uzávěrce: 3.9.2001. Hotová, do stránek zalomená sazba pak musela léta
čekat, odkud přitečou peníze. Z několika podniknutých pokusů o financování
nakonec uspěl ten nejlogičtější - vydání se ujal svazek obcí "Sdružení pro
rozvoj Šluknovska".
Sedmiletý odstup (na několika místech v knize pouze korigovaný "poznámkami po
uzávěrce" z r. 2002) vedl k jednomu paradoxu hned při křtu publikace. Ten se
totiž odehrával v právě zrenovovaném šluknovském zámku, přičemž v knize je s
lítostí oznamován jeho neutěšený stav po požáru a pozastavené rekonstrukci. Což
je ovšem paradox veskrze příjemný.
Několikaletá prodleva, jakkoli působí mnohé potíže a zkreslení, je na jednu
stranu užitečná: pomáhá nynějším čtenářům si uvědomit, ke kolika změnám během
těch několika roků v regionu a v jednotlivých obcích došlo. Kromě těch
sympatických (vedle obnoveného šluknovského zámku např. i renovovaný
varnsdorfský Hrádek, dopady vstupu ČR do EU a "Schengenu" pro přeshraniční
ruch...) se ovšem dočteme i věci, které už dnes neplatí bohužel.
Jistě velmi složité to měla redakce se sestavením části "Obce se představují",
musela se totiž porovnat s velmi různorodými podklady od dotyčných radnic.
Nevyváženost tohoto oddílu byla údajně důvodem zamítnutí rukopisu u jednoho ze
specializovaných vydavatelů. Jestli na základě jeho připomínek pak došlo k
přepracování, jsem nezjišťoval.
Vzhledem k charakteru edičního počinu lze odpustit či tolerovat kolísavou
odbornost textů. Vedle kapitol předložených odborníky na dané téma je i nemálo -
a rozsáhlých - částí zpracovaných místními badateli-samouky. Odborná recenze či
lektorský posudek by byl jistě velmi zajímavý. Podstatné ovšem je, že konečně
je co recenzovat. (Jsem ostatně zvědav, zda a v jakém smyslu si Vlastivědy
povšimne nejbližší vydání Děčínských vlastivědných zpráv.)
Kolísá ale i úroveň redakční péče o texty. Celkové množství chyb (nepodchycených
překlepů, gramatických hrubek, sazečských nedůsledností) není nijak závratné;
některé - snad na poslední chvíli dodané? - texty jsou však o poznání horší než
ostatní. Škoda, že alespoň tyto části nemohly být během dlouhých let čekání na
tisk přesázeny.
Mnohdy se v textu odkazuje na podrobnější materiály uložené např. v regionálních
muzeích, protože se na ně už ve Vlastivědě nenašlo místo nebo se jejich zevrubné
zpracování vymykalo charakteru knihy. Nejviditelnější mezera zbyla po místních
pověstech - tím spíš, že na posledních stranách najdeme titulní list a podrobný
obsah přílohy s pověstmi o 60 stranách. Následuje však odkaz na elektronickou
podobu Vlastivědy (přístupnou na radnicích a v muzeích) a na budoucí samostatné
vydání pověstí.
Eugen Bohutínský: Česko-saské Švýcarsko. Körberův illustrovaný průvodce
po památných místech Království českého
Krásná Lípa, Klub českých turistů 2007. 46 s.
Útlý sešitek je přetiskem průvodce vydaného počátkem 20. století (nejpozději
1915). Krásnolipští turisté k jeho novému vydání sáhli nepochybně nejen pro
jistou módnost retrovydání starých vlastivědných záležitostí a pro stále se
zvyšující turistický zájem o nynější Národní park České Švýcarsko, ale také pro
vzletnou, básnickou češtinu, jíž jsou popisovány krásy zdejších pískovců.
Autor nás vlastně vede "za ručičku" jednou konkrétní variantou výletu: z Prahy
vlakem přes Děčín za saské hranice, tam procházku z Wehlenu do Rathenu a po
přesunu zpět proti proudu Labe výlet elektrickou drahou a pěšky ze Šandavy (Bad
Schandau) na "Prebišskou" (Pravčickou) bránu a soutěsky do Hřenska. Přetištěny
jsou původní obrázky - fotografie, mapka.
Jak jsem to tak četl, kochal jsem se. Spisek splnil svůj účel i po století:
pojal jsem úmysl absolvovat aspoň přibližně tutéž cestu. Na současné turistické
mapě jsem si ověřoval, že je i dnes téměř všechno, jak má podle starého průvodce
být. Podstatnou výjimkou asi bude neprůchodnost navržené trasy ze Saska k
Pravčické bráně - nesmí se totiž vstupovat do 1. zóny NP.
Průvodce je opatřen kratičkou současnou předmluvou. V osmi větách pět
chyb v interpunkci, dva jiné překlepy, jedna chyba ve skloňování, jedna
nelogická formulace (hned v první větě). Tento úvod si právě pochvaluje i tu
krásnou češtinu... Ale všiml jsem si, že slovo paradox používám příliš
často. Tak já si ho nechám zas na jindy.
21.5.2008
Jan Balabán: Jsme tady. Příběh v deseti povídkách
Brno, Host 2006. 194 s.
Na Balabána jsem se dlouho chystal, totiž od tehdy, kdy jsem z recenzí jeho
povídkových knih získal dojem, že by to mohl být autor mého gusta. Tato kniha se
mi dostala do rukou jako první. Hned od první povídky Vděčná smrt
potvrdila mé očekávání. Každý příběh, ač třeba jen na deseti stránkách, mi
vystačil na jeden den. Lidé na hranici života a smrti, často na úzké, velmi úzké
lávce, kterou je nutné přejít, aby se mohlo žít dál. Osobní či rodinné tragédie,
křivdy osudu, jejichž prokletí se ale lze vzepřít. / To, že se v povídkách
vystupující postavy nakonec setkávají (jejich osudy se protnou, mám-li
ocitovat klišé použité na záložce), je bonbónek navíc - i bez toho je svým
způsobem oněch deset povídek jedním pocitovým celkem. Jeho působivost mě
navnazuje na další (svým vznikem předchozí) Balabánovu povídkovou sbírku
Možná že odcházíme. Už na mě čeká v polici.
16.5.2008
Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí. 11. díl
Praha, Via facti 2007. 222 s.
Bělostné lesklé obálky Toulek svítí v policích svědomitých přátel
historie už dvaceti téměř identickými hřbety. Původní Hořejšova řada o české
historii překročila tímto svazkem první desítku, dalších devět má na kontě
autorský kolektiv Toulek minulostí světa. Nad předchozími díly jsem tady
(Čz 26.9.05) kafral, že jsme po rychlokurzu o dobách starších uvízli v
19. století, z kterého autor doluje další a další pozoruhodnosti. To se rozumí,
kafral jsem v dobrém, vždyť každá další knížka, každá další kapitola je čtivým,
poutavým a poučným průhledem pod pokličku předků. / Jedenáctý díl má podtitul
Český svět na sklonku 19. století, zpravidla je ale třeba se v jednotlivých
tematických celcích "odpíchnout" od předchozích desetiletí, případně i staletí.
V případě kapitolky o fenoménu zvaném sport začínáme - sic v lapidární zkratce -
až u starořeckých olympioniků. Tím jsme se dostali k vlastnímu obsahu. Vcházíme
do světa obyčejného, civilního života všech vrstev obyvatelstva - způsoby
obživy, trávení volného času, rodinný život, bydlení, oblékání, strava,
hygiena... Jsou tu opět kapitoly - medailony významných Čechů, kteří tu dobu
citelně ovlivnili. Josef Hlávka - Anna Náprstková - Vojta Náprstek. Jak
zkreslené - co se nedocenění týče - jsou naše představy o těchto lidech po
přefiltrování uplynulým stoletím! Po již zmíněné odbočce ke sportu se nakonec
probíráme překotnými změnami české metropole.
Se snahou o zachycení co největšího "objemu dat" dochází k paradoxu, že hlavní
text (větším písmem ve vnitřním sloupci) se minimalizuje a roste podíl textu v
drobnějším písmu nejen ve vnějším poznámkovém sloupku, ale hlavně v popiscích
obrázků. Autor si ovšem i tak stýská, co vše se zas nevešlo a že by stálo za to
se k prozatím opominutým jevům a událostem vrátit, dá-li nebe, v dalších
pokračováních. Už se tedy nepozastavuji se nad onou "nekonečností příběhu". Jen
ať si je nekonečný.
11.5.2008
Umberto Eco: poznámky na krabičkách od sirek
Praha, Argo 2008. 471 s.
Eco, ať napíše co napíše, má to šmrnc. Drobnou publicistiku nevyjímaje.
Právě o ni tady jde. Sloupky psané po desetiletí pro list L'Espresso
mají obrovský tematický rozptyl. Tahle tlustá kniha je jen skromným výběrem.
Texty (obvykle zabírají necelé tři stránky) tu máme uspořádány do tematických
oddílů. Mimo jiné třeba úvahy a polemiky o problémech "globálních" (války,
rasismus, trest smrti...), ryze italsko-politických, o světě médií, "soumraku
knihy", o internetu, literatuře a estetice, nakonec futuristické úvahy. / Je
zřejmé, že s použitím kritického myšlení jde často do sporu s většinovým
veřejným míněním (z kteréhožto fenoménu si ovšem oprávněně utahuje). Jedním z
dobrých terčů pro jeho ironické střely je takzvaná "politická korektnost" na
úkor zdravého rozumu. Nebo třeba přímé přenosy ze soudních síní a jejich
paradoxní dopad na samu podstatu výkonu spravedlnosti. Docela jsem se někdy i
nahlas rozesmál, ponejvíce při pročítání fejetonků inspirovaných nástupem
osobních počítačů, hypertextu a internetu (Poznámky k počítačovým ikonám,
Kronika jedné hříšné noci aj.). Eco je advokát klasických knih, a i
přesto, že vysoce oceňuje výhody elektronického publikování, papírové "klasice"
směle předpovídá budoucnost. (Dotyčné texty jsou z první poloviny 90. let - a po
půldruhém desetiletí se jeho optimismus ukazuje čím dál víc jako oprávněný.)
Téma "mládež & četba" - sloupek De Mauro, jsi
blázen! je ironickou výtkou kolegovi, který se opovážil pravdivě napsat, že
mládež čte, zatímco všichni chtějí slyšet lamentaci nad tím, jak mládež nečte.
// České vydání bylo třeba vybavit poznámkovým aparátem. Vždyť jen v oddíle
věnovaném vnitroitalskému dění se to hemží jmény a fakty, o kterých u nás ví
málokdo. Ale i tak jsem dost vysvětlivek postrádal, a mohl-li jsem se pokládat
za průměrně vzdělaného českého čtenáře, redaktoři této knihy mi dost srazili
sebevědomí. // Zaujalo mě, že názvy tematických oddílů jsou citátovými odkazy do
jednoznačně českého prostředí (Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje -
Kde domov můj - Labyrint světa - Dalekáť cesta má! Marné
volání! - Proč bychom se nebavili aj.). Je tak sice výstižně a vtipně
charakterizován jejich obsah, ale "nesedí" mi to - Eco sám jistě takto oddíly
nepojmenoval, k tomu se musel rozhodnout překladatel či nakladatelství, ale
slůvka tady o tom není. Přinejmenším mohla tento postup okomentovat alespoň
nějaká ediční poznámka. I přímo v textu je někdy použita česká reálie, mající
snad nahradit málo srozumitelnou reálii italskou. Působí to ale neadekvátně -
poněvadž já čtenář dobře vím, že se s autorem pohybuji v prostředí italském (i
jiném zahraničním, ale rozhodně ne českém), má to na mě rušivý účinek. Ale
vcelku je to maličkost.
1.5.2008
Jiří Kratochvil: Brněnské povídky
Brno, Druhé město 2007. 327 s.
Číst Kratochvila se mi stalo sváteční záležitostí. Po Truchlivém Bohu a
Herci (mimochodem, tento román mají v mém nejbližším knihkupectví
uklizeného v regále divadelní literatury) jsem si vyhlédl - povzbuzen několika
recenzemi - sbírku Brněnských povídek. Je jich v tom svazku přesně kopa. Brněnství má Kratochvil pod kůží, má je prostě vepsáno do svého naturelu, je to
jeho "osudový genius loci", jak se praví na záložce. / To však není
pravý důvod mé
obliby Kratochvilových próz. Tím jsou hlavně jeho vypravěčské postupy, hra s
příběhem, vypravěčovo překvapivé vystupování z příběhu - nebo vstupování do
příběhu?, to, jak čtenáře obšťastňuje proměnlivými dávkami absurdity až
nonsensu. / Některé momenty se mi vybavují po mnoha týdnech
(povídky jsem četl začátkem března), třeba vstupní povídka Panoráma, Dame de
coeur, Pastýř bytí, Lžíce, Záznam dávné performance ...aj. // Všechny povídky
prvního oddílu knihy jsou si příbuzné kromě brněnského pozadí motivy erotickými,
nezřídka souložovými. Ve druhé části drobnějších povídek ("minutových románů"
inspirovaných Vídeňákem Peterem Altenbergem) už to neplatí, zato se množí
příběhy "záhrobní", v nichž je vypravěčův příběh doveden až k momentu
jeho smrti, čili k nám vlastně od
začátku promlouval z onoho světa. / V podobném laškování se čtenářem si autor
libuje. Také hrátky s identitou postav, mnohdy v kombinaci s duchařskou
tematikou (mj. Puklina, Povídka se slastným koncem, Pandořina
skřínka). Ještě je tu množina textů tíhnoucích k autobiografii, k ozvěnám
dětství. Nejreflektovanější dobou, do níž se vrací, je asi tak prvních pět až
deset poválečných let (J.K. je ročník 1940). Některé texty mají až charakter
drobných memoárů, třeba ty, v nichž vzpomíná na "básníka se zázračnou pamětí"
Klementa Bochořáka. / Některé povídky provokují míšením "pravdy" a "výmyslu".
Tam, kde se příběh "odpíchne" od skutečných postav a situací, od dobových
brněnských reálií, dráždí nás nejistota v tom, kde už jde o nadsázku a fantazii.
Nejvíc mě v tomto smyslu vzrušovala povídka Smrt krále Kandaula.
27.4.2008
Jaroslav Flegr: Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin
Praha, Academia 2007. 326 s., edice Galileo.
Evoluční biologie a genetika jsou v této době "in". Prudký rozmach těchto oborů
a zájem laické veřejnosti se projevuje i v počtu vydávaných popularizačních
knih, tak jako moderní fyzika a kosmologie. Kniha Jaroslava Flegra je zvláštní
tím, že kromě shrnutí dosavadního vývoje evolučních teorií přichází s autorovou
vlastní teorií zamrzlé evoluce. A docela přesvědčivě ji podává jako
logickou syntézu několika nadějných teorií předchozích (mimo jiné Gouldovy
teorie přerušovaných rovnováh, do níž mi dala nahlédnout jeho kniha Dinosauři
v kupce sena, Čz 10.12.06). //
Flegr dokáže podat svůj výklad srozumitelně a čtivě. Díky okořenění humorem,
sebeironií a odlehčujícími odbočkami patří kniha k nejlepším popularizačním
dílům, které jsem četl. Cestu k tajemství zamrzlé evoluce fabuluje bezmála jako
detektivku. Dost se od něj dovíme i o fungování dnešního systému vědecké práce,
který se mnohdy pohybuje na hranici absurdna.
Jedním z "vedlejších produktů" nové teorie je i nový pohled na altruismus -
sebeobětující chování jedince ve prospěch druhého nebo ve prospěch celku. Nad
záhadou altruismu, který odporuje samotným principům darwinovských principů, si
lámalo hlavu nemálo generací biologů. Před necelými dvěma měsíci jsem tu zmínil
Koukolíkovu knihu Proč se Dostojevskij mýlil?, v níž je na základě
neurologických poznatků dokazováno, že altruismus je výsledkem přirozeného
evolučního vývoje. Flegr došel k témuž, a vlastně jen jako k jednomu z důsledků
modelu své zamrzlé evoluce.
26.4.2008
Michel Foucault: Slova a věci
Computer Press 2007. 309 s., edice Eseje/studie.
Když v 90. letech začaly u nás vycházet knihy francouzského myslitele M.
Foucaulta, prolistoval jsem zběžně Dějiny šílenství v době
osvícenství a řekl jsem si - to si někdy přečtu! A vůbec, pár odstavců o
něm v Encyklopedii postmodernismu a zejména v Lexikonu teorie
literatury a kultury (viz Čz 9.12.07 a 25.5.07) mě nakonec podnítilo
k četbě prvního Foucaulta, který se mi dostal do ruky. Což byla právě Slova
a věci. No, přelouskal jsem to. Snad jsem si napoprvé mohl vybrat třeba ty
Dějiny šílenství, asi byly stravitelnější. Ve Slovech a věcech podává
svoji představu o "archeologii humanitních věd". (arché = princip). Sleduje
proměny myšlení, přesněji struktury vědění (autorovým termínem epistémé)
v 16. století, dále ve věku klasickém (17. stol.) a moderním (cca od zač. 18.
století). Analyzuje pro každou z těchto period tehdejší myšlení ve třech
oblastech: myšlení o přírodě, o práci a o jazyce. Zkoumá logiku přechodu k
novému paradigmatu ve dvou přelomových obdobích, ukazuje, jak se vždy současně
uplatňoval tentýž typ myšlení, neslučitelný s tím předchozím. "Pointou" díla je
zrození humanitních věd - ustavení člověka jako subjektu a objektu věd zároveň.
"...člověk se stal tím, na jehož základě mohlo být konstituováno všechno
poznání ve své bezprostřední a nezpochybňované samozřejmosti.
[Ale zároveň:] Stal se tím co a fortiori
[= tím spíše] dovoluje zpochybnit každé
poznání o člověku." (s. 264) Nakonec Foucault předpovídá proměnu epistémé,
kdy "člověk" ustoupí novému archeologickému schématu. // Uvítal jsem, že
nakladatel na závěr připojil podrobnou recenzi Slov a věcí napsanou brzy
po vydání originálu v r. 1967 Janem Patočkou. Ta shrnuje (a pro laického čtenáře,
jakým jsem já, velmi užitečně) zprůhledňuje tok Foucaultova myšlení, za což jsem byl vděčný -
hlavně co se týče oné závěrečné předpovědi zmizení "člověka" z vědy.
Nakonec dva užitečné úryvky, které jsem vyhrábl z internetu:
A pak tu byl ještě i Michel Foucault, se svou slavnou studií
“Slova a věci” z roku 1966, ve které se zabýval rozdílnými strukturami vědění
střídajícími se v dějinách lidské kultury, jimž říkal “epistémy”. A na samém
konci tohoto pojednání nám zvěstoval, že “člověk” není ani nejstarším, ani
nejtrvalejším problémem, ale poměrně nedávným “vynálezem” vědění. Teprve před
půl druha stoletím se podle Foucaulta objevila jedna podoba člověka, to je ta,
kterou teď známe jako “subjekt”, jedna podoba “já”, a je možné, že tahle podoba
už brzy zmizí, a “člověk” se tak “vytratí, stejně jako tvář z písku na břehu
moře”. (vyhrábnuto zde)
Dějinný proces ve Foucaultově pojetí je pohybem nelineárním a
přetržitým, probíhá v podobě "epistemologických fraktur" pod historickým
povrchem, na který lidský subjekt ukládá svou představu o sobě samém: svou
metodu sám Foucault označil za "archeologii vědění". Jeho pojetí historie
člověka, jak je předkládá v knize Slova a věci, odporuje všem podobám humanismu,
pro něž je naopak člověk středem a mírou veškerého dění, a modifikuje pojetí
historie coby lidského projektu. (vyhrábnuto
zde)
23.4.2008
Vladimír Křivánek: Kolik příležitostí má báseň. Kapitoly z české
poválečné poezie 1945-2000
Brno, Host 2007. 397 s.
Na těchto stránkách jsem se před časem rozplýval nad melancholickými tóny poezie
Vladimíra Křivánka (Zátiší s loňskými ořechy, Čz 19.9.06). O jeho
literárněvědné kariéře jsem tehdy jen něco matně tušil. / Nový titul sliboval
nahlédnout básníkům minulých desetiletí pod pokličku z pohledu jejich nejen
kritika, ale i kolegy. Dva tucty statí různého rozsahu a tematického záběru se
zprvu odrážejí od válečné zkušenosti tehdejší tvůrčí generace, například silnými
ozvuky Ortenova díla, ale hned na to i ideologickými škleby padesátých let.
První polovině knihy ale dominuje Vladimír Holan. Musel jsem si zároveň znovu
přečíst Holanovu Noc s Hamletem. Ta se shodou okolností v těchto týdnech
připomínána v souvislostí s úmrtím Radovana Lukavského, v jehož interpretaci se
stala "senzací" kulturního života v Praze první poloviny 60. let. Hned
následující stať mě zas vybudila k novému přečtení Holanovy Toskány a
několik dalších Křivánkových textů mě ubezpečilo v tom, že by stálo za to si
časem pořídit další holanovské edice. (Vcelku nedávno vyšly i sebrané spisy -
ale zkuste je někde sehnat vcelku!) Podobně intimní vztah má Křivánek k "poezii
ticha" Jana SkácelaZvlášť zajímavé pro mě byl souhrnný pohled na dění v české
poezii 60. let, ale i "normalizační" období a přelomová poslední dekáda století.
Poslední příspěvek Kdo s básní zachází shrnuje celé půlstoletí. Místy v
něm působí nadbytečně řada formulací a citovaných úryvků již v knize použitých
(ediční poznámka to vysvětluje shrnujícím charakterem této stati) - pro méně
zasvěceného čtenáře to ovšem může působit dojmem, že právě tyto dva tři citáty z
dotyčného básníka jsou "esencí" celé jeho poezie. / Tak, a teď by zas za mnou
mohla přijít nějaká Křivánkova nová sbírka...
Alena Polívková: Naše místní jména a jak jich užívat.
Praha, Euromedia Group - Knižní klub 2007. 207 s., edice Universum.
Poněvadž se dost často trápím opravováním cizích textů, z větší části
vlastivědných, mám s místními jmény dost co do činění. Vzpomínám si např. na
nesnáze s přídavným jménem od Prysku, s Kytlicí/emi, Doubicí/emi
(správně je tučně) atd. Obecná jazyková pravidla to mnohdy nevyřeší, je třeba
zjistit, jak se to konkrétně s tou kterou obcí má. Jazyková příručka od Aleny
Polívkové mě málem rozplakala dojetím - přesně tohle potřebuji! Pár desítek
stránek teorie na úvod také není od věci - ale abecední seznam obcí (a to snad i
všech těch "prdelek" z podrobných autoatlasů) s gramatickými údaji je vskutku
záslužným činem. // Sic, jedna nová záhada naopak vyvstala: nevíte proboha, proč
od českých Benátek nad Jizerou máme benátecký, zatímco od italských
Benátek benátský? Pište, volejte, faxujte, děkuji.
20.4.2008
Otakar Fischer: Poutník a píseň
Praha, Mladá fronta 2008. 145 s., edice Květy poezie.
Výbor z Fischerovy poezie se u mě ocitl plánovaně - po dost dlouhé době Mladá
fronta vydala další svazek v edici Květy poezie, a tu já sbírám a tudíž jsem to
musel mít. Alespoň jsme zjistil, že i Otokar Fischer (1883-1938) obstojně
promluvil do české poezie vlastní tvorbou. On je totiž v české literatuře zapsán
hlavně jako překladatel, má například nehynoucí zásluhy na českém vydání
Goethova Fausta. Poezie tradiční, melodická, melancholická, hloubavá; místy až
patetická lyrika.
Emil Juliš: Pod kůží
Praha, Dybbuk 2007. 187 s., edice Poezie.
Také toto je výbor
z celoživotního díla českého básníka (1920-2006). Patří k okruhu experimentátorů
s básnickou formou. Stať M. Jankoviče Julišovy "hry o smysl" (ve sborníku
Na cestě ke smyslu; Čz 10.12.2006) způsobila, že jsem se o Juliše
a jeho "hru
opakování, proměn a variací" začal zajímat.
Tento výbor mi tedy přišel vhod. // Juliš je spojen s Mosteckem, s
krajinou devastovanou těžebním průmyslem. V oné zóně likvidovaného města
se ocitáme tváří v tvář tajemnému přesahu lidského života, přesahu do bílých
míst lvů (hic sunt!), které ale může zaplnit právě - řeč, báseň, "šifra
člověka", signál jeho přítomnosti". Neuznat toto tajemno = zradit své lidství. (Zóna
halí svou tvář..., s. 113). Několikrát jsem se vracel k básním Podzim
nebo Lásky (s. 31, 51). Získala si mě kosmologická obraznost v básních
Noc, Oheň (s. 68, 69); a ta uhrančivá litaničnost veršů v závěrečných
oddílech! - mám-li se odvážit parafrázovat začátek textu Periférie (s.
152), tedy: litanie nad stružkami kalných pomyjí našich životů, proplétající se
mezi dlažbou tohoto světa, odnášejíce nedopalky našich zmarnělých tužeb.
29.3.2008
Robert Gilmore: Alenka v říši kvant. Alegorie kvantové fyziky
Praha a Litomyšl, Paseka 2007. 180 s., edice Fénix.
Alenka, po vzoru své jmenovkyně z klasické knížky L. Carrolla Alenka v říši
divů, se jaksi dostane do jiného, podivného světa - mezi kvantové částice.
Fyzik Robert Gilmore se takto rozhodl přiblížit a zpopularizovat výsledky
bádání, které vědce se vší přesvědčivostí přivedlo k opravdu podivným představám
o fungování hmoty. V předmluvě autor jako by se omlouval, že tak jak to píše,
tak nějak to opravdu v mikrosvětě chodí. Dobrodružné putování děvčátka je navíc
proloženo mnoha komentáři a poznámkami, jež se čtenáře pokouší - už "bez obalu"
- se v kvantovém světě zorientovat. A k této pohádce máme i věcný rejstřík.
Překladatel Jiří Langer se musel vyrovnat i s jazykovými hříčkami, jimiž se
hemží předposlední kapitola (v ní se Alenka seznamuje s kvarky). Starosvětský
styl ilustrací - pérovek (ani zmínka o jejich autorovi - ale podle signatur
zřejmě sám Gilmore) je v kontrastu k veskrze modernímu tématu knihy. // Původní
Alenku od Carrolla jsem pohříchu nečetl; má žena ji sice vlastní, ale zatím jen
slibuje mi ji přivézt od maminky. Zajímalo by mě totiž, do jaké míry se Gilmore
držel původního syžetu. // Ale co hlavního - fakt jsem se poučil.
15.3.2008
Jacques Le Goff: Paměť a dějiny
Praha, Argo 2007. 264 s., edice Historické myšlení.
Poněvadž se moje četba leckdy točí kolem historie a poněvadž jsem náchylný k
zobecňujícím soudům o civilizaci, nemohla kolem mě projít bez povšimnutí tato
kniha věhlasného francouzského historika. Žádnou z jeho mnoha u nás již vydaných
monografií o středověkém světě jsem nečetl. Právě ale zobecňující charakter úvah
v tomto svazku mě k němu nakonec přivedl. Autor se tu všestranně vypořádal s
historií jako vědou, s řemeslem historikovy práce, rozebral dichotomie
minulost/přítomnost, staré/moderní ve vývoji evropského myšlení, stejně tak
pojem paměť (tedy hlavně ve smyslu paměti kolektivní) a nakonec o historii jako
takové, o jejím místě v našem bytí, o jejích paradoxech, o jejím vztahu k moci
(spíše však naopak - o vztahu moci k historii), o jejím místě v různých
společnostech. Asi s největším zájmem (a jako laik nikoli bez obtíží) jsem se
potýkal s kapitolou o filozofiích dějin. / Těšilo mě v tu chvíli, že již znám
spis arabského učence Ibn Chaldúna Čas království a říší (viz Čz
14.8.2005) - ten je zde povýšen na génia, v dobovém kontextu zcela mimořádný
zjev "filozofa dějin".
Nad komentáři k současnosti historické vědy jsem si vybavil texty Dušana
Třeštíka (Čz 2.8.2007), který si stýskal nad zaostalostí české historické obce,
nad pokulháváním za trendy, které na západ od nás zdomácněly už v době vzniku Le
Goffových esejí, tedy na přelomu 70. a 80. let.
2.3.2008
František Koukolík: Proč se Dostojevskij mýlil? O vědomí, empatii,
altruismu, lásce, zlu a religiozitě
Praha, Galen 2007. 216 s.
Kde se v člověku bere morální cítění a co ho mnohdy vede k jednání ve prospěch
druhých spíš než svůj? Neurolog Koukolík postavil do čela knihy výňatek z Bratrů
Karamazových, podle něhož jsou mravní zákony jednoznačně podmíněny náboženskou
vírou v nesmrtelnost. Sám pak směřuje k "vysvětlení morálního cítění a
rozhodování a jejich poruch jako jevů přirozených, podmíněných biologickou
evolucí a kulturním vývojem". Využívá při tom výsledků různých experimentů
zkoumajících chování, např. pro odkrývání vývoje vědomí (průběhu mentalizace)
u člověka od nejmenších dětí po dospělost. / Jednou z nejzajímavějších pro mě
byla část věnovaná emocím: emoce a pocity nás udržují ve stavu dynamické
rovnováhy s okolím, jsou vlastně (na vyšší úrovni) obdobou látkové výměny
organismu. / Poslední oddíl je věnován religiozitě. Jevy náboženské zkušenosti
jsou podle Koukolíka vysvětlitelné přirozenou činností neuronálních systémů
mozku. Co se týče vztahu vědy a víry, je tím pádem v příkrém rozporu s
Miloslavem Králem: "Domnívám se, že se na druhé straně vývoj vědeckého
poznání religiozity, případně spirituality vůbec nedotkl. Dotknout se jich ani
nemůže, protože jde o dvě odlišné větve lidského bytí." Posadit ty dva proti
sobě - jak by asi navzájem reagovali na argumenty toho druhého?
21.2.2008
Miloslav Král: Věda a víra. S vědou za hranice každodennosti
Praha, Mladá fronta 2007. 299 s.
Fyzik a teoretik vědy, VŠ pedagog, docent Miloslav Král si v knize klade nemalý
cíl: přesvědčit, že sama věda dokazuje existenci Boha a nutnost víry v něj.
Ano, ta věda, která je doposud v obecných představách spíš za protiklad víry. //
Autoři populárněvědecké literatury o kosmologii nebo kvantové fyzice se mnohdy
zmiňují o té podivuhodné náhodě, že jisté konstanty byly v prvních okamžicích
velkého třesku podivuhodně "nastaveny" tak, že - ač to bylo jinak vrcholně
nepravděpodobné - se vesmír vyvinul právě do takové podoby, jakou má, včetně
vzniku života a lidského vědomí. Málokterý z toho ale se vší vážností vyvozuje,
že vesmír takto záměrně "spustil" Bůh a že to navíc můžeme dokázat. Např. v
Colesově Kosmologii (viz Čz z 3. února) je této možnosti věnován snad jeden
odstaveček. Jenže podle Krále nesmíme zůstat omezeni paradigmatem přírodních
věd: "...teprve při vzájemném propojení výsledků fyzikálních, kybernetických
a psychologických věd dojdeme k testovatelnému poznatku, že musí existovat
taková vědomá paměť jsoucna, kterou odedávna nazýváme Bůh". K tomu nás vede
krok za krokem - ve zkratce projdeme vývojem vědeckého vědění od počátků lidstva
po kvantovou mechaniku, kybernetické teorie a jungovskou hlubinnou psychologii.
A přidává podstatnou odbočku k vlastnímu spirituálnímu zážitku, který jej otočil
o 180 stupňů od striktního ateismu k neoddiskutovatelné víře. // Nikdy jsem se
nedokázal rozhodnout, jak to s existencí Boha je. Kniha má pro mě ovšem pachuť
právě oné "neoddiskutovatelnosti", ač jsem jen zřídka mohl autorovi vnitřně
protiargumentovat. Přinejmenším mě upozornil na několik zajímavých a mě dosud
neznámých myslitelů typu McKenny nebo H. Skolimowského (zmíněných v textu proto,
aby mohly být i jejich teorie Králem vyvrácena). Ošíval jsem se ale hlavně nad
autorovými závěry stran morálních důsledků ateismu, u něj jednoznačně
přiřazeného ke konzumnímu způsobu života. / Kritizovány jsou i církve -
nedokážou totiž pružně reagovat na vědecká data a nechápou, že věda je jejich
spojencem, nikoli protivníkem. Čelní církevní představitelé prý autorovým
vývodům nakloněni nejsou a dialogu s vědeckou komunitou se brání. Sešněrováni
svými dogmaty jsou spíše ochotni válčit s jinými vírami než společně s nimi
přispět k potírání ateismu.
16.2.2008
Původ poezie. Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských
kulturách
Praha, Argo 2006. 302 s.
Sborník sestavili Sylva Fischerová a Jiří Starý a svými texty se
na něm podílelo dalších devět autorů z několika vědeckých ústavů.
"Sborník zasvěceně pojednává o poetické
inspiraci, ale také o postavení, sebevědomí a významu básníka v různých dobách a
kulturách." - právě tento slogan mě na něj nalákal. Pro laika mého
ražení nejde vždycky o záživné čtení, ale já se nedal. Cesta za básníky (a
případně jen "veršotepci") do staré Číny, Indie či různých destinací Evropy v
různých dobách za to stála. / Ukazuje se tu třeba na kontrast společenského
postavení umělců slova v různých kulturách: extrémní příklad irského básníka -
úctyhodné persony postavené ve společenské hierarchii těsně za samotným vládcem,
nebo naopak svými hlídači přísně tepané "heretické" verše propašovávané do
liturgických písní u židovských středověkých komunit. Tyhle okolnosti jsou ale
jen na okraji podstatnějších sdělení o dobových představách a názorech na právě
na onen původ poezie - kde se to v lidech (těch vyvolených, obdařených,
talentovaných) bere - že básní. / Pro "všeobecné vzdělání" čtenáře je důležitá
stať S. Fischerové Devět lhoucích múz - konečně máme jasno, jak to asi s
těmi múzami a jejich Apollónem bylo, či vlastně, jak to v různých variantách
mohlo být. / Když se postupně dostaneme přes osvícenské a romantické etapy k
moderní poezii, dojdeme mimo jiné k slavné Poeově eseji o předem racionálně
vypočtených efektech básně Havran. Fischerová poukazuje na to, jak se sám Poe
usvědčuje, že principu své metody nedostál. / Na závěr - opět Fischerová -
připojuje shrnující esej, ta se čte s požitkem, ač v něm na můj vkus až příliš
rozsáhle cituje věty již řečené. // A zalistuji opět dopředu, do společnosti
řeckých múz - ze strany 56 cituji: "Pro společnost je básník stejně jako kněz
nenahraditelný a nezbytný. To oni zmírňují entropické tendence všehomíra,
potlačují prvky chaosu, ustavičně obnovují svět jakožto kosmos a zajišťují růst,
bohatství a kontinuitu potomstva." Toto protnutí básnictví a kosmologických
pojmů mě ohromilo. To celé se ve mně zvláštně protíná s četbou Královy Vědy a
víry, kterou - s jistými rozpaky - právě dočítám.
10.2.2008
Od svých rodičů,
kteří odbírají deník Právo, si nechám čas od času donést přílohy Salon.
A to kvůli rubrice Liternetur@. Sleduji ji od té doby, kdy si laskavě
povšimla i mého webového zápisníčku. Jsou to vlastně fejetonky tak či onak
spojené s literaturou a s odkazy na zajímavé webové stránky. Jejich autor Jakub
Šofar někdy zvolí i téma kulinářské. Tak například 17. ledna se v nadpisu skvěla
Dršťková. Logickým pojítkem se světem literatury je, že dršťky se
dělají z hladkého svalstva hovězích žaludků, ponejvíce z knihy (méně pak
z bachoru a čepce) a že na dršťkové polévce vyrostla celá generace intelektuálů.
K ponaučení o podstatě drštěk jest přidáno stručné lingvistické pojednání a též
upozornění na oblíbenost téže pochutiny u jiných národů. Korunováno literární
ukázkou z Rabelaisova Gargantuela a odkazem na web s dršťkovými recepty. ...ale
když já, vhrrrrugrrrrrfujfuj, dršťkovou nesnáším!
A ještě jednou z
novin. Koncem ledna v MF Dnes Josef Chuchma recenzoval deníkovou knihu
Jaroslava Putíka Zlatý pták. Z článku si vypisuji: "Komu nevoní Putíkova
neústupnost v náhledech, nabízí se mu olezlá formulka o zahořklém dědkovi, jemuž
ujel vlak a on už nerozumí světu. Jestliže existovaly a ještě existují
společnosti, kde stáří je adorováno a ne úplně přesvědčivě, protože automaticky
spojováno s moudrostí, pak existují rovněž společnosti - a mezi ně patří ta naše
- pro něž každý nad určitou věkovou hranici je v očích „nadupaných“ mladých lidí
zdržující, vysávající a trapně moralizující veteší." Což je trefné. A
koresponduje to s mou averzí k rychlospádovému pojetí života či "nanosekundovému
šílenství", jakž o něm pojednáno v Borscheidově knize Virus času (o níž viz
Čz z 25. ledna).
6.2.2008
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Talenty a ctitelé
Praha, Odeon 1973. 136 s., edice Světová četba.
Prvotním účelem vzniku "Martinovy webové stránky" byla sběratelská
prezentace několika knižních edic. Jejich pracně sestavené seznamy jsem si
nechtěl nechat pro sebe a ctižádostivě jsem si předsevzal, že pro ostatní
podobné šílence zpřístupním úplné a prověřené informace o takových rozsáhlých
nakladatelských projektech, jakým byla třeba po pět desetiletí vycházející
Světová četba. Edici jsem
do své knihovničky shromažďoval od počátku 90. let a poslední chybějící titul do sbírky se mi
podařilo získat loni v květnu. Byl to právě tento Ostrovskij. A tak jsem si ho
nechal i jako poslední na čtení. (Fakticky jsem všech skoro šest set knížek
přečetl, ale že bych u mnohých z nich teď po letech tušil, o čem vlastně byly,
to bych netvrdil.)
Svazek je
mimořádný i po vydavatelské stránce. Pod edičním číslem 409 byl v roce 1969
vytištěn Zamjatinův román My. K distribuci ale nakonec pravděpodobně
nedošlo, náklad byl zničen. Nepříjemnou situaci s neobsazeným číslem 409 Odeon
vyřešil až o čtyři roky později vydáním dramatu A. N. Ostrovského Talenty a
ctitelé. Knížka je tedy i dokladem normalizační nakladatelské cenzury. Zamjatin
pak nakonec stejně vyšel - v r. 1989, v reedici hned o rok později. // Hrdinkou
Ostrovského dramatu z r. 1881 je nadaná herečka, která, má-li se podle svých
představ uplatnit a vyjít z nouze, nesmí odmítnout přízeň zámožného statkáře.
Etické principy, které jí vštěpuje její dosavadní nápadník, jdou nakonec
stranou. / Není divu, že průhledná kritika nemorálnosti "vykořisťovatelské
třídy" dostala počátkem 70. let přednost před jakousi podezřelou sci-fi satirou
na kolektivismus.
3.2.2008
Peter Coles: Kosmologie. Průvodce pro každého
Praha, Dokořán 2007. 155 s., edice Průvodce pro každého.
Minulý týden jsem
si postěžoval, jak mě zmátl název Virus času (nebylo to o času jako
fyzikální veličině, ale o zrychlování tempa našeho života), vzápětí jsem si ale
„spravil chuť“ nad populárně naučnou knížkou britského profesora astrofyziky.
Útlá, ale hutná práce líčí ve zkratce vývoj představ o vesmíru, zejména o
různých důsledcích einsteinovského převratu (a dalších převratných teorií, které
přicházely na svět od počátku 20. století). V mé knihovničce se na toto téma
sešlo už povícero svazků (nejen z edice Kolumbus). Při Colesově stručnosti je
ovšem pro mě cenné, jak "vypíchnul" těch několik nejzásadnějších problémů, které
věda o podobě a původu vesmíru v současnosti řeší - a s jakým úspěchem. Včetně,
například, otázek po podstatě času. Kteréžto úvahy ovšem dokáže shodit i
odlehčujícím bonmotem: "Ve finále tak naším nejlepším prohlášením o tom, co je
čas, je věta, že ať je to cokoliv, hodiny nám to odměří." (s. 132)
Chrétien de
Troyes: Cligés. (Román lásky a cti)
Praha, Odeon 1967.
219 s., edice Živá díla minulosti.
Po těchto
čtenářských stránkách proběhlo už mnoho románů, ale Cligés by měl
symbolicky trůnit v jejich čele. Stojí totiž na počátku celé západní románové
tradice. Chrétien "vytvořil veršovaný román jako literární druh", ba dokonce
"první román společenský a psychologický" (z předmluvy Jiřího Konůpka). Ke
konečnému "happy endu" se odvíjející příběh mladé dvojice (Cligés a Fenície) je
též neskrývanou polemikou s jiným velkým rytířským milostným - a v autorově 12.
století zřejmě dost oblíbeným - příběhem o Tristanovi a Isoldě. Fenície pohlíží
na svou "sokyni" z druhého románu s odporem: "Spíš kolem ať jsem lámána / než
Isoldu a Tristana / snad připomínat láskou naší. / Ta jejich hanebnost mě
straší, / až stydno je mi vyprávět. / ... / Nezhanobím své tělo vlastní / dva
muže nikdy neobšťastní. / Kdo srdce, ten i těla pán / a jiný bude odehnán."
Díky jakémusi kouzelnému lektvaru si uchová pro svého vyvoleného panenství, ač
nešťastně provdána za starého Cligésova strýce, takže nakonec může dostát svému
mravnímu krédu až do šťastného rozuzlení.
Jako by to ani
nebyla náhoda - právě Tristan na mě čekal mezi posledními nepřečtenými
"Světovkami" v mé sbírce:
Joseph Bédier:
Román o Tristanovi a Isoldě
Praha, SNKLHU 1959.
191 s., edice Světová četba.
Zatímco Chrétienův
Cligés je dílem umělým, původ tohoto příběhu se ztrácí v mlhovině prastarých
lidových legend. Bédier koncem 19. století starou látku o milencích mravenčí
prací rekonstruoval z mnoha variant, jež se postupně na populární látku
nabalovaly. Jde o převod staré básně do prózy, baladická poetičnost jí však
rozhodně nechybí. / To, co zapříčinilo moralistní výtku od Fenície, jen
podtrhuje tragiku, v níž se zmítá Tristanova a Isoldina nepovolená láska.
Mimochodem, rekvizita čarovného nápoje i zde zasáhne do děje - to ona je původem
oné vášně, pro kterou jsou oba hrdinové nakonec uvedeni do zhouby.
30.1.2008
František Gabriel - Vojtěch Vaněk: České Švýcarsko ve středověku
Praha, Společnost přátel starožitností 2006. 70 s., Vlastivědná knihovnička SPS.
Brtnický hrádek, Vlčí hrádek, Chřibský hrádek, Kyjovský hrádek, Falkenštejn,
Šauenštejn. To jsou názvy (většinou nepůvodní, dodatečně "přidělené") kdysi
osídlených objektů v labyrintu pískovcových skal. Mám o nich i starší knížku Fr.
Němečka a R. Klose Skalní hrady v Českém Švýcarsku (Severočeské nakl.
1977), s kterou jsem většinu z nich prolézal. Na ni tento nový vlastivědný titul
navazuje, ale pod zorným úhlem nových badatelských průzkumů a hypotéz. Především
relativizuje význam pojmenování "hrádek". Kromě posledních dvou jmenovaných
objektů totiž, podle názoru autorů, neplnila ani tak funkci vojenskou - strážní
či obrannou, ale hospodářskou - nejspíše coby útočiště prospektorů nebo horníků
pracujících v nehostinném okolí. Užitečnost připojené fotodokumentace a zejména
podrobných plánků netřeba zdůrazňovat.
Sören Kierkegaard: Svůdcův deník
Praha, Odeon 1970. 201 s., edice Světová četba.
Román v deníkových zápiscích a dopisech, kterým musel filozof Kierkegaard dost
vydráždit soudobé "spořádané" publikum. Svedení počestné dívky jako do detailu
promyšlený estetický čin a zároveň intelektuální výkon. Ovšem číst toto dílko
jen jako "pikantní dokument" - jak upozorňuje v závěru předmluvy český filozof
Ladislav Hejdánek - by značilo, že jsme byli sami svedeni.
25.1.2008
Peter Borscheid: Virus času. Kulturní dějiny zrychlování
Praha, Mladá fronta 2007. 482 s., edice Kolumbus.
Populárně naučnou edici Kolumbus bych byl četl kompletně - kdyby bylo na to
času. Ale pořizuji si alespoň tituly s fyzikálně-kosmologickými tématy (za
všechny aspoň Hawkingova Stručná historie času, Barrowova Teorie všeho,
Prigoginův Řád z chaosu...). / Do téhle kategorie svádí zařadit i název Virus
času, a tak jsem ho musel mít. Pak jsem ho rozečetl... ne, žádný vesmír,
žádné mikročástice ani superstruny, ale ryze
lidská společnost, která prožívá svůj lidský čas. A to od pozdního
středověku, kdy ještě vládne "pomalost" v režimu podřízeném stálému koloběhu
přírody a zemědělských prací, ale kdy už se zásluhou netrpělivých kočujících
kupců začíná prosazovat myšlenka, že čas jsou peníze. Následuje podrobné (leckdy
na můj vkus až příliš detailní) líčení, jak se tento virus šířil přes věk páry,
elektřiny a automobilismu až po přeměnu světa v globální internetovou vesnici.
Nejprve honba za ušetřenými týdny a dny, poté hodinami, minutami, nakonec
nesmyslné nanosekundové šílenství. S autorem takto projdeme průmyslové podniky,
lodní flotily, válečná bojiště, železniční nádraží, sportovní závodiště,
modernizované domácnosti i ateliéry umělců. / Německý autor staví často na svých
domácích reáliích - až příliš často uvědomujeme, že cílovou čtenářskou skupinou
bylo německé publikum. No co, alespoň si rozšiřujeme obzory. Překladatel (Pavel
Sojka) se dost činil vlastními věcnými poznámkami a vysvětlivkami - za to dík.
Evita Naušová: Jizvy
Praha, Paseka 2007. 140 s.
To je ta autobiografické novela z Varnsdorfu, o které jsem psal posledně. Už
jsem se dostal nejen za stranu 63, ale až na konec. Před hrdinkou se náznakově
rozkrývá tajemství bolestného soužití jejích rodičů. Mezitím se rodinné
konflikty vybouřily, skrze rvačku bratrů došlo i k jakési katarzi, za níž se
zablýskne kousek naděje, že to s tím marasmem života v baráku po odsunutých
Němcích nebude až tak katastrofické. Snad to stojí za ještě jeden pokus o život.
Příběh je místy stavěn poněkud didakticky, ale ne tolik, aby mě to odrazovalo. /
Text anotace na záložce ("Příběh ... je zároveň zprávou o hloubce tragédie,
jež tuto krajinu postihla vyhnáním původní společnosti a jež se zákonitě
podepisuje na lidech, kteří zde žijí.") podsouvá lidem odjinud představu, že
takoví jsme tady všichni; nebo, přinejmenším, že neurvalost, bezduchost,
bezcitnost, primitivnost, rezignovanost, bordelářství atd. je tady doma víc než
kde jinde. Fakt? // Dodávám v květnu 2010: Varnsdorfská knihovna
pozvala Evitu Naušovou na besedu se čtenáři, čehož jsem využil, nechal si
podepsat svůj výtisk a pochválil autorku, že knížka je fakt dobrá, nedá se totiž
přečíst jedním dechem. Z celé diskuse, která se jinak hodně točila kolem
scenáristického řemesla (spoluautorka Ordinace v růžové zahradě), stojí za
poznamenání Evitino přesvědčení o přetrvávajícím prokletí zdejších Sudet: v těch
domech po Němcích stále dřímou staré tragédie, nedá se v nich klidně spát.
8.1.2008
Předevčírem v autobuse cestou do Prahy se mi poprvé letos podařilo začíst se do
beletristické knihy. Začínala úmrtím pacientky při převozu v sanitce. Kromě
doktora a řidičky byla toho svědkem i příroda: "V dálce se temně hrbila Luž,
nejvyšší hora zalesněných Lužických hor." Před pár dny, v prvním odpoledni
nového roku, jsem právě z Luže přes zasněžené lesy vyhlížel svou novou
turistickou sezonu. Kapitolka skončila, doktor ženě zatlačil oči a já vyhlédl
ven: po levé straně se právě za hřeben schovávala Luž. / Novelu Evity
Naušové Jizvy (Paseka 2007) ještě nemám dočtenou. Reálie z mého
domovského města jsou pozadím bezútěšného obrazu rodinných vztahů. Až jsem z
toho získal pocit, že se autorka (*1971) potřebovala vypsat z nenávisti k
poměrům ve svém rodišti. // Na opačném konci Šluknovska je městečko Dolní
Poustevna. Minulý týden televize odvysílala dokument Poustevna, das ist
Paradies, portrétující život v těchto končinách. Film, oceněný coby nejlepší
dokument loňského roku, lehce šokuje obrazem zdejší komunity. Mnozí místní jej
berou jako křivdu - vždyť u nás žijí i normální lidi! Podobně se cítím já při
čtení Jizev. Ve Varnsdorfu nežijí jen křivé a neduživé charaktery! - Ale
novele, čili fikci, bych tím asi sám křivdil. Má na zkreslení právo. Škvorecký
ostatně u svých Náchodských (ač je ve Zbabělcích přejmenoval na Kostelecké) také
narazil. / Naušová se ovšem se zástěrkami nepáře: varnsdorfská nemocnice je
opravdu varnsdorfská nemocnice, a když hrdinka znechuceně zaparkuje u domu svého
dětství, je lokalizace skrze naproti stojící zvoničku nepochybná. ... Když jsem
se po knížce sháněl ve zdejším knihkupectví, řekli mi, že první čtenáři už
hudrovali - že tak to přece nebylo. Co to tak nebylo? Ze zvědavosti, co bude za
stranou 63, čtu dál.
>>>
Čtenářovy zápisky - aktuální
>>>
Čtenářovy zápisky - archiv
>>>
Tudy na Martinovu hlavní
stránku